Smiřice a Holohlavy

v knize Hrady, zámky a tvrze České od Augusta Sedláčka

Zpět na hlavní stránku



Smiřice
Smiřice z východu. Jsou použity obrázky z knihy.

SMIŘICE TVRZ.

    Dvě jsou hlavně věci, které k přirozenému upevňování nemálo přispívají: hory a vody, a obou užíváno již od nepamětných dob u všech národův. Každá z nich má svoje zlé i dobré stránky. Pohodlnější jest ovšem vodní opevněni, poněvadž tu odpadávají pracné a unavující chodění a ježděni do vrchu a nepohody všelijaké povětrnosti a proto poměrně dražší vydržování staveb; ale oku našemu stavby mezi vodami položené jen zřídka lahodí. Scházíť jim rozmanitosť a pestrost', kteráž se nám u středověkých staveb tak velice líbí, a lze říci, že mnohé stavení, kteréž oku našemu lahodí, mnohem více by se nám zalíbilo, kdyby části jeho po návrší nějakém od vrchu až k úpatí rozloženy byly. Tak se to má i s nynějším zámkem Smiřickým, položeným v širé rovině na východním konci městečka. Labe rozdělujíc se neveliký kus před zámkem tvoří ostrov, na němž se všechna stavení zámecká s rozsáhlou zahradou a něco stavení městských nalézají.
  Vlastni zámek, staré rozsáhlé stavení, kteréž v rozličné výstupky a rysalify vybíhá, pozbyl již dávno věží i arkéřův a neobsahuje skorém žádných stavitelských zvláštností. Jedinou jeho památností jest pěkný portál vystavený ve slohu vlaském s dvěma štíhlými sloupy a okrášlený rozličnými odznaky válečnými. Na čtverhranném dvoře viděti jest troje arkady, jedny nad druhými díla obyčejného ale hořejší dvoje jsou zaskleny. Zdivo zámku jest staré pochází zdoby kdež z zámek či tvrz bývalá na rozličné sklepy vrchní i dolní, kuchyni, špižírnu, světnice, komory rozdělen byl. Nejbližší okolí zámku proměněno jest za naší paměti v krásnou zahradu. Ještě v 17. věku bývali okolo tvrze dva příkopové dosti hlubocí, skrze kteréž voda z Labe se vším dostatkem; jeden byl zděný a druhý místem dřívím a kolím vybitý a zábradly oplaňkovaný. Chovalo se tu dosti ryb říčních, ale jen pro dělníky čeládku. Mezi příkopy byly veliké náspy, na nichž rostlo drahně trávy, kteráž se lidem pronajímala, později tu vysazovány zahrádky; také tu byli "dva poctiví sklepové klenuti“ pro vino a pivo a třetí pro máslo letního času a lednice při něm. Místo, na kterém tito sklepové byli, posud Smiřičtí ukazuji.
   Jižně od zámku táhne se dlouhé stavení, v němž se byty, pivovár a rozličné kanceláře nalézají. Na onen čas se říkalo této části předhradí, a nacházely se tu prádlo, stodoly, marštale pro koně špitálské a vozníky, marštale kamenné pro koně jízdné, při nich dvě světnice ( pro hejtmana ) a nad tím obilnice. Za marštalemi těmi byla bednárna a za tím vším stavením pivovár se dvěma spilkami klenutými. Na konci téhož druhého staveni a malý kousek od zámku na západ spatřuje se kostel zámecký posvěcení sv. Tří králův. Postaven jest r 1700 v obvyklém tehda slohu barokovém a ozdoben malbami po celém klenutí. Erby na oltářích vedlejších, jakož i veliká hvězda ze žlutého skla za hlavním oltářem, upomínají posud na zakladatele kostela tohoto Josefa hrabě ze Šternberka.

Smiřice Vysvětlení plánu:
1. Řada domův městských, mezi nimi hostinec u zeleného stromu a škola, 2. chodba spojující 3. kostel a 4. zámek; pod ní vchod; 5. kanceláře, 6. pivovár, 7. bývalá obilnice, 8. bývalá vinopalna, 9. byt zámeckého kaplana, 10. místo, kde bývaly sklepy a lednice.
   Patronymický název Smiřic svědčí o tom, že osada tato založena čeledí Smírovou nejpozději ve druhé polovici 13. věku. Ale o nejstarších majitelích jejich naprosto nic známo není. Jestliže patřily ke Smiřicům Číbuz a Skalice od prvopočátku, tedy byl pánem Smiřic r. 1359 Mutina z Dobrušky, patron fary Skalické. Jisto jest, že Eliška ze Smiřic vdova po Sezemovi z Dobrušky, roku 1380 na zdejší tvrzi seděl a Smiřice, Číbuz a Skalici jako věno od manžela udělené držela. Od Elišky nabyl práva věnného Markvart z Vartemberka a ze Žleb, jenž ho postoupil zase ( vkl. r. 1392 ) Žofce z Dobrušky, manželce bratra svého Petra z Kosti. Tento Petr byl již r. 1390 dědičným pánem na Číbuzi a Skalici a učinil roku 1392 směnu s farářem tudíž, dav mu les Vinici u rolí farských ležící, začež se farář desátku z popluží Zájezdského vycházejícího odřekl.
  Když nedlouho potom Markvart zemřel, provoláno všechno právo jeho ke Smiřicům a Hlušcům za odúmrť královskou ( r. 1393 ), ale našlo se, že on již byl všecko právo své na týchž dědinách zapsal; tudíž i Petr a Žofka žádné škody neutrpěli. Nástupce jich byl Beneš z Choustníka, hejtman ve Vratislavsku a Svídnicku a r. 1403 patron fary Skalické, jenž prodal Smiřice a Čibuz asi r. 1406.
  Nový držitel byl praotcem slavných pánů Smiřických ze Smiřic, kteří ve vlasti naší dlouho se proslavovali, ale potom nešťastně zhynuli. Jak se první smiřický jmenoval, není nám známo; snad jest to Vácslav ze Smiřic, jenž spečetil roku 1415 stížené listy podlé šlechticů kraje Čáslavského. Proslulý a v dějinách vlasti naší často jmenovaný syn prvního Smiřického, Jan ze Smiřic, připomíná se poprvé r. 1417, kdež zvláštní při vedl. Ačkoliv tehda neobyčejnou věcí nebylo, že si páni dcerky řádu nižšího za manželky brali a panoši neb zemané začasté s dcerkami městskými se oddávali, objevoval se přece tu a tam jednak i po příkladu ciziny, jednak podlé pouhé přirozenosti lidské cti urozenosti neb duch kastovní podlé moderního rčení. Výčitky jedněch druhým, že jsou dobří jako oni, neb že jsou lepší, vynikly tehda a množily se velikou měrou, když se po válkách husitských stavové a řadové přísně od sebe odlučovali. Když i Janovi od kohosi vyčítáno, že není dobrého rodu, postavil se r. 1417 s otcem svým, přirozenými přátely svými a mnohými pány, rytíři a panošemi před nejv. maršálkem a pány králem zřízenými; tu okázal řádně své čtyři klenoty a štíty přirozené po předcích svých ( t. j. dokázal, že oba dědové a obě báby byli řádu vladyckého ), též postavil přátely své, jimiž důkaz vedl. Tu prý strana odporná klesla, Jan pak opatřen na poctivosti listem, kterýž potomci jeho až do vymření bedlivě uschovávali

Smiřice
Zámek Smiřický.

  Jan stal se pánem bohatým, drze drahně zboží, z nichž přední bylo panství Roudnické. Přebývaje na velikých hradech svých aneb v Praze dle záležitostí veřejných, od mládí svého na Smiřice nepřišel. Smiřic postoupil jako dílu otcovského a bratrského bratrancům svým ( synům bratrovým ) Janovi a Hynkovi, zapsal jim kromě toho 1200 kop na panství Jestřebském, koupil jim Holohlavy, kdež otec a bratr jeho byli pochováni, a když měl potupnou smrtí ze světa sejíti ( r. 1453 ), odkázal jim ještě 1100 kop na koupení nějakého panství. 1) Držitelé Smiřic povinni byli podlé starého nadání ( r. 1361 ) 12 kop úroku ke kaplanství v Dobrušce a to z jistých polí vydávati, ale z toho sešlo od těch dob, co kalich na Smiřicích panoval. Když však Jan ty pole zádušní nově sdělaným rybníkem topil, nastupoval naň Vaněk z Valečova, pán Opočenský, právně a jej k placení starodávného úroku přinutil. Janův bratr Hynek seděl na Smiřicích ještě r. 1467, kdež jisté dědiny odprodal, ale r. 1476 byl již mrtev, zůstaviv manželku a dědičku Kateřinu z Miletína. Jak se zdá, zemřeli oba bratří bez dědicův, a Smiřice dostaly se proto do cizích rodův.
  Když držel Smiřice ke sklonku téhož století Hašek Střížek z Lužan, bylo panství dosti obšírné. Neb patřily k němu tvrz Smiřice s dvorem a vsí, mlýny ve Smiřičkách, vsi Holohlavy se dvorem, Semonice s podacím, Číbuzy s podacím, Skalice, Hubilesy, Vlková, Bukovina, Újezdec, Lužany se dvorem a tvrzí, Lhotka, Sovětice, Žiželeves s podacím, Brzice, Meziléče, Maršov a Heřmaničky. To vše kromě Heřmaniček odkázal Hašek, dětí nemaje, r. 1495 dne 7. září manželce své Lidmiboře z Valečova a zemřel ještě téhož roku. 4) Ještě téhož roku zapsala Lidmibora, aby statek její na krále odúmrtně nespadl, panství Smiřické sestrám svým Kateřině, Johance, Alžbětě a Lidmile z Valečova a také dobře učinila, neb ji pán Bůh již v roce ze světa povolal. Ze sester dotčených držela každá čtvrtý díl; Kateřina však prodala díl svůj ( r. 1496, 26. října ) Čeňkovi Míčanovi z Klinšteina, Janovi Rajeckému z Mirova a Zikmundovi Pětipeskému z Krásného Dvora, kteřížto měli ostatní tři sestry za manželky. Avšak i ty téhož dne statek svůj dotčeným manželům zapsaly; Johanka Čeňkovi, Alžběta Zikmundovi a Lidmila Janovi. Patřily tedy sestrám třem do jich života tři díly a každému z manželů jich dědičně dvanáctý díl. Všechny ty díly skoupil Mikuláš mladší Trčka z Lípy a z Lichtemburka, a sice r. 1498 dne 7. června díl Alžbětin a právo Zikmundovo, toho roku dne 9. června díly Lidmilin a Johančín a právo Čeňkovo, toho roku dne 16. června právo Janovo. Za to vše zaplatil Trčka 6000 kop rázu Pražského.
Smiřice
  Jaké osudy měla panství Trčkovská po smrti Mikuláše mladšího, vypravováno již v dějinách Opočna. Zatím spravovány Smiřice panskými úředníky. Při rozděleni všech panství Trčkovských r. 1533 dostal Mikuláš Trčka z Lípy kromě panství Velišského a Svojanovského v kraji Hradeckém tvrz Smiřice s ohradou její, dvůr poplužný, vsi Smiřičky, Holohlavy, Čemožice, Čáslavky, Semonice, Rtyni, Sendražice, Rodov, Číštěves, Popovice, Sovětice, Lužany, Vlkovou, Lýšovku, Smržov, Číbuz, Skalici, Hubiles, mlýn pod Skalinou, Lípu, Brzice, Meziléčí, ves pustou Maršov, zboží kláštera Svatého Pole a vsi zápisné Čemílov, Jasenné, Dubečno, Osek, Dvořiště a Chroustov. Mikulášův syn Vilém držel dotčené statky a získal také Opočen a jiná zboží. Roku 1555 dne 14. února zasnoubil se na hradě Kosti se slečnou Barborou z Bibršteina, ale netěšil se stálému zdraví, nýbrž zemřel již r. 1569. Posledním svým pořízením ( d. r. 1566 dne 30. listopadu ) byl odkázal tvrz Smiřice s vesnicemi a k tomu jisté svrchky a klenoty dotčené manželce své Barboře. Tato vdala se po druhé za Jana Jetřicha staršího ze Žerotína, syna zelvy své Veroniky z Lípy, jenž byl přijat roku 1585 za obyvatele království, ačkoliv již měl některé statky v Čechách. Na zasnoubení jeho s Barborou a pokřtění prvního synáčka z téhož manželství upomíná pěkný obraz a epitaphium, jež dal Jetřich dotčenému synáčkovi udělati. Zmínili jsme se o něm již popisujíce Opočen. Již r. 1579 dne 5. listopadu učinila Barbora na Smiřicích poslední své pořízení, jímž nejen Smiřice, nýbrž i ostatní svůj všechen statek Janovi Jetřichovi odkázala. Zemřela r. 1585 dne 8. ledna "v pravé víře Krysta Ježíše život svůj dokonavši" a pohřbena v kostele Opočenském. Pořízení jejímu, podlé něhož se rodinný statek Smiřický do cizího rodu dostati měl, Burjan podkomoří, Jaroslav a Mikuláš bratří Trčkové z Lípy nijak místa dáti nechtěli a věc svou na císaře Rudolfa stížně vznesli. I podána jest věc ta na soud zemský, který však na ten čas ani rozhodnouti nemohl, poněvadž sám kšaft Vilémův na odporu a soudu zůstával, a sama Barbora vidouc, že soudy o týž kšaft k žádným koncům nepřicházejí, v pořízení svém výminku postavila, že se odkazy její teprve po stvrzení pořízení Vilémova vyplniti mají. Prozatím odročil soud ( roku 1588, 23. června ) věc tu k jinému roku soudnímu a vyňav statek sporný Smiřicky z rukou Jana Jetřicha, poručil jej k opatrováni Vilémovi z Valdštejna na Heřmanicích a Adamovi Zylvarovi z Pilníkova na Žirci.

  Věc ta nutila strany ke smíru a smlouvě jestliže se chtěly nějakého konce dočekati. I ujednáno mezi nimi r 1589, aby Trčkové připustili Jana Jetřicha na pravou polovici Smiřic, tak aby ten statek společně buď drželi aneb prodali. Smlouva ta pak změněna roku 1590 dne 1. září na ten způsob, že Jan Jetřich ( tehda pán na Černíkovicích a Městci ), Burjan a Mikuláš práva svoje na poručníky dětí neb. Jaroslavových, totiž Johanku Trčkovou ze Žerotína a na Opočně, Mikuláše Trčku z Lípy na Novém Želivě a Jiříka hrabě z Gutšteina převedli a od nich za to 80.000 kop přijali. Smiřice měly nyní po dlouhá léta stejné držitele s Opočnem, a Opočenský pán Jan Rudolf Trčka odpustil roku 1613 měšťanům Smiřickým a poddaným na panství nápady panské a odúmrti.

  Panství Smiřické, již valně zvětšené za předešlých Trčkův, ještě většího rozměru dosáhlo za Jana Rudolfa, jehož manželka Marie Mandaléna z Lobkovic několik statků v okolí většinou k ruce císařově vzatých skoupila a potom synu svému Adamovi odkázala. Po nešťastném konci pána tohoto držel veškerá zboží Trčkovská otec jeho Jan Rudolf do smrti své ( + r. 1634 ), ale potom všecky ty statky skonfiskovány. Bylť sice poslední Trčka všecky statky své i Smiřice přátelům svým odkázal, ale vůli jeho místa nedáno. Roku 1636 dne 12. dubna daroval císař Ferdinand zámek a městečko Smiřice se všemi vesnicemi, tvrze Žiželeves, Rodov, Hořeněves a Sadoví spolu se 3 vesnicemi, předešle obce Hradecké, řečenými Rusek, Skalický a Piletice, Matyáši hraběti z Galasu za služby, kteréž byl nedávno rodu císařskému prokázal. Smiřice
  Za následujících dob přetrpěli Smiřičtí mnohé strasti. Roku 1645 vrazili Švédové na panství a rozbivše ležení své u Semonic, celé to okolí poplenili. Hlavní svůj stan měli nejprve ve Smiřicích a pak v Semonicích. Ceniliť si tehda škodu, kterou nepřítel na panství spůsobil, na 178.155 fl. Mezi těmi ustavičnými válkami zemřel hrabě Matyáš, byv až do své smrti ( + r. 1647 ) v polní službě činným. Pozůstalá po něm vdova Anna Marie Dorota roz. z Ladronu byla poručnicí nad nezletilými dětmi svými a spravovala Smiřice několik let.
  Roku 1661 dne 2. října rozdělili se synové Matyášovi o své statky zpupné; starší František Ferdinand dostal za díl Hořeněves s Rodovem, Žiželevsí, Zderazem, Plesem a několik vesnic Smiřických, mladší Antonín Pankrác dostal Smiřice s druhou polovicí vesnic. Tak rozděleno rozsáhlé panství na dva ještě dosti veliké statky. Antonín Pankrác prodal roku 1685 dne 1. října díl svůj Smirický Isabelle Majdaleně ovdovělé hrab. ze Šternberka rozené de Portia, za 350.000 fl. a 3000 fl. klíčného. Paní tato zemřela již po dvou letech, zanechavši nezletilému synu svému Janovi Josefovi panství Smiřické a díl Karlštejna, ale poněvadž otec tohoto také již nežil, nařízen jest soudem zemským Vácslav Vojtěch za Šternberka a na Zelené hoře, aby Smiřice spravoval, načež se tento počátku prosince r. 1687 v dotčené panství uvázal. Dočkav se Jan Josef let plných přikoupíl r. 1698 dne 25. února statek Plesský s Jasenným od Frant. Antonína hrab. ze Šporku a zřídiv roku 1700 kostel v zámku, ale zemřel také záhy, zanechav nezletilé dceři své Marii Terezii rozsáhlá panství: Bechyni, Vršovice, Smiřice, Veselí, Karštejn, Kumburk a Úlibice. Sňatkem Terezie s Janem Leopoldem z Paaru ( roku 1715 ) dostaly se Smiřice rodu tomu, ale.nějaký čas tu vládl druhý manžel Tereziin Jan Daniel Hrabě z Gastheimu (+ roku 1761, 22. března), po němž Terezie ( + roku 1761, 29. března) statek Je-řický zdědila. Toho roku následoval v držení Smiřic syn její Jan Vácslav hrabě ( později kníže ) z Paaru, který roku 1761 dne 6. října statek Újezdský, před tím od Smiřic odprodaný, přikoupil. Týž prodal Smiřice r. 1780 císaři Josefovi II., který roku 1790 Hořeněves s rozsáhlým statkem a roku 1796 dvůr ve vsi Světech přikoupil. Císař byl koupil panství proto, poněvadž obmýšlel v končinách těchto novou pevnost proti Prusku založiti. Úmysl tento proveden v letech 1781 – 1787 a založena na gruntech Plesských pevnosť a královské město Ples, které teprve císařem Františkem nynější své jméno Josefov obdrželo.

Partie z parku ve Smiřicích.
( zajímavé detaily na zdech zámku )



Poznámka: Smiřice byly komorním panstvím až do r. 1863, kdež prodány Janovi Liebigovi, továrníku v Liberci. Roku 1881 zakoupeny pro nejjasnější rodinu císařskou.


Holohlavy

  Čtvrt hodiny od Smiřic ve Zlatém prutu a úrodné rovině Smiřické leží farní ves Holohlavy. I zde bývala tvrz, ale zanikla dokonce, že ani památky po ní nezbylo. Jak souditi lze z povahy krajiny, postavena byla mezi vodami. Roku 1318 byla ves rozdělena mezi Půtu z Pardubic, Jana a Miroslava z Holohlav, ale tito spolu nijak svorni nebyli. Později sedel tu Olkmar z Holohlav ( + j. roku 1365 ) a synové jeho M. Hrabiše ( + j. roku 1380 ), Beneš ( roku 1380 – 1407 ), Jan ( r. 1365 – 1380 ) a Matěj řečený Hrachovec ( r. 1380 1407 ), kteří r. 1380 kostel Holohlavský dědinami a platy štědře nadali. Právo podací v Holohlavech sdíleli s vladykami Černožickými a Čáslavskými. Beneš přestěhoval se na Černožice, kdež seděl také syn jeho Matějek z Černožic jinak z Holohlav ( r. 1395 až do r. 1407 ). Jan pak záhy zemřel. Syn jeho ( tuším ) Olkmar neb Otmar ( r. 1395 – 1415 ) měl hlas podací v Holohlavech i v Žiželevsi; mezi dobrodinci kostela Žiželevského připomíná se roku 1396, a r. 1409 založil při kostele Holohlavském nové kaplanství, jež platy v Žiželevsi nadal. Holohlavští vytištěni Janem Prušemicerem, rychtářem Jaroměřským, jenž r. 1423 do Holohlav katolického kněze podával; když proto kališníci r. 1425 Holohlavy ztekli, vytloukli ves a kněze Sovu prakem do povětří vtrhli. Tehda uvázal se v Holohlavy zase Jan z Holohlav ( syn Otmarův ? ), jenž zemřel před r. 1438, zůstaviv sirotky nezletilé Otmara, Mikuláše, Hedviku a Dorotu. Těmto povoleno králem Albrechtem, aby se svým poručníkem Vácslavem Tluksou z Dohalic se spolčili. Po smrti tohoto povolány tvrz, dvůr a díl vsi Holohlavyza odúmrť královskou, a bratřím Otmarovi a Mikuláši tím dosti práce a meškání v Praze zavaleno. Část vsi patřila již tehda ke Smiřicům, ostatek s tvrzí prodali Otmarové z Holohlav, kteří se tak až do vymření nazývali, před r. 1495 k panství Smiřickému.