Smiřice - konec I. světové války a převrat v roce 1918
Zpět na hlavní stránku Další materiály o I. sv. válce a legionářích
Kromika Sokola:
Převrat 28.10.1918
S napjetím očekávali všichni dobří Čechové znovuzřízené armády srbské a pomocné armády dohodové pod vedením francouzského generála Franchetta de Eperney na frontě solunské. Jeho náporem poraženo vojsko bulharské a turecké a Srbové rychlými pochody zabírají svoji domovinu a usilují o postup dále k severu do monarchie rakousko-uherské. Bulhaři prosí o mír a po nich skládají zbraně i Turci, poražení od Britů v Palestině a Mezopotamii. Na západní frontě vojska dohodová pod jednotným nejvyšším velitelem maršálem Fochem, posílená vojskem i válečným materiálem ze Severní Ameriky, ve druhé vítězné bitvě na Marně zastavují zoufalý útok německý a vytlačují Němce z jejich, „nedobytných“ posic. Z ústního podání dovídáme se o „červených ďáblech“ z ruské fronty r. 1917, o našich legionářích, bojujících vítězně u Zborova, u Bachmače a ustupujících do nitra Rusi po rozvratu ruské armády zachvácené bolševismem a po sjednání pro Rus potupného míru Brest-Litevském.
Císař Karel Poslední slibuje autonomii naší vlasti, ale nikdo o ni nestojí; propuká touha po úplné samostatnosti. V Praze byly na 28. září 1918 očekávány demonstrace a pražská posádka, složená z Němců a Maďarů měla pohotovost. Ve válečné výzbroji, s granáty a strojními puškami tábořila na Václavském náměstí, aby v krvavé lázni schladila žár demonstrujících. Národ je však klidný, mlčí, nedemonstruje. V sebezapírání očekává. Mořen hladem, nouzí, bídou a nedostatkem všech k životu nezbytných věcí, neztrácí mysli a s důvěrou v lepší budoucnost očekává konec šíleného běsnění válečného. Všeho bylo dost, ale pouze na papíře; na všechno byly lístky, proslulé – enky: chlebenky, moučenky, cukřenky, masenky, tučenky atd., byly lístky na uhlí, petrolej, svíčky, na látky, na kůži, ale nebylo co jíst, čím mastit, čím topit a svítit, nebylo do čeho se obléci, nosily se dřeváky, nebylo mýdla, cukru, kávy, rýže, koření, piva, vína, tabáku, byly jen lístky a „úplavice“ / papírové koruny ). Ženy trpělivě čekaly ve frontách před krámy, aby po několikahodinovém čekání se jim krám před ústy zavřel s ohlášením, že už nic není. Obyvatelstvo, zvláště děti umísťuje v rodinách venkovských, kde lze se aspoň najísti.
Donuceno bědnými poměry zásobovacími, demonstruje pražské dělnictvo 13. října, aby prokázalo nemožnost práce o hladě a zároveň aby podepřelo akci zahraničních vůdců našeho odboje; mluví se již veřejně o našem, osvobození, o našem samostatném státě, o o republice. Jak to vše skončí ? tázávali jsme se mezi sebou.
Náporu z venku a penězům uvnitř neodolala pyšná a urputná monarchie Rakousko – Uherská. Ministr zahraničních záležitostí hr. Andrássy telegraficky přijal mírové podmínky Wilsonovy, podmínky Dohody, když již před tím Bulharsko a Turecko byly kapitulovaly, vítězné voje srbské a francouzské překročily Dunaj a Savu a fronta na Piavě se hroutila. Praha prožívá 28. říjen, den Osvobození.
Jak jsme jej prožili u nás ?
Bratr starosta naší jednoty Jiří Lefnar míval zprávy a těšil nás, že brzy bude konec. Dne 28. října přinesl zprávu, měl ji přímo z prahy, že v Praze je prohlášena naše samostatnost.
Odpoledne konal se již tábor lidu, hl. dělnictvo, v Hradci Králové. U nás s večerem zdobily se domy prapory národními. Osvobození oslaveno druhého dne. Na kopci u Pácaltových seřadil se průvod: školní děti, vojáci dlícího tu vozatajského praporu s hudbou, občané z města i okolí. Průvod stanul před domem br. starosty a br. R. Schiler, úředník dráhy, přečetl s balkonu první české nádražní telegramy:
1.„Veškeré stanice nechť jsou poslušny rozkazů „Národní Rady“ pražské“ Dr. Zahradník.
2.„Hned odstraňte veškeré odznaky bývalého rakouského státu. Veškeré zásilky vozové, kusové, jdoucí do Vídně a do Německa ihned zastaviti. Do Prahy provoznímu úřadu telegraficky oznámiti za příčinou oznámení „Národní Radě“. Provoz v našem vnitrozemí nepřetržitě v dobrém pořádku udržeti. Nazdar ! Dr. Zahradník
3. „Občané! Zachovejte klid a dbejte všech pokynů Národního výboru !“ Národní výbor Československý. Ant. Švehla, úřadující místopředseda, Fr. Soukup, jednatel.
Poté líčil pocity a dojmy, s kterými četl ve službě první český úřední telegram. Pak promluvil br. starosta o našem osvobození, vzpomněl zásluh osvoboditelů, jakož i obětí pro svobodu přinesených. Shromáždění zapělo národní hymnu „Kde domov můj ?“ a „Hej Slované !“ Lidé pohnutím plakali, navzájem se objímali a líbali. Průvod se pak odebral před radnici, kde byl spálen černožlutý prapor. Orlíčky zmizely. Vojáci utíkali domů, rozebírali a roznášeli zásoby.
Ale tu již br. župní náčelník Karel Skalský, vědom významu doby i povinnosti Sokolstva, vydává v dohodě s okresním Národním výborem v Jaroměři, mobilisační vyhlášku jednotám:
Sokolským jednotám !
Národní výbor v Praze povolal Sokolstvo, aby převzalo veškerou brannou moc do svých rukou a utvořilo „národní vojsko“. Ze své moci, jakožto župní místonáčelník, prohlašuji mobilisaci sokolské župy Podkrkonošské a ujímám se prozatímně vrchního velení veškeré branné moci v oblasti Podkrkonošké župy. Náčelníci jednot, pokud jste tak ještě neučinili, svolejte okamžitě svoje členstvo a organisujte je v „Národní Obranu“ obce !
Všichni sproštění, dovolenci a jiní branci české neb slovanské národnosti v místě dlící, buďte neprodleně zjištěni a vyzváni ke vstupu do „Národní Obrany“.
Hlavním úkolem „Národní Obrany“ jest udržeti v nynější přechodné době národní kázeň a klid za každou cenu. Aby se zabránilo vývozu, musí býti nádraží hlídána, projíždějící vojsko jen na průkazy sokolského velitelství dále propouštěno.
Dále převzíti musí veškeré vojenské objekty v jejím okruhu se nalézající pod svůj dohled a ochranu. Tyto přecházejí v národní majetek, musí se proto zabrániti jakýmkoliv škodám. V okolních obcích, kde sokolské jednoty nejsou, nebo jsou nečinny, organisujte ze zproštěných a dovolenců Národní Obrany obcí. Tito zvolí svého velitele, který podřízen jest náčelníku sokolského okrsku, v jehož oblasti se obec nalézá.
Podejte neprodleně velitelství „Nár. Obrany“ v Jaroměři podrobnou zprávu o krocích, které jste v tomto smyslu podnikli, zjistěte potřebný počet zbraní, aby mohly Vám býti co nejdříve vydány.
Jednejte s rozvahou, ale energicky, naše legie budtéž Vám vzorem ! Nazdar !
Karel Skalský, t. č. velitel Nár. Obrany
Pro starosty bylo vydáno nařízení:
Pane starosto !
Branná moc přešla dle rozkazu Národního výboru v Praze na Sokolstvo. Protože jest v zájmu bezpečnosti vaší obce nutno, aby v těchto přechodových dobách nezůstala bez ochrany, žádám Vás o následující: Během 24 hodin zjistíte a svoláte všechny branné povinníky ve Vaší obci se nalézající, v prvé řadě zproštění a dovolence. Tito zvolí si velitele a utvoří Národní Obranu obce.
Velitel N.O. jest povinen ihned hlásiti se u nejbližšího náčelníka sokolského okrsku, jeho ž velení bezprostředně podléhá. Tam obdrží potřebné instrukce a zbraně.
Nazdar !
Karel Skalský
Náčelník br. J. Černý byl tehdy okrskovým náčelníkem IV. okrsku ( Jaroměřská ) a v dohodě se starostou jednoty br. J. Lefnarem svolal členstvo a přihlášené vojenské povinníky do dvorany „Městského hotelu“ a tu zvolen byl velitelem místní Národní Obrany br. Br. Brzek, místostarosta jednoty, ředitel cukrovaru, nadporučík. Ustanoveno cvičení N.O. v úterý a ve čtvrtek v městské dvoraně, zřízen odbor zásobovací ( aprovisační ) s br. B. Prokšem, ustanoveny hlídky ku střídání na nádraží a ve mlýně. Tu bylo skladiště vozatajského praporu; klíče byly se zjištěnou zásobou převzaty. Ve skladišti zjištěno jen 56 pušek verndlovek, počet pro 135 členů N.O. sotva postačitelný.
V domě starosty jednoty v obchodní kanceláři ( č. 100 ) zřízena kancelář N.O., v níž úřadoval četař Al. Šíp. V hasičské zbrojnici ( č. 163 ) zřízena strážnice N.O., kde hlídky noční se scházely a odtud nastupovaly ve službu po městě, ve mlýně; ve dne pak konány hlídky na nádraží.
Jak radostná to byla služba ! Každý přicházel na přikázanou službu včas a rád, nedbal nepohodlí, dělník vedle úředníka, rolník vedle živnostníka neb technického rady; byli jsme opravdu dětmi osvobozené vlasti !
A zase svolává velitel N.O. k pohotovosti; je potřeba obsaditi Josefov, který drží generál Leskoschek s důstojníky Němci, s vojáky Němci – Štýráky, vesměs nepřátelé našeho národa.
Dne 10. listopadu doručen nám rozkaz:
Nařizuji, aby Národní Obrana Vaší obce byla svolána a odebrala se nenápadně po hloučkách do Jaroměře do zeměbraneckých kasáren. Každý nechť se opatří revolverem, pokud jej má k disposici.
Do 12 hodin v poledne nechť jsou muži v kasárnách.
Datum: Jaroměř 1. listopadu 1918
Podepsán K. Skalský, velitel Nár. Obrany.
My jsme měli přijet nejbližším vlakem s posilou z Hradce Králové. Vlak jel v půl 3. hod. N.O: svolána na tři čtvrtě na 1 hod. odpoledne do městské dvorany . Mužstvo se sešlo, vojíni poděleni puškami verndlovkami ( 56 kusů ) a každý muž dostal 1 patronu. Větší zásoby jsme neměli.
V lihovaru pracovalo 6 Černohorců, kteří se ihned hlásili do N.O. a když obdrželi pušky, pohladili je a políbili s poznámkou: „Takové pušky měli naši dědové, ale budou dobré přec.“ O 2 hodině se odebrala národní Obrana na nádraží. K dotazu, zda jedou hradečtí, došla odpověď, že nakládají děla na nádraží, ale v půl 3 že nevyjedou. Čekali jsme na nádraží do večera – rozkaz žádný, tož rozjeli jsme se v 6 hodin do Jaroměře. Tam jsme se dověděli, že Josefov je již v rukou Národní Obrany. Stalo se bez rány, bez nehody, bez prolévání krve. Pohotovostí N.O. z Jaroměře, Josefova, České Skalice a okolí. – Večer vrátili jsme se domů.
K sesílení hlídek byli vysíláni i členové naší N.O. do služby do Josefova. V kanceláři hlásili se vojíni přišlí od svých útvarů vojenských , sproštění, dovolenci posílali se ke svým oddílům, vysvětlovalo se, upozorňovalo – bylo zde rušno od časného rána do pozdního večera.
Dne 6. listopadu uveřejněna svolávací vyhláška, povolávající všechny muže ročníků 1899 – 1881 do Jaroměře na 8. a 9. listopadu.
Pokyny o činnosti N.O. v oblasti župy Podkrkonošské byly vydány teprve 9. listopadu br. Skalským; nastalo sjednocení v provádění úkolů N.O.
Dne 10. listopadu bylo nám oznámeno, že do smiřického zámku se nastěhuje arcivévoda Leopold Salvátor s manželkou Marií Valerií a dětmi. Hned žádáno v Jaroměři, aby Habsburkové u nás usazováni nebyli. Národní výbor v Jaroměři protestoval telefonicky v Praze, ale Národní Výbor v Praze dal již povolení k pobytu ve Smiřicích. 11. listopadu večer se do Smiřic přistěhovali v počtu 15 osob a s nimi také kníže Lobkowicz. Br. starosta jednoty vyšetřil jejich doklady; všichni měli povolení od čsl. zmocněnce ve Vídni B. Tusara.
Rovněž Nár. Výbor v Hradci Králové protestoval v Praze; nám uložil zvýšenou pozornost na nádraží a na arcivévodkyni Marii Valerii. Jeho zástupci se přijeli osobně přesvědčiti o správnosti povolení.
Poměry na Slovensku našly odezvu i v naší župě. Velitel N.O. v naší župě rozeslal do jednot proklamaci:
Sokolským jednotám !
Bratři vojáci !
Na Slovensku sveřepí Maďaři vraždí naše bratry, nevinné děti a ženy; třeba rychlého přispění.
Chceme utvořiti „Sokolskou setninu“ župy Podkrkonošské na pomoc našemu Slovensku. Hlastež se ihned členové sokolských jednot, kteří chcete do setniny dobrovolnické vstoupiti.
Přihlaste se především takoví, kteří umíte se zbraní zacházeti, tj., kteří jste sloužili u pluku, i ti, kteří jste na čas sproštěni od vojenské povinnosti.
Přihlášky konejte ihned přímo u br. Skalského, župního velitele v Jaroměři
Nazdar!
K. Skalský, župní náčelník
Do 17. listopadu se přihlásilo ze župy 90 mužů ( z našeho města nikdo ); setnina odjela 23. listopadu v počtu 218 bratří junáků.
Na den 17. listopadu svolal br. župní náčelník K. Skalský okrskové náčelníky v krojích do zajateckého tábora v Broumově k úradě o způsobu ochrany zajateckého tábora srbského před rozkradením od okolních Němců. Poprvé viděl Broumov sokolské kroje.
5. prosince nařízeno zjistiti zbraně a střelivo v oblasti okrsku a ohlásiti žup. Náčelníku. Moderní zbraně budou odvedeny ku výzbroji vojska a ponechány jen starší zbraně.
Zřízením a ovládnutím správního aparátu vládou a jejími úřady a zřízením vojska splnila pro přechodnou dobu Národní Obrana své poslání; byla rozpuštěna dnem 1. ledna 1919; mohla působiti do 31. prosince 1918.
Br. župní náčelník K. Skalský dopisem z 20. prosince oznámil ukončení činnosti N.O., vzpomínaje činnosti její a děkuje mužstvu i velitelům a vzpomínaje důstojníků dělostřeleckého pluku v Jaroměři, kteří s nadšením a radostí spolupracovali a píše:
„Končíme svoji činnost fysickou, buďme však i nadále na stráži, aby starý – duch rakušácký v nestřežených chvílích se nerozmáhal, ale přičiňme se, aby co nejrychleji vymizel všude, zatlačen byv svobodným, volným duchem českého republikána:“
21. prosince odejel se sokolskou setninou na Slovensko.
Byly to krásné, radostné dny, tyto prvé dny v samostatném našem státě, v nezištné radostné spolupráci všech ! Nejkrásnější doba našeho života !
16.6.1919
Ačkoliv naše osvobození se podařilo provésti mírnou cestou bez bojů a prolévání krve, nezůstala přece republika v prvém roce svého života těchto běd a utrpení ušetřena: Slovensko volá zoufale o pomoc ! Bylo přepadeno bolševickými hordami Maďarů, chtějících mocí, zbraní a násilím bratry Slováky udržeti v porobě. Maďarské hordy pálily a ničily slovenské vsi, vraždily bezbranné, klidné obyvatelstvo, mučily raněné a dopouštělo se hnusných zvěrstev, jakými se již dříve ve světové válce maďarské pluky smutně byly proslavily. Sokolstvo ihned si uvědomilo svou povinnost a přihlásilo se ke službě ve zbrani na obranu ohrožené vlasti a k boji proti sveřepému vrahovi slovenských duší. Ve dnech 16. a 17. června podrobili se členové jednoty povinnému odvodu; lékařskou prohlídku vykonal br. Dr. F. Zemek. Kolik bratří bylo prohlédnuto a kolik odvedeno, nemohl kronikář po 15letéch zjistiti.
O činnosti, zásluhách a bojích bratří sokolů vydal krásné svědectví žák pisatelův, tehdejší major. Fr. Kitlar, jenž v dopise ze slovenského bojiště, zaslaného pisateli těchto řádků mezi jinými píše: „Poměry jsou přímo hrozné ! Vojáci bez kázně, bez nadšení. Kdybych neměl přidělené mi čety sokolů, na než jediné mohu se spolehnouti, věřte mi, pane učiteli, že bych si zoufal.“ Jistě pěkné ocenění sokolské práce z úst aktivního důstojníka.
Vojáci českoslovenští !
Vpravo je poznámka: Odebrán v Chocni nádražní stráží: 1 bajonet, 1 plášť šedý.
Smiřická kronika:
28. říjen 1918 den Svobody
O státním převratu v Praze a o prohlášení samostatnosti československého státu se dověděl ve Smiřicích první ( ovšem neúplné ) zprávy místní majitel továrny na kávové náhražky Jiří Lefnar. Pro zajímavost uvádím zde částečně obsah jeho rodinných zápisků z doby převratové.
Firma J. Lefnar měla pro prodej kávových náhražek v Praze generálního zástupce Františka Petrlíka, jenž bydlil ve Smečkách. Dne 28. října 1918 asi o půl 11 hod. dopoledne s ním majitel firmy Jiří Lefnar telefonicky mluvil. Po krátkém hovoru obchodním se jej tázal jako obvykle, co je nového. pan Petrlík odpověděl asi těmito slovy: „Něco se děje. Před redakcemi jsou davy lidí; je prý vyvěšeno oznámení, že ministr Andrássy ( rakousko – uherský ministr zahraničí ) prohlašuje kapitulaci Rakousko – Uherska. A u pomníku sv. Václava mluví prý právě spisovatel Zahradník ( poslanec dr. Bohdan Zahradník ). Snad je to revoluce nebo …..“ Náhle bylo spojení přerušeno.
Radostí opojen sděloval p. Lefnar obsah rozmluvy s p. Petrlíkem úřednictvu v kanceláři svého závodu. Správce jeho p. Bohuslav Pádr pochopiv ihned situaci, sňal se zdi císaře Karla ( z rozkazu okresního hejtmanství ve všech kancelářích vyvěšený ), vyňal jej z rámu a na rub jeho napsal barevnou tužkou: „rakousko – Zhersko kapituluje § Mír !“ Obraz zavěsil pak na zasklené dveře, vedoucí na ulici. Pan Lefnar mezitím na domě kanceláře ( čp. 100 ) vyvěsil bíločervený prapor. Lidé se začali zastavovati před domem a všichni zasvěcení musili odpovídati na nesčetné dotazy. V očích některých zaleskla se slza, jiní radostí se smáli a všichni spěchali radostnou tu zprávu zvěstovati jiným.
Po chvilce přišel do domu p. Lefnara četnický strážmistr Uxa a soukromě vyzvídal, co se stalo. Po nejistých a neúplných odpovědích projevil pochybnost o pravosti sdělených zpráv a uděliv výstrahu odešel.
Jsa v rozpacích, zda jeho informace nebyly jen pouhé pověsti, jichž se denně v těch dobách – zejména v Praze – rojila celá spousta a jež zanikly jako jepice zanechajíce často více zklamání než radosti, rozhodl se Lefnar ověřiti si je dotazy u známých. Ale ani prokurista Obchodní banky v Hradci Králové Libánský, ani krajský důvěrník České státoprávní demokracie JUDr. Steinfeld v Hradci Králové, redakce „Osvěty lidu“ tamtéž, redakce „Pokroku“ v Jaroměři, nemohli zprávy ty potvrditi.
Nová nejistota.
Konečně navečer přivezl kdosi z Hradce Králové zvláštní vydání novin, kde byla zpráva Petrlíkova potvrzena. Také na nádraží byla již zvláštní vydání novin kolportována. Nevýslovnou radostí překypovalo srdce všech, kdo zprávu tu četli.
Na poště smiřické byla tehdy zástupkyní poštmistra sl. Mrkvičková. Dobrá Češka, spolehlivá, poctivá. Iniciativní Lefnar požádal ji, aby pošta udržovala telefonní spojení do půlnoci, aby mohly být přijímány zprávy odjinud, případně – bylo-li by třeba – dovolati se jich.
Na nádraží službu konající výpravčí úředník Jaroslav Šiller za přítomnosti Jiřího Lefnara a učitele Jaroslava Pešáka v 7:05 hod večer ( 28. října ) přijímal telegrafickou depeši ( ad circulandum všem stanicím ) následujícího znění ( tzv. telegram Zahradníkův ):
„Cirkulář na všechny stanice ze Světlé. Z nařízení Dr. Zahradníka. Prohlášení Československého státu u sochy svatého Václava na Václavském náměstí v Praze v 11 hodin dopoledne. Hned odstraniti všecky odznaky bývalého rakouského státu. Veškeré zásilky vozové i kusové, jedoucí do Vídně a do Německa ihned zastaviti. Do Prahy provoznímu úřadu telegraficky oznámiti za příčinou ohlášení Národní radě. Provoz v našem vnitrozemí nepřetržitě v dobrém pořádku udržeti. Ať žije Československý stát ! Nazdar ! Dr. Zahradník
Bylo to první úřední potvrzení zprávy o prohlášení státní samostatnosti. Rozkaz byl ihned vykonáván: odznaky bývalé říše byly odstraňovány ( orlíčky z čepic železničářů, německé názvy a vyhlášky, přijímány jen telegramy české ). Vše šlo hladce.
Ještě týž večer mezi továrníkem Jiřím Lefnarem, učitelem Jaroslavem Pešákem a výpravčím Jaroslavem Šillerem též smluven pořad oslavy prohlášení Československého státu na příští den, tj. 29. října dopoledne a její organisace.
29. října časně ráno přejal Jiří Lefnar jménem národní revoluce od četnického strážmistra R. Uxy vrchní velení četnické stanice ( u Bartošků ) a vyžádal si do 8. hodiny ranní vydání všech rakouských „reservátů“ bez jeho vědomí nesmí nikdo z četnictva ničeho podniknouti. jedině bezpečnostní služba měla být konána i nadále.
Téhož dne dopoledne o 9. hodině byl doručen obecnímu úřadu ve Smiřicích I. zákon samostatného Československého státu ( tekst dr. Aloise Rašína )
Vojíni pochodové setniny, která byla v poslední době v našem městě posádkou, jakmile se dověděli, že je státní převrat, rozprchli se již 28. října večer až na několik jednotlivců všichni do svých domovů. Ve Smiřicích zůstala však pro oslavu dne zamluvená vojenská hudba.
O půl 11. hodině dopolední řadilo se občanstvo i s mládeží bez rozdílu stavů, smýšlení politického i náboženského na kopci u Pácaltů.
O 11. hodině vyšel slavnostní průvod do města. V čele průvodu neseny vedle praporu bíločerveného též vlajky americká a francouzská. Následovalo školní žactvo, vojenská hudba, starosta města František Rynt, továrník Jiří Lefnar a odborný učitel Jan Černý v sokolském kroji, sokolové, hasiči a jiné spolky i korporace se spolkovými prapory a obecenstvo.
Před Lefnarovými se průvod zastavil a s balkonu téhož domu ( čp. 99 ) promluvili ke shromážděnému obyvatelstvu nadšené vlastenecké řeči iniciátoři této oslavy a starosta města František Rynt.
Jaroslav Šiller přečetl z prahy došlé telegramy, potvrzující prohlášení samostatného Československého státu a ustanovení Národního výboru jako československé vlády. Starosta místní jednoty sokolské Jiří Lefnar vylíčil význam této veliké události, načež provolána „Sláva“ těm, kdož svobody nám vydobyli a zazpívány národní hymny. „Kde domov můj ?“ a „Hej, Slované !“
Občas bylo slyšeti při slavnostních projevech těchto i vzlykot, neboť i radostí je možno plakat. A jistě též i při vzpomínce na ty, kteří se nedočkali dějinné této chvíle národa a byli obětováni hydře válečné.
Poté se průvod hnul a zastavil před městskou radnicí. Před ní po řeči Jiřího Lefnara, ve které odsuzoval činy krvavých Habsburků, ve které a nepřátelských vlád rakouských, na znamení, že navždy veškeré naše svazky s německou Vídní jsou zpřetrhány, spálen byl veřejně černožlutý prapor rakouský.
Po slovech napomenutí starostou města Františkem Ryntem, aby občanstvo zachovalo klid a ukázněnost a po oznámení, že se bude večer v Městské dvoraně konati improvisovaná akademie na počest znovuvzkříšené státní samostatnosti, se obecenstvo rozcházelo.
Nelze nalézti vhodných slov k vylíčení projevů nadšení a radosti, jakou tohoto dne byli všichni svorně naplněni a jež každému z oka zářila. Toho dne zapomněli všichni mezi sebou všech rozdílů a sporů a oddali se společné radosti nad dlouho toužebně očekávanou a nyní uskutečněnou svobodu svého milého národa. Kéž by vzácná tato vlastnost: svornost zakořenila se navždy hluboko všem v srdce, nyní radostí a vespolnou láskou překypující, neboť svorné práce nás všech nově utvořený náš stát bude potřebovat nejvíce.
I váleční zajatci, zaměstnaní ve zdejších závodech a při hospodářství: Srbové, Černohorci a Italové jásali a když viděli hořící prapor rakouský, radostí až vyskakovali.
V prvních hodinách převratových byly odstraněny také znaky bývalé říše rakousko – uherské ( dvojhlaví orli ) s některých budov ve městě: s poštovního úřadu ( čp. 122 ), s domu Jana Schifnera čp. 75, kde byla umístěna trafika.
Na slavnostním večeru v Městské dvoraně účinkovala z ochoty opět vojenská hudba. Na pořadu akademie mimo jiná čísla byla zařazena i báseň Antonína horáka „Česká legie“, jež byla zveřejněna 28.října 1918 v Národních listech, jež jako jiné deníky vyšly toho dne ve slavnostním hávu. Báseň nebyla sice věrně historická, ale zachycovala obětavost našich bratří legionářů na francouzském bojišti. Přednášející sl. Líba Zenková byla odměněna bouřlivou pochvalou nadšeného obecenstva . – Vstup na akademii byl volný, sedělo se u stolů.
Vojíni, kteří ve Smiřicích byli posádkou a měli ke konání stráží jen asi 20 starých pušek „Werndlovek“ a několik kartonů nábojů, se ihned 28. října – jak bylo již zmíněno – rozprchli. Pušky byly s vědomím velitele uloženy v kanceláři u Lefnarů. Později byly vráceny československé vojenské správě.
Ihned byla utvořena Národní obrana ( členy jejími byli bývalí vojíni, členové sokolské jednoty a jiní dobrovolníci ), jejími veliteli jmenováni ředitel cukrovaru ve Smiřicích František Brzek ( jako bývalý důstojník ) a odborný učitel Jan Černý ( za Sokolstvo )
Národní obraně přicházejí pokyny, aby se konaly hlídky na nádraží a vracejícím se vojínům měly býti odebírány součásti vojenské výzbroje ( pušky, revolvery, ruční granáty a j. ), kterých bude potřebovati nová československá armáda a mimo to, aby nebyly zbraně v domácnostech. Ve Smiřicích byla zabavena jen asi 1 puška a krabička ekrasitových rozbušek ( zápalek ) a odevzdány obecní aprovisačníkomisi.
I další dny, kdy docházely zprávy o slavném převratu v Praze, plynuly v radostném nadšení
Památce těch kdož svobody svého národa se nedožili.
Válka světová, trvající 4 a půl roku, vyžádala si nesčetných obětí na lidských životech ze všech krajů naší milé vlasti. Ani naše město Smiřice nebylo těchto obětí ušetřeno.
Pro věčnou paměť uvádíme zde jména, rok narození, zaměstnání, pokud bylo možno zjistiti i datum a místo úmrtí oněch mužů, kteří buď padli na poli válečném v činné službě vojenské, buď zemřeli následkem způsobeného zranění nebo jinými útrapami válečnými v zázemí.
Jsou to:
Andrle Karel
obuvník, zemřel 21. července 1916 v Přemyšlu v Haliči v nemocnici
Bureš František
holič, narozen v roce 1891, nezvěstný
Černý Václav
dělník, 1898, zemřel 31. října 1918 v nemocnici Marcisina u Asiaga, Itálie
Hájek Josef
tesařský mistr, 1880, zemřel 13. října 1914 v epidem. nemocnici v Lobrow u Krakova
Hnik Jan
zámečník, 1897, zemřel v únoru 1919 v Averaně v Itálii
Horák Oldřich
mlynářský dělník, 1884, padl r. 1916 u Ruské Ravy na ruském bojišti
Hornych Michal
mlynářský dělník, 1882, zemřel 2. ledna 1920 v Josefově
Chmelík Jan
kolář, narozen r. 1891 zemřel v roce 1918 v Jaroměři
Chmelík Odřich
krejčí, 1894, padl 15. června 1918 u Staccaredo – Asiago v Itálii
Jánský Václav
strojník, 1880, zemřel 24. července 1915 na břišní tyf v ruském lazaretě u Krasnodarsk
Jarchovský Jan
zámečník, narozen roku 1899, zemřel na úplavici v Neapoli, Itálie
Jašek František
dělník, narozen r. 1884, padl na ruské frontě
Jirásek František
dělník, 1887, od 20. října 1914 na ruské frontě nezvěstný
Jirásek Karel
obuvník, 1893, padl 21. června 1915 v bitvě u Chmielku na ruské frontě
John Josef
obuvník, narozený v roce 1878, n italské frontě nezvěstný
Kadidlo Josef
obuvník, narozený v roce 1878, na italské frontě nezvěstný
Karel Jan
úředník, narozený roku 1880, na italské frontě nezvěstný
Klement František
dělník, 1874, zemřel 13. ledna 1916 ve vojenské nemocnici v Zara
Knejfl Josef
natěrač, narozený r. 1894, od bitvy v Karpatech r. 1914 nezvěstný
Kotland Václav
tesařský mistr, 1883, od bitvy u Krasniku na ruském bojišti r. 1915 nezvěstný
Krba Jaroslav
obuvník, narozený v roce 1890, zemřel ve Lvově v Haliči
Kryst Václav
mistr bednářský, narozený v roce 1872, zemřel ve Smiřicích
Kubec Karel
dělník, 1887, padl 23. listopadu 1914 na vrchu Damohöhe na ruském bojišti
Kutík Josef
sedlář, 1896, od 7. října 1915 na ruském bojišti nezvěstný, prohlášen soudně za mrtvého
Kvasnička Karel
zedník, 1883, padl 12. prosince 1914 u Olziny v Haliči
Macháň Josef
číšník, 1876, zemřel 23. května 1918 v Josefově v nemocnici
Malík František
kovář, 1877, padl 2. července 1916 u Radechové
Manych Josef
dozorce cihelny, 1885, zemřel v Kuličkově u Jaroslavě na úplavici
Martínek Stanislav
hodinář, 1876, padl 6. prosince 1915 na srbském bojišti
Modrý Jaroslav
dělník, 1897, zemřel 13.září 1915 na choleru v polní nemocnici u Gorjanska v Přímoří
Mecner Jan
sedlář,1885, od 23. listopadu 1914 na ruském bojišti nezvěstný
Netík Václav
dělník, 1896, padl v r. 1915 na Kvenlavských hranicích na italské frontě
Opa Josef
dělník, 1868, zemřel po krátké nemoci na ruském bojišti
Polák Josef
strojník, 1878, padl 30. června 1918 v boji na Urale jako legionář 2. československého střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad
Procházka Josef
zámečník, 1876, zemřel ve vojenské nemocnici v Besadinu u Vukovaru ve Slavonii
Rejch Josef
dělník, 1890, padl v srpnu 1918 na italské frontě
Rytíř Josef
knihař, 1895, padl 6. března 1916 na ruském bojišti u Vítkovce
Rytíř Václav
obuvník, 1893, zemřel 3. ledna 1917 v Miškolcích v Uhrách
Řezníček Františekodborný učitel, 1878, zemřel 5. listopadu 1916 ve Smiřicích jako vojín v činné službě
Sinkule Antonín
dělník, padl 25. května 1918 v Malza di Ranchetto v Itálii
Skokan Jan
kočí, 1873, padl 7. ledna 1916 u Lepenac Montegro
Stránský Karel
obuvník, 1896, padl 22. července 1916 v boji na Monte Zebio v Itálii
Suchánek Václav
obuvník, 1882, od listopadu 1914 na ruském bojišti nezvěstný (tužkou připsáno „srbském ?“)
Suchý Josef
dělník, 1891, zemřel 2. června 1918 ve Smiřicích
Škop Jan
dělník, 1892, zemřel 12. dubna 1917 na Vodil – Vrch v Itálii ---- foto vpravo ----
Štrégl Václav
zámečník, 1893, padl v červenci 1918 u Spasky Vladivostok v Rusku jako legionář 8. roty 5. československého pluku
Tlustý František
dělník, 1874, padl 11. listopadu 1915 v boji u Monte San Michale v Itálii
Uxa Josef
obuvník, narozený asi v roce 1887, nezvěstný
Vachek Jan
hodinář, 1887, zemřel 1. září 1918 v Josefově, pochován tamtéž na ruském hřbitově
Vachek Josef
zámečník, narozený v roce 1884, nezvěstný
Vachek Josef
dělník, narozený v roce 1892, nezvěstný
Vejšický Karel
dělník, 1883, padl 12.července 1916 na Monte Zebio v Itálii
Vír Ludvík
pekař, 1881, zemřel 19. ledna 1915 ve Vídni
Voltr Josef
lokaj, narozený v roce 1865, zemřel ve Smiřicích
Žižka Josef
cukrář, 1894, zemřel 10. července 1920 v Čopu na Slovensku
Vděčně budiž Vašich obětí vzpomínáno !
Později jsou ještě připsáni:
Černý Václav
studující obchodní akademie, narozen 1898, padl na italské frontě na hoře Golde Rozo v noci ze 16. na 17. června 1918
Fikar Václav
bednář, 1894, vojín zeměbraneckého pluku číslo 11, nezvěstný od r. 1915 na ruském bojišti
Růžička Ffrantišek
kotlář, 1886, v důsledku zranění zemřel 10. října 1914 v Bystrovici v Haliči
Vořechovský Alfred
zámečník, 1893, zahynul 5. dubna 1918 při výbuchu továrny na třaskaviny v Blumau u Vídně
Smiřičtí legionáři
Vzpomínky sedmi legionářů jsou sepsány v této knize.
Mezi vojíny československých legií na Rusi, v Itálii a ve Francii, kteří za světové války bojovali za svobodu naší vlasti, byli ze Smiřic:
Jan Čapek
úředník, narozen r. 1887, střelec ruských legií, 7. československý střelecký pluk „Tatranský“
Josef Čeněk
obchodník, narozen r. 1894, četař ruských legií, 6. čsl. střelecký pluk „Hanácký“
Augustin Havlík
sklepmistr, narozen v r. 1878, desátník italských legií, 33. čsl. střelecký pluk
Jaroslav Hynek
železniční zřízenec, narozen r. 1896, střelec ruských legií, 8. čsl. střelecký pluk „Slezský“
Vendelín Isaides
mistr kominický, narozen r. 1882, desátník francouzských legií ( zajat v Rusku ), 22. čsl. střelecký pluk
Stanislav Kadidlo
policejní inspektor, narozen r. 1894, italské legie, 31. čsl. střelecký pluk, II. prapor, štábní rota
Josef Kotlant
úředník, narozen v r. 1888, nadporučík italských legií, 32. čsl. střelecký pluk
Josef Labík
dělník, narozen r. 1892, střelec italských legií, 6. divise střel. kulometů, 3. rota
Jan Malý
železniční zřízenec, narozen r. 1892, střelec ruských legií, 8. čsl. střelecký pluk „Slezský“
Karel Malý
berní zřízenec, narozen r. 1886, střelec ruských legií, 8. čsl. střelecký pluk „Slezský“
Václav Martínek
úředník, narozen r. 1897, střelec italských legií, 33. čsl. střelecký pluk
František Moník
učitel, narozen r. 1879, desátník ruských legií, 5. čsl. střelecký pluk T.G. Masaryka, 8. rota
František Polák
policejní strážník, narozen r. 1899, střelec italských legií, 39. čsl. střelecký pluk „Výzvědný“
Josef Polák
strojník, narozen r. 1878, střelec ruských legií, 2. čsl. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, padl 30. června 1918 v boji na Urale
Rudolf Srkal
kovář, narozen r. 1884, svobodník ruských legií, 2. čsl. těžká divise
Jan Špryňar
vrchní účetní, narozen r. 1882, major italských legií, 31. čsl. střelecký pluk
Václav Štrégl
zámečník, narozen r. 1893, střelec ruských legií, 5. čsl. střelecký pluk T.G. Masaryka, 8. rota, padl v červnu 1918 u Spasky Vladivostok
Jaroslav Vachek
štábní rotmistr, narozen r. 1896, desátník francouzských legií, 23. čsl. střelecký pluk „Batailon speciál“ 1. rota
Václav Volt
stavitel, narozen r. 1894, rotmistr italských legií, 39. čsl. střelecký pluk
Jaroslav Zmrzlík
poštovní zřízenec, narozen r. 1896, střelec italských legií, 31. čsl. střelecký pluk, 12. rota kulometná
tužkou připsáno jméno:
Josef Spurný
Věčná paměť Vám,
naši milí hrdinní legionáři ! Nechť činů a obětí Vašich nikdy vděční krajané nezapomenou !
Smiřický archiv:
Emil Ruffer
Narozený ve Smiřicích, bytem Smiřice, Palackého č. 16
Narukoval za 1. světové války v r. 1914 a sloužil u 18. pěšího pluku. Bojoval na frontě ruské v Haliči. Byli nuceni ustupovat přes naše území ( t. j. přes tehdejší rakouské území ). E. Ruffer byl zraněn v Dukelském průsmyku. Byl zajat a jako zajatec byl postupně ošetřován v nemocnicích: v Dukle, Krosně, Kyjevě, Moskvě, Kursku a Voroněži.
Potom - ač nebyl zdráv - musel odejít z nemocnice do zajateckého tábora. Tam se přihlásil na práci. Byl přidělen do velkostatku Pavlovsk, ale pracoval i jinde. V r. 1918 pracoval v Charkovské gubernii a tam vstoupil do Rudé armády. Bojoval v RA, dostal se s ní až do Kazaně a potom zpět do Moskvy. Tam ho zastihla zpráva o vzniku Československé republiky a rozhodl se tedy, že se vrátí domů. Z Moskvy odjel 2. listopadu 1918 a do Čech přijel 4. prosince 1918.
Ze vzpomínek Emila Ruffera
František Polák
Nar. 5.1.1899, bytem Smiřice, Palackého 183
Narukoval jsem v březnu 1917 k 18. pěšímu pluku do Hradce králové, odkud jsem byl přidělen k 3. rotě 18. pěšího pluku do Boru u Č. Lípy. Pro prodělání výcviku jsme byli přiděleni k 8. dragounskému pluku v Pardubicích, odkud jsme odjeli s polní eskadronou na ruskou frontu. Po Říjnové revoluci jsme odjeli na jaře 1918 na italskou frontu. Po zhroucení červnové ofenzívy navázala jedna polní stráž – pod vedením desátníka Jelínka – styk s československými legionáři 3. roty 39. pluku, které na začátku září převedl desátník Jelínek společně s belsagiery a s nimi jsme bez boje přešli v počtu 50 mužů na italskou stranu. Odtud jsme byli dopraveni do města Verony, kde jsme se po lékařské prohlídce dobrovolně přihlásili do legie a byli jsme přiděleni k 3. rotě, která nás zajala. Zde jsem se sešel se smiřickým rodákem – stavitelem Václavem Voltem. Po zhroucení rakouské fronty v prosinci 1918 jsme se vrátili do vlasti a jeli jsme na Slovensko, kde jsme obsazovali slovenská města v úseku Bratislava – Nové Zámky – Komárno. V srpnu 1919 jsem byl demobilizován.
Ze vzpomínek Františka Poláka