Smiřice - Luděk Munzar * 20.3.1933

31.1.2013 bylo na zasedání zastupitelstva města Smiřic rozhodnuto o udělení čestného občanství Smiřic panu Munzarovi.
Při jeho vystoupení ve Dvoraně 8.3.2013 mu bylo toto ocenění předáno

Zpět na hlavní stránku     Životopis Luďka Munzara

Fotografie jsou ze smiřického archivu.



Munzar Některé z člámku o p. Munzarovi z vebu:

Rozhovor v rádiu s Luďkem Munzarem

  Host (Luděk Munzar): Opravdu jsem chtěl být jen pilotem, protože v Hradci Králové, kde já jsem hned po válce začal létat, mě tatínek napsal, že jsem se narodil o dva roky dřív, takže jsem začínal, to byl takový jeho jediný podvod v životě, který udělal. Takže jsem k tomu přičichl a měl jsem jediný cíl, že prostě budu v pilotní škole v Hradci Králové a že když budu mít špinavé prádlo, takže prostě nemusím jezdit domů, naložím to, takhle se nakloním a vysypu to mamince na zahrádku, ale hlavně víte, co mě lákalo jako chlapa? Že budu mít tu nádhernou modročernou uniformu a poletí na mě holky. Přijdu k nám na tancovačku a všechny holky, které se mnou nechtějí tancovat, všechny budou moje.
  Moderátor (Naděžda Hávová): A co tedy byl ten impuls, že jste si nakonec podal přihlášku na DAMU?
  Host (Luděk Munzar): Ale to byla náhoda. Tehdy vznikl divadelní soubor Mladá scéna a já jsem sem tam někdy něco přečetl nebo zarecitoval básničku, tak mě tam někdo nějak dostrčil. Pak jsme se dostali až na Jiráskův Hronov a tam já jsem zjistil, že jaksi je na herectví škola. Já jsem si myslel, že k divadlu se utíká. Jak jsem vždycky četl v těch knížkách, jak někdo opustil rodinu, oni ho zavrhli, stal se šmírákem, hercem a pak se dostal do Národního a hned se k němu všichni hlásili. Tak já jsem si myslel, že k divadlu se dostane člověk tímto způsobem. Pak jsem zjistil, že je na to vysoká škola, a tak jsem tam zůstal. ...........
Celý článek je na ---- této adrese: ---- Munzar



Nahoře: Luděk Munzar zpíval v Dětském sboru hlavní školy ve Smiřicích.
Celá fotka je --- na této stránce. ---



Vzpomínky dcery Báry Munzarové
  „Vybavuji si úžasná nedělní odpoledne, když skončila pohádka v rozhlase a my se sestrou prosily: „Tatínku, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byl malej.“ Z tátových historek na mě dýchal přeneseně dávný život na vesnici i vztah k dědečkovi, kterého jsem sama už nezažila, a mně bylo tak svátečně, jako když pročítám nějakou krásnou pohádkovou knížku. Dědeček byl mlynář a hlavně samorost, který dokázal vymýšlet úžasné lotroviny. Humor ho neopouštěl ani za druhé světové války, když po nocích s tátou vytrhávali Němcům telefonní kabely, motali si je pod bundy a házeli do Labe. Druhý den se pak radovali z toho, jak Němci zuří. Když už se blížil konec války, dědeček zase rozestavěl nějaké klacky do příkopu, aby to vypadalo, že je tam spousta lidí. Když pak jeli Němci kolem, byli v tom příkopu zalezlí jen sami dva s tátou…,“ vypráví Bára Munzarová.
Celý článek je --- na této adrese. ---



Na obrázku vpravoje Luděk Munzar jako kapitán při Sokolské akademii, kolem roku 1946.
Na obrázku vlevo dole jde s praporem při dnu sjednocení tělovýchovy ve Smiřicích 22.7.1945.

Munzar Smiřice
Z medailonku Luďka Munzara na stránkách pražských Modřan
  Nechme ale mluvit pana Munzara: Modřany - tady je mi to blízké i tím, že zde žil Jaroušek Vojta. Nejsem žádný staromilec, ale vadí mi, že už tady neběhají srnky jako v době, kdy jsme se sem stěhovali kolem roku 66, že "zařvala" hospoda U Mičanů atd., atd., nebo jsem depresivně pociťoval, když nás začalo pohlcovat modřanské sídliště. Blížili jsme se se ženou v noci z divadla a připadal jsem si jako v science fiction, že náš baráček už tam nebude a že ta roztahující se obluda oživla a každý den kráčí blíž. Když jsem se s Janou seznámili, hledal jsem v celém okruhu Prahy místo, kde bych mohl žít. Modřany mi připomínaly Smiřice - na náměstí statek, něco mezi městem a vesnicí. Tenkrát bylo možné projít lesem až do Jílového.
  Předtím, než jsme koupili domek v Modřanech, bydlela Jana na Novodvorské a já přespával u známých a dva a půl roku v autě. Novodvorská vypadala k zešílení, připadali jsme si tam jako v Sing-Singu. Nakonec jsem objevil baráček v Modřanech. Ta parcela, na které dnes stojí náš dům, byla náhoda. Sháněl jsem ji pro pana Högera, jemu se nelíbila. Když si to vlastně spočítám od roku 1966, tak už se snad mohu počítat mezi starousedlíky................
Celý článek je --- na této adrese. ---



Pan Munzar se zúčastnil setkání spolužáků v roce 1986, jak je vidět --- na této adrese. ---


  Na adresu pana Munzara do Modřan jsem dvakrát psal. Doufal jsem troufale, že budu mít dopis s pozdravem pro smiřičáky a vystavím jej na této stránce. Bohužel jsem odpověď nedostal. Škoda.
  Povídá se, že umělec zanevřel na Smiřice, prý se nepohodl s jedním ze starostů. Nic o tom nevím.
  V Nádražní ulici čp. 324 ve Smiřicích bydleli dříve Munzarovi. Luděk sem jezdil na návštěvu s dětmi za maminkou.

Luděk Munzar
Fotbalisté dorostu Smiřic na jaře roku 1951
Zleva stojí Josef Čermák, J. Svatoň, Špaček, Špringer, Tichý, Horák, Pikola
Klečí zleva: M. Svatoň, Luděk Munzar, Vácha, Melgr, Řehák. Foto po panu Horákovi.

Luděk Munzar
Z oslav 75. let smiřické školy v roce 1970.

Luděk Munzar
Luděk se sestrou a maminkou na oslavě 75. let smiřické školy v roce 1970.

Luděk Munzar
18.5.1988 Smiřické rodáky v Praze fotil p. Prostředník
Vpředu zleva Marta rozená Řízková, tanečnice folkloristického souboru, Luděk Munzar, stojí Jaroslav Litomiský.
Vzadu zleva pí. Hájková, p. Muzikant a Marek ze Smiřic.

Luděk Munzar
Luděk Munzar s rodákem ze Smiřic panem Jaroslavem Litomiským 18.5.1988

Munzar 18.5.1988 Ze smiřického Zpravodaje 2/1888

  Zasloužilý umělec Luděk Munzar se narodil 20. března 1933 v Nové Včelnici. V letech 1952–1956 studoval herectví na DAMU. Po absolutoriu působil rok v Městském divadle v Mladé Boleslavi a od roku 1957 se stal členem souboru Národního divadla v Praze. Kromě mnoha divadelních rolí se uplatnil i ve filmu a také v televizi. Všichni máme ještě v paměti jeho postavu Jakuba skláře z třináctidílného Dietlova seriálu. Je nositelem vyznamenání Za vynikající práci a zasloužilým umělcem byl jmenován v roce 1982.
  Ve Smiřicích chodil ve svém dětství do školy, ve Smiřicích má své příbuzné, známé, přátele a jistě i své ctitele. Jménem všech mu k jeho letošnímu dožitému životnímu jubileu přejeme hodně zdraví, spokojenosti a mnoho pěkných rolí.
  Předkládáme vám, co napsal o svém dětství prožitém ve Smiřicích: „Své dětství jsem prožil ve Smiřicích, to je malé městečko mezi Hradcem Králové a Jaroměří. Kolem je voda a louky. Labe se zátočinami, potoky, mlýnskými náhony, v létě jsme se v nich potápěli, v zimě na nich bruslili. Na jaře, když opadla voda, zůstávaly v kalužinách ryby, chytali jsme je do ruky a opékali na ohníčku.
  Táta byl mlynářský dělník, dělával noční, vracel se k ránu. Za pěkného počasí se doma jen nasnídal a šli jsme spolu do luk na žampióny, na jetel pro králíky. Táta se pak dospal u Labe, já běhal bosý v trávě a recitoval Wolkra a Šrámka, oba jsem miloval. Když se táta probudil, leželi jsme na zádech a koukali na nebe, kde lítaly větroně. Táta do nich byl zamilovaný, létání byl jeho nesplněný sen, který pak přenesl na mě. Už jako malého kluka mě vzal do Hradce na noční exhibici Novákovy akrobatické skupiny. Lítali ve tmě a naslepo, jen ve štychu reflektorů dělali kolotoč a pětadvacet lopingů za sebou, lítali přivázáni k sobě lany, vznášeli se a padali v té tmě jako lesklí pohádkoví ptáci. Tátovi zářily oči a říkal: Takhle ty budeš lítat taky.
  A pak přišla válka, táta se stal členem partyzánské skupiny Václavík a ve mlýně dostal na starost výměnu semleté mouky za obilí, které sedláci vozili na fůrách. Na to byly přísné předpisy, kdo kolik má dostat, jenže sedláci vždycky přivezli pár fůr obilí navíc, aby vyměnili načerno víc mouky, a říkali tátovi, pošlete si syna pro výslužku. Maminka pak z toho navařila, táta to spakoval a já běžel v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách, abych vypadal jako kluci z Hitlerjugend, běžel jsem do lesa na rozcestí, kde zpoza stromu vyšel nějaký pán, vzal si balíček a zmizel.
  Když válka skončila, Němci prchali z blízkého letiště a odhazovali munici, aby si odlehčili, hlavně v noci to dělali, táta mě budil a já plaval přes Labe, modrý zimou, a hledal kulometné pásy, motal si patrony kolem těla a plaval zpátky, a ještě v noci jsme je s tátou zakopávali. Celou válku jsem koukal na větroně a představoval si, jak mám leteckou kuklu a pluji ve výšce, o té kukle se mi zdálo a v noci jsem se budil a šahal si pod bradu, jestli je řemínek dobře utažený, a pak se jednou ozval strašný hluk, kus nad střechou zaburácela německá štuka, které vynechal motor, zřítila se, a když jsem k ní doběhl, ležela tam kukla. První kukla, na kterou jsem si v životě sáhl, a byla mokrá a lepkavá od krve a roztříštěného mozku...
  Tohle všechno se skládalo dohromady; ponížené postávání v předsíních u sedláků a čekání na pár vajíček nebo kus bůčku, montování granátů s tátou, tajemství, že mám pistoli, ze které mě táta učí tajně střílet a máma o tom nic neví. Bylo to plné dětství, ale můj táta nebyl jen statečný člověk. On jenom přes válku nepil, jinak tomu občas propadal.
  Je to strašný paradox, že válku jsem vnímal jako nejšťastnější údobí, protože táta nepil a choval se jako hrdina.“
  Pokračování těchto vzpomínek najdete v knize Jiřího Janouška: Tváře bez svatozáře.



Čestným občanem Smiřic se stal Luděk Munzar 8.3.2013
Všechny fotky z tohoto večera pořídil Vladimír Sladký.

Luděk Munzar Luděk Munzar
Předávání čestného občanství Smiřic starostou města Lubošem Tuzarem.
Přihlížejí Ing. Ladislav Koldrt a Lubomír Jandera.

Luděk Munzar
Čestný občan Smiřic Luděk Munzar.

Luděk Munzar
Z vystoupení herce - s moderátorem.

Luděk Munzar
Diváci v sále městské Dvoramy.

Luděk Munzar
Zápis do kroniky Smiřic.