Předmluva.

   Snad každý člověk v pozdějším věku probírá, se rád vzpomínkami na zašlé doby. A tu jako v kaleidoskopu střídají se mu různé obrazy, osudem všelijak zladěné.
   Byť nebyly snad všecky poutavé, jsou přece po jisté stránce milé, poučné a výstražné. Proto jsem se nyní při dostatku volných chvil chorého pensisty, odhodlal některé obrázky ze zahradnického života a prostředí pro budoucí časy zachytiti. Vzpomínám tu počátků svého mládí, všech těch tužeb a ideálů, které jsem si nesl do vyvoleného povolání. Jsou tu obrázky stinné i jasné, nadhozeny namnoze i sociální otázky, některé črty jsou veselé, jak to už život zahradnický s sebou nese.
   Dílko moje nečiní nijakých zvláštních nároků. Podávám je veřejnosti s láskou, prostě tak, jak byla žita, a doufám, že splní aspoň částečně své poslání, zvláště v řadách našeho dorostu, a že bude kolegiátními kruhy přijato nepředpojatě a shovívavě.

   V Chotovinách, v jubilejním roce 1928.
  Autor.

7

FACÍR.

   Před mnoha lety byl i v kruzích zahradnických dobře znám; byla to zvláštní, typická figurka, tažný pták, facír, kolega Sluka, Již to jméno bylo tak přiléhavé, jako jméno opravdové vzácné dlouhozobky našich lesů.
   Přicházíval vždy po jisté době, skoro až periodicky přesně, a byl rád vídán. Přinášíval s sebou vždy trochu změny, veselí a často i vrtanou výpomoc v některé sezónní práci.
   Oděn vždy v lesnický oblek, klobouk zdobený pérem nebo štětkou, vysoké boty, kamaše nebo zelenavé vysoké punčochy. To jak kdy mu štěstí přálo. Přes rameno splývala k boku kožená taška a v ruce hůl, o kterou opíral znavené, hubené tělo, které ale neslo ještě stopy slušného muže, byť i ryšavé, z velké části obličej kryjící vousy dávaly delšímu a hodně fialovému nosu a malým jiskrným očím z obličeje ztěží vyhlížeti.
   Byť toto vše jevilo jistý nesoulad a kalilo snad první dojem, přece sluší doznati, že dosud skořápka kryla dobré jádro, dobrou duší nešťastného člověka, který ale osud svůj nesl odevzdaně, nikomu neškodě.

9

„bémáků", milostivě zaplatit větším penízem. Ve své domýšlivosti dal si zahradníka zavolati a přímo, bez uzardění, mu nabídl peníze. A chce-li prý dále sloužit a býti v milosti, tož aby peníze přijal a mlčel.
   Ale náš mírný, dobrý Sluka nemlčel. Peníze hodil mu pod nohy a rozechvělým hlasem dal na ievo svůj bol, urážku a ponížení, jaké se milujícímu manželi, poctivě sloužícímu člověku a členu českého národa ve své vlasti od cizáka dostalo.
   „Bídný, drzý Němče! Myslíš, že jsi ve středověku, že můžeš jako lupič přepadat ženy, ničit rodinný život? A za pár mizerných grošů že hloupý Čecháček bude hrbit záda a líbat vaše - již od předků našich prokleté ruce!? Přísahám Bohu, že nikdy!"
   To vše se sběhlo tak rychle, že vyděšený hrabě stál jako ve vidění. A když se vzpamatoval, chtěl se s karabáčem vrhnouti na svého soudce. Ten však kopl jej tak mocně do břicha, až se s výkřikem skácel na zem. ,,To máš za ženu!" Bouchl dveřmi a odešel.
   V zámku byl pak poprask. Hraběte našli na zemi, svíjejícího se v bolestech. Povolán rychle lékař a ten nařídil klid, ležení. Divné bylo, že hrabě sváděl onen bouřný výstup na služku a netrval na jeho stíhání. Bál se asi přece jen skandálu.
   Zahradník od onoho dne zmizel, aniž se s kým — tím méně se svojí nešťastnou ženou, obětí to panské zlovůle — rozloučil. Žena také

11

   Někdy přišel velice sešlý, nemluvný. To stávalo se tehdy, když byl bez peněz. Tu hlásil se hned o práci: „Již jsem tu zase, pane šéf. Znáte mne, Sluku, jako dobrého machra; proto, máte-li nyní z jara něco k řezu, stříhání nebo k roubování, udělám to za pár mony, superle práci skvostnou a, monsieur pane vrchní, víte dobře, že po mně všechny rouby rostou," — zarýmoval si trochu a skorém vždy práci dostal.
   Za několik dnů, když se trochu zotavil, najedl, napil, sebral své mony. „Ach, voilá, hleďme, jsem bohat; proto jen dále a dále. Au revoir!"
   Tak prochodil země vzdálené, cizí, Francii, Itálii, Uhry, Německo, kde podobně časem i pracoval a kde naučil se řečem, z nichž citáty rád v mluvu vplétal. V jeho listinách skvělo se plno osvědčení, zápisků, které v dobré náladě nám, mladým, ukazoval. Vyprávěl, pobádal k cestování za získáním vědomostí, aby vše to směřovalo ku povznesení nás i našeho stavu, který nevýslovně měl rád.
   Po čase a dlouhém trmácení se světem sešel, a když po delší řadě let jsem se s ním setkal doma, na Hradecku, potřásl mně rukou a se slzou v oku se loučil: „Mon bien chére, drahoušku, my už se nesejdeme — přeji ti v životě štěstí! Voilá tout. Toť vše, co ti starý Sluka přáti může."
   A nesešli jsme se více. Zemřel v nemocnici v H., a tyto řádky jsou vděčnou mojí vzpomínkou.

13

synovce Karla, který spával dole v kuchyni, kde byly klíče. A tak se někdy stalo, že přes zákaz došel si někdy Karlíček tajně na onen zapovězený mls.
   I stalo se, že se pan zahradník nachladil a ležel delší dobu. Celé vedení obstarávala paní, příručí a Karel. A tento využil příležitosti a navštěvoval denně ty nejlepší hrušky. Aby pak nebyl prozrazen, obdarovával i ostatní. Zkrátka, dělil se s nimi poctivě.
   Aby to nebylo nápadné, hledal, kde se dalo, pod stromy spadlé, nahnilé hrušky, ba šel tak daleko, že se přeptával v městě u hokynářů a majitelů zahrad po nahnilých velkých hruškách, které prý potřebuje na semeno.
   Něco se sehnati dalo, a když pan zahradník po chorobě poprvé vstal, byla jeho prvá cesta k zamilovaným hruškám, A tu ke svému překvapení shledal, že kromě druhů nejtvrdších, pozdních, není po krásných plodech ani památky. Zůstala samá nahnilá, scvrklá padanka. Byli jsme právě všichni zaměstnáni čištěním rostlin v teplém skleníku, když jsme uslyšeli ze studeného skleníku, kde byly dveře do společné síňky, nehorázné bouchnutí. V tom už celý rozkacený vpadne k nám pan šéf.
   „Kdo sežral ty hrušky? Kdo? Mluvte!" „Kde prosím? My nevíme?", hájíme se jako jedněmi ústy.
   „Tak, bando! Nevíte kde! Nó — počkejte, já vás naučím! A nepřiznáte-li se, v tu chvíli posypete domů. Takovou zlodějskou čeládku nechci ani vidět!"

15

KRTČÍ HISTORKA.

   O užitečnosti krtka jsme se učili jíž v obecné škole. Jest skutečně užitečný hubením škodlivého hmyzu, žijícího v zemi. Však někdy i rolník naň žehrá, když mu povrchními, dlouhými chodbami zryje celé kusy pole zasetého osemí, řípy _ nebo jiné mladé plodiny. Nadzvednuté rostliny pak usychají, a když sekáč luk při kosení každou chvíli narazí a ztupí kosu o spoustu nahromaděných krtin, tu s chutí zakleje a posílá krtka do horoucích pekel.
   Tím více škodí školkaři a zahradníkovi, neboť nejraději vyhledává kypré osevní záhony nebo vysazené skupiny, ba zhyzdí někdy nepěkně přes noc trávníkový parter až běda. Největší škody a zlosti způsobí v pařištích, kde umí nectně vše rozrýti, nazvednouti a zpřevraceti, čímž často se stává, že s názory o jeho užitečnosti se s obhájci tohoto na pohled nevinného, malého, černě sametového tvora střetneme.
   Podobně stalo se jednou mému šéfovi, zámeckému zahradníkovi ve S. . . , nad Labem. Historku o tom tímto prozrazuji.
   Jako mnohý z dřívějších bodrých a veselých zahradníků, zašel si i on občas večer na

17

kynou" — připojuje se k debatě tlusťoučký farář.
   „Čerta starýho kynou, spíše řekněte hynou, neboť ty zatrachtilé potvory, krtí, mně pomalu všecko zničí. Přes noc i ve dne ryjí a ryjí a ne je dostat — mrchyl" Ve zlosti si odplivl.
   „Ale, ale, pane zahradníku, snad to nebude tak zlé," chlácholil ho ředitel měšťanské školy Zvonař. „Vždyť uvažte přece, že na druhé straně užitkem škodu mnohnásobně vyváží!"
   „I děkuji čertu za takový užitek — když mně taková potvora zvedne celé semeniště různých letních a jiných květin, rozryje pikírovanou sadbu, množené kobercové věci nebo zas jinde zvedne, podryje, nadělá kopců v okurkách, v melounech, pak abyste sázel znovu, opravoval, to dopálí i svatého Tondu! Pfuj!" — ve zlosti dodává — „věřte, pánové, z kůže bych zlostí vylít — a ne mrchy dostat!"
   „Tak je nějak odpuďte, odlákejte," konejšil mírně řiditel.
   „Však si poradím! — A co vy, pane řiditeli, byste tomu říkal, kdyby vám ve vaší pěkné zahrádce tak řádili? Chránil byste je také — co?"
   A s chutí se na zlost napil a jaksi potutelně se usmál, což činil vždy, když přišel na nějaký dobrý nápad, a líce se mu vyjasnily, což bylo znamením, že ho zlost přešla, a dodal: „Však já se jim už dostanu na rypáček, takže_ více rýti nebudou."
   „Snad byste je nechtěl utratit — vždyť

19

malé bedničky — ale ať neutečou," a odcházel na obvyklou obchůzku zahradou a parkem.
   Netrvalo to dlouho, a jednou za poledne podařilo se příručímu v nově založeném pařišti chytiti dva krty. Vyhodil je pouze rukou, neboť právě ryli povrchní chodbu; dal je do květníku a přikryl taškou. Když přišel pan zahradník, hned mu to hlášeno a on s chutí sáhl do kapsy a vyplatil slíbenou odměnu, při čemž se šibalsky usmíval, ale mlčel.
   K večeru jsme zpozorovali, že pan zahradník i oba krti zmizeli. Od té doby byl již pokoj, neboť jsme jich přece několik zhubili a pak čím dále z jara se pomalu sami ven do zahrady stěhovali.
   Tou dobou chodil pan zahradník méně do besedy. A když byly skorem všecky jarní práce hotovy a slunko příjemně hřálo a všude byla radost z nového života, zašel si častěji na sklenku a trochu veselí do své milé besedy.
   Jednou z ničeho nic přisedl k němu řiditel Zvonař a jaksi okolkem důvěrně se tázal: „Prosím vás, pane zahradníku, jak zapudíte nebo chytáte krtka — když vás rytím v zahradě zlobí?"
   „Hm, jak? A proč se ptáte, pane řiditeli? Snad vás ve vaší zahrádce nějaký navštívil?" ptá se překvapeně pan zahradník, a druzí, blíže sedící, diví se také.
   „Už je tomu tak, a pěkně mně tam řádí, že nevím si rady, ať dělám to neb ono!" stěžuje si řiditel Zvonař.

21

okny, k čemuž zvědavě přihlížel nachýlen z okna pan řiditel. A za poledne ulovil druhého. Odměnou dostal po zlatníku. Třeba že oba byli mrtví, nelitoval jích příliš dřívější jich zastance a večer v besedě srdečně děkoval panu zahradníkovi. Ten se jen usmíval a po čase se přiznal, že sám mu tam krtky pustil, aby nevěřícího Tomáše přesvědčil o tom velkém užitku. A byli i nadále dobrými přáteli.

23


   Za velkých mrazů se stávalo, že obě ramena zamrzla, a pak zajíci, králíci a jiná — třeba i dvounohá — škodná park i zahrady navštěvovala, kde na stromech, křovinách hryzem i jinak škody způsobovala. Tomu nasvědčovaly spousty stop různé té škodné, mezi které mísily se i stopy vzácnější škodné, jako tchořů, kun, která měla doupata a úkryty na půdách, pod podlahami různých těch humen, špýcharů, lednic a kolen, a ve březích obou vod nebývala ani vzácným hostem vydra.
   Vzácnou tu příležitost nenechal si ujíti mnohý vášnivý lovec z řad úředníků nebo jiných pracovníků, od porybného, hajného počínaje a sladovnickými neb jinými dělníky konče.
   A tak i náš šéf, dobrák pan zahradník, příručí i my, učedníci, s dělníky líčili jsme veřejně nebo tajně různá oka, pasti a železa, a někdy se nám přece podařilo, že uvízl některým ten úlovek se vzácnou kožišinou v železech neb v pasti.
   Jednou za obnovy zjistil starý Knaifl mezi vrbovím na březích soutoku s Labem stopy přechodu se břehu na břeh přes špici vedoucí, věc tu nám hned tajně prozradil, a my během dne jsme sehnali v městě velká, silná, ostrými a dlouhými bodci řídce ozubená vydři železa, které při líčení vyžadují velké zručnosti a dostatečné síly. V kladeni jich vyznal se starý Knaifl velice dobře, a já ještě s kolegou mladším, učněm Edou, s chutí pomáhali v touze a v nadšení na jistý vzácný úlovek.

25

   S počátku jsme myslili, že jistě pan zahradník nalezl něco vážného nebo snad v železech chyceného, nebo často kladl sám různá železa. Ale čím víc a více jsme se v úprku blížili, tím jistěji jsme slyšeli nehorázné klení, až běda: „Hů, hů, pomóc! Kde jste kdo, pojďte sem!", smutně a zlostně kdosi volal.
   My všichni, příručí, Knaifl, my oba, ba i služka Bětka, běžíme přes všecko v cíp školek a slyšíme: ,,Ježíš — Marjá — kruci-himl, "to je bolest," a vidíme, že za plotem mezi oběma břehy — v cípu — na zemi se choulí pan zahradník. Trneme hrůzou, neboť hned nás tři napadlo, že jistě se chytil do nastražených vydřích želez. A tak tomu i bylo ...
   Jak nás spatřil, spustil: „Hergot, který mizera mizernej tohle spískal? No, tomu to nedaruji. Hrom aby ho zabil!" Celý zsinalý vede takové bohopusté lamento. „Snad mám, bando mizerná, nohu přeraženou. — Nečumte jako telata a hleďte k čertu mě z toho dostati." A pokoušel se sebou pohnouti.
   My všichni jsme stáli jako solné sloupy, až .se vzchopil příručí s Knaiflem a klekli na zem a pokoušeli se sklápnutá dlouhá chapadla rozevříti. Tato objímala levou nohu na kotníkem, a zrovna v místech nejměkčích, kde jsou faldy pod holinkou, byly oboustranně vraženy dlouhé ostré bodce skrze botu až do nohy, a výše jeden vbodl se skrze holinku částečně i do lýtka.
   Po delší námaze podařilo se železa rozevříti a nohu vyprostiti. Při tom bylo viděti, že

27

doktor, který bydlel v domě, v poschodí. Ten pomocí příručího a paní rozřízli botu a nohu vyprostili. Byla na třech místech ozuby proražena, ale na Štěstí kost nepoškozena. Byla tu však vážná obava, aby nenastala otrava krve, neboť železa nebyla zrovna nejčistší.
   Péčí lékaře a včasným zakročením, vypálením ran, zamezilo se ono nebezpečí, ač s počátku v horečce a velkých bolestech zkusil pan zahradník mnoho. Klel při tom občas důkladně, hrozil, že už ví, kdo to udělal, že nás vyhází. Ale to jen tak na oko.
   My, když jsme za pár dnů zvěděli, že nehrozí již vážné nebezpečí, odhodlali jsme se k tomu, že jej půjdeme odprosit. Vedl nás starý Knaifl a on sám za nás i mluvil, neboť my jen plakali a slibovali vše možné. Ba i paní se udobřila.
   „K čertu, co s vámi, vy kujóni — vím, že jsem vám sám radíval: chytejte ty potvůrky. Ale že místo vydry nebo kuny chytnete svýho starýho, to jste přec snad nechtěli", praví již s humorem pan zahradník.
   „Nechtěli, pane šéf, nechtěli, ale my s Edou jsme si chtěli koupit „Dějiny národu českého" a tuhle Knaifl zimník," dosvědčujeme s pláčem.
   Pak jsme již více na vydry nelíčili, ale Dějiny jsme si z úspor, získaných z propitného a odměn, přece jen pořídili, a pan zahradník za čas běhal jako dříve. Musel si však pořídit novou botu.

29

hračkou, takže zákaznictvo bylo obslouženo vždy včas a solidně.
   Mezi zámkem a tímto závodem vládlo upřímné přátelství. Nevadil tu pranic rozdíl národnosti, a ostatně pan Ernest dovedl i trochu po chorvatsku, krobotyš, jak sám říkal, a měl často i příručí slovanského původu, Není tudíž divu, že bodří tito kolegové vyměňovali si různé novinky i jinak si vypomáhali. A ovšem také ve společném hostinci při sklence vína družně se bavili, nebo strhovali společnost vyprávěním různých taškařic k salvám smíchu. Navzájem se ovšem i navštěvovali, obyčejně tehdy, když jeden nebo druhý měl něco nového. Nebylo to však žádné vychloubání, naopak jeden měl radost z úspěchu druhého.
   Také zahradnický personál, hlavně příručí ze zámecké zahrady, navštěvovali rádi závod páně Ernestův. Vábily je tam nejen různé ty kultury, ale hlavně hezká dcera Ernestova, slečna Babetka, která byla známa v celém městě a okolí jako pravá ruka svého otce. Byla opravdu duší celého závodu a její ruce konaly v něm divy. Všecko, co tam potřebovalo býti pikírováno anebo ze řízků množeno — a toho je v takovém závodě do set tisíců — vše prošlo jejími prsty, které v práci té se jen kmitaly.
   Toho všeho si vážil pan Ernest jak náleží. Říkával: „Moje Bety, ta se vyzná, co jsou „varmbety", ta má svou množárnu vždy v pořádku." A nenadsazoval. Jenže jeho chvála se rozšířila po městě, a proto se s počátku slečna Babetka i zlobívala. Ale po čase si toho už ani

31

slečnou Babetkou. Dostával od ní také hotové semenáče a řízky k dalšímu pěstění. A tak nebylo nikomu ani příliš nápadné, že často dochází do Babetčina skleníku, kde se zálibou sledoval Babetku, jak rychle pincetou přenáší i ty nejjemnější semenáčky do přesných kolon květináčů nebo truhlíčků. A což teprve připravování různých těch řízků a jejich píchání v dlouhé, přímé řady. Tu měl příležitost viděti pružnost a ladnost jejího zdravého těla, až mu oči zářily a srdce v těle plálo. — V takových chvílích odvážil se malých lichotek.
   Babetka s počátku považovala ony docházky za služební výkon a byla skoupá na slovo. Když ale seznala, že pan Cyril není jako jiní, že jaksi jinak se dívá, slušně mluví a že i otec je s ním velice spokojen, byla i ona přístupnější. Ostatně musela v duchu uznat, že i ona jeví o něj více zájmu. Zkrátka, stručně vyjádřeno, byli obapolně zamilováni. Došlo konečně k tomu, že si to jednou vyznali. Padlí si v množárně do náručí a řekli si, že se mají rádi. A tak množily se tu hubičky až do závratných počtů. A za nedlouho nebylo více tajemstvím, že bude asi rozmnožen počet zahradníků. Pan Ernest se pro tuto věc s počátku, jako starostlivý otec, velice zlobil. Ale když nahlédl, že je to pramálo platné, že dcerka je jinak velice hodná a že k jejímu štěstí neschází nic, než dáti svoje svolení, přijal společné vinníky na milost.
   Musel však přijít ještě na radu pan kolega ze zámku. Rada ta však dopadla pro Cyrila velice dobře. Pan zahradník Slezák ujal se ho jako

33

NEZAHRADNICKÝ ÚKON.

   Nejedna vzpomínka každého z nás zalétá v stáří do oněch bezstarostných let mládí, jež jsme jako učňové krásného zahradnického povolání prožívali v různých těch závodech nebo panských zahradách.
   I mně vrací se několik milých vzpomínek na krásnou zámeckou zahradu ve S. n. Labem, kde nejen ze všech odvětví zahradnictví bylo hojně vděčné látky, ale kde všichni, milý šéf, hodná paní zahradníková, příručí a spoluučňové, se zapracovaným dělnictvem tvořili harmonický celek.
   Tlusťoučká paní zahradníková, dlužno doznat, trochu více vládla, než je obvyklo. A to, nejen doma, ale i v zahradě. Nebylo to však nikterak na úkor nikomu. Byla tu početná rodina, a tehdejší služné nebylo ani v tak slušném místě, jako bylo toto, skvělé. Proto bylo docela na místě, že jako starostlivá hospodyně starala se všemožně o to, aby bylo slušně vystupováno.
   A tu někdy museli jsme i my nejmladší podle potřeby vypomoci. Dělali jsme to dosti rádi, neboť paní zahradníková k nám byla hodná a dostali jsme od ní leccos na zub.

35

   „Kde máš druhé?" A zaklepala jím. „I tu je, milostpaní, ale mrtvé." Posluhovačka rozbalila zástěru, a kulaťoučké, bílé selátko, nalézající se v ztrnulém stavu, položila na zem . . .
   Eda v pláči prosil a ke své omluvě dodal: „Prosím, vona mně za Lochnicemi utekla obě, a já, já je nemohl chytit. A pak, když jsem je honil, tak jedno už nemohlo. Tak jsem je křísil ve vodě v Labi, Ale ono se už nevzpamatovalo. Já, prosím, za to nemohu, A já to předem věděl, že se něco stane. Prosím jich, milostpaní, odpustěj mně to,"
   „To vím, ty nešiko! Tys ho utopil, vid?" rozhorlila se paní.
   „Ba ne, ono se utopilo samo," bránil se Edá nevině.
   „No, pán si to s tebou spraví! To víš, že ti to nedaruji! Zaplatíš ho! Co už se hoši prasátek nanosili a žádnému se nic nestalo. Necab a jdi!"
   „Ba, je to pravda, milostpaní," přiložila polénko posluhovačka.
   Když se to dozvěděl pan zahradník, zlobil se také. Ale jak nám referoval druhý den Karel, synovec pánův, huboval i paní, že hoši nejsou tu k tomu, a po druhé ať si k podobné práci vezme babu.
   Tím byla věc odbyta. Tehdy ostatně pěkné sele nestálo ani desítku. Náhradu Eda neplatil. Odčinil to pozorností svou jinak.
   Zbylé čuně utěšeně rostlo, až z něho byl obrovský krmík, ze kterého jsme o zabíjačce všichni dostali slušný díl.

37

kučeravý Leoš Čánský, který očima přímo zapaloval, takže v řadách dam bušila pro něho srdéčka, a to nikterak dosti tajně, a nebylo divu, když některé z nich vyznamenával i schůzkami.
   Mezi dobré ochotníky patřil také zahradnický příručí ze zámecké zahrady Jáno Velík, moravský Slovák, dobrý, veselý hoch, který miloval na světě čtyři věci: zahradnictví, ženy, hudbu a zpěv. Jistě všecko to věci neškodné, životu prospěšné. Podle toho se také řídil. Povinnosti ve službě vykonával s láskou, s chutí, přesně a svědomitě, k ženám byl dobrého srdce, které jim podával ne-li celé, tedy jistě větší díl z něho. A bylo právě tak rádo bráno jako zase v odměnu dáváno. A vše, ať zlé nebo dobré, sladil sobě i jiným veselými slovenskými písněmi a hudbou. Hrával dobře jako tamburaš brač, bizarnici, znal mandolínu, okarinu a částečně i harmoniku. I bývalo milo poslechnouti jej v létě, když v zahradě nebo ve vsi s mládenci zpíval a hrál. V zimě pak bud ve svém bytě nebo v blízkém panském hostinci bavil těmitéž prostředky vděčnou společnost.
   Za svého spoluúčinkování v divadle seznámil se Jáno s onou mladinkou modrookou Dášou, dcerou vdovy po řídícím učiteli, také odněkud z Moravy. Nebylo divu, že jako krajané se více a více seznamovali. Přispěla k tomu pozornost Jánova, projevovaná každodenně v podobě kytice. Po divadle pak bavili se hudbou a zpěvem. Tak jímavě dovedl svoje slovácké písně zpívat, že nebylo divu, že jeho krajanka

39

vám to poví. Ale moc pochybuju, že by — no, on raději zpívá a hraje než miluje!"
   Když přišli do zahrady — bylo to před polednem — byla doma jen paní; zahradník i příručí byli někde v parku. I posláno hned pro oba, a když přišli, lekl se Jáno nemálo. Sotva ze sebe vypravil: „Jdete pro Dášu? Dobře! Je u mne. A prosím pana ředitele i tuto dámu, která je jisté její maměnka, za prominutí. My se máme rádi — my se l'ubíme!' A klesl před matkou Dášinou na kolena.
   „Dajou mi ju, milostpaní!" zaúpěl. Vzal ji za ruce, které jí líbal. Matka zaplakala, nejsouc mocna slova.
   „No, no, to se uvidí, jak to bude, až co bude slečna . . ." durdí se ředitel.
   „Tak pro slečnu dojděte, nebo pojďme k ní," radil pan zahradník, a jeho choť dodává obracíc se k Jánovi: „Ale jste vy šelma — tajná, tajná!"
   A šli všichni přes dvůr do skrovného bytu příručího. Jáno napřed zaklepal a zvolal: „Dášinko, otevři, vedu ti hosty — otevř!"
   Klíč zarachotil, a dvéře temného, jednookenního bytu se otevřely a proti příchozím jako zjev bledá stála Dáša.
   Hned, jak uzřela matku, vrhla se jí kolem krku a zaplakala, ruce jí líbala a prosila: „Odpusť, mamičko zlatá, odpusť! Vid, že odpustíš své dceři — i tuto Jánovi!"
   Nastalo usmíření a uzavřena obapolná dohoda. Bylo jim řečeno, že oba jsou ještě mladí, chudí, že nic jim bráněno nebude, ať jen

41

HUSOBARONKA.

   Byl to dosti divný název — „Gánsebaronin", Slýchal jsem jej velíce často v době, kdy mě osud v mladých letech zavál do Vídně, kde jsem půl druhého roku působil jako příručí v soukromém ústavě pro choromyslné při rozšiřování ústavního parku. Vedoucím zahradníkem byl tam Čech Matoušek, a práce sadovnické řídil známý vídeňský zahradní architekt Molnár. Byli jsme tam tři příručí, vesměs Češi, a celá řada dělníků pracovala na úpravě, při níž i šlo o to, nenápadně přizpůsobiti přechod ze staré části do nové. Dělalo se to tím způsobem, že přemísťovány velké stromy a keře do části volné, kde doplněním mladých a nových rostlin dosáhlo se plně účelu.
   Ústav záležel z hlavní budovy a z několika vedlejších pavilonů pro různé choroby bezpečně, přísně od sebe oddělených. Méně choří procházívali se volně parkem. V nepohodě měli k disposici velkou zimní zahradu, vlastně sál, kde kolem stěn ve velkých plechových mísách, plněných tříslem jako dřevným podkladem, stály skupiny teplodomých rostlin,

43

V tom bylo slyšeti volání: „Rézi! Rézi! Kde vězíte? Pojďte! Rychle!"
   Rézi se hlásí: „Prosím, už jdu!"
   A já čekám , . . V tom se znovu otevrou dvéře, a slečna mně kyne. Vcházím do místnosti sluncem ozářené. Po stěnách visí pěkné obrázky, avšak podlaha jeví stopy čerstvého husího trusu a z vedlejší místností slyšeti štěbot.
   Otevrou se dvéře a na prahu stojí — co to? Je to možné? Příšera — přízrak špinavé, polonahé, bosé a rozcuchané ženy, která pod paží drží ušpiněnou husu. Cloní si pravou rukou oči a spatříc mne praví: ,,Ah! Brávo! Vy jste ten zahradník, no dobře, že jdete. Jaro je tu, a oni mně ne dáti zahradu do pořádku, jakou já baronka Knor, která tak často přijímá návštěvy, , , a pak moje dětičky. Ukazuje na husu a zve mne dál.
   „Podívejte, mám jich pět". . . tu je Grety, Regina, tam syn Poldi, Charles. Mají na krku různé pentličky. . . A tato nejmladší je chorá Mya".
   Já koktám: „Prosím! Prosím!" Divím se více očima a trnu. Hlásím, že k rozkazu její milosti přicházím a vše vykonám podle jejího přání.
   Jdeme ven, kde odevzdala chorou husu slečně. Vodí mě a ukazuje, co je špatné, neroste. Trávník je mizerný, A podobně. Ale nebylo divu, vždyť bylo od husí všecko ohlodáno, vyštípáno. Odešla, a já řežu, stříhám, vyvazuji

45

NENÍ UČEDNÍK JAKO UČEDNÍK.

   V zámecké zahradě hodanské, jako skorém všude jinde, měli kromě příručího vždycky také jednoho nebo dva učedníky. Obyčejně, když se třetím rokem prvý doučoval, přibrán k vůli zapracování druhý, nový. Jelikož tamní zahradnictví — dík výbornému odborníku a dobrému člověku, jakým prý byl kolega zámecký zahradník Řídký, a uznalé vrchnosti, která pro svoje sady nešetřila nákladu — slynulo dobrou pověstí, bylo o uprázdněné místo vždy hojně uchazečů.
   Někdy se stalo, že některý z těchto adeptů byl „set-sak" kluk, jen pro zlost, jak říkával pan zahradník, takto obyčejně ode všech zaměstnanců zvaný „náš starý" nebo „pan šéf".
   V roce 1910, za velké pražské zahradnické výstavy, až do roku 1913, kdy odbývány ve zdejším území velké císařské manévry, měli tam na praksi Štěpána, syna lihovarníka ze sousedního dvora. Byl prý to „mord-set-sak-kluk", pro zlost i pro radost. Pro radost hlavně paní zahradníkové, neboť uměl hezky se zabavit s dětmi a nečekal nikdy na pobídnutí k nějaké malé úsluze, za kterou býval vždy odměněn, buď

47

   Až Štěpán přišel na to, že škůdníkem je soused Pátek, který skorem vždy, když se v pařištích zalévalo, kutil něco na půdě u vikýře svého domku, odkudž přes ulici krásně viděl přímo pod okna a slyšel i poznámky údivu o počtu plodů. Časně ráno si pak pro některé došel. Činil tak dlouho, až byl Štěpánem, který nelenil a večer dlouho a časně ráno nepozorován hlídal, přistižen.
   Podobně tomu bylo i v létě a na podzim, když na trelážích zrály zlaté meruňky, broskve a réva. Ten rok se pan šéf zároveň s fíky a ostatním ovocem chystal na pražskou zahradnickou výstavu. Byly jeho chloubou a výbornou delikatesou zámeckých hostin, takže paní baronce na tom vždy záleželo, aby jich bylo co nejvíce a aby s nimi co nejdéle vystačila.
   Proto nemile nesl pan zahradník, když často viděl ještě nezralé nebo nejlepší plody strhané a při tom i celé větévky poškozené. Když pak na to upozornil, musel slyšeti: to že jistě dělají lidé nebo kluci ze zahrady. Tvrdili tak ochotně komorník i kuchařka, a celý zámecký personál dosvědčoval a přikládal polénko. To že jistě ten kluk slídivý, Štěpán.
   Podezření ono hnětlo všecky, a čas ukázal viníky pravé a v pravém světle. — Byl to opět však Štěpán, který brzo zjistil a při činu přistihl večer lokaje s děvčaty, jak slídili po ovoci. Ráno časně, než vzbudil ostatní služebnictvo, vyšel na čerstvý vzduch také pan komorník, za ním slečna komorná a společně pomocí hole strhovalí a sráželi ty nejlepší plody.

49

   V pavilonu tom bylo „přírodní" zařízení. Nábytek z různých křivých větví zhotovený, židle, stůl. věšáky a od stropu visící ampule — s Tradescantií; na stole pak masivní váza, do níž občas dodávána nějaká zeleň.
   Tam náš Štěpán také někdy šel něco urovnat, vázu naplnit a pod. práce té použil k tomu, že tam buď náhodou nebo zúmyslně zapomněl nůž a za večera, když viděl, že bude míti pavilon návštěvníky, šel tam pro něj a vešel rázem a škrtl sirkou a vykřikl: „Ah! to jsem se lek!"
   „Co tu máš, co tu hledáš?" zní ze tmy rozhorlený hlas.
   „Nůž, prosím jsem tu ve dne zapomněl."
   „Ták? Já ti povím — marš!"
   Na to Štěpán ani nečekal a už byl venku. A upaloval, jak by ho honili, A při tom mu bylo divné, že cizí pán a paní správcová, co že by tu ...
   Druhý den zavolal si ho pan šéf do skleníku, že si pan baron nepřeje, aby takový kluk i v noci slídil Stane-li se to ještě jednou, že poletí.
   ,,Tak víš, na čem jsi, a proto si to zapiš za uši,"
   „A kdo to byl s tím pánem?" ptá se na rozchodu pan zahradník,
   „Prosím, já je nepoznal."
   „A kdyby, tak ani muk! — rozumíš?"
   Štěpán rozuměl, ale paní zahradníkové to pověděl přece, když trochu více o paničce té se mluvívalo, neboť se rozšířila pověst, že

51

   Jednou povídá příručí Karel: „Ty, Štěpáne, dnes mně dej do teplého lavičku. Přijdou sem hoši ze vsi. A připrav dost topiva a můžeš jít dřív domů."
   Štěpán tušil v tom něco jiného a tak si vše zařídil. Místo, aby šel domů, vyčíhal Karla a pak se skryl v teplém skleníku pod klenutý parapet. Hned u vchodu, proti množárně, kam se dávalo sušit dříví na zátop a podobné věci, upravil si z pytlů pohodlné ležení. A tam jen tak v kabátku se natáhl pohodlně a čekal na tu divnou návštěvu.
   Čekal hodně dlouho, neboť v zámku se večeřívalo až po sedmé hodině. Dříve jistě ona návštěva nemůže přijít. Mezitím časem přišel několikráte do síně přiložit pan Karel. Jednou vešel i do „teplého", svítil si na teploměr a posunul lavičku blíže k množárně. Odešel, hvízdaje si vesele.
   Štěpána jíž počalo skorem mrzeti, že se odhodlal k takové nepěkné věci. Uvažoval: prozradí-li se, pak to zle odnese, neboť Karel byl povahy prchlivé. Bál se však již odejít, a tak se potil trochu obavou a teplem, které zde bylo nejsilnější.
   Ke všemu cítil, že ho pálí v krku a v nose, až nezadržitelně silně kýchnul. To by tak ještě scházelo! Bude-li se to, až zde budou, opakovat, je ztracen. Proto chtěl rychle zmizet, ale v tom již slyšel dupot kroků. V síni zazářilo světlo i bylo slyšet hlas: „Tak jen pojď a neboj se, vždyť víš, že je tam teplo."

53

dlouhém čase, když už Karel si vzal kuchařku za ženu a odstěhoval se na jiné panství, vyprávěl to několika známým.
   Ještě než skončil čas jeho učení, stal se náhodným svědkem nepěkného výstupu mezi panem účetním a jeho churavou paní. Tato před časem přišla na poměr svého chotě se služkou, která místo vděku, že se jí paní účetní ujala a pro život vzdělala, naučila potřebným vědomostem, odloudila jí pána a štvala proti ní, až tato z toho do velké nemoci upadla a více nepovstala.
   Tehdy přišel Štěpán do zahrady a v rozrušení vyprávěl paní zahradníkové, jaká sprostá a neslušná slova, urážky a nadávky slyšel z úst tak vzdělaného pána, mezi které jak otrava zasahovala lživá slova drzé služebné.
   Za mnoho let stala se pak ona, Tony, milostivou paní . . , A svět se točil dál — vše zapomenuto.
   Náš Štěpán se vyučil a nesl si do světa a života hojně poznání a vědomostí. Všude byl v oblibě, jako byl i v učení. A svému prvému šéfovi zasílal nejen vzpomínky, ale někdy i semena a řízky.
   Přišla válka, musil také, šel za povinností a více se nevrátil. Zklátila jej v dálném Rusku Morana.

55

v řezu dřevin, pěstění pokojových i jiných květin a i v jiných věcech. Co ale bylo hlavně kamenem úrazu, bylo vysazování kobercovitých skupin. Ale tento „kumšt" byl zase koníčkem paní továrníkové, která chtěla míti každý rok nějaký nový „mustr", jako tomu říkala.
   Aby Šejbu povzbudila v těchto uměleckých zástojích, přinesla mu hned celou spoustu různých vzorků — ručních prací, výšivek a podobných věcí — a vyslovila přání, aby jich použil pro svou krasozahradnickou tvorbu. Nicméně ale poznamenala, aby, má-li snad něco lepšího, provedl výsadbu květinových koberců podle svého. Měla pouze skromnou podmínku, že to musí být něco, co by zrak kolemjdoucích skutečně upoutalo.
   Šejba vážně slíbil, že se přičiní. A od té doby sháněl rady a pomoc, jak a kde se dalo. Navštěvoval kolegy v celém blízkém i vzdálenějším okolí, okukoval u nich horlivě, jak se to dělá. Ale běda! Ať to bylo na papíře sebe lépe namalováno, nebyl s to přenésti obrazec na půdu skupiny, ať už měla tvar kruhu, elipsy, čtverce nebo hvězdy. Co se naobcházel, naměřil, nakolíčkoval a znovu a znovu nazahraboval.
   „Všechno marné — nesvedu ten tépich ani za majlant."
   Takto zaúpěv hodil hráběmi a ven — na sklenku hořké. A hned zase pádil k známému, k vedoucímu příručímu městských sadů.
   „Pane vrchní, prosím jích, jsou tak dobrý, poraděj mi, jak mám naší staré — vědí — naší milostivé, zrychtovat tu grupnu jako tu ten

57

dne k večeru přišel si pro ,,mustr—patronu", byl celý šťasten.
   A blahořečil učinlivým lidem: „Tak jsem povídal doma starej: Ty, poslechni, jsou ještě hodný lidí na světě — nejhodnější je pan vrchní Skála, že starýho Šejbu nenechal ve štychu a zachránil ho od zahradnický hanby. No, je to pravda, pane vrchní, to by byla ostuda nás všech. Zahradník z vily milostivej paní fabrikantky a neumět „tepich—grupnu".
   A vřele děkoval: „Tak, děkuji vám, mládenci, všem a až půjdete vokolo „Nastránky", uvidíte grupnu s hvězdou proti balkonu. Uprostřed palmu juku, vokolo belangonie, pak černou kopřivu berilu, ve klínech vanilu, bílý ageratum, no a lobelíje, ireziny, ve vobrubě atemantéry, mužíček a netřesly."
   „Přijdeme se někdy na vás a vaši zahradu podívat", přisvědčují mu ochotně všichni.
   Druhý den milý Šejba tvořil. Sázel a sázel. A ku podivu ještě dost obstojně vyšla mu z kontur hvězda, takže byla i jeho zaměstnavatelka spokojena. A on, Šejba, hrdě chodil okolo a vysvětloval: „Jo, milostpaní, všecko jiné jde dobře, ale hvězda se šesti špicema — to je něco — to dá měření — o by každý nesved!"

59

Za těchto okolností nelze se divit, že i paní nadzahradníková — ke kterémuž titulu ji Zdeněk hned po prvé povýšil — byla spokojena. Ba i u milostivé vrchnosti a různých těch podvrchností, milostpaniček a milostslečínek úřednických získal si obliby. A ostatní občané, plebejci, se už přizpůsobili.
   Čtenář musí vědět, že v takovém městečku není kromě zámku s pivovarem, kostela, dvou škol, tří hostinců a jednoho také-hotelu ničeho. Celek doplňuje pouze jedna delší ulice, končící u zámku a kostela malým náměstím. Přes to však bylo — jako všude jinde — v Jiřících! několik spolků, kde více méně svorně, častěji ale nesvorně, byly osnovány různé kulturní podniky.
   Náš milý Zdeňa vpravil se do nových poměrů neobyčejně rychle, a to nejen pokud šlo o jeho povolání, ale i pokud šlo o veřejný život městečka. Uvedl se už slibně v prvé posvícenské zábavě jako výborný tanečník, humorista, společník, hlavně však jako neúnavný bavitel příslušně něžného pohlaví.
   A tak náš Zdeňa v nejednom srdéčku vzbudil něžné touhy, nejedna ženská duše učinila z něho svůj ideál milence, některá i muže-ženicha. Jako všude jinde, i v Jiřících bylo dost vdavek chtivých dívek, a býti paní zámeckou zahradníkovou nebylo v tehdejších poměrech nic právě špatného. Místní zámecké zahradnictví bylo tu příkladem docela nabádavým. Ostatně všichni občané jiřičtí byli stejného názoru, totiž že všichni zahradníci se mají jako

61

tanečníky, budili až obdiv. Ba i tlustý, mrzutý a jedině břichu holdující manžel, pan podstarší Šárek, byl spokojen tím, že se jeho Emilka tak znamenitě baví. Přes to však přece různé zlomyslné narážky známých, že by mohl býti kudrnatý zahradníček nebezpečným, zanechávaly jakýsi osten, který jej v duši bodal. Nicméně však nepoznal, ač se občas za hlavu chytal, že mu narůstají statné parohy.
   Zatím blížilo se vítězné, hřejivé jaro, zdroj omladlé síly a nového života, který je patrný tím více v zahradách a parcích ve shonu a práci. A tak i panu Zdeňkovi nastalo mnoho práce a — milování.
   Poměr ten, ač byl dost tajen, přece jen utajen nezůstal. Slídivé zraky zklamaných pátraly, až vypátraly. Věc byla i důkladně v kruzích zájemníků přetřásána, ale ani paní Emilka ani pan Zdeněk na to nereagovali.
   Někdy v žertu mu pohrozil pan šéf nebo paní zahradníková: „Ale pane Zdeňku, nehledíte stále přes skleník vzhůru! Mohli by se lidé domýšlet, že tam někoho vyhlížíte. Třeba paní starou, nebo paní podstarší — nebo snad některou mladší? Dejte pozor!"
   Zdeněk však na takové narážky odpovídal: „Na ty řeči já, prosím, nedám — a pak, vždyť rád, třeba hezké paničce, poradím, když si neví rady, jak pěstit za okny květiny." To časté hledění do oken dalo se i omluviti, neboť zásobní zahrada sousedila s úřednickými byty, které byly postaveny nad sladovnou (humny) v poschodí, a k nim byly

63

deštíkem plnou parou, takže tmavá noc se zdála ještě tmavší.
   V kuchyni, ozářené jasně velkou lampou, u bohatě prostřeného stolu seděl náš pan Zdeněk, a kolem něho se vesele otáčela půvabná Emča, oděná v domácí šat, kyprá, zářící a usměvavá. Pobízela líbezně ústy i očima, a když vše, i cigarety, snesla, předstoupila před něho, nalila do sklenek vína, vzala sklenku do ruky a pobídla Zdeňu, aby učinil totéž. Ťukli si, „Tak, miláčku, na tvoji lásku!" zvedá číši ona.
   „A na tvoji krásu a naše společné štěstí!" Při tom objal Emču a přitáhl ji k sobě na pohovku.
   „A teď mně pověz, co že dnes mám štěstí zde býti. Kde je pan choť a služka?" táže se zvědavě Zdeněk.
   „Však jsem měla už zlost, když pršelo, že nebudeme se moci k večeru na našem místečku sejíti. Až tu náhle přijde muž odpoledne z pivovaru, že musí do hradeckého pivovaru, a to hned k vůli jakémusi nedorozumění se sladem, který mu naši dodali, a pan starý že nechce, aby se to ředitel dověděl. Tak tam jel a půlnočním vlakem že přijede domů. Hezké co? — No a služku Andu jsem dovolila domů; tak přijde až ráno. Jsi spokojen?"
   „Až příliš, a tu, jako malou odměnu, pár pus." — A uchvátil paní Emču, líbal a líbal, až se v polibcích dusila.
   Tak se bavili ve všem pohodlí, bezstarostně, popíjeli, a svět pro ně neexistoval. Neuvažovali

65

To vše přímo řičel a při tom rukama drtil zbytky kuřiva, šlapaje ve skle rozbité sklenky.
   Paní stála jak zjevení a snad poprvé v životě nebyla schopna obrany. Skočil k ní, chytil ji za ruku a tiskl jak v kleštích. Celý uřícený, rudý, zasykl: „Vím, kdo to byl — ten holobrádek ze zahrady. Ale s tím si to také spravím a pak můžete společně vandrovat — rozumíš?"
   „Ale muži, Tonouši?" hájila se plačíc paní Ema.
   „Už jsem řekl a tak se i stane. Většího paroháče už ze sebe dělat nenechám. Zítra ať jsi pryčl" Bouchl dveřmi a šel nazpět pít a pít.
   Paní Ema viděla, že jiné pomoci nebude, i odjela tedy časně ráno k matce, neboť takový rámus nedal se utajiti. A druhý den i v zahradě měl pan příručí právě nemilý výstup s panem šéfem, když tam vrazil jako drak pan podstarší, a že ten holobradý kluk musí pryč, nebo že ho zbije jako koně.
   A milý Zdeněk ležel s pochroumanou nohou ve svém pokoji a uvažoval, jak krásně s okna skočil na mokrá prkna, která nárazem povolila, a on jel bleskurychle dolů, kde nárazem prkno se zlomilo a také se rozbilo několik tabulí skla.
   Událost této noci se brzo roznesla městečkem, a snad všichni přáli to oboum provinilcům. Krásný poměr měl i neblahé následky, ale paní Emče bylo časem přece odpuštěno.
   Zdeněk zmizel ve světě, a jen tato historka o jeho záletnosti po něm zůstala v malém tom městečku.

67

na obrovské stromy i vzácné jedince bohatém, pěkný japonský pavilon a pod nim z velkých kamenů uměle zklenutou jeskyni — poustevnu, kde za stolem na hrubé židli seděl poustevník, držící v rukou rozevřenou knihu. A jakmile někdo vešel, poustevník pohnul hlavou a knihou klepl o stůl, což u návštěvníků ničeho netušících, v přítmí, které tam panovalo, vzbuzovalo údiv, ba i leknutí.
   Věc jednoduchá. Poustevník ze dřeva, oděný hrubým hávem, spojen byl pod zemí vedoucím drátem s prahem, na který každý návštěvník musel šlápnouti, a tlakem tímto vyvolán onen pohyb. K doplnění pravého dojmu bylo za ním postaveno při stěně kamenné lože, pokryté mechem, ve výklenku zdi džbán na vodu, svícen, a na druhé straně hrubé kamenné stěny visel krucifix a pod ním hrubý kamenný stupeň jako klekátko. To bylo vše.
   Stůl byl celý popsán jmény různých návštěvníků, ba i páni kluci z obce a okolí časem sem vnikli a zle tu řádili čáráním po stole a zdích. A ubohý poustevník, jehož se dříve bávali, zkusil od nich mnoho, takže si nebyl ani podoben. Vousy mu vytrhány, šat rozedrán, džbán rozbit, mechanismus, který jej uváděl v pohyb, rozlámán a provedeny i jiné nepěkné věci, Konečně bylo majitelem nařízeno odstraniti milého poustevníka s celým příslušenstvím na zámeckou půdu, kde bylo celé museum různých odložených zbytečností.
   Práci tu vykonali dva staří dělníci za mého dozoru. A tu jeden z nich, děda, který

69

rodu. Sloužil přes 30 roků, prodělal dobré i zlé časy, a on to byl, který zde v Čechách v letech sedmdesátých vypěstil a do květu přivedl ve vodním kulatém skleníku „Victorii Regii". Žena jeho byla ani ne tak zlá, jako spíše nevrlá; povahově proti němu rozhodně horší snad proto, že neměli dětí. Byla nervosní, a nikdo ji neučinil ničeho vhod. A tak bez příčiny týrala služebné, lidi, muže i schovanku — neteř nevlastní sestry.
   Nikdo ji jinak neviděl než s hlavou věčně zavázanou. Snad jí ani nebolela. Neměla přítelkyň kromě dvou starých panen z obce, které někdy večer na chvíli navštěvovala za doprovodu učně, nebo příručího, kteří na ni museli čekat, nebo v ustanovený čas pro ni přijít. Mezí spolusloužící úředníky a zřízence ani do zábav ani do kostela nechodila. A tak nejen že sama neměla přátel, ale sobě, muži, i ostatním život jen ztrpčovala.
   Schovanku svou, Rozku, vychovávala řádně, někdy až příliš přísně, jindy však zase dopřála jí volností, mazlila se s ní a zase na obrátku se s ní vadila.
   Rozka vše to brala až příliš na lehkou váhu. Byla povahy příliš živé, těkavé, ba lehkovážně, Nebyla nějak zvláště hezká, ale měla ohnivé oči a červená líčka, a ústa její věčně se usmívala, ukazujíce dvě řady sněhobílých zubů. Důlky v líci a v bradičce dodávaly kučeravé hlavičce půvabu. K tomu se družil pružný chod úměrně vyvinutého dívčího těla.

71

hospodářský praktikant, adjunkt — a ti sem tam, když mohli, tak si trochu smlsli — a víc nic.
   Až najednou přijal pan zahradník nového příručího, který přišel právě z vojny. Nový příručí uvedl se velice slušně a byl na prvý pohled paní zahradníkovou přijat blahovolně. A tím měl vyhráno i u pana zahradníka i u Rozky, jíž se usměvavý blondýn hlubokých modrých očí s pěkným knírkem zalíbil.
   Strýc všiml si záhy Rozky, jak rozčíleně se chová v přítomnosti příručího, jak napjatě poslouchá, když vypráví historky zažité na vojně, dole u námořnictva. Těmi získal všecky, neboť pana zahradníka jako vojáka, který sloužil ještě 12 let a prodělal tažení v Itálii, zajímaly, a i paní zahradníkovou zajímaly vyprávěné věci z daleké ciziny, kde chodí lidé, muži i ženy, skorém úplně nazí.
   Brzo bylo u obou starých pěstounů rozhodnuto, to že by byl muž pro Rozku, a nikterak Rozce nebránili, když začala panu Ludvíkovi nadbíhat. Ten však z ohledu na hodné své pány, nebo že se mu prudká, výstřední povaha Rozky nezamlouvala, nereagoval na různé ty pozorností, Jen jako ze slušnosti odpovídal, ač nebyl nikdy v životě bubákem nebo svatouškem. Nicméně stával se časem přece sdílnějším, a když vystihl, že by se dala rozumně ovládnouti, převychovati, spřátelil se s ní, až stále více a více se sbližovali.
   Přispělo k tomu i to, že staří proti tomu ničeho nenamítali, ba časem i nadhodili, že už jsou

73

A starý strýc s tetou přijali jednoho dne vyznání Rozčino a žádost Ludvíkovu, aby se mohl veřejně ucházet o ruku jejich neteře. — Svoleno a určen hned rok, kdy bude moci pan zahradník s panstvem věc onu zaříditi, aby místo jeho obdržel Ludvík. Mladým majitelem panství pak bylo to ochotně slíbeno, neboť není na škodu míti ve službách hodného zahradníka a hezkou, společenskou paní zahradníkovou.
   Tak žili všichni podle nového programu. Ženské šily výbavu a muži činili plány, co a jak v zahradě a parku nového podniknou. A čas letěl. Přišlo léto a s ním velká místní pouť. Celá obec tonula v slavnostním ruchu. O poutí byl také výjimečně povolen přístup do zámku a parku širší veřejnosti, A pro toto povolení sešlo se sem plno cizinců, výletníků i lidu domácího.
   U kostela plno stánků, středem obce též různé atrakce, zpívající procesí, ve třech hostincích odpoledne koncert a taneční zábavy, lidu k umačkání.
   A tu mezi hojnými hosty místních sousedů přijeli k rodičům Rozčiny kamarádky hosté z Prahy. Mezi nimi zaujímal prvé místo veselý pražský floutek, jakýsi úředníček, nyní cestující. Huba mu jela jen což. Přepjatým dvořením, anekdotami a dvojsmyslnými vtipy omráčil Rozu. A když potom na sále prajersky s ní tančil a k sobě tiskl, ovládl ji úplně.
   Těkavá Roza zapomněla úplně na svého Ludvu, který ten den měl plno různých povinností a práce. Prováděl hosty skleníky a

75

a chtěl si tam uvnitř potmě zopakovat všecka ta krásná slova plná lásky. A zasnít se do budoucnosti, kdy se splní jeho tužba. A v duchu viděl se tu pánem, nástupcem svého šéfa, umělcem, spolutvůrcem toho, co její strýc má tak rád a pro co i on žije.
   Jemný sypký písek tlumil jeho kroky, —-Vešel. V tom zaslechl uvnitř vykřiknutí a známý hlas: „Toť on, Bože!"
   Probudil se náhle ze svých myšlenek jako po úderu hromu.
   „Ach! Tak to ty! Ty věrolomná!" A skočil v temno, tam, kde tušil párek, a šťastně chytil svůdce za krk a rdousil jej. A ten z leknutí a pod drtivými kleštěmi Ludvových rukou bolestí a slabostí téměř zmíral. Ludva pustil jej z objetí a obrátil se k bědující Rozce.
   „Ty nestydatá děvko, která na prvé potkání se s cizím chlapem miliskuješ! Táhni! Více se neznáme!"
   Zmizeli oba. A jak se Ludvík vrátil domů, ani nevěděl. Ráno odešel z místa. Dlouho se o něm nevědělo, až po čase došla zpráva, že žije někde na Moravě. Má své zahradnictví, hodnou ženu a hodné dítky.
   Staří zahradníkovi ještě nějaký čas sloužili, Mrzel je nemálo onen nepěkný případ. — Roza nesla následky schůzky, a tak k vůli uvarování se dalšího zla byli zahradníkovic nuceni přidati věna, a agent Svozil si ji vzal a žili v Praze — ale dobrotu ta povrchní láska nedělala. On hýřil, světem jezdil, měl jiné ženy, plno poměrů a placení, A Roza, aby našla

77

PATENTNÍ ČIŠTĚNÍ TOPNÝCH KANÁLŮ.

   Zámecké zahradnictví v Hodolanech slulo výbornou pověstí, zvláště v různém rychlení. Všecky pokusy pana nadzahradníka Hřiba dařily se znamenitě, byť byly podnikány v starých sklenicích s topením kanálovým. V nich pěstěny ananasy, réva, okurky, jahody, v pařištích opět všerůzné zeleniny, od brambor k fazolím, až k všerůzným salátům a zelenině košťálovitě. Pro tuto pověst vyhledáváno toto zahradnictví mladými adepty stavu zahradnického. A místa byla zde také obsazena vždycky jenom dobrými a veselými hochy, I byla tu vždy obapolná shoda, a byť se i někdy stalo nějaké vybočení, nemělo nikdy zlých následků, spíše rozmnožilo řadu veselých kousků, o nichž pověst se mezi zahradnickou zelenou chasou tradičně udržovala. Jeden z nich chci zde krátce nastíniti.
   Mimo vlastní panstvo bývala častým hostem zámku stará, svobodná baronesa, prý

79

vytrvale až k ohlušení a musel být násilně tetou Lolou odveden.
   Slabostí této využitkovali hoši ze zahrady jednou při čištění výtopných kanálů ve velkém, dlouhém skleníku, kde rychleny okurky. Tam bylo zhotoveno topení z velkých kameninových rour, které při čištění protahovaly se velkým drátěným kartáčem.
   Práce tato šla provádět poměrně snadno, ježto vedení vedlo z jedné síně skleníkem pod parapetem do síně druhé, kde pod komínem ústila plechová dvířka, takže odtud bylo kanálem přímo až do topeniště viděti. A toho použili hoši k tomu, že chytili domácího kocoura a současně přilákali lichocením pudla Rigo. Milého macka vpustili do vychladlého topeniště a současně za ním vstrčili tam i psa, zatím co učeň Vojtík v druhé síňce otevřeí dvířka a volal: „Macíčku, čičí, pojď sem!" A milý macík, sotvaže uzřel na konci smrduté dlouhé díry světlo a známý hlas, za sebou pak zlý štěkot, kňučení, šinul se pokud mohl rychle ku předu, až vyděšeně vyrazil ven. Za ním, za hodnou chvíli, těžko se prodral děsným, značně začazeným kanálem Rigo, až vykulil se co ohromný černý netvor, se kterého padala spousta sazí a jemuž snad strachy oči horečně svítily. Otřepal se důkladně, vyrazil ze síně — a kanál byl ideálně prometen.
   Stopy činnosti Rigovy byly hned zahlazeny, a mládenci, nejvíce ovšem Vojtík, vesele si prozpěvovali, že po druhé učiní podobně.

81

NEPOVOLANÍ LOVCI.

   V Dolních Rakousích, podél pohraniční řeky Litavy, rozprostírá se velké panství známého českého velkostatkáře. V městě je starobylý zámek a velké, známé zahradnictví, jehož rychlírny, skleníky i park slynuly ve světě velkou a oprávněnou pověstí.
   Na panství bylo hodně dvorů, jichž část byla i na druhé straně řeky, v Uhrách. A tu v letech devadesátých předešlého století chtěl majitel založiti při nich ovocné sady a všecky vlastní cesty na jednotlivých dvorech vroubiti ovocným stromořadím. V obci R. byl také zámek, park a menší pobočné zahradnictví, které jako nepotřebné zrušeno a založeny velké školky, které měly potřebné stromoví vyrobiti.
   Úkol ten svěřen školkaři, povolanému z Čech, který podjal se svého úkolu s plnou chutí. A tak během krátké doby stromky v tamější dobré půdě a příznivém podnebí jen letěly. — K ruce míval jednoho nebo dva příručí a jistý počet sezónních dělníků a dělnic, Slováků, kteří tehdy levně a když se s prací obeznámili, tuto svědomitě vykonávali. Zato jim občas

83

   Na noc zabezpečeny ony nyní volné otvory jen provisorně, a ježto to bylo před nedělí, nešel se žádný z personálu druhý den podívati, zda věc ona je v pořádku. A tu v pondělí ráno viděla služka, že v tabulích očkovanců pobíhá několik kusů srnčí a také asi dva ušáci.
   Když vstala paní zahradníková, vlastně paní vrchní, hlásila jí služebná, co se v zahradě děje. A paní, místo aby vzbudila pozdě v noci se vrátivšího pana manžela, snad i v domnění, že zažene tím jeho rozčilující řádění, šla a vzbudila oba příručí i nejstaršího syna Tondu. Tak bylo známé divoké veselé trio pohromadě. A hned v nich uzrál plán na lov, který se často v různých obměnách nepovolanými lovci provozuje. Nebyli ani řádně oděni, neboť chvat, s nímž bylo nutno provéstí věc, než starý vstane a než přijde dělnictvo, nutil je k rychlému jednání.
   „Nejdříve, hoši, zaděláme díry, aby nemohli utéci," velí nejstarší Ferdík. A hned se béřou k plotu, kde sousedí park, a tam skutečně povalená část plotu jeví stopy, že tudy oni vetřelci sem vnikli.
   Zabezpečili plot dosti snadno postavením a opřením a šli k otvoru druhému. Tam nebyly žádné poruchy. Tak nyní k činu!
   Úlohy rozdány, každý opatřil si řádnou hůl, a tichá honba počala. Musela býti tichá, ježto nedaleko v sousedství stála lesovna, kde bydlil pan fořt se dvěma mládenci, a pak sám lov neoprávněnými lovci nebyl ničím jiným než nepředloženým činem mládí.

85

   Bylo po honu. Nikde ani stínu podezření. Jen na stůl přicházelo častěji úpravné jídlo na způsob zvěřiny. „Starý" si liboval, jak prý ty kuchařky dovedou hovězí upravit na způsob srnčí. Za čas přidělával Ferda parůžky na desku, že prý je našel. Později měl i vydělanou kůži srnčí u postele. Tu prý dostal od mládence Slezáka, který byl přeložen do Čech. Tak upadl onen lov v zapomenutí, a účastníci zmizeli ve světě.
   Bylo to v pozdním jaře, když náš nejmladší lovec Véna vracel se k večeru před západem slunce z alejí, kde opravoval uvolněné úvazky stromků, lesem k sousedícímu parku, kde bylo plno ptačího zpěvu a svolávajících se k hřadováni bažantů, jichž tam bylo množství nečítané.
   Pobroukával si svoji zamilovanou „Spi Havlíčku" . . . když tu před ním u samé nohy vzlétne s vyděšeným křikem bažant, který v několika metrech padá k zemi přímo blízko pěšiny. Sotva milý Véna došel onoho místa, vylétl jaksi těžko s křikem bažant znovu. Tu probudil se ve Vénovi uspaný pud lovecké vášně, zapomenut prvý křest nešťastného srnčího lovu, který mezerou v ústech vydával neklamné svědectví, jak neblaze musel Véna přinésti onu oběť bohyni Dianě.
   Chvátal, aby bažanta polapil, neboť se mu zdálo, že bažant je snad postřelen. A tak po nedlouhém pronásledování chytil uštvaného bažanta, kterého nelítostně zardousil a mrtvého bez dlouhého prohlížení a uvažování ukryl pod kabát,který opatrně zapnul. A chvátal domů,

87

PERNÝ MED.

   Jistě velká většina zahradníků nalezla zálibu ve včelaření neboli v tak zvaném (žertovně) „mouchaření", a to nejen ze zištných důvodů, sladiti si často dost trpký život medem a obětovaným voskem na svíce ke cti a slávě boží, ale také z důvodů čistě zahradnických, ovocnářských a pěstitelských. Vždyť dávno již našim předchůdcům bylo známo ono dobrodiní činěné včelami opylováním (zúrodňováním) květů, které ony nevědomky při sběru provádějí. Také vosku potřebovali naši štěpaři k výrobě štěpařské masti (vosku) a konečně brali za vděk i oním výborným a snadno dosažitelným kadidlem.
   Byli mnozí kolegové, kteří museli ke všem znalostem starati se někdy i o veliké včelíny svého panstva, aby bylo vždy hojnost pravého medu pro jeho zmlsané jazyky.
   Někde vlastnil kolega i včely svoje, a pak není divu, že nalézáme místy pravé horlivce, které sebe větší oběť a práce neodradila od včelařství.
   V dřívějších dobách prováděno včelaření velice primitivně, a to bud ve špalcích nebo ve

89

byl silný roj, který ve velkém počtu vylétal za pastvou z poměrně malého, nejspíše od datla vydlabaného otvoru, a tak hodně medu snášel, že tento ze dvou puklin za letních dnů až ven prýštil.
   To vše viděl a rozrušeně se zájmem sledoval pan zahradník Podařil. Když pak novým jarem přijal nového příručího Petra Sekala, také „mouchaře", usnesli se na tom, že takový silný roj musí přemístit a přenésti úplně ve svůj majetek a svůj zájem.
   Po náležité poradě usneseno přikročiti ještě během léta, až panstvo odjede na cesty, k vykonání zajímavého činu, aby nově usazené včelstvo mělo ještě čas v novém úle se na zimu zajistiti. Tak přišel očekávaný čas. Bylo to v srpnu, před svátkem Nanebevstoupení P. Marie, kdy slavena bývá v obci druhá pouť. Určeny k tomu tři dny před tím, ježto získaný med hodí se výborně paní zahradníkové k úpravě různých pouťových sladkostí.
   K podniku zverbovány potřebné síly a pomůcky. Nejprve pomocí zednických koz postaveno asi dva metry vysoké pohodlné lešení, na které z večera dopraveny potřebné nástroje, jako pila, sekera, dláto, nebozezy, pak konev s vodou, nový úl, řešeto a jiné. Dole, z druhé strany lešení a kde byl výlet, nanošena hromada roští, dříví a suchého listu, určená jako oběť zápalná a hodně dýmající k zahánění včel.
   Časně ráno, když včely jsou nejvíce za pastvou, se začne a dopadne-li přeložení šťastně, tak mládenci dostanou od paní dobré pouti

91

   Když však k odloupnutí částí zářezu musilo býti použito dláta a sekerky, což neobešlo se bez ran a úderů, bouřily se včely tak, že výlet jim nemohl ani stačit. To vyvrcholilo odloupnutím poměrně nesilné blány kůry a dřeva, kdy v otvoru zabělal se vosk plátů, které byly hned pokryty spoustami včel, které se otvorem pak jako mraky ven valily. Tu nestačil kouř z roští. Tu musely již oba dýmáky v rukou dědy i Petra silně pracovati, aby pan šéf mohl počíti s opravdovou včelařskou trpělivostí a znalostí přemísťovati plásty s dílem do úlu, postupně tak, až se přijde na část s plody, kladenými vajíčky a dopřeje-li štěstí, i na její výsost — královnu.
   To však nebývá zrovna snadné ani v díle rámkovém, tím spíše je to skorém nemožností v takové divočině. A tak sotva že vzal „starý" dva, tři kusy plástu, rozbouřily se milé včely tekoucím a vonícím medem tak, že nejdříve opustil stanoviště své určené působnosti Petr, když totiž mu do uvolněných rukávů vlezlo několik včel a tam své bodavé umění provozovalo. „Šmárjá, pane šéf, já jich mám!" zavolal a hodil dýmák na lešení a skočil dolů skorém do ohně, až porazil Tondu, a hejno včel za ním, jako ohon komety, které se vrhly na oba hochy, takže tito nestačili ani utéci a byli obdaření několika žihadly.
   Na lešení tužil se pan šéf, až se potil, a starý děda trpělivě dýmal, až tu, když se panu Šéfovi uvolnila u krku kukla a dvě nebo tři

93

neforemná hlava, nohy i ruce vracely se pozvolna ve svou podobu a tím i naděje, radost, že bude opět dobře.
   A v několika dnech bylo také, a tu se starý pan Podařil zařekl, že kdyby ze stromu tekl med proudy jako v zaslíbené zemi Káánan, že ať je set zatracený na věčné časy, tak na ty potvory divoké mouchy se ani nepodívá. Pfuj! Až se mu žluč obrací. A dodal: „A to von ten pan Sekal, jako Petr, pořád zobákem sekal: Pane šéf, to je medu, to je vůně a pak prý pane Podařile, podaří-li se nám je vybrat, to omladíte svoje včelstvo novou krví a podobně hučel — a panu Podařilovi se po čertech podařil onen hokus — pokus — co? Nyní pro ostudu abych ani nevyšel."
   Ale vyšel a časem na to vzpomínal jako na velkou událost a psinu. Konečně i Petr vylizoval svoje boule. Jedině jako zázrakem ušel všemu starý Kneifl, který klidně přihlížel, opatrně slezl, byt byl hejnem obletován; ušel bez pohromy. Učeň Tonda měl hlavu také na stranu, ba i pes Herold dostal svůj díl.
   Nejlépe pochodila paní šéfová, která v nocí obdržela skorém plnou mísu medu, kterou Kneifl opatrně dolů snesl. A na kaštanu ještě po řadě let bylo znáti onen výřez do jeho těla, které tak perně vyplatilo nepovolané rušitele ubytovaných tam včel.

95

   A vedl Otu do skleníku, kde před něj postavil malý stromek citlivky (Mimosa pudica).
   Ota, celý vyjevený, červená a bledne, a zdá se, že mu i vlhnou oči. Koktá: „Prosím, pane zahradník, odpustějí mně to, já, já se bojím sáhnout!"
   „A to by bylo pěkné, jen sáhni, a jsi-li nevinen, nestane se ti nic. I když vinen jsi, což nejlépe dosvědčí tato posvátná rostlina, tak ti to předem odpouštím — ale sáhnout musíš! — Tak a honem!"
   Když viděl Ota nezbytí, sáhl celý rozrušen. A tu milá rostlina jako na povel sklopila skorém všecky listy dolů.
   To když uzřel Otto, vykřikl jako bleskem zasažený: „Ano, já to udělal! Promiňte, pane šéf; ale kluci ze vsi mě navedli."
   Pan šéf i my všickni se smáli, a po napomenutí Otík upaloval ven a dlouho se bál nevinné citlivky.
   Nápadu toho bylo pak používáno ještě různým jiným způsobem Nejvíce však nás bavilo, když jsme mohli „nachytat" některou dívčinu. Sekli jsme jí, že víme, kdy kde byla na randíčku, kolik dala nebo dostala hubiček. Ba šli jsme někdy tak daleko, že víme, má-li prvého hocha, je-li poctivá a podobně. A pomocí citlivky jsme ji o tom přesvědčovali. Marné bylo zapírání. Když si na dotvrzení sáhla, byla každá usvědčena. Zejména s tou poctivostí byla přece jen leckterá na štíru, byť se bránila: „Já tomu nevěřím — a proč vám také klesne ?". A my

97

takovej budižkníčemu. Víme, on holce také nic nepřeje. To už já spíš ji pustím s procesím na poutě, nebo někdy k muzice — víme. Ale můj, jako říká, kam to vede, a chce, aby holka byla doma. A že prej má pořád jako dost času."
   „Snad má pan manžel pravdu" povídá pan zahradník.
   „Ale, milostpane, nemá, nemá, vždyť já, povážej, musím i tohle vyběhat!--holka nějak snad nastydla, naříká na závrať, bolestí v životě — a pak jí ani moc jíst nechutná. Tak jsem se odhodlala, ale aby to ten můj starej nevěděl, až sem k nim — vedí — pro klášterskou chvojku. Někdo ji taky říká rencká nebo tak ňák. Tak prosimich, nechaj mě pár kousků ty chvoje"---
   „Jo, milá paní, to my zde nemáme. A i kdybychom měli, tak vám ji nedám, neboť je jedovatá".
   „I to snad Krista Pána ne! Já jim zaplatím, co budou chtít!" žádá babka celá vyjevená.
   „Ne, ne, matko. Na to jsou lékaři a babičky," — A nenechal jí ani větévky chvojky klášterské.

99

   Válečná i poválečná doba učinila i zde, jako ve všech jiných obchodech, nápor k snadnému zbohatnutí. V době hladu a znehodnocení měny nezáleželo ani na cti a ohledech, jen když snadno a rychle na úkor nejchudších bylo možno se obohacovati. Jsou známy případy, že lecjaký Švec, knihař, klempíř nebo sklenář chtěl rozuměti sadařství a přeplácel nerozvážně opravdové znalce — sadaře v naději, že na dodávce městu, továrně neb dolům vydělá. Pak ovšem není třeba velkého zařizování; nejvýše několik řebříků, které se ve vsi vypůjčí, koše, bedny, sudy dodá už zákazník, zboží odváží obyčejně pronajímatel, který často i místnost k úchově, hlídací boudy a podobné věci dodá.
   Proti kroupám bývá ovoce pojištěno. Tak co schází? Česání provede lacino pár dětí nebo výrostků. A tak že zbývá než to hlídání. No, a to je teprv veselé a snadné v létě za teplých nocí a za parna ve stínu se povalovat, kouřit, hledět Pánu Bohu do oken, co zatím slunéčko napomáhá zráti hojné úrodě.
   Že takoví povrchní sadaři vyvolali pohoršení mezi kruhy starých opravdových sadařů, hlavně vinou nesmyslného přeplácení, je pochopítelno. Je známo, jak musely zakročovat i úřady, ba vydány vládou i směrné ceny a k dražbám vysílány dohlédací úřady od polické správy zároveň se znalcem, obyčejně okresním zahradníkem. V novinách publikována vyhláška o dražbě, složení vadia a pod. Soutěženo bud ofertami nebo dražbou, licitováním. Mnohdy se to dělo za různých rušivých výstupů.

101

   Dražba konávána buď na úřadě velkostatku nebo v hostinci. Bývala to nemalá událost i pro ty, jichž se to netýkalo, neboť mnozí měli přece jen zájem na tom, zda obdrží to starý známý sadař nebo nějaký neznámý, nejistý.
   Dražbě býval přítomen bud majitel nebo jeho úředník, znalec-odhadce zahradník nebo štěpař, starosta nebo některý radní, zapisovatel a zájemníci-sadaři.
   Bylo-li to v hostinci, nescházelo i zvědavců. A jako důležitá osobnost byl tu „v pucu" a slávě obecní policajt, který nestačil odhánět ze síně a od oken nahlížející a rámusící kluky.
   Po uvítání všech zazvoněním nebo zaklepáním dražícím kladívkem přikročeno k dražebnímu výkonu. Zapisovatel čte podmínky: „Že dnes pronajaty budou za známých podmínek, jako odborném ošetření při hlídce, případném poškození, nahražení škod, ručení za personál, proti hotovému zaplacení, kde ze sumy z každého zlatého nutno složití 1/2 nebo 1 krejcar ve prospěch do chudé kasy. Proti tomu dodá velkostatek tyče a slámu na postavení hlídacích bud, propůjčí vhodnou místnost, povozy k odvežení ovoce do města nebo na dráhu. A ježto jsou objekty pojištěny proti krupobití, ponechává najímateli na vůli, kdy splatí povinnou prémii, v pádu krupobití právo na náhradu. Jinak ale právo zůstává nám." Naposled vyhražuje si majitel bud několik stromů nebo jistý počet měr nebo váhu, které mu budou dodány nebo za režijní cenu prodány.

103

   Po 10 zl. ve zlostí přihazuje Svoboda ze sousedního města.
   „Tak, pánové, 195 zl. po prvé, po dru—"
   „A když ty, chytrý Svobodíčku, můžeš to mít jako měšťák fouňa — tak já také 10 zl.; ne 15 přidám", hlásí rozdurděný Raudák.
   „Jakej fouňa, ty bubřino!"
   „Pánové, ticho" ať jdem dál. Tak 210 zl. po prvé."
   „Ale co by — já to nepustím" křičí opětně Raudák — „Záblati musí být moje, abyste věděli, vy kloučkové, že jsem Raudák, který obchodoval, když jste ještě měli vzadu cumle — a ještě 10 zl.!"
   „A abys věděl, já také deset a dost, pane důchodní."
   „Prosím ticho, pánové, tak 240 zl. po prvé, po druhé a po—"
   „Nic, já ještě 10 opět,' vyvstává Raudák, sahá do záprsí pro tašku.
   „Tak, pánové," volá pan důchodní. ,,250 zl. po prvé — a 250 zl. po druhé — pozor 250 zl. po třetí" a klepl na stůl na znamení, že je prodáno.
   Však v tom se strhl hluk. Všichni, i ti dva, co dosud mlčeli, Plzák a jeho švagr Ryba, přidali se ke hlučícím.
   „To víme, že to můžeš dělat, tak nestydatě přeplácet, když jsi si namazal z pecek" doráží také domácí konkurent Zeman.
   „Namazal a namažu zase, neb dnes zkoupím vše!" vypíná se Raudák a tluče taškou s penězi o stůl.

105

HORTENSIE A VDAVKY.

   Anička byla hezké děvčátko. Byla dcerou chudé vdovy po finančním strážníkovi, která se k vůli snazšímu živobytí, a aby si mohla doplňovat nepatrnou pensi, odstěhovala z pohraničí do krajského města, kde si zařídila malý níťařský obchůdek.
   Vdova uvažovala správně, když po odbytí obecné a měšťanské školy dala Aničku vyučiti šití šatů a absolvovati modistický kurs, aby jednou mohla zavedený obchod převzíti a podle svých znalostí po případě i rozšířiti. Anička, i mající veselou povahu, projevující se někdy až bujně, se tomuto přání podvolovala.
   Bydleli v sousedství obchodního zahradnictví páně Kyselová, který měl jediného, nadějného syna, který se po odbytí vojenské služby a po několikaletém získávání znalostí svého oboru v cizině vrátil domů a brzo se s hezkou sousedkou Aničkou seznámil.
   Rodiče jeho přáli by si ovšem raději známostí jiné, výhodnější. Nechtěli však kazit jeho radost. A bylo to na pohled nevinné vyhledávání jeden druhého,

107

v rozhorlení, když viděl, že Anička místo omluvy nebo vyvrácení podezření staví se ještě vyzývavě uraženou, přerušil s ní známost a vrátil jí slovo.
   To nezůstalo dlouho v tajnosti. Když se to pak dozvěděla její matka, horšila se, plakala — vyčítala:
   „Tak vidíš, holka, vidíš, co jsem říkala! Výhoď tu hortensii. Ale to ne a ne, prý je to pověra. Tak, pěkná pověra. Teď z toho máš pěknou — no nedej Pán Bůh, aby ne ještě horší polízačku. Necab!"
   Skočila ve zlosti a zoufalství a popadla nevinnou hortensii, praštila jí o zem a jako divá po ní šlapala, až z ní nebylo ani kousíčku.
   Anda plakala, psala, ba i jela za panem poručíkem, ale ten ji odmítl. A tak po čase, zrazená, hledala útočiště v Praze, kde i zanikla.

109

   Matka si hleděla kuchyně, Jirka si pracoval úlohu, a hospodář byl někde venku. Obě nejmladší děti se ztišily. Hrály si mezi postelemi nějak až moc nápadně tiše. Jen jakýsi šepot nesl se občas tiše světnicí. Až tu náhle kašlání, chrapot a pláč upozornil matku i Jiříka, že se něco děje.
   „Co pak, Mařenko, co je, že Jenda pláče?" táže se matka. V tom již Jeník, celý rudý a dusící se, roztahuje ručky a klesá na zem.
   V leknutí chopí ho matka do náruče a v domnění, že asi něco polkl, klepe ho do zad a otírá vodou. V tom vyhrne se Jendovi z úst celý chumáč sežvýkaných kočiček.
   „Nešťastné děti, co jste dělaly?" dotírá na Mařenku a ta v pláči doznává: „Mysme, aby nás nebolelo v klku, jedly ty kočičky." — A opravdu, celé spousty kočiček byly oloupány, po zemi rozházeny a jistě i hodně jich sněděno, neboť děti měly plná bříška a v bolestech se jen svíjely. Musel přijíti lékař a dáti lék pro zvracení, což se ovšem bez bolesti a nářku neobešlo.
   Tak se vyplatila rada pověrčivé Barči.

111

často za následek — nu, řekněme třeba nachlazení. Bílý květ zmrzl, ale přece přinesl někdy i nevítaný plod.
   Ale spíše přinesly barborky svatbu než křtiny. Proto, ať žijou barborky! A jejich osvědčených receptů ať užívá naše mládež i nadále. Ale pozor! Všeho s mírou!

113

se nezdařil, a on obyčejně následkem toho měnil místo.
   Sám vycházel z toho stanoviska: Proč ne hřiby, když se daří umělé pěstování žampionů, které se spokojí i místem temným, jen když kultura spočívá na správné úpravě, teplotě atd. nebo když ve Francii, nyní místy i jinde, ba i u nás na Moravě, lze pěstovati lanýže, které ovšem ke svému vývoji potřebují bakterie, které některé druhy dubu hostí na kořenech, a které jsou oněmi činitely, které způsobují, že lanýže rostou.
   Vždyť i první jarní houby, smrže a chrapáče, lze v zahradách pěstit, jsou-li k tomu jen trochu příznivé podmínky, t. j. vlhčí, teplé místo, nebo stačí i prosté pohození zralých hub. Viděl jsem sám, že voda, ve které byly smrže opláchnuty, vylitá v zahradě pod okna bytu nebo křoví způsobila, že rostly tam potom několik roků smrže. Zvláště pak se jim výborně dařilo na záhonech starého vyluhovaného třísla, kde prostým rozdrcením starých hub byly nasety.
   Jinak nevím, lze-li ještě některé druhy hub uměle pěstit. A vím, že vypěstovat nejoblíbenější naše houby, hřiby, se neúnavnému kolegovi Pilzerovi nepodařilo a to ani v přírodě, ani uměle v místnostech. Jistě by to bylo znamenalo velký úspěch, neboť hřiby jsou houbou velice chutnou a cennou.
   Známe sice více druhů hřibů, ale on měl na mysli hřib jedlý (Boletus edulis), který se obyčejně v našich lesích dělí na odrůdy tři.

115

vhodným lesním porostem, mechem, podle potřeby jiné osadil zase travinami, drnem, kapradím nebo zase mrtí různých jehličím Hotové záhony oséval sušenými starými hřiby, kde prý je plno výtrusů, nebo v létě přinesl velké, zralé hřiby a nechal je, zapuštěné v záhon, až samy o sobě prodělaly úplný rozklad, Nebo opatrně rýčem vyryl část země i s malými hříbečky, zárodky přenesl, upevnil v půdu — ale hřiby nerostly, ač nejednou se stalo, že na záhoně vyrašilo celé hnízdo plísně, ba i některé houby prašivky. Činil však také pokusy ve skleníku. Pomocí tepla a páry tvořil „umělou noční letní mlhu". Vlahé sprchy měly nahražovat letní déšť. Tu zas nechal působit hojně slunečního jasu a teplá. Hned zas zkoušel vykouzlit hříbky pomocí temna, jež mělo býti náhradou za husté smrkové paseky s opravdovými smrčky. Opravdový hřibový domov — ale vše marné. i Někdy se i zdálo, že už, už to půjde. Když totiž objevil, že půda se povléká a prostupuje jakýmsi podhoubím," vlákny jako u pečárek. Ale místo hřibů plíseň a nic víc. Jen v odděleních listnatých bujela tráva, kapradiny, barvínek a jiné. A tak přešlo jaro i léto. A ono pořád nic. Přišel podzim, následovala zima. A zase nic přes všechno užívání nových a nových kombinací. Marno bylo přidání půdy, soli, králičí moče, nebo zase jiných chemikálií. Došla konečně panstvu trpělivost. A náš kolega, aby nemusel slyšet narážky a smích, raději odešel, ač to bylo velice dobré místo, a

117

on stojí — při světle svíčky — jako ve snu. Je nesmírně udiven. Co to? Je to možné? Toť je hříbek. Tu zas a tam také, a hned dva!
   I běhal, jako dítě radostí jásal a nemohl ani odejít. Odešel konečně přece, ale nespal, a v polosnění viděl všude plno hřibů, hřibů...
   Ráno přiběhl nejdříve k slečně kuchařce, kde čekala komorná, prý na čaj pro milostivou.
   „Slečny, slečny drahé, gratulujte mně. Jsem u cíle, pokus se zdařil. — Hřiby, hřiby rostou. A co jích je", zvěstoval pln radostí.
   „Opravdu, pane zahradníku? To snad žertujete. Je to možné?" diví se obě. Kuchařka však opravdivě, neboť o úskoku nevěděla a dodává; „No, to bude mít milostivá radost. Vždyť tuhle povídala, že tomu začíná nevěřit. Tak blahopřeji!"
   Komorná se usmívá a povídá: „Jen jestli jsou to hřiby?"
   „Co by nebyly? Vždyť jsem je sil. A ostatně uvidíte, až tam půjde milostivá, přijďte také!"
   A chvátal do kanceláře, a zámkem vzhůru, aby oznámil všem radostnou novinu. Osobně pak to oznámil přímo milostivé. Ta slíbila, že po snídaní přijde se podívat.
   Zatím chvátal zahradník zpět, nařídil příručímu, aby bylo ve sklenících všechno v pořádku a čekal...
   Za nedlouho jde milostivá v průvodu komorné. A v povzdálí jako stíny následují ji kuchařka a lokaj.

119

KONKURENTI.

   Konkurence je hybná páka obchodu. Má nemalý význam, právě tak jako reklama. Jenže někdy nabývá nepěkných forem a přináší s sebou různé nepříjemností. Nemusí se jí báti ovšem nikdy ten, kdo jí čelí lepším výrobkem, přístupnější cenou. Nečestná, na vetchých základech budovaná konkurence se zvrátí a často strhne s sebou i svého vyvolavatele.
   Také v kruzích zahradnických bujela a bují, ba snad dnes více než kdy jindy. Rozmáhá se a roste. Nutno se proti ní ovšem rozumně bránití. To je docela logické. Ale vítězit musí při tom pravda.
   Každý z nás byl svědkem někdy marných, unavujících bojů, které někdy jinak docela hodní lidé a kolegové celou řadu let spolu vedli. — Tak v jednom menším městě byla dvě obchodní zahradnictví, pak zahradník městský, hřbitovní, a v okolí byly i zahrady panské — zámecké. Někdy se kolegové tito v městě scházeli, vzájemně si časem různé věci podle starého zahradnického zvyku vyměňovali, při sklenici dobrého moku se pobavili a po smluvení si příští schůzky opětně domů v dobré

121

   Pálených měli fazole vyprodány, co Vydrovům skoro všecky zbyly.
   Ježto město kráčelo zdatně kupředu, hleděli jeho obchodníci přizpůsobovat se městům velkým. Zařizovali si výklady, světlé krámy, nebo aspoň vystavovali zboží u vchodů domů obchodů na policích, nástěnných skříních a o týdenních trzích mívali někteří i na náměstí své stánky.
   A tu jednoho dne setkáváme se se stánkem paní Vydrové, a o kousek dále trůní stánek paní Pálené. Obě mají vystaveno sporé zboží jarní, vlastně ještě staré zimní zeleniny, trochu nové řetkvičky a mladý pařištní salát a něco svazků prvé sadby.
   Sem tam přijde panička, koupí něco zeleniny do polévky, nebo soused z venku, aby koupil kopu - dvě sadby.
   „Co stojí kopa?"
   „Šest krejcarů tuhle košťálí a salát s cibulkou po třech!" hlásí paní Pálená.
   „To snad je moc, vždyť támhle ta druhá to dává laciněji!"
   ,.Ať dává, ona může ... jí to nic nestojí — ale taky — no až se napálíte — za nic to nestojí — vždyť Vydrovo zboží tu zná každý."
   V tom asi zaslechla Vydrová, že debata týká se jí. Přiskočí blíže a podepře boky: „Vy nestydná, co že? Mé zboží že za nic nestojí? Ne — tak ji vidíte, trajdu! Tuhle tomu chřástu říká salát." Béře jí slabou zvadlou hlávku a třepe jí ve vzduchu: „Ta je? Co? A ta bude

123

   Vydra město v masopustě hojným výběrem řezaného italského kvítí, růži, karafiátů, fial, mimos a podobného zboží, které šlo jako dárek nebo ozdoba hojně na odbyt.
   Z toho, že i více vazačské práce měli nyní Vydrovi, dopálil se konkurent a odjel někam do Prahy a přivezl nové zboží. Několik azalek, kamelií, erík, které zase byly obdivovány a kupovány, Z toho všeho bylo plno řečí, a pan Pálený chlubil se, jak té hladové Vydře zkalil a vypálil vodu. Ten si zase dával balsám na ránu slovy: „Však uvidíme, kdo se směje předčasně — a kdo se bude smáti naposledl"
   Přes léto byl jakž takž klid. A najednou setkáváme se s oběma na radnici u pana měšťanosty se stížností, že městský zahradník je poškozuje, že obchoduje; to že oni poplatníci netrpí. A tak bylo rázně zakročeno...
   Pan purkmistr slíbil, že věc vyšetří, ale že i je přesvědčen o poctivosti, a to, co oni vidí tak hrozné, jsou zcela nepatrné úsluhy. A přebyde-Ii mu něco, má svolení, aby s tím naložil dle libosti. A propustil je slovy: „Pánové, vy jako domácí a majitelé slušných živností, dopřejte kolegovi také něco. Spíše se shodněte mezi sebou a uspořte si nekalým soupeřením zbytečných škod!"
   Tak odešli s nepořízenou. V dušičkových dnech viděli jsme u Páleného hojně kvetoucích chrysantém a zvláštní věnce z preparovaných květin, mechu a hezké stromečky araukarií. Vydra vystavoval věnce cykasové, řezané

125

SLUŽBODÁRCI.

   V životě se člověk sejde s všelijakými charaktery. Sejdeme se s různými lidmi. Byli-li tu lidé ušlechtilí, rádi jich vzpomínáme, jako zase povahy špatné zanechají v nás dojem odpuzující.
   V povolání zahradnickém, a to hlavně služebním, na panstvích šlechty, bylo některým kolegům těžko sloužiti. Známé tehdejší pořekadlo, že člověk počíná kněžskou kutnou a baronem, bývalo často trpkou pravdou. V tehdejší době, která vše slovanské, hlavně pak české, chtěla vymýtit, znali jsme tři nebo čtyři druhy službodárců.
   První, ale těch bylo mizivé procento, považovali zahradníka za něco lepšího, za člověka, který činí přímo divy. Zařazovali jej proto mezi úředníky. Byl titulován „pan zahradník", „pan vrchní" a p. A za vše byl slušně honorován a dopřáno mu i jistých výhod.
   Druhý, těch už bylo více, byli ti, kteří ještě jakž takž slušně platili. Ale poměr pána vůči služebnictvu a úřednictvu byl už více povýšený — milostivý. Zde byl to pouze zahradník, štěpař, správce a podobně, ale nikdy žádný pán. Páni byli přece pouze oni. A takový služebník

127

vyhrůžky, tykání, ba i, našel-li se někdo, kdo držel, i týrání. Obyčejně takový pán nebo paní vyžadovali nejvyšších titulů, stálého rukylíbání. Ba i ty děti bývaly drzé, pyšné. Chudák byl takový zahradník. To bylo jen: „Poslyš, ty zahradníku! — Pojď hned sem! — Proč neděláš, co ti její milost paní baronka nařídila?"
   Bvl-li zahradník slušně ošacen, tak říkali: , To nás jistě okrádá." Když chodil ošumělý, protože službička málo vynášela, tu zase se řeklo: „Všecko prochlastá, prokouří!"
   Obyčejně slídili stále, co dělá, co jídá, zda neprodává, proč není to a to, tam že mají vše lepší, rané. Ale nechtěl rozumět tomu, že tam na to dají, že ke všemu je tam dost pomůcek, pracovních sil atd., co zatím zde ještě 5. nebo 8. o služném ani vidu. Nebo se dála výplata s křikem, co je ta pitomá zahrada stojí a nic z toho.
   Škoda vše to na světlo uváděti. Doufejme, že takových míst už mnoho není. Ale jsou, a já znám ještě dnes dvě, tři, kde se málo nebo spíše nic nezměnilo, že snad je tam ještě hůře. A jako ukázku panského charakteru uvedu dvě-tři ukázky, zacházející hraběcí zlovůle:
   Karabáčník! Toť název, který onomu vysoceurozenému pánu právem náleží. Jako odznak kobylkářství, nosí s sebou stále jezdecký bičík nebo karabáč, kterým nervosně do vzduchu švihá.
   Při tom přemýšlí a slídí, kde a jak by koho týral. Během třiceti let, co je mi znám, vystřídal nejméně dvacet zahradníků, o něco méně správců a jiných služebníků. Ba i nájemců

129

   Však venkovský lid je dobrý, zdraví tu ten uctivě, tam jiný aspoň něco zahučí, sáhne k čepici, ale on neděkuje, jen pozoruje a pojednou spatřil, že mladík kol něho na kolečku vezoucí cihly nepozdravil. Skočil k němu, vytál mu pohlavek, až mu čepice spadla. A křičí, vlastně řve: „Ty mizerný pacholku, nevíš, co se sluší!?"
   „Vím!" odpovídá dělník a hned mu řádným políčkem splácí ... a volá: „Tu čepici hned zvedneš, nebo tě, lumpe jeden, přerazím!" Ale urozený pán se k tomu neměl. Spíše chce bičíkem trestat. V tom slyší, že i jiní hučí. Čepici zvedl a dodává: „Ale to si s tebou spravím!"
   „I jo, to můžeš!" dodává dělník.
   „Já jsem hrabě!"
   „Co mi po tom! Já jsem dělník, také člověk!"
   Konec toho: stížnost staviteli, že ten chlap musí pryč. Ale nešel. Stavitel řekl: U mne ku spokojenosti pracuje — a to je to hlavní.

131

muže mladé i staré, a ona nečinila velkých rozdílů.
   Měla se při tom dobře. Když však už to některé ženy nemohly snésti, usjednotily se na odvetě. Vyloupaly šípkové plody a mnoho semen z nich, obalených chmýřím, sebraly do sáčku. Pak při nahodilé návštěvě teta Mokrá s tetou Černou roztrousily vdově Kropáčkové semeno to do postele, po pohovce a v celém bytě vdovině.
   Po „uctění" a všerůzném povídání odešly.
   Večer, jako vždy, bylo veselo u laskavé vdovy. A když tma zahalila tajemní její budoár, byla v krátké době znovu rozsvíceno. Za nedlouho světlo znovu zhaslo, aby opětně do tmy zazářilo. Čehož si všiml i obezřelý ponocný. A ten k podivu shledal věci, jež druhého dne důvěrně u starostů vyprávěl. Jak Kropáčková několikrát za noc vstala, celá rudá, jak prohlížela postel, jak se myla, mazala, drbala. Hm, hm, víme, snad ji ten laskavec pálil. — Pálil — ale nepolepšil!

133

zisk — neznalci věc podobnou nebo jinou. To ovšem u některých věcí nešlo. Ale ve školkařství, semenářství dán vědomě druh jiný.
   Za války a nějaký čas po válce panoval hlavně v semenářství chaos, a byli to obyčejně noví, nepovolaní semenáři, kteří místo pravých druhů košfálovin prodávali bud řepku, řepici, ohnici nebo stará, kolikaletá neklíčivá semena. Podobně to bylo i s květinami, jich semeny, cibulemi, hlízami a často značný počet nebo vše jiné. Co tu zklamání a zlosti.
   Také semena travní bývala vadná — nepravá, neklíčící. Vždyť i v rolnictví dělo se podobně s obilím, semenem jetelovým, sádí brambor a jiných plodin.
   Nejvíce ovšem hřešeno ve školkařství s požadovanými druhy ovocných stromků, keřů, růží, drobného ovoce a jahod. Pak ještě ti různí fušeři, kteří se laikům nabízeli k odborným pracím: řezu tvarových stromů, přešlechťování starších, neosvědčených odrůd, šlechtění, nebo i k úpravě zahrádek, zakládáni alejí, sadů. Takovými podvodnými neznalci naděláno značných chyb a škod.
   Ba vyskytli se i podvodní sprostředkovatelé míst, služeb, dodávek. Také povstali falešní zahradníci, nepraví invalidé a jiné pochybné existence, které na dobrotu lidství hřešily. Zde obrázek ze školky. Přišli dva, tři venkované. Že by rádi nějaké stromky. „Pořáde se prý píše a mluví o významu ovocnářství a radí se nám, abychom sázeli nějaké „renetky", „parmény". Ale těm my ani nevěříme. Já mám nejraději

135

růží angreštu, rybizu a nyní k jaru by to rád, aby mohl býti živ, léčit ženu, levně prodal. Dělal dobrý dojem a znal několik mých známých kolegů, od kterých mně vyřizoval pozdravy. Děvčátko pak dosvědčovalo jejich utrpení. A že prý ony věci jsou jeho, že se svolením továrníka si je může odprodat. A že jsem právě v nejbližších dnech měl do Prahy jeti, dal jsem mu asi 20 Kč zálohy a že si tam dojdu něco vybrat.
   Továrnu i byt v sousedství až na peřiferii jsem nalezl. Ba i jeho ženu, která ještě s jinými ženami a podnájemníky se mně vysmála, že jsem už třetí, kterého ten její flamendr napálil. Ony věci v té zahradě také byly, jenže on už léta tam nebyl zahradníkem.

137

   „Ah tak! To on operatér to nějak poplet!"
   Podobně dopadla přednáška o zužitkování ovoce. Slyší se, že je zdraví lidskému prospěšným, osvěžujícím pokrmem, nápojem, ba přímo lékem. Jen jednoho jest zapotřebí: aby ovoce bylo vždy před požíváním řádně vodou opláchnuto — očištěno.
   A hned demonstruje: noří jablko a hrušni do sklenice vody a klade na pijavý papír k oschnutí. Podobně noří zaprášený hrozen do sklenice a ukazuje, jak několika ponořením se očistí. Pak přednášeč klidně mluví dál. Probírá časté následky, které nečisté ovoce s sebou přináší, a že nejradikálnějším prostředkem ke zničení bacilů je var, oheň. A v tom náhle uchopí sklenici s onou vodou, v níž oplachoval plody — a vypil skorém všechen její obsah.
   „Br!, pane řediteli! Vždyť. ..." ozývá se z řad posluchačů.
   „No, jo! pravdu. Ale doufejme, že tam žádných bacilů nebylo. Ale pro všechno dejte mně, pane hostinský, jako ochranný protiprostředek sklenku koňaku nebo slivovice!"

139

leží jedna a tu druhá. Obě nehybné. Vyskočí a leknutím vykřikne:
   „Franc, pojd sem! Kristáčka, kozy jsou mrtvé!"
   „Co še? No, to šnad ne?"
   A chvátá, škrtá sirkou a vidí, obě stračky, nafouklé jako buben, jsou už studené.
   „Šmaljá! Tonka, cos jim udála? Honem škoč plo štlejška, ať šem jde. No nešum!"
   Poláková v pláči, lomíc rukama, jde a naříká:
   „Bože, cos to na nás dopustil, co to jen je — co?"
   Ale hned se ve zlosti obrací:
   „Jo, to von můj Matěj, ten pitomej šišlá, z tý zahrady každej převít přinese — a pak, odpusť Pán Bůh, taková čertoviná z toho je."
   A když strýc přišel, utvrdil je v tom, Že to není nic jiného, než náhlé uřknutí. A oba ubozí tomu také věřili. Nepřesvědčil je o tom nikdo, že to byla otrava pajavcem.
   Ke snazšímu oželeni dostal Polák od paní zahradníkové pěkné pololetní kůzle, budoucí záruku dobré dojnice, za kterou pak často děkovával:
   „Zaplať pánbů, miloštpaní, ta šánská kožíška, ta dojí víc jak dřív oběl A my še za ně i za pána i mámou modlíme!"

141

líbáme — třeba v tak významný den pod jmélím.
   Býval jsem v jednom velkém panském domě o vánocích vždycky hodně zaměstnán úpravou z jmélí, ilexu, jedlových větévek, které dávají vhodnou dekorací stolů, váz, lustrů, obrazů i vánočních dárků. Že se pak žertovně i vážně pod jmelím líbalo, netřeba ani zdůrazňovati.

143

   „Ba ne, tak to není. Já vám, vážená společnosti, povím zaručený postup, jak jsem jej slýchal od naší babičky", tváří se učeně profesor botaniky Slánský.
   „Prosíme, prosíme!" žadoní dámy.
   „Tak pozor! Čtyřlistý — hoch jistý. Pěti — pro děti. Šesti — pro štěstí. A sedmi — pro stav manželský!"
   „Výborně!" vpadá hned pan učitel. Já budu mít štěstí!"
   A ostatní, velice uspokojeni výkladem, znovu vcházejí na pole.
   A brzo kdosi volá, že má pěti, jiný že má zas čtyř. Ale nikdo neměl sedmi.
   Až tu najednou kde se vzal, tu se vzal, sedlák. Rozhorleně hrozí holí a láteří: „I vy set zatracený sakramenti, co myslíte, že můj jetel je obecný a pro vaše pitomosti a hloupé pověry? Škoda, že jste z města! Tak nezplouhá pole ani stádo!"
   Společnost tíhla zchlíple dále a bručela něco o zpychlých agrárnících, kteří však mají čtyřlístek jetelový ve svém znaku — nám ho nepřejou.
   „I mlčela, Věruško, já jí koupím v Praze u Strnada celý květináč čtyřlístků!" chlácholil kučeravý právník Antoš.
   „Ale, prosím, to není jetel — to je šťavel, Oxalis Depei," poučuje profesor Slánský.
   „I, aťsi! Kupte mně jej, pane kolego", souhlasí Věra.

145

Z DOB POČÁTKŮ MÉHO ZAHRADNIČENÍ.

   Když nyní, v stáří, vzpomínám na své prvé pokusy v zahradničení, musím se diviti tomu, že moje dobrá maminka přenesla přes srdce tak shovívavě můj tehdejší čin: přeměnu naší venkovské zahrádky v něco, co mělo být kopií mnou viděných zahrádek v městě, v Hradci Kr. a napodobením krásných květinových skupin Harachovské zámecké zahrady na Hrádku u Nechanic, kde jsem byl jednou návštěvou.
   Bylo mně asi deset let, když naše škola pořádala na Hrádek výlet. Tam pak každého z kamarádů zajímalo něco jiného. Jednomu se líbily krásné pokoje a sály, kde bylo plno krásných obrazů, zbraní, železných brnění, různých parohů. Venku v oboře bavily nás zase srny, bažanti, ba i divocí vepři. Pak ty krásné skleněné domy, skleníky. Byly plny různých divných, cizích květin. Byly tam hrozny vína, plody fíků, citronů, pomerančů a jiných neznámých plodů. To vše přivádělo mě přímo v úžas.

147

   Příštím jarem žadonil jsem neustále otce i matku, aby mě v Hradci koupili aspoň pár květin do naší zahrádky, kde jsme tehdy, jako tehdy na venku bylo zvykem, měli pěkné trsy pivoněk, srdéček, oměje, máty, božíhodřevce, z letních sázela se rezeda, měsíčky, bazalka, karafiáty a jiné. A skorém v každé zahrádce byly z cibulovitých: narcisy a lilie. V rohu stál mladý ořech, kolem sousedního dvora bez a několik vvsokých slunečnic. Pod okny malá dřevěná lavička, po straně stolisté růže.
   Květiny ty sázívala a pěstovala matka, a kolem některých byla kola, ale také srdce, čtverce a jiné vzory drnem obložené. Pěšinky dosti hluboce vyhloubené.
   Jednou přivezla matka z Hradce několik různých květin a dvě stromečkové růže v divných balíkách vsazené, které vysadila dále před lavičku do záhonku, kde bývala seta rezeda.
   To vše se mně nelíbilo. Dlouho jsem uvažoval a kul plán na změnu. A tu jsem také ještě s dvěma kamarády provedl. Otec i matka odjeli tehdy na celý den někam na návštěvu. K vůli tomu jsem ani dopoledne — bylo to ve středu, kdy odpoledne bývalo prázdno — do školy nešel.
   Hned ráno zajistil jsem si pomoc našeho skotáka. Za nějakou odměnu mě ji neodepřel. A tak jsme se dali do práce, nehledíce na to, že je to ke konci května, kdy vše nejlépe roste a kvete, kdy pivoňky měly poupata na rozvití. Bez milosti vše vyzvednuto a dle plánu, dříve v hlavě a na lavici vykresleném, znovu sázeno

149

   „To snad ne. Josko, ty kluku, jestli jsi mně něco zkazil, tak uvidíš!"
   A běží ven, kde opravdu změna úplná. — Teď nastalo vyslýchání. Kdo že mně to napískal a kdo to dělal. A když jsem se hrdě přiznal, že je to děláno podle Hrádku a že mně hoši ze vsi pomohli, dostal jsem — jako první odměnu — pár štulců do zad se slibem, že jestli se to zkazí, vyfasuji si jich pak teprve, upaloval jsem do školy.
   Když jsem se navečer vrátil a viděl zahrádku povadlou, se smutně schýlenými listy, stvoly i květy, pojal mě strach. A opravdu — druhý díl odměny nedal na sebe dlouho čekat. Sotva jsem odložil učení, hledal jsem v troubě něco od oběda, že poženu husy. Jindy mně musela matka k tomu nutit. Tentokráte v domění, že zaženu tak bouři, pln ochoty se nabízím. „Poženeš, poženeš! Ale teď si pojď se mnou na zahrádku pro odměnu!" A vede mě k mému prvodílu, „Tak se podívej na ty ubohé kytky, na ty pivoňky, pantoflíčky, srdíčka, I ty růže tě mrzely? Co myslíš, že jsou ze železa, z kamene? Ne, to zpuštění! Ani kousek máty, ani balšánu.
   A tahá mne za uši a metlou důkladně práší kalhoty. Já prosím, slibuji, že nikdy už nic podobného neučiním.
   „Tak si to vem k srdci, že rostliny také mají cit!" A to že by byl ze mne pěkný zahradník a podobně.

151

NA HANDLU.

   U nás v Podkrkonoší bývalo zvykem, posílat děti ke konci školního roku na rok nebo dva „do hor" nebo „do Němec" na výměnu za děti tamnějších německých rodin. „Na handl", jak se všeobecně říkávalo.
   Tak i já ještě s několika kamarády, spolužáky z naší školy, ocitl jsem se v cizím prostředí. Dostal jsem se do německé rodiny zámožného koželuha v Choustníkově Hradišti za Dvorem Králové n. Lab.
   Byly to s počátku dost krušné dni. Stále cizí tváře, tvrdá cizí mluva. To vše nás přímo i děsilo. Časem se to poddalo. Utvořili jsme, nás asi dvanáct českých žáků a žákyň, prvý „spolek", kde často docházelo k „národnostním třenicím". Správně řečeno pranicím, které se nejčastěji odehrávaly v duchu středověkých dobývání hradů. Někdy dopadly i krvavě. Na úpatí skalnatého ostrohu trčely zbytky bývalého hradu, které byly bud Němci nebo námi „drženy".
   Ve škole nebyl prospěch náš zrovna nejlepší. Když jsme se konečně naučili správné psáti, čisti a mluviti, nevěděli jsme si rady

153

V UČENÍ.

   Po odbytí školní povinnosti měl jsem jíti na studie. Radili tak pan řídící i pan farář, a i moji rodičové si toho přáli. Rozhodl jsem se však ze dvou mně nejvíce milých oborů, malířství a zahradnictví, pro obor mne nejvíce poutající, pro zahradnictví. Jaksi na zkoušku odjel jsem po prázdninách do Rakous, kde můj strýc byl na velkém panství štěpařem. V sousedství panství pak bylo hlavní sídlo a velké zámecké zahradnictví. Tam jsem často docházel a ve sklenících i v zahradě pomáhal. U strýce ve školkách, štěpnici a chřestovně viděl jsem rovněž nové zajímavé věci, jako na zdích obrovské broskve a hrozny vína, až radost.
   Zahradnictví se mně čím dál, tím více zamlouvalo, a když i strýc seznal, že bych k tomu byl, psal rodičům, že, budou-li s tím srozuměni, hleděl by mne dostati do hlavního zahradnictví velkostatku. Ježto by to však bylo spojeno s poměrně značným nákladem, rozhodnuto jinak, hlavně také z toho důvodu, abych byl rodičům na blízku, abych se mohl častěji podívati domů. A tak slyšel jsem rád zprávu, že mně nalezli pěkné místo v blízkých Smiřicích n. L.,

155

dva jsme Vídeň po roce opustili. To jaksi mimochodem.
   V zimě, když jsem nastoupil, byla veškerá práce soustředěna do skleníků, kde se čistily, rostliny, selo se a množilo, hlavně celé spousty rostlin skupinových. Šlechtili jsme růže a některé kvetoucí nebo ozdobné keře, stromky na různé podložky, jako bezy, barvené buky, javory a jiné. Já jako nejmladší jsem mazal, psal jmenovky, zatíral voskem šlechtěnce a zkoušel řezy. A když to šlo, bylo mně dovoleno několik kusů samostatně ošlechtití; ty jsem si pak zvlášť poznamenal, a měl jsem nehoráznou radost, když rostly.
   Pro školku šlechtili jsme v ruce celé stovky různých jabloní a hrušní, které jsme pak zakládali ve sklepě a z jara brzo na tabule vysazovali. Mezitím zakládány celé plochy pařišť, kde seto, pěstěno, rychleno od různých květin až po všechny druhy zelenin. Dále pěstěno pro i velkou zelinářskou zahradu pro úředníky zámku a dvorů všerůzné sadby letniček i květin trvalých.
   Ve volné chvíli a v neděli psával se deník práce, vedeny záznamy povětrnostní každodenní o teplotě, směru větrů, na dešťoměru měřeny srážky a v čas velkých dešťů hlásilo se stoupání Labe a pod.
   Největší obtíže činila nám různá ta latinská jména. My mladí psávali jsme je hodně chybně. Než během doby opravou a čtením v cenících a odborných knihách, které nám pan šéf půjčoval, jsme se zdokonalovali. Pak

157

a sami jsme v ústraní robili různé příležitostné dárky kamarádům a ještě raději kamarádkám.
   Opět tu byla zima, a když po Novém roce odešel příručí Zechner, aby více tam žádný příručí, prý z úsporných důvodů, nepřišel, musel se více pan šéf a ještě více my, praktikanti, jak jsme si v pýše stavovské nechali říkat, tužili a zdatně jsme vše za pomoci dělníků a dělnic zdolávali.
   Šlechtit, pikírovat, množit jsme již dobře uměli; venku vysévat, sázet i jiné práce dělati. Při dobré vůli šlo vše dobře. Ba i nejtěžší letní dílo, aranžovat v parku v polostínu palmový háj, zapustiti na teplý podklad do trávníku před zámek dvě obrovské Musy, v zámeckém nádvoří vykouzlit ze stromovitých kamelií, cryptomerií, laurusu, oleandrů, evonymusů a jiných novozélandských rostlin „ranžírung" kolem ochozů a podloubí, které bylo vroubena různými nižšími rostlinami, jako aucubami, eriákami, azalkami, rhododendrony, buxusy, libonií, veronicou a studenodomými kapradinami, což vše v okraji bylo zapuštěno do písku a okraj hrany obložen obrovskými mušlemi.
   Pak následovalo vysazení dvou hlavních „tepichových" skupin a několik skupin kvetoucích. Všechny byly obyčejně něčím vroubeny; buď rostlým břečťanem, buxusem, pnoucím evonymusemt barvínkem, netřesem nebo různými z kameniny, železa vyrobenými ornamenty, obloučky, mřížkami a podobnými, tehdy hojně v oblibě jsoucími věcmi. Také malé, úzké pěšinky kolem a uvnitř skupin byly různobarevným

159

dobrými lidmi. Šéf byl nám nejen otcem, učitelem, rádcem, ale i přítelem, který nešetřil slov, Šlo-li o radu nebo vysvětlení. A tak zdálo se mně povolání moje opravdově něčím krásným, a léta v učení ztrávená jsou mně stále milou vzpomínkou. Však jsem také podle možnosti svého bývalého šéfa při návratu z ciziny navštívil. Ba i později, když už jsem byl trvale usazen v místě, také slušném zámeckém zahradnictví, občas jsem zajížděl na Hradecko, a tu vždy jsem zavítal ke svému prvému šéfu, abych viděl jeho i jeho choť a celou tu milou rodinu. Není už obou. Dřimou oba na hřbitově, nad městem výše položeném, svůj věčný sen. Budiž vám, milé, dobré duše, věčná paměť a lehkou zem osvobozené vlasti!