Jan Vognar, kupec ze Smiřic čp. 150
Z dokumentu zapsaného na stroji, za který děkuji paní Markétě Koudelkové, opsal Přemek Andrýs v srpnu 2023.Pro přehlednost uvádím úzké sloupce studie napsané ve formátu A4. Kde je v textu (?) jsem slovo nepřečetl. Barvy jsou jen pro souvislost.
Zpět na hlavní stránku Popis domu čp. 150 v Palackého ulici
Pro rychlý přístup k některým kapitolám:
1
Karel Wenke:
Originál této studie nalézá se v Národním technickém muzeu v Praze ve Sbírce vzpomínek a studijních materiálů číslo inventární 1394. S tím souvisí fond č. inv. 306, ve kterém se nalézají různé dokumenty z činnosti kupce Vognara a dobové doklady z jeho pozůstalosti. Duben 1959 |
2
V pozůstalosti Jana Vognara ve Smiřicích se zachovalo mezi jinými papíry několik poznámkových knížek, notesů, v nichž kupec v časovém období, bez ladu a skladu si zapisoval stovky poznámek nejrůznějšího obsahu. Vedle ryze kupeckých zápisů a rodinných poznámek obsahují i záznamy o zajímavých časových událostech veřejných, politického a hospodářského rázu i některé záznamy z tehdejšího kulturního života. Jsou to pestré mozaikové kaménky, z nichž jsem se pokusil sestavit obrázek života venkovského kupce v malém městečku, člověka, který nepostrádal širšího rozhledu, ale pro malost prostředí a silnou konkurenci nemohl svůj obchod více rozšířit. Přes to obchod mu poskytoval dobré, celkem klidné živobytí a při rozumné šetrnosti dal možnost nahospodařiti slušné jmění, zabezpečující stáří, kterého se ale nedočkal. Řadím ty drobné kaménky většinou chronologicky a kde to možno, uvádím doslovný text poznámek, aniž bych je zdůrazňoval uvozovkami. Celek není životopisným románem, ale souhrnem fakt pro další studium doby. Proto i u bezvýznamných událostí uvádím přesné datum, je-li známo, zapisuji ceny výrobků, nebo zboží, či výkonů, neboť doba a ceny spolu úzce souvisejí. Snažím se dát těmto poznámkám, které samy o sobě by nebyly příliš zajímavé, alespoň částečně souvislou formu vyprávění o starých způsobech obchodování a o rodinném životě českého kupce. Vognar byl v obchodě vyučen, ale přes to se musil stále učit i základním obchodním znalostem, neboť odborná poučná literatura téměř neexistovala a neznalost vlastností nově zaváděných druhů zboží vedla často i ke škodám. Proto i mnoho kupcových záznamů o dnes téměř samozřejmých znalostech je v textu zařazeno úmyslně, aby vynikla tehdejší nízká úroveň odborná. Svoje odborné znalosti doplňoval z nečetných knih německých, i v té době značně zastaralých, jako byl mnohodílný, asi z tuctu pevně vázaných knih sestávající "Handbuch der Waarenkunde", |
|
| 3 "Beschreibung der Münzen, Waagen und Maase", vyšlých během let 1798 až 1809 v Erfurtu, nebo Mayer´s Handelslexikon a jiných jim podobných. Předplatil si tehdejší obchodnický list Český Lloyd a poznamenal si že v r. 1891 při návštěvě Jubilejní výstavy si koupí zase tyto odborné knihy: Jednoduché účetnictví s ohledem na ustanovení zákona - od Petra Kheila syna, Geld(?), Münz und Cours - Lehre od téhož, Stručnou nauku o zboží od Josefa Sedláčka a předplatí si listy průmyslové v redakci a administraci v Praze II., Černá ulice 6 za za šest zlatých ročně. Dále česko-německý slovník od Ranka a že si dá zhotoviti štampilii s kupeckým znakem. To vše bylo nutno zaříditi v Praze, protože knihkupec tehdy ve Smiřicích nebyl. Karel Wenke, podpis 
|
4 Než-li začnu s poznámkami kupce Jana Křtitele Vognara, uvedu něco o jeho předcích. Je charakteristické, jak málo se v rodinách ví o předcházejících generacích. Stejně je tomu i u Vognara. Ani ústní podání v rodině nesahá daleko do minulosti a tak zbývá jen rodokmen, který sestavil Vognarův příbuzný, kněz Jan Janák a matriky. Leč ani v těch se nepodařilo sledovat daleko a tak historie rodu začíná kolem roku 1760. Křestní jméno Jan se dědilo z generace na generaci a proto jejich nositele označuji pro lepší přehlednost pořadovými čísly. Prvním zjištěným předkem byl Jan, řečený Voknar, soused smiřický a jeho manželka Dorota, neznámo, kde a kdy narození a oddaní, bydlili v domě čp. 146 ve Smiřicích, Měli 9 dětí: Jan, narozen 15.2.1764, zemřel sedmiletý 10.7.1771 Jiří, narozen 31.10.1765, zemřel devítiletý 1774 Matěj, narozen 30.8.1767, měl tyto potomky: Kateřinu, nar. 8.1.1787 Marii, nar. 4.12.1790 Jiřího, nar. 7.3.1792 Bětu, nar. 2.4.1796 Marie, narozena 1.4.1769, zemřela devítiletá 1779 Jan, narozen 18.10.1771, oženil se s Dorotou *9.11.1786, roz. Adamírovou z Černilova čp. 75, je námi označen jako "druhý Jan" Dorota, narozena 30.9.1773, zemřela tříměsíční 9.1.1774 Dorota, narozena 11.6.1774, neznámo, kdy zemřela Josef, narozen 18.1.1777, zemřel dvouletý 1779 Anna, narozena 24.10.1779, zemřela jednoměsíční 25.11.1779 Manželka Dorota zemřela 30.10.1779, pravděpodobně na následky porodu. Vdovec se brzy oženil s Annou, jejíž rodové jméno neznám. A z druhého manželství se narodily čtyři další děti: Marie, narozena 12.11.1780, zemřela osmiletá 9.2.1788 po ní přišla dvojčata, dcery: Veruna, narozená 10.4.1783, zemřela čtyřletá 1787 Anna, narozena současně, zemřela neznámo kdy Josef, narozen 13.4.1785 Celkem tedy měl Jan 13 dětí ze dvou manželství. Z nichž ale osm |
|
| 5 zemřelo mladších než desítiletých. U dalších třech chybí úmrtní záznamy. Pravděpodobně jen dvě děti se dožily vyššího věku, syn Matěj, narozený 1767 a syn Jan, narozený roku 1771. Oba si založili rodinu. Ostatní děti, jak tehdy bylo všeobecným jevem, umíraly proto, že rodiče neměli dostatečných znalostí zdravotních a o děti bylo všeobecně málo pečováno. Po tomto prvním Janovi zbyla zajímavá památka, modlitební knížka, celá ručně jím psaná krásným švabachem, v níž je na zadních volných listech napsána řada rodinných údajů. O svých manželkách píše: 1779 roku dne 30. října usnula v pánu Dorota manželka Jana Voknara matka třech dětí pochována 31. října po ní umřely 4. děti. 1780 roku dne 22. listopadu narodila se dcera z druhi ženy Anny Marie dne 9. února usnula. V modlitební knížce je vložena osmerka dobrého ručního papíru, na níž Jan Vognar druhý krásným, dobře čitelným švabachem do narýsovaného rámečku napsal následující napomenutí svým dětem, či vnukům: Učte se pilně milé dítky, třebas byl začátek těžký, konec však bude radostný. Hle´d den ze dne dokonalejším býti; neb to jest cesta pravá k žití, jehož pro své věčné dobytí žádáš. Blaze těm dětem, které svou duši vzdělávají s milostmi. V Smiřicích dne 6. března 1824 Wognar Ján Druhý Jan, narozený 18. října 1771, zemřel 2. listopadu 1838 ve stáří 37 let, je v matrikách zapsán již správně jménem VOGNAR,soused smiřický z čp. 144, oženil se jak bylo řečeno, s Dorotou, rozenou Adamírovou z Černilova č. 75, která se narodila 9. listopadu 1786 a zemřela 9. listopadu 1863, právě v den svých 77. narozenin. Manžel byl o 16 let starší a manželství pravděpodobně bylo dlouho bezdětné. Syn Jan (třetí) narodil se 31leté Dorotě teprve dne 28.4.1815 a zůstal asi jediným. Alespoň se nenašly žádné záznamy o sourozencích. Tento třetí Jan, narozený r. 1815, bydlil ve Smiřicích v čp. 144 a byl v listinách označován jako "soused". Ve vandrovní knížce je krejčovským tovaryšem. Ve vojenském certifikátu, který dostal jako (?) |
6 v Josefově, je také označen jako "Schneider von Profesion" (povolání krejčí - pozn P.). Nakonec byl kupcem ve Smiřicích. Byl dvakrát ženat. S první ženou, jejíž rodné jméno je Dvorská, měl dva syny: Karel, narozen 18.2.1840, zemřel dvouletý 1843 Josef, narozen 4.11.1841, vyučil se v Josefově a v r. 1857 tam byl příručím. Později servíroval v Liberci, snad v lékárně, později v Kutné Hoře. Snad byl i samostatným. V Kutné Hoře se oženil s Karolínou Duchkovou, dcerou obchodníka v čp. 165 na Zeleném trhu, přesídlil do Prahy a vstoupil jako činný společník do firmy Herz-Raffinerie, Maschienenoel u. Wagenfett - Fabrik von Goldbach & Co, Prag, Basteigasse No 768-I. Měl 7 dětí, Jindřicha, Josefa, Márinku (zemř. 27.11.1908), Kamilku, Karla, Zdenku a Emilku. Když syn Jindřich zemřel, mezi 1900 - 1905, vzal si jeho syna na vychování. Některé z dcer žily v Casselu v Německu, kolem r. 1900. Nejmladší Emilka, dcera Josefa Vognara z Prahy, byla angažována jako primaballerina v Casselu. Vystupovala pod pseudonymem CORDINALI a měla plat 3.000 M ročně. Později vstoupila do berlínské opery jako baletní primadona a provdala se za šlechtice von Büllow. Svolení k sňatku mezi šlechticem a "obyčejnou" občankou musil dát německý císař. Asi po dvouletém manželství se zase rozvedla. V ryze české rodině Vognarově se na tento sňatek dívali nepříznivě. Vůbec tento Josef byl jakousi černou skvrnou v rodině, podrobnosti neznám, ale nalezl jsem mezi jiným dopis, v němž líčí své nejasné finanční záležitosti a dožaduje se půjčky od svého nevlastního bratra. V Praze změnil několikráte byt, jedním z nich byl v Karlíně, v Karlově ulici č. 4 - čp. 188- I. posch., jiný zase v Praze I. Dlouhá třída v domě p. Fišera. Zemřel 19. srpna 1905 (dle jiného záznamu 22.8.1905) v Praze. Jeho syn Josef Vognar byl zaměstnán v Pražské úvěrní bance jako úředník. Matka Karla a Josefa zemřela 29. listopadu 1841 ve stáří 22 let. Jan Vognar, vdovec, oženil se podruhé s Josefou Janákovou ze Smiřic čp. 101 a měl s ní 4 děti: Annu, Josefinu, Karla a Jana Křtitele. Anna, nar. 9.8.1844, provdala se za kožešníka Kolárského ve Smiřicích, zemřela ve věku 37 let dne 10.9.1881 Josefina, nar. 19.4.1845, zemřela jednoletá 20.12.1847 Karel, nar. 17.5.1848, oženil se s Aloisií Tamelovou *10.5.1855 v Poličce, zemřela 17.11.1923 v Nymburce zemřel 16.2.1928. Stal se učitelem nakonec byl ředitelem měšťanských škol v Nymburce. Je znám jako přírodovědecký spisovatel a spoluzakladatel časopisu pro mládež "Malý čtenář". Měl tři děti: Miroslava, Jarmilu, provdanou Hafenscherovou (Rudolf, vrchní inspektor ČSD,. Svatbu měli 22.5.1909. Rudolf zemřel 1.6.1956 Nymburk. Jarmila zemřela 22.11.1957) Jan Křtitel, nar. 28.2.1855, který je v naší posloupnosti čtvrtým. |
|
| 7 O tomto čtvrtém Janovi, který se narodil 28. února 1855 a o křtu dostal jméno Jan Křtitel Vognar, a který byl kupcem ve Smiřicích dále obšírně píši. Dožil se pouze 54 let - zemřel 19. října 1909. Jeho život prošel v období míru - válka šestašedesátá se ho jako jedenáctiletého chlapce nijak nedotkla. Byl pilným, šetrným občanem, typem obchodníka z malého městečka a jako typ je i středem této historie drobného podnikání z konce minulého století. Jeho matka, Josefa Vognarová, rozená Janáková *29.9.1817 ve Smiřicích, zemřela 2.4.1879 ve věku 62 let, jeho otec Jan Vognar (třetí), zemřel v neděli 31.12.1882 ve stáří 67 let. Jan Vognar (čtvrtý) oženil se 12.2.1884 s Marií *14.8.1863, rozenou Charvátovou ze Semonic čp. 51, dcerou rolníka Jana Charváta a Anny Tomšové, dcery chalupníka ze Světí čp. 25. Jako bydliště novomanželů je uvedeno již čp. 150 ve Smiřicích. Chalupu čp. 144 ve Smiřicích prodala vdova Dorota, roz. Adamírová dne 3.7.1844 Kulhánkovi z Rodova za 828 zl a koupila domek čp. 150 v exekuční dražbě dne 15.4.1842 od manželů Munzarových za 1.515 konv. mince. Bratr Jan Mariin Jan Charvát zemřel ve 23 letech dne 18.10.1893, sestra Mariina Anna, provdaná Kozová, zemřela 42letá. Manželka Vognarova Marie, roz. Charvátová, zemřela 15.6.1921 v nemocnici Milosrdných sester v Praze III na sklerosu. Manželé Jan a Marie Vognarovi měli tři děti. Jaroslav, narozen 4.6.1888 Smiřice, zemřel 9.4.1954 v Semonicích. Vystudoval Obchodní akademii v Hradci Králové, stal se bankovním úředníkem v Hradci Králové a ve Spořitelně ve Smiřicích. Když statek Charvátův v Semonicích neměl dědice, šel studovat Vyšší hospodářskou školu v Kostelci nad Orlicí (rolnickou školu) a ujmul se statku v Semonicích, kde hospodařil až do své smrti. Oženil se s Annou *4.7.1892, rozenou Volfovou z Jaroměře čp. 116 na Jakubském Předměstí, dcerou zahradníka. Ta zemřela v červnu 1958. Měli dvě děti, Jaroslava *23.3.1920 Semonice a Milušku *12.4.1924 Semonice, zemřela 1999. Jan - již pátý - narodil se 11.2.1894, Smiřice, zemřel 20.12.1954 v Novém Boru na infarkt. |
8 Jan vystudoval také Obchodní akademii v Hradci Králové, první dva ročníky, potom rok v praxi v fy Rosenkanc, velkoobchod koloniální v Praze. Poměry v obchodě po smrti otcově se zatím uspořádaly a proto dokončil třetí a čtvrtý ročník akademie po ročním přerušení studia. Na to na další praxi u fy Mergl ve Vysokém Mýtě. V první světové válce byl odveden a byl v Haliči. Pro onemocnění byl na čas propuštěn, dostal se do Hospodářského družstva v Jaroměři a jako "nezbytný" vyreklamován . Po převratu se ale do obchodu ve Smiřicích nevrátil. Obchod byl totiž koncem roku 1916 uzavřen. Vognar se usadil v Novém Boru nejdříve jako úředník Exportní komise, později jako samostatný exportér. Během krise v Latinské Americe ztratil tam značné pohledávky a proto svoji firmu likvidoval. Od r. 1930 do 1946 byl úředníkem velkoobchodu A. Venke a syn v Jaroměři, nejdříve ve filiálce v Praze VII, Veletržní palác a posléze v Jaroměři. V r. 1946 se vrátil do Nového Boru, kde byl v národním podniku Borské sklárny n.p. ve Svoru, kam dojížděl vlakem. Bydlil v N. Boru čp. 427, Gottwaldova ulice. Zemřel po třídenní nevolnosti náhle na ulici dne 20.12.1954 a byl zpopelněn v Nymburce začátkem ledna 1955. Milada, narozena 9.5.1896 ve Smiřicích byla asi 3 léta vychovávána na statku v Semonicích, potom chodila do obecné školy ve Smiřicích, do měšťanské školy v Hradci Králové, kde bydlela v domě u Urnerů naVelkém náměstí, potom byla dva roky v klášterní škole (německé) v Hostinném a jeden rok na Vyšší dívčí škole v Praze ve Vodičkově ulici. Bydlila u sl. Hlavové ve Vladislavské ulici v domě Anglické královny, dnes již zbořeném. Potom prodávala společně s matkou ve smiřickém krámě a od r. 1917 bydlila s matkou v Semonicích. V roce 1919 se vrátily do Smiřic, obchod ale více neotevřely a zbytek zásob rozprodával se po několik let příležitostným kupcům. Vdala se 9.6.1923 za Karla Wenke, tehdy společníka fy A. Wenke a syn v Jaroměři, pisatele tohoto pojednání. |
|
|
9 (Karel Wenke, nar. 2.11.1894 v Jaroměři) Z manželství se narodila dcera Věra 23.11.1926, která maturovala na reálném gymnasiu v Jaroměři a studovala čtyřletou Vysokou školu politickou a sociální, novinářskou fakultu v Praze. Vdala se 14.10.1951 na ONV v Praze II za svého spolužáka v VŠPS Rudolfa Kopala, nar. 11.4.1927, který pocházel z Vlastiboře čp. 41 u Držkova a mají dceru Ivanu, nar. ... v Praze Hlavní údaje tohoto rodokmenu sestavil Jan Vognar (1855 - 1909) podle údajů Jana Janáka, katolického kněze ze Smiřic čp. 101, který byl jeho strýce z matčiny stran. Originály výpisů z matrik, pořízené Janem Janákem, se nezachovaly. Některé údaje další jsem zjistil z křestních a oddacích listů, pořízených za Protektorátu k doložení nežidovského původu. Údaje z nejposlednější doby pak dle dokladů a nebo z vlastního poznání. Více zpět do minulosti se mi nepodařilo proniknout, protože nejstarší matriky nebyly na farách zachovány, nebo byly odevzdány do museí a veřejných archívů. Výsledek pátrání ve Státním krajském archivu je také mnou (KW) zpracován v tomto dokumentu. Mládí Jana Křtitele Vognara. Jan Křtitel Vognar, narozený 28.2.1855, byl na rozdíl od svých předků již pro obchodní povolání vychováván. První znalosti získával u otce, nepodařilo se však zjistit, zda někde jinde "servíroval jako comis" Obchod ve Smiřicích byl však dosti rozsáhlý, jak nasvědčuje jeho protokalace a vyučení doma mu asi postačilo. Na dobu dětství není mimo fotografii ve stáří sedmi let, pořízenou neznámým fotografem r. 1861. Stojí u stolku v širokých kalhotkách dlouhých až po paty, v kabátku s čamerovým zapínáním, s hlubokým výstřihem, a má klopy bíle lemované a pod kabátkem košili se širokým naškrobeným krejzlíkem, z rukávů vykukují krajky. V ruce drží čepici, aby bylo vidět pečlivě učesanou pěšinku na hlavičce. Je to typická fotografie dítěte z "nóbl" rodiny. |
10 Když mu bylo 11 let, byl dán do Trutnova na handl, aby se naučil německy, za koho byl z Trutnova vyhandlován, nevím. Školní vysvědčení č. 387 z Haupt_Schule zu Trautenau z 1.8.1868 potvrzuje, že dvanáctiletý Vognar Johann aus Smiřic, kath. religion, Schüller der 3. Klasse v letním semestru se velmi pilně účastnil veřejného vyučování, choval se velmi dobře a prospěl ve všech předmětech “sehr gut” mimo náboženství, kde to bylo jen “gut” a že si zaslouží postup do Vorzugsklasse. Po návratu z handlu shromažďuje kupecké vědomosti. Dne 14. února 1873 ukončil rukopis ůO čokoládě” v němž na 23 stránkách popisuje pěstění a tržní přípravu kakaa, výrobu čokolády a připojuje 29 výrobních předpisů, dále pojednává o “surrogátech čokoláty”. Dne 3. března 1875 dopisuje “Vědomosti, jež sebral Jan Vognar”. Je to miniaturní slovníček pojmů, na které postupně narazil a našel pro ně vysvětlení. V té době vstoupil také na společenské kolbiště. Dělníci továrny p. V. Battisty uspořádali 25. ledna 1873 v restauraci na lednici ve Smiřicích “Ples - výhradně pro zvané”, vstupné 80 krejcarů a hned den na to, 26. ledna 1873 pořádali divadelní ochotníci sále hostince pana Levy-ho ve Smiřicích svůj ples vstupné 1 zl. 20 kr. Na obou pozvánkách si osmnáctiletý Jeník poznamenal “Já jsem byl”, ať ještě tančit neuměl. Byl sice již v roce 1872 poprvé na posvícenské pozice ale Od těch dob již chodil všude, kde se tančilo, ale teprve v létě 1873 si poznamenává, že se učil na zahradě tančit. Království je takových podniků potřeboval ovšem také hodinky s řetízkem na vestu a šperky: Tak 14.6.1872 koupil jsi kapesní hodinky za 13 zl. 50 kr., prsten s ametystem ve váze 1 lotu ze 14kar. zlata (č.4 puncovní) za 14 zl z Hradce Králové a 15. ledna 1875 prsten s korálem od Falkenaua za 2 zl 80 kr. Do zpěváckého spolku Hanka ve Smiřicích vstoupil 12. června 1873 a to Čtenářské Besedy se dal zapsat 12. června 1874, od března již odebíral Pokrok. Jeho otec byl odběratelem Národních listů a |
|
| 11 Jan v odběru pokračoval. Čtenářská Beseda odebírala tato periodika: Pokrok, Vesmír, Matice lidu, Libuše, Zlaté klasy, Osvěta lidu, mimo denní listy a nakupovala některé české knihy pro svoji knihovnu. Bylo tehdy zvykem, že se přečtené noviny prodávaly za sníženou cenu dalším zájemcům. Čtenářská Beseda 20. září 1874 prodala Národní listy za 1 zl. 53 kr., Pokrok za 2 zl. Posledním zájemcem o přečtení periodika byl kupec, který do rozřezaných novin balil zákazníkům zboží, nebo z nich točil kornoutky pro drobné zboží a koření. Noviny Pokrok za celý rok vážily 18 liber. Vojákem nebyl. Okresní hejtmanství Ve Dvoře Králové nad Labem její třikrát pozvalo losem č. 69 jako “Jana Wagnera” k odvodu do Jaroměře: na 19. dubna 1875, 2. května 1876 a 11. května 1877. Dostavil se, ale odveden nebyl ač měřil 58 palců 147 cm. Nosil knír na horním rtu, jinak bylo vyholen. Poprvé se sám holil teprve 18. srpna 1877 ve 22 letech. Tak žil spokojeně doma v rodině. O sedm let starší bratr Karel IV byl učitelem a že nad, od 12 let starší sestra Anna byla provdána za Kolářského, místa kožešníka ve Smiřících, ale Jan ani po “assentech” snažení nemyslel. A to ani po smrti matčině, když hospodařil jen s otcem. “... měl by si se Jedničku přeci jen voženit. Je mje uš skoro šedesát vosum, dlouho-li tu eště budu, maminka je uš přes tři léta u pánu, co tu hospodaříme sami. Seš uš taky uletech, de ti na vosumadvacátej rok, tví kamarádi uš sou dáuno tátama a já se taky těším na vnoučata u domě. Ale ty děláš, jakby ses jakžiu voženit nechtěl”. Tak hovořil starý kupec Jan Vognar ve Smiřicích ke svému synovi Janu Křtiteli dva měsíce před svou smrtí. Připomněl synovi, kolik dohazovačů mu nabízelo nevěsty - mladý kupec by byl vítanou partií v mnohé městské a venkovské rodině, ale ten se ženění neměl. Nosil již dávno v srdci Márinku Charvátovou ze Semonic, otci však nic o tom neřekl. Starý naléhal dále a Jeník si poznamenává do notesu: |
12 Dne 1. listopadu 1882 a řekl mi tatínek, že z ženitby nemám fundamant a že si po štěstí šlapu. Mladý měl tehdy jiné zájmy. Vedle zahrady, která byla jeho tichou a neškodnou vášní, si občas rád vyšel do společnosti. Tak 26. února 1881 byl na hospodářském bálu v Jaroměři. Bály u Labutě v Jaroměři bývaly slavné, shromažďovali se na nich mladí lidé ze širokého okolí, až z Opočna, Dobrušky, Nového Města nad Metují; z Ratibořic a Poličan přijížděli panští úředníci, mlynáři se svými dcerami z vesnic i samot, bohatí sedláci z rodného Jaroměřská a v neposlední řadě byli vítanými hosty i důstojníci josefovské pevnosti, pokud se dovedli přizpůsobit české společnosti. Němečtí fabrikanti ze Dvora Králové nad Labem, z Trutnova a Úpice do Jaroměře nejezdili - ti se táhli za německy orientovanou oficírskou společností do důstojnického Kasina v Josefově. V Jaroměři seznámil se Jeník se svou Márinkou z britských Semonice, ale k námluvám došlo až mnohem později. Ani hostince se mladý Vognar nebál a 6. listopadu 1881 poprvé koulel u Levých ve Smiřicích Billard a 13 krejcarů vyhrál. Billard byla módní novinka - vyhrál-li častěji, si ale nepoznamenal. Miloval v dobrou hudbu a sám hrál rád a dobře na klavír. Časem se vytvořila u Vognarových společnost hudebníků- amatérů, přichází i také zpěváci. Hudbu a zpěv pěstoval také ve spolku Hanka ve Smiřicích, jehož byl po několik let jednatelem. Starý Vognar s nevěsty nedočkal. Zemřel na Sylvestra roku 1882, v neděli. Mladík držel smutek po něm celý rok, jak se slušelo a vytrvale odmítal nabídky dohazovačů i otců, třebas z 18 března 1883 souseda Fejgla z Holohlav čp. 41, který mu nabízel dceru Marii. Teprve po roce začal s námluvami v Semonicích. Zachovalo se několik dopisů, psaných Márince, vzletného slohu, které by mohly být vzorem pro tehdejší “Tajemníky lásky”. Obřadně požádal o svolení k návštěvám v rodině později o její ruku. Když mu byla přislíbena, napsal dopis, dýšící štěstím. Ale ještě trvalo několik měsíců, než-li si přivedl do svého domku manželku. |
|
|
13 
Plán domku čp. 150 ve SmiřicíchText vlevo: Zahrádka její plocha je větší, než na tomto plánku. Kolna pro topivo. Prádelna, letní kuchyň. Dlážděný dvorek. Sklad petroleje, Sklad mouky a cukru Ložnice, Obývací kuchyň, Pokoj, Komora, Krám u Palackého ulice Vpravo: Vrata k sousedovi - právo důchodu a průjezdu Studna (společná) Nad skladem petroleje a cukru byl přistavěn r. 1909 pokojík pro syna Jaroslava |
14 Domek čp. 150 ve Smiřicích koupila Jeníkova babička Dorota 15. dubna 1842 v exekuční dražbě za 1.515 zlatých konvenční mince. Patříval manželům Munzarovým a je zapsán v položce č. 150 katastrálního území Smiřice. Po dražbě se do domku nastěhovala. Dosavadní obydlí domek “chalupu” čp. 144 prodala 3.7.1844 Kulhánkovi z Rodová za 828 fl. Otec našeho Jeníka, narozený roku 815 a matka Josefína, rozená Janáková ze Smiřic čp.. 101, dostali domek asi při svatbě. Hospodařili v něm společně s ovdovělou tchýni Dototou, která byla rodem Adamírová z blízkého Černínova čp. 75 až do jejího úmrtí, které nastalo právě v den jejích 77. narozenin dne 9. listopadu 1863 a Josefína bydlela sem se svým manželem a až do své smrti 3. dubna 800 79 o 10 hodině ranní, tedy po dalších 16 let. Tehdy ztratil Jeníček maminku a zbyl s otcem sám. Nevlastní bratr Josef byl již dávno ve světě a vlastní bratr Karel učiteloval postupně ve Dvoře Králové nad Labem, Pardubicích a Nymburce. Sestra Anna byla provdána za kožešníka Kolářského ve Smiřicích a občas jim přicházela na pomoc při vaření a úklidu. Po dvou letech však 10. září 1881 v poměrně mladém věku 37 let zemřela. Vdovec Kolářský pozval na pohřeb zpěvácký spolek Hanka, aby členové nad rakví zazpívali. Za několik dnů na to musel dle usnesení výborové schůze zaplatit 30 zlatých do spolkové pokladny, což prý jej velmi nemile překvapilo. Domek byl celkem pohodlný a proto po celé století se jeho vnější vzhled téměř nezměnil. Řadový přízemní domek o sedlové střeše je do hlavní a tedy jediné smiřické ulice obrácen frontou 11 m dlouhou, zatímco jeho hloubka činí asi 15 metrů. Prostřední místnost, kuchyn, je bez přímého světla a je osvětlena pouze skleněnou stěnou, která ji dělí od ložnice, mající dvě okna na dvůr. 9. září 1883 zjistil Jan Vognar z pozemnostního archu, který mu byl doručen, ale který zase musil vrátit na radnici, že při domku je 69 sáhů stavební plochy parcelní číslo 129 a 178 čtvrteční sáhů zahrady, která má čistý katastrální výnos 2 zlaté 56 krejcarů. To byl |
|
| 15 základ daně pozemkové. Zahrada má parcelní číslo 157. Průjezd od domku nebyl, Byli s tím potíže a proto jednou, když soused z domku na východní straně potřeboval nějakou půjčku, nabídl bývalý majitel domku čp. 150 Munzar asi 50 zlatých za služebnost vozové cesty a průhonu dobytka přes sousední parcelu č. 130 ve vložce č 106, a tím se podařilo získat pohodlný přístup do dvorku a zahrádky. To mělo značný význam při dovozu z cukru, soli, mouky, petroleje a jiných hromadných nákupu pro krám, nebo při dodávce otopu po domácnost. Náš Jan Vognar získal dědictvím domek nadvakrát, první polovinu v roce 1879 po matce a druhou polovinu v roce 1883 po otci. Dlouho Jediným majitelem nebyl. Již 4. února 1884 v notářském spisu, svatební to smlouvě, dle oddacího listu z 13. února 1884 vkládá manželce Marii, rozené Charvátové vlastnické právo na polovici. Přízemní domek byl dostat ještě světlý a slunný. Přímo proti domku je sice lihovar firmy Ed. Ad. Malburg, starý závod ve starodávných budovách. Ale ulice je v těchto místech široká 15 m. takže Malburgova továrna nestínila a slunce mohlo dobře svítit do krámu i do předního pokoje. Přední část střechy, viditelná z ulice, byla kryta taškami, zadní díl střechy, svažující se do dvorku, měřil 11,80 m podél dvorní fronty a ku hřebenu byl 10 m dlouhý, celkem 118 m2. Kolnička ve dvoře měla střechu o výměře 12,73 m2. Obojí dal Vognar 6. října 1892 přikrýt pozinkovaným plechem. Bartošek, klempíř v místě, počítal za jeden čtvereční metr 2 zl 20 kr i s prací, takže přikrytí domů stálo 259,60 zlatých a kolničky 26,08 zlatých, mimo prken, která byla koupena zvlášť. Tabule plechu měřili 100 x 200 cm, jedna vážila 1,66 kg a byli z Přívozu u Moravské Ostravy. - Na opravu předního dílů potřebné tašky dodal dne 14. 6.1887 Král z Nového Dvora 262 kusů. Cena 14 zlatých za 1000 kusů. 10 prejzů bylo po pěti krejcařích. |
16 Na domek bylo sjednáno “pojištění škod ohněm vzniklých” pojistkou u jednatelství ve Smiřicích, kde pan Valášek zastupoval První uherskou všeobecnou pojišťovací společnost v Pešti. - Na velké plachtě šedého papíru “ve jménu Božím” stvrzuje 5. června 1874 podepsané vrchní jednatelství, že pan Jan Vognar zaplatil 2 zlaté a 80 krejcarů. jakožto prémií, poštovné a vedlejší poplatky za poskytnuté pojištění proti škodám z ohně, obnášející zlatých 690, dle následujícího naznačení a účtu pojištění: 1./ 400 zl - kr střecha s komorou na půdě 140 zl - kr shořavé 40 zl - kr 2 stopy zdi od shora obytného stavení čp. 150 2./ 50 zl - kr výstavní cena dřevníku dohromady 630 zl … za prémií 20 krejcarů za každých 100 zlatých … 1,40 zl 3./ 60 zl - kr výstavní cena kůlničky a chlívku a 1 záchodu za prémii 100 kr …. -,60 zl pojistné … 2, - zl zápisné -, 80 zl prémie první rok … 2,80 zl Prémie v dalších letech 2 zlaté. Domek nebyl podsklepen. Při poměrně vysoké úrovni spodních vod ve Smiřicích to nebylo možno. Teprve regulace Labe odstranila toto zlo. Ve Smiřicích řádili často zimnice “čtvrtodenní”, kdy nemocný buď ve vysokých horečkách umírali, nebo nemoc polevila. Domy, které neměly tehdy izolaci proti zemi a spodní vodě, byly často napadány houbou. Hi čp. 150 to dvakrát postihlo. “V červenci 1885 dala se nám houba do dřevěného prapysku pokoje a do dubového prahu, který v roce 1880 byl nový. Tedy jsme to vytrhali a dali nové i celou podlahu. Rum jsme všechen vyvezli a dali tam nový šutr. Prkna i trámečky natřeli kyselinou karbolovou. 14. a 15. září 1891 vyčistili jsme náš sklípek od houby”. - Tento sklípek byl jen asi 50 cm pod úrovní chodby, čili byla to jen komora. Domek musil být stále opravován a udržován. Dělo se tak pravidelně. V roce 1881 byla opravena okna, při čemž zámečník pan kmotr Kulhánek žádal od jednoho páru oken, to jest od jedné díry dvoukřídlové 5 zl a 20 kr od kování. |
|
| 17 V roce 1888, ve dnech 8. a 9. září dali natřít dům fermežovou barvou. Natíral Ferbas z Jaroměře 1 m2 za 40 kr. Celek přišel na 16 zlatých. - Dne 6. srpna 1893 nechal Vognar natřít dům znovu fermežovou barvou malířem Pokorným, který dělal 1 metr čtverečný za 25 kr a barvu i fermež si dal Vognar sám. Nátěr byl jednobarevný a měřil 48 čtverečných sáhů. Zjistil však, že "fermežový nátěr domu není zdravý. Nalakovaný kámen nebo cihla vzduch zhola nepropouštějí, z čehož plyne zcela jasně, proč v pokojích budov lakovaných panuje při zavřených oknech a dveřích nevysvětlitelné dusno a jakýsi stuchlý zápach, který se vyskytuje zpravidla v obydlích vlhkých." Proto v roce 1896 dal celou omítku otlouci a nechal znovu nahodit i natřít barvou vápennou, koupenou od Pexidera z Prahy, 1 kg za 8 krejcarů. Také okna byla nová, dělal je truhlář Sháněl, sklo dodal sklenář Stránský, oba ze Smiřic a jedna tabulka v oknech stála 80 kr a byla 2 linie silná. V bytě se dříve mnoho neměnilo. Starosvětské zařízení sloužilo dvěma, možná již třem generacím. Proto starý kupec pozvolna doplňoval či vyměňoval bytové zařízení, zatím co mladý Jan kupoval spíše výzdobu. Ze zápisu je zřejmo, že 19. února 1881 dovezl truhlář Sehnoutka dvě tvrdé postele, za něž si řekl 26 zlatých a 30. března téhož roku dodal pan Cent javorový stůl za 14 zlatých. Jeník koupil 25. února 1881 dva "termometry, oba za 1 zl 45 kr, což bylo dost drahé"; 18. října pořídil za 55 krejcarů kulatý hořák DITMAR k domácí petrolejové lampě, aby bylo lépe vidět večer na čtení. Dne 23. listopadu si koupil skleněný půllitr s víčkem za 1 zlatý od klempíře pana Bartoška. Líbil se všeobecně a Loisi Valášková ze sousedství hned s ním běžela pro pivo. Jistě z tak drahocenné a krásné nádoby i dobře chutnalo. A druhého prosince si koupil od hauzýrnice s jabloneckým zbožím paní Pietschové z Rychnova u Jablonce za 35 krejcarů broušený skleněný kalamář. Však také z krásného kalamáře plynula umně složená psaníčka pro Márinku. Výzdobu domácnosti doplnil mladý 10. března 1882 nákupem 10 metrů tepichů (koberců) na podlahy á 64 krejcarů za metr. Další "praktický" |
18 nákup byl 23. října 1882: tři kilogramy peří á 2 zl 30 kr za lehkou libru, aneb půl kila. Peří tedy stálo 13 zl 80 kr. Za nějaký měsíc si Márinka přivezla spoustu peřin, polštáře a duchny nacpané "prachem", že se ta tři kila koupeného peří mezi nimi ani nepoznalo. Po otcově smrti začal už "snášet na hnízdo". Dne 2. dubna 1885 byly zavěšeny rolety ze dřeva stály 7 zl 50 kr u Thiema z Trutnova a 27. května 1883 si poznamenává: ... koupil, t.j. vyměnil jsem hodiny, co jsou v kuchyni, u Martinka a přidal jsem 6 3/4 zl na ty staré, které si pan Martínek nechal .... Dne 25. dubna 1885 koupil stolek a čtyři konsolky pro květiny, vše za 2 zl. 40 kr, z Nového Hradce s tím chodil, nějaký domácí výrobce asi, protože ty byly stolek a konsolky z větví a proutí, košíkářské práce, nalakované a bronzované, pravé sběrače prachu, ale tehdy velmi oblíbené. Přední pokoj dal 31. května a 1. června 1883 vymalovat od p. Černého z Litiče - za osm zlatých a 29. července 1891 týž malíř maloval krám a zadní pokojíček, obé za 11 zl. Svačinu a snídani dostával malíž navíc - vždyť si nemohl odskočit domů, do Litiče je přes 12 km. Byt byl připraven, vymalován, vyšperkován termometrem, skleněným půllitrem a broušeným kalamářem, osvětlen zmodernisovanou petrolejkou, na podlaze ležely tepichy, v obou oknech byly zavěšeny rolety a tak mohla být brzy svatba. Nevěstu již jménem známe a víme, že je jí jedenadvacet let. Hezká byla, dcera ze starého selského rodu, pevně usazeného na rodovém gruntě čp. 51 v Semonicích. Však v roce 1870 výměnkář Jan Charvát, narozený 1807 poznamenává hrdě do jedněch "knížek modlících": "Zde jest poznamenáno, jak dlouho se pamatuje charvátovský rod na té živnosti. Dle gruntovních knih 1687m, je však dle matriky 1570, tak tedy je (1870) stár již přes 300 roků. Poznamenal jsem také, když jsme vykupovali z roboty aneb z Arberu, tak jsem já prodal právě ten čas tříletého hřebce a utržil za něho 550 fl." (U tohoto zápisu je tužkou zapsaná poznámka: "Viz výpis Ing. Novotného z gruntovních knih o statku č. 35 v Semonicích (v příloze)" - pozn P.) Charvátův rod vymřel po meči v roce 1910, potomci se přeslici Vognarově drží grunt dodnes, ale Jaromír Vognar mladší vstoupil do Jednotného zemědělského družstva v Semonicích v roce 1956. |
|
|
19 Námluvy a svatba. Námluvy svatba Byly provedeny dle všech pravidel dobrého chování. Zachovaly se o tom krásné písemné doklady, Jak se ucházel Jeníček o svojí Mařenku. V růžové obálce s 5 kr rakouskou známkou a razítkem (jen německým) SMIRŘITZ 13.11.183 s adresou: Velectěná slečna, slečna Marie Charvátová v Semonicích u Jaroměře je růžový dopisní papír s kytičkou fialek, vyraženou slepotiskem v rohu a na něm krasopisně: Velectěná slečno! Něžná půvabnost jakož i spanilomyslná krása Vaše vzbudila v srdci mém hlubokou úctu k Vám; z té příčiny kladu zdvořilou otázku: zdaž bych směl dům Váš v náležitosti srdce Vašeho navštívit a zdaž bych směl doufat poměr milostný? Poctivé poučení si prosím na ctěné pány rodiče.- Čekají příznivou odpověď jsem Vám upřímně oddaný Jan Vognar. Ve Smiřicích 13. lis. 1883 Odpověď přišla brzy. Již 16 listopadu jí přináší zvláštní posel. Ctěný pane Vognar! S velkým namáháním vám těch pár řádečků zasílám, neboť již třetí den jsem nemocná, trochu jsem namožena, tak teď to tak daleko přimělo že jsem musela až ulehnout. na žádost Vaši, abyste nás poctil svojí návštěvou, jsou rodiče moji zcela spokojeni a proto přístup do našeho domu je nám vždy vítán. Přijměte srdečný pozdrav od nás všech a znamenám se ve vší úctě Marie Charvátová. Nejbližších dnech vykonal Jan Vognar návštěvu rodičů v Semonicích ale již 21 listopadu 1883 píše: Vážená slečno! Nad zdárným výsledkem návštěvy mé ve Vašem domě plesám a radostně jásám a to i z té příčiny, že srdce Vaše jak Jste se vyjádřila nakloněno mě jest. Přijmutí, jakého se mně ve Vaší rodině dostalo je zajisté chválihodné, se vzornou pečlivostí a pohostinností vykonané. Zajisté že i Vy velectěná slečno v tom velký podíl máte začež nejsrdečnější můj dík. Jak se račte vynacházet?. Zdali pak ve zdraví pokrok k lepšímu? Doufám, že příští neděli natrefím úplně zdravou; což si ze srdce přeje Vám upřímně oddaný J.V |
20 Potom již chodily dopisy mezi Smiřicemi a Semonicemi každý týden a jsou krásnými ukázkami nejen dobrého slohu a správné češtiny, ale také srdečné a vroucí lásky, která potrvala po celé manželství, až do náhlého skonu Vognarova. O ruku požádal 6. ledna 4884, "kterou šťastně obdržel", a 20. ledna 1884 oslaveno zasnoubení. Svatební smlouva byla sepsána 4. února 1884 u notáře a nevěsta dostala od ženicha polovici domku čp. 150 ve Smiřicích. Svatba byla 12. února 1884 v 10 h v děkanském chrámu Páně v Holohlavech (Ve Smiřicích je pouze zámecká kaple, fara a kostel jsou v sousední vsi Holohlavech. Zápis o svatbě je v Reg. VIII b na str. 23) Výbavu měla Mařenka bohatou, jak se na dceru z takového gruntu sluší. Přivezli ji za ní do Smiřic na fůře, prádla, šatů, plátna a jiných věcí, nářadí, nádobí, mouky, tuků, peřin a druhém voze pěkný nábytek. Kolik dostala Márinka, jak ji mladý kupec stále jmenoval, věnem na penězích, není z poznámek zřejmo. Ale že na vesnici bývalá hotové peníze nouze, je známo a ani u Charvátů nebylo to jiné. Vysvítá to z nalezeného zápisu potom, jak výplata věna byla obžalována a vázána na různé okolnosti: ”Dne 5. srpna 1902 dostali jsme od dědečka a babičky zl součást pretence Mařenčiny. Peníze ty dostala babička ze Světí též jako pretenci, zbytek ….”. Babička Charvátová v Semonicích dostává tedy vyplacen zbytek věna po 40 letech od svatby - a celý peníz předává své dceři, která je již 18 let vdána, jako splátku na slíbené věno. Tak vzácné byly tehdy hotové peníze. Výbava Mařenčina byla velmi bohatá, svatba okázalá a hlučná, ale věno - zatím jen slíbeno. Jeho vyplacení se oddálilo také požárem statku v Semonicích, který vypuknul 26. října 1885. Statek byl postaven nově dle plánu pražského architekta, příbuzného, který navrhnul praktický půdorys budov i místností. Mladý manžel dal ovšem nevěstě mimo již zmíněný podíl na realitě svůj svatební dar. Není již známo, co to bylo, ale zachovaly se pěkně vypravené modlitební knížky s věnováním; Mé předrahé a spanilé Márince na památku naší svatby z upřímné lásky a nezlomné vděčnosti. Dne 11. února 1884. Jan Vognar |
|
|
21 Na svatební cestu novomanželé nejeli, to v jejich kruzích nebylo tehdy zvykem, ale 18. března 1884 jeli do Prahy. Z té cesty přivezli si cestovní taštičky pro dámy, koupenou ve věhlasném “Obchodním domě u města Paříže” za 3 zlaté 25 krejcarů a zelený slunečník za 8 zlatých koupený na Ovocné ulici. Mladá domácnost byla postupně doplňována. Dne 18. července 1884 koupili cihličku (žehličku - pozn. P.) za 2 zl. 30 kr. od hauzirníka z Horního Jelení. V Jelení bylo mnoho drobných výrobců, skoro jen domáckých dělníků, zvláště z kovodělného oboru. Ten den se také oba vážili, Jan vážil 55 kg a jeho žena 52 kg. 14. července 1887 přibyly do bytu “4 sesle bukové po 63 1 krejcarech. Jezdili s nima z Krakova ( z Haliče) a vezli je ssebou na voze.” Dne 28. srpna 1889 koupili do předního pokoje 14 metrů koberců jutových od Hanky ve Smiřicích á 85 kr = 11 zl. 90 kr., a dne 24 května 887 koupili 10,5 m dřevěných koberců od výrobce Hloušky po 45 kr. Ten je sám roznášel. Dne 5. července 1909 začali stavět na dvoře nad skladištěm pokojíček pro syna Jaroslava, dne 4.8. dával p. Kmínek tesař podlahu, vespod je ale mokrý Písek, venku stále pršelo.- V tu dobu již byl Jaroslav úředníkem ve smiřické spořitelně, kam nastoupil 3. října 1907. Když jsme si již řekli dost o domě a o bytě, musíme se také zmínit o zahrádce. Je za domem, v klidně na mezi sousední zahrady, tichá, jako zasněná. Byla láskou kupcovou. Již 28. února 1874 jsi vsadil kaliny, brslen a babyku. Několikrát ji “z gruntu” upravil: 18. dubna 1886 a po šesti letech, 28. března 1892 znovu. Semena si objednával Erfurtu v Německu, kde jsou proslulá zahradnictví. Vruby štěpařské kupoval od Waltra z Chuchle. Besídka v zahradě postavena 29 dubna 1889, Tesařská práce stála 57 zl. 59 kr., klempíř Bartošek dostal za 8 m pozinkovaného plechu č. 10 na střechu á 2 zl. = 16 zl. a 6 zl. barvení, celkem 79, 59 zl. Časem sousedé zahrádku všelijak obestavěl i, nebo Vognarovi sami se chránili novými ploty, nebo zdí: |
22 Dne 24. až 30. března 1890 jsme stavěli zeď k p. Valáškovi řezníkovi, za pět dní byla hotová.- Dne 5. května 1890 začal stavět pan Klein, mlynář stáje pro koně na našich hranicích. Zeď je na na 25 palců silná. Zahrádka byla osazena vybranými vzácnými 2. ovoce a v roce 1881 vydařila se zvláště panenská a studniční jablka; Největší panenská vážila 10,5 dkg, a studniční 12.5 dkg. Proto Vognarové prodali 1882 úrodu ovoce sadařovi, ale špatně pochodili. Rozhořčená poznámka říká: V srpnu jsem podal Svatošovi na zahradě dvě fíkovky, jabloň studničnou a křehkopanenskou za 10 zlatých. Při koupi dal mi 4 zl a řekl, ostatní, tedy v 6 zl., až očeše. Když mi na konci platil, dával mi jen pět zlatých a dušoval se, že mi dal poprvé též pět zlatých. Oba jsme se rozhněvali. Více tady, budu-li živ a zdráv, nepodám sadařům žádné ovoce, nýbrž nechám ho očesat a sám ho budu v krámě prodávat. Hrušky jsou za jeden pětilitr za 10 krejcarů. O mnoho to víc vynese a nemusím se zlobit. Jistě to vynášelo víc, protože 1890 dala jen Studničná jabloň 153 kg jablek. Byly zdařené, velké a jiných jablek bylo také dost. V roce 1883 měla hruška citronka obalíno hrušek. Svatoš mi dával za ní 2 zl. já jí však neprodal, poněvadž jsem jich něco chtěl poslat bratrovi do Hory. Poslala jsem tedy jednu bednu a s hektolitr, ostatní jsem prodával doma a sice čtvrtci či pětilitr za 10 kr., Prodal jsem jich 38, utržil jsem tedy 3 zl. 80 kr., dva koše asi 3 pětilitry jsem dal Valáškovým tesařovým. Očesal je cesták zdejší Holeček dne 11. září a dal jsem mu od ní 50 kr. Lidé jak uslyšeli, že prodávám hrušky, tedy chodili a za tři dny bylo vyprodáno, pak chodili lidé ještě, hrušky však již nebyly. Pan Trenkler i s paní je jedlý u správců Picků a náramně jim chutnaly, ihned si paní Trenklerová přišla pro ně. Vždy se však prodej nevydařil, jako v roce 1894, kdy dne 20. října někdo ukradl jablka, nejvíce druhů Akera, uložená v altánku uprostřed zahrady; ovšem altánek nebyl uzamčen. Stopa vedla přes plot k Valáškovým stavitelovým, kde podezření ulpělo na čeledínovi, ale nic se mu nedokázalo. |
|
| 23 Dychtivě sledoval Vognar novinky v ovocnářství, dvakrát jel, 1. října 1893 a 15. října 1902 do Hradce Králové na ovocnářskou výstavu, která byla v sále Besedy na Svatojánském plácku. O tom, co viděl, píše: Uviděl jsem naši citronku, která měla název máslovka letní a pan Kulíř mi řekl, že nemá žádné pomologické jméno, neboť je jen na hradecku rozšířena. Současně jsem viděl renetu Rederovu, kterou vystavoval p. učitel Rychetský z Černilova, v níž jsem poznal naši Strýmku, jak mi potvrdil p. Kulíř, tak i p. Valc z Pouchova. Máslovka byla vypěstěna dědečkem pana Valce z Pouchova, od něj ji můj otec koupil. Zaznamenal jsem si také jména velkých zahradníku - pěstitelů v Klatovech, kteří pěstují karafiáty, růže a pelargonie. Jsou to Antonín Šich, Fr. Celerýn, Robert Zýka. Dne 3. listopadu 1902 prodal půl hektolitru jablek Reachovi obchodníkovi ve Smiřicích za 2 zlaté. Co na zahrádce rostlo: Květiny a keře: petrklíč, pivoňky, lilie žlutá, mužíček - Immergrün, fialky chudobičky, růže, Jericho - od Waltra, narcisy, žluté pivoňky, lilie bílá, srdečnice, bez, vičenec, oměj, macešky, orlíček fial., laskavičník, tabák, tulipány, karafiát, měsíček, fiala noční, narcisy bílé, jas, slez, hvězdnice Ovocné keře a stromy: jahody, ryngle, zelinky, rybíz, maliny, jabloně, angrešt, špendlíky, kulatky, švestky Když přišla do domu nová hospodyně, pěstovala na zahrádce 45 druhů růží, Opatřeních od zedníků ze zámku, od Malburgů a od jiných pěstitelů. Uvádím alespoň některé z nich pro zájemce, kteří zjišťují rozšíření druhů: (latinské názvy, nepřepsáno - pozn P.) |
24 V roce 1887 stavěl soused Klein, mlynář, novou turbínu a pro to zastavil mlýn a vypustil náhon. Dne 22. července 1887 Vognarova studna úplně vyschla. Po napuštění náhonu se voda do studny zase natáhla a po několika letech jí bylo nutno vyčistit: Dne 26.8.1892 jsme vybírali pomocí obecní stříkačky studni. Největší přítok je v rohu jihozápadním. Hudy bylo stále mnoho, teprve za 1 1 dne bylo možno přestat s pumpováním. (Tato studna je na hranici pozemku, společná se sousedem. Pumpa k ní debila a voda se nabírala dřevěným větrem, které se vytahovalo hákem na dlouhém bidle. Služebnost majitele domu čp. 104 je zajištěna pro majitele domu čp. 150 zápisem z 14.8.1826) A jaká byla cena pozemku. Dne 19. června 1909 posekl soused Valášek naposledy celou svojí zahradu. Již dne 20. června 1909 koupil František Špaček kus Valáškovy zahrady a sice 247 sáhů á 21,54 K, celkem za 5322 (a litkup). Cena pozemku do ulice byla by ovšem vyšší. Sad v Semonicích. Svoje pěstitelské znalosti přes Vognar i do Semonic, kde byl u statku sad s přestárlými stromy, které nerodily. Dal je vykácet a vysázel na jejich místo do řad ve správných vzdálenostech mladé štěpy. V roce 892 byly tam tyto vysoké jabloně: (nepřepsáno - pozn. P.) Slad dával po mnoho let značný užitek |
|
25 Rodina. Vnoučat by se byl “starý” Vognar dlouho nedočkal. Teprve po čtyřech létech, 4 června 1888 přiletěl čáp. O čtvrt na dvě ráno narodil se prvorozený syn JAROSLAV a vážil 2 kg a 75 deka. Bylo to ve znamení skopce. Po dvou letech koupili rodiče pro Jarouška postel v Josefově za 26 zlatých. Jaroslav vychodil obecnou školu ve Smiřicích, měšťanskou tam tehdy neměli. Později studoval čtyřtřídní obchodní akademii v Hradci Králové. O prázdninách v roce 1902 byl na handlu u Josefa Knirschera, majitele domu v Zámecké ulici ve Frýdlantě v Čechách. Později tam zůstal celý rok, aby se naučil dobře německy. Za byt a stravu platil otec 44 K měsíčně. Když tam Vognar jsi navezl, zajel si s ním do blízké Žitavy, což si podrobně zapsal. Jeho původní zaměstnání bylo v peněžnictví, nejdříve v Záložnímu úvěrním ústavu v Hradci Králové, potom ve Spořitelně ve Smiřicích. Když zůstal statek v Semonicích bez dědice, vystudoval Rolnickou školu v Kostelci nad Orlicí a odešel sedlačit do Semonic, kde zůstal až do své smrti. Byl velmi dobrým hudebníkem, hrál za několik nástrojů, klavír, klarinet, basu, měl absolutní sluch a hrál většinou z paměti. Ve Sboru církve československé ve Smiřicích hrál na varhany. Rodina vzrostla 11. února 1894 o 9 hodině ranní o syna JANA. Vážil 3,5 kg. Více o něm viz na straně 8. Po dvou letech, 9. května 1896 ve tři ráno narodila se dceruška MILADA. Ta vážila 3 kila čisté váhy, jak si po kupecku šťastný otec napsal i s doložkou, že to bylo také ve znamení skopce. Od svých dvou let žila Miládka u dědečka a babičky Charvátových v Semonicích. Byla tam dána původně jen na krátký čas, když kupcova žena ochuravěla. Staří si však na milé děvčátko zvykli a návrat do Smiřic byl stále odkládán. Až do jejího šestého roku. Babička s dědečkem se v ní shlíželi, ale rodičům se po dcerce také stýskalo a rozhodli, že se má vrátit do Smiřic, aby mohla navštěvovat městskou školu. Než dědeček |
26 nechtěl vnučku dát - viděl v ní příští selku a sliboval, že jí odkáže statek, bude-li na něm hospodařit. A to Smiřic jí nepustí, však je v Semonicích také škola. - Vognar se tedy rozhodnul, že vlastní dceru unese: Dne 24 srpna 1902 jsem chtěl unést Miladku ze Semonic. Dědeček se stále vymlouval, že Mařenka není ještě tak zdravá, aby na vše stačila. Vzal jsem Miladku do náruče a doběhl jsem s ní až do stodoly, ale vrata na silnici vedoucí byla zavřená a k tomu přiběhl dědeček a vzal mě ji. Domů jsem přišel zase bez dcery. Ale 30 srpna 1902 dědeček za přání do kočáru a Miladku nám do Smiřic přivezl.” - Tak rodina byla zase pohromadě v Smiřicích. kde šel život v domě stále dál svým klidným klukem. Těžiště bylo ovšem v krámě - tam byl zdroj obživy. Příbuzní a přátelé. Styk s příbuznými byl velmi přátelsky. Navštěvovali Smiřice často a někdy pobyli nejen několik hodin, nebo dnů, ale i týdnů. Rodina bratra Karla, ředitelé škol v Nymburce, bývalá pravidelným hostem o prázdninách. Příbuzní z blízkých obcích přicházeli občas, když šli na nákup do Smiřic, nebo o posvícení, o pouti, o křtinách, svatbách a pohřbech v rodině. - V zachovalé korespondenci je mnoho dokladů o tom, jak příbuzní byli zváni a jak rádi pozvání přijímali. Jeden zvlášť vynikající příbuzný … Dne 2. července 1889 zvolen byl pan strýček Josef Černý z Hořiněvsi č. 68 za zemského poslance do Prahy 65 hlasy za venkovské obce. Čechové měli 65 volitelů a zúčastnili se tedy volby všichni. Německý kandidát dostal 56 hlasu, německá strana měla 58.- Černý byl opravujte postavy, nosil se zálibou několik kilogramů těžkou hůl se železným odlitkem žižkovy hlavy. Měl v Hořiněvsi dva statky, které také proposlancoval a zemřel chud v obecní pastoušce v Hořiněvsi. - Strýček poslanec býval chloubou rodiny. Svou poslaneckou povinnost pokládá za čestnou funkci a nezbohatnul z ní. Jeho konec nebyl záviděníhodný … |
|
|
27 
Texty Plánek krámu Vognara nahoře: Vchod do domu. Chodba domovní (v ní regály pro zboží) Vchod do krámu, Prostor pro kupující, Regály, vpravo Pult, vlevo Váhy, Prostor pro obsluhujícího Vlevo: Regál - spodní díl se zásuvkami, vrchní díl se zasklenými dvířky Vpravo: Regál - spodní díl s oddíly pro mouku, krupici atd., vrchní díl se zásuvkami A - pultík pro psaní, B - sklopné prkénko, C - železná pokladna Krám a jeho zařízení. Zařízení krámu bylo celkem jednoduché - regály až k klenutém stropu, po délce v místnosti pult, vzadu krátký příčný pult a vedle ohnivzdorná pokladna. V klenbě byly zasazeny železné háky, na něž bylo na navěšováno zboží, nehodící se pro neskladnost do regálů, jako zednické štětky, klubka motouzu a jiné.- V místě, označeném A, byl na pultě nástavec s šikmou odklápěcí deskou, na nich se pořizovaly vestoje zápisy do strazzy, psali objednávky, účty na dodávky pro místní “ císařský” velkostatek, a cukrovar, cihelnu, dvory v okolí, pro Kleinův mlýn, pro Malburgův pivovar. Ti všichni kupovali v obchodě na odběrní knížku, do ní se dá koupit zapisovali, účtovali se až v delších časových obdobích, pravidlem půlletně, nebo i ročně. Krám neměl výkladní skříň, jen široké trojdílné dveře se sklem ve vrchní polovině. Na noc se zabezpečovali dvojkřídlovými železnými dveřmi se závorou. Co prodával: Zapsal si to částečně sám 18. června 1882. Cukr, kávu, cikorii, koření, jižní ovoce, sůl, svíčky, mýdla, petrolej a olej, fermež, barvy, mazadla, kolomaz, podšívky a potřeby pro krejčí, obuvníky a malíře, jako: širtink, polovičníky, cloth, kalmuk, barchet, samet, |
28 filce, brünnel, plátno, knoflíky, pertle, hedvábí, nitě, pletací a bavlnu, šňůry, pentle, krajky, mašle, portmoné, šandy, dýmky, hole notesy, floky, podkovy a podkůvky, šněrovadla, konopě, leštidla, kartáče, hřeby, nože, kování pro řemeny, řetězy, psací a školní potřeby, jako papír a knížky z papíru, péra, inkousty, tužky, držátka a houby mycí, motouzy, provazy, vazáky konopné, punčochy ostávkové, ponožky, rukavice pletené a nitěné i bílé. Část regálu měla zásuvky pro cukr, mouku, rýži, jáhly, hrách, čočku, krupici a podobné zboží. Vedle zboží potravinářského, koloniálního a železářského, které byly hlavními prodejními artikly, také jiné zboží: drobná galanterie, mýdla toaletní i prací, bonbóny- pralinky, čokoládové i tvrdé kyselé, zboží šroubařské, dráty vázací, nástroje, kosy a srpy, truhlářská mořidla, brusné papíry a plátna, dratve, hřebíčky, plátno, gumové tkaniny do “perek”, zboží kartáčnické a štětkařské, provaznické výrobky, plstěné střevíce, bačkory. Páchnoucí zboží v krámě se neprodávalo. Syrečky, sýry, tvaroh, ba ani máslo - částečně pro osobní nechuť k intenzivním pachům, částečně také proto, že Vognar prodával dobré druhy čaje, kávy, rýže, a nechtěl, aby načichly. Prodávaly se datle, fíky, pomeranče a citrony, ořechy a rybičky v uzavřených krabicích (olejovky, sardinky, sardel, očka a pod.). Výjimkou byly sledě - herynky a rusinky - ty však směly jen do chodby a nebo soudku na chodník před krám. Krám byl sice malý, ale vzorně čistý a kupec dbal, aby to v něm vždy to přeji vonělo. Neviděl rád, když tam někdo kouřil. Venkovští strejci si časem zvykli odkládat fajfky před krámem, nebo je alespoň uhasili a dali do kapsy. Styk se zákazníky byl sousedský, s místními obyvateli až přátelsky.Krám byl střediskem vzdělaných a pokrokových živlů v místě, kde se sledovaly místní i celonárodní zájmy, radilo se o postupu v “radě” čí v zastupitelstvu, jak bývalo zvykem jinde u kupců, kteří mívali široký rozhled. |
|
|
29 Osvětlení krámu nebývalo valné. Není záznamu, čím osvětlovali krám dříve, pravděpodobně svíčkami, ale 26. ledna 1885 zavěšena v krámě petrolejová lampa od E.J. Krajíčka z Prahy, která stála 6 zl. 20 kr. Úvodním hořákem špatně svítila, proto koupen nový hořák Dittmarův u klempíře Bartoška, ale bylo to ještě horší. Nevěděl, čím to je, ale napadlo mu, aby koupil ještě nové sklo (cylindr) od Dittmara, to nasadil a hle, lampa svítila krásně, kdežto sklo od Stölzle-syna z Prahy nevyhovělo. To vše se stalo dne 11. listopadu 1890, Kdy byl v lampě petrolej od Larisch-Mönicha, který byl se žlutě natřeného soudku, tak zvaný Standard White; později, když nalil lepší petrolej, označený White, a nasadil na Krajíčkovu lampu sklo od Stözleho, svítila lampa krásně - je předce jen lepší přidat na petroleji, světlo je krásně jasné, kdežto s petrolejem ze žlutě natřených soudků je světlo žluté, nejasné. Inu, vyhrál jsi s tím, a s petrolejovým osvětlením bylo stálé trápení. Jakost petroleje byla ovšem velmi rozdílná. Nejlepší byl takzvaný salonní, který se opravdu hodil pro osvětlování. Zábavnost petroleje byla různě hodnocena, rafinerie v Kolíně udávala, že známka 3 lilie má zápalnost C 50, 2 lilie C 27, 1 lilie C 22,5, ale jakou hodnotu mělo C nikde neříkala. Teprve koncem roku 1909 bylo zavedeno elektrické světlo z jaroměřské elektrárny, městské, napjetí 3 x 110 Volt, 42 period. V krámě byla dvě svítidla, každé o dvou žárovkách na široce rozepjatými ramenech, ukončených ozdobnými tulipány, které sice ubíraly značnou část světla uhlíkových Edisonek, ale byly nezbytnou parádou. Ve dvoře byl malý sklad, rozdělený na dvě části. První z nich byl sklad cukru - asi pro půl vagonu - a mouky. V druhé, zcela oddělené části se samostatným vchodem, byl sklad petroleje.- Nad tento přízemní sklad bylo v roce 1909 přistaveno první patro, malý pokojík pro dospívajícího syna |
30 Jaroslava, tedy již úředníka Spořitelny Smiřické. Mnoho zboží muselo být ukládáno na půdu. Byla světlá, a stavitel zjistil únosnost 3 až 3,5 q na 1 čtverečný metr. Nebylo proto obav z nějakého přetížení. Ovšem zboží tam mohl být ukládáno jen dobře zajištěné proti prachu a sázím, většinou v originálních obalech. O cenách, část první. Kapitola méně zábavná, ale více studijní. “Pro Vánoce 1890 koupili jsme zajíce od p. lékárníka Suchánka za 1 zl. 70 kr. a měl 4,5 kila. Přišlo tedy kilo na 38 krejcarů, což bylo velmi drahé. Inu, od lékárníka! To dne 7. října 1893 Koupil jsem v sobotu na posvícení zajíce ze zámku výhodněji, vážil 4 kg a stál 1,40 Fl, chilli jen 35 krejcarů za kilo. Dne 11. září 1894 koupil jsem dva páry koroptví á 70 kr z Vřešťova a 1 pár vážil 73 deka” Jako v kaleidoskopu se střídají záznamy o nejrůznějších cenách zboží i prací, hlavně údržbářských a uvádím z nich řadu zajímavějších. Všude, kde je možno, je připojeno datum a jméno dodavatele: Dne 10.10.1881 hlavička zelí ve váze 2 kg koupena od Juliše ve Smiřicích za 5 krejcarů (1 kg za 2,5 k r) Na 4. června 1883 koupl jsem od zdejšího velebníčka 3 metry borového dříví polenového dlouhé 80 cm, za 1 m 4 zl 75 kr ( patrně z deputátní na dříví, které duchovní dostával od smiřického velkostatku, jako patrona) Dne 16. září 1884 koupil jsem brousek bavorský od Kodička z Prahy za 22 kr. Dne 17. června 1887 koupil jsem 2 kopy Ia latí třísáhové 2 coule široké 1,2 c vysoké 1 kopu za 9,5 zl z Jaroměře od pilaře Špoutila (na plot). Pan Zauzal, kupec z Jaroměře, dodal nám sůl v hrudách a v pytlích, kterou bere z Ebenssex a v hrudách byla velmi pěkná bílá. Hroudy měly 14,5 kila (14. dubna 1884) Jeden litr z lihovaru Malburgova stojí 44 kr. Jedna velká 5 litrová láhev se znojemskými okurkami, jak známe ze |
|
| 31 Znojma přijde na 80 krejcarů. Od na řezání a na štípání dubového dříví - třech metrů á 1 zl 20 kr - dáno 3 zl 60 kr Šrůtkovi 14. února 1890. Dne 14. srpna 1901 koupeno 10 litrů brusinek za 20 kr 1 litr od paní Čtvrtečkové z Třebechovic (Tato sběratelka přišel s nimi z tamních vezu pěšky - chodila pravidelně každý rok) Teda 5. listopadu 1887 na postavili nová kamna v kuchyni Antonín Kraus z Jaroměře, stojejí s postavením 7 zl 40 kr. Plotna od Kulhánka 23 zl. Dne 30. června 1894 nám zhotovil pan Gernt dveře u síně do ulice a stály 7 zl nebarvené a dne 31 července 1894 koval ty dvéře pan kmotr Kulhánek Vojtěch a přišlo od nich 11 zl. 25. 5.1895 mě zhotovil p. Vít Václav boty na kopyto č. 6 s ušketama černočervenýma za 4 zl 40 kr; pera a plátna jsem si dal. 31. srpna 1895 zavěšeny jsou dva nové obrazy, krajinomalby, jež stály 3 zl a jsou od Tomáška z Prahy, Václavské náměstí, technika … Dne 28. března 1890 mistr Šedivý z Nového Hradce před našima chodník. Teplo bylo 13 stupňů R ve stínu v poledne. Dne 28. června 1890 nám přivezl Holeček kameník z Boháňky 30 dlaždic po 40 kr. i s dovozem a dali (položili) jsme je do spižírny. Kde 18.12.1894 dělal na p. Vojtěch Kulhánek zvonek elektrický od krámu a domovních dveří a stál 4 zl 50 kr. (Kulhánek bylo mechanikem, Později se specializoval na jízdní kola, přesídlil do Hradce Králové I, kde na rohu Karlovy třídy (dnes Stalinova) a Škrétovy ulice postavil velký dům s rozsáhlým krámem. Byl poněkud podivínem; v Kuklenách na hřbitově postavil si velmi nákladnou hrobku neobvyklého tvaru se šedé žuly, v níž po léta nikdo nebyl pohřbem. Jednou byl operován primářem v Nové Pace. Jako Dík za zdařilý výkon jel o každém výročí Nové Paky, najmul celou kapelu a v jejím čele šel městem k nemocnici a dal panu primářovi vyhrávat jeho zamilované písničky. Naposledy ještě v roce 1942, nebo 1943). Za den 31 ledna 1894 mě přinesl pan Kulhánek kleště kupecké a stály jeden zlatý. |
32 Od postavení tahových kachlových kamen v pokoji jsem zaplatil 2 zl p. Františku Černému v Třebechovicích. Tam ještě jiný kamnář Viktorin Černý starší. Krupička a Ptáček, První česká továrna na zužitkování ovoce, sušené řepy a čekanky v Dolní Bučice u Čáslavě dodávala ovocný ocet 1 litr 16 kr, 60 - 90 stupňů silný, takže jej lze i 100% vody rozředit. Místní výrobce lihového octa Malburg dodával 1 litr za 10 kr a v za 30 kr je něco více než 3 litry octa. Vánočky prodával místní pekař Horák takto: rok - cena - váha 1871 - 1 zl - 4 U - lotů 1872 - 80 kr - 3 U 22 lotů 1873 - 1 zl - 3 U 12 lotů 1874 - 1 zl - 4 U 12 lotů 1876 - 1 zl - 2 kg 15 dkg V dubnu 1888 Koupil jsem si 31 litrů vína po 34 kr, natočilo se 42 láhvi, je ta přišla na 27 kr. Prodej vína v lahvích uzavřených smí obchodník prováděti a stačí pouze oznámení nekolkovaným podáním finančnímu úřadu I. stolice. Do lahví a sklenic víno nalévati jest již výčepem a to je živnost koncesovaná a doporučuje se žádost o ní u právníka si dáti sepsati. Kupec může prodávat víno, pivo, Rosol, rosalky, ale je v lahvích uzavřených, na žejdlíky ne. Žernosecké víno se v Praze r. 1872 prodává v hraběcím v domě č. 12 Na Příkopě u domovníka a v hostinci v Řetězové ulici č. 244. Víno jihoslovanské, ohnivé, od břehu moře jaderského z kněžských sklepů, zaručeně přírodní, zvláště tmavočervený samotok “terana” nabízí za 30 kr za 1 litr Páter Jos. Ptašínski, administrátor Sv. Ivar od Sterna, p. Visignano (Višnja v Istrii) Vognar je objednal 28.11.1892 a bylo prý opravdu dobré - jako z kněžských sklepů). Velkosklad vlastních dalmatských vím otevřela v roce 1892 firma Brača Didolič ze Selca - Dalmacie - na Král. Vinohradech, Na Smetance 742. Disponentem byl M. Dragičevič a dobře dodával. |
|
| 33 Cena punčoch ”hladce obrace” bavlněných v roce 1899 značky FSP číslo 547 činila velikost - nákup1 tct zl - prodej 1 pár 1 - 1,35 - 12 2 - 1,50 - 14 4 - 1,90 - 16 6 - 2,25 - 19 8 - 2,65 - 22 10 - 3,30 - 28 12 - 3,95 - 34 č. 1170/8 punčochy stávkové vlněné - 1,00 - 10 Hovězí maso sice Vognar neprodával, ale byl jeho konsumenten,. Zapsal jeho ceny v r. 1879 za 1 libru: maso z trupu - 50 kr, pobočné - 40 kr, z boku - 45 kr, z předních žeber - 40 kr, z prostředních žeber - 37 kr, z tlusté strany - 37 kr, z hubené strany - 30 kr, z prsou - 27 kr, z nohou - 15 kr Ještě si něco povíme o cenách některých prodejních pomůcek a zařízení. Od 27. října 1889 vážili u Vognarů na nové balanční váze pro krám, cejchované, na 3 kg za 5 zl 90 kr. Petrolej se měřil od 25. října 1889 na nový aparát, který byl umístěn v chodbě a stál 15 zl 50 kr a za rok, 6. listopadu 1890 postaveno ve skladišti nové čerpadlo na petrolej od Václava Budínského z Vinohrad za 12 zl 50 kr. Vážilo 4,5 kg poslal ho dráhou Kilgut a přišlo od něj 41 kr s 3 kr poštovné. - Konvici na petrolej pro příruční potřebu zhotovil místní klempíř Volt a stála 26. srpna 1893 celých 65 krejcarů. Skleněný trychtýř od sklenáře p. Sourady zde 23. srpna 1907 byl za 13 krejcarů a 28. června 1909 přinesl pan Mahler, knihař, škatuli na šídla a stála 1 korunu a 80 haléřů. Nová firma nad vchod od Štembery z Hradce Králové stála 22. srpna 1896 plných 12 zlatých. Při prodeji mouky, cukru a pod. byla velká potřeba pytlíků papírových. Jeden tisíc pytlíků "kilových", t.j. na obsah 1 kg zboží, stál od tiskaře A. Hasse v Praze 2 zlaté 40 kr., již s přítiskem firmy. - Hradecký dodavatel pytlíků F. Petrovický dodal je 1.11.1895 na váhu, 12.000 kusů na obsah 1/8 kg vážilo 62 kg. Za tisk účtoval 35 kr za 1.000 kusů. |
34 Bohužel cena za 1 kg není připsána, ale za to poznámka: Víc u něj neobjednám! Malování bytu musilo být často opakováno, 26. května 1906 maloval pan Šimera zadní pokoj za 7 zlatých a barvy si Vognar dodal sám. Dbalo se i na pěkný vzhled krámu. Od 1. do 4. září 1895 dal natřít regály a pult i též okna a dveře u krámu fládrem na dubovo, dveře do silnice olejovým lakem, vnitřní dveře bez laku, octový fládr, od Petra z Hradce Králové. Když byl Vognarovi povolen prodej kolků, musila být vyvěšena tabulka s orlem-státním znakem. Tabulku namaloval akademický malíř František Kulhánek ze Smiřic 7.6.1893 za 2 zlaté 50 krejcarů. Kolky se objednávaly dvojmo v Praze u Stempelmarkenverschleiss - magazinu, který vydal poukaz a na berním úřadě v Jaroměři kolky proti hotovému zaplacení vydali. Úvěr se prodavačům kolků neposkytoval. Z prodeje byla malá provise, asi 1, nebo 2 procenta. A mluvíme-li již o cenách, povíme si, co stály v roce 1890 drahé kovy, některé šperky a co stály kovy obecně: Platina - 1 cent - 19.000 zlatých stříbro - 1 cent - 4.200 zl rtuť - 1 cent - 100 zl cín - 1 cent - 70 zl měď - 1 cent - 55 zl olovo a zinek - 1 cent - 11-14 zl Diamanty - 1 karát - 100 zl Zlato - 1 lot - 26 zl, později 20 zl Smaragdy - 1 karát - 50 zl 1 lot měl 60 karátů 1 hřivna 1/2 libry 1 1/2 lotu 3 1/2 sechcentlu 1. víd. libra 2 lotů - 560,06 gramu Zlatá branzoleta (náramek) za 50 zlatých vážila 1 1/2 lotu, tedy 1 sechcentle za 1 zl 85 kr Ceny prstenů jsme zjistili na str. 10. Čeští zlatníci v Praze byli: Karel Lederer, Kerlitzký, Kers, Bubeníček, Staroměstské náměstí, Rajman, Vodičkova ulice, Rummel, Antonín Frič, dříve Vodičkova (roh Jámy) Čím se jejich české smýšlení projevovalo, není bohužel v zápiscích psáno. |
|
|
35 Nemoci a bolesti. V krámě se netopilo. Podle každodenních záznamu byla nejvyšší teplota v krámě v létě 20 stupňů R, v zimě klesla na 4 a půl stupňů R. Jen dva abnormální výkyvy byly 15. až 20. srpna 1881 při velkých vedrech 23 stupňů R a v zimě 1893 mezi 13. až 20. lednem klesla pod nulu na 2 1/4 stupně R. Od Dušiček do konce masopustu se v krámě prodávalo v krátkém kožíšku. Ačkoliv většinu dne trávil kupec v krámě, byli klidnější chvíle, kdy odešel do kuchyně. Na dveřích krámu byl zvonek, který otevřením dveří se rozezněl tím známým “cingilink do krámu, za krejcar šafránu”. Později byl nahrazen zvonkem elektrickým na proud z článku. V netopeném krámě získal kupec Vognar rheumatismus, který léčil na radu smiřického lékaře MUDr. Zemka v lázních bělohradských. Ty byly založeny asi roku 1886. Od 20. června 1892 do 5. července měl předepsáno 15 rašelinových po 30 stupních R 15 - 25 minut trvajících. Koupel bez prádla stála 1 zl 60 kr, půjčení prostěradla 10 kr, ručníku 5 kr. - Bydlil v hotelu VLACH a platil za pokoj č. 1 s jednou posteli 50 kr denně. - Znovu jel do Bělohradu od 6. července do 18. července 1893, bydlil ve vile POLIČANSKÝ za 60 kr denně a snídani za 12 kr, vzal 12 koupelí a od 17. do 27 července 1894 byl Bělohradě zase. Po 10 koupelích si zapsal: Budoucně půjdu již 1. června, neboť nejkrásnější dobu růží jsem doma neužil. Zahrádka mu byla nad pobyt v lázních. Tentokrát bydlel v lázeňském hotelu ZÁLOŽNA v pokoji č. 12, který byl špatně vybaven, nebyla tam peřina, jen ”deka”. Zálibu zahradničení projevil i tím, že vniknul do bělohradského zámeckého parku, ale bylo to zklamání: Nic pozoruhodného, zahradě jen kuchyňské ovoce a zelenina. Nájemcem bělohradského panství byl nějaký Kmoth (bez vyznání) za ročních 35.000 zl. V roce 1895 byl zase v Bělohradě, kde bydlil v lázeňském domě č. 12. Za Lékárnou je zřízen nový hotel ZÁTIŠÍ. Vzal 8 lázní. Že obliba Bělohradu stoupala, nasvědčuje jeho číslo příchozí 718. Mezitím byly založeny nové rašelinové lázně ve Velichovkách. V roce 1898 je tam Vognar a bydlel ve vile VOJTĚŠKA v pokoji č. 10 za |
36 1 zl 20 kr denně, vzal 5 koupelí I. třídy po dvou zlatých, ale podruhé si vezme II. tř., je to stejné, jen tam není pohovka a stojí jen 1 zl 50 kr.- Potom jezdil střídavě do Bělohradu a Velichovek pravidelně, ještě v r. 1907 tam v srpnu absolvoval ambulantně 5 koupelí polovičních v sedací I. tř po 3 K. Dr. Tobiáš, lázeňský lékař, požádal za prohlídku 6 korun. V roce 1904 poranil se na levé noze, špatně se to hojilo, teprve v březnu 1906 byl vyléčen, ale 12. července 1908 se znovu na levé noze poranil. Obvaz s borovou mastí nepomáhal, proto začal přikládat chlorové vápno. Teprve koncem října z rána zacelila. Co s tím zkusil při obsluze zákazníků, je těžko domyslit. A již 6. listopadu 1906 onemocněl znovu na rheuma v nohách, protože v pokoji, kde spali, netopili. “Salicyl víc užívat nebudu, neb je pro srdce nebezpečný, povolám lékaře, mají nové jiné léky pro rheuma”. Vognar brzy stárnul. Ve 48 letech mu začaly šedivět vlasy a brzy vousy. Dočkal se jen 54 let věku. Ani manželka nezůstala ušetřena chronických nemocí, získaných v chladném krámě. Léčila se u MUDr. Zemka, do lázní jezdila až v pozdějších letech. V roce 1902 od 25 do 31 července byla na výletě s paní Andrejskovou (z hotelu Andrejsek ve Smiřicích) v Karlových Varech, Mariánských Lázních a v Plzni. Doma se o této cestě mnoho hovořilo a v notesů se ocitla poznámka: Lázně Teplické jsou pro dámy, které mají gicht a rehma, lázně Mariánské jsou pro dámy, které jsou moc tlusté, lázně Františkánské jsou pro dámy, které nejsou těhotné, lázně Karlovarské jsou pro dámy, které mají žloutenku a bledničku, na játra a žaludek trpějí. Jeden člověk potřebuje v lázních při skrovnosti 6 zlatých denně. Marie Vognarová se léčila několikrát v lázních Bělohradě a ve Velichovkách. Také do Bělovse u Náchoda jednou jela - v Náchodě měla příbuzné a ti ji tam denně vyhledávali, takže neměla dostatek klidu. V létě 1889 trápily kupce Vognara zuby. Rozjel se k lékaři do Prahy. Cestou se zastavil u bratra Karla, učitelé v Nymburce. Zapsal si ho tam doslovně: “Dne 8. srpna 1889 jsem si nechal vytrhnout dva zuby-kořeny |
|
|
37 od Dra Baštýře v Praze Na Příkopech a dal jsem mu 6 zl. Dělo se to při narkóse plynem bezbolestně. Cesta z Nymburka do Prahy sem a tam 2 zl. Drožce od dra Baštýře Na Příkopech až za Strahovskou bránu (kde bydlel můj bratr Josef) tam a sem 2 zl. Koupil jsem též v Praze u Neffa Na Příkopech album za 6 zl a tácek čínský za 40 kr”. Zubní lékaři byli tehdy na venkově vzácností. Proto jel ještě jednou do Prahy a dal si plombovat horní zub u dra Jesenského na Ferdinandově třídě č. 6. Za plombování, které bylo prováděno na dvakrát, 10. a 12. srpna, a trvalo asi půl hodiny, dal 6 zlatých a již 30. prosince tato nákladná plomba vypadla. Připočítá-li s cesta do Prahy a tamní pobyt, byla plomba luxusem. I v této maličkosti je vidět nesporný pokrok ve zdravotní péči a obyvatelstvo. Ošetření zubů je dnes možné v každém větším místě a v místa odlehlá zajíždějí pojízdná ambulantoria a při tom je ošetření chrupu zdarma. Pro úplnost poznamenávám ceny zubní pasty - drogista František Janda v Hradci Králové prodával Dentorent výrobce J. Urbánka 1 tubu za 30 kr., 4 tuby a za 1 zl 10 kr. Lékárník Hanzlík v Hradci a drogista F. Jarolímek v Josefově prodávají pastu cizozemskou Dra Suin de Boutemarda za stejnou cenu. Osobní záliby. Vedle zahrady měl Jan Vognar rád ptáky. Choval proto některé doma v klíckách. Tak 8. srpna 886 podal mu krejčí-lutrista Rozsívač dvouletého kanárka za 1 zl 50 krejcarů. O čtyři dny později koupil od ptáčníka Šroma z Nového Hradce Králové za 30 krejcarů, ale již 9 září mu uletěla. Dne 15. srpna koupil od téhož Šrona pěnice černohlavá za 1 zl 10 kr., která za několik dní již zpívala. Dne 11. října koupil 2 čížky za 10 kr, ale o dva dny později je pustil na svobodu. S kamením ptáčků bylo dost starostí, jídelníček takového černohlávka vypadala bohatě: Rozličné bobule, ovoce a hmyz, zvláště mu chutná zob slavičí, což je míchanina z rozmočené tvrdé žemle, rozstrouhané mrkve, vařeného hovězího srdce, sušené mravenčí kukly a roztlučený semenec. K tomu se přidává vařené vejce, rozsekané a někdy tvaroh. Za den také několik |
38 moučných červů. Rád zobe bobule bezinky, rozsekané fíky, korintské hrozinky, svítek máčený v mléce. Tento labužník se rád koupe a potřebuje proto mnoho vody. Ia mravenčí vajíčka, nejlepší jakosti má za 30 kr. litr, labské mouchy za 30 kr a jepice za 45 kr litr Václav Petzold, ptáčnický a semenářský závod, Praha I, Havířská 394. Pro zjednodušení tohoto zásobování ptačí havěti rozšířil Vognar prodejní artikl a o ptačí zoby. Černohlávka si koupil ještě jednou 3. července 1892 od ptáčníka Gottwalda z Nového Hradce Králové a měl ho až do 7. srpna 1903, kdy zašel, který zpíval přes 11 let. Cestování nebylo častou zábavou, neboť nebylo na ně vždy dost času. Hlavním dopravním prostředkem byla sice již železnice, ale sít její byla řídká. Již v roce 1872 jsi sedmnáctiletý Vognar zapsal, že poznal tato místa: Jaroměř, Josefov, Hradec Králové, Českou Skalici, Třebechovice, Týniště nad Orlicí, Trutnov, Náchod, Pardubice, Kolín, Prahu, Kuks, Dvůr Králové nad Labem, Poděbrady, Kutnou Horu, poličku, Svitavy, Český Brod, Chlumec nad Cidlinou. I později si občas vyjel sám, nebo se synem. Dne 24. května 1891 Byl si prohlédnout zámek v Náchodě, jehož majitelem byl kníže Schaumburg-Lippe. Dne sedmého června 1891 byl na Kunětické hoře, kde luštil filologickou otázku, zda páni z Pernštýnu odvodili své jméno od prstenu (páni z Prstenu), nebo od medvěda: Z Bärensteinu, neboť medvěd mohl být zaměněn tura, jehož hlavu mají Pernštýnové ve znaku. Ještě v témže létě jel na Jubilejní výstavu do Prahy a určil si další prodám, co jsi v Praze prohlédne: 1./ do Daňkovy továrny, kde ho pan Fejgl přislíbil provést, 2./ do Rytířské ulice v Kotcích, kde bude stát palác spořitelny 3./ do zahrad Waldštýnských a Lobkowiczových 4./ do Stromovky Ovšem, že jel se podívat i na slavnou Národopisnou výstavu 1895. O tom si zapsal: Dne 10. 11. září 1895 Byl jsem v Praze na výstavě a byl jsem u hotelu U anglického dvora na Poříčí přes noc, kde jsem platil 1 zl 20 kr noc ve třetím poschodí v čísle 56. U Šebků, ani u Černého koně jsem nocleh nedostal. V pátek jsem byl v Daňkovce, prohlédl si výzdobu Příkopů |
|
|
39 a Staroměstského náměstí. V sobotu před tou bránou jsem viděl císaře (Františka Josefa I.), potom na Hradčany a Mosteckou věž.- Odpoledne návštěva výstavy, v neděli též, v pondělí ráno Rudolfinum, odpoledne rozhledna (na Petříně) a elektrická dráha. Dne 25 srpna 1899 byl opět v Praze: Byl jsem v Muzeu a podívat se na kamenný most u Národního Divadla. V Choděrově restaurantu jsem obědval. Spolek zpěváků HANKA z Smiřic uspořádal 23. července 1893 zájezd. Jelo 14 členů dráhou do Libštátu, odtud se šlo do Lomnice nad Popelkou, kde byl župní koncert a potom následoval výlet do Českého ráje. Vedoucí výpravy byl jednatel spolku Vognar. V roce 1901 byl Vognar od 24. června do 4. července na léčení v Lázních Bělohradě, odkud si zajel 29. června 1901 do Jičína, kde byl župní pěvecký sjezd, kterého se súčastnil také spolek HANKA. Z poznámek je zřejmo, že byli také v zámku a potom šli alejí lip do libosadu. Dne 10. srpna 1901 jel se synem Jaroslavem do Prahy, kde dopoledne v Museu je zaujaly husitské zbraně a arkebuzy. Potom šli koupit k zlatníkovi Šeborovi u Národního divadla náušnice s opálem za 10 zl pro Márinku. Pak koupil deštník u Stoupy na Václavském náměstí černý hedvábný za 7 zlatých a od Staňka láhev nejlepšího koňaku za 5 zlatých. Obědvali u Choděry na Ferdinandově třídě a svačili v hotelu U arcivévody Štěpána na Václavském náměstí, kde bylo výtečné pivo. Dne 15. července 1903 byl se synem ve Frýdlantě v Čechách, kde se Jaroslav učil německy a zajeli si také do Žitavy. Ne 27. srpna 1903 byl s Jaroušem na výstavě v Hořicích, která byla velmi hezká, uspořádaná jak v Praze. Byla ve Smetanových sadech za školou. Cestou jeli v jednoposchoďovém vagóně, který dráha měla na čas výstavy zapůjčený. Občas si Vyšel na procházku do okolí, nejraději do Dubiny pana Vachka z Vlkova, za Labem, kde s oblibou pozoroval ptáky. |
40 Hudba. Kupec Vognar byl dobrým zpěvákem a hudebníkem. Hrál na několik nástrojů a 26. července 1883 došlou poštu flétna od Osmánka ze Schönbachu u Chebu se 16 klapkami za 3 zl 80 kr dobírkou. Bezprostředně na to 30. července 1883 dovezl si “forte” od Valášků, ale s tímto klavírem nebyl spokojen a hledal nový - poznamenal si: Pan Čeněk Krčmář z Kuklen, nyní na Žižkově (později v Praze 1, Celetná ulice v domě Vágnerovy kavárny v I.P). Čech kovaný a sbormistr zpěváckého spolku VLASTIMIL zhotovuje dobrá a laciná piana. Udělena mu byla výsada na piano, co se týče stavby, formy a konstrukce: struny třikrát zkřížené. V ceně od 280 zl do 450 zl. Křížová křídla americké soustavy 174 cm dlouhá a krátká křídla rovná 174 cm dlouhá. Dne 19. července 887 koupil si piano za 300 zlatých od Antonína Petrofa z Brna u Hradce Králové č. 3587. Ladič Čeněk Nosef z Hradce Králové Krardova ulice je přišel naladit. Podruhé je 7.7.1889 ladil p. Kňourek, který požádal za 1 1 h ladění 1 zlatý. Všechny děti, Jaroslav, Jeník i Milada provozovaly rády a s nadšením hudbu. Jaroslav hrál na více nástrojů, dechových, zvláště na basu, dále na varhany a měl absolutní sluch. Jeník vynikl hrou na housle. Jednou jej náhodou slyšel hrát okolojdoucí vojenský kapelník 36. pěšího pluku z Josefova Hejda. Ihned zašel za ním do domku a po dojednání s rodiči jej přijal mezi své vynikající žáky. Připravoval Jeníka pro konzervatoř, ale otec s touto kariérou nesouhlasil. Dal je studovat na Obchodní akademii. Ale dobrý nástroj mu přece koupil, 12 února 1909 housle Steinerky za 170 korun od Bašty z Prahy. Jeník dospěl k vynikající úrovni a měl rozsáhlý repertoár vážných skladeb. Hrával v kruhu známých a v místech pobytu, ale jen ochotnicky, nikdy však profesionálně. Milada hrála na klavír a velmi ráda a citlivě doprovázela. Tehdy byl hybnou pákou hudebního života smiřického Josef Procházka, úředník lihovaru Malburgova, později mlynář v Poklasním mlýně v Josefově. Když připravoval nějakou produkci, skoušel se sólisty nejraději u |
|
|
41 Vognarů a brzy se vytvořily hudební podvečery. Tam nacvičoval i své skladby operní: Za štěstím, Píseň mládí, pro niž napsal vlastní libreto i hudbu a které byly provedeny několikrát a ve Smiřicích a Jaroměři. Do těchto zkoušek a později domácí koncertu docházely pravidelně Ing. Krátký, zpěvák a houslista, dále obchodník Jiří Lefnar ze Smiřic, Milda Nekolová, učitelka a její sestra Gusta Nekolová - Jarešová, talentovaná malířka, Libuše Zemková, dcera lékaře, učitel Pešák, městský tajemník Matyášek, dobrý zpěvák, a Stanislav Novák, pozdější primarius české Filharmonie. Ten přivedl i hudebního skladatele Bohuslava Martinů, který složil pro Jeníka pěknou “Romanci” skladbu s věnováním, která se bohužel v r. 1954 v Novém Boru ztratila. Procházka objevil talent Pavly Vachkové, do dcery místního listonoše a přivedl ji k Vognarovým. Na jeho radu studovala zpěv u Rosenkranzové v Praze, nalezl jí mecenáše mlynáře Kleina ze Smiřic. Vachková se časem dostala do Národního divadla v Praze, kde s úspěchem zpívala Rusalku a jiné známé role. Po první válce provdala se za Štefana Osuského, čs. vyslance v Paříži a operní činnosti se vzdala. Na programu večerních besídek byly náročné skladby Beethovenovy, Dvořákovi, z oken zněl Smetana, Grieg, Čajkovský, Fibich, Sarrasate, Mozart, Bériot a mnoho dalších skladatelů nalezlo své interpreti v těchto hudebních nadšencích. Přicházela řada posluchačů A to tak pozorný a zaujatých, že i hodiny zastavili aby jejich ti kód a odbíjení nerušily poslech. Kupec Vognar hrát zpíval a byl členem zpěváckého spolku HANKA ve Smiřicích. Po několik let byl jeho jednatelem. Podvečerní besedy v krámě. K večeru se scházívali v Vognarově krámě některé místní osobnosti. Vytvořil se tím jakýsi protějšek k hudebním chvilkám, konaným v pokoji okolo klavíru. Touto dobou nemohl kupec opustit krám a muzicírovat - tak se povídalo v krámě a nejen o muzice, o té s velkým M, ale i o jiných uměních a také o životě národa, vlasti. A samozřejmě také o politice, |
42 zvláště o té velké, která souvisela s císařem ve Vídni, s Bismarkem - třebas již 1890 nemilostivě propuštěném, o carovi, vládci všech Rusů, od něhož se čekala spása pro všechny Slovany, o sultánovi - nemocném muži nad Bosporem a politice Vysoké Porty, dotírající na sotva osvobozené Bulharsko, o královraždě v Bělehradě a mluvilo se také o české sněmovně, o postojích šlechty ve vídeňském parlamentu o politice Staročechů i Mladočechů, až konečně se hovor stočil i na politiku bližší, okresní a místní, na plány městečka Smiřic. To zvláště, když přišel poslanec Jaroš, nebo později poslanec Kotland s Holohlav. Oba měli jasnou představu o tom, jak pomoci okresu a krajů a nezatěžovali svou činnost abstraktními sny. Mohutný rozvoj průmyslu byl velmi pozorně sledován, úspěchy podnikatelů českého původu byly radostně přijímány jako zisk celého národa.- Sousedy zajímaly pražské lokální novinky, komentovali živě, že obec Pražská koupila v roce 1905 bývalou Pražskou mincovnu na Staroměstském náměstí čp. 930 za 440.000 korun, a nebo 13. září 1905 vinohradskou vilu Gröbovu za 840.000 zlatých, že měla výměru 37.000 čtverečních sálu, takže přišel sáh asi na 20 zlatých. Jindy užasli nad rozměry Španělského sálu na Hradčanech, 1030 sáhů čtverečných a že k jeho slavnostnímu osvětlení se použilo 2300 svíček. K besedám přicházel rozšafný lékař MUDr. Zemek, robustní muž s krásným plnovousem, jakmile skončil návštěvy u nemocných; zastavil se rozložitý ředitel školy Antonín Preininger, klempíř Bartošek, obvykle v dlouhém “velebném” šosáku, neboť provozoval také pohřební ústav, kožešník Kolárský, sedlář Joneš, podivínský pan kmotr Kulhánek, mechanik a koumák; lékárník Nievelt a později jeho nástupce Suchánek, štíhlý muž s nápadně protáhlou hlavou; rozumný ředitel velkostatku Zehetmeyer, doprovázený ředitelem “císařského” cukrovaru Bucherem, zavalitým blondýnem s pěstěnou kozí bradkou. Zastavovali se tu purkmistři Josef Valášek, stavitel a Sehnoutka, dále uspěchaný Andrejsek, hostinský, Materna účetní lihovaru, ochotník a pořadatel lidových slavností; geometr Čeřovský a jiní. Ovšem nikdy všichni současně, ale tak, jak jim volný čas dovolil, na delší rozšafný rozhovor i na krátkou chvilku, kdy přišli s nějakou novinkou, nebo |
|
|
43 ožehavou místní otázkou, aby se poradili, nebo získali “linii”, jak říkali informaci.- Některé z nich doprovázela manželka, která hned vklouzla dále do bytu, popovídat si s Márinkou, jak ji všichni říkali. Mezitím přicházeli kupující, byli obsluhování, někdy hovor uvíznul a čekalo se, až některá zvědavá babka složí nákup do uzlíku, vyčerpá zbytečné otázky a protáhne s dveřmi do houstnoucího šera na ulici. Jindy naopak s novým příchozím jako když do lampy oleje přileje, vyptávali se ho, přikyvovali mu souhlasně, nebo se s ním přeli. Bývalo otevřeno do osmi, i do devíti večer, čas se líně vlekl a beseda ve stoje u pultu byla vítaným zpestřením nudného života na malém městě. Někdy se notáblové dávali zvážit - doma decimálka nebyla a vážení bylo záminkou k zastavení se u kupce. Ředitel škol Preininger 114 kg - kupec Vognar jen 56 a jeho manželka jen 52 kg, jak ze zápisu 23. června 1908 vysvítá. Děti vážili: Jaroslav 62,5 kg, Jan 48 kg a Milada 52,5 kg. Místní zájmy smiřické. Městečko Smiřice ucházelo se o trhy. Velké trhy v sousedních městech Jaroměři a Hradci Králové měli dostat konkurenci. Dne 22. srpna 1883 byl ve Smiřicích první trh na obilí. Mlynář Klein koupil 350 hektolitrů pšenice a obchodník Juliš 125 hektolitrů. Celkem se prodalo přes 500 hektolitrů a platila se střední 8 zl, pěkná 8 zl 90 krejcarů. Trhy se neudržely, zanikly v roce 1914 úplně. Smiřický zámek byl od nepaměti sídlem panského soudu a tam byly vedeny také pozemkové knihy, což obé se po roce 1848 přestěhovalo do okresního města Jaroměře. Smiřice žádali obnovení soudu a 29. ledna 1891 byli zástupci obce přijati císařem v audienci, kterou vedl purkmistr Valášek a dalšími členy deputace byli pp. Hojný, puškař a stavitel Andrejsek. Zákrok byl bezvýsledný. Také o faru ve Smiřicích se jednalo. Dne 13. června 1901 konáno sezení obecního zastupitelstva a mezi jiným bylo na programu rozhodnutí o dostatečném příspěvku na propůjčení kostela k docílení samostatné fary.- Po krátkém rokování rozhodnuto, že pro velké finanční náklady. |
44 není nám možno něco podobného učinit. Vyžadovalo by to ročně asi 1000 zl. K tomu si naše obec nemůže zavázat. A to by se musel kostel i fara vzít do správy obce. Národnostní otázka v městě nebyla ožehavá. Při sčítání lidu 1881 se ve Smiřicích napočítalo 2078 osob, z toho 50 německé národnosti. Kdo byli tito Němci v českém kraji? V první řadě rodina továrníka Malburga, snad některý jeho služebník, potom úředníci velkostatku a cukrovaru a v neposlední řadě zaměstnanci germanisující železnice: Süd-Norddeutsche Verbindungsbahn. Místní Židé se hlásili většinou k české národnosti. Nejrůznější náměty v probírání při večerních besedách u pultu, ale častěji mi námětem byly volby do obecního zastupitelstva, které se konaly ve třech sborech. Členství ve sboru se řídil o výši výdělkové daně, kterou občan platil. Voliči I. sboru ve Smiřicích byli pro volbu 15. března 1882 tito poplatníci: Vrchnost (velkostatek) Adolf Malburg, lihovar Šimon Klein, mlynář Ed. Veselovský, obchodník Josef Lefnar, obchodník Jan Bek Jan Juliš, obchodník Eduard Malburg, spol. Josef Valášek, stavitel František Levý, hostinský Jan Nyč Dráha (železnice) Bartošek, klempíř Slezák Jan Vognar, kupec Mauthner, obchodník Filípek Jindy byly to volby do okresního zastupitelstva v Jaroměři, nebo do Obchodní komory v Liberci, kde Češi měli mizivé zastoupení, ačkoliv měli asi 30 procent voličů. Mocně vyvinutý průmysl v německých rukách dovedl získat převážnou většinu zástupců. Pro volby 5. března 1882 byli navržení z české strany do skupiny obchodu: Josef Lederer, Mladá Boleslav, Antonín Šlejhar, Stará Paka, Alois Zlatník, Dvůr Králové n./L., Antonín Vodák, purkmistr, Jaroměř a do skupiny živností a průmyslu: Dr. Slavík, mlynář, Ml. Boleslav, Josef Dürich, Mnichovo Hradiště, K. Kostelecký, Josefov, obchodník, Judr Vojtěch Fotr, Turnov, spol. provaz., Lad. Mašek, Nová Ves u Lomnice/Pop, Václav Landa, mlynář, Jaroměř, Antonín Komárek, Hradec Králové, obchodník, Václav Fejfar, purkmistr, Jičín Trpce bylo pociťováno, že v obvodu liberecké obchodní komory žilo v roce 1880 977.507 Němců a 775.244 Čechů, ale obchodní komora byla ryze německá a protičesky zaměřená. Následky toho byly citelné ztráty české podnikatele. |
|
| 45 Když všechny zákroky byly marné, sáhli Češi ke svépomoci. Hradci Králové byla z podnětu JUDr. Ulricha ustavena Ústředna obchodní a průmyslová, vydržovaná z příspěvku interessentů, která se stala základem Obchodní komory v Hradci Králové. Radostně byl zájem o Národní Divadlo v Praze. U Vognarů byli rozprodávány losy po třech zlatých ve prospěch N.D., sledována jeho stavba a drtivě působila zpráva o požáru 12. srpna 1881. Sbírka na jeho znovuzřízení byla organizována z těchto besed u pultu. Pražská kultura byla stálým předmětem. Seznam členů redakce Národních listů z 16.10.1874 (Dr. Grégr, Dr. Sladkovský, Dr. Jedlička, Josef Barák, Karel Tůma, Vincenc Vávra, Ferdinand Schulz) je doplněn poznámkou: Feuilletonista N.L. je pan Neruda a má znamení trojúhelníku.- Zřícení části Karlova mostu bylo živě komentováno a pečlivě zaznamenáno. Technický pokrok bylo předmětem častých diskuzi, ať již šlo o průmysl, nebo dopravu, či splavnění řek, zvláště Labe. Vždyť do roku 1923 měly plout parníky s vlečnými čluny až do Jaroměře … Že v říjnu 1889 byla postavena telefonní linka z Vídně do Prahy, bylo přijato nejen s uspokojením, a požadavku na stavbu linky Praha-Smiřice-Josefov-Jaroměř: přece velkostatek Smiřice a posádka Josefov byly důležitým důvodem pro její zřízení. Mnoho se mluvilo o vojenství - blízkost Josefova tomu napomáhala. Rozmístění pluku, jejich majitelé a velitele, velitelé barva výložek, to vše zajímalo a vyplňuje mnoho stránek v poznámkových knížkách Vognarových. Ale také odstřel zvěře, vývoz cukru, jetelového semínka a jiných produktů tvořil námět rozhovorů. Obsáhlé byli debaty o národnostním bojkotu hospodářském. O hotelu Modrá hvězda v Praze konstatováno, že je čistě německý, dokonce tam nemají ani jeden český časopis.- Obchodní cestující používali bojkotu k rozšiřování někdy i ty zaručených zpráv, jako: Pan Trnka, který je cestujícím Ferkla & Dvořáka, vyprávěl, že E.J. Vodička v Táboře je Žid, jeho dcera, která je podána z jednoho kupce, nechtěla mluvit s p. Trnkou česky.- Byly hledány zvláštní formy českého podnikání. Jednou z nich bylo |
46 sdružování, jako Český výrobní spolek ženský v Praze. Vognar jsi tam objednal 12.7.1872 dobírkou tři košile a jedna stála 2 zl 70 kr. S bojkotem souvisely i volby do pražské Obchodní komory a kandidátní listiny české i německé skupiny byly zároveň černou listinu pro bojkot, nebo podporu některých firem. Ukázkou uvádím, že volili v roce 1881 byla české listiny: Bondy Emil, železárny v Bubnech, Dittrich Josef, lékárník, Fuchs Hynek, knihtiskař Praze, Gečmen Čeněk, smaltovna v Praze, Meissner Karel v Karlíně. Dle německé listiny volili: F.A. Müller a synové, továrna na svíčky a mýdla, Josefa Perutze synové v Libni, baron Ringhoffer na Smíchově, Schoeller a spol. cukrovar v Čakovicích, Leonhard Gottfried, likéry, Lion & Kornblut, Joh. Kluge a spol., továrna čokolády. Na tyto německé firmy byl vyhlášen bojkot. Každá maličkost, každý ústupek pro českou věc byly radostně přejímány. Dne 22. října 1940 povolený české celní kvitance podle nálezu říšského soudu ve Vídni, kde stížnost zastupoval Dr. Herold. Veřejné zábavy byly konány v hostinci Na lednici u nádraží, který byl postaven nad pivovarskými sklepy.- Menší sál byl u hotelu Andrejsek na hlavní ulici, kde je dnes biograf. Městský hostinec proti zámku měl sál 10,80 x 8,75 m. Při zábavě 2. února 1887 bylo v něm rozsvíceno 27 lamp petrolejových a hudebníkům svítilo 6 svíček navíc. Petrolej a svíčky byly koupeny u Vognarů. V sále Městského hostince uspořádán byl Banquet 15 října 1889 panem Mauthnerem ryt. z. Markhofen nákladem 200 zlatých. Co bylo oslavováno, nevím, ale navíc objednal Mauthner prostřednictvím kupce Vognara 30 lahví pravého šampaňského vína á 5 zl od firmy Emilie Romane co, Reims. Vognar byl k banketu též pozván a súčastnil se. Názory současníků. Jednou z poznámek je tato: Vlastnosti, již k odchodu jest každému zapotřebí, s, si, těle a mechanická zručnost. (On neměl ani silné nervy, ani tělesnou sílu. Přesto se mu v obchodě v tehdejší klidné době dobře dařilo.) Mladému kupci a řekl 6. února 883 cestující od p. Luffnera z Prahy, že |
|
|
47 stav obchodnický je nejhezčí na světě. Když je kupec pilný, vydělá, kdežto úředník je jako flašinetář, má stejnou službu, točí co je v kousku, to hraje. Otec mu řekl, 16. prosince 1874, svůj názor o životě a smrti: Že člověk vskutku duši má, pozůstává z následujícího: Zvíře když chcípne, tedy ostane hned studené, člověk pak když dokonává, duch již jest jinde, jen tělo sebou ještě hází anebo šmejká. Duše naše přijde do neznámých míst do nebe, k Bohu však hned ne. Až při posledním soudu Bůh nás oddělí a sice tak, jak se myslí, utvoří se nový svět, když dobré duše přijdou na ten nový svět, aneb se myslí, že přijdou do některé hvězdy a že budou dokonalejší, svatější a že se to tak může 100 až 1000 krát opakovat, až budeme pravými svatými. Mému otci to tak řekl pan Horák, technik, tehdáž že v Praze uskutečnila se taková společnost, která si to vzala za účel vyzpytovat naše bytí a po smrti bytí. A tak to sobě vyrozuměli na tento smysl. Je zajímavo konfrontovat tyto zmatené názory na účel hvězd s dnešními poznatky o vesmíru. Místní průmysl. Bezprostředním sousedem byl mlynář Klein Šimon. Mlýn stál na náhonu, kterým byla na mlýnské kolo přiváděna voda z Labe. Klein svůj mlýn postupně modernisoval. V roce 1886 stavěl turbínu, která měla 120 koňských sil. Brzy byl její výkon nedostačující a proto Klein postavil dle plánu techniků druhou turbínu na t.zv. jalovém žlabu o výkonu 80 HP. Ale zpráva velkostatku s tímto odběrem vody nesouhlasila a zahájila spor, který mlynář vyhrál a 3. září 1893 druhou turbínu spustil. Tím zvýšil výkon z 2200 mtr centů (22 vagonů) za 8 dnů na 3500 metr. centů (35 vagonů) týdně.- Spor o vodní právo se vlekl dále a 4. února 1897 ustanovila komise výšku vody na 160 cm normálně. Pravděpodobně to mlynáři vyhovělo, protože v roce 1905 mlel týdně 30 wg pšenice a 4 wg žita.- (Mlýnský náhon byl kolem roku 1950 zrušen a zasypán, čím se vytvořilo u zámecké kaple poselství, které je možno považovat za náměstí. Mlýn dostává náhradní energii z elektrárny na novém vysokém jezu na přeloženém toku Labe). (Pozn. P: mlýnský náhon stále existuje v podzemních trubách, zasypaný byl mlýnský odpad, kterému autor říká žlab.) Přímo proti obchodu Vognarovu stál Lihovar Ed. Ad. Malburga a syna. Býval veřejnou obchodní společnosti. Majitelem byl Dr. Oswald Malburg, v roce 1871 (zemřel při havárii auta 12 března 1930 u Lochenic |
48 na místě stojí kamenný sloup s nápisem). Oženil s dcerou maďarského barona Putiani. Její matka žila ve Smiřicích a lid ji přezval na baronku Putynku.- Měl ještě velkostatek v Mariboru a cítil i vystupoval vždy jako Němec. Jeho sestra Lambertina Malburgová - svobodná - žila ve Vídni I, Hoher Markt 9.- Kolem roku 1900 mluvil Vognarův bratr Josef s respicientem finanční stráže (důchodkové kontroly), který mu řekl, že Malburg vyrábí 800 až 1000 hektolitrů litrů denně a že platí přes půl milionu zlatých daní ročně, t.j. měsíčně asi 42.000 zlatých. - Budovy lihovaru byly staré, ale zařízení bylo stále modernizováno, lihovar vyráběl také výčepní lihoviny a likéry. Specialitou byl likér Vegétal, k jehož výrobě potřeboval mimo jiné i šafrán. Likér se prodával vždy v originální lahvích, jen do čtyř vesnic v okolí (Vlkov, Hubiles, Činuz, Smržov) se plnil do speciálních dubových soudků po 20 litrech.- Postupně byla zaváděná také výroba octa, hořčice a jiných produktů. O velkém smiřickém cukrovaru promluvíme si zvlášť. Velkostatek měl vedle cukrovaru ještě velké strojní dílny údržbářské, sloužící všem dvorům, velkostatku patřícím a částečně i cukrovaru a cihelně. Ta byla kruhová, stála nad nádražím. Jakost jejich cihel nebyla nejlepší, ale při intenzivní stavební činnosti byly z nedostatku jiných kupovány smiřické. Přímo v zámku byl menší pivovar. Jiných průmyslových závodů ve Smiřicích nebylo, pila a cementárna nepřesáhly rámec živnosti. Velkostatek byl však velkým odběratelem nejrůznějšího zboží. Nakupoval na úvěr a platilo se v různých obdobích. Vypráví se žertovná historka. Sedlář Joneš měl na poslední řádce všech faktur - německy psaných - vždy nějaké klikyháky a částku 5 fl. Ředitel velkostatku, pan rada, se dotazoval účetního, co to Joneš vlastně účtuje, ale ten nevěděl. Zavolali proto milého Joneše a ten řekl s úsměvem: Dyť to tam maj pane rada! Rada marně luští text - nerozumí … Joneš mu to tedy přečte: “Solangsgeht fünf Gulden” čili "pokud to jde - 5 zlatých” No, a vidějí - teď už to dál nepůjde, tak to nebudu psát! Ale musejí na práci něco přidat, dyť to mají usmlouváno na krev. |
|
|
49 Pan rada se zasmál, přeplatky nevymáhal, ale položka se ve fakturách více neobjevovala. Zda-li a kolik Jonešovi na práci přidal, se neví. O velkostatku je mnoho poznámek, vždy byl mocným činitelem místních i hospodářských, a jeho zaměstnanci pak důležitou složkou společenskou. Vlečnými na svém panství byli: Buller as r. 1816, Novák, Horký, Glier, Lenz r. 1863, (do roku 1881 byl majitelem velkostatku baron Liebig), Ferdinandi - do r. 1887*) Herscher, Zehetmayer, Kratochvíl. Dne 31. srpna 1881 přijeli do Smiřic “císařští” úředníci, aby převzali panství, velkostatek se zámkem, dvory s podniky a příslušenství. Panství koupil 27. srpna 1881 Rodinný fond Habsburků za 4 1/2 milionu zlatých od barona Liebiga. Půda hospodářská 3709 jiter - 2134 ha, lesy 3106 jiter - 1787 ha, je rozdělena do 4 dvorů Hoříněves - 390 ha orná / 54 ha louky/ 5 ha zahrady Zderaz - 351 ha / 101 ha / 9 ha Holohlavy - 320 ha / 93 ha / 4 ha Malá Skalice 160 ha / 32 ha / 1 ha Celkem 1520 ha - 1221 ha / 280 ha /19 ha Zbytek půdy je ve správě přidružených podniků jimiž jsou: Kamenný lom Boháňka, dvě cihelny, strojní dílny, cukrovar Smiřice, pivovar Smiřice, zámek se zahradou a parkem. Velkostatek si britský roku 1890 největším z jedenácti “císařských” panství v Čechách, kterými byly: Smiřice, Bezno u Mladé Boleslavě, Tuchlovice, Zvoleněves, Buštěhrad, Kácov, Bystrá, Poříčí u Plzně, Zákupy, Ploškovice a Dobříš u Dušníků. - Smiřice a Bezno jsou majetkem Rodinného fondu, ostatní jsou privátní. Poznámka tužkou: *) Ferdinandi - jeho sestra Bettina se stala 10.3.1860 druhou manželkou mistra Bedřicha Smetany. Ferdinandi byl v té době ředitelem panství na Lamberku u Obříství(?) |
50 Nákup zboží. Jen s obtížemi nalézal kopec dodavatele. Venkovský kupcům dodávali většinou židovští velkoobchodníci z Vídně. Pražský velkoobchod měl ráz provinční. Výrobci byly většinou zavázání smlouvami, že budou prodávat jen prostřednictvím velkoobchodů. Některé produkty, zejména potravinářské a část zboží z místních zdrojů prodávali kupci ve velkých městech, “nákladní” kupci, kteří zboží dopravovali svými povozy. Takovým byl v Jaroměři A.P. ZAUZAL, který měl krám a sklady v domě u Labutě (dnes je na tomto místě budova Spořitelny. Byl velmi zámožný, jedna z dcer Marie se provdala za náchodského textilníka Josefa Bartoně. Její věno bylo základem velikého rozmachu Bartoňových podniků.) U Zauzala se vyučil Josef Řezáč, který se osamostatnil v Hradci Králové a vybudoval velký závod koloniální na Velkém náměstí. V Hradci byli další nákladní kupci, obzvlášť byl znám Baum. V červnu 1881 měl Jan Křtitel Vognar již svůj vlastní živnostenský list. Ten byl často zaměňován s listem pro daň v Bílkovou - Erwerbsteuer-schein, Werbschein, Verbšajn - kterým se museli trhovci prokazovat při prodeji na trzích. První Vognarovou objednávkou na vlastní účet byly dva žoky kávy od Sigmunda Plchna. Byly to druhy Java 141 a Quatemala 131. Papír balící kupoval od výrobce Fiala a Voleník z Frýdlantu v Čechách, o němž se dověděl u příležitosti cesty se synem Jaroslavem. Jan Šimek, v Hradci Králové dodával papír troníkový, laciný, od Rödra z Maršova nad Úpou.- Žlutohnědý patentní ze dřeva dělaný papír se vyráběl ve Vrchlabí a užíval se na pytlíky. Šimek ho dodával 1 mtr cent za 14 zlatých (1888). - Slaměný papír žlutý z Plzeňské továrny Fürth a Gellert je slabší než z písecké továrny Fuchs a Taussig. Prodával ho Baum z HK. prostřednictvím cestujícího Steina. Vognar objednal 31.8.1894 jeden balík za 5 zl franko Hradec Králové. Měl to být plzeňský papír, ale když ho příležitostně přivezl z Hradce mlýnský (Kleinův) Povoz, vážil 47 1/2 kilo, byl slabý, bez obláčků a šupin, ale byl přece z Písku. - Podobný |
|
| 51 papír dodával i Tallovitz, ale byl křehký. Nejlepší výrobek měl 4.12.1890 A . Hasse v Praze z továrny ve Vraném nad Vltavou a Zbraslavi. Petrolej kupoval od cestujícího Kolínské rafinerie na petrolej, který mu také podal 5 akcí tohoto podniku dva kusy z I. a tři kusy z II. emise. Řeknu mu také, že to přečištění petrolej má jen jemný zápach a je zápalný mezi 120 až 140 stupni tepla podle Fahrenheita. Pražské firmy mají petrolej zfalšovaný, poněvadž se zapálí již při 80 až 92 stupňů Fahrenheita. Petrolej od Záboře od Živnostenské banky je velmi pěkný, jako řecký. Petrolej od Tallowitze a Bělohradského je kolomejský (haličský, Pochází od Sczepanowského. I Stand.white je stejné jakosti Jako anglicky, obsah 1 kg roury v aparátě váží 99 dkg. V roce 1883 začal se k nám dováží ruský petrolej. V Německu mu dávali přednost před americkým. Je lacinější a proto kavkazský petrolej z Nobelovy rafinerie v ruském přístavním městě Baku se zasílá pravidelně do Terstu, odkud dochází k nám. Dne 20. ledna 1903 objednal od Řezáče v Hradci Králové petrolej kolínský značky 2 lilie, ale Řezáč zaslal druh Diamant od Schodnica společnosti, který byl podřadnější jakosti. Dle doporučení zástupců je dobře kupovat petrolej v zimě, neboť je prý hutnější. Od “konkurenta” Balaše se dověděl, že bavlnu a hedvábí kupuje s ostatními krejčovskými přípravami od Schwarz Nachfolger ve Vídni I, Börsegasse jiné druhy hedvábí od Krále z Prahy. Přípravy pro krejčí, elastiku a knoflíky dodával Josef Forberger z Pardubic. Byl to ovšem překupník. - Ozdoby, šňůrky - posamentýrské zboží kupoval od J.B. Novotný (Čech) v Pollendorfu v Dolních Rakousích. Pertle kupoval z Barmenu v Německu. - Polovičník (tkanina, jejíž osnova a útek se stávají z různorodých vláken) kupoval od Berger a Munk v Hradci Králové. Pěkné kloty - cloth - vyráběné v Elberfeldu, prodával mu S.S. Neumann v Liberci. Samety vyráběl J. Bubeníček v Kardašově Řečici. Sukna nejlepší jakosti vyráběli 1887 Karel Kocián a Otto Trnka, oba v Humpolci, a prodává František Metal (Čech) v Liberci, Vídeňská 41. Vlna harasová č. 14 od |
52 Poláčka z Prahy stála 1889 jeden balíček 2,5 kg á 2 zl 75 kr za 1 kg a obsahovala 30 předen. Dne 6.6.1891 cestující Kohn nabízí stejnou vlnu od Deutche z Liberce za 2 zl 50 kr. Harasová vlna se plete v přádelně Jan Liebig a spol v Liberci a zasílá se do Berlína k barvení. České přádelny předstihly anglické v láci a jakosti (26.10.1889) Jan Stikarofský v Brně dodával látky a šaty hlavně krejčím s provisí. Vydal 3 vzorníky, velký na zimní látky, jiný na pánské lepší látky 1 m od 5,50 zl do 11 zl, a malý vzorník na pánské látky levnější 1 m od 3,60 do 6,50 zl. Krejčí dostal provisi z velkého vzorníku 2 zl 30 kr, z malého vzorníku 1 zl 30 kr z každého metru. Ševcovský maz nabízel R. Beckmann z Jaroměře, náměstí č. 21 dne 11. srpna 1883 za 43,5 kr. a K. Lüfner z Prahy, který má maz od akciové společnosti z Aradu v Uhrách garantuje za rozpuštění, nabízí I druh za 62 kr a II druh za 44 kr. Bačkory plátěné střevíce od Herfurta a Čížka: č. 503,5 krajinské pro pány č. 17-20 za 9 zl 1 tucet párů č. 142 pro dámy č. 13-16 za 7 zl 50 kr 1 tucet párů 65 kr 1 pár pro děvčata 28 - 34 za 6 zl 1 tucet párů Nádobí porcelánové dodával V. Jetel ve Ždánově u Domažlic, Nádobí smaltované železné K. Nápravník, továrník v Kralupech, upřímný Čech (1890) Obyčejné duté sklo cylindry, láhve atd. vyrábí J.A. Růžička, majitel sklárny v Radnicích. Škrob: Nejlepší továrna na strop jest 881 Fr. Ed. Vonka v Křinci v Čechách, jak se vyjádřil profesor Štolba, obsahuje totoť: Ve 100 dílech 85,81 procent škrobu bezvodého, 13,80 vláhy, 0,39 procent popelovin. Výhradní prodej výrobků z továrny páně Vonkovy pro Rakousko převzala firma naše Nesvadba & Řivnáč v Praze.- Dobrozdání pana profesora vyvracel ústně velmi horlivě obchodní zástupce Ferkl z Prahy tvrzením, že Vonka míchá do škrobu kaolin.- V Čechách je 7 továren na rýžový škrob.- Na rýžový škrob z Holandska je na 100 kg 10 zl ve zlatě cla - tehdejších penězích tedy 13 zlatých. Zlato mělo ažio. Brusle byly poměrně drahé. Nejlepší brusle značky HALIFAX, připevňovaly se na normální kožené šněrovací boty šroubem s kličkou, stáli 3 zl 50 kr. |
|
| 53 Ocelové zboží - přes, knoflík, řetízky má Em. Čížek v Praze od William Prym Wien I. fabrik in Pottenstein, které není tak pěkné jako MSS - Math.Salcher Söhne Wagstadt (Bílovec) Slezsko. Rum dodával Leopold Tušner z Prahy. Čaj dodával Gerzabek & Stöhr, Coloniealearen, Terst. Kvasnice Obilní dodává 4 kg bedničky ryze český závod Emil Cívka v Praze II, Mariánská ul. 18. Hořčici objednával z Vídně od fy Victor Schmied & Söhne (Zum Schwarzen Hund) za 25 kr skleničku. Adresu “prozradila” kuchařka Rosa od Malburgů. Teprve později začal hořčici vyrábět Malburg ve svém lihovaru, a to velmi dobrou jakost. Perník dobrý dělal Čeněk malý, perníkář v Hradci Králové. Hrozinky: 17. září 1881 jsme dostali nové sultánky pod Hladíka a Kučery z Prahy. D 25 října 1885 Dostali jsme již nové hrozinky CESME ELEMA C G D Prima od Kuhna z Trutnova, cena 47 zl za 100 kg.Říjnu 894 Objednal jsem jeden shop ELEMEK od Tužila a 1 žok ELEMEK od Hrubeše, od kterého jsou mnohem lepší, ovšem o 2 zl dražší. Žuk měl červený tisk GP / Paraburmo / Eleme / Kiup. Jižní ovoce budou brát jen od Hrubeše. Eleni jsou tvoje: Vourla Kleme, - jsou světlé, blond Cesme Kleme, - jsou tmavé, tenké a málo šťavnaté. Hrozinky velké jsou nejlepší CARABURNO, jsou velké a světle žluté, má je někdy Hisler. Hrozinky JERLI jsou nazelenalé, něco větší než Kaudia. Koření: V květnu 1897 Začala jsem prodávat i pravý šafrán francouzský: Pithiviers en Gotinais, Loiret od Ferkla a Dvořáčka z Prahy, cena je 58 zl za 1 kg. Je balený v originální mosazné krabici a plátěném pytlíku. Šafrán pěkný francouzský se zárukou DP nebo BF je od Bondy a Schulhof. Současně Zavedl jsem skořicí kartáčovanou, nebo cíděnou, od Maier a Hahn z Prahy, cena 112 zl. Dne 20. července 1895 koupil jsem skořici 1 bednu od Hrubeše, cena 90 zl. Bylo jí 28 kg čisté váhy a byla špatná. Značky na bedně byly: Sch & Co N503 Best Taiwoo Casia Lignea 5 ca 1895, 1896 Keet Chony. |
54 Hamburská skořice je lepší než terstská, ale je o 7 zl dražší, jak tvrdil cestující Körner, Objednal jsem jí, ale není lepší je stejná. Majoránka 1/32 l musí vážit 18 g. Je-li lehčí, je apretovaná, jak mi řekl cestující Kohn od Eisner a Hasse. Bosenské švestky budou 1891 rozdružovány dole soustavy Lescozcsovy trieur - která se výborně osvědčila a bosenská vláda se proto pro tuto soustavu rozhodla. Budou poprvé sušeny v Nových sušárnách dle soustavy francouzské od Cazaville, která vyniká regulováním teploty a přesným sušením. Cukroví mám od Maršnera a od Kluge. Jeho jakost je tato: Pokroutky - Meršner dobré / Kluge nedobré Cerle - - / dobré Pomerančová kůra - - / dobrá Cukrkandl - dobrý / nedobrý Cukrové mandle - - / nedobré Krejcarová čokoláda - / nedobrá Piškoty - nedobré / - Čokolády - vlhká / - Slanečky (sledě herynky) Kupovali se na celé soudky, ale nesměly do krámu, aby od nich nenačíchlo jiné zboží, a tak soudek stál buď na chodníku, nebo v chodbě. Aby ze soudku venku kluci rybičky netahali, byla přes něj natažena síť z provázku.- Rybí konzervy dodával Carl Kloss z Olomouce. Ve velkém se mořské ryby podávali na Tonnen čili tuny, v půl tuně slanečků má být 6 kop čili 360 slanečků. Zboží z nového lovu docházelo již v říjnu. Také sardele byly ve velké oblibě a šlo jich na jedno kilo 50 kusů středních nebo 40 kusů velkých. |
|
|
55 Prodej zboží a tržby. Obchodní statistika byla tehdy věcí neznámou, nebo ještě v plenkách, ale Vognar jakési pokusy oni dělal. Byly to nejen záznamy o tržbách, ale zároveň podklady pro objednávky sezónního zboží. Dne 6. listopadu 1881 v neděli počítal jsem, když každý kupující odešel, co jsem od něho utržil a napočítal jsem za celou neděli 34 zl 50 kr a bylo zde 149 lidu. Nedělní prodej býval silný, trval i do 4 h odpoledne. Dne 5. března 1882 v sobotu utržil jsem 27 zl 31 kr. ve 14. června 1882 utržil jsem 21 zl 12 kr dne 15. června 1882 otočil jsem 22 zl 20 kr. Listopadu 883 jsem objednal od Husníka z Mikulova 50 kg ořechů a měl jsem jich málo. Alespoň 70 kg a bych jich příště měl. Na Vánoce 1887 jsem podal: 1 mtr cent ořechů a 1 mtr cent rozdal 30 kg malých oříšků 52 km hrozinek velkých (jeden velký shop, musil jsem psát ti hned o nový) 2 a půl šuplete mandlí 30 homoli cukru (14 rozsekal, 16 prodáno celých) za 4 zl perníku (všechen) 250 tabulek v 16 bubnů kávy á 5 kg Na Svatodušní svátky v roce 1889 jsme dost podávali, za 2 z perníku, 50 citronu, koření a všeho, i cukru dost. Na Vánoce 1889 jsme prodali a S70 homolí cukru doudlebského v celku i vysekali. Citronů 120 kusů (všechny)., 1,5 hrozinek, za 5 zl perníku, 16 bubnů kávy, 2,5 šuplete mandlí. Kde je ve 13.11.1892 Objednal jsem u Gottharda Pacáka v Bučovicích na Moravě 150 kg ořechů a on poslal 170 kg, což je velmi mnoho. Po druhé objednám 130 kilo. Cena je 25 zl. Dal jsem je na půdy a zplesnivěly tam, pak nebyly k potřebě a byly víceleté, staré. Vícekrát od něj nechci a na půdu je nesmím dát. Na Vánoce 1893 jsme prodali: 4 krabice (po čaji) moučky cukrové jeden pytel hrozinek velkých 30 kg mandlí (všechny) 50 citronů za tři zlaté perníku - a ještě se nedostalo 24 Homole cukru jsme rozsekali Objednal jsem 120 kg ořechů od Husníka, ale on zaslal tři pytle po padesáti letech, tedy 150 kg, každému (kupujícímu) jsme po 5 - 8 ořechů přidali a 25 kg nám ještě zbylo. Cena 32 zl. V roce 1894 na naše posvícení Neměl jsem žádné hrozinky a proto jsem koupil od Lefnara (ve Smiřicích) Sultánky i velké hrozinky, Ale nebyly pěkné - vlhké a kyselé, každých 2 kg. Na potom jsem měl ještě málo, tedy koupil od Vlacha (z Hradce Králové) 5 kg a 2 kg Sultánek, ale také špatné a staré, stuchlé. |
56 Já prodám ročně: 3 žoky hrozinek velkých, 2 žoky Sultánek a ty vydrží do 4.11. kdy je posvícení v Velké Skalici a zbytek až do nových. Pro posvícení ve vesnicích musím mít zásobu. Co na Vánoce 1895 jsme prodali: 50 kg - jednu bednu - moučky cukrové za 3 zl perníku 60 citronů přes 100 kg ořechů a na Vánoce 1896: jeden celý život hrozinek Caraburno 30 kg mandlí tři krabice moučky cukrové 10 homolí cukru rozsekáno 60 citronů za 3 zlaté perníku V této době se již projevuje vliv prodeje moučkového a kostkového cukru, prodej homolí se zmenšuje. Dne 19. října 1905 objednal jsem 140 kg ořechů od J. Husníka v Mikulově, byly velmi pěkné, za 23 zl. Pro poutě a pro posvícení je nutno u některých druhů připravit větší zásobu a to nejen, aby bylo zboží v zásobě, ale musí se předem připravit do sáčků, kornoutků a jiných obalů (což se dělalo ve volných chvílích přímo v krámě, nebo večer i v noci ve skladišti. Zvláště homolový cukr musí být předem rozsekán a složen do šuplat.) O citronech a pomerančích. Dne 30 listopadu 1894 objednal jsem od Hrubeše 50 citronů, on mi jich ale zaslal 80 kusů á 2 3/4 jako rychlozboží, přišlo od nich platit 41 kr, protože 10 kr si nechal zaplatit jako zálohu a košíček 15 kr počítá, citrony malé, tady podruhé koupím tam, kde budu vidět. Vážily s košíkem 9 kg. Víckrát neobjednám, takové zboží je vždy lepší, když to člověk vidí. Některý vážil jen 5 dkg, Tedy velmi maličké. Na posvícení v roce 1895 měl jsem 40 citronů a bylo jich málo, tedy podruhé jich musí být alespoň 50. V pátek nebyl ani jeden. Dne 16. května 1903 přivezl Julišův čeledín od Řezáče 50 cm litrů za 1 zl., tedy kus za dva krejcary. Jedna bedna citronů obsahuje 280 až 300 kusů, některé jsou velké, tak 1 citrón 14.9.1881 vážil plných 19 dekagramů. K tomu na vysvětlenou: Juliš obchodoval obilím a zemskými plodinami, byl také kupcem ve Smiřicích a měl otevřený krám, asi 150 m vzdálený, na hlavní a tedy téměř jediné ulici smiřické. Přitom ochotně vozil zboží i pro “konkurenci”. Řezáč měl velkoobchod v Hradci Králové. Citrony prodávali Také si to daří, vteřině vozili z Itálie, nebo z Karlovace “Vojenské hranice” na Dunaji. 1312 byl usazen v Josefově. |
|
| 57 Kde 10 září 1882 má citronář v Josefově již nové citrony, však malé a zelené. Z 20. září 1882 má již nové fíky (z nové sklizně). V roce 1893 na Velikonoce prodali jsme 65 citronů, o Vánocích téhož roku 58 kusů. Dne 13. března 1908 Začali jsme prodávat pomeranče Hrubeše č. 20/20 Ia Messinské, celá bedna za 10 K 50 h. Jeden kus dávali jsme za čtyři krejcary. Prodej citronu tady slabý. Důvodem byla jejich drahota. Většina hospodyň je kupovala ostrouhané - levněji od cukrářů, kteří kůru potřebovali do pečiva a pro šťávu neměli upotřebení. Vůbec prodej některých druhů zboží, patřících do t. zv. delikatesního sortimentu, byl obtížný. Obyvatelé se ostýchali kupovat “mlsy” a tak spíš nakoupili různé dobroty a blízkém Josefově, kde byly tři vinárny s prodejem delikates: Jarolímek, Balcar a Bartoš. Ti měli obsáhlou klientelu v důstojnickém sboru, který čítal asi 300 štábních důstojníků ze Sborového velitelství č.9 a mnoho důstojníků nižší hodnosti u vojenských těles a rozsáhlých skladu v Josefově umístěných. Jarolímek, Balcar i Bartoš měli výběr delikates i nejjemnějších druhů a vzhledem k velkému odbytu vždy čerstvé zboží. Proto se Vognarovi nedařilo rozšiřovat výběr zboží o citrony, pomeranče, uherský salám, paštiky a jiné dobroty. Prodej ostatního koloniálního zboží ve větších položkách okolním obchodníkům na vesnicích pozvolna ustal, protože “nákladní” kupci Zauzal, Linde v Jaroměři a Baum, Řezáč a jiní v Hradci Králové, mu konkurovali tím, že zboží venkovským odběratelům dováželi vlastními potahy. Při menších kvantech našli odběratelé zase snadno někoho, kdo jel do Hradce Králové, nebo do Jaroměře na trh a ten mu zboží přivezl. Týdenní zeleninové a obilní trhy trvaly v Jaroměři po dva dny (čtvrtek a pátek), v Hradci byl trh v sobotu. O trhu v Jaroměři píše zajímavě Alois Jirásek ve svých Pamětech. A ještě citronům poznámka, jak kupec Vognar se učil škodou: Dne 2. září 1908 Objednal jsem 150 cm od Hrubeše, Dal jsem je do spižírny a každý zabalil do papíru. Jdu za týden tam a vyházel jsem |
58 již přes 60 shnilých. Tady nesmějí se dávat do papíru - a jak stojí v knize psáno, častěji se musí provětrávat, jinak by shnily všechny. V létě objednat druh Verdalli, které jsou trvanlivé. --------------------- Likéry Vognar neprodával. Jen o Vánocích měl mnoho lahviček rumu, které dostávali věrní zákazníci darem. Lihovar Ed. Ad. Malburg měl v protější tovární budově také detailní prodejnu. Byla to velmi prostě zařízená nálevní místnost, kde se čepovalo většinou přímo ze soudku s pípou do čtvrťáků (sklenice čtvrt litru), pilo se ve stoje - a přece tam mnohý kořalečník utratil značnou část své mzdy. —-------------------- Kalendáře byly oblíbenou a mnohdy jedinou četbou na vesnicích, musely obsahovat seznam jarmarků a mít volný prostor pro poznámky. Prodej kalendářů byl volný. Dne 5. října 1881 nabídl knihař Kriegler z Jaroměře 20% slevy, knihař Skrovný ze Smiřic 25% slevy. Na podzim 1885 objednal jsem tyto kalendáře s 33% slevy od Fuchse z Prahy. Na 6 kusů byl ještě jeden nádavkem. Všechny po půl toť Českoslovanská koleda Národ Slovanský velký a Slovanský malý z nakladatelství J. Otto Občanský kalendář koruny Svatováclavské Kratochvilný kalendář Národní kalendář pro čas í věčnost velký a malý (Tyto více brát nebudu, neb to je jen o svatých a o pobožnosti vůbec) V roce 1890 rozšířil jsem výběr o Pečírkův kalendář velký i malý a kalendář PROROK. Dodal je knihař Krigler z Jaroměře s 30% slevou. —-------------------- V květnu 887 Začala jsem dávat americké floky do bot 1/8 kg za 4 krejcary, dále strojové nitě Clark 150 mtr cívku za 6 kr, 275 m cívku za 8 kr, tak jako konkurence. Floky o jakosti výtečné (1890) vyrábí Ed Suchomel v Bonkově p. Uničov na Moravě - firma česká. Výběr zboží rozšířil jsem o ságo, špajzepulvr (soda bicarbona), gabiánský olej proti hlístům a tasemnici, glycerin, barvy. |
|
|
59 O cukrovarech. Velkým odběratelem byl cukrovar, který patřil k velkostatku Rodinného fondu Habsburků, a byl po mnoho let pronajat Jindřichovi Beniesovi. Podnik nakupoval různé potřeby, hlavně pro svoji údržbu, ale také úřednictvo a trvalí zaměstnanci byli odběrateli pro svoje domácnosti. V kampani přišlo do cukrovaru mnoho sezónních dělníků a ti také dovedli ocenit dobrou jakost zboží z Vognarova krámu. Kupec Vognar zajímal se o vše, co s cukrovarem i s cukrem souviselo a získané informace si pečlivě zaznamenával. Poměry v cukrovarnictví byy častým podnětem pro podvečerní besedy u pultu. Mistr z cukrovaru mu 10. října 1889 vyprávěl, že sestrouhají denně, za 24 hodin, přes 8000 mtr. centů řepy, z níž vyrobí 800 mtr centů surového cukru. V roce 890 předpokládali výrobu 43 až 5000 mtr centů surového cukru, o rok později zvýšili výrobu na 1000 mtr centů denně a při 70 denní kampaní kalkulují s výtěžkem 50 až 70 centů cukru. Je to jen malý cíl celkové výroby Čechách, kde se vyrobí skoro 8.000.000 metrických centů cukru (1890). U nás se vyrábí tolik, jako ve Francii, ale v Německu o 50% víc. Cukrovary - surovárny dodávaly v roce 1881 svůj výrobek do 16 rafinerii; v roce 1885 jen do 13, ale v roce 1887 již do 25 rafinerii. Ředitel cukrovaru dal několikrát a Vognarovi přehled rafinérií v Čechách, jak je dále uvedeno. Smiřická rafinerie byla zastavena, surovárna ve Smiřicích byla propachtována v březnu 1888 Jindřichů Beniesovi za 40.000 zl ročně na 20 let. Tichým společníkem byl Michal Benies z Prahy, který má též prokuru. Dalšími podniky Beniese byla Pardubicko-rosická rafinerie cukru v Rosicích, cukrovar (najatý) v Černožicích a rafinerie cukru v Českém Meziříčí.- O cukrovaru černožickém viz Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, Sbírka vzpomínek číslo 216 cukrmistra Františka Knajpa. |
60 Přehled rafinérií v Čechách a jejich majitelů v roce 1881: 1/ Čakovice - rytíř Schoeller 2/ Dobrovice - kn. Hugo Taxis 3/ Doudleby - Strummer z Brna 4/ Chrudim - akciový podnik 5/ Jindřichův Hradec - hrabě Waldstein 6/ Kutná Hora - Teller 7/ Modřany - akciová rafinerie 8/ Pardubice - akciový podnik 9/ Skřivany - rytíř Záhony 10/ Slatiňany - kr. Fr. Josef Auersperg 11/ Smidary 12/ Smiřice - Nejvyšší rodiny fond 13/ Syrovátka - Weinrich 14/ Vrdy - rytíř Schoeller 15/ Zvoleněves - Nejvyšší rodiny fond 16/ Žleby - kn. Fr. Jos. Auersperg (V roce 1885 to byly cukrovary pod čísly 1, 3, 4, 6, 7, 8, 9, 10, 12, 14 a nově Svijany a Vlkava - pozn. P.) V roce 1885 měli ve Smiřicích na výrobu homolí centrifugy výroby Albert Fesoa v Berlíně. V jednom bubnu bylo 16 homoli po 12 kg V kampani 1888 - 89 vyprávěl jindy ředitel Cukrovaru 3 večerní besedě, bude pracovat 213 cukrovaru v Rakousku a sice 138 v Čechách, na Moravě 49, ve Slezsku 9, Dolních Rakousích 3, v Haliči 1, v Uhrách 13. Rafinovat se bude v 15 rafinériích, z toho 10 v Čechách, na Moravě 4, ve Slezsku 1. Do těchto rafinerií bude dodávat 151 cukrovarů surovinu ( v Čechách 109). Surovinu a bílé zboží vyrábí tedy 62 závodu (v Čechách 27), výhradně bílé zboží se vyrábí v 13 závodech (v Čechách v 9). Celková výroba cukru v Čechách je 5.000.000 q v roce 1887, většina se vyveze.Měsíční spotřeba cukru v Rakousku 1888 je 200 … (tužkou ?) |
|
| 61 Rafinerie v Čechách a jejich majitelé 1887: 1/ Březnice (Krásné Březno) - Siegfied Ellbogen má 52 bubnů FESCA na výrobu homolí 2/ Čakovice - Schoeller & Comp 3/ Čáslav - Schoeller & Comp 4/ Česká Lípa - Jos. Altschul 5/ Dobrovice - kníže Hugo Thurn-Taxis 6/ Domažlice - Česká společnost pro průmysl cukerní v Praze 7/ Doudleby - Karel Stummer ve Vídni (Měl další cukrovary v Hodoníně, v Oslavanech, V. Topolčanech a Trenčíně) 8/ Duchcov - Akciová společnost 9/ Holice - Břetislav Štěpánek 10/ Kutná Hora - Michael B. Teller, Praha 11/ Lužany u Plzně - Akciová společnost Ferdinanda Hlávka 12/ Mnichovo Hradiště - hrabě Arnošt Waldstein-Wartenberk 13/ Modřany - První česká společnost pro rafinaci cukru v Praze 14/ Most - Akciová společnost 15/ Pardubice - Akciová společnost, ředitel Jezbera 16/ Pečky - Akciová společnost, Strummer, Gross, Rakouský úvěrový ústav 17/ Protivín - Kníže Adolf Josef Schwarzenberg 18/ Skřivany u Nového Bydžova - Ritter a spol 19/ Slatiňany - kníže Fr. Jos Auersperg 20/ Svijany u Turnova - Jos. J. Ruston 21/ Ústí nad Labem - Fieber a Krobshofer, Bruck 22/ Vlkava - kníže Hugo Thurn-Taxis 23/ Vrdy - Schoeller & Comp 24/ Zákupy - C.K. rodinný fond Habsburský 25/ Žleby - kníže Fr. Jos Auersperg Koncentrace cukrovarnictví rychle pokračovala a v roce 1891 rafinérie Česká Lípa, Holice, Lužany, Mnichovo Hradiště, Most, Pardubice, pro, Svijany a již nepracovaly. V Čechách zůstal v provozu jen 16 rafinerii. |
62 Některé akcie cukrovaru, respektive rafinerii kótovány na pražské burze a jejich kurzy byly 20. září 1889: Vinoř 220 zl, Uhříněves 350 zl, Velim 300 zl, Kralupy Spolkový 180 z, Kralupy jahodnický 350 zl, Český Brod 150 zl, Kouřim 550 zl, Kolín 700 zl, Pardubice 1000 zl. Cukrovary vyplatili za 1 q řepy dodané přímo do cukrovaru 90 krejcarů při dodávce na některou filiální váhu 85 krejcarů. Prodej cukru ve velkém: Rafinerie prodávaly v tuzemsku prostřednictvím obchodních zástupců. Ti navštěvovali obchodníky a větší spotřebitelé průmyslové.- Tak 2. září 1889 uzavřel hradecký kupec Baum se zástupcem skřivanského cukrovaru smlouvu na dodání pa 500 q cukru po 33 a čtvrt kr za 1 kr k dodání od listopadu do srpna. Zástupce fy Schoeller & Comp byl 1892 Em. Herrmann v Podbořanech u Čáslavě; cukrovar v Hejčíně fy A/G/H/MAY, který prý měl nejlepší cukr, zastupoval Leopold Holan v Olomouci. Jubilejní výstavu 1891 v Praze haló osm cukrovarů: Domažlice, Doudleby, Modřany, Pečky, Slatiňany, Svijany, Vlkava a Žleby. Časem se začali odbyt cukru koncentrovat. Pražská bursa na zboží Jindřišské ulici organizovala prodej ve velkém. 1. září 1891 přistoupily k burzovnímu prodeji cukru tyto rafinerie: Krásné Březno, Dobrovice, Domažlice, Modřany a Svijany. Prodej cukru v drobném. Cukr byl jedním z nejdůležitějších prodejních druhů, ale z zisk na něm byl nepatrný. Stávalo se dokonce, že cukr byl při cenových výkyvech prodáván i se ztrátou. Dnes 1 února 1894 měl jsem nedostatek cukru a poslal jsem k Veselovskému, který mi ho čítal za 37 kr a též poslal jsem k Lefnarovi, a on mi ho čítal za 35 3/4 kr a já ho lidem počítal za 36 a půl. Od Veselovských byl Slatiňanský vlhký a špatný, od Lefnara vlhký Skřivanský. Homole cukru vyráběli rafinerie na cenách, obyčejně 12 kg těžké. Dělaly se homole melisové a rafinádní, hranici váhy byla váha 10 kg, neboť melisová homole neměla nikdy plných 10 kg. |
|
| 63 Při kalkulaci ceny cukru se počítalo namnoze jen s váhou obalového papíru na polích, nebo uvnitř beden, cukr kostkový byl ještě málo znám, hospodyně žádaly hlavně cukr homolový a to od špičky, kde byl jemně krystalický a skutečně slabší. Větší domácnosti, zvlášť na venkově, kupovali výhradně celé homole o váze 12 km (menší se začaly vyrábět až později, hlavně pro export), zabalené v silném papíře vespod šedém, navrch barevném, nebo černém, převázaným dobrým konopným motouzem - cukršpagátem. Homolový cukr sekal se v obchodech i v domácnostech zvláštními sekáčky jimiž se často někdo při sekání poranil. Vognar koupil v srpnu 1883 od zástupce Crhy 300 Skřivanských homoli á 33 3/4 kr k dodání po 100 homolích v listopadu, prosinci a lednu. Papír na jedné homoli černý vážil 17,5 dkg, modrý 13,5 dkg. Váha provazu byla kolem 17 dkg. Čeněk Biletta, Magazinarbeiter z Skřivan řekl: “U nás se vyrábí cukr trojí, nejlepší v modrém papíře, v černém papíře jakost “Raffinad” a třetí pod jménem “Fein”. I v bednách s moučkou, krupičkovým a krystalovým cukrem bývalo mnoho papíru. V 50 kilové bedničce po cukrové moučce z Doudleb bylo 101 dkg papíru modrého, z 50 kg bedničky cukrové moučky od Liebiga bylo 1891 naváženo 112 dkg vnitřního papíru. V 50 kg bedničce kostkového cukru z Doudleb 20.10.1889 bylo 107 dkg papíru.- Ten byl značně levnější než cukr a proto jim rafinerie nešetřili, neboť se prodávalo z továrny “brutto za netto” a tím se při velkých kvantech získal pozoruhodný obnos. Pan Fuchs z Prahy, Palackého ulice, co od něho mám sodu, a řekl mi, 1. září 1890, že kostky cukrové jsou pro kupce nejpraktičtější a jest nejvýnosnější. Žádné manco není jako u homole cukru, papír a špagát, což váží 34 dkg, někdy i 35 dkg, což je skoro 3/4 libry a dělá na penězích 16 kr na 12 kg u jedné homole. V bedničce je ale 50 kg cukru, čili více než 4 homole, získá se tady 4 x 16 kr 64 kr a ještě bednička co dříví se prodá za 20 kr = 84 kr, od nich se odečte jen cena za 1 kg cukru, kolik váží vnitřní papír. Tady je to mnohem výhodnější. Cukr doudlebský je označován časově, poznamenal si 20.8.1890. |
64 Když má na spodní straně bedny vytištěno 110,7, tady je to 110tý var váha toho varu 7, čili po sedmé váženo. Je-li vytištěno 907,2 tedy je to var č. 907, váha toho varu neb zásilka (balení). Při doudlebské a kutnohorském je tady číslo baru. Ale ve Skřivanech označují ještě více 2788 1036 . tj. 36 dkg. A řekl mi p. Krpata z Doudleb. Matiční zápalky. Ústřední Matice Školská - ÚMŠ je spolek, který má za cíl budovat české školy menšinové. Vedle různých sbírek peněžních i věcných (staniol) získává ÚMŠ peněžní prostředky prodejem některých druhů zboží, jako dopisního papíru, pohlednic, upomínkových předmětů a zvláště sirek. Velkým nákupem u výrobce získala ÚMŠ cenové rozpětí velkoobchodní a zápalky dala opatřit vlastní propagační nálepkou. Obyvatelstvo tyto zápalky ochotně a rádo kupuje. Právo k prodeji zápalek ve prospěch ÚMŠ zadal 1.3.1893 výbor matiční po bedlivé úvaze těmto členům skutečným: Vojtěchu Scheinostovi (Šejnostovi) továrníku v Sušici, jenž vyrobil za tím účelem zápalky Komenského, Karlu Krnkovi a Otakaru Rozvodovi v Praze, kterážto nová firma sjednala si patent na zvláštní druh krabičky, jejímž používáním při rozžíhání ani na větru zápalka nezhasne. Se členem J. Marešem v Praze je ujednání o zápalkách zrušeno a nebudou více tak zvané České zápalky ve Prospěch ÚMŠ prodávané, nýbrž se doporučují nadále zápalky Šejnostovy, Krnkovy a Rozvodovy. Zákazníci a jakost zboží. Zákazníci byli zvyklí na dobrou jakost zboží, které jim prodával Vognar. Ten se snažil o získání spolehlivých dodavatelů a vyhýbal se těm, kteří ho dodávkou méněcenného zboží zklamali. Proto byl Vognarův vyhledáván odběrateli, kteří uznávali i vyšší ceny za vybrané a jakostní zboží.- Někteří dovedli svoje požadavky zdůraznit nejen osobně, ale i písemně. Zachovala se litografovaná vizitka takového odběratele i se všemi tituly, jim svou osobnost chtěl důkladně odlišit a docílit tím |
|
|
65 zvlášť pozorné obsluhy. Zde je jí úplný text: Ctěný pane Vognare! Bydlím nyní v Černožicích a hodlám své kupecké potřeby brát u Vás. Prosím o zboží jakosti vždy nejlepší; cena u mne nerozhoduje. Všech Vás přátelský pozdravují. Černožice 3.11.08 V úctě Karel z Nagy, emerit. evang. farář v Semonicích, rytíř král. Württemberského řádu Bedřichova I. tř., majitel čestného kříže IV. tř. a řádu domácího knížete ze Schaumburg-Lippe a záslužného řádu II tř. knížete z Waldeck a Pyramontu, majitel rytířského kříže II. tř. vévodského sasko-arnestinského domácího řádu. Bylo to opravdu pozoruhodná vizitka. Na jedné straně uznává v hospodě dobrou jakost prodávaného zboží, a nehledí na cenu, a na druhé straně se představuje jako kunčoft, kterého při dodávce cukru a soli, petroleje, rynku a wixu je třeba si vysoce vážit … Dnes stěží by se našel někdo, třebas v samoobsluze podal nejdříve vizitku, aby vedoucí věděl s kým má tu čest a kdo to u něho nakupuje (autor text dokončil v roce 1959 a já musím reagovat úsměvem - pozn. P.) O penězích a měně vůbec. Zlatky a krejcary se dlouho udržovaly v oběhu, ale hlavně v počítání. Snad teprve za první světové války se přestalo s počítáním ve zlatkové měně. Zvláště venkovští obyvatelé si dlouho nemohli odvyknout počítání na zlaté, šestáky a grejcary. Mince dvacetihaléřová a byla šesták, mince haléřová trojník. Již v roce 1894 byly raženy v kremnické mincovně tyto nové mince: Dvacítikoruny za 80 milionů, minimální váha 6,74 g, ze zlata Desítikoruny za 10 milionů, minimální váha 3,37 g, ze zlata Koruny za 12 milionů, ze stříbra Dvacetihaléře za 4,6 milionů, z niklu Desetihaléře za 2,4 milionů, z niklu Dvouhaléře za 0,25 milionů, z měděné slitiny Haléře za 0,12 milionů, z měděné slitiny. celkem za 109,37 milionů. V roce 1896 bylo vydáno za 80 milionů zl bankovek á 10 K a za 32 milionů zl pětikorun. Minimální váha u zlatých peněz byla vyhlášena proto, že z dávných dob se udržoval zvyk, ořezávat zlaté mince, zlehčovat je. Proto bylo na mincích zavedeno vroubkování, aby se tomuto zlehčování zabránilo. |
66 Často se nahromadilo mnoho drobných. Aby nikdo, třeba ze zlomyslnosti, neplatil velkou částku v drobných, bylo stanoveno, že jednotlivec musí přijímat bronzové peníze nejvýše do 50 kr - 100 haléřů, niklové do 5 zl čili 10 K, státní pokladny nemusely vzít drobných za více než 5 zl. Občas chyběly haléře a proto si jich kupec Vognar 12.5.1905 obstaral z hradecké filiálky Rakousko-uherské banky 2000 kusů. Vážily 3,30 kg a byly v plátěném pytlíku, na který se dávala záloha. V roce 1901 byly dány do oběhu zlaté dvacetikoruny, jichž obíhalo již dříve značné množství. Současně byly dány nové bankovky na korunovou měnu. Mimo německý text měli označení v dalších devíti jazycích: česky, maďarsky, polsky, rusínsky, italsky, slovinsky, chorvatsky, srbsky a rumunsky.- Oblíbenému popisování bankovek se Rakousko-uherská banka bránila tím, že vybírala srážku 10 h z popsaného kusu při výměně. Placení hotovým zlatem bylo v plném rozsahu zahájeno v roce 1902. Dne 24. března 1902 dostal Vognar za revidování účtu ve Spořitelně 50 korun ve zlatě. Zlaté mince měly jen nepatrný příměsek, nutný k umožnění ražby a zvýšení trvanlivosti. Nejvíce zlata obsahovaly Uherské zlaté peníze, ve 1000 dílech 987 7/12 čistého zlata. Razily se v Kremnici. V rakouských zlatých mincích bylo devět 987 1/9 dílu. Míry a váhy. Vydání zlatých mincí podnítilo zvědavost na vše, co s nimi souviselo a v krámských besedách se mnoho o nich debatovalo. Na přetřes přišli Proto i staré váhy a tak Besednici zjistili, že: 1 hřivna má 16 stříbra, čili že 12ti lotové stříbro obsahuje 4 díly přísady (12 a 4 = 16 lotů) 1 hřivna má 24 karátů zlata, čili že 14ti karátové zlato obsahuje 10 karátů přísady (14 a 10 = 24 karátů) čili že součet dílů musí dát vždy celou hřivnu. Co to však je karát. I to zjistili. Karát má jméno od Ceratoria (svatojánský chleba), a jeho zrnko bylo vzato za základ váhy, karát má 24 zrn. Staré míry a váhy byly vůbec zdrojem častých rozpaků. Byly vymýšleny |
|
| 67 různé mnemotechnické pomůcky, sloužící k převádění měr a vah, eventuálně i pro kalkulaci prodejní ceny. Nebývalo to jednoduché, ani jednoznačné. Tak 8 vídeňských loktů se rovnalo 10 loktům českým. Přepočítávání metrů na lokte bylo dost složité, jak ukazuje tento příklad: kus látky měří 50 m, kolik má loket? 50 metrů se nejdříve násobí čtyřmi - 50x4=200 Tato částka se dělí šesti - 200:6=33 připočítá se původních 50 - 33+50=83 kus látky měří tedy 83 loktů. Ale to ještě nevíme, jsou-li to lokte české, nebo vídeňské. Kalkulace, dopravné, prodejní ceny a jejich označování. Kalkulace cen tehdy nebyla ještě vědou, jako dnes. Ceny nejdůležitějších artikulů byly ustáleny a řídily se hlavně konkurencí. Zdát takové ceny patřilo k hlavním obchodním zdatnostem kupce, takové ceny se ani na zboží nevyznačovaly, ty znal zpaměti. Tak ceny pražené kávy se řídily zkušenosti. Nakoupili levněji měl větší zisk. Ukázka takové “kalkulace” je: Když chceme vidět cenu kávy po pražení, připočte se k ceně zelené 4. díl, ku př. když stojí zelená káva 120, čtvrtý díl 30, tedy na 150 přijde káva pražená. Z 1 kilogramů se napraží jen 82 dkg. Káva se může pražit: na cenu 2 kr na 43 stupňů R nanejvýše na cenu 2 1/2 kr na 50 stupňů R nanejvýše na cenu 6 kr na 65 stupňů R nanejvýše na cenu 3 1/2 kr na 75 stupňů R nanejvýše Dne 22. ledna 1887 jsem koupil od Meissnera 2 žoky kávy Java za 100 čtyři zl a za týden od Aloise Pollaka 2 žoky Quatemala kávy za 139 zl dne 25. září 1908 od Mergla z Vysokého Mýta 1 z kávy Granada za 112 zl. V roce 1889 jsem si poznamenal o jakosti kávy: Káva Jáva čistá přírodní přichází z Holandska a má ji na skladě Kohn v Trutnově. Jáva apretisovaná nazývá se Jáva hamburgská, chřestí, je lehčí a smrdí stuchlinou, poněvadž se dříve musí nechat močit, aby byla větší. Též se okruje a prodává za polo-menado, nebo celo-menado.- Tyto smradlavé Javy mají pytel s dvěma červenými nitěmi od shora dolů a s jednou tlustou napříč, na pytli nemají NM a přicházejí obyčejně z Terstu. Jiný dobrý druh je Chocola, káva ke Quatemale a napraží se moc. |
68 Je-li udána cena koření “v Terstu”, je nutno připočítat 27 zlatých k docílení ceny “Loco Praha”. Ve značné oblibě byly sodovky a limonády. Dodával je Dr. F. Zátka v Praze a prodával jednu dobu náladu za 12 kr a dává slevy dle odběru 20, 30 a 45%. Dopravné ovšem pohltilo značnou část slevy. Dopravné: V sobotu 2. října 1886 došly z Prahy 4 sudy petroleje dráhou. Vyzvedl jsem je až v pondělí a musel jsem zaplatit 80 kr skladné - Lagerzins, t.j. 10 kr denně za každý sud. Dne 28. října 1898 od 2 beden á 100 kg, tedy 200 cikorie Frankovy z Trutnova přišlo dráze 1 zl 22 kr, váha s tarou byla 238 kg, čili za 1 mtr cent 61 kr. Jiná 100 kg zásilka cikorie vážila 122 kg a přišlo od ním 62 kr. Dne 14. června 1894 jsem objednal od p. Slabého z Prahy 7 kg čokolády a zaslal mi to jako rychlozboží. Přišlo od ní 29 kr a 3 kr poštovné, tedy 32 kr. Bednička vážila 70 deka. Tady do 10 km je vždycky lepší Eilgut (rychlozboží) a mohu za stejné dopravné objednat 8 kg. Od vína z Mikulova přijde na 100 kg právě 2 zl dovozného, čili 2 kr na 1 kilo. Dopravné poštou je značně vyšší: v roce 1877 stály zásilky z Prahy do Smiřic 3 kg - 30 kr, 7 kg - 43 kr, 10 kg - 1 zl, 16 kg - 1 zl 63 kr. Označování zboží cenou. Ceny zboží méně běžného byli označovány “tajnou abecedou” a to někdy cenu nákupní, častěji však cenou prodejní. Vognar užíval tento číselník H I P O C R A T U S 1 2 3 4 5 6 7 8 9 0 cena 12,50 se psala HICS Jiné číselníky si poznamenal, ale neužíval je: GOT HILF UNS nebo JOSEF LINDA 123 4567 890 - 12345 67890 (měli mnozí vídeňští velkoobchodníci, měl kupec Linda v Jaroměři) |
|
|
69 Konkurence. konkurenční boj bylo vždy ostrý, někdy i nelítostný, ale byl regulován různými opatřeními. Nej podnikavěji zasáhnul nový živnostenský řád od 15. srpna 1901, kterým byl zaveden průkaz způsobilosti v obchodě. Provozovatel obchodu se musil vyučit, pro již existující provozovatele platily dočasné úlevy. Od zavedení nového řádu mohli obchodníci Lustig a Juliš ve Smiřicích prodávat mimo jiné také cukr, kávu a koření, což ihned využitkovali a do prodeje uvedli. I obecní hospodáři podlehli kouzlu levných nabídek a nedbali místních dodavatelů. Město Smiřice objednalo si roku 1900 od Caesara Wallheima z Berlína vagon uhlí z Königstrütte za 99 kr za 1 mtr cent. Tak jako cukr, který se podával mnohdy i se ztrátou, byly byly nitě artiklem výbojně konkurence. Jakákoliv sleva na nitích byla ihned následována všemi ostatními prodejci v místě. Malý zisk, nebo ztrátu musil vyvážit prodej současně prodávaného zboží, nitě byl jen lákadlem. Ovšem muselo se počítat s nahodilými ztrátami, jak svědčí tento zápis: Dne 19. července 1892 vypudili jsme z magazínu na dvoře vosy a čmeláky z vlny. Vosy měli tam báň a mnoho vlny požraly, šest předem zničili. Daně a poplatky. Mezi lidem platil rčení: Nebe a země pominou, ale berní úřady nepominou. Je to stará zkušenost, že berně byly vždy vymáhány a placeny. Platil je také Vognar. Dne 5. května 1883 zaplatil taxy z převodu dědictví za dům čp. 150 77 zlatých 88 kr. Daň domovní činila roční 4 zl 90 kr. Pro 882 bylo uděláno, že v domě jsou 2 pokoje, 1 kuchyň a 1 krám. Celkem čtyři místnosti. Kdyby bylo pět místností, platilo by se 9 zl 80 kr. Daň výdělková byla vždy předmětem jednání, spíše handlování, mezi “berňákem” a poplatníkem. Povinnost vésti knihy neexistovala a tak erár mohl jen porovnávat jednotlivé poplatníky navzájem a jejich nedokonalá přiznání zvyšovat. Pro kupce zapsané v obchodním rejstříku |
70 postačilo vedení denníku, hlavní knihy, knihy pokladniční a knihy krámské. Ty však nemusel předkládat při zdaňování. Naopak, předložil-li je, platily jako plný důkaz, byli-li správně vedeny a výsledky v nich vypočtené odpovídaly přiznání.- Daň výdělková byla určena globální částkou pro každý berní okres. Na př. pro Dvůr Králové 1,000.000 zl a berní správě (bernímu referátu) příslušelo rozvrhnout jí pokud možno stejnoměrně na všechny poplatníky. Jak se to dělalo, ukazuje následující zápis: Dne 18. června 1886 byl jsem vyslýchán od berního inspektora z Králové Dvora. Bylo mně vysazeno v r. 1885, že vydělám 350 zl a že držím 10 zl denně. Já jsem řekl, že jsou teď poměry horší a on mi vykázal, že držím 8 zl denně a vydělám 300 zl, s čím jsem souhlasil a podepsal. Bylo voláno více stran k výslechu. V přiznání k živnostenské dani z kramářství za rok 1904-5 přiznal jsem roční tržbu 3800 K. Berní úřad ovšem přiznání zvýšil. Dohodnutá suma byla základem pro daň výdělkovou. Ta nebyla příliš vysoká, možná jen 4%, takže by na dani výdělkové zaplatil asi 12 zl, ale na daň výdělkovou navazovaly přirážky: obecní, okresní, školní, které činívaly 300 až 700 procent, takže úhrn placené daně byl od 48 zl do 96 zl. Kdyby skutečně vydělal jen 300 zlatých, a zaplatil z nich téměř 100 zl daní s přirážkami, zůstalo by mu na spotřebu jen 200 zl ročně, čili 55 kr na den a to by bylo méně, než mzda kvalifikovaného dělníka, nebo železničáře. Proto se všichni poplatníci střežili udat správnou výši výdělku.- Na druhé straně je tu vidět nedostatečnou kvalifikaci berních úředníků, kteří nedovedli zjistit ani přibližně skutečné tržby a dle nich vyměřit spravedlivou daň. Dovedli jen “mačkat” poplatníka, utahovat berní šroub, jak se říkalo, posuzovat ho dle vnějších známek. Proto se chodilo k podobným jednáním v roztrhaných šatech, naříkalo se na konkurenci, nemoc, berňáci zase poukazovali, že onehdá jel z nádraží kočárem (to pane berní pršelo a vezl jsem zboží, tak aby nezmoklo), že v hostinci pije plzeňské a večeři vždy v neděli (pane vrchní, točte mě tu plzeň do obyčejného skla a večeři si dám v zadním lokále) a pod. |
|
|
71 Zkratka: Před berním úřadem byl každý skromný a maličký a tak i Vognar, který si velmi zakládal na tom, že je kupec, v přiznání svůj obchod degradoval na kramářství. Ostatně víme, že skutečná tržba se pohybovala kolem 25 zl průměrně denně (viz str. 55) čili 9.000 ročně. Čtyř až pětičlenná rodina potřebovala k měšťanskému o způsobu života asi 2.000 zl ročně. To by bylo asi 25% z tržby. Tak vysoký zisk (33% přirážky na nákupní cenu) tehdejší kupec nedosahoval. Nebyl proto Vognarův hřích na finančním eráru tak velký, jak by se zdálo. Spočítá-li se investovaný kapitál, (téměř celý dům sloužil obchodu, bylo tu zařízení, údržba), dále osobní činnost kupce a jeho ženy, není není hrubý zisk asi 5 zl nijak veliký. Bylo nutno šetřit i přesto, že obchod zaručoval slušnou životní úroveň. Těžkopádnost berních opatření se zobrazilo i v mimořádně dlouhých lhůtách při jejich vyhlašování. Tak již 8. května 1886 přinesly Národní listy upozornění, že od 1. srpna 1888 vstoupí v platnost placení potravní daně z cukru. Bude se platit zvlášť 10 zl potravní daně státu, ať je to v továrně aneb u kupce. Každý, kdo bude mít 1. srpna 1888 zásobu cukru větší, než 100 kg, bude povinen čistou váhu, jakož i umístění, kde zásoby jsou uloženy, do 3 dnů od 1. srpna počítaje, finančnímu úřadu k tomu ustanovenému přihlásiti. Každé opomenutí tohoto přihlášení má vzápětí trest 10 zl za 100 kg nepřihlášeného cukru.- Dva roky času měl každý na to, aby svoji zásobu reguloval! Kolkování účtů bylo často revidováno a nesprávnosti velmi přísně trestány padesátinásobkem zkráceného poplatku. Za zkrácení se považovalo i to, že kolek na účtě nalepený, nebyl předepsaným způsobem znehodnocen. Pokuta postihovala vydavatele účtu. Dne 12 listopadu 1883 byl u mě respicient, musel jsem ukázat všechny účty, i starší; našel v nich 6 buď nekolkovaných, nebo s malým kolkem, nebo špatně přepsané. Vzal je tedy. Řekl mi, že účty dle zákona musí být po 5 roků uschovány. Na účty, když je zaplacen, mám napsat “Vyrovnáno”. Nikdy ne “obdržel”, neboť to slovo podléhá kolkové škále II |
72 a muselo by být kolkováno jako kvitance. Pivní krejcar byl dávkou obecní ze spotřeby nápojů. Protože žije spojená s vybíráním byla značná, byla tato dávka pronajímána za paušální obnos. Ve Smiřicích najal 25. června 1901 pivní krejcar místní pivovar za 5.000 korun ročně ať to na dobu 6 let.- V Jaroměři najali pivní krejcar místní obecní policajti, kteří při svých obchůzkách snadno zjistili každý dovoz nápojů do hostinců a zároveň měli příčinu se ve všech hospodách zastavit. S daněmi, poplatky a dávkami byly tedy starosti a když došel platební rozkaz, byl černý den, ale celkem tlak daňového šroubu byl snesitelný. Český vývoz. Rozmach českého obchodu a průmyslu byl často přetřásán v besedách u pultu. Radostně byly přijímány zprávy o českém vývozu. Vývozní spolek pro Čechy, Moravu a Slezsko v Praze má svou kancelář ve Voršilské ulici. Vyváží ovoce, zejména švestky do Anglie, a hrušky, máslo, vejce, zvěř, cibuli a plodiny pro velké firmy francouzské a anglické. Čechy vyvážejí cukr, chmel, minerální vodu bilínskou, ovoce, zvěř, bažanty, ryby, cín, porculán, sklo, bavl. látky, uhlí, drahé kameny, olovo, stříbro, jetelové semínko (do Pruska a Anglie). Řemeslníci se sdružovali do stálé výstavy a tržnice řemeslných výrobků v Praze I. Celetná ulice č. 586 blíž Prašné brány a podávají i do ciziny. Na Světové výstavě ve Philadelphii vystavovali: Hr. Harrach z N. Světa - sklo Hr. Thun - porcelán Lobmayer Wagner - sklo J.F. Červený z Hradce Králové - hudební nástroje Josef. J. Farský z Pardubic - totéž Rohland a Fuchs z Kraslice - totéž Otto Bauerů z Brna Alb. Bauer z Humpolce - sukna Hynek Ginzkey z Maffersdorfu (Vratislavice) - koberce a přikrývky Miromil Breuer z Labské Týnice - lakýrku a kůže obyčejné A.V. Cernstein z Pardubic - kůže David Kreitner a synové, Třebechovice - kůže Bald. Heller z Teplic - kovové zboží F.A. Burscher z Tisé u Podmokel - díla z kůže a ozdoby z bronzu |
|
|
73 Pracovní síly. Vognar nikoho cizího obchodě nezaměstnával. Všechny běžné práce vykonával sám, nebo s manželkou. Na těžší výkony, jako nakládání sudů s petrolejem a podobně, přibral na výpomoc buď kočího povozu, který zboží přivezl, nebo někoho ze sousedství. V domácnosti byla zaměstnána asi 12 let pomocnice, služka, jak se říkalo. Ta vypomáhala v případě potřeby při uskladňování zboží, do krámu však k obsluze zákazníků přibírána nebyla. Vzájemný poměr byl velmi dobrý, byla členem domácnosti.- Měla bratra v Novém Yorku, kam za ním v roce 1911 odjela a pracovala nejdříve v jeho obchodě, později si našla zaměstnání v jedné tamní rodině. Udržovala s Vognarovými písemný styk ještě do roku 1921, kdy od ní došel srdečný dopis s adresou Miss Marie Štěpánská, by J. Lieberger, 116 East 86 str, New York City. Konec obchodního podnikání Vognarova. Dlouhé období míru upevnilo společenské a hospodářské poměry, co se zračí i v obchodě Vognarově. Pravidelné a spolehlivé zásobování umožněno zavésti široký sortiment zboží při poměrně malé vlastní zásobě. Jen určité 2. zboží byli nakupovány ve větším množství, jako cukr, káva, cikorie, hrozinky, rýže. Homolemi cukru byl vyšperkován krám, celé žoky zelené kávy dokazovaly stálou jakost - pražil si Vognar sám - rýže v žocích dokumentovala “přimý” nákup. Na druhé straně vyrůstala konkurence, nové formy prodejní odváděly zákazníky, mnohdy nepozorovaně, ale vytrvale. Obchod šel dále, ale nerozšiřoval se, spíše se zmenšoval. Ale zaručoval stále dobré, solidní zajištění celé rodiny až do chvíle, kdy Jan Vognar náhle a neočekávaně jej opustil. Večer dne 19. října 1909 ztrávil v rodinném kruhu, synové byli zvlášť veselí. Ale krátce po ulehnutí udělalo se mu nevolno a přivolaný lékař MUDr. Zemek mohl již jen konstatovat smrt srdeční mrtvici, která ukončila jeho skromný, tichý, ale plodný život. |
74 Obchod byl veden dále vdovským právem. Vdova znala jeho potřeby, vždyť po léta spolupracovala, prodávala i dovedla nakupovat. Pomáhali ji i synové, alespoň s písemnými pracemi a při sezónních výkyvech. Leč pevná ruka mužova přece jen chyběla. Bylo zde sice obchodní náměstek, Josef Lefnar, obchodník ze Smiřic, který před úřady obchod zastupoval, ale to byla pouhá formalita. Otevřený krám měl převzít syn Jan, který dokončoval studium Obchodní akademie a byl v praxi u Mergla ve Vysokém Mýtě. Světová válka v roce 1914 zhatila tento plán. Nedostatek zboží přiměl v roce 1917 Marii Vognarovou k uzavření obchodu. Odstěhovala se s dcerou Miladou do Semonic na svůj statek. Syn Jaroslav časem statek převzal, oženil se a sedlačil až do své smrti. Syn Jan se sice z války šťastně vrátil, ale do Smiřic nechtěl. Vdova s dcerou přestěhovaly se po válce sice do Smiřic, ale obchod více neotevřely. Zbylé zboží bylo postupně rozprodáno a poslední zbytky v letech 1922 a 1923. Zařízení krámu - regály, pulty a byli v krámě ponechány. Marie Vognarová zemřela 21. června 1921 v Praze II v nemocnici Milosrdných sester po několikaměsíční nemoci a dcera Milada se 9. června 1923 provdala za pisatele těchto vzpomínek Karla Wenkeho a odstěhovala se do Jaroměře.- Celý dům s obchodem zařízením pronajat 1924 kupci Bedřichu Prokšovi, který tam ještě po 28 let, t.j. do r. 1951 prodával koloniální a železářské zboží. Potom obchod převzal KOVOMAT národní podnik, přenesl prodej do blízkého většího krámu a obchod v čp. 150 byl definitivně uzavřen. Dům čp. 150 byl v době krise prodán 28. července 1937 Milušce Vognarové ze Semonic, která je neteří Milady Wenkové. připsáno tužkou: Jan Vognar a Marie, jeho choť, jsou pochováni ve Smiřicích v hrobce H 59. V pomníku je vytesáno místo, do něhož je vložen popel Jana Vognara ml. který zemřel v Novém Boru v roce 1953 a byl zpopelněn v Nymburce. |
|
| 75 Uzavírám poznámky kupce Jan Vognara. Pokusil jsem se podle nich vykreslit obraz drobného obchodu, jakých v našich městech byly sta a možná tisíce. Byly charakterizovány společnými znaky: Pracovitostí, solidností, poctivostí, oddanosti k zaměstnání, láskou k rodině, k městu, k vlasti. Na jejich paměť jsem psal tyto stránky, abych dalším generacím názorně ukázal, jak vypadal kupecký krám českého obchodníka a v jakém prostředí žil a pracoval koncem minulého století. Je to dnes historie 50 až 100 let stará. podpis Karel Wenke |
|
Hrob Jana a Marie Vognarových na smiřickém hřbitově 26.8.2023
26.8.2023