Pověsti z našeho okolí
autor Jiří Matějka

Uveřejněno z podkladů, které mi poskytla L. Reichová s laskavým svolením autora.
Vydaly obecní úřady Černožice, Habřina, Holohlavy, Sendražice, Skalice a Velichovky.
Sebral, upravil a napsal Jiří Matějka v letech 1996 - 2000.
Věnováno manželce Daně, rodačce černožické. Vyšlo nákladem 750 výtisků.
Nejsou připojeny ilustrace z knihy.

Pro stránky www.smirice.eu upravil Přemek Andrýs.


        OBSAH - pro přímý přístup k pověsti:

Některé prameny a literatura:
Rukopisné poznámky pana Jana Jaroše z Čáslavek
Rukopisné paměti pana Jana Kotlanta z Holohlav
Rukopisné poznámky paní Anežky Černé, kronikářky Smržova
Rukopisné paměti pana Václava Pácalta, posledního rychtáře Semonic (před r. 1848), v záznamu pana Václava Charváta
Černožický zpravodaj ročníky 1990 - 1994
Smiřický zpravodaj ročníky 1990 - 1993
Kaltouz - Nezávislý občasník č. 3, ročník 1992
Almanach - 700 let obce Sendražice, OÚ Sendražice 1997
M. Stejskal- Labyrintem tajemna aneb Průvodce po magických místech Československa. Nakladatelství Paseka Praha 1991
Báje a pověsti z Jaroměřska (Sebrala, upravila a napsala Věra Sílová.) Vydal Eduard Paseka, Jaroměř 1994


Černožický poklad

  Marně toho rána hospodyně v jedné z černožických chalup hledala hrnec, do kterého obvykle ukládala na zimu hrách. Poněkud ji to skoro na celý den rozladilo. Když pak ale uviděla onoho cizince, jak se s večerem vrací k chalupě drže za uzdu svého koně, opět pookřála.
  Již několik dní se potloukal tenhle docela pohledný mužský kolem jejího stavení. Zprvu se ho trochu bála, pak si zvykla. Kdo ví, co tady hledá. Nejvíce jí bylo líto, že ať namáhala hlavu, jak namáhala, stále nevěděla, co je zač. Z něho samotného aby člověk každé slovo kyjem páčil. A navíc těm slovům nebylo ani příliš rozumět. Od svého koně se nehnul, dokonce vedle něho i přespával.
  Cizinec vypadal slušně a choval se slušně. Za každý kousek jídla platil poctivě. Ale postupem času připadal hospodyni čím dál tím zasmušilejší. Na dlouhé hodiny se s koněm kamsi ztrácel, pak se zase, viditelně utrápenější, vracel. Přesto žena byla nakonec v těchhle nejistých časech docela ráda, že se kolem chalupy ochomýtá chlap, který zcela určitě není lapkou. Tohle věděla najisto. Choval se pěkně k ní i k jejím dětem a kdo se takhle chová k malým capartům, nemůže být špatný.
  K jeho ztrápenosti se dnes ale přidala jakási nervozita. Usedl na zelený drn vedle svého hnědáka, ale stále těkal očima po rychle temnějícím okolí. Jako by se něčeho bál.
  A on se skutečně měl proč bát. Věděl, že skoro v bezprostřední blízkosti Čemožic se stále potulují početné a čím dále tím drzejší ozbrojené oddíly. Domácí i cizí.
  Vůbec nebylo v Českém království bezpečno v tom prvním roce po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. Teprve loni byl v Olomouci zabit a jako by se to supi vrhli na českou zemi.
  Pro obchodníka, kterým cizinec byl, nastaly těžké časy. A přitom jaké báječné obchody ještě před krátkým časem v bohaté Praze dělal! A teď aby se před posledním úsekem cesty do ciziny skrýval jako zločinec v zastrčené vísce, která měla sotva dvanáct nachýlených stavení. Ale bylo zde alespoň bezpečno.
  Vtom sebou trhl a vyskočil. Na severním obzoru, nad korunami stromů se rozlila narudlá záře. Požár.
  A dálkou ztlumený křik. Ne, není v bezpečí už ani tady. To zřejmě hoří semonická tvrz vedle kostelíka svaté Markéty. Právě dnes tam nepozorován obhlížel cestu a brod.
  Ráno musí dál. Musí se nějak dostat do sousedního Polska.
  Jen na východě za labským korytem zahořely první červánky, vyskočil na koně. Nejel však příliš dlouho.
  Za prvními stromy, ještě takřka na dohled od poslední chalupy, seskočil, rozhrnul vadnoucí zulámané větve na zemi a vyňal z úkrytu hliněný hrnec. Včera ho tajně vzal hospodyni.
  Do hrnce pak opatrně vsypal obsah jedné sedlové brašny. Ne, s tímhle by se na další cestu neodvážil.
  V pokleku se ještě jednou v matném rozbřesku laskal s těžkými kousky litého stříbra. Pomalu je spouštěl zpátky do nitra nádoby. V prstech promnul stříbrný brakteát s rubovou stranou holou, na líci se vzpínal dvouocasý český lev. Nejdéle však zrakem spočinul na nádherné ražbě pražských grošů Václava II. Polaskal očima královskou korunku vyraženou na líci a ještě jednou přečetl kruhový nápis vyvedený v latině - Václav II., král český.
  Těžko se loučil s tolika penězi, se svým úspěchem. Ale vzít je s sebou na další nejistou cestu? Tady mezi čtyřmi lesními velikány, snad tři stovky metrů od vísky je zakope. Jen na chvíli. Až se poměry uklidní, vrátí se. Určitě.
  Do tří stromů udělal hluboké záseky ostrým mečíkem. Do stromu, pod nímž svůj poklad ukryl, zásek neučinil. To pro jistotu, kdyby se někomu zdála znamení podezřelá.
  Chvíli ještě postál. Jako by si chtěl vrýt do paměti každý detail onoho místa. Na východě, za stromy kolem Labe, vyšlo slunce. Ptáci v korunách křičeli.
  Proklaté nepokoje! Proklatá země! Proklatá touha po bohatství! Pro jistotu však ještě před odchodem pojistil svůj poklad zaklínadlem.
  "Kdo by tenhle hrnec stříbrňáků našel, ať z peněz ani stříbra žádného užitku nemá, ať ... ale ne, vrátím se přece."
  A obezřetně se vydal cestou k Semonicům, odkud slabé závany větru chvílemi přinášely pachy spáleniště.
  Ještě týž den však zahynul rukama lapků.
  A tak černožický poklad ležel pokojně v zemi celá dlouhá staletí. Když byl ale čirou náhodou v šedesátých letech dvacátého století odkryt, jako by na něm stále ještě spočívalo ono prokletí nešťastného obchodníka. Byl nalezen v době, jež nepřála nálezcům, natož pak podnikání či obchodu, a tak přinesl všem opět jen starosti a problémy.



Churavý žebrák

  Tenhle příběh se udál v době, kdy ještě v Čáslavkách byla hospoda. A ne hospoda ledajaká, ale hospoda živá a hojně navštěvovaná.
  Co jen se tady vypilo smiřického piva. Ono se tu zpočátku ani jiné stejně čepovat nesmělo. Naštěstí smiřický pivovar vařil zlatavý mok patřičně řízný a chutný.
  Co jen se tady pod trámovým stropem vyřklo zbytečných i vážných řečí, kolik hádek propuklo a kolik zase smiřovaček zapilo. Kolik chvástavých sázek bylo uzavřeno a kolik zlatek změnilo své majitele v kartách.
  Jaká hospoda, taková ves. Platí to prý ale i obráceně.
  Čáslavky nebyly tehdy to, co dnes, ale víska bohatá svými výstavnými, pečlivě udržovanými statky, úrodnou, s láskou obdělávanou půdou i šťavnatými loukami táhnoucími se od rybníku Přelova k Labi.
  A jaká ves, takoví i lidé v ní.
  Zemití, pracovití ve chvílích, kdy toho bylo zapotřebí, fanfarónští ve chvílích zaslouženého odpočinku. Právě takový byl i Vašek Jakoubků z čísla čtyři. Pracant a dobrák. I tátu přesvědčil, aby část statku, který měl zdědit celý, předal jeho staršímu bratrovi Mikuláši. Vždyť přece jemu, Václavovi, půlka bohatě postačí. A tak se i stalo.
  Václav ale uměl i patřičně užívat života. A pak byl nejen veselý, ale mnohdy i - povzbuzen dobrým pivečkem i něčím ostřejším - zpupný a pyšný. Zkrátka vejtaha. Zvláště za svobodna byla Václava leckdy plná hospoda a lidé, kteří až venku slyšeli ten jeho halas, si s úsměvem říkali: "Jen počkejte, až se ožení, však ona mu žena už přistřihne křidýlka, fanfarónovi jednomu."
  Václav se ale dlouho bránil ženským nástrahám. Vážil si nadmíru své svoboděnky. Nakonec došlo ale i na něho.
  Zdaleka již ne tak často hlučela od té doby čáslavská hospoda jeho smíchem. Ale takhle v pozdním podzimu nebo v zimě, kdy v hospodářství bylo přece jen volněji, to si Václavíček neopomněl přijít zasednout k hospodskému stolu z poctivých javorových fošen a zahalasit si jako zastara.
  Jednou, podzim v tu chvíli topil Čáslavky v proudech ledového deště a západní vichr je prudce unášel jedinou ulicí dolů k Přelovu, seděl Václav opět na svém oblíbeném místě. A nějakou měl již upitou. Očička mu jen zářila. Zkrátka pohoda.
  Vtom se zprudka otevřely dveře hospody. To jak je vichr venku vyrazil z chabé ruky žebrákovy. Ten s námahou za sebou zavřel a počal se zajíkavě omlouvat. Na první pohled nebyl ještě příliš starý, ale třásl se po celém těle jako osika.
  Dost často se v čáslavské hospodě žebráci zastavovali. Věděli, že je nikdo nevyžene. Talíř polévky a k tomu skýva suchého chleba se vždycky našly. Byl to jakýsi nepsaný zákon.
  Žebrák ostýchavě usedl hned u dveří, voda z něho kapala a celý se očividně třásl zlou zimnicí.
  Náš Václav, jak byl tak již v ráži, pustil se k němu vrávoravým krokem přes celou hostinskou místnost.
  Skleničku kořalky z ruky nepustil. Jen trocha té ohnivé vody skončila na podlaze. Ztěžka dopadl na židli před žebráka, kterému již hostinská nesla talíř horké polévky.
  "Podívej, starouši, prodej mi tu zimnici," zahalasil Vašek rádoby vtipně.
  Žebrák nezvedl oči od talíře. Byl zvyklý na ledacos. Všechno se naučil přijímat se smutně matným, jakoby nepřítomným úsměvem. To aby neurazil, ač sám mnohdy urážen.
  "Přenech mi ji, co ty s ní? Za skleničku kořalky ... Prodáš?" předváděl se Václav přítomným. A na odpověď nečekal. Hned dal nalít.
  Churavý žebrák pil pomalu, spíše jen upíjel, aby třesoucí se ruka nevylila pálící nápoj. Mezi malými doušky sem tam zakousl do krajíce suchého chleba. A, světe, div se.
  Zimničné chvění ustávalo, až ustalo docela.
  Rozesmátí sedláci neměli ani pokdy, aby pokračovali ve škádlení. Stačil jim totiž jeden jediný pohled na Vaška. Zimničný třas lomcoval nyní jím.
  Jako spráskaný pes opustil toho dne čáslavskou hospodu. A ani ostatním nebylo již příliš veselo. Netrvalo dlouho a mladého, ještě ne příliš dlouho ženatého Václava vezli na holohlavský hřbitov. Dlouho a dlouho se o Vaškovi Jakoubkovi v Čáslavkách vyprávělo.
  A ještě něco ... dokud v čáslavské hospodě pivo teklo, nikdo již od nikoho nikdy žádnou nemoc nekupoval.
  A můžeme-li vám radit, nedělejte to ani vy. Ani z legrace ne...



Jedlá hlína na Chloumku

  Ne vždy se vedlo lidem v okolí bájného Chloumku a Prašivky dobře. Většinou tomu bylo spíše naopak. Odjakživa se oba vrchy nacházely takřka na samém pomezí mezi dvěma národy. Častokrát se stávaly jejich svahy válčištěm. To pak bylo pustošeno shodně vojsky obou stran. Nesčíslněkrát museli místní lidé začínat znovu od nuly.
  Velice často zde sklízel ten, kdo nezasel. Mnohdy nesklízel však vůbec nikdo. Zdupaná a ponížená země neurodila ani zrna. A do vísek v okolí se tiše vkrádal svíravý hlad. A za hladem pak hladomor.
  Nejinak tomu bylo na počátku čtyřicátých let osmnáctého století v prvních letech vlády Marie Terezie. Pruská vojska deptala kraj pod Chloumkem již pátým rokem. Hořely stodoly i některé obytné domy od Semonic až po Neděliště. Pruské oddíly dům od domu zabavovaly vše, co se mohlo hodit vojákům i koním.
  Bída dostupovala svého vrcholu. Ani úřady nezasahovaly. Nemohly zasáhnout, neboť kraj se hemžil potulujícími se zde vojenskými houfy. Proti nim příliš nepomáhaly ani oddíly zemské milice, které byly vytvořeny z místních hajných a myslivců.
  Hlad kosil poddané nejprve po desítkách, pak po stovkách, ba i tisících.
  Čím více krajina stoupala z labské úrodné roviny do pahorkatin, tím hůře bylo. A u nás se snad nejhůře vedlo lidem v Habřině.
  Na pokraji Habřiny ve schýlené doškové chaloupce žila tou dobou, spíše však živořila, babička se dvěma vnuky. Babka byla malinká a hubená, ale velice houževnatá. Nic jiného jí ani nezbývalo. Vždyť závěr jejího života byl doslova přetěžký.
  Její dcera se před lety provdala šťastně. Sice za místního chudáka, ale zároveň za člověka, který ji měl rád a uměl vzít za každou práci, jež se mu v okolí naskytla. Narodila se jim dvojčata, kluci jako malovánky.
   Pak však na muže v lese spadl strom při kácení tak nešťastně, že do dvou dnů skonal. Mladá vdova se utrápila. Do tří měsíců ho následovala na malý hřbitůvek u kostelíka svatého Václava.
  Ještě, že klukům zůstala babička. Dokud žili v pokojných dobách, ještě to jakžtakž šlo. Starala se o trochu té drůbeže, podělkovala u sedláků. Horší to bylo nyní. Klukům šlo na dvanáctý rok, potřebovali jíst, hodně jíst, ale kde nic tu nic. Jednou, bylo to k jaru, a jaro je v době hladomoru vždy tím nejhorším obdobím, se kluci vrátili s blížícím se večerem domů. Upatlaní snad více než kdy jindy. Když na ně babka vylila na dvoře u studny pár věder vody, počala se zabývat jejich zmazaným oděvem. Byl dnes jakýsi jakoby zabílený.
  Chudákovi babce ta barva - a jak by také ne - připomněla mouku. Báječnou bělostnou chutnou mouku, jakou již drahný čas ani koutkem oka nezahlédla. Ale nejen to. Vzpomněla si přitom i na dávná vyprávění své babičky, která je znala zase od svých předků. Prý někdy v prastarých časech, snad v dobách, kdy ještě v okolí Chloumku žil kmen Charvátů, v době hladomoru přidávali místní lidé do chlebové mouky i bělavou hlínu, kterou nacházeli kdesi pod Chloumkem, aby se nasytili. A to bez újmy na zdraví. Kdeže to vlastně dnes kluci lítali? Z tohohle konce Habřiny měli vždycky nejblíže k Prašivce. Uhodila na ně. Samozřejmě že se toulali celý den právě tam.
  A babička se dlouho nerozmýšlela. Ani nemohla. Vydala se s nastávajícím večerem, dokud jí ještě vůbec nohy nesly, šouravě k místům, o nichž jí vnuci řekli. Hlad ji poháněl.
  Když se, takřka již za tmy, vracela s naplněným proutěným košíkem domů, obklopila ji náhle skupina pruských vojáků. Nerozuměla jejich hrdelní řeči, pochopila však, že chtějí vidět, co nese. Ukázala jim to. Jen se hlučně zachechtali, na místě otočili koně a zmizeli ve tmě.
  Nejprve babka zkusila sama, co to vlastně přinesla. A vskutku. Byla to "zemní mouka". A tahle "zemní mouka" zpod Chloumku přinesla pak záchranu před smrtí hladem nejen babičce a jejím vnukům, ale udržela při životě i další Habřiňáky.
  A kupodivu, opravdu bez následků. Musel to uznat i tehdejší hejtman kraje Hradeckého rytíř Karel Bienenberg z Bienberka. Nevěřil svým očím, ale potvrdil, že bílá hlína podobná staré mouce a nacházející se pod mytickým Chloumkem pomohla chudým z Habřiny víc než všichni mocní a všechny úřady té doby.
  I dnes můžeme brzy na jaře onu zázračnou jedlou hlínu spatřit. Stačí, když se podíváme z vrcholu Prašivky směrem k Rožnovu a Neznášovu, nebo blíže k opuštěnému mlýnu Skořípka na potoku Jordán. Svou šedavou barvou je i dnes ta hlína nápadná.
  Dlouho však z ní již nikdo chléb nepekl. A buďme rádi, že je tomu tak.



Kamenný kříž pod Libinou

  Mezi Semonicemi a Jaroměří, západně od Jezbin, na kopci Libině se líně povaluje několik podlouhlých staveb vojenských pracháren. Pod kopcem pak jižním směrem, na bývalé křižovatce polních - leč v minulosti velice důležitých - cest, se skromně krčí prostý kamenný kříž. Svou prostotou je překrásný. Svým tvarem dokazuje, že si o jeho prastarém původu mohou lidé opravdu vyprávět jen a jen pověsti.
  Jeho povrch je hrubý. Jako byste ještě dodnes pociťovali každý úder nejistého nástroje pradávného kameníka. Kříž vytesal z tvrdého pískovce a zub času na něm v průběhu staletí zanechal jen velice málo stop.
  Stával na křižovatce cesty spojující Rožnov s Jaroměří s cestou ze Semonic přes vrch Libina do Rtyně.
  Hodně touhle polní zkratkou chodili lidé ze Semonic, ale i Čáslavek a Černožic, pokud chtěli dorazit do Rtyně, od konce devatenáctého století ale hlavně do nově vzniklých lázní ve Velichovkách.
  Svou tíhou kříž postupně zapadal do země a když mu navíc pomohla skoro až k zemi ještě zemědělská velkovýroba, neřekl mu nikdo jinak než zapadlý kříž. Dnes již nestojí ani na křižovatce polních cest, jelikož i těch jaksi ubylo. Přesto se našli v Semonicích dobří lidé, kteří ho v místě, na němž od nepaměti stojí, zachránili snad i pro budoucí generace.
  Mnohými byl považován za smírčí kříž, za takový, jaké byly v našem kraji tesány a stavěny až do období třicetileté války. Vznikla tak i mnohá vyprávění o vraždách, které se údajně na tomto místě staly. Tato vyprávění byla doprovázena i skazkami o následném těžkém pokání vrahů. Přesto ale kříž svým starobylým vzhledem nám spíše připomíná až ony bájné doby příchodu křesťanství do naší země.
  Jeho tvar dal vzniknout pověsti, jež sahá až do v propasti času se ztrácejících dob pohanských.
  V oněch časech se rozprostíral na vrchu Libině rozsáhlý posvátný háj. Naši pohanští předkové jej zasvětili bohyni Liběně.
  Za měsíčních nocí zněl háj posvátnými písněmi a nad tmavé koruny stromů stoupal bílý dým z obětních ohňů. Mezi kmeny se kmitaly světlé, vzdušné řízy dívek, které sem přicházely z okolních drobných vísek, aby rituálním tancem poděkovaly své božici za ochranu i za její dary.
  Nádherný přírodní chrám.
  Uprostřed světlé mýtiny čerstvými květy stále znovu zdobená kamenná socha bohyně.
  Když pak se naším krajem ubíral věrozvěst Metoděj, přinášel lidem novou zvěst, zvěst o lásce a oběti Kristově. A kudy kráčel, tudy víska za vískou, tvrz za tvrzí přijímaly nově zvěstované náboženství. Ne všude se to pochopitelně dělo bez odporu. Ale přesto se z našich pohanských předků postupně stávali křesťané.
  Metoděj odešel, jeho učedníci zůstali. A přikázali likvidovat vše, co by jen vzdáleně mohlo připomínat modloslužbu předků.
  Tak padl ostrým sekerám opálených svalnatých chlapíků v bílých plátěných podkasaných oděvech za oběť i prastarý posvátný háj na Libině. Socha bohyně byla roztříštěna na drobné kousky těžkými kladivy. Všechny úlomky pak byly rozmetány po širokém okolí. Na místě Liběnině měl být vztyčen mohutný dřevěný kříž.
  Sotva se však tak stalo, rozpoutala se nad krajem dosud nikým nevídaná bouře doprovázená neuvěřitelně prudkým vichrem. Nebe se rozevíralo klikatými blesky za nepřetržitého dunění hromu.
  Lidé kvapně opouštěli návrší a již jen z uctivé vzdálenosti přihlíželi tomu, jak jeden z blesků zapálil dřevo kříže. Netrvalo to dlouho, shořel až po samu zem.
  Zatímco se pohanští starci radovali, domnívajíce se, že staří bohové jsou silnější, počali věřící připravovat dřevo pro kříž nový. Jenže i ten byl zasažen božím poslem a na prach spálen.
  Nyní teprve bylo rozhodnuto, že kříž musí být zhotoven z kamene. A vybrali pro něj vskutku pískovec neobyčejně odolný. Dlouho na něm v potu tváře kameník pracoval.
  S velkou slávou, ale také s obrovským vypětím, dopravili posléze kamenný kříž na místo, kde uprostřed pohanského háje stávala socha Liběny.
  Hned po jeho vztyčení se však opět počaly dít věci nevídané a neuvěřitelné.
  Kříž nepostál ani chvíli, jako by ani nebyl z pevného pískovce. Půda pod ním ujížděla, jako by to bažina či rašeliniště byly. Několik pacholků ze sousedních Semonic se kolem kříže namáhavě pachtilo. Z dálky to vypadalo jako jakýsi těžkopádný pomalý tanec. Ne a ne zadržet kříž před pádem.
  Dvěma z nich se tahle práce stala osudnou. Těžký kříž je svou vahou přitiskl k zemi. Dříve než se pak okolostojící vzpamatovali, oba dodýchali.
  Teprve teď se lidé konečně dovtípili. Kříž nemůže stát na místě sochy pohanské bohyně. A tak ho tedy přenesli dolů, pod návrší. Zde ho postavili na křižovatku místních cest. Tady teprve dostal smysl. Tady mohl lidem ukazovat nejen správný směr jejich každodenních putování, ale mohl být i orientačním bodem jejich životních poutí. A na tom místě stojí podnes.
  Zakopali ho tehdy opravdu hodně hluboko, to aby stál pevně a odolával plynoucímu času, ale přesto se i nyní ukázalo, že i tak je tenhle kříž přece jen živý.
  Místní lidé vám potvrdí, že se v okolí říká: "Za každých sto let vyroste kříž pod Libinou o tříštičku, pranepatrnou, takovou, co by se za nehet vešla ... "
  A tak kříž roste i dnes. Roste pomalu. A bude růst. Bude růst do té doby, než budou jeho ramena tak vysoko, že panna jménem Liběna pokřtěná z nich uvidí věže biskupského chrámu svatého Ducha v Hradci Králové.
  A to pak prý nastane konec světa.
  Bude to ale ještě zřejmě trvat velice dlouho. Panna toho jména se docela určitě ještě nenarodila, neboť metodějský kříž skrytý v polích u Semonic je dnes sotva půldruhého metru vysoký.
  Ostatně, přijďte se za sto let podívat. Určitě zase bude o tu tříštičku vyšší. Že tady již nebudete? Tak to řekněte vnoučatům.



Koňská hlava na slepičích nohách

  To bylo nějakého jásání, když babička nařídila:
  „Konec lenošení a uhánějte natrhat nějakou tu bylinku. Právě teď je na ně ten pravý čas.“
  Řekla to ne proto, že by už nemohla s dětmi vydržet, ne proto, že by se chtěla alespoň na chvíli zbavit jejich věčného štěbetání, jejich zvídavých otázek. Ono to tenkrát nešlo skočit si jen tak jednoduše do města do apatyky. Jednak nebyly zdaleka všude, mnohdy se zase nedostávalo peněz a někdy také docela obyčejné důvěry v lékárenské lektvary. Vždyť podobné venkovské babičky, jako byla ta naše, žily i před touhle stařenkou, a tak se po celé generace v těchhle vědmách vršily postřehy o voňavých rostlinkách a jejich léčebných účincích.
  Tohle všecko sice asi děti Černých nevěděly, zato si velice dobře pamatovaly, jaká je to nádhera sedět v zimním podvečeru u kachlových kamen, z nichž škvírami dvířek vstupovaly do světnice hravé záblesky ohně a v teplounkých závanech se pod nízkým trámovým stropem šířila jemná vůně rozličných suchých lístečků a kvítků. Bylinky se u babičky vždy zvolna houpaly v bělostných, naditých, plátěných pytlících, které visely na léty a dlaněmi ohlazeném bidle nad plotnou.
  To byla babiččina neomylná apatyka.
  Netrvalo tedy dlouho a už všechny tři děti uháněly jako s větrem o závod na blízký vršek, který se kulatí nad Smržovem daleko déle, než kam vůbec lidská paměť sahá. Dnes se mu v obci říká Chumbárek. I na mapách tohle takřka nikomu nic neříkající pojmenování najdete. Jenže v oněch časech se pyšnil názvem daleko přitažlivějším, daleko výstižnějším, poetičtějším - Chlumbájek. Cítíte, jak je tohle slovíčko něžnější? Věrohodnější? Zkrátka krásnější? A jak je v té představě nakadeřeného chloumku skryt ohlas místních bájí?
  Pradávných vyprávění, z nichž vlastně takřka všechna byla do dnešní doby pokryta prachem zapomnění, jež se zvolna snáší za cválajícím časem.
  Tohle ale Josefa, Vojtu ani Anežku netrápilo. Na stráňce se nadšeně vrhli do měkkých polštářků „kočičích paciček“, jejichž uzoučké, bělavě plstnaté lístky sametově hladily dětské dlaně, a slabě narůžovělé hvězdicovité kvítky na nízkých stopečkách byly pastvou nejen pro naše malé sběrače.
  Nořili paže až po ramena do lepkavých lodyh smolniček. Zvláštností Chlumbájku bylo, že zde rostly smolničky červené i bílé. Ale ne tak nějak všechny pospolu propleteně, spíše jako by je sem vysadila pečlivá lidská ruka. Na jedné straně políčko bílých, na druhé, jakoby přesně oddělené, obdélníkové políčko červených.
  Největší radost ale nastala, když Vojta objevil turánek. Snad všichni ve Smržově věděli, že je to bylinka obdařená až kouzelnou mocí. Každým rokem se objevovala jinde, ale vždy jen o kousíček dál. To podle toho, kam minulého léta zavál vítr drobná semínka. Dětem se turánek zdál vysoký, vždyť nejmladší Anežce sahal až do pasu. A když se jen nepatrně sklonila, zalechtaly ji až pod bradičkou úbory fialových hvězdicovitých kvítků. Když posléze děti donesly turánek domů, babiččino nadšení neznalo mezí. Vždyť správně usušenou bylinku mohla užít nejen proti krvácení, ale i na klouby zasažené revmatizmem i na mnohá další postižení, jejichž jména dětem naštěstí zatím pranic neříkala.
  Babička občas posílala také tatínka, aby se na Chlumbájku po dětech trochu poohlédl. Zda tam netropí nějakou nepravost. A to pak byl pro děti teprve ten opravdový svátek.
  Když měli totiž všichni košíčky až po vrch naplněné vadnoucími vonnými lístky či kvítečky, svalil se tatínek do stínu jedné ze dvou přenádherných rozklenutých plazivých borovic. Dnes je na Chlumbájku už nenajdete. Chvíli jen tak hleděl nahoru na vážně uplývající bělostná mračna, jako by tam někde vysoko hledal maminku, a poté počal vyprávět.
  Jeho příběhy nebyly vůbec pohádkové. Všechny se odehrávaly v dědině, nebo alespoň v blízkém okolí. Mnohdy však tatínek pociťoval takovou únavu, že jednoduše - třeba v půli vyprávění - usnul spánkem spravedlivých. To pak děti, třebaže jim to přišlo velice zatěžko, ulehly vedle něho a přimhouřenýma očima chvíli pozorovaly, jak se bílá oblaka nad Chlumbájkem napichují na dlouhatánské borové jehlice. Pak se všichni dohromady začali pošťuchovat a tak dlouho se šeptem napomínali, aby bylo ticho, až milého tatínka probudili.
  Jednou se jim to ale nepovedlo. Tatínek spal a spal. On to totiž neměl ani trochu lehké. Maminka jim zemřela, když byly Anežce pouhé dva roky. A ač mohl, tatínek se už nikdy znovu neoženil. Proto se nebylo co divit jeho někdy všechno přemáhající únavě a to i přesto, že hodně práce doma zastala babička.
  Děti ho tehdy probudily až ve chvíli, kdy se za rozložitými klečemi a blízkými kmeny stromů počaly ukládat první nesmělé stíny nastupujícího soumraku. Předvečerním čirým vzduchem se nesly zdola od křížku zvuky zvonku, který svým klekáním zval k večerní modlitbě.
  Tatínek si hřbetem ruky těžce protřel oči a zřejmě již úplně zapomněl na příběh, který prve nedokončil. Zvonek mu připomněl cosi jiného.
  „To za mého mládí žil pod sousední doškovou střechou kluk Pepík,“ začal tatínek. „Když mu bylo asi deset let, byl to takový usmrkanec usmrkaný, takové nic moc, zkrátka slaboučký, bylo to takové to tintítko jako za groš kudla. Ale největší nezbeda, neposlucha a rváč. A prolhaný až běda. Smržovské babky říkaly, že se v něm usadili všichni čerti, co jich jen samo peklo vyslalo do světa, aby pokoušeli lidi.
  Že by měl být Pepík před klekáním doma? Kdepak, to ani náhodou. On přece není jako jiné děti. Pro něho to přece neplatí.
  Až jednou ...
  Bylo to takhle v září a Pepík dostal neodolatelnou chuť na jablka. Samozřejmě, ta nejlepší nebyla v jejich vlastní zahradě, ale v sadě Zilvarových. Mělo to ale háček. V onom sadě, který sám o sobě svou zanedbaností působil až ponuře, stál starý, z opuky vystavěný patrový špejchárek. Kdysi do něho uskladňovali vymlácené obilí. Nyní - opuštěný a kopřivami zpola zarostlý - vypadal i za dne strašidelně. A což teprve vpodvečer a v noci. Nikdo nevěděl, proč tak na lidi působí, ale snad právě proto bylo jen málo těch, a to i dospělých, kteří by si troufli po západu slunce vstoupit do sadu.
  Snad ti všichni čerti, co si v Pepíkovi otevřeli svou pekelnou živnost, odnesli toho večera Pepíka až k Zilvarovu kamennému staveníčku uprostřed zpustlého sadu. Rozhodně ho ale vzápětí ti ďáblíci přihnali zpátky domů. Uříceného. S vytřeštěnýma očima. S rozklepanými údy. Studený pot se mu perlil na čele. Vzápětí ho pak sevřela do svých spárů blouznivá horečka.
  Dlouho všichni okolo něho chodili jen po špičkách a šeptem si špitali o tom, zda Pepík vůbec zůstane mezi živými. Horečka mu zpočátku vkládala do úst cosi o pavoucích, kteří na něho padají ze stropu. A jsou stále větší a větší. Nejvíce se ale děsil koňského zařehtání. Když se v jejich maštali ozvalo koňské zaržání, Pepík se vymrštil z vysoko nastlaných propocených polštářů a křičel - né, né, nenene, Koňská hlavo, né! Pryč, pryč, nech mě! Schovej ty pařáty!
  Když se pak po čtyřech přetěžkých týdnech Pepík alespoň trošíčku dostal z nejhoršího, svěřil se jen svým rodičům s tím, co prožil. Ale zapřisáhl je, že nesmí nikomu ani slůvkem prozradit. Jenže ... ani my dospělí neumíme mnohdy udržet tajemství za zuby, a tak brzy celá dědina věděla, že v Zilvarově špejchárku sídlí Koňská hlava na slepičích nohách.
  Obrovitá. Je dokonalou záhadou, jak to přijde, že se v něm přes den poskládá.
  A od té doby se už nikdo po soumraku do Zilvarova sádku neodvážil. A nejen do sádku, ale většina dětí ani jen tak pár kroků za práh domu. Od té doby také nebylo ve Smržově poslušnějšího kluka, než byl sousedovic Pepík,“ zakončil tatínek.
  Toho večera děti při návratu z Chlumbájku jako by ztratily řeč. A když pak babička jako jindy poslala po večeři Anežku, aby jí ze záspi přinesla koště, malá jen nerozhodně přešlápla na místě. Tatínek hned poznal, kolik uhodilo. Přitáhl si děvčátko mezi kolena.
  „To šli jednou, hodně pozdě, ve tmě tmoucí, můj tatínek, tedy tvůj dědeček, z posvícení z Výravy s číbuzským panem učitelem. A šli tak, jak se chodívávalo - přezevšecko. Spíše po strništích a šípkových mezích než po cestách. A když tak míjeli dubinku na okraji lesa Kaltouzu, tu jim pojednou slova družného hovoru zůstala trčet hluboko v hrdle. Před nimi totiž náhle vyvstala vysoká, tajemná postava, pokroucená a světélkující jakýmsi nadpozemským zelinkavým světlem. Jako by onu figuru vytvořily miliony svatojanských broučků. Jenže, kde by se teď vzali svatojánci? Šeptem se oba domluvili. Pak vyrazili vpřed. Zjevení před nimi rostlo a rostlo... Až stanuli před svítící, stářím pokroucenou práchnivějící vrbou.
  Vidíš, a bylo po strašidle. Strašidla přece nejsou. A strach je špatný rádce. Může být i nebezpečný... To ten samý číbuzský pan učitel hrálo posvícení v místní hospodě, která stála hned pod kostelíkem. A v tom nejlepším před půlnočním veselí, co čert nechtěl, praskla mu na houslích struna. Naštěstí hned nato šli muzikanti na půlnoční večeři, a tak se milý pan učitel vydal na kůr do kostela, kde měl uloženy své druhé housle. Cestu znal bezpečně i potmě, vždyť nebylo neděle, nebylo svatby či pohřbu, aby si tam nepřivydělával nějaký ten krejcárek ke svému skrovnému platu. Svíčku nepotřeboval, stejně by mu ve větru zhasla. Tápavě dorazil až na kůr, nahmatal ve tmě housličky zavěšené na pultíku a vracel se zpátky. Za posledním schůdkem, už v chrámové lodi, se to stalo. Cvak... Zničehonic ho cosi chytilo za šos fráčku. A drželo. Drželo pevně. Nepustilo. Zkusil se neznámé síle vytrhnout. Nic. Pokusil se prudce se ohnat. Jen si odřel loket a housličky se zaúpěním padly na kamennou podlahu. To poslední, co uviděl před tím, než hrůzou omdlel, bylo rudě zářící věčné světélko před hlavním oltářem.
  Když se ho kamarádi z kapely nemohli dočkat, vydali se za ním. Pan učitel nevěděl o světě. Sebrali poničené housličky, omdlelého donesli domů a po šesti týdnech mu zahráli.
  Naposledy. U čerstvě vykopaného hrobu.
  Tak to vidíš, děvenko, co zmůže obyčejný strach. Vždyť pana učitele držely za šos jen průvanem přivřené chrámové dveře. Žádné strašidlo. A teď utíkej babičce pro to koště...“
  Na záspi Anežka zkameněla. Ze sousedovy maštale se totiž ozvalo hlasitě ostré zaržání jejich kobyly. Pak se ale odvážně podívala do temna nad Chlumbájkem, kde první stříbrné knoflíky hvězd rozepínaly černý kabátek nastupující noci, pevně se přidržela dohladka ohmatané násady koštěte a k hvězdičce, která jí připadala být nejblíž, statečně prohlásila:
  „Já vím, že seš, Koňská hlavo na slepičích nohách, určitě seš. Ale jen pro ty smržovské neposluchy neposlušné...“
  A my už pouze dodáme - asi ne jenom pro ty smržovské...



Kořenový Jozka

  Václav ze semonického Zálabí byl kluk jak se patří. Jako jiskra. Zvídavý, ke všem kolem milý, ale také zarputilý, přemýšlivý, pracovitý i odvážný. Ono to také ani jinak nešlo.
  Polosamota semonického Zálabí si totiž žádala člověka celého. Na straně druhé však nesmíme milého Vendu až příliš chválit. Jako každý kluk, měl i on své „mouchy“. Tak třeba, docela rád si dělal ze svého okolí šprýmy. Dost často si pak ke svým hrátkám vybíral semonickou tetku. Ne že by ta osoba byla jeho tetou vlastní, to ne, ale nikdo v obci jí neřekl jinak než tetka. Tetkou byla zkrátka pro všechny.
  Tetka byla jakousi semonickou vědmou, pověrčivá byla ažaž, křižovala se skoro na každém kroku, černou kočku nemohla vidět ani u myší díry, natožpak běžet jen tak zbůhdarma přes cestu. To pak plivala kolem sebe tak dlouho, až jí v ústech úplně vyschlo. Na Vendovi zkoušela tetka svou kouzelnickou dovednost. A Venda, i když jejím hokuspokusům vůbec nevěřil, ochotně se jí podroboval. Za tu ochotu na něho tetka nedala dopustit a vždycky mu podstrčila nějakou tu sladkost. A Venda toho nejdříve využíval, později zneužíval.
  Jednou ho tetka postavila nad talíř, do něhož vlila přesné tři lžíce studniční vody. Přiměla Vendu devětkrát se zhluboka nadýchnout a zatímco nesměl chvíli dýchat, promlouvala nad vodou kouzelnou a hlavně nesrozumitelnou zaříkávací formuli. Pak vodu z talíře opět přeměřila a poněvadž vody byly opět přesné tři lžíce, vážně Vendovi sdělila:
  „Jsi, chlapče, úplně zdráv. Tady máme důkaz, že netrpíš úbytěmi.“ Tak se tehdy říkalo souchotinám.
  A Václav s vážnou tváří přikyvoval a nastavoval ruku pro pamlsek.
  Chlapec trávil léto na poli či na lukách, plavil se přes Labe v loďce i několikrát za den, za horkých nocí spával v seně na půdě, kde bylo příjemněji než v uzavřené místnosti. Jednoho parného dne poslal otec Vendu za tetkou, aby od ní vyprosil nějaké bylinky, neboť se mu zdálo, že krávy dávají málo mléka.
  Jen Václav dorazil k semonické tetce, hned se jí svěřil, že v noci nějak špatně spal. Tetka viděla do červena zbarvenou pokožku na jeho prsou a hned byla hotova s určením nemoci.
  „To tě navštívila noční můra a celou noc tě na prsou tlačila. Sem pojď...“ Postavila si Václava pod obrázek Panny Marie na oltáříčku v rohu místnosti a prohlásila:
  „Třikrát po mně opakuj...
  Můro, můro muří, nechoď k mému loži, Panenka Maria povídala, abys ke mně nechodila.
  A v noci si dej pod podhlavník sekeru. Té se každá můra či morous se srostlým obočím nad kořenem nosu zaleknou. A musí být dobře naostřená, pak na tebe nic nezalehne.“ Na noc si Václav samozřejmě sekerku s sebou na seník vzal, tak jako každý večer, to aby měl něco do ruky, kdyby se na něho někdo do otevřeného seníku dobýval. A když se zakousl do voňavého perníku, který mu tetka po léčebné kůře dala s sebou, byl docela spokojen. Vždyť mu již nic nebylo. Prudké opálení s prsou počalo mizet, červeň se měnila v barvu hnědou. Jen záda ho teď poněkud pálila. Ale to nebylo opálením. To způsobilo několik ran potěhem od otce, jelikož na bylinky, které měl od tetky přinést, milý Václav ale docela zapomněl.
  Jednou tetka Václavovi navrhla v jakémsi nadšení nad svými léčitelskými úspěchy, že by pro něho bylo prospěšné, aby šel do učení ke Kořenovému Jozkovi. Jako léčitel. Rodiče vůbec nebyli proti, byli totiž stejně pověrčiví jako semonická tetka. A taky si říkali, že by pak nemuseli nic platit za léčení svého dobytka. Vždyť zvěrolékař chtěl vždy mnoho peněz, Kořenový Jozka pouze několik dvacetníků a vlastní syn by léčil zadarmo.
  Kořenový Jozka přicházel do svého obvodu vždy dvakráte do roka. Byl malého vzrůstu, snědý obličej schovaný ve stínu neobvykle širokého plstěného klobouku. Přes rameno nosíval dlouhý pytel, který měl převázáním rozdělen na několik dílů. To aby se mu koření nesmísilo. Pytel podpíral holí nesenou přes druhé rameno. Nenapodobitelnou byla i jeho chůze. Jeho krátké tělo se kymácelo na obě strany, jako by jeho nohy zapadaly vždy hlouběji do vysokých holínkových bot. Snad ten dojem hodinového kyvadla vznikal tím, že jeho kolena zůstávala při došlápnutí stále nakrčena a neuvěřitelně vzdálena od sebe.
  Tentokráte s ním přišla i jeho matka. Droboučká postava, obličej žlutě snědý a tak vrásčitý, že kdyby se dala kůže vyrovnat, mohla by pokrýt další čtyři tváře. Šaty pestré, dlouhou sukní zametala prach. Říkalo se, že pomáhá svému synovi sbírat na Krkonoších potřebné kořeny a bylinky. Václavovi se však nejvíce líbilo to, že jen se uvelebila na zápraží na hrubé dřevěné lavici, vytáhla tmavě hnědou dýmčičku, pomalu a pečlivě ji nacpala čímsi, co se jen vzdáleně podobalo tabáku, dlouhou sirkou zapálila a spokojeně bánila s pohledem upřeným nehybně kamsi v nekonečno. Kořenový Jozka se vždy vracel až k večeru z jedné josefovské krčmy, kde si dopřával, jak on říkal - „breberku“. Nebylo to nic jiného, než řízná samožitná kořalka, v níž proměňoval své dvacetníky. Kořalka zřejmě Jozkovi vždy způsobila jakési neodbytné vidiny. Už z dálky bylo vidět, jak šermuje volnou rukou, jako by ty vidiny chtěl od sebe zapudit. Ale zjevně se mu to nedařilo. Ve světnici opatrně vzal svůj klobouk za promaštěný okraj a uložil ho spolu s pytlem pečlivě pod lavici. Přítomná semonická tetka mu honem navrhla, aby vzal Vášu do učení, ale Václav si nebyl jist, zda její řeči léčitel vůbec vnímá. Přidala se i Václavova matka, ale Kořenový Jozka zřejmě podlehl „breberce“, a tak se jen svalil na lavici a vzápětí usnul.
  Teprve ráno se přiměl k práci. Václavovým rodičům se zdálo, že jejich krávy proti jiným v obci dojí málo a Kořenový Jozka zatím Vášovi alespoň milostivě dovolil, aby se v rámci snad počínajícího učení na čarodějného léčitele alespoň zpovzdálí díval. Nejpozorněji však Kořenového Jozku sledovala semonická tetka.
  Doprostřed dvora museli Václavovi rodiče postavit veliký škopek a naplnit ho až po okraj čerstvou studniční vodou. Na počátku „čarodějného“ obřadu podal Jozka otci kořen. Prý kouzelný. Vášovi připadalo, že je to buď petržel nebo snad křen. Když otec podle Jozkových pokynů kořen překrojil, ukázal Jozka oběma rodičům na řezu matný obrys lidské hlavy z profilu. A rodiče jako by poznávali... Ano, ta černá skvrna, to je přece tmavý šátek uvázaný na babku. Takový nosí jejich sousedka. Už dlouho ji podezírali, že jejich kravám škodí. A včera, jen k nim Kořenový Jozka přišel, těsně před západem slunce jim vytrhla plaňku z plotu. Nevěděli, že pověrčivá stařena se tím chránila před čárami Kořenového Jozky.
  Pak se všichni vrátili ke škopku. Rodiče museli nad vodní hladinou držet křížem složenou travní plachtu. Nehybně držet. Jozka zavěsil na dužinu škopku malé zrcátko.
  „Sem do toho zrcátka se dívejte. Na chvilčičku, jen na malou, se vám zjeví obličej škůdce...“
  A pak se Kořenový Jozka roztančil kolem Václavových rodičů. Nad plachtou co chvíli pažemi opisoval znamení kříže a stále polohlasem odříkával jakési nesrozumitelné zaříkávací formulky. Krátké nožky se jen kmitaly. Poté se sehnul nad zkříženou plachtou a vložil obě ruce pod ní. Těsně nad hladinu. Voda se jemně rozvlnila, pak se zklidnila a Vášovi se zazdálo, že z místa, kde stál, uviděl v ruce Kořenového Jozky druhé zrcátko, na němž byla jakási kresba podobná obličeji.
  „Je to ona, určitě... Viděli jsme ji.“ Tak se vzápětí nechali slyšet oba rodiče. A Jozka vytáhl ruce zpod plachty a zastrčil je spokojeně do kapes svého dlouhého a řádně umolousaného pláště. Na jeho zarostlé tváři se rozprostřel výraz dokonalého vítězství.
  A teď již stačilo, aby se sousedce zamezilo v možnosti přijít do chléva, pohybovat se kolem krav na pastvě, či jen se opřít u otevřeného okna stáje. Že bylo o nepřítele v sousedství víc? To Kořenovému Jozkovi vůbec nevadilo. On už v pohodě propíjel své dvacetníky v josefovské krčmě.
  A krávy? Krávy teď dojily tak, že i semonická tetka žasla a počala s Vášovou ne nezištnou pomocí zařizovat protiopatření. Nejdříve ze všeho začala přimíchávat sůl do mléka, které dávala každé ráno výměnkáři k snídani. Pak vzala travní plachtu a za časného rána ji s Vášovou pomocí vlekla za popruhy rosou. Mokrou plachtu poté pověsili na bidlo tak, aby rosa stékala do připravené nádoby. A tetka vysvětlila Vášovi, že tímhle „dojením popruhuů se jednak podporuje stékání rosné vody do nádoby, ale daleko důležitější je, že se tím všem kravám v okolí odnímá mléko ku prospěchu krav tetčiných.
  Ale až do Vášova semonického Zálabí prý to kouzlo nesahá.
  Snad pokaždé, když se Kořenový Jozka probíral po ránu z působení „breberky“, stála nad ním Vášova matka a připomínala mu, že je čas, aby začal s výukou, kterou synovi přislíbil. A Jozka ráno co ráno opakoval: „Já Vášu mám rád, mám ho rád, bude mít na mne památku, bude... Já ho naučím zažehnávat, zaříkávat, já ho naučím všemu, co umím... Já ho taky na hora vezmu a tam mu ukážu, tam, kde které to koření roste... ve které době se má trhat a jak si přitom má počínat... Ale teď, teď k tomu není vhodná doba...“
  A ta vhodná doba stále nenastávala. A tak se čtrnáctiletý Václav šel nakonec učit do zámečnické dílny.
  Dříve však ještě mohl sledovat, jak Kořenový Jozka spolu s matkou, každý se kolébal jinak, odcházejí polní cestou k Dolnímu Plesu. Dlouho se díval na jejich zmenšující se postavičky.
  Nevěděl tehdy, že je vidí naposledy. Odcházeli do hor. A už se nevrátili. Dlouho na Kořenového Jozku v okolí Semonic vzpomínali. Hlavně prý ve chvíli, kdy měli platit zvěrolékaři.
  „Jó, to bývaly jinší časy, když chodil Jozka... A jak ty krávy dojily! Ne jako dnes...“
  A časem se říkalo, že Kořenový Jozka vystoupal nejen do svých krkonošských hor, ale snad i přímo ke Krakonošovým domácím zvířatům.
  Nám je však dnes jasné, že Kořenový Jozka došel ještě dál - vystoupal až do pověstí lidu roz lehlého našeho okolí.



Krásná Ofka ze Sendražic

  Na sendražické tvrzi bývalo již na počátku patnáctého století velice živo. Hlavně pokud žil její majitel Petr Hložek ze Sendražic. Za ženu si vzal překrásnou Ofku, která jen kvetla, jak kypěla zdravím a veselou náladou.
  Obývali na tehdejší dobu poměrně výstavnou tvrz, o níž si již nikdo z tehdy žijících nepamatoval, kdy vlastně vznikla. Stála na východním okraji obce v blízkosti gotického kostelíka svatého Stanislava. A mezi lidmi se proslýchalo, že tvrz je spojena úzkou podzemní chodbou právě s podzemím svatyně. A nejen s ním. Chodby prý vedou z kostelíka dál, ale kam, o tom se vedly jen dlouhatánské dohady. To, co sendražičtí pouze tušili, to pán tvrze a jeho žena docela bezpečně věděli.
  A ještě někdo věděl. Ofka si totiž na tvrz přivedla svou mladší, svobodnou sestru. Ta si s Ofkou v kráse nezadala. Ofka na ni volala tak nějak jako Élí, snad se tedy jmenovala Eliška.
  Jiní ovšem tvrdili, že její jméno bylo Kateřina a další zase se domnívali, že Marie. Ale to bylo zřejmě proto, že právě tahle ženská jména byla tehdy, na úsvitu patnáctého století, nejpoužívanější. I Eliška tedy o podzemní chodbě věděla. Život na tvrzi plynul klidně, pro krásnou Ofku možná až příliš klidně. Její mladší sestra zatím tiše rostla do krásy. Jenže pak Petr Hložek ze Sendražic odešel k předkům. A život na tvrzi jako by se načas zastavil. Nic už Ofce nepřipadalo tak jako dříve. Tíživou samotu jí pomáhala rozptýlit jen její mladší sestra. A okolní rozlehlé lesy.
  Ne, vůbec se nehodilo ve vdovím černém šatu objevovat se příliš často ve vesnici. A tak obě sestry pilně využívaly podzemní chodbu. Opravdu nekončila v podzemí svatého Stanislava, ale ústila až do blízkého hlubokého úvozu. Východ z ní byl maskován umně rozsázenými křovinami. Odtud pak byl do blízkého hvozdu již jen skok.
  Dlouhé byly ty procházky okolními lesy a po nějaké době se staly pro obě potřebou. Jak volně se v zeleném přítmí dýchalo, jaké sny se mohly pod klenbou větvoví spřádat! Ale tak, jako se nikdy nic neutají docela, neutajily se ani tyto návštěvy zádumčivých lesních zákoutí.
  Jednou sestry minul docela volným cvalem urostlý mládenec na koni. Byl zřejmě na lovu, neboť na jeho levém předloktí balancoval cvičený sokol. Ani jedna ze sester mládence neznala, nutno ale říci, že se líbil oběma.
  Za nějaký čas potkaly mládence opět. A pak již bylo zřejmé, že ta setkání nejsou náhodná, ale oběma stranami vyhledávaná a očekávaná. Nikdy však nepadlo ani slovo. Plachý mládenec je vždy minul na svém koni a mizel v zátočině lesní stezky. Jen ten cval koně byl vždy pomalejší a pomalejší. Obě také již věděly, komu že to patří mládencův obdiv. Černý šat vdovy spíše odrazoval, ale mladičká tvář Elišky přitahovala mužův zrak neúprosně.
  Ústa tedy sice mlčela, o to více hovořily oči.
  Ofka na sestru nežárlila. Přála jí její rodící se lásku, ale nešlo jí na rozum, proč mladík stále mlčí. Až jednoho dne se jí zdálo, že tuto hádanku rozluštila. Co když mladík je nejen plachý, ale také nadmíru opatrný? Do uzoučké podzemní chodby si sestry nikdy nebraly z pochopitelných důvodů to nejlepší oblečení, spíše to, co už dávno nenosily. Co když je tedy mládenec považuje za dcery nějakého chuďase?
  Ofka se dlouho nerozmýšlela a řekla sestře: „Žádná chodba, žádné schovávání se. Zítra si vyjedeme na koních. A v těch nejlepších šatech.“
  Eliška se zítřka ani dočkat nemohla.
  V obvyklou hodinu svých doposud tajných vycházek vyjely obě sestry ze vrat tvrze. Vyšňořené do toho nejlepšího, co měly. Za Ofkou vlál ve větru dlouhý lehounký černý závoj. To aby lidé neřekli.
  S divoce tlukoucím srdcem se blíží Eliška k lesu. Co jí řekne dnes její doposud tak mlčenlivý ctitel?
  Řekne konečně alespoň slovíčko?
  Už ho obě spatřily. Pobídnou koně, avšak poté je prudce zabrzdí. „To není on,“ vykřikne Ofka, „zpátky, zpátky do chodby, rychle!“
  Při prudkém obratu ještě zahlédly další tři jezdce divokého vzezření, kteří se tu náhle objevili. A pak kořen nekořen hnaly koně zpět. Na nic se neohlížejíce, prchaly obě dívky v děsu k úvozu. Větve drásaly jejich šat, pružná haluz servala z Otčiny hlavy černý závoj.
  Snad to bylo právě tohle vdoví znamení, které vyděsilo Eliščina koně natolik, že se náhle vzepjal a vzápětí se pak prudce zapřel předníma nohama do měkoty lesní stezky.
  To už ale Ofka neviděla. V úvozu seskočila z koně a vrhla se do křoví. Ve zmatku tápala temnotou chodby, rozdírala si dlaně o ostré hrany kamenů, z očí kanuly palčivé slzy a z prsou se jí draly hlasité vzlyky.
  Zastavila se teprve ve sklepení tvrze. Otočila se. Tmavý otvor chodby na ni zíval příšerným tichem. Kde zůstala sestra? Proč se už neobjevuje? Ne, zpátky do chodby ji už nikdo nedostane.
  Vyběhla ven z tvrze. Šaty, které ještě před chvílí patřily mezi její nejlepší, potrhané a zašpiněné. Těch několik málo lidí, kteří viděli obě sestry odjíždět, ale nikoli se vracet, jen otevřelo údivem ústa dokořán.
  A k udusanému prostranství před tvrzí se od úvozu volným krokem blížili dva osedlaní koně. Bez jezdců. Tam, kde po chvíli našli mrtvou Elišku, tam nechala Ofka po nějakém čase zasadit velký kámen, do něhož místní kovář vyryl znamení kříže.
  Po téhle události již Ofka neměla v Sendražicích stání. Jako by jí vše ve tvrzi i okolí připomínalo nešťastnou sestru. Předala tvrz, snad Matěji ze Sendražic, a odešla do Prahy. Zlí jazykové však říkali, že neodešla, že utekla. Jiní zase tvrdili, že šla za lepším, že byla chtivá života. Jiného života, než jaký mohla mít na sendražické tvrzi.
  A další - jak už tomu tak v podobných případech bývá - rozšafně a tajemně dodávali - kdo ví, jak se to vlastně všechno tehdy v lese seběhlo?
  Tyhle řeči však již k Ofce do Prahy nedorazily. A naopak, ani žádné zprávy o krásné Ofce z Prahy na sendražickou tvrz.
  Takže můžeme směle říci, že se Ofka nikdy nedozvěděla, že se čas od času u kamene s vyrytým křížem zastavil jezdec na koni. Na levém předloktí mu poposedával cvičený sokol. Naposledy prý viděli někteří lidé postávat jezdce u kamene dlouho a dlouho po oné smutné události. Jeho vlasy, spadající muži až na ramena, byly bílé jako čerstvě padlý sníh. Jen sokol na jeho paži neposedně poskakoval, bud' nestárnul, nebo to byl už jiný dravec.
  Dnes už nenajdeme při návštěvě Sendražic onen kámen znamenaný posvátným znamením kříže na jeho původním místě. Ale stejně, až se náhodou před ním zastavíte pod starou lípou u čísla popisného jedenadvacet, nechte alespoň chvíli kolem sebe tichounce proudit čas. Pak třeba zjistíme, že se vždycky nemusíme dočkat splnění všech našich tužeb. A že je to docela normální. A vždycky i bylo.



Krvavý strom

  Místa kolem Chloumku a Prašivky jsou od pradávna obestřena mnohými kouzelnými vyprávěními.
  Od časů dávno zašlých generací se všude v okolí stále objevovaly pověsti o nesčetných nadpřirozených jevech. Tak nedaleko odtud, v lesích kolem Habřiny, se kdysi nalézaly dvě studánky s čirou pramenitou vodou. Jedna se jmenovala "Stříbrná", druhá pak nesla název "Vražba". Toto slovo prý pochází až z dob pohanských. A neznamenalo tehdy nic jiného než kouzla, čáry či věštby'. Tenhle prastarý název najdeme i na současných mapách v lesích západně od Prašivky.
  Bezprostředně u východního svahu Prašivky, mezi ní a Chloumkem, se od nepaměti táhne mělké údolí. Někomu může připadat smutné. A proč taky ne? Kdyby tohle údolíčko totiž mohlo vyprávět, hovořilo by k nám o stovkách mrtvých, o všespalujících požárech, o lidské krutosti, neústupnosti i podlosti.
  Kdysi právě zde, při zemské bráně a strážišti, stála drobná víska. A ta se prý kvůli lidské zlobě, nesnášenlivosti, hrabivosti a dalším nectnostem našich předchůdců propadla do země. Zmizela v hlubinách se všemi selskými chalupami, pod zem vklouzl i dřevěný kostelík i hospoda.
  A tak kdybyste přiložili právě v těchto místech ucho k zemi, uslyšíte i dnes vzdálené vyzvánění zvonů, které zvou na mši, bučení dobytka i hrkotavý zpěv kohoutů po ránu, jindy i charakteristický zvuk holubích křídel či posvícenskou muziku z propadlé hospody. A stačí se za parného dne po dešti podívat údolíčkem vzhůru, abyste viděli jemný opar stoupající z trávy. To dole v chalupách zatopili. A studánka na úpatí sousedního Chloumku - dnes bohužel již polovyschlá - není přece nic jiného než voda odtékající z rybníčku, který vévodí podzemní návsi.
  Ještě v šedesátých letech devatenáctého století zde byla prý vidět jediná památka po propadlé vesnici. Ve východním svahu Prašivky se tehdy nacházely ještě poměrně dobře viditelné valy zbylé po raně středověkém strážišti. Dokonce se pod nimi krčil i kus prastaré zdi zbudované z dobře opracovaných kamenných kvádrů. A právě na oněch valech vyrostl kdysi, nikdo si ani z vyprávění starců nedokázal představit, kdy to bylo, nádherný jilm. Po dlouhá staletí vzpínal své haluze k nebi, po dlouhé věky jeho koruna mohutněla. Jeho kořeny se napájely vodou z podzemní vesnice. Dřevo měl tvrdé a pevné. Prapodivný strom. Jako by zde stál jen proto, aby připomínal trest, který postihl ves.
  Před mnoha a mnoha generacemi, kdy měl tenhle prazvláštní strom ještě větve nasazené už od samé země, si chtěl jeden člověk z Habřiny nadělat právě z těchto haluzí dříví na zimu. Pachtil se, pachtil, šlo mu to ztěžka. A strom při tom svými ranami "plakal". Z jeho ran vytékala míza, jež na vzduchu nejenom zasychala, ale i červenala a rudla. Krev stromu. Nicméně, tehdy se ještě pověst o "krvavém stromu" nezrodila. Zrodila se tehdy, kdy onen člověk nenadále zemřel. Teprve pak si počali lidé vyprávět, že ten, kdo by se jen dotkl ratolesti stromu s úmyslem ji utnout, ten musí do roka zemřít. Vskutku krvelačný to strom.
  A tak "krvavý strom" nikým neohrožován rostl, sílil, košatěl. Až teprve ve druhé polovině devatenáctého století, kdy valy bývalého strážiště byly zarovnány na pole, rozhodl majitel pozemku, rolník František Hofman z Habřiny, že prastarý jilm musí pryč. Pověst nepověst.
  Najal si dva mladé statné čeledíny a pustili se do práce. Tvrdé dřevo jilmu jim dávalo co proto. A jeho rány rudě "plakaly". Nakonec však přece jen nádherný strom padl.
  Dřevo zpracovali a poté i s mohutným kmenem dopravili hospodáři na dvůr. Čeledínové dostali nejen zaplacenu smluvenou částku, ale i slušné spropitné navrch.
  Do roka zemřel hospodář. Hned po něm oba čeledínové.
  Dlouho ležel jilmový kmen na dvoře statečku. Tak dlouho, až se sám rozpadl.
  Dnes je východní svah Prašivky porostlý vzrostlým lesem, po raně středověkých valech ani po "krvavém stromu" není ani památky a na pověsti už nevěříme byť b byly sebekrásnější. Jenom když ulehnete za rosného rána nebo vlahého podvečera v oněch místech do trávy a budete se dívat na bělostná oblaka veslující modrou oblohou kamsi k východu a budete vnímat všechny vůně létem kypící půdy, pak možná uslyšíte, slabounce jen, ale přece, hudbu. A pokud by snad nepocházela z oné potrestané vísky v podzemí, pak to nemůže být nic jiného než zpěv země. Naší země ...
  Slyšet může každý, jen poslouchat se musíme naučit.



Les Rasošek

  I když to vypadá docela neuvěřitelně, alespoň z dnešního pohledu, nikdo nepochybuje o tom, že název obce Vlkov je vskutku odvozen od skutečnosti, že se v okolí po dlouhá staletí vesele proháněly smečky těchto dnes již pro nás exotických šelem.
  Vždyť Vlkov vznikl v pradávných dobách jako původně osamocený statek na jižním okraji rozlehlého Pleského lesa. Jihozápadní části tohoto obrovského lesního porostu se až do stavby pleské pevnosti říkávalo les Rasošek.
  Když zemská stezka, procházející z Hradce Vlkovem, opustila obec směrem severním na Semonice, dotkla se na chvíli právě okraje tohoto lesa.
  Nikdo z vlkovských si dnes již nemůže pamatovat, kdo postavil na okraj lesa Rasošek veliký kamenný kříž vytesaný z jednoho kusu kamene. Nikdo dnes již neví ani, proč odjakživa byl kříž obdařen jen jedním ramenem. Skutečností však zůstává, že ten, kdo jej vztyčil, věděl, proč tak činí.
  Staletí míjela kolem kříže. Tu v poklidu, jindy zase divokým cvalem. Les Rasošek se při svém západním okraji mezi Vlkovem a Plesem měnil postupně v bažantnici. Obdarovával lovce bohatým úlovkem i naháněl strach osamoceným pocestným, ale naopak zase hýčkal ve své zelené náruči láskou opojené milence. A rameno kříže na jeho okraj i se tedy stalo někomu záchranou před nebezpečími hlubokého hvozdu, jiným zase ukazatelem cesty do ráje lásky. Zakázané lásky... Se stavbou pleské pevnosti pominul staletý poklid. Objevili se zeměměřiči, s nimi přišli i odhadci selské půdy. Od jedné pleské usedlosti ke druhé chodí se smiřickým purkrabím Josefem Karáskem zeměměřič Ignác. Češtinu láme už docela obstojně, a tak rozumí odporu místních sedláků. Nechce se jim z půdy, kterou převzali od svých otců, někam do neznáma. Ač dělá Ignác jen svou práci, je pro ně nepřítelem. Ponejprv potkal Ignác Kateřinu právě na pokraji lesa Rasošek u jednoramenného kříže. Seděla na břehu bystrého potůčku, který tudy zurčel z nedalekého rybníčku s poetickým jménem Zezule. Podruhé se setkali v chalupě jejího otce.
  Ne, nechtěl až někam k Rozběřicím, dělal zle, Kateřina plakala, její matka lomila rukama, mladší sourozenci řvali na jedné hromádce v koutě světnice. Kateřina vyběhla za chalupu.
  Tam ji Ignác o něco později setřel z tváře slané slzy.
  A kde se mohli setkat potřetí?
  Přece nikde jinde, než u našeho kříže. A těm dalším setkáním napomáhal již sám kříž. Snad od chvíle, kdy byl stvořen pradávným kameníkem, se na jeho povrchu nacházely čtyři důlky. Jeden nahoře a tři pak o něco doleji v řadě vedle sebe. V dávných dobách, ještě když se u nás křesťanství mísilo s přežívajícími pohanskými pověrami, vkládali lidé do těchto důlků třeba proužek vlasů, jindy zase zub. Někdy tím chtěli, jak věřili, dotyčnému majiteli těchto částí pomoci, jindy zase naopak ublížit.
  Našim milencům posloužily tyto otvory ke smlouvání dalších a dalších schůzek. Když Kateřina vložila, třeba hned po ránu, do prostředního ze tří důlků květinku nebo modřínovou či borovou šištičku, to podle toho, co bylo právě po ruce, přicválal Ignác vpodvečer třeba až z Hradce. Když se naopak dostavit nemohl, našla Kateřina v horním důlku malinký kamínek, jichž bylo v potůčku vždy sdostatek.
  Jejich láska časem stále rostla, ale svět kolem nich i kříže se měnil.
  Blížila se doba odchodu selské rodiny z mizejícího Plesu, bažantnice i les Rasošek stále řídly. Bylo třeba dřeva na stavbu pevnosti. V okolí se stále častěji objevovali lidé, pro které stavební činnost na Plese byla příležitostí ke skrovnému leč pravidelnému výdělku. Narůstalo nebezpečí, že někdo donese zprávu o Kateřině a Ignácovi jejímu otci. A co by v tom případě propuklo, to si Kateřina nedokázala vůbec představit. Pak nadešel den, kdy celá rodina opouštěla rodnou chalupu. Kolem Dolního Plesu se povoz kodrcal cestou k Vlkovu. U kříže shluk lidí. Jeden z posledních stromů bývalého vznosného lesa Rasošek při svém pádu zasáhl zeměměřiče Ignáce.
  Dýchal, ale o sobě nevěděl. Až ke smiřickému zámku, v němž byla tehdy nemocnice, jel povoz s raněným před nimi. A Kateřina hlasitě bědovala.
  „Nebreč, huso,“ vyjel na ni otec, „u chalupy jsi měla naříkat a ne až teď.“ A to byl konec lásky i lesa Rasošek.
  Generace lidí mizely, jen ten kříž zůstal. I ten se na chvíli ztratil, ale na konci století dvacátého opět stojí v plné kráse u polní cesty z Vlkova na Dolní Ples. Nechte se jím i jeho čtyřmi důlky alespoň na chvíli okouzlit...



Nešťastná Maří

  Po dlouhá staletí mohli pocestní spatřit na polí mezi Hoříněvsí a Benátkami veliký kámen. A místní obyvatelé mohli posloužit touto pověstí.
  Stalo se to kdysi v dobách, kdy okolím procházela Žižkova polní vojska. Chtěla poučit kališnické pány Čeňka z Vartenberka a Bořka z Miletínka, že zrazovat hnutí se nevyplácí.
  V Hořiněvsi v té době žil mladík jménem Myslibor. Zakoupil se zde v malém statečku. I on byl původně členem polních husitských vojsk, a tak byl velice nerad, když v polovině dubna Léta Páně čtrnáctset dvacet tři se pojednou na jeho dvoře objevil poměrně velký oddíl kališníků. A samí známí. A hned k němu.
  „Takhle si žít! Ty nevíš, co je teď tvá povinnost?“
  Myslibor věděl, že se cosi u Hořic na Gotthardu chystá, ale právě teď?
  Zanedlouho měl totiž slavit sňatek s nejkrásnější dívkou ve vsi, se sličnou Maří. Nevěsta již měla nachystán svatební šat. A těšili se oba na svůj slavný den.
  Ne, vůbec se Mysliborovi nechtělo do boje. Ještě před nedávnem by se vůbec nenechal prosit, ale teď?
  Jenže žádné výmluvy mu nebyly nic platné.
  „Nemáš koně? Chybí ti zbraň? Nevadí, všechno máme,“ halasí bývalí spolubojovníci.
  A tak musel Myslibor s pravdou ven. Aby si snad druhové nemysleli, že není dost horlivý ve věci kalicha.
  „Svatba? Teď je tě třeba na bojišti. Svatba musí počkat. V pokojnějších dobách ji pak oslavíš daleko radostněji.“
  A tak mu nezbylo nic jiného, než se vypravit za nevěstou.
  Maří se nejprve zarazila, když ho uviděla ve válečném odění s kalichem na prsou. Zbledla. Protože však měla ráznou povahu a s překážkami se vždy dokázala poprat, otřepala se velice brzy.
  „Vezmi mne s sebou,“ prohlásila, „husitské ženy přece bojují po boku svých mužů za naši spravedlivou věc.“
  „Ne, to nejde, Maří...“
  „Chci být vedle tebe, chci ti pomáhat, co když budeš raněn?“ vedla si dál svou
  „Ne, počkej tu na mě, vždyť dá Bůh, že se k tobě vrátím.“
  Konejšivě jí hladí vlasy. Nechce ji vzít s sebou, připadá mu příliš mladá a příliš křehká na vojenské útrapy.
  „Ne, opravdu to nejde.“ A s těžkou myslí, ale chvatně se rozloučí a spěchá ke koni. Jeho oddíl již cvalem mizí kamsi směrem k Benátkám.
  Maří se slzami v očích hledí za ním. Jenže, jsou tyto slzy slzami bezmocného bolu, nebo odvážného rozhodnutí zamilovaného děvčete?
  Jako vítr se otočila na podpatku a vrazila do konírny. A sedlá prvního koně, který jí přišel pod ruku. Kolikrát jen se dívala na otce, jak sedlá. Proč by to nedokázala ona sama?
  Proč by zde měla jen s rukama v klíně čekat? Nespát starostmi o drahého hocha?
  Vyšvihne se na koně a vyráží ze vrat.
  Prach zvířený oddílem již dávno opět leží líně na cestě, ale ona přece zná cestu ke Gotthardu. Benátky, Hněvčeves, Třebovětice, Jeřice, Březovice a je tam.
  Pobodla koně. Dubnová příroda kolem právě počala hýřit zelení a prvními jarními květy.
  „Budu s ním, jenom s ním...“
  A tak, jak to viděla u otce, opět pobídla koně k rychlejšímu cvalu.
  Jenže zvíře nebylo zvyklé být řízeno ženskou rukou. A tak se vzepjalo. Byl to jen okamžik, chvilenka.
  A Maří již leží ve voňavé trávě, ale vůni nevnímá. Splašený kůň se žene poli cestou necestou a zbaven nezvyklého břemene mizí v dálce.
  Lidé, kteří tou dobou pracovali na poli, viděli, co se stalo. A okamžitě běželi na pomoc. Místo zraněné dívky však našli jen chladnoucí mrtvé tělo.
  Oplakali její lásku a pohřbili Maří na místě, na němž ji zastihla smrt. Na její hrob pak přivalili obrovský kámen.
  Po staletí na Maří v Hoříněvsi vzpomínali. Stala se jim jakýmsi symbolem lásky, která jde až za hrob. A mladá hoříněveská děvčata každým rokem zdobívala její rov prvními jarními květy.
  A Myslibor?
  Snad zůstal ležet mrtev na gotthardském bojišti. Snad se tak snoubenci, které rozdělil nelítostný život, spojili alespoň na věčnosti, která nezná nenávist ukrutných pozemských bojů.
  Dnes už nenajdeme onen veliký kámen, jen pověst zůstala.



O vzniku kostelíka svatého Václava na Chloumku

  Nízké návrší prostírající se západně od Čemožic je místo pro tenhle koutek Čech přímo posvátné. Jakýsi Říp obyvatel tohoto kraje. O jeho prastarém osídlení nesvědčí jen nálezy několika popelnicových polí z prvního tisíciletí před Kristem, ale i mnohá jeho jména, jež nacházíme ve starých pramenech.
  Ne vždy byl Chloumek Chloumkem.
  Pradávní osídlenci, ale i mnozí dobyvatelé mu postupně přisoudili celou řadu jmen. A tak můžeme číst Chlomek i Chlumek, Chlaumek i Chlomuk, dokonce i Glomuk.
  A teprve dnes tedy snad nejkrásněji, nejlibozvučněji znějící název Chloumek.
  Na jeho vrcholu starobylá svatyně zasvěcená svatému Václavovi, patronu české země. Bělobou do dálky svítící zvonice a starý, nízkou kamennou zídkou obezděný krchov. I dnes - právě tak jako takřka před třemi tisíci lety - stále užívané pohřebiště.
  Mělkým oupadem mezi Chloumkem a sousední Prašivkou procházela již před tisícem let obchodní stezka chlumecko-čemožická. Nebyla stezkou hlavní, ale přesto velice důležitou. A v tichém oupadu mezi oběma kopci se pravděpodobně rozkládalo strážiště osazené několika strážnými, kteří střežili tuto zemskou bránu, mnohdy také kousek cesty doprovázeli kupce do nebezpečného pohraničního pralesa. Ten zde začínal. Stezka pak ve své lesnaté části k českým hranicím nebyla mnohdy příliš bezpečnou pro obchodníky se soumary naloženými od nás obilím, medem, voskem, plátnem, sladem i stříbrem. S karavanami putovali od nás ale též i otroci. Zpět se soumaři vraceli obtěžkáni jantarem, sobolinou, kořením i vzácným šafránem. O něco později pak i damaškem, zlatohlavem, jemnými sukny i chmelem z Polska.
  To všechno v dobách mírových. I v obdobích, kdy harašily zbraně, měli strážní zemské brány své úkoly.
  Při vpádu nepřítele dávali smluvená rychlá znamení do vnitrozemí. V noci vysoko planoucím ohněm, ve dne pak daleko viditelnými kouřovými znameními. Vedle strážiště o něco níže v oupadu ležela drobná víska a na vrcholu Chloumku stála k vísce přináležející dřevěná kaplička. Tu podle pověsti zbudovali lidé v dobách, kdy tudy kráčel svatý Metoděj. 1. října 1110 se obyvatelé vísky v panice rozprchli do okolních hlubokých lesů. Stezkou sem totiž od hranic vpadli Polané. Ještě před jejich příchodem, takřka do poslední chvíle dokonale utajovaným, vyslali strážní ohňové signály a navíc vyrazil rychlý posel do Prahy na Vyšehrad s podrobnou zprávou pro knížete Vladislava.
  Polané se nezastavili mezi Prašivkou a Chloumkem. A ačkoli byli po třídenním nesnadném a nebezpečném pochodu pohraničními horami velice unaveni, vydali se hlouběji do vnitrozemí.
  Zastavili se až u vsi Lučice na levém břehu řeky Cidliny. Nebyli u nás zdaleka poprvé. Vždyť polský panovník Boleslav III. Křivoústý, jenž je i tentokráte vedl, se velice rád a ochotně vměšoval do vnitřních záležitostí státu zmítaného rodinnými sváry Přemyslovců.
  Lidé usídlení v okolí Chloumku a Prašivky se převelice podivovali tomu, že tentokráte Polané nevypalovali vesnice a ani za sebou nenechávali stydnoucí těla osadníků. Prý tomu bránil český nápadník knížecího vyšehradského stolce Přemyslovec Soběslav, který Polany požádalo pomoc právě proti vládnoucímu knížeti Vladislavovi.
  Posel, který zcela vyčerpán dorazil ke knížeti na Vyšehrad, našel Vladislava za hodovním stolem. Stále ještě hodokvasem bujaře slavil svátek svatého Václava. Dlouho a důkladně naši předkové slavívali. A tak trvalo ještě několik dlouhých dní, než hodovníci jen velice neradi pozapomněli na stoly prohýbající se pod plnými džbány medoviny a dali dohromady svá vojska.
  Proto teprve takřka po týdnu stanuly proti sobě nepřátelské oddíly na protilehlých březích řeky Cidliny.
  Pod rouškou noci překročila obě vojska říčku, samozřejmě že na místech od sebe velice vzdálených. A tak se po ránu ocitla opět na březích protilehlých.
  Polané na pravém břehu jaksi zapomněli na sliby dané před tažením přemyslovskému nápadníku na knížecí stolec a dali se do práce, která je od pradávna tak vlastní všem vojskům světa. Vyplenili a vydrancovali, co se vyplenit a vydrancovat dalo. Mnohé vesnice do poslední chalupy vypálili, obyvatele povraždili. Velikým obloukem se pak počali vracet zpět k hraničnímu hvozdu. Zkáza, zmar a hrůza jim kráčely v patách.
  Obě vojska se konečně setkala poté, kdy Polané přebrodili říčku Trotinu. Snad někde poblíž Račic. Byli ve výhodě, neboť to byli oni, kdo si vybrali místo příhodné právě pro jejich způsob boje.
  A tak nastalo ráno 8. října 1110.
  Bitva se rozpoutala krvavá a krutá. Pro obě strany tehdy i významná. Neopomenul se o ní zmínit ani český kronikář Kosmas, ani polský Martin Gallus.
  Zaútočit museli Češi. Jenže jejich útok byl proveden unáhleně, nepromyšleně a české vojsko postupovalo vpřed překotně v neuspořádaných houfcích. Nepomohla ani nadlidská obětavost udatného českého bojovníka Dětřiška. Ten se svými sto jezdci statečně dotíral na Polany. Jeho mužové se objevovali v nejsložitějších bojových situacích, ale nic naplat. Bitva se pozvolna měnila v masakr. České vojsko počalo vyklízet válečné pole. Nakonec se ústup změnil v panický úprk.
  Tohle již nebyla svatováclavská hostina u knížete na vyšehradském hradišti, tohle byl boj na život a na smrt. Zatímco mnohým českým bojovníkům na bitevním poli s unikající krví unikaly poslední záchvěvy jejich životů, druzí se snažili život si zachránit.
  Jeden z českých zemanů ve zmatku tryskem prchá z bojiště směrem k hraničnímu divokému hvozdu. Pozornosti Polanů však neunikl. Několik mužů opojených krví a bojem se vydalo za ním. Jsou mu v patách.
  Vnitřní hlasy uprchlíka nabádají - ten první - neotáčej se, druhý pak - otoč se. Otáčí se. A v divokém cvalu ho sráží z koně k zemi první mohutná haluz. Jeho oř, náhle lehounký, křepce uhání kopcem podél lesa.
  Polané váhají jen chviličku. Koně ponechávají v péči jednoho ze spolubojovníků a vrhají se do hustého mlází.
  Zeman v klopýtavém běhu mezi kmeny zajíkavě prosí Boha o pomoc. Cítí, že krvácí. Hodně krvácí.
  A tohle vědomí ho připravuje o další síly. Smrtelná úzkost jej počíná ochromovat. Praskot větví za ním sílí. Hrubé vojácké hlasy. V kořání mohutného stromu zahlédne otvor. Opuštěné doupě jezevce. Na víc mu síly nezbývají. Děj se vůle Páně. Ve vlahé temnotě dopadne ztěžka do pachu navlhlé hlíny.
  "Svatý Václave, pomoz, pomoz, pomoz ... zachraň mě, kostel ti postavím, zachraň, můžeš-li .. ," drmolí tichounce a mrákoty ho zvolna obestírají milosrdnou mdlobou.
  Dusot nepřátel se přežene okolo a po chvíli zaniká kdesi nahoře ve stráni.
  Dva dlouhé dny plenili Polané vísky v širokém okolí kolem Chloumku, doškové střechy vysílaly ohňová znamení široko daleko do noci. Výkřiky vražděných pronikaly do morku kostí. I Černožice - ano, určitě zde již byly, ne teprve až v roce 1197 - zřejmě lehly popelem také.
  Dva dlouhé dny se neodvažuje náš uprchlík opustit jezevčí brloh, po dvou dnech, na smrt vysílen, vylézá ven a po stráni se pomalu pouští houštím nahoru. Kapličku Polané ze svého řádění vynechali, neválčilo se přece pro víru a příbytek Boží měli v uctivosti, víska u strážiště v zemské bráně však už jen pouze doutnala.
  Svůj slib zachráněný bojovník později splnil. Jím postavený kamenný kostelík byl zasvěcen tehdy nejoblíbenějšímu českému světci, svatému Václavovi.



O vzniku místních názvů

  To ještě země kolem Labe byla osídlena jen skrovně a říční orel brázdil majestátně modř oblohy.
  To ještě vydry hbitě lovily v průzračných labských tůních a nemnozí obyvatelé namáhavě mýtili mokřadisté lužní lesy.
  To ještě houpavých třasovisek bylo u nás více než úrodných polí a oněmi bažinami a hustým stromovím vedly nemnohé, obtížně schůdné stezky.
  A právě v takové době se jednou ze stezek blížili k drobné výšině, na níž se vypínal prostý dřevěný kostelík, dva potulní mniši. Jak stoupali, stezka byla sušší a schůdnější. Stoupali v potu tváře, neboť slunce se chystalo za okamžik ukončit svou pouť horkým letním dnem na vzdáleném severozápadním obzoru.
  Oním prostým kostelíkem byl kostelík Číbuzský.
  To, co v zapadajícím slunci uzřeli před sebou, je přimělo ke dlouhému zadumání. Mlčky shlíželi z mírného návrší mhouříce oči proti šikmým slunečním paprskům.
  Dole před nimi pomalu temněly desítky lesíků. Mezi jejich kučerami se bělala nepatrná políčka. Nejvíce ale do zraků bodala stříbrná říční ramena. Roztavené zlato a stříbro v blyštivých stužkách. A vůně čiré bystře proudící vody stoupala až k nim.
  Dlouho a nehnutě, bez jediného slova, zde stáli oba cestou vyčerpaní mniši. Jako by sama kouzelná příroda z nich na chvíli sňala celodenní únavu.
  Pak jeden z nich mírně, jakoby nevěřícně, zavrtěl hlavou, která už něco v životě viděla a prožila, a pravil k druhovi:
  „Hleď ... samé říce...“
  Dnes bychom řekli - samé řeky. Oba mniši již dávno odešli z tohoto slzavého údolí, Labe již dávno neobepíná náš kraj stříbřitými stužkami svých nesčetných ramen, ale název "SMIŘICE" je zde stále.
  A kdo ví, třeba tenkrát ti potulní mniši nastoupili po ránu další cestu a možná to byli právě oni, kteří se zastavili v sousední obci, která tehdy také ještě neměla jména. Možná to byli právě oni, kteří zde potkali několik svých kolegů - mnichů. Ti zde skromně žili při kostelíku svatého Jana Křtitele hospodaříce na půdě vyrvané příhraničnímu hvozdu.
  A jistě patřili na jejich vyholené kruhy vlasů na temeni hlav. A třeba si povzdechl zase onen druhý, mladší:
  „Hleď, samé holé hlavy, samí holohlaví.“
  A další, kteří přicházeli i dlouho po nich, putovali již do místa, kde žili řádoví bratří označení onou kruhovou tonzurou, tedy do "HOLOHLAV".
  Můžeme si docela dobře představit i to, že než se za našimi dvěma pocestnými zavřel hluboký hvozd, táhnoucí se od Chloumku a Prašivky (někdy v minulosti se jí říkalo i Habřinka) až k horám krkonošským, stačili si ještě povšimnout hned v sousedství Holohlav lidí, kteří se pachtili na okrajích četných labských zátočin, dobývajíce z tmavé bahnité půdy svoji skromnou obživu.
  Snad nejzajímavější na oněch postavách byly jejich stále ukoptěné nohy. Nohy obalené silnou vrstvou černého bahna.
  „Pohleď, samé černé nohy,“ řekli si navzájem.
  A jelikož si oba nenechali svůj poznatek jen pro sebe, ale onen název také zaznamenali, nikdo jiný to tehdy ani udělat nemohl, neboť nikdo jiný tenkrát psát neuměl, začalo se postupně vžívat slovo Černonohy, možná i "ČERNONOŽICE".
  Snad netřeba již říkat více...
  Nechme však již naše mnichy spát věčným spánkem spravedlivých a podívejme se na jinou pověst, která též vypráví o vzniku názvu Smiřice.
  V dávných, předávných dobách, kdy pohraniční hvozd pokrýval naše podhůří až k ploché Prašivce a zaoblenému Chloumku, v časech, v nichž ani krajina kol Labe k Červenému Hradci nebyla příliš přehledná, přívětivá a ani přehnaně bezpečná, vedli opatrně své koně dva mladí zemanští synkové. Uzdy koním patřičně přitáhli, neboť se pohybovali po křivolakých stezkách.
  Jeli z vnitrozemí stále na východ. Drobnými osadami, které zdaleka ještě neměly ani svá jména. Vezli důležitou zprávu na hrad Jaromiř, který byl skryt na nevysokém ostrohu nad levým břehem labským v hlubokých lesích.
  Mládenci se cestou vůbec nenudili. Pokřikovali na dívky ženoucí malá stáda ovcí, v lesících se občas rozehnali po zjančeném zajíci či vyplašené srně, s hlavou zvrácenou dozadu pozorovali důstojně plachtící dravce a hodnotili jejich náhlý, střemhlavý pád do mělké brázdy nepatrného políčka, které přerušovalo jinak souvislý lesní porost.
  A jak už to tak mezi mladými lidmi bývá, stočil se posléze jejich rozhovor, jak jinak, na krásnou dívku, kterou oba znali. A kdyby jen znali! Jak teprve nyní zjistili, oba ji tajně milovali. A právě o to vznikl mezi nimi spor. Nejprve spor, potom ale hněv. Vzplanuli vůči sobě tak velikým hněvem, že osada, jíž tou chvílí právě projížděli, nese od té doby název "HNĚVČEVES".
  A v hněvivém mlčení se ubírali dále na východ. Jak se ale v dálce počala přibližovat výhrůžná silueta hraničního hvozdu, začali oba svého vzplanutí litovat. Hořce litovat. Proto se každý z nich ponořil do svého hoře. A ono místo, na němž se právě nacházeli, dostalo jméno "HOŘEŇOVES".
  Stud jim bránil dát se spolu opět do řeči, jenže pohraniční temný hvozd, ve kterém nikdy doposud ještě nebyli a o němž neslýchali příliš dobrého, je donutil ke smíru.
  Na břehu jedné tiše zádumčivé labské zátočiny si podali konečně ruce, kradmo a plaše si pohlédli do očí a smířili se. Poté přebrodili mělkou jasnou vodou na levý břeh a odvážně se vydali houstnoucím soumrakem k severu. A netřeba snad již dodávat, jak bylo pojmenováno ono místo, kde se SMÍŘILI.
  Kdyby se snad ale někomu zdály tyto pověsti příliš prostinké - a mnohým před námi se takovými vskutku zdály - můžeme posloužit ještě příběhem dalším.
  Před dávnými věky, možná již v první polovině desátého století, přitáhli proti křivolakému toku řeky Labe zarostlí mužové divokého vzezření. Zalíbilo se jim v krajině plné stojatých močálů, z nichž se ke slunci pnuly věkovité stromy, zalíbilo se jim v této krajině, jež se tvářila nepřístupně svými nesčetnými říčními rameny a slibovala bezpečí.
  Divocí mužové patřili do čeledi jakéhosi Budivoje.
  Ten jim vládl rukou pevnou. Pod jeho vedením postavili na ostrově stvořeném dvěma říčními rameny dřevěnou tvrz. Obehnali ji vysokou palisádou z pokácených a přitesaných kmenů a přes jedno z říčních ramen zbudovali ne příliš pevný most. V případě hrozícího nebezpečí ho mohli velice rychle a snadno zničit.
  Velmi brzy se však muži Budivojovi dostali do vleklého sporu s majitelem sousedního Červeného Hradce o část této krajiny, snad i o právo rybolovu v některých říčních ramenech.
  Tenhle spor nakonec musel rozsoudit až přemyslovský kníže pražský Boleslav I., vrah svého bratra, knížete Václava. Proto až v Praze došlo tehdy ke SMÍRU O ŘÍCE. My bychom dnes řekli - ke smíru o řeky. A tak si Budivoj počal říkat Budivoj Smír.
  Poté se nad tvrzí rozběhly divým klusem roky a celá staletí. Staré generace odcházely, nové se rodily. Potomci Budivojovi se počali nazývat Smírové ze Smířice a pán vodní tvrze přijal jméno SMIŘICKÝ. Tak takhle to bylo asi nejpravděpodobněji. K tomu již nic víc přidávat nemusíme.
  Snad jen to, že ty první dva příběhy, i když prostinké, snad i naivní, jsou neskonale krásnější. To snad všichni musíte uznat.



Ohnivý muž

  Už kdysi, když ještě s ostatními dětmi tiše trnul na peci, si říkal: „Kolem Přelova potmě nepůjdu nikdy. Nikdy!“
  Při draní peří si dlouho do noci dospělí vyprávěli, co ten či onen, ale když události všedního dne byly vyčerpány, přišly na řadu místní pověsti. Hrůzostrašné pověsti. A po nich se Adamovi usínalo opravdu jen velice ztěžka. Za světla býval Adam s kluky u rybníka Přelov snad každý den. V létě se v něm koupali, na podzim na lukách kolem něj pásli, v zimě se na vyleštěném zrcadle jeho hladiny klouzali a na jaře ořezávali ostrými nožíky bujné kštice starých vrb a otepi nažloutlých proutků nosili výměnkářům, kteří z ohebného proutí dokázali trpělivě splétat překrásné košíky. Vskutku nádherné vrby rostly kolem rybníka.
  Ale potmě? Zatím nikdy nebyl Adam u Přelova v noci. A zapřísáhl se, že ani v budoucnu se to nestane.
  Stačilo, co stařičký výměnkář od rychtářů vyprávěl při dračkách o ohnivém muži, o Ohnivákovi, který číhá na pocestné při pěšině vedoucí kolem Přelova z Čáslavek do Semonic. A kdyby jen číhal! On je nejprve k smrti vystrašil a pak uštval.
  Ve dne, to se kluci kasali a Ohnivák pro ně byl tákhle malilinkatým strašidýlkem. Jakmile se však počalo smrákat, jejich rádo by odvážné řeči umlkaly a svižnými pruty rychle nasměrovali svých pár kusů dobytka k domovu.
  A tak tomu v Semonicích bylo po dlouhá desetiletí, ba staletí.
  „Nechoď potmě kolem Přelova!“ To slyšel Adam nejdříve od kluků, totéž ale říkala i matka a někdy se i otec nechal slyšet stejnými slovy. Později to Adámkovi šeptala i zamilovaná Anička. Když se pak v semonickém kostelíku svaté Markéty Anička změnila v manželku Annu a Adámek v mladého hospodáře Adama, mluvilo se o Ohnivákovi mezi semonickými stále, a znělo to stále stejně naléhavě, ne-li dokonce ještě naléhavěji než dřív.
  A čas letěl. Léta cválala, děti přicházely na svět a staří ho opouštěli, radostí bylo asi tak jako šafránu, starostí zato až nad hlavu. Někdo se pod nimi sehnul až zbělel, jiný se jim fanfarónsky vysmál a dělal, že na něho jsou všechny starosti světa krátké, ale byli i tací, kteří jim jen uhnuli a posléze i podlehli.
  Ne, nechodili za svým potěšením do krčmy semonické, to se přece jen styděli. Zašli vždy k sousedům. Do hospody v Čáslavkách. Někdy ale i o kousíček dál, do Černožic.
  Ať tak či onak, vždy odtud ta nejkratší cesta vedla stezkou podél Přelova. Zpočátku Adam dbal nářků své ženy a vracel se za světla, i když mu mnohdy bylo stydno z kradmých pohledů semonických sousedů, kteří se jen neobratně skrývali za pootevřenými vraty či okny usedlostí.
  K podzimu se však tma rozložila kolem Přelova vždy časněji a v hospodě bylo světlo a teplo, zkrátka veskrze příjemno. Řeči se vedly, pivo teklo, později ale již pivo vedlo a řeči tekly do hlavy jako hučící splav a odplavovaly všechny starosti, které Adama v hospodaření tolik sužovaly.
  Pozdní říjnový večer byl bez hvězd a ani měsíc nepropašoval hustými mraky jediný paprsek. Navíc se zvedal stále silnější vítr. Adam ale přece znal stezku dokonale. Nešel tudy poprvé. Jenže, chyba lávky.... za tmy tudy poprvé šel!
  Dnes mu to nevadilo. Dnes mu vůbec nic nemohlo vadit...
  Suché listí pod Adamovýma nohama praskalo daleko hlasitěji než kdy jindy a jak se blížil k řadě starých vykotlaných vrb, které lemovaly stezku, narůstal lomoz jejich napolo již holých větví. Hlučně o sebe narážely a vítr se mezi nimi prodíral a hrál po jejich tělech nepříjemnou svištivou písničku. Stále stejně studeně hvízdavou.
  Nejdříve Adam cosi pocítil. Cosi, co zde nikdy předtím nebylo. Dým... A pak to uviděl... Ohnivý sloupek. Stál hned vedle něho. A jako by jiskérky z něho co chvíli zapršely... Jediné, co ho napadlo, jediné, co ho vůbec mohlo napadnout bylo... ohnivý muž. Ohnivák!
  To jeho strnutí trvalo jen okamžik. Vzápětí se pustil do běhu. Nepamatoval se, kdy naposledy takhle utíkal. Srdce bušilo až kdesi v krku, plíce, jako by se chtěly roztrhnout, nohy těžkly, ale Ohnivák se držel stále vedle něho... a jako by nebyl sám, jako by těch ohnivých sloupů bylo stále víc.
  Adamův strach těžkl spolu se studeným potem, který mu vyrazil po celém těle. Dřevěná věž svaté Markéty se přibližovala. Ještě kousek do kopečka. Ale tam už Ohniváka nevynese, nezbaví se ho, nezbaví..
  V kalném říjnovém ránu stáli semoničtí sousedé tiše nad Adamem. Ležel nehnutě a jeho tvář nevyjadřovala klid smrti, ale nekonečnou hrůzu.
  Jako poslední vyběhla na cestu Anna. Nevěděla ještě, že je vdovou. Tichý hlouček před domem se stal ještě tišším.
  Nezaplakala vdova Anna, nelomila rukama, jen prošla hloučkem, který se před ní rozestupoval, tam i zpět.
  A přítomní spíše vytušili, než slyšeli, že její rty šeptají: „Tak přece jen Ohnivák...“ A pak už to letělo po domech. Ohnivý muž, Ohnivák si vzal další oběť.
  Ve stejnou dobu vyháněl do kalného říjnového rána chalupník z Čáslavek na stezku k Přelovu svých pár kousků dobytka. To, co se dnes válelo kolem řady vykotlaných vrb, to ale nebyly obvyklé závoje mlh. To byl dým. Pak to uviděl a začal láteřit: „Holota jedna pasácká, ono jim nestačí zapálit si ohýnek v jedné dutině vrby, oni se musí ohřívat hned ve všech... To za našich mladých let nebylo.“
  Ale my řekneme... bylo! Bylo! Jinak by přece ani tahle pověst nemohla vzniknout...



Pomsta pohanského boha Černoboha

  Vyprávělo se o tom domku ve Smiřičkách častokrát. Ale vlastně nikdy nic dobrého.
  Žádný v něm prý příliš dlouho nevydrží. Bud' se odstěhuje, v horším případě z něho odejde rovnou na věčnost. A to prý vždy za prazvláštních okolností.
  Někdy v osmnáctém století žila v onom domku stařenka jako věchýtek. Nebyla ovšem vždycky taková. Přišla sem za manželem před dobrým půlstoletím. A tehdy byla mladá a hezounká a čilá. Vychovala zde s mužem hromádku dětí, které se postupně přivdaly a přiženily do okolních vesnic.
  A jako jediná vydržela žít v téhle chaloupce nepřetržitě několik dlouhých desetiletí. Manžela odtud vyprovodila na holohlavský hřbitov již dávno. A nikdy nikomu neřekla, jak to s ním vlastně bylo. Jen jedna z jejích dcer znala pravdu.
  Našly tehdy jeho mrtvé tělo ve sklepě domku. Zasypané zvláštní černou hlínou. Obě samozřejmě věděly, co se ve Smiřičkách již po celá staletí vypráví. Žádná zvláštní černá hlína, ale pomsta pohanského boha Černoboha za znesvěcení jeho svatyně.
  Takhle a podobně prý odcházeli lidé z téhle chalupy i z nejbližšího okolí na věčnost i předtím. Proto odtud živí utíkali. Kam měla ale jít chudá vdova? A tak zůstala. Když pak jednou již druhý den nevyšla z domku, aby se posadila na stálým používáním ohlazenou fošnu lavičky pod titěrným okénkem, bylo všem okolo ihned jasno.
  Ani se nezastavili v jediné skromně zařízené místnosti domku. Vedeni zlým tušením vrazili se zažehnutou loučí do sklípku, který byl vyhlouben do svahu za stavením a přístupný byl právě jen zevnitř.
  Ležela tam.
  Ještě žila a kupodivu nebyla zavalena zvláštní černou hlínou. Ležela na boku, pravou ruku nataženu před sebe. Dýchala přerývaně.
  A právě ta ruka... Ta zasypána byla. Čím? Přece zvláštní černou hlínou. A ta ruka, když ji odkryli, křečovitě svírala silnou svíci s uraženým knotem.
  „Pomsta pohanského Černoboha,“ zašeptal jeden ze zachránců. A udělal rychle cosi, co se podobalo pokřižování.
  Dlouho neotáleli a co nejrychleji přenesli stařenku do jediné postele, která v domku byla.
  Trvalo jen několik dní, než pod mechem pokrytou doškovou střechou odevzdala duši Bohu. A po celých Smiřičkách i Smiřicích, ba i v širším okolí bylo opět o čem vyprávět.
  „Přece jen je prokleté to místo,“ neslo se vsí i městečkem od úst k ústům.
  A připojovali se k tomuto mínění i vzdělaní holohlavští křesťanští učitelé, ba i sám tamější velebníček.
  Ale ti spíše jen proto, aby prostému lidu ještě více zošklivili nejen modloslužbu pradávných předků, ale i jakoukoli pověrečnou či odchylnou modloslužbu tehdejší doby.
  Jenže, jak se říká mezi lidmi dodnes - není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu...
  Ona „prokletá“ místa jsou v dnešních Smiřicích nadále přítomna, jenže není již nikoho, kdo by jim tak řekl.
  I dnes jsou domky Hanzovy ulice přitisknuty k úpatí mohutné sprašové návěje, která byla vytvářena pravidelně vanoucími západními větry po dlouhá a dlouhá tisíciletí. A není tedy divu, že po mnohá staletí si zde lidé stavěli své příbytky, které byly onou návějí dokonale chráněny před studeně bouřlivými severozápadními vichry.
  A ještě něco sem obyvatele přitahovalo. Možnost snadného hloubení nejen základů, ale i sklepení v hutné žlutavé půdě.
  Hloubili zde sklepy dlouhé a široké a to beze vší podezdívky, bez jakékoli výdřevy, bez klenutí. Jistěže si povšimli, nemohli si nepovšimnout, že ona žlutavá půda je mnohde přerušována mohutnými pruhy jakési zvláštní černé "hlíny".
  A právě na tohle někteří usedlíci mnohdy doplatili.
  My dnes víme, že severně od dnešního domu číslo 65 v ulici Hanzově, právě v místech průkopu u nynějších železničních závor u smiřického nádraží, stával domek, který obdržel mnohem později při evidování staveb číslo 64. A právě o něm byla v naší pověsti řeč.
  Nejprve byl na příkaz císařské komory zbořen v roce 1808 a až do podzimu 1856, kdy byla stavěna železniční trať z Hradce Králové do Jaroměře, z něho zůstal jenom sklep.
  Sklep naší stařenky.
  A právě pod oním sklepem, ale i ve stráni nad ním, také však kolem něho nalezli traťoví dělníci mohutné vrstvy popela. Tehdejší historik píše, že koně, kteří odváželi vykopanou hlínu na zbudování železničního náspu směrem k Holohlavům, bořili se do oněch tmavých vrstev až po břicha.
  A pod těmito vrstvami nalezli kruh půdy vypálené až do červena. Pradávné žároviště, na němž byli po dlouhá staletí spalováni místní obyvatelé dávno před Kristem.
  A tak, až vás někdy závory při cestě ze Smiřic ke státní silnici vytrhnou z neustálého chvatu a přinutí vás na chvilku setrvat v klidu, vzpomeňte, že právě z těchto míst odcházeli naši dávní předchůdci ke svým bohům.
  A kdyby se vám přece jenom více líbila ona pověst než tohle strohé, leč rozumné vysvětlení, připomeňte si, že se svým autem či kolem stojíte u svatyně hrozného pohanského boha Černoboha.
  A příliš se té pověrčivosti našich předků neusmívejte. Raději jim trošinku záviďte. Oni měli jen své strašné Černobohy, kteří čas od času zabili pár lidí.
  My máme místo toho své Čemobyly. A to je mnohem, mnohem horší.



Prohraná čertova sázka

  Kolem místa, na němž kdysi stával hrad Rotemberk, jen kousíček za neznášovskou hájenkou, se rozkládá nádherný Císařský les. Je jaksi veselý, vzdušný, lahodí oku i všem dalším smyslům. A pak poutník dojde kolem pomníku republiky, který stojí na rozcestí dvou lesních stezek, do Panského lesa u lázní Velichovek.
  A tenhle les je pravým opakem prvního. Smutný a tmavý, zkrátka smrkový. Na člověka zde padá jakási tíseň. Smutek. Je zde ticho, klid až hřbitovnÍ. Nikomu zde není - a prý ani nikdy nebylo - volně u srdce.
  Ještě v devatenáctém století se prý v Panském lese nacházely nepatrné rozvaliny jakéhosi stavení. Pomalu ale jistě zarůstaly maliním a ostružiním, do výšky se za sluncem táhly houštiny břízek. Říkalo se zde "V Kumbálku".
  A ty rozvaliny byly zbytky sázky, kterou zde kdysi uzavřel čert s místním sedlákem.
  Kdysi před dávnými lety žil ve Velichovkách náramně lakomý sedlák. Pro hříšný mamon neváhal upsat svou duši čertu. Vymínil si celých třicet let čertovy služby a navíc si dal podmínku, že po oněch třiceti letech mu dá svou duši jen tehdy, vyhraje-li čert sázku, kterou spolu uzavřou.
  A čert ochotně všechno slíbil.
  Sedlák lakotil čím dál tím víc. Děti neměl, ženu utrápil hladem, sám se sotva najedl. Nikdo k němu do služby nechtěl, neboť by byl odsouzen k smrti hladem. Ale čert sloužil poctivě. Zlaťáky a stříbrňáky se lakomci jen hrnuly. Postupně naplnil všechny truhly, jarmary, bečky a všechny další nádoby, které ve stavení byly. Ale šťasten nebyl. Právě naopak.
  Čím dál tím více trpěl strachem. Ne z čerta. Strachem, že mu jeho zlaťáčky někdo vezme. Strachem o zlato ani spát nemohl. A nikdo kolem nechápal, pro koho to vlastně ono bohatství střádá. To ale nevěděl ani on sám. To je právě to prokletí všech lakomců světa.
  A čas nezadržitelně pádil. Třicet let uběhlo jako voda. A právě ve chvíli, kdy lakomec přepočítával již alespoň po tisící své poklady, vletěl do zešeřelé světnice čert. Samozřejmě stropem, jak se na správného pekelníka sluší a patří. Zadupal kopyty, šlehl ocasem do všech koutů, vycenil zuby a sedlákovi pod nos strčil umolousaný a promaštěný úpis.
  „Je tvůj čas, sedláku. O co se chceš vsadit?“ zařičel.
  Sedlák v klidu dopočítal svůj mamon, pak otevřel okna dokořán a vypustil všechen pekelný puch. Teprve poté pravil:
  „Dostaneš mou duši, jestliže do chvíle, než kohouti ráno poprvé zazpívají, vystavíš v Panském lese kamenné stavení bez oken a bez dveří, se střechou a komínem. Uvnitř ale aby bylo stále teplo a světlo. A dovnitř aby se chodilo pouze sklepem, do něhož by vedla jen tajná podzemní chodba, nejlépe ze vzdáleného dolu pod Rotemberkem.“
  Čert zajásal. Tohle přece pro něho byla hračka.
  „Tak jen se, sedláčku, připrav na dalekou cestu do horoucích pekel,“ zachechtal se posupně. Použil stejnou cestu ven a dal se ihned do práce.
  Kamení se rovnalo na sebe snad samo. Základy, podezdívka, jedna zeď po druhé ... Domek již tu stál, sklep i tajná chodba byly tam, kde být měly, komín i střecha se vztyčily v Panském lese. Ještě pec a bude hotovo.
  Do rána bylo ještě daleko, ale na lakomém sedlákovi nebyla vidět žádná úzkost, žádný strach.
  Když byl čert takřka hotov, použil sedlák svých znalostí z dětských let, kdy dokázal napodobit kohoutí kokrhání tak věrně, že vždy rozezpíval z mladické bujnosti všechny kohouty ve vsi.
  Třeba o půlnoci.
  Přiložil ruce k ústům a zakokrhal. A v tu chvíli mu odpověděli kohouti z celé vesnice.
  Čert se strašně rozzlobil, když uslyšel kokrhání. Viděl, že naletěl. Po léta nosil zlato, co se teď nalopotil a stejně sázku prohrál.
  Hrozně proklel celé to místo v Panském lese.
  „Nikdo nikdy kromě tebe, podvodníku, zde nesmí bydlet a ty sám nebudeš moci umřít, smrt bude kolem tebe jen obcházet a ani tehdy, až si tě vezme, nebudeš mít pokoje.“ A v rachotu hromu a pekelném smradu zmizel.
  Mazaný sedlák se jen usmíval a žil pak ještě dlouho. Jenže čertovo prokletí stálo při něm. Byl již jako kostlivec a smrt ne a ne si ho vzít. Neustále se probíral ze smrtelných mrákot a když konečně po dlouhých útrapách zemřel, neměl ani pak pokoje. Strašil prý kolem Kumbálku devadesát let. Právě tolik let, kolik jich na zemi prohamounil.
  A tak se čertova kletba naplnila.
  Ani loupežníci, kteří ve velichovských lesích později řádili, sem nepáchli. Natožpak slušný člověk.



Půlnoc letního slunovratu na smiřickém popravišti

  Věděli o tom tehdy všichni. Bude to dnes.
  Již okolo poledne se pomalu a váhavě přibližovaly zamlklé postavy k poněkud honosnějšímu dřevěnému domu, ke smiřickému domu radnímu. Tichých lidských ostrůvků stále přibývalo. Byli zde lidé ze Smiřic i Smiřiček, Holohlav i Černožic, ale i obyvatelé obcí vzdálenějších. Vždyť takovéhle divadlo nebylo k vidění každý den. Ba ani každý rok. Nedlouho jen měly Smiřice právo hrdelní. I kata si k dnešnímu dni musely vypůjčit z nedaleké Dobrušky.
  Nikomu nebylo do řeči. Srpnové odpoledne toho Léta Páně sedmnáctistého dvacátého pátého leželo na prašné hlavní cestě nehybně. Jako příkrov. Jako rubáš. Jako by i ono cítilo, že se bude dít něco neobvyklého.
  A dělo se.
  V radním domě soudili právě člověka, Pavla Skrovného, za snad nejtěžší zločin jakého se jen člověk může dopustit - za vraždu matky. Nebylo nejmenších pochyb o tom, jaký ortel nad ním bude vynesen.
  „Už jdou,“ zašumělo to pojednou mezi čekajícími.
  A dříve než vidět, bylo slyšet. Řinčivé zvuky řetězů narážejících na kamennou dlažbu chodby. Pak se objevili.
  Dobrušský kat, odsouzenec a holohlavský farář.
  Ženské se rozmáchle pokřižovaly. Těžko říci, zda zděšením při spatření matkovraha nebo kvůli místnímu velebníčkovi.
  Mezi těžkými veřejemi radničních vrat stanuli i radní. Pohlédli přimhouřenýma očima do slunce, přejeli očima po shromážděném lidu a jeden z nich netrpělivým posunkem pobídl kata. Průvod se vydal na cestu. Jakoby váhavě. Kat vpředu, šouravými kroky odsouzenec, kněz, pak radní a obecní lid se postupně přidává. Přes mostek u zámku, pak hlubokým prachem cesty mezi nízkými dřevěnými domky krytými doškovými střechami je veden odsouzenec v řetězech pro výstrahu a pro strach jiným na smiřické popraviště.
  V některém okénku chalupy se na okamžik objeví pobledlý obličej a hned zase zmizí. Jiný se skrývá za plaňkovým plotem. Každý chce vidět poslední cestu matkovraha.
  Lituje svého hrozného činu? Těžko říci. Zarostlá tvář nic neprozradí. Z jeho čela lije pot. Za to však může třeba jen vedro srpnového odpoledne.
  Do horkého ticha vzlíná jen tlumený šum kročejů, chvílemi ostře, pronikavě zařinčí řetězy, kol nohou se zvedají drobné obláčky prachu.
  Na popravišti se i na polonahém těle katova pomocníka perlí krůpěje potu, neboť rozpaluje na dřevěném uhlí dlouhé kleště.
  Zástup stanul na místě.
  Nepatrným leč rozhodným pohybem hlavy odmítá odsouzenec kněze s krucifixem. První radní čte rozsudek. Ani jediný lísteček na okolních stromech se v padajícím vesmírném tichu nepohne.
  „Nejprve v pravý prs rozpálenými kleštěmi uštknut bude a pak mistrem popravčím na hrdle ztrestán.“
  Poté již jen hrůzostrašný výkřik bolesti. Zdá se však, že nikdo z přítomných matkovraha nelituje. A ještě svist popravčího meče a dutý úder hlavy o zem.
  Zdálo by se, že takhle kruté tresty odradily další zločince, ale nebylo tomu tak. Vždyť každý, kdo porušuje zákon, se domnívá, že právě on chycen a usvědčen nebude. A tak to netrvalo ani celé dva roky a ve smiřickém radním domě opět rokovali o strašném zločinu.
  Onoho třetího května Léta Páně sedmnáctistého dvacátého sedmého všude po Smiřicích i Smiřičkách kvetly spousty vzrostlých třešní. Vzduchem vlály všechny jarní vůně a prostora zvučela pilným rejem včel.
  Ale Jan Michek, kterého tou dobou odsuzovali k trestu smrti, tohle všechno nevnímal. Dokázali mu krutou loupežnou vraždu, a tak i trest nebyl jen tak ledajaký. Hned před radním domem mu nejprve katův pacholek řemen z kůže na těle vyřezal a stáhl.
  A přítomný dav s očima navrch hlavy sleduje, jak další katův pomocník přiskakuje a pomáhá prvnímu zašít krvácejícího odsouzence k jeho potupě do hovězí kůže. A všichni kolem se shodují, že tohle je ještě horší trest, než byl onen předloni.
  Pak je kůže uvázána za koně a odsouzenec po kamenech hrbolaté cesty smýkán Smiřicemi a Smiřičkami, uličkou vytřeštěných zraků místních obyvatel i galerií voňavých třešňových zázraků, k místu popravčímu.
  Zde pak byl nejprve katem z hůry dolů, od rukou k nohám kolem lámán, poté za pomoci katových pacholků do kola vpleten a do jarního povětří vyzdvižen.
  Umíral pomalu.
  Hodně dlouho, celé nekonečné roky, možná i celá desetiletí se místní lidé onomu místu vyhýbali. Vyprávělo se totiž po Smiřicích a hlavně pak Smiřičkách, že právě tito dva, s lidmi ani s Bohem neusmíření zlosynové nemohou najít klid ani po smrti.
  Staří vyprávěli mladým, že oba vrahové se zjevují o půlnoci po nejdelším dnu v roce, tedy při letním slunovratu, na místě někdejšího popraviště a s úpěním prosí náhodné kolemjdoucí o pomoc. V kratičké noci se ale příliš pocestných v okolí smutného místa neobjevovalo.
  Navíc staří zapřísahali mládež, aby se onomu místu v kritické době raději na hony vyhnula.
  A kterému že to místu se měli vlastně vyhnout? Přece místu popravčímu.
  Že nevíte, kde to je?
  Tam, kde dnes stojí nový závod Dřevotvaru.
  Takže se o nejkratší noci roku raději držte dál...
  Ale ne, tomu přece my dnes již nevěříme... My máme, panečku, už jinší horory.



Rodovští chasníci a vřešťovský lapka

  Byla to tenkrát těžká doba. Jenže, kdy vlastně byla doba jiná než těžká?
  Ale vezměme to po pořádku. Již někdy v 11. století si v hlubokých hvozdech severně od Rodova zbudoval pevnou tvrz Budivoj Záruba z Hustířan. A podle stále vřeštících ptáků ji nazval Vřešťovem.
  O století později si Vřešťov zakoupili Markvartici a nastala doba samých Mutinů. Mutina I. a pak druhý a kdyby nebyl Mutina V. v roce 1316, dříve než stačil zplodit potomka, zabit v bitvě někde u Kostelce nad Orlicí, když vedl odboj proti českému králi Janu Lucemburskému, byl by do dneška třeba i Mutina XXV. Ale naštěstí Mutinou V. to nadělení skončilo. Mutina II., protože doba byla i za něho těžká, přestavěl vřešťovskou tvrz na hrádek s pevnou věží a nezdolnými baštami. Jeho syn Mutina III. vyprovodil z naší země nájezdnické Tatary a další Mutina IV., opět v těžké době, bojoval po boku krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. A protože v oné bitvě nebyl, tak jako český panovník, zabit, čekala ho další těžká doba. To se na pět let dostali ke správě Čech, spíše však k jejich rabování, cizáčtí Braniboři. A právě do téhle přetěžké doby patří naše vyprávění.
  Od severu přicházela do Rodova stará obchodní stezka. Vinula se kolem habřinské tvrze, prošla úpadem severně od Rodova, kde si na návrší zbudoval právě na konci třináctého století opevněný dvůr mladičký Milota z Rodova. Stezka prošla kolem tvrze místem, jemuž se již tehdy říkalo „Na Brance“. Právě v oné Brance mezi dvorem a vyvýšeninou na straně druhé, která nesla název „Hrdláka“, mohli rodovští chasníci docela dobře bránit nezvaným hostům ve vstupu do vesnice. A snad i proto, že mnozí v oněch šarvátkách přišli o hrdlo, říká se onomu místu dodnes tak chmurně.
  Stezka se v Rodově stáčela prudce k západu a směřovala přes Račice k Hořiněvsi a pak dál až ku Praze. Ani v Hořiněvsi v oněch dobách ještě nestála na místě dnešního zámku tvrz. Rozkládal se zde jen opevněný hospodářský dvůr, jehož majitelkou se stala Domoslava, vdova po číšníku přemyslovského krále Václava I.. A nebylo jí opravdu co závidět. Braniboři se po nešťastné bitvě na Moravském poli rozlezli po celé zemi. V sousední Habřině zpustošili tvrz, která se pak již nikdy z jejich hospodaření nevzpamatovala. Dlouho neodolával ani hořiněveský dvůr. A tak nakonec jediná naděje byla vkládána právě do vřešťovského pána Mutiny IV.
  Jakožto přímý účastník prohrané bitvy na Moravském poli měl ten správný vztek na vítěze. S pevným vřešťovským hrádkem za zády počal Mutina IV. pronásledovat jednotlivé loupící oddíly Braniborů. A místní lidé se k němu ochotně připojovali. Radostně a s nadějí.
  Jenže jak ubíhal čas, přišel vřešťovský pán na to, že způsob, kterým přicházejí k majetku Braniboři, není zase až tak špatná metoda. A netrvalo dlouho, obyvatelé širokého okolí si přestali být jisti tím, kdože to vlastně bohatne z jejich utrpení. Vždyť oddíly Braniborů Mutina IV. v roce 1279 právě u zpustošeného hořiněveského dvora na hlavu porazil. Ono se říká, že zlá doba dělá lidi zlými a ti zlí pak vytvářejí další zlé doby. A tak se vřešťovskému pánovi počalo mezi lidmi říkat - „Vřešťovský lapka“.
  Rodov tehdy nepatřil pánovi jednomu, ale hned dvěma. A právě druhý z nich měl překrásnou dceru, které dali jméno, jak jinak, po oblíbené hořiněveské paní Domoslavě. Všichni rodovští chasníci ji přímo zbožňovali. A byli by pro ni i život nasadili, kdyby se to ukázalo být nutným. Krásná Domoslava o tom věděla, ale nezneužívala toho.
  O kráse Domoslavy věděl však i vřešťovský pán. A protože si zvykl, že může mít všechno, umínil si, že Domoslavu rodovským nenechá. Jedné noci se vypravil se svou chasou k Rodovu. Dopředu vyslal dva braniborské zajatce. Když je rodovští chytí, budou si myslet, že v okolí jsou Braniboři a na vřešťovské nepadne ani stín podezření.
  Rodovští chasníci, tak jako vždy v těchto dobách, strážili i za nocí „Na Brance“, a tak brzy zachytili nezvyklý pohyb. Hned nato jim padli oba Braniboři do rukou.
  Rodovští jim nerozuměli ani slovo. Oba chycení se jen třásli a blekotali cosi, co znělo jako - „Doma sláva, sláva, doma sláva!“ Chasníci chvíli marně dumali, co by to mohlo být. Že by právě tyhle dva doma čekala nějaká sláva, o tom silně pochybovali. Pak ale jednoho z nich napadlo: „Co když se jedná o Domoslavu?“ A oba Braniboři horlivě kývali hlavami na souhlas a jejich ústa lámala: „Domasláva, jajajaja ... Mutyna ...“
  Takže Domoslavy se milému Mutinovi zachtělo. Rodovští již neváhali. Rychle přepravili dívku z rodného dvorce do opevněného dvora Miloty z Rodova. Tam přece jen bude ve větším bezpečí.
  Hned poté propustili roztřesené rádoby zvědy zpátky do tmy. A čekali. Čekali celou noc.
  Teprve když se rozbřesklo a stále se nic nedělo, pustili se obezřetně stezkou k Habřině. Když vystoupali do míst, kde cesta dosáhla vrcholu a počala se sklánět do údolí, nalezli v křoví pohozená mrtvá těla obou nešťastných Braniborů.
  Tehdy tedy k boji nedošlo, ale přesto Domoslava nezůstala v rodovském dvorci. Ani v Rodově. Její otec ji záhy odvezl neznámo kam. A rodovští toho velice litovali. Rodovští chasníci svedli „Na Brance“ ještě mnohé líté seče, a nejenom s chasou vřešťovského pána. Když se dnes vydáme z Rodova silnicí směrem na Habřinu, uvidíme již jen po levé straně cesty pahorek a u něho zbytky příkopů. Ty zbyly po pozdější tvrzi, která na tomto místě vyrostla až v šestnáctém století. Právě proto se i dnes říká místu „Na Hrádku“.
  Pahorek bývalé tvrze je porostlý lesem a nízkým, mnohde hustým křovím. Jen málokdo dnes zavítá v ona místa. Zbylo tu však dodnes i další námi již zmíněné místní jméno - „,Na Brance“. A napravo od cesty vyvýšeninka „Hrdláka“, neboť mnohokráte se zde bojovalo, jak se tehdy říkalo „až do těch hrdel“.
  Ale možná, že bychom nemuseli hledat až takto krvavé vysvětlení tohoto názvu. Možná znamenalo ono slovo „hrdla“ jakási vyústění místních studánek. Jsou v naší zemi mnohá místa obestřena tajemstvím a jak je vidět, nemusíme za těmi místy chodit příliš daleko.



Růžičky

  To jednou na kratičkém výletu do okolí utrhlo děvčátko takovou docela zvláštní růžičku. Její květ byl drobnější, ale zároveň plnější než tomu bývá u růží, kterými se pyšníme v našich zahrádkách.
  „Je divná nebo není?“ staralo se.
  A tak si sedli, děvčátko a starý muž, na teplounkou mez.
  „Víš, tady sedíme na dost zvláštním místě a snad i proto je zde i ta růžička jaksi jiná. Ne divná, jen jiná.“ Děvčátko poslouchalo a očima bloudilo po krajině. Vpravo před nimi ležel, stulený podél cesty, Hubíles, vlevo píchala nebe svým prstíkem charakteristická věžička číbuzského kostelíka svatého Václava a vedle nich zurčivě běžel potůček od pradávna zvaný Číbr.
  „V dávných a dávných dobách, před více než pěti sty lety,“ pokračoval starý pán, „se zde rozkládala i na tehdejší poměry až nezvykle rozlehlá ves. A byla i bohatá, lidé v ní žili spokojeně, místní vladyka nevyžadoval příliš vysokých platů ani robot, neboť ani jeho tvrz v blízkém boru nebyla příliš výstavná. A protože ta ves ležela před oním borem, říkalo se jí Předboř, možná i Předboří.
  Jenže pak se poklidná doba změnila. V daleké Kostnici vzplála na břehu Rýna hranice s člověkem, který si pravdu cenil výše než svůj život. Ne, nechtěl svou smrtí vyprovokovat násilí, jenže místní vladykové to vzali podle starozákonního „oko za oko, zub za zub“. Tak to tehdy chodilo všude. A nejen tehdy. A tak se stalo, že hořely nejen kláštery, ale i pokojná sídla takových vesničanů, jako byli tady ti předbořští.
  Když se na obzoru za noci rozlila rudá zář z hořícího kláštera Svaté Pole, lidé nelenili a ukryli se v nedaleké doubravě. Odešli tam s domácími zvířaty i s tou trochou peněz, kterou si vždy v lepších časech uschovávali na ty horší.
  Těžko dnes říci, kdo to vlastně tehdy celé Předboří do gruntu vypálil. Krajem táhli Orebité s Hradeckými pod vedením Aleše Vřešťovského, po okolí se čas od času objevovaly oddíly druhé strany, v jejímž čele stál pověstný Hynek z Červené Hory. A obě strany konaly stejně. A obě byly přesvědčeny o své pravdě. A kdesi v nedohlednu zůstalo jak přikázání
  „Nezabiješ“, tak i příkaz Kristův „Miluj bližního svého, jako sebe samého“.
  Po několik dnů se obyvatelé obávali vrátit zpátky do důvěrně známých míst. Postupně v nich narůstal strach z toho, co uzří. Vždyť z dálky viděli, jak se nad bývalou Předboří vznáší hustý dým. V dalších dnech pak již jen občasné závany větru přinášely typické pachy obrovského spáleniště. Teprve poté se všechen lid odvážil přijít blíž.
  Spoušť, spoušť a zase jen spoušť...
  Mělo vůbec smysl v tak nepokojných časech znovu vystavět obydlí? Mělo vůbec smysl, pustit se znovu do obdělávání zpustošených polí? Nemělo.
  Jenže, kam se vrtnout? A navíc se zachráněným majetečkem v loktuších a rancích. Nebude to příliš nebezpečné? Nezaplatí každý z nich za ty své našetřené zlaťáčky cenu příliš vysokou?
  A tak se rozhodli.
  Hluboko do země zakopali svůj majeteček i ty penízky zlaté a navrch zasadili růže sto lístky, které zůstaly na mnoha místech vypálené Předboře.
  Všichni věřili, že se sem, až nastanou klidnější časy, opět vrátí a za ono zlato zbudují ves novou. Jenže válečná vichřice ne a ne přestat, a tak se nikdo z obyvatel Předboří již nikdy do rodných míst nevrátil. Zlaté dukáty tak dodnes leží hluboko v zemi a nad nimi rostou keříky těchhle růžiček. Tady na číbuzských stráních a mezích jich najdeme dost.“
  „Budeme kopat?“ zeptalo se věcně děvčátko.
  „Nebudeme,“ odvětil starý pán, „ten poklad přece není v tom zlatu. Ten je v onom starém příběhu, v tom varování. Kvůli penězům už přece zahynulo tolik lidí, z map zmizelo tolik vesnic - i Předboří - že by bylo lepší, kdybychom se místo za zlatem pachtili za voňavými růžičkami.“
  Děvčátko neříkalo nic, jen prstíky rylo v drnovaté zemi pod růžovým keřem. Co kdyby přece jen ty zlaťáky nebyly zakopány tak hluboko...



Říčka Trotinka a svatý Prokop

  „Proč, babičko, musíme pořád obcházet ty zátočiny? To nemůže ta Trotinka téct přímo?“ Tak se kdysi tázali nejeden vnuk či vnučka. Vlastně až do počátku druhé poloviny dvacátého století, kdy lidé Trotinku v místech, kde se již chystá spojit s Labem, zbavili jejích přirozených a krásných meandrů, napřímili ji a spoutali kamennými břehy. Zda udělali dobře, o tom se názory dodnes velice různí. Každopádně však dnes již babičky nemohou vyprávět onu pověst, kterou před dobrým stoletím vyprávěla v zátočině ještě nespoutané říčky jedna sendražická babička svému vnukovi. Přesto si ji poslechněte pozorně i dnes. Když se vnuk i babička pohodlně usadili na brčálově zelené trávě vedle voňavých a hustých polštářů pomněnek, stařenka se potichu dala do vyprávění.
  „To bylo před mnoha sty lety, snad prý až někdy v jedenáctém století. To u nás žil muž jménem Prokop. I to jeho jméno právě jemu opravdu sedělo. Vždyť Prokop znamenalo a stále znamená pohotový, či připravený k boji.
  Ne, nebyl vojákem, ale kde mohl, tam bojoval se zlem. Za největší zlo považoval lenost a tak chodil po naší zemi a učil lidi pracovat. To ale neviděl rád ďábel. Když totiž lidé pracovali, neměli tolik času na lumpárny. A tak ďáblík, aby si ulehčil práci - on si to alespoň myslel, že si ji ulehčí - začal pokoušet rovnou Prokopa. Stačí přece, když přestane pracovat sám Prokop. Ostatní již nebudou mít svůj vzor, přestanou myslet na práci a začnou dělat lotroviny. Ďáblík si už radostí mnul ruce, jak to všechno chytře vymyslel, a ďábelsky se přitom pochechtával.
  Jenže, všichni dobře víme, že nejlépe se směje ten, kdo se směje naposled. Prokop hned věděl, odkud že to jeho pokoušení k lenosti pochází. Proto si až někde u Račic obstaral ten největší a nejtěžší hák, jaký tamější rolníci měli k orání těžké půdy. A pak už jen čekal. A ne dlouho.
  Čert se objevil hned za svítání. Jakmile se přiblížil, Prokop rychle milého čerta polapil a ačkoli se ďáblík vzpíral seč mohl, Prokop nepovolil.
  K lidem byl Prokop vlídný, k těm nejchudším i štědrý, ale se svým pokušitelem neznal slitování.
  „Podívej se, ďáble, co je tady všude kolem vody. Zapřáhnu si tě a vyoráš tady krásnou říčku, která tu přebytečnou vodu odvede.“ A jak řekl, tak i učinil.
  Ďáblík se v postroji kroutil, vzpíral, oči v sloup obracel, kopytem se zarýval do mokré půdy až po chlupaté koleno. Kdepak, vůbec se mu nechtělo pracovat. Ale, co naplat, nechtěl, leč musel. Prokop nepovolil.
  „Vím, že ti práce nikdy nevoněla, i ostatní jsi od ní odvracel, tak teď pro lidi udělej konečně i něco užitečného,“ prohlásil Prokop a popohnal ďáblíka bičem. Jankovitý čert zaúpěl, dlouhým ocasem vztekle sešvihal vzduch za svými zády, ale přece jen se dal do pohybu.
  Jenže brázda, která se za těmi dvěma začala objevovat, nebyla rovná. Čert se vzpíral. Otáčel se. Tu uskočil vpravo a hned na to zase doleva. Snažil se zbavit postroje všemi způsoby. Prokop měl co dělat, aby čerta jakžtakž udržel směrem k Labi.
  A tak ti dva vyorali řečiště Trotinky dokonale klikaté a tím i mnohem, mnohem delší, než si původně Prokop přál. U Labe Prokop čerta pustil a ten se již nikdy na místa, kde musel pracovat, nevrátil.
  Při jarním tání se Trotinka často vylévala na okolní luka a vytvářela rozlehlou vodní plochu, jež sahala mnohdy od Račic až ku Trotině.
  A Prokop, protože pomáhal lidem všude, kam přišel, byl také všude oblíben. Ještě mnohokrát prý, na různých místech, opět zapřáhl pokušitele čerta do postroje, a tak snad každá druhá říčka, která se v Čechách vine krajinou ladnými zátočinami, vznikla podle legend přičiněním Prokopovým. Nejen naše Trotinka.
  Když Prokop vykonal spoustu užitečné práce pro lidi, zatoužil po klidu a zbožném rozjímání. Proto se uchýlil do lesní samoty. Zalíbilo se mu poblíž řeky Sázavy. Ale ani při onom tichém rozjímání nezahálel. Založil klášter, který nazval Sázavským, a řídil ho podle hesla -Modli se a pracuj! A tak se později nikdo nedivil, a nikdo ani neprotestoval, když byl Prokop prohlášen za dalšího českého světce.“
  Babička skončila s vyprávěním a nastalo ticho rušené jen šploucháním vlnek skákajících po ohlazených kamenech.
  A do nastalého ticha můžeme my dnes říci, že ty zátočiny s břehy porostlými vrbami a olšemi a houpavé mokřady s rákosím a orobinci v okolí nebyly jen krásné, ale i užitečné. Vždyť mnohdy zabránily odnosu půdy i velkým, ničivým povodním.



Smírčí kříž u Hubílesa


  Dodnes za posledním domkem Hubílesa, při cestě vedoucí směrem k Číbuzi, stojí kamenný kříž. Snad jen o dvě stě kroků dále najdeme druhý. Ten je však bez ramen.
  Je jen něco málo přes metr vysoký a lidé mu od pradávna říkají „Dlouhý kámen“.
  Hodně dlouho se místní usedlíci přeli o to, zda jsou to kříže smírčí či pouze hraniční mezníky. Nikdo se ale nepodíval do jejich základů. Tak by se snad spor dal rozhodnout. Naši předkové totiž kladli pod základy hraničních mezníků takové materiály, které se v blízkém okolí v přírodě nevyskytovaly. Tak například do úrodné půdy nakladli oblázky nebo drť z cihel.Takové opatření znemožňovalo svévolné přemisťování kamenů.
  Při vztyčování těchto mezníků mnohdy probíhaly děje, které se nám dnes zdají být až příliš kruté. Tak třeba „dávání na pamětnou“. To nebylo nic jiného než pořádný výprask u hraničního kamene, aby dotyčný hodně dlouho nezapomněl na to, kde je kámen zakopán. Jiný způsob byl ten, že vedle mezníku byl vykopán hrob. Do něho vstoupil mladý muž vysvlečený do košile a tam přísahal, že do nejdelší smrti vždy pravdivě dosvědčí místo a čas vztyčení mezníku.
  Dodnes neexistuje shoda o tom, proč ony dva kříže u Hubílesa stojí. A v takových případech se vždy otevírá prostor pro pověsti.
  Pokud to tedy nejsou pouhé hraniční kameny, které byly kdysi dávány mezi pozemky panské, selské či církevní, poslyšte pověst, jež hovoří o kříži smírčím.
  Je to již hodně dávno, kdy si v místní krčmě vjeli do vlasů mlatec a sekerník.
  Jak tak popíjeli, truňk jim vlezl do hlav natolik, že se počali hádat o věci náboženské. A to bylo tehdy, v dobách, kdy věřit v Boha se smělo z nařízení vrchnosti jen jediným povoleným způsobem, velmi nebezpečné.
  Šenkýř se chvíli ošíval, hospoda byla sice jinak prázdná, ale čert nikdy nespí, a tak rozvášněné kohouty jednoduše vystrčil z krčmy do tmy venku. Kdepak, s tímhle nechtěl mít nic společného. Hádka ale neskončila.
  Za vesnicí se do sebe pustili už nejen slovy. Mlatec, vracející se z roboty, užil cep. Sekerník, hledající si obživu po mlýnech, se oháněl sekerou. A proč by ne? Vždyť celá Evropa jim už takřka třicet let byla příkladem, jak se kvůli víře v Boha zabíjet. A Bůh v tom byl naprosto nevinně.
  Rány, které si zasazovali, byly těžké. Zapomněli na Kristova slova o lásce k bližnímu, ba i k nepřátelům. Lidé jdoucí za kuropění na robotu nalezli hned za vsí zakrvaveného mrtvého mlatce. Znali ho. Byl ze sousední vsi.
  A aby hrůzám nebyl konec, o pár kroků dál uviděli ležet dalšího. Toho neznali. A krčmář mlčel. O nějaké vyšetřování vrchností na smiřickém zámku vůbec nestál. Prořekl se teprve, když vesničané chtěli postavit oběma na místech jejich skonu kříže.
  „Ten sekerník je beztak evangelík, ten si kříž nezaslouží.“ A protože lidé u mrtvého našli vskutku knížku, která byla bezpochyby tištěna v cizině, dali mu za pravdu.
  A tak mlatci, protože byl katolík, postavili kamenný kříž a na něj vytesali sekeru a cep. Sekerníkovi však vztyčili jen přitesaný dlouhý kámen.
  Za tmavých nocí pak prý bývalo možno z poslední chalupy v Hubílese vídat záhadná světélka, která se pozvolna pohybovala tmou. Jako by zvala živé k sobě.
  A lidé počali věřit, že jsou to nepokojné duše zabitých.
  Dokonce stará babička z oné chalupy mnohokrát vyprávěla, že za nocí, kdy vichr bičoval krajinu kolem, slýchávala žalostné skučení i jakýsi hlas vycházející jakoby z podzemí.
  „Nedojdeme klidu, dokud se za nás na tom místě někdo nepomodlí.“
  A zdá se, že to dodnes nikdo neudělal.
  Jen čas pracuje pozvolna na kříži. Sekera i cep zarůstají mechem.
  Snad jen vánek proplouvající mezi vzrostlým obilím šeptá svou modlitbu za oba nešťastníky.
  My lidé stále ještě nedokážeme odpouštět. Natožpak našim nepřátelům.



Smiřická bílá paní

  Bílou paní má snad každý druhý či třetí hrad nebo zámek. Proč by tedy nemohla být i ve Smiřicích? A staří pamětníci tvrdili, že tady opravdu byla.
  Jednoho sobotního večera seděli v místnosti zámeckého pivovaru všichni smiřičtí úředníci. Popíjel zde mladší purkrabí, důchodní, obroční i zámecký písař. A chutnalo jim. V širém kraji bylo smiřické pivo vyhlášené.
  A jak se tak řeči mluvily a žejdlíky plnily a opět vyprazdňovaly, stočila se debata u stolu, jak také jinak, na Bílou paní smiřickou.
  Důchodní se zapřísahal při všech svatých, že ji spatřil. A ne jednou. Jenže, kdo by mu věřil. Po celých Smiřicích měl pověst milovníka lahodného pivovarského truňku. A i dnes už obracel jazyk v ústech opravdu jen ztěžka.
  Vysmáli se mu. A tak po zbytek večera jen uraženě a mlčky nasával. Rozcházeli se bezmála o půlnoci. Nu což, místo na ranní mši půjdou až na desátou.
  Mladší purkrabí se vydal nejistým širokým krokem tmavým nádvořím. Prošel pod několika vysokými korunami listnáčů, které činily tmu ještě temnější a pojednou strnul. Zatápal rukama a pro jistotu se opřel o kmen nejbližšího stromu.
  V přízemí zámku za portálem plál jakýsi světelný přísvit. Nehybně.
  Když se purkrabímu podařilo zaostřit zraky do onoho místa, byl si jist, že vidí postavu zahalenou do bílého, dlouhého řasnatého šatu. Hlava byla zakryta hustým bělostným závojem.
  Pak se postava pohnula. Pomalu, jako by plula. Do nádvoří. Poté arkádami, po chvíli strnulý purkrabí uviděl matný přísvit i v prvním patře. Jako by postava procházela postupně všemi místnostmi zámku.
  Purkrabí si uvědomoval, že by měl něco podniknout, ale v té chvíli jako by nad sebou ztratil vládu, jako by ho svázal jakýsi tichý děs. Byl přikován ke kmeni stromu neviditelným leč pevným poutem.
  A bláboly důchodního už mu nepřipadaly tak docela nesmyslné.
  Nedělní večer v pivovarské místnosti byl vyplněn jediným tématem. Když mladší purkrabí dovyprávěl, co včerejší noci viděl, nadmul se důchodní pýchou. A na důkaz své radosti počal opět důkladně nasávat.
  Než však usnul opilecky neklidným spánkem přímo na dubovém stole, stačil přítomným vysvětlit, že tahle Bílá paní nedbala za svého života o krásné a výnosné panství Smiřické a musí tedy všechny své prohřešky napravovat po smrti. A tak vlastně nyní prochází postupně celým zámkem. Každou noc přesně o půlnoci. A pátrá, nehrozí-li zámeckým obyvatelům nějaké nebezpečí.
  Jediné, co důchodní nevěděl, bylo to, kdo vlastně ona Bílá paní je. Snad prý má pocházet z nešťastného rodu Smiřických. Nešťastného proto, že se připojil ve stavovském povstání na tu špatnou, poraženou, stranu.
  „Jenže, kdo ví, jak to vlastně všechno bylo,“ meditoval důchodní, "nejspíš by to mohla být Markéta Michalovic, manželka Jana Smiřického, který byl popraven na Staroměstském náměstí roku 1453. Ta by se ale v tomhle barokním zámku nevyznala. Ten stojí teprve sedm let." A zhluboka se napil.
  „Bílou paní by mohla být i Kateřina ze Šellenberku a z Kosti. Ta byla za svého života manželkou Mikuláše mladšího Trčky z Lípy a z Lichtenburku, který vlastnil Smiřické panství v letech 1498 až 1516. Protože byla Kateřina svému manželovi nevěrná s jakýmsi zemanem Zdeňkem Šanovcem, nechal ji Mikuláš zaživa zazdít a umořit hladem. Nebylo by divu, že Kateřina nenašla posmrtného klidu a po nocích se toulá po nádvořích smiřického zámku.“
  „Kdyby to nemusela být Smiřická, mohla by to být třeba i Johana Kroměšínová z Březovic a v Třebechovicích, manželka Mikuláše staršího Trčky, ta umřela v roce 1516, či dokonce Marie Magdaléna Trčková, rozená z Lobkovic? Ale to snad...“ A víc od něho spolustolovníci toho večera již neuslyšeli. Kromě hlasitého chrápání.
  Mladší purkrabí tiše a urputně přemýšlel. Zato obroční se zámeckým písařem se počali vytahovat. „A to by bylo, abysme se na to nepodívali. A to hned dnes.“
  „Já jí ty její strašidelné pochůzky zatrhnu,“ kasal se písař.
  A tak když ponocný odtroubil dvanáctou, stáli oba před portálem, ale jejich odvaha se zmenšovala každou vteřinkou. Když pak za portálem vskutku zaplanul světelný přísvit a v něm bělostná postava, zmocnil se jich takový děs, že se podobali dvěma solným sloupům zapomenutým před vchodem.
  Od té doby se Bílé paní smiřické již prý nikdo do cesty nepostavil. A když pak jakási zámecká služebná, která po půlnoci sama uhasila několika vědry vody počínající požár, prohlásila, že u svého lůžka těsně po probuzení uviděla Bílou paní, začali Smiřičtí věřit, že tohle zjevení chrání nejenom zámek, ale i celé Smiřice před jakýmkoli hrozícím nebezpečím.
  Pod její ochranou je prý čtyřkřídlý barokní zámek i celé město dodnes.



Stříbrný poklad v Jordánu


  Ještě v devatenáctém století se nacházelo v Labi i v tehdy ještě neupravené mokřině "Na Přelově", jakož i v potoce Jordánu množství různých chutných ryb i raků.
  Kdo dal Jordánu jméno, to nám dnes už nikdo neřekne. Bude zřejmě ale hodně staré, je to přece jméno biblické řeky.
  Od pradávna si Jordán hloubí mělké údolíčko od mlýna Skořípky nedaleko Neznášova, kol Prašivky a Chloumku až po černožický rybník, aby pak po jeho naplnění běžel loukou k Holohlavům a dál ke Smiřicím.
  Od pradávna k jeho největším obdivovatelům patřili v každé době kluci. Kolikrát jen se vraceli domů zmáchaní, zablácení od hlavy až k patě, ale šťastní. Kolikrát jen si dýchali na modrorudé prokřehlé ruce, ale znovu je nořili do pospíchajících vln. Kolikrát spadli do ledové vody, ale nevadilo jim to. Kolikrát jen tichounce seděli na jeho březích a dychtivě sledovali báječné rytířské souboje jakoby neohrabaných raků říčních.
  Ano, i těm se Jordán líbil. Dával jim totiž nejen křišťálově čistou vodu, ale i klidná proteplená zákoutí pro líhnutí i svlékání krunýře. Rakům přišlo vhod i písčité, místy kamenité dno a hlavně se jim líbily nádherně křivolaké břehy s bohatými porosty a nesčetnými kořennými skrýšemi. Tady se dokázali - podobni pradávným obludám - klidnými, pomalými pohyby celý den potulovat po dně při hledání potravy, malých žabek, drobných rybek, ale i kořínků a výhonků rostlin. Není divu, že i Jordán měl někde daleko ve své minulosti ukrytu pověst o pokladu.
  Až takřka do výstavby železniční tratě se v místech, kudy dnes kolem Holohlav vede její násep a kde Jordán opouští černožický rybník, nacházela rozlehlá bažantnice bohatá zvěří.
  A právě zde, v bažantnici, měl prý kdysi v dobách těsně po bělohorské tragédii zakopat hrnec s poctivými stříbrňáky tajný holohlavský evangelík. A to den před svým odchodem do exilu. Zakopal ho prý nehluboko mezi kořání mohutného dubu na břehu Jordánu. Jako mnoho jemu podobných věřil, že se z nedobrovolného vyhnanství brzy vrátí.
  Nevrátil se nikdy.
  Více než dvě staletí se obyvatelé Holohlav dohadovali, zda tahle zkazka má pravdivé jádro či ne. Kde byl ale za tu dobu konec bažantnici i obrovitému dubu? A tak se pomalu zapomínalo.
  Pak ale ve čtyřicátých letech devatenáctého století vyoral čeledín na Andrejskově poli pod jejich stodolou hromadu zlatých mincí. Poctivě je odevzdal hospodáři a odměnou od něho prý obdržel starší obnošený kabát. A tahle příhoda opět oživila mezi lidmi stará vypravování. Ale jen vypravování. Jinak se nedělo nic.
  Jednoho krásného dubnového dne někdy počátkem sedmdesátých let devatenáctého století se holohlavští kluci bavili - jako ostatně každého jara - chytáním ryb a raků. Chytali je v Jordánu v místech, kde potok opouští rybník a plyne do míst zvaných "Na Sádkách". Rozdělili se do skupinek a rukama počali opatrně prohmatávat břehy. Halasu a legrácek u toho užili vždycky dost a dost.
  Nejčilejší byli - a nejenom dnes - bratři Béďa a Eda Bartoškovi, synové tehdejšího nájemce holohlavského hostince. Na vybírání raků byli i dnes nejšikovnější. Ze všech kluků jich měli nejvíce.
  Jak tak šátrali v břehu, hlasitě zajásali, neboť nahmátli pojednou řádně velkého klepetáče. Vzápětí však zmlkli. Spíše oněměli.
  Hned po vytaženém rakovi se totiž tichounce počaly z otvoru v břehu snášet na písčité, sluncem prozářené dno drobné, větší i menší kotoučky. Některé tmavé, jiné stříbřitě světlé. A stále jich přibývalo. Bratři chvíli jako by nevěřili svým očím. Strnuli bez hnutí. To aby nezkalili vodu.
  Vzpamatovali se však takřka okamžitě. A rychle počali cpát stříbrňáky do kapes kalhot i kabátů. Pracovali rychle a tiše. Jen aby nevzbudili pozornost ostatních.
  Jenže právě to ticho je prozradilo.
  Ostatním bylo nápadné, cože bratři tak najednou zmlkli. Co to tam jen mohou mít za zvláštnost? Jenže přišli již jak se říká s křížkem po funuse. Největší díl stříbrného pokladu z Jordánu si odnesli domů Béďa a Eda. Na ostatní zbyla jen a jen paběrka.
  Víme, že poklad se dá zužitkovat různě. Můžete ho projíst či propít, prohýřit na zábavách nebo ho zašít do polštáře.
  Můžete ho ale i patřičně pěstovat, aby vám rostl.
  A právě tenhle poslední způsob si vybrali Eda a Béďa Bartoškovi. Možná by bez tohoto stříbrného nálezu nikdy nevznikl před první světovou válkou tolik oblíbený klempířský závod Bartoškových ve Smiřicích.



Tajemný hlas

  Nikoho dnes ani nenapadne, že by právě na tomhle místě mohlo být kdysi veselo. A přesto je to pravda. Dnes tiché místečko posledního odpočinku staropleských usedlých lidí, na konci sedmnáctého století však místo mnohdy až divokých radovánek tehdejších mocných.
  V roce 1690 nechal František Antonín hrabě Špork postavit na východním okraji obce Ples nádherný lovecký zámeček zároveň s kaplí zasvěcenou ochránci lovců svatému Hubertovi.
  V ní se každý lov počínal i končil. Dnes již není po zámečku ani stopy a ze zámecké kaple se stala pro Starý Ples kaple hřbitovní.
  Před těmi dlouhými staletími bylo kde lovit. Vždyť obě stavby se nacházely na severním okraji rozlehlého Pleského lesa, který tehdy sahal od Lejšovky na jihu až k Vlkovu na západě a takřka k Jasenné na straně východní. Po dnešním Novém Plese či Rasoškách nebylo tenkrát ještě ani potuchy.
  Hrabě František Antonín Špork býval výtečným hostitelem. Šlechty se k němu na zámeček sjíždělo hodně. Smiřičtí Šternberkové si dokonce nechali upravit přímou lesní cestu lemovanou překrásnou alejí listnáčů od smiřického zámku až k samotnému zámečku.
  Návrší, na němž lovecký zámeček stál, nechal hrabě osázet stromovím, které postupem doby vytvořilo kolem půvabné stavby a kaple nádherný hájek. Často se v něm účastníci šporkovských originálních zábav v parných letních dnech rozložili jen tak na hebké trávě ve stínu stromů. V době podzimních honů se pak stoly v hájku prohýbaly pod mísami zvěřiny a kolem kmitali rychlí sloužící.
  V těsné blízkosti zámečku vyrostlo několik selských usedlostí. I těmto stavením se postupně začalo říkat, že jsou „Na Zámečku“. A tak se nelze divit, že to mnohým tamějším sedlákům začalo lézt do hlavy. Obzvláště však jednomu. Jmenoval se Mikuláš, ale se svým dávným přejícím jmenovcem neměl vůbec nic společného. Ba právě naopak.
  Tenhle Mikuláš trávíval dlouhé, předlouhé hodiny, skryt na okraji zámeckého háječku, tím, že pozoroval bavící se panstvo. Líbily se mu nastrojené dámy v parukách i šviháčtí hejskové, obdivoval bujné koně, které kolem prováděli livrejovaní sluhové a naslouchal jemně tetelivým zvukům nablýskaných lesních rohů. Řečeno krátce - Mikuláš záviděl. A závist v něm hlodala čím dál tím víc.
  A byla to právě tahle nectnost, která ho nakonec opanovala docela. V krátké době nebylo pacholka či děvečky, kteří by u tohohle hospodáře vydrželi. Vlastní ženu svou lakotou utýral až k smrti. Ani děti u něho nevydržely a z domu při první příležitosti utekly.
  U smyslel si, že se bohatstvím vyrovná panstvu.
  Skrblil, shromažďoval majeteček v rozlehlých sklepích pod svou usedlostí, ale stále měl málo. Že šetřil i na jídle pro sebe, to nemusíme nijak zvlášť připomínat. Daleko horší bylo, že k smrti hladem přivedl i vlastní matku, která s ním jediná vydržela pod jednou střechou.
  Když připravil matku do rakve - tu si zhotovil sám, přece nebude platit truhláři - otevřel okno a usedl vedle mrtvé. Nikdo k lakomci nepřišel, aby mu pomohl v první noci strážit nebožku.
  Otevřeným oknem vstupovaly do místnosti, spoře osvětlené slaboučkou borovou loučí, tajemné zvuky listopadové noci. Jako by ty zvuky zvaly Mikuláše ven, do háječku, kde vítr trhal suché listy z unavených haluzí a svištěl mezi kmeny. Jenže když vyběhl před vrata usedlosti, ke studni s rumpálem, jako by ho zase cosi nutilo rychle se vrátit k rakvi uvnitř.
  Když svůj útěk a opět návrat zopakoval již poněkolikáté, pojala ho do svých spárů hrůza, jakou doposud nikdy nepoznal. Vyběhl až mezi první stromy zámeckého háječku. Opřel se o mokrý kmen a ohlédl se zpátky k otevřenému oknu.
  A zkameněl.
  Jeho mrtvá matka stála u okna a její rty se pohybovaly.
  Na tu vzdálenost nemohl vůbec nic slyšet, a přece, jako by jeho nitrem pronikal její zvučný hlas:
  „Dokud se nenajde člověk, který ti pěkně nahlas odpustí tvé viny, tvou tvrdost srdce do téhle půlnoční hodiny, budeš se trápit opět celý další rok.“
  Teď teprve opustil Mikuláše pocit ledu ve všech údech. Spěchal zpátky do světnice. Matka ale spala věčným spánkem. Do nádoby s vodou pod loučí zasyčel žhavý oharek.
  Mikuláš se změnil. Alespoň si to myslel. Snažil se, ale po celý rok marně. Kdo mu měl pěkně nahlas odpustit? Ženu utýral, děti svým jednáním vyhnal, děvečky a pacholci byli kdoví kde ve světě a sousedé? Ať jim nabízel ze svého bohatství cokoli, nevěřili mu. Sami sebe se vždycky ptali, co za tím vězí, co bude Mikuláš za tu svoji ochotu chtít, čím je napálí, jak je okrade? Vždycky je těžší získat důvěru zpět, než ji ztratit.
  Proto v listopadové noci opět stál Mikuláš před půlnocí v temném hájku bičovaném vichrem a do sténání haluzí zněla jeho bolestná slova:
  „Hodina dochází, člověk se nenachází...“
  Mikuláš se přestal stýkat s lidmi a ani jeho nikdo nevyhledával.
  Léta slýchali lidé v okolí tato slova, až celá tahle věta vešla ve všeobecnou známost. Postupně pak lidé zapomínali, ale do zámeckého háječku by je před listopadovou půlnocí nikdo nedostal ani dvěma páry koní. Jen zpovzdálí tiše, s mrazením v zádech, naslouchali.
  Až jednou, vichr té noci se zdál být silnější než obvykle, se úpěnlivého volání nedočkali.
  V kalném a sychravě mlhavém ránu pak našli sousedé v hájku na silné větvi oběšence. Jen nemnozí poznali v mrtvém Mikuláše. A to si ještě nebyli příliš jisti.
  Od té doby byl v zámeckém háječku klid.
  Časem lovecký zámeček zpustnul, až nakonec zmizel beze stopy. Postupně mizely i stromy háječku.
  Dnes z oné doby najdeme v blízkosti Hubertovy kapličky právě jen dům se zbytky kamenných sklepení a starou studnu s rumpálem. A onu pověst o tajemném hlasu.
  Když se pak lidí zeptáte, co tomu tajemnému volání říkají, dozvíte se od nich, že to byl hlas svědomí. Někteří ale i dnes jen pokrčí rameny. Možná nevědí, co znamená slovo svědomí...
  Nebo to jen načas zapomněli?



Tajemství hřbitůvku na Chloumku

  Přišli pomáhat i semoničtí sousedé.
  Odstavili všechen nábytek od stěn a ženské roztopily kachlová kamna v rohu místnosti. Nemocný ležel na posteli v obrovské spoustě pruhovaných polštářů. Na těle pak tolik bachratých peřin, že to vypadalo, jako by ho chtěli zadusit a ne vyléčit.
  Ženské rozložily na rozpálené pláty jalovcové plody spolu s jalovcovým chvojím a záhy se výrazná vůně prodírala až do nejzazších koutů místnosti. Nešlo o vyhánění nějakých zlých duchů, jen a jen o pečlivou dezinfekci. Děvečka neúnavně přinášela zvenčí ze dvora stále čerstvě namáčené ledové obklady, které ženy přikládaly nemocnému na čelo. Když horečka nepolevovala, snažily se vpravit do jeho úst jen tak mírně povařené ovoce.
  Občas se u lože mladíka zastavila jeho matka.
  „Jak je, Jene?“ Ale trvalo to mnoho dní, než se jí dostalo odpovědi.
  Rychtářův Jan se prodíral ze světa horečky mezi své jen velmi obezřetně. Ne, nikdy nevěřil tlachavým starým bábám, které při dračkách dávaly k lepšímu příběh o tajemném nočním hlasu na kostelním hřbitůvku na Chloumku. A přece... Jak se tak probouzel do těžké vůně jalovce, vracel se mu stále znovu a jasněji jeho vlastní nedávný zážitek.
  Marně se ho tetička v Habřině snažila přemluvit, aby zůstal do rána. Nevěřil ani jí.
  „Jeď alespoň, Jene, oklikou na Neznášov a přes Rožnov, vždyť koně máš dobrého.“
  To tak, pojede-li rovnou úpadem mezi Chloumkem a Prašivkou, bude doma v Semonicích daleko dříve. A pak, koně má opravdu dobrého a venku pozdní listopadový večer je nejen báječně mrazivý, ale na východním obzoru vychází i jasný kotouč úplňku.
  „Babské tlachy,“ zasmál se, vyskočil na koně, urovnal si ještě za sedlem svůj dlouhý plášť a vyrazil. Čerstvě zmrzlá země skřípěla pod koňskými kopyty a Janův oř se snažil, aby jeho pán byl doma brzy.
  Krajina byla ozářena tlumeným měsíčním světlem a jiskřila drobnými ledovými jehličkami. Báječně se Janovi dýchalo, pára se valila z koňských nozder i z jezdcových úst, kůň svižně klusal do stráně a blížil se k cestě mezi dvěma bájnými vrchy.
  Náhle, Jan nevěděl proč, v nejvyšším bodě cesty, těsně pod siluetou věže kostelíka svatého Václava, kůň zastavil. A Janovi se vzápětí docela vytratil dech z hrudi.
  „Nepohřbívejte, nepohřbívejte je, nepohřbívejte má děťátka, vždyť jsou živá...“ Zoufalý ženský hlas zněl zpoza hřbitovní zídky. Několik vyplašených sov vzlétlo ze svých úkrytů na nevysoké chloumecké zvonici. A úplněk stoupající za hřbitovní hradbou ověnčenou kříži tomu všemu dával pojednou až neskutečný jas.
  „Jsou živá, živá jsou má děťátka... Nepohřbívejte je, prosím...“ Hlas přešel v srdcervoucí pláč. Vzlyky a výkřiky.
  Janovi se zdálo, že to trvá všechno strašně dlouho, vlasy se mu hrůzou zježily, pak se mu vrátil dech a bodl koně do slabin tak, jako ještě nikdy předtím. Dolů ze stráně. Rychle k Jordánu. Pryč z těchto míst hrůzy. Jako by i kůň pochopil situaci. Letí. Už je tu potok. Leč místo skoku přes Jordán náhlý odskok stranou. Snad se lekl záblesku měsíčního světla na hladině.
  A Jan, nepřipravený Jan, letí rovnou do ledové vody. Chvíli mu trvalo, než vyděšeného koně chytil, ale ke skoku přes potok ho už nepřinutil. Jen s obtížemi se dostali ke vzdálenému můstku přes vodu.
  A křik ze hřbitůvku se zařezával hluboko do Janovy duše.
  Teprve za můstkem se mohl Jan znovu vyšplhat do sedla. Šlo to ztěžka. Mokrý plášť i všechno ostatní na něm mrzlo a při každém pohybu neskutečně chrastilo. Snad právě to znovu polekalo věrné zvíře. Kůň se dal opět do nezvladatelného trysku. Alespoň tak rychle unikali žalostnému hřbitovnímu nářku.
  Před dveřmi stáje Jan neseskočil. Sesunul se. A poté ho zahalila svým pláštěm milosrdná mdloba.
  Hodně dlouho pak jezdil Jan od habřinské tetičky přes Neznášov a Rožnov. Až do chvíle, kdy při jednom večerním návratu potkal cestou mezi habřinskými usedlostmi podivnou trojici.
  Dva postarší lidé, muž a žena, spíše s obtížemi po cestě posunovali než vedli mladou dívku. A navíc jí muž svíral dlaní ústa.
  Jen na chvilčičku se děvčeti podařilo uvolnit se ze sevření a Jan uslyšel známý hlas i slova: „Nepohřbívejte má děťátka, jsou přece živá...“
  Dlouho se rodičům nešťastného choromyslného děvčete dařilo tajit tuto skutečnost před sousedy. Dlouho se jim dařilo přivést ji vždy bez pohromy z nočního Chloumku. Styděli se za dceřinu nemoc.
  Tak skončila cesta jedné pověsti a Jan se opět se svým koněm dostával do Semonic nejkratší cestou. Ale, věřte nevěřte, nové vyprávění v té době vznikalo ve velké světnici nedalekého mlýna Skořípky. Postarší sekerník zapřísahal všechny přítomné, že na vlastní oči, přísámbůh že na vlastní, viděl za posledního listopadového úplňku, jak se od Chloumku tryskem žene na koni jezdec. Jenže! To nebyl jezdec. To byl kostlivec. To byla sama Smrtka! Vždyť každá kost na ní hlasitě chrastila.
  A tak raději zanechme milého pocestného sekerníka, aby dál omračoval mlýnskou chasu svým strašidelným vyprávěním a řekněme si, že právě takhle nějak vznikaly všechny naše pověsti... A nejen vznikaly. Možná vznikají i dnes, jenže o tom zatím sami nevíme.



Tajuplné podzemní chodby

  Stalo se to v dobách, kdy se ještě v labském ohybu zhlížela v čiré hladině smiřická vodní tvrz a kdy průzračně čistým vzduchem poutník shlížel od dřevěného kostelíka svatého Václava na Chloumku kamsi dolů k holohlavské tvrzi a dál až ke kostelíku Číbuzskému.
  V oněch časech za nádherně jiskřivého slunečního podzimního odpoledne, kdy příroda přímo plýtvala paletou sytých barev, oral kdesi poblíž Číbuze rolník své, po předcích zděděné, pole. Pomalu a důstojně přidával brázdu k brázdě.
  A byl by jistě byl do večera hotov, kdyby se pojednou půda pod ním neotevřela a nepohltila ho i s jeho kravkami.
  Teprve v rychle se blížícím podvečeru ho číbuzští sousedé vyprostili. O kravky však přišel.
  A pak se v Číbuzi i širokém okolí dlouho vyprávělo o tajemných chodbách, do nichž se prý jejich soused propadl. Říkalo se, že právě zde, v okolí číbuzského kostelíka, vycházejí na povrch tajné chodby vedoucí sem ze smiřické vodní tvrze.
  Další pak v místní hospodě přidávali zaručené zprávy, že takovými podzemními chodbami je opatřena i tvrz holohlavská, že v případě nebezpečí mohou tamější zemané prchnout se svým služebnictvem až kamsi na Chloumek. Tam pak prý, buď v blízkém okolí svatováclavského kostelíka nebo dokonce přímo v něm, se opět vynoří z podzemí na povrch. A prý právě zde někde jsou uschovány i nesčetné poklady.
  Jako všechno však časem přejde a přebolí, tak se v běhu dní, týdnů a let přestávalo o tajuplných chodbách mluvit, až byly nakonec takřka úplně zapomenuty. Po dlouhých staletích byl však prastarý příběh oráče s kravkami znovu oživen příběhem dalším, podobným.
  V Číbuzi žil tou dobou jeden sedlák. Nebyl to velký sedlák, ale zase ani ne tak příliš malý. Na tom koneckonců ve většině případů nezávisí lidská povaha. I ten nejmenší a nejchudší může být pořádně prohnaný prevít.
  Tenhle náš sedlák byl předobrý, pokud kráčel polem za svým koněm. Pokud se vrátil ze smiřické či místní krčmy, nemohly s ním žena a dcerka vydržet. Před jeho vzteklým bičem mnohdy žena nechránila jen dceru, ale i sebe. Nad jeho výrazy by v oněch chvílích jistě číbuzský farář upadl do mdlob, kdyby byl nablízku.
  Jednoho pošmourného letního dne, kdy od rána drobně poprchávalo, seděl sedlák v místní hospodě a napájel se žlutavým mokem ze smiřického pivovaru. Jeho nálada však s vypitým pivem nestoupala, spíše naopak.
  A tak není divu, že po návratu do chalupy vypukla opět obvyklá domácí hádka. Sedláka vůbec nenapadlo, že by ze zhoršující se situace v hospodářství měl vinit sebe a svou zálibu v pití. Naopak. Obviňoval svou stále sedřenější manželku, takže nakonec byla žena docela ráda, když práskl dveřmi a nejistě mátožnými pohyby počal na dvoře zapřahat koně, už jejich jediného, do vozu, kterým obvykle jezdíval pro krmení.
  Ačkoli bylo brzké odpoledne, šero houstlo. Drobný déšť zesílil v liják, vítr ve vichr. Žena vzala dceru do náručí a mlčky se obě malým oknem dívaly, jak v přívalech deště se hospodář namáhavě vyškrabal na vůz a bičem popohnal koně ze vrat.
  Věděla, že jede do smiřické krčmy. Nevěděla, že ho teď viděla živého naposled. Strach dostala teprve večer.
  Přestalo pršet a soumrak se kvapem blížil, když spolu se sousedem, který ji do Smiřic svezl, zjistila, že do krčmy její muž toho odpoledne vůbec nedorazil.
  Že by byl šel jinam? Ne, to ne. Ať byl jaký byl, ani v opilosti nezapomínal na to, že musí zavčas obstarat dobytek.
  Uviděli to teprve na zpáteční cestě.
  Deštěm rozmazané stopy kol a koňských kopyt se ztrácely přímo v Bezedňáku.
  Tehdy byla při cestě z Číbuze do Smiřic dvě jezírka. To, které bylo po levé straně cesty blíže ke Smiřicím, neslo jméno Bezedňák. Vzrostlé mohutné stromy, které se zvedaly kolem, vrhaly svými korunami hluboké stíny na vodní hladinu. Proto byla i za slunných dnů smutně tmavá.
  Do hlubiny Bezedňáku oko nedohlédlo, nikdy se nikdo nepotopil tak hluboko, aby alespoň na okamžik stanul na dně. A tak se postupně ujal jeho název. A co si lidé počali vyprávět?
  Nikdy nikdo nenašel ani koně, ani vůz, natožpak vozku.
  Tak se věřilo, že v prudkém lijáku a západním vichru, který hnal vodní spousty koni přímo do očí, došlo k tragédii. A protože prý byl Bezedňák hluboko pod zemí spojen přímo s hlavním korytem Labe, kdo ví, kde je našemu nešťastníkovi konec.
  Tohle všechno opět oživilo stará vyprávění o tajuplných podzemních chodbách v okolí.
  A navíc se kromě pevnosti hradecké začala v oněch dobách mnohem blíže stavět i pevnost pleská. Mnohé práce probíhaly přímo před očima zvědavých obyvatel.
  Bylo živo na smiřickém zámku. Byl kácen les Rasošek. Mizel rybník mezi Číbuzí a Hubílesem. Ztrácela se smiřická obora. Císař pán byl tak častým hostem, že jeho přítomnost skoro lidem zevšedněla.
  A zeměměřiči se se svými přístroji potulovali všemi vískami v okolí. Není tedy divu, že se opět počalo hovořit i o dalších podzemních chodbách.
  Tak byl údajně spojen smiřický zámek podzemní chodbou s josefovskou pevností. Jiní zase svatosvatě tvrdili, že je tahle pevnost spojena také s pevností hradeckou.
  Ale pssst, všechno je to nesmírně tajné. Nesmí se o tom nikde ani šeptnout.
  A tak si lidé smsli alespoň na viditelném čtyřbokém jehlanu, skoro čtyři metry vysokém, jenž byl zbudován jako základní trigonometrický bod v krajině v dobách před stavbou pleské pevnosti.
  Dodnes stojí u Vlkova, takřka přes cestu proti místnímu hřbitovu.
  Místní usedlíci ovšem nikdy neuvěřili tomu, že jde jen o nějaký ledajaký bod. Bylo jim nad slunce jasnější, že je zde označen přesný střed Evropy.
  Lidská fantazie je bez hranic. A je to tak dobře.
  Dobré je i to, že i dnešní generaci kluků uchvacuje představa místních tajných podzemních chodeb. A vůbec by jim, ale věříme, že ani nám, nevadilo, kdyby nějaký suchý vědec prohlásil:
  „Vždyť přece tady nikdy žádné tajuplné chodby nebyly..“
  Ale, milý vědče, vždyť nakonec i každý vědní obor potřebuje alespoň špetku té báječné lidské fantazie.
  Nebo snad ne?



Vodník z rasošského mlýna

  V dobách, kdy již zmizel les Rasošek a kdy na jeho místě vznikla stejnojmenná ves, v oněch dobách se ještě Labe kroutilo naším krajem mnoha zátočinami. A v jedné z nich, jen kousíček proti proudu z Černožic a vlastně asi na úrovni Semonic, bohužel však na protilehlém břehu, stával rasošský mlýn.
  Pověst dobrou neměl. Pantáta mlynář nebyl sice žádný nelida, spíš člověk dobrý a přičinlivý, ale přesto se každý krajánek mlýnu raději na hony vyhnul.
  Dlouho se pan otec pachtil v mlýně sám. I žena mu odtud utekla. Jednou se však na něho přece jen štěstí usmálo. Ve mlýně se zastavil starší krajánek, který žádnou skazku o rasošském mlýně neslyšel, a tak poprosil o práci.
  „Což o to, mletí je tady dost, i celé noci bych mohl mlet, jenže to nejde,“ odtušil mlynář. Krajánek tomu nerozuměl.
  „A proč by to nešlo,“ opáčil udiveně.
  „To je tak... Jak jen v noci odbije jedenáctá hodina, mlýnské kolo se zastaví. Ve dvanáct se pak zase mlýn sám od sebe rozběhne.“
  „A proč to?“
  „To kdybych věděl. Ti, kteří zřejmě věděli, utekli. A tak raději po příčině nepátrám,“ odtušil ztrápeně pan otec.
  „A to se tomu rád podívám na kloub,“ prohlásil krajánek, „jen mě nechte v noci mlet.“ Nic lepšího si unavený mlynář ani nemohl přát, a tak tedy velmi ochotně souhlasil.
  Stárek se ve mlýnici oháněl velice obratně a mlel a mlel. Mlýn šlapal jako hodinky a stárek si již počal i radostně pohvizdovat, když tu vskutku... úderem jedenácté v soukolích cosi hrklo, zachrastilo a pak celý mlýn ztichnul. Jen slabounké šplouchání vln sem doléhalo tlumeně zvenčí.
  „Že by se čep polámal? Nebo hřídel zadřela?“ A krajánek se rozběhl dolů do lednice. Nic neobvyklého zde však neuviděl. Prohlédl venku stavidla. Ve světle slabé lucerny se podíval na stoku. Nic. Všechno v nejlepším pořádku. Nikde nic podezřelého. A na kouzla či čáry se mu věřit nechtělo.
  Mlýnské kolo však stálo.
  Pak ale odbila dvanáctá a ejhle... mlýn sám od sebe spustil. Že by zde přece jen strašilo?
  Ráno se na něho pan otec jen zkoumavě zadíval. Odejde i tenhle pomocník? Pak ale pokrčil rameny a vystřídal ho v práci.
  Stárek si v duchu umínil, že se jen tak nevzdá. Dokud nebude vědět, co a jak, neodejde.
  Druhou noc nenasypal do koše žádné obilí a nechal mlýn jet docela naprázdno. A protože mu bez práce byla zima, zatopil si v koutě mlýnice na hliněné podlaze malý ohníček.
  A jak tak si u ohníčku hřál ruce, objevil se vedle něho náhle drobný mužík v zeleném kabátě. Jako by byl právě z vody pod kolem vylezl. Ještě mu ze šosu kapala voda.
  „Proč nemeleš?“ otázal se huhňavě.
  „A co bych mlel? Včera mě nějaký lump celou hodinu zdržoval od práce, tak dnes nemám ani chuť něco dělat,“ nakvašeně odvětil stárek a po očku pozoroval nečekaného návštěvníka. Věděl už, o koho jde.
  „Dostals vztek, co?“ jízlivě se ptal zelený panáček.
  „To si piš, že dostal. Proč mám jen tak pro nic za nic celou hodinu zahálet? Ale až já ho dostanu, tak... „ „Co tak?“
  „Radši se ani neptej, co s tím lumpem udělám,“ výhrůžně zakoulel očima stárek.
  Vtom ale staré hodiny se závažím odbily dvanáctou a nezvaný host byl ten tam. Jako by se do země propadl.
  Teď teprve stárek nasypal a spokojeně mlel až do bílého rána.
  Pantáta mlynář se velice podivoval, když slyšel, koho že to má ve mlýně.
  Stárek z mnoha vyprávění věděl, že vodníka je možno najít většinou jen v lednici u mlýnského kola a věděl, co na něho platí.
  Nachystal si čerstvý lýkový provaz. Ten zbaví vodníka veškeré jeho síly. A tak nadešla noc třetí.
  Mlynářský mládenec s večerem nasypal obilí do koše a spokojeně mlel. Před jedenáctou se však ukryl v lednici.
  Sotva hodiny odtloukly jedenáctou, spatřil zlomyslného vodníka, jak vráží silný sochor do kola. To se okamžitě zastavilo.
  „Tak ty takhle, panáčku?“ pomyslel si v duchu stárek a neslyšně vyrazil. Přehodil zlomyslníkovi oko lýkového provazu přes hlavu a silně je zadrhl.
  A než se vodník vzpamatoval, byl pevně uvázán u silného trámu v koutě lednice.
  Svíjel se, prosil, naříkal, ale docílil jen toho, že mu stárek zastrčil prsty do trámových děr a zaklínoval je klínky, které byly v lednici připraveny pro případnou opravu kola.
  Vodníkův křik probudil i mlynáře. Celý ještě rozespalý se vypravil do mlýnice. Když tam však nikoho nenašel, pustil se po zvuku dolů do lednice.
  „Mlynáři, mlynáři, prosím...“ žadonil úpěnlivě vodní panáček. A mlynáři se nad jeho žadoněním srdce sevřelo.
  Poručil stárkovi, aby nejprve alespoň klíny z trámu vytahal. Než ale vodníka odvázali, musel mlynáři svatosvatě slíbit, že už nikdy nebude rasošskému mlýnu škodit, ba co víc, že se odtud odstěhuje a nikdy víc se ve mlýně ani v jeho blízkosti neobjeví.
  A vodník slíbil všecko, co si mlynář přál. Po téhle zkušenosti by byl slíbil třeba i mnohem víc.
  Jakmile stárek povolil lýkové pouto, udělalo to jen v podkolí žbluňk a zlomyslný rasošský vodník byl ten tam.
  Nikdy se pak ve mlýně neukázal.
  Od té doby se již rasošskému mlýnu nikdo nevyhýbal. Pan otec nevěděl, jak by odvážnému stárkovi poděkoval. A tak mu nabídl, aby u něho zůstal.
  A ten pak mlel a mlel až do pantátovy smrtí. Teprve pak odešel a s jeho odchodem zanikl i mlýn.



Záhadné světlo v kostelíku na Chloumku

  Přestože se semonickému rychtáři Pácaltovi do Smiřic vůbec nechtělo, musel se na zámek vypravit.
  Obával se výsměchu zámeckých úředníků, ale kupodivu, nic takového se nestalo. Jako by zpráva, kterou přinášel, nebyla pro ně žádnou novinkou, jako by byli rádi, že s tím přišel právě on.
  Dokonce ochotně poradili. Chtělo by to prý nenápadně rozprostřít na dveřní závěsy a dveřní zámek pavučiny a zem před vchodem posypat jemným dřevěným popelem. Poté prý bude v celé té tajemné záležitosti jasno hned.
  Stalo se, jak řekli.
  Semoničtí se pak večer opět, tak jako v poslední době už mnohokrát, sešli u kovárny na cestě k Rožnovu a napjatě čekali. Obloha nad nedalekým Chloumkem temněla, silueta kostelíka svatého Václava pomalu splývala s černí nebes. Chloumek tenkrát nebyl porostlý lesem tak, jako je tomu dnes, a kostelík byl tedy výraznou dominantou kraje a viditelný již zdaleka.
  A pak to přišlo znovu. Přesně tak, jak se to stávalo již po několik večerů. Ze tmy vystoupila osvětlená okna kostelíka. Rozsvěcovala se pomalu, jako by každou chvílí opět chtěla potemnět.
  Zástup u kovárny to sledoval mlčky. Do řeči se nechtělo nikomu. Ráno se uvidí. Ráno je vždy moudřejší večera.
  Ale nebylo. Ukázalo se totiž, že pavučiny jsou netknuty a v popelu před těžkými veřejemi šlápota žádná. Vysvětlení vrchnostenského úřadu, že osvětlení uvnitř kostela může být způsobeno odrazem paprsků měsíce či hvězd na nově pozlacených rámech obrazů, neuspokojilo v Semonicích, ale ani v širokém okolí, nikoho. Vždyť měsíc nesvítil vůbec a hvězdy blikaly více než úsporně.
  Nedalo to mnohým spát, proto se za bílého dne, kdy odvaha všech dosahovala až k vrcholku věže kostela svaté Markéty, sousedé sešli a jako jeden muž rozhodli: „Na Chloumek se v noci vypravíme a čert by v tom byl, abychom nezjistili, čím je vlastně kostelík osvětlován.“
  Věc však nebyla vůbec tak jednoduchá. Bělovlasý stařec mezi nimi, všemi považovaný za písmáka, rozvážně promluvil:
  „Varuji vás, nevstupujte do nadpřirozených jevů. Vždyť kam se poděli Bohem zavržení andělé? Někteří byli svrženi do vod a dodnes v nich přebývají. Mně samému zastavili ještě v dobách mé mladosti v minulém století uprostřed Labe loďku a začali jí otáčet čím dál tím rychleji, až se do ní voda nabírala. A jen vroucí modlitba mě tehdy zachránila.
  Odkud se berou lidé, kteří s vámi jdou podél luční strouhy, ale po druhém břehu, a na křesťanský pozdrav vám neodpoví a hned za první vrbou zmizí a už se nikdy neobjeví? A co světýlka, která vídáme na bahnitých lukách pod Semonicemi až k Čáslavkám nebo u dolních zahrad, kde kdysi bývalo staré rameno Labe? Jsou ti padlí andělé i v podzemí, nepokoušejte ani stopy jejich činů... Nepokoušejte...“
  A protože tuhle dlouhou řeč poslouchaly i ženy přítomných mužů, prosily a prosily - a věřte, nemusely prosit příliš dlouho - aby se žádná noční výprava neuskutečnila.
  Jenom rychtář Pácalt se nechtěl tak jednoduše vzdát. I když mu varovný hlas bělovlasého výměnkáře zazníval i do neklidných nočních snů, rozhodl se nakonec, že se v noci na Chloumek vypraví, a to bez vědomí sousedů.
  Počkal si pár dnů, až měsíc přece jen trochu povyrostl, a přibral si na pomoc jednoho mladého siláka čeledína, který na duši své matky přísahal, že se nebojí ani samotného vládce pekel. A takových nočních vycházek má prý za sebou na tucty.
  Když se vydali na cestu rovnou přes zatím ještě holá pole, okna kostelíka byla temná. Nechali stranou spoře osvětlená okénka mlýna Skořípka a jak se tak blížili k mělkému údolíčku, jímž protéká Jordán, zamrzala jim slova na rtech, přestože bylo poměrně teplo.
  A nebylo to jen ticho, které se rozprostřelo mezi oběma odvážlivci. Jako by celý kraj obestřelo hluboké mlčení. Ze mlýna sem nedolehl ani hlásek obvykle tak rozpustilé mlýnské chasy, potok Jordán, jenž si obvykle vyprávěl s oběma břehy i pokroucenými houževnatými vrbami, tekl tak tichounce, jako by byl jedna obrovská hluboká tůň.
  Když stanuli na jeho břehu, vyplula z temnoty před nimi, bylo to náhlé a hrůzyplné, světla v oknech kostelíka. A do toho obrovsky vysokého ticha, vyklenutého od hladiny Jordánu až kamsi k nedorostlému srpku měsíce, jako by pojednou zazněl poryv varhan. Varhan z kůru u svatého Václava.
  Oba muži strnuli. Jejich chodidla zapustila kořeny. Pak čeledín padnul před rychtářem na kolena a objal oběma rukama jeho nohy. Strach ho docela přemohl. Cosi nesrozumitelného drmolil mezi zuby. Ani rychtář ale na tom nebylo nic lépe. Zvuky varhan dotíraly stále zřetelněji a světlo v oknech jako by sílilo. Jako by se přibližovalo. V panice obrátili k domovu.
  Po chvíli do tmy zaznívalo již jen jektání zubů a zvuk klopýtajících nohou po úzké a hrbolaté mezi. To čeledín nevěděl, zda má jít před rychtářem či za ním. Bál se totiž obojího.
  Když se pak po dlouhé chvíli, takřka u Semonic, ohlédli, spíše vytušili než viděli ve slabém světle měsíce jen málo zřetelnou, docela potemnělou siluetu svatováclavského kostelíčka.
  Přešlo jen několik týdnů a záhadné světlo se v oknech kostelíka přestalo objevovat. Zdálo by se, že lidé brzy na vše zapomněli, ale kdepak... Vždyť tajemství je tajemstvím v každé době a tohle tajemstvím zůstalo. Natrvalo.
  A je to tak dobře. Dnes už to přece víme. Pokud tato tajemství ovládala mysl lidí, neměli jsme kostely - a to i ten na Chloumku - vykradené..



Zázračná studánka smržovská

  Naši předkové - na rozdíl od nás dnes - si dokázali udělat čas na poklidné zastavení, na chvilku rozjímání, na jakési vydechnutí ve všední lopotné každodennosti.
  Tak se dodnes ve Smržově vypráví, jak si jednou na svátek svatých Tří králů vyšli tři tkalci z Rasošek - Nouzína do Králík pro bavlnu. Mrzlo, jen praštělo, na hospodu peníze nezbývaly, a tak když dorazili do Nového Města nad Metují, šli si oddechnout do místního kostela. Jenže z rozjímání tentokráte nebylo nic. Pan farář na kazatelně právě probíral setkání tří mudrců s Herodesem králem a právě tak jako Herodes i on se z kazatelny optal se zrakem upřeným dolů do lavic: „Vy tři mužové, odkud a kam kráčíte?“ A jak už to Tak kazatelé obvykle dělají, snad aby pěkně protáhli kázání, otázku vzápětí zopakoval. A ještě důrazněji to zaznělo než poprvé. Nejmladší z tkalců vyskočil a pěkně nahlas vyhrkl: „Jdeme z Rasošek do Králík pro bavlnu.“ A bylo po kázání a bylo po chvilce vydechnutí a rozjímání, neboť knězi odpovídat či mu odporovat nebo jakkoli zasáhnout do mše svaté, to se přece nesmí. Ale ještě snad lépe než v kostele se mnozí Smržováci cítili ve volné přírodě. Hned za Smržovem, na okraji lesa stával od pradávna rozložitý buk. Dlouhá a hebká tráva nastavovala přívětivou náruč každému příchozímu. Ať již to byli rozdychtění milenci, či stařenky s rozbolavělými údy a životem poraněnou duší. Prastarý buk nabízel kromě lahodně chladivého stínu v létě i šumění svých listů. A v onom šumění mohl každý slyšet jen a jen to, co si právě horoucně přál. A tak není divu, že - nikdo dnes už neví, kdy se tak stalo - kdosi pověsil na rozpraskaný kmen obrázek Panny Marie. A pak již snad nebylo dne, aby do větvoví buku nestoupaly prosebné modlitby, žádosti, přísahy, či jen drobná, zato vroucí poděkování. A starý kmen rozkvetl pod obrázkem děkovnými voničkami lučních kvítků, jejichž vůně se tichounce mísila s teplými závany vonných slz borových pryskyřic.
  Hned vedle se nacházela studánka. Co paměť sahá, nikdy nezamrzala. A i v nejparnějším létě měla ledově studenou osvěžující vodu. Vítala žíznivé poutníky šibalskými záblesky slunečního či měsíčního svitu a zvala ku spočinutí.
  Ano, právě tady stvořila příroda kout kouzelný, kout, který člověka zval, nevtíravě a pokojně.
  Jenže ani ten nejtvrdší dub nevydrží stát nad studánkou věčně. A tak se stalo, že s dubem zmizel i obrázek světice. Tak se také mohlo stát, že se jednoho podvečera setkal stařičký výminkář Josef Malý s číbuzským kaplanem Josefem Dvořákem. Ten právě zaopatřil ve Smržově pana Josefa Berana svátostí umírajících a tak není divu, že se řeč stočila na věci pro nás lidi i dnes jen těžko pochopitelné - na sny.
  „Je to zvláštní, ale zdálo se mi, že se mi zjevila Panna Maria. A ještě zvláštnější je, že mluvila... a požádala mě, abych na místě, kde dříve visel na starém buku její obrázek, postavil její sošku...“, začal výminkář Malý.
  Odezva od kaplana Dvořáka byla spíše opatrná.
  „Jenže, když jsem její přání nesplnil, tak se mi sen zdál podruhé, ba dokonce i potřetí...“, pokračoval výminkář. A pak položil kaplanovi otázku přímo: „Co tomu říkáte?“
  „Což o to, sen je sen, ale proč by zde nakonec soška nemohla být?“
  A pak se celá věc velice rychle roznesla nejen celým Smržovem, ale i širokým okolím. Snad ji roznesl místní policajt Řehák, jak jinak by se o tom tak rychle dozvěděl i místní starosta, jisté je, že se o sošce hovořilo i mezi poutníky do Vambeřic. A nejen hovořilo. Jak už to obvykle mezi těmi nejchudšími, kteří jsou sami potřební, bývá, zrodila se i sbírka. Krejcárek ke krejcárku a tak páter Dvořák mohl brzy sošku vysvětit. Vypínala se na dřevěném sloupku hned vedle studánky. A co lidí přišlo! A co dalších krejcárků přibylo!
  Netrvalo dlouho a mohla být postavena kaplička. I to je již dávno, někdy ve druhé polovině devatenáctého století. Kaplička zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. A každou poslední květnovou neděli se k ní konaly mohutné poutě. Co konaly? Opět se stále konají. Kaplička stojí dodnes. Jen ta studánka je jiná.
  V té původní utopilo svůj žal nešťastně zamilované děvče z Rasošek. A tak studánku zasypali a vykopali novou. Tahle byla přesně na opačné straně kapličky. Spoutali ji skruží, vytvořili nad ní stříšku a vodu vedli hliněnou trubkou do pískovcového koryta, které zapustili do země. O poutích bylo vody stále více zapotřebí, proto otvor koryta vždy ucpávali obrovskou dřevěnou zátkou.
  Poutníci, hlavně ale poutnice, se k vodě jen hrnuli. Nejen že si výtečnou vodu brali domů na pití, přímo od zdroje, ale v korytě si pečlivě omývali ruce, tváře a hlavně oči. Kdysi totiž přijela v překrásném kočáře ke studánce manželka správce statku v Sadové. Odjakživa jí oči nesloužily tak jako jiným lidem. A zrak léty nebezpečně slábnul. Hrozila slepota. Proto s důvěrou v pomoc Matky Boží se sklonila nad vodní hladinou a dlouze, předlouze si omývala unavenou tvář. Její rty tiše šeptaly modlitbu.
  Domů si odvezla zásobu vody ze studánky a její kočár se pak objevoval u kapličky pravidelně. Voda ji uzdravila a lidé za Smržova jí počali důvěrně říkat - „paní Sádovská“. A studánka dostala také své jméno „zázračná studánka smržovská“.
  A procesí a družičky a petardy z hmoždířů, kostelní korouhve a někdy i tisíce lidí. V takových chvílích to již nebylo to místo, ten kout zvoucí nevtíravě a pokojně k rozjímání. A časem pak si lidé přestali vážit nejen svých světců, ale dokonce i té křišťálově čisté ledové vody. A tak znečištěná studánka musela být zasypána a nová - v pořadí již třetí - ta dnešní, zbudována o něco výš a blíže kapličce. Voda vytéká do původního koryta tak, aby se nechala chytat do nádob.
  Žádný další zázrak zázračné studánky neznáme. Zázrak opět nastane, až se zase osamělý poutník zastaví u studánky, posedí u kapličky, nadechne se opojného lesního vzduchu, zaposlouchá se do tajemného šumu stromoví a bude tiše rozjímat o smyslu své každodenní pouti, o směru svého snažení. A tím největším zázrakem bude, když po jeho odchodu nebude studánka zahlcena nečistotami, zdi kapličky nebudou posprejovány rádoby uměleckými výlevy a sošky andílků budou dále na svém místě.
  Snad se všichni ve zdraví tohohle zázraku dočkáme...



Zkáza hradu Rotemberku

  Když Léta Páně čtrnáctistého dvacátého osmého, uprostřed bojů husitů o kalich, zemřel horlivý husita Bavor mladší Rodovský z Hustiřan, dostal část hradu Rotemberku z jeho šesti synů syn nejstarší, Martin Rodovský.
  Horší situace nastala, když se husitské války přehnaly a správcem země se stal Jiřík z Poděbrad. Mnozí z českých pánů se nechali zlákat nejistými poměry a stali se z nich prachobyčejní lapkové.
  Pátého června roku čtrnáctistého padesátého plenil Semonice, Čáslavky i Černožice, ale i obce další nelítostný Jan Kolda ze Žampachu a Náchoda. Přestože tento český pán nabyl vysokého vzdělání v Praze, snížil se až k "řemeslu" lapky na stezce kladsko polské. Oblast mezi Jaroměří a Smiřicemi mu vždycky připadala velice bohatá.
  Co tedy zbylo Martinu Rodovskému z Hustiřan, sezením na Neznášově? Připojit se ke Koldovi. Možná jen proto, aby jeho zboží mělo od jeho nájezdů pokoj.
  A tak ještě v červnu téhož roku vytáhl se svými ozbrojenci a Koldovými oddíly loupit do sousedního Slezska. Taková činnost se pochopitelně nemohla líbit purkrabímu Hradeckého kraje Jetřichu z Miletína. Sebral hradecké žoldnéře i měšťanskou hotovost a táhl k Martinovu hradu Rotemberku.
  Kratičká noc byla poslední nocí hradu Rotemberku.
  Na den svatého Jana Křtitele - 24. června - roku čtrnáctistého padesátého se rozednívalo již kolem půl třetí hodiny. Ale hlásnému hradu Rotemberku se cosi nezdálo již chvíli před rozedněním.
  Ještě za tmy, která do té doby byla přerušována jen prvními nesmělými ptačími hlasy, počal svolávat zbrojný lid k obraně hradu.
  A v prvním šírání uviděli, spíše však zatím vytušili, množství ozbrojenců, kteří zaujali výhodné pozice východně od hradu.
  Nebylo v té chvíli dobře u srdce Bavorovi, synovi Martina Rodovského. Vše bylo na něm.
  Za prvního úsvitu se před bránu předhradí postavil urostlý vyvolavač a zvučným hlasem do jitřního ticha oznámil:
  „Hrad Rotemberk kvůli přečinům jeho pána Martina Rodovského proti právu zemskému bude otevřen a na jeho hradbách budou vztyčeny bílé prapory. Pán hradu se pak do půl hodiny dostaví před hradní bránu a vzdá se.“ Když se Bavor podíval z hradeb směrem k Neznášovu, uznal, že proti přinejmenším dvěma tisícovkám žoldnéřů nemá naději pražádnou.
  Vzal tedy bílý prapor a vystoupil na bránu nad zdviženým padacím mostem.
  „Bratři! Nejsme papeženci, pročež nejsme vašimi nepřáteli. My hájíme svatý kalich a slovo Boží, pro které naši otcové, bratři a přátelé u Lipan vykrváceli. Žádám vás tedy, pro Boha, odtáhněte v pokoji a dobývejte hrady a tvrze nepřátel, zarytých papeženců.“
  Se svou řečí neuspěl.
  Hlasatel hradeckých, Vaněk Rabský z Rabí se nedal odbýt:
  „Jménem vladaře Jiřího Poděbradského tě vyzýváme, abys ihned bránu otevřel a vzdal se.“
  „Ctím rozkaz vladaře Jiřího Poděbradského,“ opáčil seshora Bavor, „ctím i vás všechny, milení bratři, hrad tento však, který jest mně od otce k opatrování svěřen, vám vydat nemohu, poněvadž bych se tím dopustil zrady na vlastním otci.“
  Pak nastalo ticho. Netrvalo však dlouho. Po čtvrthodině hnali obléhatelé na hrad útokem a během krátké doby bylo dobyto celé předhradí. Bavor viděl, že se neubrání. Poslal tedy svou matku Evu, aby šla vyjednávat ona.
  Sám vztyčil opět bílý prapor, paní Eva dala otevřít bránu a místo vyjednávání jen pronesla omluvu. Syn Bavor v nepřítomnosti otce konal pouze svou povinnost. Poté odevzdala panu Jetřichu z Miletína celý hrad. Jen o jedno ho požádala. Aby bylo s jejím majetkem naloženo co možná milostivě.
  A tak se i stalo. Paní Eva mohla dát vynést do poplužního neznášovského dvora všechen svůj majetek. Sám Jetřich pak ke dvoru postavil své stráže, aby se z majetku nic neztratilo.
  Když byl hrad vyklizen, byly zapáleny střechy. Pak rozbourány ochranné zdi. Ráno zastihlo hrad již v rozvalinách.
  Bavor byl i se svými zbrojnoši zajat a uvězněn v Hradci Králové. Když se pak Martin Rodovský vrátil ze Slezska, musel se v Hradci svou vírou a ctí zavázat, že již nebude loupit.
  Teprve pak mu vydali z vězení syna Bavora.
  Opravit hrad Rotemberk mu však povoleno nebylo. Martin chřadl, až roku čtrnácti stého šedesátého odešel k předkům
  A kameny slavného Rotemberku si rozebrali neznášovští.



Zlatá kačka a sedm zlatých kachňátek

  Říkalo se, že to ví každý, ale ve skutečnosti to každý nevěděl. V dávných časech se nazývala dnešní Skalice Německou Skalicí a v téhleté Skalici žil chalupník jménem Jíra. A ten věděl.
  Věděl, že ve Skále nad Labem je ukrytý poklad. Jestliže jsme řekli, že v téhleté vsi žil chalupník Jíra, pak to není zase až tak úplná pravda. On totiž nežil, spíše jen živořil.
  Pod mnohokrát spravovanou doškovou střechou se hemžilo sedm dětí jako stupínky. A Jírova žena Magdaléna byla ustaraná a sedřená a mnohdy z toho svého údělu i vzteklá.
  Třeli, jak se říkalo, bídu s nouzí, hlad a zima si u nich podávaly dveře. A vůbec nejhůř bývalo v předjaří. V zimě nebyl výdělek žádný, na zmrzlých polích se kývali jen černí havraní, ale jíst se chtělo stále.
  Jíra kudy chodil, tudy myslel jen a jen na jedno. Od svých předků věděl, že na Skále nad Labem v dávných dobách, kdy ještě pohraniční hvozd sahal od hor krkonošských až sem, stával strážní hrádek Pardědub. Jírovi předkové i prapředkové vyprávěli za dlouhých podzimních a zimních večerů, kdy u prázdného stolu všem hlasitě kručelo v břiše hladem, že na tomhle hrádku žili bohatí vladykové, jejichž stoly se vždy prohýbaly nejenom pod hromadami rozličných jídel, ale i pod spoustami zlatých talířů a stříbrných příborů. A právě tihle vladykové, když narychlo museli Pardědub opustit, ukryli své bohatství kdesi hluboko ve Skále, na níž hrádek stál. A tenhle poklad může obyčejný smrtelník spatřit jen a jen o Velikonocích na Velký pátek, kdy se k němu otevírá cesta.
  Tak všechny tyhle řeči Jíra jako malý klouček poslouchával s otevřenými ústy. Slyšel ovšem i to, že zatím se nikdo neodvážil onu cestu najít.
  Nyní si však Jíra řekl, že už hůře být nemůže a že jediné, co mu tedy zbývá, je podívat se ke Skále. A prozkoumat ji. Tentokrát důkladně.
  Hned, jak se na Velký pátek rozbřesklo, vydal se k Labi na obhlídku. Několikráte Skálu obešel, spíše však se supěním obešplhal. Vždy od samotného labského břehu na straně jedné až zase na stranu druhou. Ale nic. Že by velkopáteční pověst lhala? To přece není možné. Nebo že by ho už někdo předběhl?
  Když již poněkolikáté stanul až u zachmuřené labské hladiny, uviděl něco, čeho si nikdy předtím nepovšiml. Nizoučko nad vodní hladinou, vlastně to vypadalo, jako by v oněch místech labská hladina o dobrý metr poklesla, se rýsoval jakýsi tmavý otvor. Ne, ten tady vskutku nikdy předtím nebyl.
  Srdce se mu prudce rozbušilo, když vstupoval do ledových vln Labe. Sám sebe přesvědčoval, že už kvůli dětem se nesmí ničeho bát. Ne, jenom to teď, když se zdá, že je skoro u cíle, nevzdat.
  V temnu jeskyně, do níž se vodou, která mu sahala skoro k pasu, dostal, probleskl třpyt. Byl to třpyt touženého zlata či stříbra? Byl to lesk zlatých peněz? Nevěděl. Jen cítil, že voda začíná stoupat. Ne nějak pozvolna, ale kvapem. A jeskyňka temněla. Ve skále to počínalo dunět a Jíra nevěděl, zda se třese jen on sám nebo celá podzemní prostora.
  Ve zmatku zatápal kolem sebe, popadl, co mu přišlo pod ruku a zastrkal to kvapně pod košili. Dostal se ven na poslední chvíli. Promáčený od hlavy k patě se úprkem hnal domů.
  Tam teprve zjistil, co vlastně přinesl.
  Na zprohýbaném starém stole, kde měli obvykle jednu velikou, a většinou poloprázdnou hliněnou mísu a kolem ní devět dřevěných lžic, se objevila nádherná kačka a vedle ní sedm kachňátek. A všechno to zářilo, až oči přecházely. Všechno to bylo z ryzího zlata.
  Jíru roztřásla zimnice. A sám dost dobře nevěděl, zda ji způsobuje ledová koupel v Labi, nebo to neuvěřitelné bohatství.
  „Za kačku si pořídíme chalupu a pro každé naše dítě uschováme jedno kachňátko pro budoucnost,“ řekl Jíra, když zase mohl normálně promluvit. Pak teprve zkoprnělé ženě a dětem pověděl, kde vlastně k tomu nenadálému bohatství přišel.
  Jenže do Magdalény jako když čert vjede. „Tos toho nemohl přinést víc, hňupe starý? Koukej mazat zpátky!“
  Divil se Jíra, divil, co se to v jeho ženě najednou probudilo. Takovouhle ji ještě neznal. Přemohl strach a vydal se na cestu zpět. Ale jen hluboká temná tůň pod Skalou. Po otvoru ani památky.
  Zkoušel to i o dalším Velkém pátku, ale marně. Pro něho se již poklad vladyků z Pardědubu nikdy neotevřel. A kdybyste někde ve Skalici, či Skaličce, ale i v Číbuzi slyšeli, že Jíra našel zlatou labuť s dvanácti mláďaty, nevěřte tomu. To byly jen velké oči závistivců, jichž v širokém okolí nebyl nedostatek. A nejen v oné dávné době.


Zlatý poklad na Prašivce

  Není snad u nás místa, o němž by si lidé nevyprávěli, že skrývá nějaký poklad. Tak tomu vždy bylo i v okolí Prašivky. Nebylo zde snad člověka, který by netoužil poklad najít. A nebyl to poklad ledajaký. Odedávna se totiž v okolních vsích věřilo, že na bájné Prašivce je ukryt pavuz. A to pavuz zlatý.
  Když si kdokoli představil silné ráhno, které rolníci pokládali podélně na vysoko naloženou fůru sena nebo snopů obilí a tím ji zpevňovali, to byl totiž pavuz, přímo cítil obrovskou váhu onoho ráhna. A pavuz ukrytý někde na Prašivce měl být ne dřevěný, ale zlatý. Z tohohle pomyšlení se vskutku musela zatočit hlava každému.
  Jenže ono to mělo háček. Spíše však pořádný hák. Onen zlatý pavuz mohl najít jen člověk naprosto poctivý. Člověk, jenž myslel více na druhé než na sebe, nikdy nikomu neřekl nic ošklivého, nikomu neudělal nic nečestného, ba dokonce se nikdy ani v myšlenkách neobíral něčím špatným. Leckdo si samozřejmě myslil o sobě, že právě takový je on a jenom on. A tak se čas od času na plochém vrcholu Prašivky objevila postava, která cosi horlivě hledala. Jenže vždy odcházela s nepořízenou.
  A tak se postupně začalo věřit, příliš hlasitě se o tom ale nemluvilo, že onen zlatý poklad může najít snad jen ještě ničím nezkažené dítě.
  Jednou v létě pásli habřinští kluci na Prašivce stádo krav. Sehnali ho po ránu z celé vesnice. Stádo se poklidně popásalo na šťavnaté trávě, kluci zase v hustých korunách stromů na báječně zralých třešních. Rošťácky po sobě cvrnkali třešňové pecky, ovšem ty největší si pečlivě schovávali. Chtěli je nejprve vysušit a potom z nich vystrouhat drobné kroužky, z nichž by sestavili krásný přírodní řetízek tatínkům k jejich kapesním hodinkám.
  Každý z hochů si pro sebe obsadil jednu třešeň. A jak tak již poněkolikáté seskočili, aby dali dohromady rozběhnuté stádo, zazdálo se jednomu z nich, že v rýze pod jeho patou na okraji svahu se cosi zablesklo. Jako střípek sluníčka. Jenže povinnost je povinnost. Taková kráva je přednější než nějaký přelud.
  Ale nedalo mu to. Tisíckrát přece již slyšel pověst o místním pokladu. Když vpodvečer sehnali stádo dolů do vesnice, vrátil se sám opět ke své třešni.
  Zaryl patou do země. Nebyl to přelud, nebylo to mámení. Objevil se sice zašpiněný, ale zcela jasně zlatý peníz. A když pak navíc použil sukovatou starou větev a ostrý kámen k dalšímu hloubení, narazil na jakousi zelinkavou pomačkanou nádobu. A v ní plno zlatých mincí, právě takových, jako byla ta, kterou měl již v kapse. I stříbrňáky však bylo vidět. Srdce se mu rozbušilo tak, že to jistě musilo být slyšet až dole v Habřině.
  Rozhlédl se. Nikde nikdo. Přece jen si ale netroufal kopat dál. Pečlivě tedy zakryl místo pod třešní a úprkem hnal domů.
  Na otce svou novinu ve světnici přímo vychrlil. Jednou. A musel podruhé. Potřetí. Matka mu starostlivě osahávala čelo, zda netrpí nebezpečnou horkostí. Blouzní?
  Zkrátka, nevěřili mu.
  Až zlatý peníz, který chlapec vytáhl z kapsy, je zviklal.
  Neprodleně se otec se synem vydali na Prašivku.
  Ano, pod třešní v měděné nádobě slušné velikosti ležel zlatý poklad. Netknutý. Nebyl to zlatý pavuz, kláda zlata, ale zlaťáků a stříbrňáků bylo tolik, že z toho až oči přecházely.
  Nádobu vyzvedli ze země, naložili na trakař, překryli trávou na krmení a celý poklad tak dovezli domů. Dlouho otec usilovně přemýšlel, jak s ním naložit co nejlépe. Uvědomoval si, že za náhle získané bohatství vděčí svému synovi, a proto se rozhodl, že proň poklad rozmnoží.
  Bylo to jistě správné rozhodnutí. Někomu totiž ani deset pokladů k ničemu dobrému nepomůže. Hospodář postupně nakoupil ty nejlepší a nejúrodnější role v okolí, po čase zvelebil chlévy a postaral se o koňský potah, nakonec pak vystavěl i pěkné nové prostorné stavení. Usilovnou prací rozmnožoval spolu se ženou a synem zlaťáky z Prašivky.
  Jen jeden přepych si dovolil. A to ještě na výslovné přání svého syna. Místo řetízku z vystrouhaných třešňových pecek si koupil ke svým kapesním hodinkám sice jen tenký, ale přece jen zlatý řetízek.
  Když odešel k předkům, zůstaly hodinky se zlatým řetízkem synovi. I jemu při každém pohledu na ně připomínaly plynoucí čas i zlatý poklad, který mu tak nečekaně kdysi Prašivka poskytla.
  Ale i to, že práce generací může poklady měrou až netušenou rozmnožovat.