Almanah
vydaný za příčinou odhalení pomníku
† MDru Otakaru Jedličkovi
dne 6. a 7. září 1884
perem připsané č. 306
Redakcí Dr. Vil. Ryby žurnalisty v Praze.
V Smiřicích.
Nákladem komitétu pro postavení pomníku † MDr. Ot. Jedličkovi. 1884
Zpět na hlavní stránku Foto pomníku
OBSAH:( pro přímý vstup klikni na heslo )
Proslov k slavnostnímu představení. Napsal Vácslav Veverka.
Moje upomínky. Napsal Dr. Otakar Jedlička.
Řeč o Jedličkově večeru promluvil P.P. Skořepa
Dáreček z lásky Drobotina od Otakara Jedličky
Otakar Jedlička - Nástin životopisný.
Pohřeb Otakara Jedličky
Zpráva komitétu pro zřízení pomníku
Seznam členů komitétu
Seznam příspěvků a darů
Pro přehlednost textu jsou vytvořeny mezery v místě konců stránek. ( ± )
Proslov k slavnostnímu představení
Napsal Vácslav Veverka.
Náš národ kvete zas ! - Ta pyšná slova
juž směle hlásať mužem v šírý svět,
a náródové, co jich země chová,
k nám s úctou začínají pohlížet. -
Víc nejsme chudí; umlkla již škůdců četa,
jak orel směle národ náš ku výši vzlétá,
na čele jeho osvěty se hvězda třpytí; na rovech zasněžených nové zkvétá kvítí!
Nám bojovníků povstal mocný řad,
a byť i mnohý v boji mužném paď,
přec prápor vítězství se v našich chvěje rukou,
a marně nepřátelé o tvrz naši tlukou. -
Zpěv našich slavíků zní krajem, luhem,
juž také statný rolník za svým pluhem
zná jejich luzné zpěvy, libozvučný, vábný hlas.
I v žití lidu našeho paď poesie jas,
juž jeho postavy ve spisech našich žijí,
a tužeb perly, jež se v ňadrech lidu kryjí,
nám sbírá pilná ruka umělcova. -
Však mnohou ruku takou hrob už chová,
jež zastižena byla v plné práci.
A národ dobře ví, jak mnoho ztrácí,
on památku svých mužů bude ctíti -
byť zemřeli, přec věčně budou žíti !"- - -
Náš Jedlička byl srdce zlaté, kalu prosté,
v němž nadšení a láska k vlasti bujně roste.
Nám věnoval své síly, hledal v srdci lidu,
a věrně líčil v spisech blaho jeho, bídu. -
Kdo v duši umí čísť a luštiť ducha taje,
kdo jasně kresli vášně, citů lidských proudy,
zda nechová v svém nitru božskou jiskru z ráje,
zda pohltí jej hrob a skryjí země hroudy ? -
My hrdi na to jsme, že mezi námi žil,
že místa tato plodnou prací posvětil,
a jako vděčnosti své důkaz malý
jsme pomník nad rovem mu zbudovali ! - -
Stůj, chladný kameni, a hlásej v šírou dál,
jak vřele miluje lid český toho,
kdo trpěl protivenství, strádal mnoho,
a přec pro národ cítil, pilně pracoval !
Nad rovem jeho ve posvátné chvíli,
své vlasti posvěťme své všechny síly,
své vlasti jak kdo nejlíp můž,
tak prospívej a věrně služ,
ať Jedličkovým slovem nebo zbraní Havlíčkovou,
jen drahé vlasti prospěch, slávu získejme jí novou ! --
Moje upomínky.
I.
V domě otcovském.
Dobo mládí, dobo štěstí, dobo blažená! Kdož nevzpomínal by na tě s city srdce rozechvívajícími, kdož nekochal by se rád a často v upomínkách na tvé chvíle krásné, šťastné a zajisté do posledního dechu nezapomenutelné!
Často - přečasto zalétá mysl má nazpět v ty doby milé, - v duši zvoní mi na sta upomínek a srdce rozechvěje se sladkobolnou tesknotou, - vždyť vidím za sebou kus ráje - bohužel na vždy ztraceného, na vždy nenahraditelného. Zde z dlouhé řady - pouze několik těchto pomněnek!
Narozen jsem v Hořiněvsi ( v Kralohradecku ) dne 22. prosince 1845. Otec můj, lékařství a ranhojičství doktor Jan Jedlička - rodem z obce Kluky u Čáslavi - byl tam vrchnostenským lékařem a za posledních let svých i starostou obce. Za doktora lékařství povýšen byl na vysokých školách pražských dne 2. srpna 1842; v Hořiněvsi působil po více jak dvacet let. Smím snad zde napsati, že co lékař byl všeobecně vážen a oblíben a že i co starosta obce získal si skutečných zásluh o povznešení rodné vísky mé; jeho neúnavným přičiněním sebrán potřebný náklad na zřízení věžních hodin, kteréž
od r. 1861 zdobí chrámovou věž hořiněvskou, - k jeho podnětu uspořádána v červnu 1862 v Hořiněvsi skvělá beseda, jejíž výnosem položen základ k fondu na zakoupení kovové podobizny Václava Hanky na rodný jeho dům v Hořiněvsi, a již dne 7. září téhož roku uspořádána byla péčí čelnějších občanů hořiněvských a okolních památná slavnosť odhalení této podobizny, o níž na jiném místě obšírněji se zmíním. K otcovu podnětu založeny jsou také sady ovocné na druhdy pustých pozemcích obecních - zejména u tak zvaného račického kříže, - jeho péčí vysázeno jest i překrásné nyní stromořadí kaštanové podél silnice v obci, za jeho úřadování co starosty uvedeny jsou i knihy obecní v náležitý pořádek a založena před slavností Hankovou i skvostná kniha pamětní, zdobená velkou podobiznou Hankovou a opatřená pak vlastoručními podpisy veliké části účastníků slavnosti řečené, mezi nimiž byly pospisy i mnohých vysoce zasloužilých a vynikajících mužů našich, zejména Františka Palackého, dra. F. L. Riegra, dra. Karla Sladkovského, Jana Nerudy, bibliotékáře Vrťátka, skladatele Zvonaře, Jos. Baráka, prof. Jos. Koláře, dra. K. L. Klaudyho a mnohých jiných. Pamětní kniha ta bohužel ve vřavě bitvy kralohradecké dne 3. července 1866, kdy obec z větší části byla občanstvem opuštěna a vojskem vše na rub bylo zobraceno a na mnoze i zničeno, - zmizela. I mnoho jiných podniků ku prospěchu obce čelících měl otec můj na zřeteli, avšak hlavně dlouholetá churavosť - a částečně i jiného druhu překážky - činnosť jeho za posledních dob žití úplně přerušovaly. Nezištností svou získal si zejména u chudého lidu trvalé upomínky. Zemřel dne 3. ledna 1865 v stáří 50 let.
Matka moje, Marie, byla dcerou tehdejšího gubernialního rady Jana Schillinga v Praze. Narozena byla v Inšpruku v Tyrolsku. Matku záhy jsem ztratil; zemřelat mi již dne 27. března 1849 a pohřbena jest vedle matky své, která skonala správě o týden dříve, na hřbitově hořiněvském.
Zemřela, majíc teprve 25 let - tuberkulemi plic. Pokřtěn jsem byl dle obvyklého řádu církve katolické zasloužilým farářem hořiněvským P. Jos. Dresslerem dne 27.prosince 1845 na jméno Otakar, Viktor, Edvard. Kmotry mi byli matčin otec, gubernialní rada Jan Schilling, kterýž asi za rok na to v Praze zemřel, a tehdejší vrchní panství smiřického pan .Karel Rudolf Klier, kterýž ve Smiřicích zemřel a na hřbitove holohlavském pohřben jest. Také P. Jos. Dressler, na jehož lidumilné jednání dosud se v Hořiněvsi vzpomíná, odpočívá již dávno - dávno na hřbitově hořiněvském.
Zůstal jsem po zesnulé matce sám; neboť prvorozené dítko rodičů mých - Božena - zemřela v stáří sotva 14 dnů vrozeným úbytem hned za pobytu rodičů mých v Praze, kdež otec po své promoci, dříve nežli jmenován byl panským lékařem v Hořiněvsi, asi rok meškal co praktický lékař na Štěpánské ulici. Oddán byl otec s matkou mojí z domu „u dvou červených lvů" ( nárožní dům Sirkové ulice a Vaječného trhu ) v chrámu sv. Havla.
Na matku svou jen jakoby v mlze a to ještě jen na jednotlivé momenty se pamatuji. Nejživěji utkvěl mi v paměti okamžik, kdy přinesli mne - nedlouho před smrtí - k ní, aby se mnou se rozloučila. Všickni kolem plakali a já nemaje ovšem ani tušení, o co se skutečně jedná, přece zachytil jsem přesmutný onen okamžik v duši tak pevně, že utkvěl mi v ní dosti živě až podnes. Když pak přivedli mne k ní naposled, tu ležela již oblečena, s křížkem v ruce, v rakvi. „Kam pak maminka pojede, že jest tak pěkně ustrojena ?" ptal jsem se prý; odpovědí bylo, že otec, kterýž matičku moji vroucně miloval, v okamžiku tom omdlel a všickni, kdož byli svědky výjevu toho, že vypukli v hlasitý pláč. Při pohřbu samém jsem nebyl; odvezliť mne s otcem, o jehož zdraví se všickni obávali, na blízké Chotěborky k tamějšímu faráři P. Suchánkovi,
jenž - jsa jedním z nejlepších a nejdůvěrnějších přátel otce mého - všemožně hleděl bolest jeho nad ztrátou drahé choti útěchy plnými slovy umírniti. Když ale dolétal smutný hlahol zvonů hořiněvskýeh až.do tichých síní fary chotěborské oznamuje, že drahou jeho Marii nesou již ku hrobu, tu marná byla všecka slova útěchy, - otec padal z mdloby do mdloby a já;- v koutku tiše plakal, ačkoliv to mladistvě moje srdéčko nemohlo ještě ani tušiti, jaká ztráta je potkala ztrátou – matky, a to matky tak dobré, tak laskavé, tak upřímné ! S kýmkoliv jsem později, když rozum můj počal se rozvíjeti, o matce své mluvil, každý nazýval ji „andělem dobroty". Přilnuvši s celým ohněm první lásky k otci mému, milovala ovšem také mne, jediné dítě své, s veškerou vroucí upřímností něžného srdce mateřského. I k matce svojí - Karolíně Schillingové - kteráž poslední dny svého života u nás strávila, lnula s tak vroucí láskou a oddaností, že dříve než stala se sama chotí a matkou, denně prý se modlívala, kdyby matická její měla zemříti, aby bůh zároveň také ji k sobě povolal. Zvláštní hrou osudu přání to smutně se splnilo. Matka se roznemohla a s ní zároveň i dcera, obě nemocí nezhojitelnou; dlouho - dlouho trpěly, ležíce v jedné světnici a společně k smrti: se připravujíce. Jeden úterek skonala matka a druhý úterek dcera. Když babička skonala, zavolala matičká moje chotě svého k sobě a připomenuvši mu, zač druhdy se modlívala, se slzami v ocích prý pravila: „Vždycky co dívka jsem boha prosila, abych zemříti mohla zároveň s matkou svou; jak ráda bych ale nyní modlitby ty odvolala, abych i dále ještě žíti mohla - pro tebe a dítě své ! Vím ale, že vše jest již marno, musím za maminkou - jsem na smrť připravena." Na svět, jeho klamy a šalby, o nichž neměla žádných vlastních zkušeností, dívala se takřka okem dítěte, - každému, s nímž bylo jí jednati, šla prý vstříc s nelíčenou ochotou a důvěrou a proto každý, kdo ji znal a byl sám srdce dobrého, ctil ji upřímně pro její prostou mysl a nevšední dobrosrdečnosť,
kteráž prý „ani broučku nedala zúmyslně ublížiti." Ačkoliv dřive, než s otcem mým se seznámila, jsouc dítětem rodičů, úplně německých, neznala ani slova českého, a ačkoliv čeština té doby zejména v kruzích úřednických v Praze byla považována pouze za řeč chátry a nevzdělanců, bylo přece prvním jejím přáním jakmile stala se otce mého nevěstou, naučiti se česky aby - jak pravila - mohla mluviti s rodiči a sestrami ženicha svého a s ním samým v jich mateřském jazyku. Mám na památku česky psaný list její, jejž psala matce chotě svého, když narodila se jí první dceruška - Božena, která však - jak již dříve jsem se zmínil, za nedlouho zemřela. Kdož ji znal, zobrazoval mi ji vždy co ženu citů nejušlechtilejších, co vtělenou laskavost, ochotu a přívětivost a při tom i co ženu zevnějšku krásného, co zjev něžně spanilý. Jaký tu div, že otec ztrátu choti takové nesl nesmírně bolestně a že pak veškeru svou péči, svoji lásku soustředil ve mně, jediném dítěti, jež mu zde zůstavila.
Po smrti matičky mé bděly nad vychováním mým kromě otce hlavně sestry jeho, nejprve Anna a po jejím provdání se nejmladší sestra Barbora, kteráž od r. 1865 zaměstnána jest co hospodyně v zámku smiřickém u rodiny majitele panství smiřického, sv. p. z Liebigů.
Otec na opětné ženění se nepomýšlel; cítilť ztrátu choti své příliš bolestně, než aby záhy na ni mohl zapomenouti, a z piety k zesnulé neměl také ani na mysli, vychování dítěte jejího svěřiti matce nevlastní. Vyslovil se, když byly mu rozličné nevěsty odporučovány, že nejméně po tu dobu, pokud budu já v domě otcovském, zajisté na ženění nepomyslí; a slovu tomu po celou řadu let také dostál, oženiv se po druhé teprv, když odejíti jsem měl na studie.
I z prvních dob po úmrtí matky mé neutkvělo mi mnoho v paměti; jasnější upomínky mám teprv od okamžiku, kdy přijeti měla do Hořiněvsi otcova matka, drahá moje babička, Kateřina Jedličková, kteráž pohřbivši chotě svého a provdavši ostatní dcery své z Kluků přistěhovala se k nám, aby mladé ještě tetě Barboře v řízení domácnosti otcovy byla nápomocna.
Pamatuji se živě na onen zimní den, kdy babička měla přijeti. Dráhy liberecko-pardubické tehdáž ovšem ještě nebylo, a babička, kteráž přibyla do Pardubic po státní dráze, jela proto s dostavníkem z Pardubic do Hradce Králové, kdež ji v hostinci „na špici" očekávala příležitost hořiněvská. Jelikož té doby bývala nejkratší cesta od Hradce Králové k Hořiněvsi mezi Nedělištěmi a Máslovědy obzvláště za zimních plískanic úplně neschůdnou, jezdívalo se obyčejně z Hradce po císařské silnici k Smiřicům a odtud teprv do Hořiněvsi. Otec, vzav mne s sebou, jel babičce na saních naproti až na Trotinu u Smiřic, kdež velká, stará hospoda, ležíc na císařské silnici, bývala za dob, pokud nešla od Jaroměře k Hradci dráha _a pokud jezdilo tudy na sta povozů denně, vyhlášeným zájezdním hostincem, v němž za tehdejšího majitele Jos, Voltra mívali i úřadníci panství smiřického velmi často zábavné schůzky. Zde jsme babiččin příjezd očekávali. Já ovšem nemohl jsem se jí ani dočkati; těšil jsem se na ni či lépe řečeno na dárky, které - jak mi teta Barbora vypravovala - babička přivézti měla a o nichž se mi již po kolik nocí zdálo, s pravou dětskou nedočkavostí. S nejmladším synkem p. Voltrovým, Jenem, kterýž byl se mnou asi v stejném stáří a s nímž v pozdějších letech bratrsky jsme se spřátelili, hrál jsem si velmi netrpělivě, ani vyfukování mydlinových bublin - ač byla to nová pro mne hra - mne valně netěšilo, mělť jsem na mysli jen nové panáky a každou chvíli běžel jsem otce, bavícího se v četném kruhu úředníků z blízkého dvora zdarazského a ze Smiřic, obtěžovati dotazem, proč již babička nejede. Konečně - když se již stmívalo - zařinčely na dvoře rolničky a babička, zaobalena jsouc v kožich, vstoupila do světnice.
Já jí ovšem dosud neznal a proto když spatřil jsem ji tu poprvé celou zahalenu, pozbyl jsem kuráže úplně a teprv když z kožichu vyloupla se přívětivá, usmívající se stařenka, nesoucí několik škatulí, v nichž jsem slíbené dárky předzvídal, dal jsem si říci a šel jsem babičce ruku políbit. Brzy jsme se ovšem spřátelili a babičce nezbylo jiného, než aby hned na Trotině ty tajemné škatule otevřela a mne s jich mnohoslibným obsahem, který ovšem mou zvědavost úplně upokojil, seznámila. Druhého dne jsem se ovšem již babicky ani nespustil. Byl jsem celý u vytržení, když mi vypravovala o kutnohorských havířích, o hlubokých šachtách a o kráse kamennými věžičkami obsypaného kostela svaté Barbory, o sedlické kostnici a sedlickém klášteře, o čáslavské věži, která prý - třeba že na ní ohromně vysoká dřevěná střecha shořela - přece zůstala tak vysoká, že neměla co do výšky v Čechách sobě rovné - naslouchal jsem udiveně, když dále vypravovala, jak vyhlíží železnice a jak rychle kouřící a hučící stroj, do něhož není ani jediný kůň zapražen, táhne za sebou celou řadu železných vozů. v nichž se i při dešti a bouři může při zavřených oknech zcela pohodlně jako ve světnici seděti a nemálo jsem se bavil, když přišla řeč i na oboru zehušickou, kde se prý pasou celá stáda jelenů; při tom jsem to měl ale dobré babičce zcela opravdu za zlé, že mi nepřivezla aspoň nějakého malinkého živého jelínka s sebou, když jich v té oboře zehušické bylo tolik ! Nevidělť jsem dosud jiného jelena, než jakého spatřiti lze na návsi, když některý cestující chuďas přijde o pouti neb o posvícení oblažit vesnickou mládež při zvucích kolovrátku se točícími dřevěnými koníčky, mezi nimiž obyčejně jakés čestné místo zaujímá také dřevěný jelen. Byl jsem proto také pak na to velice pyšným, když jsem se mohl ostatním klukům pochlubit, že mám babičku, která viděla celé stádo velkých živých jelenů s ohromnými parohy, a že by mně byla ta babička také takového jelena přivezla, kdyby nebyla jela v železném voze, do něhož není žádný kůň zapražen a jejž táhne něco, co kouří a hučí a jede tak rychle, že by tomu ani deset koní nestačilo; toho by se byl jelen bál a proto jej také babička nemohla vzíti s sebou.
S příjezdem babiččiným začalo vůbec jaksi zcela nové období v mém životě. Otec, jsa vázán svým povoláním, nemohl se ovšem mnou příliš mnoho zabývati a jakkoliv choval se ke mně vždy laskavě, pohlížel jsem přece k té jeho vážné, opravdové tváři vždy s jakousi posvátnou uctivostí. Otec nikdy mne neuhodil a přece dostačil vždy jen jediný jeho pohled, aby mne přešel okamžitě všecek uličnický humor. Největším trestem bylo pro mne, když jsem nesměl s otcem obědvat u společného stolu a byl nucen jíti do kuchyně, anebo když jsem musel státi v koutě, uvázán jsa - nití k noze postele. S touto nezměněnou uctivostí pohlížel jsem k otci do posledního dechu jeho a i když co odrostlý student vracel jsem se na prázdniny domů, byl mi vždy pohled otcův buď nejmilejší odměnou, nebo nejcitlivějším trestem; řečí se mnou otec nikdy mnoho nenadělal a přece viděl a cítil jsem vždy - i co chlapec - že bedlivě stopuje každý můj krok, že ve mně soustřeďuje všecky svoje naděje a že mne miluje, jak jen otec dítě své milovati může. K babičce blížil jsem se ale vždy s plnou, až skotačivou důvěrou, ba byl jsem jí stále v patách, ať se hnula kamkoliv. Otec měl krásný, prostranný byt v prvním patře zámku hořiněvského s vyhlídkou na jižní stranu - k rozkošné bažantnici. Z hlavní chodby přišlo se nejprve do přívětivé prostranné předsíně, z níž po levé ruce vcházelo se do kuchyně, s níž souvisela ještě druhá stejně velká jizba, kteráž - jak tomu klenba nasvědčuje - spolu s kuchyní bývala druhdy zámeckou kaplí. Z předsíně té vcházelo se po kamenné chodbě buď přímo do pokojíka, kde měl otec svou domácí lékárnu, anebo vlevo do většího pokoje, kdež spávala babička, teta a já. Mezi touto naší ložnicí a pokojíkem, kde byla otcova lékárna, byl pokoj, kde otec spával, kde jsem se narodil a kde matka skonala, a za lékárnou - v pravé věži zámecké - byl ještě čtvrtý krásný, prostranný a vysoký pokoj.
Všecky tyto čtyři světnice, z nichž zvláště v pokoji věžním byl - ovšem jen za doby letní - pobyt velmi příjemný, byly mezi sebou v jedné čáře jdoucími dveřmi spojeny. Přímo pod okny pokojů byly roztomilé dvě zahrádky, z nichž jedné používal otec v pravo od nich leskla se hladina rybníka „Barbory"' kolem něhož táhla se po hrázi vedle dvou přívětivých chaloupek řada prastarých, košatých lip. Řadou těchto lip přicházelo se k rozsáhlé panské zahradě a druhému rybníku „Špuku", za nimiž rozkládá se překrásná bažantnice. Z předsíně naší viděti bylo do zahrady správce, na pivovar, do panského dvora, na vížkou zdobené obydlí stařičkého nadlesního, na ovčín a jiná stavení hospodářská. Mým obyčejným rejdištěm byla v bytu tom za doby letní předsíň a v zimě onen pokoj, kde na malé postýlce jsem spával. V pokoji tom viset na zdi velký, dosti uměle provedený dřevěný krucifix a pod ním stávalo starožitné klekátko, na němž babička mne učívala se modliti. V přihrádkách klekátka toho byly všecky mé poklady - hračky a obrázky - uschovány. Po stěnách pokoje toho umístěny byly v černých rámech dřevorytiny, představující Jana Žižku, M. Jana Husa, Jiříka Poděbradského, Prokopa Holého, Přemysla Otakara, Břetislava „českého Achilla", Jelačiče bána; rytiny ty opatřeny byly přiměřenými rýmy, jichž skladatelem - jak později jsem se dozvěděl - byl V. Hanka. V témže pokoji byla mimo jiné také velká skříň s otcovými knihami, z nichž mne tehdáž ovšem zajímaly jenom knihy obrázkové, jichž tam byla celá řada a jichž illustrace mi babička musela denně vysvětlovati, ačkoliv mnohdy sama byla na rozpacích, co vlastně ten neb onen obrázek představuje.
Vypravování babiččino, dřevorytiny na stěnách, obrázky v knihách i časopisech otcových a babiččiny komentáry k nim byly tak prvními předměty, jimiž obrazotvornost má se zabývala a jimiž, duševní obzor můj počínal se šířiti. Tak na př. o Žižkovi dovedla babička mnoho vypravovati, co mne nemálo zajímalo, dozvěděl jsem se tak, že se pod dubem při bouři narodil a pod dubem že také zemřel, že byl velice udatný hrdina, který, ačkoliv byl slepý, vždycky každého nepřítele přemohl, a že když jeden z jeho vojáků proti jeho rozkazu klášter a kostel sedlický zapálil, dal mu nalíti roztaveného stříbra do hrdla, aby prý ho měl až do smrti dosti. Babička věděla o Žižkovi mnoho pěkného, jen to se jí na něm nelíbilo že mnoho krásných hradů a zámků sbořil a mnoho kněží dal pobiti. Za to ale o Břetislavovi vždy s potěšením vypravovala, že byl synem vévody Oldřicha a selské dívky Boženy a že zamilovav si spanilou princeznu Jitku, z daleka z kláštera ji unesl a při tom řetěz, kterýmž mu chtěli cestu zabrániti, mečem přeťal. A na obraze měl také Břetislav meč, který by dostačil na přetnutí asi desíti řetězů. O Přemyslu Otakarovi a Jiřím Poděbradském nedovedla mi bohužel jiného vypravovati, než že to byli slavní králové čeští, za to ale o Karlu IV. jsem se dozvěděl, že založil v Praze kostel, ve kterém v stříbrné rakvi leží sv. Jan Nepomucký, a most, s kterého byl též sv. Jan do vody hozen. O Husovi vypravovala, že co kacíř byl upálen a že pak k vůli tomu bylá v Čechách dlouhá vojna, kde právě Žižka slavně bojoval a kdy mnoho lidí bylo do kutnohorských šachet vházeno; o Prokopu Velkém také věděla, že byl mnichem a po smrti Žižky že vedl jeho lid, až pak u Lipan v bitvě byl zabit, kdež také v jedné zahradě pod smrkem jest pohřben. Babička prý sama v zahradě té byla.
Často jsme si vyšli spolu na hřbitov, kdež jsme květiny na hrobech matky a druhé babičky ošetřovali a zalívali. Babička mi tu často o mamince vypravovala, vysvětlovala mi, že každý musí umříti, a dodávala, také ona že bude jednou zde vedle hrobů těch odpočívati, až si pro ni matička má přijde a s sebou do nebe ji odvede. Obyčejně jsem se při tom rozplakal a babička mne měla pak co těšit, že to bude někdy, až již budu velký jako tatínek !
Rádi jsme si také vyšli na kopec nad vsí, jehož témě zdobeno jest dvěma prastarými lipami. Starý, dřevěný kříž, jenž tam tehdáž stával, dávno nahrazen jest novým křižem železným a před lipami těmi, kteréž od bitvy kralohradecké staly se historickými, vypíná se mohutný pomník. Od lip těch otvírá se rozkošná vyhlídka daleko široko do rovin polabských i na mohutné hory krkonošské. Dozvěděl jsem se tak, kde leží Hradec, kde Smiřice, kde Josefov a Jaroměř, kde Hořice s horou sv. Gottharda, na níž Žižka také slavně zvítězil, -dovedl jsem brzy ukázati, který tam z těch dalekých modrých vrchů jest Sněžka, na níž za jasných dnů bylo lze i kapličku rozeznati, věděl jsem, kde leží Kunětická Hora, a místa bližší všecka jsem se brzy naučil znáti. Čeho babička sama nevěděla, pověděli nám lidé v poli pracující. Často jsme na kopci až celé hodiny v stínu košatých lip proseděli a já stále měl se nač ptáti!
Nejraději jsem býval ale v bažantnici. Byl to krásný, rozkošný les, plný půvabů; uprostřed byla chaloupka, kde bydlel hajný, naproti chaloupce byla rozsáhlá školka a nedaleko od chaloupky pramenila se v stínu studánka, kolem, níž kvetly něžné pomněnky. Zjara byla bažantnice plna vonných konvalinek, petrklíčů a lesních fial. Hajný - Marrat - rodem z Eisensteinu na Šumavě, býval u vojska šikovatelem a vyslouživ byl u nás ve vsi nejdříve „tabáčníkem", při čemž r. 1848. učil i gardisty, u nichž byl otec můj hejtmanem, exercírce, a nedlouho po tom obdržel zde službu hajného. U chaloupky meškal jsem za doby letní často - velmi často a obyčejně bývala tu společnicí mou dceruška tehdejšího nadlesního p. Václava Rosslava z Rosenthalu - byla se mnou právě v stejném stáří. Spolu jsme si tu hrávali, spolu honili pestré motýle a krmili mladé bažantky, spolu divili se hrám mrštných veverek a naslouchali hlučnému zpěvu ptactva. Emilka bývala mi vůbec nejmilejší družkou při hrách dětských, byli jsme takřka denně pospolu a zvykli jsme tak jeden druhému, jak bratr sestře.
Hajného Marrata měli jsme velmi rádi, třeba že uměl jak náleží „pustit hrůzu"; také žena jeho byla statná, resolutní žena, která nikdy „se nedala" a jednou i pojezdnému Kernovi, když na ni kdesi na poli přišel s holí, strhla brejle s očí motykou. Týž Kern, na nějž se pamatuji, že měl tehdáž již hlavu bílou jako sníh a že mne učil dělat komplimenty čili „košamstrdýnr" - což jsem ovšem k obveselení celého publikum nikdy nemohl vyslovit -, byl dán za nedlouho do výslužby, setkal jsem se s ním ale ještě po dlouhých letech již co absolvovaný gymnasista v Pardubicích; byl tu ovšem již třesoucím se kmetem -starcem nad hrobem.
Někdy zarachotily v poledne na návsi bubny - - kluci z celé vesnice se sbíhali, a chraplavé hlasy bubeníkův „uváděly uctivě v známost", že večer v té neb oné hospodě odbývati se bude velké představení „Doktora Fausta" nebo „Horia a Glosky nebo Zapálení Hermanštatu" a podobných hrdinsko-romantických „kusů". Otec nebyl přítelem tohoto druhu umění a nechtěl nikdy k tomu svoliti, abych směl večer do hospody „na komedii". Stálo mne to dost slz a proseb a babičku přímluv, že jsem aspoň jednou a to ještě jen proto, že také Emilka šla, na komedii se octnul. Jaký vlastně kus to byl, nevím se již pamatovat, vím jen, že kromě pimprlete měli tam čerti a kalafunové blesky velikou úlohu, tak že jsem přišel z komedie domů celý vyděšen a že jsem se pak celou noc bál. Vícekrát jsem ovšem na komedii nesměl, kromě na takovou, která se odbývala odpůldne na návsi, kde paňáca prováděl rozličné kotrmelce, chodil po provaze a celá společnost pak při bengálském osvětlení provozovala „čínský tanec" !
Nic mne však nedovedlo tak vyděsiti, jako když potkati jsem měl bláznivého Vrbce ze sousedních Máslověd. Byl to jinak tichý, neškodný šílenec, který s nikým nemluvil a nikoho si nevšiml. Pohrozili mně ale jednou, když jsem si doma trochu po uličnicku počínal, že si pro mne Vrbec přijde, nebudu-li tichým.
Nešťastnou náhodou Vrbec skutečné pod okny našimi šel a od té chvíle jsem se mohl já sám zbláznit, když jsem blázna Vrbce uviděl. Pamatuji se, že mne kdysi v neděli vystrojili až milo, měl jsem sněhobílé kalhotky, černou sametovou bundičku, žlutý slaměný klobouček s růžovými pentlemi a šel jsem takto naparáděn za otcem do zahrady. V noci pršelo a ačkoliv ranní slunce rychle vše vysoušelo, zbyly přece ještě tu a tam malé kaluže, jimž jsem se pozorně vyhýbal. Lidé, jdoucí na ranní, se za mnou ohlíželi, hlasitě chválíce, jak to „tomu hodnému hošíčkovi hezky sluší" - tu ale pozvednu oči a běda - asi na dvacet kroků před sebou spatřím - nebohého Vrbce, který ovšem neměl ani tušení, jakým jest pro mne postrachem. Dal jsem se hned do křiku jako když mne na nože bére a utíkal, jen se mi hlava třásla, nazpět domů; na neštěstí jsem se již blátu nevyhýbal a sklouznuv, octl jsem se i s bílými kalhotkami, i se sametovou bundičkou, i s kloboučkem s růžovými pentlemi v největší kaluži, do níž jsem se rukama i nohama takřka zaryl. Otec, nevěda co se děje, přiběhl ze zahrady a přivedl mne pak blátem obaleného domů, kdež jsem ovšem nedostal já, nýbrž ti, kdož mne Vrbcem strašili. Před jiným domácím šílencem - jakýmsi Konířem - míval jsem také - ještě i co student - náležitý respekt. Týž byl sice také z větší části klidným bláznem; dovedlť celé hodiny
klečet na rozcestí za vsí pod lipou u starého dřevěného kříže, anebo sedával na hrázi u rybníka, dívaje se upřeně do vody. Potkal-li koho, pozdravil jej sice slušně, ale s posuňkem šílence na první pohled prozrazujícím; jinak dal každému pokoj. Někdy ale do něho vjela jiná, a tu pak nebylo radno nechati ho bez dohlídky. Zejména rád v chvílích takových zahrával si s ohněm; kde mohl odnesl sirky a pálíval si v polích ohníčky, tak že bylo se obávati, aby někde nezapálil. To bylo také příčinou, že byl dán později do blázince, kdež také zemřel. Koníř býval dovedným truhlářem, jen že ve své pomatenosti, byl-li nechán bez dohlídky, každou věc, když ji nejlépe shotovil, hned zase rozbil nebo rozřezal.
Kromě na komedii nesměl jsem také nikdy jíti na házení kozla", kterážto surová hra ostatně ještě nežli na studie jsem se odebral, byla zakázána. V mém rodišti míval prý při tomto „házení kozla" největší úkol jakýsi Jiříček Krátký, jenž byl již tehdáž stařec skoro 60letý, jinak ale velmi čilý a zdravý, kterýž pak také skutečně dosáhl vzácného věku 92 let, zemřev teprv r. 1880.
Jiná osobnost, která již tehdáž byla stařenou a pak také až 96 let se dočkala, byla jakási Staňková. Stařenka ta po více jak padesát let sedávala v budce u vrat panského dvora, prodávajíc housky a ovoce. Co děti jsme bývali u ní takořka denními hostmi; umělat nám vždy nové a nové pohádky vypravovati; nám se to ovšem líbilo, a proto i když neměli jsme s sebou ani žádného krejcárku „na krušinku", přicházeli jsme k ní a ona byla vždy rovněž tak ochotnou vypravovatelkou jako my trpělivým posluchačstvem. Jí ušel tím čas a my měli nemalou zábavu. I co studenti jsme se ještě u ní často zastavovali, z čehož měla ovšem vždy nemalé potěšení. Zemřela také teprv roku 1880 v stáří 96 let téměř současně s Jiříčkem Krátkým. Takřka do poslední chvíle sedávala ve své budce a kdykoliv mne viděla co dospělého muže, vždy plakávala, divíc se, jak ta léta utíkají! Ba utíkají, milá stařenko - utíkají a letí - až běda rychle! Toho jsi se zajisté, stařenko, nenadála, když jsem u tebe sedával co chlapec as čtyřletý, že za celých třicet roků právě já co lékař k ohledávání mrtvol v rodišti svém ustanovený, budu ti psáti — lístek úmrtní!
Až potud Jedličkovy upomínky. Co v nich tklivých momentů, co rozkošných míst, svědčících o hloubce citu, o vroucnosti, s jakouž lnul zesnulý k rodičům svým a k své rodné vísce. V nedokončeném tomto náčrtku zračí se srdce Jedličkovo, to srdce plné lásky, jako v křišťálové hladině klidného jezírka. Vřadili jsme Jedličkovy „Upomínky z mládí" proto do skrovničké této knížky, aby zjevno bylo z nich, jakým byl nešťastný náš přítel.
Řeč
promluvil přítel mládi jeho P. P. Skořepa.
„I prostý, řadový bojovník jest šťasten,
může-li skonati s hrdým povznášejícím
vědomím: Konal jsem v boji za Tebe –
o vlasti má a lidstva svobodo svatá – vždy
svou povinnosť.“
Tak mi napsal do památníku můj přítel Dr. Otakar Jedlička dne 15, prosince 1882. svoje heslo, a karakterisuje úplně jeho povahu, jeho snahy i veškeré jednáni jeho.
Ctěnému shromáždění dobře jest povědomo, že nad otevřeným hrobem upřímného vlastence a spisovatele p. MDr. O. Jedličky vznikla myšlénka v slav. obecním zastupitelstva i v srdcích jeho ctitelů a přátel postaviti jemu z vděčnosti pomník, který by hlásal i potomstvu budoucímu, že lid umí oceniti zásluhy Jedličkovy o vlasť a národ !
Pánové ! Zvyk tento, ctíti památka mužů o vlast zasloužilých, jest prastarý; tak se dělo u Řeků a Římanů, kteří stavěli svým rekům obrovské pomníky a chrámy velkolepé, tak se děje u nás Čechů.
Otakar Jedlička, byl českým spisovatelem a českým vlastencem, a v těch slovech spočívá vše, co obtížného a strastiplného překonati muset.
Že krajina naše, známá dřívější svou národní ospalostí, jím probouzena a v čilém ruchu vlasteneckém udržována byla, kdo by tomu odporoval ?
Že dnes vážíme sobě sladkých zvuků řeči naší, že dnes nestydíme se za mluvu otců svých: toť není naší zásluhou, zásluha to buditelů národních. Takovým byl Jedlička !
Nestrpěl lhostejnosť, ospalosť, dvojakosť: napomínal, káral a po případě tepal pérem svým vše, co zasluhovalo pokárání a odsouzeni.
Nekoukal na to, zdali si rozleje ocet u toho neb onoho pana: ni zisk, ni sláva nemohly jej svésti z cesty ryze vlastenecké.
Tím ovšem udělal si tu a tam nepřítele: ale na prstech bychom sčísti mohli. Mnozí stali se nepříznivci jemu nespravedlivě: dělo se leccos na jeho účet: on ale vše zapomenul, všem odpustil, jen kdo poctivě smýšlel s vlastí, kterou on tak horoucně miloval.
Kdoby souditi jej chtěl, musil by znáti, čeho zkusiti musil Jedlička od mladosti.
Kdo jste jej znali a vídali choditi s okem zasmušilým, nemluvného a ztrápeného, neměli jste jej odsuzovati: Kdybyste byli znali nitro jeho, kdybyste byli i takých poměrech jako Jedlička, věztež, ctěné shromáždění, že nikdo z nás by nebyl tak tichým trpitelem býval, jako on !
Nebude tedy od místa, .jestliže o milém příteli našem nastíním jednak rodinná, data a poměry jeho, abyste zvěděli čeho zakusil: a jak těžce světem tím se pohyboval, jednak chci Vám jen jmenovati část spisovatelské činnosti jeho a že chválu, byť i o mrtvém příteli řeč byla, upřímně sděluji a pravdivě,
Otakar Jedlička narodil se 22. prosince roku 1845 v Hořiněvsi -— rodišti V. Hanky — kdež otec jeho byl váženým a oblíbeným lékařem a za posledních let svých i starostou obce, kterou vzorně spravoval, tak že národním uvědoměním,.občanskou svorností a tak zvanou společenskou honorací vyrovnala se Hořiněves každému menšímu městu.
Pro své vlastenecké smýšlení byl tehdejšímu všemocnému p. Lencovi „trnem v oku" ten „český kornář" !
Matku svou šlechetnou ztratil Otakar Jedlička v útlém věku, když mu bylo 4 léta, a vychován byl pod dozorem své babičky a milé tety své.
V Hořiněvsi chodil do ob. školy, pak studoval na něm. gymnasium v Broumově, kdež měl svými spolužáky mnohého pána z Vás zde přítomných.
Od roku 1855 studoval velmi dobře na gymnasium v Hradci Král., kteréžto doby těšilo se gymnasium to pověsti velmi skvělé: nával žáků se všech stran byl ohromný, a učitelský sbor soustřeďoval v sobě skutečně také síly rozhodně vynikající a rázné vlastence. Jmenuji jen: chvalně známého professora Jandečku, Kosinu, Vojáčka, Niederleho, Vinohorského, Fišera, Velišského, Kristiána Stefana, Tesaře a Tomáše Bílka: jakž mohlo býti jinak, než že posluchači jejich stali se vřelými a rozhodnými vlastenci.
Probuzení tehdejšího národního ruchu a proud vlasteneckého smýšlení nezůstal ovšem i na mladistvou mysl studující mládeže bez účinku a studentstvo kralohradecké osvědčovalo při každé příležitosti své vlastenecké smýšlení.
Na Otakara Jedličku zejména působilo v ohledu národního uvědomění seznámení a spřátelení se s Jos. Barákem, jenž po demonstracích Päumanovských r. 1860 byl též v Hradci Král. internován.
Odbyv r. 1864 maturitní zkoušky, vstoupil na vysoké školy pražské a sice na fakultu lékařskou i měl po přání otce po delší dobu již churavého vstoupiti do vídeňského Josefinum, ústavu to pro vzdělání lékařů vojenských. Nechuť k vojenské uniformě a kasárnickému životu vůbec — byly toho příčinou, že Jedlička bránil se všemožně vstoupení do ústavu toho, a takž octnul se přece jen v Praze, k níž všecky jeho touhy čelily.
Však již dne 3. ledna 1865 — tedy po 3měsíčním pobytu v Praze — utrpěl Jedlička úmrtím otce svého ránu těžkou, bylť od té doby u výživě své odkázán úplně sám na sebe. Nastala mu trpká doba života a krutý zápas s bídou, nouzí a často i hladem. Jedinými skromničkými příjmy byly mu honoráře za různé literární pokusy.
Čtěte jeho novelly a řekněte mi, kde jste četli lepší, věrnější a opravdovější popis bídy a nouze v chatě dělnické? Kdo lépe vylíčil potulný život chuďasa? Kdo namaloval krásněji hladem mroucí ženu, aneb není-li to podáno jako v zrcadle — to — jakékoliv jméno mající neštěstí, které on jen opisoval ze svého vlastního vnitra, ze svého dobrého srdce, ze své bohužel vlastní — přehořké zkušenosti !
Devět plných roků ztrávil takto chudě, ale jako pracovník pro dobro vlasti velmi činně a vydatně.
Povím-li Vám, že hojně přispíval a i sám některé redigoval z časopisů, jako: Rodinnou Kroniku, Květy, Plzeňské Noviny, Národní Listy, Svobodu, Národní Pokrok, Naše Listy, Korunu, Obranu, Dělnické Listy, Říp a Podřípana, Světozor, Vesnu, Obrazy života, Osvětu, Lumíra a Sokola; tož přisvědčíte, že pracoval Jedlička usilovně na národa roli dědičné!
Kdo z Vás doposud nečetl žádnou novellu Jedličkovu, ten ani nemůže v nejmenším posouditi jeho zásluhy o národ a vzdělání jeho.
Přečtěte si jen na př. „V lesní chaloupce", jak lící Zářeckého a věrného Jana, „Pod horami", jak se ujímá ubohého dělnictva, „Štědrovečerní mozaika", popisuje dojem posvátné doby té u chuďasa, u boháče, u milujících, nebo „Odvedenec"; o Janovi zblouznilém z nešťastné lásky, „Žebrák", dodrževší kletbu svou, nebo novellety jeho: „Ztracen", „Před půlnocí", „Lóra", „Z vesnice", „V šalandě", „Na vorech", „Zavedly ji dušičky", „Zahájský' pán", „V lazaretu", „Poslední políbení",
„Zlatá svatba", „Za prvního sněhu", „Srpecký pán", „V adventní večer", „Z myslivny", „Hra života", „Ve mlýně", „Kus všedního života", „Na hrázi", „Polykuška", „Dozvuky zašlých dnů", „Pod lipou", „Slzičky", „Vzpomínky z cest", „Výlet za pruské pomozí", „Podzimní melodie", „Ze srdce", „Bílé růži", „Růženec" a přisvědčíte mi, že pravdu povídám.
Někdo by říci mohl: I což novelly, toť malichernost! Nikoliv! Všecky psány jsou z vlastní trpké zkušenosti. Napsalť si v novelletách svých sám heslo: „I na hračkách lpějí často kapky krve jich shotovitelů". Tím pověděl zajisté jasně, že psal ze srdce. A my čtenářové dosvědčujeme, že psal k srdci !
A spis jeho „Boje v Čechách a na Moravě za války r. 1866" jest jediný svého druhu.
Žádné dílo generálštábní, ať naše, ať pruské, nebo privátní, nevyrovná se na věrnosť, pravdivost a poutavost Jedličkovu dílu!
Sám všecka bojiště schodil, každý chudý křížek ohledal, nápisy všech pomníků opsal, každého dědouška a babičky, jediných to doma zbylých svědků, se vyptával, haldy knih o tom jednajících skoupil a kupy cizozemských spisů vypůjčil a prostudoval a jako cennou památku nám zanechal.
Veškeré časopisy a odborní znalci a svědkové vojenští vyslovili se nejchvalněji a nejlichotivěji o veliké píli tohoto díla!
To jsem ale ještě nejmenoval s vlasteneckým nadšením psané jím životopisy: „Josef Jungmann", „Mistr Jan Hus", „Jan Žižka", „Slavnosť Husova v Praze a Husinci", „Památce Fügnerově", „Pomněnka na Krkonoše", „Josef Barák", pak ještě novellety „Ilonka", „O staré věži", „Drobné zpomínky z výletů Sokolských", a konečně „Babiččino údolíčko" !
Nemohu ovšem nezmíniti se ještě, že roku 1874 vzdav se činnosti žurnalistické, učinil to Jedlička za tou příčinou, aby odbyti si mohl rigorosa lékařská, k nimž při zaměstnání redakčním neměl dostatečného času.
V rodišti svém Hořiněvsi a ve Smiřicích našel u četných přátel, zejména v rodině tehdejšího poslance pana V. Pražáka, přátelského útulku a pohostinství, ve Smiřicích mateřského ošetření u své milé tety a přátel Ludvíka z Roslav, J. Crhy a mnohých jiných přátel zde přítomných.
Dne 29. července 1875 za doktora lékařství povýšen, ustanoven byl v únoru 1876 za lékaře na panství kněžny Růženy z Hohenlohe-Bartenstein v Poličanech a od 1. ledna 1878 usadil se co městský lékař v Smiřicích, i co obecní lékař pro Hořiněves.
Myšlénkou jeho jest také postaviti v rodišti Hořiněvsi důstojný pomník rodáku Václavu Hankovi a sebral proň přes 300 zl. a odevzdal do Hořiněvsi.
Nelítostný osud neustlal mu na růžích: utrpení své dovršil známou nám katastrofou v manželství, a poležev 6 měsícův na trapném lůžku, jsa ale vždy ducha čilého i činného do posledního okamžení myslel na svou milou vlasť, pro kterou žil, trpěl a dotrpěl 27. června 1883. — Ironie osudu: Narodil se v královském zámku v Hořiněvsi, zemřel v císařském zámku ve Smiřicích a dobu žití svého mezi tím jen v útrapách prožil.
Jak vlasť svou horoucně miloval, povím Vám jen kratičký příběh: Když před 4 nebo 5 roky o volbách poslance do sněmu padnul náš český poslanec přičiněním známé osoby, přišel večer Jedlička smuten domů a přátelé něho žertovně tázali se ho, proč není vesel, dal se do pláce a pravil: „Což nevíte, ze jsme Češi v našem okresu prohráli ?"—Nebylo to zlaté srdce plno lásky vlastenecké ?
Jak byl dobrosrdečný, víte, kdo jste býval jemu na blízku: měl dva kabáty a prosícímu žebrákovi dal jeden; měl poslední zlatku a chudému „Jozovi" ji darovav, sám zůstal dlužen.
A což kdybych Vám přečetl krátkou ale hezoučkou jeho povídku „Dáreček z lásky", podivili byste se jeho něžnosti a lásce. — Bojím se však, abych si nerozhněval Vaši přílišnou trpělivosť, kterou jsem snad přepnul Vaši pozornost
A této památce tohoto zasloužilého spisovatele, tohoto poctivého vlastence, toho přítele zlatého srdce a vzorného i neohroženého bojovníka pro vlasť a svobodu, nehynoucí památce Otakara Jedličky provolejme „Sláva!"
Dáreček z lásky
Jest tomu již dávno — velmi dávno! —
Bylo krásné, — takřka čarovně krásné červnové dopůldne. Obloha byla jasna, jako drahokam, — vzduch byl čistý a průsvitný, — nikde mráčku, nikde hustého, těžkého dýmu:
Praha vůbec a Hradčany zvlášť jevily se v ostrých, určitých obrysech, — obraz to právě tak úchvatný, jako řídký a vzácný…
Stál jsem na temeni Letné, — na výstupku nedaleko železné besídky.
Celá, v půvabech jara stkvoucí se stráň pode mnou změněna byla v moře kvetoucích keřů, jimiž místy prokmitaly žlutým pískem kryté stezičky.
Slunko výš a výše postupovalo nebes hladinou a zároveň vždy žhavěji dopadala záře jeho k zemi.
Bylo mi již strašně horko, stojícímu přímo na parném výsluní, a kdyby nebyl chvílemi od Vltavy zavanul chladnější větřík, snad bych byl dusnému parnu i podlehl a omdlel!
A přece nehnul jsem se z místa!
Ptáte se proč ?! Víte-li, co znamenají slova „první milostné dostaveníčko“ u jinocha asi dvacítiletého, zamilovaného s celým srdcem do dívky krásné, něžné a lásku jinochovu rovněž s vřelým, upřímným citem opětující, — pak zajisté uvěříte, že stál jsem na umluveném místě pevněji a spolehlivěji, nežli státi může vojín na přední stráži před nepřítelem! Nedbal jsem parna, — nedbal jsem vůbec ničeho! V nových, velmi krušně opatřených černých šatech, jež k slavnostnímu tomuto okamžiku poprve jsem oblékl, upíral jsem zrak stále dolů k cestě vedoucí od tehdejšího přívozu, na jehož místě pne se nyní již po celou řadu let řetězová lávka, — hodina ubíhala za hodinou, slunko postupovalo vždy výš a výše — a já dosud stál zde nadarmo.
Naproti na levém břehu Vltavy, — kdesi v ulici u Milosrdných, ozývaly se již přes hodinu s unavující jednotvárností tóny kolovrátku; zdálo se, jakoby v tom pekelném stroji nebylo jiných nápěvů kromě známé arie z „Traviaty“: „O lásko — o lásko, ty světa vládkyně!“ Bylo mi, jakoby si ten ničemný kolovrátek z mého trpělivého — a snad marného čekaní tropil šašky.
Srdce mé, jež překypujíc nedočkavou touhou a plamennou láskou vyhnalo mne hned za prvních hodin ranních na Letnou, začínalo se již bolestně stahovat, — podivný, posud mi neznámý cit zvláštní palčivosti pronikal mi nitrem: — ba bylo mi chvílemi, jakoby prsa se mi chtěla rozskočit a oko začínalo vlhnouti…
A do toho divného rozladění citů zní ten prokletý kolovrátek s tou čím dál tím více mi nesnesitelnou melodií: „O lásko — o lásko!…“
Se slzou v očích vyňal jsem malinké etui a dívám se v trapném rozechvění na nepatrný dárek, — malý, zlatý medaillonek, jejž věnovati chtěl jsem vyvolené srdce svého co upomínku na posvátnou pro nás chvíli, kdy poprvé byli jsme spolu beze svědků, — sami v šírém, krásném velechrámu svaté přírody… s pocity ještě snad čistějšími a světějšími, než byl sám ten chrám kolem…
Schráněl jsem po krejcárku po celé měsíce, — denně utrhoval jsem si od úst a spokojil se mnohdy suchým chlebem, jen abych dáreček ten mohl pro svou dívku opatřit, — a nyní, když s pocitem nevýslovně blaženého vědomí, že dárek ten z ochotně snášených úspor již mám v ruce a že jej budu moci světici své na bělostnou šíji zavěsit a při tom snad i první svatý polibek lásky jí ze rtů kradmo ulovit: tu ona nepřichází, ač slibem i rukou dáním k tomu se zavázala…
Bylo mi již k zoufání. Naproti hrál kolovrátek již aspoň po dvacáté: „O lásko — ty světa vládkyně!“ — a já dosud zde stál sám… jako na trní!
Ach! Konečně zakmitla se dole pod Letnou na cestě u občanské plovárny mně tak dobře známá, roztomilá, rozkošná postavička, — oděna v lehký, růžový Šat se slaměným kloboučkem na havranních kadeřích, s něhož jakoby vlídný pozdrav vlál mi vstříc bledě modrý závoj.
Krahujec, spatří-li neopatrnou holubičku ve svém okruhu, nemohl by zajisté rychleji letěti jí vstříc, jako spěchal jsem já ku té svojí holubičce, — ovšem ne s úmyslem krahujčím, nýbrž abych přivinul ji s bouřným, plamenným nadšením ku svému, nejrůznějšími city překypujícímu srdci.
Nestačil jsem ani na drahou, rozmilou dívenku se dívat, — vždyť zdála se mi býti tak nevýslovně krásnou, tak milou, lahodnou a jak čerstvá růže spanilou, — tak spanilou, jako snad nikdy před tím.
Chvěl jsem se po celém těle, když hebounká ručka její spočinula v ruce mé. — a když podíval jsem se jí do těch nedozírných hlubin temných oček, z nichž svítil zvláštní plamen, tu při teplu a svitu plamene toho šla hlava mi kolem…
Poprve opřela se o mé rámě; — vše ticho kolem, nikde živé duše…
Chodili jsme již chvíli spolu, ale více mluvila srdce, nežli ústa. Bylo mi, jakoby po boku mém vznášel se nejsvětější cherub, jejž seslalo samo nebe. aby září svou osvítil a zahřál mé trudnými a bolestnými zkušenostmi zatemněné nitro a aby roznítil tam oheň nových, růžových nadějí v budoucnosť krásnější — spokojenější.
Konečně usedli jsme v železné besídce… Ruka její spočívala v ruce mé a já vždy ohnivěji líbal tu drobnou, měkkou ručku — hebkou a bělounkou jako lilie… Konečně osmělil jsem se a ruka má ovinula se kolem šíje dívky zbožňované, — čelo sklánělo se k čílku, — oko stopilo se v oko a již planulo nám na rtech to první, ohnivé, nevýslovně sladké, — věčně nezapomenutelné políbení lásky, — lásky to vroucí a rubínově čisté, — čisté jako sen dítěte.
Besídka změnila se nám tu v svatyni blaha, — Letná stala se rájem, — každý strůmek, každé kvítko jakoby rozechvěno bylo s námi v nevýslovnou blaženosť, — kteráž bohužel nedá se pak v prose života nahradit ani milióny.
Ó sladký, krásný, štěstím a nadšením překypující okamžiku… ó že jsi trval jen tak na krátko — a že nikdy — nikdy více v životě s onou přebohatou měrou čarovného kouzla a blaha svého v srdce mé jsi se nevrátil, a bohužel i nikdy více se nevrátíš…
Rozechvěn štěstím a láskou prosil jsem rovněž blahem a rozkoší se třesoucí dívku, by přijala ode mne skromný onen dáreček lásky co upomínku na tento pro vždy pro nás památný, posvátný okamžik.
Přijala dáreček ten, s krásnou, jak démant se třpytící slzou v oku a v nejbližším okamžiku zmizel medaillonek za kraječky, zakrývajícími panenská ňadra. Ó jak krásného útulku dostalo se nepatrnému dárečku mému!
Bych také já měl na slastnou chvíli tuto památku, dala mi z ruky — svůj prstének. Vřele jsem jej zulíbal.
Za chvíli zazněly v městě v překrásné harmonii zvonky kostelní, hlásající poledne.
Bohužel krásná tato harmonie byla nám znamením k rozchodu.
Ještě jedno dlouhé, nekonečné políbení, — ještě jednou zatlouklo srdce její na srdci mém — a již mizela ta drahá bytosť, za niž dáti život bývalo by mi v okamžiku tom obětí nejmenší, po stezkách Letné, — tu a tam zakmitl se ještě mezi křovím růžový její šat neb modrý závoj, — za chvíli zmizela úplně…
Kolovrátek dole dosud neumlkl… Tentokrát ale z plna hrdla zanotoval jsem si s sebou: „Ó lásko — ó lásko, tys světa vládkyně!…“
Ptáte se, co dělo se dále? Vždyť víte, jak podobné románky mladých srdcí končívají! Láska taková vypučí náhle, směle a v plné kráse, jako osamělá divoká růže, — ona květe sama sobě, nepřekážejíc nikomu, — a přece ruka kolemjdoucích rve lístek za lístkem — a konečně surovec serve růži celou, — a pohodí jí, aby byla v blátě zašlapána a zničena…
Láska, dvou mladých, nezkušených lidiček, — nezištná, čistá, upřímná, po tisících se neptající láska jest něco, nad čím člověk prosou a praktičností života otupělý pokrčí potupně rameny, — jest to něco, nad čím tatínek zamilované dívky bručí, hubuje a kleje a matinka neopomíná ráno, v poledne i večer dávati dcerušce spasitelná napomenutí… něco, co — ač samo hledí se vyhnouti celému světu — přece jest každému v cestě… Každý se o lásku tu otře, každý přijde s radou a upozorněním, — každý hledí milující se srdce odtrhnout, — rozeštvát — ano třeba i ubít!
Měli jsme se upřímně rádi, — z celého srdce, z celé duše rádi, — po léta byli jsme si věrni, — snášeli jsme trpělivě všecky nesnáze, všecky boje, všecka kázaní i všecky pomluvy! Heslem naším bylo: „Vytrváme, — budeme svoji!“
Konečné přišel ale přece okamžik, kdy růže naší lásky byla krutě rozervána, — kdy jsme se na vždy — rozešli! Prosa života, — ta hnusná, bezcitná, surová prosa — překonala po tuhém zápasu i zde — poesii srdce… Což, milující srdce může vykrvácet, jen „brzké a dobré“ zaopatření ať žije! Toť heslem světa!
Nekonečné napomínání, domluvy, hrozby, konečně i pomluvy a lež — slavily vítězství a — ta ubohá naše láska? Ta schoulila se jako uštvaná, na smrt raněná laň v nejskrytější zátiší duše, aby tam samotinká zvolna — zvolňoučka dokrvácela — uhasla…
Měli jsme si na vzájem vrátit i dárečky z lásky. Divný to zvyk, celá bytost má se proti tomu příčila, — nezbývalo mi ale konečně jiného, než když sám vše obdržel jsem zpět, vrátit také navzájem všecky drahé památky, od nichž by mne jinak ani snad smrt nebyla odloučila.
Ubohý, malý medaillonku — také ty jsi mi byl vrácen… Po tolik let, jsa schránkou podobizny mé i její, odpočíval a hřál jsi se na těch krásných ňadrech, v nichž bylo pro mne druhdy tolik lásky a oddanosti! A teď vracíš se jako opuštěný siroteček ke mně zpět, — vypuzen, vyhnán, — vyštván z ráje, v němž tak dlouho šťastně jsi dlel…
Bylo mi sice k pláči, když vzpomněl jsem si na okamžik, kdy medaillonek ten byl darován, — třeba však že srdce mi bouřně bušilo, div že se nerozskočilo, přece již stál jsem zde — ne co jinoch dvacítiletý — ale co muž, jenž jest si vědom, že jest ještě vedle lásky něco vyššího, co právě muže činí mužem, — osobní hrdosť a mužná síla…
I prstének, jenž od oné šťastné chvíle nesešel s prstu mého, musil dolů! Divnou, významnou náhodou prstének ten, když násilně s prstu jsem jej stahoval, pukl… a puklý přijala jej také drahá nevěrnice zpět.
Za nedlouho, za časného jitra listopadového slavila sňatek svůj, — nevěděl jsem takřka ani s kým!
Pro mne byla na vždy ztracena. A musilo mi býti lhostejno, kdo ji šťastně nalezl.
Uplynula léta! Již dávno rozloučil jsem se s Prahou a dal „s Bohem“ všem místům, jež upomínaly mne na šťastné i nešťastné okamžiky pohřbené lásky. Životní úkol můj a povolání, celým směrem svým opravdové a vážné, vypudilo mi již vůbec dávno všecky myšlénky na milostné pletky na dobro z hlavy, — jen medaillonek, zavěšený na šňůrce u hodinek, byl mi nerozlučnou upomínkou na okamžiky někdejšího blaha a štěstí, někdejších snů a nadějí.
První mé působiště lékařské bylo v krajince pohorské, — chudé to a smutné krajince a i v duševním ohledu té doby dosti ještě zanedbané. Netěšilo mne tu mnoho a jenom naděje, že snad co nejdříve budu moci přesídliti jinam, činila mi zde život poněkud snesitelným.
Jednou, za listopadového, pozdního odpůldne povolán jsem byl do sousední, chudičké, jen z malých baráčků se skládající vesničky k nemocné vdově, abych poskytl jí rady a pomoci lékařské.
Tušil jsem, že konaje tu cestu vyplním jen šlechetnou sice, ale jinak se stanoviska praktického velmi nevděčnou službu samaritánskou, jakouž lékař bohužel v krajině hornaté, kde jest tolik chudičkého lidu a zejména za doby zimní tolik bídy, nouze a hladu, konati musí přečasto, — ba skoro pravidelně, aniž by se mu mnohdy dostalo za to jen — prostého poděkování.
Sel jsem k nemocné, doprovázen jsa věrným druhem své samoty, nerozlučným psíkem. Povětří bylo takřka vlahé, tak že sníh, jenž byl nedávno napadl a celé pohoří pokryl, věšel se na boty a zdálo se, potrvá-li počasí tak mírné jen ještě několik hodin, že sníh opět roztaje úplně.
Nemocná vdova ležela v tmavé, vlhké komůrce, plné dětí, na lůžku, kdež bylo jen trochu slámy, modře povlečená podhlavnička a rovněž taková svrchní peřina. Bída hleděla z každého kouta.
Hlavní podstatou nemoci bylo vysílení následkem přílišného namáhání a nedostatečné výživy. Nařídil jsem, čeho bylo potřebí, zejména, aby nemocné poskytnuta byla sílící strava; bylo ovšem patrno, že opatřiti sílící stravu bude asi velmi nesnadno.
Jednoho z odrostlejších chlapců vzal jsem s sebou; musilť jsem teprv doma připraviti lék, s nímž chlapec pak rychle k matce pospíchal.
Teprv nyní, když hoch s lékem odešel, rozepjal jsem kabát a chtěje podívati se na hodinky spatřím, že šňůrka — delším užíváním již vetchá — jest přetržena a medaillonek že jest ten tam.
Bylo mi, jako když nůž mi vrazí do srdce. Kde asi jsem milou mi památku tu z dob šťastnějšího mládí ztratil, nemohl jsem se ovšem s určitostí upamatovati; nejspíše, že stalo se tak cestou. Vzpomněl-li jsem při tom na vlhký, na boty se chytající sníh a na nastávající soumrak, tu vzdával jsem se předem vší naděje, že s medaillonkem se ještě kdy shledám. Vyslal jsem sice ihned zvláštního, spolehlivého posla, aby po cestě pátral a aby i u nemocné se poptal, neztratil-li jsem snad medaillonek tam; — posel vrátil se ale po dlouhém hledání a ptaní s nepořízenou.
Rozloučil jsem se tedy se slzou v oku s jedinou památkou na nejkrásnější okamžik svého života na dobro…
Hoch přišel ještě několikrát pro lék a konečně s radostnou tváří mi oznamoval, že maminka se již uzdravila a že, až pár grošů vydělá, k pořádnosti se přihlásí.
Usmál jsem se. Vědělť jsem již, jak ta pořádnosť dopadne. Uzdravená — přijde-li totiž vůbec — zeptá se snad, co jest dlužna, a udám-li jí nějakou částku, začne od Adama a Evy a skončí prosbou, abych jí to — odpustil — že nemá! Nebyl to první, ani poslední pacient, co se mnou podobným spůsobem „učinil pořádnosť“, — lidé již mne znali a hřešili na mou neznalosť osobních poměrů a mou dobrotu i ochotu mnohdy i v takových případech, kde platit mohli.
Rozumí se, že za takovýchto okolností s hmotnými poměry mými nedopadalo to při vší četné a hojné praxi příliš skvěle a že toužil jsem čím déle, tím více po příznivější změně svého působiště, ba že byl jsem konečně zde již jako na trní.
Uzdravená vdova dlouho se neukazovala, až konečně o štědrém dnu se dostavila. Z počátku nevěděla ani co by vlastně řekla, až konečně se osmělila a jala se prosit za odpuštění, že tak dlouho nepřichází.
„Vždyť je dobře!“ — pravím. „Vím, že kromě děti ničeho nemáte a obec že jest také chudičká. Jděte tedy s Panem Bohem domů!“
Ženě vyhrkly slzy z oči. načež klesla na kolena a podávala mi něco v papírku zaobaleného. Rozbalím to — — a k nemalému úžasu spatřím — svůj medaillonek. „Jak jste k tomu přišla?“ zvolám, jat jsa dílem radostí, dílem nedůvěrou a hněvem.
Žena vypravovala na to s třesoucím se hlasem, že medaillonek nalezl na cestě chlapec její, když vracel se ode mne poprve s lékem. Jelikož nebylo doma ani krejcaru peněz a nemocná nařízenu měla sílící stravu, stal se nalezený medaillonek nemocné pravým dobrodiním. Nevzpomněla ani na povinnosť ohlásiti nález na obecním úřadě, nýbrž poslala chlapce ihned do města, aby skvost u žida zastavil a z utržených za to peněz aby koupil maso. Peníze stačily při skrovných potřebách nemocné po celou její nemoc. Když z úst posla medaillonek hledajícího zvěděla, že nalezený skvost patří mně, tu prý jí ovšem u srdce bodlo a svědomí činilo jí stále trpké výčitky, — bylo však již pozdě, medaillonek byl již v městě a pud sebezachování zvítězil nade všemi jinými city. Teprv když uzdravila se úplně, umínila si, že hned z prvního výdělku medaillonek vyplatí a mně jej poctivě odvede. To také učinila.
Nevěděl jsem, mám-li ženě domluvit, že dopustila se zadržením a zastavením skvostu skutku nehodného, či mám-li jí ještě poděkovat za to, že vůbec medaillonek přinesla;… ba myslím, že potěšen jsa z celé duše, že mám zase předrahou tu památku v ruce — skutečně jsem jí poděkoval a vtiskl jí kromě toho ještě i zlatník do ruky. — — Naše „pořádnosť“ byla tím ukončena.
Štědrý večer, chvíli to štěstí a blaha, strávil jsem tenkráte velmi vesele a spokojeně.
Léta ubíhají a každým dnem cítím, že vždy dotíravěji začíná klepat a se dostavovat — — blížící se stáří. Pružnosti ubývá, v kloubech zlobí rheumatismus, — brzy schází to, brzy ono, — někdy mrzí všecko na světě a netěší pranic…
Dávno již opustil jsem pohorskou krajinku, — různé bouře proletěly od té doby duší i srdcem mým, — bouře to někdy tak kruté, že celá bytosť má pod nimi se prohýbala a že jen tuhé brnění dávných trpkých zkušeností nedalo mi klesnouti. Prchly všecky — všecky krásné naděje a růžové sny: se srdcem schladlým hledím mužně vstříc tomu krutému mrazu života… děj se, co děj!
Jen ty, medaillonku milý, zůstal jsi mi dosud věrným — ba nejvěrnějším průvodčím!
Vykonal jsi již tak mnohou pěknou úlohu, — vykonal jsi ji co něžný dáreček z lásky, — vykonal jsi ji i co památka a upomínka na doby štěstí, — vykonal jsi též šlechetnou úlohu humanismu u chudé, nemocné ženy, — a jsi mi dosud útěchou a byť i němým, přece drahým přítelem… Zbývá ti ještě jenom jedna úloha, — — abys, až ustelou mi k spánku věčnému, spočinul i v hrobě věrně na mém — mrtvém srdci… Tížit mne nebudeš!
Malinký medailonek zavěšen na věnec z lilií, jenž zaslán na rakev Jedličkovu a zahrabán s mrtvým básníkem v černou zem.
A kdo věnoval lilie na rakev ?
Snadná odpověď.
Otakar Jedlička.
Povaha průhledná, ryzá a čistá jako démant. Srdce plné nadšení a lásky, mysl jasná jako blankyt nebeský. Život ve škole strádáni a v zápasu s nepříjemnostmi a nesnázemi otužený, houževnatý jako fladr dubový a přece povalen záhy, na počátcích nejkrásnějšího mužného věku v hrob. Láska povznesla jej ze všednosti života na výsluní klamného štěstí, neláska a nečitelnost schvátila jej v hrob.
V Indii roste květina třeba i na skále neb na suchopáru, jež dotud bují. dokud vřelý paprslek slunečný ji celuje, jež ve obrovské pučí květy, šířící vůkol omamující vůni, a jež okamžitě usýchá, hyne a zmírá, jakmile nebe se zachmuří a zavane ostřejší vichr.
Otakar byl také takovou květinou. Byl nejvřelejším přítelem Barákovým a týž z bohatého pokladu citového, jejž nosil v hrudi své, zajisté dobrou polovičku vlil v duši Jedličkovu. Působilť naň Barák vlivem svým mocně, bylť Jedlička Barákovým vychovancem. Seznámil se s Jedličkou již co s jinochem, dříve nežli překročil tento práh vysokých škol pražských. Barák stalť se Jedličkovi druhým otcem. Něžné přátelství, pravíme přátelství v nejšlechetnějším toho slova smyslu, poutalo oba až na pokraj hrobu.
Mladší Jedlička uschl dříve. Barák v hrozném tušení, že vše již ztraceno, navštívil naposledy přítele svého před poutí kostnickou. Přišel, políbil jej, zaplakal a se srdcem pukajícím opustil navždy věrného druha.
Odejel do daleké ciziny, aby věnec vavřínový položil na mohyly velkých českých mučenníků pro právo a pravdu, a navrátiv se opět do vlasti ulehl, aby více nepovstal. Čtyry měsíce po Jedličkovi také on vypustil šlechetnou duši svoji.
Kéž by pravdou byla krásná báj o životě věčném a o shledám v edenu. ---
Chtěli jsme naznačiti duševní směr Jedličkův co člověka i co spisovatele. Znal lid, miloval lid, a co vynesl z lidu toho a co do krásné formy vpravil, kterouž vládl mistrně, to vše překypovalo láskou k lidu tomu, hloubkou myšlének, a to vše vyznamenávalo se vzácnou znalostí poměrů a brillantní, poutavou dikcí. V Jedličkovi zemřel talent rozhodný, mnohoslibný, spisovatel plný originálnosti a ušlechtilého vkusu.
Nehodí se na tomto místě rozebírati kriticky význam Otakara Jedličky v našem životě literárním, jen tolik budiž nám dovoleno podotknouti, že oceněn byl ne zúplna a jak toho zasluhoval.
Chceme napsati však ne stať literarně-kritickou o jeho spisech, nýbrž jeho životopis.
Otakar Jedlička narodil se dne 22. prosince 1845 v Hořiněvsi — v rodišti Václava Hanky — kdež otec jeho váženým byl lékařem a za posledních let i starostou obce. Matka Jedličkova Marie byla dcerou gubernialního rady Jana Schillinga z Prahy.
Rozena byla v Inspruku a zemřela v Hořiněvsi ne zúplna 25 let stará. Otakar Jedlička, jenž co dítě čtyřleté ztratil matku, svěřen byl péči babičky své paní Kateřiny Jedličkové, která s oním zlatým srdcem, jaké jen babičky mají, přilnula k vnuku svému. Z počátku navštěvoval vesnickou školu v Hořiněvsi, později dán byl do Broumova na hlavní školu. V roce 1856 zavezl jej otec do gymnasia královéhradeckého, jež bylo tehdy úplně německé
Střední škola královéhradecká měla pověsť výtečnou. Nával žáků byl ohromný a síly, jež na ústavě působily, měly vesměs pověsť znamenitou. Působiliť tam mezi jinými mathematik Jandečka, filologové V. Vojáček, Jan Kosina a Jindřich Niederle atd. Ředitelem gymnasia byl Tomáš Bílek, pozdější ředitel gymnasia staroměstského.
Probuzení tehdejšího ruchu národního a proud vlasteneckého smýšlení nezůstal ovšem i na mladistvou mysl žactva bez účinku; studující mládež kralohradecká osvědčovala při každé příležitosti své vlastenecké smýšlení.
Rozhodný vliv na duševní vývoj Jedličkův mělo — jak již z předu naznačeno — seznámení a spřátelení se s Josefem Barákem, jenž po pověstných demonstracích Päumanovských z Prahy byl vypovězen a internován z počátku v Kouřimi, později v Štýrském Ehrenhausenu a konečně ve Hradci Králové.
Odbyv v roce 1864 maturitu, vstoupil Jedlička na vysoké učení pražské, zvoliv si studium lékařské.
Po přání otce, po delší dobu již churavého, měl vstoupiti do vídeňského Josefinum, ústavu to pro vzdělání lékařů vojenských. Nechuť k vojenské uniformě a kasárnickému životu vůbec byly toho příčinou, že J. bránil se všemožně vstoupení do ústavu toho a takž octl se přece jen v Praze, k níž všecky jeho touhy čelily. Však již dne 3. ledna 1865 — tedy po tříměsíčném pobytu v Praze'— utrpěl J. úmrtím otce svého ránu těžkou, bylť od té doby u výživě své odkázán úplně sám na sebe. Nastala mu tu trpká škola života a krutý zápas s bídou, nouzí a často i hladem. Jedinými skromničkými příjmy byly mu honoráře za různé literární pokusy. První práce novellistická, v níž se zkusil, byla již o prázdninách r. 1864 redakci „Rodinné kroniky", v jejíž čele stál tehdáž Jan Neruda, anonymně zaslaná a také uveřejněná novelka „Hra života", otištěná později ve sbírce „Novelet" v částečném přepracování pod názvem pak „Odvedenec"; téhož
roku napsal pro zábavný čtrnáctidenník „Čech", jenž tehdáž vycházel asi rok redakcí Em. Vávry, arabesky „Z myslivny" a „Ve mlýně". Když začaly vycházeti společnou redakcí Hálka a Nerudy „Květy" r. 1866, tu napsal pro první ročník novelky „Zahájský myslivec", „Kus všedního života" a „V šalandě", a zásoboval i přílohu „Květů", nazvanou „Česká Včela", hojnými drobnými zprávami. Honoráře za práce ty byly tehdáž téměř jediným jeho příjmem. Když převzal r. 1866 Edvard Zajíček redakci „Plzeňských Novin", zasýlal i do listu toho četné dopisy a feuilletony, zejména uveřejněna byla ve feuilletonu jeho povídka „Na hrázi". Válku r. 1866 přečkal u svých příbuzných ve Smiřicích, odkudž zasýlal obrázky z bojiště, uveřejněné v „Národních Listech" pod názvem „Mezi Králové Hradcem a Josefovem". Také „Plzeňským Novinám" zaslal mnoho náčrtků z bojiště kralohradeckého. Téhož roku v prosinci přinesly „Květy" jeho povídku „Lora". Když na podzim roku 1867 J. S. Skrejšovský pomýšlel na to, založiti nový politický denník český, byl i Ot. J. vyzván, aby vstoupil do redakce listu toho, kteréžto vyzvání i přijal. Nového listu toho — „Národního Pokroku" číslo 1. vyšlo dne 16. prosince 1867. Rok 1868 zůstane zajisté na vždy památným v historii politického života národa našeho. Železná oposice proti tehdejší vládě, oposični tábory, velkolepá slavnosť položení základního kamene k národnímu divadlu, první pouť Čechů k pomníku Husovu v Kostnici, hromadné konfiskace časopisů, bezohledné odsuzování a uvězňování — vše to dodávalo tehdejšímu národnímu životu našemu zvláštního heroického rázu. Persekuce národního hnutí českého dosáhla tehdáž vrcholu svého, když po velikých táborech na Žižkově a na Pankráci prohlášen byl v říjnu 1868 nade Prahou a okolím stav výminečný a všecky oposični listy české zastaveny. Místo „Národních Listů" začaly vycházeti v Praze „Naše Listy", členové zastaveného „Národního Pokroku" odebrali
se z větší části do Chrudimi, aby založili tam nový denník „Korunu", jemuž ale ihned bylo odňato právo dopravy pro Prahu i celý obvod prohlášeného stavu výminečného. Maje na zřeteli ukončení studií svých, nešel Otakar J. s ostatními členy redakce někdejšího „Nár. Pokroku" do Chrudimi a zůstav v Praze obstarával pro „Korunu" hlavně rubriku zpráv pražských a pro feuilleton téhož listu přeložil z „Russische Revue" Tolstého povídku „Polykuška". V prvních dnech prosince r. 1868 vzdal se J. dalšího spolupracovnictví „Koruny" a vstoupil pak počátkem ledna r. 1869 do redakce „Našich Listů", kteréž ovšem pak po zrušení stavu výminečného změnily se opět v „Nár. Listy", v jichž redakci pracoval J. až do prosince r. 1874, tedy skoro plných šest let. Po celou tu dobu, co nesla „Svoboda" v čele svém jméno Barákovo, psal J. do všech 7 ročníků listu toho velmi pilně, jakož i pro „Pravdu", kteráž vycházela na místě „Svobody" v čas suspense její: Roku 1869, v kteroužto dobu byl Barák co redaktor „Svobody" uvězněn, J. list jeho po krátkou dobu i sám redigoval. Také do Vlčkovy „Obrany" J. četnými pracemi přispíval. Když Barák převzal r. 1873 redakci nově založených „Dělnických Listů", psal J. také pro list ten, pokud Barák z příčin podstatných redakce té se nevzdal. Pro dělnický kalendář „Práce" napsal povídku „Pod Horami". Po nějakou dobu dopisoval i do „Pilsner Reform" a do roudnických svobodomyslných listů „Řip" a „Podřipan". Co se týče belletristických prací za dobu tu, napsal J. v prosinci 1868 pro Tonnerův „Světozor" arabesku „Štědrovečerní mosaika" a verše „Dozvuky zašlých dnů", pro „Vesnu" kutnohorskou, založenou J. Arbesem, napsal několik písní pod názvem „Pod lipou" a „Slzičky", —pro illustrované „Květy" Hálkovy napsal verše „V trpké chvíli" a „Marná naděj", pak novelety „Z lazaretu", „Zavedly ji dušičky", „Z vesnice", „Na vorech" a „Žebrák", kteréž
v různých ročnících listu toho jsou roztroušeny. Pro „Obrazy života", redigované Frant. Peřinou, napsal tehdáž „Vzpomínky z cest" a sice z cest do Abrspachu a do Mariánských lázní, pak „Výlet za pruské pomezí", totiž do pruských lázní Chudoby a Dušníků, t pak verše „Podzimní melodie", „Ze srdce" a „Bílé růži". R. 1873 vyšla nákladem J. Otty první sbírka Jedličkových belletristických prací pod názvem „Novelety", jež kritika velmi pochvalně přijala. Některé z novelet těch přeloženy jsou do horvatštiny a vyšly v záhřebském listu „Vienac". Když založen byl nový „Lumír", napsal J. pro list ten novelety „V lesní chaloupce", „O staré věži", „Poslední políbení" a „Z lesních stínů". Almanah Ženské bibliotéky „Souzvuk" r. 1874 přinesl J. noveletu „Byla koketou". Také pro orgán tělocvičných jednot „Sokol", řízený drem. Mír. Tyršem, napsal mnoho příspěvků, zejména obšírný popis výletu jednot sokolských na Krkonoše, obšírný článek „Památce Fügnerově" a pro feuilleton „Drobné vzpomínky z výletů sokolských". Spolkového života pražského J. velmi činně se účastnil; zejména byl po celou řadu let členem „Umělecké besedy" a „Sokola" pražského, v kterémžto spolku byl i po tři léta jednatelem zábavního výboru a praporečníkem a jeden rok i členem správního výboru. Když na poli Žižkově u Přibyslavi postaven byl péčí „Sokola" pražského velkolepý pomník, byl k slavnosti odhalení pomníku toho v září r. 1874 zvolen za jednatele slavnostního výboru, jemuž v čele stál starosta spolku JUDr. Tomáš Černý. Co člen „Sokola" měl příležitost poznati o výletech velkou čásť nejzajímavějších a nejpamátnějších krajin českých. Roku 1870 navštívil Mariánské Lázně a r. 1871 pruská lázeňská místa Chudobu a Dušníky.
Vzdav se v prosinci r. 1874 činnosti žurnalistické učinil to za tou příčinou, aby odbyti si mohl rigorosa lékařská, k nimž při zaměstnání redakčním neměl dostatečného času. Z téže příčiny zamítl i v únoru r. 1875 učiněné mu nabídnutí, aby převzal redakci klatovského týdenníku „Šumavan". V rodišti svém Hořiněvsi a ve Smiřicích našel u četných přátel, zejména v rodině tehdejšího poslance p. V. Pražáka, přátelského útulku a pohostinství. Odbyv si předepsaná rigorosa, povýšen byl dne 29. července 1875 za doktora lékařství. V Praze pobyl pak až do února r. 1876. V prosinci r. 1875 napsal pro časopis „Slávia", redigovaný A. H. Sokolem, arabesku „V adventní večer". V únoru 1876 ustanoven byl za lékaře na panství kněžny Růženy z Hohenlohe-Bartensteinu v Poličanech, kteréžto místo bylo odchodem dra. Karla Chodounského uprázdněno. Tehdáž seznal J. i Brno a Vídeň. V Poličanech sepsal první a druhý díl objemného spisu „Boje v Čechách a na Moravě r. 1866", sestaveného dle nejlepších a nejspolehlivějších spisů a sdělení. Dále napsal zde noveletu „Ilonka", uveřejněnou v Pichlově „České Včele" r. 1876. Z počátku r. 1877 povzbudil ve svém rodišti Hořiněvsi myšlénku postaviti tam rodáku hořiněvskému V. Hankovi důstojný pomník. Již za první rok docíleno bylo k účelu tomu co čistého výnosu různých zábav téměř 300 zl. J. byl výboru pro zbudování pomníku toho jednatelem.
V roku 1878. stal se lékařem ve Smiřicích.
S nejkrásnějšími nadějemi a plný myšlének a plánův do budoucnosti usadil se v pokročilé obci, kde záhy získal si oblibu a celou řadu upřímných věrných přátel. Věnoval se povolám svému s veškerou láskou, aniž při tom zanedbával tvoření literární. Dělil čas svůj a svou sílu poctivě: kdy potřeba a povinnost kázala, byl lékařem a více než to, byl podporovatelem a těšitelem chorobou stížených, ostatní čas věnoval činnosti spisovatelské, jež mu byla útěchou a v které v dobách protivenství hledal a nalezl balsam pro rány, jež zasadil mu drsný, nelítostný osud . . .
Touhou jeho byla: klidná, šťastná, spokojená domácnosť. Jak trpkého doznal ubohý sklamání . . . Leč o tom později.
Sledujmež účinný život Jedličkův v letech posledních.
V roce 1881. věnoval Jedlička kromě povolání svému veškerých sil svých jednak „Ústř. Matici školské", jednak k osvobození města zbědovaného řáděním pověstného Beka. Káral a tepal vlastizrádce veřejně v listech politických, začež mu bylo snášeti od zlopověstných a utrhačných úst nejhorších nátisků. Ve prospěch pak „Ústř. Matice školské" uspořádal v měsíci září ve Smiřicích posud nevídanou a velmi zdařilou akademii.
Při všem tom pilně přispíval do četných časopisův a napsal mnoho proslovů k zábavám, které se toho roku v okolí Smiřickém pořádaly ve prospěch „Matice školské".
Na počátku roku 1882. začala se vzmáhati v okolí Smiřickém epidemie neštovičná. V době té prokázal se Jedlička svědomitým a výborným lékařem. Byl dnem i nocí na nohou i neustal, až epidemie vymizela.
V měsíci březnu téhož roku konány ve Smiřicích pamětihodné volby obecní za neobyčejného účastenství obyvatelstva všech okolních obcí venkovských i městských. Za příkladem neohroženého pro pravdu a právo bojovníka Otakara Jedličky šla většina vlasteneckého obyvatelstva k osudí volebnímu a shodila s pašovského stolce vlastizrádce Beka, kterýž později dal cítiti Jedličkovi mstu svou v plné míře.
Roku 1882. napsal některé z menších prací svých, „Průvodce po Krkonoších" a „v Abrspašských skalách", hlavně ale zpracovával svou bohatou a starou látku k „Bojům v Cechách a na Moravě r. 1866."
Když následkem nešťastných, přenešťastných případů rodinných duševně rozerván i tělesně ochuravěl a s pláčem od svých milých přátel do lázní Pyšťanských pro uzdravení jel, i tam v největších bolestech tělesných a daleko ještě hroznějších trápeních duševních vzpomínal na své milé Smiřice, na své přátely a drahou vlast a sepsal později upomínky své na „Pyšťany", uveřejněné v Květech r. 1882. a 1883.
Nechceme šířiti slov o manželství Jedličkovu, jež stalo se mu na místě rájem, o němž snil, — peklem.
Byl domácím neštěstím svým úplně zdrcen i pokoušela se o něho zádumčivosť. Doznal ve svých ideálech zklamání děsného. Bylť ideálním přes příliš, o duchu praktika nebylo v něm ani potuchy. Nebylť praktickým lékařem ve Smiřicích, nýbrž lékařem „nepraktickým".
Kdo rozhárán, kdo duševně rozrušen, ten tělesně se nikdy nešetří. Co mu záleželo na životě ?
Na počátku února r. 1883 z rána vyjel si všecek rozpařen a nedobře opatřen na lehkém vozíku k nemocnému, k němuž na spěch byl povolán. Navrátiv se ucítil hned, že zle si posloužil. Několik dnů na to ulehl, aby více nepovstal. Z lehké churavosti vyvinul se zánět pohrudnice, spojený s katarrhem žaludečním. Sesýchal a slábnul očividně.
Přes to zabýval se po celou dobu své nemoci pracemi literárními, zejména doplňováním „Bojů v Čechách a na Moravě". Z počátku v posteli seděl, později psal leže — ale psal.
Později ukázaly se hrozivé známky nemoci, z jejíž objetí není vyproštění, známky — tuberkulosy plic. Jedlička však to netušil. Bylo mu sice nápadno, že lékař tak často jej navštěvuje, zhrozil se toho, když zpozoroval, že mu nohy otékají — i nabyl konečně přesvědčení, že zle je, tuze zle, na souchotiny přece však nemyslil, domnívali: se, že trpí brightickou nemocí.
Ubohý trpitel doznal od lidí nelítostných, zlých, již nejblíže měli býti srdci jeho, doznalť od vlastní choti v době, kdy tělesně na pólo již zničen byl, v plné míře oné nenávisti a zloby, kterouž byl pronásledován. Vždyť nebyl ušetřen ani rozčilující procedury soudní, a to právě v době, kdy se smrtí zápasil. Na štěstí, že vřelé účastenství přátel — a přítelem byl mu každý, kdo jej byl poznal — mírnilo bolesti duševní i tělesné, jež zakoušeti musil. Jak šťastným, jak blaženým byl, když nedlouho před smrtí zavítal k němu přítel Barák. Téhož dne — stává se to při souchotinách z pravidla v posledních dnech před katastrofou — bylo mu poněkud volněji. Seděl za stolem a četl.
Spatřiv přítele, jejž tak velice miloval, pookřál i bylo patrno, jak blaze účinkuje naň přítomnost pravého přítele.
O osudu Jedličkovu nemohlo býti pochybností, kdo byl by však tušil, že nežli uplyne pět měsíců, nebude tu ani Baráka více . . .
Bylo to dne 27. června.
Téhož dne. cítil se býti dosti silným. Vstal z rána sám s postele a asi dvakráte přešel přes pokoj, usednuv pak za stůl.
K večeru však počala jím lomcovati zimnice. Teplota jeho těla stoupala úžasně. O osmé hodině večerní slabě vzdechnul, a šlechetná duše zaletěla ve věčnosť.
Zesnul klidně, jakoby ve spánku.
Pohřeb Otakara Jedličky.
Bleskem rozšířila se zvěsť o smrti našeho drahého, všeobecně váženého lékaře a spisovatele MDra. Jedličky. Nikdo nevěřil, že by nelítostná Morana mohla nám tak chladně vyrvati ten drahokam, že by nám to zlaté, dobré srdce pro vždy odumřelo, které tak vřele pro vlasť bilo láskou nezměrnou. Zaplakal každý — ztratilť v zesnulém nenahraditelného přítele, ryzého poctivce, osvědčeného spisovatele, vlastence — jakých po řídku. Přízeň, které se zesnulý přítel náš těšil, osvědčila se skvělým, ba v celé naší krajině způsobem dosud nevídaným; vždyť každý snažil se, aby poslední pocta, průvod pohřební, .byl zřejmým důkazem neobmezené úcty a lásky, jíž v celém šírém okolí dr. Jedlička požíval. Sestoupil se ihned v městě našem 18členný komitét, složený ze členů výboru městského a delegátů zdejšího spolku pěveckého a hasičského, aby přípravy konal ku průvodu co nejslavnějšímu. Na všech veřejných budovách vlály černé prapory a málo soukromých domů zůstalo, kde by upřímný zármutek praporem nebyl označen. Pohled na moře praporů, mírným větříkem rozvlněné, byl v den pohřbu, zvlášť ve třídě Palackého, úchvatný. Dům, kde zesnulý bydlel, okrášlen z venčí smutečními draperiemi, uvnitř pak upraven na temných kobercích vkusný katafalk, vroubený kolem hustým hájem květin exotických, které laskavě propůjčila k účelu tomu slav. c. k. správa velkostatku. Uprostřed tmavé zeleně této, v temném šeru, osvětlovaném toliko svícemi, složena rakev
s pozůstatky drahého zesnulého. Slza vydrala se při pohledu na tu ubohou kamennou líc a vyhaslé oko, které druhdy tak žhavým ohněm plálo! U nohou střídala se po všechny dny čestná stráž členů dobrov. sboru hasičského. Netrvalo dlouho a rakev byla úplně zastřena věnci krásou a bohatostí svou překvapujícími a přáteli zesnulého věnovanými! Také přiběhl ubohý chuďas, pod jménem „obecní Józa" ze sousedních Račic známý, který zavdal Jedličkovi vděčnou látku k noveletě „Obecní. Josef" v předloňském ročníku „Ruchu" uveřejněné.
S uslzeným zrakem přinesl věnec z polního kvítí. Položiv jej třesoucí se rukou na rakev, vrhl se na kolena, a prolévaje slzy modlil se, líbaje zároveň rakev již uzavřenou. Vrátiv se od katafalku celý zničený, hlasitě naříkal: „Ztratil jsem nejlepšího dobrodince svého, mne nechtěl nechat zemřít, nyní je mrtev sám." Vydržel u domu smutku celý den, co nejochotněji pomáhaje, kde jaká práce se naskytla, a doprovodil dobrodince svého ku hrobu.
Věnce na rakev věnovali:
Město Smiřice, dále ze Smiřic: rodina Hejcmanova, divadelní ochotníci, p. V. Nievelt, rodina Slezákova, úředníci nádražní, p. Kottland, pěvecká jednota „Hanka", rodina p. Jos. Valáška, rodina p. Ant. Valáška, M. B. Aloisie Šrámková, rodina sládka p. Nitsche, Františka Horáková, rodina Bartoškova, c. k. úřednictvo, sbor učitelský, p. J. Čeněk, sbor dobrovolných hasičů, c. k. úředníci cukrovaru, p. Petr Pavel Skořepa a školní mládež, z Prahy členové redakce „Nár. Listů", pí. Regnerová, sládek p. Jan Z. Veselý a překrásný věnec s nápisem: „Nezapomenutelnému Otakaru", z Pardubic choť zesnulého, z Hořiněvsi rodina Pražákova, řem. jednota, občané svému drahému rodáku, ochotnická jednota, rodina Nettlova; rodina Černých, p. Řehák, sbor dobrovolných hasičů v České Skalici, Eliška a Frant. Levý z České Kamenice, veled. kapitulní děkan pan P. Rais v Hradci Králové, svému členu literární spolek v Jaroměři, úřednictvo cukrovaru černožického, za české jednoty sokolské praporečníku pražského „Sokola" „Sokol" v Králové Hradci, „Sokol" kralodvorský, „Sokol" jaroměřský, Česká Skalice,
„Nezemřel, kdo v mysli lidu žije" literární spolek „Slavoj" ( Dvůr Králové ), „Příteli nejšlechetnějšímu rodina Fišerova" ( Poličany ), pěvecká a hudební jednota „Jaromír" v Jaroměři, „spolek svobodných mládenců" v Hradci Králové, město Dvůr Králové^ nejbližší příbuzní a malý věnec bez nápisu a stužek chudý Józa Tampír z Račic. — Věnce, mezi nimiž mnohé palmové, opatřeny byly bohatými stuhami, zejména v barvách českých a slovanských, jakož i nápisy, výmluvně svědčícími o lásce a úctě, jakéž měrou svrchovanou zesnulý se těšil ve všech vrstvách společnosti české.
V den pohřbu již od rána sjížděli se účastníci průvodu se všech stran, tak že ulice naše stávaly se úzkými. Dům smutku obléhán byl zástupy bezčetnými, ježto každý pohlednouti chtěl ještě naposled na lůžko zvěčnělého. O 2. hodině shromáždily se veškeré korporace a deputace na náměstí, aby průvod pohřební byl sestaven. Když po půl čtvrté hodině odpolední přišedším veled. duchovenstvem obřady církevní skončeny, zapěly všechny přítomné spolky pěvecké v úhrnném počtu 84 členů dojemný sbor „Dokončen jesti běh", načež rakev s katafalku vyzvednuta a do vozu pohřebního vložena byla, kterýž v pravdě zahalen byl věnci a smutečními stuhami. O 4. hodině se průvod hnul. Byl důstojně zahájen banderiem z obcí okolních s praporem čten. besedy v černožicích v čele, načež následovala mládež školní všech tříd smiřických. Za hudbou hořeňoveskou ubíral se v stejnokroji a s praporem ,,Sokol" jaroměřský a kralohradecký, tento maje v čele náčelníka svého p. Stanislava Červeného koňmo; v pořadu pak následovalo jedno oddělení hasičů v stejnokroji, pěvecké jednoty s praporem, hudba vojenská, choralisté, duchovenstvo, a sice veledůstojný pan holohlavský děkan Nývlt, který kondukt vedl za assistence P. Mitisky, zámeckého faráře ve Smiřicích, P. Kašpara, faráře, z Čibuze, P. Bittermanna, faráře ze Sendražic, P. Letošníka, st. kaplana z Jaroměře, a P. Kousala, kaplana z Holohlav.
Po té následoval vůz pohřební s rakví, okrášlený množstvím krásných věnců. Vedle rakve kráčeli s rozžatými pochodněmi členové zdejšího živnostenského spolku, vedle těchto po obou stranách vozu pohřebního neseny ostatní zbývající věnce ze zvláštní úcty k zemřelému studujícími středních škol kralohradeckých, kteří se byli vesměs v čamaře počtem 40 členů dostavili. Za rakví kráčelo příbuzenstvo zesnulého, obecní.zastupitelstvo města Smiřic, kollegové zesnulého a jiní čelnější přátelé jeho, mezi nimi též redaktor p. J. Barák a členové redakce „Polabských Novin", zem. poslanec V. Pražák s rodinou, deputace zastupitelstva jaroměřského, mnoho obecních zastupitelstev, úřadníků továren okolních, ochotnických spolků, čtenářských besed, dále živnostenští spolkové, deputace ostatních spolků.
V průvodu zejména se nalézaly:
Deputace okr. zast. jaroměřského se starostou v čele; zástupce klubu národní strany svobodomyslné, spolku českých žurnalistů a besedy „Sladkovský" ; obecní zastupitelstva z Dvora Králové, České Skalice, Jaroměře, Josefova, Vřešťova, Velkých Jeřic, Předměřic, Holohlav, Máslověd, Oujezdce, Račic, Sendražic, Hořeňovsi, Habřiny, Velké Skalice; úřednictvo c. k. velkostatku smiřického, velkostatku kukského, cukrovarů smiřického, černožického a předměřického, strojírny kralohradecké, finanční stráž z Jaroměře, severozápadní dráhy ze Smiřic; okolní kollegové zesnulého, advokáti, právníci, professoři střed, ústavů z Hradce Králové, učitelské sbory z Král. Dvora, Josefova, Čibuze, Habřiny, Holohlav, Rodova, Jasené, Jesenice, Račic, Jeřic, Chotěborek,' Černilova, Sendražic a j. v., školní inspektor pan Jelínek, deputace studentstva z Hradce Králové; pěvecké jednoty ze Smiřic s praporem, dívčí zpěv. spolek „Libuše" z Josefova, „Záboj" z Dvora Králové, „Jaromír" z Jaroměře, „Eden" z České Skalice, „Ples" z Josefova, literární spolky „Slavoj" z Dvora Králové a z Jaroměře, „spolek svorných mládenců" z Hradce Králové, čtenářské besedy z Jaroměře, Jasené, Plotišť.a Černilova; banderia z Černožic s praporem a z Račic; „Sokol" z Hradce Králové a Jaroměře s prapory, z České Skalice, Dvora Králové; živnostenští spolkové z Hořeňovsi s praporem a ze Smiřic; hasičské sbory z Jaroměře, České Skalice, Holohlav, z Černožic a Smiřic; ochotníci, z Hořeňovsi, Račic, České Skalice, Předměřic a Smiřic, komitét pro postavení pomníku Boženy Němcové z České Skalice.
Průvod uzavřen druhým oddělením dobrovolných hasičských sborů.
Průvod ubíral se zvolna a velebně za truchlivých zvuků hudby třídou Palackého a Hankovou, kde vesměs krámy zavřeny a lampy uliční rozžaty byly, ku pohřebnímu poli smiřickému. Úchvatný byl pohled na malebný a imposantní průvod tento, překvapujícím byl pořádek a určitost, s jakou se v před pohyboval při tak ohromném návalu tisíců účastníků!
Zásluhu nemalou o udržení pořádku dobyl sobě sbor dobrovolných hasičů tím, že s obou stran průvodu tvořil lany roztaženými takřka zeď, kteráž žádné vyrušování průvodu nedovolovala.
Z téže příčiny, poněvadž bylo se co obávati ohromného návalu lidu, zůstal i hřbitov uzavřen až do té doby, kdy průvod pohřební na místo dospěl. Členové hasičského sboru českoskalického s velkou ochotou uzavřeli přístup k cestě hřbitovní a Sokol, první na místo dorazivší, utvořil okolo otevřeného hrobu kruh, u něhož seřadily se spolky pěvecké spolu s duchovenstvem, u hlavy hrobky pak stanuli přítomní praporečníci s prapory" svými, členové pořádajícího komitétu převzali rakev a složili ji nad otevřený rov.
Po odbytých obřadech církevních vpuštěn pak za zvuků dojemné písně pěveckých jednot „Ejhle druha mileného" náš nenahraditelný přítel v chladné lůno země, při čemž prapory vzdávaly mu česť poslední. Nebylo oka, které by v tu chvíli nezaslzelo. Vše oddalo se tichému hlubokému žalu, když smutně doznívaly poslední zvuky pochodu smutečního, kterému zesnulý vždy tak rád naslouchal a sám tak častokráte byl hrával. Řeči pohřební nebylo žádné — tichý bol, který každému v tváři se jevil, byl zajisté nejlepším sprovozením. Nebylí nikdo slova svého mocen, jsa hluboce ve vnitru svém dojat při loučení s přítelem tak předrahým. K žádosti pozůstalých vyslovil jménem jich všem přítomným srdečné díky p. říd. učitel P. P. Skořepa.
Soustrastné telegramy zaslali:
„Sokol" z Lomnice u Jičína, školní inspektor a spisovatel p. Hraše z Nového Města n. Metují, z Prahy akad.-čten. spolek a akad. spolek „Krakonoš" a pan Mauric Turinský, z Roudnice p. Ervín Špindler, z Terezína p. purkmistr dr. Alois Burda,z Litic pan Řezníček, z Kolína pan Hušek, ze Zvoleňovsi pan Čacký, z České Kamenice Eliška a Frant. Levý.
Tak skončen pohřeb přesmutný. S upomínkou vroucí, se srdcem sklíčeným všickni opouštěli nový rov. Ztraceno a zmařeno již žití tak dobrého přítele našeho, chudší jest vlasť opět o jednoho z nejlepších statných synů; památka na něho však nevyhasne nikdy v srdcích našich, nevyhasne v srdcích upřímných vlastencův! Duch zesnulého půjde s námi daleko za jeho rov!
Budiž mu země lehká!
Zpráva komitétu
Nedlouho po pohřbu našeho nezapomenutelného přítele Mdra. Otakara Jedličky učiněn byl v obecním zastupitelstvu Smiřickém návrh, aby se utvořilo komité k zbudování důstojného pomníku † městskému lékaři a spisovateli. Návrh ten byl jednohlasně přijat a z obecního zastupitelstva zvoleni do komité toho pp.: Jan Čeněk, měšťan, Jan Juliš, obchodník, a V. Nievelt, lékárník, s tím podotknutím, aby se vyzvali ostatní spolkové v místě, by své zástupce do komité toho vyslali. Když na vyzvání to sbor učitelský, úřednictvo, studentstvo, pěvecká jednota „Hanka", spolek divadelních ochotníků, sbor dobrovolných hasičů a spolek živnostenský svoje zástupce delegovali, radil se prozatímní výbor o stanovách, které také vys. c. k. místodržitelství předloženy, výnosem vys. místodržitelství ze dne 7. listopadu 1883 čís. 75690 schválení došly.
Na základě těchto schválených stanov ustavil se definitivní výbor ve valné hromadě dne 23. prosince 1883 a ve výborové schůzi dne 29. prosince 1883 následovně: Za předsedu zvolen p. V. Nievelt, lékárník, za místopředsedu p. P. P. Skořepa, ředitel školy, za jednatele p. Rud. Steinský, účetní, ( v prozatímním výboru byl jednatelem p. K. Volf, učitel ), za pokladníka pan Jan Čeněk, měšťan, a za členy výboru pánové: Jos. Andrejsek, mistr zednický, B. J. Bartošek, obchodník, MDr. AI. Doubrava, městský lékař, Dušek Jan, c. k. cukrmistr, Juliš Jan, obchodník, Fürst Karel, učitel, Holeček Frant., c. k. kontrolor. Heicman Jos., obchodník, Hojný Jos., městský radní Karel Volf, učitel, vesměs ze Smiřic, pak z Holohlav pp.: Jos. Kottland, rolník, a Frant. Karel, učitel, a z Černožic. p. Gust. Feltl, účetní cukrovaru. Za náhradníky pp.: K. Svatoš, učitel, Vognar Jan, obchodník, Michal Josef, měšťan, a Lefnar Jan, obchodvedoucí.
Výbor takto sestavený odbýval každý téměř úterý schůzi, uspořádal dne 26. prosince 1883 za spoluúčinkování slav. pěvecké jednoty „Hanka", slav. spolku divad. ochotníků a ochot, smyčcového kvarteta „Jedličkův večer", při kteréž příležitosti místopředseda pan P. P. Skořepa Jedličkův život a jeho zásluhy co spisovatele velmi trefně vylíčil. Dne 24. února 1884 odbýván elitní ples, který skvěle se vydařil a jehož velmi četná návštěva nemálo příjmům komitétu nápomocna byla. Rozesláním provolání a přátelských dopisů staral se výbor o získání peněžitých prostředků k docílení účelu a výsledkem sbírek těchto umožněno, na postavení pomníku a odhalení jeho v létě 1884 pomýšleti.
Vyzvaní vůkolní sochaři podali své nákresy a při rozhodování uznán návrh akad. sochaře p. Ant. Suchardy v Nové Páce za nejlepší a svěřeno mu zhotovení téhož. An do pomníku toho potřebí bylo medaillonu bronzového, obrátil se výbor na slav. Uměleckou Besedu v Praze s uctivou prosbou, by laskavě se o umělce postarala, který by zhotovení reliéfu na se vzal. Slav. Umělecká Beseda s nevšední ochotou označila p. Ant. Procházku, akad. sochaře ve Vinohradech, který také úkol ten na se vzal.
Při sdělání nápisů na pomník měl výbor na zřeteli, by na pomníku označeno bylo, jakým způsobem pomník ten opatřen a jaké zásady to byly, pro které zesnulý vlastenec žil a jak vlasť svou miloval. Prvnímu vyhověno nápisem: „Ryzímu vlastenci a milému příteli z příspěvků ctitelů jeho zřídilo komité." Druhému nemohlo lépe vyhověno býti, než napsati na pomník ona zlatá slova, kterými zesnulý v díle „Národ sobě" se zvěčnil: „I prostý řadový bojovník jest šťasten, může-li umříti s mužným, povznášejícím sebevědomím: Konal jsem pro Tebe, — vlasti má a lidstva svobodo svatá, — dle sil svých — svoji povinnost."
V den úmrtí Jedličkova dne 27. června odebralo se komité, pamětlivo velkých zásluh milého přítele svého, doprovázeno obecním zastupitelstvem a všemi místními spolky po smutečních službách božích na hřbitov a položilo po vřelé "upomínce předsedy komitétu na rov jeho na důkaz úcty a lásky věnec s trikolorou; totéž učinilo obecní zastupitelstvo a hasičský sbor mimo to darovali věnce: bratr jeho p. JUC. Bedřich Jedlička, teta jeho si. B. Jedličková, dobrý přítel p. J Dušek c. k. cukrmistr, sl. Valáškova a malá dceruška obchodníka pana J. Hejcmana. Po zapění národní hymny provolána památce Jedličkově „sláva" a domácí slavnosť tím ukončena.
Konečně cítí se komité pohnuto, všem přátelům a ctitelům zesnulého, vlasteneckým obecním zastupitelstvím, jednotám a spolkům za tak skvělou podporu, za tak značné důkazy nehynoucího přátelství, jimiž zbudování důstojného pomníku v tak krátkém čase umožněno, ty nejvřelejší díky vzdáti
Seznam členů komitétu
ve Smiřicích
I. Členové zakládající:
|
1. Pp. studující Smiřičtí. 2. P. Ad. Ig. Mautner rytíř z Markhofu ve Vídni. 3. Slav. obecní zastupitelství v Smiřicích. 4. Slav. obecní zastupitelství v Dvoře Králové. 5. Slav. obecní zastupitelství v Jaroměři. 6. Slav. obecní i zastupitelství v Hořiněvsi. 7. Slavný cukrovar v Černožicích. 8. Slavný cukrovar v Předměřicích. 9. Slavná tělocvičná jednota Sokol v Jaroměři. 10. Slav. pěv. jedn. „Hanka" v Smiřicích. 11. Slav. spol. divad. ochot. v Smiřicích. 12. Pí. Otilie Čerychová, choť továrníka v Josefově. |
13. P. Dr. Podlipný, advokát v Praze. 14. P. F. Hoblík, knihtiskárna Pardubice. 15. Pan J. Klouza, c. k. pošt. official v Pardubicích. 16. Pan Dr. AI. Burda, purkmistr v Terezíně. 17. Pan Fr. Tylš, c. k. lék. official v Terezíně. 18. Pan Josef Černý, statkář v Hořiněvsi. 19. P. Jos. Nettel, obchodník v Hořiněvsi. 20. Pan Jan Pražák, statkář v Hořiněvsi. 21. P. Václ. Pražák, zemský poslanec v Hořiněvsi. 22. P. Jan Dušek, c. k. cukrmistr ve Smiřicích. 23. P. Jos. Lefnar, obchodník v Smiřicích. |
II. Členové přispívající:
|
1. Pan Baše, pokl. cukrovaru v Černožicích. 2. P. Bardaš, c. k. lučebník cukrovaru v Smiřicích. 3. Pan C. Dobiasch, c. k. adjunkt cukr. v Smiřicích. 4. P. A. Dvořáček, obchodník v Hradci Králové. 5. P. J. Grottstein, c. k. úředník cukrov. v Smiřicích. 6. P. Jelínek, c. k. inspektor v Hradci Králové. 7. P. Ant. Kříž, c. k. účetní cukrov. v Smiřicích. 8. Pan Fr. Levý, spediteur v Praze. 9. P. Náprstek, adjunkt cukr. v Dol. Bousově. 10. Slavný ochotnický spolek v Hořiněvsi. 11. Pan S. Pick, správce lihovaru v Smiřicích. |
12. Pan Pikl, c. k. adjunkt cukrovaru v Smiřicích. 13. P. Pojmann, úředník cukrovvaru v Domažlicích. 14. Pan Fr. Ponnert, účetní v Smiřicích. 15. P. A. Probst, c. k. účetní cukrovaru v Smiřicích. 16. Slav. pěv. jednota „Ples" v Josefově. 17. Pan H. Rössler, správce velkostatku v Hradišti. 18. Pan Frant. Skopec, c. k. adjunkt cukr. v Smiřicích. 19. P. Jos. Skořepa, adjunkt cukrovaru v Domažlicích. 20. P. J. Slezák, adjunkt cukr.v Černožicích. 21. P. Ervín Spindler, okresní tajemník v Roudnici. 22. Pan K. Vognar, professor v Poděbradech |
III. Členové činní:
|
1. Pan Gustav Feltl, účetní cukrovaru v Černožicích. 2. Pan Jezdinský, hostinský v Holohlavech. 3. Pan Karel Frant., učitel v Holohlavech. 4. Pan Kočíř, c. k. adjunkt v Holohlavech. 5. P. Kottland, rolník v Holohlavech 6. P. Šandera, starosta v Holohlavech. 7. Pan Dušek Karel, sládek v Sadové. 8. P. Myslivec Ant., sochař v Hořicích. 9. P. Andrejsek Jos., stavitel v Smiřicích. 10. P.B. J. Bartošek, obchodník v Smiřicích. 11. Pan Bergmann, skladník v Smiřicích. 12. Pan Jan Čeněk, měšťan v Smiřicích. 13. P. Václ. Černý, c. k. úřed. cukrovaru v Smiřicích. 14. P. Václ. Čížek, hostinský v Smiřicích. 15. Pan MDr. AI. Doubrava, městský lékař v Smiřicích. 16. P. Jan Dušek, c. k. cukrmistr v Smiřicích. 17. P. K. Fürst, učitel v Smiřicích. 18. P. Hejcman Jos., obchodník v Smiřicích. 19. Pan Hojný Josef, městský radní v Smiřicích. 20. Pan Holeček Frant. c. k. kontrolor v Smiřicích. |
21. P. Ant. Höll, c. k. úředník v Smiřicích. 22. Pan Juliš Jan, obchodník v Smiřicích. 23. Pan Klein Vilém, účetní v Smiřicích. 24. Pan Lefnar Jan, obchodvedoucí v Smiřicích. 25. P. Lövi J., účetní v Smiřicích. 26. Pan Mašek Jan, jednatel v Smiřicích. 27. P. Michal Jos., obchodník v Smiřicích. 28. P. Nievelt Vinc, lékárník v Smiřicích. 29. P. Pěšák Jan, c. k. úředník cukrov. v Smiřicích. 30. P. P. P. Skořepa, ředitel školy v Smiřicích. 31. Pan R. Steinský, účetní v Smiřicích. 32. Pan Strouhal Hub., c. k. úředník cukr. v Smiřicích. 33. P. Štěrba K., učitel v Smiřicích. 34. P. Svatoš K., učitel v Smiřicích. 35. P. Tešler Ed., c. k. úředník cukrov. v Smiřicích. 36. Pan Valášek Ant., řezník v Smiřicích. 37. Pan Vitásek Řeh., c. k. úředník cukr. v Smiřicích. 38. P. Vognar Jan, obchodník v Smiřicích. 39. P. Volf Karel, učitel v Smiřicích. 40. P. Voltr Fr., c. k. úřední sluha v Smiřicích. |
Seznam příspěvků, a darů.
Bousov Dolni:
P. Náprstek, adjunkt cukrovaru č. p. zl. 2.-
Černilov:
Sbírka říd. učit. p. Satrapy, k níž přispěli pp.: Jandík host. 1 zl., Horák rolník 2 zl., Ponec učit. 1 zl. 50 kr., Pummr host. 2 zl., Vach starosta 1 zl., Satrapa 2 zl. Čistý výnos ze zábavy 4 zl. 50 kr. Celkem 14.-
Černožice:
Slav. cukrovar č. z. 15.-
P. Gust. Feltl od 2 občanů při uzavření smíru 10 zl., p. Gust. Feltl za 25 proslovů 2 zl. 50 kr., divad. ochotníci 5 zl., p. Baše pokladník č. p. 4 zl., p. Slezák adjunkt cukr. č. p. 2 zl. Celkem . . . . „ 23.
Domažlice:
P. Pojmann úředník cukrov. č. p. 2 zl., p. Skořepa Jos. adj. cukrovaru č. p. 2 zl. Celkem 4.-
Dvůr Králové:
SI. obec. zastupit. č. z. 10 zl., p. Markl 3 zl., p. Ant. Klazar 5 zl, p. Macháček učit. 1 zl., p. F. Šíp purkmistr 1 zl., p. P. Josef Šrámek katech. 1 zl., p. Karel Gutfreund 2 zl., pp.: Dr. Moravec, Arnošt Gerber, Pavel Gutfreund po 1 zl. Celkem 26.-
Eisenstein:
P. Satrapa pošt. administ. 3krát po 2 zl. Celkem 6.-
Habřina:
Pan Bukač starosta sbírku 12.60.-
Hořice:
Nejmenovaný 30.-
Hořiněves:
Slav. obec. zastupit. č. z. 10 zl., pp.: Josef Černý statkář č. z. 10 zl., Jos. Nettel obchodník č. z. 10 zl., Jan Pražák statkář č. z. 10 zl., Václav Pražák zemský poslanec č. z. 10 zl., slav. ochotnický spolek č. p. 2 zl., sbírka mezi ochotníky 6 zl. 50 kr. Celkem 58.50
Hradec Králové:
Pp.: Šafka inženýr sbírku z kreslírny kralohrad. strojírny 10 zl., Collino purkmistr 5 zl., Stanislav Červený továrník 2 zl., A. Dvořáček obchodník č. p. 2 zl., Jelínek c. k. inspektor č. p. 2 zl., Berger & Munk 1 zl. 47 kr. Celkem 22.47
Hradiště Choustníkovo:
Pan H. Róssler správce velkostatku č. p. 2.-
Chrudim:
P. J. Vyhnálek gymn. professor 2.-
Jaroměř:
Slav. obec. zastup, č. z. 10 zl., slav. tělocvičná jednota „Sokol" č. z. 10 zl., slav. občanská záložna 5 zl. Celkem 25.-
Jasená:
P. J. Vít řídící učitel 5 zl., z flotky hostince p. Hejcmana 3 zl. Celkem 8
Jilemnice:
Pan K. Neumann 3.-
Josefov:
Pí. Otilie Čerychová č. z. 10 zl., pp.: Zelený fotograf 2 zl. 40 kr., Uhlíř obchod, zlacený kříž na stěnu prodaný za 5 zl., H. Cerman učitel, Kostelecký Jos. obchod,, spolek Parlament, Reiman Ludvík obchod., Rumpelmajer soukromník vesměs po 2 zl., slavná pěv. jedn. Ples č. p. 2 zl., pp.: Hofmeister důchodní, Václ. Peterka sládek, sl. Zd. Reimanová, Růžička učit. vesměs po 1 zl. Celkem 33.40
Kuks:
Pp.: J. Kotovic administrátor 5 zl., Josef Nievelt správce hospitálu 5 zl. Celkem 10.-
Lochenice:
Sbírka p. Relicha učitele 3.50
Lyšná:
Pan Lissek správce 5.-
Máslovědy:
Slav. čtenářská beseda výnos ze zábavy a sbírkou 42.-
Mezleč:
Pan Václav Tilš 5.-
Neděliště:
P. Brusnický 1 zl., sbírka p. Jos. Česáka mezi tam. občany 14 zl. 10 kr. Celkem 15.10
Nová Ves (u Litomyšle):
p. Th. Klöckler ml. 5.-
Pardubice:
Pp.: F. Hoblík knihtiskárna č. z. 10 zl., J. Klouza c. k. pošt. úředník č. z. 10 zl. Celkem 20.-
Pešť:
Sbírka p. Jana Valáška hostinského, k níž přispěli pp.: Buchta Bedřich 5 zl.; po 2 zl.: Valášek Jan; po 1 zl.: Buchta Quido, Keller Antonín, Dr Novák, J. Volánek, Josef Janda, A. Janda, Dr Zambel, Josefine Nachbauer, Karel Nebeský z Prahy, F. B. Wurm, Šauer, F. Kolb z Prahy, B. Tallovitz z Prahy, Wladimír Buchta; po 50 kr.: Zdeborský, Bureš, Eppinger, Hartmann, Novák Josef, Antonín Plzák, Pavel Pilát, Karel Janda, Gruber, Klička Jos., Karel Moučka, Hermann, Kuráž, Jos. Cífka, Linhart, J. Novák, Jan Janiš z Prahy, Em. Pistor z Prahy. Celkem 30.-
Ples Starý:
Pan V. Procházka mlynář 4.-
Poděbrady:
Pan K. Vognar professor č. p. 2.-
Podmokly:
Pan J. Stránský ředitel parní pily 5.-
Poličany:
Pan V. Fischer důchodní 2.-
Praha:
Pp.: L. Z. Veselý sládek u Myslíků 25 zl., JUDr. Podlipný advokát 10 zl., JUDr. Vojt. Frič advokát 5 zl., V. Jedlička pokladník 5 zl., paní Marie Regnerová choť úředníka 5 zl., Jarosl. Stýblo knihkupec 5 zl., Fr. Levý speditér č. p. 2 zl., si. beseda Jablonský 1 zl. 10 kr. Celkem 58.10
Předměřice:
SI. cukrovar č. z. 10 zl., p. J. Pospíšil 5 zl. Celkem 15.-
Račice:
Divadelní ochotníci 11.-
Roudnice:
Pp.: Mareš knihkupec 50 zl, Ervín Spindler č. p. 2 zl. Celkem 52.-
Sadová:
Pan Dušek sládek 5.-
Sedmihorské lázně:
Pan MDr. V, Šlechta 10.-
Semonice:
divadelní ochotníci 6.-
Sendražice:
Slav. obec. zastupit. 5 zl., výnos zdiv. představení 5 zl., p. J. Melgr 5 zl. Celkem 15.-
Skalice Česká:
Divad. ochot. 2 zl., p. J. Bartoníček soukromník 3 zl. Celkem 5.-
Skalice Velká:
Pp.: V. Hanuš 1 zl., Josef Machek starosta výnos z div. představení 10 zl. Celkem 11.-
Smiřice:
Pp. studující č. z. čistý výnos z akademie 142 zlf a (2 tolary vyměněné za) 3 zl. 20 kr., slav. obec. zastup, č. z. 40 zl., slav. pěv. jednota „Hanka" č. z. 14 zl. 11 kr., si. spol. div. ochot. č. z. 10 zl. 14 kr., pp.: Jos. Lefnar obchod, č. z. 10 zl., příbuzní 20 zl., Charvát přednosta dráhy 2 zl., pí. F. Mehrlová vdova po řed. cukrov. 5 zl., S. Pik správce lihovaru č. p. 2 zl., F. Ponnert účetní č. p. 2 zl., Špaček obuvník 1 zl., Stuchlík hostinský 1 zl.; z cukrovaru Smiřického pp.: M. Mehrle c. k. ředitel 5 zl., J. Dušek c. k. cukrmistr č. z. 10 zl., Bardaš c. k. lučebník č. p. 2 zl., Dobiasch c. k. adjunkt č. p. 2 zl, J. Gottstein c. k. úředník č. p. 2 zl., Homolka c. k. pokladník 2 zl., Hoser c. k. úředník 1 zl., Ant. Kříž c. k. účetní č. p. 2 zl., Pikl c. k. adjunkt č. p. 2 zl., Aug. Probst c. k. účetní č. p. 2 zl., Fr. Skopec c. k. adjunkt č. p. 2 zl.; sbírky pp.: Čeňka měst na lednici 2 zl. 30 kr., Hejcmana obch. 14 zl. 30 kr., Nievelta 1 zl., při vepř. hodech u p. Bartoška 6 zl., v host. p. V. Slezáka při vepř. hodech 30 zl. 03 kr.; dražbou za 2 obrazy darov. p. Steinským 2 zl. 31 kr.; vstupné při Jedličkovu večeru 52 zl. 30 kr., čistý výnos z elitního plesu 88 zl. 76 kr., příspěvky a přístupné činných členů 50 zl. 60 kr. Celkem 532.05
Terezín:
Pp.: Dr. AI. Burda purkmistr č. z. 10 zl., Fr. Tylš c. k. lék. officiál č. z. 10 zl. Celkem 20.-
Vídeň:
Pan Ad. Ig. Mautner rytíř z Markhofu č. z. 50.-
Všetuly (Morava):
Pp.: Janáček řed. cukrov. 5 zl., Vojt. Plachytka adjunkt 3 zl. Celkem 8.-
Zvoleňoves:
Nejmenovaný 3.-
Úhrnem . . . zl. 1237.22
Do digitální podoby převedl Přemek Andrýs v dubnu 2012.