Níže uvedené články vyšly v srpnu a prosinci 2013 ve smiřickém Zpravodaji:
autor Ing. Milan Plšek, zpracováno dle článku Ing. Lubomíra Kupky a údajů od paní Marty Ježkové, foto od Otokara Ježka

  Mnozí z nás ještě pamatují, že nakupovat se chodilo do zahradnictví buď „k Jechom nebo k Ježkom“, a to i dávno poté, co obě zahradnictví provozovaly Komunální služby. Ježkovo zahradnictví je to v Lidické ulici, u Labe, vedle bývalé Malburgovy zahrady, dnes zde zahradničí pan Ing. Voňka. Soukromé zahradnictví vybudoval Ludvík Ježek v sousedství Malburgovy zahrady ještě před válkou. Poprvé sekal pšenici na vlastním pozemku v r. 1932, když koupil třetinu korce od obce. Přikoupil další pozemky a na nich postavil vlastní živnost.

  Pan Ježek se narodil roku 1903 v Novém Hrádku v Orlických horách, pocházel ze čtyř dětí. Jeho žena „Neša“ – Anežka Kubíčková – pocházela z Bohuslavic, brali se v r. 1927. Vzpomínky na cestu životem – v dnešní době – ty si nechává napsat mnohý. Zejména z řad těch, po kterých zůstává často památka problematická. Zřídka si sedne k papíru člověk, po němž zůstaly skutečné hodnoty lidské i hmotné.

  Spíše šťastnou náhodou mi byl zapůjčen útlý, nepříliš obsáhlý sešitek, zachycující život, či spíše jeho část, našeho bývalého spoluobčana pana Ježka. Začíná smutně, vzpomínkou na matčino úmrtí v době, kdy mu bylo necelých 10 let. Je to vyznání z lásky, kterou k matce cítil a která byla zřejmě i opětována. Blížící se válka, jejíž předzvěst otec pisatele vycítil, možná i neuspokojivá hmotná situace rodiny uzavřela chlapci cestu ke vzdělání otcovým výrokem: „Já se taky dobře učil, také jsem nestudoval a jsem živ.“ Že šlo o chlapce rozhodného a nekonvenčního dosvědčuje fakt, že rok před ukončením školní docházky opustil školu i domov a začal se živit sám.

  Nejdříve nastoupil u sestry své matky, kde si v těžkých dobách války vydělával na živobytí a ošacení. Vztah k otci i bratřím pozvolna slábl. Se vznikem republiky se otevřely mnohé nové možnosti. Narazil na inzerát, nabízející učební místo v zahradnictví. Okamžitě se chopil příležitosti a požádal otce o doprovod při jednání se zahradnickým mistrem. Byl však dvakrát znevýhodněn, neměl ukončenou školní docházku a nebyl zletilý. Otec pomoc odmítl, vypomohl však bratr, řka „Zítra ráno tě doprovodím.“ Snad v důsledku poválečného vzrušení úřady formální nedostatky přehlédly, jednání s mistrem v Kostelci dopadlo dobře a republika měla nového zahradnického učedníka. V hlavě mu však utkvěla, snad nadosmrti, otcova nevlídná poznámka: „Nu počkej! Jak brzy budeš zpět.“ Ze zápisků vyplývá, že duševní oporu čerpal ze vzpomínek na matku, duševní sílu mu dodávala víra v Boha a to nejviditelnější – snahu, pracovitost a učenlivost – přidával sám.

  Vlastností, které dnes jsou spíš předmětem úsměšku, si povšiml i jeho mistr a jako výraz uznání vystavil svému žáku výuční list o čtvrt roku dříve před běžným termínem. Navíc mu nalezl místo u tehdy největšího a nejznámějšího pěstitele růží pana Bergra v Ústí nad Labem. O svém novém šéfovi se vyjadřuje s úctou, sám byl také oblíbeným zaměstnancem, který se vypracoval k obsluze strojů i kancelářským pracím. O duchu tehdejší doby svědčí i to, že ač okázalý německý nacionalista, pan Berger toleroval vlastenecké vědomí, české smýšlení a chování svého schopného zaměstnance. Po více než roce práce dostal první dovolenou a tak mimo jiné navštívil i svého „učebního mistra“. Ten projevil zájem o zaměstnání bývalého učně a tak jej po jednání s panem Bergrem přijal. Shodou okolností jen nakrátko.

   Ve Smíchovském městském zahradnictví se uvolnilo místo vedoucího příručího, byl přijat. Praha – to město má na mladé (bylo mu 21 let) a zejména venkovské lidi zvláštní vliv. Na vzpomínajícího téměř destruktivní. A šlo to rychle za sebou. Zrada první lásky, to prožije téměř každý, ne však za účasti o mnoho staršího bratra. Společenský život, do kterého začal postupně pronikat, byl brzy ukončen povinností vrátit se k dříve založeným růžovým školkám v Červeném Kostelci. Z pražského pobytu mu zůstal zlozvyk kouření, nepěkné vzpomínky a nějaké uspořené peníze. Ani Kostelec ho nepřivítal příliš vlídně a přátelsky. Jak zaměstnání, tak i vzpomínky jej zde zaháněly do stavů deprese. Zde v nevelkém městě sehrálo značnou roli i to, že svými znalostmi přerostl svého šéfa, což také přispělo k opuštění Kostelce.

  Zřejmě věhlas, zejména mezi pěstiteli růží, dolehl tehdy až do Smiřic k známému milovníkovi květin a růží obzvláště, JUDr. Oswaldovi Malburgovi. Na jeho pozvání přijíždí do Smiřic a přijímá zde zaměstnání, stává se vedoucím zahradníkem Malburgových zahrad. To obnášelo starat se hlavně o vzhled a estetickou hodnotu soukromé rodinné zahrady, jednak o prosperitu zahrady zelinářské. To vše za nástupní plat 600 Kč měsíčně. Pracovitost a houževnatost, spolu se schopností uplatnit získané zkušenosti, nesly své ovoce. Zahrady v pořádku, opravené skleníky, rozšířená pařeniště, nově zbudovaný skleník, vlastními silami a umem zřízené vodní topení. To byl výsledek jeho snažení!

  Dr. Malburg byl šéf všímavý a úsilí svého zaměstnance dovedl i ocenit. K celému zaopatření zvýšený plat na 800 Kč a 10 % z tržby. Součástí odměny byly i dva obleky ročně. Továrník o výsledcích práce svého zahradníka nemlčel, rád se výsledky jeho práce pochlubil, takže jeho popularita rostla nejen ve městě a jeho okolí. Touha založit vlastní živnost narážela na neochotu majitelů vhodných pozemků je prodat. Touto poznámkou končí dne 27. dubna 1926 nejen první část osobních zápisků, ale i první část života – mládí a odborný růst.

5.-6. září 1928 byla na podnět zahradníka Ludvíka Ježka v Městské dvoraně pořádána výstava 150 druhů jiřin a 120 druhů růží
ze zahrady Dr. O. Malburga. Výstavu tuto, ve Smiřicích toho druhu první, shlédlo přes 600 návštěvníků a čistý výtěžek její
Kč. 300,- věnován byl na vánoční nadílku chudým města Smiřic.

29. - 30. srpna 1929 pořádána v Městské dvoraně zahradnictvím Dr. O. Malburga II. výstava růží ( 120 druhů ) a jiřin ( přes 200 druhů ). Výstavu tu shlédlo přes 700 návštěvníků. Na vánoční nadílku chudým věnován výtěžek 150 Kč. Při výstavě této vydán byl katalog, v archivu města uschovaný.

6. a 7. září 1930 konána v Městské dvoraně Malburgovým zahradnictvím ve skvělé dekoraci III. výstava 125 druhů růží a 270 druhů jiřin. Navštívilo ji přes 800 účastníků ze Smiřic i ze širokého a dalekého okolí. Na vánoční nadílku místním chudým věnován výtěžek 350 Kč.

5. a 6. září 1931 byla uspořádána Malburgovým zahradnictvím ( zahradník Ludvík Ježek ) IV. výstava 100 druhů růží a 300 druhů jiřin. Výstavu navštívilo 470 účastníků. Při příležitosti této výstavy – podobně jako při výstavách dřívějších – byl Malburgův park volně přístupný a kromě toho byl 5. září večer slavnostně osvětlen elektrickými žárovkami a lampiony, při čemž vystřelovány byly i ohňostroje a rakety.

27. - 28. srpna 1932 pořádána byla zahradnictvím firmy Ad. Ed. Malburg a syn v Městské dvoraně V. výstava 300 druhů jiřin a 150 druhů růží. kterou navštívilo přes 500 účastníků. Výtěžek Kč. 357,- věnován jako obvykle na vánoční nadílku místním chudým.

Smiř. kronika

2 část článku od Ing. Milana Plška:
  Rok 1926 – co všechno se může za pouhý rok stát a jak to může změnit směrování životem. Návštěva pouti v Bohuslavicích? Ne – to byl jen náhodný začátek vztahu dvou lidí, kteří se sešli a v duchu jejich vychování, povah i doby, spolu následně prošli celým životem. To byla záležitost osobní, ale ani povinnosti nezůstávaly stranou. Konečně, se souhlasem a za aktivní spolupráce Dr. Malburga vzniká rozárium. Slovo vzniká naprosto nevysvětluje množství starostí, práce a vědomostí vložených do zahradnického termínu „růžařství“. Současně se měnil i profesionální vztah zaměstnavatele a zaměstnance a vztah dvou lidí, kteří si jeden druhého vzájemně váží. Být osud vlídnější, možná by se mezi nimi vyvinulo i přátelství založené na vzájemné úctě, stejné jako mezi „šéfem“ a Ing. Pleštilem, či likérmistrem panem Sladkým. O následujícím roce lze vyčíst, že byl pro mladého muže nejzávaznějším.
  Láska mezi ním a milovanou „Nežkou“ byla se souhlasem dívčiných rodičů stvrzena svátostí manželskou. Skromný povzdech ženicha k hlučnosti svatby a účast 60-ti hostů svědčí o tom, že sám bombastičnost nemiloval. Následující odstavce popisují změnu, kterou s odpovědným člověkem udělá založení vlastní rodiny. Důrazně se přihlásila touha po založení vlastní nezávislé existence. Byla podporována i prakticky uvažující manželkou. Oba manželé jakoby dvouhlasně vyjadřovali cíl svého snažní, chtěli se stát samostatnými. V závěru této části zápisků se letmo objevuje vyznání trvajících duchovních hodnot i činy s náboženským podtextem. Pasáž je uzavřena datem 14.4.1927.
  Pak následuje přerušení zápisků na více než 10 let. Kolotoč života byl stále rychlejší, autor se zmiňuje o celodenním vytížení. Později se vrací k létům, která považoval za šťastná. Přivítali v rodině první dítě, syna Otu. Jedna z prvních otcových myšlenek zde je „Práce pro tři je obrovská vzpruha“. Co mi scházelo v dětství, láska, snažím se dát hochovi. A hned zase k práci. Je zřejmě hmotně dobře ohodnocena, zaměstnavatel si dovedl lidí jeho typu vážit. Mzda 1100 Kč, úhrada nemocenského a penzijního pojištění, naturální byt, otop, úhrada daní a procentní podíl na tržbě, pohybující se od 4 do 8 tisíc ročně. To je podnětem spokojené poznámky, pilně ukládáme. A ještě jedna hrdá až trochu pyšná poznámka. Pro Otu (syna) poslal pan doktor, mimo jiné, hedvábné křtící potřeby. Ohodnocení práce a zřetelná osobní náklonnost nebyly šéfovým vrtochem, ale vyrostly na záhonech tvrdé dřiny a odborných schopností. Třeba poznámka: Mimo rozšiřování růžových školek začínám pěstovati jiřiny i ze semen, v nich mám rovněž úspěch. O obecné vážnosti mezi občany svědčí i fakt, že byl v roce 1931 zvolen radním města. V témže roce přichází do rodiny další člen, syn Ludvík. Radost rodičů veliká, i když maminka toužila po děvčátku.
  Přes postupující krizi a obtíže, týkající se zejména firmy Malburg, prosperovalo zahradnictví více než uspokojivě. To umožňuje připravit stavbu vlastního domu, zakoupena parcela za vlečkou. Pak zasahuje osud. Šéf firmy Dr. Oswald Malburg umírá při „šílené jízdě“ autem, u Lochenic dne 13.3.1932. Příčina neštěstí nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Obecně bylo známo, že podnikový řidič byl opatrný a spolehlivý, pan továrník byl rovněž zkušený řidič, mnoha dálkovými jízdami zocelený. O vnitřních poměrech v rodině Malburgů se autor nikde nezmiňuje, neměl intriky ani pomluvy rád. V souvislosti s potenciálním novým šéfem firmy, synem JUDr. Malburga pak suše poznamenává: Mladý pan Malburg, dosud nezkušený, pouští se několikrát týdně do Prahy, kde holky a hakenkrajcleři ho stojí velké peníze a továrna hyne. Na zahradách se šetří, dva příručí jsem nucen propustiti. Zbývají mně dva kočí, tedy starostí s prací moc. Pracuji již od 4-5 hod ráno do 9 hodin večera. Staviteli Václavu Voltovi zadána výstavba vlastní vily v dnešní ulici Jiráskova. Stavba předána na klíč v říjnu 1934. A zde již zápisky končí.

Malé dovysvětlení.
  Firma již byla akciovou společností, v níž většinu akcií držel bratr zemřelého, velkostatkář a majitel panství v okolí Štýrského Hradce Georg(Jiří) Malburg, když uhradil dluhy svého bratra. Mladý JUC. Rudolf Malburg, věčný „kandidát práv“, byl pilným návštěvníkem schůzek „buršnajšaftů“, německých vysokoškolských spolků, slynoucích popíjením piva, vyhroceným nacionalismem, bitkami a obecnou arogancí. Snad i proto nikdy nedostudoval. Asi si tak trochu kompenzoval své rasové problémy. Byl synem maďarské šlechtičny (baronky) a pokřtěného žida. Tím měl založeno nejen na své komplexy, ale později i na vážné potíže s rasovým původem.(lk)

  Ježkovi měli dva syny. Starší Ota(*1928) vystudoval Učitelský institut v HK, poté dva roky učil v Markoušovicích a dále už pak ve Smiřicích. Od roku 1966 byl tajemníkem zdejšího MěÚ, dále pak pracovníkem Okresního školského úřadu v HK, k zahradničení měl tedy daleko. Zemřel v roce 2012. Jeho žena Marta pracovala u Ježků v zahradnictví, pěstování květin bylo vždy jejím velkým koníčkem. Zemřela ve věku nedožitých 80-ti let, v červenci 2013. Mladší syn Ludvík(*1931) vystudoval VŠ zemědělskou v Brně, na této škole poté vyučoval, později byl vedoucím zahradnického úseku v JZD Brno-Tuřany, v Brně se i oženil a do Smiřic se již nevrátil. Zemřel v Brně roku 1988.
  Po válce v roce 1945 začíná budovat pan Ludvík Ježek vlastní zahradnictví, živnostenský list mu byl vystaven v dubnu 1947, výstavbu vlastního podniku dokončil v říjnu 1949, kolaudací nových skleníků. Po „Vítězném únoru“ přichází omezování živností a později zabavení majetku buržoazie. Pan Ježek se opět stává zaměstnancem, tentokrát ve svém vlastním zahradnictví. Zahradničení zůstal přesto věrný až do své smrti, sedřený těžkou prací umírá v roce 1962, rok před dosažením důchodového věku.(mp)
  Pro Zpravodaj upravil Ing. Milan Plšek, 7/2013.
  Foto od Otokara Ježka.

Na obrázku vpravo nahoře je s Ludvíkem Ježkem dlouholetá smiřická lékařka MUDr. Rothová.

-----------------------

Otokar Ježek vzpomíná:
  Vraťme se však zpět do malburgova parku a prostoru nové budovaného zahradnictví.
  Zahradnictví již v těchto místech nevyhovovalo provozu a tak se začalo s výstavbou za tzv. „plotem" na pronajatých pozemcích od paní Pešákové a dalších zakoupených pozemků směrem k bývalému „Skauťáku" nyní „Rybárně".

Po skončení války, tedy po roce 1945 začal otec budovat nové zahradnictví, které se skládalo:
1. provozní místnosti s kotelnou a skladem
2. spojovací skleník s šesti skleníky o délce 30 metrů
3. volné skladovací prostory
4. zavodňovací zařízení z Labského toku
5. dvojité a obyčejné betonové pařníky
6. vybudován 20 metrový komín
7. vodojem a koupelna se sociálním zařízením a drobné stavby.

Skončila doba zahradničení u Malburgových a začíná éra vlastního podnikání.

   Za tuto dobu vděčí otec majiteli panu Oswaldu Malburgovi, který si jej oblíbil a jezdil s ním na hony do Rakouska, Tyrol. I otec nedal nikdy na tohoto člena Malburgů nikdy dopustit, vděčně vzpomínal a nám, synům, vždy kladl na srdce, že pokud budeme živí, budeme se starat o jeho hrob ve Smiřicích, o což se snažíme.

Vložený obrázek ukazuje výstavu ve sklenících najatých p. Ježkem u Malburgů. (foto z aukce)