Josef Zeman - Z pamětí Smiřic n./L.

Kniha byla vydaná v roce 1911. Do digitální podoby převedl Přemek Andrýs s srpnu 2019.

Zpět na hlavní stránku



Kliknutím na heslo se dostanete na požadovanou kapitolu

Obsah:
Majitelé panství
Hejtmani a úředníci na zámku smiřickém
Původ, rozvoj a znak města. Obecní správa
Škola
Kostel a duchovní správa
Náboženské poměry v 17. a 18. stol.
Trhy a solní obchod.
Řemesla
Přátelská porovnání a výpovědi právní ze 17. věku.
Popravy a tresty.
Nájezdy, kontribuce válečné a průtahy vojsk 1866. Episoda Exnerova.
Nevítaní hosté.
Poddanství.
Artikulové, kteří se čítali lidu vesnickému o soudech konaných ve Smiřicích.
Spor panství smiřického a opočenského o dvůr Libníkovice.
Kšafty ku konci XVIII. věku.
Z dekretních knih.
Z hospodářství obecního a panského.
Sousedské právo.
K topografii bývalého panství smiřického.




Obálka
Kniha s měkkou obálkou má formát 27,5 cm x 19 cm.
Titulka
Knihtiskárna M. Brzka v Chotěboři.
Nákladem městské rady ve Smiřicích nad Labem
Na obálce jsou stejné texty.




Úvodem.

   Milým krajanům a rodákům svým podávám tu několik pamětí ze zašlých dob rodného města mého. Jsem si dobře vědom, že práce není dokonalá. Nemůže býti. Byloť mi material pracně sháněti z drobtů písemných památek, kterých se trocha zachovala v radnici, ještě méně na zámku smiřickém a nejméně v archivu Musea království Českého. Knížka tato nečiní proto také jiných nároků, než aby zachovala tiskem aspoň to, co z písemných památek bohatého kdysi archivu městského na naši dobu se zachovalo.

   Archiv lehl r. 1839 s radnicí popelem a z toho co zbylo, pomalu kus po kuse se ztrácelo. Nebylo nikoho, kdo by byl měl archivní památky v bedlivé patrnosti, zájem o ně byl tak malý, že sloužily staré a pro nás tak vzácné listiny často potřebám hokynářským. Zmizel urbář panství z r. 1588, o kterém se zmiňuje Čelakovský ve zprávě o výzkumech archivních sněmu podaných*), zmizela registra urbární z r. 1619 a 1665, nejcennější to dějiny poddaného lidu.

   O rozsáhlosti bývalého archivu zámeckého mluví index z r. 1785. Archiv obsahoval 71 oddělení, v nichž byly zařaděny listy týkající se školství, církve, morálky, nadací, stížností, trestů, akcí lidumilných, akatoliků, židů, robotnictví, obdarování, privilegii a j. Označeny tu urbáře z let 1588, 1619, 1655, 1666, 1692, 1698, 1737, 1772, soupisy robotníků z r. 1735, 1752, 1756, 1757, 1758, 1761 až 1789. Jaký to cenný material pro kulturní historii je ztracen!

   Dnes jsou v zámku jenom listy týkající se ekonomie, záznamy daní, mapy, katastrální údaje, plány a p. vesměs z počátku 19. století.

   Důležité jsou však knihy:

   1. „Robotverzeichniss" z r. 1777.

   2. „ z r. 1780.

   3. „Decretenbuch" z r. 1737 - 1745, obsahující 91 suplik.

   4. „Decretenbuch" z r. 1729 - 1737, 298 suplik.

   5. Dekretní kniha hořeňovská 1731 - 1752 - většinou česká.

   6. Dekretní kniha hořeňovská 1752-1762.

   7. Hospodářské účty z r. 1765.

   Na radnici smiřické zachovaly se pak tyto památky:

   1. Gruntovní zápisy, porovnání a p. na 155 listech. Nejstarší z r. 1644. Listy svázal P. J. Mitiska, uchrániv je od další zkázy, ale znešvařil knihu svými poznámkami a obrázky vlepenými.

   -------------------
*) Archeolog, památky X. r.
2. Stvrzení privilejí města Smiřic z r. 1695 Janem ze Sternberga, o svobodném kšaftování, o solním obchodu, artikulech cechu ševcovského, krejčovského a řeznického. Stvrzení jest opatřeno visutou pečetí.

   3. Listina z r. 1634 šesti pečeťmi opatřená, jež stvrzuje privileje udělená smiřickým Rudolfem Trčkou z Lípy.

   4. Vidimus majestátu Trčkova o kšaftech a odúmrtích.

   5. Obnovení privileje o obchodě solním z r. 1661.

   6. Potvrzení privilejí trhových z r. 1787.

   7. Potvrzení privilejí trhových z r. 1793.

   8. Rozsudky appelací pražských a ortele z r. 1725, 1727, 1731, 1732, 1754.

   9. Svědomí a řezané cedule týkající se sporu o dvůr libnikovický (14 listů českých, 12 německých.)

   10. Účty obecní z let 1697, 1701, 02, 12, 14, 22, 26, 30, 32, 37, 39, 42, 44, 1753, 55 a 1758 (v 18 sešitech).

   11. Kniha kšaftů, smluv a inventářů (z r. 1782 - 1806).

   12. Kniha o udělovaných právech domovských od r. 1825 - 1893.

   13. Kniha účtů cechovních z r. 1831.

   14. Kniha protokolův o obec. zasedáních (1848 - 1864).

   15. U vděčné úctě chová radnice i t. zv. Kroniku Mitiskovu. Je to snůška zápisků a poznámek z Palackého, z Riegrova Slovníku, ze Schallera a Sommera, zprávy starých pamětníků, děje současné politiky atd. atd. Obsah je velice pestrý, ale ne bezcenný, pokud se týče poznámek ze současného jeho pozorování.

   Mimo uvedené památky prospěl mi urbář z r. 1777, v jaroměřském museu chovaný, listiny z archivu Musea král. Českého a hojná literatura dějepisná. Nebylo však možno čerpati z archivu místodržitelského, k němuž jsem sice měl přístup, ale partie Smiřic se týkající sama jest nepřístupna, jsouc ještě neurovnána a umístěna ve sklepeních.

   Některé z přítomných článků byly již uveřejněny (v Archeologických Památkách, v Časopise Přátel Starožitností, v Českém Lidu, v Hradeckém Kraji, Archivu, v Letopisech musejních a v Ratiboru) a vzbudily dosti zájmu v občanstvu a sympatií u sl. ob. zastupitelství města Smiřic. Odhodlal jsem se proto roztroušené články s jinými ještě upraviti v celek a nabídnouti rukopis zastupitelství města Smiřic, jemuž za vydání této knihy skládám povinný dík.

   Zvláštní díky pak vyslovuji p. J. Julišovi, starostovi města, a p. J. Preiningrovi, řediteli měšť. šk. ve Smiřicích.




3

Majitelé panství.

   Osudy města, jež bylo založeno asi v 2. polovici 13. století, vázaly se - jako všude jinde - na osudy majitelů panství. Dávám proto na prvé místo svých obrázků přehled rodů vládnoucích nad statky a druhdy nad životy lidu smiřického.*)

   O nejstarších držitelích Smiřicka není naprosto nic známo. Patřila-li okolo r. 1359 Čibuz a Skalice ke Smiřicům, lze jenom souditi, že pánem Smiřic byl v době té Mutina z Dobrušky, patron fary skalické.**)

   Pocházel ze staré rodiny Drslaviců, kteří ve 13. století zabrali kraje mezi Labem a Orlicí. Mutina vykonával podací právo při kostelích v Dobrušce, na Opočně, v Přepyších, v Týništi, v Rohenicích a v Čibuzi. Doživ se vysokého stáří, zemřel 1361 a pochován v Dobrušce.***)

   Syn Mutinův oddán byl s

Eliškou ze Smiřic.

Eliška jest tedy první historicky zjištěnou držitelkou Smiřic. Manžel její Sezema z Dobrušky padl r. 1376 v souboji s Janem z Potštýna. Zanechal čtyři dítky: Štěpána z Opočna, Jana z Dobrušky, Jaroslava z Dobrušky a Žofku, jež se provdala za Jana z Hradce. Pozůstalá vdova držela Smiřice, Čibuz a Skalici jako věno od manžela udělené a žila ještě r. 1380. Od ní nabyl věnného práva na Smiřice

  

Markvart z Vartenberka a ze Žleb,

jenž ho zase postoupil

Žofce z Dobrušky,

manželce bratra svého Petra z Kosti.

-----------------------------
*) Postup majitelů panství zaznamenán u různých dějepisců nestejně a namnoze spletitě. Přidržel jsem se v hlavním Sedláčkových „Hradů."
**) Čibuzská fara byla často zvána farou skalickou.
***) J. Rozšlapal: Paměti města Dobrušky.
4

  Nástupcem Petra a Žofky byl

Beneš z Choustníka,

milec krále Václava, nejvyšší písař, později hejtman na Vratislavsku a Svídnicku.
   Asi r. 1405 prodal Čibuz a Smiřice

  

Václavovi Smiřickému ze Smiřic,

praotci slavného rodu pánů Smiřických. Není však mnoho o něm známo. Jest pochován v Holohlavech.

   Syn Václavův

pan Jan Smiřický (1417—1453)

připomíná se r. 1417, kdy zvláštní při vedl. S úzkostlivosti bývalo šetřeno přednosti rodů. Zle bylo, řekl-li „novotný" rytíř staršímu, že je tak dobrého rodu jako on.*) I Smiřický se tak hájil, když mu bylo vytýkáno, že nepochází z dobrého rodu. Postavil se r. 1417 před nejvyššího maršálka a před pány králem zřízené; maje k svědectví otce svého, mnohé pány a panoše. Dokázal, že oba dědové i báby jeho byli rodu vladyckého, ukázav při tom čtyři klenoty a štíty po předcích svých. Po zdařeném důkazu opatřen na poctivosti listem, kterýž potomci bedlivě opatrovali.
   Jsa zaměstnán záležitostmi veřejnými, od mládí svého na Smiřice nepřišel, žije velmožně v Praze nebo na hradech svých, zvláště na Roudnici. Působnost jeho v popředí politickém byla význačna.
   Ve válkách husitských držel se stranou Pražanů.
   R. 1421, když Jan Žižka ve válečné výpravě dobyv Jaroměře, Králové Dvora a Trutnova dal se na západ a ustanoviv si cílem Litoměřice, táhl přes Boleslav a Mělník, súčastnili se výpravy té také hradečtí a pan Jan Smiřický.
   Téhož roku ustanoven byl Pražany hejtmanem na Mělnicku.
   R. 1423 účasnil se jako zástupce zemanstva a pomocník Pražanů sněmování v Praze, když jednalo se o řádu k zavedení pokoje v zemi. Na témž sněmě zvolen i za jednoho ze 12 správcův, obstarávajících zemskou vládu.
   R. 1425 vyjednával o uklizení sporu mezi Pražany a Tábory.
   Měl ve všem vůbec účastenství a klonil se stále ku straně mírnější, králi příchylné.
   R. 1427 propůjčil se však s Divišem Bořkem z Miletína, jenž vládl Kolínskem, zrádně agentu kurfista braniborského Friedricha, chtěje mu při vpádu jich odevzdati některé hrady. Upadl však v zajetí a vězněn na pražské radnici. Pomocí dívky jakési unikl v lednu 1428 z vězení a vrátil se na Roudnici; vysmívaje se Pražanům, stále jim škodil. V boji teprve ustal, když mu kůň pohmoždil nohu.
   R. 1434 byl mezi posly na sjezdě v Řezně, kde vyjednáváno o přijeti Zikmunda za krále českého.
   V posledních letech živobytí odstoupil od kalicha docela a přiznával se horlivě k víře katolické. R. 1445 přivěsil pečeť k listu papeži, aby nebyl Jan z Rokycan za arcibiskupa zvolen.

------------------------
*) Z. Winter: Kulturní historie č. měst.




5

   Později byl v radě, jež byla přidána správci zemskému Jiřímu z Poděbrad.

   Veřejnou činnost svou neblaze korunoval a smutně život skončil, jsa protivníkem Jiříkovým, zdržoval mladého krále Ladislava, aby se do Čech odebral srovnati věci zemské, jak si toho stavové čeští důtklivě přáli. Vyslal totiž Jan Smiřický ke králi Ladislavovi posla s listem tohoto obsahu:

   Jan Smiřický králi Ladislavovi pozdrav!
   Chválím to, že co nejdříve do království přijíti míníš; kdybys jen přišel, abys královal a ne abys jiným poddán byl. Ale abys neoděný a bez moci přijíti měl, tož chváliti nemohu, leč matka-li Tvá Tebe o dvou hlavách porodila, abys jedné přátelům svým ve Vídni zanechal a druhou nekonečné a nestálé víře české svěřil. Měj se dobře!

   Jiří naléhal na knížete Cilského, prvního radu králova, aby mu zjevil, proč mladý král váhá do Prahy přijeti. Tu Cilský odeslal Jiřímu výstražný list Smiřického. Jiří pak v sezení mezi pány položil list na stůl a tázal se, jaký ortel zasluhuje zrádce. Všichni pravili, že pisatel jako zrádce a rušitel obecného dobrého hoden je smrtí nejohavnější. Tomuto vyřknutí soudu přisvědčil i sám pan Smiřický. Jiří na to položil psaní před pány. I odsouzen Jan Smiřický vlastními ústy, jat a vržen do vězení a na zejtří 7. září 1453 sťat na Starém Městě Pražském před pranýřem. Tělo jeho pochováno ve špitále u mostu.*)

   V poslední vůli své poroučí mezi jiným**) svůj zlatohlavý plášť knězi oltářníkovi v klášteře roudnickém, aby z něho byl udělán ornát k službě boží pod obojí spůsobou; pak prosí kněze Martina, zpovědníka svého, aby v Roudnici k paní jel, aby jí radil a věří, že dle jeho rady sama i děti spravovati bude a zvlášť věří, že paní všecky přípravy, krumpování, zápony na svých přípravách zruší a děti v ty žádné přípravy připravovati nebude, než aby to prodáno aneb chováno bylo na jiné dobré těch dětí. Prostota a neparádnost byla heslem přísné doby.

   Pro místní poměry budiž ještě poznamenáno, že vedl při s Vaňkem z Valečova, pánem na Opočně, kterýž jej vinil, že „dědinu jeho v Čibuzích držel, dvanácte lánův dědin, kteréž dědiny přísluší ke kaplanství kostela v Dobrušce, na kterých je 12 kop gr. platu ročního, a že na těch dědinách topil rybníkem. Jan Smiřický odpíral proti tomu, že netopil na dědinách jeho, než na svých, a co by se platu tklo, že neodpírá holému placení, kdyby mu bylo královou milostí a pány prokázáno. S obou stran vedli páni dsky a na plném soudu nejjasnější kníže a pán Jiří, český král etc. se nalezl; Jindřich ze Stráže, nejvyšší hofmistr K. Č. a Vilém ml. z Ryzmburka a z Rabí panský potaz vynesli: Poněvadž Jan Smiř. ukázal dsky, kdež trh dědický svědčí dědu jeho od šesti a padesáti let a on Jan těch dědin i podnes v držení jest a Václavova akta také ukazují, že na 12 lánech tu v Čibuzech jest 12 kop gr. platu k nadepsanému kostelu v Dobrušce, i vedle takového ukázání má Smiřickému ostati na těch 12 lánech panství a on Smiřický i jeho budoucí z těch lánů k témuž kostelu a na to, jakož jest nadáno, má vydávati 12 kop gr. platu polovici na sv. Havla nejprve příští rok a druhou na sv. Jiří potom zběhlý a tak jiná léta a roky věčně."***)

   Ještě za živobytí postoupil Jan Smiřice svým bratrancům

Janovi a Hynkovi Smiřickým.

---------------------------
*) Dle Palackého.
**) Z. Winter: Dějiny kraje v zemích českých
***) Zem. desky.
6

   Přikoupiv ještě Holohlavy, kde otec s bratrem byli pochováni, odkázal nástupcům svým 1100 kop gr.

   Oba bratři zůstali bezdětní a Smiřice dostaly se pak do rukou jiných rodů. Hynek zemřel r. 1476 zůstaviv vdovu a dědičku

Kateřinu z Miletína.

   Páni Smiřičtí zachovali však ještě dlouho důležitý význam a váhu v Čechách; Vládli nesmírnými statky; avšak místo, jež nese jejich jméno, nikdy již do rukou jejich nepřišlo.

   Od r. 1490. do 1495. vládl nad Smiřicemi

Hašek Střížek z Lužan.

   Dětí nemaje a „poznav věci, což se narodí, že vše umříti musí a protože je každý člověk smrtelný a on nechtě, by po smrti které různice byly o jeho statek, kteréhož mu Pán Bůh popřáti ráčil, učinil 7. září 1495 toto své nejposlednější poručenství:*) Nejprvé poroučím Lidmiboře z Valečova, manželce své milé tvrz Smiřice s dvorem, s poplužím a lukami i mlýny v Smiřičkách, s Labem, rybníky i svršky, s nábytky, klenoty, se všemi příslušnostmi i dvory kmetcími, Holohlavy, dvůr poplužní s platy, rybníčky s lukami i se všemi příslušnostmi což tu mám, v Semonicích plat, což tu mám i s kostelním podacím, Čibuz ves celou i s kostelním podacím, Skalici ves celou, Vlkov, Bukovinu, Újezd, což tu mám v těch všech všech s platy, s poctami etc. s plným panstvím, tu sobě ani žádnému nic nepozůstavuje než dávám Lidmiboře ty všechny věci jmenované tak mocně, jako jsem sám držel a požíval, aby táž Lidmibora mohla prodati, dáti, zastaviti, jakožto své vlastní dědictví, komuž by se jí koli zdálo a líbilo. A jestli že by se nic komu zdálo dáti buď dvůr buď ves kterou pod mou pečetí pod dvou nebo tři osobami, má to pak mocno býti, jako tento kšaft; dluhy, kteréž by mně kdožkoli dlužen byl neb k čemu Já Hašek na čemkoli spravedlnost bych měl a ona zase též jestli že by které dluhy po mně zůstaly, spravedlivě také aby dala, Lužany s dvorem, s mlýnem i s platem i tu což jest ve Lhotce s poplužím, s rybníkem, s lesy, s lukami, s potoky, s dvory kmetcími, Sovětice ves, Žiželoves i s podacím, Břízu ves s rybníky, s lesy, s potoky, mlýny s robotními i s dvory kmetcími, Mezleč ves s platy, poctami, rybníky i se všemi příslušnostmi, Maršov ves i což tu mám i všecky věci k tomu jmenované dávám mocně, jakož jsem sám požíval. Panu Janu Holodějovi dávám Heřmaničky ves s platem, s lesem i se vší příslušností, což tu mám, i jeho dědicům. Toho na vědomí a pro lepší jistotu já Hašek z Lužan a na Smiřicích svou vlastní a přirozenou pečeť přivěsil jsem a připrosil jsem urozeného pana Bavora z Hustiřan a na Neznášově, pana Žibřida ze Sloupna a na Dubenci, pana Jindřicha Švika z Lukonos, pana Jana z Levína a na Plese, že jsou své pečeti k tomuto mému poručenství na svědomí přitiskli sobě bez škody."

   Téhož ještě roku zapsala Ludmibora z Valečova rovným dílem panství své čtyřem sestrám svým a po roce zemřela. Prvá sestra Kateřina z Valečova prodala 22. října 1496 díl svůj a všecko právo své na Smiřicku za 1500 kop grošů českých sestrám, kteréž je daly upsati svým manželům. Byli pak pány nad panstvím:

   manžel Johanky z Valečova pan Čeněk Míčan z Klinštejna,
   manžel Alžběty z Valečova pan Zikmund Pětipeský z Krásného Dvora,
   manžel Ludmily z Valečova pan Jan Rajecký z Mírová.

---------------------
*) Des. Zem




7

   Všecky ty díly skoupil za 6000 kop č. gr. r. 1498. pan

Mikuláš ml. Trčka z Lípy a z Lichtenburka (1498-1516.)

   I rodina Trčků, jichž původní sídlo bylo nejspíše na tvrzi Lípě pod Chlomkem, byla slavná, mocná a vlivná.

   Mikuláš ml. Trčka z Lípy, syn pana Buriana Trčky na Lipnici před Smiřicemi ještě zakoupil se v panství opočenské za 20.000 uher. zl. od Jana z Janovic. Odtud po drahná léta souvisely děje panství smiřického s osudy panství opočenského, nepozbývajíce významu, an patřil Mikuláš ml. k nejbohatším a prvním rytířům.*) Těšil se královské přízni, ale stavem městským byl nenáviděn. Lidu pomáhal do nemilosrdné poroby neblaze za krále Vladislava proslulé. Bohatství nedalo mu plného štěstí. Rodinné poměry zhatily mu radosti života a mysl svou neuklidnil, ani když nevěrnou manželku svou Kateřinu ze Šellenberka a z Kosti dal na Velíši zazdíti a hladem umořiti; milce jejího jakéhos zemana Zdeňka Šanovce, kterýž u něho sloužil, kázal stíti a bábu, jež je spolu sváděla, za živa zahrabati poručil. (1507). Od té doby nikdy prý se neusmál. V Boleslavi léčil své zdraví a zemřel tam 3. dubna 1516. Posledním pořízením z 12. března 1510 poručil, jsa bezdětek, všechno zboží své

Johance Kroměšinové z Březovic,

vdově po strýci Mikuláši starším Trčkovi. Smiřice zatím spravovány úředníky panskými, neboť Johanka jsouc zdraví chatrného, učinila 7. května 1516 dlužní zápis, jímž postoupila práv k zboží svému pěti svým synům. Zemřela ještě téhož roku ve Vlašimi. Synové Jan a Vilém také záhy zemřeli (1521) a držiteli byli tedy

Zdeněk, Jindřich a Mikuláš.

   R. 1534 25. října rozdělili se o zboží tak, že Smiřice s panstvím Velišským a Svojanovským připadl

Mikuláši Trčkovi z Lípy (1533—1540.)

--------------------------
*) Tak r. 1495 koupil: Pohoří od Buriana z Plotišť za 275 kop č. gr. Rychnovek, Šestovice, v Meziříčí dvory kmetcí, lesy slatinské, hlubocké, kozinecké, žďárecké, uhlířské, ve Vysoké nad Zvolí, Vřesk, Jedlinu, v Kopcích; v Roztokách a v Šestovicích, dvory kmetcí, v Doubravě dvůr kmetcí a půl hradu ve Veselici od Zbyňka Buchovce z Buchova.
R. 1496 od Johanky z Březovic Třebechovice, tvrz, dvory poplužní, domy s krčmami, Nepasice, Blešno, Líbrantice, Jeníkovice, Krňovice, Stěnkov, Lično, Petrovičky, Vyravu, Holišovice, Lozíce, Bětušovice s podacím vše za 5000 kop gr.
Téhož roku od Jindřicha knížete Münsterberského manství dvora v Lázcích (Přepychy) za 100 kop a Skalku za 100 kop.
R. 1497 od Bořka z Dohalic Jesenici, Hlohov, Městec, Slavětín, Rohenici, Rychnovek v Roztokách mlýn s platem.
R. 1499 od Elišky z Doubravice několik dvorů za 172 kop;
od Jana z Petropimě Doubravice, dva dvory poplužní Doubravičky, Zámezí za 500 kop.
R. 1500 od Václava z Perknova Kamenici, tvrz, dvůr poplužní, 12 dvoru kmetcích za 200 kop,
od Jana Janovského ze Soutic Rtyni ves za 400 kop;
od Petra z Adršpachu Královou Lhotu s 9 dvory, Zdivec, Bukovinu, Lejšovku a Vlkov za 3500 kop.
Od Jana Zlivského z Labouně Zvoleň za 750 kop.
R. 1512 od Tristana Dašického z Barchova Dobřikovice a 1516 Bolehošť,
r. 1514 od Krištofa ze Švamberku sv. Pole,
r. 1515 od Hynka Bočka z Kunštátu Polnou:
8

   Držel tehdy tvrz Smiřice s ohradou její, dvůr poplužný, ves Smiřičky, Holohlavy, Černožice, Čáslavky, Semonice, Rtyni, Sendražice, Rodov, Čistoves, Popovice, Sovětice, Lužany, Vlkov, Lejšovku, Smržov, Čibuz, Skalici, Hubiles, mlýn pod Skalicí, Lípu, Brzice, Mezleč, ves pustou Maršov, zboží kláštera Svatého Role, ves zápisnou Černilov, Jásené, Dubečno, Osek, Dvořiště a Chroustov. K tomu přikoupil Hustiřany a Bradlec. Zemřel v Pardubicích 1540 a dědictví ujal syn jeho

Vilém Trčka z Lípy (1540—1569.)

   Vilém Trčka byl rodu svého prvý do stavu panského r. 1562 povýšen. Bylť nesmírným boháčem*) a sňatkem svým vysoce povznesen. Choť jeho byla Barbora z Biberštejna, dcera Voršily, jež byla dcerou Karla z Münsterberka, vnuka českého krále Jiříka z Poděbrad.

   Pozemské statky neučinily ho šťastným: často postonával. Na věčnost odebral se 22. října 1569 v mužném věku, maje teprve 37 let.

   V Holohlavech postavil školu, chudobinec pro 8 starých a chorých lidí z panství.

   Závěť jeho - zůstal bezdětek - jest zajímava a zní:

   „Já Vilím Trčka z Lípy a na Veliši vyznávám tímto listem všem a přede všemi zvláště kdež náleží, ačkoliv, děkujíc Pánu Bohu, jsa při dobrém rozumu i také paměti, však rozvažujíc to u sebe, že mě Pán Bůh Všemohoucí často nemocí navštěvovati ráčí a nevěda dne ani hodiny smrti své, kdyby mne Pán Bůh z tohoto světa povolati ráčil, a nechtějíc tomu, aby o statek můj, kteréhož mi Pán Bůh ze své svaté milosti propůjčiti ráčil, mezi přáteli mými příbuznými kteří svárové byli. Jsa toho dobře mocen, jakož mám list mocný od někdy slavně paměti nejjasnějšího knížete pána, pana Ferdinanda v ty časy římského, uherského a českého krále, potom od nejjasnějšího a nejnepřemoženějšího římského císaře, tehdáž pána mého nejmilostivějšího Jeho Milosti, kterýž mi v ty časy královská povolení dávati ráčí, abych moc měl o statku svém zříditi a odkázati dáti a poručiti komuž by se mi líbilo a zdálo, tak jakž ten list mocný v ty časy J.M. královské o tom zřízeni ukazuje a zavírá. Protož já svrchu psaný Vilím Trčka na ten list mocný pod pečetí J. M. visutou mi daný toto mé poručenství a zřízeni tímto listem a kšaftem o statku svém činím jestli že by mé Pán Bůh od smrti bez dědiců uchovati neráčil, tedy dávám a odkazuji urozené paní, paní Barboře z Biberštejna, manželce své milé, za její všechnu spravedlnost, totižto jmění, což jsem kolivěk na hotových penězích nad věno k sobě přijal a zvláště z lásky manželské tvrz Smiřice se všemi vesnicemi, rybníky i s jinými všelijakými příslušenstvími, což k dotčené tvrzi na ten čas dědičného a zápisného statku přísluší a náleží, tak jakž jsem sám toho v držení a užívání, byl se všemi svršky na nábytky i majestáty, dobrými vůlemi, smlouvami, kteréž se na dotyčný statek vztahují; též jsem svrchu psané paní Barboře, manželce mé milé, některé klenoty od zápon, řetězův, prstenův, pasů, též voháňku s drahým kamením a co všechno od zlata dal, ty všechny klenoty při paní Barboře zůstati mají, i řetězy, kteréž já mám, všecky, koflíky též mé všecky a žádný aby ji v to nesahal, též od mís, talířův, lžic stříbrných, měděných, umývadel stříbrných i cejnových, též ložní šaty všeckny na Opočně, to všechno paní Barboře manželce mé dávám a poroučím.
   Též dávám a poroučím urozené paní, paní Veronice z Lípy, sestře své a někdy manželce urozeného pána, pana Karla z Žerotína a dětem téhož pana Karla a jeho paní Veroniky, mužského pohlaví, ujcům svým, zámek Opočen, zámek Frymburk s městečkem Dobruškou a s městem Třebechovice a jinými všemi městečkami a vesnicemi k těm oběma zámkům náležejícími, též tvrz pustou Bolehošť se vším příslušenstvím i s jiným všelikým příslušenstvím, tak jakž jsem sám toho v držení a užívání byl, což kolivěk k těm zámkům svrchu dotčeným a tvrzi dědičného neb zápisného náleží i s majestáty, dobrými vůlemi, smlouvami, které by se na ten statek vztahovaly a to na takový způsob, kdyžby synové někdy pana Karla z Žerotína k letům svým podle zřízení zemského přišli, tehdy paní Veronika sestra má bude povinna ty statky spravedlivě na dva díly rozděliti a jeden díl synům svým dáti a postoupiti a druhý díl sobě nechati, však paní Veronika rozdělíc ten statek, aby synové její volně mohli užiti, kterýž by se jim díl toho statku opočenského a frymburského líbil a jestliže by prvé který, nežli by na něj takový nápad přišel, podle toho jim ode mně odkázaný umřel, tehda z mrtvého na živého toto mé odkázání připadnouti má a toho užiti mají také, když ten statek, tak jakž dotčeno bude rozdělen a

----------------------------
*) Podrobnější viz Ottův Nauč Slov. d. XXV.




9

ujcové moji jeden díl téhož statku a paní Veronika druhý díl k sobě přijmou a mají ujcové mojí a též paní Veronika, sestra má, obojí totiž každý z nich dílu svého toho statku dcerám a sestrám svým jedné každé po půldruhém tisíci kopách groších dáti, tak aby se každé z těch dvou dílů dětem dostalo po třech tisících kopách grošů a to buď aby vdané byly anebo kdyby která z nich ku vdaní přišla a také kdyby která z těch sester umřela, aby díl z mrtvé na živé připadl a při tom tato vůle má jest, aby držitel statku opočenského nehájil vody hnáti na rybníky panství smiřického a držitel panství smiřického, aby toho mohl požívati beze vší překážky držitele panství opočenského; obzvláště tuto moc sobě pozůstavuju a výminku činím, že budu moci ze svrchu dotčeného statku dáti a odkázati za zdravého života aneb na smrtelné posteli osobě neb osobám do sumy deseti tisíc kop grošův českých a to takové dání a odkázání, kdybych listem pod svou pečetí neb svým sekrytem ujistil, nebo oustně před dobrými lidmi a hodnověrnými vůli svou oznámil, tehdy svrchu dotčená paní Veronika, sestra má, též i synové její ujcové moji, budou povinni jednomu každému v čase určitém, jakž o tom poručím, ze statků nadepsaných vyplniti a dáti a to pod pokutou s komorníkem uvázáni v často psané statky, jakž je tímto kšaftem sestře své, synům jejím a ujcům svým dávám".

   Paní Barbora provdala se r. 1570 podruhé za

Jana Jetřicha staršího ze Žerotína,

syna sestry své Veroniky z Lípy a manžela jejího Karla ze Žerotína, jemuž posledním pořízením ze dne 5. listopadu 1579 všechno postoupila. Zemřela 8. ledna r. 1585 a pochována jest na Opočně. Avšak podkomoří Burian, Jaroslav a Mikuláš Trčkové z Lípy nikterak nechtěli dopustit, aby Smiřice dostaly se cizímu rodu. Hledali práva u císaře Rudolfa. Zemský soud po stálém odročování vyňal konečně r. 1588 sporný statek z rukou Jana Jetřicha a poručil jej k opatrováni

Vilémovi z Valdstejna na Heřmanicích
a Adamovi Zilvarovi z Pilníková na Žírci.

   Po roce došlo k smíru mezi stranami. Trčkové připustili Jana Jetřicha na polovici Smiřic a změnili smlouvu 1. záři 1590 v ten spůsob, že obě strany právo své přidali na poručníky dětí nebožtíka Jaroslava.

   Nedílně pak vládli Smiřicemi a Opočnem synové Jaroslava Trčky

Vilém a Krištof Jaroslav.

   Oba bratři bojovali v Uhrách proti Turkům. Vilém odtáhl 1596 s 1000 muži jím vyzbrojených. Velikou statečnost osvědčil při dobýváni pevnosti Hatváně, na jejíž zdi prvý vylezl. Při hájeni pevnosti Jagru od Turků obležené jeví se tu pan Vilém hrdinou Zrinskému nenepodobným. Vojíni v nesnesitelné tísni nebyli již daleko toho vzdáti se. Tu Vilém, ač těžce raněn, dá se na náměstí vynésti a kleče prosí, zaklíná vojsko, aby se drželo, nepodávalo a přeje si, aby jej raději zabili, než aby viděl hanby. Marná byla jeho prosba. Vzpoura vnitř města přinutila velitele ke kapitulaci dle podmínek sultánových. Vilém Trčka s Janem Vchynským a Pavlem Nyarym vydán byl Turkům a uvržen do vězení, kdež asi poranění svému podlehl. I ostatní všechno vojsko skončilo bídnou smrti v zajetí tureckém.

   Bratr Vilémův pan Krištof Jaroslav skonal dne 12. října 1601 před Bělehradem. Tělo jeho převezeno do Čech a pochováno v Opočně.

   Nebylo potomků přímých; proto dle vůle Jaroslavovy stal se dědicem syn Buriana Trčky

Jan Rudolf Trčka z Lípy,

pán na Veliši, Lipnici, Světlé, Kumburku, Konicích, Kopidlně, Žirci a Želivě, hejtman kraje hradeckého.
10

   Nový majitel sídlil na Opočně a slul největším boháčem v Čechách. Byl dobrák; různými dary pomáhal osadám poddaným, ale přece nebyl oblíben. Bohatství dovedla znamenitě rozmnožovati manželka jeho Magdalena z Lobkovic, dcera Popela z Lobkovic, presidenta královské komory, skupováním statků konfiskovaných a hlavně lakotou. Pro svou necitelnost byla poddanými nenáviděna a „tlustou Mandou" nazývána. Lid týrala nemilosrdně. S počátku se jí lid za to mstil žerty. Jednou přijelo do zámku opočenského několik vozů s naloženými vruby, a když se jich udivený Trčka tázal, co by to bylo, pravili: „Milý pane Trčko, ta Vaše Manda od nás vždycky počty žádá, tak my vám je tuto skládati chceme." Trčka se usmál a kázal vruby spáliti.

   Rostoucí útisky popudily však sedláky ke vzpouře. R. 1628 srotili se v čas masopustní na Opočensku, Novoměstsku a Smiřicku, žádajíce úlevy břemen, svobody náboženské a účastenství při správě zemské jako stav čtvrtý. Povstání udušeno vojskem a sedláci krutě potrestáni. Mnozí zajati, do Prahy odvezeni, někteří kolem lámáni, jiným nosy a uši řezány a na zádech cejchové vypáleni byli.

   V třicetileté válce utrpěla Trčkova panství. Náhradou za to byla Trčkovi císařova přízeň. Bylť r. 1629 povýšen na hrabě říše římské. Přes to neváhal vejiti ve srozumění s knížetem friedlandským Waldsteinem a jednati o svržení císaře Ferdinanda II. s českého trůnu. Úmysl jeho byl však vyzrazen. Po tragice Waldsteinově, s nimž 25. února 1634 ztratil život i syn Trčkův pan Adam Erdman, stihl trest J. R. Trčku. Povolán do Prahy a vyslýchán komisaři. Dokázáno mu, že s rebely si dopisoval, některé penězi podporoval, o úkladech Waldsteinových že dobře věděl. Na Opočno se již nevrátil; zůstal v domě svém na Hradčanech, kde učinil poslední vůli, odkázav Smiřice, Opočno, Adrsbach a Žacléř Alžbětě hraběnce Vchynské, nejstarší dceři své. Zemřel 29. září 1634 v Německém Brodě a pohřben v kostele ve Světlé, jsa slavného toho rodu poslední.

   Závěti jeho nebylo dáno místa. Statky Trčkovy císař Ferdinand skonfiskoval. Veškeré nemovité jmění Trčkovo činilo přes 3 miliony zl. Měl 4406 lidí poddaných, 33 far, 96 kol mlýnských a 8 mistrů ovčáckých. Panství smiřické odhadnuto na 335618 kop míš.*) a obdařen jím byl 12. dubna 1636

Matyáš hrabě Gallas (1636-1647)

za služby, jež nedávno císařskému rodu prokázal.

   Rodina Gallasů pocházela z Tridentska. Matyáš Gallas přijat Waldsteinem do císařského vojska, učiněn generálem a vůdcem pěchoty, vynikal ve válečnictví, tajně však působil proti Waldsteinovi a když pak Waldsteinovo počínání budilo u dvora nedůvěru, přejal po něm i vrchní velitelství. Po několika nezdarech proti Švédům byl na svou žádost propuštěn, ale 1646 znovu povolán k hlavnímu vedení. Zemřel ve Vídni 1647.

   Roku 1661 7. října rozdělili se synové Matyášovi o statky: starší stal se pánem nad Hořeňovsí, mladší

Antonín Pankrác Rudolf (1661 - 1685)

nad Smiřicemi, k nimž náležely: Smiřičky, Holohlavy, Rozběřice, Černožice, Čáslavky, Vlkov, Libřice, Černilov, Librantice, Libnikovice, Divec, Bukovina, Újezd,

-----------------------------
*) Verzelchniss der nach im J. 1620 gestifteten Rebelion confiscierten Herrschaften und Gütter in Böhmen - ausgezogen aus einer gleichzeitigen Handschrift - str. 171. manuálu.




11

Lejšovka, Smržov, Hubiles, Mezleč, V. a M. Skalice, Rusek, Piletice, Svinary, Maršov, Proruby.

   Roku 1663 odstoupil Janu Jacobu Röhrichovi, bývalému vychovateli svému, Oujezd se dvorem ve vlastnictví.

   Antonín Pankrác prodal svůj díl 1. října 1685

Isabelle Magdaleně (1685—1687),

ovdovělé hraběnce ze Šternberka, rozené de Porcie, za 350.000 zl. a 3000 zl. klíčného.

   Paní tato těšila se toliko 2 léta z panství, odkázavši je nezletilému synu svému

Janu Josefovi ze Šternberka.

Za sirotka tohoto vládl zatím Smiřicemi zemským soudem k tomu zřízený

Václav Vojtěch ze Šternberka na Zelené Hoře.

Jan Josef, dočkav se let plných, přikoupil 25. února 1698 statek Ples s Jásenou od Františka Antonína hraběte ze Šporku a dal vystavěti kostel ve Smiřicích. Zemřel brzy na to s manželkou svou Violantou ve vlnách Innu, poblíž Otynku, vraceje se z Říma r. 1700.

   Rozsáhlý majetek, k němuž náležela panství Smiřice, Vršovice, Veselí, Karlštejn, Kumburk a Úlibice, zanechal jediné dceři své, nezletilé

Marii Teresii ze Šternberka (1761).

Ruky její získal Jan Leopold hrabě z Paaru, s nímž žila od r. 1715 do 1747. Druhým manželem jí byl Jan Daniel z Gastheimu. Přečkavši i druhého manžele, zdědila r. 1761 Jiřice. Téhož roku však skonala a panství se ujal syn z prvního manželství

Jan Václav hrabě z Paaru (†1792),

kr. uher. velkokřižník řádu sv. Štěpána, J. cis. mil. skutečný tajný rada, komoří, plukovník a říšský dvorský generální dědičných zemí poštmistr.
   R. 1769 povýšen byl do stavu říšských knížat. Panství smiřické rozšířil koupiv od Josefa Malovce z Malovic Oujezd, druhdy odprodaný.

   R. 1770 přišlo panství smiřické v majetek

komory císařské,

za 700.000 zl.

   Již r. 1774 nařízeno hospodářskému úřadu ve Smiřicích, aby denně 16 osob s motykami a lopatami týdně se střídajících bez odporu bylo hned posláno do Plesu, kde inženýři vyměřovali.

   Josef II. viděl v krajině zdejší vhodné místo obranné proti Prusku. Skutečně v létech 1781 - 87 vystavěti dal na gruntech plesských pevnost Ples, jež za císaře Františka přijala jméno Josefov ke cti svého zakladatele. K Smiřicům připojil Josef II. Hořeňoves za 587.000 zl. od Šporků.
12

   Od roku 1848 nazývá se panství smiřické říšským statkem (Reichsdomaine) pod správou

. k. priv. rak. banky ve Vídni (1848 - 1863).

Výnos z panství byl však stále menší, i prodáno ve veřejné dražbě r. 1863 za 2,400.000 zl.

baronu Janu st. Liebigovi,

synu Adama Liebiga v Broumově a manželky Františky Vaničkové, dcery lékařovy z Rychnova.

   Liebigové byli ze soukennické rodiny; rozšafností a přičiněním získali záhy jmění. František Liebig získal titul svobodného pána pro zásluhy v průmyslu. Jan Liebig upravil smiřický zámek, zřídil pilu, jež ztrávila bohaté dubiny u Smiřic, a v jejíž dílnách našlo mnoho živnostníků zaměstnáni. R. 1867 vystavěl ve Smiřicích cukrovar. Panství ztenčil r. 1865 o svinarský les, prodav jej obci královéhradecké. R. 1868 velkostatek Světí věnoval dceři své Gabriele a r. 1871 odprodal za 80.000 zl. Mezleč knížeti ze Schaumburku.

   R. 1882 neblahými poměry finančními nucen byl Liebig prodati panství smiřické a hořeňovské

nejvyššímu c. kr. fondu rodinnému.

Mimo ředitelství, jež se nachází v Praze, zřízen ve Smiřicích r. 1901 inspektorát rodiných statků Cerekvice, Bezna a Smiřic.

   Velkostatku náleží patronátní právo nad Holohlavy, Semonicemi, Chlomkem, Sendražicemi, Smiřicemi, Hořeňovsí, Žilelovsí, Chotěborkami, Starým Plesem, Libřicemi, Černilovem, Čibuzí, Hněvčevsí a Jásenou.

   Výměra statku v hektarech: polí 2171.13, luk 503.43, zahrad 15.82, pastvin 39.62, lesů 1984.68, rybníků 8.27, řek a potoků 6.14, proutnic 3.19, silnic a cest 20.84, neplodné půdy 5.30, zastavené 26.64. Úhrnem 4785.06 ha neb 8515 jiter.

   K panství náleží dvůr Zderaz, Holohlavy, Hořeňoves, Skalička s Černilovem, Cerekvice s Třebověticemi, Hněvčeves, Čenice, pivovar, kruhovka a cukrovar.

   Katastrální výnos r. 1900 170229 K 68 h.*)

------------------------------
*) Kalendář Ješkův.




13

Hejtmani a úředníci na zámku smiřickém.

   Po milostivé vrchnosti požíval největšího vlivu pan vrchní, také regent, hejtman zvaný. Vrchnost podřizovala se namnoze rozumu vrchního; ani ostatní úředníci (důchodní, sirotčí, knihovní, berniční, justiciarové a syndikové), nebyli bez vlivu. Nevolnost a poddanství vliv ten sesilovaly a nevalně jest případů, jimiž prozařuje dobrota a nezištnost úřednictva.
   Pokud se daly vyhledati podpisy na listinách a v různých spisech, jmenuje se:
   R. 1525 Jindřich z Kunic, hejtman.
   R. 1557 slovutný Petr, písař.*)
   R. 1567 Adam Krčina z Plotišť, hejtman.
   R, 1584 pan Fridrich Herberk z Hemmersdorfu.**)
   R. 1600 Jan Khil z Regendorfu, hejtman.
   R. 1625 Ferdinand Chuchelský z Nestajova, hejtman panství.***)
   R. 1636 Vilém Jindřich Odkolek z Oujezda, hejtman smiřický. R. 1659 stal se hejtmanem Královéhradeckého kraje.
   R. 1638 Václav Houšek na dvoře a ve vsi Oujezdci, purkrabí panství smiřického. Josef Pořádek, písař obroční.
   Toho času regentem všech statků gallasovských byl Štěpán Rathmüller z Rathmüllerů. Býval ve Smiřicích, jak svědčí jeho podpisy na listinách, v nichž projednáván spor mezi Coloredy a Gallasy o dvůr libníkovický. Na prstenní pečeti užíval čtyřdílného pole s lopatkovým kolem a vlnou, nad štítem helmice s chocholy. Česky neuměl. Maje vypovídati svědectví v Hradci Králové, žádal pana Jana Rašína z Rizenburka, aby tak směl učinit německy.
   R. 1643 Daniel Oustecký, hejtman.
   R. 1646 Jan Jukle, písař.
   R. 1647 Jan Lankhart, písař obroční.
   R. 1654 Jan Strakonický, písař důchodní.
   R. 1666 Julius Šercer, hejtman. Ferdinand Dvořáček, písař obroční.
   R. 1673 Tomáš Jepsák, důchodní panský.
   R. 1674 Jan Rudolf Pürkgroff z Vracova, hejtman.
   R. 1680 Jan Příhoda, správce panství.

--------------------------------
*) J. K. Hraše: „Děj. Náchoda. Náchodský Martin Kvasnička zmordoval jakéhosi Bartoné; Kvasnička pohnán před právo náchodské a tu učiněna přátelská smlouva skrze pana Jelínka z Kojetína a smiřického pana Petra."
**) Viz A. Knapp: Arch. Pam. r. 1874. Podepsán na kupní smlouvě, když pan Jan Jetřich z Zerotina koupil v Jaroměři statek na Klouzkově.
***) Pocházel ze staročeské rodiny vladycké, jež měla původ v Nestějově u Šťáhlav. Statek Chuchel v okresu chotěbořském prodal r. 1620 Majdaleně Trčkové z Lobkovic. Ottův SI. Nauč.
14

   R. 1689 Urozený a statečný vladyka Pavel Vojtěch Fiala z Guttenberka.
   R. 1692 Bedřich Arnošt Heyslar, hejtman.
   R 1693 Václav Fibigr, vrchní.
   R. 1702 Václav František Scher, hejtman.
   R. 1708 Inspektor Pátek.
   R. 1710 Jan Michal Müller, vrchní.
   R. 1714 Jan Jiří Čáslavský, důchodní.
   R. 1730 Jan Fröhlich, purkrabí.
   Jan Herman, účetvedoucí; zemřel v Praze morem, po něm úřadoval Bělský.
   Emanuel Seifert, hospodářský ředitel.
   R. 1735. Bedřich Antonín Jantský, hejtman.
   Filip Prachinus, důchodenský písař.
   R. 1738 Antonín Mráček, vrchní.
   Niklas Očenáš, purkrabí.
   R. 1739 Jan Petr Čihulius, purkrabí.
   R. 1755 Dominik Leop. Malovecký, hospodářský ředitel.
   R. 1764 Roštlapil, direktor.
   R. 1755 Josef J. Schaffus, vrchní.
   R. 1780 Šlechtic z Bretfeldu, správce paarovský.
   Tobiáš Jan Litomyšský, hospodářský rada.
   Prokop Douša, ředitel, vrchní.
   J. Ferd. Töpner, důchodní.
   J. Karásek, purkrabí.
   R. 1782 Benedikt, panský felčar.
   R. 1800 Justiciár Pinskr.
   R. 1807 Ondřej Müller, vrchní.
   František Tušíc, důchodní.
   R. 1830 Karel Klier, vrchní.
   R. 1848 Josef Novák, vrchní.




15

  

Původ, rozvoj a znak města. Obecní správa.

   V šíré rovině labské, močálů plné a věkovitými stromy hustě zalesněné našla zalíbení v druhé polovici 13. věku čeleď Smírova, vystavivši tu na ostrově dvěma rameny Labe utvořeném dřevěnou tvrz, jež sloužila obraně.

   Vysvětlovati jméno Smiřic jinak než rodově nelze. Potomci Smírovi nazývali se Smířici, gruntovní pán Smiřický a odtud patronomický název Smiřice.*)

   Stará tvrz nahrazena ve věku pozdějším zámkem; než i ten pozbyl dávno již věží, arkýřův a p. a jeví se nám dnes jako střízlivý rozsáhlý dům, mohutnější jen velmožské sídlo bez historických téměř památek. Jen vlašský portál a troje arkády ve dvoře upoutají. Okolí zámku je upraveno v ladný park, z něhož zmizely „dva poctiví sklepové klenutí" pro vino a pivo a třetí pro máslo s lednicí. Ve věku 17. bývaly kolem tvrze příkopy, v nichž chovány ryby pro čeleď.**)

   Na jižní straně v nádvoří na t. ř. starém předhradí táhnou se dlouhé budovy, v nichž jsou byty, pivovar a chlévy. Druhdy bývaly tu stodoly, vozníky, „marštale pro koně jízdné, při nich 2 světnice pro zámeckého hejtmana a obilnice."

   Severně od zámku a na místě dnešního kostela obývali smiřičtí poddaní, tvoříce tu pranepatrnou osadu Smiřice. Dle urbáře z r. 1588 měly Smiřice toliko 20 lidí osedlých. K západu, ke sklepní lávce (kamž se chodilo přes „Kršovku") „k hatím" šířila se ves Smiřičky, také Malé Smiřičky zvaná. Název Smiřičky udržel se ještě dodnes.

   Smiřice i Smiřičky měly svého rychtáře. Pro Smiřice nazýval se rychtář starším nebo městským, pro Smiřičky mladším. „Úřadovali" ve svých bytech a na akta podepisovali se společně. Ještě r. 1758 připomíná se rychtář mladší a starší.

------------------------------
*) Lidová etymologie vybásnila si pověst: Dva rytíři utkali se pro sličnou pannu a kde hněv svůj najevo dali, založena Hněvčeves; litovali pak sporu, upadli v hoře a vznikla Hořeňoves; smířili se na to a památkou založili Smiřice. - J. B. Mitiska vykládá si dokonce jméno Smiřic ve své kronice ze slov: samé řeky. Jinde zase staví tvrz jako lovčí zámeček panstva. - Obé je naivní. Jako Smiřice dle rodového vladyky jméno nesou, tak okolní osady zase dle polohy neb přezdívky jsou pojmenovány: Újezd, Habřina, Skalice Malá a Hrubá, Holohlavy a j. a náležejí k nejstarším osadám českým, zalidněným plemenem Charvatů.
**) Aug..Sedláček: Hrady a zámky.
16

   Rychtáři i konšelé, jichž bylo ve Smiřicích dle záznamu z r. 1666 osm, byli voleni na rok. Proč ne na dobu delší, vyjádřeno vhodně v usnesení Pražanů r. 1408 „ano když pes kost hlože, jiní na něho vrčí potud, až se s nimi zkouše.**) Patřilo jim „dobré obce vyhledávati, zlé zamezovati, rychtáři trestati." Rychtář vybíral berně, purkrechtu a jiné dávky, „honil lidi z hospod a z rynku do kostela" a zabraňoval karbanu. Musil sám proto vésti život bezúhonný. Po přísaze u vrchnosti obdržel odznak své moci a důstojnosti: rychtářské právo, jinak řečeno žílu, feruli.**)

   V manuále jmenuje se poprvé r. 1687 vedle rychtáře staršího a mladšího také rychtář císařský. Býval to vrchností jmenovaný čelnější občan, jenž jako dozorčí orgán dbal při správě městské dobra vrchnosti. Často zván byl také rychtářem hraběcím, ke konci 18. st. také purkmistrem. Konšelé, jichž bylo v této době již 12, střídali se u vedení úřadu purkmistrovského měsíčně, čili „vydržovali ouřad."
   V čele stál konšelům primas, vrchností volený. Obecní úřad nazývali magistrátem.
   V jakém poměru byla správa města k vrchnosti a jak mohla vrchnost ve správu města zasahovati, vidíme z těchto případů:
   V polovici 18. věku byl finanční stav Smiřic nějak povážlivý. Vrchnost proto ve své péči o městské poddané a tím i o sebe vydala 30. března 1736 toto nařízení :

   1. Všeliké příjmy a užitky jakékoli býti mohou, i to co v jarmarcích od kramářů skrze osoby radní vybírá, k obecnímu dobrému do počtů obecních za příjem uvedeno a ne ouřadu, jak posavad se dálo, zanechány býti mají; výběrčím za práci z každého jarmarku toliko 45 kr. placeno býti má.

   2. Aby zbytečná vydáni a jinší outraty uspořeny býti mohly, tomu chci, by od úředních osob - a ne skrze jiného naproti záplatě, jak se prve stávalo - když ouřad drží,***) peníze za panský sýr a všeliké ouroky od sousedův zvyupomímány a do důchodu panského odvedeny byly.

   3. Primasovi, kterému od spravování počtů 14 zl. a na kancelářské potřeby 4 zl. platilo, na budoucnost nic víc než 4 zl. od počtů a 3 zl. na kancelářské potřeby se pasírovati má.

   4. Osobám, jimž se dosud od vydržování úřadu purkmistrovského měsíčně 2 zl. 20 kr. a korec žita, a všem za celý rok 2 soudky soli dostávalo, což v sumě na penězích 41 zl. a 12 korců žita vyneslo, od datum tohoto dekretu nic víc než 1 zl. 30 kr. za vydržení ouřadu purkmistrovského platiti se nemá, poněvadž to bezelstně pozorovati potřebí jest, aby obecní užitky zmenšeným vydáním k zvelebení přišly. Ostatní přídavkové docela se kasírují do času, až by zase obec k vzniku přijíti mohla.

   5. Poněvadž z počtů obecních se spatřuje, že z rolí obecních špatný užitek vychází, nařizuji, aby pole obecní sousedům nejvíc dávajícím, však takovým, kteří by v čas zaplatiti mohli, k obecnímu dobrému pronajaty a platy do počtu obecního náležitě za příjem uvedeny byly.

   6. Aby žádná důmnělost nepovstala, jako by v handle solním dobře pokračováno nebylo, poroučím, aby jeden ze starších obecních vždycky, když sůl od formana se kupuje při skládáni přítomen byl a sobě počet soudků do regist k tomu cíli a konci založených dobře vepsati hleděl.

------------------------------
*) Z. Winter: Kulturní obraz českých měst.
**)Smiřický corpus práva na radnici dosud chovaný jeví ovšem úctyhodné stáří a sešlost. Je obšit koží, na obou koncích opatřen pletivem z 9 a 16 pásků a věnečkem ze žlutých hřebíčků.
***) T. j. první konšel, č. primas.




17

   Konečně nařízeno hejtmanovi panství, aby toto poručení nejen celé obci publikoval, alebrž sám pevnou ruku nad tím držeti a přestupující i rušitele obecního dobrého dle provinění pro příklad jiným náležitě potrestati hleděl.

   Tenkráte neúřadovali již rychtáři ve svých bytech, nýbrž od r. 1694 již ve vlastní rychtě. Byla to dřevěná hospoda koupená od Anny Zimové, někdy Balcarové, vdovy po Tobiáši Zimovi za 800 kop míšeňských. V přízemí nacházela se šenkovna, arest, v poschodí rychta, později „školnice" (třída.)

   Do r. 1788 vykonával „magistrát" právo soudní. Jmenovaného roku vyzdvižena pravomoc soudní z rukou městské správy a svěřena vrchnostenskému úřadu. „Sláva městečka zašla, když jenom ze 3 osob ouřad pozůstává," vzdychl si písař. Bývalého zřízení zželelo se bystřejším hlavám i usilovaly o jeho obnovení. Jmenovitě Bartoloměj Šust, mistr pekařský a Jan Janák, kupec a zároveň obecní písař, žádali u krajského úřadu, aby směli voliti řádný magistrát, a rychtář aby směl se zváti a podepisovati „purkmistr." Té cti dostalo se Matěji Černému dekretem z 29. října 1799, témuž Matěji Černému, jenž r. 1784 děkoval vrchnosti za primátorský dekret pro druhé tříletí a prosil zároveň „o milostivé propuštění." Píšeť: „Jsouce my od svého řemesla jediné z rukou práce živi a při témž ouřadu za odměnu téměř nic nemajíce, což slavné kanceláři dobře povědomo, ačkoli při setrvání 3 let velmi zkráceni jsme, přece jako věrní oudové bychom vše rádi podnikli, nic méně však, kdyby s námi jiného prostředku se neučinilo, za 10 let mnohý z nás by na mizinu přišel, ženu i děti na žebrotu přivedl, což k milostivému pováženi ve vší uctivosti poslušně namítám."

   Za své zaneprázdnění míval pak purkmistr již nějaký honorář; nebyl asi veliký, neboť ještě r. 1850 měl za své úřadování 60 zl., a užíval 3 korce polí, což se mu počítalo po 10 zl.; radní měl 24 zl. a 2 korce pole, písař 30 zl. a korec pole, početvedoucí 20 zl. a korec pole, policajt 56 zl. a 3 sáhy měkkého dříví, ponocný 28 zl.
-----------------

Znak města rozdělen je ve 2 pole. Hořejší nese lípovou ratolest o třech stoncích, každý s trojlístkem. Dolejší znázorňuje Labe s lávkou. Právo užívati pečeti dali Smiřicům Antonín Pankrác a Rudolf hrabata z Gallasů listem datovaným v Praze dne 17. října 1659.*)
-----------------

Kterak populace ve Smiřicích rostla, viděti z těchto čísel:

   R. 1580 bylo ve Smiřicích toliko 20 lidí osedlých.
   R. 1654 stálo tu již 29 domů a 3 rozbořené, ve Smiřičkách 18.**)

------------------------------------
*) Není tedy správné, píše-li Widimský v „Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates 1864: „in der oberen rothen Hälfte 3 silberne Kleeblätter auf Stielen," Jetelový trojlístek převzal asi ze Schallera, Sommera i z Krále, kteří také udávají za znak trojlístek jetelový nad lávkou. Patrně jen nedbalejší prací při zhotovení nových razítek zaměněna lípová ratolest za jetelový trojlístek. V archivu Musea kr. Českého nachází se zřetelná pečeť s ratolestí lípovou a nápisem: Sigillum oppid! Smirzicensis ad Albim A: 1659. Pořídiv si laskavostí p. Dr. Z. Nejedlého otisk této pečeti, odevzdal jsem jej městské radě.
**) Majitelé jejich byli: Ve Smiřicích 1. Vít Hanzlík, 2. Václav Špinka, 3 Petr Mezlečský, 4. Jan Mezlečský, 5. Míchal Saks, 6. Jan Strakonický, 7. Václav Duchek, 8. Daniel Lankhart, 9. Václ. Šimon, 10. Jakub Černohorský, 11. Jiřík Balcar, 12. Jan Valášek, 13. Kateřina Kameníková, 14. Martin Novohradský, 15. Jan Šíša, 16 Jan Marek, 17. Jiří Kočí, 18. Jan Kuchmistr, 19. Jiřík Chlup, 20. Alžběta Jindrová, 21. Martin Sic, 22. Martin Mrdlo, 23. Jiřík Bednářův, 24. Anna Austecká, 25. Tomáš Karlů, 26. Andres Ruk, 27. Matyáš Abraham, 28. Mikuláš Vodička, 29. Jan Mikelunda - Ve Smiřičkách: 1. Alžběta Pořádková, 2. Jan Dušek, 3. Adam Poddaný, 4. Kateřina Vančurka, 5. Jan Holma, 6. Petr Rozvařil, 7. Jan Lankart, 8. Pavel Kvasnička, 9. Adam Říha, 10. Václav Podzimek. 11. Martin Pitrů, 12. Mikuláš Pazdrník, 13. Mikuláš Březina, 14. Jiří Matoušek, 15. Anna Černušková, 16. Martin Pavlásek, 17. Krystýna Procházková, 18. Václav Kučera.
18

   R. 1713 měly Smiřice 63 domů, Smiřičky 22; v obou místech 381 duší.
   R. 1790 měly Smiřice 130
   R. 1822 měly Smiřice ? domů, 540 obyvatelů,
   R. 1840 měly Smiřice 150 domů, 1234 obyvatelů, mezi nimi 17 evang. a 27 židů.
   R. 1848 měly Smiřice 153 domů, 1234 obyvatelů,
   R. 1870 měly Smiřice 150 domů, 1270 obyvatelů,
   R. 1890 měly Smiřice 212 domů, 2247 obyvatelů,
   R. 1900 měly Smiřice 210 domů, 2202 obyvatelů,

   S rostoucí populací měnila se i tvářnost města. Struha napříč Smiřicemi k stodolám vedoucí byla zasypána a přes hatě vystavěna řádná silnice k pivnímu sklepu na kopec, na němž stály i mohutné 2 lípy (1837).
   Je pozoruhodno, že v letech 1654 byl Ples k panství smiřickému náležející větší než Smiřice. Měl 58 čísel a 16 stavení zpustlých. R. 1717 pak 77 čísel; mezi nimi 3 mlýny.
   v Holohlavech 53 domů, 436 duší,
   v Černožicích 43 domů, 365 duší,
   v Čáslavkách 12 domů, 93 duší,
   v Semonicích 51 domů, 368 duší,
   v Rožnově 41 domů, 260 duší,
   v Neznášově 37 domů, 240 duší,
   v Habřině 63 domů, 453 duší,
   ve Zderazi 1 dům, 22 duší,

   Jména těch, kteří byli povoláni k správě města:*)
   (změněna úprava– pozn. P.)

   1644
   Rychtáři (primasové, purkmistři) 1): Jan Pelikán
   Konšelé (radní, obecní starší) 2): Jakub Černohorský Petr Mezlečský

   1645
   1) Jan Pelikán
   2) Jakub Černohorský, Václav Duchek, Petr Mezlečský

   1646
   1) Petr Mezlečský
   2) Jiřík Balcar Václav Duchek, Jan Rýdlo, kameník, Václav Šimon

   1647
   1) Petr Mezlečský
   2) Jan Pelikán, Jan kameník (Rýdlo), Jiřík Balcar

   1656
   1) Jiří Balcar
   2) Václav Příhoda, Václav Duchek

   1657
   1) Václav Špička
   2) Jiřík Balcar, Jan Kuchmistr, Frant. Šaršoun, Martin Novohradský

   1659
   1) Jan Šaršoun
   2) Václav Duchek

-------------------------
*) Pokud se mi podařilo jména jejich v těch kterých letech nalézti v podpisech a j.




19
   (změněna úprava – pozn P.)

   1666
   Rychtáři (primasové, purkmistři): Jan Kuchmistr, rychtéř starší,1)
   Martin Novohradský, rychtéř mladší
   Konšelé (radní, obecní starší) 2): Jiřík Balcar, Jan Šaršoun, Lukáš Pořádek, Jan Valášek, Tomáš Jindra, Jiřík Matoušek, Martin Pitr, Fridrich Geldreich

   1668
   1) Jan Kuchmistr, rychtéř starší, Lukáš Pořádek, rychtéř mladší
   2) Jiřík Balcar, Jan Šaršoun, Jan Valášek, Martin Novohradský, Jiřík Smutný, Václav Sehnoutka, Václav Duchek, Tomáš Jindra

   1673
   1) Jan Šaršoun
   2) ?

   1680
   1) ?
   2) Václav Příhoda Václav Pavlásek, Adam Šrám

   1681
   1) Martin Novohradský, rychtéř starší, Štěpán Valášek, rychtéř mladší
   2) Mikuláš Balcar Jiří Pořádek Jiřík Hešl

   1686
   1) Štěpán Valášek

   1687
   1) Mikuláš Balcar, rychtář císařský, Štěpán Valášek, rychtář starší Jiřík Dvorský, rychtář mladší
   2) Jiřík Hešl, Václav Kratochvíle

   1689
   1) Mikuláš Balcar, rychtář císařský Jiřík Dvorský, rychtář městský Václav Černuška rychtář mladší
   2) ?

   1695 1) Jiřík Dvorský

   1697
   1) ?
   2) Václav Kratochvíle, obec. st.

   1702
   1) Jiří Dušek, starší obman Jiří Hešle, purkmistr
   2) Jiří Pražák, Václav Vojtěch

   1706
   1) Jan Balcar, hraběcí rychtář, Václav Pelikán, rychtář mladší, Dušek, primas
   2) Václav Kratochvíle, Jan Bartoška, Jan Hevis, Vavřinec Vachek, Pavel Hejcman, Mikuláš Rejchl, Vilém Brandstätter

   1712
   1) Jan Jiří Dušek, primas
   2) Vilém Brandstätter, Jiřík Dvorský

   1714
   1) Jan Jiří Dušek, primas

   1722
   1) Jan Jiří Dušek, primas
20
   (změněna úprava – pozn P.)

   1730
   Rychtáři (primasové, purkmistři) 1): Jan Jiří Dušek, primas
   Konšelé (radní, obecní starší) 2): ?

   1732
   1) Dušek, primas, Jan Janek vydržoval purkmistrovský úřad v januari, František Černohorský vydržoval purkmistrovský úřad v máji
   2) ?

   1733
   1) Jan Dušek, primas
   2) Jiřík Valášek, Václav Vach, František Hejcman

   1740
   1) Jan Dušek, primas
   2) Jiří Valášek, Mikuláš Pelikán

   1742
   1) Jan Jiří Dušek, primátor a „vůdce počtů“

   1744
   1) týž

   1753
   1) ?
   2) Josef Valášek, „radní a spolu syndikus a vůdce počtů"

   1755
   1) Jiřík Fousek, purkmistr
   2) Josef Valášek, „radní, syndikus a vůdce počtů", Matěj Kovář, obecní starší, Jiřík Valášek, Václav Janko, Jan Moudrý

   1758
   1) Václav Hodek, purkmistr, Josef Valášek, primas, Jan Erban, rychtář starší, Štěpán Valášek, rychtář mladší
   2) Jan Fousek, radní, Jan Moudrý, radní, Jan Pelikán, starší obecní

   1774
   1) Josef Valášek, primas
   2) Jan Pelikán, radní

   1775
   1) Jan Moudrý, primas, Černý, „burgmistr"
   2) Josef Valášek, radní

   1777
   1) Jan Moudrý, primas

   1782
   1) Václav Šotola, mydlář, purkmistr

   1783
   1) Matěj Černý „držel ouřad v juni", Václ. Šotola „ držel ouřad ve februari", Jan Veselovský „držel ouřad v marti", Josef Valášek „držel ouřad v novembri"
   2) Josef Holman, radní, Jan Veselovský, „radní, spolu písař", Václav Holič, radní

   1784
   1) Matěj Černý, primas

   1785
   1) František Kopecký, ouřadující purkmistr v listopadu, Václav Holič, ouřadujíci purkmistr v dubnu, Josef Holman, ouřadující purkmistr v máji

   1787
   1) Jan Veselovský, „marktrychtr"
   2) Frant. Kopecký, obec. starší, Jan Kovařík, „početvedoucl"

   1788
   1) Jan Veselovský, městský rychtář
   2) Josef Holman, radní

   1789
   1) Jan Veselovský, městský rychtář
   2) Frant. Kopecký, starší obce




21
   (změněna úprava – pozn P.)

   1791
   Rychtáři (primasové, purkmistři) 1): Jan Veselovský, městský rychtář
   Konšelé (radní, obecní starší) 2): Jan Kovařík, starší obce

   1792
   1) Jan Veselovský

   1793
   1) ?
   2) Jan Kovařík, starší obecní Frant. Kopecký, starší obecní

   1796
   1) Jan Veselovský, městský rychtář

   1799
   1) Jan Janák, městský rychtář, od října Matěj Černý, hostinský, purkmistr
   2) Václav Holič, obecní starší

   1801
   1) Matěj Černý, purkmistr
   2) Martin Hanza, radní, Jan Kovařík, radní

   1802
   1) Matěj Černý, purkmistr

   1803
   1) Matěj Černý, „purkmistr
   2) Jan Kovařík, radní a početvedoucí, Antonín Choděra, radní, Jan Janák, policejní revisor, Jan Drahoš, písař

   1805
   1) Antonín Choděra, purkmistr

   1808
   1) Jan Janák, purkmistr
   2) Jan Kovařík, radní, Jan Hodek, radní

   1809
   1) Jan Hodek, purkmistr
   2) Josef Drahoš, radní, Karel Holič, radní, Frant. Slezák, obecní starší, Jan Šandera, obecní starší

   1811
   1) Jan Janák, purkmistr
   2) Donát Mašejda, obec. starší, Jan Šandera, obecní starší

   1813
   1) Jan Hodek, purkmistr

   1815
   1) Jan Hodek, purkmistr
   2) Karel Holič, radní, Frant. Slezák, početvedoucí, Jan Drahoš, Stejnský

   1823
   1) Jan Drahoš, purkmistr
   2) Frant. Slezák, přísedící, Ant. Choděra, početvedoucí, František Černý

   1825
   1) Jan Drahoš, purkmistr
   2) Jan Šandera

   1828
   1) Antonín Choděra, purkmistr
   2) Frant. Slezák, radní

   1830
   1) Antonín Choděra, purkmistr
   2) Janák

   1835
   1) Antonín Choděra, purkmistr
   2) Černý, Janák, Kučera, Šandera

   1848
   1) Antonín Choděra, purkmistr
   2) Frant. Černý, přísedící, Jan Janák, přísedící, Frant. Valášek, přísedící; Jan Janák, Karel Morávek, Karel Sedláček, Kar. Hodek, Fr. Stejnský, výboři
22
   (změněna úprava – pozn P.)

   1849
   Rychtáři (primasové, purkmistři) 1): Antonin Choděra, purkmistr
   Konšelé (radní, obecní starší) 2): Jan Janák a Fr. Černý, přísedící. Výboři: Jan Karel, Fr. Stejnský, Jan Čeněk, Jan Černohorský, Karel Hodek, Václav Šimek.

   1850
   1) Antonín Choděra, purkmistr
   2) Frant. Černý a Karel Sedláček, radní
   Výboři: Šimek Václav, Hodek Karel, Šrámek Václav, Karel Jan, Čeněk Jan, Kučera Josef, Tomášek Václav, Stejnský Fr., Černohorský Jan

   1853
   1) Karel Sedláček, purkmistr
   2) Radní: Černý Fr., Kučera Josef
   Výboři: Stejnský Fr., Hodek Kar., Šimek Václav, Kučera Josef, Karel Jan, Tomášek Václav, Šrámek Václav, Černohorský Jan, Vognar Jan

   1855
   2) Radní: Kučera Jos., Šimek V.

   1856
   1) Karel Sedláček, purkmistr
   2) Radní: Kučera V., Šimek V.
   Výboři: Hodek K., Černohorský Jan, Čeněk J., Vognar Jan, Tomášek Václ., Vinklář, Šrámek V., Karel Jan

   1861
   1) Karel Sedláček, purkmistr
   2) Radní: Frant. Horák, Jan Čeněk
   Výboři: Šrámek V., Hodek J., Sehnoutka Jos., Lenc Krištof, vrchní, Valášek Jos., Kvasnička V., Tyč V.
   Obecní tajemník Jos. Lhotský

   1864
   1) Karel Sedláček, purkmistr
   2) Radní: Fr. Horák, Jan Čeněk
   Výboři: Míchal Jos., Matějček Hynek, Tomášek V., Tyč Václav, Sehnoutka Antonín, Sehnoutka Josef, Tůma Josef, Pekárek Petr, Valášek Jos., Valášek Jan, Malburg Ed., Vognar Jan, Šrámek Václ., Slezák Václav, Kvasnička Václav.

   1866
   Za K. Sedláčka, jenž před invasi pruskou prchl, úřadoval Jan Čeněk.
-----------------


   S volbou nového práva držány byly v 17. a 18. věku stanoveným pořádkem t. řeč. soudy vesnické.*)

   Zástupce obce uvítal p. hejtmana zámeckého a vyslovil mu „poddanské blahopřání." Na to hejtman ke vši obci odpověděl:

   „Za ten, jak milostivé vrchnosti, tak i nám dobrý a upřímný vinč všem vám děkuji, a naproti, aby Pán Bůh všemohoucí vám všem svou svatou milost a božské požehnáni uděliti a se vším vás opatrovati a práci vaší požehnati ráčil, taky vinčuji a přeji.

-------------------------
*) Pořádek z r. 1707 jest uložen v archivu města Náchoda.




23

   Při tom vám všem věděti dávám, že podle J. V. hraběcí Excellenci, naší vždy milostivé vrchnosti poručení milostivého každoročního obyčeje dnešního dne sem povoláni jste a že soudy, neb gruntovní pořádnosti předsevzaty a konány budou.

   Poněvadž to všechno, jak jedno neb druhé držáno býti má, v jisté artikule spořádáno jest, které vám taky přečteny býti mají, napomínám vás, abyste všichni pokojně, s náležitou uctivostí takové slyšeli a ve všem se tak poslušně zachovali."

   Na to se hejtman táže rychtářů, jak se lid v tom roce k službám Božím a v křesťanském způsobu a katolických mravech choval, zda všichni svou zpověď náležitě vykonali a svým povinnostem zadost učinili. Lid měl však také právo oznámiti, zda rychtářové a konšelé v tom roce dle práva se chovali, dobrým a chvalitebným příkladem předcházeli, něco slušného-li neodpírali, proti slušnosti někoho pokutovali, zda obecní starší spravedlivě přehlíželi míry a váhy a p. Po dotazích a výpovědích byli rychtáři, konšelé a obecní starší propuštěni ze svých povinností. V okamžiku tom byli si tedy všichni občané rovni, a k výzvě páně hejtmanově mohl každý, jeden proti druhému přednésti stížnost, kterou z různých obav nepřednesl v „roce ouřadu." Nebylo-li stížnosti, nebo bylo-li vyřízení odloženo na jinou dobu, nastalo jmenování nového práva, ježto „tělo bez hlavy mrtvo jest a ovce bez práva a řádu nemohou také být." Kdo byl zvolen, beze vší výmluvy pod pokutou 10 kop míšen. úřad přijmouti musil. Dříve než nové právo bylo v přísahu vzato, tázal se hejtman všech, má-li kdo něco proti osobám jmenovaným. Později radil, aby se o to žádný nepokoušel. Po vykonaných přísahách pan hejtman štěstí všem přál. K rychtářům pak promluvil: „Já tuto z moci úřadu mého Vám nyní právo odevzdávám, s kterým máte zlo trhati, dobré hájiti a za-stávati, též jednomu každému za spravedlivo činiti, tak abyste jak časně před mil. vrchností, tak věčně před Pánem Bohem zodpovídati mohli."

   Pro přísahy byly formulky. Primas městyse Smiřic přísahal Pánu Bohu Všemohoucímu, blahoslavené, od počátečního hříchu neposkvrněné Panně Marii, Matce Boží, všem božím svatým, též jeho hraběcí Excellenci, vysoce urozenému pánu Václ. Vojtěchovi, říše římské hraběti ze Sternbergu: „tak jaký jsem k povinnosti primasské povolán a zvolen, že v tom ouřadě chci a mám, jakž na poctivého člověka přináleží, věrně, pravdivě, upřímně i spravedlivě se chovati, předně čest a chválu boží a Jeho hraběcí Excellenci i obecního dobrého městyse Smiřic vyhledávati, co by na škodu proti mil. vrchnosti nebo proti obci bylo, toho nikomu nepřehlížeti, nýbrž podle své největší možnosti předcházeti, různic všelijakých, vád, her, lání, zlořečení, a co by proti samému Bohu a přikázáni jeho svatým čelilo, přetrhovati; čemu bych sám odolati nemohl, to na kanceláři vrchnosti mé milostivé a představenému hejtmanovi vznésti, vše pravdivě, jak sám o sobě oznámiti, sirotky, vdovy chrániti a jednomu každému jak chudému tak i bohatému, přespolním i domácím spravedlivě činiti, kontribuce a j. poplatky panské spravedlivě vybírati, s konšely a se sousedy svými všelikou svornost zachovati, žádného z hněvu a nepřátelství utiskovati, cokoli v potřebách J. hr. Excell. od hejtmana neb správcův mně představených poručeno bylo, ochotně a poslušně bez odmlouvání i jiné, všechno, co k tomu ouřadu pozemskému a věrnému poddanému přísluší, vykonati chci a povinnen budu. Toho mně dopouštěj Pán Bůh všemohoucí, blahoslavená, od počátečního hříchu neposkvrněná Panna Maria, Matka Boží a všichni svatí, amen."

   Konšelé přísahali dle podobné formule, že „vedle primasa, jich představeného, chtějí jednomu každému spravedlivě činiti, jemu ve všem v radě a přímluvách napomáhati, pravdu velebiti, křivdu tupiti, neřády přetrhovati, jich nikomu mlčením nepomíjeti, dobrý a chvalitebný příklad na sobě ukazovati, sirotky, vdovy obzvláště chrániti, vše spravedlivě konati bez darů v a kořisti."
24

   Obecní starší mimo jiné přísahali, že chtějí na dobré váhy a míry pozor dáti, při obecním svého zisku nevyhledávati.

   Městský rychtář přísahal, že chce mimo jiné stížnosti lidské volně vyslýchati, snesení společného, konšelského nepronášeti.

   Vesnický rychtář přísahal na totéž. Kromě toho, že bude her, různic, vád, lání a zlořečení přetrhovati a v čem neodolá, hned panu hejtmanovi že oznámí, kontribuce a jiné rozvržené poplatky spravedlivě vybírati, na robotu lid vypravovati, na robotu pilně dohlížeti, bude-li toho potřebí a vrchnost poručí, že sám při robotě bude, na dary, kořisti, přátelství a nepřátelství při robotě že se ohlížeti nebude.

   Konšelé vesničtí přijímajíce povinnosti, ku kterým jménem a na místě mil. vrchnosti od p. hejtmana povoláni byli, slibovali, že všechno co dobré a spravedlivé, budou konati, vrchnost bez odmlouvání poslouchati.

   Hajní přísahali, že budou k lesům, gruntům pilně dohlížeti, aby se v nich škoda a myslivost nekonala.

   Cechmistři přísahali, že na dobrém řádu ochrannou ruku držeti chtějí s žádnou neposlušnost pro přízeň nebo nepřízeň „nefolkovati."

   Kostelník přísahal, že bude věci kostelní bedlivě opatrovati, za sebou milodary nezadržovati, nepřivlastňovati.

   Šafářka, že mléko, smetanu ani máslo nebude ustraňovati, rozdávati nebo prodávati.

   Sládek smiřický sliboval, že zbytečných zahalečův nebude trpěti; poručeno mu, aby při dělání sladu, jak v sušení, tak v močení se nepřeháněl. Když se slad mele, do mlejna, aby tam žádný fortel se nedál, sám často dohlížel, sám při várce byl, všecko aby do spilky pouštěl, po spilce pak, co na korýtkách pod sudy se najde, nic nezatajoval, fortelů žádných při spilce nečinil, od šenkýřův úplatků nebral, nikomu na džbány nebo nádoby nerozdával, u sebe nebo ve sklepě hlučných schůzek neměl, a s ohněm při várce i jinde pozorně zacházel.

   Šafář přísahal, že dá pozor na celý dvůr, špýchary a stodoly, aby při krytech skrze vytrhané došky neb šindel ano i od ohně neb jináče, buď skrze něho neb čeládku dvorskou nejmenší škoda svévolně nepovstala, s manželkou že pilně na dobytek hovězí i drobný pozor míti bude, obrok, co se od vrchnosti pasíruje, a od písaře obilního vydává, aby všechen ouplně dobytku bez umenšování a ujímání se vydával, seno a sláma aby se necuchala, ani šafářem, ani manželkou, ani čeledí dvorskou nebo ponocným dvorským kradí ve dne ani v noci ze dvora nevynášela, řezanka aby drobně řezána byla. Obzvláštní pozor měl míti, aby omastek čistotně a spravedlivě do sklepů purkrabských se ukládal, aby sám osobně vedle hospodáře a poklasného na role chodil, aby byly časně dobře sdělané přihlížel, aby mlatci slámu dobře vytřásali atd. Krátce: všechno spravedlivě a nic nekrást!

   Ponocný, jenž byl od p. hejtmana a inspektora do dvora panského doleního na Plese zvolen, přísahal, že při dvoře na oheň, světlo, zloděje i na role, obili, luka dobrý pozor dá, s šafářem a mlatci spolků míti nebude.

   Fišmistr rovněž přísahal, že ničeho neustraní, při lovení rybníků jak kaprových tak plodových na lovce a nádeníky bedlivý pozor dá, na sádkách cokoli za ryby přijme, z toho náležitý počet učiní a panu správci všechnu čest a poslušnost bez odmlouvání zachová.

   Jedna formule byla německá a to pro israelity: „Juden Juramentem." Přísahali, že ve všem budou pravdu mluviti.




25

Škola.

   Smiřice mohou se sice honositi, že měly učitele dobré, často i výtečné, ale nemohou v pamětech svých poukazovati na imponující starobylost svých škol. Jako jsou v některých věcech církevních dosud závislý na Holohlavech, kamž jsou přifařeny, tak bývalo druhdy i ve věcech školských. Vrchnost, pokud měla zájem a péči o školu, věnovala ji škole zařízené při farnosti a té ve Smiřicích nebylo. Mládeži smiřické otvírala tehdy brány moudrosti škola v Holohlavech. Stávala na místě nynějšího děkanství.

   Za zakladatele školy holohlavské a tím i prvotního místa vzdělávacího pro Smiřice sluší pokládati pana Viléma Trčku z Lípy. Čteme v kronice Mitiskově opis z análů: „R. 1533 v pondělí po provodní neděli Barbora Žerotinská z Biberštejna a na Smiřicích, předešlá manželka někdy Viléma Trčky z Lípy a na Veliši, přiznala před úředníky pražskými a do desk zemských složila, že pro dobrý a milosrdný skutek má, jest a povinna bude úroku a platu holého a věčného i s budoucími a potomními držiteli Smiřic na časy budoucí a věčné platiti a vydávati ze statků a panství smiřického chudým lidem do špitálu ve vsi Holohlavech manželem vystavěného 70 kop miš. grošů, totiž na každého sv. Jiří 35 kop a na sv. Havla tolikéž; též do školy v Holohlavech, kterou tolikéž týž někdy předešlý manžel její stavěti dal, na vychování žáků a pro opatření jejich 20 kop míš. grošů. A rektorovi neb správci té školy 10 kop každého roku vydávati a platiti má a povinna bude také ve lhůtě dvojí: na sv. Jiří a na sv. Havla. - Nuzní a chudí lidé panství smiřického obojího pohlaví, kteří rukama svýma živiti se nemohli, byli vyhledáni, ve špitále chováni, stravováni a odíváni. Tolikéž do školy chudých lidí děti, kterýchž by rodiče odchovati sami nemohli, z téhož panství aby se tam přijímaly, ke cti a chvále Pána Boha dobrým a pobožným věcem aby se vyučovaly. Rektor aby toho pilen byl, aby mládež ke všemu dobrému a chvalitebnému vedena byla, tak aby potom vrchnosti své světské i jiným lidem dobře se trefiti a hoditi mohly."

   Rozhodnuti paní Barbory mělo pro věky budoucí beze všech odporů, překážek, výmluv neb odkladů a „hindrovánl a což by lest lidská naproti tomu vymysliti mohla", vykonáno býti.
26

   Farář a rektor každého půl léta dozírali na účty vedené osobami zvlášť k tomu ustanovenými, a zejména rektorovou povinnosti bylo dohlídati „kdy se co vydá." „A jestliže by plat do špitálu nebo do školy vyplacen nebyl, tedy aby Karel z Biberštejna, (strýc paní Barbory) a pak-li by Pán Bůh Karla s tohoto světa pojiti ráčil, tedy jiný z téhož rodu strýc, a jestliže by žádného z tohoto rodu živého nebylo, tedy nejstarší z rodu bratří a strejců Zajíců z Hazmburka, vezma list obranný od desk zemských, mohl se uvázati v dědictví její, totiž ve ves Holohlavy, Semonice, Zderaz, Černožice, Čáslavky, Vlkov, vesnice celé a dvory s platy a dědinami, lukami, lesy, rybníky, porostlinami, kurmi, vejcemi, robotami, s Labem řekou a s jinším k týmž vesnicím příslušenstvím a ve všem zadosti učiniti."

   Teprve ku konci 18. věku dostalo se mládeži smiřické vyučování v rodilém místě. Pod dozorem vrchnosti a děkanství udílel je ve vlastním domě kostelník Matěj Pecháň. Kostelník učil, po něm učitelé kostelničili !

   Po Pecháňovi od r. 1784 učiteloval tu Jan Zita. Maje 50 školáků, přestěhoval se se svolením rychtářovým do obecního domu. Vyučoval soukromě do r. 1787, kdy se dostal na školu holohlavskou na místo Václava Kurandy z Veselí rodilého, jenž z holohlavské školy byl propuštěn pro „nedbalé konání povinnosti a naprostou nespůsobilost", která mu však nevadila, aby po Zitovi privátně 2 léta ve Smiřicích učil; přiženilť se k pozůstalé Anně Drahošové do domu č. 19., zaplativ 4 rýnské za sousedské právo.

   Jako počátek řádného školství ve Smiřicích jest památný rok 1789. Tím rokem přestalo vyučováni soukromé, třeba se dálo pod patronisací vrchnosti a církve a zřízena řádná škola triviální. Umístila se v obecním domě. Prvým učitelem byl Josef Dominik.

   Dominik prve než byl povolán do Smiřic, živil se v Praze hudbou. (Byl výborným violinčelistou). Té ovšem nezanechal ani ve Smiřicích; byla mu zdrojem radosti i příjmů. V pamětní knize holohlavské jest kvalifikován jako „ein braver, geschickter und moralischer Schullehrer." Bydlil u třídy v radním domě. Vrchnost poskytovala obci 6 sáhů dříví k vytápění třídy a učiteli 25 zl. a 3 sudy piva z panského pivovaru, které mu počítali v ceně 21 zl. Od obce dostával Dominik 30 zl. služného, z nadace při zámeckém kostele 65 zl., za službu kostelnickou 9 zl. Sobotales vynesl mu za rok asi 46 zl. (Dítě platilo 1 1/2 krejcaru týdně sobotalesu).

   Měl tedy celkem vedle bytu a topiva asi 196 zl. zajištěných příjmů, kteréž si zvětšoval hudbou, informatorstvím v rodině panského administratora rytíře z Erbenů a od r. 1808 hubeným honorářem z opakovacích hodin.*)

   Dozorcem nad vyučováním při opakovacích hodinách byl tehdy purkmistr Jan Janák. Dle fasse**) z r. 1833 bylo udíleno za opakovací hodiny 8 zl.

   Dominik měl s počátku ve škamnách 30 chlapců a 36 děvčat. Počet žáků rostl a proto přidán Dominikovi na výpomoc r. 1810 Václav Severa z Nového Bydžova. Ten chudák měl všeho všudy 30 zl. ročně. Po desítileté bídě (1820)

--------------------
*) Opakovači hodiny byly zvláštním útvarem ve vývoji školství. Povinnost choditi do školy od r. 6 do 12 byla sice prohlášena za všeobecnou dvorským dekretem z 13. června 1786, ale uznáno, že vědomosti trivia nestačí pro státního občana, a zavedeny proto ještě hodiny opakovací. Vysvědčení o pilné docházce bylo i nutným dokladem listu za vyučenou ba i k ženitbě. Hodin opak. súčastnil se ve svátek a v neděli po odpoledních službách Božích každý výrostek a děvče do 19 let, později do 18 a 16 roků. Dvorským dekretem z r. 1823 stanovena docházka školní do 12 roků se 3 lety hodin opakovacích od sv. Jiří do sv. Havla.
**) Právní listina ustanovující příjmy učitele.




27

dostalo se mu však správy smiřické školy i s pannou Barborou, dcerou praeceptorovou.

   Od r. 1827 pomocníkoval Severovi Švarc; neměl žádného služného, živ jsa z kondic a milodarů.

   Po něm r. 1829 třel bídu Antonín Koubek, rodák Smiřický, absolvovaný preparandista.

   R. 1834 dostal se na školu v Hořeňovsi a místo jeho ve Smiřicích přijal Ignác Pohl, syn učitele holohlavského. Protože nemohl býti z ročních 30 zl. živ a dovedl o tom měšfany smiřické také přesvědčit, usnesli se, že jej střídavě budou stravovati. Později přičiněním purkmistra Choděry a vrchního Kliera zvýšeno pomocníkovi služné na 50 zl. Přidáno i Severovi 30 zl., ale musil za ně stravovati po celý rok pomocníka. Velké radosti z úpravy pan učitel neměl, a že jej to hnětlo, poznamenal i v pamětní knize. Vždyť neměl mnoho:
   z fundace (dle fasse z r. 1833) bral – 32 zl. 54 kr. c. m.
   3 sudy piva - v ceně – 21 zl. c. m.
   za kostelnictví 4 korce žita á 2.25 zl. 9 zl. c. m.
   od vrchnosti 6 sáhů dříví -- 25 zl. c. m.
   od obce jako učitel – 30 zl. c. m.
   od obce jako varhaník -- 20 zl. c. m.
   od obce za opakovací hodiny -- 8 zl. c. m.
   sobotalesu od 76 dětí – 83 zl. c. m.

   Neplatilo tedy 36 dětí sobotales, neboť r. 1833 bylo 66 chlapců a 46 děvčat ve škole.

   R. 1835 jmenuje se pomocníkem Josef Kučera.

   R. 1839, když 35 domů popelem lehlo, shořela i dřevěná radnice se 2 „školnicemi" a s bohatým archivem. Škola našla po požáru útulku v soukromém bytě Jos. Kratochvíla,*) mistra stavitelského. Roční nájem 100 zl. platila ze dvou třetin vrchnost, jednou třetinou město. Vypadalo to asi smutně v třídě. Inventář z r. 1851 počítá jen 7 lavic, 1 tabuli (sehr schlecht), 1 tabuli plátěnou pro předlohy (gänzlich schon verfallt), 1 stůl, 3 stolice, 1 skříň.

   V jedné třídě byla: „ein kleines Sitzbänkel für ABC Kinder" (lavička pro začátečníky, nováčky.)

   Z knih jmenuje se:

   Matrika, katalog pilnosti žáků denně do školy chodících, katalog pilnosti žáků z opakovacích hodin, denník, pamětní kniha, zlatá kniha, kniha hanby.

   V létech padesátých učiněn i počátek knižnice žákovské, jež byla rozmnožována hlavně spisy „Dědictví Svatojanského." **)

---------------------------
*) Nynější č. p. 211.
**) Horlivým fedrovatelem „Děd. Svatoj." byl soudce Pelikán v Holicích. Žádal také mezi jinými smiřického purkmistra, aby se stala obec členem Dědictví. Purkmistr Choděra odpověděl mu v březnu 1852: „Já jakožto představený městečka Smiřic, tak dlouho, pokud mne Bůh na tomto světě ponechává a můj mně svěřený úřad zde vykonávám, vždy pečoval jsem o to, aby škola městská skrze oheň padlá opět znovu postavena a mládež bohabojně v domě školy této vychovávána byla. Mimo nadání všech došel mne dopis od velesl. c. k. soudu v Holicích, že velebný pan farář F. Hocker, bývalý duchovní ve Smiřicích pro zdejší školu 10 zl. k Svatojanskému Dědictví při čase jeho smrti odkázal. Pohnutý jsem k tomu, aby tento dobročinný skutek svého cíle dosáhnul a posílám 10 zl c. m. z důchodu městského vyzvednutých k tomu cíli, aby za oněch 20 zl. pro školu již vyšlé a budoucně ještě vycházející knihy objednané a sem k představenosti k dalšímu uloženi do školní knižnice pro vzdělání mládeže v náboženství křesťanském obětovány býti mohly."
28

   Po šestnáctiletém nájmu ocitla se škola zase v radnici r. 1856 dostavěné.*) Neviděl jl však Severa; zemřel 1. června 1847 žloutenicí. Pamětní kniha zachovala mu památku charakteristickou: „Er war ein braver, stiller, redlicher und moralischer Mann, guter Violon- und Orgelspieler und überhaupt ein ausgezeichneter Caligraf."

   Po Severovi jmenován učitelem Jan Vaněk. Narodil se 1806 v Ohnišově, r. 1822 „atestován" v Hradci Králové. Vyšed z praeparandy, byl 2 roky vychovatelem u vrchnostenského úředníka Langra v Rychnově.

   Po té působil 13 roků v Černilově, pak ve Starém Plese a v Semonicích, odkudž povolán r. 1842 do Smiřic. I jemu bylo zápasiti o skývu chleba. Když totiž r. 1849 všecky desátky a jiné dávky naturální při školách a farách byly vyvažovány, usiloval smiřický vrchní Josef Novák i o to, aby byla zrušena dávka 3 sudů piva a 5 korců žita, které dostával učitel za kostelní služby z kostelní fondace hraběnkou z Gastheimu založené.

   Komise vyvažovací uznala protest učitelův, k němuž se přidal také purkmistr. Vrchnímu nepomohlo odvolání k zemské komisi ani konečně rekurs u ministerstva.

   Výnosem ministerským z 8. dubna 1854 zbaven byl učitel nedůstojného vybírání své mzdy; nařízeno, aby veškeré peněžité i naturální příjmy podle upravené fase nikoli od učitele, nýbrž od představenstva obce vybírány a učiteli měsíčně odváděny byly. Sobotales tedy vybírala pak obec a to zvýšený z 1 1 na 2 1/2 kr. za dítě po 47 týdnů v roce. Nemajetným rodičům se sobotales celý nebo z části slevil. Záznam o slevení musila vykonati před začátkem školního roku komise sestavená z místního duchovního, z představeného a místního školdozorce. Roztřídění platících a osvobozených platilo na rok. Sobotales vybírán měsíčně a v týdnu po vybrání odevzdán učiteli. Dluhy sobotalesní se netrpěly a mohly býti vojenskou exekucí vybírány. Mimo to stanoveno: „Pan učitel podrží ještě 4 léta v užívání pole, jež má od obce za 4 zl. stříbra najaté, ale činži platit nebude, ana se mu odpouští. Po čtyřech letech ponechá se mu jiné pole obecní „na ohradách." Za to bude povinen zdarma učiti 12 chudých dítek školních. Kdyby však komise více než 12 dítek od sobotalesu osvobodila, obdrží učitel zvýšený sobotales z obecní kasy ve čtvrtletních lhůtách."

   Podkrajským úřadem ve Dvoře Králové poručeno však Vaňkovi, aby svému podučiteli zvýšil plat ročně o 38 zl. Aby zvýšením tímto nebyl tak citelně poškozen, žádal Vaněk za upravení nové fasse. Avšak marně!

   Vaněk byl velmi dobrý a vzdělaný učitel. Jsa milovníkem zahrady, staral se o praktický výcvik žáků ve štěpařství a včelařství. „Pilně musicíroval" a r. 1848 byl kapelníkem 26tič!enného sboru hudebního při národní gardě smiřické. U občanstva byl vážen a od úřadů nejednou za horlivé působení pochvalnými dekrety vyznamenán.

   S učitelem Vaňkem působil tu pomocník Antonín Koubek, jednou již ve Smiřicích působivší. R. 1853 povýšen byl za učitele do Holohlav po Janu Kemlinkovi a Koubkovo místo zaujal Josef Jilovský z Třebechovic. Po širém okolí znám byl jako dobrý hudebník. Vaněk o něm napsal do pamětní knihy: „Jilovský je velmi šikovný, zvláště v hudbě velké zběhlosti nabyl. Byl pilný a činný ve svém povolání a s učitelem velmi vlídně a přátelsky se snášel." Ze Smiřic odešel do Žiželovse, pak do Jásené a konečně r. 1858 do Habřiny. Léta odpočinku strávil

----------------------------
*) Kámen k stavbě její lámal se „v rožnovské skále“ v Libřicích. Cihly pálilo si město „na obci."




29

ve Smiřicích. Po Jílovském pomocníkoval s Vaňkem Josef Vit r. 1838 v Ouněticích narozený.

   Po Vaňkově smrti (10. III. 1865) stal se Vit „školním provisorem", maje za pomocníka Jana Mündla r. 1847 v Cerekvici narozeného. Oba bydlili společně a vdova po Vaňkovi je stravovala, dostávajíc 2 třetiny jejich platu. Vít působil ve Smiřicích do r. 1874, pak po 20 let v Jásené.

   V červnu 1865 zvolilo si obecní zastupitelství „za prvního učitele" Adolfa Ettelta, Učitele na hlavní škole v sirotčinci u sv. Jana Kř, v Praze a když ten nebyl konsistoří potvrzen, jmenován r. 1866 definitivním správcem Petr P. Skořepa.

   Skořepa se narodil 3. ledna 1844 ve Vřešfově, navštěvoval čtyřtřídní školu reálnou v Králové Dvoře, r. 1861 absolvoval dvouroční tehda kurs pro učitele v Hradci Králové. Působil nepatrnou dobu v Zaloňově, pak v Holohlavech. Za Skořepy vzrostla škola smiřická z dvojtřídky na pětitřídku s pobočkou dívčí a r. 1893 na měšťanskou školu. Škola vynikala vždycky výbornou pověstí a Skořepa dovedl jí dáti ducha zdravého, jenž odpovídal nové době zákonů školních a rostoucímu pokroku vzdělanostnímu. Petr Skořepa patřil vůbec k učitelům vynikajícím. Zemřel 13. srpna 1901.
30

Kostel a duchovní správa.

   Dokud se Sternberkové věřícím o stánek nepostarali, chodili smiřičtí do kostela holohlavského, který se již r. 1380 připomíná jako kostel farní s plebánem Janem Sovou, jehož Táboří r. 1425 do povětří prachem vyhodili.

   Smiřický chrám posvěcený „Třem králům" postaven byl r. 1699. Původcové jeho byli Jan Josef ze Šternberka, jenž se 25. února 1698 ve statky smiřické uvázal a záhy, totiž r. 1700 tragickým skonem opustil svět, utopiv se ve vlnách Innu s manželkou svou Violantou, rozenou hraběnkou z Preusingu, když se vracel z Itálie do Čech.

   Na klenbě druhé etáže je nápis: „Orientalibus tribus Regibus Salvatorem adorantibus Haec ecclesia aedificata est ab Illustrissimo Domino Joanne Josepho Suae Caesar. Reg. comite de Sternberg suae Caes. Majeslatis Cammerario et domina Maria Violanta conjugenta comite de Preusing Anno 1699."

   Chrám stoji na břehu Labe, kde dříve bývaly 3 domky, jež náležely posledně Štěpánovi Vilingrovi, Anně Austecké a Matěji Ringerovi.

   Marie Terezie, dcera Violanty, provdána za Jana z Paaru a podruhé za hraběte z Gastheimu založila r. 1815 nadaci*) (asi chyba – Marie Terezie zemřela v r. 1761 - pozn. P.) zvanou gastheimskou, uvedla roku 1756 Bratrstvo sv. růžence a ustanovila místo zvláštního kněze růžencového, t. zv. zámeckého kaplana. K dotaci ecclesiae confraternitatis a k výživě světského kněze růžencového upsala 400 zl. r. 1747. Bratrstvo růžencové zrušeno r. 1784. Jmění 14892 zl. rozdělila c. k. česká státní účtárna takto: na mše, prádlo, lampu 814 zl., náboženskému fondu 6175 zl., k vydržování učitele 1645 zl., školnímu fondu 3130 zl., ústavu pro chudé 3130 zl.**) Mimo to darovala kostelu obraz Bohorodičky, paladium to hraběcí rodiny. Lid dosud říká obrazu, jenž na hlavním oltáři pod velkým obrazem visí: „Smiřická P. Maria." R. 1724 dala postaviti oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého. Celý kostel jest stavba velice ladná a nemohu již k vůli obrazu Brandlovu souhlasiti s výrokem v díle „Čechy," že kostel smiřický ničím nevyniká.

----------------------------
*) Kromě této nadace existuji nadace Karla Mayvalda z r. 1758 a nadace Jiřího Valáška, bar. Liebiga a E. Malburga.
**) P. Kalaš v Ratiboru.




31

   Vnitřek chrámu jest velice přívětivý. Stěny i strop jsou figurálně ozdobeny Janem Jakubem Steinfelsem z Kutné Hory. Zejména hvězdovitý strop poutá; zobrazuje proroky starého zákona a příští Mesiášovo. V chrámě jsou 4 oltáře. Hlavní s obrazem sv. Tří králů, ani podávají vzácné dary své Jezulátku, jež P. Maria na klíně před chlévem chová. Obraz je úchvatným dílem mistra Petra Brandla*) z r. 1727.

   Obraz na oltáři sv. Blažeje připisuje se rovněž Brandlovi a představuje kněžnu z Paaru přijímající svátost biřmováni.**)

   Pro privilegované druhdy upraveno 6 oratorií, z nichž jedno pod kruchtou určeno pro pány zámku, kteří mohli do kostela přicházeti galerijní chodbou spojující kostel se zámkem.

   Štíhlá věž nese na vrcholku hvězdu, jež tam vztyčena byla r. 1711 hradeckým klempířem. Větrem shozena v r. 1835 a vyzdvižena smiřickým tesařem Fr. Vinklářem.

   Zvon Egidius (sv. Jiljí), jejž lil v Kutné Hoře Jakub Ptáček r. 1519 byl sem přenesen ze zbouraného kostela sv. Jiljí na Plese.

   Menší zvon „poledník" zvaný, s obrazem Panny Marie, pochází z r. 1755; jméno zvonaře neudává.

   Nejmenší zvon byl ulit r. 1566.

   Sakristie bývala dříve pod věží, kde má nyní vrátný byt.

   Nedaleko kostela u parku stojí socha Jana Nepomuckého, roku 1740 nákladem hraběnky M. T. z Paaru zřízená „k mravnímu povzneseni poddaných, kteří málo zbožnosti jevili." Na podstavci jsou znaky Paarů a Šternberků.

   V průčelí kostela stál od r. 1818 dřevěný křiž, který byl r. 1883 nahrazen kamenným.

   Tradice mluví i o pranýři, který stával u kostela.
-----------------------------

   Duchovní správa. Do r. 1755 sloužil mši svatou v kostele smiřickém kněz z Holohlav. Teprve nadací 10.000 zl. k vydržováni zámeckého duchovního, kterouž častěji již jmenovaná kněžna Marie Terezie z Paaru založila, byl opatřen pro chrám smiřický samostatný duchovní.

   R. 1755 připomíná se P. Václav Zimler.

   Po něm působili tu:

   Josef Kamenický 1760 - 1763.
   Jan Josef Šlapák 1763 - 1768 rodem ze Slaného.***)
   Václav Krejcer 1768 - 1775.

----------------------------------
*) Petr Brandl nar. 1668 v Praze, zemřel 1735 v Kutné Hoře. Četné práce geniálního mistra českého roztroušeny jsou po Čechách. Největší jeho obraz Nanebevzetí P. M. je ve Vysokém Mýtě.
**) Pamětní kniha holohl. děkanství.
***) Dle „Sborníku okresu hořického" dostal se ze Smiřic do Jeřic r. 1765; kde jest omyl v datě, nezjistil jsem.
32

   Frant. Bílek 1775 - 1777 z Bratrstva růžencového.
   Václav Malý 1777 - 1785 rodem z Týniště; ze Smiřic přišel na faru v Čibuzi.

   Roku 1786 bylo Bratrstvo růžencové zrušeno a fundace přenesena do Čibuze.*) Místo zámeckého fundatisty zůstalo přes 5 roků uprázdněno. Teprve přičiněním horlivého purkmistra Jana Janáka, jenž často u konsistoře v Hradci a u biskupa z Háje v Chrasti o obsazení zámecké fary se staral, ba 2. listopadu 1791 do Prahy pěšky cestu vážil a v audienci u císaře Leopolda slyšán byl, povolán za zámeckého faráře 12.V.1792.

   Josef Just z Jaroměře, 1792 - 1802, po něm
   Ignác Strahl 1802 - 1805.
   Ignác Spoluvind 1805 - 1807. Stal se katechetou na hradeckém gymnasiu.
   Ant. Dusílek 1807 - 1817 ze Solnice.
   Frant. Havránek 1814 - 1816 z Hradce Králové. Pro bezohlednou pravdomluvnost často musil měniti místa.
   Frant. Hocker 1816 - 1824 z Jičína - milovník hodinářství; měl až dvacatero hodin viseti ve světnici. Působil v Jásené, v Holohlavech a v Holicích.**)
   Jan Engelbert 1824 - 1839 rodem z Něm. Brodu.
   Václav Josef 1839 -1840 z Chodce u N. Paky.
   Jiři Tužimský 1840 - 1841 z Železnice u Jičína.
   Florian Holub 1841 - 1843 z Třebechovic.
   Josef Hodek 1843 - 1848 z Dubence.
   Frant. Holešovský 1848 - 1852 ze Sadské.
   Jan Laušman 1852 - 1858 z Miletína.
   Jan Bohaboj Mitiska 1857 - 1889 z Chlumce.***)

   Zajisté nápadno jest, že působení každého kněze až na J. B. Mitisku bylo tak na krátko. Příčinou toho byly hubené příjmy; proto každý hleděl opatřiti si faru výnosnější.

   Úprava dála se neochotně, pomalu. Mitiska měl od obce políčko, od vrchnosti 6 věder piva a topivo vedle fundačního.
-----------------------------

   Smiřičtí bývali pochováváni na hřbitov holohlavský, jenž jako jinde kolem kostela se rozkládal. Po zřízení nového hřbitova za děkanskou zahradou v Holohlavech vybírána byla zvýšená taxa do záduší, a když vzrůstem Smiřic i počet pohřbů se zvětšil, uznáno za vhodno zříditi ve Smiřicích hřbitov samostatný, k čemuž došlo však teprve r. 1881 (nákladem 6415 zl.) - V době stavby josefovské pevnosti zřízen ve Smiřicích za zámkem k Čibuzi v t. zv. „malé oboře" provisorní hřbitov vojenský a polní kaple. Obé bylo zrušeno 1825.****)

---------------------------------------
*) Bratrstvo zrušil Josef II. Jmění odevzdáno r, 1790 administraci statků státních a zemskými deskami pojištěno. Viz Tomáš Bílek: Statky a jmění kolejí jesuitských str. 423.
**) Viz: V. Pelikán rozšiřovatel žákovských knižnic. J. Zeman v „Českém knihovnictví."
***) J. Mitiska nar. se 22. srpna 1804 v Chlumci n. C. Studoval na gymnasiu v Hradci Králové a Litomyšli. Jako student učil se u prof. Reissiga a P. Němečka cizím řečem, jmenovitě italštině a polštině; později napsal: „Slovník česko-polský." Kaplanoval v Chlumci, v Novém Hradci, v Chocni a zase v Novém Hradci. R. 1853 jmenován farářem v Ličně na panství častolovickém; později působil ve Voj. Městci a v Bystré u Lanškrouna. Koncem r. 1857 odebral se do Smiřic, kde mu popřáno působiti klidně až do pozdních dnů 85letého věku.
****) Kalaš v Ratiboru.




33

   Pohřbíváni i jiné církevní obřady konány byly v Holohlavech. Zámecký farář byl toliko fundatistou. R. 1811*) vyhověno konsistoří, aby také odpolední služby Boží (Požehnání) byly ve Smiřicích konány, když obec uvolila se výlohy hradit. Od r. 1877 slavnost Vzkříšení a Božího Těla koná se ve Smiřicích, ale za vedení duchovenstva holohlavského. Přesně pak vytčen poměr ke Smiřicům, jež mnoho k osamostatnění podnikaly, rozhodnutím c. k. guberniálniho ředitelství nejvyšších fondů ve Vídni r. 1892 takto:

   1. musí býti šetřen privátní charakter zámeckého kostela ve Smiřicích, 2. vykonávání farních funkcí nepřísluší zámeckému fundatistovi dle nadační listiny gastheimské. 3. Děkan holohlavský může kromě zavedených slavností (Božího Těla, Vzkříšení, posvícení, pout) requiem za zemřelé sloužiti, křtíti, snoubence oddávati pod podmínkami, jež vyvolávají poměry místní (zámožnost svědků, čas školní, funkce při faře a vůle děkanova.)

; -----------------------
*) Za děkana p. Bernarda Vorlíčka.
34

Náboženské poměry v 17. a 18. stol.

   Z povšechných dějin českých známo, kterak počet katolíků v Čechách před bitvou na Bílé Hoře tak poklesl, že jich nebylo téměř než v Budějovicích a v Plzni. Starostí vlády Ferdinandovy, jenž sám byl odchovancem Jesuitů, bylo obnoviti a šířiti mezi Čechy opět katolicism. Panství smiřické patřilo k oněm, v nichž bylo nejvíce zjevných „kacířů“.*) Prostředky protireformační nebyly však vhodné, ba budily krajní odpor. Odstraněno uctívání památky Husovy, řádu Jesuitů svěřena censura, fary odevzdávány kněžím katolickým, jichž bylo nedostatek a tím dostávali se k pastýřskému stolci lidé nezpůsobilí; při službách božích zaveden jazyk latinský, kazatelé a učitelé nekatoličtí chikanováni a ze země vypovídáni a j.

   S počátku nebylo valně dbáno zákazův a dost kazatelův udržovalo se tajně po Čechách, zejména v kraji boleslavském, čáslavském a hradeckém.

   Lid poddaný obracen na víru katolickou zprvu způsobem mírnějším, ale pokusy se nedařily. Na statcích pana Rudolfa Trčky nebyl lid násilně donucován. Obávalť se Trčka, aby mu panství bez lidu nepustlo, neboť z Hradce na př. roku 1624 raději 45 měšťanů, z Jaroměře 35 sousedův odešlo, než by přestoupili na katolictví.**) Trčka shovívavě si držel proti císařským zákazům hejtmany, správce a úředníky nekatolické. Byla mu proto ostře vytýkána pranepatrná horlivost, ano i nedbalost protireformační.

   Později ovšem bylo užito násilí všude. Nekatolickým poddaným bráněno bylo vstupovati ve stav manželský. Lid před surovým vojskem skrýval se v lesích, kde pustl, anebo z bázně a slabosti přijal víru katolickou jen na oko, jiní zase osnovali vzpouru proti vrchnosti katolické. Tak r. 1628 vypuklo povstání na Opočensku, odkudž valně rostlo. Vojsko však zmocnilo se Jaroměře, Smiřic, Nového Města n. M. a Dobrušky, způsobivši všude škod nemalých. Odbojní náčelníci pochytáni a hrubě ztrestáni.***)

   Vpádem Švédů r. 1639 pod gen. Bannerem bylo dílo protireformační na čas přerušeno. Množství vystěhovalců sloužilo ve vojště švédském a doufalo ve vítězství

--------------------------------
*) Dr. A. Rezek: Dějiny Čech a Moravy nové doby.
**) Tomáš Bílek: Reformace katolická.
***) A. Flesar: Popis okresu opočenského.




35

své věci; proto byli kněží katoličtí od Švédů vyháněni z far nedávno získaných. Dálo se tak na Smiřicku, Opočensku i j.

   Než záhy pokračováno v protireformační činnosti a co nejpřísněji zakročováno proti zbylým nekatolíkům zejména po patentě r. 1650. Ku konci toho roku byla města Jaroměř a Hradec celá katolická, jen Smiřice zůstaly na větším nekatolické.*) Komise obcházely kraje a dokonale vyšetřovaly, zda-li fary jsou duchovními opatřeny, kolik ještě nekatolíků tu žije a p. Komisi osobně řídil Rudolf Roder z Felsburgu, probošt ze Staré Boleslavi a Mikuláš svob. pán z Schonfeldu. Jim k ruce dáno 50 dragounů a 60 mušketýrů pluku Waldsteinského, kteří svým pobytem lid sužovali. Dragouni a výmluvná kázání missionářů přivedli tak 3658 nekatolíků na Smiřicku k víře katolické, ač ještě r. 1638 byli na panství smiřickém, jež zahrnovalo 57 vesnic, jen 2 kněží katoličtí.

   Po dokonaném díle, za něhož z panství 233 osob prchlo, zůstalo však přece dost jedinců, kteří se v srdci nevzdali víry otcův a posilovali se četbou ukrývaných knih. Došlo tedy na knihy. Z úkrytů na světlo vynášeny a páleny k potupě nekatolíkův a k zmaru nového snad semene. R. 1717 veřejně v zámeckém nádvoří smiřickém spálil mnoho knih farář Jindřich Heuselius u přítomnosti missionáře P. Matouše Střepického. Po šesti letech opět mnoho knih spáleno večer před Janem Křtitelem, při čemž školní mládež zpívala Střepickým složenou píseň:

   Pálíme zde Husa Jana,
   by nebyla duše naše žhána,
   i také Martina Luthra,
   že proklel viru svatého Petra.

   V Černilově 18 poddaných, mezi nimiž kolář Jiří Prokeš a jeho otec, u nichž vypátrány knihy evangelické, musilo složiti pokuty po 4 kopách gr. míšeňských a víry své se odříci.

   R. 1724 odepřeli někteří obyvatelé černilovští a vyravští přijati svátost biřmování. Ztrestáni za to pokutou v celku 504 zl., kteréž spláceli. Ale ještě r. 1736 vázlo na nich 298 zl. Žádali tehda za prominutí. Dostalo se jim „milosti, anať Marie Terezie, hraběnka z Paaru doufala, že při podobné příležitosti budou horlivější."

   Byloť sleveno tenkráte v Černilově: Mikoláši Slezákovi 11 zl. 40 kr., Janu Prokešovi 29 zl., Jiřímu Šanderovi 7 zl., Lukáši Rezkovi 35 zl., Mikoláši Pelčákovi 58 zl., Štěpánu Morávkovi 35 zl., Václavu Pelčákovi 7 zl., Pavlu Voltrovi 3 zl., Jakubu Filipovi 3 zl., Dorotě Hrdličkové 3 zl.

   Čtenáři evangelických knih byli zváni zločinci radou nad appellacemi v Praze, kteráž r. 1732 odsoudila Jiřího Těmína, Václava Zilvara a Václava Svobodu na půl leta, Magdalenu a Dorotu Zilvarovou a Marii Klankovou na rok, Václava Klanka na čtvrt roku do želez. Mimo jmenované odpykávali své kacířství ve vězení smiřickém Matěj Smrček, Veronika Černá a Kateřina Braunerová, Mikuláš starší a mladší Slezák s manželkami a Jan Fousek. Po přestání trestu mělo smiřické právo podati do Prahy zprávu, zda k „samospasitelné víře se přiznali."

   Téhož roku byli vyslýcháni; Jan Prokeš, Lukáš Volek s manželkou, Jan Černý, Matěj Voltr, Marie Honcnejmanová, Dorota Černá a Anna Hojná. Byli přísně napomenuti, aby „se toho zlého tovaryšství varovali, též také ty do české země podvodně přicházející lidi při právě vyjevili a udali.**)

-------------------------
*) A. Knapp: Paměti Jaroměře.
**) Bratrské Listy r. 1904.
36

   Jiří Těmín, který Součkovi kdysi list od jednoho vystěhovalce ze Žitavy do vězení tajně přinesl, byl důtkami nemilosrdně zmrskán.*)

   Jiří Prokeš prchl s manželkou do Sas, ale po roce se pro syna vrátil k otci. Odcházeje zase ze země byl v Turnově chycen a ve Smiřicích uvězněn. Podařilo se mu zeď podkopati a z vězení uniknouti. Zdařený útěk z vězení provázen byl radostí přívrženců doma i v cizině a zachoval se v paměti lidu. Ještě roku 1773 vydány byly v Berlíně dvě písně českých exulantů; v jedné z nich čtou se verše:

   Až se Bůh zjevil v pomoci,
   vysvobodil je svou mocí,
   mnohým milost prokázána,
   že byla zeď prolámána.**)

   Když pak r. 1735 Jiří Konečný „pro kacířský blud" na rok uvězněn, poručil appellační soud, aby, až přestojí trest, bylo o něm právem sděleno, jak se choval, zda se ke katolictví obrátil a aby „vůbec smiřičtí lepší pozor na arestanty dávali než posavad." Poněvadž nejvíce z Černilova, z Libníkovic a z Vlkova poddaní ze země odcházeli, ustanovila vrchnost odměnu 30 zl. tomu, kdo by některého svůdce poddaných zadržel a naopak 50 tolarů pokuty tomu, kdo by na svého souseda pozoru neměl a útěku jeho neoznámil hned rychtáři nebo úřadu vrchnostenskému.

   Život poddaných sledován byl tak neustále. Veden byl i rejstřík těch, kteří šli k zpovědi. Obec Smiřice platila r. 1752 občanu Erbanovi za jich soupis 30 grošů. V té době konána cvičeni zpovědní nejen v Holohlavech, ale i ve Smiřicích a v Smiřičkách, ač jinak ve všech věcech církevních bylo sousedům smiřickým do Holohlav choditi.

   Pronásledování doma, vlídné přijímání vystěhovalců v cizině a agitace kolonisační přiměly některé, že žádali pruského Bedřicha II. za ochranu. Za Smiřicko podepsal žádost Jan Těmín z Černilova, Jiří Svoboda a Václav Hemžálek z Vlkova. Bedřich, jemuž záleželo, aby zabrané a válkami zpustlé Slezsko osadil lidem řádným, uložil r. 1742 vratislavské komoře pečovati o české osadníky, aby nikdy neměli příčiny ze země se stěhovati. S jistými výhradami bylo tedy svoleno českým vystěhovalcům zakoupiti se v okolí střelínském, kde až dosud svobodně hlaholí jazyk český.***)

   Za císaře Josefa II. nastalo náboženské uvolnění. Počet nekatolíků na Smiřicku vzrostl. S uvolněním však objevili se také náboženští blouznivci. Bílek uvádí, že se vyskytli zejména v Bukovině, v Černilově a ve Vlkově.

   R. 1783 povoleno semonickým nekatolíkům v č. 14. konati nedělní pobožnost, r. 1787 dovoleno rožnovským navštěvovati církev evang. v Klášteře (na Opočensku), ale vlastni modlitebny zříditi si nesměli.

------------------------------------
*) Bílek: Reformace katolická.
**) Bratrské Listy 1905.
***) J. Z. Česká kolonie v Pruském Slezsku. „Čas* roč. XII




37

Trhy a solní obchod.

Trhy.
   Jarmark! To slovo bylo našim předkům kouzlem. Těšili se konšelé, poddaní, kramáři, děti a kde kdo. Do měst přišly peníze, lid viděl novotiny, slyšel noviny, všude, na rynku a v krčmách živo, hlučno a dost často docházelo, jak z přátelských porovnání patrno, až k půtkám.

   Města ucházela se o jarmarky, které jim vrchnosti u panovníků vymáhaly a z čehož zase samy těžily. Tak pan Jan R. Trčka žádal na císaři Matyáši, aby Smiřice pro snadnější vyživení a obce té zvelebeni 3 jarmarky, které kdysi měly, znovu vysaditi a nadati ráčil. Stalo se jim po žádosti r. 1616 za Zdeňka Lobkovice, Pavla Michny a Bohuslava z Michalovic, kteří Matyášovo nadání Smiřicům písemně z Kanceláře České podali. Smiřice pak měly tři trhy na dobytek koňský, totiž první ve středu po Hromnicích, druhý po neděli Jubilate, třetí ve středu po sv. Matouši, pak dva trhy na vlnu, totiž ve středu před sv. Jiřím a před Navšť. Panny Marie a trhy týdenní ve středu. Počátkem století 19. měli u čísla 2., 6., 7. stany své kožešníci, koželuzi a p., u čísel 105., 106., 107. a 108 soukenníci z Rychnova, u obecního domu židé z Hořic a z Nového Bydžova se zbožím střižným. Za každého panovníka byly pak trhy a jiné privileje stvrzovány. R. 1787 v březnu císařem Josefem II. změněny k žádosti smiřických trhy na vlnu v trhy obyčejné ve středu po sv. Jiří a druhý ve středu po sv. Barboře. I trhy na dobytek později zanikly a povoleny opět k žádosti místodržitelským dekretem z března 1877.

   Aby se trhy koňské jistěji zavedly a udržely, (což bylo hlavně přáním vrchnosti), častovala obec 18. února 1701 „handliře koňské truňkem piva a kusem jídla" a 8. máje zaplatila jiným koňským handlířům 2 kopy 30 gr. za to, „že jsou se dali zase najíti."

   Od „kramářů a židů na podloubí při rathouze" bylo vybíráno místné a poplatek za stoličky a prkna propůjčená. Tehdá vybírali páni radní.

   O trzích měl každý určité své místo, jež mu úřad obecní t. zv. štandcedulí zaručil. Po ohni r. 1839, kdy záznamy o jednotlivých místech s jinými dokumenty shořely, byly učiněny zápisy nové.
38

Obchod solí
   Za starodávna byla do Čech sůl přivážena z Míšně do Litoměřic a z alpských zemí přes Pasov do Prachatic. Odtud pak rozvážena po celých Čechách. Král Ferdinand I., chtěje ze svých dědičných zemi solných užitek bráti i v Čechách, založil roku 1548 v Mathausu a v Budějovicích sklady, a Prachatičtí nezbavili se už nikdy konkurence císařské.*) Královská města pak hleděla také záhy zvětšiti důchody své prodejem soli, po nich později i města poddaná, vyžadujíce si privileje té na svých vrchnostech. Smiřice dosáhly jí r. 1664 od Matyáše Gallasa, za kterouž svobodu odváděli ročně vždy na sv. Havla 5 kop míšeňských. Před rokem 1689 brali Smiřičtí sůl do skladu svého od Jiříka Pelce, souseda ze vsi Heřmanic, solního věřitele na panství hradišťském.

   Pod přísnou pokutou nebylo nikomu na panství dovoleno (ani jednotlivci ani vesnicím solnici smiřické přikázaným) bráti sůl jinde než ze skladu smiřického. Jen Mezleč (u Hořiček) záhy se vyzula ze závazku vykoupivší se dvěma kopami obci smiřické ročně. Ani forman nesměl se opovážiti prodávat potají sůl po vesnicích. Kdo proti zákazům jednal, ztratil koupenou sůl a zaplatil pokutu, o niž dělilo se městečko s vrchností. Tak Matěj Jošt z Hrubé Skalice (t. j. Velká Skalice u Smiřic) přivezl si jednou z Prahy pro sebe jen soudek soli a byl za to dvěma kopami od obce Smiřické pokutován. Jmenovaným rokem ujaly se Smiřice „handlu solního" cele samy, zaplativše panu Pelcovi z Heřmanic hotově 525 zl.; zbytek dluhu svého 728 zl. uvolily se po terminech do šesti roků zaplatit. Zjednali si vlastního stálého formana, jenž jim přivážel sůl z císařských solnic pražských. V letech pozdějších neobmezovali se jen na sůl pražskou, kupovali v Mathause i v Budějovicích.

   V knize obecních „počtů" nacházíme také položku: 4 kopy 48 grošů, které byly dány Václavu Runkasovi, „co chodil do Kardašovy Řečice v příčině soli." Nejčastěji však kupovala se sůl z Hradce Králové. Forman jezdil pro ni dvakráte za měsíc. R. 1721 přivezl 12. ledna z hradecké solnice 8 soudků, 18. ledna z Budějovic od Glásera 16 soudků, pak přivezli sůl 10. a 20. února, 7. a 13. března, 20. a 29. dubna, 2. a 17. máje, 5. a 16. června; za celé to půlletí byl forman Morávek jen jednou v Budějovicích, všecku ostatní sůl přivezl z Hradce. Celkem koupili asi 120 beček za pololetí. Z druhého pololetí r. 1697 zachoval se výkaz o vystavené solí na Smiřicích:**)

   Městys Smiřice spotřeboval soli za 97 kop 49 grošů
   Malé Smiřičky 34 kop
   Holohlavy 34 kop 35 grošů 4 denáry
   Černožice a Čáslavky 25 kop 57 grošů
   Vlkov 36 kop 54 grošů
   Smržov 15 kop 41 grošů
   Lejšovka 14 kop 36 grošů
   Libřice 25 kop 9 grošů
   Výrava 16 kop 30 grošů
   Librantice 13 kop 20 grošů
   Černilov 22 kop 11 grošů
   Divec 11 kop 3 grošů
   Piletice 6 kop 3 grošů

----------------------------
*) Z. Vinter: Kulturní obraz českých měst II.
**) Pro vesnice náležející k jedné polovici panství druhdy gallasovského.




39

   Rusko za 18 kop 28 grošů
   Malá Skalička 11 kop 3 grošů
   Hrubá Skalice 26 kop 51 grošů
   Čibuz 11 kop 3 grošů
   Hubiles 21 kop 35 grošů
   Bukovina 18 kop 6 grošů
   Rozběřice 22 kop 13 grošů

   Užitek z bečky býval asi 57 grošů. R. 1701 vynesl obchod solní 103 kopy za půlletí. Počátkem století 19. platil soudek soli 14 zl. 46 kr., krušec po 15 zl. 16 kr. Formanům dalo se mýta a od nakládání zvlášť z 1 krušce po 3 kr. Mimo to „pasírovala" se úřadu vrchnostenskému ročně 1 bečka a všem, kteří „purkmistrovský úřad vydržovali" dohromady 2 bečky. Přes to, že užitek byl slušný, mívali Smiřičtí s prodejem solním, resp. s nakupováním nemalé starosti. Dle kontraktu musila se sůl platit hotově v solnicích, a že nebylo peněz, viděti r. 1701, kdy „pro lepší pořádnost, protože se jeden sklad za druhým na dluh skládá," půjčil obci forman solní Jan Knaysl 100 kop. A nebylo později lépe. Vesnice platily vůbec za sůl liknavě, každého tížily válečné průchody vojsk přátelských i nepřátelských, dřela kontribuce, dluhy rostly, rostly, až konečně rozhodl se úřad městyse Smiřic asi r. 1743 obchodu solního se vzdáti, nechtěje déle „chyby a křivdy trpěti." Vrchnost - Marie Terezie, svobodná paní z Gastheimu, svaté říše římské rozená hraběnka Sternberková, dědičná paní panství smiřického - přijala nabídku, když jí poddané město „solní obchod oferírovalo", a zavázala se: „ . . . Kdežto dle dobrovolného z obou stran kontraktu postoupíce mně k užíváni všechny vesnice na celém panství, toliko městečko Smiřice pro sebe vymínily, by na časy věčné tak jako prvé užívaly pro sebe sůl v bečkách nebo po žejdlících bráti a solí svou vlastní v městečku handlovati mohly, z kteréhožto handle každoročně 5 kop do důchodu mého panského platiti se uvolili - naproti čemuž za ty mně postoupené vesnice, které důchod můj poddané mé ve vesnicích solí zaopatřiti neopomine, obci mé smiřické každoročně na věčné časy čtrnácte sudů čtyřvěderních piva z pivovaru mého smiřického dávati se uvoluju a takové jim vydávati milostivě nařizuji s tou svobodou, aby oni takové pivo svobodně v městečku Smiřicích buď při jarmarcích neb o posvíceních neb kdykoli vyšenkovati a zpeněžiti mohli. Při tom také zavazuji své budoucí pány dědice panství, aby žádný z nich té milosti jim odmítati a rušiti se neopovažoval z příčiny té, že užitek z handle solního prve jim patřil a oni mně takový postoupili, který nyní do důchodu mého táhne."

   Smiřičtí si oddechli a nemajíce starosti s obcemi, pomalu spláceli dluhy své solní a čepovali o posvícení a jarmarcích pivo panské. Ale netěšili se tomu dlouho. I vrchnostenskému úřadu stal se obchod solní nepříjemným, snad málo výnosným, a chtěl se ho zbavit. Jak? Zastavil r. 1750 dávku 14 sudů piva a poručil obci zásobovati zase vesnice solí. Přijití o 14 sudů piva a upadati zase do dluhů, z nichž ještě ani nevyvázli a před nimiž je sama vrchnost nedávno varovala, pak porušení smlouvy a zase poplatky za sůl vrchnosti odevzdávat, pohnulo purkmistra a konšely, že podali Jejich Excellencím panu Janu Danieli hraběti z Gastheimu a hraběnce Marii Terezii memoriál sice v nejponíženější formě, ale přece s jakýmsi vědomím zodpovědnosti a opatrnosti. Píší: „My ovšem hned na to tak spěšně s odpovědí jsme se rozmysliti nemohli a taky v tom příčina jest, že nejsme s to, abychom my sedláky solí zakládali, neb nemáme té mohovitosti a jsouce oni nám prve na 400 kop dlužni, od nich těžce co dostati můžeme. Tím handl solní bez rozmýšlení na sebe vztáhnouti hned jsme sobě netroufali, nýbrž na tom jsme mezi sebou zavřeli, bychom 3 nebo 4 měsíce patentírovali a čekali; vyšetříce nyní, jak v jiných městech a městečkách i na panstvích se
40

handluje, že vrchností z 1 soudku po 1 kopě užitku berou, jiná ale města jen (přes fúrlón) po 30 groších přijímají, zde pak Vaše milost hraběcí hned od nového leta do 20. aprilis ze soudku po 30 groších bere. A poněvadž pak jedenkráte s milostivou vrchností ta transakce se stala, i také to v našich od 106 let zachovalých privilejích od dědičné naší vrchnosti její milostivé paní hraběnky, též taky od Jeho Excellence pana hraběte obou vlastníma rukama podpisy a přitisknutí hraběcích pečovtů máme, aby nám každoročně za týž handl 14 sudů piva na věčné časy se dávaly, takové ale pivo od 9. januari letošního roku zastavené máme, my pak těch milostivě confirmovaných privilejí se držeti povinni jsme, aby potomci naši budoucně na nás neměli příčiny naříkati. V kteréžto příčině utíkáme se k vašim hraběcím milostem Exc. a poníženě prosíme, aby se k nám tak milostivě nakloniti (však bez našeho nejponíženějšího vyměřováni) a nám podle konfirmovaných privilejí svobodný solný handl neb 14 sudů piva na budoucí časy milostivě pasírovati ráčili, abychom v tu vojnu zdělané na 2000 kop dluhů tím spíše vyplatiti mohli. Za kteroužto milost nám učiněnou sám Pán Bůh všemohoucí odplatitelem býti ráčí. Těšíce se milostivé resoluci, jsme a zůstáváme za Vaši hrab. Exc. na modlitbách dnem i nocí trvající věrní poddaní purkmistr a konšelé městyse Smiřic n. L.

   Kterak majitelé panství odpověděli, není známo; tolik jen jisto, že spor o 14 sudů piva trval velmi dlouho a vyřízen teprve r. 1788 přípisem z administrace státních statků, jež se odvolává na nejvyšší rozhodnutí z 11. prosince 1786, kterýmžto bylo každému dovoleno sůl pro vlastní potřebu kupovati z c. k. solnic. Než ani tím spor neukončen definitivně. Smiřičtí nechtěli nikterak vrchnost ze závazku propustit. Dávala později vrchnost aspoň 7 sudů piva a prominula roku 1791 obci robotní povinnost na „louce v oboře" s podmínkou, kdyby měl býti volný nákup soli někdy omezen, že přijde plně v platnost smlouva z r. 1743.




41

Řemesla.

   Artikule cechovní byly smiřickým cechům „vyzdvihnuty" panem J. R. Trčkou. Jmenujeť se v 17. století v Smiřicích cech ševcovský, řeznický, krejčovský, mlynářský a kovářský spolu s kolářským. jiní řemeslníci, jichž bylo méně, patřili do cechovního pořádku jiného města; kloboučník na př. příslušel cechem do Kostelce n. Orlicí kamž patřila i Dobruška, Choceň a Žamberk.

   Po roce 1800 jmenuje se ve Smiřicích cech smíšený, v němž byli sdruženi bednáři, puškaři a jiní.

   Protireformace dotkla se všech složek národního bytí, tedy i cechů. Bylť do cechu přijat jen katolík. To platilo ještě r. 1735. Toliko ve Slezsku (Vratislavsku) byli připuštěni evangelíci.

   Z regulí, jimiž se cechové řídili, jest obecně známo, že za mistra prohlášen tovaryš, když po létech vandrovních mistrovským kouskem se osvědčil. Jim musil dokázati schopnost svou, již posuzovali a nad provedením dozírali cechmistři. „Malé chyby mírnou pokutou se prominuly," pro velkou chybu byl však zkoušenec na jistý čas k dalšímu tovaryšskému dílu a „lepšímu pochopení své profesí" poukázán. Přijatý tovaryš, totiž nový pan mistr, složil do cechovní pokladny 5 zl. a vystrojil ostatním mistrům oběd. Po roce 1781 byly však mistrovské obědy a svačiny zakázány. Než - hody pánů z cechu vžily se v krev a zachovaly se na mnoha místech v družstvech živnostenských dosud.

   Z artikulů ševcovských se dovídáme, že synek mistrův, chtěje provozovati řemeslo samostatně, neplatil taxy 5 zl., nýbrž do „skládky" 2 libry vosku složil. Vzal-li si tovaryš dcerku mistrovu, snížena mu dávka na 1 libru. Rozumí se, že potřeboval tovaryš k samostatnému provozování „atestací o vyučování a vandru," jakož i koncesu vrchnostenského, později úřadu podkrajského.

   Časem i jiných průkazů potřeboval budoucí řemeslník. Z r. 1643 zachovalo se nám listovní vysvědčení,*) jakási náhrada za výtah z matriky. Zní doslovně:

   „Já Daniel Austecký J. M. pana generallajtnanta hraběte Gallasa hejtman smiřický známo činím tímto listem, kdež čten nebo čtoucí slyšán bude, že jest přede mne předstoupil Jan, syn Jiříka Fruntara ze vsi Černilova na panství smiřickém k správě

--------------------------
*) V archivu musea král. Českého.
42

mé náležející za to mne uctivě žádajíce, abych mu o jeho pořádném na tento svět zplození a jeho rodičů dobrém zachování toto listovné vysvědčení pod pečetí a podpisem ruky své vlastní vydati odporen nebyl. Znajíce já žádost slušnou a náležitou býti, tak činím a představivši přede mne za svědky lidi starožitné, víry hodné a na poctivosti dobře zachovalé: Lukáše Lochmana rychtáře, Ondřeje kováře, Jakuba řezníka, Krištofa Srdce, konšely ze vsi Černilova, jich jsem se dotazoval, čeho by tak v příčině této jak na svět zplozeni syna Jana i rodičů jeho míti a chvalitebného chování povědomí byli. Kteřížto jednomyslně seznali a vysvědčili, přijmouc to místo přísahy na ty závazky, též povinnosti rychtářské a konšelské, v kterýchž netoliko již mnoho let pořád trvají, ale i v tomto roce do nich voleni jsou, že jest Jiřík Fruntar s Majdalenou manželkou svou poctivě a řádně v stav manželský vstoupil, a z téhož manželství a lože počestného tohoto Jana, syna svého, ukazatele listu tohoto na tento svět poctivé zplodil. I slyšíc já takové jejich náležité a hodnověrné vysvědčení, nepominul jsem je podle žádosti nadepsaného Jana Fruntara v list tento dáti uvésti, za nějž se k poctivému řemeslu a cechu krejčovskému, kterémuž se on pořádně učiti míní, přimlouvám a za to přátelsky žádám" atd.

   Nad dodržováním artikulů bděli 2 mistři voleni ve výročních hromadách u přítomnosti zámeckého hejtmana.

   Jestliže se mistr rozstonal a tovaryšem opatřen nebyl, musili ostatní mistři jeden po druhém od nejstarších počínaje tovaryše svého na 8 dnů k „suplování" mu půjčiti a to dotud, pokud nemoc trvala nebo dokud jich nevysvobodil tovaryš vandrovní. Nařizoval tak řád r. 1739 vládou vydaný. Podobná nařízení týkala se i učňů. Mezi jiným bylo pravidlem: nemohl-li učeň u mistra vydržeti pro nelidské zacházení nebo pro jiné příčiny, byl dán k jinému mistru na zbývající povinný čas a peníze za vyučení t. zv. „zaručení" rozdělily se dle doby u mistrů ztrávené. Z roku 1664 zachoval se nám podobný obrázek. Petr Rozvařil, mistr řemesla krejčovského měl na učení Daniela Sováka. „Poněvadž Sováka ničemu nenaučil, musil složití při právě městském 5 kop míšeňských." Podle poznámky v manuále patřilo oněch 5 kop učeníkovi, který se v umění krejčířském hleděl zdokonaliti u mistra jiného.

   Krejčí smiřičtí měli řád cechovní dle pořádku jaroměřského, řezníci dle vzoru pražského.

   Šest masných krámů bylo r. 1838 zaměněno ve 3 zděné.

   Poněvadž obyvatelé Smiřic odedávna ponejvíce polním hospodářstvím se živili, nebylo tu mnoho řemeslníků a jiných živnostníků. V manuálech zachovaných jen tu a tam činí se zmínka o hostinském, mlynáři, kováři, sklenáři, tesařích, krejčích a hrnčířích. V r. 1639 poznamenán i lazebník, jenž „kurýroval lidi zraněné holohlavským šafářem." Byl za to odměněn z důchodu panského, ale pan vrchní obávaje se, že by se „vrchnost lekla vydání za medicamenty z apoteky vzaté, radil, že by snad šafář sám mohl něco contrahírovati." R. 1713 nacházelo se ve Smiřicích 6 ševců, 6 řezníků, 4 krejčí, 3 tkalci, 2 puškaři, 2 zedníci a 12 jiných řemesel vedle mlynáře, sládka a „kantora starého, vaganta."

   Že byly i cechy slabé, vidíme zvlášť z účtů při cechu počestného řemesla ševcovského (1831-63.) Roku 1830 odvedeno bylo pokladně „od přijetí za mistry 8 zl., za tovaryše 12 zl. a za učně také 12 zl." Příjmy pokladní byly hubené. Občas jen nějaká pokuta nepatrná nebo skrovničký odkaz sesílil výkaz příjmů. Za to byla vydání větší a rozmanitější. Bývaly to podpory řemeslníkům nuznějším; r. 1830 na př. vypůjčilo si 5 mistrů „zálohu do řemesla." Mimo půjčky udíleny podpory starým, sešlým nebo pohořelým mistrům. Pan inspektor cechu, listovní Balina, jenž jménem úřadu vrchnostenského účty schvaloval nebo jim „vejstavky




43

činil," dostával 2 zl, ročně; rovněž tolik dostal pan početvedoucí a s ním přiživili se maličkými dietami dva starší cechovní.

   Kromě honorářů a diet nacházíme v účtech cechovních položky za dovozné nemocných vandrovních, „za svíčky do fagul," sklo do svítilen, jednou také „na ty chudý na Hranici," za správku fagul, praporu; jindy zapsána útrata při vítání nového pana děkana holohlavského neb „při oslovení zeměpána," časem šafoval se papír a inkoust. Jednou dán present 2 zl. „na cifrplot na věž." Pravidelně věnovalo se ročně 48 kr. na cechovní mši a mladšímu cechu 40 kr. „za pozorování ohnivé stříkačky."

   Jměníčko tedy nerostlo valně, vnitřní strnulost nedopustila nijakých oprav, žádné nové organisace a nové ideje nepronikaly v živnostnictvo drobné, jež pomalu přicházelo k trpké pravdě řemeslnické zbědačilosti, při niž úsloví - „Řemeslo má zlaté dno" - stávalo se drsnou ironií.

   Výnosnou a často výsadnou živností bývalo mlynářství.

   Smiřický mlýn byl původně majetkem gruntovního pána. Mlynáře dosazovala vrchnost, jíž musil odváděti obilí i peníze.

   V století 17. nazývá se mlýn s pilou „verštatem milostivé vrchnosti." Dle tradice byl mlýn také „pod skalou" u Skaličky na Labi, ale povodní odnesen a více nezřízen.

   V zemských deskách čteme, že Jan Hašek z Lužan a na Smiřicích v poslední vůli mimo jiné poručil choti své Lidmiboře „mlýny ve Smiřičkách."

   Manuál smiřický má tu a tam nahodilou zmínku o mlynářích.

   R. 1606 jmenuje se mlynářem Jan Měřička, r. 1668 pan otec Jiřík Balcar, r. 1681 Mikuláš Pitr, r. 1696 Jiřík Fryml, r. 1714 Václav Skrovný, r. 1730 Jan Fryml, r. 1784 Frant. Skála, r. 1795 Josef Švorc; týž přišed na mizinu, zanechal mlynářství a zavedl si živnost krupařskou. Po něm byl majitelem mlýnu V. Šefelín.

   R. 1812 jest zmínka o mlynáři Janu Boučkovi, r. 1825 o Janu Šafkovi, r. 1828 o Janu Rothovi. R. 1836 koupil mlýn od Rotha Jan Morávek a zbavil se všech břemen vrchnostenských.

   Od r. 1855 byl vlastníkem mlýna Václ. Batista. Nynější majitelé mlýna pp. Kleinové přivedli firmu k neobyčejnému rozkvětu.

   Mlýn vyhořel (r. 1720, 1839, 1876.)
44

Přátelská porovnání a výpovědi právní ze 17. věku.

   Cítil-li se kdo na cti své bližním zkrácen, vznesl žalobu před městské právo. Byl původem, stranou žalující; druhá strana byla odpovídající. Právo vyslechlo žalobu i odpovědi, ale nesoudilo vždycky. Uznávalo-li a povážilo-li blízkého přátelství stran, outrat a zaneprázdnění, podalo obě strany na přátelskou čili na úbrmanskou smlouvu. Strany jmenovaly si své přátele a tito, když právo jmenování jich schválilo, starali se, aby „nářk" (nařknuti, urážka) byl odčiněn a zjednáno smírné dohodnutí.

   Tak r. 1664 byli od úbrmanů srovnáni Václav Příhoda a Lukáš Pořádek „skrze řeči nesnesitelné, které žádnému příjemny nejsou."

   Bylo při tom asi dost řečí a mnohý odpovídající musil pokorně prositi a působiti na cit žalujícího. Jiřík Marků uraziv r. 1663 slovutného a poctivého muže Štěpána Villingra, prosil, aby Pán Bůh Všemohoucí dítkám páně Villingrovým v Pánu již odpočívajícím „milostivým Pánem býti a veselé vzkříšeni dáti ráčil."

   Odprosou, dobrým slovem a rukou dáním strany se vypokojily a na přátelství vždy dobrým truňkem piva, někdy vína si připily vedle chvalitebného a starého způsobu - jak písař poznamenával - a za poctivé lidi se uznaly. Jestliže tedy „pomoci Pána Boha a za zprostředkování přítomných poctivých lidí" strany se shodly, předstoupily před právo a oznámily mu smír. Právo ovšem neopomenulo je k sousedské lásce a upřímnosti vybídnouti a před opakováním „podobných vejstupků" varovati. Strany slíbily, že všechno „mimo sebe pouštějí, do smrti své jedna druhé toho vzpomínati nechce a tak slova od jedné strany k druhé mluvená se kazila, mařila, v nic obracela a zlá vůle zdvižena a zmařena byla."

   Někdy však nedbalo právo outrat ani zaneprázdnění a neodkázalo strany na smlouvu úbrmanskou, potrestavši vinníka tím, že zaplatil všechny „škody právní a postranní, jak se vynašly." Z rozvaděných stran těžil vrchnostenský důchod i pokladna na rychtě, časem i šatlava hostila toho, kdo „na poctivosti hubou příliš se dotýkal" nebo pro „neobyčejné hanění, které se ani Bohu, ani vrchnosti ani právu nelíbilo."

   Dosti často dostaly se ženy před právo. Anna, manželka Petra Rozvařila a Alžběta, manželka Martina Pavláska, obě sousedky v Malých Smiřičkách r. 1664




45

neslušně a nenáležitě hanlivými slovy se podělily. Před právem „nic nepřednášely," t. j. k smíru nepracovaly, neodpovídaly, nýbrž ještě „důtklivěji se dotýkaly." Vzpamatovaly se teprve v šatlavě, co proti Pánu Bohu a právu přečinily. Navzájem pak se odprosily, truňkem piva a rukou dáním se smířily; před právem slíbily, kdyby „přátelství protrhly," že 2 neděle v obecním trestáni odsedí a milostivé vrchnosti 10 kop míšeňských dají.

   Paní Smutná Anna (1661) u přítomnosti práva a dožádaných úbrmanů uznala „dotčenou" (uraženou) paní Ludmilu Valáškovou za „dobrou a poctivou matronu," přijala na sebe škody právní a truňkem si připily.

   Podobně r. 1671 Kateřina, manželka Jindřicha Doubka „co tak hubou na poctivosti Marie, hostinské, se dotkla, skrze poctivé lidi Václava Dvorského a Zachariáše Černohorského dotčenou upokojila."

   Roku 1697 stála před právem Ludmila Janková, kteráž vinila paní Salomenu Duškovou, že pivem míchá a že patok nebo vody do piva leje. Paní Salomena nedovedla odpouštět, spíše ještě ranit, berouc poctivost Jankové v pochybnost. Před celým právem pravila, jak Lukáš Bínův o Jankové nectně mluvil, zuby skřípal a kdyby prý ještě více mluviti chtěl, že by ji pan hrabě (vrchnost) z města hned vyhnal a taková prudká a jiná ještě slova mluvil. Janková vyzvána, aby se z toho „purýrovala" a na sobě toho nenechávala. Nevím však, jak se ji podařilo očistiti se.

   Zpravidla ujímal se ženy před právem její muž. Mikuláš Vodička žaloval 1670 Jana Šíšu a ženu jeho Alžbětu, že oba manželku jeho na poctivosti nenáležitě podotkli. Mikuláš Michalec a Jan Duchek, úbrmani, upokojili žalobce.

   Dvě léta před tím Jan Janek také za manželku svou před právem zakročil proti Alžbětě, dceři Martina Medly. Odpovídající nemohla dokázati, že by jí Janková, dokud ještě děvečkou byla, konopí namočené v rybníce J. Mil. u pazderny vybrala a k svému užitku přivedla. Manžel Janek i otec její Jiřík Balcar všechno Alžbětě odpustili na přímluvu Václava Příhody a Matěje Rynkse „uváživše chudobu Alžbětinu jako lidé rozumní."

   V květnu 1689 stalo se přátelské porovnáni mezi Mikulášem Balcarem na místě švakrové jeho Alžběty Brandstätrové a panem Matesem Altmanem na místě dcery jeho, která s jinými děvečkami o Alžbětě vyprávěla, že by jistý kaprál Antonín o ní vyprávěti měl, než by si jí vzal, že by si raději na špalku hlavu dal ubit. Ona pak slyšíc o sobě takovou řeč, jí se ozvala. Nad to matku její, jdouc mimo vinopalmu, před domácími lidmi pana Balcara urážlivými slovy se dotkla: „aby prý jen mezi lidi uši poslala, co o ní vypravuji, kterak se chovala na Libčanech, když tam francouzské felábstvi bylo, a jak se s vojáky ve sklepě zavírala." Altman pochyboval na úřadě, že by jeho ženské tak mluvily a právo pováživši dlouhých průtahů, kdyby na svědky dojiti mělo, popřálo stranám času k smlouvě přátelské, po niž pak Altman Balcara za své ženské dobrým slovem upokojil.

   R. 1695 předstoupil před ouřad městys Smiřic Petr Nejman a vedl žalobu na Pavla Černého pro nářk cti. Černý prý manželce jeho lál a že prý u něho před půl letem někdy vodu kradla a dobytku škodila. Černý se silně ohrazoval. Zuzana jeho sice brala vodu ze studnice Nejmanovy, ale aby měl říci, že tím na dobytku škodu dělá, k tomu že se znáti nemůže a dobrým slovem Nejmana upokojil.

   Pro ženské pletky dostal se i poctivý mládenec Šimon Chmelík, t. č. kantor holohlavský, před právo smiřické se slovutným Samuelem Ferdinandem Sudliciem z Jaroměře, kterýžto jej podezříval, že mu chce ženu odváděti. Dáni na smlouvu úbrmanskou, kde pan Sudlicius kantora dobrým a poctivým člověkem - jak jiní
46

lidé ho mají - nazval a upokojil. Připili si a slíbili, že „podobných nezpůsobů nikdy si připomínati nechtějí."

   O zkaleném poměru přátelském mezi zetěm a tchyní mluví porovnání mezi Dorotou Šicovou a Václavem Vojtíškem. Šicová „majíc skrze lidské řeči hněv na Vojtíška," zhanila jej i přátele krevní na poctivosti. Dva sousedé Vojtíškem za úbrmany dožádaní ptali se jí, proč tolik hněvu, ale neutišili ji, ještě „vejstupek proti právu učinila." Teprve v šatlavě nabyla rozvahy a odprosila.

   I mezi tchány a zeti vyrovnávány spory cestou úbrmanskou. Roku 1694 žaloval Jiřík Doubek zetě svého Pavla Černého a dceru svou, že jej již mnohokráte slovy nezřízenými podělovali, šelmou (tehda ohyzdnou nadávkou) a klukem starým nazývali a vejměnku že mu nespravují. Zeť a dcera odpovídali „ne oni, ale otec že těmi slovy plundruje," že je vyhání a biti chce.

   Právo je podělilo výpovědí: „Pavel Černý nechť s manželkou svou otce svého náležitě vypokojí a odprosí a ať na budoucí časy zanechají daremného a zbytečného proti Pánu Bohu vádáni a klení." Než - hořkost a nechutenství nezmizely. Tchán brzy na to udal zetě u zámeckého hejtmana, že proti rychtářům Jiříkovi Dvorskému a Václ. Černuškovi mluví, na cti je utrhá, osly a krobiany je poděluje. Pan hejtman však usoudil, že to měl Doubek hned udati, ne teprve z hněvu proti zeti a dal Doubka za to zavřít do obecního vězení. Černý pak, aby se vystřihal urážek, potrestán byl panským arestem, t. řeč. dušnicí.

   V zachovaných zápisech jest ještě mnoho těmto podobných porovnání. Jsou sice zajímavá, ale nelze jich pro choulostivý obsah tuto reprodukovati. Všimněme si tedy sporův a žalob, jejichž příčiny často tak malicherné vznikly z rozporův o cesty, žlaby, důjezdy, při truňku, o jarmarcích, nařknutím z krádeže, podvodu, z dluhu, z vády nahodilé a p.

   Šlo-li o spory hospodářské, konalo právo komisi, vyšlo na místo a prohlédlo sporné objekty. Komise ani tehda nebyly zdarma, „vejchod" stál peníze, ale někdy se skromní konšelé spokojili jen hubatkou piva od sporných stran.

   Labe od věků vylévalo se z břehů a působilo za dlouhých dešťův a jarního tání citelné škody na rolích, lukách i sousedských zahradách. Bylo třeba stále opravovati a stavěti nové hráze, jimž hradby říkali. Opatrnost jednoho souseda bývala někdy na úkor sousedu druhému a ze sporů hojil se jen vrchnostenský úřad.

   Tak Václav Duchek r. 1644 zahrazoval vody tok, že Jiříkovi Sovákovi „ne malou, než hrubou škodu" tím dělal. Právo je srovnalo, ale potomci ještě po 50 letech vrátili se k sporu. Alžběta, manželka Tobiáše Kroupy přednesla právu, kterak zvodněné Labe z břehu vystupujíc k stodole a maštali se tlačí a od starodávna že přes sady Pavla Fingra, Jiříka Pelikána a Jiříka Machka odpad svůj měla. Teď ale Fingr u plotu se ohradil a vodě průchod dáti nechce. Po dlouhých řečích a dovolávání se starých zápisů v manuále bylo poručeno nižší místa neohrazovati před vyššími, udělati řádné příkopy a sousedé napomenuti, aby „břehy své tak zvyšovali, aby skrze nedbalost nižším gruntům škoda činěna nebyla, nýbrž láska a upřímnost sousedská nalezena byla."

   Jiříka Frymla, mlynáře, uvedla nicotná příčina ve zlou vůli s Václavem Pelikánem. Postavil žebřík na grunt sadu Pelikánova a k vůli tomu „podotkli se slovy důtklivými," neboť Pelikán vůbec mlynáře v nějakém důmnění měl. Žádal tedy mlynář před právem, ať Pelikán poví, co protiv němu má. I vyznal Pelikán co slyšel od Daniele Novohradského, že prý mlynář vzal z mlýna, kterýž byl




47

panský, dřevo dubové a svému tchánu do Smiřiček odnésti dal, že kladí, které k řezáni jsou (při mlýně stávala i pila) od obou konců paseky uřezuje a vrbu, která na ohradě k mlýnu náleží, že do svého břehu obrátiti dal. Fryml však svědky dokázal, kde dřevo koupil; vyznal, že pravda: která kláda dlouhá, takovou uřezati musí, ale paseky že k potřebě mlýnské obzvláště na lopatky a ne k své potřebě obrací. Po přátelské smlouvě právo nedorozumění jejich „zdvihlo a zmařilo."

   Předchůdce Frymlův, mlynář Mikuláš Pitr měl také spor se sousedem Danielem, hostinským. Daniel zřídiv si nový plot, pokryl ho šindelem, tak že okap do mlynářova sadu zasahoval, což nemálo mlynáře popuzovalo, Ačkoliv jim právo poskytlo několikráte příčiny k porovnání, byla mezi nimi stálá nevole. Konečně rozhodl se 1687 Daniel, že dobrovolně okap na svůj sad předělá, ale Pitr že musí uřezati snětě svých štěpů, pokud hranici přesahuji. Právo je nechalo při vůli.

   Jiný spor vznikl Danielovi z koupi. Jan Holič a Jan Chmelík, sousedé obce holohlavské, svědčili při právu smiřickém, že byli r. 1687 přítomni smlouvě a pili litkup, když Jiřík Koukal, handliř v dobytku z Měst Pražských, připovídal, že ta klisna, kterou Danieli prodal, o vánocích hříbě míti bude. Poněvadž se však Daniel o vánocích hříběte nedočkal, bylo jednání Koukalovo proti § 41, městských práv a Koukal musil ze smlouvy sleviti 4 rýnské. Že se však přece klisna zhřebná našla, stalo se pochybení od Daniela a byl proto před právo postaven. Nedostavil se, vymlouvaje se nemocí a uvolil se dáti Koukalovi 2 rýnské a truňkem jej vypokojili.

   Co neshod přivodily od jakživa truňky! Pak arciť, kdo nad normál pil a nějakou excesi provedl, hleděl smutného stavu svého užiti jako polehčující okolnosti, byv před právo povolán. Václav Pavlásek, soused z Černožic jsa opilý, dotýkal se poctivosti Jonáše Hořínka z Nového Města Pražského. Před právem nepamětí se omlouval a odprosil.

   Podnapilý Jan Rezek z Čáslavek mluvil Kratochvílovi, kupci smiřickému, že manželka jeho dubovky místo karlesů (t. j. višňových holi) prodává. Kratochvíl žaloval Rezka, a ten že to jen z napití omyl, že žádné dubovky, ale věc spravedlivá; a kdyby někdo o karleskách mluvil, on sám že jej viniti chce. Odprosa, truňk.

   I muziky měly zpravidla své finále před právem. Na 1. máje bývalo vždycky veselo. R. 1687 po muzice před 2. májem ubíral se z rychty basista Adam Pavlásek s kamarádem ještě. Potkali známého nám již handlíře Jiříka Koukala a ten na zmožených muzikantech vtip si brousil, oni pak slovy neslušnými se ozývali a konečně do rvaní se dali. Handlíř celou basu rozkopal a s pomocníky svými umělce zbil. Pavlásek volaje o pomoc, utekl se do příbytku Bartoškova. Pomoc přišla, ale nevyplatilo se jí milosrdenství. Rozzuřený handlíř Bartoška zbil až na stavení krev znáti bylo. Poctivé právo rozhodlo, aby Koukal basu zaplatil, zbité dobrým slovem upokojil a zaplatil postranní škody. Ti, co ve rvačce prohráli, připivše handlíři truňkem, za poctivého člověka jej vyhlásili.

   Pro rvačku a porušení solního majestátu dostal se před právo kupec Kratochvíl s Pavlem Pultarem, krčmářem z Divce a Václavem Provazníkem, šenkýřem diveckým. (Krčmář byl majitelem, šenkýř pachtýřem hospody.) Šenkýř přijel si s hospodářem do Smiřic pro pivo - bylo před posvícením r. 1697. Z pivovaru stavili se u kupce pro sůl a pro křídu. Mezi řečí domlouval Pultar kupci, že mu málo hrudky v soli dává, jinde že kupuje sůl lepší. I ptá se kupec, kde Pultar tu privilej vzal, aby směl jinde sůl kupovati než v solnici smiřické. Slovo dalo slovo, v ně i Provazník rýpavými slovy se vmísil a konec konců byl, že kupec
48

milé zákazníky z krámu vystrčil, hůl z poklopu (z okenice) vytrhl, ji se oháněl a do nich bil. Bezbranní jen šelem a jinak mu láli. Mimo nepříjemné pohoštěni u kupce dostali ještě kapitolu „od zámeckých pánů oficírů." Kupovati sůl mimo milostivé nadání, pašovati ji a obcházeti solnici smiřickou, nad kterou milostivá vrchnost ochrannou ruku držeti ráčila, bylo tak trestné, že zatušovalo rvačku a polehčujíc! okolnost: podnapití sousedů diveckých.

   Jednou také r. 1681 přišel podnapilý synek Jiříka Jaroše, souseda černilovského, u mlynáře smiřického zaměstnaný „do verštatu milostivé vrchnosti" t. j. do mlýna a jal se pana otce nenáležitými slovy dotýkati, udeřil jej i do hlavy a za bradu jej rval. Jana z Říkova, soudruha svého také neušetřil. Když vystřízlivěl, úpěnlivě prosil. Dobrák mlynář ohlížeje se na velikou prosbu otce jeho, že jest s pláčem pro Boha, pro milosrdenství boží jednou, po druhé a po třetí prosil, všechno Jiříkovi před právem odpustil.

   Také co Jan Syrůček (1689) při truňku Karlu Langhartovi vyčítal, že by totiž nějaká smetana asi před třemi roky se mu ztratiti měla, a Langhart že toho příčina, omlouval před právem a úbrmany, že jen z opilství mluvil.

   Dokonce i žiželovský rychtář Jiřík Pour měl z napití nedorozumění se zámeckým šafářem (1660.) Úbrman Václav Šedivý z Lužan a Jan Vlach s Václavem Kučerou je porovnali.

   Veliká nevole z opilství a „původem ďábla" vznikla 1654 při jarmarce mezi pokrevními přáteli Matějem Jelínkem a Samuelem Sudliciem, mydlářem poctivého města Jaroměře n. L. Bylo jim sice dle práv Menších Měst Pražských pod lit. A 1 rozdíl 2. dáno na vůli, chtějí-li se z práva smiřického „zdvihnouti", ale neobrátili se jinam. Sudlicius vyžádal si slovutného písaře Jana Strakonického a Štěpána Villingra za úbrmany. S druhé strany dožádán Václav Příhoda, obecní starší, a Matěj Rynkse, kteří vše k dobrému konci přivedli. Předstoupili před právo a ohlásili, kterak se porovnání s pomocí Boží stalo. Připomenuli, že Jelínek je starším cechovním, sám že Sudlicia poctivému řemeslu naučil a dcerku svou, ač ne vlastni, ale paní matku její za manželku maje, z maličkosti k dobrému vedl, ve věcech nebezpečných vojenských jako o vlastní starost měl a jí poctivost zachovati hleděti nápomocen byl, jak se také vedle ochrany Boží stalo. Pak ji Sudliciovi k manželství zasnoubil, výpravou opatřil a ještě že ruky své nad ní a dítkami jejími zavříti nechce. Sudlicius vida volnost a lítost tchána svého a vzpomenuv všech dobrodiní jeho, zapomněl opilých řeči, truňkem vlna tchánovi připil, a že jej do smrti za otce míti chce, prohlásil.

   Na jarmarcích smiřických nescházeli nikdy židé. Přicházívali z Nového Bydžova, z Hořic a z Jaroměře. Jaroměřskému Jakubu Léblovi a bratru jeho Filipovi vedlo se tu jednou velmi zle. Smola, mlynářský tovaryš a Blažek, tovaryš při zámecké kovárně (stála v nynějším čísle 140 na Sternbergově nábřeží) pohádali se se židy, škrtili a bili je. Po smlouvě úbrmanské je však odprosili, vyznali, že jim židé nikdy neublížili, a výtržnost že jen „z vožralství a roztopášnosti" učinili.

   O vlněném trhu 1652 Jan Kučera z Třebechovic vytýkal v opilství Václavu Joškovi z Rychnova „nevyvedení z rukojemství." Řeč jejich trvala dlouho a v ní přezděli si hrdlolhářů a šelem. Úbrmani je však přátelsky srovnali.

   Získati rukojmě nebylo asi snadné, neboť rukojmě bral na se velkou tíhu zodpovědnosti. Chtěl-li totiž kdo před výslechem ujíti vězení, mohl žádati za rukojmě. Rukojmě slíbil úřadu, že za trestaného ručí a kdykoli by potřeba kázala, že se postará, aby žalovaný k úřadu se dostavil; kdyby se však nedostavil, že zaplatí 200 kop míš.




49

   Slíbili tak r. 1647 Adam Sovák a Jan Mikulanda, sousedé smiřičtí, když ručili za Jana Bočka, jinak Růžičku z Hrochova Týnce. Týž podvedl Salornenu, dceru tesařovu nenáležitě a proti přikázání Božímu. Doznání Bočkovo i Salomenino je detailní poklesek lásky, na nějž byly kruté tresty. Zámecký hejtman na poníženou suplikaci a žádost rukojmě propustil Bočka z vězení a odevzdal záležitost městskému právu. Ubohá Salomena byla z města vypovězena a bylo jí hledati službu mimo smiřické panství; nad to jí pohroženo „kdyby se jinak chovati nechtěla, že bez milosti tak jakž se na takové zle zachovalé a bezbožné náleží, mečem trestána bude." Boček ušel trestu jen tím, že se dal k regimentu J. E. hraběte Gallasa „za soldata potřebovati."

   Zajímavý je zápis z r. 1688. Tenkráte, když Smiřice na podzim dali „foršpan vojákům frankovským, jel s přípřeží Jindřich Doubek a Jan Syrůček až do vsi Dvořiště. Vykonavše povinnost, vypřáhl a zůstali v krčmě na noc. Druhého dne vraceli se na prostých koních domů. Že pak Syrůčkovi zima bylo, slezl a šel pěšky, aby se zahřál.

   I stalo se, že kůň Doubkův sehnuv se, chomout ztratil, aniž toho Doubek v dřímotě snad pozoroval. Za to Syrůček v zadu kráčející chomout zvedl, své kobyle na krk ustrojil a v duchu se smál svému plánu. Doubek po hodné teprv chvíli uznamená, že kůň ztratil chomout. Dá se do lání a jede chomout hledat. Šibal Syrůček ani muk! Marně Doubek chomout hledá a vrátí se konečně od třesovické hrázky, kde se dobře pamatoval, že kůň ještě chomout měl. Vraceje se, dojel svého kamaráda v dlůhodvorských polích a k svému překvapeni spatří ztracený chomout na kobyle Syrůčkově. Nerozuměl žertu, zlodějů nadával, Syrůčka trnovou holí přes hlavu šlehl až krev tekla. Syrůčkovi zajiskřilo se v očích, chytil valacha Doubkova, Doubka s koně srazil a chomoutem po něm hodil. Pád Doubkův byl těžký. „Od správce církevního velebnou svátost přijal" a tři neděle se hojil. Rychtářské právo smiřické učinilo k němu „vejchoz" a shledalo na hlavě bouli, na levé noze 2 místa odřená a třetí místo modré, „tělo na bok tuze ztočené a zapuchlé." Syrůček hned do arestu vzat, ale třetího dne na rukojmí propuštěn. Když pak Doubek zdravější jsa osobně k právu se dostavil, učinilo právo „s mnohovzácnou radou urozeného a statečného vladyky pana Pavla Vojtěcha Fialy J. M. Šternberských sirotčího, všech panství dobře zřízeného hejtmana" tento nález: „Oba v té nechvalné pranici zároveň se provinili. Syrůček zaplatí felčaru od hojení, ale Doubek za bolest nic žádati nesmí, protože první Syrůčka okrvavil a ten se pak jen bránil." Právní outraty zaplatili každý polovicí.

   V poddaných vesnicích bylo také všelijakých půtek; rovnaly se před vlastním právem, ale když se rozvaděné strany nemohly srovnati doma, odkázal je smiřický hejtman před právo města Smiřic. To nabývalo tím vážnosti a důležitosti a činilo milost stranám, když uctivě žádaly, aby před úbrmany srovnati se mohly. Co pan Tylš, jinak Čapek a Václav Jičínský, oba sousedi z Brzic doma si nemohli vyřídit, kde jeden druhému odporoval a při svém stál, to podařilo se srovnati smiřickým přátelům r. 1648.

   Ve Smržově nevědělo si právo rady se šenkýřem Hořínkem. Kde koho si dobíral a zejména rychtáře a konšele. Byl jednou, dvakrát, třikrát k právu citován, ale nadarmo; ještě hůře si vedl a rychtáře tím více „plundroval slovy nenáležitými." Teprve před smiřickým právem šel za své přestupky do prosa.

   Ano i samo právo jedné obce octlo se před právem smiřickým z nařízení hejtmana zámeckého a bylo dobrou kapitolou trestáno. To bylo tak: Tři mládenci v Pileticích (1687) Jakub Eliáš, Václav Eliáš a Václav Krám hráli v karty a tu konšel Martin Franěk beze vší opovědi sebral jim karty se stolu, Tím chybil. Měl
50

nejprve (dle artikulů) hru zakázati a kdyby neposlechli, právně zakročiti. Mládenci nemile vyrušeni prudce se ozvali, Krám konšele uhodil a nastala řež. Slavnostně zakročil mezi ně rychtář Lukáš Boušek, ale v té mele ztratil z ruky právo. To byla ještě větší chyba, ano i ostuda! Odtud ta „dobrá kapitola". Mládenci, protože na konšela sáhli a tím tedy i „vrchnost milostivou a dědičnou potupili," arestem ve Smiřicích trestáni byli.

   Ku konci ještě spravedlivě poznamenávám, že ani sám smiřický rychtář Jan Šaršoun neušel záznamu v manuále pro neslušná slova s Jiříkem Rollem (1673). Úbrmani je srovnali, ale „kdyby při tom posedění konšelském nebylo, k větší různici a zlé vůli mezi nimi přijití mohlo."




51

Popravy a tresty.

   O surovém právu útrpném není ve Smiřicích nikde zmínky. Za to jsou písemné doklady o hrdelním právu. - Rozsudek, z něhož nebylo odvolání, vynášel president a rada nad apelacemi na hradě pražském. Po publikování ortelu vykonána poprava. Šibenice či „spravedlnost" ze šesti sloupů sestávající stála v nynější Liebigově třídě. (V gruntovní knize z r. 1775 čteme, že císař František I. „skrze dvůr a přes pastvišťata zderazská po kopaninách podle stínadel na hatě a Smiřicemi do Opočna na honbu jeti ráčil.")

   Jednu popravu, o níž se zachoval zápis, vykonal kat z Dobrušky, jindy mluví se o katu smiřickém. R. 1738 poznamenáno, že Josef Nezbeda, kat smiřický, žádá za panské dříví. Jiná poznámka praví, že r. 1763 Nezbeda svou katovnu prodal Janu Pírkovi a sám si vystavěl chaloupku „na štěpnici." Po smrti katově i ženy jeho chaloupka se rozházela, „protože blízko obecních stodol stála a že by tam po straně lid cizí a podezřelý přechovávati se mohl." Nebylo katovny také potřebí; byloť již r. 1754 hrdelní právo ze Smiřic vyzdviženo a přeneseno do Hradce Králové.

   O popravách a rozsudcích jsou zachovány tyto zprávy:

   R. 1725 dne 18. srpna odpraven matkovrah Pavel Skrovný „pro spáchaný mord, tedy tak těžké a pohoršlivé provinění své. Pro strach a výstrahu jiným, sobě ku zaslouženému trestu byl při vyvedení z radního domu v pravý prs rozpálenými kleštěmi uštknut, pak mečem na hrdle ztrestán katem dobrušským."

   Třetího máje 1727 Jan Michek odpraven „in puncto Latrocinsi" (loupežná vražda.) Byl s něho řemen řezán, pak k potupě do hovězí kůže zašit a na popravní místo smýkán, tam s hůry dolů kolem lámán, do kola vpleten a do povětří vyzdvižen.

   R. 1731 odsouzeni byli apelací na hradě Pražském Mikuláš Vostrý na hrdle provazem a Alžběta Voláková mečem.

   R. 1732 vynesla rada nad apelacími za Karla hraběte z Kolovrat a Frydricha z Lichtenberku rozsudek v češtině zubožené: „Měvše se od práva města Smiřic Václava Zilvara, Dorotu Zilvarovou, Magdalenu Klankovou, Václava Klanku, Magdalenu Zilvarovou, Václava Svobodu a Jiřího Těmína při témž právě pro kacířstvo vězením zjištěných, spolu s dobrovolným jejich vyznáním se týkající odeslanou
52

žádost a otázku o svém pilném a bedlivém povážení na ni toto naučení dávají a z práva nacházejí, že naddotčení zločinci čtvrtletním obecním v železích a poutech vykonat majícím dílem (t. j. prací) potrestáni býti mají, vše podle práva." Co Těmín pro víru svou zkusil, o tom je zmínka ve stati o poměrech náboženských.

   R. 1754 měl býti Matěj Sláma řetězem spravedlnosti přitužen a provazem na hrdle potrestán; otec jeho měl v domě kázním k práci býti přinucen, ale oba vzali odvolání skrze právního přítele, syndika Saltenwolfa z Jaroměře a dočkali se příznivého vyřízení: poprava změněna v kázní dům. Provinili se ex capite abigeatus, respective restationis (krádeží.)

   Mravopočestnost byla žádána bezvýjimečně a přestupky proti ní kárány citelně rychtářem, vrchností i samými spoluobčany. Lid tupil nešťastnou, která stojíc na pranýři (u kostela), musila volati na kolemjdoucí: „Vítám vás do kostela - já jsem se dopustila."

   Přísně také byli trestáni ti, kdož křivdili právu a urazili vrchnost. Nejmírnější byl asi trest, musil-li provinělý podepsati revers, že se více urážky nedopustí. Tak r. 1782 Fr. Lužnička podal revers: „Tak, jakož náš městský protokol poukazuje na mou chybu, uznávám a na budoucnost se zavazuji: kdybych buď kdekoli tím nejmenším pohaněním buď práva rychterního neb celé obecnosti městyse Smiřic ublížil, vyměřené spravedlnosti se podrobuji, což podpisem stvrzuji."




53

Nájezdy, kontribuce válečné a průtahy vojsk 1866. Episoda Exnerova.

   Prvá zpráva o válečných útrapách smiřických datuje se z roku 1437. Tehda 27. prosince měštěníné královédvorští učení Husová Smiřice vyplenili a vypálili. *)

   O několik let později pověstný lupič a uchvatitel, Kolda ze Žampachu, ač na vysokých školách pražských všestranného vzděláni nabyl, přepadával s tovaryši svými kupce na stezce kladskopolské, a byl postrachem všude. Neušetřil ani krajiny smiřické, učiniv 5. června 1450 veliký zájezd po bohatých vesnicích okolo Jaroměře, Smiřic a Holohlav.**)

   R. 1645 Švédský lid vraziv na panství smiřické, rozbil ležení své u Semonic a celé okolí poplenil. Vůdce Vittenberg a Žoldstein měli svůj stan ve Smiřicích.

   R. 1691 píše vrchní smiřický své vrchnosti: Vojsko chvála Bohu před osmi dny odtáhlo a ubozí lidé naši mnoho štěstí k odchodu mu přáli. Měl jsem je tu po 4 měsíce a týden.***)

   Švédská armáda způsobila tu spousty škod, připravivši mnohého až na žebrotu. Dávky na vojsko tak tížily občany, že si dobrušský písař zavzdychl: „místo tance nastaly rance."

   Tíhu soldatesky lze vyčísti z „Počtů kontribučních na všelikerý příjem a vydání v městyse Smiřicích a Malých Smiřičkách" (1696—1758.) Účty nejsou sice všechny, ale přece se dá vybrati z nich hojně dat, z nichž poznáváme zajímavé věci ze života předků.

   Při verbování zemských rekrutů bylo Smiřicům vystaviti dva muže. Jeden se mohl vyplatiti 65 kopami, druhý musil býti odveden in natura. Nastávalo vždycky vyhlížení a shánění muže k vojsku schopného, jakož i peněz výkupných, k nimž přispívali synkové sousedští, kterým bylo příjemnější platit „vojenskou taxu" než sloužit; přispívali čeledínové, ano z lásky i děvečky. R. 1714 sebráno tak 119 kop, ku kteréž částce čeleď 13 kopami přispěla. K verbování rekrutů a výlohám s tím

-------------------
*) Hájek a Pubička.
**) J. Hraše: Dějiny města Náchoda.
***) Archiv musea kr. Českého.
54

spojených byla k Smiřicům přidělena Malá Skalička. R. 1714 přispěla 22 kopami. Ani o dobrovolné rekruty nebyla toho roku nouze. Sehnáni hned čtyři. Dva se hned prodali po 20 kopách, třetí „cizopanský chlap" nevyhovoval v zdravotním ohledu a obec s ním měla jen vydání „za truňk a kus jídla." Více stál však ten pravý: Jan Dostál z Bydžovska. Zverboval jej řezník Dvorský, jenž za své běhání byl odměněn dvěma kopami mimo outratu na cestách. Náhodou však vydání rostlo. Dostalť náš voják „prašivinu" a musil býti léčen. Felčar smiřický, jenž mu „strupovaté nohy hojil", počítal si 2 kopy 48 grošů, sedlář, u něhož byl Dostál 4 neděle ubytován, dostal 17 grošů, za vyprání košil dáno 7 grošů, za svíčky „když se vartoval" dáno 22 grošů. Za 29 dní protrávil 4 kopy 50 grošů „kostgeldu". Uzdraviv se, odejel rekrut do Mladé Boleslavě, kde měl býti teprve asentován a do vojska vřaděn. Smiřičtí dali mu na cestu košile a punčochy, pan primas jej koňmo doprovázel - rozumí se, že na účet obce - v Boleslavi poručil „Dostála vyčistit a hlavu mu napudrovat". Na rozchodnou vyprosil si Dostál na primátorovi ještě pár grošů.

   Jiná zmínka o verbovaných rekrutech činí se r. 1742, kdy byl naverbován Jan Kudrnáč z Pardubic, poslaný do Benešova, jenž stál 14 kop mimo 24 kopy za oves pro jeho koně, pak r. 1517, kdy bylo na „vychováni rekruta" Krištofa Pecha, v Hradci asentovaného, dáno 8 kop a na Josefa Němce z Vlčkovic 9 kop. Při veliké rekrutýrce r. 1744 z těžka obec 2 rekruty ze Slezska dostala, při čemž vydáno bylo 53 kop.

   Nejen k dobrým mravům, ale k povinnosti obce náleželo zásobiti a vyčastovati vojsko přátelské, jestliže se tu na pochodu zastavilo. Obec ovšem nerada viděla vojsko ve svých zdech a kde mohla, hleděla býti ušetřena. Šlo-li to, dokonce i podplatila rozhodující činitele. Když měl 28. června r. 1713 tábořiti ve Smiřicích regiment pěchoty, darovala obec „panu komisaři" 5 kop, aby regiment jinou obec obšfastnil.

   Ne tak snadně zbavila se obec obrsta St. Amoura, jenž tu 3. února tři dny se svým štábem „rasttag" ležel; stál Smiřice 73-kopy.

   Hned, jakmile se pan obrst u Bitnarů ubytoval, posláno do Hradce pro vědro vina za 13 kop, koupena u Knířka v Hradci drůbež a lahůdky. Daniel Novohradský ve Smiřicích dodal za 56 grošů červené oříšky. I prostým vojínům vedlo se dobře. Sousedům, u nichž byli vojáci ubytováni, bylo vše od obce nahrazeno (ovšem, že to kontribucí pak musili zaplatit.) Soused Hendrych a Špringr, „co ty chlapy Jídlem vychovávali", dostali po 3 kopách 25 gr. Jan Holič měl na bytě 9 chlapů, Jan Balcar 3, u Janků měli 6 dragounů, vdova Frimlová 4, u Holmanů byli 4 forýři; u zámečníka bytoval zámečník a kuchař, u Brandštátra adjutant, u Mikuláše Pelikána vojenmistr, u lazebníka auditor, u Jakuba Syrůčka profous, u primasa Jiříka Duška bylo 12 osob, mezi nimi 4 „huboisti."

   Jako vrchní velící měl Amour tábořiti po delší čas v Novém Městě n. M. Tam se mu však nelíbilo, chtěl bydleti ve Smiřicích. Aby se tedy smiřičtí uvarovali „velikých outrat a hrozných škod", dali důstojníkům 11 kop, aby vůdce svého „přešvadírovali" k stálému pobytu v Novém Městě. Přes to, že se do N. Města vrátil, dal si od smiřických vyplácet denně „za tři porce".

   Táborův a vojenských průtahův jest v účtech zaznamenáno několik. Počátkem r. 1732 leželo tu 1/2, comp. würtemburských rejtharů s 29 koni. Pak přešla Smiřicemi milice císařská, přišli komisaři vojenští, jimž „učiněna zdvořilost" tím, že se vše, co protrávili, zaplatilo; časem odvezen nějaký důstojník do Jaroměře, Heřmanic, Hradce a j. Příchod vojska býval předem oznamován, aby se obyvatelé




55

a zejména šenkýři připravili. Stalo-li se, že ohlášené vojsko nepřišlo, tu musila obec hraditi šenkýřům, aby chystanými zásobami škody netrpěli.

   Vydáni taková hradila se rozvrhem kontribuce měsíčně, často však bylo nutno rozepsati ji mimořádně. Mimo to poskytovala obec ze svých luk sena a sousedé pomáhali přípřežemi. Tak stalo se slovo kontribuce příšerou dusící sedláka a každého skoro občana.

   Zvláště však doba, která Marii Terezii přinesla úděl válčiti s dravým Fridrichem II., byla smiřickým hořkou vzpomínkou. R. 1741 bylo nutno vybrati 1100 kop za šest měsíců. Sotva jedno vojsko odešlo, přišlo druhé. V září přitáhl od Králové Dvora princ Leopold Anhalt z Dessavy, vůdce vojska brandenburského, jehož pobyt vyžádal 177 kop. Pro každého vojáka musily býti připraveny 2 libry masa, 2 libry chleba a pinta piva. Ze Smiřic odtáhl princ do Hradce, kde nocoval v biskupské residenci.*)

   Bedřich II. usiloval vůbec o země české; ve své taktice hrabivé, lstivé, podvodné zabíral kraj po kraji. V nebezpečí pohlcení ocitly se Čechy, když obsadil kraj litoměřický, boleslavský, královéhradecký a Pardubicko. Prusové řádili loupežně. Když si na to stěžoval nový král český, Karel Albert, psal Bedřich Dessavskému, že má kuře tak škubati, aby nekřičelo. Ale kuřátko naše bylo škubáno všemi. Bylo v Čechách tehdy patero vojsk: naši, Bavoři, Sasové, Francouzi, Prusové. S Prusy přišlo 1741 mnoho vystěhovalců českých z Berlína a okolí, aby dostali, co tu opustiti musili. Byli z Opočna, Lochenic, z Bukoviny, z Předměřic, hlavně však z panství smiřického.**)

   Po Anhaltovi usadil se ve Smiřicích na 11 dní štáb generála Kesslera s kompanií rejtharů. Po nich přišly 3 skadrony dragounů nassavských, konečně 105 mužův a tolikéž koní dragounů rottenbürgerských.

   Roku následujícího nařízena byla „landmilice", k níž se musili dostaviti všichni hajní a myslivci z Opočenská, nařízena sbírka „pro královnu naši", a den co den byla obec ochuzována nějakými výdaji válečnými. Jednou chytili 2 husary a „lifrování" jich do Bydžova spojeno bylo s útratou 2 kop, podruhé zaplatili útraty „za 5 pacholků, co s pakážním vozem u Jakuba přes noc byli," jindy musili vydati 40 otepí sena, jindy 35 atd.

   Barbarské drancování Prusů r. 1745, kteří ze Smiřic k Nedělištím se brali, zůstalo rovněž v smutné paměti. Stěží se sousedé vzpamatovali z oběti a ztrát a již hrůza válečná rozlila se válkou sedmiletou (1756-1763.)

   18. září 1756. rozložilo se císařské vojsko, jehož vůdcem byl Piccolomini, mezi Smiřicemi a Černilovem, majíc hlavní stan v Oujezdě. Očekávalo 2 regimenty jízdy a jeden pěší, jež se u Smiřic proti Prusům postavily; 21. záři svedena půtka, ale císařští ustoupili. Prusové pak zůstali u Smiřic a teprvé 21. října odebrali se k Jaroměři a k Č. Skalici. Císařští rozložili se na jich místě u Smiřic a Holohlav.

   V l. 1757 zásobili smiřičtí trutnovskou zásobárnu vojenskou ovsem za 170 kop, moukou za 50 kop, 42 mandeli slámy, 132 porcemi chleba a j. Na bojišti smiřickém pochováno toho roku 24 vojínů. Za kopání hrobů vydala obec 4 kopy, 327 liber svíček „do špitálu u varty vojenské", 61 liber masa a 1 1/2 čtvrce krup čtyřiceti Chorvatům, „kteří nás od pruského štráfováni obhajovali."

-----------------------------
*) J. Solař: Dějepis Hradce Kr.
**) F. A. Slavík: Pruské usilování o země české.
56

   Mučivých útrap dočkali se předkové naši 1762. General Neyvidcezeny přitrhl od pruského komanda s kozáky do Holohlav a vysílal odtud rozkazy „na nemožné věci, drancování a vydobejvání." *)

   I rok 1866 přinesl Smiřicím dny hrůzy a zděšení:

   Počátkem června 1866 tázala se zemská vláda smiřického velkostatku, kolik pokojů, posteli a j. lze čekati k disposici ve válce. Baron Liebig nabídl zámeček v Hořeňovsi pro 40 postelí upravený. K obsluze lékařské přidělen dr. Rosa. Městská rada k podobnému dotazu nabídla 20 postelí ve dvou třídách, posluhu a stravu raněným a uvolila se 40 koní vydržovati. Velitelství pevnosti Josefovské konajíc přípravy k válce, upozornilo v květnu městskou radu smiřickou, aby v případě, kdyby se stavidla na Labi a Metuji v Josefově zarazila, obyvatelé Smiřic na to byli připraveni." **)

   Od jara již bylo ve Smiřicích 7 baterií josefovských dělostřelců, kteří v hatích pilně cvičili. Množství vojska přešlo tu 25. června. Od Olomouce táhl 1., 3., 58., 13. pluk k Miletínu s 800 vozy. Ve Smiřicích vyměňovaly se tehdy přípřeže. Sám Benedek přejel Smiřice 26. června a 28. již 7 pluků rozložilo se v oboře (od zámku k Hubilesu) a v bažantnici (od Smiřic k Černožicům). Posledního června vytrhány u Josefova koleje a vozy expedovány do Smiřic. To byli již Prusové u Sebuče za Jaroměří a 2. července měli již linii od Sebuče k Chlomku a odtud ke Zderazi, kde utábořiti 4 pluky husarů. Cestu z Holohlav do Smiřic a 3 mosty smiřické obsadilo asi 50 husarů. Závody smiřické dodávaly Prusům piva, vína, octa a kořalky. Kávu kupovali u kupce Slezáka. Dříví a dobytek brali, kde jaký byl. Smiřickým začínalo býti úzko. Obyvatelstvo zřidlo útěkem.***)

------------------------
*) Archiv Musea kr. Českého.
   **) Okresní výbor vydal 15. června vyhlášku: „Všeliká naděje na udržení míru zmizela. Za několik dní, snad i hodin, bude naše udatné vojsko přinuceno odrážeti drzého nepřítele a trestati mečem jeho zpupnost, vlast naši snižující. Vojsko, synové naši bíti se budou za nás, chrániti budou majetek a čest naši. Jak neměli bychom s nimi sdíleti všichni strasti válečné a přicházeti těm, kdož budou raněni, s všemožnou pomocí vstříc, aby učiněni jsouce k další obraně neschopnými, nalezli potřebného ošetření za čestné rány pro vlast utržené? Vyzýváme proto obecní představenstva, aby zavedla v obcích dobrovolné sbírky příspěvků pro poraněné vojíny naše a očekáváme, že dobrovolně a obětovné obyvatelstvo nebude otáleti a pokud síly jeho stačí, bude přinášeti oběti na oltář vlasti. Příspěvky, záležející v penězích, v prádle, cupanině, obvazadlech a j. přijímá s vděkem okresní výbor. Cupaniny obstarají zajisté rády školní dítky pod dohledem svých pánů učitelů; outlocitné paní a odrostlejší dívky hodí se pak nejlépe k upravování obvazadel prádla pro raněné. - Bůh ochraňujž a žehnej vlasti naší." Občanstvo smiřické i děti zajisté nelenily. Mimo jiné i 6 pekařů smiřických neodkladně pomáhalo v pevnosti (pp. Sehnoutka, Juliš, Výr, Kvasnička, Horák, Litomyský), obuvníci nabídli se dodávati obuv atd.

   ***) Dne 8. července přišel oddíl pruských pěšákův od Holohlav k zámku smiřickému a kázal domácím lidem rozebrati most u masných krámů, jež stály před mostem k Sternbergovu nábřeží. Nebylo odporu ani odkladu. Jistý krejčí ze Skaličky, maje na spěch, neuposlechl výzvy pruského vojína, aby domácím pomohl; dostal ránu šavlí, že stěží do lazaretu čibuzského se dostal. Přes most zůstaly toliko 3 trámy. Jakmile Prušáci poodešli, položili Smiřičtí na trámky prkna, aby sami sobě přechod usnadnili. To však zle pobouřilo pruského důstojníka, který hned poručil prkna odstraniti. Tu Vojtěch Exner, kovář, muž neobyčejně silný, jsa jediný mezi přítomnými jazyka německého znalý, jal se bez bázně důstojníkovi vysvětlovati, proč si sousedé na trámky prkna položili; v řeči nejevil mnoho respektu, neboť byl rozpálen škodou, kterou mu Prušáci spáchali sebravše mu všechno kovářské náčiní. Důstojník tak byl popuzen, že velel vedle stojícímu vojínu, aby užil proti Exnerovi zbraně. Náš Exner však nečekal. Než se kdo nadál, octl se voják v Labi a důstojník na zemi. Exner ještě důstojníkovi odňal kord povytasený a pádil s ním do Josefova k velitelství. Bylo po něm jiným vojákem vypáleno, ale bez výsledku. Střelnou ranou polekán hostinský Černý, vyběhl ven, pochopil situaci a vytáhl z Labe vojáka ještě živého. Zahanbený důstojník odebral se do hlavního stanu pruského v Litíči, aby tam oznámil násilí smiřických, kteří hned poctěni byli návštěvou většího oddílu vojska (pokračování na další stránce - pozn. P.)




57

   Přešly kritické chvíle, pohřbena byla fúrii válečnou zkosená těla molodců chrabrých a škola naplnila se raněnými Poláky a Sasy. Ošetřoval je lékař Pšorn, navštěvoval je a korespondenci jim vyřizoval P. Mitiska. Psal rodičům všech tu ležících raněných, kde mají svého syna, jak se mu vede a p.; přicházely i odpovědi a dotazy z Polska a ze Sas.

   Ku konci srpna převzal rakouský úředník od pruských vojínů správu nádraží. Vzpamatoval se i velkostatek Liebigův, jenž po čas války za 172.000 zl. škody utrpěl, a zůstaly jen vzpomínky na dusné dny leta 1866.

-------------------
pruského; městská rada měla vydati kord a Exnera, úřadující radní J. Čeněk, továrník A. Malburg a hostinský Černý vyzváni odebrati se do Litiče vypovědět svědectví. Svědci jeli v kočáře, doprovázeni pruskou stráží, na níž u Semonic vypálil rakouský myslivec; padl kůň a desátník klusal za povozem. Výstřel se neopakoval na znamení p. Malburga, jemuž napadlo bílým šátkem mávati. Dva svědci po výslechu domu propuštěni, p. Malburg zůstal v rukojmí, pokud neodevzdají Smiřice kord a Exnera. Nabídka, že se podobný kord zaopatří, nebyla ovšem přijata. Rukojmí, maje mnoho známosti v důstojnictvu josefovském, pokusil se vyjednávati tam. Vrátil se však se svým pruským doprovodem s nepořízenou do Litiče, kam už také přibyla pokorná deputace smiřických. Prosíce za odpuštění, poukazovali, že Exner prý ani není příslušníkem obce smiřické, která, jak vojsko samo dosvědčí, velmi ochotně a zdarma všech viktualií Prusům poskytuje atd. Pruský velitel měl dosti na tom a propustil rukojmí vyžádav si revers:

   „My podepsaní měšťané města Smiřic vděčně uznáváme milost obci smiřické tím propůjčenou, že pruské vojsko před Josefovem nižádné odvety nežádalo za násilí Exnerem na vojsku pruském spáchaném. Za sebe i své spoluobčany slibujeme všemožně se starati aby byl Exner chycen a pruskému vojsku dodán. Víme dobře a také svým spoluobčanům to sdělíme, že při nejmenší nekázanosti našich spoluobčanů proti královskému pruskému vojsku byly by na městečku Smiřicích přísné represálie konány.

   Psáno v královském pruském hlavním stanu v Litiči dne 11. července 1866. Podepsán Jan Čeněk, Albert Malburg, Josef Valášek."

   Deputantům padl kámen se srdce a Prušáci neuzřeli už ani kordu ani Exnera.
58

Nevítaní hosté.

Má každá snad obec v pamětech svých kapitoly smutné. Tu válečný nájezd a vyssávání vojskem nepřátelským i přátelským, jindy neúroda, hlad, mor, cholera, povodně a jiné katastrofy. Vypravují o nich anály i tradice, a neposlední místo v nich zaujímají nehody požárové.

   Ve sporých památkách písemných ve Smiřicích uchovaných činí se r. 1697 zmínka o požáru jen mimochodem při dobrovolném porovnání mezi úřadem konšelským se strany jedné a sousedem Tobiášem Kroupou se strany druhé o nějaký kout za domem při Labi; kout vznikl přestavbou domu, jenž spolu s jinými v prach ohněm obrácen byl dne 21. juni.

   Z jiného přátelského porovnání mezi pozůstalými syny po nebožtíku Jiříku Pelikánovi vyčteme, že požár zmíněného dne vyžádal si i obětí lidských. „Jiřík Pelikán, spolu s manželkou, jedním synem a dcerou skrze týž rychlý oheň o životy a téměř na prach shořeni přišli. Tak co tu po nich - však dost na mále - od dobytka a nějaký kousek plátna, které tehdáž v domě nebylo, zůstalo, o to se náležitě a svorně rozdělili. Najdouce nějaký peníz, nejmladšímu Mikulášovi dali, poněvadž do vzrůstu mnoho potřebovati musí a oni od rodičů už něco užili." Spáleniště č. 8. se štěpnicí odhadnuto bylo na 200 kop míšeňských.

   O jiném požáru, při němž i mlýn shořel, činí se zmínka r. 1723.

   Staří občané smiřičtí pamatují pak obrovský požár v roce 1839. Za nesmírného vedra 11. srpna o 1. hodině vypukl oheň v poslední stodole na obci stojící. Patřila Janu Šustovi z č. 105. Oheň se tak rozběsil, že schvátil 24 stodoly a 56 domů. Katastrofa děsná ! Není třeba mnoho fantasie, abychom si představili zmatek, nářek, bídu, snahu uchovat jen život a s trpkou resignací patřiti na ničivé řádění živlu. Shořely domy do podvalí, shořely masné krámy, radnice se školou, mlýn i s koly vodními, ano i most. A ku podivu - na zmar nepřišel žádný život - při ohni samém; teprve při uklízení trámů vyžádána dodatečná oběť. Lid byl nejen bez přístřeší, ale neměl ani co pojisti. Mnohý nemohl ani pomýšleti na znovuzbudování příbytku; spáleniště daroval a jen výměnek v novém stavení si vymínil.

   Škoda odhadnuta na 50.236 zl. a pojištěným dostalo se celkem 13.424 zl. Sbírka, k níž přispěli úředníci na zámku, magistrát Hradce Králové a Josefova, bratří Mautnerové a jiní vynesla 2846 zl. Mimo to mnoho vozů přivezli jaroměřští, trutnovští a j. s chlebem, moukou a vařivem. Pachtýř pivovaru Abraham Mautner,




59

   jehož šlechetná rodina vezdy jen dobro pro Smiřice konala, sytil po mnoho dnů 80 lidi masem a chlebem. Čas zhojil pomalu ztráty, jedné však cítíme podnes: Vyhořel s radnicí bohatý archiv. Jest charakteristický výkřik obchodníka Vencelína (bydlil v dnešním domě p. Malburga st.), když se požár rozšířil na radnici: „Zachraňte jen archiv!" Výkřik svědčí zajisté o vzácnosti archivu i o vzdělané duši, jež znala cenu písemných památek.

   V roce 1850 opatrní otcové za starostování pana Antonína Choděry a za úřadování p. Kučery jako policejního revisora vydali a v známost celé obci uvedli řád, jenž tuto uvádím, shledávaje v něm věci zajímavé a pro srovnání dnešního rozkvětu hasičstva důležité:

Pořádek
při požárech v městě Smiřicích.

   K zamezení ohně následovní pozornost je ustanovena:

   1. Noční hlídka dvěma ustanoveným ponocným pozůstává v tom, aby od začátku noci až do jasného dne pilně celým městečkem procházeli.

   2. Jejich povinností jest na oheň bedlivi býti; mezi časem hlídky nemají se v hospodách nebo jiných domech zdržovati, tak brzo jak skrze nějaký podezřelý smrad od kouře nebo vzniklý oheň něčeho by pozorovali, hnedle o tom zprávu dáti, skrze pokřik, znamení na buben nebo na zvon o povstalém neštěstí ohně povědomost učiniti.

   3. Kouřiti tabáku nebo zacházeti se světlem v nebezpečných místech pod pokutou 1 zl. c. m. zamezeno jest.

   4. Chlebové pece před ohněm nebezpečné každý vlastník jest povinen v dobrý stav uvésti, sice kdyby jakékoliv porušení při držené úřední visitaci nalezeno bylo, trestem osobního arestu kárán bude.

   5. Nebezpečné trouby, které z kamen do komína vedeny bývají, musí se hned odstraniti, zkušeným mistrem zednickým bezpečně před ohněm znovu pořídit, jakož i každý nebezpečný komín, kuchyň hned na místě, kdyby od kohokoli pronešeno a oznámeno bylo, a důkaz toho před rukama byl, docela zbořen a topení v takovém příbytku zamezeno bude.

   6. Dohlížeti na taková nebezpečná místa, kuchyně, komíny a jiná okolostojicí stavení mají páni policejní dohlížitelové v městečku Smiřic k tomu cíli zřízení, dohlídky takové každoměsíčně mají předsevzíti a k dalšímu oznámení veleslavnému okresnímu ouřadu předložiti.

   7. Kominík v Smiřicích jest zavázán pod zodpovědností nejenom komíny v určitém čase čistit, nýbrž také každé do kuchyně z kamen bezpečné trouby čistit; od metení komína jest mu plat 4 kr. vysazen a za pucování trub musí každý hospodář zvláštní mzdu doručiti.

   8. Každá oprava stavení, kuchyně, komína musí předběžně představenosti městské se oznámit, zkušeným zednickým mistrem předsevzít pod dohlídkou policejního dohližitele, však bezplatně.

   9. Při každém šetřeni stavení, komínů a kuchyní bude jeden zednický mistr, kominík a představenost potažena.

   10. Střelba blíže domů pod pokutou 35 krejcarů se zamezuje.

   11. Topiti ohně blíže domovních stavení od mládeže tělesně se trestat bude. Páni školní učitelové mládeži to na srdce vložit povinni jsou, jaké dobrodiní a proti tomu jaké neštěstí skrze oheň k očekávání jest a povstává.

   12. Národní stráži v městečku Smiřicích za povinost a sousedskou poslušnost se klade v každém požádání, v čase ročních trhů bedlivým dohlížením, procházením mezi krámskými boudami, by nebezpečnost ohně hned zamezena a přetrhnuta byla, kouření tabáku a zhřívání se na uhlí docela nepřipustila.

   13. Zákonem ze dne 19. března a 20. máje 1802 zakázáno jest veřejné kouření tabáku po veřejných ulicích, zvláště pak tam, kde chytající věci se nacházejí jako v chlévích, stodolách a j. pod pokutou 10 říšských tolarů a při nemožnosti zaplacení přiměřeným káráním. Tímto novým pořádkem každému zdejšímu obyvateli poznovu se v paměť klade.

   14. Sušeni lenu okolo kamen, jakož velké zásoby dříví neb jiných nebezpečných věcí zamezeno jest. Též nedovoluje se míti okolo komínů slámu a seno uložené.
60

   15. Čistit len, potírat, řezanku řezat, mlátit obilí v nočním čase při světle hořícím se nepřipouští.

   16. Hospodářové a hospodští zodpovědní jsou za svou čeleď a lidi příchozí; zvláště mají se přesvědčit o stavu, povolení písemném k cestování u cizích příchozích.

   17. Popel nikdy v dřevěných nádobách trpěn nebude, nýbrž do vyházené a vyzděné jámy sypán býti musí.

   18. Noční stráž má býti počínajíc 1. říjnem až do posledního března vždy od 9 do 4 hodin ráno, pak od 1. dubna od 10 do 3 hodin ráno.

   19. Z tohoto přehledu povstává, aby se oheň rychle uhasiti mohl, aby řebříky a stroje z obecního jmění opatřeny byly a aby každý občan, řemeslník a čeledín povědomost měl, kterak se při ohni zachovati má: aby někteří k nošení vody, jiní k opatrování ochráněných věcí, jiní ke stříkačce, k trhání střech atd. ustanoveni byli.*)

   a) Kominík musí ihned při ruce býti a k ochraňování věcí nápomocným se snažiti.
   b) Tesaři, zedníci a pokrývači mají na střechy vstoupiti a dle nařízení představenosti střechy dolů házeti. Ostatní k postavení řebříků a přinášení háků a v trhání střech potřebovati se dáti.
   c) Mlynáři, krupaři, bednáři, pekaři, barvíři, provazníci a hrnčíři k přinášení vody do stříkačky se svými konvemi mají se nechat.
   d) Truhláři, ševci, řezníci, hospodští, koželuzi, nádenníci a čeledínové k stříkačce přiděleni jsou.
   e) Koláři, sedláři, sklenáři, soustružníci k odnášení a přinášení věcí, při tom kupcové k opatrování odstraněných věcí jsou ustanoveni.
   f) K vedení mundštuku stroje i stříkačky jest Jan Černohorský, Jan Veselovský a Hojný podřízen.**)

   20. Každý, jenž se vynasnaží, aby se oheň zamezil a nešířil, má z obecní kasy 1 zl. k. m. obdržeti.

   21. Ten, jenž se o městské právo uchází, povinen bude mimo předepsanou taxu hotově složiti 30 kr. k. m. na zaopatření nástrojů.

   22. Každý domácí hospodář vázán je opatřit si dokonalý řebřík a hák, aby v nastalém neštěstí sobě neb spolusousedu pomoci mohl.
------------------------------------

   Mimo požáry stiženo bylo naše město i jinými zhoubami.

   V letech 1628 a 1629 velikými spoustami sněhu a dlouhotrvajícími mrazy v Čechách utrpělo jmenovitě zboží pana Adama Erdmana Trčky veliké škody. Na panství smiřickém vyhynulo 365 osedlým osobám všechno obilí ozimní a 160 osedlým přes polovici obilí a 161 osedlým zůstala sotva třetina. Hlad ozval se v těch časích po Čechách.

   Hůře ještě bylo r. 1693. Vrchní Heyzlar píše vrchnosti, že lidé jedí šmahem houby a tím více že zmírají. „Jen nás Bůh války chraň!" volá.

   V r. 1745 dostoupila bída nejkrajnější meze. Karel J. Bienenberg***) v díle: „Versuch über einige merkwürdige Atterthümer im Königreich Böhmen" praví, že lidé na Smiřicku, zvlášť ale na Chlomku u Habřiny, trpěli, jak očití svědkové mu vyprávěli, že lid jilovité hlíny z Chlomku jako hnětené malty k pečení chleba užíval „bez škody na zdraví."

-----------------------------
*) Počátky, prvky pro zařízení hasičského sboru.
**) Prvý byl zámečník, druhý kovář a třetí puškař.
***) Hejtman kraje hradeckého




61

   Dějiny české zaznamenávají velké řádění moru v letech 1681, kdy na 100.000 lidí morem zemřelo a ještě větší pohroma stihla království v letech 1769, 1770 a 1771, kdy z hladu v Čechách 150.000 lidí zahynulo.

   V roce 1805 panovala pak taková drahota, že korec žita stál 50 zl. Nejnuznějším 280 osobám rozdávána byla v zámku smiřickém rumfortská polévka zdarma a byl pro ně hromadně pečen chléb na náklad císařského fondu.

   V účtech kontribučních z r. 1721 praví se, že při loňské (1720) drahotě málo dobytka bylo, ale letos (1721) že mnoho vepřů sousedi chovají, tak že více vybráno pro pastýře, než plat jeho činil.

   Cholera, nezvaný host z delty Gangu navštívil r. 1826 Evropu a po strašlivém řádění zmizel v r. 1836. Poctiv neblaze říši ruskou vnikl do Polska, r. 1831 do Německa a Rakouska přes Halič, r. 1832 do Čech a dále na západ a vrátil se opět do Čech r. 1836.

   V krajině smiřické v každé vesnici zřízena stanice nemocniční s posluhou. Mrtvola ihned na hřbitově bez obřadů zakopána. Mimo to i jiné výjimečné věci zavedeny. Nosičům mrtvoly dovoleno bylo kouřiti z dýmky; půsty se nezachovávaly, knězi bylo dovoleno teplou snídani před mší svatou požiti, a „půlnoční" na štědrý den konala se v 6 hod. večer.

   Proslulý rodák smiřický Dr. K. Černý, pak Dr. Levy a ranhojič Ignác Konvička získali si obětavosti a léčením velkých zásluh a jména jich žila v dobré paměti.

   Ani r. 1850 nezůstaly Smiřice cholerou ušetřeny.

   Zpráva z úřadu obecního oznamovala 5. května 4 oběti c. k. okresnímu úřadu do Dvora Králové, jenž věnoval zdravotnictví opravdovou péči. Skonfiskoval třem hostinským smiřickým několik sudů špatného piva, veřejnými vyhláškami upozorňoval na opatrné požívání ovoce, salátu, okurek, na čistotu pokrmů i domácnosti, jakož i na opatrnost při namáhavější práci ve žních. Zakázáno šenkýřům vodu do piva liti a varováno od pití kořalky. Purkmistrovský úřad musil pilně referovati, zemřel-li neb onemocněl-li kdo.
62

Poddanství.

   Poměry poddanské vyvinuly se zejména v 17. století tak, že byly přímo otroctvím. Lid poddaný nebyl pánem svých pozemkův a přece se nesměl odpoutati od hroudy, nesměl se stěhovati, ba neměl ani práva bez svolení vrchnosti se ženiti, vdávati, děti své na řemeslo nebo studie dáti, záviseje úplně na libovůli vrchnosti, její drábů nebo na surových často a vyssávavých úřednících. Robotil mnohý od slunce východu až do západu, tedy po 16 hodin v létě,*) robotil po všechny dny všední, ba i v neděli a ve svátek, neboť den robotní určovala si vrchnost sama. Nevolnictví zmírněno teprve patentem z r. 1738.

   Vrchnostenské svolení k jakékoli věci bývalo však vždycky draze, někdy i nelidsky vykoupeno. Mnohé vrchnosti zanechaly po sobě nepěkný obraz pamětní svou tvrdostí a vydíravostí. Zejména proti úředníkům svíraly se pěsti týraných. A nebývalo spravedlivého dovolání nebo urovnání; naopak suplikantům vedlo se ještě hůře.

   Jakýsi Ptáček z Výravy ucházel se r. 1702 přímo u smiřické vrchnosti hraběte Šternberka o spravedlnost, chtěje po vlastní matce držeti statek proti vůli otčíma. Pan hejtman smiřický jej však zbil, vyhnal a k vrchnosti nepřipustil.**)

   Přestěhovati se na jiné místo bylo možno jen s listem výhostným. Na př. Jan Rudolf Trčka píše trutnovským: „Martin Kuhmart ze vsi Maršova, poddaný obce Vaší předstoupivše přede mne, zprávu mi toho činil, že jest k stavu manželskému Annu, dceru Krištofa podruha ze vsi Černilova poddanou mou za manželku oblíbil a tu že se na gruntech mých vosaditi a živnost svou provozovati chce. Žádajíce mne snažně, abyste mu toho přáli a jej na grunty mé listem zhostným propustili za toto přímluvné psaní. Jehožto žádosti slušné oslyšeti nemoha, vedle něho se k Vám přimlouvám a žádám, že jemu téhož ženění příti budete a jej na grunty mé, poněvadž své lepší bytí uznává, listem zhostným poddanosti i k spravedlnosti jeho propustíte, čehož se Vám v podobné příčině toho odměniti nepominu."

   Rozumí se, že listy zhostné a přesídlení na grunty jiné byly zdrojem příjmů vrchnosti, pánům direktorům, vrchním, písařům, a kde komu.

   Jan Řehák z Čibuze zaplatil r. 1689 za propuštění ze vsi do městečka (Smiřic) vrchnostenskému úřadu 12 rýnských.

---------------------------
*) J. Svátek: Dějiny Čech a Moravy.
**) Zemský archiv musea král. Českého.




63

   Za svolení k ženitbě brával direktor 1 zl. 30 kr.

   Vrchnost kryla se za úředníky, úředníci za vrchnost. Nic nekonalo se z lásky k lidu, lid za vše platil. Obec platila z rycht výsadních, z masných krámů, ze solního obchodu a z j. buď penězi nebo naturaliemi, totiž slepicemi, vejci, peřím, obilím a p. Dle urbáře z r. 1588 platily Smiřice vrchnosti 7 kop 22 grošů 15 denárů úroku ročního.

   Všemocné vrchnosti bylo ovšem snadno i majetek svého poddaného si přivlastniti, dal-li tento nějakým proviněním k tomu příčinu. Václav Vojtěch Šternberk, poručník nezletilého Josefa hrab. Šternberka (1687-1698) vydal „punkta a milosti", dle nichž:

   1) „Z těch jistých poddaných, kteří od léta 1618, za času té nešťastné rebelie a na to následující české vojny z panství sběhli a zemřeli, připadne mil. vrchnosti z jejich spravedlnosti 3 a ke kostelu, jemuž službami božími byli připojeni, 1/2 dílu."

   2) Po tom, kdo se dal od Královské Milosti za vojáka verbovati a po 12 neb 15ti letech se nevrátil a o grunt přišel, dostal se vrchnosti 1, přátelům 3 díly.

   3) Kdo „z rozpustilosti neb svévolně" s panství sběhl a do 10 nebo 15 let se nevrátil, ztratil všechen majetek. Navrátil-li se, zůstalo na vůli vrchnosti, aby mu všechno nebo díl byl vrácen.

   4) „Po svobodné osobě ženské, která s mužskou též svobodnou osobou k pádu přišla", připsán byl 1 díl vrchnosti a 2 díly ženě s dítětem.

   5) „Po zmrhané vdově, která by se podobně s mužskou osobou něčeho dopustila, připadne vrchnosti 1 díl, 2 díly se jí ponechají".

   6) „Pokud by se na dvořích 1618 zpustlých nějací nápadové, v kteréž žádní nápadnici se neohlašují, vynašli, připadají zcela a zouplna vrchnosti; než - pokud by se kdo v budoucnosti hlásil na ten který nápad, měl o tom slyšán a jemu zadost učiněno býti".

   7) Zemřel-li v hraběcím špitále špitálník, připadl 1 díl jeho majetku špitálu, 2 díly přátelům. *)

   R. 1772, když poddaní panství smiřického, nemajíce obilí ani k setí ani k výživě, odvolávali se na špatné časy a neúrodu a prosili hraběte Paara, aby směli povinnou dávku poprutniho obilí odváděti toliko v penězích a to: místo pšenice 15 kr. z měřice, místo ječmene 10 a z ovsa 7 kr., bylo s nimi smlouváno. Hrabě žádal za měřici pšenice 24 kr., za ječmen 18, za oves 12 kr. Došlo k dohodě, dle které platili poddaní za pšenici 16, za ječmen 12, za oves 6 kr. Tím dostalo se vrchnosti z panství 540 zl. Při tom sleveny byly dlužné, jako nedobytné dávky, jež činily celkem 11102 měřice pšenice, 1010 měřic ječmene a 9896 měřic ovsa. V případě, že by poddaní neodváděli peníze správně, ustanoveno, že nastane zase starý způsob odváděti obilí a dluhy že budou neúprosně vymáhány.

   K utvrzení úmluvy byly vydány 2 listiny. Prvá se strany vrchnosti byla opatřena podpisem a pečetí hraběte Paara a svědků: Václava a Filipa svobodných pánů z Haymerle. Druhá se strany poddaných opatřena podpisy rychtářů a pečetěmi obci. Viz vyobr.

-----------------------

*) Opis těchto punkt nabídl mi laskavě zvěčnělý poslanec pan Jaroš z Čáslavek.
64

   Martin Uhlíř, který byl v 1. 1763-1774 děkanem v Holohlavech a očitým svědkem trýzně a vzpoury a jemuž samému odepřeli osadníci robotit, doznává ve svých pamětech,*) že na žádném druhém panství nekonala se tak velká robota pěší i ruční jako na Smiřicku.

   Když r. 1775 čtvrtým patentem dostalo se poddaným značné úlevy, když se směli bez svolení panského ženiti, stěhovati a synky na studie a vandr posílati a vrchnost již daně neurčovala a nevyměřovala, zůstala přece ještě - robota. Poddaný měl se vyjádřiti, podrobuje-li se ustanovením posledního patentu nebo chce-li robotit dle patentu z r. 1738. Sedláci však nechtěli se rozhodnouti ani pro starý ani pro nový patent, domnívajíce se, že jim pravý patent vrchnost zadržuje a byli odhodláni domoci se svobody tuhým odporem.

   Již v prvých dnech měsíce března 1775 dálo se shlukování lidu na Smiřicku po příkladě sedláků broumovských, náchodských a j. Na 200 sedláků z Plesu, Jásené a odjinud, ozbrojených kyji, holemi a podávkami shrnulo se 19. března do smiřického zámku, žádajíce mluviti s vrchním. Avšak setnina dragounů a poprava holohlavského sedláka Špringra a chalupníka Víznara ustrašila nadšené bojovníky z lidu tak, že povstání na Smiřicku bylo udušeno. Vzpoura rozlila se po celých severovýchodních Čechách, ale osudy vzbouřenců známy jsou porážkou u Chlumce a jinde.

   Na účastníky bouří, kteří z obavy před trestem do ciziny prchli, vydán zatykač. V náchodském archivu zachoval se popis Václava Jušký-ho, poddaného panství smiřického, který před trestem prchl:**) „Je prostřední postavy, zavalitý, v ramenou trochu nahnutý, černých vlasů a poněkud černých oči, podlouhlého sivého obličeje, zahnutého špičatého nosu, vzdorovitého vzezření, dívá se stále jen pod sebe, mluví česky. Všedního dne nosí kazajku, zelený lajblík, světlé žluté koženky, boty a čepici ze sukna zeleného. V neděli nosí klobouk na 3 strany sražený, zelený kabát a lajblík bez kapes, úzké žluté kalhoty, bílé punčochy, boty z teletiny se žlutými přaskami."

   Ani po vydání srpnového patentu nenastal absolutní klid. Nespokojenost s patentem zlomena byla vždycky mocí vojenskou a pokutami. Teprve po založeni urbářů nových (na panství hořeňovském r. 1777, na smiřickém 1780) bylo ticho.

   Zásadou patentu bylo, že se robota vyměřovala dle berních povinností, rozdělujících robotníky na 11 tříd.***)

   Podruzi robotili 13 dní v roce. Chalupníci, kteří platili 57 kr. berně, robotovali 26 dní v roce. Kdo měl polnosti, z nichž platil nejvýše 9 zl. 30 kr. daně, robotoval 3 dny v témdni.

   Čtvrtláník, který až 14 zl. daně odváděl, robotoval 3 dny týdně s jedním kusem tažného dobytka.

   Celoláník robotoval 3 dny v týdnu s 4 kusy dobytka tažného; mimo to poslal 1 osobu k práci ruční v čas žní a osevu (3 dny v týdnu.) Za to dostal robotník 1 1/2, libry chleba.

   Rychtářům, pokud trvali v úřadě a šenkýřům, kteří musili bráti pivo z panského pivovaru, byla robota úplně slevena. Tak poznamenáno mezi jinými také u Václava Hanky, šenkýře v Hořeňovsi, otce spisovatele Hanky (1777). Také pasáci obecní a invalidi byli roboty sproštěni. Baráčníci místo roboty drali v zimě panské peří.

----------------------
*) „Z Pamětí P. M. Uhlíře." Vydal L. Domečka nákl. měst. musea v Hradci Králové.
**) J. Hraše v Archeolog. Památkách 1901.
***) J. Svátek: Dějiny Čech a Moravy. Kniha 6.




65
(změněna úprava - pozn. P.)

Dle soupisu z r. 1777 robotilo:

obec / sedláků / chalupníků / baráčníků / za rychtáře / t.č. konšelé
v Divci / - / 6 / 5 / V. Pultara / -
v Malé Skalici / - / 14 / 14 / T. Boučka / -
v Libranticích / - / 3 / 17 / 17 / Jan Kutlka, V. Šrámka / M. Toman
ve Svinarech / - / 20 / 8 /
v Mezleči / - / 23 / -
v Maršově / - / 6 / - / Jan Tylše / Petr Volf
v Prorubech / - / 7 / 16
v Jásené / - 7 / 17 / 24 / Mat. Marka / J. Kašpar
v Smržově / - / 14 / 1 / Jiří Kusého / V. Černý
v Rusku / 2 / 5 / 6 / J. Adamíry / M. Kubásek
v Habřině / 11 / 24 / 9 / M. Skořepy
v Černilově / 17 / 30 / 37 / K. Hájka
v Neznášově / 2 / 15 / / 4 / Št. Valáška / J. Černý
v Rožnově / 6 / 21 / 9 / V. Pácalta
v Ertině / 10 / 3 / 12 / V. Hlavy
v Semonicích / 12 / 8 / 12 / V. Novotného
v Brzicich / 15 / 31 / 21 / V. Krále
v Plese / 1 / 31 / 22 / Jan Petra
v Pileticích / - / 3 /3 / Jiří Šrámka / V. Černý
v Bukovině / 5 / 11 / 8 / Jan Svíčky
v Černožicich Čáslavkách / 8 / 19 / 5 / M. Řeháka / V. Hynek
v Holohlavech / 9 / 23 / 9 / J. Hodka / V. Růžička
v Rozběřicich / 2 / 7 / 5 / J. Stránského / J. Procházka
v Oujezdě / 4 / 14 / 4 / K. Petrače / K. Řiha
v Libřicích / - / 8 / 18 / Jiří Marka / V. Voltr
v Čibuze / - / 6 / 2 / V. Duchka
v Hubilese / 1 / 6 / 4 / Jiří Těmína
ve Vel. Skalici / 8 / 12 / 9 / K. Šrámka / J. Matuška
v Lejšovce / 1 / 7 / 8 / Jan Binara / V. Fabián
ve Vlkově / 3 / 10 / 12 / Jan Adamiry / V. Rezek
ve Výravě / 1 / 17 / 17 / Jan Voltra / Jiří Voltr

V Holohlavech zaplatili 1780 3/4láníci:
Jiří Sehnoutka z 28. čís. 57.44 zl.
Frant. Springr z 29. čís. 44.33 zl.
Jan Karpišek z 19. čís. 52.30 zl.
Matěj Kotlant z 42. čís. 52.30 zl.
Jan Hodek z 31. čís. 51.21 zl.
V. Niedráček z 25. čís. 45.58 zl.
konajíce třikrát týdně se třemi potahy robotu jízdní a třikrát týdně od sv. Jana do sv. Václava robotu ruční za 1 1/4 libry chleba.

Půlláníci:
Pavel Syrůček z 11. čís. zaplatil 44.33 zl.
66
(změněna úprava - pozn. P.)

Václav Chmelík z 15. čís. zaplatil 45.58 zl. a robotu konali jako 3/4lánici.

Chalupníci:
Václav Pácalt z 16. čís. danil 15.50 zl.,
Karel Adamíra z 12. čís. danil 11.30 zl.
Jiři Matějček z 41. čís. danil 12.24 zl.
Václav Petrák z 39. čís. danil 11.54 zl.
Václav Růžička z 36. čís. danil 11.45 zl.
Josef Klouza z 43. čís. danil 8.20 zl.
konali toliko ruční robotu třikrát týdně od sv. Jana do sv. Václava.

Chalupníci:
Jakub Kučera z 30. čísla zaplatil 6.33 zl. a robotil 2 dny týdně,
Václav Rozvařil z 27. čísla zaplatil 7.80 zl. a robotil 2 1/2 dne týdně,
Anna Chlupatá ze 17. čísla zaplatil 5.33 zl.
Pavel Kučera z 35. čísla zaplatil 5.53 zl.
Václav Veverka z 38. čísla zaplatil 5.15 zl.
Václav Machek z 40. čísla zaplatil 5.15 zl.
Matěj Wiesner z 8. čísla zaplatil 6.30 zl.
Adam Vognar z 10. čísla zaplatil 7.80 zl.
Václav Martinec z 46. čísla zaplatil 5.15 zl.
Jan Chyba z 47. čísla zaplatil 5.15 zl.
Jan Karel z 45. čísla zaplatil 5.52 zl.
Josef Knejp z 44. čísla zaplatil 2.38 zl.
Jan Tomášek z 14. čísla zaplatil 5.15 zl.
Václav Andrejsek z 37. čísla zaplatil 4.34 zl.
J. Syruček z 34. čísla zaplatil 3.54 zl.
Václav Kotlant z 13. čísla zaplatil 2.36 zl. a robotili po celý rok.

Obyvatelé Smiřic neměli tak odporných břemen.

   Dle seznamu robotníků císařského panství z r. 1780 bylo jim toliko otavu a seno z malé a velké louky panské v oboře skliditi a uložiti do panských seníků. Této povinnosti zbavili se 20. června 1807 za ročních 30 zl., kteréž zaplatili, kdož neměli vrchnostenských pozemků. Mimo to byly r. 1807 všechny naturální dávky na všecky časy zrušeny a přeměněny v dávky peněžité.




67

Artikulové, kteří se čítali lidu vesnickému o soudech konaných ve Smiřicích.

   O výročních soudech vyslýchal zámecký hejtman stížnosti všeliké, které přednésti mohl lid obecní nebo obecní starší, konšelé i rychtáři; urovnávaly se gruntovní pořádnosti a vykonávaly se volby a přísahy rychtářů, konšelů a obecních starších. Při té příležitosti přečetl hejtman shromážděnému lidu napomenutí důtklivá, výstrahy a rady. Byly napsány v 18 článcích*), které se nám zachovaly rukopisně z r. 1707 v archivu města Náchoda. Jsou zajímavým kulturním dokladem poddanských poměrů z konce 17. a počátku 18. věku.

   Artikul 1. zněl:
   Rychtáři, konšelé a jiní do povinnosti zvolení! Jest do vás naděje, že podle vykonaných přísah tak pokračovati, zlé rušiti, dobré zvelebovati, rozsudky spravedlivě činiti a těm, kteří vám jsou k správě poručeni, dobrým, příkladným životem předcházeti budete.

   ČI. 2.
   Naproti tomu vám sousedům pod správu patřícím se poroučí, abyste těmto představeným vašim všelijakou uctivost a poslušnost prokazovali, co se vám od nich k dobrému vrchnosti milostivé neb obce poroučí, to beze vší protimyslnosti ochotně vykonali, v hromady neb společnosti sousedské pilně se najíti dávali, tam se ctně a pokojně chovajíce, co se Vám přednášeti neb nařizovati bude, bedlivě pozorovali a plnili. Který by se tak nezachoval, ten jiným ku příkladu přísně potrestán býti má. Naproti tomu jestliže by se komu od ouředních osob co ubližovalo, takovému cesta na kancelář k vedení stížnosti otevřena jest. Daremné obsílky a při rozsuzování pří lidských zbytečné a na škodu stran se vztahující pití a cechování Vám se skutečně zapovídá.

   ČI. 3.
   Poněvadž vše, co člověk k obživení svému potřebuje, ano všeliké požehnání od Pána Boha všemohoucího pochází, a Bůh za takové dary prošen a vzýván

-----------------------------
*) Písař špatně čísloval, překročiv číslici 15.
68

býti má, jest jednoho každého povinnost a tato se dostatečně poroučí, abyste na mši svatou a kázání slova božího s manželkami, dítkami a čeledí pilněji, nežli se posavad dálo, chodili, tam zanechajíce daremných rozprávek skroušeně se modlili a kázáni bedlivě poslouchali; děti a čeládku k pobožnému a ctnostnému životu vedli, je do škol k cvičení jich vystavených a obranných pilně posílali, tak aby oni Pána Boha znáti a jeho svaté přikázání plniti se učili a vy z nich před Bohem nikdy těžce odpovídati nemusili.

   ČI. 4.
   A jakož se to našlo, že mnozí z vás zasvěcené svátky špatně světí, nýbrž do lesa pro dříví chodí a jiné hmotné práce konají, skrze což Pán Bůh k hněvu a spravedlivému trestu se popuzuje; pročež na koho by co podobného shledáno bylo, takový přísně trestán býti a 5kop míš. pokuty k chrámu Páně beze vší vejmluvy složiti má a musí.

   ČI. 5.
   Jest vůbec známo, že skrze hru v karty, kostky a jiné podobné stvoření nic jiného než různice, pranice, láni, zlořečení, proklínání, sakramentování a jiné hříchy povstávají. Pročež se pod vejš psanou pokutou všeliké takové hry a láni skutečně zapovídá.

   ČI. 6.
   Když čas stavění sirotků přichází a rychtářům se věděti dá, mají všichni jak sirotci tak i z živých rodičů děti co by od desíti let stáří bylo na kancelář pilně dostaveni býti a žádný zatajován, mnohem méněji od rychtáře neb koho jiného bez vědomí hejtmanského v služby projednán býti nemá.

   ČI. 7.
   Lidí cizopanských bez listu fedrovního neb povolení od vrchnosti jeho ať nikdo do služby ani do podružství nepřijímá, pro uvarování pokuty sněmem a právy vyměřené, podobným také spůsobem povalečův, škůdcův zemských, zlodějů, lidí ve víře podezřelých, osob ženských neřádně se chovajících a jiných těm podobných žádný přechovávati nemá, nýbrž takové ne podací lidi ven z panství puzeni, podací pak na kanceláři dostavováni býti mají.

   ČI. 8.
   Úroky, contribucí a jiné povinné poplatky, též úroční, poprutní a půjčované obilí dobře vyčištěné časně odvádějte a takových dluhů na sobě nezdržujte, vědouce o tom, že ten, který by nedbanlivost a váhavost na sobě ukazoval, skutečného trestání neujde.

   ČI. 9.
   Roboty všeliké až posavad nedbanlivě vykonány byly a snad a bez snadu možnější ušetřováni bývali a chudší dotahovati musili. Pročež budoucně v tom rovnost zachována býti a jeden každý rychtář robotu na obec jeho uloženou časně a ten den, kdy se nařizuje vše zouplna vypravovati, se sousedy sám býti neb jestli by se pak vynašlo, že by rychtář pro svůj vlastní zisk někoho ušetřoval, tehdy netoliko povinnosti zbaven, ale vedle velikosti a malosti provinění pokutován bude. Který by pak ze sousedů povinné roboty nevykonal, ten podobně na penězích pokutován býti má.




69

   Čl. 10
   Myslivosti všelikých na všechny spůsoby pod velikou pokutou prázdni buďte, zvěři a ptactvu ani sami ani skrze čeládku neškoďte, nýbrž když se slepice bažantní neb koroptve kde zanesou a v čas klizení sena neb žni na ně se trefí, žádný ať hnízdem a vejci nehejbá, nýbrž nejbližšímu myslivci ihned věděti dá a místo ukáže. Kdyby pak kdo z cizích lidí buď nižšího neb vyššího stavu jakou myslivost na panství provozovati chtěl, toho nižádnému netrpte. Byl-li by z vyššího stavu, na jméno jeho se ptejte, aby na gruntech panských nic podobného nečinil, jeho napomeňte, jméno pak jeho ve kanceláři oznamte. Byl-li by nižšího stavu, takového jíti a na kancelář dodati hleďte. Psům po polích a lesích běhati nedopouštějte, nýbrž je doma uvázané mějte. Jestli že by čí pes v poli neb lese postižen a od myslivce zastřelen aneb čí jest byl, na kanceláři dokázáno bylo, tedy jeden každý takový do důchodu 2 kopy a myslivci od zastřelení 30 kr. pokuty složiti musí.

   ČI. 11.
   Na rybnících, poltrubích, struhách, řekách a potocích chytáním ryb, rakův, bobrův a vyder pod skutečnou pokutou žádný ať neškodí, struhy a příkopy, kterými voda do rybníků jde, jeden každý v svém gruntu a kde povinen jest, když tomu čas příhodný bude, ař náležitě vyprázdní a vycedí, tak aby se voda nevylévala a jim na gruntech škody nečinila.

   ČI. 12.
   Roli, luk a všelikých připadností zastavovati, odprodávati na polovic neb třetí mandel, bez povolení hejtmanského síti se skutečně zapovídá. Jestli že by se toho kdo dopustil, ten přísně potrestán bude a kdo by co na roli neb louku půjčil a neb s některým co sel, ten o to přijití má.

   ČI. 13.
   Věděti jest, že se ve staveních se světlem velmi neopatrně zachází, tak že kdyby Bůh obzvláštně nechránil, začasté by oheň byl vyšel. Pročež se přísně poroučí, aby jedna každá obec háky a žebříky veliké způsobila. Sousedi pak, kteří komínů nemají, takové sobě vyzdvihli, je začasté vymetali a před ohněm ubezpečili, s louči po maštalích, chlévích a stájích nechodili, tabákuv stavení nekouřili, neb příklady čerstvé jsou, že se jím zatrousilo a od ohně nenabyté škody staly. Kdyby pak - čehož uchovej Bůh - od koho oheň vyšel, má se ihned pokřik státi a všichni sousedi hasiti a brániti, spravedlivě pomáhati mají. Ten, který by při takové nešřastné příhodě krásti se opovážil, dle vyměření práv na hrdle bez milosti trestán býti má.

   ČI. 14.
   Jest věc téměř již zde navyklá, však nenáležitá a vohyzdná, že skoro jedné schůzky, posvícení neb svadby není, aby nějaká různice a pranice se nestala, čímž důchod panský skrze neodchod piva se ztenčuje a šenkýř skrze smazání řádů ke škodě přichází. Pročež se rychtářům a šenkýřům i všem sousedům dostatečně poroučí, kdyby - kdo buď on kdo buď - jakou různici začíti chtěl, aby se ho hned zmocnili a do trestání obecního dali, následovně pak na kancelář dodali. Co takového buřiče následovati bude, to on nejlépe zví; v čemž také i to se rozuměti má, kdyby kdo někoho na cti utrhal, lál a zlořečil.
70

   Čl. 15
   Která tak obec jaké cesty neb mostky spravovati povinna jest, má rychtář na to bedlivý pozor dáti a co k spravení potřebné jest, to časně a trvanlivě napraviti, tak aby lidé přespolní na nesprávu jich co naříkati neměli.

   ČI. 16.
   Je to již na některé šenkýře shledáno, že začasté ani piva ani páleného nemívají, dokonce z nich někteří na silnici že odjinud takové berou v domnění se uvádějí. Z té příčiny posledně se napomínají. Kterýkoli by půl dne bez piva a páleného byl, neb pivo falšoval, ten pokaždé jednu bečku soli pokuty dáti musí. A který by odjinud takové bral, trojnásobným způsobem pokutován bude.

   ČI. 17.
   I to se skutečně vynašlo, že mnozí na cizopanství obilí do mlýnův vozí a nosí, čímž mlynář škodu nésti musí*). Pročež na koho by co takového uznáno bylo, ten pokaždé 5 kop pokuty mlynáři ku pomoci nájmu jeho dáti a k tomu trestán býti má. Kdyby pak mlynář někomu za spravedlivé nečinil aneb jeho šiditi chtěl, ten sobě může na kanceláři stěžovati a má se mu náhrada slušná státi.

   ČI. 18.
   Poněvadž vrchnost milostivá k svému zalíbení a pro svou příležitost novou cestu hned od Smiřic až na Ples s velikou prací a nákladem skrze lesy a pole udělati a spůsobiti, jí pak lípami a jeřábkem vysaditi dáti jest ráčila, tedy aby s pokojem zůstala a žádný přes ní jiný, jedině sama vrchnost - nejezdil, méněji - - - (utrženo).

   Závěrek.
   Jsouce tehdy vrchnosti milostivé a dědičné dokonalé vůle mínění a poručení, aby předně čest a chvála boží se rozmáhala, důchody J. V. H. milosti i vaše obecní se rozmnožovalo, mezi vámi svornost, láska a náchylnost sousedská rostla a všeliké zlé přetrháváno bylo.

   Protož se Vám všem dostatečně poroučí, abyste to vše, co vejš psané artikule obsahují, skutečně plnili a vedle nich pokračovati nepomíjeli, tak aby Bůh všemohoucí, požehnáním svým božským vás obdařiti a vrchnost milostivá nad vámi ruku ochrannou držeti příčinu jmíti ráčila.

-----------------------
*) Lid z panství musil jen v panském mlýně mleti, jako šenkýři pivo jen z panského pivovaru bráti musili.




71

Spor panství smiřického a opočenského o dvůr Libníkovice.

   Panství smiřické za posledních Trčků rozšířené, skoníiskováno po smrti Jana Rudolfa Trčky (+ 20. září 1634) a nedáno místa poslední vůli jeho, kterouž panství přátelům svým odkázal. V deskách zemských 2) připomínají se na panství tehdáž: ves Smiřičky, Smiřice, Holohlavy, Sendražice, Máslojedy, Lípa, Dub, Sovětice, Račice, Benátky, Habřina, Hustiřany, Lužany, Neznášov, Rožnov, Rtyně, Černožice, Semonice, Brzice, Mezlečí, Ples, Jasenný, Libřice, Výrava, Černilov, Librantice, Újezd, Bukovina, Čibuz, Vlkov, Smržov, Lejšovka, Svinary, Bohánka, Maňovice, Chlumek, Habřinka, Klenice. Mimo tyto obce v deskách nacházíme v urbáři r. 1655: Čáslavky, Jeřičky, Rozběřice, Proruby, Maršov, Libnice, Divec, Hubiles, Skalici, Lhotu za Maršovicemi. V urbáři z roku 1588: Zderaz, Újezdec, Bukovinu.

   Panství opočenské zabíralo: Opočno, Frimburk, Dobrušku, Třebechovice, Městec, Hrádek, Kounov, Olešnici, Křovice, Újezd, Jilovice, Klášter, Očelice, Podolí, Zádolí, Přepychy, Křivice, Ostašovice, Vyhnánice, Novou Ves, Bolehošť, Újezdec, Ledeč, Polánky, Skeřice, Rohenici, Meziříčí, Čánku, Stránku, Stěnkov, Krňovice, Nepasice, Blešno, Jeníkovice, Králové Lhotu, Tošov, Mokré, Dobříkovec, Pohoř, Půlici, Mělčany, Semechnice, Val, Provoz, Běstviny, Březiny, Kršovku, Bačetín, Sudín, Domašín, Myškov, Ohnišov, Rzi, Sedloňov, Vanůvku, Slavoňov, Sněžné, Bystré, Janov, Tis, Polomy, Plasnici, Šediviny, Kamenici, Spáleniště, Netřebu, Rozkoš, Nedvězí, Dobřany, Houdkovice, Trnov, Slavětín, Hlohov.

   Dvě léta po smrti Trčkově vládli nad statky zřízení komisaři a teprv 10. května 1636 vynesen z kanceláře dvorské nález, jímž Trčkové ctí i statky propadli. Vědělo se však již před nálezem, kterak proces dopadne. Byloť Trčkovi dokázáno, že si „s rebely" dopisoval, penězi je podporoval, o zámyslech knížete friedlandského, záhadného Waldsteina že věděl atd.

   Již v r. 1635 zapsal císař 30.000 zl. na panství opočenské pro Rudolfa z Colloredu, hraběte z Walsee a bratra jeho Jeronýma. Po dotčeném nálezu přešlo panství Opočno celé v dědičné držení Colloredům. Smiřice s tvrzí Žiželovsí,
72

Rodovem, Hořeňovsí a Sádovou daroval císař Matyáši, hraběti z Gallasu za prokázanou službu. Známo dále, že Piccolomini Náchod a Leslie Nové Město n. M. obdrželi.

   Postoupeni statků v opočenských a smiřických na nové držitele nestalo se ovšem najednou. Komise pracovala při inventuře r. 1636 od ledna do září. Ze zbylých listů v Smiřicích chovaných viděti, že jednotlivé statky na Opočensku postupovány k dědičnému a pravému užívání 15. ledna, 22. června, 30. srpna. Císařským komisařem byl Mikuláš starší Talacko z Ještětic a na Ouřeňovsi, hejtman kraje hradeckého. Jemu k ruce dáni rytíři: pan Jan Opic z Ernsteinu a pan David Jan ze Šliseleku, J. M. C. buchhalterie radové. Mimo to súčastnil se komise od Colloredů jmenovaný plnomocník pan César Doktor Veci, nescházel ovšem ani hejtman opočenský, urozený a statečný rytíř pan Jan Rašín z Riesenburka a pan Vilém Hendrych Odkolek, hejtman smiřický. Komise objížděla dvory, vesnice, co kde našla, do inventáře vložila a s pečetí hejtmanovi jej odevzdala. Tak právně i Libníkovice byly zinventovány. Při tom výslovně šafáři nakázáno, aby od té chvíle, t. j. od 15. ledna 1636 „na pana hejtmana smiřického poručení více neparýroval," nýbrž hejtmanu opočenskému poslušnost zachoval „a na poručeni obedýroval."

   Podivno, že přes jasné zinventování Libníkovic poručil regent panství Gallasovských svému hejtmanu smiřickému, aby vedl správu i nad Libníkovicemi, neboť prý patřily kdysi k Smiřicům*). Hejtman poslechl a jako jiná léta poslal poddaný lid ze Smiřic k jarnímu setí ovsa do Libníkovic. Hejtman opočenský to právem považoval za přehmat a nedodrženi komisionálního záznamu; klidně však vyložil vše Václavu Houškovi, purkrabí smiřickému, žádaje na něm, aby se opočenské správě v hospodářství nečinilo překážek. Dělný lid se vrátil do Smiřic, byl však znovu a znovu nadarmo do Libníkovíc posílán. Zpráva o patrné roztržce mezi hejtmany, jakož i o tom, že lid smiřický až do Libníkovic do práce nadarmo, byl hnán, záhy se rozšířila. Lid na Opočensku nepocítil sympatií k trmácenému lidu robotnímu, ale ujal se věci svých pánů. Ozbrojil se muškety a ručnicemi a sbíral se k Libníkovicům. Byl mezi jinými Enoch, kuchmistr ze zámku opočenského, Jiřík Kopidlanský, holota**) opočenský, Jakub Malohubý z Jeníkovic, opočenský bakalář Jan***), švec Jan z Meziříčí, Jan Dědek z Křovic, Mikuláš Čánecký z Dobrušky, Matěj Bělohošťský; prachář z Pochlumí nemoha se sám vypraviti, poslal s ručnicí syna svého. Vedle jmenovaných přišli mnozí z Třebechovic se zbraněmi pobočními i povrchními, tak že jich brzy plná krčma byla. Dobruští dostali se jen k Vranovu; vedeni bubeníkem Čáneckým byli poslem zpět vráceni, když se ozbrojenci rozešli po smírném jednání obou hejtmanů. Nedošlo tedy ke krvavé bitce, ač proti opočenským vyjeli ze Smiřic soldáti, rejthaři zbrojení a myslivci na koních.

   Pře odevzdána úřadům. Pan Rašín z Riesenburka obviněn u české dvorské komory, později u samého císaře regentem Gallasovským, že se libníkovického dvora násilně a o své újmě ujal a že se tím prohřešil proti obnovenému zřízeni zemskému. Pan Rašín poslal „řezanou ceduli" ****) všem, kteří řídili při komisi inventuru, dožaduje se od nich „svědomí" proti urozenému a statečnému rytíři panu Štefanovi Rathmüllerovi z Rathmüllerů, J. Ex. pana generallajtnanta feldmaršála hraběte Gallasa

-----------------------
*) Libníkovice koupili Trčkové od Šárovců ze Šárova se zbožím Ledeckýni. Jednou patřily: k správě smiřické, jindy k opočenské, což zavdalo později příčinu k sporům když nebylo jedněch a týchž držitelů obou panství.
**) Holota = psář = nevolník, opatřující lovecké psy.
***) Byl to dle Flessarova „Popisu okr. opočenského" učitel Jan Suchený.
****) Listiny se dvěma nebo několika stejnopisy na jediném listu; vlnitým nebo vroubkovitým střihem byly od sebe stejnopisy oddělovány; důkaz pravosti podán složením původních součástí.




73

všech panství administrátora, by mu to seznali a listovní svědomí dali, že se dvoru násilně neujal, nýbrž že komise dvůr se vším příslušenstvím i s obilím na zrní a slámách k panství opočenskému přiřkla a on jedině cestou úřední že dvůr převzal, když „na milostivé J. M. C. krále a pána nás všech nejmilostivějšího již v Pánu odpočívajícího poručení J. Excellencím pánům hrabětům z Colloredu, pánům jeho milostivým panství opočenské postoupeno bylo," že lid smiřický nevyháněl, proti nikomu moci neužíval, ani komu činiti dopouštěl.

   Svědomí tato měli 15. března 1638 v 16 hodin na celém orloji v Hradci Králové přinésti tam, „kde se svědomí lidská přijímají a zapisuji." Řada svědků musila se dostaviti do rathouzu ku právu před slovutné a vzácné poctivosti pana purkmistra a radů města Hradce Kr. pod uvarováním 100 kop českých grošů pro nepostavení se.

   Ale i regent gallasovský vydal „artikule positionální" ku přednesení svědkům. Na opočenském bakaláři se žádalo svědomí, že při setí jarním na té výpravě lidí z panství opočenského k Libníkovicům také byl, buben měl, na něj bubnoval, z čího poručení jest tak učinil, z jakého úmyslu, proč se za bubeníka potřebovati dal, kolik jest jich tím bubnováním svolal a k Libníkovicům vedl.

   Svědectví pánů radů pří buchhalterii byla jistě vážná. Důležité bylo také svědomí pana Andreáše Nejmana z Ryglic a na dvoře Půlicí. Týž „byl se v pravé pravdě toho povědom," že pan Jan Rudolf Trčka, jsa v držení obou panství, již r. 1625 poručil panu Ferdinandu Chuchelskému z Nestajova, t. č. hejtmanu panství smiřického, aby celý dvůr se vším příslušenstvím i s těmi rybníčky plodnými i potěrnými jemu, Neymanovi z Ryglic pod správu dáti a od té chvíle že dvůr k panství smiřickému nikdy se nepotahoval."

   Ale regent gallasovský, jenž slova českého mocen nebyl a předem si vymínil vypovídati před právem německy, dokázal toho přece, že Libníkovice byly přiděleny k panství mocných a vlivnějších Gallasů. Dne 24. února 1639 byl dvůr postoupen k Smiřicům „aus Ursache, dass er vor diesem von altersher zu der Herrschaft Smiřic gehörig gewesen."

   Dvůr odhadnut celkem na 3400 kop grošů českých; budova totiž na 350 kop, role na 1050, krávy a roční užitek z nich na 900, 3 kopy ovec a užitek z nich na 900, rybníky na 400 kop grošů. V ovčíně mohlo se chovati na 1000 ovcí; proto si právem stěžuje pan Rašín podávaje své vrchnosti do Vídně zprávu, že panství opočenské vzalo asi na 7000 kop grošů ujmy ztrátou Libnikovic, neboť není prý na celém panství tak pěkného, prostranného hospodářství jako tam.

   V 17. století vesnice Libníkovice zpustla a vzpamatovala se zase po r. 1780 při stavbě josefovské pevnosti.
74

Kšafty ku konci XVIII. věku.

   Poslední vůle, závěť, testament - je pořízení, kterým někdo jmění své neb část jmění jedné neb více osobám odvolatelně postupuje. Zákon žádá, aby pořizující byl způsobilý projeviti svou vůli a aby pořízení mělo předepsanou formu. Za relativně nezpůsobilého pokládá se opilý, šílený, soudem prohlášený marnotratník, kdo vykonal slib řeholní, zločinec k smrti odsouzený a osoby nedospělé. Jinak nevalně omezuje se vlastník nakládati s jměním svým. Bývalo však jinak. Víme, že obnoveným zřízením Ferdinanda II. zrušen byl starý obyčej, dle něhož kdo o statku svém kšaftovati chtěl, musil dříve míti list královský.*) Svobodně nesměl sedlák kšaftovati; souviseloť to s dohledem vrchnostenským nad statkem i nad osobou poddanou. I z toho těžila vrchnost, své poddané buď blahovolně svobodou obmýšlejíc nebo v člověčství utužujíc. Zajímavý doklad toho poskytuje vidimus majestátu Trčkova z r. 1614. Pergamenový originál opatřen byl pečetěmi a podpisy svědků: Rudolfa ze Stubenberku a na Novém Hradišti n. Metují, statečného rytíře Petra Straky z Nedabylic a slovutné poctivosti pánův purkmistra a rady města Hradce nad Labem. K žádosti rychtářův Smiřic i vesnic poddaných vydala jim rada a purkmistr Hradce opis majestátu, jenž zní:

   „Já Jan Rudolf Trčka z Lípy na Opočně, Lipnici, Světlé nad Sázavou, Smiřicích a Konicích etc. J. M. řím. cis. rada oznamuji tímto listem vůbec, kdež čten neb čtoucí slyšán bude, že jsou přede mne předstoupili rychtářové, konšelé i na místě jiných z obcí jak z městečka Smiřic, tak i vesničtí lidé robotní poddaní z panství mého smiřického moji milí. Mne při tom jako pána svého dědičného ve vší poddanosti i nejhlubší pokoře a sníženosti prosili, abych jim tu milost a lásku křesťanskou prokázal a od jistých odůmrtí, nápadův, kteráž na mne dědice a budoucí mé po nich přicházela, upustil a také jim tu milost dal, aby mohli na jistý způsob o statcích a nábytcích svých, což by jim tak Pán Bůh všemohoucí z milosti své svaté božské dáti a naděliti ráčil, užívajíce dobrého rozumu, zříditi a kšaftovati. - I poznavše od týchž poddaných svých věrných milých každého času k sobě velikou upřímnou poddanou lásku, věrnost a poslušnost, kterouž mně volně, poddaně, poslušně a věrně jsou zachovali a zachovávati na časy budoucí připovídají a jsouc k té jejich tak ponížené a poddané prosbě láskou křesťanskou nakloněn, i aby na mne věčnou a neumírající památku měli, za mne a rod můj Pánu Bohu se modlili, jim tu velikou milost a lásku ukazuji a činím: Předně, aby jedenkaždý z týchž

---------------------------
*) Riegrův Slovník Naučný.




75

   poddaných mých obojího od datum listu tohoto o svém statku a jmění kšaftovati, jej říditi buď za pravého života nebo v nemoci s dobrým a zdravým rozmyslem přátelům svým, kde by ti koliv zůstávali nebo komuž koli by se vidělo, vedle svého dobrého zdání, vůle a náležitosti odkazovati mohli a moc měli; však na grunty mé.

   Druhé: upouštím od úmrtí, která na předky mé a na mne předešle po dědech, bábách, otcích, mateřích, bratřích, sestrách, strýcích, ujcích, tetách a jiných přátelích jich krevních přicházela. Však při tom s tou znamenitou výminkou, který by z lidí poddaných mých proti Pánu Bohu a vrchnosti své smilstva, cizoložstva buď co podobného se dopustil, z gruntů mých zběhli, bez vůle a vědomí vrchnosti se ženili a vdávali, ti o takové spravedlivosti a nápady sami se připravují.

   Za tu velikou a právě otcovskou milost uvolili jsou se rychtáři a konšelé a všichni poddaní z městečka Smiřic i vesničtí nynější i budoucí lidé mimo předešlé platy jedenkaždý dobrovolně mně i dědicům mým mezi časem sv. Havla a sv. Martina v celosti na širé bezzadržování po jedné husi a jedné slepici dávati.

   Sebe i dědice, budoucí držitele panství smiřického zavazuji: Kdyby mne Pán náš časnou smrtí s tohoto bídného světa k Sobě do nebeské a věčné slávy povolati ráčil, aby nebyli povinni moji poddaní, dříve než by se jim tento list zcela a zúplna ve všech punktech a klausulích potvrdil, držitelům slibovati ani po jedné husi a slepici dávati. Nad to pak kdyby - což Pán Bůh Všemohoucí uchovej - se kdo o to všetečně pokusiti měl a jakýmkoli způsobem vymyšleným chtěl toto nadáni mé zrušiti, aby pokuty božské a hněvu hrozného od 'Pána Boha neušel; rychtáři, konšelé a poddaní moji povinni budou při držení každého soudu vždycky takovou milost a nadání mé sobě dáti čisti a ku paměti si přivozovati."

   Nedá se upříti, že majestát Trčkův byl „velikou milostí" poddaným a pro nás zajímavým dokladem kulturním.

   Ze 17. století zachoval se nám jiný ještě testament (z r 1664), jenž zní: „Já Salomena, pozůstalá vdova po nebožtíku Adamovi Říhovi, sousedu v Malých Smiřičkách přicházím na to, že všechno, co se narodí, umřití musí; já pak jsouc žena věkem sešlá, nevědouc dne ani hodiny, kdy mne Pán Bůh s tohoto světa povolati ráčí, ana již, jakž se obyčejně říká, nad hrobem stojím, oumyslu jsem toho, za zdravého života mého s dobrým rozmyslem o pozůstalosti po nebožtíku manželu mém, což tak na můj dli přichází, nějaké pořízení přičiniti.

   1. Předně a nejprve duši svou Pánu Bohu poroučím v jeho svaté ruce, žádajíc při tom za hříchů odpuštění a po smrti život věčný.

   2. Dále po mé smrti dětem Jiříka Michálka v Skalici poroučím 7 kop míšeňských. Takové aby jim ve dvou letech odvedeny byly.

   3. Tři kopy k záduší poroučím; totiž holohlavskému 2, čibuzskému 1 kopu. Takové peníze každé Boží hody velikonoční na světlo do chrámu božího aby vycházely a odvedeny byly.

   4. Dorotě Chvistoňovy v Habřině poroučím podušku.

   5. Dorotě Kočovy „nad sklepem"*) poroučím, aby po mé smrti ještě jeden rok ten kus louky užívala.

-------------------------
*) Sklep městský býval v kopci nad hatí. Chodilo se k němu z pivovaru přes „kršovku" a t. zv. „sklepnou lávku" na potůčku.
76

   Žádajíc při tom poctivého práva, aby nad tímto mým dobrým míněním ochrannou ruku držel, aby nadepsaní lidé k svému přijíti mohli.

   Ostatní kšafty datují se od let 1774 do 1803. Vykazují 17 odkazů ústních, 15 písemních a 23 inventáře.

   Ústně kšaftoval Jan Pelikán, Barbora Pelikánová, Anna Josefa Valášková, Ignác Lacl, Jiří Drahoš, Václav Šotola, Alžběta Holičová, Jakub Syrůček, Jan David, Leneček, František Hanuš, Václav Holič, Josef Černý, Matěj Špaček, Jan Janek, Václav Pelikán a Jan Drahoš. Ústní odkazy byly nejprostší formou, ježto stačilo požádati dva vybrané svědky - obyčejně purkmistra, radního neb obecního staršího, aby navštívili kšaftujícího (z pravidla v těžké jen nemoci a téměř na smrtelné posteli odhodlali se naši předkové stanovití pořádek dědičný), vyslechli jeho vůli a po smrti jeho na příslušném místě aby ji pronesli a k platnosti přivedli, t. j. aby ji písařem do knihy kšaftů zapsati dali.

   Kšafty písemné mají jednu slohovou formu. Na př.: „Já Jan Šust, soused smiřický, jsouce z vůle boží těžkou nemocí obtížený, při které sobě rozmýšlím živobytí zdejší nestálé a že na věčnost se odebrati musím, když mě koli Pán Bůh povolati ráčí, umínil jsem si mezi mou manželkou a dítkami drobet pořádnost učiniti a na papír postoupiti dáti." (1777.)

   Každá závěť počínala slovy: „Ve jménu Boha, Otce i Syna i Ducha Svatého." Někdy zbožnější duše nebo snad před smrtí ve větší úzkosti jsoucí, opatřila list delší formulkou úvodní. Josefa Pultrová, manželka Josefa Pultra v Malých Smiřičkách, „poznávajíc nestálost tohoto světa a že člověk jednou umříti musí, kdežto smrt je, hodina ale smrti nejistá a jsouc od Boha těžkou nemocí navštívena, však budiž Bohu čest i chvála na zdravém rozumu a paměti dobře zachována, pro uvarování po její smrti všelijakého nedorozumění umínila si skrovný svůj stateček podle vůle své a zdání spořádati. Duši svou s nejdražší krví Pána našeho Ježíše Krista na dřevě kříže vykoupenou v jeho nejsvětějších pět ran zavírám a ochranu nejblahoslavenější rodičky Boží, Panny Marie, svatého anjela strážce a všech božích svatých, by za mě prosili, žádám a odevzdávám. Tělo mé ale mrtvé by podle křesťanského katolického způsobu při jedné mši svaté Jana Křtitele*) pohřbeno bylo. Mého manžela s jednou dceruškou Annou po Bohu milostivé vrchnosti a mnohovzácnému magistrátu pod ochranu poroučím."

   Té ochrany dožadoval se téměř každý v závěti a zejména často výslovně žádáno, aby kšaft ve všech článcích se strany slavného vrchnostenského úřadu byl chráněn.
----------------------------

   Zřejmo, že obyvatelstvo městečka hospodářského a řemeslného mělo závěti i obsahově podobné. Manžel odkazoval domek, role, nábytek, nářadí, šatstvo a drobnosti manželce nebo nejstaršímu synu nebo dětem všem rovným dílem, při čemž manželka do vzrůstu nedospělých dědiců hospodářství spravovala. Nescházelo arciť všelijakých opatrných podmínek, zvláště pro případ druhého manželství.

   Manželka Ignáce Tacla, jenž provozoval řemeslo „kunstvebrovsky" (tkalcovství) stala se plnomocnou hospodyní nad vším hospodářstvím a měla po vzrůstu dětí k užívání jednu světničku a třetinu, co zahrada urodí.

   Manželka Jiřího Drahoše, sklenáře v č. 19., mohla hospodařit „do vejití právních let syna Josefa, kdyby se provdala. V případě, že by se neprovdala, tedy do

--------------------------------
*) Posvěcení chrámu v Holohlavech, kam bývali smiříčtí až do r. 1881 pochováváni.




77

její vůle neb smrtí plnomocnou dědičkou se stává." Zrovna tak bylo s manželkou purkmistra Václava Šotoly. Provdá-li se, ať pečuje o roztenčení majetku. Poručník a magistrát byly svou bdělosti nad tím zodpovědní. - Švec Jan David odkázal domek svůj č. 57. manželce, po její smrti holce, náčiním ševcovským obmyslil sirotka Nejmana.

   Zvláštní podmínku položil manželce své Josef Erban: Kdyby se provdala, musí zaplatit na mši svatou 30 zl., které na třikrát mohla složit. Že manželce své přál, viděti z toho, kterak důrazně upozorňoval v závěti, že bratr jeho v Chlumci nemá ničeho k pohledáváni a kdyby manželka do smrti vdovství trávili měla, aby poručila všechno přátelům jen s její strany.

   Václav Pelikán, obchodník střížním zbožím rozdělil r. 1793 slušný majetek svůj - dva domy č. 35 a 70, na hotovosti 4321 zl. a zboží za 1500 zl. mezi děti, ponechav manželce své všecko k užívání. Vyslovil toliko přání, aby manželka děti v dobrých mravech po pravé cestě k Bohu vedla a s odkazem rozšafně nakládala.

   Mydlář Kašpar Steigman obávaje se, aby manželka nějakého zkrácení neb potlačování netrpěla, odevzdal ji všechno plně.

   Jan Veselovský, majetník vrchnostenské kovárny, (č. 140). odkázal živnost s domem i přikoupenými zahradami synu Josefovi, jenž matce měl vyplatit přínos její 200 zl. a žiti s ní ve všem společně.

   Anna Černohorská rozdělila majetek svůj polovicí manželi, polovicí dětem. Pokud manžel děti „na svém chlebě míti bude", aby užíval všech požitků z mohovitostí si přála, dodávajíc: „Závětí svojí zrušuji a zničuji svatební smlouvu."

   Anna Macáková, prvé za Sováka, pak za Hanuše vdaná, jmenovala dědicem svým syna Kašpara nepřítomného. Kdyby se však do roka a dne z vandru byl nevrátil, měl všechno převzíti dobrý a upřímný přítel Tomáš Šmíd, který ji v nemoci velmi obsluhoval a velkou péči o ni měl. Byl to zeť její.

   Jmenovaná již Josefa Pultarová odkázala domek č. 78 se zahrádkou muži svému a Anně, dceři své 200 zl. rénských z toho gruntu v ten způsob, že by ji vyplaceny byly, „kdyby se jí nějaké štěstí vynacházelo a ona k tomu stavu schopna byla." Tu výminku pak si udělala: „Kdyby se můj nynější manžel po mé smrti měl oženit a měl ho Pán Bůh rodinou obdařit, žádám, aby má dcera Finna byla s jinými dětmi k otcovskému dílu připuštěna. Kdyby se ale mělo stát, že by můj manžel po mé smrti žádného dědice neměl a svou budoucí manželkou se nezdětil, chci, aby ten příbytek se zahrádkou mé dceři za dědictví celým právem připadl."

   Při podrobnějším výčtu a odkazu uváděly se vedle domů a roli peníze v hotovosti, dluzích, mobilie, nářadí hospodářské a j. Václav Šust ponechal manželce krávu s teletem; kdyby ale s dětmi nenakládala, měla se kráva prodat a peníze rozdělit mezi děti z prvého manželství, jimž byl zanechal 24 kusů ovci a jehňat ve Smiřicích a 15 kusů ve Smržově.

   Jan Pelikán měl v hotovosti peněz rozličných „s ouškama" za 32 zl., bez oušek za 72 zl., 3 dukáty po 40 zl. a 125 dukátů malých za 500 zl. Byloť u Pelikánů všeho dost. Jen v krámě stálo 7 korců suchých švestek; ostatního zboží také slušně. Po smrti Pelikánově se všechno prodalo a na 4 stejné díly rozdělilo mezi Kláru, Barboru, Jana a Václava. Ze zásob plátna dostal „Honza a Venci na 6 košil", ostatní rozebraly si s nádobím měděným a mosazným dcery, jimž se nad tím lepšilo. Dcera Barbora učinila však sama brzy pořízení s podílem svým. Na mše sv. dala 100 zl., druhou stovku ponechala si na vypravení funusu a zbytek polovicí sestře a polovici bratrům rozdala.
78

   Jan Černohorský (1796) doporučil mimo jiné bratru svému malé hodinky a nevlastní panímámě 20 zl.

   Rozumí se, že v rozvrhy testamentní brány byly i dluhy, ať už byl kšaftující věřitelem nebo dlužníkem. Anna Macáková vzpomíná 1775 svých pohledávek nevelkých u vodáka holohlavského Vojnara, pak u kmotra rychtáře Podlipného ve Vrchovnici a u některých sousedů smiřických, vlkovských, habřinských a cerekvických sumou 363 zl.

   Jan Pelikán měl peníze i za panem hejtmanem. Jiříku Drahošovi, sklenáři smiř., dluhovali 1784 Jiřík Rezek, bečvář zdejší, Jan Sovák, Václav Vognar, cajkář smiřický, Svoboda z Kuklen, Šmatera, revisor nad tabákem v Hořicích, mlynář Hejcman v Plese, koníř ze Skalice, račický šenkýř, kramář Michálek z Třebechovic, čibuzský Vojtěch, sklenář z Máslověd a z Hoříňovsi, lidé v Hradci, v Jaroměři a jinde - za dodané sklo a zasklíváni.

   Dlužníci spláceli nejen penězi, ale i slámou, obilím a plátnem. Sotva však přišel Drahoš plně k svému a snad ani dědici jeho. Byl mu příliš dlouho také dlužen komediant Trexler a „téhož komedianta kašprle."

   Kšaftující Drahoš nebyl však taky bez dluhů a - věřitelem byl učitel kantor Koranda z Holohlav. Barvíř Václav Holič byl 1781 dlužen židu do Hořic za indych 188 zl. Jan Janek židu Mautnerovi 21 zl. Komu jinému mohl být kožešník dlužen než židu, s nímž byl stále v obchodním styku ? Jakub Vojtěch, kožešník smiřický z č. 43, dlužen byl 1783 židu Mautnerovi ve Smiřicích, Eliáši Mautnerovi v Hořicích a Herschl-Mautnerovi v Hořicích. Poslední, poněvadž se do roku a do měsíce po kšaftu nepřihlásil, nedostal ničeho; ostatní přišli k svému. Herschl-Mautnerova pohledávka v částce toliko 3 zl. rozdělena mezi děti Vojtěchovy.

   Tkadlec Ignác Tací, soused smiřický, hledal zase pomoci z tísně finanční u záduší holohlavského, libřického, plesského, u růžencového bratrstva, u Rezkové ve Vlkově a v Krčině. Splácel plátnem (1783.)

   Větších odkazů mimo příbuzným hledáme marně. Ale přece pamatováno v závětech i účelů zvláštních. Švec David pamatoval na školní fond třemi zlatými, na kasu chudých dvěma zlatými a na mše sv. pěti zl. František Kopecký (1792) dal na mše sv. 7 zl. a do „chudé kasy" 2 zl. Nejčastěji bylo pamatováno na mše svaté. O Barboře Pelikánově jsem se již zmínil, kterak celou stovku dala na mše sv. Václav Podzimek odkázav 1792 jmění své vnoučatům do Prahy, ponechal si část na pohřeb a co by zbylo, na mše sv. určil. Po Kateřině Lenečkové zdědil vše synek. Než-li dorostl, ošetřovala jej a hospodařila mu švagrová Lenečkové. Když pak do let přišel, povinen byl dle vůle matčiny složití 30 zl. na mše sv. Kdyby byl však dříve umřel, byl by se domek prodal a všechna suma až na 20 zl. určených opatrovnici připadla by na mše. - Z částky po funuse Anny Macátové zbylé dáno něco na světlo, něco na mše. - Zvláštním způsobem pamatovala před smrtí svou (1788) Anna, manželka France Hanuše, na chudé. Poručila, aby jim po její smrti bylo rozděleno 10 zl., z 1 korce obilí napečen chléb a rozdán se 2 čtvrcemi soli.

   Jako úvodní formule byl i závěr kšaftu všude skoro stejný: kšaftující ze srdce každému odpustil, kdožkoliv mu ublížil a sám na jiných odpuštění žádal. Na „dilnících" žádal, aby se v dobrém pokoji podělili a na ubohou duši modlitbou k Bohu pamatovali. Málo kde schází přání, aby vrchnost a magistrát poslední vůli v ochranu vzaly.




79

   Ústní i písemní vůle nad hrobem stojících byla vždy dědicům a příbuzným na městském úřadě přečtena, pak plné radě k souhlasu dána a publikována. Neoznámil-li kdo odpor proti kšaftu do šesti neděl, nabyla závěť právní platnosti a písařem městským do knihy kšaftu zanesena.

   Proti závěti Josefa Černého, krupaře, přednesl ústně na úřadě Daniel Černý, strýc pořizujícího, že Alžběta Kočová ve výměnku, jenž ji Josefem Černým v č. 18 vykázán byl, zůstávati nechce, nýbrž že chce bydleti u Daniela, jenž ji po léta už u sebe má. Žádal tedy Daniel za jakousi náhradu za přenesený tak výměnek. Vdova po Josefu Černém narovnala se v ten způsob, že dobrovolně postoupila strýci kus role s paloučkem. A když znova po šesti nedělích nebylo s žádné strany námitek, teprvé kšaft stvrzen a do knih vložen.

   Zhusta druží se ke kšaftu inventář, sdělaný buď za živa pořizujícího nebo po smrti při vykonávání poslední vůle. Inventární záznamy nechávají nám nahlédnouti do zásob hospodyněk, jich kuchyně, kroje i přepychu. Neméně zajímavé jsou inventáře hospodářů a řemeslníků. Nahlédneš tak do domácnosti a dílny truhláře Hejcmana r. 1782, kožešníka Jakuba Vojtěcha 1783, zámečníka Václ. Černohorského 1781, provazníka Jana Beneše 1774, koláře V. Váchy 1784, sklenáře Jiřího Drahoše 1784, mydláře Václ. Šotoly, kdysi purkmistra smiřického 1785, barvíře V. Holiče 1781, mydláře Steigmana 1800, kováře Veselovského 1803 a j. a j.

   Nescházely v žádné domácnosti větší a menší kotlíky rybní, zbytky to zhasínajících časů, kdy i čeledi dostávalo se jak známo ryb tolik, že o ně nestála. Po zániku panských rybníků piletických, libníkovických, výravských a hubilesských*) po letech 1600 bylo pořád ještě bohatým zdrojem rybním Labe.

   Všude téměř inventárně znamenalo se nádobí cínové a měděné. Anna Macátová zanechala také konvičky kávové. Ty nebyly ovšem v každém domě.

   Muži odkazovali mimo jiné v drobnostech španělky s kováním a „koštěným knopem," prsteny, hodinky malé i nástěnné. - Jan David zanechal kabát řebíčkový s lajblem, kabát šedivý, kaputrok, soukenný kožich, spodky soukenné i kožené, plášť, čepici tchořovou a klobouk. - Ženy zase dcerám svým dochovávaly šňůrky korálové, cínové mísy, talíře a šálky, stříbrné zápony k šněrovačkám, čepice, šátky, fěrtušky, šněrovačky, sukně, kožíšky, plátno tenké i hrubé, ubrusy a j. Josefa Pultrová odkázala dceři r. 1799 malý rybní kotlík, dvě konve měděné, dva železné smažáky, za 4 zl. kování ku prádelníku, granáty jedny na pěti šňůrkách a jedny na čtyřech, bohatý čepec za 12 zl., 1 čepec mórový se zlatými portami a 1 se stříbrnými, 1 zlatou na 2 coule širokou a loket dlouhou portu, růžovou šněrovačku s třemi páry zápon, zelený hedvábný kožíšek, mnoho peřin a sukní různých.

   Po Anně Valáškové zůstal roku 1782 tvrdý tolar a 14 kop různých peněz, 13 stříbrných kofličků, malý hmoždíř, rybní kotlík, mísa a talíře cejnové, uhlička, 4 šňůry granátů, cejková sukně, kabátek plátěný, košík, šněrovačka posterová, barevný čepec a peřiny.

   Nebožka Janáková (1783) nosila troje šátky s kvítky, troje šátky tenké, jeden šátek skořicový, dva pruhované, jeden frólový červený a tři pruhované sprosté. Rukavice měla dvoje: jedny černé a jedny se stříbrnou výšivkou. Čepců také hojně: 1 se stříbrnými portami, 1 se žlutou sprostou portou, 1 řebíčkový s dobrou zlatou portou, 1 aksamitový, 1 modrý damaškový a 1 narcelový bílý.

   Po Alžbětě Jindrové, nebožce sousedce, zbyl r. 1665 1 soukenný plášť, 1 modrá sukně bez živůtku, 2 kopy lněných oblačů,**) 5 štuk příze lněné, 1 žíněná

-----------------------
*) Archiv musea král. Českého.
**) Uzel lnu k předení připraveného.
80

cejcha, 16 loket plátna, 3 lokte tuhého lněného plátna, 4 kusy peřin, 2 truhly a 1 kráva. Peněz se našlo 2 zl. a tři plecháče.

   Inventáře byly dosti podrobné, nevynechány ani věci nejpodrobnějši, bezcenné, vetché, „obchodilé" a sešlé. Zajisté byly by inventovány i knihy, kdyby jich bylo v domácnostech, ale zmínka o knihách je toliko u Jana Janáka; měl jich šest. Jaké to však byly, není udáno. Václav Černohorský četl ze Života Krista, z Nového zákona, z Postilly a z Nebeského klíče.

   Věci inventárně poznamenané se jako pozůstalost prodaly, nebyly-li přímo odkázány a z prodeje zapravily se dluhy, pohřby, léky a pod. — Lze vyčisti z nich drahotní poměry. Dnes je nám zrovna nepochopitelno, že dvě krávy z pozůstalosti Tobiáše Zubra měly cenu toliko 24 zl. Poměry výdělkové vyčisti lze z poznámky, že kožešník bral 24 krejcary za vydělání kůže, jež mu hospodáři nosili — zajisté nejčastěji tchořoviny a kunoviny. Mlatec dostával 15 kr. denně a hlídači, jenž v stodole obili hlídal, dostalo se 4 kr. za noc.

   Od pohřbu Anny Valáškové zaplaceno r. 1782 panu děkanu holchlavskému 5 zl. 12 kr., pánům páterům na mše svaté 4 zl., kantorovi 2 zl. 36 kr., zvoníkům 2 zl. 3 kr., hrobaři 1 zl. 10 kr., za světlo a od figur 3 zl. 7 kr., truhláři za truhlu 1 zl. 45 kr.

   Při tom dle starého zvyku dáno žebrákům 20 kr. Zesnulá b)la asi choti řezníkovou, ježto se cechu řeznickému dostalo 1 zl. 10 kr.

   Pomoci a posily lékařské poskytoval mdlým tělům panský felčar. R. 1782 je zmínka o jakéms p. Benediktovi. Roku 1785 jmenuje se lékařem „dominical-chirurg" pan Virching; za léčení Jana Slezáka v č. 88. v Malých Smiřičkách žádal jen 45 kr.




81

Z dekretních knih.

   Z časů paní Marie Terezie hraběnky z Paaru, majitelky panství smiřického (1715 až 1761), zachovaly se z rozbrakovaného archivu zámeckého dvě knihy t. řeč. dekretní, v nichž jsou buď česky nebo německy zaznamenány všeliké žádosti poddaných, prosby, dovolávání spravedlnosti a p. spolu se stručným zápisem, kterak věc byla vyřízena. Prvá kniha obsahuje 209 dekretů z let 1729 až 1787, druhá zaznamenává 92 suplik z let 1737-1744.

   S počátku t. j. od září 1729 vyřizovala žádosti sekvestratura panství smiřického, v níž zasedal hrabě Josef Zsereni, rytíř Václav Vražda z Kunvaldu a Jan Václav Klusák z Kostelce. Od 9. máje 1733 podepisovala dekreta již sama Marie Terezie z Paaru; většinou německy.

   Dekreta ta jsou výmluvnými svědky poměrů poddaných. Úředníci zámečtí vyřizovali žádosti ne vždycky laskavě a ochotně a dle své nálady a choutky informovali vrchnost. A vrchnost, jež měla příležitost někdy osobně zakročiti v řízení, neznala zase jazyka českého a neměla pro lid citu. Žadatelé a prosebníci téměř šmahem byli odmítáni a jen v několika málo případech znamenáme trochu uznalosti a blahovůle. Umřel-li ženě muž, nebo jestliže tělo starcovo samo vypovídalo službu, sleven byl nějaký dloužek, trochu chrastí za palivo dáno nebo strava čelední poskytnuta (Meiergesindelskost). Takovou stravu dostával stařeček Jiří Holomoucký z Plesu, bývalý holota. - Josef Scharf, lazebník ve Smiřicích, aby se mohl službě své lépe věnovati, a smiřickým v nemoci pomáhati, dostal r. 1773 na tovaryše 8 zlatých. - Ještě nejspíše vyslyšán býval, kdož panské služby chléb jídal nebo kdo býval s důchodem panským v obchodním styku.

   Takové osoby už časem vrchnost sama při některých vzácných příležitostech obdařila i soudkem piva. Václav Janák, soused a zedník smiřický, koupil si k svatbám ve své rodině soudek piva ze zámku a domníval se, že mu jej vrchnost potom daruje, jak obyčejně se stávalo -; ale zmýlil se. Nařízeno mu, aby co nejdříve zaplatil a podruhé „nenadbíhal." Panské přízně se mohl dočkati jen v nemoci; to by byl dostal s jinými nemocnými a chudými - patoky.

   Dorota, pozůstalá vdova po Václavu Markovi v Čibuzi, když za dříví žádala, byla odmrštěna, protože její syn raději se zmrzačil, než by Jeho Veličenstvu sloužil. Kateřina Pólová také odmrštěna, ježto prý má domek a výživu. Kdo se osmělil žádost opakovati, doufaje, že v jiné náladě panské jinak mu bude vyřízena,
82

   pravidelně se zklamal. Paní hraběnka hned dekretovala, že suplikant už ví, co a jak, a že chce být od žádosti ušanována nebo hned pohrozila, aby se neopovážil žádost opakovati.

   Jakuba z Velké Skalice stihlo r. 1435 neštěstí. Shořela mu chalupa. V takových případech sice vrchnost trochu pomáhala, ale u sousedů našlo se soucitu více. Když po druhé za dříví kmenové žádal, bylo mu řečeno, ať jen jest spokojen s tím, co už dostal. Vrchnost ani třísek nerada dávala. Tesaři v panské službě, když o hoblovačky prosili, byli upozorněni, aby jen se mzdou spokojeni byli; hoblovačky a třísky zužitkovati patří vrchnosti.

   I hromadné žádosti obcí poddaných nebývaly z pravidla vyslyšány. Nadarmo žádali (1733) sousedé obce Bukoviny, aby směli dobytek u panských rybníků pásti. V podobné věci smržovským také nebylo vyhověno. Obec Rusek rovněž špatně pochodila. V Libranticích zaseli kus role, která ode dávna sloužila za pastvisko, ale vrchnost dala si oves skliditi a poručila, že musí pole tak dlouho ladem ležeti, pokud se nevyšetří, komu náleží zda obci nebo vrchnosti.

   Mates Černý marně prosil o výměnu louky za kousek panský. Nebylo dobré vůle.

   Rychtář a celá obec černožická přála si přítoku vody k rybám svým; i žádali za kousek pastviska. Vrchnost upřela obci právo v přítoku chovati ryby. Ve vodě z Labe na luka z jara vystouplé nebylo také dovoleno ani černožickým ryb loviti. Kdo by se byl opovážil „podobné nepřístojnosti" nebo dokonce i panského náčiní byl k tomu užil, jak se asi časem stávalo, nebyl by ušel pokutě 50 zl. Pan zámecký hejtman měl přísně nařízeno, aby nad rybolovem bděl. Pásti u panských lesů bylo ještě přísněji zakázáno, neboť vrchnost prý se přesvědčila, jak veliké škody nadělány v podrostu svinarském a mezlečském. Lesy mezlečské měly být zvláště chráněny a šetřeny na milíře. Ale když Ples, Vlkov, Smržov a Lejšovka r. 1738 si stěžovaly, že vysokou zvěří z lesů mnohou škodu na polích trpí a žádaly za odškodnění, vrchnost odbyla je, řkouc, ať se neopovažují podruhé „tlouci na keř." Vyšetřováním nic prý neshledáno a ostatně vysoké zvěře je prý v Rasoškách málo a zaběhne-li z lesů do polí, mohou ji odehnati a pole svá hlídati!

   Nepřála-li vrchnost obci kus pastviska, jak mohla jí slevovati na kontribuci a na robotě? Jenom „chalupníkům čibuzsky rychty" podařilo se, že jim sekvestratura jednou slevila něco kontribuce a vrátila pustá pole, z nichž nemusili daní platiti (1729). Jiřík Vyhnálek z Čibuze nesvezl se při tom příjemně. Jemu odpověděli, že by byl býval lépe udělal, kdyby ty peníze, co od toho memoriálu dal, byl propil!

   Černilovští chalupníci žádali za zmírnění daně polní. Marně. Ať bez řeči platí a kdyby nechtěli platit a dluhem vázli, přiberou se k polní práci na dvorech a jinak se zužitkují. Aby snad nenapadlo i jiným obcím hledati úlevy - před Černilovem hlásili se výravští - sdělena všem obcím poddaným ostrá resoluce vrchnostenská (1733). A nebyl také snížen nájem z panských rolí, jak vidíme z dekretu libníkovickým sedlákům; vrchnost jim řekla, ať dají tedy výpověď, hospodářský úřad že si bude vědět rady.

   Krčmáři z celého panství, když společně r. 1729 žádali za slevu „musikalimportu" a za slevení 18 kr. z každého sudu, jmenovitě když „pálené zvlášť platit a od vrchnosti bráti musili," také nepochodili. Sekvestratura panství paarovského, v niž tehda zasedal Krištof Norbert Voračický, svobodný pán z Paběnic, sdělila suplikantům, že jsou u velkém bludu, domnívají-li se, jako by plat z muziky




83

přicházel do panského důchodu; ten prý se odvádí do berně cís. král. milosti. A co platu a braní páleného se týče, to ne teprve nyní svůj počátek vzalo, nýbrž dle urbáře již stará povinnost jest. Pročež musikalimport nechť krčmáři sami odvádějí panu kontribučnímu, aby nemyslili, že peníze do důchodu panského přicházejí a co se také povinnosti týče, zůstává při starém."

   Žádosti za úlevy v robotě - a nebylo jich málo - paní hraběnka odbývala krátce: „Nenacházím příčiny, proč bych suplikantovi toho čtvrt dne (!) roboty pasírovati měla" (Jiřík Havlas z Vel. Skalice 1733), nebo „Ať ji jen dále jako dosud koná" (Kat. Velcová z Bukoviny, Václ. Morávek z Černilova a j.) Naopak každému odmrštěnému vysloveno bylo přání, aby pilněji než dosud robotil. Jen r. 1736 uznala milostivá vrchnost vyslyšeti poníženou prosbu podanou všemi robotníky panství. Neúroda toho roku byla tak citelná, že pohnula i svědomím hraběnčiným, a tak nařídila, aby místo poprutní pšenice odveden byl ječmen a oves, napomenuvši při tom poddané, aby si milosti jim učiněné vážili a robotu lépe než dosud vybejvali.

   Jakýsi Pavel Hanuš, že byl k robotě neschopen, musil se vykoupiti. Toman z Hubilesa také. Dal důchodu 4 zl. Nebyl to také řídký zjev. Za peníze „zkrátila se práce na panství," za peníze došlo svolení k ženitbě, propůjčena hospoda, povoleno dáti synka na studie nebo do učení, za peníze vydány listy zhostné, za peníze šlo všechno.

   Matěj Kovář, šenkýř rathouzský ve Smiřicích, oženil se se svobodnicí (nepoddanou) Barborou Uhlířovou. Zaplatil, manželka zůstala nadále svobodnicí, ale děti z manželství toho staly se poddanými. Kontingent poddaných nemohl se přece zmenšiti! Podobně vyřízena žádost sluhovi Modrému; jen podmínka, že děti jeho předem určeny jsou k poddanství, oslazena mu byla soudkem piva gratis.

   Tomáš Prudký z Hradce vzal si Kateřinu Hanušovou z Holohlav a za její list zhostný složil do panského důchodu 6 zl. Mikuláš Rezek, panský kovář, složil za zhostný list pro dceru, kterou si vzal Tluka v Jaroměři, 20 zl., Václav Řehák z Čibuze dal za zhostný list 35 zl., Václav Slezák z Jásené 40 zl., Jan Dušek z Plesu 88 zl. (1733.)

   Jan Petzold, perníkář z Nového Města n. M., přistěhoval se do Smiřic 1730 za roční poplatek 6 zl. Dostalo se mu naučení ještě, aby se neosmělil „druhému (perníkáři smiřickému) nejmenší překážku a roztržitost pod skutečným trestem a pokutou 3 kop míšeňských činiti, nad čímž kancelář obecní ochrannou ruku držeti má."

   Jakubovi Skálovi z Plesu dovolila vrchnost 1729, „aby za smiřického měšťana poddaného přijat býti mohl proti složení 10 zl. do důchodu panského." Jan Baroch z Vysokého Veselí domohl se měšťanství o 2 zl. laciněji.

   Vdově Uhrové svoleno bezplatně - jaký div! - aby syn její směl se učiti řemeslu truhlářskému v Hradci. Ovšem poddaným při tom zůstal a bez svolení vrchnosti na vandr se vydati nesměl.

   Vyssávající panstvo nedalo vzniku životu lidštějšímu, držíc právo rozhodovati o budoucím povolání poddaných. Jiříku Kučerovi v Černilově bylo dovoleno dáti syna na studie - ale toliko usque ad rethoricam.

   Panské, rychetní hospody dost vrchnosti vynášely a vrchnost také užitku z nich pilně dbala. Propůjčila-li komu hospodu, žádala, aby nejen správně platil, ale aby „užitek vrchnostenský zveličovati nepomíjel." Matěji Bartoňovi, šenkýři v
84

Libranticích slíbeno 1739, jestliže se řezníkem zaopatří, že musejí všichni poddaní divečtí od něho maso bráti; kdyby odjinud maso donášeli, „v tom hejtman můj smiřický jemu na ruku jíti, přestupky potrestati, nobrž i taky na ně aufšlák dle usedlosti rozvrhnouti a je k tomu přidržeti neopomine."

   Vedle užitku z hospod měla vrchnost v rukou obchod solí, měla své železárny bechyňské a j. Smiřický primátor, když mu bylo dovoleno zavésti si obchod železem, zavázal se, že pod pokutou 15 kop a konfiskaci odjinud než panské železo z Podolu bráti nebude.

   Paní hraběnka ujala se hospodářství svého ostře. Vydala rozkaz, aby se nikdo neosmělil bráti tabáku „aus dem Luthertum" pod pokutou 10 zl., dala opraviti ratejny, špejchary, všímala si pilně lesů a dokročovala na všechny služebníky své od pana vrchního až na pacholka v ovčině. Seznala, že i sám purkrabí smiřický, pan Jan Fröhlich, peníze za plátno a sůl si nechává, a že bere kde kdo. Leckteré místo se tak uprázdnilo a mnohého, v službě stojícího, měla hraběnka ještě na mušce. Janu Krafcíkovi, když za zvýšení deputátu žádal, odpověděla, jestli prý to, co má, mu nestačí, a nelíbí-li se mu, ať jen resignuje; místo se obsadí pořádnějším než je on. Za nedlouho byl také přeložen na revír žďárecký (1735.)

   Všude v myslivnách zavládl již jiný pořádek, nikoli však blahobyt. Hraběnce bylo s nemalým podivem, že si fořti drželi 4, 5 až 6 kusů hovězího dobytka, který vysoké zvěři překáží a proto od roku 1733 nesměl žádný fořt pod ztrátou služby a milosti více než 2 kousky si držeti.

   Z uvedených dekretů patrno je, že pořádek zaváděn byl, aby zvýšily se důchody panské a ne pro mravní cenu pořádku samého; viděti z nich i tvrdost panskou a málo lásky k lidu. Nenajdeš ve 300 dekretech ani 20, kde by bylo znamenati trochu uznalosti.

   Ještě zmínku o učitelích. R. 1844 uvádí se Joanes Henricus Josefi, odstupující kantor v Holohlavech - ve Smiřicích tehdá ještě školy nebylo - a nastupující Jiřík Matějíček. Dostávali 2 sudy piva deputátu. Jan Lankhart, měšťan smiřický, „vacierender Cantor," obdržel r. 1743 místo v Plesu. Vrchnost mu poroučí, aby mládeži dobrý příklad dával, ve čtení a psaní a v katolických ctnostech je cvičil, náboženství katolické do nich vštěpoval, rozumě si vedl, nemírného pití a darebnosti se vystříhal. Matěj Prokoš, mládenec ze školy černilovské, stal se 13. máje 1730 kantorem v místě. Na srdce mu vloženo, aby věrně a poslušně při službách božích, v křesťanském učení dítek a při všem, co by jeho povinnost sebou nesla, pilen byl. Dostal nepřímo i pochvalný dekret. Když totiž r. 1733 o Černilov se ucházel Jiří Ferd. Pořádek, kantor z Plesu, dostalo se mu vyrozumění, že je v Černilově „pořádný subjekt" a vrchnost že žádné příčiny nemá nějakou mutaci před se vzíti. „Suplikant na další čas trpělivost míti a zatím dobře chovati se musí." Než - časy se změnily a lidé s nimi. V r. 1739 byl ten „pořádný subjekt" propuštěn. Sám ani na panství nechtěl trvati a žádal za zhostný list. Avšak dekret zněl: „Suplikantu na ten čas svobodu uděliti žádnou příčinu nenalézám, nýbrž povoluji, aby jinde službu přijmouti mohl s doložením, že každý rok buď při mně nebo při smiřickém kanceláři o další povolení se ohlásiti povinen bude." Nevím, kde službu našel. Na jeho místo dosazen Václav Šust, kantor z Čibuze, jemuž uloženo toliko respektovali a poslouchati pana faráře.

   Sousedem paní hraběnky Paarové ve Smiřicích byl na panství hoříňovském Jan Josef Špork. Z dekretní knihy hoříňovské 1731 - 1752 viděti však jiný obrázek poměrů poddanských, než na Smiřicku. Na rozdíl řízných odpovědí a zákazů paní hraběnky ve Smiřicích čteme, že ve velké většině žádostem na




85

Hořiňovsku bylo vyhovováno. Zejména v létech 1746 bylo mnoho suplikantů s panem hrabětem Šporkem spokojeno, ježto bylo přihlíženo ke škodám z vojny vzešlým. Vímeť, že r. 1745 Fridrich pruský, vítěz u Hohenfriedburka, stíhal Karla Lothrinského, kterýž se u Hradce s vojskem svým položil a víme, že vojsko ať přátelské nebo nepřátelské jako kobylky lid sužovalo. Obyvatelstvo po bídě zimní nemělo obilí k setí, mnohý usedlík neměl příbytku, potřeboval dříví k stavbě, obilí k setí, úlevy v daních a robotě, aby sám trochu se vzpamatoval na zbědované usedlosti. U hraběte Šporka došel slechu téměř každý, ale žádný dekret neobešel se bez morálky a vyslovené naděje, že poddaní za prokázanou milost tím horlivěji robotu a jiné povinnosti poddanské vykonávati budou, jakož i ujištění, že by sice vrchnost nemusila tak činit, že by nemusila také v ničem od starodávných práv svých ustoupiti, nicméně však že - - - atd. - - - I vinným bylo odpuštěno a prosbám vyhověno. Janu Havlovi z Břízy, ač by byl pro svou nevěrnost místo milosti vrchnostenské spíše trestu zasloužil, poněvadž nejen z panských lesů dříví rozpartykovati, ale i cizím poddaným proti neslušné záplatě svévolně prodávati se opovážil, přece byly půjčeny 2 korce žita a korec zadiny a hotové peníze nějaké. Vrchnost totiž litovala Havla, že jest Pán Bůh všemohoucí na něho pád ohně dopustil (1733).

   Těm, kterým bylo půjčeno obilí panské - to zvláště r. 1752 - dána byla podmínka, aby ze všeho obilí pátý věrtel spolu s dluhem po žních odvedli, ale ten se jim daroval, „aby s ním vlastni kassu nebo forotu nějakou založiti mohl." V dobách válečného trudu je zajisté tato myšlenka Šporkova sympatická. Jmenovaného roku vydáno, resp. půjčeno bylo poddaným hoříňovským 1355 korců žita.

   Zvoníci také dostali přídavek, aby „k zvonění proti mračnům a povětří tím bedlivější a pilnější byli."

   V r. 1738 byla všem podruhům k žádosti jejich zmírněna robota. Dosud robotovali 3 dny v týdnu; vrchnost, aby podruzi tím pilněji uloženou práci konali, „z pouhé jen milosti a libosti, pokudž se dobře chovati budou," 1 den v témdni jim slevila s podmínkou, že v čas žní sena sklizně zase jak dříve 3 dny „bezelstně a nevyhnutedlně vybejvati" budou. V témže roce zmírněn také poplatek za pacholka, kterého sedláci po vybyté jízdní robotě na panskou práci od sv. Jana do sv. Václava posílati měli. Kdo ho posílati nechtěl, platil 3 zl. 30 kr. Těch 30 kr, bylo později sleveno.

   Na žádost obce Semonic (1752) slevil hrabě Špork 4 neděle roboty jízdní, aby poddaní role svá vzdělati mohli.

   Jak již bylo praveno, Šporkové byli lidštější a nepříznivé vyřízení žádosti nějaké týkalo se méně významných věcí; na př. Jan Březina z Rodova, jenž krtky v rolích a lukách chytal, a za každého groš dostával, marně 1 groš a 3 denáry za krtka žádal.

   Milost vrchnostenská nezavírala však tak oči, aby jí poddaní mohli přerůsti přes hlavu. R. 1744 byli všichni sedláci hoříňovští pokutováni, když „skrze jejich tvrdošíjnost a protivení velikou škodu učinili, tak že obilí s pole do stodol se neodvezlo a v setí mizerně se zaškrábalo." Pokuty sedlákům sleveny nebyly, ani když šli do prosa.
86

Z hospodářství obecního a panského.

A) Hospodářské poměry obecní v letech 1697-1758.

   Smiřice spolu s Malými Smiřičkami měly obecní role a louky. Jmenuje se v těch dobách „pitruš", „role na Kopaninách", „na chmelnici" a „louky za oborou." Nebylo toho mnoho, ale je zajímavo, že si obec všechnu práci hospodářskou vedla sama. Teprve r. 1752 čteme v účtech obecních, či jak předkové psávali „v počtech", že obec dostala 80 kop za pronajatá pole. Nescházela obecní stodola, obecní váha na seno a jiné věci hospodářské. Vymlácené obilí skládalo se na rathouz.

   Prodej obecní slámy, sena, ovsa a j. obilí často se v účtech uvádí. R. 1697 prodala obec seno „honákům pro voly polské," roku 1726 skoro všechno seno koupil pan farář v Jásené. Jiným zdrojem příjmů obecních byla solnice. Obchod solní dostalo město v ruce své od Matyáše Gallasa r. 1644. Nikomu na celém panství nebylo dovoleno kupovati jinde než v smiřické solnici. Viz o tom kap. „Obchod solní."

   Ostatní příjmy nebyly hrubé. Jednou tak za čas nějaká pokuta pro přestupky při jarmarcích, nebo za to, že si někdo dovolil koupiti sůl jinde, jindy pár grošů za proutí nebo za hlínu na kopaninách, které potřebovali hrnčíři smiřičtí. Jmenujíť se r. 1752 tři: Jiří Vachek, Václav Vachek a Václav Čech. Jen jednou za tu dobu uveden prodej obecního pozemku: Václav Fridrich totiž koupil stavební místo na obci podle hatí.

   Pravidelnějším příjmem bylo posudné, jež odváděl „šenkýř z rathouzu." Z každého sudu platil 30 grošů. R. 1721 připomíná se šenkýř Václav Roll, 1730 Matěj Kovář a 1732 Jiřík Valášek. Vytočilo se tak kolem 70 soudků ročně. Něco také vynesly jarmarky. Páni radní sami vybírali z místa „od kramářů na podloubí při rathouze a za půjčení stoliček a prken." R. 1721 vybrali asi 2 kopy grošů, roku 1730 jen 25 grošů, ježto židé na trh nepřijeli.

   Vydání byla větší příjmů. Už r. 1697 vidíme deficit 11 kop, 18 grošů a 3 denárů. Bylať vydání tak různá a tolik jich! Mnoho vyžadovala práce na obecních rolích: zorání, setí, obděláváni, žně, sečení, hrabání, sušení, nakládání, mlácení a j. Roku 1720 koupeno jen 90 for hnoje po 4 groších! Nejen za práci dávána mzda, ale i pánům z rady deputovaným k dozoru placeno zaneprázdnění, třeba že dostali někdy jen na truňk piva.




87

   Obecní majetek, jako stodola, rathouz, šatlava, ohrady, branky, strže a j., vyžadovaly každé chvilky nějaké opravy. Šindel ke krytí rathouzu kupoval se obyčejně v Dubenci nebo v Hradci Králové. R. 1700 koupeno na shořelou šatlavu 15 kop šindela za 1 1/2 kopy grošů, 1000 hřebíků za 54 groše a za 3 groše dřevěného oleje na mazání hřebíků. Později byl už šindel dražší: na správu rathouzu koupeno r. 1744 za 4 kopy 36 grošů 20 kop šindele. Vůbec za šindel a za okna v šenkovně byl účet skoro pravidelný. Od „smejčení komínů" platilo se 7 grošů.

   R. 1732 dopřáli si konšelé zvláštního luxu: koupili do radní světnice „strakatý koberec" za 1 kopu 24 groše.

   Výdaje zveličovali nedobrovolní hosté šatlavy všelikým poslováním a šupováním. R. 1744 dáno 29 grošů za chléb vagabundům a poslům za vyvedení jich na Opočno a Přim. Šatlava vůbec vyžadovala stále a stále nějakého vydání. Brzy musily býti spraveny okovy, brzy pec, brzy podlaha a j. Ba jednou musily se spravovati železnými skobami i dřevěné zdi, když jistý Pekárek s jinými ještě arestanty se vyloupati chtěl. (Šatlava byla za rathouzem k Labi).

   Udržování struhy stálo také peníze. Vedla přes celé Smiřice nynější třídou Palackého napříč. Tu bylo třeba kus klády, tesy, fošny, dubce, kolu pod palici neb krajiny a prken, jež se řezaly u mlynáře. 1744 zaplatilo se mlynáři 1 1/2 kopy za řezání a 50 grošů dáno pilaři tringeltu. Dříví se tehdá koupilo ve Svinárkách. Vrchnosti zaplatila obec za borovici i s pařezným 1 kopu 45 grošů; „od udělání trouby z té borovice dáno nádenníkům 45 grošů, od položení a zakopání trouby co obecní struha teče" 35 grošů.

   Veliké vydání uloženo obci r. 1753 stavbou silnice „královské". Tehda naříkal pan početvedoucí: „nemajíce my odkud bychom takový náklad vésti mohli, poněvadž naše obecní věci od toho vojanskýho běhu rozestavené a skrz dluhy obecní užitky ztenčené máme, tedy sousedé a podruzi měsíčně skládati budou, až by se k stavbě silnice královské přistoupiti mohlo." Zatím se trochu silnice poopravily u příležitosti, „když císař Pán do Opočna na honbu jeti ráčil." Po roce však vidíme již smiřické svážeti kámen z Libřic a voziti jej až k Plotišťům; písek a štěrk bral se z Plotišť. Celkem vydaly Smiřice asi 200 kop na císařskou silnici,

   Jinou stálou položkou ve výdajích bylo „vydržení ouřadu." Úřadující konšel byl za svou funkci remunerován 1 1/2 kopou. Primas míval až 20 kop ročně, páni rychtáři po 3 kopách. Písař městský dostával 7 kop a servus 8, maje v to započítané 3 sáhy dříví a j. naturalie. Posel právní měl deputát obilní, hlásný 9 kop ročně, pasák, jenž všem sousedům dobytek pásl hromadně, dostával 6 kop. Zámecký pan buchhaltor za revisi obecních účtův a pan početvedoucí „za vedení celé pořádnosti" dostávali po 3 kopách.

   Obec měla různé povinnosti i k vrchnosti. Platila poplatky a dávky do panského důchodu z vysekaného masa (r. 1714 dala 7 kop flajškrajcru), z obchodu solního a za odúmrtí trčkovské (zprvu drůbež, později peníze.)

   Vrchnost dělila se s obcí o pokuty cechovní a při porovnáních, těžila vůbec ze své sociální vyvýšenosti nad městem. R. 1753 při nedostatku skladačů o senoseči najala obec 16 osob na stáje, „aby milostivé vrchnosti zadost učinila" a platila jim po 5 groších denně. Z ohrad a pastvišť zaplatilo se r. 1758 vrchnosti 11 kop 40 gr., z handle solního 5 kop 50 gr., za oumrtní drůbež 54 gr. 3 denáry, ze sklepa panského 2 kopy 20 gr. a na ourocích 4 kopy, 48 gr., 8 denárů.

   Na kultus nebylo mnoho vydáváno. Jen věci církevní objevuji se někdy v účtech. Při „držané r. 1730 iIluminaci neb vyhlašování sv. Jana Nepomuckého" dány
88

malíři od malování obrazu na rathouz 3 kopy. Za svíčky k té !Iluminaci po tři dny potřebné zaplaceno 45 grošů. R. 1732 „od hlídání božího těla vartýřům" 9 grošů. Erbanovi, jenž vedl seznam sousedů, kteří šli k velikonoční zpovědi, dostávalo se od obce 30 grošů. V nábožensky vznětlivé době tehdejší protireformace konána také cvičení náboženská v Smiřicích i v Smiřičkách a „za tu čest prokázanou dáno pánům páterům 5 kop." Od postavení oltářů k slavnost Božího Těla platilo se nádeníkům 45 grošů. Panu děkanovi holohlavskému darován „4. aprile 1726 k instalaci truňk vina" v ceně 7 kop.

   Podle starých zvykův a obyčejů dostával zámecký hejtman na zelený čtvrtek 3 kopy grošů darem. Právní posel na štědrovečerního kapra 10 grošů. O sv. Janě a Václavu rozdávala obec sýr panský a na vánoce ryby. Vážný při tom musil dostati na truňk. Milosrdným bratřím v Novém Městě pasírovalo se ročně 9 kop almužny.

   A bylo jiných a jiných příležitých vydání drobných, potřeb písařských, poselného k vyhlašování jarmarku, outrat při cestách za obchodem solním a j. R. 1744 koupen také „pres k přitiskování pečetí městských."

   A co vyžadovala soldateska ! Verbování, kontribuce válečné, přípřeže a p. přivedly městské počty z rovnováhy, k níž si zase starostliví otcové pomáhali dluhem. Jednou byl věřitelem holohlavský děkan, jindy zámecký hejtman (1730.) R. 1743 vypůjčila si obec od mlynáře smiřického 300 kop na zakoupení „magacínu" a 100 kop na vyplacení kauce od Václava Janka, souseda smiřického, „tenkráte když král pruský se svým vojskem do Čech vpadl a jeho feldmaršál gráf Schwerin tady mašíroval."

B) Z hospodářství na panství v 17. věku.

   Vždy bohaté panství v žírném kraji polabském neslo majiteli hojný užitek. Byl nemalý výnos i z ryb. Rybníky piletický, libníkovický, výravský, hubilesský*) a plesský chovaly kapry čtyřliberní, kteří docházeli obliby v Trutnově. Píšeť Václav Slánský, správce panství smiřického, r. 1611 slovutné poctivosti pánům purkmistrovi a radě města Trutnova nad Úpou takto:**)

   „Službu svou vzkazuji slovutné poctivosti páni a přátelé zvlášť milí, zdraví a jiného také všeho dobrého od Pána Boha přeji Vám věrně a rád. Ku paměti Vám přivozuji, jakož jsem k žádosti Vaší Vám z rybníků J. M. pána mého 36 džberů kaprů a 1 džber štik vystavil. Páni a přátelé moji zvlášť milí, za to Vás přátelsky žádám, že mi za 1 džber kaprů 3 kopy 30 grošů a za 1 džber štik 5 kop, vše míšeňských vyplatíte."

   Pan správec Slánský byl zajisté dobrý obchodník. Peníze chtěl ihned; chtěl jich užiti „k důležité potřebě Jeho Milosti Pána" a zdvořile sliboval, že rád pánům radům pomůže, „kdyby ho snad někdy potřebovati chtěli."

   Roku následujícího oznamoval trutnovským, že dá 30. října rybník v Plesu loviti a kdyby se pánům a spolu sousedům vidělo něco ryb z téhož rybníka vzíti, nechť se týž den u rybníka najíti dají. „Chci pánům dobrých ryb popříti. Však poněvadž letos v rybách nemalý nedostatek jest, jináč džber kaprů dáti nemůžu než za 4 kopy míšeňských bez ortů.***) V čemž jsem pánův tejna učiniti nechtěl."

----------------------------------
*) Mezi Čibuzí, Vlkovem a Hubilesem byly 2 rybníky. 1780 oba vysušeny a obora na západ od nich se prostírající zrušena.
**) Archiv musea král. Českého. ***) Bez dodáni na místo asi.




89

   To psal v úterý po sv. Voršile a v sobotu měl již odpověď od trutnovských, jimž se zdražení ryb asi nelíbilo. Aby je upokojil, píše: „Porozuměl jsem z psaní Vašeho, že se Vám o ten ort na džberu ode mne přiražený draho prodávalo; v tom žádám, za zlé mi nemějte, nebo všude i na jiných panstvích více než to přiskočilo. Nicméně může se Vám to na míře jináč vynahraditi, v čemž spokojeni moci budete. S tím se Vám dobře jmíti vinčuju."

   Nevím, zda trutnovští co usmluvili, ale ryby kupovali stále. R. 1615 koupili 20 džberů z rybníka plesského a platili po 3 1/2 kopě. Hotově však vždycky neplatili; měli „šuldbichl" a bývali i upomínáni, když pro Jeho Milost Pána měla býti nemalá suma do Měst Pražských (pan Trčka bydlil v Praze) shledána.

   České dopisy pánům trutnovským tehda nevadily.

   Ryb bylo, jak již praveno, hojnost a byly článkem deputátu. Při lovení dostal

   hejtman 6 kaprů, / 4 štiky a / 12 drobných kousků,
   důchodní 4 / 3 / 8
   obročí 3 / 2 / 6
   purkrabí 3 / 2 / 6
   kancelářský 1 / 1 / 3
   „wirtschaftsbereiter" 1 / 1 / 3
   „waldbereiter" 1 / 1 / 3
  

   K štědrému večeru byl podarován
   holohlavský děkan 2 lib. kaprů, 1 lib. štik;
   hejtman smiř. 2 / 2
   důchodní 2 / 2
   purkrabí 1 / 2
   obročí 1 / 1
   kontribuční 1 / 1
   kantor holohlavský 1 / 1

   U příležitosti sluší uvésti důchody hospodářského správce Emanuela Seiferta (1730), třeba že nepatří do věku 17. Měl ročně
   70 zl. hotových,
   6 sudů piva,
   1 korec a 2 věrtele pšenice,
   8 korců žita,
   1 korec a 2 věrtele ječmene,
   1 korec ovsa,
   40 liber másla,
   40 liber sýra,
   70 žejdlíků soli,
   15 liber loje,
   10 liber kaprů,
   15 liber štik,
   na vánoce a na velikonoce mouku,
   obrok pro koně,
   patoky z každé várky,
   „železo k okováni koně"
   a polovici pokut, když přistihl panského šenkýře bez piva a j.

   R. 1604, když jízdný lid vojenský proti Turkům vypraven býti měl a v Jaroměři se shromáždil, aby 2. srpna v Hradci byl vymustrován, koupeno od správy
90

smiřického panství 85 korců ječmene po 1 kopě 20 groších a 200 korců ovsa po 1 kopě 15 groších.

   Z konce pak 17. stol. zachovaly se tyto doklady hospodářských poměrů: Správce podával vrchnosti své každé chvíle podrobný referát a nesměl zamlčeti ani nejnepatrnějši správky kůlniček. R. 1680 odvedl pánům svým Šternberkům 6000 zl. a 300 zl. měl ještě v kase. Obilí prodávalo se v Hradci Kr. a v Jaroměři. Za pšenici tržilo se 1.24 zl., za žito 1 zl., za ječmen 48 kr., za oves 36 kr. Žito prý stoupne, ujišťoval vrchnost, rybám a dobytku daří se dobře. Skopců bylo prodáno 44 po 1 zl., a 39 kamen letní vlny po 6 zl. Na máslo očekával kupce a doufal dostati 14 zl. za cent.

   Inventáře byly sdělávány pololetně. R. 1695 do ultima Juli bylo po dvořích na panství celkem 108 volů, 31 býk, 260 krav dojných, 34 prvoletek, 123 jalovic, 118 telat, 36 koňů. Vykrmené voly prodal rentmajstr ve Svídnici.

   Oři ušlechtilí měli svá jména, na př.: Palatino, Peczata, Cervelina, Bella, Grandessa, Bizura, Neapolitána, Obskura, Generová, Carvina a j. Kanců bylo 15, sviň 45, vepřů 94 a selat 19. Ovec běhnic 96, beranů 58, skopců 226.

   Z drůbeže 35 kruťáků a krut plemenných, 3 indiáni, 48 houserův a hus, 42 kačerův a kachen, 176 slepic s kohouty a 14 kapounů.

   V oboře chovali se 2 jeleni, 4 laně, 1 tele, 6 daňků kozlů, 19 koz a 12 telat daňčích.

   Mimo to bylo v zásobě 76 kop vajec, 179 celých sýrů, 8 břízek soli, máslo přepouštěné i nové, peří drané i nedrané a prach suchý.




91

Sousedské právo.

   Kdo se chtěl ve Smiřicích usaditi a nějakou živnost tu provozovati mínil, musil se u obce ucházeti o právo sousedské. Byl-li poddaným, potřeboval dříve svolení od milostivé vrchnosti. Určité taxy za sousedské právo nebylo; řídila se libovůlí obce a vrchnosti, ale zajisté přihlíželo se k poměrům majetkovým. Někdo zaplatil 1 zl., jiný 2, 3, 4 až 7 zl. Po roce 1800 znamenati zvýšení taxy na 10 až 25 zl. Roku 1825 poukázal vrchnostenský úřad správu městskou na řád pro taxy za udílení měšťanského práva. Řád vymezoval taxy na 5 tříd.

   V 1. třídě byli uchazeči, nemající přes 1000 zl. jmění, ve 2. přes 5000, ve 3. přes 10.000, ve 4. přes 20.000 zl. jmění a do 5. zařazeni uchazeči s 20 až 70 tisíci zl. jmění.

   Za 1. třídu platilo se 11 zl. 20 kr. tax, za 2. 23 zl. 30 kr., za 3. 35 zl. 30 kr., za 4. 46 zl. 40 kr. a za 5. 116 zl. 40 kr. Třetina poplatků odváděna byla do vrchnostenské kanceláře.

   R. 1692 Jan Morávek koupil za 1 zl. právo sousedské a dovoleno mu na slovo J. M. hr. na obci postaviti domek.

   R. 1694 Pavel Černý z Černilova dal 10 zl. za právo a koupil dům Jindřicha Doubka.

   R. 1694 Jan Dušek z Králové Dvora, člověk svobodný*) koupil od svého tchána Adama Sráma dům a za právo dal 7 zl.

   R. 1694 Tobiáš Tým rovněž ze Dvora vystavěl si „na bělidle" a složil za právo 5 zl.

   R. 1694 Mikuláš Fousek z Holohlav dal za právo 7 zl.

   R. 1695 v březnu Jiřík Dvorský z Holohlav koupil si karlovský dům a za právo dal 4 zl.

   R. 1695 Matěj Blažek z Holohlav přijal městské právo a dal za ně 4 zl.

   R. 1700 Václav Runkas z Černilova koupil dům od Václava Pelikána a přijal městské právo za 3 zl.

   1701 Tobiáš Matoušek ujal grunt po otci svém Jiříku Matouškovi; zdědiv po otci právo, složil 1 zl. 30 kr.

-----------------------------
*) Svobodný = nerobotník.
92

   Václav Vojtěch z Čibuze složil za městské právo 9 zl., podle čehož se mu všeliká živnost městská dovoluje.

   1702 Václav Janák*) z Piletic rodilý s dovolením mil. vrchnosti do obce městýse Smiřic se poddati a za měšťana se posaditi mohl za 7 zl.

   1705 Jiří Valášek, rodič smiřický koupil grunt od Václava Pelikána v Malých Smiřičkách a po nebožtíku otci právo zdědil a úřadu 2 zl. složil.

   1706 Johannes Jakub Špinka koupil hospodu od Alžběty Altmanovy; za právo dal 12 a ouřadu discreti 4 zl.

   1707 Lukrecie Zelinková koupila grunt od Veroniky Rozvařilové v Malých Smiřičkách. Právo ji stálo 5 zl. a diškrece ouřadu 3 zl.

   Mikoláš Pelikán**) po otci zdědil právo a úřadu dal 1 zl. 30 kr.

   Matěj Lemera koupil grunt od Vác. Vojtěcha; za právo složil 6 zl. a úřadu 3 zl.

   Jan Smutný koupil grunt od Vác. Smutného a dal úřadu 1 zl. 30 kr.

   1708 Jan Vojtěch ujal grunt od manželky své; „jsouc rodič zdejší a majíc zachovalé právo, podle něhož se mu všechna sousedská živnost povoluje, dal discreti ouřadu 3 zl."

   1708 Mikuláš Reich koupil grunt od Pavla Hejcmana a jsouc rodič zdejší, dal discreti 1 zl. 30 kr.

   1710 Jan Holič ml. z Holohlav přejal od svého strýce Kroupy pražského hospodu malosmiřickou; za právo dal 6 zl. a tolik také úřadu.

   1711 Jan Zolman, mlynář rodilý ze vsi Černožic koupil grunt od Jana Řeháka v Malých Smiřičkách; za právo da! 6 zl. a tolik také úřadu.

   1712 Johannes Holman, sládek smiřický, rodilý z města Nové Paky „ačkoli že prvé k panství jičínskému poddaný byl, nyní při přestupování do poddanosti panství smiřického připadl. Koupíc zahradu od Václava Vojtíška, koupil i právo městské." Zaplatil tolik jako mlynář Zolman.

   Jan Janek koupil od matky své Ludmily Jankové domek a úřadu dal 3 zl.

   1712 Václav Skrovný koupil grunt od Václava Havlasa, vyplatil se od robot a dal za právo 5 zl., úřadu rovněž tolik.

   1713 Václav Medáček, rodilý z Holohlav, koupil grunt od paní Anny Kostelecké; za právo dal 5, úřadu 2 zl.

   Hendrych Springer koupil grunt od Jana Frymla a zaplatil obci 4 zl. 30 kr. a úřadu 2 zl. 30 kr.

   Jan Podzimek, rodilý z Holohlav, koupil grunt od Jana Diviše a složil 3 zl. 30 kr. a 2 zl. 30 kr.

   1714 Mates Andres, bažantník holohlavský, koupil grunt od Anny Reichlové a složil 7 zl.

   Matěj Kotlandt koupil sobě grunt od svého otce Václava Kotlandta ve Smiřičkách. „Jsouc zdejší rodič, zdědíce městsky právo po svém otci, podle čehož se jemu městská všeliká živnost propůjčuje a dovoluje." - Úřadu dal discreti 54 kr.

   Pavel Černý koupil si grunt od Jana Sováka. Za právo složil 4 zl., úřad dostal 3 zl.

   1718 František Šlodr, člověk svobodný, koupil grunt od Matěje Andrsa. Za právo dal 6 zl., úřadu 2 zl. 30 kr.

------------------------
*) Janák byl mistrem zednickým, opravil a očistil chrám v Holohlavech.
**) Otec Václav Pelikán byl tehda „mladším" rychtářem.




93

   1719 Filip Jakub Prachinas koupil si s povolením vrchnosti dům od Sibily Frimlové.

   1730 Jan Jiří Sedláček, rodilý z Pečky, sem ale do poddanosti k panství smiřickému propuštěn; koupil si právo za 3 zl.

   1752 Václav Bouček, rodilý ze vsi Plotišť, z panství králohradeckého propuštěn a do poddanost vzat.

   Jan Eliáš, zámecký hlásný, rodilý z Černilova, koupil sobě grunt od vdovy Rezkové. „Co do důchodu obecního složiti měl za městské právo, to se mu kasírovalo; jen úřadu dal 2 zl."

   1753 Václav Frydrych; sám s manželkou rodič smiřický, koupil si právo městské za 2 zl.

   Václav Vácha, panský kolář koupil si grunt od Jana Balcara v městysi Smiřicích a dal do úřadu 2 zl.

   1755 František Michek, rodilý z Plesu koupil si městské právo s povolením milostivé vrchnosti, za které, aby sousedská živnost jemu přána byla z ohledu, že sobě za manželku zdejší dcerku pojmul, složil obci do důchodu 1 zl. a písaři 17 kr.

   1759 Václav Bartoška z Holohlav, přiženiv se k zdejší dcerce, koupil grunt od Doroty Šicové a městským právem se opatřil za cenu jako Michek.

   1759 Matěj Novotný, poddaný chrudimských pánů, přiženil se zde s povolením milostivé vrchnosti a koupil si domek od Jakuba Vojtěcha. Za městské právo složil 2 zl., úřadu 1 zl. a písaři 17 kr.

   Martin Ferbas ze vsi Skalice rodilý, toho času na Plese zahradník, přiženiv se k dceři po nebožtíku Jiříku Rozvařilovi, ujal domek. Za právo dal 1 zl. 30 kr., úřadu také tolik; syndikus dostal 17 kr.

   1761 Václav Šotola, mydlář ze vsi Vlkova rodilý od mil. vrchnosti k městečku propuštěný; „nemajíce městského právo, takové sobě při vzácném majstrátu vyzdvihnul a za takové, z ohledu že sobě po nebožtíku Jiřím Holičovi zdejší dcerku pojal, 6 zl. 30 kr. složil a jako jiným sousedům městská živnost přána a nezbraňována."

   Jiřík Petr Bonath „ačkoli v městečku rodilý, však ale od svých rodičů, pokud otec jeho v Mezleči a zde jen obyvatelem byl, městským právem nezaopatřený ostal, za městské právo 3 zl. 30 kr. majstrátu složil. - Jsouce ale neženatý, an by sobě mimo zdejší městské dcerky cizí osobu pojmouti měl, která by městského práva neměla, tak ještě 3 zl. složiti povinen bude, pak teprv za spolurovného uznán a jemu se živnost příti má."

   1764 František Kroupa z Jaroměře, člověk svobodný, mistr krejčovský, přiženil se k vdově po Leopoldu Sovákovi a složil za městské právo 3 zl.

   Pavel Kutichol z Oujezdce rodilý přiženil se k dědičce po nebožtíku Jiřím Houškovi, radním a ujal domek. Přijetí do sousedství stálo jej 3 zl. 30 kr.

   Václav Šust, pekař z Plesu rodilý a sem dle vrchnostenského dekretu přidělený zaplatil také tolik za právo.

   Jan Spurný z Jeřic, zámečník panský, ujal grunt od Jana Petráka a složil za právo 3 zl. 30 kr.

   Daniel Vacek ze Semonic přiženil se do Smiřic a s manželkou domek po Václavu Vachkovi obdržel. Za právo dal 3 zl. 30 kr.

   Václav Číháček, svobodou od milostivé vrchnosti obdařen, rodilý z Jeřic, pojal zdejší dcerku Jana Němečka. Přijat za měšťana, zaplatil 6 zl. 30 kr.
94

   Daniel Černý, řemesla mlynářského, ze Zběrova rodilý a od milostivé vrchnosti sem „vyhoštěný" pojal dcerku po Janu Kočím a majstrátu za právo 3 zl. 47 kr. složil.

   1768 Jiří Mešejda z Jeřic rodilý koupil od Josefa Nejmana domek a zahradu a za právo dal 6 zl.

   1768 Jan Veselovský, panský kovář, z Černilova rodilý, pojal zdejší „cerku a s ní jistou louku ujal;" za právo složil 3 zl.

   Martin Martinec z Hradiška od Jičína rodilý, přiženil se k dceři po Václavu Machkovi a s ní kus zahrady obdržev domek si vystavěl. Obci složil 2 zl. 42 kr.

   Mikuláš Hejcman z Černilova zdědil po svém příteli Eliáši domek; za městské právo dal 3 zl.

   1774 Mates Černý, panský zahradník z Černilova pojal dcerku po Jiřím Valáškovi a za souseda byl přijat. Zaplatil 3 zl. 30 kr.

   Josef Jelínek z Jaroměře, přiženiv se k vdově po Janu Rezkovi, grunt její ujal a přijat za souseda. Složil 3 zl. 30 kr.

   Karel Veber z trutnovského panství přiženil se k dceři Václava Váchy a ujal domek. Složil také 3 zl. 30 kr.

   Václav Vejr z České Skalice, kameník, pojal vdovu po Janu Řehákovi, též kameníkovi, za manželku a domku s ní užíval. Za městské právo dal 2 zl.

   Jiří Hejcman, mlynář hornoplesský pojal za manželku dceru po Václavu Hodkovi, koupil dům a celý grunt od dědiců Seifertovských a za městské právo po sousedském slibu 4 zl. složil.

   1774 Karel Eliáš z Divce pojal sobě po Václavu Duškovi, kantoru Černilovském, dcerku zdejší a koupil domek po Janu Holdíkovi. Složil za právo 3 zl.

   Václav Matuška z Vlkova, kolář, koupil si spustlý domek se zahradou od dědiců po Václavu Pultrovi a za právo dal 3 zl. 50 kr.

   Josef Toman z Plesu, handlíř v přízi a obilí, pojal dceru po Janu Modrém a koupil domek po Matesu Bartoškovi. Za právo složil 3 zl.

   František Kopecký, zámečník z Jaroměře přiženil se k vdově po Janu Benešovi a zaplatil za právo 3 zl. 30 kr.

   Jan Spíra, pernikář, z Poličanska rodilý, vyučil se u smiřického pernikáře Jana Sedláčka. Byl pak na vojně a „po z vojny propuštění dle dekretu vrchnostenského se k městečku přivtělil;" oženiv se, koupil domek od svého bývalého mistra a složil majstrátu 4 zl.

   1775 Matěj Špaček z Plesu koupil domek od Františka Čejka a obci složil 4 zl.

   1776 Josef Slezák z Jásené koupil domek od Jos. Polidara a přijat za 4 zl. za souseda.

   1778 Jan Adamíra z Vlkova koupiv od Jana Duška domek, za právo složil 4 zl.

   Josef Tichý z Malé Skalice, syn hospodáře v ovčíně skalickém koupil domek od Jana Sováka a dal 5 zl. za právo.

   František Jakoubek, řezník z Černožic koupil domek od Jos. Dušky a složil za právo 4 zl. 30 kr.

   1779 Pavel Syruček, syn holohlavského sedláře koupil od Jana Janka pro 3 korce roli lemerovskou a při úřadě městské právo sobě zapravil. Poněvadž ještě mlád byl a řemeslu kovářskému u Veselovského se učil, složil (gratis) slib až právních let dorostl (t. r. 1802.)

   1781 Jan Rozvařil, „karlec" (tkadlec) rodilý v Holohlavech řádným způsobem za 6 zl. sousedské právo si vyzvedl.




95

   1781 Václav Hanka, poddaný panství zdechovského, rodilý z Chvaletic, aby mohl bezpečně své řemeslo krejčovské provozovati, přijal právo městské (gratis.)

   1782 František Hanuš z Kunčic od Jičína rodilý, sem do Smiřic z vojny propuštěný, přiženil se k vdově Anně po nebožtíku Tomáši Šmídovi.

   Matěj Skrouhal z obce cerekvické zapravil za právo 5 zl. 30 kr.

   Jan Svoboda z Nového Města rodilý, přiženil se k Anně, vdově po nebožtíku Janu Spurném, aby obchod vésti mohl. Z ohledu, že mnoho dítek měl, zaplatil jen 2 zl. za právo.

   Karel Vejroch z Lejšovky, krejčíř, „z jisté důležitosti" složil jen 2 zl. 20 kr.

   1784 Jiří Nýdr, řemesla ševcovského, rodilý z Libřic, pojal za manželku Annu po nebožtíku Václavu Duškovi. „Z ohledu jeho nemožnosti" složil toliko 2 zl.

   Václav Slezák z Oujezdce přiženil se k Antoníně po nebožtíku Jakubovi Vrubellovi a zaplatil 6 zl.

   Václav Burian z Popovic, kolář, zaplatil také tolik a

   Václav Polák, kloboučník z Jaroměře 8 zl.

   1785 Johannes Helt, profesí provazník, pojal Annu Janáčkovu a pro svou nemožnost složil 3 zl.

   1785 „Kašpar Čikrt, jirchář z Jaroměře interventionálním prostředkem oboustranné vrchnosti přiženil se do zdejšího městečka k paní Anně č. 26 s jedním ženského pokolení sirotkem po v pánu zemřelém Jos. Valáškovi, bývalém radním. Učinil slib a přijal městské právo za 6 zl."

   1785 Václav Kuranda z Veselí, který jako ovdovělý kantor*) v Holohlavech přiženil se v zdejším městečku k pozůstalé vdově Anně Drahošové s jedním mužského pohlaví sirotkem do domu č. 19 a za právo městské 4 rýnské složil.

   Václav Tichý z Malé Skaličky pojal dceru Václava Podzimka za manželku a zaplatil 2 zl. za právo.

   1786 Martin Tübel z panství toskánského „z pustin hradu rodilý, času přítomného slav. infanterie regimentu Geminského korporál, majíce za manželku zdejší dcerku Dorotu po malosmiřickém sousedu Janu Vachkovi, s kterou jsouce sdětilý, s ní také dědičně díl gruntovní půdy užíval. Z ohledu toho, že dle mil. ponavržení slavného ouřadu vrchnoředitelského a pak k magistrátu, tak i celé městské obci složené, pohnutedlné žádosti jest mu na gruntě obecním v Malých Smiřičkách pod Chmelničkou**) při potoku kousek místa pro vystavení domku proti každoročně 45 kr. do důchodu obecního dobrotivě propůjčeno bylo. Magistrátu patřící accidenci dle vlastního uznání složil."

   1786 Jan Hodek, řezník, syn holohlavského šenkýře, pojal Annu, dceru Jana Spůry za manželku a s ní živnost a obchod.

   1787 Antonín Choděra z městyse Tomšína rodilý, profesi mydlářské od císařo-král. komorního panství brandejského řádně sem přivtělený přiženil se ke Kateřině do č. 6. Za právo složil 5 zl.

   Václav Radlo z městečka Pečky, hrnčíř, pojal Alžbětu, dcerku Václava Četha a složil 3 zl.

--------------------------
*) Dle pamětí školních učil soukromě ve Smiřicích teprve od r. 1787, byv toho roku z Holohlav propuštěn.
**) Chmelnice bývala na rolích mezí struhou za Liebigovou třídou a železniční tratí.
96

   1791 František Balaš z Kyšperku rodilý, řemesla řeznického „sem řádně přenesený" zaplatil za právo 5 zl.

   Josef Konvička, sedlář z věnného města Jaroměře dal 4 zl.

   1792 Matěj Havlas z Bukoviny, „jakožto rybář a i z vojny propuštěný invalid, pojal sobě Kateřinu, vdovu po Josefu Ferbasovi a s ní domek pod zápis odevzdal" a 3 zl. složil. j,

   1793 Jan Peška z Choltic, mydlář, pojal za manželku Terezii Jindřicha Syrůčka a dostal s ní „domek s přlpadnostmi." Složil 6 zl.

   1793 Anna Horská z Poličan, bývalá Sládková zdejší, „by ona Josef Holrna-novský dům koupiti mohla, po řádném sem přenesení právo městské požádala, sousedský slib učinila a 7 rýnských složila."

   1794 Jan Šandera z Velké Skalice, řemesla bednářského, pojal dcerku Václava Runkasa, s kterou domek č. 24 obdržel a za právo 3 zl. 30 kr. složil.

   1795 Kašpar Štalman, svobodný mládenec z Pardubic, řemesla mydlářského, koupil si šotolovský dům č. 110 a složil 7 zl.

   Josef Švorc z Boleslavi, prv bývalý mlynář zdejší „a pokud týž na témž mlýně nic svésti nemohl, prodal s velikou škodou mlýn a aby své dítky obživovati mohl s povolením vrchnosti úřadu požádal o městské právo, za které složil 4 zl. 28 kr. a tak jemu handl krupařský a jinší spravedlivý obchod městský provozovati povolen jest."

   1795 Martin Hansa z Jilemnice, z panství švarcenberského a zdejšího pana důchodního skutečný písař, pojal ovdovělou Kateřinu po Václavu Pelikánovi, která „krámský handl provozovala; aby také i on s ní všelikerý handl jinši provozovati mohl, požádal za právo" a dal zauiě 9 zl.

   Václav Procházka z Vlkova, „prv voják při slavném Josef Colloredském regimentu, pojal dceru po Janu Janákovi a s vůli všech dědiců domek č. 92." Aby tu tesařství provozovati mohl, zaplatil za právo 3 zl.

   1796 Josef Špatenka z Chlistova, z panství náchodského, prv voják, pojal sobě zdejší dcerku Jana Beka; by mohl handl provozovati, dal za právo 3 zl.

   František Konvalinka, mistr krupařský z Jaroměře, pojal ovdovělou Kateřinu Kvasničkovou a složil 4 zl. 30 kr.

   1799 Josef Litomyský, mistr zednický, pojal zdejší dcerku Sršňovou. Poněvadž na slušnou žádost a pro sešlost věku tchýně jeho Alžběty Sršňové s vůli sousedstva kus místa na obci pro vystavění domku byl mu vykázán, požádal za právo. Složil pak za ně 1 zl. 45 kr. obci a tolikéž úřadu vrchnostenskému.

   1799 Jan Jirka z Čibuze koupil pro syna svého Václava Jirku roli za oborou od Karla Valáška. Aby k vesnici přivtělena nebyla a kontribuci aby do Smiřic odváděti mohl, žádal za městské právo a položil za ně 3 zl.

   1800 Adam Vojtěch, tkadlec z Račic, dal za právo 2 zl. 30 kr.

   1800 Jan Voborník z Kuklen, koupil šenkovní dům č. 37 od zdejšího souseda Jakoubka a složil za právo 5 zl. a úřadu také 5 zl.

   1800 Jakub Fluks, zdejší pohodný, aby si mohl koupiti od Bartoloměje Šusty na obci stojící stodolu, zaplatil za právo 8 zl.

   1800 Kateřina Marhová z Holohlav koupila od Jana Beka domek na obec. místě č. 138 a dala za právo 2 zl. 90 kr.

   1800 František Šandera zdědil domek č. 12 a aby také sousedem slouti mohl, žádal za právo a složil slib.




97

   1800 Jan Linder zakoupil od France Slezáka č. 88 a že cizí byl, zaplatil 12 zl. za právo.

   Josef Engliš, jirchář, koupil od Vác. Váchy č. 119 a dal také 12 zl. za právo.

   1801 Matěj Janek, mistr krejčovský z Trotiny, aby si mohl koupiti dům od Ant. Choděry č. 6, dal za právo 12 zl. ^

   1801 Matěj Honcnejman z Holohlav pojal Annu po neb. Kulhánkovi a za sousedské právo dal 6 zl.

   1801 Václav Jakoubek z Černožic koupil domek č. 44 a za městské právo složil 12 zl.

   1802 Václav Černý z Černilova koupil od Syrůčka dům č. 53 a dal 5 zl.

   Jan Vácha, synek zdejší složil 4 zl. a Jan Sýkora, z ohledu, že na vojně byl, jen 3 zl.

   Josef a David a Frant. Matouš složili sousedský slib.

   1803 Jan Hejcman z Černožic koupil dům č. 14 od Vác. Černohorského a složil 3. března slib, by úplného práva spolu s měšťany používati mohl.

   1804 Václav Henxler z Dobrušky „složil věrnost sousedskou skrze slib" a zaplatil 6 zl.

   Václav Hušek z Holohlav Koupil od Karla Valcla domek se zahrádkou a složil za právo 7 rýnských.

   1805 složili slib sousedský Jan Holeček z Černilova a Prokop Šerfug.

   1805 František Steinský, proženěný s pannou Barborou Veberovou složil 9 zl. za právo.

   1806 Václav Luňák,

   1807 Karel Bandyš, Josef Janáček, Frant. Opendorf, Jiří Kadečka, Jan Šmíd z Kuklen a Václav Veselka složili slib a do počtu všech spoluměšťanú přijati byli.

   1807 Jan Vognar koupil dům od Matěje Janka, složil 12 zl. a přijat za měšťana.

   1808 Václav Horák k zdejšímu městečku se přiženil a krupařství provozoval.

   František Lampěty, mistr kominický a Jiřík Eliáš, mistr kloboučnický složili slib.

   Jan Šefle z Benátek koupil dům od Martina Hansy a za sousedství 15 zl. složil.

   1809 Jiří Černý z Habřiny, „poněvadž svůj stav v manželský zde proměnil a grunt pod č. 33 s dcerou Jana Černýho vzal," zaplatil za sousedství 9 zl.

   Jan Frýd z Arnaui (z Hostinného) pojal za manželku vdovu Choděrovu a dle dědičné pořádnosti 11 let domek č. 9. dodržovati pro nejmladšího syna Antonína bude; za právo městské dal 15 zl.

   1809 Frant. Podzimek,

   1810 F. Hájek a Jan Suchánek z Rodosu složili slib.

   1811 Josef Bek, „synek bývalého osadníka, ale nikdy souseda smiřického, když si domek č. 117 od Karla Matyáše zakoupil," přijat byl za souseda.

   1811 Mikuláš Karpíšek z Holohlav koupil si domek č. 36 od Smutného.

   Jan Hájek z Rodová koupil domek od Bartoloměje Šusta.

   Frant. Riegl provozoval „formanský obchod" a přijat za souseda.

   1815 Jan Bouček, mlynář smiřický,

   1815 Václav Adamíra, tkadlec a Josef Šafář, mistr truhlářský přijali sousedství.
98

   Jan Jaroš koupil od Jana Adamiry čís. 49.

   1816 Jan Rezek v č. 48 z Čibuze pojal za manželku dceru Jana Vojtěcha. Josef Vyhnálek, Jan Hynek z Černožic, Jan Vaněk a Jan Michal složili slib sousedský.

   1816 Jan Brandtner, vrchnostenský hajný, když domek od Jiřího Kubáska zakoupil, složil městský slib a byl za 25 zl. mezi spoluměšťany přijat.

   Jan Uher, když od Kateřiny Machovy domek zakoupil a své dobré chování skrze atestací od práva bukovského dokázal, byl po složení slibu za měšťana přijat.

   Václav Řehák ze Smržová koupil domek od France Sedláčka č. 15 a dal za právo 24.60 zl.

   1817 Mikuláš Česák z Předměřic koupil domek od J. Mícha č. 75.

   Mikuláš Nýdr z Hubilesa koupil č. 82 a Jiří Frint z Všelis, kraje boleslavského, přijati za měšťany.

   Alois Vrabec z Maslověd koupil domek č. 3.

   1818 Frant. Ponikelský, mistr krupařský, pojal Apolenu, dceru Jana Vacka. Mikuláš Vychodil koupil č. 60, Vencl Eliáš č. 47 a Jan Hynek č. 81.

   1819 Jan Karpíšek z Čáslavek ujal č. 43 a Ignác Juničovský č. 24;

   1820 Václav Kašpar, koupil č. 138;

   1820 Josef Kalenda,

   1821 Vincenc Fleišr, barviř a Antonín Munzar z Králového Dvora složili slib.

   1825 Josef Kratochvíl z Brandejsa koupil dům č. 102 od Jana Frýda. Jan Šafka, který mlýn pod č. 110. koupil, složil slib a „svatě ho plnit se zavázal.

   1825 Matěj Gulda koupil od Vác. Kašpara č. 138.

   1826 Jan Nepokoj, mistr ševcovský z Jásené koupil dům č. 142 od V. Kozáka.

   1828 Jan Čeněk, koželuh z Jaroměře, koupil č. 91. Marie Nedomova koupila příbytek č. 100.

   Matěj Vroubek koupil dům č. 58 od Fr. Holuba.

   Fr. Vojtěch koupil č. 19.

   Jan Roth, mlynář koupil mlýn č. 110.

   1829 V. Springer koupil od Slezáků dům č. 57. Václav Zákravský koupil od V. Vacka č. 25.

   Jos. Schejbal koupil po Eliášovských sirotcích č. 70.

   1830 Jan Wannemacher, kloboučník složil městský slib. Jan Finger z Freiheitu, barvíř,

   Václ. Hodek z Rusku,

   Jos. Bukáč z Habřiny,

   Jan Hodek z Rusku,

   Matěj Novotný z Hustiřan,

   Jan Hojný, ručnikářský mistr z Výravy č. 23. a

   Vincenc Voltr z Velichovek složili slib.

   1831 Antonín Vondrouš z Poličan koupil č. 2. v licitaci.




99

   1832 Václav Martinec z Holohlav, mistr krejčovský č. 68, koupil za 1300 f. c. m.

   1833 Josef Hájek z Malé Skaličky, krejčí, přiženil se do čísla 129 (V. Hejcman.)

   Jan Chládek z Velichovek, kolář, se ženou domek č. 53 pod zápis obdržel.

   Jos. Beran ze Smržová koupil dům č. 130 od Fr. Balaše.

   Vác. Pamánek přiženil se za dcerou Jos. Litomyskýho a obdržel od ní domek č 41.

   Jan Sourada pojmul sobě městskou dcerku a obdržel právo mistrovské při cechu mlynářském; krupařský obchod zde provozoval.

   Jiří Toman koupil č. 142.

   Komu uděleno bylo sousedské právo, učinil při úřadě obecním slib, jak poznamenáno na př. u Arnoštky Weinerové ještě r. 1802. „Já Ernestýna Weinerová, po rodu Lingrová, slibuji poslušnost, věrnost a svornost sousedskou, tak jak mému bližnímu na jeho cti, tak také živnosti v tom nejmenším škoditi, mé představené vždy dle nejvyšších nařízení zemských a tohoto království českého práv městských příslušejícně předcházeti, žádné zlé, tulné, podezřelé lidi nikdy nepřechovávati, ano ve všem tak, jak na poslušnou a mravně počestnou měšťanku přináleží, se chovati zavazuji. K tomu mně dopomáhej Bůh."
100

K topografii bývalého panství smiřického.

   V městské radnici jaroměřské chová se důležitá památka: „Panství smiřického toho času pupillárního přiznávající tabella realitův poddaných." Pochází z r. 1713 a zaznamenává data i z roku 1654. Jsou tu vyjmenováni držitelé statků, chalup, rolí, luk, udány vedle nich výměry a jakost rolí a luk (dobré, prostřední, špatné), výměr lad, pastvin a zarostlin, odhadnuta sklizeň sena a otavy (na vozy), zaznamenáno, kolik směl hospodář držeti kusů k potahu a plemeno (koně, krávy, voli, jalový dobytek, ovce, svině, kozy) a j.

   Je zajímavo vyčisti z tabulek počet domů a srovnati vzrůst jejich od r. 1654 do doby novější.

   Počet stavení / r. 1654 / r. 1713 / r. 1890*)
   Bukovina / 13 / 20 / 58
   Černilov / 4 a 7 pustých a zbořených / 99 / 314
   Černožice / 26 / 28 / 65
   Čibuz / 10 / - / 30
   Divec / 18 / - / 50
   Holohlavy / 31 / 34 / 92
   Hubiles / 11 / - / 38
   Jásená / 58 zpustlých a 7 / 67 / 236 Lejšovka / 10 / - / 57
   Libníkovice / 16 / - / 40
   Librantice / 27 / - / 129
   Libřice / 26 / 32 / 92
   Mezleč / 35 / 44 / 74
   Piletice / 7 a zbořené 4 / ? / 32
   Ples / 58 a 16 zpustlých / 75 a 2 mlýny / 56
   Proruby / 5 / 14 / 46
   Rusek / 9 a 1 pusté / 18 / 59

------------------------
*) Dle „Seznamu míst v král. Českém" vydaného c. k. místodržitelstvím r. 1893.




101

; Počet stavení / r. 1654 / r. 1713 / r. 1890
   Rozběřice / 7 / 11 / 47
   Skalice V. / 23 a 2 zbořená / 28 / 73
   Smiřice / 29 a 3 zbořeny / 63 / 212 (se Smiřičkami – pozn. P.)
   Smiřičky / 18 / 22 /
   Smržov / 14 / ? / 43
   Svinary / 11 a 5 zboř. / 21 / 50
   Vlkov / 15 a 2 zboř. / ? / 90
   Výrava / 34 / 38 / 139

   Neméně zajímavy jsou názvy rolí, luk, chmelnic a j. Některá jména zanikla, mnohých však užívá se do dnes. Uvádím jména z r. 1713. Ve Smiřicích: role v dolcích, na kopaninách, pod bílým kopcem, u kříže, za oborou, u rybníka, na popluží, na stráni, na kršovce, na hořičkách, na závrati, u nohavice, na štěpnici, pod chmelnicí; luka za oborou, šaršounská, Tomáška, Pitruš, pod bažantnicí, na ostrůvku, na baráku.

   V Holohlavech: role rodovská hoření a dolní, široká, ouzká, chlumecká, od humen, za cestou, kněžská, kovářská, havlovská, na hradečnicí, za příkopy, na vrcábnici, u cihelny; louka bukovská, u struhy, na růlkách, u Jespin (Jezbiny), bahniště, na suché, pod sady, pod bažantnicí.

   V Černožicích: role u božích muk, u rybníka, vedle humen, na lomenici, na úzkých, na hynkovské, naproti široké, za sadem, hospodská, úzká, od humen, na přelovu, zahrada, na močálu, nad vokrouhlíkem, vohradka, za jezerem; luka pod Šlapkou, za přelovem, společnice, Smotlaška, nad splavem, na Vaňkovsky.

   Ve Vlkově: na vrších, na kopaninách, těžká, za humny, za Veverkou, u hatí, pod lískami, pod sedlištěm, malá, hrubá, za drahý, na mokřinách, na stráni, u lesa, mezi stezkami, u chalupy, u kříže, u obory; luka na jitrách, zadní, podle panské, za brodkem.
Obrazová příloha, (dole) je umístěna mezi stránkami 72 a 73.




pečetě

pečetě

pečetě

pečetě