O městském znaku města Smiřic
Autorem článku je ing. Lubomír Kupka.
Vyšlo v knize Dějiny města Smiřice v roce 1975, autoři Ivo Kořán, Karel Michl a Jiří Zahálka.

  Právo povýšit obec do stavu městského bylo zprvu výsadou krále, později i mocných šlechtických rodů. Podle toho se města dělila na královská a ostatní.
  Povýšení královským výnosem bylo takřka vždy provázeno udělením erbu a zpravidla dokonale zpracovanou erbovní listinou s přesným vyobrazením městského znaku. Tyto listiny byly pro celé království závazné a za dodržení zásad heraldiky zodpovídal královský herold.
  U obcí povýšených do městského stavu příslušným šlechticem nalézáme velmi často pouze text privilegia, kde je slovně popsán vzhled znaku, ale zřídka tvar štítu a přesné barevné provedení. Zejména tomu tak bývá u privilegií novějších, ze 17. a 18. stol. Tím se velmi často stávalo, že městský znak je vlivem nepřesných popisů, případně vlivem neznalosti heraldických zásad, znázorněn nepřesně, někdy zcela špatně, a to i tam, kde se zachovalo původní privilegium. Pokud se tato listina v průběhu staletí ztratila nebo byla veřejnosti nedostupná, je velmi časté, že dnes používaný znak se od původního zásadně liší.
  Jedním z charakteristických příkladů vývoje a samovolných zásahů do vzhledu znaku jsou osudy městského znaku Smiřic n. L.
  Původní osada v těsné blízkosti tvrze, později zámku, byla v roce 1659 povýšena do městského stavu rozhodnutím bratří hrabat Gallasů. Privilegium obsahuje mimo obvyklé formální náležitosti i slovní popis znaku, právo používat pečeti a titulu město.
  Pravděpodobně při požáru města r. 1839, kdy velké škody utrpěl i městský archív, se privilegium ztratilo. Déle než jedno století je známe pouze v nepřesných a dílčích opisech, na které se odvolává řada autorů heraldických i historických děl.
  Teprve v roce 1972 se podařilo objevit v soukromé sbírce originál privilegia a získat ho pro městskou pamětní síň. Vzápětí byl jeho text a slovní popis znaku konfrontován s používaným grafickým zobrazením znaku města. I když je text listiny poplatný době, ve které nebyla již důsledně dodržována heraldická pravidla, lze s jeho pomocí vypracovat a zdůvodnit velmi přesnou rekonstrukci znaku a sledovat jeho vývoj a odchylky vzniklé v průběhu let.
  V privilegiu není uveden tvar štítu, ale jsou zde uvedeny z velké části použité barvy polí i použitých znamení. Z popisu rovněž vyplývá, že štít je v polovině vodorovně štípen. Zkrácený překlad slovního popisu vyjadřuje, že v horní polovině znaku je na bílém poli umístěno znamení tří zelených jetelových lístků na lodyze, v dolní polovině znamení mostu přes vodu. Je zde též určeno, že na pečeti bude okolo znaku uveden nadpis: Sigillum Opidi Smirzicensis ad Alb: ín Anno 1659.

---

Josef Zeman ve své knize Z pamětí Smiřic píše:
   Znak města rozdělen je ve 2 pole. Hořejší nese lipovou ratolest o třech stoncích, každý s trojlisíkem. Dolejší znázorňuje Labe s lávkou. Právo užívati pečeti dali Smiřicům Antonín Pankrác a Rudolf hrabata z Gallasů listem datovaným v Praze dne 17. října 1659.
   Není tedy správné, píše-li Widimský v „Städtewappen des österreichischen Kaiser staates 1864: „in der oberen rothen Hälfte 3 silberne Kleeblätter auf Stielen," Jetelov trojlístek převzal asi ze Schallera, Sommera i z Krále, kteří také udávají za znak trojlistek jetelový nad lávkou. Patrně jen nedbalejší prací při zhotovení nových razítek zaměněn lípová ratolest za jetelový trojlístek. V archivu Musea kr. Českého nachází se zřetelná pečeť s ratolestí lípovou a nápisem: Sigillum oppidi Smírzicensis ad Albim A: 1659. Pořídiv si laskavostí p. Dr. Z. Nejedlého otisk této pečeti, odevzdal jsem jej městské radě.

---

  Na základě těchto znalostí lze již poměrně přesně sledovat vývoj znaku. Při své práci na pečetidle nám neznámý rytec, pravděpodobně s ohledem na barokní zvyklosti, zvolil naprosto atypický tvar štítu. Daleko větší nedostatek však spatřujeme v tom, že znamení jetelových lístků vyryl obráceně, takže vznikl dojem, že jde o listy lipové. Ani v textu se rytec nedržel přesně privilegia. Vynechal pravděpodobně pro nedostatek místa slova ad Alb. a namísto data povýšení do městského stavu, tedy 1659, vyryl datum 1661, které je asi totožné s rokem vyhotovení pečetidla.
  Vlastní pečetidlo se nezachovalo, nebo je uloženo v nám neznámé sbírce, ale ve fondu pamětní síně města je několik listin s otiskem tohoto, pravděpodobně původního, městského pečetidla. Nejstarší z těchto listin je datována 11. září 1692. Tohoto pečetidla bylo užíváno velmi dlouho. Jeho otisky jsou na listinách s daty 30. Června 1798, 28. července 1851 a na blíže nedatované listině z roku 1876. Poslední otisk svědčí o tom, že typarium bylo již značně opotřebováno a poškozeno.
  Bylo zřejmě v poměrně krátké době nahrazeno novým pečetidlem, jehož otisk je znám z listiny datované 1897. V jednom případě na pozdějších dokladech je provázen otiskem kovového razítka s textem: Purkmistrovský úřad města Smiřic. Obě kovová razítka jsou v majetku města a jsou dobře zachovalá.
  Zajímavý je vývoj znaku na pečetidlech. Oproti původnímu typariu je zde štít štípen v první třetině shora, třemi obloučky. V horní třetině je použito záměrně zdůrazněného znamení 9 lípových listů. Vždy po 3 na jedné větvičce, vyrůstajících ze společné lodyhy. Znamení mostu je silně změněno a namísto dřevěné mostnice nesené pěti kůly je použito znamení kamenného mostu s pěti patrnými mostními oblouky (obr. 1). Okolo štítu je nápis: Krajinské město Smiřice.
  Velmi pozoruhodné je kovové razítko s kruhovým nápisem: Purkmistrovský úřad v Smiřicích, na kterém je použit uprostřed naprosto neobvyklý tvar štítu, opět štípeného příčně, v jehož horní části je znamení připomínající tři vrbové trojlístky. Znamení v dolní polovině lze za most považovat pouze s velkou dávkou fantazie (obr. 2). Použití tohoto razítka není doposud na žádné listině dokladováno a zdá se, že purkmistrovský úřad tohoto razítka v úředním styku vůbec nepoužil.
  Na listině z 23. března 1918 je otisk kovového, kruhového razítka s textem: Obecní úřad města Smiřic, s barokním štítem, v jehož horním poli je znamení jetelových lístků, v dolním znamení dřevěné lávky, nesené třemi sloupy. Stejným štítem a znameními jsou opatřena razítka místní školní rady a pokračovací školy průmyslové (obr. 3), rytá pravděpodobně stejným rytcem.
  Nejen znamení znaku, ale i jeho barevné provedení bylo v průběhu 19. a 20. století měněno. Odborní autoři se ve svých pracích dosti rozcházeli v názorech na barevnost znaku. Tím více se rozcházeli s barevným určením v privilegiu, jež však pro ně bylo v té době zřejmě nedosažitelné. Schaller, Sommer a Král udávají se svých dílech správně znamení, ale nevyjadřují se k správnosti barev. Widimský uvádí tři stříbrné jetelové lístky v červeném poli a k témuž názoru se přiklání i Sedláček. Zeman namítá proti jetelovým lístkům a veden původním pečetidlem se kloní ke správnosti znamení lipových listů. Znak města Smiřic, kreslený v r. 1889 na hedvábí, který je v majetku pamětní sině, je zpracován zřetelně v souladu s názory Widimského. Tím byla na dlouhou dobu ovlivněna interpretace barev tak, že bylo za správné považováno užívat stříbrných jetelových listů v červeném poli. Dolní polovina znaku používala zlatého znamení mostu v modrém poli.
  Z toho, co bylo dosud uvedeno, je patrné, že bez znalosti privilegia bylo možno samovolně upravovat znak do nejrůznějších variant, aniž by bylo možno celou problematiku uzavřít.
  I když naše situace je podstatně snazší, z toho důvodu, že se podařilo objevit původní doklad, přesto jsme musili přikročit k několika dedukcím, odvozeným na základě heraldických pravidel a na základě srovnávací analýzy.
  Prvním problémem byl tvar štítu. Tvary použité na pečetidlech neodpovídají tvarům používaným v heraldice. Snad jde o volnou interpretaci heraldického štítu — terče. Ani tento tvar však v městských znacích není obvyklý, a proto jsme použili tvar pro městské znaky nejobvyklejší, štít gotický. Zde bylo tedy rozhodování celkem jednoduché. Tím byla jasná i podoba horní poloviny znaku, neboť to je slovně dokonale popsáno. Pouze bílá barva byla nahrazena stříbrným kovem, neboť bílou jako barvu heraldika nepoužívá, nehledě k tomu, že není přípustné použít barvu na barvu nebo kov na kov.
  U spodního pole jsme použili srovnávací metody a jako porovnávací celek jsme zvolili České a Slovenské městské znaky a České rodové erby. Na všech otiscích pečetí i na zachovaných pečetidlech a razítkách je totiž spodní pole doplněno stylizovaným vlněním vody. Protože se v několika případech toto vlnění objevilo i na kreslených znacích, zejména na rozhraní 19. a 20. stol., snažili jsme se o zjištění, do jaké míry je toto znázornění přípustné a oprávněné.
  Vezměme v úvahu nejprve původní význam znaku, tj. rozlišovací funkci v boji a důsledně dodržovanou zásadu výraznosti barevného odlišení. Pak musíme předpokládat, že na modrém poli bude umístěn zlatý most. Tento by ovšem zanikal ve stříbrném i zlatém vlnění. Tedy z praktického heraldického hlediska je znázornění vlnění na škodu výraznosti a rozeznatelnosti znaku.
  Též srovnávací analýza mluví proti znázornění vlnění v poli znaku. Ze značného počtu erbů a znaků, vyjadřujících vztah k vodě, je tento způsob použit jen v několika případech a to ještě mimo korunní země. I v těchto případech je správnost znaku sporná s ohledem na nešetrné zásahy Komise pro kmenovou knihu obcí, která zde působila.
  Jelikož ani v textu privilegia není zmínka o znázornění vln, musíme považovat za jedině správné použít základní modré pole, bez jakýchkoliv dalších zásahů.
  Nejproblematičtější bylo znamení mostu, které je v privilegiu popsáno velmi nedokonale, a to jak s ohledem na formu, tak i na barvu. Vzali jsme tedy v úvahu zásadu maximálního barevného kontrastu i formy mostu znázorněné na starých pečetích a pečetidlech.
  Tím se nám podařilo jednoznačně určit barevnost dolního pole na modrý základ a zlatý most. Je zajímavé, že zásadu maximálního kontrastu zlaté na modré, která byla heroldům známa před staletími, využila moderní doba při označování silničních ukazatelů teprve po vystřídání několika barevných kombinací, které však vyhovovaly podstatně hůře.
  Tvar znamení mostu a jeho umístění jsme převzali z nejstaršího nám známého otisku pečetidla z roku 1692.
  Takto jsme po překonání staletím vnesených úprav zrekonstruovali a vrátili znak města do jeho původní podoby, jak odpovídá duchu darovací listiny i heraldickým zásadám.
  V konečné fázi je tedy slovní popis znaku následující:
  Napříč štípený gotický štít, jehož horní pole je stříbrné, dolní pole modré. V horním poli znamení tří zelených jetelových lístků na lodyze. V dolním poli znamení zlatého mostu v plném pokosu zleva doprava vzhůru.
  Při zpracování definitivního návrhu nám velmi pomohl grafik Jaroslav Cheben, který ve svých návrzích vzal v úvahu nejen zásady heraldické správnosti a přesnosti znázornění podle privilegia, ale aplikoval nám neznámé zásady správného proporčního sestavení a vyváženosti znaku.
  Tím dostal znak svou definitivní podobu, která je v této publikaci zakotvena.
  Pro město Smiřice je tento znak charakteristický a zřetelně vystihuje situaci nejen před 300 léty, ale i dnešní stav. Zelené jetelové lístky symbolizují dříve rozšířené pastviny, stejně jako dnešní dobu, kdy Smiřice jsou centrem socialistického zemědělského podnikání a sídlem jedné z největších živočišných velkovýkrmen v ČSSR.
  Modré pole se znamením mostu je opět typické jak pro dobu dávno minulou, kdy tvrz s městečkem byla obklopena vodou a mokřinami, tak pro dnešek, kdy si nedovedeme město představit bez řeky a jejího přemostění.
  Můžeme tedy se ctí používat nadále znak, udělený našim předkům, kteří se zasloužili o rozvoj obce, beze změn jeho vzhledu. Musíme se však přičinit o to, aby město, které má ve znaku symboly přírodní síly, zdroje výživy a lidského důmyslu, si tento znak i nadále zasloužilo. K tomu nám dává naše socialistická společnost všechny možnosti a je pouze na nás, občanech města, zda je správně využijeme.

Obrázky vpravo:
Modrá zálepka Purkmistrovský úřad v Smiřicích byla nalepena 31.6.1880.
Zelená zálepka Purkmistrovský úřad v Smiřicích je z roku 1892.
Poničená zálepka je z roku 1894.
,,Městská rada v Smiřicich" je plastická hlavička umístěná vlevo nahoře na dopisním papíru.