Z pamětí Uhlíře

Z pamětí Františka Martina Uhlíře
děkana holohlavského

Pojednání historického a průmyslového musea v Hradci Králové č. 9
sděluje L. Domečka.
V Hradci Králové 1902
Nákladem Měst. historického musea v Hradci Králové
tiskli bratři Peřinové

Zpět na hlavní stránku

Poznámky pod čarou jsou přemístěny do závorek na určené místo. Mezery v článku zhruba odpovídají stránkám.
Za okopírování knížečky velikosti 24,5 krát 16 cm děkuji Romanovi.
Do digitální podoby převedl Přemek Andrýs.

Uhlíř

František Martin Uhlíř.

  Děkan Holohlavský František Martin Uhlíř sepsal zajímavé latinské paměti z XVIII. stol., v nichž na místě nejednom zmiňuje se též o sobě. Zmínky tyto vedle některých jiných pramenů ( Za mnohá data z pamětní knihy fary Bezdědické o životě F. M. Uhlíře děkuju vdp, Janu Vilímovi, faráři a vikáři v Bezdědicích. ) umožnily nám vylíčení života jeho, který prožil v dobách pohnutých a těžkých. František Martin Uhlíř narodil se v Hradci Král. 9. listopadu 1717. z olce Václava a matky Doroty. Při křtu kmotrem byl mu Jan Křepický. ( Matrika na děkanství Královéhradeckém. Uhlíř sám v pamětní knize fary Bezdědické omylem jako rok svého narozeni uvedl 1715. ) Čím byl otec jeho není nám známo, nějaký snad příbuzný jeho Martin Uhlíř byl majitelem hostince u „Zlatého beránka' na Velkém náměstí. ( Berní kniha subrepartiční města Hradce Král. z r. 1727.) Gymnasiální studia konal dílem ve svém rodišti, dílem v Kladsku, aby naučil se tu jazyku německému. Dokončiv studia gymnasiální, odebral se na filosofická studia do Prahy. Příbuzný jeho, kněz řádu premonstráckého, který přednášel tehda filosofii v arcibiskupském semináři, chtěl Uhlíře získati pro svůj řád, ale on rozhodl se již, že věnuje se duchovnímu stavu světskému. Absolvovav na universitě Pražské studia bohoslovecká, poslouchal ještě universitního professora JUDra. Václava Xav. Neumana z Puchholtze, který přednášel právo církevní. Když skončil studia universitní, Uhlíř odebral se do Hradce Král., kde dostalo se mu r. 1740. nižšího svěcení. Vyšších svěcení ještě dosáhnouti nemohl, ježto neměl předepsaného pro ně stáří 24 let. Aby zdokonalil se v jazyku německém, Uhlíř odebral se zatím do Vrchlabí a po roce vrátiv se do svého rodiště byl biskupem Janem hr. Vratislavem na kněze vysvěcen. Martin Uhlíř po svém vysvěcení zaměstnán byl v biskupské konsistoři Královéhradecké jako kancelista.
  ( Uhlíř zmiňuje se ve svých pamětech, že tehda, byv jako novosvěcenec přítomen při hostině pořádané biskupem Janem Jos. hr. Vratislavem, slyšel, jak důstojníci pěšího pluku generála Kajetána hr. Kolovrata v Hradci Král. posádkou ležícího Prušáky podceňovali a jimi pohrdali. Jako r. 1866! )

Ale ne na dlouho. Touha jeho, aby dostal se do správy duchovní, brzo se mu vyplnila. Stal se totiž 18. prosince 1741. farářem v Bezdědicích na panství Karlštýnském.
  Jakožto farář Bezdědický byl po čtyři roky tajemníkem vikariátním a po rozdělení vikariátu Příbramského stal se vikářem Berounským, kterýžto úřad zastával do 16. října 1753. V r. 1751. byl jmenován od biskupa Královéhradeckého Jana Jos. hr. Vratislava z Mitrovic čestným kanovníkem Královéhradeckým. Jsa mužem vzdělaným, snaživým a energickým, Uhlíř získal si přízeň arcibiskupa Pražského Jana Manritia z Manderscheidu a byl jím r. 1753. jmenován přísedícím a místokancléřem při Pražské konsistoři. Zastávaje úřady tyto, přebýval v Praze, ale ponechal si právo na faru Bezdědickou. Když však generální vikář Václ. Ant. Vokoun přiměl arcibiskupa, že projevil svůj souhlas, aby daní stížený byly nadační nemovitosti, Uhlíř, nad tím rozmrzen, úřadu svého při konsistoři Pražské 11. ledna 1756. se vzdal, vrátil se do Bezdědic a. věnoval se tu úplně správě duchovní.
  V době, kdy Uhlíř stal se farářem v Bezdědicích, zuřila válka o Rakouské dědictví a po ní válka sedmiletá. Ve své farnosti viděl r. 1742. Francouze, které tu Uherští husaři pronásledovali a každého, kdo pozadu zůstal, zabíjeli. R. 1744. Karel Lothrinský stál se svým vojskem nedaleko jeho fary, právě v době, kdy Pruské vojsko Prahy dobývalo a r. 1757. stýkal se s generálem Jos. z Hohenzollernu, který na blízku s kyrysníky svými ležel. Ve svém zátiší Bezdědickém počal r. 1756. psáti pamětní knihu fary Bezdědické, v níž vylíčil i dějiny její, pokud se jich dopátral a příběhy, jež sám tu zažil. Někdy odtud zajel si též k Janu Adolfu hr. Kounicovi na jeho zámek ve Velkém Ostrově, kde návštěvou bývali mnozí tehdejší šlechtici a vyšší důstojníci.
  V r. 1763. 5. září zemřel v Holohlavech u Smiřic děkan František Ant. Hellfer a pohřben byl v tamním kostele před hlavním oltářem. Za nástupce jeho patronem Janem Václavem knížetem Paarem, majitelem panství Smiřického a Hořiněveského, praesenlován byl Frant. Mart. Uhlíř, farář Bezdědický. Zdá se, že Uhlíř byl s knížetem Paarem již dříve znám a u něho oblíben, takže přál si ho míti na svém panství Smiřickém. Tak po 22 letech vrátil se opět do své diecese. V děkanský úřad v Holohlavech uvázal se 16. září 1863. Děkanství Holohlavské bylo sice bohaté, ale Uhlíř shledal je ve smutném stavu, neboť předchůdce jeho zanechal na 8700 zl. dluhů.

  Když Uhlíř stal se děkanem v Holohlavech byl biskupem Královéhradeckým Antonín Petr Pfíchovský, svobodny pán z Příchovic, který jmenoval jej přísedícím konsistoře. Avšak již 26. října 1763. biskup Ant. Příchovský stal se arcibiskupem Pražským. Nástupcem jeho jmenován byl Heřman Hanibal baron z Blůmegen, probošt při kostele sv. Petra a Pavla v Brně. Při jeho posvěcení na biskupa Královéhradeckého v témž kostele dne 27. května 1764. přítomen byl i děkan Uhlíř. Dne 15. srpna byl nový biskup se slávou nastolen v kathedrálním kostele sv. Ducha v Hradci Král.
  Biskup tento, jehož Uhlíř chválí pro jeho moudrost, vzdělanost a sbéhlost v úřadování, seznal záhy, že dosud ve správě diecese Královéhradecké dělo se mnohé, co dále nebude moci trpěti. V době totiž, co zůstával neobsazen stolec biskupský v Hradci Král., kapitulami vikář Jan Jos. Sax, jenž čítal již přes sedmdesáte let, po smrti výborného řiditele kanceláře konsistorní Jana Frt. Michálka svěřil úřad tento Ferdinandu Seliskovi, mladému faráři Libčanskému, který v agendě při konsistoři valně se nevyznal. Ten za starého kapitulárního a po obsazení biskupství generálního vikáře po svém rozumu řídil konsisloř a při tom dopouštěl se takových chyb, že biskup Heřman, ač jinak byl velmi shovívavý, o nápravu rázně se zasadil, vydav konsistoři příslušná nařízení. Generální vikář tím uražen, podal biskupu na úřad svůj resignaci, který ji i přijal.
  Biskup po něm generálním vikářem jmenoval kanovníka a děkana Královéhradeckého Jana Václava Baullera rytíře z Hohenburku, který nemaje velké zkušenosti a praxe nedůvěřoval si, že by úřad tak obtížný sám mohl zastávati, a navrhl proto r. 1765. Uhlíře jako přísedícího konsistoře za řiditele biskupské kanceláře. K úřadu tomu pokládal ho za zvláště způsobilého jako bývalého přísedícího u místokancléře při konsistoři Pražské. Biskupu návrh ten se zalíbil, takže ihned Uhlíře jmenoval řiditelem své kanceláře.
  Děkan Uhlíř nerad velmi obtížný úřad ten přijal, neboť chtěl zbývající dny života svého v klidu jenom na obročí Holohlavském stráviti, ale důtklivým domluvám milého svého představeného odolati nemohl. Jednu podmínku Uhlíř však si stanovil, tu totiž, aby biskup vydal instrukci, jak by se po příkladu Prahy agenda mezi generálním vikářem a řiditelem kanceláře měla rozděliti.
  ( V době této, kdy Uhlíř opět do svého rodiště přišel, konána tu byla missie. Dne 27. dubna 1766. Uhlíř vedl na místě nepřítomného měst. děkana processí z Velkého náměstí, kde dřevěná kaple byla postavena, do kathedrálního kostela a tu missii skončil. — F. Švenda, Čtvrtý hliněný obraz města Král. Hradce, rozd. III. 40. )
Biskup na podmínku tuto přistoupil a vydal rozumnou instrukci, dle níž sice autorita generálního vikáře zůstala nedotknutou, ale v úřadování zaváděl se náležitý pořádek.

  Instrukci tuto biskup vydal s nejlepším úmyslem, ale generální vikář špatně si ji vykládal a proti ní spolčil se s konsistoriálním sekretářem Petrem Zajíčkem, který měl býti dle ní řiditeli podřízen. Biskup nad tím rozhořčen sekretáře úřadu jeho zbavil a generálního vikáře pokáral a, když nemělo to účinku, i jeho z úřadu propustil.
  Néž k oposici přidali se i tři kanovníci, přísedící konsistoře a biskupa požádali, aby úřadu svého byli sproštěni. Biskup nad tím rozhořčen a nemaje v kapitole dosti způsobilých osob pro uprázdněné úřady, rozpustil 1. listopadu 1766. konsistoř a ponechav jediného posavádního přísedícího jesuitu Bergmanna, jmenoval generálním vikářem děkana Uhlíře a konsistorní rady zvolil si z děkanů a farářů své diecese.( Tamže 48.-49. )
  Uhlíř dobře tušil, že v kapitole vznikne odpor a pobouření pro jeho jmenování generálním vikářem, ježto byl pouze čestným kanovníkem a nikoli sídelním kanovníkem Královéhradeckým. Proto snažil se biskupa přemluviti, aby tak důležitý úřad na bedra jeho nevkládal, ale bez výsledku. Biskup pak přislíbil mu veškerou svou podporu a přízeň a přikázal mu 7000 zl. služného ročně.
  V době, kdy Uhlíř byl generálním vikářem, Hradec Král. právě proměňován byl v pevnost. Dne 11. srpna r. 1767. konala se slavnost položení základního kamene k mostu Labskému za střelby a ve přítomnosti množství lidí a Uhlíř při ní vykonal obřady církevní. (Tamže 52. )
  Co Uhlíř předvídal, když měl nastoupiti úřad generálního vikáře, vyplnilo se. Pokud úřad tento zastával, kuly se proti němu různé pikle tak dlouho, až jimi roztrpčen a znaven rozhodl se na počátku roku 1769., že úřadu svého se vzdá a úmysl svůj biskupu oznámil. Biskup sice důtklivě ho přemlouval, ale, když od pevného úmyslu svého upustiti nechtěl, resignaci jeho na konec přijal. Generálním vikářem Uhlíř byl celkem dvě léta a čtyři měsíce.
  ( Jest tudíž nesprávnou zpráva Švendova (Hliněný obraz města Hradce Král. rozd. III. 61), že patron Václav kníže Paar těžce nesl nepřítomnost děkana Uhlíře v Holohlavech, který proto hodnosti generálního vikáře se vzdal. )

  Zbaviv se obtížného úřadu generálního vikáře, Uhlíř přesídlil se z Hradce Král. opět na děkanství své do Holohlav. V dosavadní děkanské budově Uhlíř bydleti však nechtěl, neboť byla tak vlhká a nezdravá, že dle mínění jeho oba předchůdci jeho na vodnatelnost zemřeli. Vlhkost a hniloba pronikla do ní hlavně r. 1758., kdy na hřbitově s ní sousedícím 500 mrtvol bylo pochováno a v deštivých létech 1761. a 1760. Děkan Uhlíř upravil si tudíž obydlí obou kaplanů vlastním nákladem pro sebe a pro kaplany zřídil příbytek nový.
  Ale z dlouhého pobytu v novém obydlí svém děkan Uhlíř se netěšil. V noci narozeni Páně r. 1769. neopatrností Smiřického hrnčíře, který stavěl kamna v knihovně, vznikl oheň a celé je strávil. Děkan Uhlíř oželeti musil nejen náklad, který na stavbu tu věnoval, nýbrž nucen byl i na čas do nezdravé staré budovy děkanské opět se přestěhovati.
  Hned po ohni děkan Uhlíř začal pomýšleti na stavbu nové budovy. Když patron Václav kníže Paar schválil prostředky, které mu k účelu tomu navrhl, dal se do stavby. Nad špitálem, na místě lepším, než stálo dřívější děkanství, položeny byly 22. dubna 1769. základy k nové budově, která v šesti měsících byla dokončena. Při stavbě použito bylo též uhelníků z Čibuzské věže r. 1756. shořelé a o jedno patro snížené. ( Královéhradecko v monografiích. Holohlavy. Ratiboř 1889. 686. ) Uhlíř sám na stavbu děkanství Holohlavského ze svých peněz věnoval 1600 zl. Rozsáhlá budova ta o jednom poschodí s balkonem v průčelí, odkud pěkná otvírá se vyhlídka, zachovala se dosud tak, jak děkanem Uhlířem byla vystavená.
  ( Nezakládá se tudíž na pravdě pověst, dle níž děkan Uhlíř s patronem knížetem Paarem se vsadil, že nové děkanství v 8 nedělích postaví, a sázku tu vyhrál. (Tamže 686) )
  Když Uhlíř děkanskou budovu v Holohlavech dostavěl, zajel si do Vídně, kde přičiněním patrona svého knížete Paara jmenován byl infulovaným opatem v Drusmě v Uhrách. Dne 15. srpna 1770. pak světící biskup Matiáš František Chorinský, pomocník biskupa Královéhradeckého Heřmana Hanibala z Blümegen, v kostele Holohlavském jako opata infulovaného jej požehnal u přítomnosti mladého knížete Václava Paara, jeho choti Marie Antonie rozené kněžny z Lichtenštejnu, mnohých okolních šlechticů a kněží.
  Téhož ještě roku Uhlíř při děkanství v Holohlavech vlastním nákladem 1200 zl. dal zříditi velkou zahradu pro sebe a své nástupce, jimž v pamětech svých ze srdce přeje, aby jí užívali a jeho v pokoji odpočívajícího si vzpomínali.

  Na děkanství svém v Holohlavech Uhlíř užil málo bezstarostných a utěšených chvil. V r. 1771. a 1772. nastala velká neúroda a drahota. Na udání, že děkan Uhlíř dal 1000 měřic různého obilí uzavříti na sýpku, aby zpeněžiti je mohl, až nastane ještě větší drahota, přijel kapitán pluku v Hradci Král. ležícího do Holohlav, prohledal děkanství i sýpku, ale ničeho nenalezl. Z nouze vznikl hlad zvláště v horách. Lidé odtud přicházeli žebrat i do Holohlav a hladem zmoření k zemi tu klesali. Morem, který opět z hladu povstal, zemřeli ve farnosti Uhlířově 274 osoby. O žních pak lidé z hladu kradli na polích jeho i jiných.
  V r. 1772. děkan Uhlíř počal stavěti filiální kostel v Čibuzi. Kostel ten i s vesnicí vyhořel 5. října 1756. při požáru zaviněném Pruským kuchařem.
  Pokud nebylo kasáren, byli vojáci ubytováni po domech i v menších místech. Tak tomu bylo i ve Smiřicích. Častým stykem s nimi byly ženy znemravňovány. Napomínání Uhlířovo bývalo marné. V pamětech svých na spustlost mravní ve své farnosti proto velice si stěžuje.
  V r. 1775. děkan Uhlíř prožil v Holohlavech selské vzbouřeni, o němž v pamětech svých zajímavé zprávy zachoval. K povstalcům přidali se i četní sedláci Holohlavští. Když sedláci vydrancovali zámek Nedělištský ubírala se tlupa jich s kořistí do hor a na cestě chtěli vyloupiti i děkanství Holohlavské. Kaplani, kteří o tom zvěděli, své věci uschovali si u některých sedláků a se svolením děkana opustili Holohlavý, on pak sám, co měl cennějšího, dopravil do Smiřic a uchýliv se do tamního zámku, vyžádal si tu vojenské stráže k ochraně děkanství Holohlavského. Když sedláci zvěděli, že děkanství je vojensky obsazeno, odtáhli dále k Jaroměři.
  V r. 1778. vznikla válka o Bavorské dědictví, jejíž dějiště bylo hlavně v kraji Královéhradeckém, v blízkosti Holohlav. Děkan Uhlíř přišel hned na počátku jejím o tři koně, jež dodati musit pro vozy vojenské. V sýpce své musil pak ubytovati 280 vojáků a ve svém obydlí generály Wallise a Kinského. V letě za velkých veder vznikla mezi vojskem Rakouským a Pruským červenka a rozšířila se po vesnicích. Děkan Uhlíř sám pochoval 200 lidí ve farnosti jeho červenkou zemřelých, ano i sám na nemoc tu se roznemohl, ale šťastně ji přestál.

  V r. 1776. děkan Uhlíř počal psáti své paměti o událostech, jež za života jeho se sběhly, a o poměrech kulturních za panování Marie Terezie v Čechách a hlavně v kraji Královéhradeckém. V listopadu r. 1778. paměti své dokončil a na to již 31. ledna 1779. zemřel. V poslední své vůli na mše svaté a chudým odkázal 4900 zl. ( Z odkazu toho neznámým způsobem 1000 zl. zmizelo a r. 1807. ztenčily se dávky ze zbytku tou měrou, že činí nyní pouze 60 K 96 h. (Holohlavy. Ratibor 1889. 686.) ) Pohřben byl v kostele Holohlavském v presbytéři na straně evangelijní ve zvláštní hrobce, na níž položen byl kámen s nápisem: „Hic jacet Uhlirz, pastor, peccator, orate pro eo. Obiit t. 1779. die 31. mensis Januarii, aetatis 64, parochus annorum 15 ( Náhrobní kámen Uhlířův dosud jest v kostele Holohlavském zachován,. ale kryje jej dlažba. )
  Děkan Frant. Mart. Uhlíř, jak jeví se dle svých pamětí, byl mužem vzdělaným, chytrým, dovedným a energickým a proto svěřovány mu byly důležité úřady církevní jak v Praze, tak i v Hradci Král. V názorech jeho obrazí se vliv ideí a snah nové doby josefínské, jež však úplně ducha jeho neovládnuly, což jest přirazeno, uváží-li se, že téměř celý život svůj prožil v době předcházející.
  Podobizna děkana Uhlíře zachovala se na děkanství Holohlavském. Představuje důstojného kmeta, oděného v roucho kněžské, tváře výrazné a vážné, s odznaky důstojnosti opatské, berlou a infulí.

Paměti Frant. Mart. Uhlíře.

  Paměti o událostech a mravech století XVIII. ( Uhlíř nazval je „Historia domus ac saeculi XVIII. ejusque morům'". ) napsal F. M. Uhlíř pro své nástupce v úřadě, jak několikráte výslovně v nich uvádí. Ony měly býti doplňkem k pamětní knize děkanství Holohlavského, v níž proto asi zapsal pouze nemovitosti, které náležejí k beneficiu Holohlavskému a seznam knih, jež kníže Paar děkanům Holohlavským věnoval.
  O pamětech Uhlířových právem lze užíti latinského přísloví: Habent sua fáta libelli — mají osudy své knihy. Nepochybně nástupce Uhlířův děkan František Josef Hnyk, který r. 1786. stal se kanovníkem v Čes. Budějovicích, vzal paměti Uhlířovy s sebou a od něho neznámým způsobem, snad po kanovníku budějovickém Janu Pingasovi, doslaly se později proboštu jindřichohradeckému Vojt. Juhnovi. Po smrti jeho ( Zemřel r. 1843.) získány byly s některými jinými knihami pro professorskou knihovnu gymnasia jindřichohradeckého. V r. 1894. krátce před svým odchodem z Jindř. Hradce do Hradce Král. byl jsem na ně upozorněn p. Drem Josefem Novákem, tehda professorem gymnasia jindřichohradeckého, nyní řiditelem gymnasia v Třeboni, jehož laskavým prostřednictvím byly mně i zapůjčeny. Z nich zajímavější výňatky jsem si opsal a některé v této publikaci v českém překladu vydávám. A tak po více nežli stu letech paměti F. M. Uhlíře aspoň ve výňatcích vrátily se zpět do kraje, kde vznikly a k němuž í obsahem svým z valné části se vztahují.
  Po úvodě nadepsaném „Potomkům" líčí Uhlíř v pamětech svých století XVIII., stěžuje si na panující v něm pověrečnost a zkázu mravů a zmiňuje se o klášteřích, zvláště o minoritském klášteře v Hradci Král., o nařízení císařském, kterým obmezeno bylo rozmnožování mnichů, a o řádu jesuitském a jeho zrušení. Dále Uhlíř líčí spory a válku o španělské dědictví, pak válku o rakouské dědictví a co jí předcházelo, tehdejší mravní zkázu v Praze, zadluženost šlechty a reformy Marie Terezie. Po ukončení války o rakouské dědictví Uhlíř vzpomíná diecése Královéhradecké, kde stála jeho kolébka a do níž roku 1763. opět se navrátil. Několik upřímných slov věnuje královéhradeckým biskupům Janu Josefu hr. Vratislavovi, Antonínu Petrovi hr. Příchovskému a Heřmanu Hanibalovi hr. z Blümegen a vypisuje styky své s tímto biskupem, který zvolil si ho svým generálním vikářem. Na to vypravuje o válce sedmileté, uvádí některá data ze svého života, líčí drahotu v letech 1771. a 1772. a selské vzbouření r. 1775. Vypsáním války o bavorské dědictví, jejíhož ukončení se již nedočkal, a tehdejší drahoty, uzavírá v listopadu r. 1878. své paměti.

  Uhlířovy paměti sestávají ze tří knih ve formáte foliovém. Psány jsou latinou obvyklou v listinách a spisech století XVIII. a písmem čitelným. Interpunkce u Uhlíře jest velice libovolná. Při spisování pamětí hlavními prameny Uhlířovi byly jednak osobní zkušenosti, jednak vypravování vynikajících osobností, z nichž některé jmény uvádí, a dojista i tehdejší časopisy. Pravit v úvodě sám, že vypravuje, co buď na vlastní oči spatřil nebo z hodnověrných pramenů se dověděl.
  Pokud Uhlíř vypravuje, co s ním sděleno bylo od jiných, dopouští se i některých omylů. Mnohá jména píše též nesprávně, což lze si vysvětliti tím, že jasně nebo správně od jiných neslyšel je vyslovovati nebo chybně si je sám zaznamenal. Poněvadž o událostech a kulturních poměrech století XVIII. zachovala se hojnost zpráv, shledáváme v pamětech Uhlířových mnoho již známého, ale také četné podrobnosti, o nichž poprvé se tu dočítáme a ty pojišťují jim cenu historického pramene.
  Z pamětí Uhlířových uveřejňuji pouze některé výňatky, jež obsahem svým vztahují se hlavně k českému severovýchodu, jehož dějinám, archeologii a národopisu věnována jsou pojednání historického musea královéhradeckého. ( Z nich pouze „Selské vzbouření na Hradecku r. 1775" bylo otištěno již v „Českém lidu" 1900., str. 132 a 175. ) Výňatky ty přeložil jsem z latiny, aby širšímu čtenářstvu staly se přístupnými. Při překladu přispěli mně ochotně radou pp.: Jan Klumpar, gymn. řiditel v. v. a zesnulý Jan Ziegler, professor gymnasia v Hradci Král.

I. Druhá válka Slezská.

  Po celou zimu roku 1745. největší přípravy s obou stran se děly k vedení války ve Slezsku a na počátku jara armáda Rakouská na 80.000 mužů silná spolu s vojskem Saským u města Hradce Králové se shromáždila a pod velením Karla Lothrinského vedena byla skrze Smiřice a Jaroměř do Slezska.
  Kdo ze smrtelníků nebyl by očekával, že tak mocná a překrásná armáda nejlepších výsledků při dobývání Slezska se dodělá? Zatím v krátkém na to čase naděje všecka zmizela.

  Opatrní politikové neočekávali tak příznivých výsledků, ježto generál Traun opustil armádu, což stalo se následujícím způsobem. Když ve Vídni uvažovali o pokračování ve válce, manžel Marie Terezie a spoluvladař František radil, aby osobní a generální velitelství bratru jeho Karlovi bylo svěřeno a zvítězil. Královna tudíž předvolavši si generála Trauna, s ním sdělila: Ježto chce stáří jeho šetřiti, že osobní velení nad armádou odevzdala pro toto léto svému příbuznému, jej však, aby došel nerušeného odpočinku, za generálního gubernátora v Transylvánii ustanovila.
  Zaznamenati dlužno, že generál Traun o tomto rozhodnutí tato pamětihodná slova, na něž královna později velmi často příčinu měla vzpomínati, pronesl: „Jestliže Vaše Veličenstvo vévodu Karla za dostatečně způsobilého a za schopného pokládá, aby tomuto králi odpor kladl, jak bych já mohl nesouhlasiti?"
  Král bojechtivý a umění válečného co nejzkušenější ponechal armádě Rakouské volný vstup do Slezska a předstíraje, jako by před ní ustupoval se svým na 60.000 mužů silným vojskem, rozhodl se, že k Vratislavi ustoupí. Karla naprosto bezstarostným učinil, takže vojsko rakouské dosáhnuvši planin slezských ani na oko ležení nerozbilo, nýbrž sem tam po vesnicích se rozložilo.
   Král pozoruje, že vojsko saské tvoří levé křídlo a vrchy strmící stranou k městu Střehomu neobsadilo, rozhodl se v předvečer neděle svatodušní, že co nejrychleji se vrátí a na toto levé křídlo co nejsilněji udeří a je porazí, což se mu i šťastně zdařilo.( Bitva u Hohenfridberka bliže Střehoma 3. června 1745.) Vojsko Rakouské, které ve svých obydlích odpočívalo, za svítání se seřadilo a bylo od blížícího se se všech stran nepřítele napadeno a, ačkoli nejprve velmi statečně nepříteli odporovalo, přece, poněvadž levé křídlo jednou bylo přemoženo a na něj s boku útok byl podniknut, bylo nuceno dáti se na útěk a pole opustiti, pronásledováno jsouc od vítězného svého nepřítele po celé planině, jak široko se prostírala i ztratilo v této nešťastné bitvě na 20.000 svých vojínů padlých i zajatých.
  Zaznamenati sluší, že, když král časně ráno na jednom pahrbku stoje, viděl, jak armáda rakouská se teprve seřaďuje k odporu, k ministru Francouzskému po boku mu stojícímu pronesl tato slova: „Věřte mně, pane vyslance, že dnes nad tímto, ač četnějším nepřítelem vítězství dobudu!" A skutečně ho dobyl, neboť na 10.000 nepřátel bylo pobito a jiných 8.000 zajal a nepřítele až k samým hranicím Čech pronásledoval.

  Takto poražené vojsko Rakouské uchýlilo se na bezpečné místo, rozloživši se táborem mezi řekami Labem a Orlicí u města Hradce Králové směrem k východu. Král Pruský s celou svou vítěznou armádou je následoval a rozložil se u samého města na straně severní a, ač jednou i podruhé pokusil se řeku Orlici od východu tekoucí překročiti a na svého nepřítele opětně udeřiti, přece, ježto valně štěstí mu nepřálo, nepokládal za vhodné o překročení dále se pokoušeti.
  Jiný tudíž pojav úmysl, rozložil se táborem na straně západní města na návrši u vesnice Chlumu. Postavením tímto nic jiného dosíci nezamýšlel, než aby svého nepřítele z bezpečného postavení vylákal a aby tím v něm domnění vzbudil, že obmýšlí další pochod k hlavnímu městu Praze nastoupiti.
  Avšak vévoda Karel Lotrinský tímto lákáním nedav se oklamati, zůstal po celé léto v ležení svém, maje v čele město proti nepříteli, Moravu pak v zádech, odkud bezpečně se zásoboval.
  Král, když vše v okolí zpustošil a sebral a svého generála prince Nasavského do Horního Slezska proti vojsku Uherskému, které pevnost jeho Kozel vzalo, s 20.000 vojska svého vyslal, ke konci srpna táborem se hnul a postoupiv ku Slezsku téměř na samých hranicích mezi městem Trutnovem a vesnicí Žárovém v údolí se rozložil.
  Kníže Lothrinský v tom okamžiku pojal úmysl nepřítele svého pronásledovat a, když vyzvědači svými byl zvěděl, že v údolí u vesnice Zárova ležení rozbil, rozhodl se, že na něho udeří; dříve však dal generálu Nadasdymu, Uhru, a též plukovníku Trenkovi rozkaz, aby se svým Uherským vojskem ve Slezsku stávajícím právě v den rozhodné srážky na ležení nepřítele udeřili, aby tím jistěji vítězství nad ním dobyli.
  V tomto postavení králi dle všech v umění válečném sběhlých generálu hrozila docela jistá a úplná porážka, neboť s čela a k polední straně obsadilo vojsko rakouské všecka návrší, jakož i s boku, jak pravého tak levého a, kdyby nepřítel na zad chtěl se zachrániti, generál Nadasdy v pravý okamžik z čela měl vypadnouti a na něj zároveň udeřiti.

  Ležení tím způsobem na straně Rakouské v noci bylo rozbilo, ale král se svým vojskem velké své nebezpečí nepoznal dříve, až když již slunce vycházelo. Určitě jest zaznamenáno, že, když generál onen, jemuž král všecky stráže svěřil, králi odpočívajícímu toto hrozící svrchované nebezpečí zvěstoval, on vyskočiv s lůžka svého, dal si co nejrychleji dáti škorně a koně. Vyskočil ihned na koně a jsa mezi svými generály, pravil tomu, který bdíti měl nad bezpečností ležení, asi toto: „Vy později zodpovíte se mně z této zaviněné nedbalosti." Ostatním pak svým generálům, odhadnuv nebezpečí, prý pravil: „V tomto mém postavení ničeho jiného nezbývá než zoufalý útok na nepřítele s jakýmkoliv nebezpečím a ztrátou. Z něho bud vítězství nebo smrt nám kyne."
  Sotva jest uvěřitelno, s jakým nebezpečím a s jakou ztrátou řadové vojsko všech srubů, pahorků i cest mezi vrchy uzavřených a přes odpor nepřítele se zmocnilo, při čemž důstojníci od zadu obnaženými kordy vojsko poháněli do boje, aby vítězství s jakoukoliv ztrátou přes silný odpor vojska Rakouského si vynutilo.
  Přihodilo se, že, když mezi nejprudším a nejkratším útokem králi vojsku svému velícímu kterýsi z jeho generálů oznámil, jak vojsko Uherské velmi silné ze zadu do ležení jeho vpadlo, je pustoší a drancuje, král, velký duchem, maje na mysli jediné, aby dobyl vítězství nad mocným svým nepřítelem, odpověděl: „Nic neškodí, ať nepřítel vzadu ležení pustoší, jež za peníze opatřiti lze, jen když dobudu nad ním vítězství, jež bych za žádnou cenu koupiti nemohl."
  Tak stalo se, že po nejvýše prudké pětihodinné bitvě vojsko rakouské bylo nuceno s pole ustoupiti na pět tisíc svých ztrativši.
  Všickni, jak vysocí tak i jiní důstojníci, kteří v bitvě té byli přítomni, jedněmi ústy vypovídali (jak častěji jsem slyšel), že sotva zbývá ještě naděje dobyti vítězství nad králem Pruským, když z této bitvy, která jemu dle úsudku všech jistou a úplnou hrozila porážkou, vyšel jako vítěz. Nechť, prosím, rozhodne čtenář, jak velkým, jak neohroženým jeví se tento král!
  Toho času spojenecké vojsko Saské oddělilo se od vojska Rakouského a hledělo svých zemi proti Pruskému generálu knížeti Desavskému od Lipska táhnoucímu uhájiti. Svedena byla prudká bitva mezi Saským vojskem pod velením vévody rodem z Weissenfelsu, Sasem, a generálem Pruským, knížetem Desavským nedaleko Kesselsdorfu, kde, ježto žádná snaha po obraně a žádný spůsob opevnění ležení nebyly nic platný, vojsko Saské bylo přemoženo. Armáda Rakouská vzdálena byla asi 2 míle a k porážce vojska Saského, tak řikaje, přihlížela.

  To byla poslední bitva, kterou vítězný král svedl, aby si mír od Rakouska vynutil a odstoupení vévodství Slezského utvrdil.
  Král také po tomto vítězství zmocnil se Drážďan v měsíci prosinci, když nikdo mu více neodporoval. Kurfiřt Sasky, August III., který byl zároveň králem Polským, do Prahy v bezpečí se uchýlil a dohodnuv se s královnou Českou Marií Terezií, mír králi Pruskému nabídl.
  Král, který v celé této válce po ničem jiném netoužil, než aby dosáhl zabezpečení a potvrzení míru Vratislavského, r. 1742. uzavřeného, jímž právě knížectví Slezské bylo mu přiřknuto, rád o návrhu míru se strany protivné uslyšel a 24. prosince 1745. v Drážďanech jej uzavřel, nehrubě se lišící od míru dřívějšího, vyjma, že manžela Marie Terezie Františka za krále Římského mezitím zvoleného jakožto takového uznal a přijal, a za druhé, že Sasko, pravá to oběť Rakouska, bylo přinuceno, aby vykoupilo se od přezimování vojska Pruského jedním milionem dolarů.

II. Z války sedmileté.

  Vojsko Rakouské v Cechách ležící shromáždilo se (r. 1756) u Kolína počtem 40.000, k němuž přibylo asi 12.000 z různých národů uherských.
  ( Soustředění rakouského vojska u Kolína, o němž Uhlíř se zmiňuje, stalo se roku 1756. mezitím, co král pruský Bedřich přepadl Sasko a Sašové před ním ustoupili k Pirně.)
  Avšak jako skoro při všech válkách domu Rakouského stávalo se, že zdlouhavé přípravy děly se, místo aby válka se vší silou a urychlením se vedla, tak stalo se i na počátku této války. A tak polní maršálek Browne měl sice u Kolína vojsko, avšak neměl s dostatek jiných potřeb k započetí války, jako jsou děla a spíže pro vojsko, i byl nucen tudíž po čtyři neděle zůstati na místě. Když král Pruský zatím celé Sasko obsadil, uprostřed září maršálek Browne hnul se z Kolína, obrátiv pak se do Budyně, města ležícího v kraji Litoměřickém, očekával tam vojska Saského, jež mělo se s ním spojiti, jak bylo smluveno; avšak stalo se jinak. Byloť totiž vojsko to náhle obklíčeno od krále Pruského, takže s místa nemohlo se hnouti a tím stalo se, že Rakouský maršálek výslovný obdržel rozkaz, aby odtáhl osvobodit spojence Saského do jeho země. Avšak když onen z Budyně k Lovosicům postoupil, nepřítel zanechav oddílu vojska svého, aby mezi Labem a vrchy Sasy sevřelo, sám osobně s 340.000 svého nejlepšího vojska do Čech od Petrovic vpadl a proti maršálku Rakouskému táhl.

  Bylo 1. října r. 1756., když král nedaleko Lovosic zastihl svého protivníka a ještě toho dne útok na něj učiniv, hlavní bitvu s nim svedl. Bojováno bylo téměř po celý den až do večera, neboť četní vojíni s obou stran toužili, aby jedno nebo druhé vítězství k zásluze sobě přičísti mohli. Jisto zatím jest, že jízda pruská z posledního šiku ustoupila, pěchota pak Rakouská byla přinucena město Lovosice opustiti, aby mezi Labem a ostatní armádou nepřátelskou nebyla obklíčena.
  Tutéž noc maršálek Browne vstoupil k Budyni a táborem opět, kde dříve byl, se položil.
  Četl jsem list tohoto maršálka, jejž arcibiskupu Pražskému, příteli svému, po skončené bitvě a ústupu k Budyni napsal, v němž snažil se mu dokázati, že bitvy této výsledek byl příznivý a vymlouval se, že na dřívější stanoviště ustoupiti musil, aby tím jistěji opět co nejdříve proti nepříteli postoupiti mohl.
  Mezitím císařovna-královna jsouc netrpělivá, že dlouho se protahuje osvobození vojska saského, výslovně mu nařídila, aby nedal se zdržovati žádnou překážkou a třebas i jinou cestou se snažil Sasům na pomoc přispěti a je z nebezpečí vzdání se vysvoboditi.
  Dal se tedy Browne na pochod s druhé strany Labe s 15.000 muži k saským hranicím, jichž ačkoliv dosáhl kolem polovice října, přece se všech stran obklíčené vojsko Saské od krále-nepřítele osvoboditi nemohl, i vida tak snahu svou marnou a nechtěje sám vydati se nebezpečí vlastní zkázy, byl nucen ustoupiti. Tím stalo se, že celá tato moc saská byla nucena jedním rázem králi Pruskému se vzdáti.
  Téhož také měsíce vyrazil tento strašný nepřítel ze Slezska se 40.000 svého nejlepšího vojska do kraje Hradeckého a táborem se položil pod maršálkem Schwerineni v obvodu děkanském ( T. j. v obvodu děkanství Holohlavského. ) za Labem u vesnice Újezdu.
  Nejjasnější císařovna a královna nařídila, aby proti tomuto tak strašnému nepříteli u samého Hradce Králové pod generálem knížetem Piccolominim shromáždilo se 35.000 vojska a nepříteli na odpor se postavilo. Obojí toto vojsko po celé dva měsíce na jednu toliko míli od sebe bylo vzdáleno. Pruské od vesnice Újezda, kde generál svůj hlavní stan měl, až k Rusku a Pileticům, císařsko-královské vojsko však za Orlicí před městem u vesnice obecně nazývané Spálenou Lhotou táborem se položilo 7)
  ( Pod velením generála Schwerina. — Spál. Lhota je Lhota zvaná nyní „pod stráni". Uhlíř dopustil se tu omylu; císařské vojsko neleželo u Spálené Lhoty, nýbrž okolo kopce Rožberka, dotýkajíc se levým křídlem Labe a pravým křídlem Orlice. (V. V. Tomek, místopisné paměti Hradce Král. 41)
a, mimo několik potýček předních stráží, se žádné strany nebylo odvahy na nepřítele naproti stojícího útok učiniti.

  V tomto ležení Újezdském generála Schwerina byl se ubytoval generál pruský Fourquet v Čibuzi. Tohoto kuchař z nedbalosti zapálil statek sedláka Řeháka, takže tento s celou vesnicí touto, kostelem a farou lehly popelem.
  Kostel ten, jak nyní lze viděti, se zvonicí i zvony z důchodů vlastních a mým přičiněním teprve po uplynutí sedmnácti let čili r. 1772. byl opraven.
  Když pak král pruský vojsko saské počtem 14.000 mužů v měsíci říjnu tohoto roku 1756 zajal, generál jeho Schwerin počal též Čechy opouštěti a uchylovati se do hrabství Kladského, odkud přišel, pročež kníže Piccolomini též se hnul a po několik dní na pozemcích holohlavských u filiálního kostela na vršku Chlomku se položil, sám pak hlavní stan svůj ve staré budově děkanské, kde nyní škola jest, si vyvolil a nepřítele svého ke Kladsku Náchodem se ubírajícího pozoroval.
  Obdivuhodný tento kníže a polní maršálek k zimnímu pobytu zvolil si Hradec Král., aby na blízku hranic nepřítele svého pozorovati mohl a aby se chystal pro budoucí tažení, které hrozilo, že strašným se stane, ježto panovala vzájemná rozhořčenost myslí a ježto nepřítel byl velmi lstivý a zároveň velmi mocný a tím nebezpečnější.
  Mezi tím, co se pro budoucí boje připravoval v nejlepším svém věku (byloť mu 53 let), nenadále skonal, raněn byv mrtvicí po požití čokolády a pochován byl v rodinné hrobce svého knížectví nebo svého panství Náchodského při kostele děkanském.
  Zima tohoto roku 1757 uplynula vůbec klidně. Když tehdy skoro 100.000 vojska rakouského království a hranice jeho ostříhalo, tehdy přihodilo se, čeho opominouti nikterak nezamýšlím.
  Byl jsem roku toho 1757. na svém beneficii a churavěl jsem, složiv úřad pražského kancléřství; i přihodilo se tehdy, že za zimy té generál kyrysníků kníže Josef z Hohenzolleru, přebývaje v mém sousedství, za zpovědníka si mne vyvolil, tak že jsem v příbytku jeho častěji býval. Jednou právě před obědem v jídelně prohlížel jsem velkou mapu celého království tamže na stěně zavěšenou a hledal jsem místa, kde snad nepřítel s nastalým jarem snadno do samého království z Lužice nebo Saska mohl by vniknouti a vojskem rakouským a postavením jeho proraziti, aby jeviště další války, jak zvykem jeho bylo, přenésti mohl do království.

  Kníže generál zastihnuv mne při tomto studiu, ptal se, proč tak hluboce jsem zamyšlen, jemuž bez okolků jsem odpověděl: „Cestu hledám, kudy by do království král vpadl, který na samých hranicích velké činí přípravy, aby mohl v budoucí přehrozné válce uvnitř království pokračovati."
  Odpověď ta jak od samého knížete, tak od plukovníka pluku Anspachovského se smíchem přijata byla a rozepře o to vedena byla, takže o 100 zl. vsadil jsem se s knížetem, že král s nastalým jarem s vojskem svým vpadne do Čech. Kníže po druhé dal se do smíchu a já jsem naléhal, aby i s druhé strany do rukou přítomného plukovníka tolik se vložilo. Návrh můj byl již přijat, když plukovník přece jen uváživ mé tvrzení, knížete s této sázky zradil, prohodiv: „Snadno státi by se mohlo, že by nepřítel vojenská postavení mohl proniknouti a do Čech vniknouti."
  A hle, ani měsíc celý neuplynul a král pruský jak průsmykem Petrovickým, tak přes Liberec se 120.000 vpadl do Čech a 23. dubna již císařsko-královské vojsko ku Praze a Bílé hoře před sebou jako pastýř ovce hnal.
  Na to dne 6. května přehrozná bitva u samé Prahy mezi Běchovicemi a nad Hloupětínem mezi oběma vojsky byla svedena a král pruský Bedřich, ačkoli na 20.000 svého vojska ztratil, přece jako vítěz z bitvy té vyšel, takže, když proražen byl již jednou náhle šik císařsko-královského vojska, pravé křídlo jeho k Benešovu na útěk se dalo, levé pak 50.000 silné částečně do Prahy Novou branou, částečně Vyšehradskou branou se uteklo.
  Po ztracené této bitvě hrozilo velké nebezpečí domu rakouskému, neboť část vojska byla rozprášena, větší část pak v Praze obklíčena, kterouž král, město se všech stran uzavřev, k poddání snažil se přinutiti, domnívaje se, že takové množství vojska bez dostatku potravy dlouho nebude moci vydržeti. Zatím když poznal, že velmi značné množství různé spíže v minulé zimě do Prahy bylo svezeno, usoudil, že při takovéto posádce nebude moci město pravidelně oblehnouti.

  Dav tudíž svésti odevšud nejtěžší děla a hmoždíře, chtěl je zapáliti a v popel proměniti, aby tak vojsko obležené se vzdalo, nemajíc více, kde by bezpečně zůstati mohlo.
  Ohnivá tato střelba počala na počátku června a potrvala až do 19. tohoto měsíce, kdy na straně brány Poříčské a Koňského trhu celé ulice lehly popelem, se strany pak návrší hradčanského přemnohé domy ohnivými koulemi byly zapáleny. I metropolitní chrám rovněž porouchaný velkou škodu vzal a ví Bůh, co dále bylo by se s tímto hlavním městem a tak četným vojskem v něm zůstávajícím dalo, kdyby 18. června u Kolína sám král od maršálka císařského v hlavní bitvě nebyl býval poražen, což stalo se následujícím způsobem. Již od doby pražské bitvy 6. května nešťastně, jak bylo již zmíněno, ztracené, císařský maršál hrabě Daun s 40.000 jiné císařské armády stanul mezi Kolínem a Kutnou Horou, chtěje se s vévodou Karlem spojiti, avšak dostihnouti ho nemohl. Když bitva u Prahy byla ztracena, byl nucen ustoupiti, zvláště když král vítěz svého generála knížete Beverna s četným vojskem naproti němu poslal, aby obklíčenému se všech stran městu pomocí nějakou přispěti nemohl.
  Daun mezi tím k samým hranicím Moravy ustoupil a se všech stran nové vojsko shromažďoval, takže na počátku června 60.000 bojovníků čítalo.
  I uzavřeno tudíž bylo, aby proti Praze se postoupilo a na nepřítele, kdyby na odpor se postavil, s jakoukoli ztrátou útok se učinil.
  Král vítěz, jenž ovšem co ve Vídni bylo uzavřeno, svými vyzvědači zvěděl, okamžitě se rozhodl, že 12.000 svého vojska knížeti Bevernovi přivede a samého Dauna napadne tam, kde by se s ním setkal. Toto, co píšu, mám z úst pruského plukovníka, který 14. června v mém domě byl přítomen a předpověděl, že některý příští den bitva mezi králem a Daunem se strhne. Co předvídal, stalo se skutkem, neboť, když vojsko císařské již za město Kolín postoupilo a táborem se rozložilo mezi Kouřimí a Křečhořem, král nepřítel mezi Českým Brodem a Plaňany ku svému generálu se připojil. Daun zvěděv o tom, necouval více zpět a na návrších k polední straně od císařské silnice se prostírajících vojsko své k bitvě připravil.
  Král k poledni téhož dne se svou armádou přitáhl k hospodě obecně nazývané ,U slunce" a, poněvadž v čele nepřítele svého pro mezilehlé údolí napadnouti nemohl, rozhodl se, že na něho s pravého boku útok učiní. To spozoroval Daun, pročež pojav nový úmysl, okamžitě jak zálohu tak i četně děl shromáždil a bok ten co nejvíce sesílil.

  Mezi tím král zpraven byv vyzvědači a maje důvěru ve své řádné vojsko, tou cestou, která z Kolína ku Křečhoři vede, udeřil prudce na pravé křídlo vojska naproti němu stojícího a jeho bok a, ačkoli jak počtem děl tak i statečným vojskem císařsko-královským po prvé, po druhé, po třetí, po čtvrté, po páté a po šesté byl odražen, takže celé pluky před očima jeho byly zničeny, přece vždy novými a novými posilami z pravého křídla jeho přiváděnými okolo sedmé večerní hodiny mnohem silnější útok po sedmé předsevzal, který potud se mu zdařil, že vojsko císařské, jež ve stálém ohni bylo, na tisíc kroků ze svého postavení ustoupilo.
  Sám maršálek, když tento nad míru zlý stav věcí znamenal, o vítězství počal pochybovati a generálu Marschalovi po boku jeho stojícímu pronesl tato slova: „Není tedy možno i při tak příznivém postavení nad tímto králem zvítěziti ?" Mínil, že nejlépe bylo by, aby ještě za jasného dne a ve spořádaných řadách k návrším za zády jich se prostírajícím se uchýlili. Generál Marschal neschválil mu tento ukvapený plán a pravil, že čtyři celé pluky jízdy na boku pravého křídla nehybně stojí, kteréž kdyby sražené nepřítele s čela i s boku napadly, doufati bylo by lze ve vítězství tím spíše, že nepřítel na straně ,té neměl s dostatek jízdy, která by císařské jízdě tak četné čeliti mohla, aby pěší vojsko nepřátelské s čela i s boku, nemohlo býti napadeno a tak přemoženo.
  Byl to velmi moudrý nápad. Sotva totiž generál Daun své jízdě stojící v záloze při pravém křídle rozkaz dal, aby na pěší vojsko nepřátelské útok učinila a vším úsilím od dalšího postupu zadržovala, změněn byl boj na celém křídle, neboť čtyři pluky dragonů, mezi nimiž vynikal jeden belgický, obecně zvaný Walonským a k nimž přidružily se jiné dva pluky saských kyrysníků pod vedením generála Nadasdyho s takovou silou a mocí na nepřítele udeřily, že vzav porážku na všech stranách v největším zmatku na útěk se dal a ztrátu 25.000 mužů jak pobitých, tak raněných, zajatých a uprchlých v jedné této bitvě utrpěl.
  To byl okamžik, kdy zbylé jeho (královo) vojsko z největší části k Poděbradům a Nymburku se obrátivší bylo by přinuceno bývalo dáti se zničiti a do Labe řeky se vrhnouti, nebo dáti se zajati, kdyby bylo se generálu Nadasdymu podařilo Dauna přemluviti a od něho dovolení dosáhnouti ku pronásledování prchajícího nepřítele. Avšak marně se o to snažil, neboť Daun namítl mu, že již pozdě na noc jest a že vojsko jeho, kdyby s návrší do roviny sestoupilo, snadno ve zmatek uvedeno by býti mohlo.

  Zůstalo tedy při rozkazu jeho a tak nechal nepřítele ujíti, diky vzdávaje, že jest prvním generálem, jemuž podařilo se tohoto bojechtivého krále přece jednou přemoci po sedmi porážkách, jež potkaly vojsko císařské jak v přítomné tak i v dřívějších válkách, takže mne to v této době přimělo, abych o bitvě té učinil chronografikon a tuto jej zaznamenal: Post septeM CLa Des VICtorJa.( Po sedmi bitvách vítězství. )
  Král utíkaje s nevelkým průvodem téže noci dostal se až k Lysé a poživ dvě syrová vejce na koňské houni přespal, 19. (června) pak na to Brandýsem vrátil se k ležení svému u Prahy rozbitému, kde v Michli u hřbitova mezi lipami tamže stojícími svůj hlavní stan měl, v němž po konané po poledni poradě rozhodl se, že od obléhání upustí a k Sasku všecko své vojsko zpět odvede.
  ( Jos. Svátek v „Dějinách Cech a Moravy nové doby" knize VI., části II. na sir. 67. a 68. praví, že nepodstatné jsou zprávy, jakoby Bedřich II. po porážce své u Kolína ku Praze přibyl a v Michli v chalupě přenocoval, nýbrž že noc strávil v Nymburce a odtud odtáhl k Lysé a Brandýsu n. L., aby přes Mělník co nejdříve Litoměřic dosáhl.
  Stalo se, jak si přál, neboť vypraviv napřed v pozdní noci svá děla, druhého dne z dvou stran dal se na ústup. Král s bratry svými Vilémem a Jindřichem vedl ono vojsko, jež od východu a poledne Prahu obléhalo, k Mladé Boleslavi, jeho však maršálek Keith v nejlepším pořádku vojsko s Bílé Hory k Velvarům zpět svedl, takže ač Karel Lothrinský dostav téhož dne zprávu o nepříteli u Kolína poraženém, z města s 12.000 svého obleženého vojska k Bílé Hoře vytáhl, by nepřítele pronásledoval, přece na něho ze zadu v nejlepším pořádku se vracejícího vším svým vojskem útok učiniti a s ním se sraziti se neodvážil.
  Generál Keith se svým vojskem postoupil k Litoměřicům, mezi tím co Nadasdy se strany jej pozoroval; král pak do Lužice vtrhl a u Budyšina se postavil, sledován jsa vévodou Lothrinským, který s vítězným Daunem zatím se spojil a vším jich vojskem.
  Král zatím s nějakým počtem vojska táhl do Saska a pozoroval armádu císařskou, která proti němu jakožto rušiteli veřejného míru se strany Francie táhla.

  Štěstí válečné po celé toto léto i po celý podzimek mezi jednou a druhou armádou podivuhodně se střídalo. Lothrinský vypálil Zhořelec a nevelkou nepřátelskou posádku tamtéž zajal. Král roztrpčen na svého bratra Viléma, jej dalšího velení nad svým vojskem zbavil, své pak armádě na této straně (u Zhořelce) stojící za vojevůdce Beverna v čelo postavil. Ten stanul mezi Lužicí a Slezskem v měsíci září u řeky Nisy a částečně obsadil horu Moisberg a generálem Winterfeldem s 10.000 vojska dobře chrániti ji dal, aby tak vojsko císařské postoupiti a jej se strany napadnouti nemohlo.
  Tu velel Lothrinský generálu Nadasdymu s vévodou z Arenberku, aby na nepřítele na hoře opevněného útok učinili a jej zapudili, což i skutečně učinili, při čemž padl pruský velící generál z Winteríeldu, kterého sám král, nad jiné si ho oblíbiv, dosti oželeti nemohl. Po porážce této Bevern Lužici opustil a do Slezska táhl. Naši ho pronásledujíce Svidnici město pevně obsadili, Bevern však nemoha více velmi silné armádě císařské odpor klásti, ustoupil až do Vratislavi a tam na právo od města až k řece Odře, již v pozadí měl, se položil a co nejsilněji se opevnil, co zatím Lothrinský dvě míle od něho prodléval a výsledku obléhání Svidnice očekával. Byl měsíc říjen, když Nadasdymu město se vzdalo a on k Lothrinskému vítězné vojsko přivedl a se s ním spojil.
  Tu ihned přijat byl plán generálův, aby s Bevernem bitva se svedla, on z přepevného ležení svého byl vytlačen a tak Vratislav, hlavní město celého Slezska, byla opanována.
  Plán ten zdařil se. Když totiž po celý den s obou stran bojováno bylo, posléze za pozdního večera nepřítel přemožen, v nejlepším však pořádku tábor svůj opustil a po třech mostech Odru přešel, ztrativ 6000 svého vojska. Nemenší ztrátu vzalo vojsko vítězné tím, že Bevern co nejhouževnatěji ležení svého hájil. Když Bevern ustoupil a třetího dne na to od vojska uherského za Odrou byl zajat, Vratislav dobrovolně vítěznému vojevůdci se vzdala, ježto slabou svou posádkou více odolati mu nemohla.

  Bylo dne 20. června (1758), kdy jsem seděl při velké hostině na statku hraběte Kounice, ( Nepochybné na Vel. Ostrově, náležejícím Adolfu hraběti Kounicovi. ) při níž zasedali i mnozí z přední šlechty. Ach, jaké tu bylo prázdné vychloubání!
  ( Uhlíř totiž před tim vypravuje o nezdařeném obleženi Olomouce králem Bedřichem a o tom jak generálové Laudon a Žižkovič zajali četné vozy spíži mu vezoucí a jak uzavřen byl mu ústup do Slezska. Z toho byla velká radost, neboť mělo se za to, že král Bedřich jest již i s armádou svou ztracen. )
  Za hostiny této přišel kurýr z Prahy, přinášeje podrobné zvěsti, jakoby pro dobytá vítězství nad tímto nenáviděným nepřítelem návrat od Olomouce do Slezska generálem Laudonem jemu nadobro v horách uzavřen byl a že generál Daun jej mezi městem Olomoucem a svým táborem tak těsně obklíčil, že neměl naděje na vyváznutí bez značného nebezpečí a velké porážky a mimo to velkým nedostatkem i spíže i potřeb válečných trpěl. Že lze tedy doufati, že nad ním velkého vítězství se dobude, o němž co nejdříve se uslyší. Tu snadno pochopi čtenář, s jakou radostí zpráva ta byla přijata, zvláště při takové příjemné hostině. Ihned přinesena býti musila mapa a když byla rozprostřena přední osobnosti, jež při stole byly přítomny, o tomto případě a velkém nebezpečí pro nepřítele projevovali svá mínění, pravíce, že králi nezbývá jiný prostředek, než beznadějnou bitvu s Daunem svésti s jistým nebezpečím velké ztráty, poněvadž Daun ze zadu a se strany jej obkličuje a v předu město mu v cestě stojí. Když tyto domněnky byly pronášeny, promluvil jsem ve své skromnosti, maje svou mapu Moravy v rukou, tato slova: „Hle, pokud z minulých událostí dá se předpověděti, mám za to, že ani nevrátí se do Slezska tou cestou, kterou přišel, ani že bitvu nesvede, za prvé ne proto, že cesta mu tak velice uzavřena jest, za druhé ne, že takovým nedostatkem zásob a potřeb válečných trpí. Že domnívám se tedy, že král octnuv se v takovémto postavení upustí od obléhání a přímo Litomyšlem do Čech vtáhne z té příčiny, že v Litomyšli co nejsnáze rozpráší nevelký počet vojska, které tamže zásoby spíží hlídá a že tato hojná spíže ho láká v jeho nedostatku, aby pochod tento tím rychleji nastoupil. Z Litomyšle pak že tím snáze až do Hradce Králové bude moci postoupiti, kde složenou ostatní spíži nalezne a generála Buková s 5 prapory jí střežícího snadno zažene a že pak rozloží vojsko své mezi Labem a Orlicí a u města, kde již ve dřívějších letech poražené vojsko císařské vždy své útočiště nalezlo a před pronásledujícím nepřítelem bezpečno a chráněno bylo.
  Dobré zdání mé přijmuto bylo se smíchem z té příčiny, že nikdo z obezřetných válečníků v tak velkém nebezpečí se nalézajících, v jakém byl král, hlouběji do země svého nepřítele nebyl by se odvažoval vniknouti, maje při tom v zádech nepřítele, který tím snáze všechen návrat mohl mu uzavříti.

  Odvětil jsem na to já, že králi žádné jiné rady nezbývá a že v tomto budoucím svém postavení bude míti hrabství Kladské s pravé strany nejvýše čtyři míle vzdáleno, odkud tím snáze všechen svůj nedostatek bude moci si uhraditi. Toto předpokládaje, chtěl jsem 0 100 zl. vsaditi se s hrabětem Prokopem z Kolovrat, že uslyšíme, že tak a ne jinak v nejbližších dnech se stane. Hrabě měl chuť těch 100 zl. na mne vyhráti a již ruku mně podával na utvrzení sázky, avšak kníže z Fürstenberku, nový nejvyšší purkrabí, zrovna vedle něho u stolu sedící, počal mu to rozmlouvati pravě: „Zcela snadno státi by se mohlo, že král v tomto svém zoufalém položení u Olomouce jiný beznadějný záměr pojme a do Čech se uchýlí, hodlaje dostati se do Kladska.
  A hle! druhého dne na to přišel druhý kurýr z Prahy, který podle mé předpovědi přinesl novinu, že král upustil od obléhání (Olomouce) a s celou armádou ve třech oddílech rychlým pochodem vnikl do Čech, rozebral u Litomyšle všechny zásoby spíže a k Hradci Králové ustupuje. Všickni, co jich bylo při hostině přítomno, nemalým strachem jati, počli se obávati, aby snad nepřítel hlouběji do království nevnikl nebo dokonce ku Praze se neobrátil. A pravil jsem já, že při tom vpádu do Čech nejvíce lituji rodného svého města, ( Hradce Králové.) ostatně, že chci za to ručiti, že král z tohoto postaveni svého, jaké jest při městě tom, dále se nehne. Předpověď má se uskutečnila. Král totiž, ač se všech stran vojskem císařským i ze zád i s obou stran obklíčen byl, při tomto svém podivuhodném ústupu, přece 26. června městem Vysokým Mýtem do Holic se dostal, sotva 5.000 mužů z vojska svého ztrativ.
  Daun všemožně se vynasnažil, aby nepřítele svého při jeho ústupu jednak zdržoval, jednak stálými útoky oslaboval. Avšak tomuto tak vycvičenému vojsku, ač při pochodu stále mu bylo překáženo, voje císařské se všech stran je pronásledujíce málo nebo nic neuškodily. A tak armáda ta bez pohromy do města Hradce Králové se dostala, které hned při svém příchodu, majíc nedostatek potravin, z velké části vydrancovala a po čtyři celé neděle mezi Labem a Orlicí ono ležení obsadila, kde vždy vojsko proti všem útokům nepřátelským bylo chráněno.

  Zatím Daun, maje město Hradec Králové po pravé straně, z Pardubic se vší svou armádou do Dobřenic přitáhl a ji u Libčan, jakožto na místě vyvýšeném a jednu míli na západ od tábora a města vzdáleném, rozestavil, jakoby nepříteli svému další postup do království zabrániti chtěl, ač onen na něco podobného ani ve snu nepomýšlel, hlavně proto, že chtěl, aby armáda jeho se zotavila hojnými zásobami potravin, sebranými z kraje na sever se prostírajícího a aby svého druhého nepřítele Rusa, Kestřín obléhajícího, pozoroval a městu tomu v čas na pomoc Slezskem přispěti mohl, což posléze i velmi slavně provedl.
  Bylo dne 25. července, kdy král rozhodl se, že se zotaveným svým vojskem 4. září se vypraví, aby Čechy opustil a svému městu Kestřínu, stěží jen vzdorujícímu obléhání ruskému, na pomoc přispěl; odtáhl proto tohoto dne ze svého ležení a dal se na pochod Holohlavy, Jaroměří a Náchodem do Kladska.
  Generál Laudon pronásledoval jej sice s četnou jízdou Uherskou, avšak jemu, ježto stále byl sešikován a ke každému útoku připraven, žádnou porážku připraviti nemohl. Daun však, zdvihnuv se od Libčan, dal se na pochod Hořeňovsí, jakoby zároveň do Slezska Trutnovem vniknouti zamýšlel. Avšak nenadále obrátil se k Jičínu, aby Lužicí dostal se do Saska a Drážďan a za nepřítomnosti krále a jeho armády jich se zmocnil. Plán tento nezdál se býti špatným, avšak nezdařil se, neboť velitel tamější, generál Schmettau, vida, že připravuje se obležení, nejpěknější předměstí tamější zapálil a ku vši možné obraně se připravil pro případ, že by Daun o dobývání se pokusil.
  Avšak on nepomýšlel hlavní město tak věrných spojenců, jakými byli Sašové, vypáliti a je ve větší ještě zříceniny proměniti; ale pozoroval bratra králova Jindřicha, který v Sasku druhé armádě bratra krále velel.
  Zatím král přitáhnuv do Slezska a sebrav tam se všech stran své vojsko, dal se co nejrychlejším pochodem ku Kestřínu, zanechav pouze 12.000 svého vojska pod velením strýce svého Karla, markraběte Brandeburského, aby generála Laudona pozoroval a jednak mu překážel, aby s vojskem svým v počtu 15.000 krále nemohl následovati neb ve Slezsku cokoli podniknouti.
   ( Na to Uhlíř vypravuje o bitvě u Zarndorfu, v niž Rusové Bedřichem byli poraženi, o posláni nového vojska u Hradce Králové sebraného do Slezska, o vítězství Dauna u Hochkirchu, o stížnosti dvora Ruského, že Daun propustil Bedřicha z ležení u Hradce Král. do Slezska, odkud dostal se až ke Kestřínu a o dalším průběhu války.

  Král Pruský několik tisíc svého vojska a zvláště Kozáků vypravil do Čech, hlavně do sousedícího se Slezskem kraje Královéhradeckého, by jej vydrancovalo a město samo Hradec Králové zapálilo. )
  ( Dne 6. května 1762 přibyl Daun do Hradce Králové, odkud odtáhl pak do Slezska a kraj Hradecký nechal bez obrany. Toho použil král Bedřich a vyslal sem generála Neuwieda s Kozáky. )
  Vojsko toto počtem 2000 mužů obešlo armádu Daunovu, která v horách 3 franc. míle od města Broumova stála a krále nepřítele pozorovala a zcela svobodně až do Hradce Králové se dostalo. Na této pak cestě všecka místa, jež zasáhlo, vydrancovalo, nehledíc si ani tak věcí jako peněz, jež bitím od lidi vynucovalo.
  Při tomto vpádu kozáků a husarů krále Pruského v měsíci červenci tohoto roku 1762. do kraje Královéhradeckého trpěli co nejvíce vznešené osoby, zvláště kněží, kteří se v bezpečí v čas neuchýlili. V tomto děkanátu stal se případ politování hodný se starším kaplanem, jakýmsi Václavem Krejcarem. Děkan František Helffer, bezprostřední můj předchůdce, odešel totiž z místa den před tím, aniž nějaké peníze kaplanům zanechal, aby se mohli od veškerého nepřátelského sužování vykoupiti. Kaplan ten selského původu a mravů ne příliš jemných, k žádosti kozáckého důstojníka, aby mu peníze vysázel, prý dosti nezdvořile odpověděl, aby hledali si děkana, který z domu prchl, nic nezanechav. Důstojník touto nezdvořilostí uražen, dal přinésti lavici a milého kaplana na ni položiti a poručil, aby mu třicet ran šavlí bylo vysázeno a praví se, že nepochybně více by byl dostal, kdyby naposled oknem (kde nyní škola jest) útěkem se nebyl zachránil.
  Toho ještě dne přitáhli ku Hradci Králové, druhého dne jej hrozně vydrancovali, zapálili a tři části jeho do největší bídy uvrhli.
  Velmi politování hodným bylo, že tento nečetný nepřítel, zanechav armády císařské vzadu, vpadl do království, aby kraj tento zpustošil a vydrancoval. Zpustošivše a zapálivše město, odtáhli lupiči tito k Mořicům a zastavili se na území mém u filiálního kostela sv. Václava na vršku Chlomku, aby o kořist se rozdělili. A Bůh ví, co dále bylo by se dělo, kdyby Daun, o tomto vpádu zvěděv, v čas 6000 jezdců k pronásledováni a k pobití jich nebyl vyslal, kteří je z většího dílu mezi Hořicemi a Jičínem ještě zajali a pobili, ostatní pak do Lužice zachránili se útěkem.

  Pozoruhodným zvláště zdá se býti a pamětihodným, že při tomto vpádu jakýsi podplukovník Weiss 4 setninám různého vojska v Hradci Králové velel, v městě, proti podobnému útoku dosti pevném a ohrazeném, ale sotva uslyšel, že Kozáci pronikli již na blízku města, pod záminkou, aby zachránil několik děl, která tu byla uložena, hanebně den před tím město opustil a k Pardubicům odtáhl.
  Jisto jest, že ne více než 80 kozáků přišlo a když nikdo na odpor se jim nepostavil, do města vnikli, nejprve je zpustošili, pak s magistrátem ohledně dávky „výpalné“ řečené vyjednávali a přijavše 2000 zl., při návratu město na mnohých stranách zapálili.
  Jisto rovněž jest, že tento podplukovník Weiss byl zbabělým vojínem. Poznal jsem jej na faře mé na panství Karlštýnském r. 1759 jakožto nejvyššího strážmistra pluku Pulbrova, o němž vypravovali důstojníci tohoto pluku, jak při bitvě Kolínské mezi vozy se schoval a proto, že mnozí pod ním sloužiti nechtěli, což i bylo nejspíše příčinou, že pluk onen opustil, jinak by se byl před soud dostal, jak vypravoval Xaver hrabě Harrach.

III. Nouze v Čechách.

  Roku 1771 především, když nikdo toho se nenadal, veliká nouze na všech stranách se objevila, ano, když v měsíci březnu velké množství sněhu sešlo, počala cena obilí neobyčejně stoupati, takže již tohoto měsíce cena jedné míry žita na 6 zl. stoupla. Král Josef II. maje za to, že příčina této neobyčejné ceny je lakota obchodníků, na radu své dvorské komory ustanovil taxu pro všechny druhy obilí, totiž za měřici pšenice 5 zl. 30 kr., žita 5 zl., ječmene 4 zl.
  Sotva taxa tato byla vyhlášena, počaly naříkati veškerá města i obecný lid, protože za cenu tu, proti dřívější značně menší, nikdo zbývající obilí své prodati nechtěl. Vozkové a kteří obchod svůj pouze směrem k horám obilím všeho druhu provozují, majíce nepatrné zásoby za větší ceny koupené, dohnáni k zoufalství i přes všecky ty přísné zákazy, zásoby skoupené přes hranice České do Slezska, Lužice a i Saska, i na bedrách v pozdní noci přenésti se snažili, protože třikráte i čtyřikráte více tam se platilo, nežli dle taxy v Čechách ustanovené. Téhož jara, když ozimy sotva prostřední žeň pro přílišně vlhkou zimu sedláku slibovaly, cena obilí tím více stoupala, že nebylo lze ho ani dostati. Města strádala nouzí o chléb, sedláci sami jsouce bez něho, roboty svým pánům nemohli konati, když i je samy i čeleď jich hlad mořil. V horách ležících na straně k Slezsku tak lid trpěl hladem, že bezmála šestý díl zemřel.

  Při dvoře otevřeli se jim konečně oči i nahlédli jak neprozřetelně taxu pro obilí ustanovili, aniž bylo již lze odpomoci všeobecné nouzi. Odtud i žádný nad zachováním taxy více nebděl, i radovali se jak řemeslníci v městech tak i sami měšťané ze zlepšených poměrů, když za jakoukoli cenu chleba mohli dostati.
  Na panstvích pak, jestliže jakou zásobu obilí měli, když konána byla prohlídka sýpek vojáky předsevzatá, vymlouvali se, ukazujíce na nouzi svých poddaných a pravili, že jim nutně přispěno býti musí. Tak na tomto panství Václav kníže z Paaru za 12.000 zl. podle ustanovené taxy svým poddaným obilí zapůjčil. Řídký to příklad!
  Přihodil se i mně času toho případ zaznamenání hodný, který po mínění mém zaslouží, abych jej s nástupci svými sdělil. Když totiž v celém království a sousedních zemích byla všeobecná nouze o chléb, nemnoho svého obilí v neobvyklý čas a než bývá obyčejem, vozkům ze všech stran se sjíždějícím dokonce pod cenou jsem prodal, takže na jaře (když velmi značná nouze o chléb byla mezi obecným lidem) mimo nutné zásoby pro dům nic více. jsem si neponechal. Někteří mladí důstojníci od pluku Aremberkova, s nimiž mluviti jsem nechtěl, aby i kuchyni i komoru mně nevyprázdnili, rozšířili v městě Hradci Králové a u pluku o mně, že jsem dal zavříti 1000 měřic, různého obilí do sýpky, jež na podzim jsem postaviti poručil, očekávaje větší drahoty. Plukovník, který ode dvora měl poručeno, aby dal svými vojíny vykonati prohlídku, kdyby pozoroval, že něco takového tajně se děje, obdržev zprávu o tom, vyzval královského kapitána, aby najednou prohlídka a přeměření obilí v domě mém byly provedeny. Když o tom byl jsem důvěrně zpraven od vojenského důstojníka, usmyslil jsem si, že tím ochotněji otevru sýpku, čím jistějším jsem byl, že nic nenalezne se mimo nezbytnou potřebu.
  Když pak se seznalo a najisto postavilo, jak se věci mají, když mimo to dle nového rozkazu i všecky světnice v domě, komory, sýpka na obilí a kde jaký kout byly prohlédnuty a nic nenalezeno, dopadl jsem slavně, oni však odešli s velkou hanbou, i propustil jsem je s přirozeným opovržením pro zahanbení jejich domů.
  Byl-li rok 1771 pro nedostatek obilí v Čechách osudný, nebyl rok následující 1772 lepší, ano mnohem horší. Přílišné totiž deště podzimní a stálé změny počasí v zimě tak zničily ozimy, že téměř v celém království nová nouze povstala a cena žita 10 zl., pšenice 12 zl., ječmene 7 zl., ovsa 6 zl., hrachu 12 zl. jedna míra stála, aniž bylo lze pro království dostatek obilí sehnati.

  Slyšel jsem na vlastní uši, jsa pospolu s knížecím svým patronem, od Adama knížete z Auersperka, velkého a zámožného statkáře, jak jeho nejlepší, jinak pšeniční pole, toho roku mu pro přílišnou vlhkost ne pšenici, nýbrž pýr urodila.
  Nejjasnější císař a spoluvladař Josef II. více než otcovskou péčí jsa pohnut a chtěje ubohému sedláku a měšťanu pomoci, svolil, aby štědrá almužna, jak v penězích tak v různých potravinách, skrze ruce farářů byla rozdělována. Sám kraje královské procházel, sám chudé občany jemu se blížící těšil a štědré almužny rukou svou jim uděloval a jak mohl pomáhal.
  Ano zmínky zasluhuje, že za mnoho milionů z Uher a což více jest, ze samého království Sicilského přes Terst dal obilí dopraviti, jehož jedna měřice poddaným venkovanům za cenu 4 zl. na úpis byla vydávána.
  Tato přece, ač otcovská péče, království od všeobecného téměř hladu, zvláště v horách, nezachránila. Stalo se tudíž, že během těchto dvou let na 40.000 zdravého lidu do sousedních zemí se vystěhovalo a přes 130.000 hladem a od jinud přinesenou nakažlivou nemocí v království zemřelo.
  V tomto místě (Holohlavech), kudy z hor vede královská silnice, každého dne vídal jsem, jak lidé z hor, hladem zmoření, šli žebrotou, aniž mohl člověk každému přispěti. Připomínám, že na vlastní oči viděl jsem, jak lidi tou měrou byli zmořeni hladem, že na veřejné cestě pozbývali sil a k zemi klesali. Ano jednou jsem z okna spatřil, jak chlapec asi 151etý za ruku táhl děvče 131eté, plačící a vysílené; vida tudíž u mládeže té nejvyšší nouzi, poručil jsem hospodyni, bylyť dvě hodiny po polední, aby ihned dala jim dobrou polévku, která zbyla. Stalo se tak, avšak se smutným věru výsledkem, dívka totiž poživši hltavě polévky, na níž značně sesláblý žaludek její snad několik neděl nebyl zvyklý, okamžitě zemřela. To dělo se napořád v horách, kde lid mnohem hůře se měl a hlad více trpěl, než v samém kraji.
  Ve farnosti mé, buď chvála Bohu, nic více než 274 osoby morem toho roku zemřely, téměř všickni věkem pokročilejší a stavu chudšího, takže si zdravé jídlo v této tak velké nouzi zaopatřiti nemohli; řípu totiž větším dílem na místě chleba jedli, avšak i jí jedna kopa toho času 4 i 5 zl. stála, která jindy za tolikéž grošů se prodávala.

  Když blížily se pak žně, obilí, ač nebylo ještě úplně zralé, lid z velkého hladu žal, zvláště pšenici a plnou hrstí do úst dával. Děly se toho času velké škody na polích, zvláště panských, ačkoli na všech stranách byli hlídači, i na samých farních, kde vlastní můj hrobař, zloděj však a člověk hrabivý, uprostřed pole uřezav klasy pšenice mé, více než za 20 zl. škody mně způsobil. Odpustil jsem mu sice skutek ten, avšak ze služby jsem ho propustil,
  S bolestí pozoroval jsem, jako duchovní pastýř, jak osudné následky nouze tato měla, ježto osadníci z největší části, kteří ve vesnici bydlí, nemajíce tolik, z čeho by živi byli, stále jak na polích tak i na lukách hledají, co by ukradli, zvláště však ve stodolách, když mlátí se. Těmto krádežím již tak si navykli, že téměř nikdo nečiní si výčitku, jestliže pánu nebo děkanu buď obilí buď píci ukradne.

IV. Selské vzbouření na Hradecku r. 1775.

Prožili jsme rok 1775, který veškerému království Českému stal se hrozným domácí vzpourou sedláků, povstalých proti svým přirozeným pánům, ano i duchovním správcům. Vzpouru nepochybně již od jednoho neb dvou let chovali v srdci svém, neboť když roku minulého ke dvoru císařsko-královskému odebrali se sedláci s prosbou za obmezení a umenšení robot svých a přece žádaného již dávno účinku nespatřovali, měli za to, že vrchnost neb sami úředníci jsou tomuto zamýšlenému ulevení robot na závadu. Stalo se, že důstojníci vojenští při odvodu, jimi samými konaném, tomuto selskému lidu vzhledem k jich vrchnosti více přislíbili, než snad bylo záhadno a než v rozkazech měli. Dále stalo se, že též od několika let nejjasnější panovník Josef II., spoluvladař, při častých návštěvách v království stížnosti jejich podané jemu za příčinou přetížení proti vrchnostem, přijímal a ulehčení přisliboval.
  Spoléhajíce na tyto sliby a císařskou přízeň a podporu, jali se sedláci v měsíci březnu svým vrchnostem a zastupujícím je úředníkům vypovídati povinnost dalšího robotování.

  Toto zprotivení událo se nejprve našimi horaly na statku Teplicích, patřícím svob. pánu z Vlkanova. Tamější správce hospodářký, zpraviv o tom král. setníka, prosil za ochranu, kteréž se mu také dostalo; byloť mu posláno několik vojínů z pluku Aremberkova, kompagnie setníka Sant-Igniona. Tu byli schytáni tři předáci a odvezeni do Hradce Králové. Než hle! den na to více než 200 sedláků, jejich sousedů, za nimi se k městu ubíralo, žádajíce od krajského hejtmana, jakéhosi svob. p. Rašína, aby je, ježto jsou nevinni, na svobodu propustil. Podivno jest, že stráže toto množství lidu hojně k pevnosti se přibliživši pustily do města, a že po poradě s velitelem posádky, plukovníkem de Gavonx, byl jím jeden z oněch tří propuštěn. Když o případu tomto zvěděli okolní sedláci, tím větší odvahu si dodávali k nekonání robot, zvláště pak, když tento dav na cestě přes osadu holohlavskou na robotníky volal, aby nerobotili, nýbrž spíše s nimi se spojili.
  O několik dnů později na 200 osob z tohoto panství z osad Jasené a Plesu, k nimž se přidružili i z jiných vesnic osadníci, přišli k smiřickému direktoru, jménem Rozšlapilovi, který, jakkoliv jinak dosti příkrý k nim byl, přece za těchto poměrů vlídně je přijal. Jemu tedy jednohlasně oznámili, že již robotovati nebudou.
  Událostí touto člověk ten jsa poděšen, žádal mne o radu, co by měl činiti. Já jsem mu odpověděl, že bude nejlépe, když sběh věcí oznámí královskému setníku a požádá ho, aby přišel do Smiřic, obeslal rychtáře a konšele z jednotlivých osad a je k dalšímu robotování pro vrchnost přemluví.
  Tak se stalo, ale lid, který v zástupech se sbíhal a mylné domněnky byl, že tu jsou královské dekrety, jimiž se robota zmenšuje, setníku královskému víry dáti nechtěl, ba neostýchal se mu do očí říci, že již nebude robotovati. On poněkud ustrašen smělostí tohoto davu, skončil vyjednávání a mně, když jsem pak s ním u stolu seděl, otevřeně řekl, že děkuje Pánu Bohu, že se tak toho lidu zbyl. A, když jsem mu odpověděl, že na něho bezpochyby podobné vyjednávání čeká na sousedním panství opočenském, poněvadž i tam se poddaní vzpírají robotu vykonávati, pravil, že za takovýchto okolností ani nohou z města nehne a slibu svého také svatosvatě dodržel.
  Sedláky smiřické následovali podobně hořenovští. Za těmito jiní a jiní a tak v několika dnech v celém kraji sedláci žádnou ani tu nejmenší služebnost kterékoli vrchnosti nechtěli konati; daně a dávky císařské za to s větší ochotou než kdy jindy odváděli.

  Také já jsem měl ze zvláštní přízně knížete tři sedláky z Holohlav, kteří byli povinni pole vzdělávati, od toho dne však žádnou již služebnost konati nechtěli, i vzdal jsem se během času sám této milosti, nechtěje v té příčině se sedlákem míti ani nejmenší obtíže.
  A hned dopsal jsem hraběti Šporkovi, pánu Hořenovskému, který mi velmi byl nakloněn a první jsem mu oznámil vzepření se jeho poddaných, jichž věrností a oddaností vždy velice se honosíval.
  Stalo se, že, když na tomto panství žádný dle své povinnosti píci pro hovězí dobytek nařezati nechtěl a dokonce za mzdu podtají a pozdě v noci někteří osadníci najati býti musili, aby tak dobytek hladu netrpěl, purkrabí na panství, jakýsi Karásek, člověk spravedlivý a dobrý, najal ke dvoru několik dělníků v Plese, aby za mzdu službu tu vykonali. Než co se nestalo! O tom dověděla se sousední osada Víkov, i zvedlo se tam 10 občanů a ozbrojeni silnými klacky na Ples přiběhli a jim tolik nabili, že tři z nich ještě toho dne svátostmi umírajících od faráře z Jasené zaopatřiti se dáti musili.
  Tento smělý skutek, sám o sobě veliký, sedlákům vůbec tím méně mohl se prominouti, poněvadž byl nestoudný a příklad nejšpatnější po sobě zůstaviti musil a proto, když direktor panství se mnou o té věci poradu měl, poradil jsem mu, aby sám osobně do Hradce Králové zajel a vyložil tam jasně král. setníku, jak se vše událo a proti těmto rušitelům veřejného pokoje a lidem nejsprostší třídy ochrany vyžadoval.
  Řídě se radou mou, odebral se tam a, když s velitelem posádky společně věc uvážili, dal tento důstojník vojenskému, jakémusi lieutenantu Freytakovi rozkaz, v němž výslovně mu bylo uloženo, aby se svou setninou, ve Smiřicích se zdržující, ku kteréž jiných 20 vojáků z posádky hradecké a 20 z jaroměřské stanice přidělil, za pozdní noci v největším tichu a beze všeho hluku sebral 5 z těchto buřičů.
  Důstojník o půl noci na 19. března roku 1775 se vším tím vojskem do Vlkova a se třemi vyzvědači vrchnosti oddanými se odebral a šťastně se již tří z nich zmocnil, avšak když se bral hlouběji do vesnice a až do prostřed přišel, ejhle; stála tu zvonice, s níž dávalo se ráno, v poledne a večer znamení k pozdravení andělskému, a u této stáli na stráži mladíci, postavení tam nepochybně z podezření, kdyby za noci nějaké úklady se děly, aby zvonili a tím je prozradili.

  Tito, spatřivše vojíny, jali se zvoniti a pobouřili tak celou ves, takže všickni do jednoho okamžitě opouštěli své příbytky a hleděli se shromážditi, jiní vsednuvše na koně, hnali se do sousedních vesnic pro pomoc proti zástupům vojenským.
  Přál bych si, aby některý z potomků viděl, jaký tu poplach nastal o 1. hod. s půlnoci na den sv. Josefa, neboť všickni osadníci byli vyburcováni a násilím nuceni, aby na pomoc směrem k Vlkovu přispěli, a, kdyby snad někdo byl se zdráhal, vrhal se v nebezpečí, že se mu dostane ran od těch, kteří z osady Holohlav s největším úsilím jiné nutili, aby chvátali na pomoc Vlkovským a to byl nějaký Matěj Viznar, domkář, a Frant. Springar, sedlák, ti však za své provinění byli na to odvezeni do Prahy a tam veřejně metlami od biřice potrestáni.
  Když tedy vojenský důstojník pozoroval, že sedláci se shlukují k osvobození svých, spokojiv se s oněmi třemi jež zajal, táhl zpět ke Smiřicům, avšak v polovici cesty vrazil na více než 700 sedláků, kteří jemu návrat zamezili a, ač se jim stranou k lesu vyhnouti hleděl, sedláci při úplňku měsíce ihned proti němu se postavili. Konečně tak se přiblížili, že s drzým čelem důstojníku říci se neostýchali, že nikdy nedopustí, aby jejich spoluobčané schytali se jako lupiči o půlnoci, že jsou připraveni a že se postarají, aby je kdekoliv zadržeti mohli. Důstojník tím nejsa zastrašen a nemoha se snad ani brániti a sedláky zahnati, ježto již mezi vojíny se vmísili, spustil všechnu výmluvnost, aby vzpouru upokojil; ale nadarmo, sedláci obklíčivše se všech stran vojíny, nikterak nechtěli další jejich postup dovoliti, naléhajíce, aby písemně se jim zavázal, že jim je vydá, nač posléze náš dobrý důstojník volky nevolky musil přistoupiti a zajatce své jim vydati. Vzácný to příklad vojenské velkomyslnosti.
  Než případ ten, který se takto udál, byl předehrou jiného většího, který se sběhl hned téhož jitra na nádvoří zámku. ( T. j. Smiřického ) Po ranní mši sv. shromažďoval se lid a vždy četněji ze vzdálených osad přicházel, takže počet jeho na 2000 dostoupil a to tím, že důstojník, nejsa dosti zkušený, ačkoliv celou svoji setninu před branou stavení hospodářských seřadil, přece zapomenul mosty, po nichž se přechází do nádvoří i bránu zadní dáti střežiti. Tím se i stalo, že sedláci sami na každý most 10 strážců, klacky ozbrojených, jakožto hlídku postavili, aniž jim kdo v tom překážel.

  Stalo se, že po ranní mši v Holohlavech, kterou jsem sloužil osobně, poněvadž připadalo právě evangelium o rozděleném mezi sebou království, řečí morálně exegetickou jsem to lidu, v počtu hojném přítomnému, vyložil a napomenul ho, aby svatý pokoj, který z pravého poddanství a poslušenství vychází, zachoval; avšak marně jsem se namáhal. Bylť za řeči této přítomen při mši sv. vojín ze setniny jaroměřské, která byla též ve Vlkově a tam byv propuštěn za noci v Holohlavech se ubytoval a, když zvěděl, že ve Smiřicích se tak velké množství sedláků shromáždilo, z kostela vyšel a chopiv se zbraně, do Smiřic pospíchal, aby se s ležícím tam vojskem spojil. To spatřivše sedláci chopili se zbraní a šli za ním. Jsa postrašen tím, co se dělo a obávaje se toho, co státi se mohlo, dvakrát jsem tam poslal posla na výzvědy, avšak on došel jen až k mostu řeznickému, ježto sedláci bránu střehoucí přechodu mu nedovolovali. Dověděl jsem se přece později pravdivý příběh, který se tam udal a jest tento:
  Zástup sedláků maje za to, a ne neprávem, že direktor jest příčinou, že vinníci vlkovští byli zajati, na něm zamýšlel se pomstíti a zároveň ho odvésti do své kanceláře, kterou že mají v Jasené, sedláci se chlubili.
  Dobrý direktor, více jsa mrtvole než živé bytosti podoben, dav se přemluviti lieutenantem, jenž rovněž byl v úzkých, sešel na nádvoří, obklopen celou kompagnií a vymlouval, co se stalo, plakal, slzy prolévaje a Bohem se dokládaje, že nemá žádných jiných patentů královských robotu umenšujících.
  Sedláci však nestali se tím o nic lepší, nýbrž jako vzteklí psi pokřikovali a žádali, aby jim byl vydán. V zástupech vyřítili se na vojáky, klamně předpokládajíce, ba dokonce se honosíce, že vojáci nikterak se neopováží vystřeliti, ano že nemají ani ručnice nabity.
  Direktor tušil, že špatně to dopadne, zvláště, když již i podruhé k nim přistoupil a nemohl je upokojiti, ano se zdá pravdě nepodobné a přece pravdou jest: když již sedláci mírností vojáků ještě rozlícenějšími se stali, řadu jejich prorazili a chtěli chytiti direktora uprostřed stojícího; on však (což převelikému štěstí svému přičítal, jako jsem to z úst jeho slyšel) již uchopen byv za límec, přece se vytrhl a utekl. A stalo se, že v té tahanici sedláků s vojíny z oněch někteří poranili se o bodák, který na pušku jest nasazen a že téměř v té chvíli jeden vojín, neví se, zdali náhodou nebo z úmyslu, ručnici vypálil, následkem čehož jeden z nich za uchem byl poraněn. A hned ustoupili sedláci, jedním hlasem volajíce, zdali takový jest rozkaz císařův, aby daně platící byl zahuben. Při tomto případě nechť, pravím, čtenář nahlédne a uváží, co si o sobě domýšleli hloupí sedláci, jakoby všechny výstřednosti beztrestně si dovoliti směli, a to z té příčiny, že byli poplatníky a že panovník pro blaho království chce je míti zachovány.

  Výstřel ten konec učinil bouři této, sedláci pak své raněné na vůz naloživše, do města Hradce Králové vezli s tím úmyslem, aby ukázali je hejtmanovi a otázali se ho, kdo takový rozkaz dal, aby poplatníci císařovi byli pohubeni ? Ježto zatím případ ten stal se v městě známým, do města již vpuštěni nebyli.
  Toto první povstání sedláků ve Smiřicích, jichž opovážlivost v tomto právě místě vzrostla, bylo jako umluveným znamením ku vzbouření pro celý kraj a nejen pro tento kraj, nýbrž postupně pro celé království, jak dále bude vidno.
  Neboť druhého dne, 20. března o 6. hodině ranní, lid z hor v počtu 600 osob přitáhl do Chvalkovic, chtěje se zmocniti tamějšího hospodářského direktora.
  Ten v témže okamžiku utekl se do zámku svého pána, domnívaje se, že tam najde bezpečný útulek a mezi tím co sedláky byl pronásledován, šťastně se zachránil, dostav se oknem do zahrady a odtud do Jaroměře. Příbytek ponechal na pospas těmto povstalcům. Když zběsilý zástup do zámku vnikl a narazil na svobodného pána Jana Dobřenského, který ze spánku byv vyburcován, po schodech vstříc mu přicházel, žádal na něm, aby mu direktora vydal.
  Dobrý ten pán, jak nám (když jsem k němu večer téhož dne se starším jeho bratrem přišel) vypravoval, v jakých byl asi úzkostech, když ti zlotřilci, slovům jeho nevěříce, počali všechny komnaty prohledávati, aby člověka toho chytli.
  Úzkost jeho byla tím větší, ježto nebyl ani s to, aby jim vstup zabránil do ložnice, kde paní jeho ode dne předešlého v šestinedělí ležela. Právem se tedy strachoval, aby se jí, vyděšené těmi zbůjníky, nic zlého nestalo, ježto se vskutku přihodilo, když oni, vstoupivše do ložnice šestinedělky, neustrnuli se nad ní, k lůžku přistoupili a odhodivše svrchní peřinu, hledali, zdali by snad tam hospodářský úředník ukryt nevězel.
  Dobrá tato hraběcí šestinedělka v takové úzkosti se ocitnuvši, měla za to, jak se mně přiznala, že snad ji chtějí stíti, klekla tedy, jsouc téměř bez ducha, uprostřed lůžka svého na kolena. Tím se stalo, že z přestálého strachu taková ji malomyslnost napadla, že lékařská věda nebyla s to, aby ji za dvě léta zapudila.

  Dav sedláků však přece zámek nevydrancoval, když viděl, že baron zaručil podpisem poddaným svým úplnou svobodu tělesnou i že sprostil je roboty a jiných dávek.
  Druhý den na to dav horalů těch sešel se znova a přes Chvalkovice již v osm hodin ráno do Kuksu dorazil, kterýž zástup, když připočetl se k němu lid z okolních vesnic, dostoupil počtu na 2000 hlav. Tam, vyhrožuje zpustošením kláštera, poručil si, aby mu týž spis o stejné svobodě byl vyhotoven.
  Když pak se navraceli do hor, říkali zjevně, že dne 23. udeří na hraběte Šporka v Hořenovsi, bude-li na svém panství prodlévati a, kdyby takový spis poddaným svým nevydal, že zpustoší zámek jeho.
  Dověděv se o tom dne 22. sedl jsem na koně a rovnou cestou z Chvalkovic ku hraběti, svému upřímnému příznivci, jsem jel přemluvit ho, aby se jim všecku svobodu dáti uvolil, poněvadž jsem velmi dobře věděl, že prospěšno bude ustoupiti před bouří, jež brzy se přežene. Tímto důvodem snažil jsem se ho pohnouti, ale marně.
  Když tedy druhého dne jednal se svými rychtáři a konšely z okolních obcí v příčině konání roboty, přihnala se ona zlopověstná rota horalů a, jakoby již byla zpravena o tom, že se hrabě zdráhá, hned jak přišla, jala se dolejší okna u zámku vytloukati, někteří pak vystoupili po schodech do komnat a, cokoliv jim z nábytku padlo do rukou, rozbili, vyjímaje jednu komnatu, v níž hrabě obklopen sedláky a dříve od nich nadávkami obsypán, rád, avšak pozdě, všechno podepsal. To byl první zámek, který loupeživosti jejich padl za oběť.
  Hrabě, vsednuv na koně, jen s těží do Hradce Králové se zachránil. Tato sběř sebrala kromě toho 36 sudů s pivem a přitáhla k Nedělišťům tak svobodně, jakoby všechno bez trestu podniknouti směla.
  A jest se velice diviti a potomstvo sotva uvěří, jakož nevěřil bych ani já, kdybych očitým svědkem nebyl všeho toho býval, že dav vzbouřených sedláků, počtem dvou, tří a více tisíců roku 1775 v měsíci březnu proti svým vrchnostem a hospodářským správcům povstal, za jasného dne těkaje beztrestně z místa na místo, zámky pánů svých, příbytky duchovních správců (jak se stalo faráři v Ho řiňovsi) vyplenil, schytal hospodářské správce a je zbil a jiné věci sotva uvěřitelné spáchal, aniž kdo se mu v cestu postavil nebo mu překážel, ač v království 40.000 mužů vycvičené armády ve svých stanicích leželo.

  Kdož by věřil, že by mezi Hradcem Králové, kde 500 mužů bylo posádkou, mezi Smiřicemi, Jaroměří, Hořicemi, Miletínem a Bydžovem, kde celé setniny pluku Aremberkova své stanice měly, státi se mohlo, aby mezi nimi ležící panské zámky celého téměř kraje od těch bohaprázdných lupičů byly pleněny, zatím co na to tolik vojska na své oči hledělo ?
  Sotva totiž 23. spustošili zámek v Hořeňovsi a faru a i faráře po té zbili, ještě téhož dne jako vzteklí psi do Neděliště se hnali, do zámku panského vnikli, všecky dvéře, okna, kamna, stoly, sedadla a co movitého bylo, tak roztloukli, že kusu celého k potřebě nezůstalo, skvosty však, které tu byly, sebravše, odnesli. Ano, když stejně surově vyplenili tamního direktora, ku štěstí jeho nepřítomného, na to kaplanu zámeckému, jakémusi minoritu P. Ghrysantovi Drahovi vykastrováním hrozili, jestliže hotovými penězi se nevykoupí, pročež chudý kněz zastrašen, vyhověl jim, dav jim 16 zl., jichž si ušetřil na oblek. Druhého dne tento dav, který den ode dne rozmnožoval se zlotřilými lidmi ze všeliké chásky a luzy, rozdělil se na dvě části, z nichž jedna obtížena nabranou kořistí, vracela se ke svým horám a na cestě obydlí moje hleděla zpustošiti.
  To prozradil mně hospodský Trotinský, avšak dal mně zlý ten úmysl věděti teprve kolem prvé hodiny po poledni, ačkoliv páni kaplani den před tím pozdě v noci totéž zvěděvše, ještě téže noci jizby své vyprázdnili a vše u sedláků Holohlavských uschovali, když pak mne o hrozném nebezpečí zpravili a já též o něm zvěděl, oba jsem z jejich působiště propustil. Poněvadž pak nebezpečí zpustošení mého obydlí každým okamžikem rostlo, sebrav některé cennější movité věci do Smiřic jsem je dopravil, sám pak vstoupiv do vozu k zámku Smiřickému jsem odjel a v něm zatím se zachránil a od lieutenanta, jakéhosi Schuberta od pluku Colloredova, stráž 10 vojáků jsem obdržel k ochraně svého obydli. Stráž ta přišla v čas, neboť ona tlupa horalů vyslala čtyři vyzvědače k hospodě Holohlavské, aby se podívali, je-li obydlí děkanské Smiřickým vojskem střeženo. Když zvěděli, že se to skutečně stalo, tato zlotřilá tlupa, obtížená svou kořistí, přímo k horám přes Jaroměř odešla beztrestně před očima celé kompagnie vojáků pluku Aremberkova a kapitána Sant-Igniona. A uvěří potomstvo, že se to státi mohlo ?

  To přihodilo se v kraji Královéhradeckém od 19. března v následujících 10 dnech a, když pak v jiných krajích podobná shluknutí se stala a již mnoho tisíc povstalců až k samému hlavnímu městu přišlo beze všeho strachu před spravedlivým trestem, konečně královské gubernium oči otevřelo a vyslalo proti nim oddíly vojska, které snažily se, aby jich schytaly, kolik by mohly. Když mezi nimi zajati byli tři předáci, ihned byl nad nimi rozsudek vynesen a byli u samých hradeb města Prahy pověšeni, aby potrestáním jednoho dán byl odstrašující příklad pro druhé.
  To stalo se sice u hradeb hlavního města Prahy, avšak v krajích, zvláště zdejším, dosud sedláci na své pány láli a ve tlupy se shluknuvše, na kořistění vycházeli, ano, i když vojsko proti nim bylo vypraveno, počali s odvahou na odpor se mu stavěti, jsouce té klamné domněnky, jakoby vojáci od spoluvladaře císaře Josefa nejpřísnější rozkaz měli, že nesmějí do nich stříleti.
  A stalo se, že následkem tohoto klamného přesvědčení sedláci počtem na tisíc osob se shlukli a chtěli město Trutnov vypleniti, a, když při příchodu svém u samého města narazili na vojsko kapitána hraběte z Lamberku od pluku Colloredova, který se jim na odpor postavil, aby do města vniknouti a je vydrancovati nemohli, jak v úmyslu měli, odvážil se tento zástup vzbouřenců jej urážeti, domnívaje se, že jemu ustoupí, jako ve Smiřicích; kapitán však dvakrát je napomenul, což když neprospělo, ano když ti kořistníci násilně vojskem jeho proraziti zamýšleli, dal do nich vystřeliti, takže 10 osob zůstalo na místě mrtvo a přes 30 bylo jich poraněno.
  Byl to první kapitán, který tímto krutým příkladem tak je přestrašil, že od toho dne tento dav horalů více se neosmělil shluknouti se a zámky a města pustošiti. Podobný přiklad dal i v kraji Mladoboleslavském u Českého Dubu náčelník husarů hrabě z Landolffu od pluku Splenova, který když viděl, že mnozí z takových povstalců na něho doráželi, dal do nich svými husary sekati a tak jakýsi pokoj v království opět nastal.
  Tajemství tohoto povstání, ano i neslýchané smělosti sedláků proti svým přirozeným pánům i proti farářům, že vojínům bylo bráněno na ně stříleti, tehdy nikdo nemohl pochopiti.

  Ve Vídni, kam jsem ještě téhož dne o události Smiřické zprávu podal, císař, jemuž kníže můj list předčítal, opovážlivost té víry dáti nechtěl a ani druhému listu, když jsem byl všeobecnou v celém kraji vzpouru oznámil. Mnozí byli státníci, kteří příčinu toho přičítali laskavosti a ochraně, kterou císař od jednoho neb dvou let zřejmě prokazoval sedlákům, když žaloby jejich proti vrchnostem a stížnosti i na pravdě se nezakládající s otcovskou myslí přijímal a co nejpřísněji mimo to kázal, aby byly vyšetřovány a ochrana práva jim poskytována. A stalo se nezřídka, že sedlák věc nepravou na místo pravé udal, aniž za to byl trestán. Tato a podobná nadržování utvrzovala sedláka v jeho špatnosti a neposlušnosti.
  Pravdou jest, že někteří úředníci hospodářští s tímto lidem venkovským jako s pravými nevolníky zacházeli, ale i pravdou jest též, že od poslední války a za trvání jejího všemožné špatnosti zahnízdily se v srdcích přemnohých, zvláště podruhů a čeládky a to jmenovitě na panství našem a sousedním Hořeňovském, kteří již po celé století byli známi jak svým zlodějstvím, tak tvrdošíjností a vzdorovitostí. Konečně sami důstojníci vojenští, když r. 1771 po osadách odváděli všechny muže k nošení zbraně způsobilé, v tomto lidu vzpurného ducha proti představeným jeho ještě více vzbudili, a to jen z té příčiny, že v době té císař vojsku více než šlechtě samotné přál.
  Tím se stalo, že když šlechta česká nemnoho o vojáky dbala, oni závidějíce jí mnohých statků, jichž pánem byla, poddaným tajně proti vrchnostem nadržovali a namlouvali jim, že císař váží si více jednoho sedláka než marnotratného šlechtice.
  Než zatím pravdou jest, že česká šlechta po celé století, majíc značnou moc v království a vší zhýralosti jsouc oddána, v dobách pozdějších tak se zadlužila, že přemnozí s ní na mizinu přišli a mnoho svých věřitelů ožebračili. Ký div tedy, že když to císař ustavičně viděl, na ně nepříznivým okem pohlížel.
  Tyto a jim podobné příčiny byly pravým základem celého toho povstání, jak bylo vylíčeno. Poněvadž toto tedy ve Smiřicích vzalo svůj počátek, rozhodlo král. gubernium Pražské, aby čtyři setniny vojska sem s generálem Olivierem Wallisem byly poslány, k nimž připojena byla setnina dragonů a husarů, jakož i čtyři děla, aby se bouře potlačila.
  Věru k smíchu se mi zdá, proč do Smiřic děla ta přivezena byla proti bouřícím se sedlákům, ježto by byl příklad, utracením jedné neb dvou osob daný, nade vši pochybnost bouři zlomyslně jimi způsobenou utišil. Neboť ze skušenosti víme, že sedlák, nejsa tak prozíravý, z počátku velikou kuráž ukazuje; ale, je-li v čas potrestán, co nejrychleji navrací se v prvotní služebnost, jakož jsme důkaz toho, co pravím, v tomto vzbouření viděli.

  Neboť sotva četné vojsko do Smiřic přitáhlo, sotva že královští komisaři hrabě Karel Clary a rytíř ze Strerovitz, gubernální assesoři, do Smiřic přišli, aby nepokoje utišili a náčelníky zatkli a potrestali, a ejhle, všechen selský lid z celého kraje chvěl se úzkostí před tím, co jej právem stihnouti mělo.
  Měl jsem ve Smiřicích, jsa tam prozatím ubytován v zámku, té doby podívanou, jak poklesla dřívější kuráž sedláků, již ještě před třemi týdny proti všem stavům a třídám směle se vypínali.
  Neboť, sotva že komise byla tu a dala ty, kteří byli udáni jako hlavní původci, husary po vesnicích schytati a před se předváděti, všechna vypínavost jejich zmizela, tak že jsem na své vlastní oči viděl, kterak pět husarů 50 rychtářů a konšelů panství Hořeňovského před sebou jako ovce hnali a do Smiřic přivedli. Ty pak, podle provinění, královská komise dopraviti dala k potrestání bud do Hradce Králové nebo do Prahy nebo na svobodu propustila. A tak naloženo bylo se všemi sedláky z celého kraje, na něž udání bylo učiněno. Z obce Holohlavské byli označeni zvláště dva jako hlavní původci oné vzpoury, jež se dne 19. března ve Vlkově udála, totiž sedlák Fr. Špringar a chalupník Matěj Viznar, kteří byli v Praze na postrach jiných veřejně pověšeni.
  Lieutenant však, který tak nechvalně u Vlkova se zachoval, že zajaté na revers sedlákům k žádosti jejich propustil, nejprve byv suspendován, dostal se do těžkého procesu a nebezpečí, že bude sesazen, což by se mu i nepochybně bylo stalo, kdyby celý pluk pro obhájení jeho nebyl učinil tajně při jeho pří svou, aby se nemohlo říci, že celá setnina utekla před sedláky, ničím jiným neozbrojenými, než jen holemi. Snažil se tedy velitel pluku skutek svého důstojníka omluviti přísným rozkazem, od velitele Královéhradeckého lieutenantu daným, aby se nestřílelo, kterýž rozkaz beze vší pochybnosti a vždy ve smyslu příznivém měl se vykládati.
  Stalo se toho času, že, když jsem seděl při obědě u král. komisaře (od něhož každého dne jsem byl zván) za hovoru o tomto provinění sedláků, povstalých proti jich vrchnostem, královský komisař hrabě Clary, s nímž od 30 let byl jsem znám, počal si mne dobírati, zdali událost tu, jež v království se sběhla, potomstvu věrně zaznamenám. Odpověděl jsem: ,,A kdo by uvěřil z potomků, že vzpoura ta s takovou smělostí státi se mohla, když 40.000 vojáků stálo v království a nikdo z nich, jakoby byli smluveni, v prvních dnech těm povstalcům, postupujícím od jednoho zpustošeného zámku ke druhému, na odpor se nepostavil a skutky jejich nepotrestal." Tato má odpověď poněkud se smíchem byla přijata, načež generál Olivier Wallis vedle mne sedící vytáhl list a mně jej ku přečtení podal.

  List ten jemu psaný byl od onoho slavného generála Laudona, který díky jemu vzdával, že četnou stráž vojenskou poslal na statek jeho Bečváry, aby hájila ho proti těmto povstalcům. Tento generál pokračoval v tom smyslu, že žádný z potomků snadno neuvěří, že sedláci něčeho takového beztrestně mohli se odvážiti a před očima a za přítomnosti tak velkého množství vojska, posádkou v království ležícího, aniž byli ihned potrestáni. Ať jest to jakkoliv, staly se věci neslýchané, odvážlivé i smělé a v nejčetnějších případech smrti hodné a mnozí z předáků těchto povstalců byli by to právem odpykali, kdyby sám císař spoluvladař svou velkou přízeň naproti sedlákům neukazoval.
  Staloť se (jak jistou zprávu o tom mám), že, když hrabě Buquoi, zeť knížete z Paaru, od něhož to vím, z panství svého a před svými vzbouřenými sedláky do Vídně se utekl a před královnou a císařovnou stěžoval si do této vzpoury a do nebezpečí, jaké vrchnostem hrozí, byl tázán od ní, zdali snad císař sedlákům těm svobodu přímo neslíbil? Zdali tomu tak, pak že věru není s podivením, že tolik proti vrchnostem svým se byli odvážili. Dle toho všeho nechť potomci uváží, za jak těžkých a jak nebezpečných časů žili jsme v tomto století, zvláště když zkaženost mravů v lidu den ode dne se vzmáhala a lid selský dávkami přetížen, posléze k zoufalství byl dohnán.

5. Válka o bavorské dědictví.

  Císař Josef II., spoluvladař, znaje nástrahy krále Pruského a spoléhaje na svou moc, již na počátku měsíce března (1779) velmi četné vojsko, po všech dědičných zemích rozložené, stáhl do království Českého ku Labi, takže od města Pardubic až k Mělníku za Labem 150.000 svého vojska během jednoho měsíce postavil. Tato neočekávaná podívaná nic jiného nepředpovídala, nežli hrozící válku a to co nejkrutější mezi těmito dvěma válečníky. Jedním velice zkušeným, který již od 38 let vzrůstu moci domu rakouského vždy na odpor se stavěl, ano přetěžkou válku třikráte mu vypověděl a snažil se jej úplně seslabiti, druhým pak, který jsa v rozkvětu svého věku a velmi žádostivý slávy vojenské, v moc tohoto lstivého královského souseda nikdy nevěřil. Následek toho byl, že tento bojechtivý císař Josef II. z největších a nejbohatších království všecko téměř vojsko, nad nímž moc jemu vznešená matka již v letech dřívějších svěřila, v měsíci březnu stáhl, neopomenuv při tom ani markrabství Moravského i k němu přiléhajícího Slezska, kde pod velením prince Alberta Saského, jeho příbuzného, a maršálka hraběte Hadíka 40.000 mužů v záloze ponechal.

  Od tohoto měsíce března nic jiného viděti nebylo v Cechách, než svážení všeho druhu spíže a odvádění koňů pro vozy vojenské k její dopravě. Při tom i já tři koně musil jsem obětovati.
  Stála tedy za Labem, jak jsem dříve pravil, celá tato četná císařská armáda. Toho času rozestaveno bylo šest pluků pěších od města Hradce Králové přes Smiřice, Jaroměř ku Král. Dvoru a sám císař, jenž 17. března město Vídeň s bratrem svým arcivévodou Maxmiliánem opustil, v Čechách mezi rozestavené vojsko na to přibyl a co nejbedlivěji je prohlížel, jakož jej u nás až i dvakráte za měsíc bylo viděti.
  Rozestavení vojska, takto provedené, mělo za následek, že celá krajina za Labem s horami na straně Slezské zůstala prázdna, leč že jedna nebo dvě setniny husarů na hranicích za Trutnovem a Náchodem byly rozestaveny.
  Nikdo rozumný nemohl chápati záhadu, proč císařské vojsko v tak velikém množství shromažďované, nepostoupilo a hranic nestřežilo, až v měsíci dubnu záhada ta přece byla odhalena, když u samého Labe od vesnice Předměřic k Holohlavům, Černožicům, Semonicům, odtud k Jaroměři, Heřmanicňm a za vrchy s této strany Labe až ke Kuksu, ku Dvoru Král., ano až i k Hostinnému s této strany co nejvíce hradeb vojáci počali rukama svýma budovati a je děly co nejčetnějšími opatřovati.
  Tu jsme teprve počali chápati, že císař chce krajiny před Labem hájiti v případě, kdyby nepřítel do Čech vpadl. Nepřítel vida, že se strany císařské tak velká armáda jak proti Slezsku, tak proti Lužici se stahuje, soustředil veškerou svou snahu, pokud mohl, k tomu, aby dostavil se byť i ne s větším, aspoň se stejným počtem svého vojska jak ze Slezska, tak i ze Saska, jež mezi tím s ním se spojilo.
  Zvláštní opravdu byla to podívaná na celé toto válečné divadlo; dělyť se velké přípravy na obou stranách, aby válka s největší prudkostí mohla se započíti a v ní se pokračovati, kdyby od jednoho z těchto nepřátel byla vypověděna.

  Mám za to, že žádnému z obou těchto protivníků nechtělo se před Evropou vystoupiti jako útočníku, načež po celé dva měsíce zůstaly nehybně státi jak armáda císařská, k níž ku konci května přidružilo se vojsko Moravské počtem 60.000, soustředěné při Labi směrem k Jaroměři pod velením prince Alberta Saského, na zámku Smiřickém ubytovaného, tak i armáda v počtu 90.000 pod velením samého císaře rozložená směrem k Lužici.
  Avšak i král naproti v hrabství Kladském shromáždiv vojsko počtem 80.000 mezi Kladskem, Frankensteinem a Reichenbachem nečinně ležel, takže jasně bylo z toho viděti, že žádný z nich nechce pokládán býti za útočníka.
  Mezi tím my tohoto místa ubozí obyvatelé takovým soustředěním vojsk a obsazením našich domů zle jsme byli souženi. Bylť jsem nucen 250 vojínů do své sýpky vzíti a tam ubytovati, mimo to v obydlí mém dva generálové Wallis a Kinský se ubytovali a i hořejší světnice zaujali.
  Mně se celkem tvářnost této kruté války zdála asi takováto: Mnozí generálové (ač války byli žádostiví) nejednou mně tvrdili, že král Pruský nemá více odvahy, aby počal válku s mocí císařskou, která tak výhodně byla postavena, udávajíce za příčinu, že král nepřítel, sešlý věkem a silám svým sotva důvěřuje, slávu válečnou jednou dobytou nechce hře náhody ponechati. Namítal jsem, že tato hrozící válka již čtvrtá jest a že jsem během 37 let velmi dobře poznal, jak on, když císařské vojsko nejméně se toho nadalo, země císařské napadával, jich se zmocňoval a je pustošíval a že, jakmile jeho přípravy válečné na všech stranách budou dokončeny, do království Českého jak ze Slezska, tak z Lužice vpadne, aniž kdo se toho naděje.
  Stalo se, že císař války žádostivý i proti vůli své vznešené mateře, která všemožně se vynasnažovala, aby mír byl zachován a samým protahováním rozmrzen, jej značně dráždil, k započetí války popichoval a podněcoval.
  I stalo se, že 5. července toho roku 1778, kdy byla právě neděle, král Pruský přes hranice hrabství Kladského do království Českého vpadl a prvního toho dne s 25.000 svého vojska též město Náchod a jeho okolí opanoval, k němuž nazejtří touže cestou přibylo jiných 30.000 a v následující již den, v úterý 7. července měl mezi Náchodem, Skalicí, Studnicemi a Chvalkovicemi vojsko 85.000 mužů silné.

  Princ Albert, který na této straně Labe s maršálkem hrabětem Hadíkem 35.000 mužům velel a ve Smiřickém zámku bydlel, sotva o tomto vpádu nepřátelském zvěděl, svůj hlavní stan do vesnice Nedělišť a tamního zámku přeložil, sám pak uchýlil se ke hradbám č. 19. Nad vesnicí Semonicemi pak u silnice královské směrem k Jaroměři na vrchu po levé straně se vypínajícím císaře očekával, avšak veškerému vojsku na místě tom postavenému poručil, aby břehy Labské a hradby z větší části již dokončené obsadilo.
  S naší strany byl to velký omyl, neboť tak zkušený válečník domníval se, že bojechtivý král ihned následujícího dne k Labi se přiblíží a zbraní o přechod se pokusí.
  Císař, který u Jičína naproti Lužici toho času s druhou armádou stál, uslyšev o tomto vpádu nepřátelském, s té strany ihned s maršálkem Lascym téže noci ještě do Semonic dorazil a den na to, učiniv dostatečné opatření, aby děla v dostatečném počtu byla postavena na všechny hradby, které před Labem z větší části byly hotovy, rozhodl se, že nepřítele musí osobně poznati. Císaře přes Jaroměř směrem k České Skalici provázelo 500 husarů a dragounů a ti mezi Skalicí a Studnicemi napadli s protější strany nepřítele, který obyvatele hor, svůj dobytek odhánějící, pronásledoval, chtěje jim ho ukořistiti.
  Císař vida to a pohnut soucitem, poručil náčelníku jízdy, jakémusi baronu z Nauendorfu (mně dříve již dobře známému), aby zabránil nepříteli kořisti se zmocniti. Ten s dvěma setninami husarů nepřítele tak statečně napadl, že jej rozprášil, ač byl četnější; ano až do jeho ležení, četným vojskem obsazeného, jej pronásledoval a mnoho ztrát mu způsobil.
  V obdivu nad statečností tohoto náčelníka a nad dokonalým provedením se strany jeho císař jej v poli tamže jmenoval nejvyšším strážmistrem.
  To byla první nepřátelská srážka a zároveň vypovězení války. Od tohoto totiž dne mezi oběma armádami přední stráže ze dne na den stále byly viděny, neboť král nepřítel následujícího dne, totiž 7. července, když záloha jeho touže cestou do království přikvapila, hnul táborem svým k Labi, takže jeho levé křídlo pod Chvalkovicemi, pravé však u Hradiště stálo. Král sám vyvolil si hlavní stan ve středu armády ve vsi Vlčkovicích u Kuksu.

  Když 1200 mužů pod velením generála svého Büllova a Wunsche u města České Skalice postavil, levé své křídlo na levém boku bezpečné zpět poslal, pravé však křídlo čítající na 10.000 mužů pod generálem Anhaltem za les Prosek až ke Kocléřovu pošinul.
  Císař před Labem se strany města Jaroměře na návrších ke Kuksu a ke Dvoru Král. se táhnoucích všechno své vojsko počtem 40.000 již dříve tu rozložené na dohotovených hradbách rozestavil a všecka děla mimo ta, která každý pluk počtem 9 měl, s přivezenými též 20 ze sousední pevnosti královéhradecké jak na návrších tak na hradbách umístil, takže 700 děl různého druhu spatřovalo se před samou armádou, na návrších těch rozestavenou. Za Labe na svém pravém křídle a u lesa Rasošek položil Horvaty a lehkou jízdu počtem 7000, kteréžto vojsko pod generálem Wurmserem proti nepříteli nad řekou postavil, aby mu postup zamezovalo, rovněž se svého levého křídla jiných 10.000 při Labi u Hostinného rozložil, by nepřátelského generála od dalšího postupu přes Labe zdržovaly.
  Zatím ve třech prvních dnech po vpádu nepřítele vězeli jsme zde v největším nebezpečí, aby on na armádu naši, nedosti silnou, útok neučinil od města Jaroměře, neboť s této strany nebo přímo přes Smiřice snadno mohla býti napadena a s návrší sehnána.
  Císař vida tudíž tak velkou moc svého nepřítele, hodinu od něho vzdáleného, poručil, aby co nejrychleji k pomoci mu přišlo 30.000 od druhé armády, která ležela proti Lužici a nad Jičínem, takže průběhem 24 hodin 8. července jízda skoro k polednímu, pěchota však až při samém čepobití k nám šťastně přišla a poněkud si odpočinuvše, ještě téhož večera k armádě nad Kuksem rozestavené se připojily.
  Tímto moudrým opatřením císařovým zmizel všechen strach před útokem nepřátelským. Císař svůj hlavní stan s bratrem arcivévodou Maxmiliánem položil do vesnice Rtyně; princ Albert Saský, císařův příbuzný, s maršálkem Hadíkem do Semonic, maršálek pak Lascy uchýlil se s celým generálním velitelstvím do Záloňova.
  Zvláštní opravdu byla podívaná na tyto obě armády, které po celých šest neděl na sebe se dívaly, odděleny jsouce Labem a ležíce na návrších, proti sobě se zdvihajících, avšak žádná odvahy neměla s druhou se utkati.
  Nepříteli méně jsem se divil, který, ač jindy podle svého umění válečného vždy toho vyhledával, aby na protivníka svého dříve udeřil, jak to dosvědčují četné příklady z válek dřívějších, přece při tomto postavení armády císařské, ač byla slabší i když pomoci se jí dostalo, napadnouti ji a s ní se sraziti sobě s dobrou rozvahou nedůvěřoval.

  To jsem mnohokráte našim důstojníkům předpovídal, ačkoli umění válečného méně znalý jsem byl, neboť sám přirozený rozum to dával, že takový válečník, jako byl král, nebude obětovati celou svou pěchotu, pokud by nemohl učiniti útok na nepřítele, který rozložen byl na protějších návrších a při Labi 200 kroků před ním tekoucím a tolika sty děly byl chráněn.
  To, co se stalo, mínění mé potvrdilo, neboť obojí armáda od 5. července až do 15. srpna stála nehybně na protilehlých návrších. Mezi tím u města Skalice nepřítel překročil řeku, která byla hranicí mezi oběma armádami a osení na polích dosud stojící počal rozchvacovati a tu často stalo se, že naši vojáci na té straně pod velením generála Wurmsera postavení s nestejným štěstím jej přepadali.
  Avšak za nastalého velkého vedra počala se objevovati u obou armád červenka, ale s tím přece rozdílem, že z nepřátel dva díly nemocí tou byly stížený, u armády císařské však sotva desátý churavěl. Lékaři přičítali příčinu tomu, že císařská armáda takovou zásobu vína měla, že každý řadový voják mohl si ho za 3 kr. šestinku koupiti.
  Nemoc ta zachvátila nejen vojsko, nýbrž i sousední vesnice, takže v měsíci srpnu a září ve farnosti mé téměř na 200 mrtvých jsem napočítal a pochoval. Mnohé děti i dospělí nemocí tou postiženi a sešlí starci sotva ji přestáli.
  Byl jsem i já touže nemocí stižen a ač jsem již čítal 63 let věku svého, přece v zlém tom čase sám jsem se léčil, nepotřebuje žádného lékaře a šťastně jsem ji přestál.
  Nepřítel, který z vojska svého nemocí tou tak stíženého, velkou část ztratil a zpustošiv dříve všechny horské kraje, které měl v zadu i po obou stranách, nedostatkem spíže trpěl, aniž vojsko císařské proti němu stojící útok podniknouti se odvažovalo, rozhodl se provésti velký válečný plán, který, kdyby se mu byl zdařil, celou armádu císařskou tak opevněnou bez boje by byl s místa jejího sehnal. Plán ten byl následující:
  Bratr jeho (Bedřichův) Jindřich velel na straně Saské a Lužické druhé jeho armádě, která se spojeným s ní vojskem Saským byla 90.000 mužů silná.

  Proti této převelké moci postavil císař 40.000 svého vycvičeného vojska pod velením obdivuhodného svého maršálka Laudona, který, ač o tolik byl slabší, nepřítele svého v kraji Litoměřickém a Mladoboleslavském kolem řek Labe a Jizery uměl zadržeti, takže dále odtud nemohl se hnouti.
  Král vida, že bratr jeho (který dle příkladu svého král. bratra zpustošení v těchto krajích jak za sebou tak po obou stranách k velké záhubě obyvatelstva království dovolil) má tak značnou moc, ihned dal mu bezodkladný co nejpřísnější rozkaz, aby rozdělil armádu na tři kolony a se dvěma maršálu Laudonovi dával znáti, jakoby na něho útok učiniti a s ním sraziti se chtěl. Mezi tím aby s třetí kolonou, jež měla k 30.000 mužů, průsmykem Předělem zvaným co nejrychleji přes Jičín a Hořice ku Dvoru Král. a Kuksu postoupil a císařskou armádu od zadu napadl, on pak že na ni v tutéž dobu s čela útok s této strany hodlá podniknouti.
  Plán ten byl obdivuhodný, avšak králi se nezdařil, neboť Laudon, pozoruje to, co nejrychleji u císaře zasadil se o poskytnutí pomoci své armádě, jež vzhledem k jeho nepříteli mnohem menší byla, sám pak se k městu Sobotce uchýlil a velmi chytře vojsko své rozestavil, aby zatím nebyl nucen s nepřítelem se sraziti.
  Císař, který již dříve tušil, že by toto nebezpečí mohlo nastati pro armádu jeho u Kuksu shromážděnou, poručil prozřetelně, pro případ ústupu z tohoto ležení, aby čtyři široké cesty mezi pozemky Holohlavskými připraveny a řádně zřízeny byly k městu Hradci Králové, kde čtyři mosty přes Labe vystavěti rozkázal, aby tak pro případ ústupu tím bezpečněji se svým ležením u Nového Hradce mohl se položiti.
  Zatím, nežli by k tomu nejhoršímu došlo, 10.000 svých nejlepších vojáků dne 10. srpna přes Jičín Laudonovi na pomoc poslal a sám 11. srpna na to za časného rána za nimi přibyl. Velmi moudrým bylo toto nařízení, neboť vůdce Pruské armády, zvěděv o této pomoci a o přítomnosti samého císaře, nedůvěřoval si více na Laudona útok podniknouti, ano od toho dne směrem k městu Mimoni k hranicím Lužickým pomalu ustupoval.
  Král tudíž, sklamán ve svém domnění a plánu válečném a zvláště, když den ode dne v ležení jeho více červenka řádila a sám měl nedostatek spíže, ježto byl horaly vydrancoval a postrádal dostatečných povozů, které by mu ji ze Slezska přivézti mohly, rozhodl se, že na zad směrem k horám ustoupí.
  Bylo dne 15. srpna, kdy za časného rána naše přední stráže ležení nepřátelské zcela prázdné spatřily a císaři o tom zprávu podaly.

  Podivuhodný byl tento ústup v době jedné a to krátké noci tak šťastně provedený, takže král ani jednoho ze svých vojáků neztratil. Armáda císařská užasla nad tímto neočekávaným ústupem nepřítele, který přes lesy, jsa od zadu kryt, k Brusnici a VIčicům se uchýlil, nikoli aby Čechy opustil, nýbrž spíše, aby zbytek všeho druhu spíže sebral a, kdyby bylo možno, přes hory mezi Vrchlabím a Hostinným k Broumovu, Lomnici a Jičínu mohl postoupiti a se svým bratrem se spojiti a tak dějiště válečné do středu království přenésti.
  Zdá se, že tento nový lstivý plán císaři buď byl prozrazen, nebo že při své zvláštní duševní prozíravosti jej prohlédl, neboť na to 17. srpna o 4. hodině odpolední celá císařská armáda před mýma očima (bylť jsem totiž toho dne a v tu hodinu v leženi) s místa se hnula a k Hostinnému před Labem odtáhla.
  Král nepřítel však obsadil celý onen kraj, který rozkládá se za Labem až k samým hranicím jeho Slezska a jej tak zpustošil, že ubozí ti obyvatelé hor sotva během mnoha let z ohromné bídy mohli se vzpamatovali, ježto pozbyli s četným dobytkem i veškerého obilí a lnu a možnosti s ním obchod vésti, jakožto jedinou obchodní plodinou horskou. A ačkoliv císař ze soucitu k tomuto lidu nejvýše ochuzenému 180.000 zl. na zakoupení chleba a mnoho obilí mu daroval a v náhradu za škodu rozdal, přece co to bylo mezi tolik obyvatelů, jichž v horách od Králíků přes Náchod a Vrchlabí k Liberci na deset tisíc bylo usazeno.
  Nouze ta nejevila se pouze v horách, nýbrž byla též, ač ne tak hrozná, přece velká v tomto kraji před Labem, zvláště pokud k němu přiléhal, ježto, třebas v těchto místech nepřítele nebylo, který by byl lid i pozemky vyplenil, přece vlastní vojsko císařské, trpíc ke konci července nedostatkem spíže, pozemky naše mezi Opočnem a Smiřicemi za Labem s řekou blízko hraničící a jejich jeře požalo. Totéž i nám přihodilo se na této straně Labe a jak na polích Holohlavských, tak ku dvoru Zderazskému náležejících velkou zkázu na jeřích jsme vzali, neboť císař dříve nás náhradou ujišťoval a pak nás bez ní nechal. Škodu takovou měla všechna panství a jejich poddaní, kteří při Labi až k Hostinnému a Vrchlabí pole vzdělávají a, ježto rok tento 1778, kdy toto píšu, prostředně byl úrodný proti létům dřívějším, zvláště co se týče pšenice, cena všeho druhu obilí již v měsících říjnu a listopadu velice stoupla. Ke konci tohoto měsíce platila totiž měřice žita 6 zl., pšenice 5 zl., ječmen 4 zl., ovsa 3 zl 30 kr., hrachu 6 zl., seno pak a sláma již za těchto měsíců měly cenu před tím nevídanou. Za Rakouský cent sena platilo se totiž 2 zl. a 30 kr. a jeden mandel slámy pšeničné stál 2 zl. Taková drahota byla, co toto píšu ke konci listopadu, jaká tedy bude na jaře, zvláště bude-li válka dále trvati, jak přemnozí státníci soudí z té příčiny, ježto císař jedenkráte rozhořčen je již proti králi Pruskému.

Z pamětí Františka Martina Uhlíře děkana holohlavského