Dějiny obce Holohlav do roku 1918

Děkuji za ochotu a možnost zveřejnění práce Haně a Lence Týfovým.

Zpět na hlavní stránku



OBSAH.

Kliknutím na heslo se dostanete na požadovanou kapitolu.

1. CHARAKTERISTIKA GEOGRAFICKÝCH A GEOLOGICKÝCH PODMÍNEK

2. HOLOHLAVY V DOBĚ PRAVĚKU

     A/ PRVNÍ NÁLEZY A PŘÍCHOD LIDÍ DO HOLOHLAV
     B/ OBDOBÍ NEOLITU A ENEOLITU
     C/ DOBA BRONZOVÁ
     D/ DOBA ŽELEZNÁ
     E/ DOBA ŘÍMSKÁ A OBDOBÍ STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

3. HOLOHLAVY ZA OTMARŮ Z HOLOHLAV
     A/ VZNIK NÁZVU OBCE - B/ ZEMĚDĚLSKÁ STŘEDOVĚKÁ VESNICE - C/ OTMAROVÉ Z HOLOHLAV

4. HOLOHLAVY V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO FEUDALISMU
     A/ HUSITSKÉ REVOLUČNÍ HNUTÍ
     B/ OBDOBÍ LET 1437-1526

5. HOLOHLAVY V DOBĚ VLÁDY HABSBURKŮ
     A/ TRČKOVÉ Z LÍPY - B/ SELSKÉ BOUŘE V ROCE 1628
     C/ PODDANSKÁ A NÁBOŽENSKÁ OTÁZKA V 17. STOLETÍ NA SMIŘICKU

6.HOLOHLAVY V 18. STOLETÍ
     A/ VLASTNÍCI SMIŘICKÉHO PANSTVÍ - B/ VYVRCHOLENÍ PODDANSKÉHO ÚTLAKU
     C/ OSOBNOST FRANTIŠKA MARTINA UHLÍŘE
     D/ PRŮBĚH VÁLEČNÝCH UDÁLOSTÍ 18. STOLETÍ V HOLOHLAVECH
     E/ SELSKÉ BOUŘE V ROCE 1775

7. HOLOHLAVY OD POČÁTKU 19. STOLETÍ DO VZNIKU ČSR
     A/ REVOLUČNÍ ROK 1848
     B/ PRUSKO-RAKOUSKÁ VÁLKA V ROCE 1866
     C/ OCHOTNICKÝ SPOLEK A VZESTUP OBCE
     D/ PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A VZNIK ČSR

8. VÝZNAMNÉ STAVBY A UMĚLECKÉ PAMÁTKY HOLOHLAV

ZÁVĚR
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY




str. 1

ÚVOD

   Tématem mé práce jsou dějiny jedné z nejstarších a nejvýznamnějších východočeských obcí - dějiny Holohlav.
   K tomuto místu mám úzký vztah, neboť odtud pochází má rodina a prarodiče zde dosud žijí. To byl také můj hlavní důvod, proč jsem si vybrala právě toto téma.
   Cílem je vyložit dějiny obce od nejstarších dob do roku 1918, který považuji za významný mezník v historii Holohlav. Účelem je tedy chronologicky přehledné zprostředkování historického vývoje obce a jejích styčných bodů s dějinami Čech tak, aby čtenář získal ucelený pohled a možnost rychlé informace.
   Nejedná se pouze o souhrn dějinných událostí, letopočtů a jmen, obsahuje i potřebné výkladové pasáže, nutné k pochopení historických souvislostí a skutečností. Rozsah práce ale nedovoluje postihnout tyto souvislosti, kauzality a podmíněnosti v plné šíři.
   Mým úkolem je tedy shromáždit co největší množství pramenů různé povahy, provést vyčerpávající heuristiku, zvládnout techniku historické práce, zhodnotit prameny a literaturu, utřídit látku a rozvrhnout ji do kapitol.
   Pokud jde o periodizaci, v osmi oddílech podávám dějiny obce i obraz jejích památek od nejstarších dob až po naše století, abych ukázala, jak převratně se mění život lidí v průběhu staletí.





Pedagogická fakulta
Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové
Katedra historie

DĚJINY OBCE HOLOHLAVY DO ROKU 1918


Lenka Týfová
-Hv, 5.-9.
Vedoucí práce: Doc.PhDr. Vladimír Wolf






Rok vyhotovení: 1995





str. 2

1. CHARAKTERISTIKA GEOGRAFICKÝCH A GEOLOGICKÝCH PODMÍNEK

   Obec Holohlavy se rozkládá 14 km severně od Hradce Králové a 6 km jihozápadně od Jaroměře v místech, kde se tok Labe větví ve tři ramena, vytváří ostrovy a dál k jihu pokračuje dlouhou klikaticí meandrů.
   Obec je položena v nadmořské výšce 240 metrů na okraji nivy při Labi, východním a jižním směrem se rozkládají úrodné louky, k severu a západu se táhnou lány polí, většinou hlinito-písčitých půd. Pedologicky se řadí do hnědozemních středoevropských půd, zde uložených na říčních náplavech. Vegetativní pokryv Holohlav v patří do pásma luhů a olšin, s mírně suchým klimatem.
   Vesnicí protéká potok Jordán, který napájí rybník u Černožic a vlévá se u Smiřic do Labe. Dlouholetý roční teplotní průměr je v Polabí 8° C, srážkový průměr pak 600-650 mm za rok.
str. 3

2. HOLOHLAVY V DOBĚ PRAVĚKU

   Zájem o studium pravěkých památek ve východních Čechách má svou dlouhou tradici, která zcela zapadá do historie tohoto mladého archeologického oboru.
   Teprve 19. století přichází s celoevropským zájmem o archeologické nálezy a začínají skutečné výkopy ovlivněné duchem soudobého romantismu.
   Druhá polovina minulého století je dobou vzniku většiny našich muzeí. Do Hradce Králové přichází Ladislav Domečka /1861 -1937/, který s kustodem Františkem Žaloudkem zachraňuje řadu nálezů a systematicky prozkoumává zejména řadu žárových pohřebišť lidu popelnicových polí. Svou bohatou činností položil základ nejen pravěké sbírce královéhradeckého muzea, ale celé archeologické práce ve východních Čechách, na kterou navázal až soudobý výzkum.
   Po smrti Ladislava Domečky v roce 1937 se na čas archeologická práce ve východních Čechách téměř zastavila. Teprve založením muzejního archeologického pracoviště v Hradci Králové v roce 1959 byla zahájena nová etapa archeologického výzkumu celého regionu.
   Základ tvoří systematická záchrana ohrožených objektů a lokalit. Více než třicetiletá činnost přinesla mnoho závažných poznatků o vývoji pravěké společnosti našeho kraje, řada z nich dokonce přerostla rámec jeho hranic.

A/ PRVNÍ NÁLEZY A PŘÍCHOD LIDÍ DO HOLOHLAV

   Nálezy pravěkých pohřebišť ukazují, že půda tady - uprostřed "zlatého prutu" nejúrodnější země - byla osídlena odedávna.
   Je pravděpodobné, že původní osídlení, jak dosvědčují vykopávky, bylo umístěno na pravém břehu, který zde v nejbližším okolí vytváří šesti až sedmimetrové náplavy, zejména v místních částech zvaných Nad nádražím, Hliňák a Holohlavy.
   Právě v těchto prostorách byly v době budování železnice v roce 1857 učiněny zajímavé archeologické objevy Ludvíkem Šnajdrem



str. 4

a romantickým vlastencem páterem F. Peterou Rohoznickým. Holohlavská kronika uvádí, že zde bylo nalezeno na 200 hrobů se zbytky kostí a popelnic, ale vše bylo i s hlínou naházeno zpět do železničního náspu.
   Dále uvádí, že v roce 1846 dělníci objevili při mýcení bažantnice zlaté závity a předměty "kachničkám podobné", které pak v Kolíně prodali.
   1871 nalezl Jan Kodeš z čp. 75 v hloubce dva metry kostrový hrob, v němž objevil také jednu velkou a dvě menší bronzové spony, kamenný klín, u nohou kostry dva železné kruhy a nad její hlavou dvě nádobky.
   Tyto nálezy odvezl baron Jan Liebig do muzea v Liberci. Při stavbě silnice a rozšiřování obce byly nalézány kostrové i popelnicové hroby, kamenné sekery a střepy.
   Velmi významný objev byl učiněn v roce 1930 při stavbě školy. V hloubce 2,2 metry nalezli dělníci kostrový hrob s dvěma bronzovými náramky, jedním lignitovým náramkem na levé ruce kostry a kamenným amuletem /vrtaný zelený mramor/.
   Pro vznik pravěkých sídlišť zde vytvářela podmínky sprašová půda, která byla vhodná pro zemědělskou činnost, jednak pro svoji úrodnost, jednak pro propustnost. Dobrým předpokladem pro zdejší osídlení byly i rozlehlé plochy lesů, většinou listnatých, které se rozprostíraly na mírně zdvižených plošinách lemujících bažinaté labské údolí /viz. místní názvy "v dubinách", "v bažantnici"/. To vše dávalo bohatou možnost získání potravy lovem ryb a zvěře.
   První lidé přišli na Hradecko již v období starší doby kamenné, v paleolitu, v nejdelší a nejsložitější etapě lidského vývoje. Památky ze starší doby kamenné jsou z této oblasti známé, ale jde jen o nálezy povrchové. Do středního paleolitu /200 000-35 000 pnl./, jehož tvůrci byli neandertálci, by mohla náležet nedochovaná hrubá industrie, nalezená na konci minulého století v cihelně v sousedních Smiřicích. Nicméně z období paleolitu a mezolitu v Holohlavech nemáme žádné průkaznější nálezy / snad jen sporadické nálezy zlomků štípané industrie získané sběrem pod vedením p. Bočka v roce 1986 /.

str. 5

B/ OBDOBÍ NEOLITU A ENEOLITU

   V šestém tisíciletí před Kristem přichází na Hradecko první vlna nových osadníků, zemědělců mladší doby kamenné-neolitu. Došlo k velkému zlomu v životě člověka. Z lovce, který jen loví a sbírá v přírodním prostředí, se stává osadník začínající přírodní prostředí do jisté míry vykořisťovat, měnit a narušovat.
   První zemědělci přicházejí na Hradecko z Moravy starou cestou přes Litomyšlsko a Vysokomýtsko, podél řeky Loučné /Komice, Cerekvice, Peklo, Horní Sloupnice / a první skutečné osady zakládají na úrodných sprašových půdách. Mezi tyto první osady patří kromě Předměřic n./L. a Plačic i Holohlavy.
   Neolitičtí zemědělci přicházejí do prostředí lužních porostů dubu a jilmu, které tehdy rostly ve vlhkém klimatickém období zvaném atlantik. Znalost pěstování obilovin a chov domácích zvířat si zemědělci přinesli ze své pravlasti - z Balkánu.
   Obdělávání půdy nutilo obyvatele zůstávat na jednom místě, čímž vznikly skutečné vesnice s políčky v bezprostřední blízkosti jejich chat. Chaty se stavěly z dřevěných kůlů, jejich stěny byly vypleteny proutím a omazány hlínou, často promíšenou s organickými prvky, trávou. Pokud chata zanikla požárem, části omítky se vypálily a dochovaly se ve zbytcích /tzv. mazanice/. Hlína k omazání stěn byla vybírána v bezprostřední blízkosti chat, a proto při archeologickém výzkumu nacházíme na sídlištích často jámy /zvané stavební/, ve kterých se ukládal odpad, zbytky rozbitých nádob a nástrojů. V nejstarší fázi byly holohlavské chaty doprovázeny po delších stranách úzkými žlábky. Chaty zachovávají šířku 5-7 metrů s 5 řadami kůlů, jejich délka se pohybovala od 10 do 45 metrů. Orientovány byly vždy ve směru sever-jih. Předpokládá se, že v jedné chatě sídlil celý rod.
   Výstavba chat předpokládala hlazené kamenné nástroje, zhotovované v Holohlavech z amfibolické břidlice. Zhotovovaly se především ploché sekery, motyky a sekeromlatv. Známé bylo již i vrtání. Kamenné sekery se nasazovaly do dřevěných násad, které se samozřejmě nedochovaly. Nástroje se obrušovaly na pískovcových brouscích, ze kterých nacházíme většinou jen zlomky. Vedle hlazených nástrojů se užívaly i nástroje štípané, škrabadla, drásadla,



str. 6

zhotovené z pazourku, často z místních rohovců.
   Základními nálezy při archeologickém výzkumu jsou zlomky keramiky. Nejstarší keramika je hmotná, silnostěnná, se silnou organickou příměsí, jen výjimečně zdobená rytými širokými liniemi a jejími základními tvary jsou polokruhovité bombovité nádoby, misky a zásobnice. Podle výzdoby nazýváme tuto kulturu kulturou lineární neboli volutovou.
   Holohlavské sídliště nebylo zkoumáno ve větším měřítku, šlo pouze o záchranné akce na poměrně velké ploše. Jeden z výzkumů byl proveden od 28.11. do 23. 12. 1986 a od 26.3. do 8.6. 1987 AO KMVČ v Hradci Králové pod vedením Jana Bočka, další výzkumy provedli Vít Vokolek a J. Kalferst. Tyto záchranné práce byly provedeny na části plochy staveniště teplárny Východočeských konzerváren a lihovarů v Černožicích, které je situováno na katastru území obce Holohlavy. Výzkum potvrdil starší zprávy /Petera, Rohoznický-1859/ i novější nálezy získané na lokalitě povrchovými sběry. Soustředění nálezů volutové keramiky na severním okraji naleziště naznačuje, že osada pokračovala i na pozemcích dnešního závodu VČKL v katastru obce Černožice. To ostatně dokládají i dva nedatované zbytky neolitických jam, nalezených ve výkopu topného kanálu pro ubytovnu a dva souběžné žlaby, orientované SSV-JJZ, mezi nimiž byl volný prostor široký na jižní straně 8,8 metrů a na severní straně 8 metrů - tedy doklad chaty volutové keramiky. Celkově lze ale konstatovat, že stavbou a použitím těžké mechanizace, byla z archeologického hlediska nenávratně zničena plocha 5,4 ha. Hlavním přínosem tohoto výzkumu byla tedy záchrana aspoň části ničených objektů. Další střepy byly získány povrchovým sběrem 5.4.1985, který provedli J. Kalferst a Vít Vokolek.
   Lze konstatovat, že řada možných pozůstatků pravěkého osídlení v Holohlavech byla také zničena proměnlivostí toku Labe, které se zejména v době povodní větvilo ve zdejší náplavové půdě a hlubokých píscích v nová řečiště.
   Základním zdrojem obživy neolitického člověka bylo zemědělství. Prostor pro pole bylo nejdříve nutno zbavit lesního porostu převážně vypálením. Takto získaná půda byla upravována dřevěnými nástroji, rádlo v té době ještě známo nebylo. Do připravené půdy
str. 7

byla zaseta hlavně pšenice, ječmen, proso, z luštěnin byl pěstován hrách a čočka. Jak veliký prostor musela taková rodinná jednotka obdělávat, je jen spekulací na základě propočtů a experimentů. Obilí se sklízelo srpy zhotovenými z čepelek zasazených do dřevěných násad. Část obilí pro další výsev byla přes zimu ukládána v podzemních jamách /silech/ kruhovitého půdorysu. Další část obilí ke spotřebě se skladovala v sýpkách umístěných v prostorách domů nebo v hliněných zásobnicích, někdy zakopaných v zemi. Obilí se drtilo na kamenných mlýncích, v těchto končinách zhotovených ze slepence. Z takto zpracované hrubé mouky, jistě dosti promíšené drobnými kaménky, byly připravovány jednoduché placky nebo kaše. Pece byly většinou umístěné mimo prostor chat, měly polokruhovítou základnu a byly překryty vrstvou mazanice a hlíny. Tyto pece sloužily i k vypalování keramiky.
   Druhou, nikoliv však převládající složkou obživy, byl chov domácích zvířat - ovcí, koz, hovězího dobytka, méně prasete. Dobytek nebyl ustájen, popásal se v okolí osady v polodivokém stavu. Lov divokých zvířat /'jelen, srnec, pratur, prase/ byl jen doplňkový, podobně jako sběr lesních plodů. Ze zvířecích kostí se zhotovovaly i některé nástroje, hlavně hroty a šídla.
   Život neolitického člověka nebyl jistě z našeho pohledu jednoduchý. Hlavní pozornost byla věnována zajištění dostatku obživy a zachování rodu. K tomu se bezesporu vázaly složité kultovní obřady. Společnost byla složena z rodin a rodů a rozhodující byla matka jako zakladatelka a rozšiřovatelka rodu. Kult ženy - matky dokládají hliněné plastiky, které mohly být součástí domácích "oltářů". Pohřby z okruhu lineární keramiky jsou kostrové, mrtvý byl položen na levém boku ve směru sever-jih.
   Do pátého tisíciletí klademe kulturu vypíchanou. Rozšíření této kultury ve východních Čechách se prakticky kryje s rozsahem kultury lineární. Hustota osídlení v této oblasti - mezi Hradcem Králové a Jaroměří - v tomto období silně vzrůstá.
   Nádoby kultury s vypíchanou keramikou mají pohárovitý nebo hruškovitý tvar, hojné jsou jednoduché misky a zásobnicové nádoby, více méně vakovité. Výzdoba nádob byla prováděna řadami vpichů vytvářených dřevěnými nebo kostěnými hroty, nejčastěji dvoj nebo trojnásobnými. Hruškovité nádoby mají někdy hrotité nebo rohovité



str. 8

výčnělky. Kamenné hlazené nástroje jsou stále častěji opatřovány otvory vrtanými pomocí dutého dřevěného roubíku podsypávaného křemičitým pískem. V tomto období tedy dosahuje vrtání kamenných nástrojů svého vrcholu. Setkáváme se s hotovými, finálními výrobky, ale i s polotovary.
   Zvětšující se osevní plocha silně poznamenala krajinu. Na pravém břehu Labe mezi Jaroměří a Hradcem Králové začal být v období vypíchané keramiky např. nedostatek stromů vhodných pro stavbu chat. Zdá se také být pravděpodobné, že v době největšího rozmachu vypíchané keramiky, v jejím mladém stupni, dochází k vyčerpání půdy a jako důsledek přelidnění také k nedostatku potravy a tím k určité katastrofické situaci.
   S tímto jevem také může souviset vznik kultovních míst v podobě kruhovitých ploch ohraničených příkopem-rondelů, doprovázených palisádami, s vchody v místech světových stran.
   V Holohlavech byl nalezen menší rondel s příkopem o průměru 36 metrů. Při výzkumu se jeví nápadným množství zlomků kamenných drtidel ve výplni příkopu. Podobné stavby, jejichž vznik se přisuzuje jihovýchodnímu lengvelskému okruhu, mají na Moravě, Slovensku a Rakousku často větší rozměry a složitou soustavu žlábků po palisádách. Vnitřní prostor rondelů je většinou zcela prázdný, je to místo pro shromažďování v rámci obřadů, konaných snad jen jednou v roce v době začínajících zemědělských prací. Před započetím obřadů byly úzké a hluboké příkopy čištěny od zřícených stěn.
   Do tohoto období spadá také řada nálezů z místní části "Na výsluní“. Výzkumem bylo dokázáno, že tato část Holohlav byla osídlena už v době mladšího stupně volutové keramiky. Toto osídlení se rozkládá rovnoměrně po sprašovém jazyku vybíhajícím z pravobřežní labské terasy. Hlavní osídlení v jižní části obce ale proběhlo až v období mladší vypíchané keramiky.
   A právě v tomto období vznikl již zmíněný kultovní areál, datovaný nálezem keramiky v hrotu jeho příkopu. Malá rozloha areálu, skutečnost, že nebyla sondáží zachycena žádná výstavba, která by respektovala příkop a stejně i fakt, že "opevnění" areálu bylo spíše symbolického rázu /nepodařilo se prokázat existenci valu ani složitější konstrukci vchodu/, nasvědčují spíše kultovní funkci objektu než pravidelně obývané, hrazené osadě.
str. 9

   Na sklonku vypíchané keramiky /v druhé polovině pátého tisíciletí před Kristem/ se na nádobách mění dekor. Mizí zdobené vpichy nebo je výzdoba prováděna méně pečlivě. Nádoby jsou nejčastěji nezdobené, opatřené jen uchy. Počet obyvatel klesá, poněvadž dochází ke zhoršování klimatických podmínek, nastává suché období. Klimatické změny byly celoevropské, takže se projevuje přirozená migrace obyvatel. Do východních Čech sílí příliv obyvatel z Moravy a přináší s sebou lengyelskou kulturu.
   Přechod z doby kamenné do plné doby bronzové trval velmi dlouho, téměř 2 000 let /zhruba od 4 200 do 2 200 p.K./. Tento přechodný, důležitý úsek pravěkého vývoje lidstva se nazývá eneolit - pozdní doba kamenná.
   Dochází ke střídání suchých a vlhkých period, rozšiřuje se prostor pro jedlové a bukové lesy. Lze také konstatovat větší zaměření na chov domácích zvířat, půda je již obdělávána dřevěným hákem, k jehož tažení se používá dobytek. Předpokládáme, že oblast Hradecka se stala v období eneolitu průchozí krajinou, spojující Čechy s Moravou a vlastně celou východní oblastí.
   Osídlení Holohlav v době eneolitu dokládá nález keramiky řivnáčského typu /viz. vrch Řivnáč u Roztok/, která je typická zdrsněním povrchu zásobnicových nádob, napodobující slámování.
   Výskyt dalších kultur - šňůrové, kulovitých amfor, které charakterizují závěr eneolitu, není v Holohlavech prokázán. Výjimku tvoří snad jen ojedinělý nález zahloubených objektů - zásobních jam spadající do okruhu kultury zvoncovitých pohárů.
  

C/ DOBA BRONZOVÁ

   V Čechách vzniká na konci třetího a na počátku druhého tisíciletí pnl. z domácího prostředí s přispěním silných vlivů z Karpatské oblasti kultura, kterou nazýváme únětickou. Čašově ji vymezujeme asi 1900-1500 pnl. a řadíme ji do starší doby bronzové. Hradecká únětická kultura má jisté specifické odlišnosti od oblasti středočeské, opět zde sílí vliv Moravy.
   Nádoby z pohřebišť a sídlišť jsou poměrně dobře vypáleny, většinou jsou bez výzdoby, jen ve starší fázi jsou koflíky a džbánky ozdobeny svazky rýh. Charakteristickým tvarem jsou koflíky s uchy



str. 10

nad nízko položeným ostrým lomem, které jsou pro hradeckou skupinu zvláště typické. Objevují se také větší vejčité zásobnice se široce rozevřeným okrajem.
   Kovové předměty, zbraně a šperky, jsou zhotovovány ze slitiny mědi a cínu, bronzu, výjimečně drobné šperky ze zlata. Nejrozšířenějším šperkem vedle spirálovitých záušnic se stala jehlice sloužící zároveň k spínání šatů. Náramky nacházíme jednoduché i spirálovitě svinuté, pozoruhodné jsou terčovité, rytím zdobené záušnice i náhrdelníky z kuliček baltského jantaru. Ze zbraní se v hrobech setkáváme s dýkami s plochou čepelí a nýty.
   Diskutovanou otázkou pravěkého vývoje východních Čech zůstává problém střední doby bronzové /1500-1200 pnl./, kdy podle dosavadních archeologických nálezů jako by celá naše krajina zůstávala neosídlená. Tento časový úsek je ve střední Evropě vyplněn trváním mohylových kultur, více méně pasteveckých. Pastevec je kočovníkem, stěhuje se se svými stády, z muže se stává bojovník, ochránce stád. Východní Čechy by patřily k periferní oblasti mohylových kultur. Pokud zde osídlení bylo, nebylo ještě husté.
   Zlomky nezdobené, jen zdrsněné keramiky, nalézané při povrchových průzkumech na polích, není možné často kulturně určit, takže stopy osad z této doby jsou možná ve sbírkách muzeí, ale nelze je jednoznačně správně identifikovat. Dokladem toho může být právě ojedinělý nález džbánku v Holohlavech.
   Vrcholnou kapitolu východočeského pravěku tvoří lid popelnicových polí, osídlující tuto krajinu téměř 1000 let od mladší doby bronzové až do příchodu Keltů v mladší době železné/1200-400 pnl/.
   Nejstarší období popelnicových polí nazýváme lužickou kulturou. Na konci doby bronzové se tato jinak jednotná kultura rozděluje na řadu lokálních skupin - u nás jde o kulturu slezskoplatěnickou.
   V tomto období byli zemřelí výhradně spalováni a jejich kosti ukládány do popelnic na rozsáhlých pohřebištích. Žároviště bylo většinou umístěno v určité části nekropole, bylo povrchové a pozdější orba je zcela zničila. Na hranici byly přidány i osobní věci mrtvého, šperky a nádoby. Proto je velká část kovových milodarů v popelnici silně poškozena žárem. Po spálení byly větší kosti rozdrceny kamennými otloukači. Do popelnice ale nebyly vloženy všechny kosti - zbytek spálených kosti zůstal na žárovišti nebo byl
str. 11

zahrabán poblíž. Urna mívá velmi často proražený otvor, což souvisí s tehdejšími představami o posmrtném životě. Urny byly pokládány 1,5-2 metry od sebe, mohly být kryty hliněnými náspy, mohylami. Jejich rozměry jsou velmi variabilní - průměr od 5 do 20 metrů, původní výška snad 2-3 metry. Osady nebyly příliš vzdálené od nekropolí. Holohlavská lužická žárová nekropole se nacházela ve vzdálenosti cca 400 m od osady. Naleziště se rozkládá na severním okraji obce, při úvozové cestě vedoucí podél děkanské zahrady do Černožic. Hroby byly nalezeny jak při rozšiřování této cesty, tak hlavně na dvorku a v zahradě statku čp. 78 /V. Tuček/, ležícím na východní straně cesty. První hroby byly objeveny při kopání základů domu čp. 78 1875. Z těchto hrobů získal některé nálezy do své sbírky baron Liebig a daroval je libereckému muzeu, odkud byly 1952 předány do muzea v Hradci Králové. Jiné nádoby a bronzové předměty zachránil kaplan J. Procházka, který je rovněž daroval muzeu v Hradci Králové. Jedná se o okříny různě poškozené, bronzový kroužek ze slabé tyčinky kruhovitého profilu, zdobený po celé délce rýhami, další zlomky kroužků s tmavozelenou nečistou patinou.
   V roce 1902 byla rozšiřována již zmíněná úvozová cesta. Při od- kopávání zeminy byl nalezen hrob, který obsahoval popelnici s kostmi a 4 další nádoby. V blízkosti byly nalezeny i další dva hroby a v nich popelnice s vysokým hrdlem, koflíky, zlomky misek, střepy osudí většinou černohnědé barvy. Podobné nálezy byly učiněny i v roce 1907, 1912, 1925, 1986, kdy bylo nalezeno několik osudí se spálenými kostmi, s pěti bronzovými šipkami, bronzovou jehlicí, dále několik okřínů s hlazeným povrchem a zvířecí dráp /délka 2 cm/. Výskyt zmíněných 5 bronzových šipek je pozoruhodný, protože tyto jsou v lužické kultuře poměrně vzácné, podobně jako jehlice s dvojkonickou hlavicí. Většina ostatních nálezů patří do středního stupně lužické kultury a jedná se hlavně o nezdobená osudí s nižším hrdlem a ostře hraněným tělem.
   Lze tedy shrnout, že na pohřebišti v Holohlavech byly dosud odkryty hroby se staršího stupně lužické kultury, nejvíce nálezů pochází ze starší a mladší fáze středního stupně. Pohřebiště má tedy větší časový rozsah a lze doufat,že není zcela vyčerpáno.
   Keramika lužické kultury je dvojí - rituální, pohřební a praktická, sídlištní. Pohřební keramika bývá méně kvalitně vypálena než sídlištní



str. 12

a má tvar amfory se dvěma uchy nebo okřínu, jehož předloha se někdy hledá v dřevěných nádobách. V sídlištní keramice se setkáváme s koflíky, miskami, zásobnicemi.
   Univerzálním nástrojem a zbraní byla sekera se středovými laloky. Skutečná zbraň se objevuje v lužické kultuře jen výjimečně. Zcela ve východočeské skupině postrádáme meče. Více se setkáváme s hroty šípů majícími tulejku k nasazení - v Holohlavech byl nalezen celý svazek takových šípů, potřebných snad k lovu.
   Hustota osídlení lidu popelnicových polí v mladší době bronzové byla ve východních Čechách pozoruhodná a nelišila se příliš od množství obyvatel ve středověku. Osady, stejně jako Holohlavy, se soustřeďovaly na březích říčních toků a blízké Labe bylo přirozenou cestou pro čilý obchodní ruch. Jen řeka a cesty mohly lidem umožnit i styk s cizinou a cizince přivést na Hradecko. Už v mladší době kamenné byly cesty v okolí Holohlav proraženy hustými lesy a přes bažiny zpevněny hatěmi. Přes řeky a potoky bylo hledáno vhodné místo pro brod. Prostřednictvím cest byl umožněn styk mezi osadami, s cizinou, ale byl na nich už v této době provozováni primitivní obchod /zřejmě hlavně výměna kožešin, vlněných látek, obilí kamenných nástrojů, hornin k jejich výrobě.../.

D/ DOBA ŽELEZNÁ

   V době železné se jedná o mladší fázi slezskoplatěnické kultury, kterou v hradeckých podmínkách vymezujeme léty 700-600 pni. Objevuje se nový kov - železo a z něho vytvořené železné nástroje, nože a šperky. Běžným a základním nástrojem se stává železný nůž s jednoduchým trnem k nasazení rukojeti. Také sekery mají již současný tvar seker se středovým otvorem.
   Druhá polovina šestého století pnl. je začátkem poslední, závěrečné etapy vývoje lidu popelnicových polí, kterou všeobecně označujeme jako pozdní dobu halštatskou. Žárové hroby v té době procházejí zásadní proměnou. Jsou zcela jednoduché, sestávají z popelnice přikrytou miskou, časté jsou prosté jámové pohřby se spálenými kůstkami uloženými v malé jamce. Zřídka byl přidán kovový předmět, nožík či jehlice.
   V této době dochází k výkyvům klimatu, počasí se zhoršuje, stává
str. 13

se chladnějším a vlhčím.
   Lid popelnicových polí znamenal poslední pravěkou kulturu střední Evropy. Od 5. století pnl. se do povědomí antického světa dostává sice pro ně barbarská, ale na několik dalších století významná složka obyvatel Evropy - Keltové. Území Keltů je možno ohraničit Alpami na jižní straně, dále pak jižním Německem, východní Francií Bavorskem a jižními Čechami.
   Na obsazeném území Keltové vytvořili svéráznou kulturu nejen z vlastních zdrojů, ale také z kontaktů se středomořským světem Řeků, Etrusků a později i Římanů. G.I. Caesar charakterizoval Kelty jako lid vrtkavý, ale toužící po novotách, který umí vše rychle napodobovat.
   Ve východních Čechách zachycujeme keltská pohřebiště na rozhraní 4.-3. století pnl., vždy ale v místech sídlišť původních obyvatel, na úrodných půdách. Postupně docházelo k míšení obyvatel a vytvářela se tak laténská kultura.
   Základem obživy Keltů bylo zemědělství a chov dobytka na velmi vysoké úrovni. Jejich pluh byl opatřen železnou radličkou, jejíž tvar se udržel až do středověku. Součástí pluhu bylo i železné krojidlo. To vše umožnilo i rozšíření osevní plochy. Živočišná výroba je doložena chovem hovězího dobytka, vepřů /posvátné zvíře starých Keltů/, ovcí a koz. Keltové věnovali velkou pozornost i zpracování železné rudy, kterou získávali většinou jen povrchovým sběrem. Zpracovávala se v hutních pecích ve speciálních dílnách a získané železo v kovárnách. Vykované výrobky byly velmi dokonalé /kosy, kleště, kladiva, ovčácké nůžky, meče, nože, kopí../. Velká pozornost byla věnována i šperkům - bronzovým i železným. Typickým šperkem kromě spony byl pro Kelty nákrčník. Šperky byly zdobené emailem, smaltem a jantarem. Už od mladší doby halštatské byly oblíbené náhrdelníky ze skelné masy s barevnými očky - a právě takový byl nalezen v Holohlavech.
   K výrobě dokonalé lahvovité keramiky byl užíván rychle rotující hrnčířský kruh.
   Keltové své mrtvé pohřbívali kostrově, nebožtík byl uložen na zádech se svými zbraněmi a šperky.
   Význam zásahu keltské společnosti pro Hradecko byl bezesporu veliký. Znamenal konec pravěkého způsobu života, styky s antickým



str. 14

světem přinesly kulturní i hmotné statky, objevují se mince.
   Podle jednoho z keltských kmenů dostávají Čechy dokonce i jméno - Boiohaemmum, Bohemia. Rozvoj keltské společnosti byl na konci prvního století pnl. násilně zastaven. V posledních desetiletích před zlomem letopočtu dochází k invazi germánských kmenů, které postupně vytlačují Kelty na Moravu. Ústup Keltů z východních Čech byl patrně pokojný.

E/ DOBA ŘÍMSKÁ A OBDOBÍ STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

   První čtyři století po změně letopočtu v archeologické terminilogii označované jako doba římská, jsou obdobím obsazení naší krajiny germánskými kmeny. Původ těchto kmenů se hledá v severní Evropě a severním Německu. Jejich vývoj byl silně ovlivněn keltskou civilizací.
   Příchod prvních germánských skupin do Čech lze sledovat v posledních desetiletích před změnou letopočtu. V archeologických nálezech můžeme pozorovat smíšený horizont laténskořímský s nálezy obou etnik. Objekty s nálezy podobného typu zaznamenáváme i v Holohlavech.
   Neklidné období v pátém a šestém století je důsledkem pohybu kmenů vyvolaných nejen nájezdy hunských nomádů od východu, ale rovněž rozpadem říše římské a další expanzí germánských kmenů. Hustota osídlení tohoto kraje se silně zmenšila a neosídlené plochy rychle zarůstaly lesem.
   Doba stěhování národů je zároveň nástupem slovanských kmenů, které do našich zemí vstupují v 6. a hlavně 7. století. Tento dějinný úsek je pro východní Čechy dosud nejméně probádanou kapitolou, která si vyžádá další pozornost badatelů. L. Domečka se domnívá, že na Hradecko mohli Slované přijít cestou přes Kladsko k Hradci Králové. Právě tudy vnikl na Hradecko kmen Charvátů a rozšířil se odtud na Chrudimsko, Jičínsko a na Boleslavsko.
   Z této doby se zachovaly na Hradecku jen chudé hroby bez popelnic a milodarů. Teprve když se začalo šířit na sklonku 9. století v Čechách křesťanství, mrtví nesměli být spalováni a do hrobů byly vkládány i nádoby, šperky, korálky.
   V roce 1986 a 1987 byla při záchranném výzkumu v areálu staveniště
str. 15

VČKL v Černožicích nalezena slovanská chata. Byla tvořená mělkou obdélnou jámou se zaoblenými rohy a plochým dnem v hloubce maximálně 30 až 34 cm, o rozměrech 420x180 cm, orientovaná SZ-JV, na severozápadní straně s dočervena vypálenou mazanicovou ploškou o rozměrech 50x50 cm. Nosnou konstrukci tvořily dva kůly. Z výplně byly vyzvednuty střepy, zlomky mazanice, kameny a zlomky železných předmětů.
   Charváti snad utvořili dvě knížectví se středem v Hradci a Chrudimi. O tomto kmeni toho mnoho nevíme. Ale již roku 981 byli Charváti ovládnuti Slavníkovci, kteří sídlili v Libici nad Cidlinou. Vyvražděním tohoto rodu 28.9.995 se dostalo Hradecko pod správu pražských knížat.
   Za celé 11. století není o okolí Holohlav žádných zpráv. Významnou událostí může být založení Jaroměře Jaromírem, synem Boleslava II. Po celém toku Labe totiž zvýšená místa na soutocích řek byla opevněna hradišti, nížinné labské ostrovy a zátočiny byly takřka předurčeny k osazení nevelkými tvrzemi. V průběhu historie většinou ztratily původní význam, některé z nich však proslavil šlechtický rod, který zde žil a významně zasahoval do dějin země.



str. 16

3. HOLOHLAVY ZA OTMARŮ Z HOLOHLAV

A/ VZNIK NÁZVU OBCE

   Původ jména Holohlavy je, jak název napovídá, slovanský. Při jeho vysvětlení se opíráme o všeobecnou slovanskou historii a archeologické nálezy.
   Původ jména je tedy jasný. Jde o posměšné jméno lidí s holými hlavami, lidí plešatých.
   Existují ale i další výklady jména - tak např. podle Palackého znamená slovo "hlava":
   1. vraždu, zabití člověka
   2. mrtvé tělo zavražděného
   3. soudní při a jednání o vraždě
   4. pokutu, která byla za vraždu vyplacena pozůstalým
   Z uvedeného vyplývá, že název obce mohl vzniknout také po násilném vyvraždění všeho obyvatelstva vesnice.
   Daleko schůdnější a přijatelnější se pro nás ale jeví vysvětlení první.

B/ ZEMĚDĚLSKÁ STŘEDOVĚKÁ VESNICE

   S ohledem na nízkou úroveň středověkého zemědělství, na velikou závislost zemědělce na úrodnosti půdy a v neposlední řadě i na povětrnostních podmínkách, si nesmíme představovat středověkou vesnici tak, jak jsme zvyklí se na ni dívat dnes. Domestikace byla záležitostí neolitu / ve středověku byl chován kůň, kráva, ovce, koza, pes, slepice, husa, kachna.../, ale nebyly známy mechanizační prostředky /pluh/, které by umožňovaly racionálně využít půdu. Přemyslovská otka hrála důležitou úlohu ještě dlouhou dobu.
   V rámci fyzických možností obdělávat půdu /ty byly určeny počtem členů rodiny, jejich majetností a druhem ornice/ se rozloha osídlení středověké vesnice rozšiřovala nebo zmenšovala. Často se stávalo, že v důsledku válečných událostí, nemocí, nepřátelství mezi rody, nebo neúrody tyto vesnice zanikaly.
str. 17

   Holohlavy byly bezpochyby původním střediskem oblasti. Dokazuje to jejich dosud dominantní postavení na křižovatce zemské stezky, vedoucí do Slezska z Hradce Králové, s cestami na východ k 0počnu a na západ k Žiželevsi. Oprávněně předpokládáme, že Holohlavy jako středověká vesnice vznikly v blízkém okolí tvrze.
   V tvrzi sídlil i kovář /jedno z mála specializovaných řemesel na venkově v raném středověku/, který býval současně i zbrojířem. Dalším rozšířeným řemeslem bylo hrnčířství.
   Vybavení kuchyně i připravovaná jídla byla velmi jednoduchá. Představitelem tehdejšího nádobí na vesnici byla třínožka, hrnec se třemi opěrami pro vaření na přímém ohni. Dále to byl keramický hrnec na mléko a vaření polévek. Tekuté potraviny byly skladovány v domácky vyráběných a snáze dostupných dřevěných nádobách. Lze předpokládat, že řada z nich byla vyráběna z březové kůry, která byla oblíbená pro snadnou dostupnost, odolnost a nepropustnost.
   Důležitým vybavením každého středověkého obydlí byla i sekera, palice, srp a nůžky na stříhání ovcí. Jakýkoliv kovový nástroj představoval pro tehdejšího člověka nenahraditelnou hmotnou hodnotu. Tehdejší podmínky obživy neumožňovaly jeho častý nákup, a proto byly krádeže velmi krutě trestány. V případě ztráty, odcizení předmětu se totiž jednalo o ohrožení životní existence celého rodového společenství.
   Z uvedených důvodů jsou archeologické nálezy na místech středověkých vesnic zpravidla dílčí a nedávají úplný obraz o životě člověka v jednom sídlišti. Teprve shrnutí nálezů z širší oblasti a jejich vysvětlení dává určitou představu o životě lidí tehdejší doby.

C/ OTMAROVÉ Z HOLOHLAV

   Již jednou bylo řečeno, že nížinné labské ostrovy a zátočiny byly předurčeny k osazení nevelkými tvrzemi. V průběhu historie většinou ztratily původní význam, některé z nich však proslavil šlechtický rod. Tak tomu bylo i svého času v Holohlavech, neboť z této tvrze vzešel rod OTMARŮ Z HOLOHLAV.
   Otmarové z Holohlav jsou starým českým vladyckým rodem, který pocházel z východních Čech. V erbu měli na zlatém štítě černého



str. 18

krkavce /havrana/ se zlatým prstenem v zobáku /viz. obrazová příloha/. Stejného rodu a erbu byli i Sendražští ze Sendražic.
   Holohlavy se poprvé připomínají v roce 1318, kdy zde měli majetek bratři Jan a Miroslav z Holohlav a Půta z Pardubic. Později je zde připomínán Olkmar /=Otmar/ z Holohlav, který byl majitelem části Holohlav a statku Žiželice. Křestní jméno v mírně pozměněné podobě /Otmar/ se pak stalo součástí rodového jména. Olkmar umírá v roce 1365 a zanechává 4 syny. Z nich Jan se zde připomíná v letech 1360-1380 a Beneš v letech 1365-1395 /poté odešel do Černožic/. Zmíněni jsou i další dva synové - Matěj řečený Hrachovec /1380-1407/ a M. Hrabiše /zemřel roku 1380/, kteří roku 1380 bohatě obdarovali dědinami a platy /1/2 lánu v Holohlavech, 104 kop snopů ze 2 dvorů,70 kop snopů žita, pšenice a ječmene, louku se stodolou, 6 jiter lesa..../ holohlavský kostel. Beneš se poté přestěhoval na tvrz Černožice, kde sídlil také jeho syn Matějek z Černožic jinak z Holohlav. K roku 1378 se připomíná i Petr z Holohlav, který byl správcem cisterciáckého kláštera v Očelicích u Dobrušky.
   V této době, kdy se na Holohlavech nacházelo více stálých podílníků najednou, je pravděpodobný také vznik mladší tvrze.
   V Holohlavech totiž stávaly dvě tvrze. První, starší a označovaná na základě uvedených písemných pramenů v literatuře dosud za jedinou, se nalézala v prostoru zahrady náležející k budově čp. 1 holohlavského děkanství, patrně však zasahovala až do míst nynějšího hospodářského dvora, který se nachází pro tento účel na výhodné ostrožně. Tato tvrz vnikla nejspíše v první polovině 14. století. V prostoru skládky mezi výše zmíněným hospodářským dvorem a nedalekou železniční tratí, se dosud zachovaly zbytky /především klenuté, většinou zavalené sklepy/ druhé, mladší, holoh. tvrze, která byla podstatně menší a chráněná podle četných náznaků vodou. Jádro vsi tehdy tvořilo 9 gruntovních statků, z nichž některé se pamatují dodnes.
   Z výše uvedených bratrů měl Jan syna Olkmara, který měl v letech 1395-1415 v Holohlavech právo podací a podle všeho držel i starší tvrz s jejím dílem vsi. V roce 1409 založil Olkmar v Holohlavech kaplanství věnem 7 kop ze Žiželevsi. Těmito dvěma vladyky počíná přímá posloupnost rodu Ctmarů z Holohlav.
str. 19

   Olkmarův syn Jan se hlásil k učení Jana Husa, a proto se německý rychtář v Jaroměři Jan Prušemicer zmocnil násilím vsi a tvrze a dosadil sem katolického kněze. Husité proto v roce 1425 tvrz oblehli a dobyli nazpět. Při této příležitosti je tvrz, na níž byl během obléhání vržen z praku katolický kněz Jan Sova, zmíněna poprvé. Poté se tvrz opět vrátila do vlastnictví Jana z Holohlav, který zemřel v roce 1438. Poslední zpráva o tvrzi je právě z tohoto roku, kdy po Janově smrti připadla jeho odúmrť králi Albrechtovi. Jan totiž zanechal sirotky Otmara, Mikuláše, Hedviku a Dorotu, jejichž poručníkem se stal Václav Tluksa z Dohalic. Na majetek jakožto odúmrť vztahovala své nároky královská komora a po smrti Václava Tluksy museli Otmar a Mikuláš, dva ze sirotků, vynaložit velké úsilí a mnoho prostředků na udržení svého dílu Holohlav. Mikuláš vlastnil v druhé polovině 15. století kromě Holohlav i hrad Krucemburk, Žumberk u Chrudimi /k němu patřilo ještě stejnojmenné městečko a 16 menších vsí/ a dům v Chrudimi.
   Potomci Otmara a Mikuláše prodali do roku 1495 Holohlavy s tvrzí Haškovi Střížkovi z Lužan, čímž se ves dostala pod Smiřice a sídlo zpustlo a postupně zaniklo. Prodej souvisel patrně s přesídlením rodu na Jeřice u Hořic, podle nichž se koncem 15. století /1499/ již píše Prokop z Holohlav a Jeřic, poslední majitel či blízký příbuzný /nejstarší syn/ posledního majitele samostatné holohlavské tvrze.
   Jak již bylo uvedeno, část Holohlav tvořila od úmrtí Olkmara v roce 1365 samostatný díl, na němž zřejmě vznikla vlastní nově založená tvrz. Již někdy v průběhu 15. století se však tato část Holohlav dostala pod Smiřice a zdejší tvrz tak už velmi záhy zanikla. Současný stav bádání však nemůže vyloučit ani domněnku, podle níž mladší tvrz vznikla jako náhrada za starou, zničenou roku 1425, tj. na témže díle Holohlav a náležela tedy do držení v posloupnosti po Janu z Holohlav, zatímco na druhém díle, který připadl pod Smiřice dříve, vlastní tvrz vůbec nevznikla. Jestliže husité dobývali v roce 1425 tvrz zpět pro jednoho ze "svých" vladyků /Jana z Holohlav/, nepojali by snad úmysl zničit ji tak dalece, aby tomuto vladykovi již byla k nepotřebě a on si musel pořizovat novou, značně skromnější.
   V první polovině následujícího století se Otmarové Z Holohlav



str. 20

rozdělili do několika větví.
   Otmarovi a Petrovi potomci velmi brzy zmizeli ž řad nižší české šlechty, ale Janovi následovníci se udrželi až do první poloviny 1?. století. Vlastnili drobné statky ve východních Čechách, např. Skalici, která však pro dluhy musela být prodána. Jiří byl úředníkem v Hrádku. V roce 1558 měl spor s Karlem Karlíkem z Nežetic, kterého nejprve zfackoval, pak po něm dokonce vystřelil, ale naštěstí nezasáhl. A tak "ani na tom nemaje dosti, vytrhl kord a na Karlíkovi šaty proťal...". V okolí ho nelichotivě nazývali "Neřád" .
   Jan žil okolo roku 1589 v Pardubicích a Prokop zemřel v roce 1601 v Újezdě.
   Jednu z posledních stop nacházíme na náhrobním kameni v Jeřicích u kostela:
   "Léta 1587 v outery po svatých Šimona a Judy umrzel urozeny Mikuláš Otmar z Holohlaw v tut pochován je. Pán rač milostiv duši jeho být:"
   Postupně však majetek rodu ubýval a s ním později zmizel i celý rod Otmarů z Holohlav neznámým způsobem v politických a náboženských bouřích.
   Příbuzenskými svazky byli Otmarové spojeni s Dohalskými z Dohalic, Záruby z Hustířan, ze Zahrádky.
   Na závěr této kapitoly je nutné dodat, že jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů následujícího období - rod Smiřických - odvozuje svůj původ právě od rodu Otmarů z Holohlav. Za praotce Smiřických je totiž pokládán Václav /kolem 1415/, o kterém nemáme mnoho zpráv. Víme ale bezpečně, že je pochován v Holohlavech a v roce 1415 zpečetil stížné listy šlechticů Čáslavského kraje do Kostnice.
str. 21

4. HOLOHLAVY V OBDOBÍ VRCHOLNÉHO FEUDALISMU

A/ HUSITSKÉ REVOLUČNÍ HNUTÍ

   Rozvitý feudalismus, vláda Lucemburků a období husitského hnutí se pochopitelně promítlo i do života tak vzdálené a malé obce, jako byly Holohlavy a sousední Smiřice. V té době už Smiřice náležely rodu Smiřických ze Smiřic, rodu do té doby méně známému a snad teprve za Karlova tažení do Itálie povýšenému do stavu panského.
   Jak už jsem uvedla, předkem Smiřických byl Václav, který zpečetil protestní list českých pánů, poslaný roku 1415 do Kostnice. V období husitství patřilo Hradecko po Táborsku k nejvýznamnějším centrům hnutí.
   Zásluhou kněze Ambrože, který odevzdal vedení do rukou drobné šlechty a později i opozičního měšťanstva bylo, že zabránil tomu, aby se na Hradecku, projevily výrazně tužby chudiny po vyvrácení tehdejšího řádu, a že hned od počátku bylo revoluční hnutí na Hradecku mnohem konsolidovanější, než tomu bylo na Táborsku. Přitom ale Ambrož nevyřadil chudinu ze spolurozhodování. Tato jednota chudiny, opozičního měšťanstva a drobné šlechty na Hradecku dodávala revolučnímu hnutí neobyčejnou sílu, a to asi bylo také jednou z vážných příčin, proč Jan Žižka zvolil Hradec za středisko svých politických a vojenských akcí v posledních dvou letech jeho života.
   Hospodářské a politické poměry na vsích byly obdobné jako ve městech. Zemědělská půda náležela vesměs feudálům. Již ve 13. století se začalo měnit naturální hospodářství v peněžní. Vrchnost proměňovala naturální dávky poddaných v platy, které činily asi 10 % hrubého výtěžku hospodářství. Daleko tíživější než platy vrchnostenské byly pro poddané zemské berně a mimořádné platy předpisované sice vrchnosti, ale z velké části přesunované na poddané /vojenské náklady, vydání na stavbu cest, zájezdy panovníků do ciziny atd..../.
   I venkovské obyvatelstvo bylo diferencováno. Čeleď a bezzemci patřili do skupiny nejhůř vykořisťované. Především v nich mělo



str. 22

revoluční hnutí nadšené a oddané stoupence a městská chudina věrné spojence.
   I Smiřičtí byli přesvědčenými zastánci Husova učení. Osudy syna Václava Smiřického – Jana - připomínají dobrodružný román. V roce 1420 táhl mladý Jan na pomoc Praze proti křižákům, následujícího roku si jej mělničtí, jako představitele nejmírnějšího křídla revolučního hnutí, vyžádali za hejtmana, a krátce nato arcibiskup Konrád z Vechtv, "dosti ostaružný a ohrošilý.... pro náramnost těžkých a ukrutných válek", svěřil mu svůj život i sídelní město Roudnici. Jan pak v Praze působil jako prostředník mezi radikály v čele s Janem Želivským a umírněnými, a když se spor skončil popravou Želivského, dostává se postupně do výrazné opozice proti Žižkovi. Táboři také na něho právem pohlíželi jako na nepřítele, a když počátkem roku 1425 táhli do východních Čech, neušetřili jeho statky. S tím souvisí i jiná událost.
   Také syn Olkmara z Holohlav, Jan, se hlásil k husitství. Ale již v roce 1423 se německý rychtář v Jaroměři Jan Prušemicer násilím zmocnil vsi a tvrze Holohlav a do vsi dosadil katolického kněze Jana Sovu. Na počátku roku 1425, v době tažení husitů na německou Jaroměř, byly Holohlavý oblehnuty, dobyty zpět a katolický kněz Sova zajat. A protože nechtěl odstoupit od svého katolického přesvědčení, byl vložen do praku a vystřelen proti kostelní zdi /.."kněze Sovu prakem do povětří vrhli..."/. Do Holohlav se opět vrátil Jan z Holohlav, který zemřel v roce 1437. V době obléhání byl kostel z části dřevěný spálen, ale již v roce 1426 se připomíná kostel podobojí. Před vchodem do kostela se dodnes zachoval kamenný kalich /viz. obrazová příloha/, později přikrytý křížem. Podle zápisu v kronice děkanství je zřejmé, že zůstal v utrakvistické správě asi až do roku 1650, neboť v roce 1651 se zde objevuje první katolický kněz, děkan dr. Wisynteiner.

B/ OBDOBÍ LET 1437-1526

   V roce 1437 umírá Jan z Holohlav. Jeho dětem se podařilo po určitých obtížích majetek udržet.
   V tomto období byly Holohlavy a Smiřice zřejmě méně významnou obcí, neboť o nich existuje jen velmi málo písemných zpráv, a to
str. 23

ještě jen v zápisech o předávání a prodeji panství.
   Myšlenky Petra Chelčického a Jana Husa byly rychle zapomínány. Jejich pokračovatelem byla ale Jednota bratrská v ne příliš vzdáleném Kunvaldu, odkud se šířilo její učení i na smiřické panství.
   Tato doba byla velmi rušná, poměry neurovnané a vláda zemského správce, později krále se dala uplatnit jen tam, kam dosáhl jeho meč. 0 tom se přesvědčily Holohlavy, Smiřice i blízká Jaroměř. 5.6.1450 totiž učinil Jan Kolda ze Žampachu, neprávem držící Náchod a okolí, výpad do okolí Jaroměře, při kterém takřka zničil část Holohlav a Smiřic. Již tak dost zpustošená a nedostatkem lidí zbídačená krajina dostala další materiální ránu. Smiřice i Holohlavy se staly natolik bezvýznamnými, že přecházely z rukou do rukou, neboť nepřinášely takřka žádný zisk.
   V roce 1495 prodávají Otmarové z Holohlav tvrz a ves Haškovi Střížkovi z Lužan, čímž se Holohlavy stávají součástí Smiřic. Po připojení k Smiřicům tvrz ztratila jako panské sídlo význam a začala pustnout. V roce 1496 se vzpomíná už jen dvůr.
   V roce 1498 koupil panství Smiřice za 6 000 kop gr. českých Mikuláš ml. TrČka z Lípy, pán na Opočně. I Trčkové vyšli z malé vsi Lípy pod Chlomkem u Holohlav. Mikuláš kolem roku 1500 zcelil východočeská panství a patřil k nejbohatším lidem v království, z rytířů byl na prvním místě. Jako pravý feudál své doby zlovolně škodil městům, znevolňoval poddané a tvrdý byl i v životě rodinném.. Svou nevěrnou manželku Kateřinu ze Šellenberka a z Kosti dal na Velíši zazdít a hladem umořit, jejího milence nechal stít a bábu, která je "svozovala", za živa zahrabat.
   Zemřel bezdětný v roce 1516, vláda přešla na další trčkovskou větev.



str. 24

5. HOLOHLAVY V DOBĚ VLÁDY HABSBURKŮ

A/ TRČKOVÉ Z LÍPY

   Počátky vlády Habsburků jsou na panství Smiřice spojeny se jménem Mikuláše Trčky z Lípy /1533-1540/, ale především se jménem jeho svna - Viléma Trčky z Lípy /1540-1569/.
   Byl prvním z rodu Trčků, který byl povýšen do panského stavu. Jedním z důvodů byl i sňatek s Barborou z Bieberštejna, vnučkou Karla z Můnsterberka, který byl vnukem krále Jiřího z Poděbrad. Toto příbuzenství bylo záležitostí společensky a mocensky nesmírně důležitou.
   Ubohost panství, jeho vyčerpanost a bída lidu přiměly Viléma Trčku z Lípy k činům vysoce pokrokovým a humánním. Za něho rozkvetlo hospodářství - důmyslným systémem propojil rybníky Opočenska a Smiřicka, v Opočně postavil zámek s kaplí a v Holohlavech školu a špitál pro osm starých a chorých lidí z panství. Možná, že na jeho rozhodnutí mělo vliv i to, že po celý svůj krátký život byl chorý.
   Po jeho smrti připadly Smiřice a Holohlavy načas Žerotínům, Valdštejnům a Zilvárům z Pilníkova. Ale už v roce 1590 přešla vláda na Viléma a Krištofa Jaroslava - syny Jaroslava Trčky.
   Bělohorskou bitvu a dění bezprostředně následující prodělaly Smiřice a Holohlavy v područí Jana Rudolfa Trčky z Lípy.

3/ SELSKÉ BOUŘE V ROCE 1628

   Jan Rudolf Trčka z Lípy byl člověk nesmírně bohatý a milující životní radosti. Kromě toho měl i velikou politickou moc, neboť byl hejtmanem hradeckého kraje. Přesto, že využíval svého bohatství a vlivu k usnadnění života poddaných, nebyl u lidí oblíben. Příčinou byla jeho manželka - Magdaléna z Lobkovic. Pro svou necitelnost byla poddanými nenáviděna a nazývána "tlustou Mandou". Lid sužovala vymáháním velikých dávek a robotnich povinností.
   Rostoucí útlak popudil sedláky roku 1628 ke vzpouře. V roce 1627 - tedy bezprostředně před velkou vzpourou - bylo v Obnoveném zřízení zemském stanoveno, že jediným náboženstvím v Čechách je
str. 25

katolictví. Toto nařízení vedlo k útěku poddaných pro náboženský útisk a robotníkům, kteří zbyli, byly v důsledku toho neúměrně zvyšovány povinnosti a omezována osobní svoboda. Půda, na které poddaný pracoval pro něho ztrácela cenu. Časté proto bylo zbíhání z roboty.
   Toto povstání propuklo spontánně teprve tehdy, když reformační komise z Hradce Králové přikázala 2.2.1628 trčkovským poddaným, aby přijali katolictví nebo se vystěhovali ze země. Avšak sedláci z Opočenska, Novoměstska a Smiřicka výzvu komise odmítli. Při druhé návštěvě komise na Opočně, které bylo Trčkovým sídlem, došlo ke srážce vojáků se sedláky před branami zámku. Přitom bylo několik sedláků těžce zraněno a na 40 jich bylo zajato. Po této krvavé řeži se sešli rychtáři trčkovských obcí a ujednali plán sjednocení sedláků a tažení proti pánům. Na masopustní úterý se sešlo nedaleko Kunštátu na 4 000 sedláků, kteří se rozdělili do tří praporů. Jeden proud táhl k Opočnu, dobyl město a vydal se směrem k Novému Městu. Při útoku na zdejší zámek 2.-7.3. byl zajat regent trčkovských panství Kustoš, Při dobytí zámku došlo ve sklepích k výbuchu střelného prachu, při němž zahynulo na 150 sedláků. Poté se vzbouřencům podařilo dobýt ještě Náchod, ale 14.3. přitáhl k Novému Městu Don Martin Huerta a vzpouru krvavě zlikvidoval.
   Nevolníci v té době pronikli až na smiřický zámek, který byl tehdy druhým správním centrem Trčkova majetku. Povstalcům se ale nepodařilo překročit vodní příkopy a zmocnit se správcových úředníků.
   Mnoho sedláků bylo ve vzpouře zabito, další odvedeno do vězení. Tresty byly kruté - sedláci byli mučeni, vplétáni do kola a těm, kteří byli dopadeni se zbraní v ruce, byly uřezány uši a nosy /proto je ve zdejším kraji tolik příjmení Bezouška, Beznoska/ a na zádech jim byl vypalován cejch. Po potlačení vzpoury byli poddaní donuceni složit přísahu, že se více nebudou srocovat a bouřit.
   Pan Jan Rudolf Trčka zemřel na podzim roku 1634, svého syna - Adama Erdmana, který byl zavražděn spolu s Valdštejnem v únoru 1634 v Chebu, přežil tedy jen o málo. Jan Rudolf Trčka byl posledním příslušníkem svého slavného rodu.
   Současně zanikl i rod Smiřických. Z jeho posledních dvou



str. 26

mužských potomků se Albrecht Jan aktivně účastnil proticísařského povstání 1618 a v některých kruzích se dokonce uvažovalo o jeho volbě českým králem. Ale i on zemřel už v listopadu 1618 v Praze a s jeho bratrem, "na rozumu nedostatečným", roku 1630 rod po meči vymírá.
   Smiřické panství bylo odhadnuto na 355 618 míšeňských kop. Císař Smiřicko daroval 12.4.1636 hraběti Matyáši Gallasovi za zásluhy o císařský rod. V roce 1645 bylo okolí Smiřic těžce popleněno Švédy, kteří se usadili v Semonicích, Wittenberg měl svůj stan ve Smiřicích.

C/ PODDANSKÁ A NÁBOŽENSKÁ OTÁZKA V 17. STOLETÍ NA SMIŘICKU

   V polovině 17. století tvořilo smiřické panství 53 vsí, obcí a osad. K dispozici máme prvořadý pramen - berní rulu z roku 1654, která uvádí poddanské usedlosti ve vsích s rozlohou polí a počtem dobytka. Rozloha polí je v urbáři uváděna v prutech a v lánech /1 lán=12 prutů/.
   Zajímavé je pro nás srovnání tehdejších pozemkových mír:
   1 lán=60 strychů=12 kop záhonů=12 prutů
   1 prut=1 kopa záhonů=5 strychů=60 záhonů
   1 strych=12 záhonů
   V polovině 17. století měly Holohlavy 31 usedlostí. Vesnice se ale lišily nejen počtem domů, ale i velikostí rustikálních pozemků, která také určovala majetkové a třídní složení vesnice v této době. Z výsledných součtů údajů berní ruly zjišťujeme, že mezi poddanými usedlíky na celém panství Smiřice bylo 203 bezzemků, 225 chalupníků s výměrou od 1 do 15 strychů, vedle nich pak 480 sedláků /tj, 51,3%/, jež však můžeme dále dělit na 186 rolníků s výměrou 16-45 strychů, 251 sedláků na zhruba lánových gruntech /od 3/4 do 1 1/2 lánu/ a 33 statkářů na velkých usedlostech přes 1 1/2 lánu. Rula přiznává 1749 kusů potahů /koní nebo volů/, 2603 dojných krav, 2822 jalovic, 2473 ovcí a 1633 prasat. Průměrný stav dobytka na jeden statek byl 2 tažní koně, 3 krávy, 3-4 jalovice, 3 ovce a 2 prasata.
   Z roku 1651 se dochoval též soupis obyvatelstva. Zachycuje postupně všechno obyvatelstvo:nejprve úředníky a služebníky, a pak
str. 27

jednotlivé obce a osady, z nichž každá začíná obecním představenstvem a končí posledním podruhem. V každé domácnosti uvádí vždy všechny členy rodiny, služebné, pomocníky. U každé osoby je udáno vedle jména i její stáří, stavovská příslušnost, povolání a náboženství.
   Na panství žilo okolo 5 000 lidí, z toho 700 podruhů. Usedlosti v Holohlavech. obstarávali převážně otec s matkou a dvěma dětmi, sedláci mívali pacholka a děvečku, bohatí až 8 lidí čeledních, většinou mladých, často dětí. Děvečky bývaly staré od 12 do 15 let, pacholci od 17 do 25, pohůnci, skotáci a "hříbci" /pasení hříbat/ sloužili dokonce od 7 let. Vedoucí silou na jednotlivých panských dvorech byli šafáři, jimž podléhal ostatní personál. Počet ostatních zaměstnanců kolísal podle velikosti dvora - nejvíce jich bylo právě v Holohlavech - celkem 26 zaměstnanců /šafář, 4 nádvorníci, 5 pacholků, 6 pohůnků, 1 sviňák, šafářka a 8 děveček/. Holohlavský dvůr byl tedy největší v širokém okolí, čítal na 30 lánů pozemků.
   Jedinou sociální institucí na panství byl vrchnostenský špitál v Holohlavech, kde v této době žili 3 slepci s manželkami, 2 chromí a 4 staré ženy.
   Základní poddanskou povinností uváděnou v urbáři je peněžní úrok, odváděný vždy ve dvou většinou stejných splátkách ročně /úrok svatojiřský a svatohavelský/. K této základní formě poplatků přistupují další dávky a závazky: roční úrok naturální /odvádění slepic, kapounů, vajec, obilí/, "daleké fůry","sečné a vorné roboty“...
   Velikost poddanského pololetního úroku v Holohlavech byla vy~ soká - přesahovala 3 kopy míšeňských.
   Tato tíživá situace přiměla holohlavské 'sedláky, aby se aktivně zúčastnili povstání v roce 1680. Po potlačení vzpoury byl Matěj Wíznar z Holohlav pověšen pro výstrahu všem vzbouřencům na stromě uprostřed vesnice. Jiným, účastníkům povstání byly za trest uřezány uši, některým i nos. Zle bylo postiženo na 26 selských rodů z Holohlav.
   Celý soupis obyvatel je prostoupen i poznámkami, které svědčí o prostředcích, které církev užívala, aby přivedla lid do katolických kostelů. V Holohlavech, sídle děkanství, kde byla poměrně již silná katolická menšina o téměř 50 lidech, čekalo vězení pro víru na dalších 48 nekatolíků.



str. 28

   O přesvědčování a převýchovu lidí v duchu katolické církve pečují v této době především příslušníci hradecké jezuitské koleje. Daleko menší zájem o vykonávání svých povinností mají místní knězi na panství, kterým jde zřejmě daleko více o pravidelný příjem desátků a dalších důchodů než o pečlivé provádění duchovní péče v přidělených obcích. Při děkanském kostele v Holohlavech a třech dalších farních kostelích byli tehdy ustanoveni pouze 2 kněží. Jeden z nich - holohlavský děkan Wisyntainer - se však dával zastupovat cizincem, Polákem Abrahamem Kazimírem, jehož řeči obyvatelé téměř nerozuměli. Nepřekvapí tedy, že ještě 30 let po Bílé hoře je na panství méně než desetina katolíků /400 osob/ a z toho ještě stovka přímo na zámku a ve Smiřicích.
   I na Smiřicku byly prováděny prohlídky a shledávány kacířské knihy. V roce 1717 za přítomnosti misionáře jezuity Matouše Štěpnického bylo na zámeckém nádvoří spáleno mnoho knih. Další hranice vzplála po šesti letech, večer před Janem Křtitelem, přičemž školní mládež zpívala tuto píseň:
   "Pálíme zde Husa Jana,
   by nebyla naše duše žhána.
   I také Martina Lutra,
   že proklel víru ve sv. Petra."
   Přes veškerý nátlak a nebezpečí byly na smiřické panství přiváženy kacířské knihy tzv. "špalíčky" ze Žitavy a nedalekého Pruska. Holohlavy a Smiřice byly navštěvovány evangelickými emisary, kteří v případě přistižení byli trestání bičováním a smrtí.
   Vrcholem pronásledování nekatolíků byla bezesporu vláda Karla VI., otce osvícené panovnice Marie Terezie.
str. 29

6.HOLOHLAVY V 18. STOLETÍ

A/ VLASTNÍCI SMIŘICKÉHO PANSTVÍ

   Poručnická vláda Václava Vojtěcha ze Šternberka /konec 17. století/ znamenitě okrajovala stará poddanská práva: hrabě poručil, aby poddaní prodávali určité množství obilí do panských sýpek a pivovaru za pevně stanovenou cenu, samozřejmě nižší, než byla cena tržní. Ztrátou majetku postihoval osoby, jež "z rozpustilosti neb svévolně" z panství zběhly a podobně ženy, "jež by se zmrhaly...".
   Jeho dosud neplnoletá dcera Marie Terezie ze Šternberka byla klasickým příkladem fanaticky nábožensky založené feudální paní. Z jejích záznamů a deníků, které jsou v držení pamětní síně ve Smiřicích, se dovídáme, že nebyla krutá vůči poddaným, neodpouštěla však žádné dávky, neudělovala milosti a privilegia. Veškerou svoji snahu upřela na službu církvi. V těchto tendencích byla podporována jak prvním manželem /od 1715 do 1747/, tak i druhým, Danielem z Gastheimu.
   Po smrti Marie Terezie v roce 1761 se stal majitelem panství její syn Jan Václav z Paaru, později povýšený do stavu říšských knížat.
   Ten prodal panství v roce 1770 císařské komoře s ohledem na záměr císaře Josefa II. vybudovat pevnost v Plese - dnešním Josefově. Obyvatelům města Smiřice a jeho okolí z toho vyplynuly nové povinnosti /roku 1774 je týdně posíláno 16 osob s lopatami a motykami do Plesu/, ale i nemalý prospěch hospodářský, což se projevilo na růstu Smiřic i Holohlav.

B/ VYVRCHOLENÍ PODDANSKÉHO ÚTLAKU

   Za vlády Marie Terezie ze Šternberka začal být postupující robotní tlak vrchnosti na poddané nesnesitelný. Několik sedláků ze Smiřic a jejich okolí se dokonce v roce 1717 vypravilo do Vídně se stížností, ale neuspělo.
   Toto hmotné trápení lidí se projevilo v jejich duchovní sféře obecným odporem proti katolictví. Smiřicko spolu s Opočenskem



str. 30

náleží k nejzatvrzelejší oblasti východních Čech vůbec. Postupně tu poznáváme působení zahraničních emisarů, roznášejících zakázané knížky, pak zbíhání poddaných z panství do ciziny a posléze i přípravu rebélie v roce 1732. Bez přehánění můžeme říci, že Český sedlák této doby je v celé Evropě nejvzdělanější. Běžně mívá Bibli nebo aspoň "Zákoník", v Žítavě tištěné zpěvníky, modlitby a kázání. Resumé poměrů podává list opočenského hraběte Colloreda pražskému arcibiskupovi, kde se uvádí: holohlavský děkan Klusák zachází se svými ovečkami tyransky, vyžaduje velké štoly, ignorace kněží jde tak daleko, že když jim sedláci, kteří tu písmo svaté velmi dobře znají, ocitují text, kněží jim nejsou schopni podat náležitý výklad.
   Začátkem. 30. let se zvyšuje počet zběhlých z panství do ciziny. Jak se smiřičtí poddaní připojili v září 1732 k opočenským požadujícím svobodu víry, zatím nevíme. Jen jako z dáli slyšíme v té době o nebezpečném emisaru Doubravovi, "tváře tlusté zabejčilé", kterému "v té roztržitosti vzali kabát na Smiřicku, chytili ho za rukáv, on kabát svlékl a utekl...". Víme také, že v soupisu rebelantů byla řada lidí ze Smiřicka.
   Konečně až žánrově pěkný obrázek doby i lidí podává výslech Doroty Elišákové z Holohlav, manželky bažantníka, konaný holohlavským děkanem Řečickým a páterem Firmem 19.6.1734. Jiskří černým humorem. Dorotě bylo 37 let, její manžel Jiřík pocházel z Ledce, matka z Dolních Polánek. Z jejích tří bratří dva seděli pro opočenskou rebelii 14 dní, třetí Jan byl v té době ještě ve vězení v Hradci. Stejně i manželé sester: Anna má v Jílovicích Václava Horáka, jenž sedí v Jičíně, Kateřina provdáná také tam, má Matěje Kupku, jenž jediný – kupodivu - nesedí. A všichni, praví Dorota, byli vychováni v katolické víře. I zastávala se bratří a švagrů, "že nevinně trpějí, že tak umí Písmo Svatý vykládat, že to Duch svatý z nich musí mluvit...". Do arestu jim posílala jídlo a vzkazy, na mše nechodila, ač měla "u samý huby kostel". O Janu Nepomuckém neuctivě mluvila, "že ledajakého kněze shodí do vody, a že si ho na svatého udělají", děvečce nadávala papežnic a na její nabádání, aby šla na Tři krále ke zpovědi,"že jsou plnomocné odpustky" odpověděla, "že ona taky má odpustky od muže, když k němu lehne do postele".
str. 31

   Místo služeb božích o nedělích "česávala a mejvávala děti", řkouc děvečce: "Ano, blázne, já si dám pro mši děti zaneřádit." Různě se Dorota vykrucovala, že bratr "roztomile zpívával a děti učíval, a že to je pěkný přelhávání duchovních ", ale nakonec "subrisit sibi" - usmála se. Lepšího dokladu bezmoci církve už po opočenské rebelii nenalézáme.
   I v dalších letech ze zpráv misionářů, procházejících vsi panství a zabavujících stále nové knihy, poznáváme, že smýšlení lidí se nezměnilo. Nejodhodlanější dokonce podepisují žádost pruskému králi Bedřichovi o ochranu a za pruského vpádu 1742 odcházejí ze země. Shledáváme tak, že život poddaných na Smiřicku byl po celé údobí baroka jedním dlouhým zápasem o svobodu rozumu a lidského přesvědčení.

C/ OSOBNOST FRANTIŠKA MARTINA UHLÍŘE

   Druhá polovina 18. století je v Holohlavech spojena s osobností děkana Františka Martina Uhlíře. Tento holohlavský děkan sepsal zajímavé latinské paměti, v nichž se zmiňuje i o sobě.
   F.M. Uhlíř se narodil 9.11.1717 v Hradci Králové. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a Kladsku, kde se naučil dobře německy. Poté vstoupil na filozofickou fakultu v Praze. Absolvoval bohoslovecká studia na pražské univerzitě. Nižšího svěcení se mu dostalo 1740 v Hradci Králové, o rok později byl vysvěcen na kněze. Poté krátce působil jako kancelista v hradecké biskupské konzistoři a 18.12.1741 se stal farářem v Bezdědicích na Karlštejnsku. Do roku 1753 také zastával funkci berounského vikáře. Téhož roku byl jmenován přísedícím a místokancléřem při pražské konzistoři.
   V době, kdy byl farářem v Bezdědicích, zuřila válka o dědictví rakouské a po ní válka sedmiletá. Uhlíř viděl krutosti a rabování, kterých se vojska dopouštěla. V roce 1756 začal psát pamětní knihu fary v Bezdědicích, v níž vylíčil její dějiny.
   5.9.1763 zemřel v Holohlavech děkan František Antonín Hellfer a byl pohřben v tamním kostele před hlavním oltářem. Za jeho nástupce byl Janem Václavem knížetem Paarem, majitelem smiřického panství, vybrán F.M. Uhlíř. Tak se po 22 letech děkan vrací do své diecéze. Do svého úřadu v Holohlavech nastoupil 16.9.1763.



str. 32

   Holohlavské děkanství bylo sice bohaté, ale Uhlíř je shledal ve smutném stavu, neboť jeho předchůdce zanechal dluh 8 700 zl.
   1765 byl Uhlíř jmenován ředitelem hradecké biskupské kanceláře. Děkan tento obtížný úřad přijal nerad, protože chtěl zbývající dny svého života strávit v klidu v Holohlavech.
   1.11.1766 biskup jmenoval Uhlíře dokonce generálním vikářem. Děkan dobře věděl, že v kapitule vznikne odpor proti jeho jmenování, a proto se snažil přemluvit biskupa, aby tak důležitý úřad na jeho bedra nevkládal, ale bez výsledku. Co Uhlíř předvídal, to se vyplnilo. V důsledku intrik se po dvou letech a 4 měsících svého úřadu vzdal a biskup jeho rezignaci přijal.
   Uhlíř poté opět přesídlil do Holohlav na své děkanství. V dosavadní děkanské budově ale Uhlíř bydlet nechtěl, protože byla tak vlhká a nezdravá, že "...dle mínění jeho oba předchůdci jeho na vodnateinost zemřeli.,.". Vlhkost a hniloba pronikla do budovy hlavně v roce 1758, kdy na hřbitově bylo pochováno na 500 mrtvol a v deštivých letech 1760 a 1761. Děkan Uhlíř upravil si tudíž obydlí obou kaplanů vlastním nákladem pro sebe a pro kaplany zřídil příbytek nový.
   Ale z dlouhého pobytu v novém obydlí se děkan netěšil. V noci narození Páně 1769 neopatrností smiřického hrnčíře, který stavěl kamna v knihovně, vznikl oheň a celá budova lehla popelem. Tak se děkan opět ocitl ve staré budově.
   Kníže Paar ale poskytl Uhlířovi prostředky pro stavbu nového děkanství. Základy k nové budově byly položeny 22.4.1769 a stavba byla dokončena už po půl roce práce. Uhlíř sám na stavbu děkanství věnoval 1 600 zl. Tato rozsáhlá jednopatrová budova s balkonem v průčelí se zachovala dodnes /viz. obrazová příloha/.
   Když Uhlíř dostavěl děkanství, dal ještě téhož roku vlastním nákladem 1 200 zl. zřídit velkou zahradu při děkanství pro sebe a své nástupce. Své paměti začal děkan Uhlíř psát v roce 1776. Dokončil je v listopadu 1778 a 31.1.1779 umírá. Ve své poslední vůli odkázal 4 900 zl. na mše svaté a chudým.
   Pohřben byl v holohlavském kostele v presbytéři na evangelijní straně ve zvláštní hrobce, na níž byl položen kámen s nápisem:
   "Hic jacet Uhlirz, pastor, peccator,orate pro eo.
   Obi:an:1779. Die 31 ianvar.aetat:64.paroch An 15"
str. 33

   Tento náhrobní kámen je v Holohlavech zachován, ale kryje ho dlažba.
   Děkan F.M. Uhlíř byl mužem vzdělaným, dovedným, chytrým a energickým. V jeho názorech se obrazí vliv idejí a snah josefinismu, které ho však úplně neovládly, což je přirozené.
   Podobizna děkana Uhlíře, která ho znázorňuje jako důstojného kněze, výrazné tváře s. odznaky opatské důstojnosti - berlou a infulí, se ztratila neznámo kam.

D/ PRŮBĚH VÁLEČNÝCH UDÁLOSTÍ 18. STOLETÍ V HOLOHLAVECH

   Bezesporu velkou zátěží pro obce a vsi tohoto regionu byly války, které vedla Marie Terezie s dravým Fridrichem II. S každou takovou válkou bylo totiž spojeno odvádění kontribucí, dobytka, koní, poskytování přístřeší a jídla vojsku.
   Uhlíř ve svých pamětech píše, že na počátku jara 1745 /druhá slezská válka/ se shromažďovala u Hradce Králové rakouská a saská armáda / na 80 000 mužů/ a pod vedením Karla Lotrinského, manžela Marie Terezie, byla vedena přes Jaroměř a Smiřice do Slezska. Téhož roku vydrancovali Smiřice a Holohlavy Prusové, kteří poté odtáhli do Nedělišť.
   Sotva se lidé vzpamatovali z obětí a ztrát, přišla válka sedmiletá /1756-1763/.
   18.9.1756 se rozložilo císařské vojsko, jehož vůdcem byl Piccolomini, mezi Smiřicemi a Černilovem. Očekávalo zde dva regimenty jízdy a jeden regiment pěšáků. 21.9. byla svedena první půtka s Prusy, ale císařští ustoupili. Prusové pak zůstali u Smiřic a teprve 21.10. se odebrali k Jaroměři. Císařské vojsko se pak rozložilo na jejich místě u Smiřic, Holohlav a na vršku u filiálního kostela na Chlomku. Sám Piccolomini si udělal svůj hlavní stan v děkanské budově v Holohlavech.
   V roce 1757 museli smiřičtí poddaní zásobit vojsko ovsem za 170 kop, moukou za 50 kop, 42 mandeli slámy, 132 porcemi chleba aj. Na smiřickém bojišti bylo toho roku pochováno 24 vojínů. Za kopání hrobů vydala obec 4 kopy, 327 liber svíček "do špitálu u varty vojenské" , 61 liber masa a 1 1/2 čtvrtce krup čtyřiceti Chorvatům, "kteří nás od pruského šráfování obhajovali...".



str. 34

   Mučivých útrap se dočkali naši předkové v roce 1762. Generál Neyvidcezeny přitáhl s kozáky do Holohlav a vysílal odtud rozkazy "na nemožné věci, drancování a vydobejvání". Pokud nebylo kasáren byli vojáci ubytováni v ležení nebo po domech. Děkan Uhlíř píše, že "častým stykem s nimi byly ženy znemravňovány". Napomínání Uhlířovo bývalo marné. Ve svých pamětech si velmi často stěžuje na mravní zpustlost svých farníků.
   V roce 1778 došlo k dalšímu válečnému konfliktu - k válce o dědictví bavorské - a mnohé vojenské střety se odehrály právě v hradeckém regionu. Děkan Uhlíř přišel hned v jejím počátku o 3 koně, které musel dodat pro vojenské vozy. Ve své sýpce pak musel ubytovat 280 vojáků a ve svém obydlí generály Wallise a Kinského.
   V létě za velkých veder se rozšířila v rakouském i pruském vojsku červenka a rozšířila se po vesnicích. Děkan Uhlíř pochoval na 200 lidí ze své farnosti, kteří zemřeli právě na červenku. On sám tuto nemoc šťastně přestál. V průběhu této války došlo k zpustošení polí, vesnic, což mělo za následek další vlnu hladu a bídy.

E/ SELSKÉ BOUŘE V ROCE 1775

   Všechny tyto válečné střety znamenaly samozřejmě obrovskou zátěž pro hospodářství.
   V roce 1771 a 1772 navíc nastala velká neúroda a drahota. Smiřičtí poddaní proto prosili hraběte Paara, aby směli povinnou dávku obilí odvádět jen v penězích. Hrabě Paar sedlákům vyšel vstříc, zrušil dokonce některé dluhy a poddaným zapůjčil i obilí ze svých sýpek. I děkan Uhlíř se snažil vypomoci sedlákům a vozkům z hor, kde hladem zemřel toho roku každý šestý člověk, a prodával jim obilí pod cenou. Na udání, že děkan skrývá 1 000 měřic různého obilí ve své sýpce v Holohlavech, aby je mohl později výhodně zpeněžit, až nastane ještě větší drahota, přijel kapitán hradeckého pluku do vsi a celé děkanství prohledal. Vojáci ale odešli s velkou hanbou a opovržením děkana, neboť se jim nepodařilo obilí nalézt.
   Rok 1772 byl ještě o mnoho horší. Podzimní deště a stálé změny počasí v létě totiž úplně zničily úrodu. Děkan Uhlíř píše ve svých pamětech zvláště o lidech z hor, kteří přicházeli do Holohlav
str. 35

po královské silnici z Krkonoš - “.... připomínám, že na vlastní oči viděl jsem, jak lidi tou měrou byli zmořeni hladem, že na veřejné cestě pozbývali sil a k zemi mrtví klesali....".
   Hlad měl za následek mor, na který v Uhlířově farnosti zemřelo 274 lidí, většinou starých a chudých.
   Uhlíř píše...."Když blížily se pak žně, obilí, ač nebylo ještě úplně zralé, lid z velkého hladu žal, zvláště pšenici a plnou hrstí do úst dával....". Hlad a epidemie vyháněly na panská pole zoufalé ubožáky nakrást pro rodinu obilné klasy, aby z rozdrcených zrn, smíšených s hlínou nebo stromovou kůrou, napekli bochánky chleba.
   Přestálé válečné útrapy, hlad, nemoci a těžká poddanská břemena, o nichž Uhlíř píše, že nikde nebyly tak zlé, jako na smiřickém panství, nutily vídeňský dvůr a panovníka, aby o reformy a nezbytné úlevy z poddanských povinností svedli zápas s konzervativní feudální šlechtou a částí církevní hierarchie. Jednání nezůstalo utajeno a mezi lidem se šířily pověsti o vydaných patentech, jimiž mělo být poddaným uleveno v nesnesitelných břemenech, především v robotách. Plné dva roky žil poddaný lid v oprávněné domněnce, že překážkou plnění císařských patentů je jak světská, tak církevní vrchnost. Ve víře v císařovy sliby, v jeho přízeň a k jeho podpoře začali poddaní vypovídat robotní povinnosti. Mocná vlna pasivní rezistence zachvátila především kraje nejhůř postižené - pohraničí.
   První oblastí bylo Teplicko, Odpor poddaných byl tady v lednu sice vojensky potlačen, ale tím se spor s vrchností neskončil. Na 200 sedláků z Teplická se vypravilo do Hradce Králové, aby na krajském hejtmanství vymohlo propuštění zatčených vůdců odboje. Zástup rebelů byl vpuštěn do pevnosti, byl přijat hejtmanem Rašínem a vracel se bez výsledku v pokoji k domovu. Vítězná cesta teplických sedláků, kteří procházeli vesnicemi smiřického panství, znamenala výzvu k odporu proti robotám a vzpouře proti vrchnosti, k níž pak Smiřicko dalo jako první signál.
   Vypovídání robot se šířilo živelně po celém kraji. Na smiřickém velkostatku zůstal dobytek bez obsluhy, a když purkrabí zjednal za mzdu několik osadníků z Plesu, aby v noci nasekali pro hladový dobytek píci, vypravili se za nimi sedláci, aby je za to potrestali - ubili je k smrti... Tato svévole musela být potrestána.



str. 36

   Na radu holohlavského děkana Uhlíře požádal direktor panství posádkového velitele v Hradci Králové o pomoc. Ten posílil smiřickou setninu a nařídil jejímu lajtnantovi, aby přepadl odbojný Vlkov a zatkl 5 buřičů. Zmocnil se tří rebelů, ale uprostřed vsi narazil na hlídku vesničanů, která začala zvonit na poplach. Po okolních vesnicích se rozjeli jezdci na koních sehnat pomoc. Lajtnant rychle opustil vesnici, ale cestou do Smiřic byl zastaven zástupem 700 vzbouřenců. Ti donutili lajtnanta, any jim zajatce vydal.
   Ještě ten den – 19.3. - se začaly na nádvoří smiřického zámku shromažďovat zástupy odbojného lidu, ozbrojeného holemi a podávkami, aby na direktoriu panství vynutily vydání domnělého císařského patentu. Sedláci žádali velitele vojenské posádky o vydání direktora Rozšlapila. Direktor, obklopený setninou vojska, s pláčem a v slzách, omlouval srážku vojska s vlkovskými, ale sedláci "jako vzteklí psi pokřikovali a žádali, aby jim byl vydán". Nato se vrhli mezi vojáky, snažili se zmocnit direktora, ale tomu se podařilo uprchnout. Ve vřavě se někteří ze vzbouřenců zranili o bodáky, jeden z nich byl zraněn za uchem výstřelem z pušky. Holohlavský děkan o tom píše:
   "Při tomto případě nechť, pravím, čtenář nahlédne a uváží co si o sobě domýšleli hloupí sedláci, jako by všechny výstřednosti beztrestně si dovoliti směli, a to z té příčiny, že byli poplatníky a že panovník pro blaho království chce je míti zachovány".
   Po srážce vojska s povstalci naložili sedláci raněné na vozy a vezli je do Hradce Králové, aby ukázali hejtmanovi, jak je na smiřickém panství jednáno s podanými, ale do pevnosti vpuštěni nebyli. Smiřický incident byl posledním signálem k všeobecné vzpouře proti vrchnostem nejen na Hradecku, ale i po celé zemi.
   K likvidaci vzpoury vyslalo zemské gubernium do Smiřic, kde vzpoura začala, čtyři setniny pěšáků posílené setninou dragounů a husarů se čtyřmi děly. Nešlo tu jen o potlačení povstání, ale i o ochranu majetku císařské komory, která se stala před 4 lety držitelkou smiřického panství.
   Do Smiřic byli vysláni dva královští komisaři, aby pacifikovali povstalecký kraj, dali pochytat vůdce vzpoury a odevzdali je soudům. Děkan Uhlíř s uspokojením pozoroval z okna zámku, kde se
str. 37

dočasné skrýval, jak zmizela kuráž sedláků, když pět husarů před sebou hnalo padesát rychtářů a konšelů z panství jako ovce na nádvoří, a jak "všechen lid selský chvěl se úzkostí před tím, co jej právem stihnouti mělo...".
   Z Holohlav byli do Prahy odvezeni dva sedláci - Frantisek Špringer a Matěj Víznar - původci venkovského incidentu, a pro výstrahu pověšeni.
   Takový byl závěr tragického zápasu, který ale dal zásadní podnět k zrušení nevolnictví i k dalším závažným josefínským reformám.
   V roce 1775 byl vydán robotní patent pro Čechy a Moravu, který bere v úvahu kvalitu a množství vlastněné půdy. Venkované byli podle něho rozděleni do 11 tříd.
   Podruzi robotovali 13 dní v roce a neplatili berně, chalupníci platili 57 kr. berně a robotovali 26 dní v roce. Nejmajetnější sedláci robotovali 3 dny v týdnu s 4 kusy tažného dobytka a platili 42 zl. 45 kr. ročně.
   Robotní patent stanovil i pracovní dobu v létě a v zimě a výrazně omezil i jiné roboty /např. senoseče, žně.../.
   Podle soupisu z roku 1777 v Holohlavech robotilo 9 sedláků, 23 chalupníků a 9 baráčníků.
   Pro příklad uvádím i množství peněz, které 1780 odváděli 3/4 láníci v Holohlavech:
   Jiří Sehnoutka z 28.čp. 57,44 zl.
   František Springr 29.čp. 44,33 zl.
   Jan Karpíšek 19.čp. 52,30 zl.
   Matěj Kotlant 42.čp. 52,30 zl.
   Jan Hodek 31.čp. 51,21 zl.
   V. Niedráček 25.čp. 45,58 zl.
   Robotu vykonávali 3x týdně se 3 potahy a navíc 3x týdně od sv. Jana do sv. Václava robotu ruční.
Půlláníci:
   Václav Chmelík z 15.čp 45,58 zl.
Chalupníci:
   Václav Pácalt z I6.čp. 15,50 zl.
   Anna Chlupatá z 17.čp. 5,33 zl.
   Václav Andrejsek z 37.čp. 4,34 zl. atd



str. 38

7. HOLOHLAVY OD POČÁTKU 19. STOLETÍ DO VZNIKU ČSR

   Novější dějiny Holohlav jsou příkladem rychlého vývoje vesnice. Zejména druhá polovina 19. století znamenala růst vesnice a počtu jejích obyvatel. Jestliže v roce 1713 bylo v Holohlavech 34 stavení, v roce 1813 už to bylo 54 stavení /361 duší/ a v roce 1890 dosáhla vesnice úctyhodných 92 čp.

A/ REVOLUČNÍ ROK 1848

   V revolučním roce 1848 byla ve Smiřicích založena Národní garda. 10.5.1848 zde byla zřízena jedna setnina, do níž dobrovolně a s nadšením všichni muži do 50 let vstoupili". Setnina měla 60 mužů, vlastní stejnokroj a 26-člennou hudbu. Dne 13.6.1848 se ve smiřickém zámku konala za velké účasti lidí z celého okolí první volba poslance do obnoveného zemského sněmu. Roku 1850 došlo k uskutečnění správních reforem v Rakousku. Smiřice a Holohlavy se dostaly pod pravomoc politického okresu Dvůr Králové n./L. a soudního okresu Jaroměř.

B/ PRUSKO-RAKOUSKÁ VÁLKA V ROCE 1866

   V době prusko-rakouské války v roce 1866 prožívaly Holohlavy a Smiřice v bezprostřední blízkosti josefovské pevnosti a cesty, po níž táhly proti sobě obě bojující armády před rozhodujícím střetnutím na blízkém Chlumu, krátkou, ale o to víc vzrušující dobu.
   V období příprav k válce nabídl baron Liebig v hoříněveském zámku 40 lůžek pro raněné, městská rada ve Smiřicích ve škole 20 lůžek a zavázala se vydržovat 40 koní. Do Josefova odešlo z města a okolí vypomáhat 6 pekařů a místní obuvníci nabídli, že budou dodávat vojsku obuv. Dva dny před střetnutím protáhlo vesnicí rakouské vojsko s několikakilometrovým proudem vojenských povozů, a den nato projel tudy vrchní velitel severní armády, polní zbrojmistr von Benedek.
   27.6. se ozvaly od České Skalice první výstřely. Následujícího
str. 39

dne si Prusové otevřeli cestu do polabské nížiny. Ze Smiřic a okolí prchalo v panice obyvatelstvo k Pardubicím. Pruské sbory se valily od Jaroměře k Chlumu, vojsko obsadilo Smiřice a labské mosty a rozložilo se na levém břehu řeky. Začala rekvizice dobytka a dřeva, Smiřice a Holohlavy dodávaly vítězné armádě pivo, kořalku, víno a ocet. Po nešťastné bitvě u Sadové zůstali ve vojenském lazaretu smiřické školy z rakouské armády jen trosky - ranění Poláci a spojenečtí Sasové. Pruskou okupaci přijalo obyvatelstvo s odporem. Po podepsání míru podal majitel smiřického velkostatku A. Malburg žádost o náhradu válečných škod, jež podle jeho odhadu činily 172 000 zlatých. To byla také poslední upomínka na oběti boje mezi Rakouskem a Pruskem.

C/ OCHOTNICKÝ SPOLEK A VZESTUP OBCE

   Významnou kulturní úlohu hraje v Holohlavech od druhé poloviny 19. století ochotnický spolek. Vznikl v roce 1870, jeho zakladatelem byl učitel Josef Mikeš. Sehraná představení byla podle holohlavské kroniky na velmi vysoké úrovni a těšila se veliké oblibě. V letech 1896-1901 bylo zchátralé jeviště vyměněno za nové, které maloval místní rodák Josef Jaroš. Zřízen byl i jevištní fond a divadelní odbor s vlastní správou a jměním. Uvedeny byly hry Klicperovy, Jiráskovy, Štolbovy, Mrštíkovy aj. Kronika dále uvádí, že některé kusy /Vojnarka, Otec, Maryša, Selská krev/ byly pro úspěch i 3x /!/ opakovány.
   V 50. letech 19. století došlo i k úpravám obecních pozemků a cest, vytvoření zdravotní a volební komise, vesnice měla i svého strážníka, který byl zároveň i ponocným. 1896 bylo zavedeno petrolejové osvětlení obce, byla provedena úprava hřbitova a postavena zde márnice /nákladem 362 zl. 12 kr./. 1905 bylo započato s výstavbou kanalizace a elektrifikací obce, kterou provedla firma Bartelmus a Donát z Brna, 1911 byl založen i obecní ovocný sad a na příhodných místech byly vysázeny vrby a olše.

D/ PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A VZNIK ČSR

   V této fázi vzestupu zasáhla náhle obec Holohlavy první



str. 40

světová válka. Došlo k radikalizaci politického života. Nebylo dost potravin ani na nízké příděly a obyvatelé Holohlav museli také přispívat na válečné půjčky a sběry různého materiálu. Nejbolestněji se ale holohlavských rodin dotýkaly ztráty na životech mužů, jichž padlo ve válce osmnáct. S tím většími nadějemi byl vítán rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik ČSR.
   První informace o této události došla do Smiřic telefonicky 28.10.1918 v 10,30 hodin. Úřednictvo firmy Lefnar vyvěsilo plakát s nápisem: "Rakousko-Uhersko kapituluje !! Mír!!" a červenobílý prapor. Teprve večer - v 19,30 hodin došla do Smiřic oficiální telefonická informace - tzv."Zahradníkův telegram", který informoval o vzniku samostatného státu a Národní radě. Druhý den v 9,00 hodin dostal obecní úřad text prvního zákona státu, který byl zpracován a podepsán AI. Rašínem.
   Občané byli s těmito skutečnostmi seznámeni 29.10. 1918 v 11 hodin dopoledne při slavnostním shromáždění ve Smiřicích před čp. 99. Zde byl veřejně spálen prapor a sejmuty a zničeny symboly starého mocnářství.
   Do politického života v Holohlavech aktivně vstoupily strana sociálně-demokratická, lidová a republikánská a také hospodářská rada, jejímž předsedou byl republikán Rudolf Andrýs, zvolený 20.7.1919 holohlavským starostou.
   Ale to už je počátek nové kapitoly dějin Holohlav....
str. 41

B. VÝZNAMNÉ STAVBY A UMĚLECKÉ PAMÁTKY HOLOHLAV

   Na území obce se nachází velké množství kulturně-historických památek.
Dominantní postavení mezi nimi zaujímá bezesporu

DĚKANSKÝ KOSTEL SV. JANA KŘTITELE

   Nejstarší zpráva o tomto gotickém kostele pochází z roku 1357, kdy Holohlavy patřily rodu Otmarů z Holohlav. Ale už samo zasvěcení kostela sv. Janu Křtiteli, jehož uctívání mělo v počátcích křestanství nahradit pohanský kult ohně, svědčí o prastarém vzniku obce.
   1380 bylo při kostele založeno Benešem z Holohlav vikářství, 1419 Qlkmarem kaplanství. V době husitských válek kostel zpustl a přestavěn byl až v roce 1584 Jeho průčelí bylo barokně přestavěno v první polovině 18. století.
   Stavba původně stála na kraji obce, dnes je obehnána zdí. Portál stavby je půlkruhový, ploše rámovaný, zdobený pilastry s úseky kladí a s prohýbaným vlysem. Římsa je vypjatá do segmentu s koulemi po stranách a sochou Piety ve vrcholu.
   Jedná se o gotickou, smiřickým stavitelem Donátem Morazzim částečně zbarokizovanou, jednolodní stavbu s předsíní na západě. Na jihu je umístěna věž a na seceru sakristie. Stavba stojí na kamenném soklu a je světležlutě omítnuta. Donáto Morazzi je v tomto kostele také pohřben.
   Předsíň je hladká, vchod pravoúhlý s hladkým kamenným rámem a vedle něho ve zdi je deska s nápisem:
   "Letha panie 1584: za casu K.J.A. z Austii"
   Průčelní stěna lodi je v půdorysu vydutá, se široce skosenými nárožími, pokrytými pilastry. Nad předsíní je elipsovité okno s hladkou šambranou a nad ním segmentem vypjatá okapní římsa. Nahoře, na vysoké attice stojí tabulový štít s oválným oknem ve středu a volutovitě zatočenými křídly. Na vrcholu stavby je vysoký tympanon se šternberskou hvězdou uprostřed a po stranách štítu, na attice, stojí sochy sv. Jana Křtitele a Jana Nepomuckého. Postranní stěny lodí se čtyřmi páry trojbokých opěráků jsou



str. 42

bohatě členěny profilovanými šambranami.
   Věž holohlavského kostela je hranolová, jednopatrová. V patře má na každé straně kruhové a pravoúhlé okno. Zastřešení věže je stanové s lucernou.
   Loď je dlouhá 23 m a 30 cm, široká je 10 m. Strop je rovný a pod ním obíhá kolem stěn mělce profilovaná římsa, nad kruchtou vypjatá. Kruchta stojí na třech obloucích a její zábradlí je dřevěné, kuželkové.
   Hlavní oltář je dřevěný, lakovaný, částečně zlacený a uprostřed je zavěšen obraz Křtu v Jordáně od Josefa Hellicha z roku 1844. Před pilastry jsou postaveny sochy rodičů Jana Křtitele, sv. Zachariáše a sv. Alžběty od J.F. Pacáka /30 léta 18. století/.
   Dva vedlejší oltáře - sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka Xavera pocházejí rovněž z poloviny 18. století.
   Kazatelna má visuté řečniště, dole zakončené mušlí, na poprsnici je andílek, nesoucí kartuš s nápisem: "Kažte EWANGELIVM VŠEMV STWORENI" Na stříšce na volutách je umístěna socha sv. Pavla a pod ním v kartuši A alfa/rokokový detail/, vše z druhé poloviny 18. století.
   Varhany, zpovědnice, lavice, křížová cesta a lustr jsou z novějšího období.
   Před vchodem do kostela stojí kamenná, 70 cm vysoká, křtitelnice v podobě kalicha, jejíž původ sahá až do 15. století. Cínová, 80 cm vysoká křtitelnice z roku 1552 je zvonovitého tvaru a na dolním obvodu má dvouřádkový nápis:
   "Leta panie mdlii tato woda w teto krztidnici z nizto
   rodi se, kdoz v wirzi a pokrzti sé k ziwotv wiecznymv"
   Monstrance - bronzová i mosazná pocházejí z 18. století a jsou zdobené bohatě tepanými rokokovými ornamenty, stejně jako dva kalichy a cínové mešní konvičky.
   Holohlavský zvon je vysoký 74 cm a má průměr 110 cm. Na plášti je v reliéfu motiv Ukřižování a kartuš se Křtem v Jordáně. Na horním okraji je nápis:
   "LAVDATE EVM IN CIMBALIS BENE SONANTIBVS LAVDATE EVM IN
   CIMBALIS IVBILATIONIS-PSAL-150. TE DEVM LAVDAMVS-ANNO 1675"
   Na dolním okraji je nápis:
str. 43

"ZA SPRAWI DVCHOWNI WISOCE DVSTOGNIHO PANA IANA ALOYSIA FALTINA /
KANOWNIKA LITOMERZICKEHO CONSISTORZE KRALOHRADECKE ASSESSO /
RA A PANSTWI SMIRZICKEHO DEKANA ZA HEJTMANA VROZENEHO PANA IANA /
RVDOLFA PVRGRAFA Z WRACOWA A ZA KOSTELNÍKA STARSSIHO WAGLAWA PRZYHODI /
LM IERMIS SCHÖTTER MACHT MICH IN NACHOT MDCLXXV.“
   V kněžišti je také hrob děkana Uhlíře, o kterém jsem se zmiňovala na jiném místě. Ve vnější zdi presbyteria jsou zasazeny náhrobní desky holohlavského děkana Josefa Kodeše z roku 1809, Antonie z Albecku z roku 1824 a Františka Dittricha z roku 1808 s německým nápisem.
   V ohradní zdi kostela se dochovaly tři pískovcové náhrobní desky
   1. pískovec, šíře 85 cm, výška 1 m
   "PAMIET TOHOTO / KAMENE WACLAWA / SSEINERA KREGE MVZE / PADESATILETEHO WTOM / MISTIE POLOZENE / HO KTERY SVE / HO ODBYL / WCZASV TY PAMA / TVG ZANECH / KWASV / LETA PANIE 1700"
   2. pískovec, vysoký 85 cm,široký 70 cm. Deska je vykrajovaná a
   "ZDE LEZI A / W PANV ODPOCZIWA / PAN KAREL FRANC MAYWALD / WIEKW SWEHO 29 ROKV TOHO / CZASV PVRKRABI PANSTWI SMÍR / ZICKEHO OCZKA KAWAGE OD DNE / 1. IVNI 1758 SLAWNEHO / ZMRTWYCHWŠTANI KTEREZ / GEMV RACZ / DATI PAN."
   3. pískovec, vysoký 1 m s vysoce profilovaným nástavcem s křížem "SEINER GELIEBTEN GATTIN / VND MVTTER ANNA WEBER / WEIHET GATTE VND KIND DIES / TRAVRIGE DENKMAHL. SIE STARB /AM 7. APRÍL 1799."

   Bránu, která je vstupem do areálu kostela zdobí socha od M.B. Brauna-Matka bolestná.

BUDOVA DĚKANSTVÍ

   Budova děkanství byla postavena v roce 1770 holohlavským děkanem Martinem Uhlířem /viz. dříve/.
   Jedná se o jednopatrovou budovu s taškovou valbou. Na vrcholu jižního průčelí je tympanon a v průčelí rozlehlý balkon.



str. 44

BUDOVA ŠPITÁLU A STARÉ ŠKOLY

   Špitál pro osm lidí dal v Holohlavech postavit pan Vilém Trčka z Lípy.
   Holohlavský špitál má podsklepení, ve kterém vyúsťovala chodba vedoucí z dnes už neexistující tvrze. V základech a sklepích jsou patrny prvky gotiky, svého času se prý na stěnách stavby dala rozeznat i renesanční sgrafita, ale zvenku má stavba charakter barokní.
   Renesančního původu je jek se zdá i unikátní černá kuchyně. Špitál totiž musel být vybaven nadací na stravování chudých. Holohlavská kuchyň je čtvercová místnost 3x3 metry, je celá začazená a bez oken. Uprostřed kuchyně byla asi ve výši jednoho metru vyzděná plocha, na níž bylo ohniště. Do topeniště /topilo se dřevem/ se vkládaly nádoby s rukojetí nebo na třech nožičkách - tzv. dreifusy a v nich se vařilo. Pro větší množství jídla byl určen kotel, který se zavěšoval na hák umístěný ve stropě nad topeništěm. Místnost byla vybavena "dýmníkem", který vyváděl kouř na půdu a ten pak zahříval strop stavby. Někdy byl kouř směrován do dutin stěn, hlavně na straně severní, kterými procházel jako výměníkem a stěny se vyhřívaly. V rohu kuchyně bývala jakási výlevka, která odváděla splašky ven....
   Školní budova byla postavena obcí v roce 1830 a měla dvě třídy, Pro nedostatek učebních prostor byla v roce 1883 přistavěna ještě třetí třída. Při kopání základů se tehdy shledalo, že se roh přístavby bude nacházet nad klenutým sklepem 6 m/!/ hlubokým.
   Právě tyto objekty působí nemalé starosti Obecnímu úřadu v Holohlavech. Donedávna zde totiž nelegálně žilo několik romských rodin a počet jejích členů během roku různě kolísal. Žili jen ve dvou místnostech, protože ostatní části budovy jsou v tak dezolátním stavu, že hrozí jejich zřícení. Chybí výplň většiny oken, dřevěné schodiště takřka nedrží pohromadě a střecha každou chvíli spadne. 0 povážlivých trhlinách zdí ani nemluvě. Romové vytrhali většinu dřevěných schodů, komínem zřejmě vyletěly i dřevěné trámy krovu. Jedna místnost byla využívána jako záchod, do černé kuchyně byly házeny odpadky.
   Bývalý špitál je majetkem Státního statku Smiřice, objekt staré školy patří České spořitelně v Pardubicích. Letos v červnu se podařilo Romy vystěhovat, stará škola dnes zeje prázdnotou.
str. 45

   Je však příliš pozdě - rekonstrukce budovy by si dnes vyžádala 5 až 6 milionů korun. Pokud majitelé nebudou jednat rychle a pro objekt nenajdou využití, celá tato jedinečná budova spadne.
   Obecní úřad Holohlavy se však nevzdává naděje a věří, že se někdo objektu ujme, památkáři zůstávají ale nadále klidní. A budovy chátrají ...

HROMADNÝ VOJENSKÝ HROB - "KAPLIČKA"

   V katastru obce je. také několik starých stromů, označujících památná místa.
   Pod skupinou starých kaštanů, v místě, kde jsou podle tradované legendy pochovány desítky ruských vojáků padlých za napoleonských válek, stojí kaplička.
   Jedná se vlastně o zastřešený sloup /asi 110x70 cm/ se zaskleným výklenkem pro obrázky svatých. Je umístěna asi 80 metrů od počátku silnice do Habřiny v odbočce od státní silnice, proti bývalé holohlavské kovárně.
   Dalším takovým místem je ohyb silnice ke Chlomku, kde stojí skupina čtyř lip a uprostřed je červený kámen s křížkem, připomínající opět Napoleonovo tažení Čechami. Říká se tu "U červeného kříže". Na témže místě bylo prý v 15. století popravčí místo.

HROB VÁCLAVA KUTÍKA

   Tento náhrobek je umístěn na hřbitově v Holohlavech a je chráněn památkovým úřadem. Nápis na hrobu:
   "Václav Kutík - rodák holohlavský - *18.3. 1824 - †28.1. 1888.
   Hrdinný bojovník z bitvy u Vicenzy. Týž maje bubnovati k ústupu bubnoval k útoku, čímž zajistil vítězství naše řadám 18. pěššího pluku. Za tuto hrdinnost dostalo se mu velké stříbrné medaile válečné I. třídy a 4 dukáty. Vzpomínku tuto věnují jeho spoludruzi, rodná obec."

PAMĚTNÍ DESKA PADLÝM OBČANŮM 1. SVĚTOVÉ VÁLKY

   Jedná se o žulovou desku umístěnou na budově základní školy, v Holohlavech, na níž jsou uvedena jména padlých holoh. občanů.



str. 46

SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO

   Tato socha je umístěna při cestě do Smiřic na čtyřbokém podstavci s volutovými pilastry a vypjatou římsou, ve středu stočenou v závity. Na čelné ploše podstavce je reliéf světcova Umučení. Jedná se o postavu v životní velikosti, u jejíž nohou je umístěno několik andílků. Socha pochází z první poloviny 18. století a jejím autorem je některý z Braunových žáků.

SOCHA PANNY MARIE

   Na dvou stupních je umístěn trojboký podstavec s volutami po stranách, s vlysem a segmentovitě vypjatou římsou. Na čelní ploše je reliéf Zvěstování. Na podstavci si můžeme všimnout nízkého soklu s mariánským monogramem a na něm je socha Neposkvrněného početí. Vznik sochy se datuje do roku 1730.

BOŽÍ MUKA

   Boží muka /vznik 1631/ stojí na severním okraji obce, ha trojúhelníkovém paloučku za příkopem, po pravé straně hlavní silnice č. 33 ve směru Hradec Králové - Jaroměř. Na čtyřbokém podstavci je umístěn dvojitý hranol, horní Část je členěna výžlabky /viz. obrazová příloha/.

MARIÁNSKÝ SLOUP

   Dnes stojí v zahradě u čp. 28.

SOUSOŠÍ "VŠECKY SVATÍ"

   Do roku 1922 stávalo před čp, 20, na žádost p. Rudolfa Andrýse bylo přemístěno k hřbitovu.

ZVONICE

   Dnes stojí u čp. 13.
str. 47

ZÁVĚR

   Cílem této průřezové práce bylo shromáždit co největší množství pramenů nejrůznějšího charakteru, a na jejich základě vyložit dějiny jedné z nejstarších a nejvýznamnějších obcí regionu.
   Shromážděnou literaturu a prameny uvádím v přehledu v závěru této práce. Užila jsem práce, které se zaměřily na komplexní historii Čech, práce regionální, práce Krajského muzea v Hradci Králové. Dále jsem čerpala z rozsáhlé kroniky Holohlav, novinových článků, vlastních poznatků a pramenů některých fondů Okresního archívu v Hradci Králové.
   Mým úkolem nebylo podat a zpracovat vyčerpávající historickou monografii, ale spíše studijní přehled zahrnující všechna historická období, kterými obec prošla od nejstarších dějin do roku 1918.
   Mou snahou bylo také upozornit na význam unikátního objektu špitálu s černou kuchyní a na potřebu jeho uchování pro budoucí generace. Věřím, že tato zpráva snad konečně vzbudí zájem o tento jedinečný objekt a celá záležitost začne být urychleně řešena.

   (objekty mají novou střechu zaplacenou památkáři, jsou památkově chráněny a i roce 2018 nemají využití - pozn. P.)



str. 48

Týfová
Nálezy volutové keramiky v Holohlavech.
str. 49

Týfová
Příklady nálezů z doby bronzové v Holohlavech.
Velké osudí nalezené v hrobu z doby bronzové /1926/
Zvířecí dráp, několik bronzových šipek a jehlice s dvojkonickou hlavicí z výbavy hrobu /1926/



str. 51

Týfová
Polozemnice ze starší doby římské - Holohlavy.
str. 52

Týfová
Nálezy slovanské keramiky v Holohlavech.



str. 53

Týfová
Erb Otmarů z Holohlav
str.54

Týfová
Děkanský kostel sv. Jana Křtitele v Holohlavech - Interiér holohlavského kostela



str. 55

Týfová
Kamenná křtitelnice z 15. století - Vstupní kostelní brána se sochou Matky bolestné od M.B. Brauna
str. 56

Týfová
Objekt holohlavského špitálu s černou kuchyní
Celkový pohled na špitál, v pozadí budova staré školy



str. 57

Týfová
Budova staré školy v Holohlavech
Objekt holohlavského děkanství, postaveného v roce 1770
str. 58

Týfová
Pískovcové náhrobky v ohradní zdi holohlavského kostela
Jeden z náhrobků na hřbitově v Holohlavech



str. 59

Týfová
Nákres památníku Boží muka /1631/ v obci Holohlavy





str. 60

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY

1. Antl, Theodor.: Pozůstatky desk zemských království českého r. 1541 pohořelých. Praha, Jan Otto 1899
2. Čáňová,E. 1970: Počátky rekatolizace na Hradecku. Acta Musei Reginaehradecensis XII,r.B. s.65-89. Hradec
3. Domečka,L.: Obchodní cesty na Hradecku v době předhistorické. Hradec Králové 1929
4. Domečka,L.: Z pamětí F.M. Uhlíře, děkana holohlavského. Hradec Králové 1902
5. Emler,J.: Reliquiae tabelarum terrae. I. Praha 1870
6. Emler,J.: Reliquiae tabelarum terrae. II. Praha 1872
7. Halada,J.: Lexikon české šlechty. I. Praha, Akropolis 1992, s. 144-145
8. Halada,J.: Lexikon české šlechty. II. Praha, Akropolis 1993, s. 126-127", 142
9. Horyna,V".: Vlastivěda Královéhradecká, s. 156-159
10. Chalupa,A.: Panství Smiřice a jeho poddaní v polovině 17. století, In: Sborník'; Hradecký kraj. Hradec Králové 1958, s. 197-214
11. Knapp,A.: Paměti Jaroměře nad Labem. Jaroměř 1'887,s.25, 59, 67, 68, 116
12. Kořán I.- Michl K.- Zahálka J.: Smiřice. Hradec Králové 1975
13. Křížek P.- Řezník. M.: Hrady, zámky a tvrze na Královéhradecku. Hradec Králové 1992, s. 20-21
14. Kurka J.: Místopis církevní, 1421-1914. Praha 1914, s. 430-31
15. Michl K.: Husitství na Hradecku. Hradec Králové 1955
16. Michl K.: Selské bouře na Hradecku 1628 a 1775, Hradec Králové 1951
17. Píč J.F.: Starožitnosti země české.I. Praha 1899?s. 206
18. Poche E.: Soupis památek historických a uměleckých v okresu královédvorském. Praha 1937,s.78-84
19. Profous A.: Místní jména v Čechách-je jich vznik, původ, význam a změny. Praha 1947,s. 592
str. 61

20. Sedláček,A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého. II. Praha 1883,s.225,241
21. Šimák,J.V.: Historický vývoj Čech severovýchodních do XV. věku.
22. Šimek a kol.:Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.VI. Praha, Svoboda 1989,s. 119,231,338-339, 581
23. Šnajdr,L.: Počátkové předhistorického místopisu země České. Pardubice 1891,3.45
24. Vokolek,V.: Počátky osídlení východních Čech. Hradec Králové 1993
25. Zeman,J.: Z pamětí Smiřic n./l. Smiřice 1911
Zpravodaj Krajského muzea východních Čech-XI.,1984,s. 13-18 -XIII.,1986,s. 12, 38-50 -XIV.,1987,s.7 -XV.,1988,s.19-33 -XVI.,1989,s*10 -XVII.,1990,3.9

PRAMENY:
1.Okresní archiv Hradec Králové, fond Základní školství a školská"' správa, č. inv. 103-VII
2.Okresní archiv Hradec Králové,Kronika obce Holohlavy I.- V. díl