Hlášení ze Smiřic a ze Sevastopolu

Něco jste si u nás ve Smiřicích nechal, pane generále Richarde Reimanne !
  V novinách Pochodeň napsal Josef Rodr.

  Z jistých důvodů jste musel nastartovat už v prvním týdnu měsíce května roku 1945 své malé rychlé šídlo a odletět. Vy, jemuž Adolf Hitler udělil šlechtický predikát a erb s orlicí a mapou „dobytého“ Krymu, vy, člověk zásobený tisícem taktickostrategických nákresů, plánů a map, právě vy jste začal jednoho květnového dne nazdařbůh vyvolávat po ulicích městečka Smiřic „Wo sind die Amerikaner ?“ – a nakonec jste si svou vzdušnou cestu nalinýroval po směru prvního neurčitého gesta prvního smiřického dítěte. Jen když to bylo alespoň přibližně k západu slunce.
  Vaši poslušní vojáci nakupili dne 7. května 1945 před „váš“ smiřický zámek všechny telefonní a rádiové stanice, všechny filmové a obrazové dokumentace vašeho krymského tažení, všechnu papírovou slávu vašeho protiletadlového dělostřelectva, vaše rozkazy, trofeje i neuvěřitelné množství bot; rychle hromadu zapálili a ještě rozestavěli kolem dokola plné barely a prostříleli je, aby benzín stříkal na hořící haldu a urychlil spalovací proces. Ale vaši poslušní vojáci měli naspěch, a tak stejně všecko neshořelo.
  Na prostranství před zámkem zůstal váš erb, váš železný kříž i železné kříže vašich důstojníků, vrtule ukořistěná z francouzského dopravního letadla i seznam vašich osobních věcí, které jste si ovšem zapomněl vzít s sebou do svého malého rychlého šídla. A jsou mezi těmi věcmi ruské kožichy i české střevíce a příbory, prádlo, psací stroje, vzácná mýdla i voňavky – bylo by toho všeho na dva nákladní automobily.

  Zůstalo i album, které váš štáb sestavil na počest „nezdolných železných nervů“ vašich vojáků. A zůstaly i mnohé „eskarty“ – poukázky na denní příděl v měsíci květnu. Někteří majitelé železných nervů si stačili ještě 8.5.1945 vybrat ve Smiřicích oběd, ale jiní, patrně méně nezdolní, měli už 7.5.1945 všeho dosyta. Zůstaly i nástěnné trhací kalendáře. Na jednom je napsáno: MAI 8 Dienstag – ale na druhém MAI 7 Montag.

  I devět metrů celuoidového pásu s nevyvolaným záběry se vyhnulo květnovým plamenům. My jsme si nevyvolané záběry vyvolali, pane generále a můžeme vám dosvědčit, že Zeissovy čočky vašich fotoreportérů nezamžikaly a ruce se nezachvěly ani v okamžicích, když vaši bojovníci zapalovaly krovy vesnických domků a když vrhali do hořícího benzínu zajatého sovětského parašutistu.

  Vy, pane oberleutnante Karle Kiewegu, již nejste naživu. Ještě 10. května jste odmítal mír. S neodjištěnými granáty v kapsách a s pistolí v ruce jste vzdoroval. Sovětská kulka vám učinila konec. Ale ve vašem zápisníku, který jste nosil na hrudi, je jmenný seznam vašeho značně rozvětveného příbuzenstva. Budiž tedy řečeno pozůstalým: Karl nosil až do konce na prsou nejen vaše adresy a data vašeho narození, ale i vaše dopisy plné opatrných rad a obav, aby se nepřepracoval. Mnohé stránky nelze přečíst - jsou zalepeny krví. Neboť Karl nosil své dopisy na hrudi a krasnoarmejská kulka byla přená a spravedlivá. Ale neporušen zůstal čtyřlístek pečlivě zabalený do průhledného papíru, artileristická rukojeť i svatební fotografie. ( Marienne je na ní celá bílá, jako byla před dvaadvaceti lety a Karl je ovšem v uniformě a lesklou přilbu drží pod pasem … ) Víme tedy, tedy co tenkrát před smiřickou rezidencí pana generála Reimanna neshořelo – a co u nás tedy má on a jeho kamarila schováno.
  Ale nevíme, co všechno shořelo.
  Nevíme, jestli někdy tito „dobyvatelé“ Krymu vzali řádně na vědomí, že jejich sovětský protivník je něčím víc než „strůjcem vlastní sebevraždy“ ( jak se píše v jednom z nedohořelých smiřických věstníků ).

  Zítra tomu bude čtvrt století, co hlavní sovětský vojenský stan schválil projekt sevastopolského obranného prostoru. Šlo o Krym !
  Ze štol, ze sklepů, z podzemních dílen města Sevastopolu proudily na frontu nové minomety, granáty, miny, nově opravená děla, traktory, auta a tanky.
  Matka čtyř krasnoarmejců M.T. Timčenková prohlásila: „Půjdu s vámi, kdykoliv bude potřeba. Budu vám prát košile, vymývat rány, plést teplé ponožky a rukavice, v těžkých chvílích vás potěším dobrým slovem …“
  Vasilij Cibulenko, Ivan Krasnoselskij, Daniil Odincov a Jurij Paršin přehradili 7.11.1941 u osady cestu hitlerovským tankům, které obešly Belbecké údolí a pronikaly k Sevastopolu. V boji proti číselné převaze utržili Krasnoselskij a Cibulenko smrtelné zranění. Když došlo střelivo, vrhl se politický pracovník Filčenkov s granáty za pasem pod tank. Jeho příkladu následovali Paršin a Odincov. Tak zničili tito černomořští námořníci deset tanků a zastavili útok vetřelců. Nikoliv tedy sebevražedná či násilnická a loupežnická mánie, ale vůle vzepřít se loupežníkům a násilníkům vtiskla své rysy boji proti Hitlerovy.
  Snad už tenkrát začala ofenzíva, která v květnu 1945 přiměla smiřického zámeckého pána k zoufalému úprku.
  Ale snad to všechno začalo už 7. listopadu 1917.
  Nebo ještě dřív.