Situace v Evropě počátkem druhé poloviny devatenáctého století byla stále ještě odrazem usnesení vídeňského kongresu z let 1814 - 1815. Jedním z bodů usnesení bylo založení Německého spolku, který se skládal vedle svobodných měst z 38 německých států a říše rakouské. Nejpřednějším německým státem bylo království pruské. V září 1862 byl jmenován ministerským předsedou pruské vlády pomořanský velkostatkář Otto von Bismarck, jehož politickým cílem se stalo rozšíření a sjednocení německé říše agresivní válkou. Největším soupeřem Pruska při realizaci těchto snah bylo Rakousko, zastávající předsednické místo v Německém spolku. Záminka ke sporu o předsednické místo se našla v Holštýnsku, které v roce 1864 Prusko za pomocí Rakouska dobylo. Prusko si navíc získalo za spojence Itálii, takže Rakousko muselo v budoucím konfliktu rozdělit své síly na severní a jižní bojiště. Rakousko získalo naopak za spojence Sasko, jehož armádní sbor ustoupil do Čech a připojil se k severní rakouské armádě.

  Válka prusko-rakouská vypukla ve čtvrtek 17.června a dějištěm tohoto nejkrvavějšího dramatu devatenáctého století se staly zejména severovýchodní Čechy. Byly to opět naše kraje, které musely přinášet největší oběti a protože finále tohoto krvavého dramatu se odehrálo v těsné blízkosti našeho města Smiřic, nezůstalo ani ono ušetřeno lítice válečné.

  Nechme však mluviti ze zažloutlých listů starých kronik pamětníky a oživme si v představách děje v našem městě již dávno zapomenuté.

  Již delší dobu před vypuknutím války docházelo v našem kraji ve větší míře k ubytování rakouského vojska. Ve čtvrtek 26.dubna 1866 byly ve Smiřicích a blízkých vesnicích ubytovány 2 baterie 11. dělostřeleckého pluku. Jedna baterie se čtyřmi důstojníky a 80 muži byla umístěna přímo ve městě; děla s muničními vozy stála na panské louce. Oddíl měl dobrou kázeň a brzo stal se ve městě oblíbeným. V sobotu 12. května odešla tato baterie na Moravu a byla nahrazena jinou baterií téhož dělostřeleckého pluku. Ve čtvrtek 24. května dostavil se rovněž 1. prapor 18. pěšího pluku velkoknížete Konstantina; velitel praporu nadstrážmistr Cybulka se svým pobočníkem byl ubytován na zámku, 9 důstojníků s 240 muži bylo ubytováno v městských domech, zbytek pak v okolních vesnicích. Rovněž chování tohoto oddílu bylo vzorné. Od pátku 15.června započaly významnější průchody vojska naším městem a procházející oddíly byly buďto u nás přes poledne, nebo ubytovány přes noc.

  Vzhledem k tomu, že se politický horizont stále více kalil, poukázal majitel smiřického panství Jan Liebig 1000 zlatých do Vídně k účelu zřízení dobrovolnického sboru, věnoval rakouské armádě větší část svého zámku včetně parku v Hořenovsi ke zřízení lazaretu a v hotovosti vyplatil 2000 zlatých na jeho zařízení jako jsou lůžkoviny, lůžka,obvazy atp.

  V pondělí 18. června odpochodoval prapor 18. pěšího pluku do Jičína a současně u nás dislokovaná baterie postoupila k Liberci. Krátce na to obsadila uvolněnou louku kolona skladů, čítající téměř tisíc vozů, které přijely od Litomyšle. Zůstaly zde po dobu několika dnů. Během tohoto pobytu spadl jeden závozník z Litomyšle, který musel zapůjčit své spřežení, při nabírání vody z Labe po hlavě do prudkého proudu a beze stopy zmizel. Totéž se stalo jednomu rakouskému vojínu. Jiný kočí z Litomyšle byl tak silně kopnut koněm, že po několika minutách zemřel. Rovněž bylo na panskou louku, tehdy ještě neposečenou nahnáno několik set kusů dobytka. Přes 500 jiter nejhodnotnějších luk bylo takto zkaženo.

  Když došlo ve středu 27. června ke střetnutí u Náchoda, přešlo do Smiřic mnoho uprchlíků z obce Vysokova a okolí, s krávami, vozy a nejnutnějšími svršky. Správa panství jim poskytla k pobytu panskou louku zvanou Velká obora. Úředníci správy uspořádali sbírku, aby byl uprchlíkům umožněn nákup chleba a kávy. Pohled na tyto uprchlíky byl srdcervoucí, neboť mnozí byli polonazí, malé děti plakaly a křičely hlady a polozdivočelý dobytek pobíhal zmateně po okolních loukách. Ve čtvrtek 28. června přijel do smiřického zámku velitel armádního sboru brigadýr hrabě Windischgrätz se svojí suitou, polní poštou a válečným polním komisařstvím. Současně se na panských lukách utábořila 2. a 3. reservní jezdecká divize, sestávající z šesti kyrisnických a jednoho hulánského pluku, jakož i sanitního sboru. Tím začal ve Smiřicích velmi pohnutý život. Jezdci objížděli okolí, aby opatřili pro tábořící trojsko proviant a jiné Štafety přinášely opět poselství z míst, kde došlo k bojům. K utáboření do Smiřic dorazily ještě další detašované útvary 6. rakouského armádního sboru a průběžně projížděly skladové kolony nejrůznějších pluků, jakož i ženisté s pontony na vozech, takže musela být zajišťován stále větší počet spřežení. Mnohý majitel koňského potahu ponechal svoje spřežení v rukou vojáků a potichu zmizel. V této době bylo v okolí města shromážděno téměř 40.000 mužů vojska, pro jejichž stravování musel být dodáván především dobytek a nápoje. Panské dvory ve Smiřicích a Holohlavech sami musely dodat 15 kusů dobytka. Pivovar musel dodat potřebné pivo. Jebovy zvěsti, které došly z bojiště u České Skalice přiměly brigadýra hraběte Windischgrätze, aby opustil smiřický zámek a zaujal S jezdeckými pluky postavení poblíž královéhradecké pevnosti na výšinách u Sendražic, Kuklen, Chlumu a Lípy. V této době uprchlo také ze Smiřic a okolí mnoho lidí zejména mladých z obavy, aby nebyli Prusy odvedeni. Jeden mladý uprchlík měl doma 2 pfundy střelného prachu, který ukryl před svým odchodem na peci v domě svého souseda. Když pak hospodyně v peci zatopila, aby upekla chléb, střelný prach se vznítil a explodoval s takovou silou, že byly vyraženy dveře i okna a hospodyně, která seděla před pecí utrpěla popáleniny v obličeji i na rukách.

  V úterý 3. července ozvala se mezi 7. a 8. hodinou ranní silná dělostřelba. Celé město Smiřice bylo vzrušeno. Ve směru od Hoříněvsi, Hořic a okolních obcí prchalo Smiřicemi v divém zmatku obyvatelstvo, hlasitě bědujíce a pokračovalo v cestě směrem k Vysokému Mýtu. V této ranní době projížděly smiřickými ulicemi ještě hlídky rakouského jezdectva. Hřmění děl ještě zesílilo a bez přestání trvalo dále. Úředník správy zámku odebral se vyzbrojen dalekohledem na půdu zámecké budovy, aby přehlédl okolí. Ač byl ponurý a deštivý den, bylo možno dalekohledem rozeznat v okolí Hoříněvse na místě zvaném Tumplace několik děl v plné činnosti. Také na jiných místech stoupal dým a pohybovaly se útvary vojska. Zmatek a hluk v ulicích se stále zvětšoval a pozorovatel z půdy zámku sestoupil. V tom okamžiku cválala rakouská hulánská patrola městem ve směru k nádraží. Několik minut poté vyběhl z postranní ulice osedlaný rakouský kůň bez jezdce a zmateně pobíhal městem, čímž se zmatek a hluk v ulicích ještě zvýšil. Roznesla se zpráva, že jezdec byl těsně před Smiřicemi Prusy zastřelen.

  Asi čtvrthodinku po této události blížil se městem větší oddíl husarů. „Vždyť to jsou Sasové", znělo volání, „dobře že jsou zde". Oddíl husarů čítající asi 60 mužů projel klusem několikrát od zámeckého vchodu dvorem až k mostu zpět a někteří se ptali zda za kamenným mostem nezaujala postavení rakouská děla. Jeden starší muž se k jezdcům důvěřivě přiblížil a oslovil je: „Vy jste přece Sasové ?" – „Ano, my jsme Sasové". – „Ti zatracení Prusové to dneska od nás dostanou". „Ano, ti to dneska dostanou". Tu náhle přiskočil důstojník, který z povzdálí tuto povedenou rozmluvu poslouchal a vzkřikl: „Koukejte zmizet, nebo vás rozsekám na kusy !" Teprve teď vyvalil starší muž oči. Tak to nejsou naši spřátelení Sasové, to jsou Prusové, zašumělo davem přihlížejících. Po krátké době nás tato první nepřátelská návštěva opustila a pokračovala v cestě k Holohlavům. Na mysli všem tanula otázka, jak je to možné, že jádro rakouské armády stojí před Smiřicemi, a u nás ve městě, tedy v zádech armády a v místě kde jsou mosty přes Labe se objevili Prusové! Labské mosty to byly, které byly se strany Prusů předmětem největšího zájmu. Určitě měli záměr mosty zničit, ale později od tohoto úmyslu opustili.

  Nyní prchali ze Smiřic již všichni bez rozdílu, mladí i staří. Ponejvíce zůstali v nedaleké Čibuzi, kde vyčkávali dalšího vývoje situace. Při jasném počasí by bylo možno odtud přehlédnout větší část bojiště, avšak počasí bylo mlhavé a deštivé a tak bylo možno spatřiti pouze mračna kouře a plameny hořících obcí.

  Mohlo být tak mezi 11. a 12. hodinou polední, kdy se zdálo, jako by hřmění děl posunulo blíže směrem k Hořicům. Pak by se situace pro nás vyvíjela příznivě. Po jedné hodině se však střelba děl opět přiblížila a na blíže položených návrších se objevila děla střílející směrem k Hradci Králové a tedy na rakouskou armádu. O tom, že se jednalo o pruská děla, nebylo pochyb, jak se však tak pojednou vynořila v zádech rakouského postavení zůstávalo záhadou. Již se i zřetelně ozývala střelba z pušek a proto většina smiřických uprchlíků pokračovala v cestě k Vysokému Mýtu. Mezi prchajícími se objevilo několik rakouských vojáků bez zbraní, mnozí z nich zranění, kteří rovněž hledali spásu v útěku. O stavu věcí na bojišti však nebylo možno se od nich dozvědět nic. Když se setměním pozvolna střelba v blízkosti hradecké pevnosti doznívala, nastoupila část našich uprchlíku cestu nazpět do Smiřic, z obce Černílova. Smiřice vzbuzovaly ponurý a opuštěný dojem, neboť se dosud vrátila jen malá část obyvatel. Do města však přibyli zranění rakouští vojáci, kteří vyprávěli o nešťastném výsledku bitvy. Místní lékař Dr. Pschorn ošetřil do večera ve dvou školních místnostech a soukromých domech 40 raněných a s vyjímáním kulí a obvazováním ran byl zaměstnán až do noci.

  Den 4. července - středa - se zdál být klidným a kdyby z vikýře školní budovy, přeměněné v lazaret nevál prapor, připomínající, že v blízkém okolí slavila smrt tak bohatou žeň a v živé vzpomínce nebyly zážitky včerejšího dne, budily by Smiřice dojem města plného míru a pohody. Takový zde vládl dopoledně klid. Odpoledně však bylo již rušnější. Asi 15 minut od Smiřic vzdálený panský dvůr Zderaz měl značné zásoby obilí. Chudí ze širého okolí se shromáždili před sýpkou a dožadovali se jeho vydání. Před obydlím správce seděli na koních dva pruští husaři. Správce již včerejšího dne uprchl a jeho byt násilím otevřen a zčásti vykraden, k čemuž došlo pravděpodobně v předešlé noci. Oba husaři tvrdili, že když v poledně přibyli do dvora, našli byt již otevřený. Zřejmě v5ak neměli zcela vyjasněn pojem vlastnictví, neboť jednomu vyčníval z pod pláště dámský vějíř a druhý získal obdobně dámskou stuhu. Oboje prý našli před domovními dveřmi. Asi po hodině oba synové boha války Marse opustili Zderaz a pak již nic nezabránilo roznesení zásob obilí.

  Ze středy na čtvrtek 4. a 5. července proběhla noc ve městě téměř bez spánku, avšak nic pozoruhodného se neudálo. Teprve s ranním rozbřeskem vpochodoval do Smiřic pluk pruské gardové pěchoty a oddíl jezdectva. Z části se vojsko utábořilo v ulicích města, z části v zámeckém dvoře a přilehlých hospodářských budovách. Důstojník, velící této druhé skupině vyhledal úředníka zámecké správy a ve svých požadavcích byl stručný a věcný: „Mé mužstvo je hladové, chceme potraviny, dodejte je dříve, než použijeme násilí“. Na otázku, jaké potraviny požaduje zněla odpověď „Vše, co je zde k sehnání." V zápětí bylo možno spatřit vojáky, jak pobíhají s nejrůznějšími potravinami jako s chlebem, máslem, slaninou, vajíčky, lahvemi vína, krajáči mléka, přičemž bez ustání vojáci křičeli, nadávali a hádali se. Do tohoto křiku se mísilo bučení 15 kusů dobytka, který byl vyhnán z chlévů,

  Nejinak to vyhlíželo ve městě. Všechny obchody, pekařství, mlýny a hostince byly vyplundrovány. Kradeny byly nejen potraviny, ale i jiné věci a ušetřeny nezůstávaly ani peněžní hotovosti, při jejichž získání bylo mnohdy použito násilí. Všechny přechody přes Labe s výjimkou jediného kamenného mostu byly snešeny. Mezitím se vojáci v zámku zařídili zcela po domácku. Nebezpečné východy ze zámku byly zabarikádovány a opatřeny strážemi, aby byl objekt zajištěn proti případnému napadení z pevnosti Josefov nebo Hradec Králové. Na nádvoří byly zatopeny ohně, na kterých se počalo vařiti. Do pivovarského sklepa byly poslány povozy, aby přivezly pivo. Vzhledem k tomu, že na dovoz piva nebyly vhodné nádoby, bylo použito vymytých škopků a džberů. Z vinopalny pana Malburga byly doneseny nejrůznější lihoviny. Důstojníci hodovali v zámku. Tak uběhlo dopoledne.

  Odpoledne se stali vojáci již přátelštější a řečnější; tak vyprávěl jeden seržant, jak nerad táhl do války, neboť se teprve před třemi měsíci oženil a se slzami v očích ukazoval všem svůj snubní prstýnek. Rovněž páni důstojníci se stali dobromyslnějšími, každý však po svém způsobu. Tak se jeden poptával, zda je možno ve Smiřicích dostat cigára. Když dostal zápornou odpověď, dodal „V Josefově však budou určitě mít. Zítra si musíme odtamtud nějaké donést". Další opět vyprávěl, že Hradec Králové je již v pruských rukách. Když bylo o jeho tvrzení pochybováno, ozvala se v témže okamžiku z pevnosti silná kanonáda, která potvrdila nepravdivost jeho tvrzení. Ze zámku vyšel vojenský lékař, který nesl v ruce svíčku. „Právě jsem si opatřil pro dnešní noc svíčku" pravil. Na ujištění zámeckého úředníka, že svíčku může kdykoliv dostat, odvětil: „Co může být vzato, nemusí být darováno".

  U jednoho vchodu do zámku přecházel strážný sem a tam, který měl vítězstvím opité nejen srdce, ale i žaludek. Jeho cesta byla poznamenána obsahem jeho žaludku. Důstojník zjistil u postiženého tento stav hraničící se silnou melancholií a dal příkaz kolem spěchajícímu praporčíkovi, aby byl strážný vystřídán. Rozkaz byl splněn a na stráži se objevila nová postava. Důstojník chvíli strážného pozoroval a pojednou volá zpět praporčíka: „Praporčíku, ten voják nemá vůbec opasek a řemen". Praporčík rozlobeně zařval „Kde máte opasek ?" „Tam na okně" odpověděl zlomeným hlasem pravdu strážný. Do toho zazněl ocelový hlas nadporučíka: „Odveďte také tohle prase pryč, také on je úplné zpitý". Konečně byl přiveden třetí strážný a protože všech dobrých věcí je do třetice, nemusel být dle zákonitosti přiveden čtvrtý. Mezitím nastalo šero, nastaly přípravy na noc a město Smiřice našlo útěchu ve spánku a snech.

  V neděli 8.července opustilo pruské vojsko Smiřice. Před odchodem navštívil pruský důstojník raněné, spočítal je a prohlásil je za vojenské zajatce. Jakmile Prusové odtáhli, vstal jeden rakouský nadporučík, který měl prostřelenou paži, z lůžka oblékl se a prohlásil „Já odcházím". Jako elektrizováni povstávali všichni ranění a svorně prohlašovali: „Nikdo z nás tu nezůstane !" Pěší cestu však chudáci podniknout nemohli. Koně byli z celého města zrekvírováni jako přípřež a tak byly opatřeny krávy, zapraženy do vozu a všichni ranění byli odvezeni do Jesefova a Hradce Králové, Brzy po odchodu pruských gardových jednotek přijel oddíl zelených husarů a kyrysníků, kterým velel jakýsi hrabě Strachwitz. Tento tvrdě vyžadoval pro svého velitele veškeré víno, všechny cigára a veškeré zásoby ovsa. Sdělení, že pruská garda právě všechno odvezla nepomohlo. Pan hrabě prohledal všechny místnosti a prostory a prohlásil - když nic nenašel, že byl mystifikován. Bylo mu prý sděleno, že v zámku je skladováno ještě dostatek vína. Pan hrabě prohledal také, ještě chlévy, kde zůstaly čtyři krávy a dvě telata. Také tyto chtěl zabaviti, ale na prosby manželky jednoho úředníka, která poukazovala, že ve městě je mnoho malých dětí, které jsou odkázány na mléko, nechal se pan hrabě obměkčiti a Smiřicím dvě krávy ponechal. Smiřice vůbec musely být Prusům zvlášť milé, neboť se sem vždy znovu vraceli, i když byli několikrát zahnáni rakouskými hlídkami z pevností. Bylo to zřejmě dobré smiřické pivo, které vzbuzovalo u Prusů nepřekonatelnou přitažlivost, neboť ho odsud odváželi plné vozy.

  Jedna událost však mohla mít pro naše město velmi nepříjemné následky. Po nešťastné bitvě 3.července zanechali Prusové k pozorování obou nedobitých pevností Josefova a Hradce Králové hornoslezské pěší pluky č. 22 a 23 a oddíl husarů. Toto vojsko bylo rozmístěno ve vesnicích Světí, Neděliště, Litiče a Chotěborky. Velitel se ubytoval v Litiči. Aby se přesvědčil o stavu raněných ve Smiřících vyslal z Litiče do Smiřic poručíka v doprovodu jednoho vojáka. Všichni ranění mezitím opustili Smiřice a tak pan poručík nic nepořídil. Při návratu potkal u smiřické pošty zdejšího kováře Exnera, kterému Prusové ukradli z kovárny veškeré nářadí. V kováři uzrálo rozhodnutí, dát volný průchod své nenávisti k Prusům a postavil se na mostě. Poručíka nechal přejít, vojáka pak hoditi do Labe. Prušák si pádem do vody neublížil, vystřelil však z jehlovky až se kule zaryla do zdi blízkého hostince. Výkřikem a výstřelem byla upoutána pozornost poručíka, který se obrátil, než se však vzpamatoval, i jeho povalil kovář Exner na zem a odebral mu šavli a rychlé s ní zmizel. Tento čin vyvolal mezi obyvateli Smiřic obavy z represálií. Okamžitě se sešla městská rada k jednání, jak ušetřiti město dalších nepříjemností. Bylo rozhodnuto vyslati deputaci na velitelství do Litiče, která veliteli vysvětlí podstatu okolností. Většina obyvatel měla pochybnosti o dobrém výsledku jednání deputace a proto z obavy, že město bude rozstříleno prchala opět pryč z města. Náhodou však jel městem pruský vojenský vůz s mrtvolou pruského plukovníka, který zemřel v lazaretu v Cerekvici. Vůz byl doprovázen více muži jedoucími v kočáru. Na evangelickém hřbitově v Černíkově ( Černilově ? ) měl být pohřeb. Jeden z doprovázejících pánů byl královský pruský vládní rada hrabě von Schulenburg, Jemu byl celý případ s kovářem Exnerem popsán a současně byl požádán o zprostředkování s velitelem v Litiči. Současně se však ve Smiřicích objevila silná patrola, které měla příkaz provinilce bezodkladně dopravit do Litiče. Hrabě Schulenburg pravil veliteli patroly, aby se vrátil k svému veliteli do Litiče s předal mu podávanou visitku. Velitel patroly poznal dvorního radu a když bylo jeho mužstvo ve Smiřicích pohoštěno, vrátil se nazpět. Dále poradil dvorní rada, aby celá událost byla podrobně popsána v protokolu a sám k němu připojil pár řádek. Sepsaný protokol s doporučením zanesli občané Smiřic Hermann a Kotland do Velichovek veliteli tamní pruské jednotky. V úterý 10. července dorazila do Smiřic patrola husarů z tábora Litiče, aby dopravila do Litiče městského radu Čeňka a oba svědky Černýho a Malburga ml., kteří protokol podepsali. Velitel v Litiči příchozí vyslechl, trval však na tom, aby do Litiče byl dopraven kovář Exner. Když mu bylo sděleno, že Exner se asi nachází v pevnosti Josefov, napsal dopis veliteli pevnosti, aby byl Exner vydán. Dopis měl předat p. Malburg, velitel pevnosti však dopis ani neotevřel a odkázal Malburga na starostu města. Tento se domníval, že Exner se v pevnosti nenachází. Druhý den cestoval Malburg opět do Litiče, aby pruského velitele informoval o výsledku své cesty do pevnosti. Prušák trval nyní na tom, že jeden ze smirických občanů zůstane tak dlouho v Litiči jako rukojmí, dokud se Exner nenajde. A tak zůstal p. Malburg v Litiči. Vzhledem k tonu, že Exner zmizel beze stopy, odebrala se 12. července další deputace ze Smiřic do Litiče a žádala o propuštění Malburga. Po delším jednání podařilo se pruského velitele přinutit k propuštění Malburga, avšak všichni přítomní opět museli podepsat revers, ve kterém děkují za milost, která byla městu Smiřicím udělena tím, že pruská vojska před Josefovem upustila od odvetné akce proti městu za atentát, který ve Smiřicích spáchal Exner. Dále se v reversu zavazují Exnera dopadnout a předat a spoluobčanům ve Smiřicích sdělit, že jakákoliv nepřístojnost namířená proti Prusům bude mít v zápětí za následek nejtvrdší represálie proti městu.

  V závěru musí být ještě uvedeno, že když ranění umístění v lazaretu ve okolní budově byli převezeni do pevnosti Josefov bylo do Smiřic dopraveno deset raněných Sasů z obce Librantice, kterým se zde nedostávala žádná lékařská péče. Ve Smiřicích byli tito s největší péčí a bezplatně v lazaretu ošetřováni pod lékařským dozorem. Po jejich vyléčení bylo sem dopraveno dalších deset ponejvíce těžce raněných rakouských vojáků, kterým se dostalo stejné péče. Do uzavření míru v Praze ve čtvrtek 13.srpna 1866 byli všichni až na jednoho vyléčeni.

   Dokument ze smiřického archivu nebyl podepsán.

  Použitá literatura:
Chronik der Preussischen Invasion des nördlichen Böhmens
im Jahre 1866 von A. Jahnel
Reichenberg 1867
článek Die Invasion der Stadt und Domäne Smiřitz str. 408-413