Když po zajetí Korybutoviče r.1427 tato strana sjednavší se se stejně smýšlející částí obyvatelstva zejména novoměstského, Prahy překvapením zmocniti se obmejšlela, propůjčil se Smiřický k provedení a osobnímu vedení podniku tohoto. Tak 6.září 1427 Jan Smiřický a Vilém z Kolštejna na Moravě, spolu s Janem Městeckým z Opočna a Putou z Častolovic pak vpadli se 600 jezdci, při otevřených branách do Prahy, kdež přišli na Staroměstské náměstí, tam se v řad postavili a volali: „Svatý pokoj“, „Svatý pokoj“, v naději, že Pražané se k jejich straně přidají a Korybutoviče osvobodí. Ale daleko chyba, Pražané obořivši se na ně rozehnali zástupy jejich a pobili lidí jejich nemálo. A tak z toho 600 jezdců padlo 100 mužů a 250 přišlo do zajetí. Rytíř Smiřický sám, aby život uchránil vrazil do domu kněžského před Týnem mezi kaplany, kteří jej skryli ve sklepu, napotom byl vypátrán a na radnici do vězení dodán. Podařilo se mu však pomocí dukátů získat pomoc dcery žalářníka, kterážto mu k útěku dopomohla. Aby však zabránili do budoucnosti vpádům, tedy umluvili se husité se Sigmundem, příštího roku 1428 pak knížete vypustili z vězení, ano i bezpečnou dopravu na pomezí polské mu zaopatřili. Tento dobrý šlechetný kníže zapomněl v Čechách utrpěné nesnáze, provždy nepřestal míti lásku k Čechům. ( Byla to láska spíše ke královské důstojnosti, Čechy ale měly dědičného krále Zikmunda Lucemburka.)

Křižácké tažení.

    Roku 1431 byl ohlášen 5. křižovnický tah proti Husitům, totiž bojovníků z německé říše v počtu 130 000. Jak ale tito bojovníci husitské vojsko uzřeli ztratili zmužilost a dali se na outěk, přitom římský Legát ztratil kardinální klobouk a kříž ( u Domažlic ). Když napotom oba vůdcové Prokop Velký a Prokop Malý mnoho měst obložili, a všude kořistili, tedy v Čechách zdejší Matyáš Salava rytíř z Lípy , za pomoci Králodvorských, Královehradeckých a Jaroměřských měšťanů tvrz Červenou Horu oblehli, zatahli, obtahli, vydobyli, zpustošili, že zříceniny až podnes k spatření jsou a sice u řeky Oupy v krajině u města Skalice. Když totiž Husité s velkou kořistí ze Slezska v mnohých odděleních domů se vraceli, tady obležení vojskem sesilili tak, že Castel Červená Hora vůdci Salavovi vydati se musel. ( Hrad Červená Hora patřil Hynkovi mladšímu z Dubé a z Náchoda, který stál na straně Zikmunda, r.1427 vzdal hrad Sirotkům a pánům podobojí za slib, že nechají posádku volně odejít. )

    Samo město Smiřice bylo roku 1437 vypáleno a vypleněno husity královéhradeckými. ( Míněn je nejspíše loupežný vpád Slezanů, chybí dostatek podkladů, ale r.1450 v okolí Smiřic škodil Jan Kolda ze Žampachu, zakročovala proti němu krajská hotovost pod velením hejtmana Jetřicha z Miletínka. )

Velezrádný dopis.

    Když totiž stavové čeští vždy více a více na to doléhali, aby mladý král Ladislav Pohrobek konečně do Čech přijel, a roku 1453 již se všechno k tomu schylovati zdálo, že mladý král žádosti stavů českých vyhoví, vypravil k němu Jan ze Smiřic, dav se svésti osobní svou nechutí k Jiřímu z Poděbrad, posla s listem a výstrahou aby nikoliv nesvěřoval sebe vrtké víře české, leč by přišel s mocí dostatečnou, aby rozhodovati a trestati mohl co král. List se však dostal do rukou Jiřího z Poděbrad a když ten napotom do sezení přišel, kdežto mezi českými stavy nacházel se také Jan ze Smiřic, tuť položil onen výstražný list na stůl a tázal se celé rady, jaký ortel zasluhuje onen zrádce ? I odpověděli všichni, že onen pisatel jest zrádce a rušitel obecného dobra a protož hoden smrti té nejohavnější. Tomuto vyřknutému soudu přisvědčil též i Jan ze Smiřic, když byl také o zdání tázán. A tu položil Jiří Poděbradský před pány to dotčené psaní, a tak Jan ze Smiřic odsouzen byl, také svými ústy, byl tudíž jat a do vězení dán a nazejtří dne 7.září 1453 byl sťat na Starém Městě pod pranéřem a tělo jeho pochováno ve špitále u mostu. ( Dnes kostel sv.Františka u Karlova mostu ). Po smrti Janově byla část majetku zkonfiskována, zbytek přechází na ještě jeho nezletilé dva syny. V posledních letech živobytí svého, byl odstoupil od kalicha docela, a tak přiznával se Jan odtud opět k víře katolické. ( List předal synovec královny Barbory kníže Celský a mohl to být docela dobře připravený komplot Jiřího a Celského proti mocnému Smiřickému. )

Vyhození oknem z hradu Pražského.

    Tehdejšího roku 1618 byli dne 23.května všichni stavové podobojí neb utraqisté v zelené místnosti ve velkém množství shromážděni, kdež také byli přítomni místodržící totiž, Adam z Šternberka, Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic, Děpold Matouš z Lobkovic a sekretář M.Filip Fabricius - pošeptmo se radili, pak nejvyšší purkhrabě žádal jménem místodržících poraditi se a brzce odpověď dáti, až i jiní přítomni budou. Známo nám jest, že bylo všech královských místodržících deset, z ostatních někteří nebyli toho času v Praze a mnozí jiní nemocni. Slavata a Martinic nazývají se tu hrabaty, kancléř Lobkovic knížetem a jeho manželka Polyxana kněžnou, ačkoliv důstojností těchto dosáhli teprv po Bělohorské bitvě v r.1629.

   I slyšen byl hluk mezi stavy, aby se šelmami do arestu neb do černé věže, jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali, přitom Slavata a Martinic jen ohromeni stáli. Mezitím Voldřich z Vokynic pravil: Tito králíka mého bratra Václava o poctivost připravili, na to hrabě z Turnu táhl je k oknu a teprv každý soudil, že dolu z oken metáni budou. Tu páni viděli, že bude zle, začali prositi a milost žádali. Nejprve Martinice potom popadli i hraběte Slavatu a z téhož okna po hlavě do hlubokého příkopu vyhodili. Klobouk jeho na němž pěkný šmuk s zlatýmí růžemi diamanty osazenými byl v kanceláři zůstal, řetěz pak zlatý z hrdla jeho při témž z okna vyhození strhli a tak roztržený v rukách svých zachovali. Okno z kterého vyhozeni byli hledí na východ ke kostelu Všech Svatých a Ústavu šlechtičen, přímo pod ním stojí sloup postavený na památku Martincovu a uprostřed zahrady k jihu pamětní sloup Slavaty.

   Porada o náhlém tom soudu nad českými místodržícími konala se v domě Albrechta Jana Smiřického, Albrecht sám přiznával se k víře pod obojí, dal se proto r.1618 najíti v Praze ku poradě o provozování náboženství pod obojí se týkajících. Když pak stavové rozhořčeni nepříznivou odpovědí císaře Matyáše na stížnosti jích na něho vznesených, do české kanceláře na hradě Pražském na místodržící vrazili, byl mezi nimi i Albrecht a pomáhal vedle hraběte z Thurnu, Oldřicha Věhinského a jiných při samém tom místodržících vyhození. Na to zvolen jest co jeden direktor ze stavu panského pod obojí, odebral se k vojsku jejich u Českých Budějovic, tam se však roznemohl a dovezen do Prahy dne 18.listopadu 1618 v noci zemřel, ač stavu dosud svobodného. Tento Albrecht Jan byl posledním významným potomkem mocného rodu Smiřických.

Souboj se Zouzarem.

    Byl tehdáž mladý, bohatý a vznešený baron, ano i také komisařem českých stavů v Praze, jenž stál věrně na straně hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu a celého protestanského sboru, který se odvážil tehdejšího císaře a krále českého Matyáše, později pak Ferdinanda II. na život i na smrt opanovati a přemáhati. Tak nacházel se Albrecht Jan Smiřický ( nar.1594 ) roku 1618 při vojišti protestantů u Plzně obsazené Mansfeldem, obydlí měl se svým oddělením v jedné blízké hospodě, i učinil si co nepřítel klášterů tajný plán napadnout blízký klášter. Roku 1193 nechal vladyka Hroznata v městě Teplu v chebském kraji vystavěti klášter pro řeholníky Premonstráty a v nedalekém Chotěšově postavil r.1200 panenský klášter, v kterémž byla krásná Eudoxie Zouzarová abatyší neb představenou. V pozdní noci odebrali se s několika vojáky ke klášteru a násilím vnikli do budovy klášterní, ti sprostí vojáci aby se vedrali do sklepů a nachlastali se vína, pan důstojník Smiřický aby se odvážil do ložnice představené sličné Eudoxie a učiniv na ní násilí ohledně klášterního panenského slibu, unesl ji do Plzně. Nato však Jan Kryštof Zouzar, mladý syn majitele Oulibic, Kumburku a Friedsteina ujal se své zmrhané sestry Eudoxie a vyzval Smiřického na souboj na kordy. Odebrali se do velké zahrady děkanství v Plzni, kdežto Smiřický byl od Zouzara přemožen, boden, smrtelně raněn tak, že mezi 2. a 3. hodinou noční 18.11.1618 mladý svůj věk ukončil. Více spisovatelů popisovalo přeslavný pohřební průvod. Mrtvola byla nejdříve převezena do Prahy, kdež v rodném domě na Malé Straně ( dnes Poslanecká sněmovna ) byla na skvostném katafalku vystavena. Napotom 12-ti koňmi tažený pohřební vůz s průvodem, převezl mrtvolu do Černého Kostelce, kdežto v rodové hrobce neb kryptě uložen byl, kde jak nám známo, sedm cínových rakví se nachází. ( Škoda, že Mitiska neuvádí odkud získal tento příběh, neboť v žádné jiné historické literatuře není o tomto ani zmínka, panství Kumburk i Oulibice byla v majetku Smiřických a ne Zouzarů. Je doložena snaha Zouzara dostati se do obsazené Plzně do řádového domu, kde měla být jeho údajná sestra, tu však nikdo neznal, byl tedy označen za vyzvědače a vyhnán z Čech, později opět zatčen, vězněn ve Stodu. )

Bělohorská tragédie.

    Poněvadž po zahynutí nešťastného bratra Albrechta Jana Smiřického, starší bratr Jindřich Jiří hned od mládí blbý a k správě statků neschopný ještě za živa byl, musela správa celého majetku být někomu pod poručnictví svěřena, o což se mladistvá 15-ti letá Markéta Saloména, rozená Smiřická a provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka, horlivě ucházela, hlavnímu místodržícímu 50 tisíc darovala a tak se jí ve všem pomohlo. Téhož času zvolen od českých stavů protestantských českým králem Bedřich Falcký, on byl utrakvista ale ne husita, mladík bez umění a bez zmužilosti. Paní Markéta Saloména, která spravovala všechna panství rodinná, připojila se hned ke králi Bedřichovi, byla i také jeho důvěrnicí.

    Po porážce Bedřicha Falckého a českých stavů císařským vojskem Ferdinanda II. na Bílé hoře roku 1620 uprchl král Bedřich do Vratislavy, nastalo pronásledování českých protestantů a konfiskace jejich majetku. Tento osud potkal i vdovu Markétu Saloménu, že byla donucena svého ročního syna a též blbého bratra s sebou do ciziny vzíti, kdežto statků zbavena dosti bídně přes 30 let živořiti, neshody snášeti a za své zlé příkoří, které dříve na sestře spáchala, dosti dlouho trpěti. Jak dí písmo svaté: ,,Touž zajisté měrou, kterou měřiti jiným budete, bude Vám zase odměřeno.“ Tak v cizině vyhynul slavný rod Smiřických ze Smiřic. Dle nařízení gubernátora knížete Lichtenštejna z r.1621 museli všichni kalvinští kazatelé, profesoři i učitelé ve 3 dnech nejen Prahu, ale i celé České království opustiti. Dne 1.června r.1621 odbýval se ukrutný krvavý soud, na náměstí Staroměstském, nad 27 buřiči k smrti odsouzenými, kteří uprchnout nestačili.

Smiřice a Smiřičky/-a/.

    V zemských deskách stojí, že při zakládání městyse Smiřice, na březích řeky Labe, dvě části se utvořily, ku potřebě a prospěchu gruntovního smiřického pána. Větší oddíl jmenoval se Smiřice, napotom ten menší, na cestě ke dvorci Zderaz, pojmenován Smiřička. Pro obě části byla však nemalá obtíž, že neměla zpočátku spojovacího mostu přes rameno Labe ( mlýnský náhon ), tedy z nouze zřídili dřevěnou lávku, která však jen pěšímu lidu k přecházení sloužila, však ale s vozem museli se nedaleko na mělčinu vyhnouti, a pak tímto brodem na druhou stranu přejeti. Později teprv zřízen z dubových fošen pevný most a tak obě místa spojena.

    Léta Páně 1425 Smiřice a Smiřičky byly spravovány společně, pro udržování pořádku jeden rychetní od vrchnostenského purkrabího ustanoven a tomu úřadu přidělen. Ten byl povinen o pořádek a mír se starati a každého týdne se k panskému úřadu dostaviti, aby tam jisté daně odvésti a nové rozkazy a nařízení obdržeti mohl. Tehdáž měla Smiřička vlastní rychtu, jako malá dědina až do r.1617, kdy přidala se k městečku Smiřice, dle jakých zpráv nedá se vysledovati, dle II.dílu památní knihy vedla nadále vlastní gruntovní knihu. Dle I.dílu zdejší památní knihy, druhá založena teprv 1.dubna 1682, když obě obce v jednotu se spojily, tedy i oba rychtáři spolu úřadovali a od r.1654 spolu se podepisovali, první rychtář smiřický neb starší a rychtář mladší po něm. ( Kolem r.1585 uváděno ve Smiřicích asi 20 rodin, tedy tak do 200 lidí. Lávka doložena ještě r.1835, v r.1870 již katastr uvádí most. V rámci reforem zřízeno roku 1656 v Hradci Králové biskupství. )

    Obě obce spojila v jednotu až čísla domů, takže panský zámek počal s č.1 a tak běžela dále čísla domků po levé straně až do Smiřiček a po druhé straně zpět. Později vymohli si představení města i vejroční trhy. ( Ještě r.1758 je připomínán rychtář starší za Smiřice a mladší za Smiřičky. Přečíslování domů proběhlo v r.1780, zřejmě v souvislosti s „josefínským katastrem“. Na úřední mapě „jednotného katastru“ z r.1840 jsou již obě části pod názvem Smiřice, to lze považovat za úplné sjednocení. Naopak ještě na mapě z r.1848, uložené v obecním archivu, jsou Smiřice vyobrazeny bez Smiřiček. Smiřičky byly od mlýnského náhona, prodejny Irtex, ke kopci u nádraží, Smiřice na východ. )

Panská vinopalna.

    Dle staré gruntovní knihy vede se důkaz, že domnělá panská vinopalna stávající poblíž sochy sv.Jana Nepomuckého, byla r.1690 prodána Václavovi Hlavsovi, který ji dále prodal r.1721 Davidovi Foretovi, kdež nyní domek č.31 stává. Taktéž v této knize uvedeno, že městečko Smiřice prodalo r.1693 bývalou solnici Mikuláši Havlasovi, nyní zde stojí domek č.17. ( Socha stávala v místě výjezdu od požární zbrojnice, vlevo před křižovatkou s ulicí Palackého. )

Zřízení obecního domu neb Rathausu.

    Od počátku neměly Smiřice žádný obecní dům, v kterém by se konšelé a rychtáři scházeti a úřadovati mohli, nýbrž každý rychtář úřad vedl ve své světnici za stolem, maje na stěně dřevěnou skříň neb přihrádku pro konstituční knihu a důležité obecní dokumenty. Nyní uznali, že jest zapotřebí aby měli ke společným schůzkám radní dům. I tehdy nabídla jistá letitá vdova své stavení obci, bylo pod jedno poschodí, jak tehdáž celé dřevěné. Toto stavení se všemi grunty koupeno za 800 fl, tj. za 800 kop gr.m. a z něho pak r.1694 radnice zřízena. V přízemí byla šenkovna a rychta, v 1.poschodí radnice, dozadu pak hostinský pokoj a šatlava.

Vystavění chrámu Páně.

    R.1685 koupila panství Smiřice vdova po Leopoldu ze Šternberka Isabela Magdalena roz. Komtesa de Porcie a panovala zde až do r.1692. Správu panství převzal její starší syn Václav Albrecht, po jeho smrti mladší syn Jan Josef hrabě ze Šternberka přečkav svého bratra uvázal se r.1696 ve statky otcovské. Nešťastnou náhodou utopil se i s manželkou Violantou roz. hraběnkou z Preisingu r.1700 v řece Innu v Bavořích při rozkotání lodi, v nejlepším věku při návratu z Říma. Jediná jejich dcera Maria Theresia provdala se nejprv r.1715 za Jana Leopolda hraběte z Paaru a podruhé r.1747 za Jana Daniele hraběte z Gastheimu, žila a zemřela ve Smiřicích na zámku r.1761. Výše jmenovaný Jan Josef hrabě ze Šternberka jehožto manželka byla Marie Violanta, na levém břehu Labském ( dřívější jalový mlýnský náhon ) vystavěti nechal dle vlašského slohu vysoký chrám k úctě Sv Tří Králů. Důkazy toho nacházejí se až podnes na II. etaží neb poschodí vpředu chóru hudebním, kdež v oválu klenutí latinský nápis zní takto:

    „Východním Třem Králům Spasiteli se klanícím tento kostel vystavěn jest od nejjasnějšího Pána Jana Josefa Jeho cís. král. hraběte ze Šternberku jeho cís. král. Veličenstva komořího a slovutné choti Marie Violanty rozené hraběnky z Preisingu. Roku 1699.“

    LP 1715 byl Jan Leopold hrabě Paar co první panovník z této vznešené vysokorodé rodiny majitele tohoto krásného panství Smiřického, protože tuto jedinou pozůstalou bohatou dceru Marii Theresii za manželku pojal. Tato velmi zbožná hraběnka byla mezi všemi majiteli panství Smiřického nejznamenitější a pro zdejší zámecký chrám Páně tou největší dobrotitelkou, hned r.1724 nechala zbudovat oltář s obrazem Sv. Jana Nepomuckého. ( Po smrti rodičů maličké Marie Terezie dostavěl kostel její poručník a strýc Václav Vojtěch ze Šternberka pán na Zelené Hoře. Kostel byl vysvěcen kolem r.1708. )

    Poznamenati se sluší, že pod zimními měsíci bývá vyrozuměn onen čas od sv. Havla v říjnu, až do sv.Jiří v dubnu. Naproti tomu museli v letních měsících smiřičtí, mládež i opakující dospělí školáci, i nedělní děvčata vyrostlá ke křesťanskému cvičení a veškerým pobožnostem, neb k nešporám a litaniím, do mateřského chrámu holohlavského choditi. ( Jednalo se o bohoslužby pro veřejnost, pro zámecké sloužil kaplan mši denně. )

Kamenný most.

    Mnoho let museli se smiřičtí spokojit s dřevěným mostem, ač mnohokrát se oprava dělati musela. Pan vrchní Ondřej Buller nahlédl, že jest nutné, aby most bytelnější zřízen byl. Nechal pískovce robotními povozy navoziti a do Smiřiček k obecnímu domku poskládati. Pak pana Josefa Kratochvíla - stavitele ku výstavbě zplnomocnil, jenž téhož roku 1813 tento most, přes takzvaný od Holohlav tekoucí Jordán vystavěl, blíže domků č.74 a 76. ( Tento mostek stával v místě volné plochy u Červinkových a Litomiských, za transformátorem u Jedličkovy trafiky. )

Časté povodně.

    Již od pradávných časů Labe každoročně povodně a rozvodnění působilo, ano i hráz k Vlkovu zpřetrhalo a cestu tam nemožnou učinilo. Toto rozvodnění všecko spojení s městečkem Smiřice znemožnilo, obyčejně 8 dnů i delší čas potrvalo, takže od Čibuze a od vůkolních obcí žádný člověk přijíti nemohl, aby si chleba, maso a jiné potřebnosti nakoupil. Ano i kronikář, když roku 1820 jako student z Hradce do Josefova pěšky putoval, nemohl po blátivé cestě jíti, musel mezi křoviny a zbytky pařezí do bažantnice se vyhýbati, nežli se do vsi Vlkova dostal.

    Léta Páně 1824 deštivé počasí o vánočních svátcích způsobilo velkou povodeň, která ledovými krami ještě výš vystoupila. Zvlášť u Smiřic, kde Labe se u mlýna ve tři ramena dělí, bylo viditelné, jak mocný a strašný je vodní živel. Ještě horší rozvodnění bylo r.1829, které trvalo od 8. do 13.června. Voda přihnala se tak rychle, že někteří lidé v lukách se nacházející, nestačili dospíšiti na návrší. Byla to průtrž mračen a tak pro ně jiné pomoci nebylo, museli raději na stromy vylézti a tam očekávali, až vozy pro ně přijely a do vesnic je zavezly. Roku 1833 po dlouhé zimě a nastalé oblevě, v únoru přišla povodeň, která do Smiřic jdoucí cesty byla přetrhala. Příštího roku na den Ježíše, ba až do hromnic byla silnice tou 14 dnů trvající povodní přetržena, že museli se lidé na lodích převážeti a s vozy ještě delší dobu jezditi nemohli. Tehdáž musely se dřevěné mosty zříditi a kamennými kanály průchod vodě zjednati, těch průduchů 8 neb 12 povstalo. Posléz r.1839 u konce prosince i na svátek sv. tří králů v lednu 1840 mírná panující zima přinesla mnoho deštivých dnů, táhnoucí ledy nebyly rozsekány a u mostu nemohouce projíti se vzepřely, břehy přestoupily a značné rozvodnění způsobily.

    Roku 1839 nechal pan vrchní Karel Klier, mezi Hradcem a pevností Josefov, zříditi pevnou silnici. Tak bylo zajištěno spojení mezi Čibuzí, Vlkovem a Smiřicemi i při rozvodnění Labe. ( Jde o cestu používanou dodnes, šla po hrázi zrušeného rybníka pod Hubilesem. Ani regulace Labe r.1930 neodstranila občasné rozplavy na levé labské straně. )

Pivovar a vinopalna.

    ( Též pálenice kořaleční, dle pamětní knihy čibuzské fary. )

    Potomstvo bude se tomu diviti, když bude čísti, že ohledně obou těchto nápojů zdejší obecenstvo synům Abrahámovým závislé bylo, protože oni patřičnou činži odváděli. Dokázaná to věc, že pachtýř neb majitel pivovaru byl hebrej /žid/ Vincernic ze Semil, byl pachtýřem pivovaru a vinopalny v pevnosti Josefov, a dále dvou pivovarů ve Smiřicích a Hoříněvsi, z nichž vytěžil nejméně 50–60 tisíc zlatých. Podivuhodné byly ty aparáty k pálení kořalky.

    Roku 1826 převzal pivovar do pachtu zdejší vrchnostenský sládek Josef Strašpitel, ve spolku s Janem Grusem, za cenu nevysokou, poněvadž byl tenkrát povinnen 200 sudů jakožto deputát grátis odvádět. Sud piva stál tehdá 8 fl.48x. Na všech statcích i také páni faráři na náboženském fondu požívali té výhody, že jim co přívarek, proti odvedení pivního tácu a tří mír ječmene, a také zaplacení šrutky podstaršímu, každoročně 6 až 8 sudů piva přenecháno bývávalo. Také čibuzskému faráři bylo povoleno 6 sudů piva odebírati, ale musel písemně v Praze požádati. Tak to šlo až do r.1828, vycházelo to dosti dobře, 4 žejdlíky neb máz piva na 6 krejcarů na vlastní přivaření, jen to bylo nepříjemné, že ten ječmen na přívarek musel býti zavážen na holohlavskou sýpku. Při novém pachtu bývalý sládek Fr.Strašpitel převzal pivovar proti příliš vysokému pachtu 15000 fl. ročně a deputátu 200 sudů. Jenom 3 léta to vydržel a přenechal pacht svému podstaršímu Janu Grusovi. Když pak Grus stal se sám sládkem, tedy navařil tak špatného piva, že páni viděli se nuceni lepšího piva z Hoříněvsi odebírati. Nuže pak r.1840 vzal zdejší pivovar do pachtu izraelita Abraham Mautner, muž to velmi dokonalý, že i mnohé křesťany zahanbil. Tak za 20 fl. obdržel farář z Čibuze sud piva, kdežto do hospod šenkýři museli platit 26 fl. 40x. Také to jest jistá věc, že od doby kdy zdejší vinopalnu A.Mautner převzal, v několika letech takové bohatství nashromáždil. ( Před tím, asi od r.1750, měl první z Mautnerů již v nájmu pálenku. Smiřický pivovar zrušen v prosinci 1948. )

Cholera

    Cholera, neb asiatická ouplavice, tento dávící anděl smrti, karabáč neb trest národu seslaný, objevila se r.1831, od mnoha černou smrtí pojmenovaná. Jenžto znenadání člověka přepadne, že z 5-ti onemocnělých sotva jeden ty silné křeče a vrhnutí předrží a průjem ho prorazí. Lidé, kteří to neviděli, ani ponětí o té nemoci míti nemohou. Tak zuřila cholera v listopadu 1831 v Praze, v Jaroměří a okolí pak na 100 lidí zemřelo. Říkalo se, že ve Smiřicích a okolí jeden člověk v 6-ti hodinách v nejpalčivějších bolestech zemřel. Ve Smiřicích byl sice doktor Karel Černý z č.147 a ranhojič Ignác Konvička, ale oba již velmi staří a tak dominium Smiřice obdrželo cholerního lékaře izraelitu doktora Lewyho. Žádná mrtvola nesměla se do kostela zanésti, nýbrž přímo na hřbitov a nosičům dýmku tabáku dovoleno bylo při nešení rakve kouřiti. Tato cholera nebyla jen v zemích Rakouských, nýbrž i v Prusku, Vlaších, Španělích, Francii, ano i též v Americe a v Brazílii. Jen Anglie ušetřena zůstala, tam již topili kamenným uhlím a tak se myslelo, že síra a její pára jsou antiasiatikem. Nápadné bylo, když tak jak se objevila, tak najednou nemoc i zmizela.

Zavěšení velkého zvonu.

    L.P. 1836 byl ten velký zvon z r.1519, asi 15 q těžký, ze zbouraného staroplesského kostela ( 1780 ), do Smiřic zavezen a v tajné či depositní místnosti uschován, po vyřízení žádosti pak na věži kostelní zavěšen. Tedy zhotovena na věži nová silná hranice pro tři zvony, jeden velký a dva malé. Při hudbě trubačů a vlaských bubnů, střelbě z moždířů, byl velký zvon po kladce vyzdvižen a zavěšen, potom bylo všemi zvony zvoněno a tím slavnost ukončena. Nejvíce se při tom vyznamenal přísedící pan František Černý z č.125, který mnoho práce zdarma vykonal, tímto velkým zvonem osobně i později zvoníval, ačkoliv i podnes musejí dva lidé namáhavě tahati. ( Depositní místnost se nacházela pod věží, za vchodem do chodby vedoucí ke schodům. První dveře byly dřevěné, pak malá komůrka a druhé, železem pobité silné dveře. ) V r.1836 rovněž osazena nová báň na kostelní věži a do této vložena plechová krabice s památnými spisy. Báń shodil silný vítr v listopadu 1833.

Výstavba nové silnice.

    Roku 1837, od obecního domu neb pastoušky č.74, stavělo městečko Smiřice svým nákladem novou důkladnou silnici ve Smiřičkách nahoru k pivnímu panskému sklepu a dále až k hospodě holičovské, Zavadilka zvané, kterou měl v držení Jan Vroubek. Po staré hrbolaté cestě nemohlo se s nákladem ani ke sklepu s pivem, tím méně ke dvoru do Rodova přijeti. Od hospody č.68 /Klemera/ vlevo nahoře, blíž domu Josefa Šafáře č.54 ( Groh ) a vdovy Barbory Vachkové č.55 ( Perenský ), býval hrubý znamenitý kopec, na kterém od starodávna stoleté dvě lípy blíže sebe ozdobu činily. Ke zřízení cesty musel tento kopec býti snížen, a když byl kopán, byly tu nalezeny některé památky z pruské války, mnohé hnáty a lebky tam mrtvol pohřbených vojska nepřátelského, pruského krále Fridricha. Potom byl tento kopec posázen stromovím a tak znova ozdoben. ( Podle archeologů zde byla pohřebiště jak kosterních tak popelnicových hrobů. Vše zničeno při stavbě silnice a později železnice, poslední nálezy zde učiněny během války, když Němci rozšiřovali nádraží. ) Tato silnice byla zhotovena s přispěním vrchnostenského úřadu, totiž vrchnost dodala kámen a obec přivážení a ruční práce. Starost měl rovněž pan vrchní Karel Klír a pan kancelářský Krištof Senz, jimž za to díky.

Radnice a obecní archiv.

    Město mělo radnici, dům pod jedno poschodí vystavěný, jako mnoho domů z pěkného pevného dříví, a tak není divu, když tak při tom všeobecném požáru v srpnu 1839 do základu shořel a s ním i celý obecní archiv, od počátku výstavby Smiřic roku 1404. Přece však se nějakým způsobem jedná knížka zámeckému faráři J.B. Mitiskovi r.1880 do rukou dostala. Byl to II.díl gruntovní knihy přijímání do řad měšťanů a udělování měšťanského práva. Tento starý potrhaný díl, listy rozedřené nejprv v hromadu uvedl, pak nechal od knihaře svázati, připsal i titul neb název, a tak pro budoucnost zachránil. Tato stará kniha začíná památnostmi od r.1640, přední léta chybějí, neměla ukončení, tedy jest naznačeno, že věci obsahuje do r.1860, kdežto kronikář Jan Mitiska pokračoval v psaní až do své smrti r.1889.

Den velkého ničivého požáru.

    Městečko Smiřice od svého počátku od r.1400 již mnohé neštěstí zastihlo,avšak ale žádné nebylo citlivějšího a strašnějšího jako onen požár, který vznikl a zuřil dne 11.srpna 1839 a přes polovinu městečka strávil. Musíme uvážiti, že v této krajině vůkol Smiřic veškerá úroda obilní – žita, pšenice a ječmene sklizena byla a do všech stodol zavezena a přitom o jedné hodině odpolední nesnesitelné vedro panovalo, a tu na obci v řadě té poslední stodole, blíže tady tekoucího ramene Labe rychle proudícího, v stodole Jana Šusta - pekaře a majitele č.105 vyrazil na střeše oheň. Všude se topilo, vařilo i s máslem zacházelo, tedy mělo se za to, že odněkud vlítlo hořící máslo na tu stodolu, když plápolal plamen na střeše tehdáž slaměné neb doškové a celé až do podvalí dřevěné, tedy není divu, když nejen stodoly ale i dřevěné domky sluncem vyprahlé všude chytaly a celé shořely. Tu však, když pravá strana hořela a znenadání chytil oheň i labský mlýn Jana Morávka č.110, tedy tu se stal zmatek na zmatek, že lidé nevěděli kde dříve býti a stavení hájiti mají. Rychle také chytil hostinec „U zeleného stromu“ Matěje Černého č.125 ( Městská dvorana ), pak obecní dům neb radnice, která s archivem až do podvalí shořela a až tam vesnický lid celé to uhájil a oheň zastavil. Přes 100 rodin v domcích bydlících buďto zcela neb větším dílem i nábytku zbaveno bylo a byla otázka kam ubozí lidé měli se stěhovati, když i hospodáři obydlí zbaveni byli a podzim se blížil. Tak se u mnohých rodin stalo, že na dlouhý čas byli zchudlí a bez obydlí, takže až do svého úmrtí žebráky učiněni byli. Nemohouce si něco vystavěti, tedy aspoň spáleniště přenechali jinému, jen aby mu tam za to výměnkářskou světničku k bydlení udělal, a tak aspoň za místo do smrti a v chudobě žíti mohl.

    Škoda požárem utrpěná úředně odhadnuta byla na 51 236 fl, z ústavu pojišťovny pouze 13 424 fl obdrželi, neb mnozí před rokem přestali pojistné platiti. Mimo jmenovaných peněz příspěvky neb tak říkajíc co almužnu od dobrodinců v hotovosti sebráno 2846 fl. Mimo toho přiveženo bylo z Jaroměře, Trutnova a z jiných měst mnoho vozů s chlebem, moukou, kroupy a vařivo, pak seno a sláma pro dobytek. Tak zůstane pro Smiřice 11.srpen 1839 paměti hodný den hrůzy, den velkého požáru, den neštěstí. Ano i po 100 letech až to neštěstí v této knize čísti bude, mnohý citlivý čtenář musí bázní a útrpností se zachvěti, neboť následky strašlivého požáru ani lidský věk není v stavu do pořádku uvésti.

Kostel a spálené domy po požáru v roce 1839. Plot u zámku je asi idealisován. Sm. archiv, rytina z roku 1840.

Popis požáru dle čibuzského faráře.

    Když bylo půlhodiny po dvanácté slyšel jsem silný hlas:“Honem, brzo sem dejte klíče kostelní, musíme na věž- a šturmovat, ve Smiřicích hoří“.Z plamenů těch hořících stodol, vichr jenž stále prudším se stával, hnal plamen na další stavení a nepřestal zuřiti a počal váti k východu, ano posléz proti kostelu a zámeckému stavení. Majestátný chrám Páně a s ním spojený zámek, jenžto z obou stran od řady hořících domů obklopeny byly, ušly jenom pravým zázrakem, neb ochranou Boží zuřícím plamenům toho dne. Všichni zámečtí obyvatelé, páni císařští úředníci, vrchní, důchodní, sirotčí, knihovní, berniční neb kontribuční, pak zámecký lékař i nájemník pivovaru Abraham Mautner, i ostatní služebníci, tedy všecko, což se nechalo odstraniti přenesli v bezpečnost a byli v ustavičném strachu, jestli také jejich obydlí plamen zachvátí, v zkázu a poušť obrátí a docela zničí. Kdyby se to bylo stalo a oheň vrchostenskou jízdní cvičnu /jízdárnu/ krytou šindelem zachvátil, kdež tisíce centů sena před nedávnem naveženo bylo, neb povážiti se musí, tak snadno se mohlo státi, že by celý zámek téhož dne a celé Smiřice v popel se obrátily.

Následky strašného požáru.

    Po požáru rok uplynul a nevyhlíželo to ve Smiřicích o mnoho přívětivěji než před rokem, ano i v těch domech jenžto již vystavěné stojí, sotva jeden jest dokonale dostaven. Díky bohu, že v ten den požáru nepřišel žádný o život ani k ourazu, však ale druhého dne, když se hrabali v rumu hostince „U zeleného stromu“ byl jeden k této práci objednán silně popálen, že s velkou obtíží při životě byl zachován. O několik dnů později byla manželka krejčího Josefa Víra z č.113 od dopola shořeleho trámu povržena a co polomrtvá rozmačkána, tak že za několik dní trpnou smrtí skonala. Nelze opomenouti, jak ze všech stran znamenitě a mnohonásobně zanášeny a přiváženy byly příspěvky, ale přece v nejlepším světle poukázala se dobročinnost smiřických, mezi nimiž jmenovitě tehdejší vrchnostenský pivovaru pachtýř Abraham Mautner, když on velmi mnoho dnů po onom požáru přes 80 nešťastných pohořelých, mladé i staré, každé poledne v pivovaře masem a chlebem nasycoval, aneb jím nemohavším do domu posíláno bylo. To nejvíce smiřickým uškodilo, že assekurací platební příspěvky z r.1838 vtělené, pro rok 1839 pustili, ač dříve byli pojištěni.

    Když pak vrchnost nedala již pivovar do pronájmu a sama v řízení převzala, tedy pan Abraham Mautner odebral se i s manželkou a s 2 dcerami do Vídně a tam přestoupil k pravé církvi římsko-katolické a přijala celá rodina svátost křtu. Přijav jméno křestní Adolf Ignác v kostele sv.Rocha, manželka jeho pak křestní jméno Julie Marcelina rozená byla Kadišova ze Semil, která ve Vídni také dne 21.4.1887 zemřela.

Ing.L.Kupka - rekonstrukce požáru města r.1839.

    ( Vzhledem k rozsahu neštěstí jsem požádal o bližší lokalizaci požáru znalce smiřické historie a jeho článek jsem se rozhodl zařadit mezi ukázky z kroniky. )

    Známá fakta soudobých kronikářů říkají: „Shořelo 55 domů, 24 stodoly, stáje i chlévy, radnice, školní světnice, masné krámy, mlýn a připojená pila.“ Oheň dle Mitisky vznikl ve stodole u domu čp.105 pekaře Šustra. Dále kronikář uvádí, že bylo pojištěno pouze 15 z 55 domů a uvádí jejich popisná čísla. Poděkoval Bohu ( byl to kněz ) za to, že nedošlo k obětem na životech. Až následně, při hledání použitelných předmětů, byla padajícím trámem smrtelně zraněna žena krejčího Víra z čp.113. Potud fakta. Není jich mnoho, ale postačují k věrohodné rekonstrukci průběhu a rozsahu neštěstí. Poněkud nepříjemný je fakt, že původní přidělená čp., která tvořila číselnou řadu, navazující na číselnou řadu parcel, byla v pozdějších letech přidělována dosti libovolně. Tím v některých případech došlo k porušení návaznosti. Zjištěné pojištěné domy do jisté míry vymezují hranice požářiště, logika a věcné stopy tyto hranice poněkud rozšiřují. Pokud je určení vyhořelého domu nejisté, může hodně říci tehdy užívaný stavební materiál. Dřevěnic už nebylo mnoho, střechy však byly převážně šindelové, nezřídka i doškové. Pro větší názornost je přiložena kopie katastrální mapy, na níž je možné vysledovat pravděpodobný postup požáru. Mapa je z roku 1840, podle zaměření z r.1835 - 6. Přes značné stáří jsou dosud patrné růžově označené stavby zděné a žlutě dřevěnice, takže alespoň zde je jistota.

    Dnes můžeme říci, že katastrofa vyvolala úplnou změnu vzhledu města. V tom je srovnatelná s obdobím 1965 - 1985, kdy došlo k rozsáhlým demolicím a výstavbě domů, charakteristických pro vkus své doby. V souvislosti s tím by bylo zajímavé, kdyby odborník popsal architektonický vývoj a stav města. Jenže to je už z jiné, mě málo známé oblasti. Nesporné je, že vlivem požáru, došlo r.1839 oproti „stabilnímu katastru“ k mnoha změnám. Ohnisko požáru bylo v čp.105, což je dnes domek sousedící s budovou městského úřadu ( Štefanovi ). Západním směrem se požár rozšířil až k dnes zatrubenému mlýnskému náhonu ( Skořepovi ), směrem východním vyhořely městské domy až po labský splav, dnes malý stadion. Severní strana Palackého ulice vyhořela prakticky celá, až do hloubky dnešní Kršovky. Jižní fronta domků Palackého ul. vyhořela od jalového labského ramene před zámkem, domky stály před dnešním Daniskem, až po čp. 23, dnes prodejna potravin pana Brože. Lze předpokládat, že město v době požáru mělo 130 -135 popisných čísel, pokud jich vyhořelo 55, bylo to tedy necelých 40% obydlí.

Přehled shořelých domků:

pp. čp. mat. původní majitel současný majitel 130 104 Z B. Šustr - ohnisko požáru 129 Z výměnek 128 103 Z Valášek Dostál 126/1 ? nezastavěno město čp. 205 126/2 203 ? Mach 125a" 101 ? autodíly d, c 102 Z Prostředník 124" 100 Z Vacek demolice 123 99 Z Vacek Lefnarovo 122 98 Z Janková Bartoškovo 121" 97 Z Černý Matuška 170a Z 170b Z 120 96 Z obec. kovárna Agrobanka 119" 95 ? Fabián Mahlerovo 118 94 Z Valášková rest. Oáza 117 93 Z Slezáková Tykalová 116 92 D/Z Wingl stará pošta 115" 91 Z Čeněk Čeněk 114 90 D Hejčman Kníže 113 89 Z Koldrt 112 88 Z Vachek Kupka 111 87 D Nider Prouza 110 86 Z Davidová Skořepa 131 105 Z Valášek Štefan 132 106 Z Valášek měst.úřad 133 107 Z Vaněk demolice 134 108 ? zaniklé - čp. přiděleno k 91 135" 109 Z Morávek demolice 136" 109 Z Morávek demolice

p.p. č.p. mater. původní majitel současný majitel 137 110 D Morávek demolice 138 111 Z Mautner - pálenka město 139 112 D Ponikelská zaniklo 140 114 Z Černohorský Bejček 141 113 Z Vír Atanasovská 143 116 D Šejbal Kormunda 144 117 Z Beck Kormunda 145 118 Z Hejčman zaniklo 146" 119 Z Vognar Kašpar 147" 120 Z Slezáková demolice 148 122 Z Šandera demolice 9a" 126 Z stará radnice město 9b" 126 Z stará škola město 10" 125 Z Černý město 12 2 Z Elmer demolice 19 6 Z Valášek demolice 20 7 Z Steinský demolice 21 8 Z Holičová demolice 22" 9 Z Choděra demolice 23 10 Z Martinová demolice 24 11 Z Staymanová demolice 25 12 Z ? demolice 26 13 Z Heutz demolice 27 14 Z Hejčman demolice 28 15 Z Řehák demolice 29 16 Z Hejzlar prodejna 30 17 Z Nayman prodejna 31 21 Z Šafářová demolice 32 22 Z ? demolice 33 23 Z Hojný demolice

zkratky:
pp.- číslo parcely
čp.- číslo popisné
" - pojištěno
Z/D - materiál stavby - zděný / dřevěný


dodatek:
čp.104,105 - původně domek a stodola, později dvojdomek
čp.112 - přidělěno domu ( části dvojdomku ) proti hradlu u Zderaze ( Runkasovo )
čp.114 - přiděleno druhé polovině téhož dvojdomku ( Zadníčkovo )
Na místě bývalého čp.114 ( pp.140 ) postavila Pavla Osucká dům pro své rodiče, dnes čp.192.
čp.118 - po zániku domku delší dobu nepřiděleno - později přiděleno obytnému domu u elektrárny.

Ing. Lubomír Kupka, 3/05

Město bez radnice.

    Městský radní dům, při zemi šenkovna-nálevna a pachtýř, v 1.poschodí školní třída a učitel, byl celý ze dřeva a tak požáru neušel. Tedy po velkém požáru v r.1839 byly Smiřice bez radnice a bez školy. Choděra-purkmistr úřadoval ve svém domě, škola byla v domě najatém od Josefa Kratochvíla č.102 /Prostředník/, proti nájmu 100 fl., byly tam dvě třídy, učitel a podučitel.

Vodní labský mlýn.

    V dávných časech, na skalní výšině půlnočně od Skalice, na onom místě, kde hlavní rameno Labe pod příkrou skalní výšinu vpadá, byl od povodně dřevěný most k mlýnu stržen, takže se nahlídla potřeba, nějaké lepší místo blíže Smiřic vyhledati a mlýn postaviti. Toho se ujal r.1612 Jan Rudolf hrabě Trčka a vystavěl ve Smiřicích nový mlýn,jeho choť byla baronka Marie Magdaléna a jejich erby se na mlýně stále nacházejí. ( Roku 1918 erby sejmuty a uloženy ve staré radnici, později přestěhovány do zámeckého krčku do depozitáře.)

    U levého břehu, ku mlýnu běžícího ramene Labe, zaražen jest velký kámen čtyřhraník, jenž nahoře hvězdou poznamenán jest, a který je měřič vody. Vystoupila-li voda až na tuto značku, dalo to znamení, že rozvodněná voda labská břehy převýšila a louky zatopila. Při požáru r.1839 i mlýnská kola shořela. Tento mlýn byl původně majetek gruntovního pána smiřického, kterýž od mlynáře každoročně znamenitou činži dostával. V konstituci r.1848 byl mlýn vykoupen všech břemen, naproti tomu musí mlynář na své outraty břehy a mosty u Labe spravovati, dle potřeby i nové dělati. Tak to činil Jan Morávek a po něm Václav Batista, který nový mlýn dle amerického způsobu vystavěl a pak jej za 150000 fl. židovi Kleinovi prodal.

Bouřlivý rok 1848.

    Přes 200 let byla veškerá porodnost rakouských zemí v poddanství svých knížat a úředníků, byl tehdy v národnosti naší mír a svatý pokoj. Až za panování císaře Ferdinanda I., roku 1848, nepokoje a bouře v našich státech povstaly, jež otřásly všemi evropskými trůny. Prvním ministrem a rádcem císařským byl Metternich, rozený Angličan, který rozličné poplatky a daně vybíral, ač dluh dříve již dosti velký stále narůstal. Učiněna tedy žádost k císaři, aby nějakou změnu učiniti ráčil a rovnoprávnost v dědičných zemích povolil, neb veškeré úřadování jen v německé řeči se přednášelo. Že ale Metternich vyslance nevlídně přijal a přidržeti chtěl, tak nastalo ve Vídni pozdvižení, že chtěje svůj život zachovati tajně uprchnouti musel.

Vyhlášení konstituce.

    V dějinách českých byl pak r.1848 jedním z nejpamátnějších, neboť dne 15.března nechal císař a král Ferdinand I., pod tlakem bouřlivých protestů, prohlásiti ve všech zemích rakouských tzv. konstituci- tj. svobodnější státní ústavu, mocí které má býti svoboda tisku zavedena, ozbrojení národa zavedením krojované gardy, poddanost zrušena a sněmy zemské v Praze konány, na kterých nejen stav prelátský, panský a rytířský, ale i stav městský a selský zasedne. V městech zřídila se garda čili národní stráž, která s gardistickým kloboukem, neb čepicí s kokardou a bílým lvem v červeném poli, jakož i náležitou zbraní se opatřila a ve střelbě i šermování se cvičila. Což však jen rok trvalo, neb když skutečně národní válka povstala a ona garda k bitvám nastoupiti měla, tu opět zmizela.

    Ne všichni národové byli spokojeni se svobodami těmito. V ten čas se totiž Uhři rakouskému dvoru protivili, gubernátora Košuta si zvolili a odtrhnouti se chtěli, ku pomoci si zvolili Slováky, Srby a Chorvaty. Rakouská armáda až s pomocí ruského cara přiměla Maďary se poddati, po bitvě u Vilagoše. Němci zas měli plán veliké Německo zříditi, ku kterému chtěli Čechy a Moravu přivtěliti, díky Bohu, plán jejich zmařen byl, pevnou vůlí a sjednocením Čechů a slovanů na jihu Rakouska byla říše udržena.

Nepokoje v Praze.

    Dne 12.června 1848 byla v Praze u sochy sv.Václava veřejná bohoslužba odbývána, po které množství lidu českého písně Kde domov můj a Hej slované na rozchodu pělo, načež vojsko se zbraní ticho a pokoj zjednati muselo. Přišlo z toho k šarvátce, když několik lidí poraněno, byly přepaženy ulice pražské a vznikl boj v ulicích. Alfréd kníže Windischgrátz nechal dělostřelectvem Staré Město pražské bombardovati, takže pražané se raději 17.června vzdali.

Předání vlády.

    Nepokoji ustaraný a vlády již neschopný císař Ferdinand I. zavolal k vladařství svého bratra Františka a jemu vladařství římské odevzdal. Tento však nechtěje vládu na sebe přijmouti žádal, aby korunu císařskou mohl svému synovi Františku Josefovi I. na místě přenechati, k čemuž milostný zeměpán svolil a tak teprv 18-ti letého prince u přítomnosti generálů dne 2.12.1848 za pána představil a prohlásil. Ten pak vládl rekordních 68 let. Sám Ferdinand odjel do Prahy na svůj královský hrad, kde zbytek života v pokoji strávil.

Okrojovaná říšská ústava.

    Nato vydána 7.března 1849 v Olomouci „okrojovaná ústava“, tj.samovolně daná, což všech národů, zvlášť ale slovanských velmi nemile se dotklo. ( Tato první celorakouská ústava byla centralistická, zaváděla společné a jediné říšské občanství, předpokládala jednotné celní a obchodní území. Nenabyla však cele účinnosti a byla později zrušena, příliš předběhla dobu. ) Následně s nemalým nadšením zavedena národní obrana, i ve Smiřicích zřízena 1 setnina. Na hradecku tak zřízeno 6 setnin, tedy jeden celý prapor neb batalion – bylo tedy 6 setníků a jeden major na koni co velitel batalionu.

Setnina smiřické gardy.

    V měsíci květnu 1849 musel magistrátní sluha bubnováním veřejně oznámiti, že všichni zbraněschopní mají se dostaviti k odvodu. Smiřická setnina čítala 60 gardistů, byla v rychlém čase zřízena a pak také přičiněním a častým cvičením všechny vojenské pohyby a pochody dobře znali. V zámku na prostorném místě v čtyřhran rozestavení byli gardisté, po projevu posvětil vikář Pokorný z Holohlav prapor, pak byla mše svatá a v hostinci u pana nadporučíka Šteinského slavnostní hostina. Dle slavnostní řeči jest garda nejdůležitějším darem, jakožto podpora konstituce a svobody tisku, je ochráncem ústavy a monarchie. První pochod gardistů byl konán do Dvora Králové ku svěcení praporu. Mnozí měšťané na vlastní náklady si stejnokroj zařídili, tedy šedé spodky neb pantalony a modré kabáty se stříbrnými portami, červené vejložky a čapky. Mohli pak 26.srpna 1849 s ostatními k slavnostnímu svěcení praporu pochod učiniti, tak jako i jiná města s hudební kapelou.

Zrušení magistrátu.

    Léta páně 1850 bylo následkem konstituce nařízeno, aby k lepší ochraně obecních záležitostí a zacházení s obecním jměním, nejenom tří mužů - totiž rychtáře a dvou konšelů, ale i širší výbor 20-ti pořádných, spravedlivých mužů zvolen byl, bez jejichžto vůle v obecních záležitostech ničehož předsevzato býti nesmí. V lidnatějších městech byly dle pruského způsobu c.k. okresní úřady a soudy zřízeny. Ustavením c.k. úřadu zrušen byl magistrát a tak bylo zapotřebí sestaviti obecní úřady ve všech městečkách a vesnicích panství. Také na panstvích neb statcích všechny úřady patrimoniální museli své činnosti zanechati. Toť stala se velká rána pro města jako i Smiřice, ku kterému panství na 50 vesnic neb dědin přínáleželo a z nichž obyvatelé na úřady ve Smiřicích byli poukazováni. Neminul den, v kterém by lidé přicházeti do města nemuseli a ti s sebou i značně peněz přinášeli.

Nové politické okresy.

    Tak politický úřad, který obci doposud přináležel, byl do Dvora Králové a do Jaroměře zadán, ano i též peníze ze zdejšího chudobného ústavu a všechny spisy z archivu musely k okresnímu soudu do Jaroměře odevzdány býti. Nově zvoleni 12-ti členným výborem i purkmistr- Karel Sedláček, č.14, pošmistr
1.radní - Josef Kučera, č.65
2.radní - Josef Šimek, č.16, sedlář
Tehdejší vrchní zámku Josef Novák jednal a mluvil proti tomu, postoupiti zámecké místnosti eráru a tak do Smiřic tehdy ( 1850 ) žádný úřad nepřišel, ku značné města škodě.

Zřízení četnictva.

    LP 1850, když v celé zemi zavedeny byly okresní hejtmanství a soudy, tedy zemská zřídila vláda, dle prušského vzoru, přísnou stráž ozbrojenou Gendarmerie neb četnictvo, které nebylo civilní jako policajti, nýbrž vojensky přísné, a tak žádný přestupník neb zloděj či zločinec nesměl jim vzdorovati, neb na odpor se postaviti, musel je na slovo poslechnouti, a když by se zdráhal, měli četníci krátká něžná želízka, kterými přestupníku u rukou sevřeli palec, takže mohl s četníky kráčeti. Kdyby se dal na útěk, tedy měl četník právo neb moc jen na něho zavolati, a když by neuposlechl, tedy okamžitě zbraně použít, buďto šavlí seknout či píchnout, neb střeliti, či dokonce zastřeliti. Tito četníci byli jak vojsko zřízeni a každý věrnost, poslušnost, spravedlnost přísahati musel a sám vždy příkladně život vésti, úplatky nepřijímati a při všem tajnost zachovávati. Zřízeno bylo 10 pluků v rakouské říši, pro Čechy, Moravu a Slezsko pluk číslo 2, se štábem v Praze. Do Smiřic však žádní četníci přiděleni nebyli, až r.1867.

Vyzdvižení konstituce.

    Když tehdy Itálie a Uhry byly donuceny k poslušnosti, tedy vláda ve Vídni nabyla jistoty, že nyní již příhodný čas nastal, kdež by absolutní panování mohlo opět býti zavedeno, následně pak 31.12.1850 byla propůjčená zemská ústava neb konstituce vyzdvižena. ( Zrušena a dosavadní sněm své činnosti zbaven. ) A nato od nejvyššího c.k. ministra vnitra právníka byl neobmezený vlády systém v zemích rakouských opět zaveden.

Zabavení zbraní a praporu.

    Však ale nejen že konstituce byla zrušena, ale i národní garda či stráž k odevzdání zbraní a praporu vybídnuta, tak že všichni gardisté byli donuceni do pevnosti Josefova se odebrati a tam své zbraně v c.k. zbrojnici proti potvrzení odevzdati, při ujištění, že až stav obležení skončí, tyto zbraně opět gardistům vráceny budou. Když pak asi po roce ustal stav obležení, odebrali se tehdejší odevzdavatelé do pevnosti pro své, tam uschované zbraně. Dostalo se jim však odpovědi: My jsme od vás žádné zbraně nebrali, nýbrž ti kteří je od vás obdrželi a potvrzení vydali, byli přesazeni jinam, do Itálie neb Uher, u nich můžete se hlásiti. Následkem toho museli zbraně oželeti a prázdní domů se navrátili, ano i ten prapor, na němž na plátně vyobrazený sv.Václav jest, museli tam ponechati, jen obraz sv.Václava byl vydán, který na tu gardy věčnou památku, visí podnes na radnici.

Povýšení na město.

    Dle c.k. vrchnostenského výnosu ze dne 29.října 1853, pod č. pečeti 26865, byly Smiřice povýšeny na město v Čechách.

Nucená národní půjčka 500 mil.

    Roku 1854 vypukla tzv. krymská válka, ruského cara proti tureckému sultánovi. Rakouské vojsko se zúčastnilo jen pasívně, rozloženo v Rumunsku v roli ozbrojené neutrality, v síle 40000 mužů. Avšak Rakousko nemělo k vedení svého vojska peněz, aby však úroky z půjček nepřišly mimo země rakouské, tedy zavedena byla vynucená půjčka 500 milionů ve stříbře. A tak na zámožná města a důchody, kněžstvo i úřednictvo šáhlo se nejprve, každý upíše se, že půjčí státu a při podpisu jeden každý aby složil hotově 1/10 částky ku které se upsal a které peníze u c.k.berničního úřadu ve 12-ti ročních splátkách složiti musel. Dvůr Králové upsal 4000 fl, ( u Smiřic částka neuvedena ), kronikář Mitiska 200 fl.

Ouplavice a tyfus.

    Téhož roku vypukla opět ouplavice, naplnivší městečko strachem a hrůzou, až teprv ke konci roku s nastupujícími mrazy vymizela. V zimě 1855 panovala horečka čili tyfus, kteráž z jara epidemicky řáditi počala. S tím také dostavila se drahota, rozdávaly se takzvané rumfortské polívky pro špitálníky a chudobný lid.

Vysvěcení nového školního domu.

    Po rozhodnutí o stavbě nové školy vybrán stavitel Jan Dušek z Hradce Králové. Na stavbě vyvstávaly neustále problémy, jak ze strany vrchnostenského úřadu, tak i obce, stavba se protáhla až do září 1856, takže se přes 16 let vyučovalo v pronajatém domě. Vrchnost co patron nesla 2/3 nákladů a město, jemuž c.k. výnosem z 29.října 1853 potvrzen statut, muselo přispět 1/3. Při slavnostním vysvěcení školy 14.září 1856 promluvil Antonín Stránský, zvaný Scholasticus, kanovník strážný a vrchní diecézní školdozorce z Hradce Králové. Po vykonaném vysvěcení sloužena slavnostní mše v chrámu Páně. ( Stará radnice a škola dnes čp.126. )

Výstavba železné dráhy přes Smiřice.

    Nejprvnější lopatou do země zapíchnutí stalo se u pardubického nádraží 22.září 1856, a přece již 4.11.1857 po této trati již materiál ku stavbě přiváže býti mohl. Když pak smiřický duchovní a kronikář Mitiska v únoru 1857 se do Jaroměře pro služné pěšky vypravil, poněvadž tehdá nebyla tam železná dráha ani poštovní vůz každého dne nejezdil, tu před městem pozoroval, jak zeměměřiči se svými fangličkáři po poli běhají a praporky do země stavějí a pak dle toho dva střevíce dlouhé kolíky do země zarážejí. Ve Smiřičkách pak musela býti jedna ulice proříznuta, za domkem Josefa Kučery č.65 prořez v zemi učiněn a z vydobyté hlíny prodloužena hráz neb násep k Černožicům. Tento domek č.65, protože se v železné čáře nacházel, musel býti zbořen a odklizen, majiteli pak nový postaven. Pod lednicí bylo třeba od majitelů rovněž stavení vykoupiti a zbořiti, byla však stará a dřevěná, dle odhadu nebyla tedy drahá. Odstraněny byly domky č.48 Josefa Rezka, č.49 Josefa Čecha, č.50 Jana Valáška a č.54 Jos. Kadeřávka.

   Dne 18.května 1858 byla železná dráha z Pardubic do Hradce a dne 20. května 1858 z Hradce do Smiřic a Josefova předána, a tak zkušební jízda zdarma pro pány předvedena. Dne 31.května jel vlak prvně z Pardubic až do Králové Dvora, a pak každých 8 dnů o jednu stanici dál až do Liberce.

Zpěvácký spolek Hanka.

    Heslo Hankovo: „Národy nehasnou, dokud jazyk žije.“
    Již hned r.1862 po příkladu jiných městeček, kde započaly se pěvecké spolky zřizovati, sešli se jak hudby tak i zpěvu milovníci, nejen učitelé, ale i kanceláře úředníci buďto ve třídě, neb v bytě u některého úředníka, každou neděli odpoledne, aby obyčejně kvartet či sextet hrajíce i zpěvem se bavili, ducha svého obveselili a šlechtili. První veřejnou hudební a zpěváckou zábavu řídil Jan Fencl - účetní u mlynáře Batisty v zahrádce u Labe, kde se též hodovalo, hrálo v karty, koulely kuželky a zapisovali nás do spolku. Dne 19.září 1880 navštívil své rodiště pán Mautner rytíř z Markhofu, pěvecký spolek postavil se v půlkruh před dům Ed. Malburga č.7, pak po hudbě a zpěvu provolána „Sláva“ ! Poté deputace odevzdala milostpánu diplom čestného úda zpěvácké jednoty s blahopřáním, načež on dal 100 fl do spolkové pokladnice. ( Spolek likvidován na podzim r.1958, spolkový majetek převzal MNV. Dům čp.7 stával v místě dnešního parkoviště u Daniska.)

Stanovy zpěváckého spolku.

    Nově ustavený zpěvácký spolek přijal své stanovy, ve kterých sobě vytknul: §1 - „Účel spolku jest pěstování zpěvu chorálního, jakož i z toho povstávajícího sboru vokálního, mimo to se má docíliti spolkem svorný, společenský kruh, šlechetná zábava a podporování všelijakých dobrých účelů, ušlechtění krasocitu a zvelebení hudby chrámové“. Spolek sestává z údů činných a přispívajících, ze svého středu volí ředitele, ze 4 údů sestávající správní výbor a pokladníka.

Občanská záložna.

    LP 1862 přičiněním smiřických občanů, nejvíce však purkmistra Karla Sedláčka, vstoupila dne 2.dubna občanská záložna do života. Blahodárně působí podobné ústavy zvláště tam, kde jen menší průmysl, obchod a řemeslnictvo, tak i u nás těmto velmi dobře slouží. Jako vše co nové a zavedeno býti má, od některých nerado zřeno bývá, tak i záložna zpočátku zápasila s mnohými překážkami. Již to byla nemalá obtížnost, že měšťanosta Karel Sedláček nepřijal funkci předsedy, ba ano nechtěl se státi ani údem/členem/, a tak zvolen pan Eduard Malburg, který však trávil mnoho dní ve Vídni, načež zvolen odevšech Jan Bohaboj Mitiska-zámecký duchovní za místopředsedu, aby jej zastal v nepřítomnosti. Dále zvolen Václav Šrámek, důchodní a majitel č.120, za jednatele a pokladníka. Po potvrzení stanov zvolen výbor sestávající z 12 údů, koncem měsíce již čítala záložna 20 - 30 řádných a přispívajících údů.

Chudobinec a špitál.

    Roku 1856 byl císařský erár donucen pro dluhy panství Smiřice a Hoříněves C.k. výsadní rakouské bance ve Vídni na umoření dluhů přepsati. Od ní kupuje r.1862 bývalý panský dům č.111 ( stará pálenka ) Adolf Ignác Mautner, zámožný vídeňský měšťan, nikoliv však pro sebe, ale pro dobročinný skutek. Nechal dům nemalým nákladem rozšíříti, osm světnic zříditi, tu největší v domě co nemocnici upraviti a vším potřebným zaopatřiti. Dne 16.října 1862 byl ústav i církevně zasvěcen, druhého dne pak 8 chudých starců a stařen, tedy 16 osob do 8 připravených světnic zavedeno. Chudobinec zaopatřil nadací a r.1865 předal městu. V dobrém jej následovala jeho manželka Julie Marcelina, jež zřídila dvě nadace, aby vetché stařenky i třesoucí se stařečkové v chudobinci a ve špitále nejen útulek nalezli, ale aby se v něm ani zimou netřásli a nechřadli. Později pan Eduard Malburg, majitel lihovaru a domů č.6 a 7, vlastní bratr pána Mautnera, převzal ještě další opravy a do nemocnice dal vyhotovit krásný nábytek a na plátně malované podobizny svých rodičů a bratří

Prodej smiřického panství.

    Když c.k. vídeňská výsadní banka viděla, že rozsáhlá panství Pardubice, jakož i Smiřice a Hoříněves každoročně o několik tisíc zlatých méně vynášejí, tak sice, že Smiřice, které až doposud vždy přes 50 000 užitku dávalo, ale později za Chrištofa Lenze jen 40 000 po srážce rozličných nákladů přinášelo. Tedy banka viděla se býti nucena panství Pardubice i Smiřice nechat svými úředníky odhadnouti a při veřejné dražbě za nejvyšší nabídku prodati. Panství Pardubice nemaje dvorů, pak v krátkém čase prodáno. Ježto panství Smiřice a Hoříněves 7 dvorů obsahuje, pročež velmi mnoho rolí, luk a zahrad muselo se odhadnouti, rozhodnuto vyčkati až po sklizni a vymlácení obilí. Do Smiřic vyslán z Vídně zkušený hospodář Josef Hruška co kontrolor, aby na všecko bedlivě dohlížel Aby však výnos panství nebyl mnohem vyšší než v minulých letech, tedy mlatci hleděli nejen ve dne ale také i v nočním čase obilí odnášeti, takže pan kontrolor viděl se nucen i sám odnašeče stíhati. Kronikář radil panu Hruškovi, aby si k přehlídce noční 2 lesníky a 2 hajné přibral a nejen sám, ale i také ostatní se ozbrojili. Tak v pátek u dvora Zderaz oboje vrata tajně obsazena a o půlnoci přes 20 mlatců s pytli přistiženo, tu se i střílelo a několik chytilo, ostatní uprchli a tak se dělo i jinde.

    Ředitel c.k. Národní banky ve Vídni šlechtic jménem Pipitz, ve všech novinách na 14.září 1863 oznámit veřejnou dražbu nechal. Celkový úhrn odhadní panství Smiřického činil 2 263 000 fl rak.m.

Jan baron Liebig – senior. ( 1863 - 1870 )

    Poněvadž Jan Liebig při světové výstavě v Paříži pro své nejlepší a nejdokonalejší zboží velkou zlatou medailí vyznamenán byl, v uznání jeho velkých zásluh o řemesla, průmysl a zvýšení obchodu, byl jemu od Jeho c.k. apoštolského Veličenstva císaře Františka Josefa I. rytířský řád železné koruny II.třídy, a pak později i řád III.třídy udělen. Tak při veřejné dražbě ve Vídni roku 1863, zámožný známý milionář Jan Liebig, evropovelko soukenický továrník z Liberce, přes celý odhad ještě přidal a tento Smiřický velkostatek koupil za 2 600 000 fl rak.m. Výminkou bylo, že nový majitel musí předešlé úředníky, kdyby si je neponechal, půl roku ještě v obydlích podržeti a služné jim vypláceti. On však všechny propustil a ponechal si jen zámeckého lékaře Františka Pschorna, Jana Janderku zahradníka a Jana Hehla zámeckého vrátného. Jan Křtitel baron z Liebigu - senior se narodil r.1802 v Broumově jako prvorozený syn soukenického mistra Adama Liebiga, jenž měl 5 synů a 3 dcery. Jakožto majitel továrny v Liberci byl zvolen za poslance pro průmyslová města na zemský sněm do Prahy a později i do říšské rady ve Vídni.

Uvítání nového majitele panství.

    Purkmistrovský úřad nechal rozhlásiti, že nového gruntovního pána slavnostně uvítati hodlá, totiž ustanovil, aby k úctě a slávě pochod z radního domu s hudbou uspořádán byl. Tehdejší měšťanosta Karel Sedláček majitel č.14, s veškerou radou, s učitelstvem z celého velkostatku Smiřic-Hoříněvského, s panským služebnictvem i městským a venkovským lidem vešli v dvůr zámku. Učitelstvo utvořilo zpěvácký spolek, jenžto znamenité a kunštovní zpěvy střídavě s vojenskou josefovskou hudbou přednášeli a posluchačstvo bavili a veselili. Napotom rada v čele s purkmistrem a zámecký farář v zastoupení osazenstva zámku vyšli do druhého poschodí projeviti novému pánu srdečné uvítání a blahopřání ve jménu města Smiřic. Načež gruntovní pán vyjádřil úpřímný dík, doprovodil zástupce na pavlač, z které zprvu v češtině, pak také v němčině srdečnými slovy díkůvzdání shromážděnému lidstvu poděkoval. Následoval střelné rány z bouchačů a z tisíce hrdel voláno sláva! sláva ! To vše událo se dne 1.listopadu 1863.

    Po ukončení slavnosti odebrali se mnozí do hostince U zeleného stromu ( dnes Dvorana ), kdež právě toho času byla kočující divadelní společnost a byl dáván kus od Jana Nepomuka Štěpánka „Čech a němec“, kdež jedna Němkyně a jeden Čech spolu rozhovor mají, kus se vesměs líbil a obecenstvo bavil. Gruntovní pán za sebe a nás v první řadě zaplatil 50 fl a kronikář měl tu čest, že musil místo vedle něho přijmouti.

Oprava smiřického zámku v r.1864.

    Jan Liebig, jakožto nový majitel panství a zámku si předsevzal,velký vrchnostenský čtyřkřídký zámek, který od prodeje v roce 1780 ponechán byl v špatném stavu, k pohodlnému a skvostnému bydlení upraviti. Tak sice, že k bydlení nejméně 30 hostinských pokojů ve dvou patrech, po velkoměstsku a vrchnostensku se všemi možnými pohodlími a nádherou ozdobiti a zaopotřiti nechal. Nejprv však, poněvadž celý kryt zámku se starým šindelem pozůstával a lety tuze ďouravý byl, celá střecha nejlepší břidlicí přikryta byla, která již 20 let beze vší opravy pozůstává, a také hromosvodem a větrovou korouhvičkou a rafiky čtyř větrů opatřena jest. Tvořící ruka nového gruntovního pána velkým nákladem celé druhé patro nejprv opraviti musela, aby prozatímně v prvním poschodí bydleti mohl, po dlouhou dobu totiž místnosti i podlahy od vlhka trpěly. Liebig nechal povolat mistra stavitelského a učeného architekta z Liberce a malíře pokojů až z pruského města Berlína, kdežto malba jednoho neb druhého pokoje za 80 ba až 100 zlatých vyjednána byla.

    Když pak náklad na nový pevný most labský, u bývalých masných krámů, u Čeňka Slezáka č.128, ( u malého stadionu ), na cestě k zámku vedoucí, vypočten byl na 1 200 fl, tedy ustanovil Liebig vystavěti most na svůj náklad a městský důchod že mu 400 ve 4 ročních lhůtách spláceti bude. Tento most byl pevný, však ale nedokonalý, měl tu chybu, že vždycky po několika letech potřeboval opravy.

Výstavba parní pily.

    Lesy na panství smiřickém přinášely důchodu znamenitý výtěžek, však ustanovil si nový pán za hranice české přes Liberec do Saska, za kovové stříbrné po dráze vyvážeti, umínil si zde ze dříví prkna, fošny, latě i pro dráhy prahy nařezati aby tato dovážka lehčí se stala. Odeslal zdejšího stavitele Josefa Valáška z č.104 do míst, kde již parní pily měli, aby dle toho velkolepou pilu zřídil. Roku 1864 koupilo se nejprv 7 železných strojů - katry zvané, potom ještě 3, tedy úhrnem deset. Jistě stál každý jeden přes 500 fl, řezání dřeva však víc než 300 000 čistého výtěžku ročně dávalo, vejroční mzda dělníků u parních pil obnášela 50 000 fl. ( Pila stávala v místě opravárenských dílen st. statků, vedle cukrovaru.)

Stavba lednice na 1000 vozů ledu.

    Ačkoliv již velmi dávno nacházely se dva tuze dlouhé pivní sklepy v západním návrší ve Smiřičkách, tak přece shledal nový majitel, že jsou pro budoucnost nepostačitelné, poněvadž on pivovarnictví ve velkém prováděti obmejšlel. Gruntovní pán ty dva domky na návrší č.53 a 54, Jana Čecha a Václava Chládka, zakoupil a nechal zbourat, všechnu zem skopat, pak přiveženy velké balvany a pískovce a vše klenbou roku 1864 zakončeno, s kapacitou 15 000 věder piva. Výhodou bylo místo blíže železné dráhy, aby pak tento ležák - staré pivo na všechny strany rozvážen býti mohl, takže napotom výroba piva v r.1865 se zdvojnásobiti mohla a vynesla 25 000 věder. ( vědro=34 až 40 pint= 47 až 78 litrů )

Malburg bojuje v Mexiku.

    Arcikníže rakouský Ferdinand Maxmilián vyhověl mexickým vyslancům a r.1865 přijal císařskou mexickou korunu, vojenskou pomoc přislíbila Francie, sám pak verboval vojáky dobrovolníky, výminkou bylo, aby byli katolíci a již ve vojsku sloužili. Císař měl však v Mexiku i stranu nepřátelskou, s níž byl nucen vésti stálé šarvátky a bitvy. První vítězná bitva rakouských dobrovolníků se konala v únoru 1865 a v ní se vyznamenal pan Adolf Malburg, starší syn zdejšího továrníka a majitele domů č.6 a 7, který jakožto výborný jezdec dostal s eskadronou koňáků obtížný úkol, jenž znamenitě vykonal, načež byl povýšen na majora, ano i zlatou medailí ozdoben. Ze zdejších synů tam byl ještě Sourada, co vojenský sluha pana majora Malburga. ( Obdržel vyznamenání za statečnost.) Dík zradě svého generála byl Maxmilián zajat a zastřelen. Jmenovaný Sourada se po svém návratu z Mexika stal městským strážcem. ( Policajt Sourada byl otcem sklenáře Josefa Sourady )

Válečné přípravy.

    Již počátkem června r.1866, před vedráním pruského vojska do našich zemí rakouských, vyšlo od vlády uctivé vyzvání, aby z lásky k vlasti nějaké domy neb místnosti za lazarety pro raněné, dobrovolně a bez zaplacení zříditi majitelé velkostatků nechali. Dobrosrdečný pán Liebig nechal celý prostorný zámek v Hoříněvsi pro 40 raněných vším potřebným obstarat, i mladého lékaře Karla Rosu ustanovil a platem zaopatřil. Příkladu následovala i městská rada, která se uvolila ve školním domě přijmout 20 - 40 raněných a lékařskou pomoc od zámeckého lékaře Pšorna obstarati.V té době vzdal se Karel Sedláček purkmistrovství i pošty a s rodinou úprkem opustil město. Pošmistrem se stal Václav Šrámek, důchodní z č.120, purkmistrem pak Jan Čeněk, koželuh z č.91.

Lazaret ve škole..

    Za války s Prusy přijelo dne 1.srpna 1866 po železné dráze mnoho raněných bojovníků, mezi nimi i 10 saských, poněvadž Sasko tehdy pomáhal Rakousku. Ředitelem Smiřického panství byl tehdy rozený Sas Bernard Platzer, ten se svých krajanů ujal a nechal je převézti do školní třídy, kdežto se nacházely nové slamníky, deky a vše co v nemocnicích zapotřebí bývá a tu je převzal zámecký lékař Ferdinand Pšorn. Napotom přiveženo ještě 12 raněných pěšáků od polského pluku. Ku chvále smiřických musím říci, že se hned 12 zámožných měšťanů obětovalo a obědy jim posílalo. Ku chvále pana Malburga třeba poznamenati, že když již vycházeti mohli a na skleničku se zastavili, tak od žádného raněného peněz nepřijal. Naproti tomu byl nevděk od vlády, když zámecký lékař Pšorn, který mnoho raněných léčil a denně navštěvoval, od rakouské vlády žádnou odměnu ani zlatý křížek neobdržel.

Výcvik vojska.

    25.dubna 1866 byli do Smiřic ubytováni vojáci z Josefova, 7-má baterie jízdních dělostřelců. Tato baterie obsahovala v době válečné 8 děl, v pokoji jen 4, nebyla však patřičně vycvičena a vyzbrojena, pročež za posledním stavením na Hatích jim louka vykázána a tam od časného rána se cvičili, pak po vyzbrojení odebrali se do Chlumce. V květnu přijela z Josefova 5-tá baterie při níž se nacházelo 150 koní, po ní přibyla 1.a 2.setnina, ubytovány byly tak, že i sebe méně zámožný majitel musel 2 mnohdy i 4 muže vším zaopatřit. V zámku byl ubytován major Cibulka se svým příručím a oba ze zámecké kuchyně celou stravu bez placení dostávali.

    26.června očekávali jsme na zdejším nádraží rytíře Ludvíka Augusta Benedeka, nejvyššího velitele severní rakouské armády s celým generálním štábem, jenžto očekávali nepřítele u Olomouce a Prušáci vrazili do Čech u Náchoda, tak Benedeka zmejlili, proto zde musela armáda ve třech dnech přesunuta býti. ( Benedek byl od 1.7. do 3.7. ubytován v Hradci Králové, v zájezdním hostinci „U města Prahy“ čp.17, dnes dům kde je prodejna Skaličan, u Tesca, na domě je pamětní deska. )

První střety s Prušáky.

    Dne 27.června 1866 nastal první nepřátelský boj, v kterém bojovaly 4 rakouské brigády. Odebrali jsme se k hospodě Zavadilce nad sklepy, tam k pozorování od střelby kouř bylo vidět vystupovati a Prušáky k Jaroměři táhnouti. Abychom tím lepší jistoty nabyli, vsedl Albert Malburg na jízdní kůň a jel až ke Chvalkovicím, tam pozoroval boj, však když našinci ustupovali, tedy i on byl nucen nazpět ujížděti. Téhož dne odpoledne všichni císařští úředníci v Jaroměři od hejtmanství, soudu i berního a poštovního úřadu sebrali své pokladny, naložili vše na vozy a ujížděli k Hradci a do Kuklen.

    Dne 28.června trval přesilný boj až do 5-té hodiny odpolední, pak našinci přesile ustoupiti museli a tak přišli Prušáci do České Skalice. Odpoledne přijely do Smiřic kyrysnické pluky Windischgrátzské brigády a tři baterie dělostřelců, tábořily na panských lukách v Hatích. Vojenští kaplani ode všech pluků odebrali se k zámeckému knězi, mimo kaplanů naší diecéze byli zde kaplani polských a uherských pluků a všichni si stěžovali na holohlavského děkana Pokorného, že žádného, ani Makariuse- svého dřívějšího kolegu holohlavského kaplana a nyní kaplana kyrysnického pluku č.8, přijmout nechtěl.

Prusové postupují.

    29.června blížili se již Prusové k Jaroměři, však pravé křídlo rakouských silně tlačilo a tak stočili se ke Dvoru Králové a tam se později spojili před Miletínem se slezskou armádou korunního prince Bedřicha. Dne 30.června 1866 vysokým nařízením železné šíny na všech kolejích nádraží v Jaroměři odstraněny a z nádraží všechny mašiny, vagóny k zachránění do Smiřic zaveženy. 1.července oznámeno, že toho dne odjede již poslední vlak z Josefova do Pardubic a že tedy tímto vlakem všichni se zachrániti musejí. Na zdejším nádraží jen strážník Štěpán Daněk, uherský vysloužilec zůstal a kronikář Mitiska také nejel, ač na zámku jen dva úředníci pozůstali, totiž Antonín Gottstein kasír a J.Volnar, početvedoucí /účetní/ a vydavatel piva. 2.července přijely 4 pluky husarů ke Zderazi kde se rozložily, později přišly ještě dva pluky pěší. Z lednice přiveženy plné vozy piva, od Malburga kořalka a víno, hotově se však nic neplatilo, vždy napsána cedulka a velitelem podepsána. Všichni uherští i druzí plukovní kaplani pohoštěni byli u zámeckého kněze, pak doprovozeni do ležení u Zderaze.

První Prušáci ve Smiřicích.

    Dne 3.července 1866 před 4 hodinou ranní byli jsme všichni strašnými ranami děl z hlubokého spánku vyburcováni a hned jsme usoudili, že očekávaná hlavní bitva započala. Pisatel odebral se hned na náměstí, aby vyzkoumal, jak daleko jest boj od Smiřic a zda naše město bitva zasáhne. Z přenesmírné síly hromových ran z děl jsme uznávali, že nepřítel blíže Hoříněvsi býti musí. Řeč vedli jsme před domem pana Malburga č.6, tuť on najednou zvolal: „Koukněte, tu jsou již Prusi“ ! V udivení uzřeli jsme oddíl pruských koňáků, mířili bambitky před sebe a obsadili most u zámku. Malburg nechal rychle osedlat koně, vzal zásobu peněz 8 000 fl a odjel, aby je někde na poštovním úřadě odevzdal. Protože je již ani v Hradci ani v Pardubicích převzíti nechtěli, tedy dojel až do Litomyšle a odtud byly do bezpečnosti do Vídně poslány. Co však měl činiti kronikář? On musil studenou krví bez bázně skrz husary do zámku projíti, mnohé věci ukrýti a zapakovati, pak rozličné pokrmy přichystat, kdyby snad Smiřice opustiti musel. Hladový lid čekal již u pekaře Sehnoutka č.10 na chléb, až jej z pece dobývati bude. Sám odebral jsem se do farního domu v Čibuzi, kdežto můj dobrý přítel Václav Sovák a z věže od zvonů pozorovali jsme okolí Chlumu, za ustavičného hřímání děl. Nepřítel měl tehdáž přes 800 polních děl, Rakušané a spojenci také skoro 800 kusů, takže střelby nebylo konce.

Nešťastný hlavní boj blíže Chlumu.

    Ke 4 hodině odpolední musela naše armáda rychle hleděti se zachrániti, poněvadž střelivo již vypáleno a nové nedoveženo, zahazovali zbraně i pláště a spěchali do Všestar a Kuklen. Všichni naši vojíni toužili jen se dostat přes Labe na druhý břeh, k tomu nechal velitel hradecké pevnosti otevříti Pražskou bránu pro prchající vojsko a Slezskou branou je opět vypustiti. Odpoledne o 5 hodině pozorovali jsme z Čibuze, že nepřítel do Smiřic nepřitáhne, neb vojsko obrátilo se ke Stěžerám. Po návratu z Čibuze, ještě o 1/2 10 hodině z kusů u Hradce slyšeli jsme střílení a tím byla 3.července 1866 nešťastná hlavní bitva ukončena. Dle zpráv ztráta Rakouska činila 36 až 40 tisíc mužů a 170 kanónů, naproti tomu ztráta pruská činila 10000 mužů. I když rakouské vojsko všude mělo výhodné posice na kopci, Prušáci tak musili do návrší se drápat a naše vytlačiti, přemoci, což se jim jen tak stalo, že měli pušky jehlovky, že Prušák 5 ran vykonal nežli Rakušan jednu, a pak že byli vždy ve větším počtu. V několika dnech pak přišli Prušáci až do Vídně, když ale již mělo býti s Rakouskem zle, tuť se obrátilo na Napoleona Bonaparta III. a ten vymohl příměří, boj tedy nebyl ukončen. 25.července bylo příměří prodlouženo a hlavní podmínky míru mezi Rakouskem a Pruskem dohodnuty a na papír posazeny.

Potyčka ve Smiřicích.

    9.července 1866 objevil se u nás oddíl Prušáků v čele s poručíkem, jenž kázal odkrýt labský most. Došlo k rozepři se zdejším kovářem a vysloužilcem Exnerem, jenž jediný německé řeči rozuměl. Ten pak rozezlen mrštil jedním vojínem z mostu do Labe, pak čelil útoku poručíka, toho strhl s koně na zem a kord mu z ruky vytrhl, utekl se pak do pevnosti Josefov, kde dobytý kord předal k opatrování. Druhého dne, jak se předvídalo, přišlo jedno oddělení Prušáků a vyžadovalo vydání kováře a navrácení kordu. Smiřičtí rukojmí pak odvezeni pod vojenskou dohlídkou do tábora Prusů u Litiče, dva pak propuštění a jen Albert Malburg, jakožto znamenitá osoba v zástavě podržen na tak dlouho, dokud město Smiřice kováře a kord nevydá, pakli se tak nestane, tedy obyvatelé města velké potrestání mají k očekávání. ( O den dříve Prušáci sebrali Exnerovi všechno kovářské nářadí a materiál, měl tedy důvod být na ně rozezlen.)

    Kovář Exner, aby život zachránil i s rodinou uprchl do Uher, žádost A.Malburga k pevnostnímu veliteli o vydání zbraně byla rovněž marná. Však nakonec uznáno, že mnoho pokrmů, piva a sudů kořalky z malburgovy továrny pruské vojsko získává, že kovář nebyl smiřický měšťan ale cizí a tak viděl se 12.července pruský velitel Malburga propustiti a městu milost uděliti, však ale pod příslibem, že se chtějí vynasnažiti Exnera lapnouti a Prusům vydati, k čemuž písemný revers jménem celého měšťanstva vyhotoven a podepsán. Koncem července přijechali do Smiřic jak obyčejně oddělení Prušáků, asi 40 mužů, aby dva neb tři krávy či voly odtud odvedli, neboť ve vsích krávy své někam zavedli, kdežto zde ve dvorech museli dobytek držeti.

Krádež pruských koní.

    Někteří vesničané v Holohlavech a sice Kučera-hrobař, Andrejsek a Zilvar nabyli přesvědčení, že jak Prušáci i oni si koně lehkým způsobem opatří, pročež odebrali se do pruského tábora a chytrým a lstivým způsobem odvedli jim dva koně v domnění, že ti si snadno jiné zaopatří. Prušáci tím rozhněvaní přišli do Holohlav k představenému a pod pohrůžkou trestu pro celou vesnici vynutili si navrácení koní a vydání zlodějů. Dva ze zlodějů však již uprchli do polí, a tak ten třetí musel oznámiti kam koně zavedli a od Prušáků pak holí tak nelidsky dobit, že mnoho tyhodnů nemohl z postele povstati.

Návštěva pruského prince.

    Dne 21.srpna 1866 přijeli vlakem na smiřické nádraží z Pardubic pruský princ Albert a jeho pobočník i služebnictvo a přáli si bojiště u Chlumu uzřeti a prohlédnouti, k nim se přidal i princ z Brunšvigska a jeden Angličan. Pisatel těmto pánům přislíbil ve Smiřicích fiakristu zaopatřiti a tak poslal jsem hned pro Josefa Feigla , kterémuž za tu cestu 10 fl zaplatili. 26.srpna přestala činnost všech pruských úředníků na zdejším nádraží a tu přišel opět rakouský přednosta a další, kteří všechno od Prušáků převzali, jenom telegraf pozůstal ještě krátký čas v pruských rukách.

Návštěva France Josefa I.

    Ve všech novinách tehdáž oznámeno, že Jeho c.k. veličenstvo císař Franz Josef I. bojiště osobně prohlížeti bude, kterouž návštěvu ještě v roce tomto 1866 provésti hodlá. Dne 1.listopadu přijel vlakem do pevnosti královéhradecké, kdežto smuteční bohoslužbě v chrámu sv.Ducha přítomen byl. Potom všechno to odjelo po císařské silnici na dlouhé návrší na Chlumu, tu vše se zármutkem pozoroval a soucitem přemožen nějaké slze vyjevil.Napotom odebral se císař s družinou do Hoříněvsi, kdežto od gruntovního pána Liebiga dobře zařízený lazaret prohlížel. Přípravy k slavnému přijetí mocnáře nesměly se konati, poněvadž přehlídka tato byla více smuteční než oslavující. 3.listopadu přijel zeměpán do pevnosti Josefov a uděloval audienci neb slyšení u císaře. Předpuštěn byl právník Mikuláš Trmal a žádal jménem Jana Liebiga o odškodnění dle předložených rakouských i pruských výdejních lístků za dobytek a sudy piva vojsku vydaných. Pak byl ze Smiřic slyšen Eduard Malburg, též v nápodobné písemní stížnosti za kořalku, víno a ocet. Poněvadž Liebig tehdáž přes 40 důstojníků zdarma stravoval a způsobenou škodu okolo 172 000 fl státu později daroval, tedy bylo mu uděleno šlechtictví pro něho i jeho rodinu a od téhož času nazýván byl Jan baron z Liebigu ( 1868 ). Z uznalosti nechal blíže Chlumu vyhotovit znamenitý památník.

    Po Smiřicích rozšířena zpráva, že druhého dne, v neděli 4.listopadu 1868 o 7-mé hodině ranní, vlak s císařem na smiřickém nádraží zastaví. Nařízeno tedy čestnou bránu postaviti, bouchance a střelné hmoždíře i hudebníci aby byli na protějším návrší připraveni a hodnostáři na peronu nastoupeni. Když vlak zastavil, císař se svým prvním ministrem vystoupil a odešel k nám na peron, kdežto jsme v první řadě stáli: Jan Čeněk purkmistr, zámecký farář, pan Trmal právník a Bernard Platzer co ředitel panství a učitelé. Pak opět mocnář nastoupil do svého vlaku a odjel přes Pardubice do Vídně. V holohlavském kostele v té době probíhá ranní bohoslužba, tedy ani děkan Pokorný ani kaplan Josef Procházka nemohli se uvítání zeměpána zúčastniti.

    Když pak jaroměřský hejtman Josef Lhota způsobené v obcích škody vypátrati a sepsati měl, tedy jako skrblý žid smlouval, a tak každému chuďasu strhoval, jen aby erár nemnoho vydati musel a u vyšších úřadů krásný obrázek si pro sebe vydobyl. ( V roce 1866 zavedena na obecných českých školách čeština jako výhradný vyučovací jazyk s nepovinnou němčinou. )

Četníci ve Smiřicích.

    V Čechách byla všechna města r.1850 četníky podělena, a sice do každho většího města přiděleni byli dva muži a jeden závodčí. Toho roku 1850 nebyli ve Smiřicích žádní četníci, až pro bezpečnost a jmění měšťanů ukazovala se potřeba, tedy zdejší pan purkmistr r.1867, po té pruské válce zakročil, jenž byl majetník velkého domu č.14 Jan Bek, připravil ve svém domě dva pohodlné pokoje se vším patřičným nábytkem, pak v jednom pokoji bydleli dva četníci a v druhém velitel. Napotom, po několika letech bydleli četníci u Vincence Slezáka v čp.128.

Výstavba restaurace „Na lednici“ a cukrovaru.

    Po 4 letech, tedy v roce 1868, nechal Liebig nad lednicí zříditi restauraci, u ní dlouhou prkennou verandu od zdejšího stavitele Josefa Valáška z č.104, před ní pak rondel, kdežto letního času přijede z Josefova vojenská kapela, asi 50 hudebníků a k obveselení obecenstva koncerty na rozličné nástroje foukací, zvoní cí a bubnující provádí. Rozeslány tištěné pozvánky, takže 6.září 1868 po prvé se koncert odbýval, vstupné se platí pán 30 a ženština 20 x. ( krejcarů )

    V tom čase započala také výstavba cukrovaru, neb gruntovní pán na podzim roku 1867 měl ten plán, aby u panského dvoru Zderaz a u samé železné dráhy vystavěl cukrovar, jenž 200000 centů cukerní řípí by zpracovati mohl. Stavitelem byl Fr. Sedláček z České Skalice, který napotom v Semonicích helvetskou modlitebnici, což někteří kostel nazývají, do stavby převzal. ( Cukrovar ukončil činnost v r.1988, tedy po 120 letech. )

Liebig raněn mrtvicí.

    23.ledna 1868 o polednách seděl Liebeg u stolu a obědoval, tu listonoš přinesl psaní s neočekávanou zprávou, že jeho zeť v Paříži upadl v obchodě, že jest bankrot. V tom okamžení ranila jej mrtvice na pravé straně celého těla, ano i také na jazyku. Povolán vyhlášený doktor profesor Jakson, tedy odvezl ho s sebou do Vídně, aby jej měl ustavičně po ruce. Gruntovní pán pak dále bydlel ve druhém poschodí zámku, aby však ve svém ochrnutí na čerstvém vzduchu v parku osvěžiti se mohl, povolal z Liberce svého stavitele J.Sačkra, který ve 14 dnech pohodlné spouštědlo neb výtah do parku zřídil.

    Později, totiž dne 1.března 1868, byl Jan Liebig s celou svou rodinou povýšen do svobodného stavu – baronů, tak tedy musíme jej nyní baronem jmenovati. Pan baron byl dvakráte ženat: Poprvé s Marií Terezií dcerou továrníka Múncberga z Jiřetína, oddáni byli r.1832, s ní měl 9 dětí, pak byla dvojčata, při nichž r.1848 zemřela. Druhá manželka jest nyní vdova Marie Luisa Karolína Jungnikl, taktéž dcera továrníka, spolu měli 4 syny.

Popis města z roku 1870.

    ( Dle topografického slovníku Jana Ortha a France Sládka.)
Město při Liberecko - Pardubické dráze, s rameny Labe, přes kteréž 3 kamenné a 3 mosty dřevěné vedou, 156 domů, 1270 českých obyvatel.
- kraj Královéhradecký, okresní soud v Jaroměři
- do hvězdy vystavěný kostel sv. tří králů
- při kostele od r.1755, zvláštní nadací hraběnky Marie Terezie z Gastheimu
rozené Šternberkové, ustanoven zámecký kněz
- důkladná městská radnice, 4 třídní škola
- městský hostinec „U zeleného stromu“ č.123
- pivovar na 30 sudů piva, ročně se vaří 5280 věder a rozsáhlý lihovar
- městský chudobinec č.111, kdežto bývala vinopalna, městu daroval pan Adolf rytíř Mautner z Markhofu
- čtyřposchoďový parní mlýn
- restaurace „Na lednici“ ( Restauration am Eiskeller )
- rozsáhlá cihelna na vypalování kamenným uhlím
- dráha se 4 kolejemi
- parní pila a jeden z největších cukrovarů v Čechách
- v tomto roce zřízena lékárna a propůjčena Vincencovi Nieveltovi


Smrt barona Liebiga.

    Dne 16.července 1870 zhoršila se choroba pana barona, narychlo povolán zámecký lékař Pšorn i farář, kterému sděleno, že jest zle a nemocný musí ještě dnes svátostmi umírajícího zaopatřen býti, což se i stalo. Ve 12 hodin přišla nejstarší dcera Marie Pavlína k duchovnímu a plačky sdělila- otec zesnul, jdou se mnou k jeho posteli a zastavila hodiny. Hned posláno ke kostelníkovi, aby zvonil největším zvonem umíráček. Druhého dne přijeli z Prahy dva doktoři lékařství, kteří mrtvolu jeho nabalsamovali, ta v dvojité rakvi pak v zámeckém chrámu vystavena byla. Lidé hrnuli se kde kdo byl do kostela, neboť ta dvojrakev měla skleněné okénko, tak jeden každý na stupeň u rakve vystoupiti a uvnitř smrt spícího spatřiti mohl, což ve Smiřicích bylo až doposud něco nevídaného. Pohřben byl dne 19.července do rodinné hrobky v Liberci.

Jan baron z Liebigu – junior. ( 1870 - 1881 )

    V testamentu ustanoveno, aby po smrti otce jeho tři synové Jan, Jindřich a Theodor a pak ještě zeť Josef, ještě 10 roků majetek ponechali v spolku, aby se celé dominium bezpečněji udrželo, a po celý tento čas má míti Jan jakožto nejstarší hlavní vedení a řízení a vše dále zlepšovati, tak se r.1870 ujal panství. Dle rodokmenu prvorozený syn Ludvík se narodil r.1833 a téhož roku zemřel, druhorozená byla dcera Marie Pavlína nar.1835. Jako třetí se pak narodil Jan Josef Mauric Liebig 11.srpna 1836, roku 1862 pojal za manželku Leopoldii Terezii rozenou Mayerovou. Ekonomie neb polní hospodářství ponecháno na starosti řediteli Karlu Fidlerovi, kterýžto zrozen v Německé říši a v Sasích v hospodářské škole vzdělán, r.1868 stal se ředitelem smiřického panství na doporučení pána D.K.Weinricha, jenž pojal za choť baronku Gabrielu, dceru Liebiga.

Rozšíření zámeckého parku.

    Po koupi panství r.1863, nechal hned gruntovní pán u zámku zřídit prostorný park neb libosad, místo ovocných jen ušlechtilé divoké stromy a keře vysazoval, za pivovarem štěpnici na kuchyňskou zahradu změnil, v ní pak založil skleník a pařeniště.

    Jeho syn Jan pak r.1870 velikým nákladem, neúnavnou pílí a krasochutí v díle pokračoval. Aby tento park mohl být zvětšen a zarovnán, tedy hleděl přikoupit i domy při okraji parku stojící a sice dům č.130 přináležející Janu Hájkovi krejčímu za 1800 fl a dále vedlejší stavení č.129 po Anně Beranové,kde však za toto místo již 3 000 fl zaplatiti musel. Hned toho roku na podzim každou planinu se vší horlivostí cizokrajnými keři osázeti hleděl, pomocí zahradníka Jana Janderky z č.146 v krátkém čase francouzské a anglické sady cestičkami propojeny, ano sem i tam na přiměřených místech sedanky každého chodícího k zastavení vábily. Na západní straně zřízena dlouhá veranda z řezaných prken, jenž v krátko divokým vínem obrostla a tak pravou okrasou parku i města byla.

Zvelebení zámku.

    Napotom přičinil se pan baron junior, aby také první poschodí zámku bylo skvostně opraveno, 27 komnat s kulečníkem, s drahocennými obrazy a předměty opatřeno. I po prodeji panství císařské rodině Habsbursko-Lotrinské pozůstalo vše nezměněno, i rozličné starožitnosti, zbraně a obrazy. ( Ze dvou posledních zařízených inspekčních pokojů odvezl údajně vybavení za války Wehrmacht. ) Vším právem můžeme tedy dáti dokonalé svědectví Janu baronu z Liebigu, který zde panoval od 16.7.1870 až do 1.9.1881, že skvostně zvelebil nejen zámek ale i celé okolí, pro budoucnost bude vždy tvůrcem chvalitebným.

Jmenování osobním farářem.

    Dne 6.února 1857 byl Jan Mitiska ustanoven co fundační zámecký kaplan a patřilo mu vejroční služné z náboženského fondu od r.1840 ve výši 182 fl 40x. Dle návrhu vikáře však jeho žolda zkrácena na 163 fl 30x, takže bídný jeho stav jest ještě bídnější. Až po třech letech docílena náprava a škoda ve 12-ti splátkách nahrazena, neboť veškeré prosební žádosti byly u zdejšího vikáře a některé u konzistoře zadržovány. Roku 1872 byl dle pochvalného dekretu fundační zámecký duchovní Jan Mitiska uznán a jmenován, od biskupa Karla Hanla, co osobní farář. ( Nejspíše barona Liebiga, čestná funkce s finančním přilepšením.) V tomto roce zřízena na nádraží telegrafní stanice.

Pět dnů děkanem.

    Napotom churavý farář v Dobřenicích Josef Ryba toužil po nějakém místě s kaplanem, aby v churavosti nemusel nic pracovati, žádal proto děkanství v Holohlavech, kdežto byl patron Jan baron Liebig. Pan farář Ryba byl na děkanství ivestiturován dne 15.dubna 1875, když pak skládal tuhou přísahu přišlo mu zle, musel asi půl hodiny odpočívat a pak přísahu dokončil. 20.dubna jel k vikáři Sedláčkovi, při cestě zpět dojel do Hradce kde mu přišlo opět zle a večer tam zemřel. Pohřben byl v Dobřenicích, kronikář i jiní kněží jej doprovodili, děkanem holohlavským byl tedy pouhých pět dnů.

Druhý zkoušený učitel.

    Poněvadž při ustavičném přírůstku školních dětí již nepostačovaly ani tři třídy, vynasnažila se městská rada r.1876 ještě jednu třídu zříditi, pročež upravena místnost v 1.poschodí radnice, kdež před tím bývalo obydlí písaře a napotom byl vypsán konkurs na 2-hé místo zkoušeného učitele. Rada vybrala Karla Macháčka, jenž byl atestovaný r.1858 a byl již expositním učitelem ve vsi Bližňovice, byt mu byl vykázán v radním domě. V tomto čase stoupl počet školních dětí z 221 na 360, rozděleny byli do čtyř tříd, se dvěma učiteli a dvěma podučiteli. Školní docházka prodloužena do 14 let.

První placený katecheta.

    Roku 1857 byl J.B.Mitiska ustaven co fundační zámecký duchovní a poněvadž František Pokorný, děkan a vikář v Holohlavech, byl již přes 60 roků stár, tedy v dobrém dorozumění převzal od něho vyučování nábožnosti ve smiřických školních třídách, což 20 let pilně vykonával, jak za to ne peněžitého platu ale chvalného dekretu od biskupské konzistoře a od purkmistra obdržel. Později dle nového zákona byla městská rada povinována holohlavskému kaplanovi za to do smiřické školy docházení 60 fl r.m. vejročně vypláceti. Tak se r.1876 stal Ignác Wagenknecht prvním placeným katechetou, druhým byl od r.1879 Josef Kousal.

Požár přádelny Václava Batisty z č.110.

    Dne 27.června 1876, asi o 8 1/2 hodině večerní stál zdejší kronikář u svého obydlí v zahrádce, tu znenadání uslyšel silnou ránu na veliký zvon a nato pak druhou a více na zámeckém kostele, tu obrátil oči kde jest asi oheň, neb to musí býti ve Smiřicích a tu již jsem slyšel křiky:,,továrna Batisty na len hoří“. Všechno to běželo k továrně a poněvadž tato od zámku není daleko, tak brzo značný počet lidstva sběhl se ke mlýnu a přádelně, jenž byla zadní oddíl mlýna pod jednou pokrytou střechou, z které pracovníci před hodinou domů odešli. Když tam pisatel přišel, tu uzřel, že mladíci- tovaryši a pomocníci ve všech místnostech balíky krásné příze z oken k zemi z prvního poschodí shazovali, v druhém poschodí již hořelo. Ve dvoře stojící lid sotva balíky dopadly, již do vedlejšího stavení č.109, též Batistovi náležejícího, je odnášeli. Když však požár i na přední díl stavení se rozšiřovati počal, což ovšem ti rychle pracující mladící viděti nemohli, tu musel kronikář křičeti: ,,Již dosti, všichni dolů a zachránit se, již vám hoří nad hlavou“. A v pravdě byl již svrchovaný čas, že skákali dolů tito mladíci, jichžto jsem ani nemyslil, že jich tam tolik bylo asi 20 a běželi po schodech na dvůr.

    Nyní byl také již čas, aby stříkačky svou činnost započaly. Tu byla nejprvnější ze dvora Zderaz, pak zdejší smiřická, napotom přibyla také stříkačka z Jaroměře, tedy jeden konec šlauchu vložil se do Labe a mohli jen pořádně pumpovati. A tu bylo slyšeti:,,Dělejte místo, ustupte stranou“ ,ohlédnuv se, viděl jsem velociped, na něm seděl velitel dobrovolných hasičů z Jaroměře, cestou přijížděl od Holohlav, aby nám sdělil, že jeho mužstvo hned za ním přiběhnou a tito přinesli s sebou žebříky a háky, pak vodní šlauchy vloženy do vody, hned se začalo pumpovati a tak ohnivému živlu v dalším rozšiřování odpor činěn. Továrna hořela ve všech poschodích, že nebylo již ničehož k zachránění, neboť také anglické stroje stály dlouho v plameni až do 11 hodiny předpůlnoc, když s hromovým praskotem vše se propadlo. Blízko hraničící domky č.111 a 112 od tohoto požáru naštěstí zachyceny nebyly, v čemž ovšem prospělo, že bylo bezvětří.

    Druhého dne navštívil kronikář rodinu Batistovu, aby je poněkud v neštěstí potěšil a tu jemu Františka Batistová vyprávěla, že manžel jest na Moravě a kupuje tam len. Poslala mu telegrafickou zprávu do Hlinska a do Svratky, kojí se tedy nadějí, že snad po železné dráze brzy se domů navrátí. Po několika dnech přijel majitel továrny po dráze, i také dostavil se komisař od pražské pojišťovny, tedy odškodnění vypočítalo se na 117 000 fl rak.měny. ( zlatých ) Napotom chtěl Batista spáleniště prodati, poněvadž však každý kupec obával se stavby, umínil si, že tedy stavěti bude, ale ne továrnu, nýbrž kuštovní mlýn, amerikánský aneb francouzský a to takový, který by všechny vůkolní opanoval a převýšil. Nechal vyhotovit stavební plán, který provedl zdejší mistr stavitelský Josef Pekárek z č.55. Stavbu započal 15.března 1877 a ukončil r.1878 dne 1.ledna, tak na ten den započalo se mnoho obilí mlýti.

Nový železný most.

    Roku 1877 město Smiřice odhodlalo se docela nový, železný most dle anglické konstrukce přes Labe vystavěti, jaký jest v Králové Dvoře, dle návrhu však státi bude 8000 fl. Ze znamenité železné továrny knížete Fúrstenberga všechno železné i také kováři a zámečníci obstaráni, kteří pilně pracovali tak, že po 6 tyhodnech do 10.října, k smiřickému posvícení dohotoven byl. Na zkoušku bylo 20000 pálených cihel na most vyloženo, od inženýrů věci znalých vyměřena geometrická poloha a výška, asi po hodině opět měřili a shledáno, že pod tou tíží se most jen asi o 30 mm snížil. Po odstranění cihel se poloha zdvihla a snížení činilo jen asi 10 mm. A tuť učiněn úsudek, že i největší kanóny a formani s nejtěžším nákladem vždy bezpečně přes tento most jezditi mohou. ( Šlo o most u „malého stadionu“, zrušen při regulaci Labe.)

Dobytčí a obilní trhy.

    Roku 1877 zavedeny dobytčí trhy a to: I.první úterý po hromnici, II.v úterý před sv. Jiřím, III.outerek po navštívení Pany Marie, IV.úterý po sv. Havlu a V. v úterý před první nedělí adventní, za což dle doslechu zaplacena taxa 120 fl. Trhy obilní zavedeny v r.1880, konaly se každou středu. ( Trhy obilní byly na ploše mezi Malburgovou továrnou a mlýnem, stejně jako trhy výroční, při nichž stavěli obchodníci před domy dřevěné boudy. )

Zhotovení baldachýnu.

    Poněvadž k procesí potřeba byla nebesa, totiž baldachýn, tedy provedena sbírka, koupen bílý damašek a baldachýn nechal se u Voršilek v Kutné Hoře r.1877 zhotoviti. Baldachýn tak přišel na 118 fl 50 x, práce od jeptišek byla zdarma, to jest z lásky.( /Baldachýn byl uložen v Holohlavech, o čest jej nésti dost intenzivně soupeřili vážení občané, poslední „Boží tělo“ bylo asi r.1949.)

Holohlavský hřbitov opět nepostačoval.

    Přes 50 let trval od Holohlav odvislý stav, a poněvadž obyvatelstvo smiřické rok po roku se množilo a tak hřbitov při rozšíření kolatury, zvlášť tím se soužil, že místo pro hroby kvůli 20 vyzděným hrobům a postaveným náhrobkům tak se zúžilo, že mrtvoly ve 3 a nejvýše 4 letech již bývaly vykopané a opět tam jiná mrtvola položena byla, takže i statný hrobař z mrtvol pachu onemocněl a smrti podlehl. Roku 1879 představenstva okolních obcí k C.k.okresnímu úřadu do Králového Dvora oznámení učinila a výpomoci žádáno bylo. Tu však vyšlo od hejtmanství nařízení holohlavský hřbitov buďto rozšířiti a neb docela jinam přeložiti, načež představenstva tří obcí se vyjádřila, že pro ně jest postačitelný neboť počet duší obyvatel v Holohlavech jest 608, v Černožicích a Čáslavkách 523 úhrnem tedy 1131. Naproti tomu v městě Smiřicích jest v 184 domech počet lidí 1960, tedy ku 2000 duší obyvatelstvu přináležejících a zajisté též mnoho do Smiřic nepatřících a jen tam bydlících. Ty tři vesnice mají pro sebe velmi postačitelný hřbitov co svůj majetek, Smiřice ale jen z povolení proti zaplacení hrobní taxy byly trpěny, tedy dávají Smiřicům výpověď na jeden rok k zařízení a obstarání nějakého hřbitova.

Smiřický hřbitov.

    Městská rada ze všech stran donucovaná ujmula se této záležitosti ač tehdáž také přístavbu druhé školní třídy na starosti měla, a tak vyvolila obecní pole na tom blízkém návrší za městem k západu položeném, před vrchnostenskou pilou. Soused Ingenier a majitel domu č.96 František Čeřovský a Josef Andrejsek zkušený zedník a mistr stavitelský z č.21 vyměřili délku a šířku po zemku, obydlí pro hrobníka a pro komoru mrtvol a vše vykolíčkovali.

    I tak ale nejdříve musela býti zřízena na vodu pumpa, neboť ke stavbě voda jest potřebná a i pro hrobníka musí pozůstati. Pak byl vypočítán návrh co stavba státi bude, pak byla licitace oznámena, při které Josef Andrejsek tu nejnižší nabídku učinil, však ale s tím závazkem, že hradba toho hřbitova v budoucím roce 1880 dohotovena býti musí, následně ještě v podzimku nechal Andrejsek z Dubence z lomu přivážeti pískovce a balvany. Zjara byly základy vykopány, vykopala se studně, díky Bohu, že se brzy v mírné hloubce na vodu zdravou velmi pitelnou přišlo, kterou nádeníci hned žízeň hasili a maltu připravovati mohli. Napotom z blízké panské cihelny velká zásoba cihel navezena byla, takže mohlo se v práci pokračovat. Všichni byli jsme toho mínění, že zeď může za dva měsíce dohotovena býti, tu ale stavitel stavbu zdi zarazil a počal stavěti pro rodinu pana Eduarda Malburga hrobku a nad ní nádhernou gotickou mrtvolní kapli a tato přeobtížná stavba prodloužena byla až do listopadu, a tak stavitel naveden od důchodního z Holohlav stavbu prodlužoval a úmluvu nedodržel. Všelijaké předstíral výmluvy, že hrobka dřív se musí ukončit, ba že městská rada musí ještě kamenný kříž do prostřed hřbitova nechat vyhotovit a tak se to celé na budoucí rok 1881 odložiti musí. Z jara objednán kamenný kříž až z Hořic od bratří Černých, tu zas ale holohlavský benefickat nechtěl jej posvětit, až pohřební místo bude vysvěceno, tedy že dříve nesmějí se tam pochovávat mrtvoly. Stavba hřbitova přišla na 6415 fl r.m. Zaveden byl nápojový krejcar, z 1 litru piva 2 x ( krejcary ), z vína 3 x a z kořalky též 2 x, poplatek vybírán od r.1873. Za místo pro hrobku počítáno 5 zlatých za 1 čtverečný sáh pozemku.



Přístavba školy.

    Ačkoliv smiřická škola r.1879 měla již čtyři školnice, tím že vyšel nový školní zákon, kdy žáci ve škole déle až do 14-tého roku pozůstanou, ukázala se potřeba ještě 5-tou třídu zříditi. Někteří byli úmyslu koupiti vedlejší hostinec zeleného stromu a v 1.poschodí dvě školnice zříditi. Stavitel Josef Andrejsek doporučil učinit ve dvoře přístavbu a předložil městské radě plán, jenž byl přijat a byla vyhlášena zmenšovací licitace. Mistr zednický J.Pekárek učinil nabídku, že celou stavbu provede za 300 fl, k čemuž ale obec veškerý stavební materiál zaopatří. Stavba tak příšla na 4117 fl 60 x r.m. Vzhledem k blízko tekoucímu Labi musely se silné piloty zatlouci, na ně silné dubové fošny položiti a dále těžké kameny na několik vrstev klásti. Mimo mistrů stavitelských platila městská rada ještě zdejšího inženýra Františka Čeřovského z č.96, aby dbal o dokonalý stavební materiál a mistrné provedení prací. Do dvou prostorných školnic nechal zdejší pan radní Antonín Sehnoutka zhotovit pohodlné lavice, takže 1.září 1880 vyučování v těchto nových třídách započalo. Tyto nově vystavěné třídy však nevydržely v stálosti ani tři roky, v přízemí na klenbě se objevily trhliny, strop byl tedy podepřen dřevěnými sloupky a tak školní rok 1882 dokončen. Pak byla klenba opravena důkladným stavebním materiálem, což městský důchod stálo 700 fl r.m., zlatých-rakouské měny. ( Dnes č.p.185, mezi restaurací Dvorana č.p.125 a starou radnicí č.p.126.)

Výstavba nových stavení a telegrafu.

    Ve Smiřičkách u kamenného mostu byl domek č.74, nazývaný obecní pastouška. Když bylo třeba nového bydlení pro dělníky do továren, pastýř Jan Vachek dostal výpověď a staveniště v dražbě prodáno za 600 fl r.m. mladému Litomyskému, ten však z nedostatku peněz na opravy místo dále prodal mlynáři Václavu Batistovi. Dále pak byly r.1880 zřízeny tři ulice s asi 30 stavebními místy u cesty ke Zderazi, ta hlavní obdržela jméno Liebigova. ( dnes Nádražní ) Napotom chtěl gruntovní pán zříditi telegrafní stanici, tak nabídl, aby to od úřadů vymohl, že dobrovolně a gratis obstará k tomu stavení, tedy koupil od Batisty stavení č.74 a město přidalo několik sáhů obecního gruntu na zahrádku.
( Stavení č.74 stávalo u obecní váhy, naproti Litomiským, ul.Hankova.)

Železná mostní brána.

    Václav Hynek, majitel usedlosti č.148, tehdy r.1880 udělal všude dluhů, že ani tchán nebyl v stavu jej zachrániti. Viděl se tedy nucen nové zděné stavení i u Labe blíže mostu ležící zahradu za 5000 fl panu baronovi prodati, kdežto nyní zřízeno bydlení pro 5 rodin a ještě pro každého dřevník. Při té příležitosti nechal pan baron na kamenném mostě přes Labe zříditi železná vrata a pro pěší vrátka železná, nazvána byla Královéhradecká brána. Touto drahocennou bránou měl býti pro budoucí časy hlavní průjezd do zámku.

Zřízení umrlčí komory.

    Později město uznalo potřebu zříditi nějakou komoru pro takovou mrtvolu, která se musí od lékařů zkoušet neb řezat, to jest pitvat, a tak po obdržení 600 fl za pastoušku byla vyhlášena snižovací dražba, kdo nejlaciněji takové stavení vystaví, tuť převzal dílo J.Adrejsek č.23, za 1000 fl to vystavěl a do roka městu předal. Když potom r.1881 na novém hřbitově vystavěna i umrlčí komora, byla tedy komora v č.163 přeměněna na místnost pro polního strážníka. Vedle pak r.1883 postavena vysoká kůlna pro městskou stříkačku a jiné oheň hasící potřebnosti. ( V místě dnešní hasičské zbrojnice. )

Lokálka do Hoříněvsi.

    V roce 1881 nechal tehdáž baron Jan Liebig ze Smiřic vicinální železnou dráhu ( místní-lokální ) přes Hoříněves, kdež se jeho panský dvůr nacházel, do města Hořice a pak až do Jičína zříditi. ( Rovněž usiloval o prodloužení dráhy do V.Meziříčí a Dobrušky, záměr zmařila z ekonomických zájmů Jaroměř. )

Konec masných krámů.

    Roku 1881 odprodala obec prostřední sklepení, v parku naproti domu č.128 se nacházející, panu baronovi za 1000 fl. Rovněž řezníci z masných krámů z roku 1839, u bývalého krytého mostu se nacházejících, dostali na půl roku výpověď. Tehdejší ředitel panství nechal tyto tři krámy předělat na dvoje obydlí s č.182 pro zámečníka na pile a klempíře, kteří tomu byli rádi, poněvadž v městě vše přeplněno a nedostali by obydlí ani za peníze. Řezníci si pak u svých domů vlastní sklepení pro led a maso zřídili.

Pohřeb Adama Mehrleho.

    Až náhoda zavdala příčinu toho, že pohřbívání mrtvol ve Smiřicích muselo býti urychleno, totiž na cukrovaru onemocněl ředitel Adam Mehrle na tyfus a ač lékaři mnoho všech prostředků použili, tedy přec nemoci podlehl dne 21.3. 1881. Poněvadž mrtvola po takové nemoci nesměla mnoho dní zůstati v domě, bylo zapotřebí, aby třetího dne pohřbena byla. Děkan v Holohlavech důkazy dával, že mrtvola musí býti do Holohlav převezena, neb smiřický hřbitov až posud není řádně vysvěcen, ba ano ani od c.k. okresního komisaře řádně vyšetřen a nezávadným shledán. Zdejší gruntovní pán baron Jan Liebig nechtěl tomu svoliti, aby s mrtvolou jeho přítele se veškerý pohřební průvod 3/4 hodiny blátivou cestou do Holohlav ubíral, šel na nový hřbitov a vyvolil uprostřed zdi místo pro hrob, nechal jej cihlami vyzdíti, poslal svého úředníka do Králové Hradce se žádostí k Biskupské milosti o povolení pochovávání, což tento také písemné povolení přinesl.

    Dne 24.března 1881 odbýval se pohřební průvod mrtvoly Adama Mehrleho, při němž zúčastnila se vojenská kapela pěšího pluku z Josefova, zdejší pěvecký spolek Hanka, sokolský spolek z Jaroměře a měšťanští zpěváci chorální, 9 duchovních doprovázelo tento průvod a převeliký zástup lidí. Poněvadž nový hřbitov nebyl doposud vysvěcen, tedy tu musel býti posvěcen hrob a tam co první mrtvola uložena. Připomenouti slušno, že pohřební výlohy neplatila vdova, nýbrž dobročinný pan baron, i také jak se kronikář dozvěděl ustanovil vdově z milosti 600 ročně na vychování rodiny a posléz nechal oblíbenci svému zhotoviti náhrobek s německým nápisem. Tedy byli jsme toho mínění, že nyní tento hřbitov vůbec pro všechen lid bude vysvěcen, avšak ale holohlavský beneficiát otálel a odpor činil, že každý hrobeček musel se zvlášť vysvětiti, tak to trvalo do června 1881.

Vysvěcení přeslavné smiřického hřbitova.

    V Holohlavech byla poutní svatojánská slavnost, ku které byl pozván jemnost pan Leodegar Vacek městský děkan z Hradce Králové a ten vedl po 3-tí hodině s poledne dne 26.června 1881 procesí z Holohlav, školní mládež, drůžičky, cechy se svými prapory, napotom choralisté a duchovenstvo a množství městského a venkovského lidu. Jest pravda, smiřický zámecký farář byl též pozván, ale uznal za dobré, až tento průvod došel na hřbitov, tady je jakožto domácí kněz uvítati a přijmouti. Uprostřed hřbitova, kdež postaven jest kamený kříž neb Crucifix vkusně vypracovaný, pak byl od pana kanovníka dle církevního rituálu slavnostně posvěcen, při čemž obecný lid píseň o svatém kříži zpíval, při kterém zpěvu odebralo se kněžstvo do 4 stran neb úhlů hřbitova, a tu rituálník pokropoval svěcenou vodou půdu a vykuřoval kadidlem, až vše ukončeno bylo.

   Dolejš blíž nádherné kaple pana Malburga na polední straně byla postavena rostra neb kazatelna, a když duchovenstvo, městská rada, výbor obce a jiní v polokruhu na sedadla se umístili, tedy vstoupil důstojný Alois Nývlt děkan z Holohlav na kazatelnu, kdežto dobré půlhodiny slavnosti této přiměřeně mistrně byl řečnil. Po ukončení této slavnosti na hřbitově odebral se všechen lid v průvodě do Smiřic, do chrámu Páně, kdežto se odbývalo svaté požehnání a ukončilo se vše zpěvem Te Deum laudamus - to jest Tebe Boha chválíme.

Mitiskova hrobka

    Vedle Malburgovy kaple ještě dokonale nezřízené, nechal kronikář Jan Nepomuk Bohaboj Mitiska, jubilejní fundační osobní farář a c.k.zádušní kontrolor bydlící v zámeckém osamělém domku v parku, na novém hřbitově smiřickém vyzdíti r.1883 hrobku z 1500 cihel, po 16 fl. byl tisíc, stavěl Josef Andrejsek z č.21, za pohřební místo 41 fl.– úhrnem 382 fl rak.měny ( zlatých ).

Zřízení hasičského sboru.

    Dne 22.6. 1882 se sešel přípravný komitét pod vedením Jana Pavla Kučery - c.k. důchodního a správce panství, kde usneseno co nejdříve zříditi hasičský sbor. Nato 16.července 1882 konána ustavující hromada a zvolen vedení hasičského sboru- předseda: Jan Pavel Kučera - důchodní, jednatel: Karel Volf- učitel, velitel: Vincenc Nievelt - lékárník a dále: Jan Čeněk - koželuh, Jan Letošník - učitel, Jan Mitiska - zámecký farář, Jan Valášek - náčelník u stříkačky, Jan Lefnar - co zbrojmistr vykazoval počet členů totiž: 15 lezců na žebřík, u dvou stříkaček k pracování 36, k ochraně 8 mužů, celkem tedy 59 činných. Zařízení sboru jest následující: 1 vůz s voznicí pro vodu, 1 vozík pro navíjení šlouchu, 70 režných obleků, 70 přileb i také tolik sekerek, 32 sváteční blůzy, 1 plachta a 6 žebříků. Veškerý inventář vede obec v celkové sumě 3100 fl. Sbor platí za člena pojistné 5 x ( krejcarů ) ročně, za tento malý peníz bude míti právo z pokladny v čas ourazu neb poranění člena při hájení ohně čerpat na léčení. Smiřický dobrovolný hasičský sbor přistoupil hned po svém zřízení k župě severovýchodnich Čech se sídlem v Jaroměři, přičemž čítal celkem 74 členy. 15.8.1886 byl zvolen podvelitelem Josef Lefnar, velitelem byl Josef Červinka a předsedou Jan Čeněk. ( Roku 1896 zakládá vlastní hasičský sbor firma Malburg. )

Zakoupení pohřebního vozu.

    Později nechal místní živnostenský spolek zhotovit v Plzni u V.Brožíka za cenu 800 fl úmrlčí vůz, ten byl dne 25.února 1883 z továrny odeslán, byl velmi solidně a vkusně provedené práce, krytý a na perách. Načež v Národních novinách vytištěna k tomu pochvala od Jana Juliše - předsedy a Josefa Lefnara - jednatele živnostenského spolku. Napotom vyhotoveny stanovy a vyjednáno, že kdož si ten převzácný kočár pro zemřelého vypůjčí, tedy zaplatí 10 fl. ( Částka odpovídala asi 14-ti denní dělnické mzdě.)

Kovová lávka pro pěší.

    Kamenné mosty ve Smiřicích se nacházející, v šířce nebyly dosti prostorné, takže obecnému lidu a zejména mládeži nemožno přes most přejíti, když tudy řada povozů projíždí. Za purkmistra Antonína Sehnoutky uznáno za nutné, vedle těchto kamenných ještě dva mostky pro pěší zříditi a u továrníka Bondyho v Praze jak šíny, tak i jiný kovový materiál obstarati. Na začátku října 1883 pět lidí z Bondrovy továrny zavítalo do Smiřic, pracovali velmi rychle, nejprve u řeky Jordán. Rovněž byl zřízen nový dlážděný chodník až k druhému mostu, aby pěší lid blátem se brodit nemusel.

Město kupuje hostinec.

    Roku 1800 byl prvním majitelem hostince „U zeleného stromu“ Matěj Černý. Později chtěl Klein hostinec zničiti a pokoje zde nadělati, když však Andrejsek zhotovil plán a měl by 800 fl připlatiti, tedy izraelita Simon Klein - mlynář ten hostinec roku 1883 městu prodal za 16000 fl.

Kořalka a horké hlavy.

    Po mnohá léta žili jsme v zdejším zámku i v městě klidně, však ale zlomyslníci nebývají pokojní a jako dravci bdějí i v noční dobu a přemýšlejí, kdežby jiným v lepším stavu se nacházejícím uškoditi v závisti mohli, a tak se dělo dne 6.září 1885 právě v neděli, v den sváteční. Dělníci po 6 dnů u dvora pracovavší, až v sobotu večer tyhodní mzdou vypláceni bývají. Někteří obdrživše žoldu svou odeberou se s ní k rodinám, tam na živobytí vydávají a přebytek uschraňují. Někteří však lehkomyslně navštěvují hospody, tam staré dluhy poplatí, neb ještě jiné nadělají a když jim peněz málo zbývá, na zlost kořalky pijí, a potom majíce ostrý nápoj v hlavě, o svých představených a vrchnosti zlé řeči vedou, ještě posilní se na kuráž, až potom z hospody se ztrácejí. Napotom museli z hospody o samotě ležící jíti okolo hřbitovní zdi, tu pravil k sobě jeden, zde není žádný hlídač ani ponocný a ti kdož za zdí hřbitovní, spí svůj hluboký spánek, my ale musíme se starati o živobytí a výdělku málo. Zde jsou stodoly plné obilí, že jím až přebývá a nám neposkytnou ani pohrabiny, i toť taky by zasluhovali, aby také ničehož neměli.

Požár ve dvoře holohlavském 1885.

    A co to potřebuje? Jen paklíček sirek, kus papíru, z kapsy starý špinavý svine se dohromady a vloží do nejspodnějšího šáru doškové střechy, chvíli co odejdu bude to doutnat, i počalo to hořet, rozhořelo se větrem západním, satanáš přispěl. Pak pádilo se do polí, ne do vsi aby ho někdo potkal. Tu strhl se křik a šramot ve vsi, lidé vstávejte hoří! hoří! Šturmujte honem stříkačky, voznice, kde kdo jste pomozte! A tak přinášeli lidé konve, vyndali stříkačky, nasadili šlouchy, pak nahlíželi, že hořící stodoly již nezachrání. Tuť zaznívaly silné rány na zvon pro vedlejší vesnice, i ze Smiřic spěchali hasiči,trubkami dávali signály, snášeli žebříky a kladli je na vedlejší střechy, a tak kde jenom mohli požáru odpor činili. Druhého dne potrvalo ještě hašení dohořívající látky až do večera, a tu kronikář přítomen byl a tak poradil, aby vodu do stříkačky nenosili, aby jednu stříkačku postavili do rybníčka neb vodní nádržky u zahrady, ta druhá stála u stodoly, takže vodu obdržovala z první šlouchem, a tak 8 dělníků pumpovalo z nádržky a druhých 8 pumpovalo obdrženou vodu na semo tamo hořící látky.

    A tu každý člověk litoval, že toliko obilí přišlo na zmar. Poněvadž ale tehdáž jak stodoly panské, jak obě stavení, tak i ještě nevymlácené obilí byly u Assekurace ve Vídni pojištěné, přijela komise, uznána škoda 5600 fl rak.m. a ku spokojenosti náhrada vyplacena byla.

Požár restaurace Na lednici.

    Z neděle na pondělí dne 21.září 1885, ve všeobecně v okolí známé restauraci „Na lednici“, kdežto pořádány bývají letní dobou hojně navštěvované vojenské koncerty vypukl požár. Oheň v krátkosti zachvátil lehce vystavěnou, dobře vyschlou budovu a úplně ji zničil, veškerá pomoc a obrana byla marná. Je možno téměř s jistotou říci, že bylo to od bezbožných lidí založeno, čemuž nasvědčují i nalezené paličské listy, v nichž obsažena jest hrozba, že nyní bude na panství Smiřickém hořeti každý tyhoden, poněvadž prý úředníci panství ubližují pracovnému lidu. Smiřické panství je jedno z největších a nejvýnosnějších v Čechách, náleží c.k. Nejvyššímu rodinnému fondu, a pokud je nám známo, jsou zde poměry pracovní lepší než na panstvích jiných a úředníci zdejší mužové jsou řádní a spravedliví, požívají tak vážnosti a obliby. Rozumí se, že požár tento uváděn jest ve styk s požárem stodol v Holohlavech, kdežto žhář ještě není vypátrán. Dle všeho bude asi zločinným pachatelem nějaký pro různé přestupky z práce propuštěný dělník, který se míní býti ukřivděn.

    Při požáru restaurace telefonoval přednosta nádraží Tomáš Charvát, jehož skladiště nachází se pod restaurací, na josefovské nádraží pro tamnější stříkačku, kteráž také hned sem byla odeslána, však bylo shledáno, že byla zlomyslně poškozena a tedy nepotřebna. Restaurace i vedlejší stavení pro cihláře až do gruntu shořely, byly však u pojišťovny Phónix pojištěny a tak vyplacena náhrada 16000 fl rak.m. Páni byli u všech dvorů a jsou všude pojištěni.

Požár u krejčího Pultara.

    Zajímavou okolností jest, že již asi před dvěma měsíci v tomtéž r.1885 vznikl oheň pod střechami nad sklepy, kdežto jistý krejčovský cizí tovaryš u Jana Pultara v dílně pracoval, byl z dluhu upomínán a pro nepořádný život z práce i bytu vypuzen, byl zatčen a z nedostatku důkazů propuštěn. Že však od pachtýře Pultara hned při začátku oheň zpozorován, hned od něho a jeho lidí v zárodku bez vážných následků udušen.

Velká hasičská slavnost.

    Oznámeno, že dne 26.srpna 1888, se bude ve Smiřicích konat velká hasičská slavnost. Již večer z Hoříněvsi hlučná turečka ozývala se po celém náměstí a ráno z celé východní strany Čech dostavily se hasičské župy, plné bylo náměstí hasičů z vůkolních obcí a měst, na 800 jich bylo, až z Dvora Králové, Jaroměře a Skalice. Hasiči ve stejnokroji v trojřad se postavili proti radnímu domu, škole a městskému hostinci a jen zdejší tyto domy obsadili, lezli po střechách a tam ze dvou stříkaček stříkali.

Adolf Ignác Mautner

    Šlechetný lidumil Vysokorodý Pán pan Adolf Ignác ( před křtem Abrahám ) Mautner rytíř z Markhofu pochází ze Smiřic, v domku č.111, tak zvané staré pálence, jež patřila k C.k. komornímu panství Smiřice - Hoříněves, byli v nájmu rodiče jeho Israel a Terezie Mautnerovi. Tam též se narodil pan Adolf ( 7.2.1802 ) a čtyři jeho bratři. Vyučen řezníkem u Jana Valáška odebral se do Vídně, kde neúnavnou pílí a vytrvalostí stal se velmi zámožným ( Jeho zeť vyzkoumal hotové kvasnice, on pro ně našel průmyslové využití.), a přitom nezapomněl na svrodiště. Za manželku pojal Julii Marcelinu rozenou Kadišovou ze Semil. Roku 1861 jmenovalo jej město čestným měšťanem svým, pro dobročinnost a lidumilnost ke zdejší chudině. Na vlastní náklad zřídil a roku 1865 městu předal chudobinec včetně finanční nadace na další provoz. ( tzv. Gisselin ústav, čp. 111. Zemřel rovněž ve vysokém věku 88 let a v témže roce jako Jan Mitiska, v prosinci 1889.) Počátkem prosince 1889 zahájila též činnost Mautnerova obecní kuchyně, která denně sytila 50 školních dítek a 20 městských chudých živným obědem. ( K tomu bych rád doplnil, že i po smrti pana Adolfa rodina v této dobročinnosti neustala, přestože žili ve Vídni, na Smiřice a zejména ty nejpotřebnější vždy pamatovali, čestnými měšťany se tak stali i jeho následovníci Karel, Jiří a Ludvík. Škoda, že více z této sounáležitosti úspěšných s méně majetnými spoluobčany nezůstalo zachováno do dnešní doby.)