Dokument české terénní archeologie na Jaroměřsku z r. 1858
Text byl uveřejněn ve sborníku Státního archvívu NáchodStopami dějin Náchodska 1 - Separát - Náchod 1995
Autor Lydia Baštecká
Zpět na hlavní stránku
Dokument české terénní archeologie
na Jaroměřsku z r. 1858
V době, z níž pochází předkládaný dokument, 1) tedy kolem poloviny 19. století, se archeologie ( dobově archaeologie či sběratelství starožitností) teprve pomalu začínala vytvářet jako obor. Neměla vlastní typologii ani chronologii, tím méně vědecky vypracovaný systém či pravidla. Prožívala tehdy plně v duchu doby své romantické období, charakterizované silně citovým a nadšeným přístupem starožitníků a milovníků památek, cíleným zkoumáním terénu, obětavým sběrem nejrůznějších historických předmětů, při jejichž popisu a interpretaci se mnohdy vedle správných postřehů uplatňoval i subjektivní pohled a fantazie, kdy často přání bylo otcem myšlenky. Ostatně atmosféra probuzeného vlastenectví k tomu přímo vybízela. Do této doby spadá i budování první etnografícko-archeologické sbírky Muzea království českého později Národního muzea, zřízení archeologického sboru při Společnosti Národního muzea v r. 1843 a vydávání odborného časopisu Památek archeologických od r. 1854. Za nejvýraznější osobnost české romantické archeologie je nutno považovat Jana Erazima Vocela, jako typického pracovníka v terénu jmenujme pátera Václava Krolmuse.2)
František Xaver Bohuslav Petera,3) který se narodil 8. července 1798 v Rohoznici, podle které sám sebe nazýval Rohoznickým, vystudoval gymnázium v Jičíně, filozofii a bohosloví v Praze a byl r. 1822 vysvěcen v Hradci Králové na kněze. Působil nejprve v téměř německé obci Maršov v Krkonoších, kde se mu příliš nelíbilo a kde také trpěl řadu let zdravotními potížemi. Proto radostně přivítal své jmenování farářem v Bělohradu u Jičína v r. 1836.4) Působil zde přes 13 let jako nadšený vlastenecký kněz. Kromě jiného založil školní knihovnu, stýkal se s mnoha okolními vlastenci, sbíral výrazy, jména a rčení lidové řeči, přispíval do Jungmannova slovníku, získával členy Českému muzeu a České matici a uveřejňoval různé články v Časopisu pro katolické duchovenstvo a v Pražských novinách. V r. 1847 se jeho zdravotní stav znovu zhoršil a Petera si po dlouhodobém bezvýsledném léčení v Praze podal žádost o penzi, které bylo v r. 1849 vyhověno. Od té doby pobýval střídavě v Praze a na různých místech na venkově, mimo jiné v 1.1857 - 1861 v Jaroměři. V penzi se Petera plně věnoval svým historickým a sběratelským zájmům. Cestoval často po severovýchodních a středních Čechách, historické a popisné zprávy ze svých cest uveřejňoval kromě výše uvedených titulů i v Lumíru, Blahověstu, Památkách archeologických i jinde, vydal i několik men-
ších samostatných prací. Konec života strávil v Praze, kde také 14. února 1877 zemřel. 5)
Pokud jde o archeologické výzkumy, můžeme Peteru směle nazvat typickým terénním pracovníkem romantické archeologie. Byl sice členem historického spolku a archeologického sboru a pravidelně se účastnil jejich schůzí, nevystupoval zde však příliš aktivně.6) Příčina zřejmě tkvěla v tom, že byl katolickým knězem, byť penzionovaným, a pro takového nebylo v očích jiných příliš důstojné a vhodné zabývat se soustavně a s takovým zápalem pohanstvím. V této době totiž bylo pravěké a rané historické období označováno obecně termínem „doba pohanská" a o tehdejších lidech se hovořilo jako o „našich pohanských předcích", protože neexistovala žádná přesnější a vědecká terminologie. 7) Daleko volnější a svobodnější se Petera cítil při svých výzkumných cestách, na které mu muzejní archeologický sbor dvakrát poskytl dokonce peněžitou podporu. Při nich sám systematicky vyhledával a zkoumal stará pohřebiště či lépe sídliště, často také iniciativně zachraňoval náhodné nálezy, ke kterým docházelo při různých stavebních pracích, či alespoň sbíral informace o nich. Získané nálezy se pokoušel sám popisovat a interpretovat, přičemž často z diletantského nadšení a touhy po velkém objevu činil ukvapené a nepodložené závěry.8) Nalezené předměty Petera obvykle nechal někým zobrazit, sám zřejmě nebyl příliš zručný kreslíř,9) zasílal je do muzea a psal o nich zprávy nejčastěji do Památek archeologických. Zkoumal především lokality východních Čech a okolí Prahy, nejplodnějším jeho obdobím byla léta 1857 až 1863. Přes četné omyly, kterých se dopouštěl při dataci a popisu nalezených artefaktů, zachránil Petera množství předmětů či jejich částí a značně jimi obohatil muzejní archeologické sbírky. Bohužel dnes jsou však téměř všechny nezvěstné či neidentifikovatelné. 10) Zprávy o nich jsou však dodnes cenné.
Písemná pozůstalost Františka Petery Rohoznického je dnes uložena na dvou místech. První větší část tvoří osobní fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví o rozsahu 7 kartonů z let 1820 - 1877. Obsahuje přijatou korespondencí, Peterovy vlastní deníky z 1. 1855 - 1877 a rukopisy jeho historických a archeologických prací. Fond je zpracován, inventář nebyl zatím publikován.11) Druhá menší část je jako AF Pozůstalost Františka Petery Rohoznického uložena ve Státním okresním archivu v Náchodě. Tvoří ji 1 karton rukopisů, kreseb, deníků, dopisů a poznámek z let 1848 - 1874, převážně však z jeho jaroměřského období. Fond není dosud zpracován.
Do Jaroměře přišel František Petera v srpnu r. 1857 a dá se důvodně předpokládat, že ho sem přivedla vcelku oprávněná naděje na možnost nálezů a záchrany dokladů původního osídlení krajiny v souvislosti se stavbou železnice z Hradce Králové do Liberce, která právě tehdy probíhala. Kromě archeologického výzkumu věnoval současně značnou pozornost i zkoumání hmotných historických památek a objektů, zejména kostelů, na Jaroměřsku. V tomto směru jeho největším úspěchem po téměř dvouletém bezvýsledném pátrání byl objev náhrobku litev-
Pokud jde o archeologické výzkumy, můžeme Peteru směle nazvat typickým terénním pracovníkem romantické archeologie. Byl sice členem historického spolku a archeologického sboru a pravidelně se účastnil jejich schůzí, nevystupoval zde však příliš aktivně.6) Příčina zřejmě tkvěla v tom, že byl katolickým knězem, byť penzionovaným, a pro takového nebylo v očích jiných příliš důstojné a vhodné zabývat se soustavně a s takovým zápalem pohanstvím. V této době totiž bylo pravěké a rané historické období označováno obecně termínem „doba pohanská" a o tehdejších lidech se hovořilo jako o „našich pohanských předcích", protože neexistovala žádná přesnější a vědecká terminologie. 7) Daleko volnější a svobodnější se Petera cítil při svých výzkumných cestách, na které mu muzejní archeologický sbor dvakrát poskytl dokonce peněžitou podporu. Při nich sám systematicky vyhledával a zkoumal stará pohřebiště či lépe sídliště, často také iniciativně zachraňoval náhodné nálezy, ke kterým docházelo při různých stavebních pracích, či alespoň sbíral informace o nich. Získané nálezy se pokoušel sám popisovat a interpretovat, přičemž často z diletantského nadšení a touhy po velkém objevu činil ukvapené a nepodložené závěry.8) Nalezené předměty Petera obvykle nechal někým zobrazit, sám zřejmě nebyl příliš zručný kreslíř,9) zasílal je do muzea a psal o nich zprávy nejčastěji do Památek archeologických. Zkoumal především lokality východních Čech a okolí Prahy, nejplodnějším jeho obdobím byla léta 1857 až 1863. Přes četné omyly, kterých se dopouštěl při dataci a popisu nalezených artefaktů, zachránil Petera množství předmětů či jejich částí a značně jimi obohatil muzejní archeologické sbírky. Bohužel dnes jsou však téměř všechny nezvěstné či neidentifikovatelné. 10) Zprávy o nich jsou však dodnes cenné.
Písemná pozůstalost Františka Petery Rohoznického je dnes uložena na dvou místech. První větší část tvoří osobní fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví o rozsahu 7 kartonů z let 1820 - 1877. Obsahuje přijatou korespondencí, Peterovy vlastní deníky z 1. 1855 - 1877 a rukopisy jeho historických a archeologických prací. Fond je zpracován, inventář nebyl zatím publikován.11) Druhá menší část je jako AF Pozůstalost Františka Petery Rohoznického uložena ve Státním okresním archivu v Náchodě. Tvoří ji 1 karton rukopisů, kreseb, deníků, dopisů a poznámek z let 1848 - 1874, převážně však z jeho jaroměřského období. Fond není dosud zpracován.
Do Jaroměře přišel František Petera v srpnu r. 1857 a dá se důvodně předpokládat, že ho sem přivedla vcelku oprávněná naděje na možnost nálezů a záchrany dokladů původního osídlení krajiny v souvislosti se stavbou železnice z Hradce Králové do Liberce, která právě tehdy probíhala. Kromě archeologického výzkumu věnoval současně značnou pozornost i zkoumání hmotných historických památek a objektů, zejména kostelů, na Jaroměřsku. V tomto směru jeho největším úspěchem po téměř dvouletém bezvýsledném pátrání byl objev náhrobku litev-
ského vévody Dimitra Sanguška v kostele sv. Mikuláše v Jaroměři v r. 1859.12) Ještě předtím roku 1858 Petera informoval písemně archeologický sbor muzea v Praze o tom, že stavba železnice v okolí Jaroměře porušuje četná naleziště a požadoval, aby byl na místo vyslán P. Václav Krolmus, který byl známý svým úspěšným systematickým sledováním velkých komunikačních staveb.13) Oběma společně se pak skutečně podařilo zjistit neobyčejně bohaté nálezy nádob, šperků, nářadí a nástrojů na zaniklých sídlištích a pohřebištích. 14) Vzájemná spolupráce však neprobíhala zcela hladce. Je to pochopitelné, protože oba nebyli již nejmladší, každý z nich leckdy i dost ostře hájil své vyhraněné názory a žárlivě jeden před druhým střežil originalitu svých nápadů.15) V archeologickém průzkumu oblasti pokračoval Petera až do ukončení svého pobytu v Jaroměři v r. 1861. Kromě vlastního sběru se snažil svojí přítomností a přesvědčováním působit proti ničení nálezů z nevědomosti a proti krádežím cennějších předmětů, případně se pokoušel je vypátrat a odkoupit zpět. Ať už na úroveň Peterových informací a popisů pohlížíme dnes jakkoli kriticky, je třeba konstatovat, že jeho práce přinesla první důkazy o pravěkém a slovanském osídlení na území Jaroměře a okolí a může dodnes sloužit jako základ sídlištní topografie v areálu města.1S)
Pro edici byl vybrán rukopis z pozůstalosti Františka Petery Rohoznického ze Státního okresního archivu v Náchodě datovaný v Jaroměři 28. září 1858. Jedná se o ručně sešitý svazek šesti původně samostatných složek papíru nejednotného formátu ( 20x25 cm a 18x22 cm ) obsahující celkem 16 folií hustě popsaných perem Peterovým rukopisem včetně tří tužkou poněkud neuměle provedených obrázků. Dokument je psán živým, čtivým a velmi svérázným stylem s častým využitím citoslovcí, zájmen, přímé řeči apod. Zajímavé jsou zřejmě účelově vytvářené vlastní novotvary a dobové odborné archeologické termíny. Sloh je dosti nesourodý, přechází od téměř deníkových záznamů, přes formu dopisu, k souvislému vyprávění až k strohým výčtům položek. Ačkoli rukopis není adresován, dá se z obsahu vysuzovat, že se jedná o zprávu určenou archeologickému sboru pražského muzea. Po obsahové stránce jde o popis třídenní průzkumné cesty po kostelích a památkách Jaroměřská, uskutečněné ve dnech 13. až 15. září 1858, dále o popis archeologických nálezů oblasti z let 1857 - 1858 a o zprávy z doslechu o nálezech starších. Cestu nepodnikal Petera sám, doprovázel ho „realista", tj. student reálky, František Voněk, který Peterou označené objekty a předměty kreslil. Některé z těchto kreseb se dochovaly v samostatných sešitech a ukázky z nich jsou otištěny v příloze. Na závěr je rukopis Peterou vlastnoručně podepsán.
Při přípravě rukopisu bylo postupováno podle všeobecně platných zásad přepisu novodobých historických textů. Pravopis, předložky, pádové tvary a psaní velkých písmen bylo upraveno podle dnešních pravopisných a mluvnických pravidel. Některé typické dobové tvary slov, koncovka gen. pl. - ův a infmitivní koncovka - ti byly ponechány. Interpunkce byla upravena podle smyslu a podle dnešního úzu. Peterou často užívané pomlčky byly nechány tam, kde jsou funkční. Jména
Pro edici byl vybrán rukopis z pozůstalosti Františka Petery Rohoznického ze Státního okresního archivu v Náchodě datovaný v Jaroměři 28. září 1858. Jedná se o ručně sešitý svazek šesti původně samostatných složek papíru nejednotného formátu ( 20x25 cm a 18x22 cm ) obsahující celkem 16 folií hustě popsaných perem Peterovým rukopisem včetně tří tužkou poněkud neuměle provedených obrázků. Dokument je psán živým, čtivým a velmi svérázným stylem s častým využitím citoslovcí, zájmen, přímé řeči apod. Zajímavé jsou zřejmě účelově vytvářené vlastní novotvary a dobové odborné archeologické termíny. Sloh je dosti nesourodý, přechází od téměř deníkových záznamů, přes formu dopisu, k souvislému vyprávění až k strohým výčtům položek. Ačkoli rukopis není adresován, dá se z obsahu vysuzovat, že se jedná o zprávu určenou archeologickému sboru pražského muzea. Po obsahové stránce jde o popis třídenní průzkumné cesty po kostelích a památkách Jaroměřská, uskutečněné ve dnech 13. až 15. září 1858, dále o popis archeologických nálezů oblasti z let 1857 - 1858 a o zprávy z doslechu o nálezech starších. Cestu nepodnikal Petera sám, doprovázel ho „realista", tj. student reálky, František Voněk, který Peterou označené objekty a předměty kreslil. Některé z těchto kreseb se dochovaly v samostatných sešitech a ukázky z nich jsou otištěny v příloze. Na závěr je rukopis Peterou vlastnoručně podepsán.
Při přípravě rukopisu bylo postupováno podle všeobecně platných zásad přepisu novodobých historických textů. Pravopis, předložky, pádové tvary a psaní velkých písmen bylo upraveno podle dnešních pravopisných a mluvnických pravidel. Některé typické dobové tvary slov, koncovka gen. pl. - ův a infmitivní koncovka - ti byly ponechány. Interpunkce byla upravena podle smyslu a podle dnešního úzu. Peterou často užívané pomlčky byly nechány tam, kde jsou funkční. Jména
osob a míst byla ponechána v původní podobě, pouze v rukopisu se vyskytující dva tvary Jaromiř a Jaromíř byly sjednoceny na Jaromiř a jméno Vácslav převedeno do tvaru Václav. Cizí a přejatá slova nebyla upravována. Citované doslovné nápisy jsou přepsány transliterací.
Vysvětlující poznámky a komentár jsou obsazeny v teto úvodní časti, připadne v poznámkovém aparátu s tím záměrem, aby četba vlastního rukopisu nebyla přerušována dohledáváním poznámek a nebylo tak rušeno působení jeho osobitého stylu a jazyka na čtenáře.
Litice
Dne 13. září 1858 v pondělí vyšel jsem si po ránu jasném a teplém v průvodu p. realisty Františka Voňka z Jaromiře do Litice, vesnice neveliké, k faře dubenecké v c.k. okresu jaromiřském přivtělené. Dorazivše tam odpoledne při parném slunci po 2 hodinách, zavítali jsme do školy k p. učiteli Václavu Rindtovi, muži vzdělanému a velmi přívětivému. Jeho školní obydlí jest někdejší tvrz pánů Litických z Šonova, kteráž, vyjma některé přeměny, dosud se zachovala ve svém starobylém slohu. Jest o jednom poschodí a ve svých zdích neobyčejně silná a hmotná. Že tu, as 40 kroků od téže školy k západní straně u sušárny Valšovy, při dělání silnice r. 1842 přišli na hroby pohanské - jak jsem před několika nedělemi se byl náhodou dověděl - tázal jsem se nyní p. učitele Rindta, zdali tomu tak a co by tu byli našli. On toho dosvědčuje pravil, že našli popelem, kostmi, uhlím, hrnci naplněné kotliny - hroby zakulacené - a v nich meč rytířský a klíny hromové černé, které jistý muž N., odsud rodilý a v Praze se zdržující, jsa právě tu pohostinnu, k sobě vzal, jistě, že je odevzdá museum království českého. Vyplnil-li to čili nic, to že on - p. učitel - neví. Ze, prý, tu v témže směru, ale něco níže k jihu na louce Bartmanově dosavád takové hrobní pahrbky viděti a některé vrcholky že už odkopány neb uryty jsou. Šli jsme tam a o pravdě slov jeho očitě se přesvědčili; jest tam mezi jinými menšími jeden hrob holený s vrcholkem na 1 1/2 sáhu dlouhým. Tuť zajisté bude kořist nemalá.
Poté vedl nás do chrámu zdejšího Nejsvětější Trojice, 1. 1586 od Jana staršího Litického z Šonova a na Litici a jeho manželky Kateřiny Litické z Harasova a na Litici z kamene vystavěného, jak nápis nad hlavními dveřmi na kameni do hloubky rytý a znaky rodnými opatřený dosvědčuje. Nápis pak ten takto zní ve švabachu:
„Letha Panie 1586 v Neděli den St. Trogice Urozený Pan Jan Starssi Liticky z Ssonova a na Litici založil tento chrám ke cti a chvále P. Boha k památce St. Trogice a na svůg wlastní náklad z gruntu wystawiti a giné vssecky potřeby což
Vysvětlující poznámky a komentár jsou obsazeny v teto úvodní časti, připadne v poznámkovém aparátu s tím záměrem, aby četba vlastního rukopisu nebyla přerušována dohledáváním poznámek a nebylo tak rušeno působení jeho osobitého stylu a jazyka na čtenáře.
Cesta archaeologická kněze Fr. Petery Rohoznického r. 1858
Dne 13. září 1858 v pondělí vyšel jsem si po ránu jasném a teplém v průvodu p. realisty Františka Voňka z Jaromiře do Litice, vesnice neveliké, k faře dubenecké v c.k. okresu jaromiřském přivtělené. Dorazivše tam odpoledne při parném slunci po 2 hodinách, zavítali jsme do školy k p. učiteli Václavu Rindtovi, muži vzdělanému a velmi přívětivému. Jeho školní obydlí jest někdejší tvrz pánů Litických z Šonova, kteráž, vyjma některé přeměny, dosud se zachovala ve svém starobylém slohu. Jest o jednom poschodí a ve svých zdích neobyčejně silná a hmotná. Že tu, as 40 kroků od téže školy k západní straně u sušárny Valšovy, při dělání silnice r. 1842 přišli na hroby pohanské - jak jsem před několika nedělemi se byl náhodou dověděl - tázal jsem se nyní p. učitele Rindta, zdali tomu tak a co by tu byli našli. On toho dosvědčuje pravil, že našli popelem, kostmi, uhlím, hrnci naplněné kotliny - hroby zakulacené - a v nich meč rytířský a klíny hromové černé, které jistý muž N., odsud rodilý a v Praze se zdržující, jsa právě tu pohostinnu, k sobě vzal, jistě, že je odevzdá museum království českého. Vyplnil-li to čili nic, to že on - p. učitel - neví. Ze, prý, tu v témže směru, ale něco níže k jihu na louce Bartmanově dosavád takové hrobní pahrbky viděti a některé vrcholky že už odkopány neb uryty jsou. Šli jsme tam a o pravdě slov jeho očitě se přesvědčili; jest tam mezi jinými menšími jeden hrob holený s vrcholkem na 1 1/2 sáhu dlouhým. Tuť zajisté bude kořist nemalá.
Poté vedl nás do chrámu zdejšího Nejsvětější Trojice, 1. 1586 od Jana staršího Litického z Šonova a na Litici a jeho manželky Kateřiny Litické z Harasova a na Litici z kamene vystavěného, jak nápis nad hlavními dveřmi na kameni do hloubky rytý a znaky rodnými opatřený dosvědčuje. Nápis pak ten takto zní ve švabachu:
„Letha Panie 1586 v Neděli den St. Trogice Urozený Pan Jan Starssi Liticky z Ssonova a na Litici založil tento chrám ke cti a chvále P. Boha k památce St. Trogice a na svůg wlastní náklad z gruntu wystawiti a giné vssecky potřeby což
k službě Boží a do čehož (sic) Chrámu náleží spraviti na památku Swou, Manželky a Dítek swých y Ozdobiti dal. Pán Bůh vssemohucý racz každého wěrného krzestiana w geho Žádostech a Prozbách uslysseti."
Nad tím vpravo spatřuje se znak Jana staršího Litického, jakož i jeho manželky Kateřiny z Harasova, na podlouhlé čtverhranné kamenné desce polovypuklým dílem vytesaný, s nápisem do hloubky rytým. Znak jeho má v zlatém poli ptáka s člověčí hlavou na křížku římském stojícího, nad tím pak přilbice rytířská, na níž stojí podobný pták jako uvnitř. Pod erbem tím nápis latinkou: IAN STARSSI LITICKY : Z SSONOWA A NA LITICI. Její znak má též zlaté pole na dvě půle rozdělené, nad tím přilbici se 6 pery a dole nápis: KATERZYNA LYTICZKA Z HARASOWA A NA LYTICZY.
Portál tento jest přesličný, přísně římského slohu (pan Voněk jej výborně vykreslil a jest ta kresba u mne hodná tisku, F.P.), ale tytýž se drobí a prýská, jsa už tolik let jižního větru a deště návalům vystaven, a soudili jsme za povinnost svatou dáti jej okresliti, dokavád by docela nezašel velkou povětrní aneb snad, jak se doslýchá, zbořením zouplným celého to chrámu, protože se jeho budova ve zdích sem tam puká a nynějšímu duchovnímu správci dubeneckému P. Fišerovi proto nelíbí, že, prý, jsou zdi slabé a podkruchtí příliš hmotné. V čemž ale my dostatečné příčiny zboření ho nevidíme, anť něco málo popukala zvláště zaoltářní zeď dá se snadno opraviti, a nad hmotným podkruchtím nová věž místo nynější dřevěné velmi dobře a bezpečně ustaviti. Také by prospívalo při té opravě podlahu dáti asi na 2 stopy vyvýšiti, o něž nyní nižší jest nežli půda vnější, a proto také v chrámu jest vlhko.
Dubenec
K večeru téhož dne dorazivše do Dubence, půl hodiny od Litice vzdálené, prohlíželi jsme tu farní chrám sv. Josefa starožitný, už mezi r. 1344 a 1350 mezi farními kladený (Viz Palacký Dějiny národa českého, dílu I. část 2., str. 386. Děkanát Hradecký), shledavše, že původně jest podle slohu románského do kříže stavěný a že teprve v prodlennější době okna jeho byla oblouky lomenými opatřena. Vysokého stáří jeho důkaz jest též kamenná, nahoře okrouhlá křtitelnice s hlavní čili sloupkem též kulatým, z jednoho kusu pískového vytesaná. Křtitelnici tu okreslil pan Voněk.
Lanžov v okresu hořickém kraje jičínského
Dne 14. září, odpočinuvše sobě na faře na noclehu, odebrali jsme se ráno k východu do Lanžova, hodinu cesty od Dubence vzdáleného. Lanžov, ve věku XIV. a XV. jméno Poličany nesoucí, a tehdáž jen 3 čísla, faru, školu a hospodu mající, čítá nyní 11 čísel a leží na úpatí vrchu „Nebesa" nazvaného, nad lesem „Moravou".
Nad tím vpravo spatřuje se znak Jana staršího Litického, jakož i jeho manželky Kateřiny z Harasova, na podlouhlé čtverhranné kamenné desce polovypuklým dílem vytesaný, s nápisem do hloubky rytým. Znak jeho má v zlatém poli ptáka s člověčí hlavou na křížku římském stojícího, nad tím pak přilbice rytířská, na níž stojí podobný pták jako uvnitř. Pod erbem tím nápis latinkou: IAN STARSSI LITICKY : Z SSONOWA A NA LITICI. Její znak má též zlaté pole na dvě půle rozdělené, nad tím přilbici se 6 pery a dole nápis: KATERZYNA LYTICZKA Z HARASOWA A NA LYTICZY.
Portál tento jest přesličný, přísně římského slohu (pan Voněk jej výborně vykreslil a jest ta kresba u mne hodná tisku, F.P.), ale tytýž se drobí a prýská, jsa už tolik let jižního větru a deště návalům vystaven, a soudili jsme za povinnost svatou dáti jej okresliti, dokavád by docela nezašel velkou povětrní aneb snad, jak se doslýchá, zbořením zouplným celého to chrámu, protože se jeho budova ve zdích sem tam puká a nynějšímu duchovnímu správci dubeneckému P. Fišerovi proto nelíbí, že, prý, jsou zdi slabé a podkruchtí příliš hmotné. V čemž ale my dostatečné příčiny zboření ho nevidíme, anť něco málo popukala zvláště zaoltářní zeď dá se snadno opraviti, a nad hmotným podkruchtím nová věž místo nynější dřevěné velmi dobře a bezpečně ustaviti. Také by prospívalo při té opravě podlahu dáti asi na 2 stopy vyvýšiti, o něž nyní nižší jest nežli půda vnější, a proto také v chrámu jest vlhko.
K večeru téhož dne dorazivše do Dubence, půl hodiny od Litice vzdálené, prohlíželi jsme tu farní chrám sv. Josefa starožitný, už mezi r. 1344 a 1350 mezi farními kladený (Viz Palacký Dějiny národa českého, dílu I. část 2., str. 386. Děkanát Hradecký), shledavše, že původně jest podle slohu románského do kříže stavěný a že teprve v prodlennější době okna jeho byla oblouky lomenými opatřena. Vysokého stáří jeho důkaz jest též kamenná, nahoře okrouhlá křtitelnice s hlavní čili sloupkem též kulatým, z jednoho kusu pískového vytesaná. Křtitelnici tu okreslil pan Voněk.
Dne 14. září, odpočinuvše sobě na faře na noclehu, odebrali jsme se ráno k východu do Lanžova, hodinu cesty od Dubence vzdáleného. Lanžov, ve věku XIV. a XV. jméno Poličany nesoucí, a tehdáž jen 3 čísla, faru, školu a hospodu mající, čítá nyní 11 čísel a leží na úpatí vrchu „Nebesa" nazvaného, nad lesem „Moravou".
Chrám zdejší sv. Bartoloměje v čistě románském slohu původně zdělaný náleží mezi nejstarší toho druhu budovy v tomto okolí. Činí se o něm už mezi r. 1344 - 1350, jakožto o farním, ale pod jménem „Poličany" zmínka (Palacký ut supra, Děkanát Hradecký). Tolikéž 1.1381,13. října, kdež po smrti faráře Zdislava podali kostel farní v Poličanech páni: Bavor z Hustířan a Jan z Poličan, majíce tu po stejném dílu právo podací, knězi Havlu z Nechanic (Liber Confirm. de anno 1390).
Památky v tomto chrámu jsou obzvláštně tyto:
I. Boční kaple po straně epištoly v presbyterium, která s tímto a s protivnou sakristií po straně evangelia dělá kříž, nese na sobě nejpřesnější stopy slohu románského. Jest pětihranná s třemi okny polokruhovými, 12 stop vysokými a 2 stopy širokými, z nichž prostřední jest o něco menší, hledící k jihu. Strop má klenutý, v jehožto středu jest kolečko, do něhož se sbíhají žebra. Délka té kaple jest 15 stop a šířka 11 stop. Otvor vchodní jest polokruhem krytý, až téměř do samého stropu se pnoucím; jest tu obraz sv. Apoleny z nejnovější doby. Hned u vchodu vpravo v koutě stojí křtitelnice cínová o třech nohách, u těla poprsím podobizen lidských ruce sepjaté a na prsou položené majících, opatřených a dole pazouratých, které stojí na podnoží pískovém, kulatém, pěkně tesaném, na němžto kolem kraje povrchu nápis ve švabachu takto zní: „Tato Křtitedlnice gest Kaupel Noweho Rození a obnovení w Duchu Swatém." Kulatá pak křestní studnice, nahoře širší, nese nápis kolem svého ústí povrchu latinkou velkou takto: TATO § KRZIDELNICE § (sic) NÁKLADEM § VROZENÉHO § PANA § MENVSSE § VDELANA § LÉTA 1333. Na rozepři jest mezi některými posuzovateli tohoto letopočtu, zdali ty tři číslice, sobě docela podobné, jsou trojky čili pětky. Že sice se podobají trojkám nežli pětkám, ukazuje zřetel sám; a jelikož už ve XIV. věku užíváno číslic arabských a pětky jinou podobu z toho věku najevo dávají, shodujeme se s těmi, kteří tyto číslice za trojky drží. Jsou pak ta vše slova do hloubky rytá. Něžné a velmi čistě lité poprsí vpravo na okraji ústí přidělané jest snad podobizna toho urozeného pana Menuše, dárce této křtitelny, a bezpochyby i tehdejšího pána podacího kostela toho.
Druhá paměť v této kapli znamenitá jsou dva náhrobníky, z červeného mramoru tesány, vpravo k západu ve zdi zasazené, a sice Václava Záruby z Hustířan, pána na Třebověticích a Štěpanicích, + 1632, 20. července, a jeho manželky Enegelburgy rozené Zelkhingovy, paní na Bílých Poličanech, + 3. dubna 1639, a tuto v kryptě pod kaplí v měděných rakvích odpočívajících. On jest tu polovypuklým dílem vytesán jako rytíř v brnění celém a ona v šubě, majíce podle u nohou každý znak svůj. Sloupy emporu lodní nesoucí jsou kulaté, toskánské, beze všech na klaništi a podnoží okras.
II. Památný jest náhrobní kámen 3 stopy široký, 5 1/4 stopy dlouhý, se znakem i s nápisem už z většího dílu osahaným, jehož letopočet ale předce tentokráte poštěstilo se nám uhodnouti. Čteny jsou velká gotika, a sice: Léta Panie M°C°C°C°X° vmrzel gest urozeny pan .... ostatní vše už nečitelné. Žádal jsem
Památky v tomto chrámu jsou obzvláštně tyto:
I. Boční kaple po straně epištoly v presbyterium, která s tímto a s protivnou sakristií po straně evangelia dělá kříž, nese na sobě nejpřesnější stopy slohu románského. Jest pětihranná s třemi okny polokruhovými, 12 stop vysokými a 2 stopy širokými, z nichž prostřední jest o něco menší, hledící k jihu. Strop má klenutý, v jehožto středu jest kolečko, do něhož se sbíhají žebra. Délka té kaple jest 15 stop a šířka 11 stop. Otvor vchodní jest polokruhem krytý, až téměř do samého stropu se pnoucím; jest tu obraz sv. Apoleny z nejnovější doby. Hned u vchodu vpravo v koutě stojí křtitelnice cínová o třech nohách, u těla poprsím podobizen lidských ruce sepjaté a na prsou položené majících, opatřených a dole pazouratých, které stojí na podnoží pískovém, kulatém, pěkně tesaném, na němžto kolem kraje povrchu nápis ve švabachu takto zní: „Tato Křtitedlnice gest Kaupel Noweho Rození a obnovení w Duchu Swatém." Kulatá pak křestní studnice, nahoře širší, nese nápis kolem svého ústí povrchu latinkou velkou takto: TATO § KRZIDELNICE § (sic) NÁKLADEM § VROZENÉHO § PANA § MENVSSE § VDELANA § LÉTA 1333. Na rozepři jest mezi některými posuzovateli tohoto letopočtu, zdali ty tři číslice, sobě docela podobné, jsou trojky čili pětky. Že sice se podobají trojkám nežli pětkám, ukazuje zřetel sám; a jelikož už ve XIV. věku užíváno číslic arabských a pětky jinou podobu z toho věku najevo dávají, shodujeme se s těmi, kteří tyto číslice za trojky drží. Jsou pak ta vše slova do hloubky rytá. Něžné a velmi čistě lité poprsí vpravo na okraji ústí přidělané jest snad podobizna toho urozeného pana Menuše, dárce této křtitelny, a bezpochyby i tehdejšího pána podacího kostela toho.
Druhá paměť v této kapli znamenitá jsou dva náhrobníky, z červeného mramoru tesány, vpravo k západu ve zdi zasazené, a sice Václava Záruby z Hustířan, pána na Třebověticích a Štěpanicích, + 1632, 20. července, a jeho manželky Enegelburgy rozené Zelkhingovy, paní na Bílých Poličanech, + 3. dubna 1639, a tuto v kryptě pod kaplí v měděných rakvích odpočívajících. On jest tu polovypuklým dílem vytesán jako rytíř v brnění celém a ona v šubě, majíce podle u nohou každý znak svůj. Sloupy emporu lodní nesoucí jsou kulaté, toskánské, beze všech na klaništi a podnoží okras.
II. Památný jest náhrobní kámen 3 stopy široký, 5 1/4 stopy dlouhý, se znakem i s nápisem už z většího dílu osahaným, jehož letopočet ale předce tentokráte poštěstilo se nám uhodnouti. Čteny jsou velká gotika, a sice: Léta Panie M°C°C°C°X° vmrzel gest urozeny pan .... ostatní vše už nečitelné. Žádal jsem
pana faráře nynějšího, aby tento nejstarší toho chrámu pomník kázal ze země vyzdvihnouti a hnedle tu v síňci polední, kdež na zemi leží, do zdi západní zazdíti, aby aspoň ty známky dosud znatelné se zachovaly na něm pro budoucí paměť. Slíbil to.
III. Empora kamenná, ze tří částek - západní, jižní a severní - se skládající, spočívá na 6 kamenných, kulatých, toskánských, vespolek polooblouky tvořících, sloupech.
IV. Klenba podvěžní, kteráž, ačť teprva roku 1684 při vystavění věže v průčelí chrámu byla do kulatá zhotovena, tak výborně souhlasí s celkem toho starožitného chrámu, že jest docela přehadlována slohu románskému. Překrásná jest rosetta z hadích vajec sesazená na stropě jejím, jakéž jsem dosud v žádném okolním chrámu byl nezpozoroval, a proto hodná, aby tiskem v Památkách byla uveřejněna. P. Voněk vykreslil ji mistrovsky a časem svým podám ten výkres slavné redakci Památek.
Klenba ta dává chvalné svědectví svému staviteli, že rozuměl slohu římskému. Škoda, že nám jeho jméno není dochováno.
V. Nápis, gotickými čtenami na zvoně poledníku, asi 6 centů těžkém, kolem zhlaví se nacházející, ale dosud od žádného nepřečtený, tím méně rozluštěný. Ten též opsal pan Voněk a předložen bude též p. redaktorovi Památek.
VI. Malé poloobloučky a nad nimi kostky pod střechou po straně jižní i severní v presbyterium, jenž jest k východu, jsou jen vně, pod střechou poloobloučky bez kostek.
Boháňka ves o 21 číslech, okres hořický, kraj jičínský
Dne 15. září 1858 vyšli jsme z Miřejova po 8. hod. ráno majíce v úmyslu navštíviti ves na vysokém površí nad lesem „Maňovicemi" ležící, jménem „Boháňku". Tam už dávno hodlal jsem se podívati již proto, že jméno té vísky připomíná bohoslužbu pohanskou, a za druhé z té příčiny, že tam na Boháňce na křižovatkách jest prastarý kříž, který, prý, nese na čele letopočet „830". I jdeme tedy přes Lhotka, tuto pro neúrodnost půdy a pro loupežníky, tu někdy se zdržovavší, zlopověstnou vesničku, k straně polední a doptavše se na stezník, lesem Maňovicemi se vinoucí, béřeme se chutně tímto milým stínem lesním vždy víc a více do kopce, až se krůpěje potu na celém vyrážely těle. Konečně, dostoupivše cíle, a ohlédnuvše se z této opravdu bohující hory na vše strany, zvláště pak k severu na Krkonoše a k východu na Sudety, poptáváme se, kde by tu co památného bylo. Nikdo ale nechtěl nic věděti, až já, najda na svahu k straně severní u jedné chalupy živou studánku, už jsem dosti měl návěští, že nad ní budou hroby. A vskutku, sotva jsme odsud postoupili vzhůru k jihu po silnici vesní asi 200 kroků, spatřím ve břehu východním silnice této právě před okny zdejšího představeného, Jana Chládka, čísl. 16, černou hlínu a přistoupiv blíže shledám to býti velikánský pohanský
III. Empora kamenná, ze tří částek - západní, jižní a severní - se skládající, spočívá na 6 kamenných, kulatých, toskánských, vespolek polooblouky tvořících, sloupech.
IV. Klenba podvěžní, kteráž, ačť teprva roku 1684 při vystavění věže v průčelí chrámu byla do kulatá zhotovena, tak výborně souhlasí s celkem toho starožitného chrámu, že jest docela přehadlována slohu románskému. Překrásná jest rosetta z hadích vajec sesazená na stropě jejím, jakéž jsem dosud v žádném okolním chrámu byl nezpozoroval, a proto hodná, aby tiskem v Památkách byla uveřejněna. P. Voněk vykreslil ji mistrovsky a časem svým podám ten výkres slavné redakci Památek.
Klenba ta dává chvalné svědectví svému staviteli, že rozuměl slohu římskému. Škoda, že nám jeho jméno není dochováno.
V. Nápis, gotickými čtenami na zvoně poledníku, asi 6 centů těžkém, kolem zhlaví se nacházející, ale dosud od žádného nepřečtený, tím méně rozluštěný. Ten též opsal pan Voněk a předložen bude též p. redaktorovi Památek.
VI. Malé poloobloučky a nad nimi kostky pod střechou po straně jižní i severní v presbyterium, jenž jest k východu, jsou jen vně, pod střechou poloobloučky bez kostek.
Dne 15. září 1858 vyšli jsme z Miřejova po 8. hod. ráno majíce v úmyslu navštíviti ves na vysokém površí nad lesem „Maňovicemi" ležící, jménem „Boháňku". Tam už dávno hodlal jsem se podívati již proto, že jméno té vísky připomíná bohoslužbu pohanskou, a za druhé z té příčiny, že tam na Boháňce na křižovatkách jest prastarý kříž, který, prý, nese na čele letopočet „830". I jdeme tedy přes Lhotka, tuto pro neúrodnost půdy a pro loupežníky, tu někdy se zdržovavší, zlopověstnou vesničku, k straně polední a doptavše se na stezník, lesem Maňovicemi se vinoucí, béřeme se chutně tímto milým stínem lesním vždy víc a více do kopce, až se krůpěje potu na celém vyrážely těle. Konečně, dostoupivše cíle, a ohlédnuvše se z této opravdu bohující hory na vše strany, zvláště pak k severu na Krkonoše a k východu na Sudety, poptáváme se, kde by tu co památného bylo. Nikdo ale nechtěl nic věděti, až já, najda na svahu k straně severní u jedné chalupy živou studánku, už jsem dosti měl návěští, že nad ní budou hroby. A vskutku, sotva jsme odsud postoupili vzhůru k jihu po silnici vesní asi 200 kroků, spatřím ve břehu východním silnice této právě před okny zdejšího představeného, Jana Chládka, čísl. 16, černou hlínu a přistoupiv blíže shledám to býti velikánský pohanský
hrob na 2 sáhy široký - kotlinu zvanou - v němž plno a plno střepin, kostí, uhlí, kusů cihel, zubů kravských a jiných. I dloubám v tom nožem a hle, najdu čelist kravskou se zuby, všeho druhu rozmačkané popelnice a lžíci plechovou bez rukověti, 3 palce dlouhou a dva palce širokou. Chtěje kříž ten pověstný shlédnouti a vyšetřiti, nemohl jsem déle u toho hrobu - jakýchž tu a menších veliký počet bude - meškati, a proto jdeme cestou před se k jihu ke křižovatkám.
Asi 200 kroků nade vsí přijdeme ke 4 javorům, mezi nimiž stojí kříž, krupnatým mechem jako posetý; jest kamenný, z pískovce tesaný, jehož podnoží čtyřhranné a 18 palců vysoké jest na plochách celé jako odprýskané a hrbolovaté. Hlaveň z jednoho kusu s podnožím jest osmihranná 62 palců vysoká a též jak od mechu tak od odprýskání, působením dešťů a mrazů povstalého, drsnatá. Na té sedí hlava čili hlaviště též čtyřhranné 18 palců dlouhé, na jehožto ploše jižní a severní vytesána podobizna Ukřižovaného, nemotorně jaksi a neznale, polokruhem nahoře krytá. Na tom pak hlavišti stojí kříž řecký, na jehožto spodku jest záhadný nápis v písmeně ---- H ---- a na příčce letopočet. Kříž tento jest též 18 palců vysoký. Nemohouce pro výšku letopočet dobře seznati, přinesli jsme žebřík a tu hnedle, přihlédše blíže, porozuměli jsme, očistivše od levé ruky mechem potažené číslice, že ti všickni mýlili se, kdož toliko čtli 830, ježto tu stojí 1.5.8.3.0. (Viz výkres.) Podle toho tak se u mne o tomto kamenném pomníku snáší: Kříž ten řecký se. svým podnožím čtyřhranným byl na sloup ten teprve r. 1583 postaven a připevněn. Nula nazadě stojí proto, že rytci toho letopočtu, přirazivšímu tuze těsně pětku k jednotce, zůstala na konci tuze velká prostora, a proto ji vyplnil nulou.
Písmeno záhadné ---- H ---- bude znamenati jméno buď kameníka, buď nakladatele tohoto křížového svrchku. Co se pak podnoží se sloupem týká, ten vidí se nám starší býti a z doby pohanské pocházeti. Tomuto domnění nasvědčuje podobizna Ukřižovaného, nemotorně na hlavišti toho sloupu vytesaná a jistě z nějaké, tu dříve vyrytého bůžka podoby, později - r.1583 - přeměnou dlátem křesťanským povstalá. Neboť jak písmeno složené na spodku kříže, tak i celý ten kříž řecký, ruku i dobu jinou, mladší, prozrazuje. A bude pomníkem některého tu pohrobeného muže znamenitého, buď moudrostí, mocností, neb rekovností svou proslulého. Zdaní své opodstatňujeme těmito důvody: Předně, jméno Boháňka = Bohárna - bohoviště, kdež bohové bydlí - se ctí připomíná věk předkřesťanský a Staroslovanům místo to, jakožto sídlo bohů, kdež se jim obětovalo, žertvy pálily a věštby vykonávaly, bylo posvátné. Za druhé socha ta stojí na křižovatkách, t.j. na místě, na tom táhlém a nádherném površí povýšeném, kdež se cesty křižují, anť jedna jde od severu k jihu a druhá od západu k východu, činíce tu, kdež se stýkají čili přetínají, trojhran povýšený, trávníkem porostlý, a na takových místech, ze se za Staroslovanstva pochovávali znamenití mužové známo každému stařin zpytateli a dějin národu našeho povědomci.
Že za velikou čest kladli sobě hrdinové na takých místech pohřbenu býti, čteme v Chronice Dalimilově, str. 45, vydání druhé od Hanky 1853, kdež udatný a v radě
Asi 200 kroků nade vsí přijdeme ke 4 javorům, mezi nimiž stojí kříž, krupnatým mechem jako posetý; jest kamenný, z pískovce tesaný, jehož podnoží čtyřhranné a 18 palců vysoké jest na plochách celé jako odprýskané a hrbolovaté. Hlaveň z jednoho kusu s podnožím jest osmihranná 62 palců vysoká a též jak od mechu tak od odprýskání, působením dešťů a mrazů povstalého, drsnatá. Na té sedí hlava čili hlaviště též čtyřhranné 18 palců dlouhé, na jehožto ploše jižní a severní vytesána podobizna Ukřižovaného, nemotorně jaksi a neznale, polokruhem nahoře krytá. Na tom pak hlavišti stojí kříž řecký, na jehožto spodku jest záhadný nápis v písmeně ---- H ---- a na příčce letopočet. Kříž tento jest též 18 palců vysoký. Nemohouce pro výšku letopočet dobře seznati, přinesli jsme žebřík a tu hnedle, přihlédše blíže, porozuměli jsme, očistivše od levé ruky mechem potažené číslice, že ti všickni mýlili se, kdož toliko čtli 830, ježto tu stojí 1.5.8.3.0. (Viz výkres.) Podle toho tak se u mne o tomto kamenném pomníku snáší: Kříž ten řecký se. svým podnožím čtyřhranným byl na sloup ten teprve r. 1583 postaven a připevněn. Nula nazadě stojí proto, že rytci toho letopočtu, přirazivšímu tuze těsně pětku k jednotce, zůstala na konci tuze velká prostora, a proto ji vyplnil nulou.
Písmeno záhadné ---- H ---- bude znamenati jméno buď kameníka, buď nakladatele tohoto křížového svrchku. Co se pak podnoží se sloupem týká, ten vidí se nám starší býti a z doby pohanské pocházeti. Tomuto domnění nasvědčuje podobizna Ukřižovaného, nemotorně na hlavišti toho sloupu vytesaná a jistě z nějaké, tu dříve vyrytého bůžka podoby, později - r.1583 - přeměnou dlátem křesťanským povstalá. Neboť jak písmeno složené na spodku kříže, tak i celý ten kříž řecký, ruku i dobu jinou, mladší, prozrazuje. A bude pomníkem některého tu pohrobeného muže znamenitého, buď moudrostí, mocností, neb rekovností svou proslulého. Zdaní své opodstatňujeme těmito důvody: Předně, jméno Boháňka = Bohárna - bohoviště, kdež bohové bydlí - se ctí připomíná věk předkřesťanský a Staroslovanům místo to, jakožto sídlo bohů, kdež se jim obětovalo, žertvy pálily a věštby vykonávaly, bylo posvátné. Za druhé socha ta stojí na křižovatkách, t.j. na místě, na tom táhlém a nádherném površí povýšeném, kdež se cesty křižují, anť jedna jde od severu k jihu a druhá od západu k východu, činíce tu, kdež se stýkají čili přetínají, trojhran povýšený, trávníkem porostlý, a na takových místech, ze se za Staroslovanstva pochovávali znamenití mužové známo každému stařin zpytateli a dějin národu našeho povědomci.
Že za velikou čest kladli sobě hrdinové na takých místech pohřbenu býti, čteme v Chronice Dalimilově, str. 45, vydání druhé od Hanky 1853, kdež udatný a v radě
moudrý Štír (Čestmír, Čmír) knížeti Neklánu vece: „Učiň mi tak vysoký rov, z něhož by uzřel ves Chýnov, chcu sě rád s Lučany bíti, a v tom boji chcu rád sníti."
Že tu podobný výtečník odpočívá, soudím a beze vší pochyby za to mám, kdyby se tu opatrně kopalo, že bude nalezena kostra celá, hlavou k východu obrácená, a při ní snad i některé známky - meč, pálstaf - dláto váleční čili celt - kladívka, točenice, kotouč etc. - takového muže stav, povahu, zaměstnání ukazující.
Pomník tento jest už od mnoha let předmětem veřejné rozprávky a myslí se vůbec, že kryje znamenitou nějakou paměť. A právě toho dne povídáno mi od obyvatelův boháněckých, že hodlají někteří zvědochtiví páni, zejména kněz Václav Pilař, administrátor, a správce statku jeřického N., oba na Jeřicích, dáti jej vykopati a pod ním hledati. Přáti by bylo, aby při podniknutí tom té starožitnosti neporuchali, o čež domluviti se s těmi pány co nejdříve se pokusím.
Poobědvavše u tohoto pomníku po arkadicku, při chlebě a sýru, v stínu jeho 4 javorů - před těmi stávaly tu lípy - ubírali jsme se po tomto nádherném površí, táhnoucím se od Žiželevse jihovýchodně k západu až ke Konecchlumí na 5 mil dálky, posetém na oubočích svých rozmanitými polmi, lesíky, vesnicemi a luhy, k východu, potápějíce ještě hodnou chvíli udivené zraky své v tomto přerozkošném všehozoru, až se nám zavřel pohled ten sestoupením do hlubokého ouvalu, který vede ke Vřešťovu.
Vřešťov, městys pod hradem téhož jména, okres hořický
Sem dopravivše se ihned jdeme na faru, žádajíce, aby nám chrám Páně Všech svatých byl otevřen. Přívětivý pan farář, Jan Novotný, ihned se nám propůjčiv laskavě uvedl nás do svého chrámku.
První a přední předmět našeho pozoru byla kamenná kazatelna, stojící v rohu lodním podle staré sakristie na straně severní. Jest z jediného kusu čili balvanu pískového vytesaná, pětihranná, nemajíc nad sebou žádného klobouku čili paluby. Podnoží a hlaveň její čili sloupek jest čtyřhranný. Na ploše hrany první, ode zdi kostela zadní, není žádná rytba. Na druhé stojí do hloubky rytý nápis ve švabachu tento: Letha 1617 Tato Kazatelna Puvodem a nakladem Jana Duchka borownicke° tehdaž Auředniika na wřessťowie Wytesana gt. Třetí deska plochová čtyřhranná obsahuje znak polovypuklým dílem rytý kordulovský v kulatém věnci a sice: Ruka prsty vzhůru v červeném poli, nad ní přilbice rytířská s korunou, z nížto vyčnívá ruka vztyčená, s dvěma po stranách křídly černými. Po obojí straně koruny té, uvnitř věnce pro ozdobu po listu dubovém. Nápis nad tím znakem tento, opět ve švabachu: Wienek Kordule z Slaupna a na Wrzessťowie G.M.C. Truxas. Čtvrtá deska: Znak ve věnci kulatém, dílem polovypuklým, česká arabeska, nad ní přilbice
Že tu podobný výtečník odpočívá, soudím a beze vší pochyby za to mám, kdyby se tu opatrně kopalo, že bude nalezena kostra celá, hlavou k východu obrácená, a při ní snad i některé známky - meč, pálstaf - dláto váleční čili celt - kladívka, točenice, kotouč etc. - takového muže stav, povahu, zaměstnání ukazující.
Pomník tento jest už od mnoha let předmětem veřejné rozprávky a myslí se vůbec, že kryje znamenitou nějakou paměť. A právě toho dne povídáno mi od obyvatelův boháněckých, že hodlají někteří zvědochtiví páni, zejména kněz Václav Pilař, administrátor, a správce statku jeřického N., oba na Jeřicích, dáti jej vykopati a pod ním hledati. Přáti by bylo, aby při podniknutí tom té starožitnosti neporuchali, o čež domluviti se s těmi pány co nejdříve se pokusím.
Poobědvavše u tohoto pomníku po arkadicku, při chlebě a sýru, v stínu jeho 4 javorů - před těmi stávaly tu lípy - ubírali jsme se po tomto nádherném površí, táhnoucím se od Žiželevse jihovýchodně k západu až ke Konecchlumí na 5 mil dálky, posetém na oubočích svých rozmanitými polmi, lesíky, vesnicemi a luhy, k východu, potápějíce ještě hodnou chvíli udivené zraky své v tomto přerozkošném všehozoru, až se nám zavřel pohled ten sestoupením do hlubokého ouvalu, který vede ke Vřešťovu.
Sem dopravivše se ihned jdeme na faru, žádajíce, aby nám chrám Páně Všech svatých byl otevřen. Přívětivý pan farář, Jan Novotný, ihned se nám propůjčiv laskavě uvedl nás do svého chrámku.
První a přední předmět našeho pozoru byla kamenná kazatelna, stojící v rohu lodním podle staré sakristie na straně severní. Jest z jediného kusu čili balvanu pískového vytesaná, pětihranná, nemajíc nad sebou žádného klobouku čili paluby. Podnoží a hlaveň její čili sloupek jest čtyřhranný. Na ploše hrany první, ode zdi kostela zadní, není žádná rytba. Na druhé stojí do hloubky rytý nápis ve švabachu tento: Letha 1617 Tato Kazatelna Puvodem a nakladem Jana Duchka borownicke° tehdaž Auředniika na wřessťowie Wytesana gt. Třetí deska plochová čtyřhranná obsahuje znak polovypuklým dílem rytý kordulovský v kulatém věnci a sice: Ruka prsty vzhůru v červeném poli, nad ní přilbice rytířská s korunou, z nížto vyčnívá ruka vztyčená, s dvěma po stranách křídly černými. Po obojí straně koruny té, uvnitř věnce pro ozdobu po listu dubovém. Nápis nad tím znakem tento, opět ve švabachu: Wienek Kordule z Slaupna a na Wrzessťowie G.M.C. Truxas. Čtvrtá deska: Znak ve věnci kulatém, dílem polovypuklým, česká arabeska, nad ní přilbice
s korunou, na nížto leží napříč klín, a na tom špičatá čapka se střapcem. Nahoře nápis: „Johanka Kordulowa R°. Berkowska z Ssebiro ... a na wrzessťowě." Pátá deska, znak bez nápisu, a sice: Nakříž proti sobě v levém rohu nahoře a v pravém dole po orlu jednohlavém v černém poli; v levém pak rohu dole a v pravém nahoře po lvu bílém v červeném poli; mezi těmi uprostřed pole modré s korunou a v poli poprsí mužské s červenou čapkou. Nad tím znakem nahoře vedle sebe patero přilbic, z nichžto prostřední jest největší a z té vystupuje dvouhlavý orel, podle něho vpravo z helmu menšího lev bílý s praporečkem, vedle toho z helmu páví peří. Po levé ruce toho orla vylézá z helmu Turek v červeném kroji, odchyluje se tváří od toho orla, jakoby padal zpět, a podpíraje ruku na bok; vedle toho z helmu vylézá ruka s napřaženým mečem proti tomu Turku. Ocasy lví jsou na konci rozpoltěny.
(Totě snad znak toho Jana Duchka Borovnického, čehož však nelze jistotně určiti, protože znak tento nemá nápisu.) Toť znak hraběte Šporka.
Presbytář toho chrámu jest pětiboční se 4 polokruhovými okny, na rákos s obmítnutým stropem.
Tu vedle staré sakristie severní nacházejí se ve zdi po straně evangelium dva pískové náhrobníky svrchupsaných manželův Wienka a Johanky Kordulových dobře dosud zachované, z nichž první 6 stop vysoký a 32 palců široký, má vprostřed znak kordulovský a nápis kolem krajů, ve větším švabachu tento: „Letha panie 1612.12. Novembris Po 11. hodině na pólo Orlogi Usnul v panu urozený a statečný rytíř Wienek Kordule z Slaupna a na Wřešťowie G. M. Rzímskeho C. Rudolffa Truksas Gehožto tielo Mrtwé w tomto Chrámu Božím náležitie w Panu Odpocziwá Woczekawage Štiastneho a Blahoslaweneho wZkříssenii."
Vlevo podle toho, blíže k oltáři, zase pomník s tímto nápisem: „Letha 1616 Miesice Března 31. dne mezy 12. a 3. hodinou na půl Orlogi umřewssi dokonala život swůg Johanka Kordulová R°. Berkowska z Ssebiřoa. a na Wřessťowě, Manželka Poctiwá urozené0, a statečnéo. Rytíře Paa. Wienka Kordule z Slaupna a Wřešťowa, očekáwage ssťastneho, weseleho a blahoslaweneho Wzkríssenii. Amen."
Tyto oba pomníky dobře uchované a ve zdi upevněné, a toliko dolením koncem pod podlahu zazděné, že se nemůž čísti, co tam zakryto, ale dobře uhodnouti se dá z nápisu na kazatelně. I na tomto druhém jest erb berkovský v prostředku dílem polovypuklým a nápis kolem do hloubky rytý.
Sakristie levá po straně evangelia jest starší a zhladka klenutá peckovitě při jednom okně menším románském a dveře vchodní zvnitra čtyřhranné. Po straně epištoly jest sakristie nynější postrannější klenutá, vchodní dveře zvenčí čtyřhranné a vnitřní do presbyterium polokulaté, románské.
Lodí má křížové klenutí a 4 okna polokruhová. Podkruchtí též polokruhem do kříže klenuté dokonalým a nad tím v novější době vystavena věž, vše od kamene.
V hlavních rysech a zdích jest tento chrám románského slohu, než postupem času v některých částech zkaličen, nicméně až dosud převládá sloh římský. Byltě
(Totě snad znak toho Jana Duchka Borovnického, čehož však nelze jistotně určiti, protože znak tento nemá nápisu.) Toť znak hraběte Šporka.
Presbytář toho chrámu jest pětiboční se 4 polokruhovými okny, na rákos s obmítnutým stropem.
Tu vedle staré sakristie severní nacházejí se ve zdi po straně evangelium dva pískové náhrobníky svrchupsaných manželův Wienka a Johanky Kordulových dobře dosud zachované, z nichž první 6 stop vysoký a 32 palců široký, má vprostřed znak kordulovský a nápis kolem krajů, ve větším švabachu tento: „Letha panie 1612.12. Novembris Po 11. hodině na pólo Orlogi Usnul v panu urozený a statečný rytíř Wienek Kordule z Slaupna a na Wřešťowie G. M. Rzímskeho C. Rudolffa Truksas Gehožto tielo Mrtwé w tomto Chrámu Božím náležitie w Panu Odpocziwá Woczekawage Štiastneho a Blahoslaweneho wZkříssenii."
Vlevo podle toho, blíže k oltáři, zase pomník s tímto nápisem: „Letha 1616 Miesice Března 31. dne mezy 12. a 3. hodinou na půl Orlogi umřewssi dokonala život swůg Johanka Kordulová R°. Berkowska z Ssebiřoa. a na Wřessťowě, Manželka Poctiwá urozené0, a statečnéo. Rytíře Paa. Wienka Kordule z Slaupna a Wřešťowa, očekáwage ssťastneho, weseleho a blahoslaweneho Wzkríssenii. Amen."
Tyto oba pomníky dobře uchované a ve zdi upevněné, a toliko dolením koncem pod podlahu zazděné, že se nemůž čísti, co tam zakryto, ale dobře uhodnouti se dá z nápisu na kazatelně. I na tomto druhém jest erb berkovský v prostředku dílem polovypuklým a nápis kolem do hloubky rytý.
Sakristie levá po straně evangelia jest starší a zhladka klenutá peckovitě při jednom okně menším románském a dveře vchodní zvnitra čtyřhranné. Po straně epištoly jest sakristie nynější postrannější klenutá, vchodní dveře zvenčí čtyřhranné a vnitřní do presbyterium polokulaté, románské.
Lodí má křížové klenutí a 4 okna polokruhová. Podkruchtí též polokruhem do kříže klenuté dokonalým a nad tím v novější době vystavena věž, vše od kamene.
V hlavních rysech a zdích jest tento chrám románského slohu, než postupem času v některých částech zkaličen, nicméně až dosud převládá sloh římský. Byltě
chrám ten už mezi r. 1344- 1350 farním. (Viz Palacký Dějiny české, Dílu I. částka 2., str. 386. Příloha D. Děkanát Hradecký.)
Později nejspíše po třicetileté válce učiněn filiálním od Chotěborek čili Chotěbořic a teprve r. 1849 odtržen, samostatnou lokalií učiněn s platem 300 z měšce nábož., a konečně r. 1857 za farní povýšen.
N.B. Když r. 1849 stavěla se tu farní budova před chrámem na prostoře k západu, přišli na tom místě při kopání základu na sáh zhloubí na černou zem, kosti, uhlí, hrnce, nože, meč, kladívka a podkovy železné; tedy ten chrám stojí na místě, kdež před dobou křesťanskou stávala bohárna čili chrám pohanský a tak to bude s většinou našich křesťanských kostelův. Kam by nalezené věci přišly, nevěděl mi p. farář povědíti, ale se toho dozvím jakjenmile budu moci odejíti a strany toho s tamějším představeným promluviti.
Berouce se odsud, pozorovali jsme za chrámem k východu asi 20 kroků od hřbitova stojící pranýř kamenný na památku někdejšího toho městyse pravomocnosti tu ponechaný, a aj oko naše upne se na vysoké hoře, na straně východní těsně podle městečka vzhůru se vypínající, nad potůčkem Řečicí, jeho oupatí západní omývajícím. Na té hoře stával někdy pevný hrad „Vřešťov", na němž seděl Vilém z Hazmburku 1.1467 (Balbini Epitome, L.V. č. 8., pag. 540), úhlavní odpůrce Jiřího Poděbradského a od tohoto také konečně rozmetán, takže nyní jen holé valy a příkopy viděti, zdi však vše zbořeny a kamení na jiné stavby časem spotřebováno.
Oupatí jeho východojižní se osívá, ale příkřiny západní dosud nezdělané zeleným trávníkem se popínají. Přístup na tento někdy velmi pevný a na 50 sáhů nad hladinu potoční strmící hrad byl toliko od východu, kdež dosud troje se uchovaly valy. Bylo 5 hodin, když na tu horu lezouce, o minulých dobách jsme hovořili litujíce, že takováto sídla památná tak náramně zpustla a žádného nenalézají obnovitele. Zdeť zajisté, kdyby se vrstvy rumu a kamení odklidily, vzácní dřevnější slávy a mohutnosti pozůstatkové tu nyní dřímající na světlo by vyšly. I tu by sídlo letní čarokrásné dalo se udělati a tím uvedla by se opět jará živost do zpustlých oněmělých zřícenin. Vřešťov náležel za našich dob k panství smiřickému a nyní tento zpustlý hrad patří národnímu banku.
Usilujíce potně k vrchu hory té, zpozorovali jsme už skoro na vrcholí jejím rostlinu „Dobrou mysl", kteréž trhše a vůní její se posilnivše, brali jsme ze jména kvítka toho mysl dobrou na budoucí lepší časy. Teď stojíme na nejvyšším vrcholí ohlížejíce se kolem po lučinách a chlumech, kotlinu vřešťovskou lemujících a aj, tu u nohou vykopaná díra, do nížto bystřeji hledíce, spatřujeme množství uhlí a rozdrobených střepin. Toť zajisté zbytky po obětech pohanských a hrobích. Tuť velebně někdy plameny obětí zápalných do oblak šlehajíce, osvěcovaly temno okolních hájů!!! Stálo by jistě za práci kopati tu pilně a našly by se nejedny památky. Také tu, prý, ještě sklepy, ale vchod do nich zasypán schválně, protože lid zde na oupatí obývající byl by i z života nebezpečenstvím klenby jejich zřítil a kamení
Později nejspíše po třicetileté válce učiněn filiálním od Chotěborek čili Chotěbořic a teprve r. 1849 odtržen, samostatnou lokalií učiněn s platem 300 z měšce nábož., a konečně r. 1857 za farní povýšen.
N.B. Když r. 1849 stavěla se tu farní budova před chrámem na prostoře k západu, přišli na tom místě při kopání základu na sáh zhloubí na černou zem, kosti, uhlí, hrnce, nože, meč, kladívka a podkovy železné; tedy ten chrám stojí na místě, kdež před dobou křesťanskou stávala bohárna čili chrám pohanský a tak to bude s většinou našich křesťanských kostelův. Kam by nalezené věci přišly, nevěděl mi p. farář povědíti, ale se toho dozvím jakjenmile budu moci odejíti a strany toho s tamějším představeným promluviti.
Berouce se odsud, pozorovali jsme za chrámem k východu asi 20 kroků od hřbitova stojící pranýř kamenný na památku někdejšího toho městyse pravomocnosti tu ponechaný, a aj oko naše upne se na vysoké hoře, na straně východní těsně podle městečka vzhůru se vypínající, nad potůčkem Řečicí, jeho oupatí západní omývajícím. Na té hoře stával někdy pevný hrad „Vřešťov", na němž seděl Vilém z Hazmburku 1.1467 (Balbini Epitome, L.V. č. 8., pag. 540), úhlavní odpůrce Jiřího Poděbradského a od tohoto také konečně rozmetán, takže nyní jen holé valy a příkopy viděti, zdi však vše zbořeny a kamení na jiné stavby časem spotřebováno.
Oupatí jeho východojižní se osívá, ale příkřiny západní dosud nezdělané zeleným trávníkem se popínají. Přístup na tento někdy velmi pevný a na 50 sáhů nad hladinu potoční strmící hrad byl toliko od východu, kdež dosud troje se uchovaly valy. Bylo 5 hodin, když na tu horu lezouce, o minulých dobách jsme hovořili litujíce, že takováto sídla památná tak náramně zpustla a žádného nenalézají obnovitele. Zdeť zajisté, kdyby se vrstvy rumu a kamení odklidily, vzácní dřevnější slávy a mohutnosti pozůstatkové tu nyní dřímající na světlo by vyšly. I tu by sídlo letní čarokrásné dalo se udělati a tím uvedla by se opět jará živost do zpustlých oněmělých zřícenin. Vřešťov náležel za našich dob k panství smiřickému a nyní tento zpustlý hrad patří národnímu banku.
Usilujíce potně k vrchu hory té, zpozorovali jsme už skoro na vrcholí jejím rostlinu „Dobrou mysl", kteréž trhše a vůní její se posilnivše, brali jsme ze jména kvítka toho mysl dobrou na budoucí lepší časy. Teď stojíme na nejvyšším vrcholí ohlížejíce se kolem po lučinách a chlumech, kotlinu vřešťovskou lemujících a aj, tu u nohou vykopaná díra, do nížto bystřeji hledíce, spatřujeme množství uhlí a rozdrobených střepin. Toť zajisté zbytky po obětech pohanských a hrobích. Tuť velebně někdy plameny obětí zápalných do oblak šlehajíce, osvěcovaly temno okolních hájů!!! Stálo by jistě za práci kopati tu pilně a našly by se nejedny památky. Také tu, prý, ještě sklepy, ale vchod do nich zasypán schválně, protože lid zde na oupatí obývající byl by i z života nebezpečenstvím klenby jejich zřítil a kamení
odnosil. Slunce chýlí se k západu, poslední jeho paprsky líbajíce vrcholy hradu vřešťovského a chlumu chotěborského vršky pozlacujíce, napomínají nás k nastoupení cesty zpáteční. Rozloučivše se tedy s tímto vnadným divadlem chvátáme k východu oudolím a površím chlumským k Chotěbořicům, kdež pomíjejíce chrám této malé vesničky, pozorujeme na průčelí jeho sloh románský, a protož na tom ustaneme, že zanedlouho zavítajíce sem, okreslíme chrám ten a popíšeme památky jeho.
N.B. Pan realista, Fr. Voněk, byl na této pouti archaeologické velmi pilný, okresliv kostel litický s portálem, kostel lanžovský s portálem a klenutím podvěžním, křtitelnici a dva pomníky mramorové zárubovské, kazatelnu chrámu vřešťovského a též křtitelnici kamennou kostela dubeneckého, za čež mu vroucí skládám díky, žádaje, aby jeho jméno pro povzbuzení jeho horlivosti další veřejně bylo oznámeno v Památkách. Výkresy od něho načisto zhotovené později budou dodány. Prosím, račte ho také sám osobně do očí pochváliti; bude ho to těšiti, zvláště z Vašnostiných úst.
Pro ustavičné po památkách pátrání nemohu k tomu dostačiti, abych zevrubný popis věcí v hrobích jaromiřských nalezených - pokliček, kladívek, pálstafu, korunky, srpku, babníčku a jiných a jiných věcí - Vašnostem podal. Bohdá, až se teplý podzimek skončí, že potom budu moci ty věci sepsati a do Památek podati.
Přál bych, by jak výkres, tak i text o tom kříži boháňském byl brzo uveřejněn, a tak příčina dána k rozluštění té složené písmeny, v níž celé jméno se zavírá. Nezapomeňte na to.
K ocenění leposti a výtečnosti plastiky na kachlech z červené hlíny pálených a v hrobě čili mohyle hluboké na Smiřičkách dne 26. máje t.r. ode mne nalezených, přikládám tuto Tab. I, výkresy tří zlomků kachlových Zvláště pohádečný jest výkres Fig. 1, představující nahého člověka, za nohy u kmenu lipového připoutaného a na jakémsi A šroubu sedícího. Prsa jeho jsou vykuchaná a pod tím šroubem dole jakési runy, číslicem podobny a nejnížej jako latinské A. Nemám z toho obrazu dosti rozumu a snad to bude vyznačený způsob, kterak mrtvolu k vysušení a tudy k rychlejšímu spálení připravovali. Či to snad vypodobněná mrtvola, jak ji kladli sedě do hrobu a posvátnou lípou pod - a obkládali, podpírali ? Toť zajisté hodno bystrého zpytování alegoria a přál bych, aby některý z našich dozrálejších mne archaeologův tento obraz v bedlivé vzal obádání. Tímto obrazem byl by důkaz dán, že i na Smiřičkách pochovávány mrtvoly našich předkův v postavě sedací, jak onehdy Noviny Pražské to oznamovaly o kostrách sedících v Boroticích na Moravě od p. Trappa nalezených (čísl. 224). Škoda, že se ten kachel nezachoval celý, aneb že jsem tak šťastný nebyl, ostatní od něho nalézti zlomky. Mámť ovšem ještě některé, též odtamtud tomuto podobné, ale nejde to dohromady. Než tuším, že na tomto dosti viděti, aby se pravý, aspoň podobný mohl z toho udělati úsudek. Předložte to tedy slavnému sboru archaeologickému.
Musím opět s bolestí zvolati: „Ach, že těch peněz není, aby mohl člověk dáti ty hroby pozorně a zlehka otvírat!" Od té doby, co jsem slavnému sboru sdělil
N.B. Pan realista, Fr. Voněk, byl na této pouti archaeologické velmi pilný, okresliv kostel litický s portálem, kostel lanžovský s portálem a klenutím podvěžním, křtitelnici a dva pomníky mramorové zárubovské, kazatelnu chrámu vřešťovského a též křtitelnici kamennou kostela dubeneckého, za čež mu vroucí skládám díky, žádaje, aby jeho jméno pro povzbuzení jeho horlivosti další veřejně bylo oznámeno v Památkách. Výkresy od něho načisto zhotovené později budou dodány. Prosím, račte ho také sám osobně do očí pochváliti; bude ho to těšiti, zvláště z Vašnostiných úst.
Pro ustavičné po památkách pátrání nemohu k tomu dostačiti, abych zevrubný popis věcí v hrobích jaromiřských nalezených - pokliček, kladívek, pálstafu, korunky, srpku, babníčku a jiných a jiných věcí - Vašnostem podal. Bohdá, až se teplý podzimek skončí, že potom budu moci ty věci sepsati a do Památek podati.
Přál bych, by jak výkres, tak i text o tom kříži boháňském byl brzo uveřejněn, a tak příčina dána k rozluštění té složené písmeny, v níž celé jméno se zavírá. Nezapomeňte na to.
K ocenění leposti a výtečnosti plastiky na kachlech z červené hlíny pálených a v hrobě čili mohyle hluboké na Smiřičkách dne 26. máje t.r. ode mne nalezených, přikládám tuto Tab. I, výkresy tří zlomků kachlových Zvláště pohádečný jest výkres Fig. 1, představující nahého člověka, za nohy u kmenu lipového připoutaného a na jakémsi A šroubu sedícího. Prsa jeho jsou vykuchaná a pod tím šroubem dole jakési runy, číslicem podobny a nejnížej jako latinské A. Nemám z toho obrazu dosti rozumu a snad to bude vyznačený způsob, kterak mrtvolu k vysušení a tudy k rychlejšímu spálení připravovali. Či to snad vypodobněná mrtvola, jak ji kladli sedě do hrobu a posvátnou lípou pod - a obkládali, podpírali ? Toť zajisté hodno bystrého zpytování alegoria a přál bych, aby některý z našich dozrálejších mne archaeologův tento obraz v bedlivé vzal obádání. Tímto obrazem byl by důkaz dán, že i na Smiřičkách pochovávány mrtvoly našich předkův v postavě sedací, jak onehdy Noviny Pražské to oznamovaly o kostrách sedících v Boroticích na Moravě od p. Trappa nalezených (čísl. 224). Škoda, že se ten kachel nezachoval celý, aneb že jsem tak šťastný nebyl, ostatní od něho nalézti zlomky. Mámť ovšem ještě některé, též odtamtud tomuto podobné, ale nejde to dohromady. Než tuším, že na tomto dosti viděti, aby se pravý, aspoň podobný mohl z toho udělati úsudek. Předložte to tedy slavnému sboru archaeologickému.
Musím opět s bolestí zvolati: „Ach, že těch peněz není, aby mohl člověk dáti ty hroby pozorně a zlehka otvírat!" Od té doby, co jsem slavnému sboru sdělil
zprávu o pohřebišti ohromném na Smiřičkách, vypátral jsem už zase na kolika místech podobné starožitniny: např. v Oujezdci u Černilova, okres a kraj Hradecký, kdež před 3 lety našli v hrobové kotlině staré zlaté peníze, knoflíku podobné a jakýsi ráz nesoucí, jehož nikdo neznal. Prodali asi 4 kusy ve 3 dnech v Hradci Králové po 9 f. stříbr. beze všeho smlouvání; důkaz to dobrého zlata. Vyhlíželo prý - to, jak nálezce Preltar praví, jako slité zlato. Týž by nechal kopati na své zahradě, kdež jest celé pohřebiště a kdež ty peníze nalezeny, ale chce míti zaplacíno. A tak prý by sám kopal a já abych byl přítomen. To mně slíbil. Také ve vsi Smržově, Semonicích, Čáslavkách jsou hroby povrchu, u Zderazu. Trotiny. Lochenic, Předměřic a Plotišť. V těch u Čáslavek našel jsem zlomky popelnic, na nichž jsou runy a podobizny lidských obličejů, jež mně p. Voněk okreslil. Také dostal jsem bronzový řetízek v hrobě podle dráhy železné u Smiřic nalezený, z něhož ale bohužel! nálezce setřel patinu, mysle, že to řetěz zlatý. Poučil jsem ho, aby to budoucně nedělal.
Také koupil jsem jakýsi neobyčejný mlat kamenný, barvy šedivé, který má podobu celou kopyta aneb raděj chodidla člověčí nohy: ten nalezen též na Smiřičkách při stavění železnice r. 1857 na kopci Vroubkovu. Též malý klínek dole plochý a navrchu do oblá zbroušený, podobné barvy šedé jako to chodidlo, kterýchžto chodidel a klínků mnoho našli dělníci při kopání železnice r. 1856-7 v hrobích pohanských v bažantnici u Holohlav a tam těch hrobů na tisíce, při těch po obojí straně dráhy železné odkrytých může býti na 500 -, ale je zase z nevědomosti a věci neznalosti do rumu na dráhu zasypali; toliko jeden nebo dva se až dosud na světle udržely. V ohledu archaeologickém, zvláště pak týkaje se pohřebišť, jsou Smiřička a Holohlavý místa klasická a povrchní obsaha této pohřební půdy na 15 ba 20 korců. Tato krajina počínajíc od Hradce Králové až nad Králové Dvůr, krajina to polabská, musila býti za doby předkřestanské nesmírně zalidněna, jak to ti nesčíslní hrobové, žároviště a mohyly tyto ovšem už svých vrcholů zbavené - najevo dávají.
V tomto ohledu vyniká i Jaromiř, kdež oubočí nadlabské: Vinice, Klouzkov, Ptáka a Valy zakostelní oplývají a hemží se hroby staroslovanskými. A jak jsem se přesvědčil, není osádky, není vísky, kde by na poli, na sadě, na křižovatkách, v lesíku, etc. nenacházely se pohanské hroby. Že se mně poštěstilo z těch vzácných památek v hrobích jaromiřských, zejména na Ptákách a v nádraží josefovském r. 1857 při stavbě železnice nalezených některé zachovati, to mně nemalou působí radost duchovní. Jen toho lituji, že nebylo lze všechny je uchovati. Kladu je zde zejména:
I. Na Ptákách nalezeno ten týden po vánocích 1857 v kotlině, 3 sáhy ve světlosti a I 1/2 sáhu hluboké, kdež zespod byla vypálena hlína, potom vrstvy popelnic všeho druhu, lepých i hrubých, potom kosti lidské i zvířecí a nejvýš, jako na závěrek tohoto přepamátného hrobu, kotlík bronzový, jako věrtel veliký, ovšem jako popelnice utvořený, popelem z mrtvol spálených naplněný, na němžto navrchu
Také koupil jsem jakýsi neobyčejný mlat kamenný, barvy šedivé, který má podobu celou kopyta aneb raděj chodidla člověčí nohy: ten nalezen též na Smiřičkách při stavění železnice r. 1857 na kopci Vroubkovu. Též malý klínek dole plochý a navrchu do oblá zbroušený, podobné barvy šedé jako to chodidlo, kterýchžto chodidel a klínků mnoho našli dělníci při kopání železnice r. 1856-7 v hrobích pohanských v bažantnici u Holohlav a tam těch hrobů na tisíce, při těch po obojí straně dráhy železné odkrytých může býti na 500 -, ale je zase z nevědomosti a věci neznalosti do rumu na dráhu zasypali; toliko jeden nebo dva se až dosud na světle udržely. V ohledu archaeologickém, zvláště pak týkaje se pohřebišť, jsou Smiřička a Holohlavý místa klasická a povrchní obsaha této pohřební půdy na 15 ba 20 korců. Tato krajina počínajíc od Hradce Králové až nad Králové Dvůr, krajina to polabská, musila býti za doby předkřestanské nesmírně zalidněna, jak to ti nesčíslní hrobové, žároviště a mohyly tyto ovšem už svých vrcholů zbavené - najevo dávají.
V tomto ohledu vyniká i Jaromiř, kdež oubočí nadlabské: Vinice, Klouzkov, Ptáka a Valy zakostelní oplývají a hemží se hroby staroslovanskými. A jak jsem se přesvědčil, není osádky, není vísky, kde by na poli, na sadě, na křižovatkách, v lesíku, etc. nenacházely se pohanské hroby. Že se mně poštěstilo z těch vzácných památek v hrobích jaromiřských, zejména na Ptákách a v nádraží josefovském r. 1857 při stavbě železnice nalezených některé zachovati, to mně nemalou působí radost duchovní. Jen toho lituji, že nebylo lze všechny je uchovati. Kladu je zde zejména:
I. Na Ptákách nalezeno ten týden po vánocích 1857 v kotlině, 3 sáhy ve světlosti a I 1/2 sáhu hluboké, kdež zespod byla vypálena hlína, potom vrstvy popelnic všeho druhu, lepých i hrubých, potom kosti lidské i zvířecí a nejvýš, jako na závěrek tohoto přepamátného hrobu, kotlík bronzový, jako věrtel veliký, ovšem jako popelnice utvořený, popelem z mrtvol spálených naplněný, na němžto navrchu
leželo 12 pokliček na sobě skládaných a pupkami na sebe přilnulých. Na těchto pokličkách stála korunka třírohá a okolo této velikánské popelnice leželi ti dva hadi, vše z bronzu, patinou potaženo. Toho menšího hada a dvě pokličky poslal jsem v červnu t.r. po p. Krolmusovi do museum a toho většího ještě mám doma. Kotlík ten, původně celý, rozmačkán byl tíží země, kteráž na dvě stopy zvýší na něm ležela snad 2 tisíce let, a proto ty kusy z něho sebrali nádeníci to nalezší,Šulc z Rasošek a Uhlíř z Černilova. tento vzal si k tomu ještě dvě pokličky a onen jednu, a davše do pytlů, odvlekli domů. Plechy ty, t.j. trosky z té bronzové popelnice, jichž bylo asi 30 kusů větších menších, prodal Šulc za 5 neděl Židovi, prý, ze Skalice, za 30 t. stř.; a Uhlíř též v těch dobách opět Židovi z Hradce za 30 t. stř. Tento, když jsem měsíce července na tu věc se ho dotazoval, jistil, že těch pokliček bylo 12, z nichž si vzal 2, a těch plechů s tou korunkou, které, prý, mu jest nejvíce líto, jelikož byla tak pěkná a větvičkami čili snítkami vykládaná, že bylo 4 libry. Musila to býti tedy popelnice veliká, v níž ty pokličky, na sobě složené, s popelem byly narovnané a na nich ta korunka. Byly ty pokličky tak k sobě přilnulé, jak dokládal dělník Štěk, že jich s násilím musil od sebe odtrhovati. Při těchto pokličkách jest to podivné, že vždy jedna má vprostřed pupku dírku čtyřhrannou a druhá na ní kulatou.
Soudíce podle té korunky, podle hadů a podoby těch pokliček k našim mešním patenam přicházíme na ten důmysl, že v hrobě tom odpočíval kněz, žrec Kryna se svou rodinou dvanácte členů čítající. Korunka znamená jeho vysokou kněžskou hodnost a hadi: opatrnost, moudrost, chytrost. Jak jsem tento velikánský hrob podle jeho zbytků pozoroval - neb jsem se o něm dověděl, když z něho ještě jen sáh délky a 1 1/2 stopy hloubky zbývalo - byla jeho uspořádanost takto: Nejníž dno vymazané a vypálené, z něhož dosud kusy mám; potom vrstva popele asi na stopu zvýší a v tom popelnice, kosti, uhlí, kousky cihel a skla a oblátkový kámen; na to následovala vrstva ješepu čili šutru, ale slabší nežli popelná; na to zase vrstva popele s popelnicemi, popelem naplněnými, dílem outlejšími dílem hrubšími
- v těch lepých byly ostatky lidské a v těch hrubých popel z obětovaných zvířat
- kosti, zuby, uhlí etc, a tak to bylo střídavě narovnáno až na vrch, kdež, jak mne ujišťovali dělníci, Šulc a Uhlíř, po odkopání ješepu s hlínou na 2 stopy a vrstvy popelnaté asi na 1/2 stopy, přišli právě na prostředu této mohyly na ten rozmačkaný plecháč s těmi pokličkami. Byla to tedy mohyla rodiny kněžské, s dvanácti popelnicemi lidskými a ostatními zvířecími. Mámť 2 kusy těch popelnic jak lidských, které jsou velmi pěkné, černé i zašedivělé, a mezi těmi půl misky talířové jako uhel černé, díla velmi něžného, v mezivalích 21 vroubky znamenané, tak i zvířecích, hrubě pálených a hrubým pískem míchaných.
Týkaje se pokliček, z těch vydobyl jsem na uchvatitelích 4; dvě jsem už zaslal po p. Krolmusovi museum a dvě ještě mám. Jednu z nich, kterou Zych z Rasošek byl už oškrábal a od patiny očistil, dal jsem okresliti a na té viděti dokonalost rytectví a tu líbeznou vkusnost formy ku podivu všem znalcům kusů takových.
Soudíce podle té korunky, podle hadů a podoby těch pokliček k našim mešním patenam přicházíme na ten důmysl, že v hrobě tom odpočíval kněz, žrec Kryna se svou rodinou dvanácte členů čítající. Korunka znamená jeho vysokou kněžskou hodnost a hadi: opatrnost, moudrost, chytrost. Jak jsem tento velikánský hrob podle jeho zbytků pozoroval - neb jsem se o něm dověděl, když z něho ještě jen sáh délky a 1 1/2 stopy hloubky zbývalo - byla jeho uspořádanost takto: Nejníž dno vymazané a vypálené, z něhož dosud kusy mám; potom vrstva popele asi na stopu zvýší a v tom popelnice, kosti, uhlí, kousky cihel a skla a oblátkový kámen; na to následovala vrstva ješepu čili šutru, ale slabší nežli popelná; na to zase vrstva popele s popelnicemi, popelem naplněnými, dílem outlejšími dílem hrubšími
- v těch lepých byly ostatky lidské a v těch hrubých popel z obětovaných zvířat
- kosti, zuby, uhlí etc, a tak to bylo střídavě narovnáno až na vrch, kdež, jak mne ujišťovali dělníci, Šulc a Uhlíř, po odkopání ješepu s hlínou na 2 stopy a vrstvy popelnaté asi na 1/2 stopy, přišli právě na prostředu této mohyly na ten rozmačkaný plecháč s těmi pokličkami. Byla to tedy mohyla rodiny kněžské, s dvanácti popelnicemi lidskými a ostatními zvířecími. Mámť 2 kusy těch popelnic jak lidských, které jsou velmi pěkné, černé i zašedivělé, a mezi těmi půl misky talířové jako uhel černé, díla velmi něžného, v mezivalích 21 vroubky znamenané, tak i zvířecích, hrubě pálených a hrubým pískem míchaných.
Týkaje se pokliček, z těch vydobyl jsem na uchvatitelích 4; dvě jsem už zaslal po p. Krolmusovi museum a dvě ještě mám. Jednu z nich, kterou Zych z Rasošek byl už oškrábal a od patiny očistil, dal jsem okresliti a na té viděti dokonalost rytectví a tu líbeznou vkusnost formy ku podivu všem znalcům kusů takových.
To pohřebiště na Ptákách nad starým křemeníkem čili šutrovníkem na přívršku čili kopci Valáškova někdy pole, nyní pole Koláčkova a Černikovského obnášelo v podlouhém čtverhrannu, od západu k východu jdouce, 1 jitro výměry. Na straně západní bylo mimo jednu velkou kotlinu A. 2 sáhy světlou a 1 sáh hlubokou, ještě patnácte malých kulatých hrobů, 2 stopy hlubokých a 3 stopy širokých, z nichž jsem sám ještě dvě do polovice už rozebrané, dne 13. dubna 1858 zastihnul a z nich několik střepin a kosti vybral. V těchto menších hrobích, jak mně vyprávěl počestný, hodný dělník, Jan Kroupa z Neznášova, bylo mnoho rozmačkaných popelnic, kostí a uhlí, celé ještě člověčí lebky a popelnice, což vše po vánocích 1857 a potom na začátku 1858 na hatě čili hráze železniční rozvozili. Za těmito hroby nacházely se jiné vprostřed mezi západem a východem, ale z těch, když jsem o věci zvěděl, už nic nebylo viděti; toliko zbytek té veliké mohyly B. na konci východním tohoto velikého pohřebiště zastihnul jsem a z ní věci, jak svrchu řečeno, vykořistil. Také jsem v ní našel dva větší kusy popelnice černé velmi tvrdé, uvnitř bílého písku zrnky promíchané, která byla tak dobře vypálená jako krycí tašky střechové a jen s větším násilím se dala zlomiti. Později v měsíci máji pod touto velikou mohylou B. níže asi 10 kroků k jihu našel se malý hrob zakulacený, jako ty tam svrchu popsané, v němž opět popelnice rozmačkaná, kosti a uhlí se nacházely. Významné jsou některé věci v každém tom jak větším, tak menším hrobě přicházející a sice: jeden neb více kousků skla plochého, někdy jakousi oxydací přerozmanitými figurkami, jakoby to byly čínské hieroglyfy, jako pomalované, na slunci jako ohnivé jiskry diamantové svítící a rozličné barvy hrající. Také se v některých nacházejí kusy lahvic, menších větších, potom v každém hrobě kus, větším dílem polovic kamene oblátkového, kulatého; nebo malý kousek křesacího kamene, velmi čistě zříznutého, vůbec pazourek nazvaného, jakověž před časy dávali do kohoutku u flint aneb z nichž se, dokud chemických sirek nebylo, křesávaly jiskry. Takých těch pazourků našel jsem několik obzvláštně v hrobích u Holohlav, u Čáslavek a Semonic, v průkopu dráhy železné objevených, v nichž by se dosud i jiné důležité památky našly, kdyby člověku dovoleno bylo v těch otevřených hrobích se probírati. Ale to nejde! Hned je tu strážník a zakazuje kutání. Někteří z nich jsou arciť dosti vlídní; ale někteří zase krutí a drsnatí co čert, takže jsem už nejednou hanby od nich došel. Než to vše milerád snáším z lásky k ctihodným po našich předcích památkám.
II. Druhý znamenitý nález vyskytnul se r. 1887 v měsíci máji, když se dělalo nádraží josefovské na dědinách jaromiřských.
Tu jednoho dne kopajíce dělnici, asi 10 kroku od strážnice drážní čísl. 45 k straně západní, a odměřenou sobě figuru t.j. kostkový sáh země odvážejíce, přišli tu 2 stopy z hloubi od povrchu na velikou černou popelnici, celou neporušenou, as 8 palců vysokou, bezuchou, baňatou, kusové kouli podobnou, na půl palce silnou. Bylo kolem ní mnoho střepin rozdrobených, neboť byla tuze pevně vypálena a vnitř hrubým pískem bílým promíchána. Byl to hrob popelem naplněný, menšího druhu
II. Druhý znamenitý nález vyskytnul se r. 1887 v měsíci máji, když se dělalo nádraží josefovské na dědinách jaromiřských.
Tu jednoho dne kopajíce dělnici, asi 10 kroku od strážnice drážní čísl. 45 k straně západní, a odměřenou sobě figuru t.j. kostkový sáh země odvážejíce, přišli tu 2 stopy z hloubi od povrchu na velikou černou popelnici, celou neporušenou, as 8 palců vysokou, bezuchou, baňatou, kusové kouli podobnou, na půl palce silnou. Bylo kolem ní mnoho střepin rozdrobených, neboť byla tuze pevně vypálena a vnitř hrubým pískem bílým promíchána. Byl to hrob popelem naplněný, menšího druhu
2 stopy hluboký a 3 stopy široký, do kulata vyhlazený. Tu když rýčem vypáčila jedna dělnice, vzal ji nádeník Kalenda ze Smržová a zkřiknuv: Hoši, poklad !!! udeřil ní o kolo karetní, na níž vozili hlínu. Tu se z ní vysypal popel a s tím popelem 2 srpky, 3 kladívka, 1 stočený drát, kotouč a malý babníček (neb bábovka), 1 1/2 palce hluboký a 2 palce široký, kulatý s ouškem, na kterémž ležely dva malé kroužky. Ta dvě kladívka, pálstaf, srpky a 2 kroužky, to vše z bronzu a patinou čili rzí ušlechtilou potaženo. Ten babníček byl hliněný z černé hlíny, kotouč celý zlatý a ty ostatní věci bronzové. S babníčkem hned také uhodil o zem a rozbil jej; ty kroužky přelomil a zahodil, s těmi srpky ale, kladívky a drátem odebrali se ti dělníci - byli čtyři - po skončené práci do blízkého Josefova ku pasíři a klenotníkovi Rudiši, podávajíce mu ty věci ke koupi.
Rudiš, porozuměv hnedle kotouči zlatému, 6 palců dlouhému, tázal se jich, co by za něj chtěli. Oni, že nevědí. Tehdy jim podal 8 f. stř. a když na jejich zdráhání - žádali potom 14 f. - přidal jim dvojku, pustili mu ten drát na 30 dukátů cenitelný, za 10 f. stř., o něž se rozdělili a dobrý den si udělali. Za ty 2 srpky a 3 kladívka dával jim málo, jen 20 t. stř., a proto mu jich nechtěli nechati, nýbrž rozdělili je mezi sebe; Kalenda dostal 2 kladívka a 1 srpek, Tyč jedno kladívko a 1 srpek. Kalenda brzo potom ten srpek a ty 2 kladívka prodal Židovi za 20. t. stř., Tyč ale to kladívko (to jest to válečné dláto, pálstaf, co jsem po p. Krolmusovi poslal do museum) musel odvésti dozorci Kadochovi a ten mně je přepustil. Kam srpek přišel od něho, neví, anť jsem ho nemohl nikde se doptati, abych to na něm vyzvěděl. Ale bezpochyby, že jej už dávno prodal.
Podle udání Kalendova dal jsem ty dvě kladívka, srpek a babníček vykresliti, jakž v příloze B. viděti. Srpek, prý, byl (byly dva) ve světlosti 6 palců a asi na palec široký, dole na hřbetě malým knoflíčkem opatřený, snad aby lépe v ruce držel. Myslím, že tyto věci znamenaly nějakého bojovného reka, jenž spolu byl i kněz čili obětovatel při pohanských nebích, ježto těmi srpky řezávalo se jmelí z dubů při obětech potřebované.
Že jsem si dosti práce dal, abych tyto památky kupem dostati mohl, již jsem Vašnostem jedenkráte oznámil, že jsem totiž z té příčiny 2 dni cesty vykonal, ale nadarmo, anť „co Žid jednou chvátí, jako vlk nerad vrátí".
Jelikož pan Voněk slíbil mi, že potřebné výkresy kostelův a jich památek ještě jednou zhotoví a pak Vašnostem předloží, nechal jsem si ty mně od něho poskytnuté na památku a přikládám tuto sub C.
A sice :
Fig. 1 Misku černou, přesličně dělanou a v téže mohyle čili kotlině B. na Ptákách spolu s pokličkami již často zmíněnými nalezenou, v poloviční velikosti.
Fig.2 Hada většího, jehož však originál spolu posílám po p. Voňkovi do museum.
Fig.3 Výkres jedné pokličky bronzové z téhož hrobu na důkaz čisté práce a podivuhodné na ní rytby, kterážby zasluhovala v Památkách vytisknuta býti. Dvě podobné pokličky in nátura poslal jsem už po p. Krolmusovi
Rudiš, porozuměv hnedle kotouči zlatému, 6 palců dlouhému, tázal se jich, co by za něj chtěli. Oni, že nevědí. Tehdy jim podal 8 f. stř. a když na jejich zdráhání - žádali potom 14 f. - přidal jim dvojku, pustili mu ten drát na 30 dukátů cenitelný, za 10 f. stř., o něž se rozdělili a dobrý den si udělali. Za ty 2 srpky a 3 kladívka dával jim málo, jen 20 t. stř., a proto mu jich nechtěli nechati, nýbrž rozdělili je mezi sebe; Kalenda dostal 2 kladívka a 1 srpek, Tyč jedno kladívko a 1 srpek. Kalenda brzo potom ten srpek a ty 2 kladívka prodal Židovi za 20. t. stř., Tyč ale to kladívko (to jest to válečné dláto, pálstaf, co jsem po p. Krolmusovi poslal do museum) musel odvésti dozorci Kadochovi a ten mně je přepustil. Kam srpek přišel od něho, neví, anť jsem ho nemohl nikde se doptati, abych to na něm vyzvěděl. Ale bezpochyby, že jej už dávno prodal.
Podle udání Kalendova dal jsem ty dvě kladívka, srpek a babníček vykresliti, jakž v příloze B. viděti. Srpek, prý, byl (byly dva) ve světlosti 6 palců a asi na palec široký, dole na hřbetě malým knoflíčkem opatřený, snad aby lépe v ruce držel. Myslím, že tyto věci znamenaly nějakého bojovného reka, jenž spolu byl i kněz čili obětovatel při pohanských nebích, ježto těmi srpky řezávalo se jmelí z dubů při obětech potřebované.
Že jsem si dosti práce dal, abych tyto památky kupem dostati mohl, již jsem Vašnostem jedenkráte oznámil, že jsem totiž z té příčiny 2 dni cesty vykonal, ale nadarmo, anť „co Žid jednou chvátí, jako vlk nerad vrátí".
Jelikož pan Voněk slíbil mi, že potřebné výkresy kostelův a jich památek ještě jednou zhotoví a pak Vašnostem předloží, nechal jsem si ty mně od něho poskytnuté na památku a přikládám tuto sub C.
A sice :
Fig. 1 Misku černou, přesličně dělanou a v téže mohyle čili kotlině B. na Ptákách spolu s pokličkami již často zmíněnými nalezenou, v poloviční velikosti.
Fig.2 Hada většího, jehož však originál spolu posílám po p. Voňkovi do museum.
Fig.3 Výkres jedné pokličky bronzové z téhož hrobu na důkaz čisté práce a podivuhodné na ní rytby, kterážby zasluhovala v Památkách vytisknuta býti. Dvě podobné pokličky in nátura poslal jsem už po p. Krolmusovi
Fig.4 Výkres zubu savce předpotopního jakého jména, nevím nalezeného měsíce června na obci u Holohlav 1858, pod drnem 1 1/2 stopy zhloubi, od cihlářů dvou hlínu na cihly tam kopajících, kterýchžto zubů bylo 5 pohromadě a dvě hnátní kosti. Dva z těch zubů též panem Krolmusem zaslal jsem.
F'ig.5 Výkres skutečné velikosti klíčku památného od pokladnice generála Vendamma francouzského, který komanduje armádu francouzskou u Chlumu r. 1813 jat a vezen skrze Jaromiř do Ruska, ve zdejším hostinci u Modré hvězdy pohostinnu byl. Tady kázav si dáti žejdlík octa a vína rakouského, a to smíchav a tím se umyv, když chtěl služce diskrecí dáti, vytáhna z kapsy klíček ten, pravil: „Paničko, rád bych Vám dal odsluhu, ale nemám nic než tento klíček; kasu s penězi vzali mně kozáci." Služka zdvořilá odpoví: „Ten klíček mně milejší nežli peníz a já si jej zachovám na Vaši památku." To byla panna Anna Matysová, dcera tehdejšího hostince toho držitele, Václava Matyse, nyní provdaná Hofmanová, a ta mi ten klíček k okreslení zapůjčila. Jelikož nám klíček ten uvádí na paměť důležité vlasti naší se týkající dějiny, soudil jsem za hodná, aby výkres ten v museu byl uložen a snad i do Památek vložen. Měl jsem paní Hofmanku k tomu, aby jej darovala in nátura museu, ale pravila, že jej slíbila svému strýci, až umře, tedy že chce držeti slovo.
Týkaje se těch dvou hadích hlav, co jsem po p. Krolmusovi poslal, mám za to, že náležejí k těm dvěma hadům, a že je chalupník Zych z Rasošek, od něhož jsem ty věci bronzové koupil, ulomil, chtě zvěděti, jaká to látka. Proto také ty tlusté konce u těla těch hadův jsou pilované. On Zych arciť mně pravil, že ty dvě hlavy byly spojené do polokruhu, takže jedna z těch hlav tvořila ocas, a že ten kruh rozlomil a prostředek z něho ztratil. Než to zdá se mi býti balamucení a věc nepodobná, aby ti hadi byli bezhlaví nalezeni, anť přece na tom úlomku obou těch hlaviček jest viděti čerstvý lom.
Výkres otevřených hrobů, čili raději vejpůl proříznutých v průkopu na Smiřičkách, vzal p. Krolmus také s sebou a tuším, že jej odevzdal. Shromáždím také staré peníze a dostalo se už několik dle mého zdání velmi památných kusů a mezi těmi, myslím, dva velevzácné, jeden s písmenami staroslovanskými z bronzu, jichž ale rozluštiti neumím, a potom jeden památný měděmý od r. 1610, kterýž na líci má znak Skřetův a kolem nápis: KVNDRAT. PAWEL. DANIEL. BRAT. SKRETOWE. Na rubu vprostředku zase velkou latinou: „Inchaltr Aurzednik Mince a Sekretar 1610." a kolem toho „Geho M. Cisarske SSotnowssti z zaworzic."
Posílám spolu po p. Voňkovi:
a) Toho hada většího bronzového 20 t. stř.
b) Mlatek černý od p. Mencla darovaný.
c) Mlat šedý (chodidlo) nalezené ve velkém hlubokém hrobě (kotlině) na Smiřičkách 1. 1857 10 t.
d) Klínek kamenný u Holohlav 1857 nalezený
F'ig.5 Výkres skutečné velikosti klíčku památného od pokladnice generála Vendamma francouzského, který komanduje armádu francouzskou u Chlumu r. 1813 jat a vezen skrze Jaromiř do Ruska, ve zdejším hostinci u Modré hvězdy pohostinnu byl. Tady kázav si dáti žejdlík octa a vína rakouského, a to smíchav a tím se umyv, když chtěl služce diskrecí dáti, vytáhna z kapsy klíček ten, pravil: „Paničko, rád bych Vám dal odsluhu, ale nemám nic než tento klíček; kasu s penězi vzali mně kozáci." Služka zdvořilá odpoví: „Ten klíček mně milejší nežli peníz a já si jej zachovám na Vaši památku." To byla panna Anna Matysová, dcera tehdejšího hostince toho držitele, Václava Matyse, nyní provdaná Hofmanová, a ta mi ten klíček k okreslení zapůjčila. Jelikož nám klíček ten uvádí na paměť důležité vlasti naší se týkající dějiny, soudil jsem za hodná, aby výkres ten v museu byl uložen a snad i do Památek vložen. Měl jsem paní Hofmanku k tomu, aby jej darovala in nátura museu, ale pravila, že jej slíbila svému strýci, až umře, tedy že chce držeti slovo.
Týkaje se těch dvou hadích hlav, co jsem po p. Krolmusovi poslal, mám za to, že náležejí k těm dvěma hadům, a že je chalupník Zych z Rasošek, od něhož jsem ty věci bronzové koupil, ulomil, chtě zvěděti, jaká to látka. Proto také ty tlusté konce u těla těch hadův jsou pilované. On Zych arciť mně pravil, že ty dvě hlavy byly spojené do polokruhu, takže jedna z těch hlav tvořila ocas, a že ten kruh rozlomil a prostředek z něho ztratil. Než to zdá se mi býti balamucení a věc nepodobná, aby ti hadi byli bezhlaví nalezeni, anť přece na tom úlomku obou těch hlaviček jest viděti čerstvý lom.
Výkres otevřených hrobů, čili raději vejpůl proříznutých v průkopu na Smiřičkách, vzal p. Krolmus také s sebou a tuším, že jej odevzdal. Shromáždím také staré peníze a dostalo se už několik dle mého zdání velmi památných kusů a mezi těmi, myslím, dva velevzácné, jeden s písmenami staroslovanskými z bronzu, jichž ale rozluštiti neumím, a potom jeden památný měděmý od r. 1610, kterýž na líci má znak Skřetův a kolem nápis: KVNDRAT. PAWEL. DANIEL. BRAT. SKRETOWE. Na rubu vprostředku zase velkou latinou: „Inchaltr Aurzednik Mince a Sekretar 1610." a kolem toho „Geho M. Cisarske SSotnowssti z zaworzic."
Posílám spolu po p. Voňkovi:
a) Toho hada většího bronzového 20 t. stř.
b) Mlatek černý od p. Mencla darovaný.
c) Mlat šedý (chodidlo) nalezené ve velkém hlubokém hrobě (kotlině) na Smiřičkách 1. 1857 10 t.
d) Klínek kamenný u Holohlav 1857 nalezený
Mám ještě několik věcí železných, a sice:
a) Křesátko s ohnutou rukovětí nalezené 3. září 1858 ve velkém žárovišti na Smiřičkách.
b) Nůž obětní ocelový a kladívko též obětní, nalezené v pohanské kotlině, popelnicemi všelikého druhu kostmi, uhlím, sklem (menší větší kousky) a kachlemi naplněné, letos zjara a opět 31. srpna 1858 na Valech jaromiřských u domu p. Řezáče čísl. 214 při kopání gruntů pro nové zdi.
O tom článek vytištěn v Novinách Pražských, čísl. 220, 1858.
Já proto o takových těch nálezích píšu do novin, aby povědomost o těch důležitých hrobích, jichž tolik máme ve vlasti, šiřeji se rozhlásila, a lid na to byl upozorněn; neboť Památky málokdo čte a z těch sprostých nikdo.
Nůž ten měl střenku povrchní dřevěnou, už zetlelou. Na špici jest na obě strany ostrý a dosti ještě zachovalý.
Mám takových železných maličkostí více - také 2 rámečky, ale, prý pan Krolmus, že o takové železné trety sbor musejní nestojí, nevěda si s nimi už rady; tedy jich neposílám.
Anť o památkách železných mluvím, vidí mi se nemístno býti, dotknouti také několika slovy o nalezišti sekerky válečné p. Krolmusem v měsíci červnu t.r. do museum odeslané. Bylať nalezena v měsíci máji 1857 ve vsi Jezvinách, půl hodiny od Jaromíře k jihozápadu vzdálené. Když totiž dotčeného měsíce kopáno tam o nové dráze železné, musila býti rozbourána chalupa Vackova, aby brodek čili rybníček bravní mohl býti namísto chalupy té přeložen. Tu tedy když kopali na místě, kde ta chalupa stála, přišli na kotlinu 2 sáhy širokou a tolikéž hlubokou. Při vybírání z ní hlíny mazlavé, mastné, popelnaté, nacházeli kosti a hned povrchu malé koňské - snad oslí - podkovky, nejhloub pak nalezena ta sekerka. V dutině její bylo ještě kousek rukověti čili násadky dřevěné, tak tvrdé, že chtě ji nálezce, Jiří Jech z Rasošek čísl. 54, vyvrtati, dva nebozezy pokazil. Chtě dále té sekerky k tlučení užívati, urazil její špičaté ucho, a protož jest zkalíčena v této částce, paličatá místo špičatá. Od tohoto Jecha koupil jsem ji dne 16. dubna 1858. Toť tedy opět znamenitý byl hrob aneb původně mohyla pohanská, kosti a popelnice některého reka čackého v sobě chovající.
Dvě velikánské lípy v Čáslavkách oznamují mohylu dvou znamenitých mužů.
Když jsem dne 7. června 1858 navracoval se ze Smiřiček do Jaromíře, zastavím se v Čáslavkách u rolníka Václava Šrámka čísl. 11, a ten vypravuje mi o dvou lebkách lidských, kteréž tu u jeho statku hned za stodolou asi 15 kroků k západoseveru na ladu, t.j. místě ladem ležícím, na pří vršku byly r. 1843 nalezeny. Toho roku stavě statek ten a potřebuje hlínu na cihly, kopal ten lad, a když na tom návršku ostatní plochu na sáh převyšujícím, byli 4 stopy hlíny odkopali, našli dva podle sebe udělané hroby, v nichž ležely kostry člověčí hlavami k východu. Ty hlavy byly ještě - lebky - dobře zachovalé, celé, zuby v čelistech pevně dosud sedící, a podle té jedné hlavy ležel jakýsi znak z kovu (buď z mědi, bud od zlata,
a) Křesátko s ohnutou rukovětí nalezené 3. září 1858 ve velkém žárovišti na Smiřičkách.
b) Nůž obětní ocelový a kladívko též obětní, nalezené v pohanské kotlině, popelnicemi všelikého druhu kostmi, uhlím, sklem (menší větší kousky) a kachlemi naplněné, letos zjara a opět 31. srpna 1858 na Valech jaromiřských u domu p. Řezáče čísl. 214 při kopání gruntů pro nové zdi.
O tom článek vytištěn v Novinách Pražských, čísl. 220, 1858.
Já proto o takových těch nálezích píšu do novin, aby povědomost o těch důležitých hrobích, jichž tolik máme ve vlasti, šiřeji se rozhlásila, a lid na to byl upozorněn; neboť Památky málokdo čte a z těch sprostých nikdo.
Nůž ten měl střenku povrchní dřevěnou, už zetlelou. Na špici jest na obě strany ostrý a dosti ještě zachovalý.
Mám takových železných maličkostí více - také 2 rámečky, ale, prý pan Krolmus, že o takové železné trety sbor musejní nestojí, nevěda si s nimi už rady; tedy jich neposílám.
Anť o památkách železných mluvím, vidí mi se nemístno býti, dotknouti také několika slovy o nalezišti sekerky válečné p. Krolmusem v měsíci červnu t.r. do museum odeslané. Bylať nalezena v měsíci máji 1857 ve vsi Jezvinách, půl hodiny od Jaromíře k jihozápadu vzdálené. Když totiž dotčeného měsíce kopáno tam o nové dráze železné, musila býti rozbourána chalupa Vackova, aby brodek čili rybníček bravní mohl býti namísto chalupy té přeložen. Tu tedy když kopali na místě, kde ta chalupa stála, přišli na kotlinu 2 sáhy širokou a tolikéž hlubokou. Při vybírání z ní hlíny mazlavé, mastné, popelnaté, nacházeli kosti a hned povrchu malé koňské - snad oslí - podkovky, nejhloub pak nalezena ta sekerka. V dutině její bylo ještě kousek rukověti čili násadky dřevěné, tak tvrdé, že chtě ji nálezce, Jiří Jech z Rasošek čísl. 54, vyvrtati, dva nebozezy pokazil. Chtě dále té sekerky k tlučení užívati, urazil její špičaté ucho, a protož jest zkalíčena v této částce, paličatá místo špičatá. Od tohoto Jecha koupil jsem ji dne 16. dubna 1858. Toť tedy opět znamenitý byl hrob aneb původně mohyla pohanská, kosti a popelnice některého reka čackého v sobě chovající.
Dvě velikánské lípy v Čáslavkách oznamují mohylu dvou znamenitých mužů.
Když jsem dne 7. června 1858 navracoval se ze Smiřiček do Jaromíře, zastavím se v Čáslavkách u rolníka Václava Šrámka čísl. 11, a ten vypravuje mi o dvou lebkách lidských, kteréž tu u jeho statku hned za stodolou asi 15 kroků k západoseveru na ladu, t.j. místě ladem ležícím, na pří vršku byly r. 1843 nalezeny. Toho roku stavě statek ten a potřebuje hlínu na cihly, kopal ten lad, a když na tom návršku ostatní plochu na sáh převyšujícím, byli 4 stopy hlíny odkopali, našli dva podle sebe udělané hroby, v nichž ležely kostry člověčí hlavami k východu. Ty hlavy byly ještě - lebky - dobře zachovalé, celé, zuby v čelistech pevně dosud sedící, a podle té jedné hlavy ležel jakýsi znak z kovu (buď z mědi, bud od zlata,
to že neví, jen že prý se pěkně blyštil jako zlato, když se třel). Byl čtyřhranný, na I palec dlouhý a 3/4 palce široký, s ouškem na jednom rohu. Tehdejší mlynář, Kačer Černožický, dívaje se na ten znak, pravil Šrámkovi, aby mu to svěřil, že to dá vyčistit. Šrámek mu to odevzdal, ale více nespatřil. Nad tou mohylou asi 6 sáhů vzdálí rovným směrem k západu stávaly dvě hrozitánské lípy, hned u cesty polní podle sebe, z nichž jedna asi r. 1800 a druhá, na niž se dobře Šrámek pamatuje, byla r. 1816 skrácena. Tato byla 4 mužů z objetí - co by 4 muži objali - a naděláno z ní 12 sáhů dříví. Za tou mohylou 40 kroků k východu jest živá studánka, kteráž dosavad žízeň rodu a bravu Šrámkova hasí.
Považujíce těchto okolností: studánka na východě, nad ní mohyla dvou mrtvol, nad těmi dvě starověké lípy, nemůžeme jinak, než se domýšleti, anobrž za jisto držeti, že to byla mohyla dvou znamenitých Čechův, snad statečných bojovníkův v boji s nepřítelem padlých, aneb snad dvou vladyk pohanských - dvou bratrů podle sebe odpočívajících. Škoda, že se ten znak nalezený při nich, nezachoval. Tenť, bohužel, byl-li zlatý, dávno už jest od některého zlatníka rozlitý, tak jako pan Rudiš, svrchu dotčený, který 1857 ten zlatý kotouč koupil, když jsem se ho letos zjara tázal, má-li z toho ještě co, zvolal: „O, to je už dávno rozlito." Když jsem se Šrámka ptal, kam ty hlavy děli, že, prý, je zakopal nehluboko od naleziště asi 7 kroků k jihu do nízkého břehu. Dal jsem tu kopati na místě jím naznačeném, dne 11. srpna t.r., ale nenašly se; neb Šrámek předce na vlas neví, kde to místo jest. Ujistil mne ale, že ten břeh letos ještě po sv. Václavu bude rozvážeti, a tak, že ty hlavy jistě najde. Ty bych pak zaslal p. Dr. Purkyněmu k porovnání s nynějšími Slovanův lebkami.
Na poli téhož sedláka, hnedle za statkem k severu ležícím, asi 60 kroků od statku, našlo se r. 1846, též na přívršku asi 50 menších hrobů a jedna velká kotlina pohanská, v nichž několik hromových klínů - mlatů - dva z nich už jsem poslal po p. Krolmusovi - se vyskytlo.
Mohyly dvou kostlivců také u statku Srkalova ve vesnici sousední, v Semonicích 1853, jen malé čtvrthodinky od Čáslavek k severu vzdálené, též na přívršku nalezeny, jichžto hlavy i se zuby byly ještě docela pevné a skráně, prý, z lidí od té největší sorty - jak se chalupnice Srkalka, jakožto očitý svědek vyjádřila.
Tedy opět důvody nezvratné mého vyřknutí, že krajina zdejší nadlabská jest v ohledu archaeologickém, zvláště na pohřebiště slovanská, půdou klasickou.
V Jaromiři, dne 28. září 1858, den sv. Václava.
F. Petera
Poznámky:
1) Rukopis z pozůstalosti kněze Františka Petery Rohoznickeho uložené ve Státním okresním archivu Náchod - podrobněji viz níže. '
2) Historií české archeologie 18. a 19. století se soustavně zabývá Karel Sklenář. Kromě řady odborných studií a článků viz např. jeho práce: Nástin vývoje prehistorického hádání v Čechách do roku 1919.
Považujíce těchto okolností: studánka na východě, nad ní mohyla dvou mrtvol, nad těmi dvě starověké lípy, nemůžeme jinak, než se domýšleti, anobrž za jisto držeti, že to byla mohyla dvou znamenitých Čechův, snad statečných bojovníkův v boji s nepřítelem padlých, aneb snad dvou vladyk pohanských - dvou bratrů podle sebe odpočívajících. Škoda, že se ten znak nalezený při nich, nezachoval. Tenť, bohužel, byl-li zlatý, dávno už jest od některého zlatníka rozlitý, tak jako pan Rudiš, svrchu dotčený, který 1857 ten zlatý kotouč koupil, když jsem se ho letos zjara tázal, má-li z toho ještě co, zvolal: „O, to je už dávno rozlito." Když jsem se Šrámka ptal, kam ty hlavy děli, že, prý, je zakopal nehluboko od naleziště asi 7 kroků k jihu do nízkého břehu. Dal jsem tu kopati na místě jím naznačeném, dne 11. srpna t.r., ale nenašly se; neb Šrámek předce na vlas neví, kde to místo jest. Ujistil mne ale, že ten břeh letos ještě po sv. Václavu bude rozvážeti, a tak, že ty hlavy jistě najde. Ty bych pak zaslal p. Dr. Purkyněmu k porovnání s nynějšími Slovanův lebkami.
Na poli téhož sedláka, hnedle za statkem k severu ležícím, asi 60 kroků od statku, našlo se r. 1846, též na přívršku asi 50 menších hrobů a jedna velká kotlina pohanská, v nichž několik hromových klínů - mlatů - dva z nich už jsem poslal po p. Krolmusovi - se vyskytlo.
Mohyly dvou kostlivců také u statku Srkalova ve vesnici sousední, v Semonicích 1853, jen malé čtvrthodinky od Čáslavek k severu vzdálené, též na přívršku nalezeny, jichžto hlavy i se zuby byly ještě docela pevné a skráně, prý, z lidí od té největší sorty - jak se chalupnice Srkalka, jakožto očitý svědek vyjádřila.
Tedy opět důvody nezvratné mého vyřknutí, že krajina zdejší nadlabská jest v ohledu archaeologickém, zvláště na pohřebiště slovanská, půdou klasickou.
V Jaromiři, dne 28. září 1858, den sv. Václava.
F. Petera
Poznámky:
1) Rukopis z pozůstalosti kněze Františka Petery Rohoznickeho uložené ve Státním okresním archivu Náchod - podrobněji viz níže. '
2) Historií české archeologie 18. a 19. století se soustavně zabývá Karel Sklenář. Kromě řady odborných studií a článků viz např. jeho práce: Nástin vývoje prehistorického hádání v Čechách do roku 1919.
In: Zprávy Čs. společnosti archeologické při ČSAV 11, 1969, s. 1-91; Učenci a pohané. Praha 1974; Jan Erazim Vocel. Zakladatel české archeologie. Praha 1981; Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha 1992 (zde také uvedena kompletní bibliografie).
3) Riegrův slovník naučný, 6. díl, Praha 1867 s. 289; Ottův slovník naučný, 19. díl, Praha 1902, s, 600; František Petera Rohoznický ( Dle Raisovy knihy „Ze vzpomínek" ). In: Pod Zvičinou. Vlastivědný sborník Jaroměřská a Královédvorská, roč. 11, 1935, čís. 5-6, s. 44-47.
4) Opis záznamu ve farní pamětní knize ř.k. farního úřadu v Lázních Bělohrad. Pořídil P. František Mokrý, pro archivní účely opatřil Jan Vacek, Jaroměř, dne 18. 3. 1955. Uloženo v Městském muzeu v Jaroměři.
5) Datum úmrtí dokládá nekrolog Františka Beneše uveřejněný pod zn. Bn. ve Světozoru, roč. 11,1877, prii. k č. 8. Ottův slovník naučný uvádí chybně rok 1879, odtud jej zřejmě převzal i Karel Sklenář, Archeologické nálezy, s. 13.
6) Bn., František Pelera Rohoznický, Světozor, roč. 11, č. 8, 1877.
7) Sklenář, Učenci a pohané, s. 6.
8) Největším jeho životním omylem byla tzv. želka libeňská, nález z r. 1872, který popsal v samostatné knížce - viz Sklenář, Učenci a pohané, s. 197.
9) Toto zjištění vyplývá z porovnání jeho vlastnoručních kresbiček v denících a kreseb nálezů v samostatných sešitech - viz doklady v pozůstalosti (SOkA Náchod).
I0) Sklenář, Archeologické nálezy (hesla příslušných lokalit).
11) Průvodce po fondech literárního archivu PNP sv. 2 (P-Ž). Sborník Památníku národního písemnictví v Praze, roč. 26, 1993, s. 204.
12) František Petera, Náhrobnik knížete Dimitra Sanguška v Jaroměři. In: Památky archeologické 4, 1860, s. 91 - 92. V r. 1860 také vydal u Ladislava Pospíšila v Hradci Králové útlou brožuru s dlouhým názvem „Krátký životopis knížete Dimitra Sanguszka, vojvody Litevského, starosty Čerkavského a Kaňovského, 3. února 1554 v Jaromíři v Čechách zabitého, a náhrobek jeho dne 19. listopadu 1859 objevený v chrámě sv. Mikuláše u věnném městě Jaromíři od kněze Františka Petery Rohornického".
13) Karel Sklenář, Učenci a pohané, s. 119.
14) František Petera Rohoznický, Archeologické zprávy z Jaroměře od r. 1858. In: Památky archeologické 3,1859, s. 277 - 280 a četné zprávy v Pražských novinách z r. 1858; dále rukopis v Archivu Národního muzea ve fondu Josef Smolík „Archaeologická cesta Váceslava Krolmusa patratele starožitností českých v Jaroměři, Smiřicích, Smiřičkách, na Králohradci a na Libčanech v červnu a červenci r. 1858."; zpráva o jaroměřských nálezech vypracovaná Archeologickým sborem Muzea království českého byla otištěna v Památkách archeologických 3, 1859, s. 190; viz též Ludvík Domečka, Zpráva o Jaroměři z r. 1859. In: Hradecký kraj 6, 1909, s. 215 a In: Památky archeologické 18, s. 279.
15) Karel Sklenář, Učenci a pohané, s. 170.
16) Antonín Hejna, K dějinným počátkům Jaroměře. In: Minulostí Jaroměře 1, 1968, s. 24 - 30.
Příloha:
Kresby popelnic a jiných památných věcí z hrobů staroslovanských léta 1858 nalezených od Fr. Petery.
3) Riegrův slovník naučný, 6. díl, Praha 1867 s. 289; Ottův slovník naučný, 19. díl, Praha 1902, s, 600; František Petera Rohoznický ( Dle Raisovy knihy „Ze vzpomínek" ). In: Pod Zvičinou. Vlastivědný sborník Jaroměřská a Královédvorská, roč. 11, 1935, čís. 5-6, s. 44-47.
4) Opis záznamu ve farní pamětní knize ř.k. farního úřadu v Lázních Bělohrad. Pořídil P. František Mokrý, pro archivní účely opatřil Jan Vacek, Jaroměř, dne 18. 3. 1955. Uloženo v Městském muzeu v Jaroměři.
5) Datum úmrtí dokládá nekrolog Františka Beneše uveřejněný pod zn. Bn. ve Světozoru, roč. 11,1877, prii. k č. 8. Ottův slovník naučný uvádí chybně rok 1879, odtud jej zřejmě převzal i Karel Sklenář, Archeologické nálezy, s. 13.
6) Bn., František Pelera Rohoznický, Světozor, roč. 11, č. 8, 1877.
7) Sklenář, Učenci a pohané, s. 6.
8) Největším jeho životním omylem byla tzv. želka libeňská, nález z r. 1872, který popsal v samostatné knížce - viz Sklenář, Učenci a pohané, s. 197.
9) Toto zjištění vyplývá z porovnání jeho vlastnoručních kresbiček v denících a kreseb nálezů v samostatných sešitech - viz doklady v pozůstalosti (SOkA Náchod).
I0) Sklenář, Archeologické nálezy (hesla příslušných lokalit).
11) Průvodce po fondech literárního archivu PNP sv. 2 (P-Ž). Sborník Památníku národního písemnictví v Praze, roč. 26, 1993, s. 204.
12) František Petera, Náhrobnik knížete Dimitra Sanguška v Jaroměři. In: Památky archeologické 4, 1860, s. 91 - 92. V r. 1860 také vydal u Ladislava Pospíšila v Hradci Králové útlou brožuru s dlouhým názvem „Krátký životopis knížete Dimitra Sanguszka, vojvody Litevského, starosty Čerkavského a Kaňovského, 3. února 1554 v Jaromíři v Čechách zabitého, a náhrobek jeho dne 19. listopadu 1859 objevený v chrámě sv. Mikuláše u věnném městě Jaromíři od kněze Františka Petery Rohornického".
13) Karel Sklenář, Učenci a pohané, s. 119.
14) František Petera Rohoznický, Archeologické zprávy z Jaroměře od r. 1858. In: Památky archeologické 3,1859, s. 277 - 280 a četné zprávy v Pražských novinách z r. 1858; dále rukopis v Archivu Národního muzea ve fondu Josef Smolík „Archaeologická cesta Váceslava Krolmusa patratele starožitností českých v Jaroměři, Smiřicích, Smiřičkách, na Králohradci a na Libčanech v červnu a červenci r. 1858."; zpráva o jaroměřských nálezech vypracovaná Archeologickým sborem Muzea království českého byla otištěna v Památkách archeologických 3, 1859, s. 190; viz též Ludvík Domečka, Zpráva o Jaroměři z r. 1859. In: Hradecký kraj 6, 1909, s. 215 a In: Památky archeologické 18, s. 279.
15) Karel Sklenář, Učenci a pohané, s. 170.
16) Antonín Hejna, K dějinným počátkům Jaroměře. In: Minulostí Jaroměře 1, 1968, s. 24 - 30.
Příloha:
Kresby popelnic a jiných památných věcí z hrobů staroslovanských léta 1858 nalezených od Fr. Petery.
Do digitální podoby převedl Přemek Andrýs v roce 2012.