IX. pokračování

  Prohlížejí nás od hlavy až k patě. Jeden po druhém musíme přistupovati před úředníka, který pátravě si každého prohlíží. Musí, neboť píše t. zv. „Begleitsschein“, ve kterém nejen vypodobní vězně jak vypadá po stránce tělesné (je to trochu podrobnější popis než ten, jemuž jsme se smávali, že podle něho nikdo není poznán) ale hlavní pozornost je věnována tomu, v čem je vězeň oblečen. Jedeme totiž ve svých civilních šatech – jsme stále ještě vyšetřovaní – a na tuto úlevu máme právo. Zapisuje se barva a tvar klobouku nebo čepice, šatů, bot; uvádí se ve spisu jaké barvy a druhu je vázanka, límec, košile, má-li vězeň u košile knoflíky a jaké, má-li boty šněrovací nebo perka, či polobotky nebo boty vysoké, jaké barvy kůže na botách atd. atd.
  Konečně jsou všechny popisy skončeny a jsme zase odváděni do cel. Sem mně kamarád Ota posílá ještě žínku, kterou jsem na čtyřistapětce ve shonu zapomněl. Dopoledne 7. července 1941 jsme připraveni k odjezdu. Než odjíždíme, otevírají se dveře cely a přichází se s námi rozloučiti náš „Bademeister“. Dívá se, není-li na blízku jiný dozorce, přináší nám ještě z kuchyně chleba a podává ruku.
  „Válka brzy skončí, nemějte obav; vydržte to jen se zdravím, však vy se navrátíte do své vlasti (Heimat, poz. pis.). A až bude po válce, přijďte se podívati na Mnichov a navštivte mne. To bude už za mírových poměrů. Já mám teď také starost o syna. Je mu 18 let a původně nebyl pro slabost uznán schopným služby. Teď ho ale volají znovu.“
  „S Bohem a po válce na viděnou,“ dojati odpovídáme tomuto dozorci, v němž jsme poznali člověka v jádru dobrého, který nenáviděl Hitlerův nacismus a hrozil se toho co viděl v Mnichově při popravách. Nikdy neublížil a nikoho neudal a skoro nám je teď líto, že jsme se zabývali myšlenkou útěku, k němuž nám mělo dopomoci nářadí z jeho dílny a který by byl býval těžce vyšetřován, kdyby k němu došlo.
  Mnichov byl později strašně bombardován. Zažili jsme sice již před tím nálety anglických letadel, hlavně v noci, ale to byly svrhovány hlavně zápalné pumy. Hořel i les kolem Stadelheimu. Ale co to bylo proti náletům v letech 1944 – 1945, kdy byl vnitřní Mnichov téměř úplně rozbořen? Zůstal při nich „Bademaister“ na živu, nebo podlehl strašnému válci, který se potom valí Německem?

V NOVÉM TRANSPORTU

  Jsme vyváděni před Stadelheim. Před budovou stojí tři zelené „Antony“, do nichž jsme v pravém slova smyslu namačkáni. Jsou to vozy bavorské značky, kde vnitřek je rozdělen na malé přihrádky, v nichž může vězeň jen státi a nemůže se vůbec otočiti. Tak těsné jsou tyto přihrádky ve voze, které nemají asi prkénko k posezení se, jako tomu bylo v „Antonech“, jež nás dovážely na Pankrác.
  Na štěstí jízda dlouho netrvá, jinak by člověk v „Antonu“ zašel, takové je strašné horko uvnitř. Zastavujeme před velikou budovou mnichovské policejní věznice, která je určena pro hnanecké výpravy trestanců. Je to ohromná červená budova, na jedné z hlavních mnichovských tříd.
  Poněvadž je sobota, v kanceláři se neúřaduje a přijímá nás proto bachař, který je oblečen do civilu. Má brýle a jeho zrak přes ně hledí na nás. Jsme Češi a tak jak jsme jeli z Prahy, tak jsme se sešli zde v policejní věznici mnichovské. Jen s tím rozdílem, že nám schází Jenda M., kterého nechali ve Stadelheimu a který prý to má tak dobré, že půjde brzy domů. Tak alespoň vyprávějí jeho kamarádi, kteří s ním byli na oddělení.
  Bachař nás vede do III. patra a zastavuje s námi před celou čís. 7. Myslím si v duchu: „Že by šťastné číslo?“
  Otevírá dveře a z cely na nás vyráží strašný puch a pravá oblaka kouře. Ano, zde v cele se kouří a patrně to považuje bachař za samozřejmé. Vcházíme dovnitř, a opravdu jen s největším odporem, protože vzduch uvnitř není k dýchání.
  Cela je velká, společná, ve velikosti asi 8 x 12 m. Není tam vůbec lůžek, jen na stěně jsou klopeny dřevěné kavalce bez ložních pokrývek, slamníků a podhlavníků. Tedy vyloženě tvrdá lože. V cele je s námi celkem 68 lidí. Jsou tu Češi, Němci, Maďaři, Slováci, Francouzi, Holanďané, Italové a jak brzy zjišťuji, dokonce i jeden Španěl. Tedy pravá společnost národů.
  Na jedné straně cely je jakési podium. Na něm sedí Němci, z nichž jeden ihned upoutává moji pozornost. Sedí tam úplně apaticky, s očima přivřenýma, v obličeji celý opuchlý a s očima tak skleněnýma, že jsem takových nikdy v životě neviděl. Pokládá těžce hlavu na svoje dva kufry, které vleče s sebou.
  Vedle něho sedí jiný Němec, zcela odlišného typu. Je oblečen jako rudý ďábel v červené, hodně již otřepané tepláky. Je strašně hubený, ale jeho oči dovedou skoro uhranouti. Dávám se s ním brzy do hovoru, protože nikdo se tak rychle nespřátelí jako vězni na transportu, jež poutá jeden úděl.
  Pokud můžeme, tedy chodíme po cele a při tom se musíme úzkostlivě vyhýbati spoluvězňům, kteří většinou leží na zemi. V cele panuje strašný puch a zjišťujeme brzy, co je toho příčinou. Je zde totiž sice splachovací záchod, který však byl zacpán již tehdy, když přišli první vězňové určení do cely pro náš transport. Nikdo se ovšem nepostaral o to, aby závada byla odstraněna. Kloset byl oddělen od místnosti pouze dřevěnou stěnou a všechny výkaly vytékaly z přeplněné mísy na zem a šířily přímo otravný puch.
  „Odkud jedeš a co máš?“ začíná moje rozprávka s rudým spoluvězněm, se kterým chodím po cele. „A co je, prosím tě, támhle tomu kamarádovi na tom podiu?“
  „Jedu do Essenu. Jsem přesvědčením – třeba neorganisovaným – komunistou. Byl jsem pouze členem Rudé Pomoci. Když se Hitler v lednu 1933 uchopil moci, byl jsem spolu s jinými komunisty zatčen a dopraven do koncentračního tábora v Dachau. Podívej se na moje ruce,“ dodává, když se ho ptám na poměry v tomto táboře, o němž jsme tolik slyšeli, protože o jiných táborech se tehdy ještě ani nevědělo, tím méně aby se něco vědělo o poměrech v nich.
  „Z a  c e l o u   t u   d o b u   p r o t i  m n ě   n e b y l a   p o d á n a  ž a l o b a,   a n i   j s e m   n e b y l   n i j a k   v y š e t ř o v á n.  A   t o   u ž   j d e   d e v á t ý  r o k,  c o  j s e m  z a v ř e n.   D o m a  m á m   ž e n u   a  d v ě   d ě t i,   k t e r é  n e m a j í   b ý t   z  č e h o   ž i v y.   J á   p r a c u j i  v   l o m e c h ,  l á m u   k á m e n.  P r o t o  m á m   t a k   z r a s o v a n é   r u c e.   A   t e ď   j e   t á b o r   v  D a c h a u   z r u š e n  a   d ě l á   s e   z   n ě h o  p r a c o v n í   t á b o r   m í s t o   k o n c e n t r a č n í h o   t á b o r a.“
  „A tento kamarád jede také pryč?“ táži se a ukazuji na onoho Němce, který sedí na podiu jako mrtvola.
  „Ten jede domů umřít. Byl tam také osm let, ten rozšiřoval „Rote Fahne“, byl pouličním prodavačem novin. Má takovou vodnatelnost, že nemůže už vůbec pracovati a proto mu dali svobodu a posílají ho na domovskou obec umřít. Ten nebude živ ani 14 dnů, voda mu stoupá k srdci.“
  „Mám tady ještě kostky cukru, měl jsem nedávno návštěvu. Mohl by něco snísti?“ dotazuji se.
  „Jen mu dej a uvidíš, co ti řekne!“
  Jdeme k němu a vytahuji asi pět kostek a podávám je tomuto ubožáku, který nechápe, vida na dlani několik kostek cukru. Pak jaksi zbožně, s náboženskou přímo úctou, bere je do svých rukou, jednu dává do úst a říká: „Děkuji, velmi děkuji, už jsem neviděl cukr p ě t   l e t “. A jakýsi pocit blaženství přechází přes jeho tvář.
  P ě t   l e t ! Jak strašná a dlouhá doba. Otřásám se hrůzou, když po prvé v životě se poněkud blíže přibližuji k tomu, co jsme dosud jenom slíchali a co jsme považovali za přehnané a i vybájené. Teď vidím člověka, který po řadu let je vytržen z lidské společnosti, úplně nevinný, jen proto, že má jiný světový názor než ten, který Hitler chce nésti do světa jako  u č e n í   N o v é   E v r o p y. Sem by měli přijíti všichni ti, kteří u nás doma mu pomáhají slovem a činem, aby viděli na vlastní oči tuto lidskou trosku. Když povytáhne kalhoty, vidíš strašně opuchlé nohy, lesknoucí se jako sklo, jejichž kůže skoro praská, neboť otoky jsou hrozné.
  „Ty jsi Čech. Vy budete míti zase svůj stát. Až budete samostatní, nesmíte zapomenouti jedné věci,“ pokračuje ve svém vyprávění můj kamarád z Dachau a při tom mu oči přímo žhnou nenávistí. „V Dachau dělali stráž esesmani a nedovedeš si představiti, co s námi dělali. Já jsem Němec, oni byli také Němci, ale snad právě proto nás tak strašně nenáviděli a dělali nám to nejhorší“.
  „Tak třeba ráno. Ze začátku jsem dělal v t. zv. Moorkommandu. To jsme byli vyveženi daleko za Dachau a tam, na vřesovištích a loukách , jsme dobývali rašelinu. Ráno o půl čtvrté se vstávalo, ve čtyři hodiny byl apel a nato povel „Grosses Austretten!“ (na velkou stranu). Utíkali jsme na latrinu, poněvadž bylo málo času. Ale člověk není stroj. Stačilo snísti třeba jiný chléb a už byla stolice nepravidelná. A tak někdy vzdor námaze, ses nevyprázdnil. Ale káva účinkovala a brzy na to v nákladním autu si pocítil nutkání. Prosil jsem mnohokráte esesmana, který jel s námi o svolení jíti na velkou stranu, ale ten se mi vysmál do očí. „V…r se do kalhot,“ to byla jeho odpověď a opravdu mnoho kamarádů to musilo udělati.
  „Poslouchej, nepřeháníš, je to vůbec možné, co zde říkáš?“ dotazuji se ho, poněvadž tomu nemohu uvěřiti.
  „Dělaly se ještě jiné věci. Mnoho lidí pracovalo tak po celý den. Měli jsme určené pensum, kolik rašeliny se musí denně dobýti. Kdo neuměl pracovati s lopatou a krumpáčem, ten byl ztracen. Na mnohého přišlo nucení v práci. Poněvadž jsme ale dělali v lese, kde byl snadný útěk, nesměl nikdo opustiti pracovní místo a překročiti t. zv. Gefahrzonne. Co zbývá člověku, který musil jíti na stranu? Nechtěl-li dělati do kalhot, tedy použil pro velkou stranu své jídelní misky, kterou před podáváním oběda vytřel a z ní jedl. Byli lidé, že chtěli se uchýliti do ústraní, někde v blízké houštině, ale byli bez výstrahy ihned esesmanem zastřeleni. Tak jako se střílejí zajíci.“
  „Já jsem také už poznal, co esesmani dovedou,“ a vyprávím mu naše zážitky z cesty do Mnichova.
  „Vidíš, a to jsi ještě nepoznal, co dovedou dělati v takovém „lágru!“ Vidím-li na čepici odznak umrlčí hlavy, kterou nosí esesmani, tedy chtěl bych bez milosti vraždit, a bez slitování. A   p a m a t u j t e   s i,  v y  Č e c h o s l o v á c i,   a ž  b u d e t e   m í t i   s v ů j   s t á t,  t e d y  n e z a p o m e ň t e  jednoho:
  „D i e   S S m ä n n e r   m ü s s e n   a u s g e r o t t e t   w e r d e n …“
  („Esesmani musí býti vyhlazeni,“ pozn. pis.)
  Tato přímo prorocká slova by si měl zapsati každý Čech a podle nich se říditi, neboť nebylo horšího nepřítele našeho národa nad esesmany, těchto, specielně k tomu účelu vycvičených, elitních jednotek Hitlerova režimu. Boje za svobodu ve dnech 5. – 9. května ve Velké Praze konečně jasně ukázaly, že nelze míti slitování s těmito výlupky veškeré lidské špatnosti.

   * * *

  Dostáváme kousek chleba a polévky. A můžeme jíti spat, protože dnes již z Mnichova nepojedeme. Je neděle a proto se v tomto „hlavním městě hnutí“ neúřaduje. Spouštíme proto pryčny se stěn a snažíme se ulehnouti, jak je to jen vůbec možno. Polovina z nás leží na zemi. Každý se přikrývá tím, co je po ruce, někdo kabátem, jiný zase převlečníkem nebo zimníkem. Poznáváš zcela přesně podle přikrytí, v kterém ročním čase ten či onen byl zatčen.
  Na spánek není ani pomyšlení. Uleháme spíše, abychom odpočinuli nohám. Jinak se hovoří, kouří a škrábe po těle. Co? Škrábe po těle? Ale ano! V této cele, kudy procházejí všichni pronárodové Evropy, je spousta štěnic a vší. Jsme za chvíli jako v ohni. Tělo pálí, saháš si na krk, něco rozmáčkneš a pudově dáváš si ruku k nosu. Štěnicový zápach. A tak nezbývá nic jiného než bdíti a povídati, aby se dočkalo lépe rána. A látky je k hovoru tolik! Co mohou jen vyprávěti ti, kdož jsou daleko zkušenější ti, kdož jsou daleko zkušenější proti nám a kteří jedou z Dachau. My jsme proti nim praví nováčkové…
  Dočkáváme se konečně rána; dostáváme z kuchyně do balíčku 400 gr chleba na celý den, kousek salámu a margarinu. A v sedm hodin ráno nastupujeme cestu z Mnichova. V poledne odjíždíme do Řezna. Poněvadž není ihned další spojení, odvádějí nás asi na hodinu do okresní věznice, která je blízko nádraží. Dávají nás do jedné chodby a chodbaři roznášejí právě jídlo. E i n t o p f.
  Některé cely opomíjejí,. Neboť na nich visí cedulka s předepsanými dny, kdy je t. zv. „Guter Tag“. Jsou to vězni, kteří mají disciplinární trest a teprve každý třetí den mají svůj „dobrý den“, kdy dostanou ráno polévku nebo černou kávu, v poledne oběd a večer příslušnou večeři. Jinak dostávají pouze 400 gr chleba a vodu. Možná, že ho bachař přistihl při kouření nebo mluvení, možná též, že našel u něho jehlu nebo tužku a za to je nejméně 8 dnů zostřeného trestu. Buď půst, nebo tvrdé lože, či tmavá komora.
  Kolem půl druhé jsme zase odváděni na nádraží. Ale před tím jsme vždy dva a dva muži poutáni řetízky. Jsou patentní, americké v podobě podkovy, jaké lze viděti v amerických detektivních filmech. Sebemenší pohyb rukou stačí, aby se pouta samočinně utahovala kolem zápěstí. Mám za kamaráda – na řetízku – Pepu Z.
  Vedou nás na nádraží. V nádraží je plno vlaků a okna jsou obsazena cestujícími, kteří zvědavě se na nás dívají. Mají se také nač dívat: 34 dvojic, k sobě připoutaných, se všech stran obstoupených Schupo, nakládají do vězeňského vozu. Mnoho kamarádů se stydí za řetízky. Dávají přes ně svrchníky nebo zimníky, aby nebylo viděti spoutané ruce. Jiní zase, zcela lhostejně, si prohlížejí lidi ve vagonech, kteří na nás troubí jako na divokou zvěř.
  „Co se budete stydět za řetízky, vždyť snad ti lidé vidí, že nejsme žádní vrazi!“ volá se z naší řady, „jestli se může někdo styděti, pak je to zdejší režim, který nás nechá vésti v železech.“
  Nástup do vagonu je těžký. Spoutáni k sobě, nemůžeme dobře nastupovati a naše dvojice – Z. a já – zvlášť je na tom špatně. Pepa je nejméně o jednu a půl hlavy vyšší a těžko za mnou leže. Řetízky se utahují tak, že musí přijíti dozorce a zámek otevříti, neboť ruka mi již úplně zmodrala. Ve vlaku jsou pak pouta sňata, všem bez rozdílu. A vlak se zvolna rozjíždí směrem na Hof.
  Díváme se ven do přírody. Bachař, který s námi jede, provází nás německá policie t. zv. Schupo, je docela snesitelný člověk. Nechá nás kouřiti, ba dokonce nám půjčil německé noviny, které ihned hochům překládám. Jsme po zprávách jako chrti. Není se co diviti. Na cestě potkáváme stále a stále transporty všech možných druhů zbraní. Jedou lehká i těžká děla, vidíme na vagonech děla protiletadlová a i protipancéřová, míjíme celé vlaky pěchoty, tady jede zase vlak s tanky, kuchyněmi, trénem. Vlak za vlakem se valí nádražím, když projíždíme Hof, Plavno, Saskou Kamenici. A všechno směřuje na východ, tedy přece jen proti Rusům? Měl Ota Wünsch přece jen pravdu?
  Na transportu trávíme plných 6 dnů. Jedeme od jedné věznice ke druhé; všude přenocujeme a čekáme do druhého dne tána, kdy zase k nějakému vlaku je připojen další vězeňský vůz, který v určitý deb v týdnu projíždí stanicí. Všude je to stejné; ať to jsou staré konírny v Hofu, kam nás dávají spáti mezi miliardy hmyzu, nebo kriminál v Plavně, kde zase nás chodbaři okrádají při jídle, všude jsme jen lidé „z transportu“ – „Transportleute“, jež je možno všude okrást a poškodit, i o to málo, co je vězni v Německu vůbec dovoleno. Pouze v Saské Kamenici nás příjemně překvapili: čistá věznice, se spoustou denního světla, které do haly padalo stropním světlíkem, cely vzorně čisté, jídlo chutné a dostatečné množství, jež se rozdělovalo za dozoru vrchního dozorce, aby nebylo chodbaři ukradeno a „zašmejděno“ za tabák. Zůstalo-li co v kotli, tedy byl „Nachschub“ a poněvadž v den našeho příjezdu byl hrách, tedy sváteční jídlo v trestnici, měli jsme v Kamenici opravdu svátek a přáli jsme si, aby těch dnů v Saské Kamenici bylo více. Podle doslechu byl v této věznici ředitelem Němec velmi spravedlivý, který přísně trestal všechny zlodějiny, kterých je právě v trestnicích, neuvěřitelné množství.
  Ve čtvrtek 12. června přijíždíme do Drážďan. Zase v pravé poledne. Obrázek zcela stejný. Cestující vystoupili, peron je vyprázdněn a pak teprve smíme vystoupiti my, tentokráte nespoutaní, poněvadž jsme v Sasku, kde jsou zase jiné předpisy pro přepravu vězňů.
  Jsme obstoupeni silnou stráží Schupo, která nás vede do věznice v nádražní budově. Je to primitivní jedna místnost, ke které jsou přidělány dvě cely. Kontrolují se naše jména a počet; několikráte nás počítají, poněvadž vždy něco nesouhlasí. Za mnou stojí jeden Schupo, velmi hezký člověk, nejvýš 40 roků starý. Navazuje hovor.
  „Co jste, političtí, Poláci?“
  „Ano političtí, ale Češi. Jedeme z Mnichova.“
  „Už by mohli dáti jednou pokoj, teď jde transport za transportem“!
  Díváme se na něj užasle. Už tedy ochablost z války zasahuje i tyto vrstvy? Samozřejmě letí tato zpráva po všech vězních, protože i tato maličkost je velmi důležitá pro jejich duševní stav.

DRÁŽĎANSKÁ „MATYLDA“

  Brzy nasedáme do policejních kamionů a projíždíme Drážďanami. Typické zahradní město, ulice velmi čisté. Kdyby nebylo front u prodejen kuřiva, nepoznal bys, že už je druhý rok války. Zastavujeme u velké trestnice. Jmenuje se podle ulice Matheldenstrasse. Vězňové ji jinak neřeknou než „Matylda“. Tak také žije v myslích všech příslušníků rodin a bude ještě po mnoha letech připomínati utrpení uvnitř ztrávená a hlavně pak to, že zde byli skoro všichni vězni souzeni.
  Dostáváme se na oddělení, neboli křídlo čís. VI., vždy dva a dva vězňové. Je to oddělení, kde se ponejvíce provádí brožování románových sešitů „Mignon“. Dole jsou umístěny řezačky, samozřejmě na ruční pohon, neboť co by k nim dávali motory, když mají levné lidské síly, jež není třeba šetřit? Všude leží ohromné hromady románů, vesměs bezcenný románový brak, označený vinetou nakladatelství „Mignon-Verlaf“, „der Verlag der spannenden 20 Pfennig-Reihen“. Statisíce sešitů se za ta léta vězení zde sešilo a ořízlo, aby tak německý národ dostal duševní potravu, jeho úrovni tak blízkou.
  Vrchní dozorce – prý býv. sociální demokrat – práci velmi „honí“. Nedivíme se, když zjišťujeme, že dostává od nakladatelství určitá procenta z nákladu. To jistě dělá daleko více než jeho měsíční gáže a proto „šmejdí“ po celách, aby donutil vězně k výkonu. Zavádí dokonce zápis odvedených tisíců sešitů a stanoví pensum denního výkonu. Kdo jej neudělá, nedostane přídavek jídla a při opakování je hlášen k raportu. A to vždy znamená zostřené vězení, nebo zastavení psaní dopisů a jejich přijímání, A tyto donucovací prostředky působí neomylně. Lidé, kteří padají hladem a jsou vyzáblí od těžké práce – balíčky z domova nejsou dovoleny – pracují pilně, aby se mohli večer při odevzdávání práce vykázati tisícovým předepsaným počtem sešitů, ať sfalcovaných nebo sešitých. Fáma praví, že iniciátorem stanovení denního pensa byl chodbař Čech, bankovní úředník D., který dlouho byl na oddělení chodbařem, dělal pro vrchního dozorce různé vazby, sháněl mu známky pro filatelii a prováděl s ním ještě jiné šmejdy. Faktem je, že tento Čech, jejž většinou spoluvězni úplně ignorovali, měl velké množství chleba ve své cele, dostával balíky z domova kdy chtěl. Sám jsem viděl mnohokráte při holení, že na okně v cele bylo mnoho kousků – denních porcí chleba – úplně zkažených, zatím co my jsme na celách ani hlady neviděli.
  Za to druhý chodbař B é d a    B a r t o š e k, technický úředník ze Škodových závodů v Praze, byl chlapec k pohledání. Spravedlivý a opravdový kamarád. Jakmile převzal rozdělování jídla - a to bylo v každém kriminále to nejdůležitější – postupoval přesně tak, jako kdyby seděl u stolu v kanceláři. Udělal tabulky, jež zavěšoval na dveře cel a zanášel přesně, u které cely končil posledně „Nachschub“, t. j. přidělování zbytku jídla, které v kotli zůstalo. Zvlášť udělal tabulky na skrojky chleba (patky), neboť řada vězňů podléhala sugesci, že dostanou-li skrojek, tedy tím dostanou větší množství chleba. Co bylo hladu na „Matyldě“! Stále jen polévka; příkrm byl vlastně pouhou vodou. A přišel-li večer Bartošek a dal 3 brambory na víc, a byly to malé brambůrky, jaký to byl svátek! Sám chudák trpěl podvýživou, na krku se mu začaly odjevovati zduřelé žlázy , jež mu zevně mazali lékaři jodem, ale tento vzácný člověk se nesnížil k tomu, aby na úkor svých spoluvězňů-kamarádů si chtěl osobně přilepšiti. K tomu bylo třeba opravdu velké mravní síly. K o l i k r á t e   j s e m   s i   v z p o m n ě l   n a   V o s k o v c e   a   W e r i c h a   a   j e j i c h   „B a l a d u   z   h a d r ů “;  n a   b á s n í k a  V i l l o n a ,  k t e r ý   ř í k á   s v é m u  k r á l i,   n e b u ď   l í n ý  a   j d i   m e z i  l i d,   a b y s   v i d ě l   j a k   b í d a  z   l i d í   o t r o k y  č i n í   a   v l k y   z   l e s ů   ž e n e  h l a d! …“
  Skutečně: v kriminále bylo vidět, že lidé bez rozdílu stavů a tříd, nebyli-li dostatečně silni mravně, sahali i svým spoluvězňům na ten malý kousek chleba, který jim Němec přiznal. Hlad, dělal z lidí skutečně vlky. H l a d,   t a   š e l m a,   k t e r á  t ě   p o   l é t a   t l a č í   a  s v í r á   ú t r o b y,   k t e r á   t ě   b u d í  v   n o c í c h,  t a k ž e   s e  c h y t á š   z a   b ř i c h o   a  c h c e š   u t l u m i t i   j e h o   b o l e s t,   t e n  h l a d   j e   s t r a š n á   v ě c.   N i k d o   s i   n e p ř e d s t a v í,  ž e  n e j v ř e l e j š í   p ř á n í  č l o v ě k a  b y l o    n a j í s t i   s e   j e d n o u   v   ž i v o t ě   b r a m b o r,   a b y   j e  n e b y l o   p o t ř e b a   p o č í t a t i.   N e j v ě t š í   č á s t   l i d í,   i   k d y ž   b y l i  d u š e v n ě  s i l n i   a   s n a ž i l i   s e   j i m i   z ů s t a t i,  p o d l e h l a  h l a d u   a  t o m u  v ě č n é m u   s h o n u   z a  k o u s k e m  c h l e b a  n e b o   v ů b e c   z a   n ě č í m  c o  s e   d á   j í s t i. A to jsme stále byli vyšetřovanci, tedy lidé, kteří měli mít určitá práva!

   * * *

  Je neděle 22. června 1941; krásná červnová neděle. Od rána se již těšíme na procházku, která dnes, poněvadž je neděle, bude trvati celou hodinu. H o d i n u na zdravém vzduchu, náležeti zase chvíli sám sobě, utrhnouti si na dvoře nenápadně macešku a vzíti ji s sebou do cely a tak si přinést trochu léta.
  Od rána již panuje na oddělení nezvyklý ruch. „Náš“ dozorce má dnes nedělní volno a na službě je dozorce, strašný ožrala, který je více opilý než střízlivý, který nás ale dovede honiti do práce. Ale i zde na něj Češi vyzráli – když se totiž večer odevzdávaly hotové sešity a snášely se do cely, kam přišlo hotové zboží, nebo když se zfalcované sešity nosily k šičkám, musily býti cely otevřeny. A když se dozorce nedíval – a takový okamžik se vždy našel – tedy se část zboží, které se již z cely jako hotové odneslo, zase přinesla zpátky a schovala za matrace, aby byl na druhý den náskok. Jak se tehdy tiskárna a trestnice navzájem dopočítaly, to je mi dodnes záhadou…
  Bartošek rozděluje ráno kávu. „Hoši, něco se dnes děje, bachaři mají hlavy pohromadě, debatují, ale nezjistil jsem co je.“
  „Nemůžeš se něčeho domáknout v kanceláři bachaře?“
  „Náš bachař není dnes ve službě; to víte kdyby tady byl „starý“, tak to vím hned. Musíme počkat, snad do procházky se něco dozvím.“
  A tak musíme čekati až do 9. hodiny, kdy konečně bachař otvírá cely a Bartošek je obíhá a volá „N a p r o c h á z k u “! Běžíme se schodů, z III. patra do přízemí a po železných točitých schodech pak na dvůr. Jaká to rozdíl dvora na „Matyldě“ proti dvoru v Mnichově! Sice jeden i druhý dvůr jsou ve vězení, ale přece jen rozdíly tu jsou. V Drážďanech je dvůr malý, stísněný, budova černá a nevlídná. Měla býti již před světovou válkou jako nevyhovující zbourána, ale přišel Hitler a s ním masové zatýkání a politické procesy a to „Matyldu“ zachránilo. Její život prodloužili političtí vězni…
  Na západní straně je vysoká zeď, která odděluje trestnici od ulice; jsme totiž ve středu města. Nad zdí ční vysoké činžáky a v nich jsou vždycky ráno vyloženy Němky, které si nemohou odpustiti pohled na ty nenáviděné Čechy. Celé Drážďany totiž vědí, že „Matylda“ je plna Čechů. Skýtáme jistě žalostný pohled. Každý si utáhl již pásky u kalhot jak mohl nejvíce, ale to všechno nic neplatilo. Šaty na nás plandají, jsme vyhublí na kost – ztrácíme týdně průměrně 1 – 20 kg na váze – prostě schází nám „výplně“ do kalhot, které byly šity na předválečné míry. Nastupujeme do kruhu. Zde je pouze jeden, za to uprostřed kulatého dvora, na jižní straně lemovaného ubohou třešní, která má málo slunce a vzduchu, je pěšina, kde chodí nemocní, nemohoucí choditi ve velkém kole. Procházka se zahajuje volným cvičením. Druhý chodbař – Béda Bartošek – nám dělá vždy velitele, předcvičuje prostocviky, hlásí povely a jako na podiv u tohoto bachaře, který stojí u zdi na vyvýšeném dřevěném podiu, hlásí je česky a nikdo proti tomu neprotestuje. Bartošek to velí s takovým neodolatelným úsměvem, že nikdo si nepomysllí, že v mnohém povelu se skrývají mnohdy zprávy o tom, co se děje.
  „T a k  d n e s   s i  z a c v i č í m e   n a   o s l a v u ,  ž e   R u s k o   j e  v e  v á l c e  s   N ě m e c k e m !   A n o,   o d  d n e š n í h o   r á n a,“ tak hlásí Béda. „Raz, dva, tři čtyři“ a již předcvičuje prostná cvičení.
  Trneme; je to pravda, není to zase „latrina“, která už tolikráte proběhla a zase se ukázala nepravdivou? Deset minut cvičení je skončeno a nastupujeme pochod. Bartošek pochoduje stále uprostřed a vždy stačí několika vězňům, aby to dozorce neviděl, pronést pár slov, z kterých zachycujeme:
  „Když bachař nechal otevřenou kancelář a na stole noviny, tedy jsem nakoukl do nich co se děje ve světě. Hitler dal rozkaz k pochodu přes hranice. Celé letectvo je nasazeno proti Rusku. Dnes dostaneme už noviny, leží na stole u bachaře, po procházce se budou rozdávati,“ tak nás rychle informuje Béda.
  „Kluci na švestkové knedlíky jsme doma,“ tak zahajuje debatu Josef Š. ve velkém kole přede mnou. Máme na oddělení tři toho jména a všichni jsou Pepíci. Jeden je elektrikář z pražských podniků, druhý je kandidát práv z Mělníka a třetí – který zahájil debatu – je legionář a policejní kapitán.
  „Rusko se povalí jako válec, však se ještě pamatujete na rok 1914,“ cedí mezi zuby jiný kamarád.
  „Hlavní věc je, že půjdeme brzy domů, Německo nápor nevydrží,“ tak zase prohlašuje kamarád T., bankovní úředník z Průmyslové banky.
  Dnes chodíme v kole vzrušeni. Snad nikdy jsme nespěchali z procházky, ale dnes ano. Vždyť na cely dostaneme konečně noviny, i když to bude „Völkischer Beobachter,“ který je možno v Drážďanech jedině odebírati. A skutečně. Sotva jsme v celách, už chodí bachař po oddělení a dává noviny tam, kde byly objednány.
  „ V ů d c e   d a l  r o z k a z   k   p o c h o d u   p ř e s   h r a n i c e „.
  „ V ů d c e   o d m í t l   p o ž a d a v k y   M o l o t o v a   a   R u s k a“.
  „ N a   h r a n i c í c h   N ě m e c k a   b y l y   s h r o m a ž ď o v á n y   m a s y   r u s k é h o  v o j s k a.  V ů d c e   m u s e l   z a k r o č i t i,   a b y   p ř e d e š e l   n e b e z p e č í“, tak hlásaly palcové titulky této velké „plachty“ NSDAP. O t t o   W ü n s c h i,   p ř e c e   j s i   m ě l   p r a v d u,  v e l k ý   z á p a s   z a p o č a l!   D v a   s v ě t y,  o b a   s   o h r o m n ý m   v á l e č n ý m   s t r o j e m,  o   n ě m ž   j e  m á l o   z n á m o,  d v ě   r ů z n é   i d e o l o g i e   s e   s t ř e t á v a j í   v   g i g a n t i c k é m   z á p a s e .  J s m e   r á d i,   ž e   k   t o m u t o   z á p a s u   d o š l o,   v i d í m e  s e   z a s e  k o u s e k   b l í ž e   s v o b o d ě,  j e n  l i t u j e m e,   ž e   k   t o m u  n e d o š l o  o  r o k  d ř í v e,  n e ž   p a d l a   F r a n c i e…

---

X. pokračování

  Pomalu si na „Matyldě“ už zvykáme. Dokonce jsme svědky komfortu, že cely, které nesou stopy desítky let pobytu vězňů, se malují. A poněvadž se nescházejí hory s horami, ale lidé s lidmi, tedy i zde potkávám kamaráda Kladeňáka – zedníka Jůnu z Libušína, který zde dělá malíře pokojů.
  Daří se mu dobře a my mu to všichni přejeme. Je to starý a dobrý komunista, jeden z těch, kteří za svoje přesvědčení dovedou dát všechno. Je velmi šikovný a pracovitý a není dozorce, který by si nedal vymalovati od něho byt. Pak má dost jídla a hlavně kuřiva. Kouří docela veřejně v celách při práci, které maluje všechny na žluto. Nikdy nezapomíná s kuřivem na svoje kamarády a tak večer se valí kouř z oken cel až Bůh brání.
  V úterý 26. srpna 1941 navštěvuje mě v cele úředník z kanceláře věznice. Donesl mi t. zv. t e r m í n, tj. listinu, kterou se ustanovuje den hlavního přelíčení a současně také obhájce ex offo. Dozvídám se, že tímto obhájcem je ustanoven dr. Bahman z Drážďan a že líčení se bude konati 19. září. Můj milý kamaráde Jardo Kohoutku, který jsi na Pankráci tolik pospíchal na svoje odsouzení, jistě jsi se ho dočkal, tak jako já se dočkávám.
  Na formality si Němci potrpí. Nikdo přece nesmí říci, že jsi odsouzen bez všech náležitostí. Jedno mne utěšuje a to, že datum přelíčení je ustanoveno na p á t e k, který v celém mém životě byl vždy šťastným dnem. Člověk v kriminále se stane pomalu i pověrčivým.
  Za dva dny na to volají mě znovu do kanceláře. Proč, to se člověk předem nikdy nedozví. Kolik kroků dolů, tolik myšlenek: je to snad návštěva z domova, z Prahy, nebo prasklo zase něco a budu snad volán jako svědek? Ale tentokráte to není nic takového. Je to jen obhájce, který se přišel představiti. V plné parádě a uniformě. Je to důstojník od esamanů, poznamenaný mensurou, která mu rozryla levou tvář typickými šrámy německých nadlidí…
  Chvíli se na sebe upřeně díváme. On ve žlutohnědé uniformě, na líci plno zlata – chápu, že to musí býti vysoký hodnostář esamanů – ve vysokých botách, bez nichž si nelze ani Němce představiti, blahobytný a růžový a hladce vyholený, s kordíkem u boku a jeho klient – otrhaný, hubený a sotva stojící na nohou.
  „Copak jste dělal za hlouposti?“ zní jeho první otázka. „Byl jsem vám ustanoven soudem jako obhájce a musíte mi tedy všechno říci a míti ke mně důvěru. Když vás mám obhajovati s úspěchem, tedy se mi musíte svěřiti.“
  Jak ti mám věřiti ty žlutohnědý esamane? Není to zase nějaká léčka, kterou klade gestapo kolem naší skupiny? Máme přece už zkušenosti jiných kamarádů, kteří sdělovali, jak se chovali obhájci u soudu. V nejlepším případě žádali o mírný trest pro svého klienta, ale mnohdy ještě přiložili polínko na žalobu pana generálního návladního.
  „Nemám co bych dodal, vše je v žalobě a protokolech,“ je moje jediná odpověď.
  Dlouho se dívá sedící dr. Bahmann na mne, pak se vyptává na mé povolání a finanční poměry moje a rodiny a na konec prohlašuje: „Obhajovati vás budu, ale musíte se už předem připraviti na větší trest.“
   „Jsem duševně zcela připraven na to, že budu odsouzen a vezměte na vědomí, že při závěrečném vašem resumé u soudu budu se obhajovati ještě sám.“ Podáním ruky a ujištění advokáta, že se osobně dostaví k přelíčení, skončila tato několikaminutová návštěva mého obhájce.
  Vrátiv se na celu, kterou sdílím s komunistou Václavem T. z Průmyslové banky, debatujeme dlouho o tom, jak se chovat u soudu. Vždyť Václav má termín ještě dříve než já a budeme se musit brzy rozloučiti, neboť obyčejně po odsouzení, do 10ti dnů, jede transport do káznice. Menší trest čekati nemůžeme a proto mi jde jen o jedno: vyrozuměti domov a známé, co se chystá, ovšem sděliti to nezkresleně a bez skrupulí, co mne čeká a připraviti je také na to, že se třeba nevrátím. Nechci ponechati nic náhodě. Pak nejdůležitější je to, aby člověk dostával v káznici zprávy, co se děje ve světě, neboť jen to může člověka udržeti v plné duševní síle. N a d ě j e ve šťastný konec, to je jediné, co člověka udržuje.
  Proto je třeba také psáti Dušce, která obětavě, po celou tuto dobu, se snaží propašovati do vězení zprávy. Je nutno smluviti code, aby v běžných cenzurovaných dopisech bylo možno sdělovati zprávy a situaci.

CHYSTÁME SE NA KÁZNICI

  Teď už totiž víme, jak to v káznici vypadá. Vrátil se Pepa Šindelář, právník z Mělníka, na skok z káznice jako svědek. Přijel již v káznicových šatech a vylíčil podrobně, jaký se tam vede život. Béda Bartošek sděluje jeho zkušenosti po všech celách, zejména na těch, kde mají jíti co nejdříve k soudu. Šindelář vypráví:
   „Pracuje se od 6,15 do 19 hodiny s půlhodinovou polední přestávkou, kdy se jí a myje nádobí. Ti, kdož mají trest do 2 let, pracují obyčejně venku – na polích, v lese, ústavní zahradě, v lomech, na vrchní stavbě tratí apod. U trestů nad 2 roky se pracuje v různých dílnách, např. v zámečnické, truhlářské, knihařské, krejčovské, obuvnické atd. Káznice dnes, to jsou ohromné továrny, kde se pracuje vesměs pro válku. Stravy je poněkud více než v Drážďanech a chleba 400 gramů denně. Po příjezdu do káznice se píše dopis příchozího, pak půl roku se nesmí ani psát, ani přijímat dopisy. Trestanci jsou ubytováni společně. tj. přes den jsou v příslušných dílnách a večer spí na „Schlafsaalu“, kde je společně 30 až 100 osob. Jí se ve společné jídelně každého oddělení a vše se děje na povel, i zvednutí lžic. Rozdíly mezi politickými a kriminálními trestanci není. Jsou např. vedle sebe vrahové a řemeslní lupiči, vedle nich konsulové, ředitelé, lékaři, advokáti, naši dělníci. A zase dále „teplouši“ ( lidé s homosexuálními sklony, pozn. pis. ), kterých je v káznici neuvěřitelné množství. Nákupy a nějaké zlepšení stravy není, noviny nejsou a po uplynutí půl roku lze psáti dopis jednou za 6 týdnů. Balíčky rovněž se nemohou posílati, nic vlastního nenechají, jen hřeben, zubní mýdlo, zubní kartáček a zrcátko. Zubní pasta v tubě se nevydá, protože byly činěny pokusy propašovati v ní zprávy a jehly. Oblek je ústavní, černý; kalhoty mají široké žluté pruhy ( lampasy ) a levém rukávu je rovněž žlutý široký pruh. Chodí se v dřevácích.“
   Je třeba uvědomiti o tom všem v Čechách, to ovšem nelze udělati ústavním dopisem o 2 stránkách…. A poněvadž jsme měli i na Pankráci spojení, tedy máje je i zde v Drážďanech, přímo pod okny p. generálního návladního. Zásluhu o to má náš nezapomenutelný Béda Bartošek, který před časem navázal spojení s civilním holičem – Němcem, který nás chodí jednou týdně holiti. Je to hubený človíček, oči má jako jehly a vyzařuje z nich značná inteligence. Pokud člověk může s ním vyměniti několik slov, tedy se zjišťuje, že je to býv. příslušník nezávislé soc. dem. strany, který nenávidí Hitlerův režim. Má syna právě na Krétě, neví o něm a proto dělá všechno možné, aby nějak podkopal základy říše. Neřekl bych, že pašování tajných dopisů dělal ze ziskuchtivosti. Risiko bylo příliš velké, než aby je vyvážilo 10 korun = 1 marka – které bral za doručení jednoho dopisu, při čemž samozřejmě musil dopisy i vypláceti. Pokaždé podával dopisy z jiného drážďanského okresu – vozil jich obyčejně 10 – 20 v malém příručním kufříku pod svým holícím nářadím. Chovám jako vzácnost tyto dopisy, které byly po celou dobu války pečlivě uschovány, z nichž mnohé nesou razítko „Radebeul Karl May – Museum“. Ejhle náš Karel May, jehož romány z dalekého západu jsme hltali v mládí a jehož Vinnetou a Old Shatterhand se nám zdály ztělesněním mužských ctností. A teď, v sídle Mayově, jsou dávány Němcem dopisy na poštu, aby přinesly pravdivé zprávy do našeho domova a hlavně, aby zprostředkovaly styk nás – v kriminále – s vnějším světem. Ty, drážďanský holiči, nepatrný člověče, jak jsi tehdy vyrostl v našich očích, neboť jsme věděli, co by tě čekalo, kdyby, tvoje pomoc nám, byla prozrazena….
  Václav dává pozor u dveří cely a já píši. Včera jsme udělali již svoje pensum. Zhotovujeme teď vložky do bot – Němci se chystají na novou zimu v Rusku – ze zbytků králičích koží. Včera jsme neodvedli všechno hotové zboží, ukryli jsme je, tedy dnes se můžeme věnovati trochu sobě.
  Musím se podívati pravdě v tvář a nemá smyslu zakrývat vážnost situace. proto píši:
   „…do levé ruky se ohlásilo revma, máme zde strašné zimy v celách a mnoho lidí je nemocných. Já stále, přes to, se ráno myji studenou vodou do poloviny těla a svlečený cvičím; to je jediný pohyb, poněvadž např. od úterý, tj. po čtyři dny, jsme nebyli na procházce, ač má být každý den třičtvrtěhodinová . I zde nás „Volksgenossové“ šidí. Při tom píši ve „V.B.“, že Angličané nechávají zajaté Němce choditi dvakrát denně po čtvrthodině a nazývají to neslýchaným barbarstvím. Dělají-li dva totéž, není to totéž…. Půjdeme asi brzy odklizovati trosky domů, mluví se mnoho o tom. Věřím tomu, protože stále větší a větší počet Němců rukuje proti Svazu SSR. Svět jde do velkých událostí, v proudu je nejen ofensiva vojenská, ale i diplomatická. Nepřeháním, řeknu-li, že se mnoho o tom v Německu mluví, že lidé mají už války dost. Je mnoho zatčených přívrženců R.Hesse. Já ale varuji před přehnaným optimismem, protože Německo bojuje za všechno a bude se držet do poslední chvíle.
  Jinak žaláře jsou zde všude nabity. Zde v Drážďanech byl primátor Klapka, redaktor Ivan Herben, odp. redaktor Národní Politiky Ing. Louda, konsul Sedmík atd.
  …….
  …. A od té doby, co nám kamarád Jůn vymaloval čistě cely, skoro se nám cela i líbí. Už jsme si zvykli, v poslední době se nám podařilo navázati i různé styky, a to je k nezaplacení. Člověk se necítí tak beznadějně sám.
  Bartošek stará se o nás jako o své. Dostali jsme ven tajný dopis, jímž jsme udělali pokus získati jeho paní v Hradci Králové slušné místo, aby měla býti z čeho živa. Béda také čeká brzy termín a budeme míti soud ve stejný den. Tak se aspoň zdá.

……

---

XI. pokračování.

  „Po zatčení – choval se klidně – odvedli jsme ho do služebny v Praze, v Petschkově paláci a nechali jsme ho seděti před výslechem v chodbě. Zakázali jsme mu, aby s někým mluvil. V téže době byla tam návštěva, při níž jedna žena, Češka, se obžalovaného dotázala, zda-li nechce něco vzkázati rodině nebo do závodu. Obžalovaný ji svěřil klíče od služebního tresoru a ta je odevzdala jedné ženě v podniku. Při prohlídce tresoru jsme našli onen řetězový dopis.“
  Hrůza mě pojímá; tedy žena a k tomu Češka byla zrádkyní ? S i e b e r t t o   p ř e c e  ř e k l  j a s n ě:  „S p o l u p r a c o v a l a  s  n á m i…“
  Štítivý pocit se mě jímá. Dívám se na V.; tolik německy umí, ba rozumí vše, pouze mluvení mu dělá potíže, a tedy chápe, jak strašná slova vyslovil Siebert.
  Předseda listuje ve spisech a něco hledá. Znovu listuje a tázavým zrakem se dívá na Sieberta, který stále stojí před předsednickým stolem. „K d e  j e   t e n  ř e t ě z o v ý  d o p i s,  p ř i l o ž i l i  j s t e   j e j   k e  s p i s ů m ?  V e  s p i s e c h  j e j  n e m á m ?“
  Siebert rudne až po kořínky vlasů; vztekle se dívá na nás, pak zase na předsedu. Vidím, že jeho tučná tvář se začíná lesknouti potem. „P a n e  p ř e d s e d o,  ř e t ě z o v ý   d o p i s   b y l   z a b a v e n   a  p ř i l o ž e n   k e   s p i s ů m,  t a k é   č a s o p i s  „N a š e   a r m á d a  v e   F r a n c i i“,  t. j .  č í s l o   v y d a n é   k  28. ř í j n u 1939,  a l e  o b ě   t y t o   p ř í l o h y  s e  z e  s p i s ů  z t r a t i l y.“
  Předseda, snad z rozčilení, sundává brýle a také votanti, kteří po celou dobu líčení – a už je pomalu půl dvanácté – vůbec se nezúčastnili líčení dotazy nebo jedinou poznámkou, zdá se, že nějak oživli. Co pak je možné, aby se ze spisů gestapa ztratily doklady, na niž je vlastně žaloba vybudována ? „Jak je to možné, že se spisy ztratily, proč jste to nehlásili ?“ ptá se předseda Sieberta.
   „Spisy se ztratily v poslední době a proto jsme udělali německý překlad jiného časopisu „Naše armáda ve Francii.“ Jsou stejně všechna štvavá a proto obsahem stejná. Jak se spisy ztratily, nemohu vysvětliti“
  Předseda skoro bezradně hledí na státního návladního. Ten je také nervosní, poněvadž je si vědom, že i při německém soudnictví lze těžko odsuzovati někoho, když důkazy jeho viny jsou ztraceny. „Přerušuji líčení a bude v něm pokračováno odpoledne v 13,15 hod.“, tímto způsobem rozřešil předseda nepříjemnou situaci.
  Odpolední líčení je zahájeno řečí státního zástupce. Prohlašuje mne za vedoucího skupiny a za přitěžující, že jako inteligent jsem si musil býti vědom svých činů. „Přes to, že se nepodařilo objasniti záležitost tzv. řetězového dopisu, je zjevno, že zde byly určité úmysly zneklidniti veřejnost. tak tomu bylo i v případě časopisu „Naše armáda ve Francii“, přes to, že obžalovaný tvrdí, že předložený překlad není oním číslem, které je žalováno, což potvrzuje i zástupce gestapa. V těchto dvou bodech beru žalobu zpět. Ale i tak zůstává zde velká vina, tj. rozšiřování časopisu „V boj“ a spolupráce s ředitelem Antonínem Mádlem a paní Irenou Bernáškovou, kteří budou souzeni v jiném řízení. Navrhuji proto pro oba obžalované 3 roky káznice a 3 roku ztráty občanské cti.“
   „Obhájce“ se zmohl na jedinou obhajovací větu: „Prosím, aby mému klientovi byl rozsudek vyměřen v sazbě co nejmírnější.“ Vyžádal jsem si proto slovo – i zde byla formalita dodržena a obžalovaný měl právo posledního slova – a doslovně jsem uvedl, dle obhajovacího textu, který se mi podařilo zachrániti a poslati později domů:
  „Chtěl bych zdůrazniti, že nikdy jsem nebyl člověkem, který by nenáviděl Němce. To odporuje mému světovému názoru. Neříkám to proto, abych dostal mírný trest. Byl jsem ale vždy proti tupému šovinismu. K časopisu „Naše armáda ve Francii“ chtěl bych říci jen to, že to bylo číslo z 28. října 1939 a velmi jsem se oň zajímal, protože na první straně listu byl obraz pana presidenta Masaryka z jeho poslední vojenské přehlídky v Praze v r. 1933, jíž jsem byl osobně přítomen. Bylo v něm mnoho obrazů z březnového německého obsazení Prahy a proto se tak živě na toto číslo pamatuji. Spoluobžalovaný V. pouze náhodou přišel ke mně a časopis viděl. V r. 1939 byl jsem velmi dotčen, už jako starý vojín z první světové války. Miluji svou vlast a tak jako německému národu přejeme vše dobré, totéž musíme přáti své vlasti, tj. úplnou nezávislost státu a plné národní štěstí.“
  Předseda povstává, ptá se kamaráda V., nemá-li něco k podotknutí a resumuje: „Oba obžalovaní se zejména provinili, že vpadli do zad české vládě presidenta Háchy ( vyslovuje Hacha, pozn. pis. ) a chtěli změniti násilnou cestou svazek protektorátních zemí, jež Adolf Hitler na věky spojil s Říší. Přitěžuje jim, že tento čin provedli v plném rozmyslu a několikráte. Soud se poradí o rozsudku.“
  „S o u d   s e  p o r a d í   o   r o z s u d k u“, říká předseda senátu a zatím vidím, že zapisovatel soudu bere s sebou desky, v nichž je již rozsudek na slabém průklepovém papíře vyhotoven. Komedie až do konce, teď už „mlejn“ domílá. A domlel. Netrvalo totiž ani 3 minuty a v 13,30 hod. se vynáší rozsudek, kterým se oba obžalovaní odsuzují do těžkého žaláře, jejž si odpykají v káznici, na dobu 2 a půl roku a ke ztrátě občanské cti na 3 roky. Vyšetřovací vazba 9 měsíců a 14 dnů se započítává.
  Stavíme se do pozoru, protože slavný senát odchází. A nás odvádějí zpět do našich cel. Tam uvítání jako obvykle: „T a k k o l i k ?“ Ale teď není čas na hovory; dokud je čas, tedy nutno napsati poslední dva dopisy, které půjdou ilegální cestou, neboť po odsouzení budeme brzy dopraveni do káznice. Někdy je to za týden, někdy to trvá i 14 dnů, ale raději napsati to dříve, neboť zítra je holení….
  Zítra také jde kamarád Bartošek do „mlejna“; bude jistě pak také psáti domů, jak dopadl a tedy nutno míti dopisy připraveny. Píši proto Dušce, naší spojce, která později propašovávala do vězení zprávy a pomáhala udržovati náladu vězňů.
   „…podařilo se mi – podrobnosti dnes nemohu říkat, že ve 2 případech byla žaloba vzata zpět, takže nám to nepřitížilo. Zřejmě nebojácné vystoupení a vzetí plné odpovědnosti za spáchané činy imponuje i německému soudu. Hlavní věcí je – aby válka skončila s úspěchem pro náš národ. N e c h t ě l   b y c h   s e   v r á t i t i   d o   d n e š n í c h   p o l i t i c k ý c h  p o m ě r ů.   T o   b y   b y l o   z e   v š e h o   n e j t ě ž š í:   k d y ž   n á s  j i ž   „s e d í“   v  k o b k á c h   ř í š e   d e s e t i t i s í c e,   t e d y   n e c h ť  j e   t a k é  v ý s l e d e k   v i d ě t.  J e d o u  s e m  s t á l e   n o v é  a   n o v é   t r a n s p o r t y   o d   n á s,   j e   v i d ě t i ,   L a ž n o v š t í,  V a j t a u e r o v é,   M o r a v c o v é   a t d.  d u š í  a  s m y š l e n í č e s k é h o   n á r o d a   n e z m ě n í. Dnes p. státní návladní i předseda v resumé zdůraznili, že jsme vládě přes. Háchy vpadli do zad, tedy pěkná rekomandace pro režim Háchův
  -----
   Naši hoši jsou zde optimističtí, počítají rozhodně tak do letošních vánoc – bylo by to sice ideální, ale já tomu nevěřím. Spíše považuji za rozhodující jaro 1942, ale bude to ještě těžký „chleba“ a neuzavírám se ani před datem 5. června 1943. Až se „zlomí“ Nový rok 1942, už to bude lépe utíkati, jen míti vánoce za sebou. To padá na člověka tíha. Ale zatneme zuby a budeme držeti, vždyť něco vydržíme. Měl jsem dnes štěstí, ba více než štěstí. A poněvadž teď půl roku nebudu moci psát, tedy s plným elánem a celou nadějí přeji raději ihned „S t r e t n u   n o v u   g o d i n u  1942!“
   „Honem schovej dopis, jde bachař!“ upozorňuje od dveří můj kamarád z cely. Strkám dopis honem mezi kůže na zemi – děláme teď narychlo kožešinové vložky do bot vojákům do Ruska – a skutečně bachař jde odebírati zboží. prohlíží, zda-li jsme udělali každý 10 párů vložek denně. „Jinak nedostanete jísti“, nezapomíná nikdy dodati.
  Potom také píši dopis dětem. Nevím, zda-li se vrátím a proto jim oběma uděluji rady, co mají dělati, kdybych se nevrátil. Napsav je, konstatuji, že je mi lehko a že mám konečně čistý stůl. A proto – „Václave, přece si zakouříme, ne ? Ty máš 2 roky, já 2 a půl, nakonec stejně půjdeme domů všichni, najednou, i t i co mají doživotí. A dnes bude cigareta chutnat!“
  A brzy nato modravý kouř, který pouštíme dnes skoro labužnicky z okna, přináší nám skutečně náladu. Jsme skoro šťastni, a to proto, že oba již nemáme nejistoty a víme, na čem jsme.
  Dnes večer také záhy uléháme. „Víš Václave“, povídám, než usínáme, „ten státní dobře tušil, že to s tím „řetězovým“ dopisem nijak nevinné nebylo. Kdyby tak věděl, že to byla zpráva pro Anglii! Ale bylo to neuvěřitelné štěstí a byl pátek, můj šťastný den.“
  A brzy nato oba usínáme. Od doby zatčení jsem dnes po prvé uléhal spokojeně a s ulehčením. A nikdy jsem snad nespal tak bezstarostně jako v noci s 19. na 20. září 1941….

DO WALDHEIMU

  Proslýchá se, že ve čtvrtek pojedeme s transportem do Waldheimu. Přinesl to na celu Béďa Bartošek, který byl odsouzen za vydávání „Škodováka“ na 5 let. Včera psal ženě, že si z trestu nic nedělá, aby si z něho také nic nedělala. Stejně jej celý sedět nebude! Dopis šel normální cestou; Bartošek měl totiž právě psací termín.
  Bude rozhodně dobře se už na to připraviti, neboť z Drážďan se pak posílá všechno domů. Do káznice se nic vzíti nesmí. Udělal jsem s dvoje vložky do bot, mám dopisy, které jsem dostal do kriminálu, schovanou žalobu a všechny ostatní moje spisy. Bartošek slibuje, že to budu moci poslati domů, i když bude státi při balení. „Proč bych byl konkařem, kdybych balík neotevřel a nedal ti tam věci které chceš poslati domů ?“ Zlatý Béďa!
  A skutečně Béďa měl pravdu: ve č t v r t e k   2. ř í j n a   j e d e m e  d o   k á z n i c e ! Vzali to s námi nějak zkrátka: třináctý den po rozsudku. Ani se nám nechce jeti. V Drážďanech jsme si zvykli, a teď, kdy je možno dostati i chléb a nějakou cigaretu, nijak nechceme pospíchati, protože víme, že v káznici jsme za živa zahrabáni.
  Líčit transport do Waldheimu ? Je jako tisíce ostatních. Zase policejní transport, tentokráte nás zase vede Schupo, starší a rozumní lidé. venku je krásně a skoro horko. Aspoň v „kupíčkách“, kde je místo nejvýš pro dvě osoby ( jsou to oddíly ve vězeňském vozu, který týdně jezdí po této trati ), sedí nás 6 osob, mezi nimi i Béda Bartošek. Máme cigarety a hulíme o sto šest. Vykouřiti je musíme, protože by nám je stejně při příchodu do káznice vzali.
   Přijíždíme na nádraží Waldheim. Krásné okolí, samé lesy a pahorkatina. Vždyť tady jsou poslední výběžky Krušnohoří, ovšem z německé strany. Jdeme pěšky, celkem 28 lidí. Nikdo si nás na ulici skoro nevšímá, patrně jsou na tuto podívanou lidé zvyklí. Už jdeme půl hodiny a stále nejsme u cíle.
  Konečně přicházíme ke skupině budov, jež jsou obehnány vysokou zdí. To je jistě káznice, hrob živých. A skutečně: zastavujeme před branou, nad jejímž vchodem je malá tabulka červené barvy a s černým nápisem Zuchthaus. A vedle další malá tabulka: „Nr. 1“. Tedy nejstarší budova ve Waldheimu a zdá se, že tomu tak skutečně je. Každé křídlo budovy končí vížkou, která má plechové praporce s vysekanými nápisy let stavby: 1789, 1792, 1795. Můj bože, to jsou budovy, stavěné v době Velké francouzské revoluce a v těchto starých zdech budeme bydliti několik let ! Všech se zmáhá tísnivý pocit. A zejména v okamžiku, když vstupujeme dovnitř a jsme odevzdáni vězeňským dozorcům, kteří nás od Schupo přejímají a potvrzují příjem 28 „Zuwachsů“. A ohromná vrata se pomalu zavírají, jako by to byl symbol života, který nás nyní očekává.
  A už jsme vedeni do tzv. „Hausvaterei“, tj. místnosti, kde se vydávají šaty. Káznicová uniforma. Černý, vlněný oblek, kalhoty mají na švech široký žlutý pruh, který je také na levém rukávu. Svlékáme se úplně do naha.
  Dozorce nás prohlíží velmi zevrubně. Musíme upažiti ruce a dívá se nemáme-li něco pod pažemi, prohlíží vlasy, ústa, uši i nosní dírky. Nechá nás každého zvednouti levou a pak i pravou nohu. Staví se za každého vězně a nechá jej udělati hluboký předklon.
  Odevzdáváme na prostěradlo, které leží na zemi, svoje civilní věci, jež jsou baleny do pytle. A pak dostáváš, ty český vězni, svoje vězeňské číslo. které tě bude provázeti po celou dobu tvého trestu. N e b o ť   v   n ě m e c k é   v ě z n i c i   n e j s i   n i c  v í c e   n e ž  č í s l o ! Vše jedno, jsi-li vrah nebo doktor, lupič pokladen či účetní, zločinec proti mravopočestnosti nebo komunista-dělník. Vše jedno ! Ale přece ne ! I zde je však „aristokracie“ mezi vězni: čím větší zločinec, vrah a násilník, tím lepší místo zastává. Rozlišují se i výši čísel. Doživotní vrahové dostávají čísla pouze do 100 a zastávají místa chodbařů nebo písařů, či-li jak se ve Waldheimu úředně říká „Schreibrů“.
  Dozorci s nimi mluví jako s rovnými, protěžují je, a jak jsme se později přesvědčili v praxi, prováděli s nimi nekalé obchody, zejména v oddělení obuvnickém, kde se snad celé v a g o n y kůží dostaly z trestnice ven ve prospěch dozorců, a to za plné pomoci chodbařů.
  My, političtí, máme se všemi ostatními vězni čísla od 300 nahoru, protože čísla od 100 do 300 jsou vyhrazena zbývající „elitě“ kriminálních trestanců – zabijákům a lupičům s 15-20 lety. Dostávám číslo 1036. Toto číslo mě bude provázeti až do konce trestu. Nevydržím-li tedy toto číslo přijde na hřbitovní kříž, neboť zde se pochovává číslo a ne osoba. A šaty vězně, který zemřel, se zase odevzdají, vyperou se, přijdou do skladiště, kde se jen přerazítkuje číslo. Obleky se uloží a až přijde nový „Zuwachs“, tedy dostane je tento nový vězeň. Přidělá se pouze do jeho obleku číslo, které je právě volné.
  Po dvoudenní pobytu v cele pro příchozí – každý jsme v samovazbě – jsme přiděleni, prodělavše lékařskou prohlídku, na jednotlivá oddělení. Jsou zde dílny truhlářské, krejčovské, zámečnické, knihařské, obuvnické, tiskárna, oddělení pro výrobu kovových armatur, kožených ucpávek, oddělení pro venkovské práce, oddělení pro kuchyňské práce, na výrobu elektrických motorů. Káznice jsou velké továrny pro vítězství Adolfa Hitlera a nacistický režim.
  Píšeme tak zvaný dopis příchozích. A hned dostáváme každý oranžovou kartu, kde na celý rok 1942 je už napsán termín, kdy budeme moci psáti. A poněvadž jsme psali příchozí dopis 5. října 1941, tedy další termíny jsou: 5.IV., 17.V., 28.VI., 9.VIII., 20.IX., 1.XI., 13.XII.1942. A v těchto samých lhůtách je možno přijmouti dopisy. Strašné pomyšlení, že nebude možno dříve psáti a že se nedostane zpráva z vlasti dříve než za půl roku. N a   t o m   n e j c i t l i v ě j š í m   m í s t ě   z a s a h u j e   n á s   n ě m e c k á   z a v i l o s t.
  Jsi v káznici a tím je řečeno vše. Volá tě „Abteilungsleiter“ 15. oddělení, kde se dělají hlavně ucpávky pro firmu Steger & Michaelis ve Waldheimu, jež jsou určeny pro německé ponorky. Dělají se zde také velké kožené písty pro vodní pumpy, které se impregnují parafínem nebo napouštějí horkým olejem. V místnosti není ani viděti pro páry a kouř a v tomto oddělení mám stráviti přes dva roky ? Už teď se mi obrací žaludek.
   Konečně stojíš před všemocným „Abteilungsleitrem“. civilu je to t. zv. Oberlehrer ( nadučitel ) a poněvadž je členem NSDAP., tedy je ze školy po dobu války odvolán a posazen jako zástupce strany do káznice, kde vede oddělení v káznici.
  Je to velký a štíhlý muž kolem čtyřicítky. Reservní důstojník. „Podívejte se“, začíná jeho poučení, teď jste nucen dlíti po řadu let mezi sprostými zločinci, poněvadž oddělit vás nelze. Tito zločinci mají jen jediný cíl: jak si ulehčiti svůj trest a proto udávají své spoluvězně. Jak takové udání se k nám dostane, tedy se jím musíme zabývati. Proto držte takové lidi od těla a nedejte příčin k zákroku. Disciplinární tresty jsou těžké, nejméně 8 dnů tmavá komora, nebo půst a tvrdé lože.“
   Můj spis s mým jménem leží před ním na stole a je tedy zřejmo, že je o všem informován. Uvítání není zlé, a s jeho slovy lze dokonce souhlasiti. Uvidíme, co bude dál. Po návštěvě „Abteilungsleitra“ jsme celá skupina jeden po druhém fotografováni. Dostali jsme také při výdeji šatstva a prádla malý plechový štítek, na němž má každý svoje číslo. A teď – u fotografa - musí každý trestanec pověsiti nad hlavu toto číslo, načež je fotografován ze předu a se strany. Od každé fotky se dělá 5 kopií, které jsou poslány na různá úřední místa, jak znázorňuje na stěně fotomontáž s červenými šipkami, směřujícími na tyto úřady. Jsme tedy dokonale zabezpečeni, abychom se nemohli ztratiti….
  První noc, po tolika dojmech na novém oddělení. To není cela, jak jsme byli zvyklí, ale ohromná půda, kde spí 83 lidí, celé oddělení čís. 15, kam jsem byl přidělen. Každý máme svoji postel, železné polní lůžko. Nemůžeme si lehnouti, kam by kdo chtěl. V káznici vůbec se děje všechno na „komando“. Po pravici mám mladého Němce Rudolfa Schmeidra, jehož otec byl německým fregatním kapitánem a matka majitelkou velkého pensionu v Lipsku, tedy vězně z řádné rodiny.
   „Proč jsi tady a kolik máš?“ to je otázka, kterou kladu tomuto Němci.
   „Mám čtyři roky, celkem za blbost,“ vypravuje po ulehnutí, kdy po dobu asi půl hodiny je možno tiše mluviti. „Byl jsem při tažení ve Franci v Champagni. Přišli jsme do městečka, kde bylo obyvatelstvo. Náš postup byl tehdy rychlý. Byl jsem ubytován u jedné Francouzky. Muže měla na vojně. Dala mi jíst, pak i trochu vína a nakonec to skončilo šampaňským a na posteli. Když jsem to vyprávěl klukům, radili mi, abych se sám přihlásil, protože za znásilnění byl trest smrti. „Když se dobrovolně přihlásíš a řekneš, že jsi to udělal v opilosti, tedy nejvýš dostaneš káznici, když už tě ta ženská udala“, tak mi radili kamarádi. Přemýšlel jsem o tom a přihlásil jsem se sám. Dostal jsem 4 roky a jsem rád, že se mi trest počítá. Aspoň si tak odbudu vojnu.“
   „A copak jsou tresty, které se nepočítají?“ ptám se.
  „To bych řek! Podívej se támhle na toho o čtyři postele dál. To je Rakušan a kasař. Už sedí dva roky a ještě se mu nepočítá ani den. Vůdce vydal na začátku války v r. 1939 nařízení že všichni Němci, kteří jsou povinni branou službou a dopustili se zločinu, jsou označeni, že se vyhnuli vojenské povinnosti, a trest se jim bude počítati až po válce.“
  Vedle mne po levici leží asi 55letý muž; je to obchodník s ovocem z Budyšína. Dostal 5 let káznice, protože zneužíval svoje dospělé dvě dcery. a tak to jde dále: na kraji půdy, hned u vchodu, jsou malá čísla, to je tedy „aristoktracie“: Löwe, úředník němec. drah, který jezdil do Švýcar a organisoval výpravy Mitropy. pak to dělal tak trochu na „svůj“ účet a dostal káznici. Proti němu leží náš chodbař Matschei, německý Polák, který má 15 let. Byl členem bandy, která přepadávala na silnicích auta. Nás Čechy nenávidí a je jeho radostí, když v poledne čte zprávy velitelství branné moci, čímž nám „oslazuje“ oběd.
  Proti němu je zajímavá figura: vězeň schýlené postavy mající číslo 87. Jmenuje se Savel. Tak se aspoň podepisuje. Na procházce, ač se to zde přísně trestá, zjišťuji, že umí trochu česky. Dělá dojem velmi seriosního muže a také se nestýká s vyloženými gaunery.
  „Mám doživotní trest. V roce 1933 těsně před uchopením moci Hitlerem, když byly v Německu a SAmani terorisovali obyvatelstvo, střetl jsem se na ulici s jedním, který mne povalil, klekl na mne a škrtil. Vytáhl jsem z kapsy pistoli a zespodu do něho střelil. Byl na místě mrtev, a když Hitler v lednu 1933 se stal kancléřem, byl jsem zatčen a odsouzen na doživotí. Kdyby se to stalo později, tak mě sekyra neminula. Tady jsem byl osm let v samovazbě v „Zellenhausu“, a to víš, co se mnou dělali. Když už jsem nakonec začal blázniti, tak mne dali na oddělení mezi lidi. Ale stejně dlouho nevydržím. Psal jsem nedávno mamince, aby mne přijela navštíviti. Byla tady, celá shrbená a jistě jsem ji viděl naposledy.“
  „A prosím tě, jak to, že mluvíš trochu česky?“, ptám se, poněvadž obyčejně jsou Němci tak tvrdí na řeči, že se nenaučí jinému jazyku a louskají jen tu samospasitelnou řeč.
  „Měl jsem předky v Klatovech a kdysi jsem tam byl na návštěvě. Předkové se jmenovali Šavlové. A ty jsi teď také zde, a kolik je tady Čechů! A všechno jste si zavinili sami.“
  „Prosím tě, jak to zavinili? Copak bylo správné, že násilím byly Čechy obsazeny, proti vůli národa a bez příčiny?“
  „Já znám trochu dějiny českého národa. Když vymřeli Přemyslovci ( v originální řeči „Premysliden“, pozn. pis. ), proč jste si nezvolili krále z domácí šlechty, proč jste musili sahati k německému panstvu ?“
  Trnu. Zde ve Waldheimu, ve dvoře na procházce, kde se číhá na každý krok a zejména na to, aby vězňové spolu nemluvili, tady bych se spíše smrti nadál, než toho, že mi Němec připomene chybu posledních Přemyslovců.
  Pociťuji zvláštní příchylnost k tomuto člověku, která mně neopustila ani později, když jsme se setkali na tuberkulosním oddělení, kde Savel pak zemřel. Maminky se opravdu nedočkal….
  Proti mně leží Francouz Jean Piquart z Nancy. Bojoval na Maginotově linii a dostal se do zajetí. Francouzi měli v Německu z počátku dost volnosti a tak jedna Němka s ním „zhanobila“ rasu. Ona dostala 2 roky káznice jako Němka, on, Francouz-zajatec, půl druhého roku.
  Asi pět postelí směrem k východu leží také doživotní, Krause, který zabil prostitutku, kousek dál je 57letý šedivý otec, který uškrtil svého vlastního syna. A tak by člověk mohl vypočítávati dále a ovšem nesměl by zapomenouti na hlavní kádr německých káznic, kteří tvoří lidé homosexuální-úchylní. není lepšího místa v kriminále, aby tam neseděla bývalá vysoce postavená osobnost. Jdeš do kostela a na varhany hraje býv. nadučitel, který prznil malé žáky, svěřené jeho péči. Zde zase důstojníci, kteří zneužívali mladých rekrutů. To je tedy ta nadpozemská rasa Němců, která i při přijímání Hitlerovy mládeže do strany prý holdovala požitkům zvrácených lidí. Lze se potom diviti, že toto hnutí měla pak takové plody jako byli esesmani ?

asi XI. pokračování ( chybí začátek )

  ........nina vyráběna, to jsme nikdy nezjistili. A poněvadž skoro nikdo neměl již chleba, tedy jen trochu černé kávy – špíny – zahřálo žaludek a pak již nic! A k tomu ten strašný mráz…
  Druhého dne z rána velký poplach v káznici. „N a   t r a t i   u   W a l d h e i m u   u v á z l y   v l a k y   s   r a n ě n ý m i   z   r u s k é   f r o n t y,   n a p a d l o   n á h l e   t o l i k   s n ě h u,   ž e  a n i   p l u h y   n e s t a č i l y   v l a k y   u v o l n i t.   I h n e d   k o m a n d o v a t  k á z n i c i  n a   v y p r o š t ě n í   v l a k ů!“
  Venku je strašný vítr. Se střech se valí přímo oblaka sněhu, který je sypký jako krupice. Je vymrzlý a jeho jehličky bodají do tváří. Rychle je ven vysílána především „Jedenadvacítka“, oddělení, které pracuje mimo budovu. Zabalují svoje tváře kusy hadru, šátkem, zkrátka kdo co má. Dostávají i rukavice a to je co říci! A večer se vracejí. Ráno, při mytí, nese se jejich zpráva po celé káznici:
  „Nemáte potuchy, jak ti ranění vypadají. Samé omrzliny z Ruska. A jaké! Viděli jsme spoustu upadlých údů, zde noha nebo ruka, tady zase nos, uši, upadlé prsty u nohou nebo rukou, lidé jsou úplně zbití a nejeví o nic zájem. Dívali jsme se až od oken lazaretních vlaků, tak byly závěje vysoko, že jsme pracovali až u střech vagonů. Kolik jich asi je, když jen zde, u Waldheimu, jede tolik vlaků od východu.“
  Oči jim září, i když mají tváře spuchlé, takže jim musí býti v nemocnici ošetřeny vaselinou, aby mohli jíti znovu na trať. Je to hrozná zkouška pro lidi, kteří dělají venku, ale hřeje je vědomí, že v Rusku zasahuje vyšší moc – mráz, široširých ruských stepí – mráz, na který jsou Rusové skvěle připraveni svojí speciální zimní ruskou armádou, zatím co Němci tam hynou jako krysy ve sněhu a mrazu. A   m i m o d ě k  s e   č l o v ě k u   v y b a v u j e   v e l k é   z i m n í   t a ž e n í   N a p o l e o n o v o  k   M o s k v ě  v  r o c e  1812   a   j e h o  s t r a š n ý   a   l e g e n d á r n í   ú s t u p   z   R u s k a,  k t e r ý   z l o m i l   s í l u   t o h o t o  v o j e n s k é h o   d i k t á t o r a   d e v a t e n á c t é h o   s t o l e t í.   Z l o m í  t a k é   s í l u   a   m o c  H i t l e r a ?
  A jako na boží smilování čekáme na další dopis z Prahy, který má oznámiti co se děje, zejména v Rusku. Přichází 20. února a píše se v něm mimo jiné toto:
  „Tady jsou pořádné mrazy, 26 – 28 °C, teď tady byla dva dny trochu obleva, ale včera už to začalo znovu. Zdrávo je jinak u nás všechno. Sem tam sice něco přijde, ale nic vážného. A spíš na nás mladé, těch starších se nic nechytá. To aspoň tvrdí strýc, vyjel si teď z Prahy ven, smějeme se mu, že se pouští na daleké výlety. A on, dědouš, je opravdu nezmar. Máme z něj radost. Tetce se vede také dobře, těší se jen na jato, prý se také ještě vypraví na venek, až bude hezky.“
  A do správné češtiny přeloženo, zní dopis takto: „Tady jsou pořádné mrazy, 26 – 28 °C, teď tady byla dva dny trochu obleva, ale včera už to začalo znovu. Na frontách se všechno řádně vyvíjí. Sice se tam někdy něco přihodí, ale celkem nic vážného. A spíš to postihne na západě, Rusko naopak nyní nastoupilo a provádí velkou zimní akci. Provádí se velký nápor na osvobození Moskvy a bylo již postoupeno daleko na západ. Máme z Ruska radost! Také Anglii se daří dobře, připravuje se na jaro a pak snad bude zahájena také invaze na západě.“
  A my už i v káznici cítíme, že v Rusku došlo ke tragedii, kterou daleko později doznal sám Hitler, když sdělil, že Němci byli v r. 1941 na pokraji katastrofy. V káznici byly zastaveny „Sonderberichty“, také praporečky na naší mapě nejsou již posunovány, zůstávají státi na těch místech, kde Němci se zastavili na svém postupu. Víme, že už dávno praporečky neodpovídají pravdě a to potvrzují také další dopisy.
  Hoši v našem oddělení se už nemohou jich ani dočkat. Jsou psány na velkém formátu a na modravém kladívkovém papíru. Zdaleka se rozezná obálka a hoši spěchají, aby mne uvědomili, že už zase je zde dopis, který nám něco nového řekne. A i když je káznice a její oddělení hermeticky uzavřena a dozorci se snaží zabrániti jakémukoliv styku s vězni jiných oddělení, přece jen nezabrání, aby zpráva z dopisu neletěla po celé káznici.
  Do naší radosti padá krůpěj pelyňku. Ba co dím, krůpěj; ne, to je velký pohár bolesti. Dovídáme se, že náš milý Béda Bartošek, který pracuje v krejčovské dílně, dostal disciplinární trest. Největší, jaký vůbec káznice zná: 28  d n í   t e m n é   k o m o r y,   z o s t ř e n é   p ů s t e m   a   t v r d ý m   l o ž e m. Už prý byl odveden do „Zellenhausu“, kde si toto zostření bude odpykávat. A příčina: po svém odsouzení v Drážďanech napsal své manželce, aby si nic z trestu nedělala, že on si z něj také nic nedělá. A poněvadž to bylo v posledním úředním dopisu, který šel do Hradce Králové až po našem odjezdu, tak censorka v Drážďanech, byla to Sudeťačka, udala úřední cestou tento neslýchaný projev vězně. A Béda nechtěl přece nic jiného napsati, než to, aby žena nepodléhala a nic si nedělala z dlouhého trestu 5 let, poněvadž on si z něj také nic nedělá, neboť jej stejně celý „sedět“ nebude. Do té doby bude přece dávno válka u konce…
  Úřední šiml, a zejména německý, rajtuje pomalu. Do Waldheimu, ve věci Bartoškova dopisu, dospěl až za 7 měsíců. A l e   t o,  c o  b y l o  n a ř í z e n o,  r o v n a l o  s e   v r a ž d ě! V podzemí se nalézaly kobky, kde se odpykávalo zostření. Těžké železné dveře u cely už svojí mohutností působily tísnivým dojmem. A což teprve uvnitř: cela úplně prázdná, jen v levém rohu dřevěná pryčna bez pokrývky a bez slamníku. V cele je strašná zima, i v parném létě, protože je pod zemí. Nejhorší je, že vězeň nedostane skoro jíst. Teprve každý čtvrtý den je t. zv. „Guter Tag“, kdy dostane teplé jídlo, které toho dne je v káznici. Jinak další dny pouze 400 gr chleba a vodu na pití. N i c  v í c ! Před nástupem trestu je sice každý vězeň prohlédnut vězeňským lékařem, je-li schopen výkonu trestu. Ale schopen je každý, neboť nezemřel-li jsi ještě, tedy jsi schopen všeho. Tak soudí šéflékař trestnice, Oberregierungsrat MUDr. Rath, který velmi často důtkami žene z ordinace vězně, kteří se hlásí k prohlídce…
  I Bartošek je uznán schopným, ač normálně je tento trest nejvýš na 14 dnů. Ale i po dvou týdnech opouštějí vězni „Zellenhaus“úplně zlomeni na duchu i na těle. A obyčejně jsou to kriminální vězni, kterých se hned tak něco nedotkne a kteří jsou už něčemu zvyklí.
  Náš Béda postonával už v Drážďanech. Ve Waldheimu je to s ním ještě horší. Působí na něj duševní muka. V krejčovině se cítí nešťasten, neboť je technik, zvyklý kreslit a rýsovat. A teď zde musí párati staré hadry a přišívati záplaty, on, který má v hlavě plno plánů, který dokonce ve vězení pracoval na vynálezu, jejž také zadal patentnímu úřadu.
  Zdravotní stav se mu značně zhoršil. Krční žlázy mu velmi nabíhají. Chodí sice k prohlídce, ale tam mu natrou žlázy jodovou tinkturou a tím je ošetření provedeno. Že zde jde o krční tuberkulosu v důsledku podvýživy a nedostatku vzduchu, to již vrchního medicinálního radu dra Ratha nezajímá. Naopak uznává Bartoška za způsobilého k výkonu trestu. A tak večer, po práci, je Béda odveden do „Zellenhausu“.
  Duševně je však Béda stále svěží a věří v konečné vítězství. Jedinečný idealista! Před válkou nebyl nikde politicky činným, klonil se k sokolským myšlenkám, ale zde, v kriminále se stal přesvědčeným socialistou. A tedy jde do „bunkru“, jak se říká temné komoře, s pevnou vůlí vydržet a nepoddat se.
  T m a v á   k o m o r a ! Kdo z lidí, kteří neprošli peklem německých káznic, dovede si vůbec o ní udělati představu? Cela tři kroky široká a pět kroků dlouhá. A tma a tma. N i c   j i n é h o  n e ž  t m a. A zima, která je stupňována ještě tím, že celý den nedostane vězeň nic teplého do žaludku. A napije-li se vody – cítí v útrobách, jakoby polykal kusy ledu. A zima a zima. Vězeň chodí po cele, pokouší se zahřáti pohybem, pak zase chvíli lehne a zase vstane. Neví vůbec kolik je hodin. Usne-li přece trochu ze slabosti, ztrácí pojem času vůbec a neví – je den či noc?
  Má-li štěstí a neprší-li, nebo není přílišná zima, je jednou denně vyveden na procházku, která trvá půl hodiny. To je jediný okamžik, kdy se může nadýchati trochu vzduchu. Ale to pomine po jednom týdnu: vězeň zatím tak seslábne, že nemůže ani chodit a tak leží a leží v zimě, ve tmě a o hladu ve své cele. Den je nekonečný a každý hodina, kterou slyší odbíjeti na waldheimské věži, zdá se celým dnem. Počítá kolik ještě dnů musí zde pobýti, večer již odpočítává uplynulý den, aby těch dnů měl méně, i když ví, že ještě dlouhá noc je před ním.
  A tak odpykával svůj trest i Bartošek, náš dobrý a čestný kamarád a člověk. A když po 28 dnech – vydržel je – opouštěl „bunkr“, neopouštěl jej sám. Musil býti totiž vynesen na nosítkách, protože byl sice stále „schopen výkonu trestu“, ale vyjíti z díry sám nemohl. Bílý jako květina, která nemá slunce, která se vyvíjela ve sklepě, aniž ji políbil sluneční paprsek. Zlomený tělesně, ale ne duševně, jak jsem se přesvědčil za měsíc nato, když jsme se míjeli na dvoře při koupání. Byl již trochu zotaven a vyřizoval mi pozdravy z Hradce Králové.
  A konec tohoto skvělého člověka: skončil jako mnohý z nás – na tuberkulosním oddělení, čili na „Osmnátce“ a později na Mírově, kam byli dopravováni Čechové-tuberáci,
  Obálka s černou obrubou a v ní rovněž orámovaný lístek, který mi oznámil:
  Hradec Kr. 11. III. 44.

  Vážený příteli,
  Hluboce zarmoucena sděluji Vám, že můj statečný Bedřich, dne 6. III. t.r. v den svého svátku, o 13. hodině mne navždy opustil. Na oltář vlasti dal to co měl nejcenějšího – život.
  Vaše
  Olga Bartošková.

  „Horký, divoký hoch, s nádherným srdcem a já se bála, aby jej ta horkost nepřipravila o hlavu a proto jsem mu odporovala, ač celým srdcem jsem s ním souhlasila. Ale Béda věděl, kde je místo pro chlapa a co má dělati. Život lidský je pomíjející, ale národ, ten je věčný a proň ztratit život – ne to není ztráta – „ tak píše jeho žena 18. března 1944.
  Píši ji hned a navštěvuji tuto statečnou ženu. Je třeba připraviti její matku a ji samotnou, aby snesly poslední úder, až dojde „uniforma“ Bédova a poslední jeho věci z pozůstalosti, až dojde kus Bedřicha samotného. V Hradci Králové hoří svíčička u fotky našeho Bédy, drahého hocha, který pomáhal vězňům jak se dalo a který měl tolik mravní síly, že ač hladov, vězně na jídle nešidil, jako žel mnoho a mnoho chodbařů před ním. A hlad byla přece strašná věc…
  Na Pleši, v plicním sanatoriu, dostávám zprávu, že poslední věci po Bédovi přišly:

  „ … Mírov – poslední věci po Bédovi. – Ano již mám vše doma. Náhodou jsem potkala poštu dosti daleko od nás a balík mi dali na ulici. Nesla jsem tu tíhu v náručí až mi pot vyvstával na čele, nesla jsem ty drahé poslední věci a hlavou mi hnala směsice myšlenek a srdce – to hloupé, ubohé srdce se zase zachvívalo bolestí. Můj krok skandoval s chaosem v hlavě – „Nesu si tě, nesu si tě.“
  Deníček veršů – spousta nákresů a i malby, odborné knihy, kurs ruštiny, vzorné nákresy pro patentní úřad (bez popisného doprovodu), svetr, vesta, šaty – na rukávě jeden žlutý knoflík, snad „šarže“ konkaře? Baret, okované boty, střípek zrcátka a jiné a jiné maličkosti, pro Bédu as tak velké ceny. Vzorný pořádek ve všem – skropila jsem slzami to, co zbylo z něho – to co mi přišlo zpět. J e n   p r s t ý n e k ,  t o   n a š e   p o u t o   p ř e d   s v ě t e m,  t e n   m i   n e v r á t i l i . Číslo hrobu sdělili na mém dopisu…“

  Krátký výčet věcí a přece jak se tento dopis podobá těm nespočetným jiným dopisům, jimiž bylo oznámeno co přišlo zpět z drahého člověka. Paní Olga, přesto, že ztratila manžela nezahálela. To mohu nyní připsati dodatečně k rukopisu: pracovala v podzemním hnutí dále, starala se o ubytování portyzánů na Hradecku a nakonec byla v r. 1944 a 1945 zatčena. Dvacet osm gestapáků obklíčilo v noci dne 31. ledna 1945 dům a hledalo nocležníka, který se měl zde skrývat. Odvezli ji, i její starou matku; byly výslechy, bití, ale paní Olga se nepoddala a vyhrála.
  Bédu jí už ovšem nikdo nevrátí. Má ho na svědomí především ona Sudeťačka v Drážďanech, která ho udala a pak hlavně vězeňský šéflékař, který tuberkulosního člověka hnal ve Waldheimu do „bunkru“. T e n t o   z u ř i v ý   n a c i s t a,  k t e r ý   ú p l n ě   z a p o m n ě l   n a  v z n e š e n é   p o s l á n í   l é k a ř e,  m ě l   b y   b ý t   r o z h o d n ě   z a j i š t ě n.   T i s í c e   k ř í ž ů,  k t e r é   j s o u   n a   w a l d h e i m s k é m   h ř b i t o v ě   v   k á z n i c i,  j s o u   j e h o   d í l e m !
  Dnové v káznici plynou jeden jako druhý. Šedivá jednotvárnost zbavuje nervů. Na každého člověka, tak jednou za čtvrt roku, přijdou v káznici těžké chvíle. Přestane mluvit s kamarády, je podrážděný, a ani v práci nenalézá rozptýlení. U někoho tento stav trvá1 – 2 dny, jsou ale vězni, kteří se z tohoto stavu už nevzpamatují. Vidíš je ještě na procházce, všímáš si sice, že nějak sešel a za několik dnů se dovídáš, že ten kamarád zemřel. Utrápil se duševně.
  Proto celé naše snažení je vedeno jen za tím cílem – vydržet za každou cenu duševně, neboť duševní podlehnutí je horší tělesného. Snažíme se zaměstnat v neděli, kdy prozatím ještě nepracujeme. Proslýchá se, že i v neděli se bude v káznici pracovati; prozatím jsou tu vážné námitky z řad dozorců, kteří by musili býti v káznici i v neděli v plném počtu, a to se těmto vlastencům opravdu nechce, i když Führer volá po zdvojnásobení výroby.
  I káznice poskytuje příležitost k rozptýlení. Je to četba – o knížky si lze napsati na týden předem – a pak t. zv. Freizeitbeschäftigung, nebo jak by se řeklo česky – zaměstnání ve volném čase. Chová-li se vězeň dobře, může po půl roce žádati, aby mu bylo dovoleno zakoupení sešitu, aby se mohl učiti němčině ( to je neomylný prostředek jak získati svolení ), nákup per a tužky, někteří vězni žádají kreslicí papíry, aby mohli rýsovat. Je až podivuhodné, čím se např. zabývají kriminální vězni, kteří celý svůj život nic pořádného nedělali – jen vraždili, loupili, kradli a podváděli – a jakmile přijdou do káznice, tedy dělají dalekosáhlé plány, kreslí a rýsují, takže se zdá, že až vyjdou ven, budou z nich ti nejpořádnější občané.
  Dostáváme – my Češi – školní sešit o 48 listech, se svými jmény a čísly, 5 per a držátko. Jednou týdně, před nedělí, se sešit vydává a večer se zase musí odevzdati. Psáti se smí do nich kurs němčiny, nebo citáty z knih, při čemž se musí uvésti číslo knihy, strana a jméno autora. Knihy z vězeňské knihovny jsou již probrány censurou, ale přece jen se občas podaří dostati do rukou knihu, kde mezi řádky člověk načerpá sílu i poučení.
  Objednávám si 1. března 1942 Schillerova „Valdštýna“. Kniha má číslo 288/4. Jmenuje se „Fridrich von Schillers sämtliche Werke in zwölf Bänden von Gustav Karpeles“, čili „Sebrané spisy Fridricha von Schillera ve dvanácti svazcích“ od Gustava Karpelesa.

Text má další pokračování ......

---

Oči, nasyťte se !

  Nasyťte se oči všech Čechů a Češek pohledem na šelmu v řetězech. Upír, běs a vlkodlak českého národa, který šest let rdousil, trýznil, urážel a vraždil, ve dne naplňoval strachem, v bezesných nocích hrůzou. – Karl Herman Frank je v kleci, je v pankráckém domě, jehož stěny mu vracejí ozvěnu výkřiků, kleteb a pláče a jehož podlahy jsou zbroceny krví umučených lidí. Nasyťte se oči a plesej srdce, že je na světě ještě řád, který trestá zlo. A vy, jejichž oči jsou na věky zavřeny, mějte aspoň útěchu v tom, že vaše ženy a vaše děti, vidíce spoutaného vraha, přísahají, že už nikdy, nikdy nedopustí, aby fašistický ďábel znovu ovládal svět.