Smiřičtí ze Smiřic
Zpět na hlavní stránku
1/ úvod
Při čtení ve staré kronice našeho města mě zaujal osud kdysi mocného rodu Smiřických, rozhodl jsem se tedy zapátrat v dostupné literatuře a podělit se o získané zajímavé poznatky se čtenáři Zpravodaje města, zpracováním série článků o působení Smiřických na některých panstvích. Nejvíce podkladů lze získat z období bitvy na Bílé hoře ( 1620 ), která panování rodu ukončila, a kdy rozsáhlé statky Smiřických získal Albrecht Valdštejn a část byla zkonfiskována. Obtížně se naopak získávají důvěryhodné informace z počátku panování rodu, o zakladateli rodové slávy a moci Janu Smiřickém, tedy z období před bitvou u Lipan ( 1434 ), kdy nepříliš známý Jan Smiřický využívá bouřlivého období husitských válek ( 1419 - 1434 ), získává svou politickou obratností stále větší moc a značné majetky. I to je důvod proč jsou články zpracovány postupně od dob pozdějších do časů starších, do počátků 15.století. Před popravou r.1453 dostává Jan Smiřický den na vypořádání pozůstalosti, ve svém kšaftu /závěti/ mimo jiné uvádí, že jeho otec a bratr jsou pohřbeni v Holohlavech, bližší informace však chybí.
200 let panování tohoto šlechtického rodu zanechalo nemalou stopu v dějinách Českého království, i když jeho působení ve Smiřicích bylo poměrně krátké a naše povědomí o významném rodu nesoucím název našeho města je minimální. Rod byl již před rokem 1500 přijat do panského stavu, tedy mezi vyšší šlechtu, v tomto roce bylo v zemských deskách zaneseno 47 starých panských rodů, jimž byly vyhrazeny nejvyšší zemské i dvorské úřady. Ještě roku 1505 byli Smiřičtí co se majetku týče na úrovni bohatších zemanů, mezi nejbohatší šlechtu rozhodně nepatřili, ke konci jejich panování tomu již bylo naopak. Již v polovině 16.století se koupěmi a dědictvím dostává do majetku Smiřických celkem 12 panství a rod se řadí mezi nejbohatší v Čechách. Počátkem století 17. již byli Smiřičtí co do zámožnosti stavěni hned za Trčky z Lípy, nebylo tedy náhodou, že poslední významný představitel rodu Albrecht Jan Smiřický byl vůdčí postavou stavovského protihabsburského povstání a vážným kandidátem pro volbu českého krále. Onemocněl při vojenském tažení u Českých Budějovic a jeho smrtí r.1618 pomíjí sláva a moc rodu Smiřických. I rodová choroba přispěla k tomu, že majetek byl soustřeďován do rukou posledních mužských potomků.
Série článků si neklade ambice stát se odborným historickým pojednáním, spíše se snaží nashromážděné zajímavosti a informace zveřejnit. V článcích jsou použity a ponechány některé archaismy dle použitých podkladů. Za spolupráci a řadu cenných připomínek patří mé poděkování dlouholetému kronikáři města Ing.Lubomíru Kupkovi. Za ochotnou pomoc a cenné podklady patří dík Dr.Jindřichu Franckovi, řediteli Okresního archivu v Jičíně, kterého rovněž historie rodu Smiřických zaujala, je autorem knihy „Příběh tajné lásky“, neb Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál. Zpřesněný rodokmen Smiřických zpracoval student Vl. J. Mrvík. Historii rodu shrnula ve své diplomové práci i studentka PF HK Liana Mráčková. Minimální povědomí o rodu Smiřických přičítám zejména tomu, že rod vymřel, a po bitvě bělohorské byl na straně poražených.
S ohledem na kapacitní možnosti Zpravodaje jsem využil nabídku pana Andrýse, který je tvůrcem internetové obrazové galerie města a články umístil i zde.
Ing.Milan Plšek, Smiřice 2/05
Zpřesněný rodokmen Smiřických zpracoval na této stránce pan Mrvík
Přehlednější rodokmen převzatý z knihy
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
2/ Výprava za Smiřickými do Černého Kostelce.
Jednoho slunného letního dne jsme se s kolegy rozhodli vyrazit na výlet do Kostelce nad Černými Lesy na prohlídku zámku s kostelem a hrobkou rodu Smiřických ze Smiřic. Kostelec n.Č.L. je připomínán od r.1348, po potlačení protihabsburského povstání bylo panství zkonfiskováno Diviši Slavatovi. Roku 1549 kostelecký zámek vyhořel, arcivévoda Ferdinand I. se dostal do finančních potíží a prodal panství Kostelec i s Klučovem roku 1558 za 30000 grošů Jaroslavu Smiřickému ( 1513-1597 ), který zahájil rozsáhlou výstavbu zámku. Jaroslav byl nejstarším synem Zikmunda Smiřického, pána na Škvorci. Vedle Kostelce vlastnil Jaroslav i Uhříněvěs a r.1594 dosáhl toho, že obě panství byla prohlášena za nedělitelná a neprodejná ( tzv. fideikomis ), pod správou nejstaršího člena rodu,jehož povinností bylo zaopatřit ostatní příslušníky rodu.Jak píše kronikář Mitiska: „I také bohatstvím vynikal Jaroslav svobodný pán neb baron Smiřický ze Smiřic nad mnohé spoluobčany své. Maje již dříve na Kouřimsku statek Koloděje, koupil tam r.1558 rozsáhlé panství Kostelecké. V městě Kostelci vystavěl nový zámek a kostel s kryptou rodinou, napotom zemřel maje stáří 84 let. S manželkou svou Kateřinou z Hasemburku zplodil dva syny a dvě dcery, kteréžto dítky však všechny v mladém věku smrtí uchváceny byly. Z panství kosteleckého učinil seniorat rodinný. V rodinné kryptě neb hrobce jak nám známo, 7 cínových rakví se nachází, jenžto dílem latinské, dílem české nápisy mají, pět z nich je velkých a dvě malé, dětské. Rakve též jsou znakem Smiřických zdobeny, s výjimkou posledních.“
Jednalo se o mocně zdobené sarkofágy protestantské, v nichž uložená těla byla již Švédy o všechnu ozdobu oloupena. V rakvích odpočívali:
1. Jaroslav I. Smiřický 1. majitel panství z rodu Smiřických ............... +1597
2. Zikmund Smiřický 2. majitel, synovec Jaroslava ............................+1608
3. Ladislav Smiřický prvorozený syn Zikmunda ( dětská ) ....................+1600
4. Jaroslav II. Smiřický. 3. majitel, syn Zikmunda ..................................+1611
5. Albrech Jan Smiřický 5. majitel, bratr Jaroslava II. .............................+1618
6. Jindřích Slavata manžel Markéty Salomeny Smiřické, 6.majitelky +1620
7. Zikmund Jiří Slav. syn Jindřicha a Markéty Salomeny ( dětská ) ... +1619
Jaroslav budoval kostel jako rodovou svatyni, pod kněžištěm zřídil rodinnou hrobku sloužící svému účelu až do bělohorské porážky.
Zámecký kostel sv. Vojtěcha byl vystavěn v letech 1568 - 69, tedy o 130 let dříve než kostel smiřický.
Smiřičtí vyznávali víru podobojí, dle toho byl kostel i vybaven, po nástupu círve katolické bylo zařízení vyměněno,
v období socialistické péče o kulturní památky a církevní obzvlášť nebyl kostel
zabezpečen a vybavení bylo rozkradeno. Vrcholem vandalismu bylo vyrabování hrobky
Smiřických, kdy masívní
cínové rakve vážící 400 až 600 kg byly násilně poničeny a vyrabovány včetně kosterních ostatků, to vše je zdokumentováno na fotografiích. Ani pozdější nákladná rekonstrukce rakví se příliš nezdařila,
rakve se nadále vlastní vahou deformují, chybí výztužný rám. V současné době jsou rakve z hrobky vyzvednuty a vystaveny v sakristii kostela.
Vzhledově prostý goticko-renesanční kostel, vystavěný na místě původní gotické kaple, je posledním velkým dílem renesanční přestavby zámku,je odsvěcen,
slouží k pořádání koncertů a k svatebním obřadům. Kostel je zajímavý zejména unikátním způsobem vytápění a to dvěma krby na kůru, pan Jaroslav se
dožil vysokého věku a chlad mu zjevně nesvědčil. Nejzajímavější památkou z původního vybavení je vyřezávaný dřevěný oltářní výjev „Pohřeb Krystův“, vytvořený v evangelickém stylu.
Zachoval se dík tomu,že byl zazděn v jiné části zámku, otočen a překryt jinou výzdobou. Dále se zachovala dřevěná, vyřezávaná kazatelna s výborně provedenými intarsiemi erbů Jarosl.Smiřického a jeho man-
želky, vyřezávané lavice pro panstvo a dva postranní oltáře, vzácné jsou rovněž
bohatě intarsované dveře ( zdobené dřevem různých druhů ).
Zajímavá byla rovněž prohlídka nákladně zrekonstruované konírny, ta je
nyní využívána pro pořádání slavnostních akcí. Původní nákladné vybavení svědčí o péči, která byla věnována koním. Stáje byly vybaveny napáječkou se
stále čerstvou vodou a dále krbem, aby koně netrpěli v zimě, vrátí-li se uříceni.
Se stájí přímo sousedí byt štolby aby koně měli stálý dohled, ani on však nesměl koně rušit v době kdy odpočívali a procházet stájí, byl mu tedy zřízen
zvláštní vchod. Zde na zámku pracoval rovněž kovář Vágner, se kterým se zapletla Alžběta Kateřina Smiřická, za což byla odstavena od majetku a uvězněna na Kumburku. Později umírá při památném výbuchu na Jičínském zámku.
Stále také nebyl nalezen rodinný poklad Smiřických, sestávající ze šperků
a církevních potřeb, který se dle pověsti a různých indicií na zámku nachází.
V zámku nyní sídlí Lesnické pracoviště České zemědělské univerzity Praha, nám. Smiřických č.1. Zámek je státní kulturní památkou v péči této školy,
veřejnosti není běžně přístupný. Areálem nás provedl a zasvěcený výklad poskytl Ing.J.Bukáček, pracovník ekonomického úseku této školy.
Kostelec zvolil Jaroslav Smiřický za rodové sídlo zjevně pro jeho strategickou polohu nedaleko od Prahy,
na obchodní cestě na Kutnou Horu a dále na
Moravu, navíc v úrodné oblasti. Nedaleko od Kostelce se rovněž nachází památník bitvy u Lipan. Zatímco Smiřice byly v majetku
Smiřických pouze od r.1406 do r.1453, kdy po smrti Jana kupuje panství Markvart z Vartenberka, Kostelec
drželi Smiřičtí v letech 1558 až 1623. Smrtí Jana Albrechta a úprkem Markéty Salomany po bitvě bělohorské i s bratrem Jindřichem Jiřím do ciziny, prakticky
zaniká mocný rod Smiřických, jejich majetku se zmocńuje Valdštejn. V té době již byly Smiřice ve vlastnictví Trčků z Lípy.
10/04
Vlevo obraz zámku.
Uprostřed Knížecí zámek
Historické jádro města je pro své architektonické kvality prohlášeno Ministerstvem kultury ČR městskou památkovou zónou. Nejpamátnější budovou ve městě je knížecí zámek. Vystavěl jej Jaroslav Smiřický ze Smiřic roku 1562 a kněžna Marie Terezie Savojská v letech 1750 - 56 přestavěla průčelí. Dnes v zámku sídlí Školní lesní podnik České zemědělské univerzity.
Vpravo zámecká kaple sv. Vojtěcha
Zámecká kaple sv. Vojtěcha byla vystavěna Jaroslavem Smiřickým v letech 1568 - 9 v místě původního opevnění. V 90. letech tohoto století byla rekonstruována. Dnes slouží jako aula Fakulty lesnické a environmentální České zemědělské univerzity, je vyhledávaným místem pro svatební obřady a koncerty.
Foto a popisy www.kostelecncl.cz
3/ Smiřické velkostatky počátkem 17. století.
Dle publikace V.Pešáka „Panství rodu Smiřických v letech 1609 -1618“ vydané v r.1940, tedy za protektorátu.Rozbor hospodářského postavení rodu Smiřických ve vývoji českého velkostatku umožňuje nahlédnout do jeho struktury v době předbělohorské. Vrcholný vzestup hospodářské moci a společenského i politického postavení rodu Smiřických spadá do posledních let století 16. a zejména na začátek století 17-tého. Dvě rodové linie vládly již tehdy velikými statky, z nichž pak potomci Zikmunda Sm. drželi statky, které se staly hlavním pilířem mocenského postavení posledních příslušníků tohoto rodu.
Albrecht Václav Sm. ( pán na Náchodě ) dědil rozsáhlá panství Náchod, Škvorec, Uhříněves - Koloděje a Kostelec n.Č.L., k Náchodu ještě přikoupil třebešovský statek. Po jeho smrti 1614 přecházejí statky na druhou linii Smiřických a to na Albrechta Jana Sm., který již byl po Jaroslavu Sm. ( od r.1611 ) majitelem domén Český Dub - Frydštejn, Semily - Navarov, Skála -Trosky, Kumburk - Úlibice a Hořice...V držení Albrechta Jana bylo tak jedenáct panství, která tvořila rozsáhlý pozemkový komplex, jdoucí od severních čech přes východní část až do blízkosti Prahy. ( Ze Smiřic odešli Smiřičtí před vice než 150. léty.)
V konečném stádiu svého vývoje tvořila tedy panství Smiřických dva mohutné bloky velkostatků a odloučený Náchod. Náchodské panství, nejlidnatější ze všech, mělo v té době 1607 osedlých a to v městě Náchodě, 7-mi menších městech a 63 vesnicích. Největší blok v severních a východních čechách táhl se souvislým pásem od Dubu, přes Skálu a Semily a dále spojením přes Kumburk navazoval na jižněji položené Hořice, Žlunice a Dymokury. Středočeskýblok byl na východ vysunut panstvím Kostelec a přes Škvorec sahal uhříněv- ským dominiem až do těsného sousedství Prahy. ( Se značnou nadsázkou lze přirovnávat rozsah území s Čsl státními statky Smiřice ve století dvacátem.) O poměrně příznivých podmínkách sociálního postavení poddaných svědčí nevelké zatížení robotami a ani tyto nevelké povinnosti nebyly konány v plném rozsahu ale náhradním plněním.
Velký rozsah panství a jejich nesoustředěná poloha nutily již tehdy ústřední správu organizovati některé činnosti, související s finančními a berními povinnostmi, ve vyšší celky a soustřediti správu v několika centrech. Těmi se staly Skála, Kumburk a Černý Kostelec. Pro své finanční operace užívalo ústředí nejen vlastních peněz, ale také sirotčích a zádušních, které byly v jeho správě. Léta 1612 - 1614 byla po stránce finanční nejúspěšnější, rozsahem půjček i výnosem z úroků. Poté dochází k poklesu výnosů a k postupnému zadlužování, roku 1618 tak mělo panství dluh 19500 kop grošů českých.
Hlavní hospodářský význam dvorů spočíval ve výrobě naturálií pro výživu lidí i zvířat a surovin pro vlastní průmysl. Podobně lesy kryly hlavně vnitřní potřebu velkostatků, pro zpeněžení byla určena pouze menší část. V čele podniků, u nichž byl kladen důraz na finanční výnosnost, stály pivovary. Pivovarská výroba nesoucí největší zisky, rovněž razila cestu placení hotovými penězi všech sociálních vrstev.
S posledními Smiřickými mizí nejen významný šlechtický rod z českých dějin, ale přerušuje se také hospodářský vývoj mohutného a organicky sepjatého celku, jemuž nebylo v celé střední Evropě rovného. ( Po bitvě bělohorské roku 1620 je na majetek vyhlášena konfiskace, poslední potomci Markéta Saloména a Jindřich Jiří prchají do emigrace.) Ani úsilí Albrechta Valdštejna, kterému se podařilo majetky získat pro sebe, nemělo dlouhého trvání.( zavražděn roku 1634 ) S tragickým koncem frýdlantského vévody mizí navždy tento hospodářský výtvor doby předbělohorské, úsilí, které na českých metodách položilo základy hospodářského útvaru Valdštejnova vévodství ( hlavním sídlem Jičín ) a tím nabylo evropského významu.
Pro zajímavost ještě uvádím, že nástupcem generála Valdštejna v čele císařských vojsk se stává hrabě Jan Matias Gallas, po odstranění Valdštejna a A.Trčky získavá od císaře darem panství Smiřice, zkonfiskované Trčkům z Lípy.
11/04
4/1 Smiřičtí na Kostelci
Volné pokračování článku o Kostelci nad Černými Lesy.Posloupnost majitelů:
1. Jaroslav I. Smiřický panství kostelecké koupil a zvelebil. Činně se podílel na veřejném životě, zastával různé zemské i dvorské úřady, již od mládí náchylen byl ke všelikým ctnostem heroickým a rytířským, v nichž i léta svá mladistvá trávil. Léta 1540 byl s králem Ferdinandem I., u něhož zastával funkci číšníka, u císaře Karla V.v Gentě. Když odbojní měšťané na hrdle trestáni byli v bouřlivých letech 1546 a 1547 stál věrně při králi, byl s ním v tažení proti kurfiřtu Saskému a zúčastnil se bitvy u Múhlbergu, zacož byl od císaře pasován na rytíře. Roku 1554 přijat jest i s celým rodem svým do panského stavu, tomu odpovídal titul baron Svaté říše římské. Roku 1594 dosáhl toho, že panství Kostelec a Uhříněves byla prohlášena za fideikomis, tedy svěřenecký majetek pod správou nejstaršího člena rodu - rodinný seniorat. Sám Jaroslav zemřel totiž bez potomků r.1597, ve věku 84 let ve svém pražském malostranském domě a jako první byl pochován do rodové hrobky.
2. Po jeho smrti se panství ujal jeho synovec Zikmund Sm., byl považován za nejbohatšího šlechtice v Čechách. Také on zastával řadu dvorských i zemských úřadů. Tento horlivý český bratr měl s manželkou Hedvikou z Házenburka pět dětí: Jaroslava, slabomyslného Jindřicha Jiřího, Albrechta Jana, Alžbětu Kateřinu a Markétu Saloménu. Starší ze sester Alžběta byla za milostné vzplanutí k místnímu kováři Vágnerovi vězněna na hradě Kumburku. Zikmund zemřel r.1608 v Praze ve věku 50 let, pochován je rovněž v rodové hrobce v Kostelci n.Č.L.
3. Po Zikmundově smrti r.1608 se stal držitelem panství jeho nejstarší syn Jaroslav II. Sm., který byl ženat s Annou Zápskou. Zemřel r.1611 bezdětný, na zámku Skály, ve věku 23 let, pohřben v Kostelci. Panství kostelecké spadlo po něm na strýce Albrechta Václava Náchodského. Ostatní statky připadly jeho tehdy ještě nezletilým bratřím, jejichž poručníkem byl rovněž strýc Albrecht.
4. Po Jaroslavovi II. se stává majorátním pánem Albrecht Václav Sm., prasynovec zakladatele kosteleckého fideikomisu, který po svém otci Václavovi Sm. dědil Náchod a Škvorec. Roku 1612 dosazen v úřad hejtmana Kouřimského kraje. Zemřel svobodný, roku 1614, ve věku necelých 24 let, po smrti převezen na Náchod a tam pohřben.
5. Místo slabomyslného Jindřicha Jiřího, ten byl ze správy rodového majetku výslovně vyloučen, se ujal vlády poslední způsobilý mužský člen rodu Albrecht Jan Sm., nejmladší syn Zikmunda Sm. On byl tehdáž mladý, bohatý a vznešený baron, ano i také komisařem českých stavů, jenž stál věrně na straně hraběte z Thurnu a celého protestantského sboru, který se odvážil tehdejšího císaře a krále českého Matyáše, později také Ferdinanda II. na život i na smrt opanovati a přemáhati. Albrecht byl rovněž vážným kandidátem pro volbu českého krále. Roku 1618 dal se nalézti při samém vyhození místodržících z oken Pražského hradu, jedním z vyhozených byl i jeho švagr Slavata. Později téhož roku nacházel se při vojišti protestantů u města Plzně, kde onemocněl hlavničkou, odtud převezen do Prahy kde 18.11.1618 v noci zemřel ve věku 24 let, ač stavu dosud svobodného. Zasnouben byl s dcerou říšského hraběte z Hanavy. O rok později převezen do Kostelce a uložen zde do rodové hrobky. Rozsah jeho pozemkového majetku a bohatství neměl v té době v Čechách obdoby.
6. Výslovným vyloučením posledního mužského potomka Jindřicha Jiřího z nástupnictví, přešlo toto na ženskou linii. Mezi sestrami rozpoutal se boj o správu rodinného majetku a s tím spojeného poručnictví nad bratrem Jindřichem.
Mladší sestra 15-ti letá Markéta Saloména provdaná za Jindřicha Slavatu se o správu majetku horlivě ucházela, hlavnímu radovi 50 tisíc tolarů darovala a tak ve všem se jí po vůli stalo a všude se jí dopomohlo. S konečnou platností byl spor rozhodnut, když starší sestra Alžběta Kateřina zahynula při výbuchu na Jičínském zámku 1.2.1620., zahynul zde i manžel Markéty Jindřich Slavata. Hned po bitvě na Bílé hoře prchá Markéta, horlivá protestantka a první dáma Anny Falcké ze země i s bratrem Jindřichem Jiřím a zbytek života stráví ve vyhnanství: Slezsko, Dánsko, Holandsko, Německo.
7. Obratnou finanční politikou si zajistil předkupní a zástavní právo na část smiřického majetku
propadlého konfiskací Albrecht Valdštejn vévoda
Frýdlantský. Trvalé právo k celému dědictví Smiřických získal r.1621, kdy byl
jako nejvhodnější katolický příbuzný ustanoven poručníkem Jindřicha Jiřího,
jehož byl strýcem, matkou Valdštejna byla Anna Smiřická. Jindřicha se zmocnil Valdštejn až r.1628, neboť ho
Markéta držela ve vyhnanství v Holandsku. Valdštejn měl však právo se svěřeným majetkem volně nakládat od
r.1623, a již v lednu 1623 odprodavá Valdštejn Kostelec aj. majetky svému spojenci Karlovi z Lichtenštejna.
8. Nesvéprávný Jindřich Jiří Sm. jako poslední mužský potomek je formálním držitelem fideikomisu, majetek je vázán na jeho opatrovnictví. Roku 1623 se jako vrchní poručník ujal všech statků císař a prodal je Valdštejnovi za 502 325 zlatých. Jindřich Sm. byl internován na Hrubé Skále a jeho smrtí r.1630 vymřel tehdy mocný rod Smiřických ze Smiřic. O jejich rozsáhlé majetky se ochotně potarali jiní.
Ani takto rozsáhlý majetek však Smiřickým příliš štěstí nepřinesl, s výjimkou prvních dvou majitelů spravovali fideikomis jen pár let a zemřeli ve velmi mladém věku.
Smiřice, 11/04.
Na obrázcích je Albrecht Jan Smiřický.
4/2 Výpověď kováře Jiříka Vágnera
Jak známo Alžběta ( zde Eliška ) Kateřina Smiřická patřila mezi poslední potomky Smiřických, kteří usilovali o podíl na rozsáhlém rodovém majetku.Za milostné vzplanutí k panskému kováři na kosteleckém zámku byla téměř 13 let vězněna v kulaté věži hradu Kumburk. Byla starší dcerou Zikmunda Sm.,druhého držitele fideikomisu Kostelec n.Č.L., zahynula r.1620 při výbuchu v Jičíně. O milostných pletkách učinil zajímavou výpověď do protokolu kovář Vágner. Ukázka z písemného záznamu výpovědi:Roku 1619 v sobotu po svatém Havlu ( 19.Octobris )
Jirzik Wagner, kowarž z miesta Hodkowicz
ucziniwsi na krzizi prisahu podle prawa swiedczil takto:
Toho jsem dobře povědom, že asi přede dvanácti lety chodila jest ke mně Ewa Pradly, kteráž sloužila u paní šlechtičny Elišky Kateřiny z Smiřic, do kovárny na zámku Kostelci, když jsou co v fraucimoře potřebovaly aneb polámaly musel jsem s ní nahoru jíti a jim to spraviti aneb udělati, co jest jim potřeba bylo a tu jest Eliška Kateřina šlechtična se z daleka dívala ale ponejprv dokonce se mnou nemluvila, než ta Ewa Pradly se ke mně vždycky přitovaryšila a dobře se mnou byla, jako bych měl její býti. Ale já jsem se toho dokonce nenadál, aby taková její lahodná řeč mně měla k tomu připraviti, neb když jest ona mně dobrá slova dávala, já jsem ji zase dával. Jest proti kovárně studnice na zámku Kostelci, tu jsme spolu začasto scházeli u ty studnice tak Ewa několikrát ke mně promluvila och, což jeden člověk o vás mnoho smýšlí a sobě vás velmi vychvaluje. Vy toho pokud živi hodni nejste. Já k ní promluvím, co jest to za osobu, že mně sobě tak hrubě vychvaluje povězte mi. Tu mně Ewa prosila abych žádnému se v tom nesvěřoval, že mi poví, A tu jsem se ji k líbosti zaříkati, že žádnému nepovím. I pověděla, že jest to Eliška Kateřina šlechtična z Smiřic. Mně toho bylo dosti divno a nechtěl jsem ji toho hned uvěřiti, ale ona Ewa odpověděla abych věřil, že jest věrná pravda a pravila že ona nemůže vyrozuměti, pro kterou příčinu mně sobě tak vychvaluje. .....
Tu jest ona Ewa skrze dveře ke mně promluvila, abych se dokonce nic nebál, že ona bude míti pozor na to, aby žádný na nás netrefil a šla dolů od nás. Tak Eliška Kateřina šlechtična se mnou šprýmovala a pravila proč se tak bojím, by pak vlastně nikdo neviděl, že s ní mluvím, že by se ráda na toho člověka podívati chtěla, který by ji v tom zraditi, abych se nic nebál, ale mluvil směle jako s jinou prostou děvečkou. Já jsem se dokonce nechtěl, než učinil jsem ji po- ctivost tak ona Eliška ke mně směle přistoupila a mý ruce že jsou i byly černé mocně mi je brala do svých rukou a vobjímala je, prosíc mně vždycky pro Boha abych ji neříkal Vaše Milosti, že ona tak pyšná jako já jsem není a tu již což nejpěknější slova mohla vymysliti, to jest ke mně mluvila a prosila mně, abych její byl, že ona chce všechno dovésti a od Pána Boha uprositi, že její budu. Byl bych rád od ní šel i nemoh sem ven, že nás Ewa zavřela a dosti jsem se ji omlouval, že to býti nemůže, však nic platno nebylo, ona ustavičně vždycky mně prosila a vobjímala, abych ji jedny připověděl, já nechtěl připověděti stalo se několikrát takové namlouvání, když jsem potom viděl, že tak laskavá na mně byla nechtěl jsem více nahoru choditi. Tak jest mně Ewa začasto psaní nosila a za mnou chodila a ruce lámala přede mnou. Když mně tak nahoru nemohly připraviti, tehdy nějakou škodu učinily že jsem jim to musel opraviti a tu pomáhaly sobě obě dvě a tak dlouho za mnou chodily, až mně k tomu připravily, že já jsem ji Elišce Kateřině šlechtičně připověděl, že chci její býti. Ač bych já byl dokonce nepřipověděl, kdyby Ewy nebylo, ta jest mně vždycky k tomu měla, abych ji jedny připověděl že ví dobře, že se to státi nemůže a že ona jí to chce dobře vymluviti. Řekl jsem jí Ewě, já bych skrz to mluvení někdy do velikých neštěstí přišel i s vámi, kdyby na nás někdo někdy přišel a voznámil to pánu nebo paní. .....
Naposledy z toho objímání přišlo, že jest mi Eliška Kateřina šlechtična za ňadra začasto šahala, předně za ňadra potom skrz kalihoty, tak dlouho se se mnou objímala a vzdychala, že jsem ji taky potom za ňadra šahal. Ač jí nebylo potřebí šahati, však jest bylo všudy vodhraženo jedno, abych s ní hned chtěl činiti, což by se jí bylo líbilo, ona jest se dokonce nic nebránila, než ustavičně mně z veliké milosti a lásky objímala líbala a kousala, že jsem mnohdykrát se na ní hněval a zařekl jsem se, že k ní více nepůjdu. Tehdy ona zase ke mně dobře byla a mně prosila že mně více nebude kousati, že ona nemůže vyrozuměti, pro kterou příčinu tak laskavá jest na mně, že ona nemůže žádného pokoje přede mnou míti ve dne ani v noci. .....
Časem když se bály, že by je měl kdo viděti tehdy šly s někam nahoru a já musil jsem s nimi skrz díru nahoru lézti až na loubí, potom na druhý loubí a tu jest se Eliška šlechtična dokonce nic nestyděla, než prosta tak v sukni přicházela bez fěrtochu v sukni, napřed rozparek, košile byla také ztrhaná a zase mně objímala a líbala hůřeji nežli kdy prvně a ona se mně nic nestyděla ani se dokonce nic nebránila. Tehdy jsem se také zapomněl a šahal jsem jí za ňadra, též i všude, ona se nic nebránila, než pravila abych jedny její byl a dělal s ní co chci kolivěk že mi všechno v moc dává, druhdy jsme seděli a ona jest mně vždycky objímala jazyk svůj do mých úst strkala až někdy jsme se převrhli spolu na zem. .....
Nic méně táž Eliška Kateřina šlechtična chtěla vždyckny do konce abych s ní přišelm přinesla jednu chvíli své stříbrné pásy, stalo se to asi týden před tím když jest král Matyáš ponejprv do České země přijel, když se tak před nimi na zámek Skály stěhovali a chlubila se, že má peníze na outratu. ......
11/04
5/ Smiřičtí na Uhříněvsi
První zmínky o obci jsou z roku 1227, tedy z období Přemyslovců. Město
se nachází nedaleko od Prahy,směrem ke Kostelci nad Č.L. a Škvorci, rozprostírá se podél Říčanského potoka. Na počátku
husitské revoluce Husité majetek sekularizovali Johanitům. ( předání církevního majetku do světských rukou ) Do
r.1547 byla Uhříněves ve vlastnictví Starého Města pražského, kdy panství
zkonfiskoval Ferdinand I. za účast Pražanů ve stavovském povstání. Jak již bylo uvedeno v článku o Kostelci nad Č.L. dosáhl Jaroslav Smiřický r.1594
významné výsady prohlášení panství Kostelec a Uhříněves za fideikomis.
V roce 1579 prodává Ferdinand Eusebius Reinsperger poplužní dvůr Uhříněves spolu s Těchovičkami, Kolovraty, Voděrady, Křešicemi a Zdirady pánu Jaroslavu Smiřickému ze Smiřic a na Kostelci za 28.500 kop grošů míšeň. Jaroslav sloužil u císaře Ferdinanda I., vyznamenal se v bitvě u Múhlberku za což byl pasován na rytíře, v roce 1554 byl s celou rodinou povýšen do panského ( šlechtického ) stavu. Roku 1591 vystavěl nový renesenční zámek. Panství po něm r.1597 přechází na jeho synovce Zikmunda Sm., ten dále přikupuje Klatovou a Kumburk. Stejně jako Kostelec i Uhříněves dále přechází na Albrechta Václava Sm., po něm se r.1614 ujímá správy panství Albrecht Jan a od r.1618 majetky spravuje Markéta Saloména provdaná Slavatová, jakožto poručnice slabomyslného Jindřicha Jiřího Sm. Po bitvě na Bílé hoře prchá Markéta Saloména do ciziny, majetky získává do správy Albrecht Valdštejn, jako nejbližší katolický příbuzný Jindřicha Jiřího Sm. Již v roce 1623 prodává Valdštejn pan-ství Karlovi z Lichtenštejna, který vedl konfiskační komisi a Valdštejnovi k rozsáhlým majetkům dopomohl. Ještě roku 1653 ale zpochybňuje královská komora prodej majetku Smiřických a tak byl nucen Karel Eusebius Lichtenštejn zaplatit královské komoře nemalou finanční náhradu.V majetku Lichtenštejnů je pak Uhříněves až do roku 1919.
Od r.1920 je dvůr v majetku státu a je pronajat VŠ zemědělské. V současné době na zámku sídlí Výzkumný ústav živočišné výroby ČSAV, pro veřejnost je zámek nepřístupný, je opraven a působí zachovalým dojmem. Uhříněvský zámek nesloužil jako reprezentační sídlo, to bylo na Kostelci, zde sílila vrchnostenská správa velkostatku a panstvo zde pobývalo jen občas.
Při návštěvě Uhříněvsi poskytl ochotně informace Ing.Michal Klich, vedoucí muzea, dle údajů v kronice. Vzácným exponátem muzea z doby nedávné je starý rozhlasový přijímač, který za války sloužil jako vysílačka skupině zde ukrytých parašutistů. Skupinu zde ukrýval jeden místní důstojník čsl. armády, ve skupině byl i pozdější atentátník na Heidricha Kubiš. Nikdo z místních však naštěstí nemluvil a nic nevyzradil, jinak městu hrozil osud Lidic.
Dnes je Uhříněves rušné město, je součástí velké Prahy, městskou částí Praha 22, se správní působností na úrovni okresu a cca 5000 obyvateli.
12/04
Na vloženém obrázku je areál ústavu, zámek je druhá budova zprava. Pamětní desky jsou umístěny vedle vchodů.
Zdroj fotek: www.vuzv.cz - Výzkumný ústav živočišné výroby Uhříněves, jenž zde sídlí,
6/ Smiřičtí na Škvorci
První písemné zmínky o Škvorci pocházejí z roku 1279. Hrad je doložen až k r.1404, zakladatelem byl zřejmě Domostav, královnin stolník a nejvyšší komoří. Před 14. stoletím byly v pražské oblasti pouze dva šlechtické hrady a to ve Škvorci a nedalekých Říčanech. ( ostatní byly královské ) Po smrti Jindřicha Škvoreckého z Klinštejna, který padl v tureckých válkách, se novým pánem na Škvorci stal roku 1522 bratr jeho matky Markéty Zikmund Smiřický ze Smiřic pán na Skalách.Ten nechal r.1545 nevyhovující hradní objekty přestavět na reprezentační renesanční zámek. Při dědickém řízení po Zikmundovi se jeho 3 synové dělili o rozsáhlý majetek, Škvorec dostal roku 1548 Jaroslav. Jeho bratr Albrecht prodává r.1560 Milatín a od Jaroslava kupuje Škvorec, k němu přikoupil i Hostyni. Onemocněl v tureckém tažení, pohřben v Náchodě. Po něm přechází panství r.1566 na jeho nezletilé syny, Jaroslav předčasně umírá r.1570. Václav Sm. se ujímá panství r.1586, do té doby vykonávala poručnické povinnosti jejich matka Hedvika, která o panství Náchod a Škvorec pečovala. Václav na Škvorci často pobýval a také zde r.1593 zemřel. Panství po něm zdědil jeho syn Albrecht Václav a po jeho smrti r.1614 přešlo panství na strýce Albrechta Jana, ten přikoupil ještě příštího roku Křenice. Albrecht Jan měl na zámku panské pokoje a větší zbrojnici,v ostatních částech byly kanceláře a pokoje vrchnostenské správy škvoreckého panství.
Po smrti Albrechta Jana Sm. v r.1618 převzala panství jeho sestra Markéta Saloména provdaná Slavatová. Po bitvě bělohorské ( 1620 ) se panství zmocnil Albrecht Valdštejn, coby poručník šíleného Jindřicha Jiřího Sm. Již roku 1623 prodal Škvorec královskému místodržícímu Karlovi z Lichtenštejna. Roku 1639 zámek vydrancovali a poté zapálili Švédové. Poslední významnou zde žijící osobou byla Marie Terezie - kněžna Savojská zvaná „Cafojka“, ta na zámku roku 1772 zemřela a dle pověsti se tu stále zjevuje její přízrak. Poté zámek zpustl, koncem 18.století byl naproti Starému zámku postaven Nový zámek. Starý zámek je v havarijním stavu, nový majitel nemá peníze na rekonstrukci.
Škvorec se nachází v úrodné oblasti u Prahy, poblíž Uhříněvsi a Kostelce, spolu s kterými byl významnou součástí rozsáhlé pozemkové domémy Smiřických. Byl tedy součástí jednoho z velkých komplexů šlechtických statků vznikajících po r.1500 na hranici pražské oblasti.
Obec má nyní necelých 900 obyvatel, rozprostírá se na svazích Škvoreckého potoka, při silnici Úvaly - Říčany.
12/04
Vlevo malba s popisem Hrad ,,Škvorec" r.1804, uprostřed starý zámek, vpravo nový zámek - fotografoval RNDr. Aleš Střecha
Foto je ze stránek obce Škvorec - www.obecskvorec.cz
7/ Smiřičtí na Náchodě:
Město Náchod se nachází na strategickém místě pohraničního horského pásma, na řece Metuji, již v minulosti bylo branou a spojnicí mezi Českou kotlinou a Dolním Slezkem. Sbíhaly se zde obchodní stezky, nejznámější byla kladská, ta spojovala Prahu s pohraničním hradem v Kladsku. ( později zbořen )Zakladatelem hradu a pod ním vznikajícího města byl Hron z Náchoda. Po skončení husitských válek ( 1434 ) se východní čechy staly jevištěm nových mocenských zápasů šlechty. Roku 1437 se zmocnil Náchoda i s hradem Jan Kolda ze Žampachu, po střetu s Panskou jednotou připadlo panství r.1457 Jiřímu z Poděbrad, Koldovy tvrze byly zbořeny.
Roku 1544 prodal Jan z Pernštejna Náchod s Vízmburkem za 18.500 kop grošů Zikmundu Smiřickému ze Smiřic a na Skalách. Při dědickém řízení připadl r.1548 Náchod s Miletínem a Poličany prostřednímu synovi Albrechtovi, ten onemocněl na protiturecké výpravě v Uhrách, r.1566 zemřel a byl pohřben v chrámu sv. Vavřince v Náchodě. Panství přechází na nezletilé syny, poručnické povinnosti vykonávala jejich matka Hedvika do r.1586, kdy se panství ujal syn Václav Smiřický.
Jeho bratr Jaroslav předčasně zemřel. Dcera Albrechta Sm. a Hedviky z Házmburka Markéta Sm. se provdala za Viléma z Valdštejna a na Heřmanicích, jejich synem byl Albrecht Valdštejn. Není jednoznačně doloženo, zda se narodil v Heřmanicích, či v rodovém sídle této větve Smiřických v Náchodě.
Václav Smiřický byl prvním příslušníkem rodu jemuž se dostalo univerzitního vzdělání v cizině. Oženil se s Dorotou ze Šternberka, do chodu města příliš nezasahoval, umírá v necelých 30-ti letech r.1593, začíná se projevovat rodová zákeřná choroba, pohřben je rovněž v kostele sv.Vavřince. Poručníkem jeho tříletého syna Albrechta Václava Sm. byl jeho strýc Zikmund Sm., krom bezdětného Albrechta Vladislava Sm. jediný dospělý člen dříve rozvětveného rodu, patřil již k nejbohatším šlechticům v Čechách. V r.1611 zdědil Albrecht Václav kostelecký fideikomis, náchodské panství bylo rozšířeno o Rýzmburk, Červenou Horu a Žernov. Městu potvrdil právo várečné, i díky jemu tak i dnes můžeme chutnat pivo Primátor. Zemřel r.1614 v Kostelci n.Č.L., převezen a pohřben byl do rodinné hrobky této větve Sm. v kostele sv.Vavřince v Náchodě. Rozsáhlý majetek tak přechází na posledního schopného člena rodu Smiřických Albrechta Jana. Ten vedl své vojáky r.1618 do stavovského ležení u Českých Budějovic, s poselstvím odjel odtud do Plzně, roznemohl se a týden po převozu do Prahy umírá, rodová choroba si vybírá další oběť. Jeho pohřeb do rodové hrobky v Kostelci se podobal královskému obřadu.
Pro Náchod tak končí zlatá doba, kdy byl rezidencí bohatého šlechtického rodu Smiřických. Rodovým jměním pak krátce vládla mladší sestra slabomyslného Jindřicha Jiřího Sm. Markéta Saloména Slavatová, která po porážce stavů na Bílé Hoře r.1620 prchá s několika plně naloženými vozy do emigrace.
Náchodští se tak ocitli bez vrchnosti a z obav před drancováním se dopisem obrátili na Albrechta
Valdštejna aby se jich ujal. Ten se pokoušel uplatnit své majetkové nároky, ale neuspěl. V letech 1621-1623 byl Náchod jako
konfiskát spravován císařskými úředníky. Z císařova podílu na zkonfiskovaném majetku Smiřických získávají panství r.1623 koupí
Trčkové z Lípy, těm byl o rok později Náchod opět zkonfiskován. Císař Ferdinand II.odměnil chebskou vraždu svých odpůrců Trčky
a Valdštejna, Náchod s Rýzmburkem a Třebišovem dostal jako dar italský generál Ottavio Piccolomini.
Za Smiřických se uskutečnila velkolepá přestavba původně nevelkého středověkého hradu v reprezentační
renesanční zámecké sídlo. Zámek Smiřických byla tříkřídlá jednopatrová budova, na nádvoří ozdobné sgrafito s erby
Václava Sm. a jeho ženy Doroty ze Šternberka.
Za O.Piccilominiho přistavěno druhé zámecké patro a další budovy, zesíleno opevnění zámku a města, vdovským sídlem manželek byly tehdy Ratibořice.
Zámek zbudovaný na nejvyšším místě táhlého ostrohu se majestátně vypíná nad městem podnes, nelze ho přehlédnout.
12/04
Vpravo rytina, B.B.Wernwr - náměstí se zámkem, kolem roku 1740. Pravá fotografie náchodského zámku pochází ze stránky http://home.tiscali.cz:8080/ca094992/fotofrst.html
8/ Smiřičtí na Lysé
Výraznou dominantou polabí, západně od Nymburka, je zámek s barokním klášterem v Lysé nad Labem. Město leželo na významné vojenské a obchodní zemské cestě z Prahy do Hradce Králové. Již v ranném středověku stával tu hrad českých knížat, dle písemných záznamů zde byl knížetem Oldřichem vězněn jeho bratr Jaromír a r.1037 zde byl i zavražděn.Později byla Lysá jedním z věnných měst českých královen, r.1355 věnovala žena Karla IV., císařovna Anna, lysskou faru klášteru Augustiánů v Praze na Karlově a ti zde zřídily konvent s pěti řeholníky. Tento klášter byl však za husitských válek vypálen a zbořen. Dále byla Lysá manským panstvím, byla propůjčována šlechtickým rodům jako „výsluha“. Od r.1398 tak byl majitelem královský hofmistr Petr z Vartemberka a Kosti, velký to boháč. Jeho bratr Markvart vyženil s Eliškou ze Smiřic panství Smiřice, Čibuz a Skalici. Ten předal r.1390 všechny statky svému bratrovi Petrovi, protivil se totiž králi, byl uvězněn a živ z vězení již nevyšel. Roku 1446 kupuje Lysou Jan z Hradce ( Jindřichova ).
Od něho kupuje Lysou okolo r.1450 rytíř Jan Smiřický ze Smiřic, husitský hejtman boleslavský. Po jeho popravě r.1453 přechází panství na jeho nezletilé syny Jindřicha a Václava, jejich poručníken a tedy i dočasným vladařem na Lysé se stává Zdeněk ze Šternberka. Václav záhy umírá, dědictví se ujímá Jindřich Smiřický, ten zachoval rod na dalších 200 let. S manželkou Kateřinou z Kolovrat měl 4 syny a 7 dcer. Jindřich byl důvěrníkem krále Jiřího z Poděbrad a za věrné služby byl r.1475 i se svým rodem povýšen do stavu říšských svobodných pánů, tedy do stavu panského ( šlechtického ). Zemřel r.1478 na hradě v Lysé a zde byl také pohřben v kryptě kostela sv.Jana Křtitele. Dědic Lysé, jeho syn Albrecht Smiřický, se spolu se Šporkem zúčastnil tureckých válek ve službách krále Matyáše. Zemřel r.1505, pohřben rovněž v Lysé. O rok později zde spočinul i jeho starší bratr Jan, pražský purkrabí. Dědičkou Lysé stává se jejich matka Kateřina Smiřická roz. Mašťovská z Kolovrat. ( byla též prabábou Valdštejna ). Roku 1508 panství propuštěno z manského vztahu a do zemských desek zapsáno jako dědičné vlastnictví rodu. To se promítlo i do znaku města Lysé, kde je podnes zakomponován erb Smiřických, šikmo kosený štít. Za Kateřiny Smiřické město doznalo značného rozkvětu, byla obnovena práva města i fary. Zemřela r.1529, pohřbena byla v kryptě této větve Smiřických, před hlavním oltářem kostela sv.Jana Křtitele. Ten stával v místě dnešního Husova náměstí, zbořen byl r.1878 při stavebních úpravách, popel velmožů Smiřických je tak smísen se zemí na náměstí. Náhrobky zničila lidská lehkomyslnost a hloupost, byly nešetrně vylámány a zavezena jimi mokřina ve Strži. Paní Kateřina i ostatní majitelé panství byli vesměs katolíci. Čeští bratři byli zde v skrovném počtu, pronásledováni spíše kališníky než katolíky.
Ve své závěti Kateřina odkázala Lysou „bratru svému milému“. Zdeněk Lev z Rožmitálu svým rozmařilým životem o Lysou v r.1535 přišel. Panství za válečné zásluhy obdržel r.1547 generál Jan Špork, nejvyšší velitel jízdy. Šporkové panství dále zvelebovali, František Ant. hrabě Špork ( 1662 -1738 ) přestavěl zámek do barokní podoby, podporoval přední umělce ( P.Brandl, M.Braun ), kteří zde zanechali svá díla jakož i na Kuksu. Roku 1939 koupila zámek protektorátní vláda, nyní je zde domov důchodců. V přilehlém rozsáhlém parku stojí určitě za shlédnutí množství soch z dílny žáků M.Brauna. Vzácné barokní plastiky ztvárňují alegorie měsíců v roce a postavy antických božstev. V parku jsou zachovány i nevelké zbytky starého hradu. Park je zpřístupněn pouze v sezóně. Pod zámkem se nachází bývalý klášter bosých augustiánů, je nově zrekonstruován, sídlí zde státní archiv. Zámek s klášterem jsou dominantou Lysé, z dáli viditelné na vrchu za městem, při cestě vlakem z Prahy je nelze přehlédnout.
Informace o historii města ochotně poskytl Ing.Stanislav Svoboda, pracovník odboru životního prostředí městského úřadu. Město Lysá nad Labem má v současné době přes 8 tisíc obyvatel.
1/05
Znak města Lysá nad Labem, středový erb patří Smiřickým. Vpravo letecký pohled na zámek s parkem a klášter vpředu.
Obě vyobrazení jsou převzaty z knihy K. Rýdla Lysá nad Labem.
Fotografie parku je převzata ze stránky www.kamzajit.cz
9/ Smiřičtí na Housce
„Vítejte v bráně do pekel“, osloví nás telefonní záznamník kastelána hradu. Traduje se, že hrad Houska je ještě starší než nedaleký hrad Bezděz. Proč zde byl hrad postaven se vlastně neví. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl ani hradem královským či hraničním, postaven byl v pustině uprostřed lesů. Snad se zde střežilo něco uvnitř hradu, dle legendy byl zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekel a právě nad touto průrvou má státi hradní kaple.Královský ranně gotický hrad Bezděz ovládal krajinu okolo Máchova jezera, patří k nejzachovalejším a nejzajímavější památkám z tohoto období. Hrad Bezděz i s Bělou zapsal r.1445 Jindřich z Michalovic manželovi své sestry Janu Smiřickému, nemoha zmoci dluhy po otci. Výpravou Šestiměstí měl být zbořen hrad Jestřebí,ale r.1445 jej za 400 kop koupil Jan Smiřický a tím hrad zachránil. Po zaplacení zbytku smluvené ceny r.1466 mu byl hrad Jestřebí zapsán do desek zemských. Tím se dobře zaokrouhlila smiřická država v této oblasti a právě zde rytíř Jan Smiřický vyrostl v mocného pána.
Hrad Houska je poprvé připomínán r.1316, dal jej postavit v letech 1280 - 1290 Hynek ( neboli Jindřích ) z Dubé. Tento kraj byl za husitských válek baštou staré víry a moci královské a měl úzké kontakty s městy lužickými. Odlehlé zboží housecké bylo uchráněno válečné litice, zdejší pán žil s obojí stranou v pokoji.
Roku 1432 prodává Jindřich z Dubé, nemaje potomků, “hrad svůj dědičný Húsku a vsi k němu příslušné“ svému v ten čas mocnému sousedu Janu Smiřickému ze Smiřic. Ten uměl chytře využívat okolností a včas se i neupřímně měniti k dobru svému. Sídlem Smiřických v té době byla Roudnice. Na Housce měl Jan pouze svého úředníka a sám se věnoval zemským záležitostem, byl vyjednavačem mezi znesvářenými stranami. Když byl r.1452 Jiří z Poděbrad vyhlášen do zletilosti krále Ladislava správcem země, Smiřický zvolen za rytířstvo členem jeho rady. Za zrádný dopis mladému králi byl r.1453 v Praze sťat. Opatrovníkem nezletilých synů Václava a Jindřicha Sm. ustanoven Zdeněk ze Šternberka. Václav krátce po svatbě bez potomků umírá. Jindřich se postavil po bok krále Jiřího z Poděbrad a po jeho smrti r.1471 sloužil u císaře Fridricha. Za věrné služby byl i se svým rodem povýšen r.1475 do stavu říšských korouhevních pánů. Manželkou jeho byla Kateřina roz. Mašťovská z Kolovrat, ač byla víry římské a pán kališník žili spolu ve shodě. Byl pánem i na Lysé a tam byl po své smrti r.1489 i pohřben. Jeho nejstarší syn Jan Smiřický předstupuje roku 1489 s mateří svou před krále, prosíc, aby jej zachoval při kšaftu otcově a svěřil mu správu dědictví. Král Vladislav II. uznal jeho právo a uložil paní, aby synovi do týdne dědictví odevzdala. Jan pak zachová majetek do zletilosti svých souruzenců a rozdělí se s nimi. O Janově panování na Housce a Lysé není příliš známo. Roku 1498 došli dospělosti jeho bratři a žádali podílu. Albrecht dostal Lysou, Jan se Zikmundem podrželi Housku. Potom Jan od Zikmunda jeho podíl koupil. Již r.1502 však Jan celé panství Housku prodává. Tím vyšla Houska po 60ti letech z držení Smiřických. Jan zemřel r.1506 na Lysé a tam byl i pohřben.
Od Jana kupuje Housku Václav Hrzáň z Harasova. Když pak r.1541 shořely zemské desky, nařídili stavové obnovení zápisů. Tak byli vyzváni synové Jana Sm. k obnovení vkladu, k tomu však jim musela býti od soudu propůjčena léta dospělá a tak byl r.1545 vklad Hrzáňovi obnoven.
Během své existence prošel původně nedobytný gotický hrad řadou stavebních úprav. Renesanční zámek s prvky gotického hradu je zřejmě nejvýstižnější charakteristika jeho nynější podoby. Zejména díky původní gotické hradní kapli je památka hodnocena jako středoevropský unikát. Památkou po Smiřických jest nástropní malba v komnatě východního křídla, erby čtyř předků Jana Smiřického a jeho ženy Markéty z Michalovic, i erb v okenním výklenku.
Dále se na Housce jako majitel vystřídala řada známých rodů, až r.1924 kupuje Housku prezident Škodových závodů, senátor Josef Šimonek. Jeho přímí dědicové - pravnuci, dnes úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté socialistické péče státu o tuto památku. Teprve až současnými majiteli byl hrad Houska ( poprvé ve své historii ) v roce 1999 zpřístupněn veřejnosti.
1/05
Fotografie jsou ze stránek www.hrady.cz a www.zamky-hrady.cz ( vpravo )
Na začátku článku se píše o hradě Bezděz. Letecký pohled na tento hrad se nachází na stránce www.zamky-hrady.cz
10/ Smiřičtí na Roudnici
Město Roudnice n.L. vzniklo na obchodní cestě z Prahy do Horní Lužice, kterou nedaleko křížila i cesta saská, cesta zde brodem překračovala řeku Labe. Pojmenování má město od rudné vody, která tu doposud ze země blízko kostela ze země vyvěrá. Byl zde postaven jeden z prvních kamenných mostů v Čechách.
První známí majitelé Roudnice, pražští biskupové, nechali nad řekou vystavět koncem 12.st. mohutný románský hrad, první stavbu svého druhu u nás, roudnický hrad byl pokládán za nejpevnější v Čechách, nebyl také nikdy dobyt. Pražští biskupové tu měli dvůr s velkým hospodářstvím a pozemky své postupně rozšiřovali i silou bránili. Tak zde r.1346 bojoval arcibiskup Arnošt z Pardubic s Míšňany. Po smrti Jana Očka ( 1380 ) následoval Jan z Jenštejna, ten se vzdal úřadu r.1412. Příštího roku ustanoven arcibiskupem Konrád z Vechty - „muž ostaružný a ohrošilý“. Nemaje odvahy opustiti své statky, nebyl ke kališníkům tak nepovolný jako ostatní kněžstvo, když pak královští činili útoky na jeho statky, dohnán jest k uzavření smlouvy s Pražany. Ve smlouvě z 21.dubna 1421 se zřekl krále Zikmunda a zavázal se zachovávati čtyři artikule pražské, stran víry, to byla pro katolíky rána. Za to byl dán do klatby a v ní později i zemřel. Když pak Žižka od Hošťky k Roudnici přitáh, poskytl arcibiskup jeho vojsku všech potřeb, přesto Táboři dle divokého zvyku svého pobořili zdejší klášter, vyhnali mnichy, potloukli obrazy a pobrali kalichy a ornáty. Husitské války byly pro Roudnici pohromou, pro její památky i prosperitu.
Arcibiskup pak hledal velmože, jenž by ho dokázal ochrániti a za nejvhodnějšího uznal Jana ze Smiřic, hejtmana husitských vojsk na mělnicku a učinil ho též hejtmanem na Roudnici. Co mu ještě zbývalo, svěřil arcibiskup bratřím Smiřickým, aby statky jeho zachovány byly kostelu a kapitule pražské, aby ušly nájezdům sršatých Táboritů a zpřízněnců Zikmundových. Po neúspěšném pokusu ovládnout Prahu, byl Smiřický r.1427 zajat, z pražského vězení však uprchl. Po návratu za bratrem na Roudnici jal se škoditi Pražanům a popouzel proti nim také ostatní šlechtice v okolí. Pražané proti němu vyslali vojsko, které marně Roudnici obléhalo. V říjnu 1428 pak došlo ke smíření Smiřického se stranou Pražskou, podmínky však určoval on. Roku 1425 marně dobývali hrad Táborité vedeni Janem Roháčem z Dubé. Mezitím se dostal arcibiskup do velkých dluhů a je nucen některá svá zboží zastavovat. Zajímavé je, že tyto listiny spolupodepisoval s Janem Sm., nebo s jeho bratrem Jindřichem. Tak r.1431 zastavil roudnické panství, samozřejmě Janu Smiřickému ze Smiřic, za 4000 kop gr.č. Po smrti Konráda, v prosinci téhož roku, tak byla Roudnice pro arcibiskupství nadobro ztracena. Chytře dovedl si Smiřický udržeti panství roudnické, k němuž ještě získal Housku, Jestřebí, Helfenburk a Bezděz. Roku 1434 podpořil na straně stavů krále Zikmunda, za což mu zapsány mnohé vesnice v okolí a ovšem i držení Roudnice r.1436 písemně stvrzeno. Tím stává se Smiřický již dostatečně mocným pánem, aby mohl pomýšleti na ženu dostatečně urozenou i majetnou a té se mu i dostalo. Se Smiřickými dlela na Roudnici i jejich máti, ta zde zemřela a v kapli klášterní pochována byla. Neupřímnost Janova jak ji známe z r.1427, byla i příčinou jeho náhlého pádu r.1453.
Po jeho popravě přešly statky pod správu vdovy Markéty Sm. z Michalovic, Roudnice
se ujal jeho švagr Zdeněk ze Šternberka, určený v Janově závěti poručníkem jeho nezletilých synů.
Ten však hospodařil hlavně pro sebe a tak paní Markéta záhy Roudnici přenechává Šternberkům. Za Zdeňka stala se
Roudnice místem konspirací proti králi, byl hlavou Jednoty zelenohorské. Král Jiří z Poděbrad oblehl r.1467 všechny
Zdeňkovy hrady, z nichž jako první získal Roudnici, když se zdejší posádka vzdala, správou pak pověřoval své
přívržence.
Monumentální budova raně barokního zámku u řeky, v samém centru města, byla zbudována na místě původního románského hradu, jehož pozůstatky jsou doposud zachovány ve sklepeních a přízemí dnešní stavby. Stavitelé tak zachovali i pro nás vzácnou památku, přes 800 let staré architektury. Zámek byl vystavěn za Lobkoviců v letech 1652 -1684, byl centrem jejich prosperujícího panství, proslavená byla zejména obrazárna, knihovna a rozsáhlý rodový archiv. Na zámku dnes sídlí vojenská hudební škola.
2/05
Obrázky nahoře:
Rekonstrukce románského roudnického hradu - kolem roku 1200 - 1250. Z knihy Kronika města Roudnice n. L.
Roudnický zámek na místě původního hradu.
11/ Smiřičtí na Mělníce
Historie města Mělníka, vzniklého nad soutokem Labe a Vltavy, počala
za českých knížat, kdy zde vzniklo hradiště zvané Pšov a zdejší území bylo obývané Pšovany.
Již tehdy bylo zvykem přikazovati Mělník kněžnám coby věnný
důchod, později byl dlouhá léta věnným městem českých královen. Ve 13.století byl zde zbudován
hrad dle západního stylu a pod ním hrazené město. Později pak ve st.16-tém byl hrad přestavěn na zámek.
Název města, Mělník, je odvozen od mělnící se horniny, bělavě zbarvené opuky, která tvoří kopec,
na němž se město se zámkem nachází.
Po porážce křižáckého vojska na Vítkově a pod Vyšehradem ( 1420 ), Zikmund, nemoha odolati spojeným vojům husitským, opustil zcela zemi českou. Na straně husitské se do bojů zapojil i Jan Smiřický. Vítězné voje Žižkovy se pak obrátily dovnitř země, dobývajíce jednoho hradu a města po druhém. Zvlášť utrpěl Beroun se silnou královskou posádkou, neboť zde mnoho vznešených osob, sem se pod ochranu uchýlivších, k záhubě přišlo. Z toho až dosud katoličtí měšťané Mělníka vzali sobě výstrahu, nečekali až Husité k jejich městu se přiblíží a raději dobrovolně Pražanům se podvolili, když v zápise se zavázali čtyři artikule pražské zachovávati. Spolu s Mělníkem tak Pražané ovládali 21 měst, kde dosazovali své hejtmany, jako vojenské velitele a dohled nad správou obecní, což bývaly osoby stavu panského neb zemanského.
Tak byl roku 1421 dosazen za hejtmana na Mělníce rytíř Jan Smiřický ze Smiřic. Poté se zapojil do obléhání a obsazení nedalekých Litoměřic, které mu byly rovněž svěřeny do správy. Později pak v letech 1423 -1424 vypukly mezi stranami husitskými neblahé války domácí, zvlášť mezi stranou aristokratickou a táborskou. Sám Smiřický byl nakloněn spíše straně umírněné, tedy aristokratické, nebyl však ve svých postojích příliš pevný. Roku 1424 byl nedaleko Mělníka, u Kostelce nad Labem, obležen Žižka od Pražanů a Panské jednoty, kterých se Mělník věrně držel. Žižka vida větší počet bojovníků na straně protivné, z obležení vyklouzl a odtáhl ke Kutné Hoře. Po neúspěšném pokusu o ovládnutí Prahy r.1427, byl Smiřický Pražany zajat a zbaven hejtmanství. Po útěku z vězení se mstil Pražanům zapálením několika jejich vsí u Mělníka.
Působení rytíře Jana Smiřického na Mělníce bylo sice poměrně krátké, ale mělo rozhodující význam pro další růst jeho osobní moci a společenského postavení v bouřlivých dobách husitských. Zde byl položen základ pozdější, 200 let trvající, rodové moci a slávy Smiřických ze Smiřic.
I v dobách pozdějších proběhla na Mělníce řada jednání protivných stran husitských o neurovnaných poměrech v Království českém. Jako jediné město, krom katolické Plzně, se Mělník podílel na porážce táborů v bitvě u Lipan. Dnes je Mělník přirozeným správním centrem a známým vinařským střediskem, s 20-ti tisíci obyvateli.
2/05
Fotografie Mělníku je použita ze stránky: www.geocities.com