Smiřice - Anežka Malá

Zpět na hlavní stránku

Většina, zde použitých materiálů, pochází ze smiřického archivu.




Anežka Malá     Anežka Malá se narodila dne 9.1.1910 ve Smiřicích jako první dcera Františka a Marie Mládkových. Její otec byl železniční zřízenec. Vychodila tři třídy měšťanské školy ve Smiřicích s dobrým prospěchem. Po vyjití školy ji matka připravuje pro praktický život, Anežka se učí šít a vařit. Již jako žačka vstupuje do DTJ ( Dělnická tělovýchovná jednota – pozn. P. ) a skautingu. Její mládí je radostné, ničím nekalené, a všechny její kamarádky ji mají velmi rády. Pro svoji chytrost a nadání stává se vedoucí oddílu skautek, s nimiž strávila několik krásných výletů do přírody, na které potom v životě ráda vzpomínala, zvlášť na Prachovské skály, kde několik dní tábořily. Její mládí, její milá povaha, její plavé vlasy, modré oči a jemná růžová tvář a svižná postava daly příčinu k tomu, že jí brzy začali nadbíhat mládenci, které vytrvale odmítala až na Karla Malého, který byl nejvytrvalejší a tak se Anežka vdává za něho velmi mladá, je jí něco málo přes 17 let. Její muž Karel je o 11 let starší, velmi rozumný, dávno pevný komunista. Když bylo Anežce něco málo přes 18 let, porodila synka, který dostal po otci jméno Karel. Mateřství ji zaujalo cele. Přes své mládí stává se tou nejobětavější matkou. Vychovává svého synka přes všechny překážky z obtíží jeho dětských nemocí ve zdravé a krásné dítě. Její manžel byl truhlářský dělník, pro svoje přesvědčení, pro to, že byl komunista v době krise, která nastala byl často bez práce a odkázáni byli dost často na podporu od odborové organisace. Neměla nikdy nadbytek, musela s každou korunou počítat a byla velkou umělkyní, jak korunu ušetřit. To, že nastala ta velká hospodářská krise, že její manžel je často bez práce a ta nespravedlnost vůči dělníkům a všem chudým vede Anežku k přemýšlení. Zajímá se o vše, co se děje a protože její muž je uvědomělý komunista, nalézá u něho vždy vysvětlení na svoje dotazy, a tak vniká hlouběji a hlouběji do politického a hospodářského života. Příští léta plná nezaměstnanosti, bídy a útlaku všeho pracujícího lidu, než Anežka velmi z blízka poznává, dělají z ní komunistku a zařazují ji mezi společnost jako rovnou.

Anežka Malá Vpravo: Maminka Anežky paní Marie Mládková

   Anežka studuje a čte marxistickou literaturu. V roce 1934 prochází prvním večerním školením strany. Navštěvuje schůze, na které si již sama dělá referáty. Upozorňuje na sebe vedoucí strany a tak se stává, že jeden vedoucí jí píše: „Nejsi určena k tomu, abys stála v řadě, ale k tomu, abys stála v čele a řady vedla.“ To tenkrát zapůsobilo na Anežku až do hloubi srdce, zburcovalo cele její vědomí. Celým svým mládím, nadáním a citem se vrhá do víru politického života. V roce 1935 je poslána do leninské školy v SSSR, kde byla jen 4 měsíce, dva v Moskvě a dva na Kavkaze. Život v zemi socialismu udělal na ni hluboký dojem a tak po návratu, v době, kdy u nás se rozlézá fašistická demagogie, přesvědčuje a poučuje, že jen obrátíme-li se k Rusku, bude naše politika správná. Volala po jednotě národa, po sloučení rolníků a dělníků, po odstranění kapitalismu, hlavně Beranovy vlády, po sloučení sociálních stran, poukazovala na nebezpečí války. Nebála se mluvit na projevech o 1. máji, kdy za sebou měla četnickou asistenci, ani na Ruském hřbitově ( Josefov ) kde u pomníku padlých, při shromáždění lidu i služebníků kapitálu dovedla říci pravdu proti vládě a pak se ztratit v davu ( to samé dělala na příklad při pohřbu na začátku okupace ). Byla to bojovnice, která za právo a lepší budoucnost pracujících dovedla jíti neohroženě vpřed. Byla dobrou organizátorkou ženského hnutí, bylo mnoho a mnoho schůzí, na kterých referovala. Znaly ji textilačky z celých severovýchodních Čech. Nabádala do boje proti fašismu, a také za bojů ve Španělsku, když se u nás organisovala pomoc a výprava bojovníků do Španělska velmi pomáhala. Milovala nade vše La Passionarii a na její oslavu pořádala mnoho večerů.
   Potom byla na dvouměsíčním školení politickém v Semilech v letním táboře a příští rok na politickém školení v Řadově v Orlických horách. Byla to vysoká politická škola na kterou byli vybráni jen opravdu nejvyspělejší soudruzi. Vracela se vždy nabita vědomostmi, pevnější a odhodlanější k dalším bojům. A že bude nutno bojovat, to nasvědčovala politická situace.

Anežka Malá Vpravo:
Legitimace Ústřední sociální pojišťovny Anežky Malé. Do 7.3.1931 pracovala v přádelně a tkalcovně J. Sehnoutky v Černožicích, potom už ve smiřickém cukrovaru.

Přišel březen 1939.
   Komunistická strana byla zakázána. Vešla do ilegality. Anežka tak, jako řada jiných soudruhů měla být zatčena hned 15. března, ale nestalo se tak dík četnickému strážmistru. To ale Anežce nenahnalo strachu, počítala s tím. Dělala si z toho dokonce legraci, jak prý bude dělat v koncentráku dřepy, byla připravena na vše. První nebezpečí bylo odvráceno, ale netušila tenkrát, že mnohem vetší na ni čeká. Její domov byl několikrát prohlédnut četníky, ale vždy bez výsledku, neboť vždy hledali tak, aby nic nenašli také proto, že vše, co bylo nebezpečné včas uklidila.

   Instruktorkou KSČ v letech 1939 – 1940
   Vedoucí soudruzi byli pozatýkáni. Anežka nastupuje na jejich místo. Pracuje s ilegální skupinou vedenou Jiřím Purkyněm, navazuje spojení se Dvorem Králové, Českou Skalicí, Červeným Kostelcem, Jaroměří a jinde. Soudruh Rudolf Térer, ilegálním jménem Karel ji často navštěvuje v bytě a spolu organisují další postup práce. Anežka byla spolupracovnicí časopisu “Čin“, který kolportoval i u nás ve Smiřicích tak, že soudruh Josef Vlček jej vozil z Hradce od s. Melichara. Též rukopisy na letáky i jiný materiál, který ve Smiřicích za pomoci p. Holečka Stanislava se rozmnožovaly letáky, které potom vykonávaly své poslání ve Smiřicích i dál v kraji. Anežka byla statečná pracovnice. I sama napsala letáky. K zemědělskému a průmyslovému dělnictvu, kde vyzývala do boje proti fašismu ( to psávala v noci, protože už jí hrozilo nebezpečí zatčení ), které končívaly provoláním: Pryč s fašismem ! Ať žije Sovětský svaz ! Ať žije jednota národa apod. Ty letáky jí zase rozmnožoval pan Holeček a v noci byly rozdány po Smiřicích a v závodech. Tenkrát to bylo ledaskomu divné, kdo ty letáky vydává a Anežka se tomu v duchu smála. Co volného času, co cest, které vykonávala na kole, co námahy a nebezpečí bylo v tom všem a jak to ráda vykonávala.

Rok 1940
   Situace pro Anežku se stává velmi nebezpečnou, protože soudruzi, kteří s ní pracovali, byli zatčeni a Anežka měla obavy, že bude též zatčena. Na podzim dostává upozornění, aby se ukryla, že nebezpečí pro ni je velké. Dostalo se jí i možnosti jiné legitimace a ujet z domova. Tenkrát byla na rozpacích, zda má odejít, ale rodina to byla, která tomu zabránila. Byla připravena na vše, a hlavně na to, že bude zatčena.
   To už hodinu od hodiny a den ze dne čekala kdy pro ni přijdou. Neplakala a nenaříkala a její vírou a nadějí bylo, že to fašisté nikdy nevyhrají a tou vírou sílila i lidi, s nimiž přišla do styku. Byla zaměstnána v cukrovaře v kampani a dne 18. listopadu 1940 uprostřed práce dostává spěšnou zprávu, že pro ni doma je gestapo a když ji z kanceláře vyzvali, ať se tam dostaví, věděla co je, a řekla sluhovi „běžte, já za vámi hned přijdu.“ Ale nešla do kanceláře, kde na ni gestapáci čekali, ale druhou stranou továrny utekla ven, a přímo do transportního vlaku, který tam stál. Díky železničářům, kteří Anežku schovali se tenkrát nedostala do spárů gestapa. Do večera pracuje přestrojena za železničáře na vrchní stavbě a zatím, co gestapáci prohledávali celou továrnu a hlídali nádražní budovu. Za noci pak odjíždí nákladním vlakem do Jaroměře. Tím dnem jí nastává těžký život hledaného a stíhaného bolševika. Skrývá se v České Skalici, v Červeném Kostelci, v Pěkově, na svátky vánoční odjíždí do Holic, kam za ní jede její manžel se synkem. Tenkrát psala z Pěkova: „Hoří mi tady půda pod nohama, ačkoli je velký mráz.“ To bylo velké zatýkání i tam a Anežka se musela uklidit. Z Holic odjíždí do Dvora Králové, kde u manželů Svobodových je velmi dobře ukryta a kteří ji poskytli velmi dobré pohostinství. Domů přijížděla v noci a celé dny se velmi střežila, aby se neprozradila, ale touha po dítěti byla silná. Pak zase byla v Pěkově u Knittlů a stále ještě spolupracovala v ilegalitě. Dopisy, které posílala na adresu svojí kamarádky se dorozumívala se svoji rodinou. Tak žije těžký život a mračna se nad ní stahují. Z Pěkova odjíždí do Prahy, kde se uchytila k delšímu pobytu, ale za týden po příjezdu dne 21. června 1941 byla v Praze zatčena a odvezena na gestapo do Hradce. Stalo se tak proto, že gestapáci ji hledali u nich doma, a nešťastnou náhodou přišli na dopis, který měl její manžel pro ni napsaný i s její adresou do Prahy, pak už to bylo pro ně ovšem velmi lehké. Jejího manžela též sebrali a její matku velmi obtěžovali a hrozili jí, že jí také seberou.
   Anežka vytrpěla mnoho krutostí při výsleších. Mstili se jí i za to, že jim unikla. Byla mezi posledními té skupiny a bylo těžko zapírat. Když odjížděla do Drážďan, měla prý trest vyměřen na 8 let. Z Drážďan je transportována do Budišína a má stále velkou naději, že se vrátí domů. Její dopisy jsou plny víry a ačkoliv ve věznici trpí nedostatkem, nikdy si nestýská a povzbuzuje rodinu, aby to klidně nesla, že bude zase dobře. Ale shodou nešťastných okolností, které ji přitížily a hlavně heydrichiáda, je odvážena v létě 1942 do Berlína, kde lidový soud 26. srpna ji odsoudil k trestu smrti.

Autor neuveden, materiál vznikl na KV KSČ v Hradci Králové.

   Její manžel Karel Malý v dalším dokumentu píše:
   V úvodu vzpomínek cituje Fučíka
   …V chudém, zcela chudičkém prostředí dnes již zbourané chaloupky na Smiřické Kršovce žila rodina Mládkova se 3 dětmi – děvčaty, z nichž Anežka byla nejstarší. Teprve po první světové válce si Mládkovi ze skrovných úspor postavili malý rodinný domek u lihovarské vlečky.
   …..když se skrývala v Pěkově u Police nad Metují roku 1941 v červnu, tamější soudruzi, s kterými se stýkala byli tak neopatrní, že uvěřili gestapáku Lieblovi ( který byl vlastně Čech, totiž četníkem za republiky ) který vydával se za soudruha a oni mu vše prozradili. Tehdy bylo nebezpečí, že nás odvedou i s jejími rodiči. Jinak to tedy ona zaplatila životem a já jsem tam byl 4 léta, ovšem že se zdravím podlomeným jsem se vrátil.
   Nezletilý synek Karel - jako školák - byl po dobu nepřítomnosti rodičí vychováván v rodině svého děda Františka Mládka ve Smiřicích.

    Oba materiály byly určeny pro pionýrskou skupinu při zvláštní škole v Trutnově, odeslány byly 25.11.1959 z pražského Ústavu dějin KSČ. Pionýrská skupina chtěla nést její jméno. V průvodním dopise také doporučují obrátit se na nejlepší Anežčinu kamarádku a spolubojovnici s. Annu Vlčkovou, Mladé Buky u Trutnova, č. 234
-------------------------
   Stejné pionýrské skupině píše také Zdeněk Kapucián,
který byl vězněn ve stejný čas na gestapu v Hradci Králové. 4.12.1959 zde píše mimo jiné: Nešťastnou náhodou byla zatčena v Praze. ( podrobnosti mi jsou známé, ovšem podrobně se nemohu v dopise rozepsat. ) Pomáhala nám v hladu různými přilepšeními, jak jí možnosti dovolovaly. 23.září 1941 jsem s ní jel v jednom autu při převozu z Hradce Králové do pankrácké věznice v Praze. Od té doby jsem se s ní nesetkal. Byl se mnou však vězněn její manžel K. Malý, truhlář ze Smiřic n. L., od kterého jsem se také dověděl, že jeho manželka byla popravena.
    Z. Kapucián pracoval jako vedoucí I. oddělení KV KSČ v Hradci Králové.
-------------------------
   Jednatel KSČ ve Smiřicích Josef Klimeš s Aloisem Krymlákem píší do novin Rádkyně žen KSČ článek, který vyšel 1.11.1947. Zde tvrdí, že Anežku zatklo hradecké gestapo.
-------------------------
   Manžel Karel Malý píše jinou historii příčiny zatčení Anežky. Pro něj laskavější, ale také asi nepravdivou. I Anežka v posledním dopise píše, aby Karlovi nedělali předhůzky.



    Ve smiř. Zpravodaji 1 / 1990, vzpomíná už osmdesátiletý František Svatoň na Anežku Mládkovou a její nerozlučnou kamarádku Růženu Hlavatou, svoji pozdější manželku.
   Vybírám Anežka Maláněkteré části:

   Anežka s Růženkou patřily na školních besídkách k nejlepším recitátorkám. Při jednom vystoupení při besídce ve Dvoraně si jejich výkonu všimnul režisér Šeda.
   O přízeň diváků soutěžily úspěšně dramatické kroužky Máj a Jirásek. Máj patřil tělocvičnému spolku Dělnické tělovýchovné jednoty ( DTJ ) a vyznával sociálně demokratickou politiku. Jeho konkurentem byl sokolský soubor Jirásek.
   Na 1. máje se pochodovalo s Čertnerovou kapelou přes město. Anežka se brzy stala organizátorkou samostatného průvodu komunistů. Z hlavního průvodu se na jejich adresu ozývaly až nadávky – ale komunisté drželi pohromadě.
   V té době jsem se často scházel s Anežčiným otcem. Bodrý nádražák podporoval přátelství své dcery s námi i herecké přátelství s Růženkou. Jednou mě táta Mládek důvěrně sdělil, že se bude Anežka vdávat. Neměl z toho radost. Anežka byla hodně mladá ( bylo jí teprve 17 let ) a vybrala si chlapce o hodně staršího. Měli jsme jí to rozmluvit. Ani nám se velký věkový rozdíl nelíbil. Její budoucí ženich se jmenoval Karel Malý a byl dobrým člověkem a truhlářem znalým svého řemesla. Jinak by si ho majitel truhlárny pan Jaroš nedržel. Byla to doba světové krize a velké nezaměstnanosti.
   Anežka roznášela stranický tisk. Jednou k nám přiběhla uplakaná. S časopisem Pochodeň se stavila u bývalé náčelnice ( asi Sokola - pozn. P) paní Stárkové. Ta ji vyhnala koštětem. Celá zdrcená nám to vypravovala. Mnoho jsme se tenkrát dozvěděli o její politické práci.
   Jen díky upozornění ing. Kafky je jí podařilo uniknout v železničním vagónu.
   Později jsme se dozvěděli, že žila v Praze, kde ji nakonec gestapo objevilo a zatklo.

Obrázek vpravo: Sedící Anežka Mládková později Malá, hrála ve smiřickém divadelním souboru Máj. Stojí Růžena Hlavatá vdaná Svatoňová. Smiř. Zpravodaj


Poslední dopisy z vězení

Anežka Malá Anežka Malá
Dopis Anežky Malé rodičům a synovi před popravou z Berlín - Plötzensee 24.11.1942
Druhá strana dopisu. Přepis je dole.


   Moji nejdražší, milovaní !

    odznak Pamětní deska s. Anežky Malé Nadešla v mém životě ta chvíle, kdy se mám s Vámi naposledy rozloučit. Je to úžasně bolestné pro vás, já vím, ale nedá se to změnit. Prosím Vás pro vše, jež je Vám drahé, buďte silní, nezoufejte, neplačte. Pro mne je to skoro osvobození, neboť v té strašné nejistotě žít, věřte, to není záviděníhodné. V jedné knize jsem zde četla, že život člověka to je jako kámen, který hodíš do vody. Kámen leží na dně, ale na povrchu dělají se stále kola. A v to já věřím, že mne tam u nás nezapomenete.
   Moji milovaní rodiče, odpuste, co jsem kdy špatného udělala. Nezoufejte, to vše byl můj osud. Nedělejte Karlovi předhůzky, on už bude tak dost strašlivě nešťastný. Ale je přece dnes tolik postižených. A věřte, že kdybych byla u Vás doma, kdo ví jak by to se mnou vypadalo a možné, že by to bylo pro Vás ještě horší. Teď jste mi trochu odvykli a musíme zapomínat – pomalu zvykat.
   Mamičko má milovaná - posílám Ti moje vlasy, nos je po mně na památku. Můžete se informovat, zda byste mohli moje pozůstatky dostat. Moji Hildě odepište. Bude psát k N.R.
   Mého sladkého synka naposledy zdravím, líbám, a sním se loučím, ale mé drahé dítě. Tvoje máma nepláče. Vím, že můj synek je dobře vychovaný, že doroste a bude moudrý, nadaný a všichni z něho budete mít radost. On a všichni jeho kamarádi budou jednou šťastně žít. Jen co hudby se týče, jak je to krásné, že on umí tak hrát, to budou jednou samé veselé písničky. Jenom až ta první bolest přejde. Dopis pošlete za Karlem, neznám jeho adresu. Zoufat není třeba. Vždyť jsem žila. A kdož ví, jakému utrpení jsem ušla. ( Můj kabát co přijde, ať Marti rozpáře a ušije něco Jiřince. ) Pozdravujte mi všechny přátele a známé. Všecky příbuzné. Anička ať se dočká na Staničkovi všeho dobrého. Moji milovaní rodiče, děkuji Vám za vše, za Vaši dobrotu a lásku. Přeneste vše na mé sladké dítě. Loučím se s vámi ještě jednou naposledy, hladím a líbám Vás. Tobě můj synečku, Tvé růžové tvářičky, Tvé veselé oči, Tvé šikovné ručinky tisknu, objímám ještě jednou. Žijte blaze.

Vaše Anežka

Existuje ještě jeden dopis z listopadu 1942

    Milovaná sestřičko, švagře a Jiřinečko.

   Vzdor tomu, že jsem do posledního okamžiku doufala, ba věřila, přece nadešel okamžik, kdy se loučím se životem a s Vámi všemi, moji miláčkové. Loučím se s Vámi, ale zůstávám klidna a s životem vyrovnaná. Věřím, že to byl můj osud a proti tomu se nedá nic dělat. Již za několik hodin naposledy moje srdce bude tlouci. Ale proto není třeba vůbec zoufat. Vzpomeň si jen Martičko, na Vlastičku H…., měla vše, co si v životě přála a přece musela vše opustiti. I své nově narozené děťátko a musela jíti, odkud není návratu.
   Každý máme tu svou cestičku určenou a možná, kdybych byla mezi Vámi, též bych již dlouho nežila. A vůbec, kdož ví, zda mi jednou nebudete závidět, ty časy jsou tak zlé. V každém případě mi přejte zaslouženého klidu. A ještě jednou zdůrazňuji – klid – klid – klid.
   Upokojte mé milované rodiče, starejte se o mého milovaného synka. Podívejte se, již jsem tak dlouho z domova, jste mi poněkud odvyklí a nebude to tak strašlivě těžké. Vím, ty vánoce budou bolestné, ale upokojte se. Já u m í r á m , ale krev mé krve, můj synek, bude žít. A to je přece to hlavní. Pro jeden život půjde svět svým tempem, vždyť denně tolik lidí dnes přijde o život.
   Miláčkové, pro mne je to rozluštění – v té nejistotě není život záviděníhodný. Volker napsal, že smrt není zlá, jen umírání je těžké, a zde zemru zcela bez bolesti. A našim drahým rodičům zůstanete jen vy dvě. Má drahá, jsem tak šťastna, že se dobře snášíte, to je to hlavní.
   Žijte blaze, moji milovaní, milujte se vespolek, starejte se o mé dítě, nezoufejte – buďte klidní a silní. Vaši drahou sladkou dcerunku naposledy líbám, Vás oba, tisknu Vám ruce.
   Všechny své přátele ještě zdravím, všechny Vás vzpomínám a s Vámi se loučím a zůstávám do posledního dechu silná, klidná a s životem vyrovnaná.
   Veselé vánoce

Vaše Anežka

Anežka Malá
Ohlášení popravy



   V Květech 12.11.1959 vzpomíná spisovatel R.J. Beršadskij,
   v roce 1935 poznal Anežku v kavkazském lázeňském městě Kislovodsku v skrovném sanatoriu „Rudý partyzán“. Potom si ještě do války dopisovali. Zmiňuje se v článku o synovi a droboučké dcerce.( ? )

Vyjímám:
   Soudružce Malé však připadal jako palác. Jen si pomyslete, všichni rekreanti, všichni do jednoho – pracující !
   Kolikrát – a jak ! – jsme se s Anežkou přeli ! O každém sovětském občanu se už domnívala, že je křišťálově čistým člověkem komunismu; měla v naší zemi oči jen pro dobré. Ale u nás u nás jsme zatím měli ještě bůhvíjakou spoustu nedostatků a chyb. Naši lidé byli velmi různí. Vcelku jsme tenkrát žili ještě velmi nuzně. Všeho jsme se odříkali, když jsme budovali průmysl, a nemohli jsme jinak. Byli jsme špatně oblečeni. Anežčiny laciňoučké blůzičky a její kostkovaná sukně, to bylo tenkrát pro lidi, trávící dovolenou v sanatoriu, vrcholem nádhery. Spali jsme na primitivních skládacích postelích a sedali jsme na humpoláckých sedátkách. Jedli jsme jen to, co nám poskytovala naše země, a i takové dnes obvyklé věci, jako například citróny, olivy, rybí konzervy – jsme měli za pamlsek, za delikatesu.. Děti se ve škole učili na tři směny a vracely se domů teprve v hodinách , kdy se jim oči dávno klížily.
   Říkal jsem:
   „Milá Anežko, ty to ve spěchu nemůžeš vidět: my nevybudujeme komunismus už zítra !“
   Zlobila se.
   „To jen ty nevidíš, kolik už jste toho dokázali ! nechápeš, že pro nás jste lidmi nejen našeho zítřka, ale dokonce pozítří !“


Pamětní deska na rodném domě


Anežka Malá    Anežka Malá    Anežka Malá
,,Rozkaz", který poslala Místní organisace KSČ závodní organisaci KSČ velkostatku Zderaz.

   Vážení soudruzi !
  Dle usnesení městského výboru KSČ ve Smiřicích, žádáme Vás, abyste provedli ve Vaší ogranisaci sbírku barevných kovů ( bronze, mosaze, mědi a cínu ) ku zhotovení pamětní desky soudr. Anežce Malé.
  Sbírku proveďte do 15. srpna 1948, aby mohla býti včas zhotovena a výsledek nám oznamte.
  S pozdravem "Práci čest !"

Anežka Malá
Při odhalování pamětní desky na rodném domě Anežky Malé. Na pozvánce je uvedeno že v neděli 15.května 1949 bude odhalena za účasti členů ÚV KSČ poslankyně s. Marie Trojanové a poslankyně s. K. Pfeifrové. Desku zhotovil akademický sochař Josef Bílek z Hořic podle svého návrhu. Různé organizace darovaly komunistům na desku peníze.

Anežka Malá

Anežka Malá
Velký obrázek pamětní desky je na této stránce.