Popis pod fotografií nahoře:
Andenken zur Feierlichkeit der Gleiche.
Zucker - Fabrik in Smiřitz
des Herrn Baron von Liebig
Ausgefűhrt von Ant. Sedláček, Baumeister.
Druck von Dr. Ed. Grégr in Prag 1866.
Verlag des Josef Lorenz, fotograf in Josefstadt.
Fotografie od p. Karliakové.

-------------------












   Ve Smiřicích zároveň s pilou vystavěn byl v letech 1866 – 68 majitelem panství smiřického baronem Janem Liebigem st. Stojí na katastru obce Rodov a má číslo popisné 42. První cukrovarní kampaň byla v r. 1868.
    Podle vodního práva z r. 1868 měl cukrovar právo používati odpadní vody ze stoky Jordán, u dnešního domu Františka Víta v Mezimostí čp. 79 bylo stavidlo a podle potřeby se řídila voda od domu F. Horáka čp. 45 pod cukrovar. Odpadní voda z cukrovaru musila býti podle zmíněného práva sváděna zvláštním kanálem na t. zv. usazovací jámy.
    Cukrovar i s pilou měly právo používati ke své potřebě vody z mlýnského náhona i z řečiště labského. Účelem vodárny čp. 190, vystavěné asi současně s cukrovarem, bylo vyzdvihnouti čerpací studnou vodu do potřebné výše, odtud pak byla sváděna položenými žlaby do cukrovaru. Když pak byla prováděna v letech ( …. datum chybí ) regulace Labe na katastru smiřickém a poklesla tím vodní hladina řeky, musel býti nákladem státní stavební správy pro úpravu Labe zřízen aspoň provisorní jízek, aby podle vodního práva byla docílena určená výška vodní hladiny.

    V r. 1881 byl cukrovar podobně jako celé panství smiřické prodán baronem Janem Liebigem mladším tehdejším cís. a král. rodinnému fondu ve Vídni. Tímto fondem byl cukrovar pronajat firmě Jindřich Benies do r. 1908. Tato firma zrušila dosavadní zdejší rafinerii cukru a surovina dovážela se odtud do Rosic, do rafinerie fy Benies. V letech osmdesátých zřízena byla v cukrovaru plynárna a užívalo se plynového osvětlení. Dodnes jsou ještě plynovody ve starých cukrovarských budovách položeny. Plynárna, jíž později bylo používáno jako skladiště, sbořena byla v r. 1926 – 27.
   V r. 1888 byl cukrovar firmou J. Benies přestavěn; také kantina cukrovarská byla zbudována v této době. Kdy bylo zřízeno vlastní osvětlení elektrické, není možno zjistiti, ale již v září r. 1892 bylo určitě v provozu. R. 1908 byly v činnosti již 2 centrály na výrobu elektrické energie; jedné z nich – na výrobu střídavého proudu – používáno je v době kampaně, druhé – na výrobu proudu jednosměrného – v čase mimo kampaň.
    R. 1908 končil nájem fy J. Benies a cukrovar převzat byl c. a k. rodinným fondem do vlastního obchodního hospodaření. V témže roce nahrazeny staré stroje novými dokonalejšími. V r. 1918 vystavěna byla difusní síň, pračka a lanová dráha.
    Po státním převratu 28. října 1918 přešel cukrovar v majetek republiky Československé.
    V roce 1924 zbudovány cukerní půdy a zadinová stanice, r. 1925 kotelna. R. 1928 zřízena byla pokusná stanice podle metody Mitocherlichovy na zkoušení půd pro státní statky.
   V r. 1924 zaměstnával státní cukrovar 11 úředníků a 100 dělníků. V kampani stoupá počet zaměstnaného dělnictva při osmihodinové době pracovní až na 470 lidí. Denně možno zpracovati průměrně 10 000 q řepy. vyrobí se v kampani až na 90 000 q surového cukru, který se většinou prodá v tuzemsku. Ostatek se vyváží přes Hamburk do cizozemska.
Zdroj: Smiřická kronika

Vložené obrázky:
Zálepky.
Razítko ze dne 9. srpna 1885 s podpisem ředitele Mikoláše Mehrleho.
Hlavička dopisu ze dne 2.1.1891


Nájem cís. král cukrovarů Zvoleňovse a Smiřic Heinrich Benies.
Hlavička dopisu ze dne 19.září 1890.


Řiditelství nájmu c. a k. cukrovaru Smiřice.
Hlavička dopisu ze dne 17. prosince 1890


Vnitřní zařízení státního cukrovaru ve Smiřicích. Knížečka Jaroměřsko, vydána v Jaroměři, Max Lederer, 1926.
V roce 1926 byl ředitelem cukrovaru Ing. Čeněk Nosek.


Model cukrovaru z roku 1930
Tento model byl vystaven na Krkonošské výstavě v roce 1949 v Trutnově. Mělo by jít o model cukrovaru ve Smiřicích
Text na štítcích: Vápenka, Řepný výtah, Vakua, Cukerna(?)
Zdroj: Vlastimil Málek Muzeum Podkrkonoší v Trutnově. Děkuji.

---

   R. 1863 koupil smiřické panství baron Jan Liebig. Aby zvýšil rentabilitu svého panství, začal r. 1865 stavět cukrovar. Válka však přípravy zpomalila, proto byla stavba dokončena až r. 1867, kdy byla zahájena i první řepná kampaň. Roku 1882 prodal Liebig své panství nejvyššímu císařskému a královskému fondu.
   Pěstování řepy se v té době rozšiřovalo i dále od Smiřic – do Cerekvice, Třebovětic, Hněvčevse. Protože přivážené množství řepy se stále zvyšovalo, bylo nutno zvětšit i závod. To provedla r. 1888 vídeňská firma Jindřicha Benise, která cukrovar na 20 let pronajala. Zrušila však rafinerii a surový cukr posílala do Rosic. Po ukončení světové války přešel cukrovar do majetku československého státu. R. 1948 byl přidělen ministerstvu zemědělství.
   Při organizaci celého cukrovarnického průmyslu se stal cukrovar jedním ze závodů Předměřických cukrovarů n.p.
   V roce 1953 se stává opět samostatným podnikem Východočeského cukrovarnického trustu v Hradci Králové. Ještě později se stává součástí podniku Východočeské cukrovary n.p. v Hradci Králové. Řadí se na první místo v rámci Vč. kraje. Během let dochází také ke střídání na místě vedoucího. Pokud je známo, vystřídali se tam tito ředitelé: Čeněk Nosek (1929 – 1936), František Hozr (1936 – 1945), ing. Svatopluk Bor (1945 -1957), ing. Oldřich Coufal (1957 – 1961) a nynější ředitel Adolf Vít.
   Rozmach v pěstování a ulehčení sklizně cukrovky nastal zavedením nových zemědělských strojů, a to jak secích, tak kultivačních. Staří pěstitelé by mohli hodnotit vynaloženou práci při pěstování cukrovky dříve a nyní.

   Položení smiřického cukrovaru je pro pěstování řepy velice příznivé. Nejmenšího výkupu zaznamenal cukrovar r. 1917 (175 020 q), nejvyššího r. 1960 (1.147 442 q).
   Rok 1960 znamená podstatné zlepšení zařízení v závodě se zaměřením na zvýšení zpracování cukrovky. Rekonstrukce byla prováděna po etapách a to tak, aby cukrovar byl každým rokem připraven na kampaň k 1.10. Zaměstnanci závodu se vždy podílejí značnou měrou. Od r. 1962 se těmito pracemi jako nit proplétá elektrifikace závodu, kterou provádí SPP Bratislava.
   Zlepšení závodu, které se podařilo již provést, není ještě konečné. Ruku v ruce s vylepšováním vybavení závodu jde i výstavba a modernizace finálních vah.
   Přáním vedení závodu je, aby odpadla manuální práce, aby došlo k odstranění nečistot a čistá řepa řádně ukládána na hromadu a odbavování povozů aby bylo rychlé a prostoje minimální. Na závodě se nezapomíná ani na sociální kulturní vybavení. Ubytování pracovníků je věnována maximální péče, aby se zde cítili skutečně jako doma. Mnozí pracovníci se rádi každým rokem vracejí, aby pomohli při výrobě našeho bílého zlata. Jsou z blízka i z daleka, např. z Aše. Stále se snižuje počet pracovníků ze Slovenska, kterých bývalo až 80. Tyto síly jsou nahrazovány mechanizací.
   Dobrý kádr zaměstnanců, zajištěná dodávka suroviny, velmi dobrá kvalita cukru a plnění všech technicko-hospodářských ukazatelů, jsou zárukou, že závod zůstane zachován i pro léta příští.
   Dle zprávy ředitele s. Víta zpracovala L. Štrumhausová
   Ze smiřického Zpravodaje r. 1977, přepsala p. Reichová.
Fotografie od p. Spurného.

---

Krejcarová aféra cukrovaru
   Při zřizování lokální trati Smiřice - Sadová daroval baron Liebig, majitel cukrovaru zdejšího a většiny pozemků, přes něž trať vedla, potřebné pozemky komerciální společnosti. Sjednanou smlouvou se zavázala společnost lokální dráhy poskytnouti br. Liebigovi ( cukrovaru ) slevu 1 krejcaru z platného tarifu z dopravy každého 1q řepy ze všech stanic této dráhy do cukrovaru.
   V době pozdější na smlouvu tuto bylo zapomenuto, nikdo z posledních majetníků cukrovaru výhody této nevyužíval, tak v r. 1908 byla ( státem ? ) smlouva jako – podle zákona – propadlá vypovězena.
Zdroj: smiř. Archiv.

------------------------------------

Státní oblastní archív v Zámrsku
ve složce Státní cukrovar Smiřice 1918 - 1948 jsou např. tyto dokumenty:
(Výpis z ,,Inventáře" ofoceného ing. Plškem – jen zápisy s informační hodnotou)

Ustavení požární čety v cukrovaru 1946 – 1947
Pronájem železničního pozemku ve stanici Všestary 1923
Mostní váha cukrovaru ve stanici Všestary
Koupě pozemků od Spolkové cukrovarny v Nymburce 1928 – 1932
Pronájem pozemku v Černožicích n. L. spolku DTJ, později staviteli ing. Rudolfu Fričovi z Prahy 1932, 1935, 1938 – 1940
Pronájem pozemku Selské Jízdě nechanické, okrsek Probluz 1935
Pronájem pozemku Selské Jízdě v Hoříněvsi 1937
Jednání o vyklizení složiště v Hoříněvsi, které pronajal cukrovar Škodovým závodům v Hradci Králové 1945
Pronájem vlečky v Cerekvicích – Černůtkách 1921 – 1935
Zájemci o pronájem tovární kantýny a její pronájem Augustinu Zárubovi 1928 - 1940
Smlouva cukrovaru s ředitelstvím státních drah o provozu vlečky Hoříněves – Račice 1922 – 1930, 1939
Smlouva cukrovaru s ředitelstvím státních drah o provozu vlečky Třebovětice 1922 – 1927, 1935
Plán váhy v Třebověticích.
Smlouva cukrovaru s ředitelstvím státních drah o provozu vlečky Dlouhé Dvory, prodloužení vlečky, nájmy, plány 1922 – 1930, 1935, 1946 – 1947
Smlouva cukrovaru s ředitelstvím státních drah o provozu vlečky Černožice 1928 - 1931
Smlouva cukrovaru s ředitelstvím státních drah o pronájmu složiště cukrovaru 1940 – 1945
Udání na ředitele cukrovaru ing. Noska ohledně nedodržení 8-hodinové pracovní doby 1930
Posudek na řidiče Josefa Sedláčka přijatého do cukrovaru 1932 – 1933
Ing. František Hozr, výpověď ze zaměstnání cukrovaru 1941 – 1946
Stavba elektrické přípojky pro váhu v Josefově 1946

Pan Rapant mi poslal dvě fotografie z oslav 100. let cukrovaru a připsal:
,,Na fotografii pracovníků smiřického cukrovaru stojící první zleva je pan Karel Volhejn, přítel matky mé ženy, který pocházel z Batňovic".
Na té druhé ( vpravo dole ) je taky, ten vlevo vpředu. Ostatní nám nic neříkají, můžou to být lidé ze Smiřic,
nebo jen ti co jezdili do cukrovaru na kampaň.
Paní Marie Hrochová roz. Černá z Holohlav, poznala druhého pána zleva na obrázku nahoře, je to pan Musil.
Pan Jiří Pišta, bývalý zaměstnanec smiřického cukrovaru mi napsal:
"Jelikož jsem se všemi nějakou dobu pracoval, tak Vám mohu doplnit jejich jména.
Karel Volhejn, Jan Musil, Josef Mach, Vachek (křestním jménem si nejsem jistý - patrně Josef), František Stříbrný, Jozef Pelc, Josef Bahramovský.

Ve smiřickém Zpravodaji 3 / 1993 vyšel tento článek

   K problematice privatizace smiřického cukrovaru se vyjádřila jeho ředitelka Milena Seidlová takto:
   ,,Ministr Lux se stará o faráře, aby dostali zpátky kus pole, ne o zásadní věc, jakou je privatizace cukrovarů a potravinářského průmyslu vůbec. Snažíme se domoci spravedlnosti, ale nešťastný způsob privatizace nám v tom zabránil. Na závod byly vypracovány dva privatizační projekty, jeden na přímý prodej, druhý na akciovku s tím, že nadpoloviční většina akcií bude patřit zemědělcům. Snaha vytvořit zemědělský cukrovar byla marná. Ministerstvo pro privatizaci schválilo povinný projekt, kterým byl smiřický cukrovar určen k veřejné dražbě. Máme na to kulaté razítko, přestože o nelogičnosti tohoto rozhodnutí není možné ani chvíli pochybovat.
   Veškerý cukr vyrobený ve smiřickém cukrovaru byl převeden do cukrovarů v Českém Meziříčí a Hrochově Týnci. Smiřický cukrovar neměl svůj účet – proto nemohl zemědělcům zaplatit za řepu. V květnu 1992 totiž vznikla Východočeská cukerní Hradec Králové a náš cukrovar zůstal jako jediný samostatným stáním podnikem řízeným ministerstvem. Státním podnikem je už od roku 1918. Po loňském osamostatnění jsme neměli na skladě žádný cukr, proti nám zbyly nezaplacené pohledávky na cukr ve výši 34 milionů korun. Tržby jsou jen na papíře, v kase nic. Ti, kteří si ponechali zisk ( České Meziříčí a Hrochův Týnec ), by měli zemědělcům zaplatit. Dosavadní jednání s Ministerstvem zemědělství vyzněla naprázdno, i když je zakladatelem našeho cukrovaru“.

Poznal jsem (P):
V poslední řadě první zleva stojí Jiří Dušek *1941, druhý vlevo vzadu je nejvyšší pan Prokop, šestý ve stejné řadě je Josef Řehák, jedenáctý až už zdi je pan Nepokoj. Vpravo za transparentem sedí ředitel cukrovaru Vít. Za ním stojí Rudolf Hanzlíček. Druhá zleva sedí paní Štréglová, druhá zprava sedí paní Výravská.