Kronika obce Holohlavy - díl I.A

Zpět na hlavní stránku         Další holohlavské kroniky

Zdroj: kronika obce Holohlavy sepsaná p. Prokopem. Přepsal Přemek Andrýs.


Vojtěch Prokop    Když po světové válce, r. 1919. bylo žádáno, aby všechny obce vedly pamětní knihy, převzal jsem tuto povinnost a opatřiv si sám knihu, hledal jsem vhodný materiál pro záznamy.
   V místě byl jsem odkázán hlavně na paměti selky Andrejskové, Tučka Václava čp. 52 a strážníka Chlupatého Václava, vždy ochotné. Vzhledem k roztržce s J. Kotlantem , 47. pro jeho prorakouské názory nebylo mi možno nahlédnouti do jeho soukromé kroniky ( tehdy v obci jediné ), ani použíti jeho knihovny. V těchto nesnadných začátcích přispěl mi velmi podstatně říd. učitel Václav Letošník, který od svého syna ( významného úředníka v zemských deskách ) opatřil mi velmi cenné výpisy, sahající až do r. 1654. a pokyny v pramenech, jednajících o historii obce. Tím získal jsem určitý základ který opravil i některé ústní, dobou zkreslená ústní podání a omyly, kterým se při této práci nelze vždy vyhnouti. Dle tehdejších směrnic měly se tehdy především zaznamenati historické doklady a podání starých pamětníků, aby nezaniklo to co se o vzniku a historii obce dochovalo, v předpokladu že současná historie bude podchycena později. Značný význam se přikládal stáří usedlých rodů.
   Ze všeobecné historie držel jsem se Fr. Palackého a Zd. Nejedlého a z četných jiných historických a archeologických děl vybíral jsem to, co mělo vztah k obci. Prameny jsou většinou citovány. Vojtěch Prokop
   Díl I.a stal se tak sbírkou získaných dokladů a byl svého času na první krajské přehlídce v Hradci Králové ohodnocen jako jeden z vážných ( tehdy velmi řídkých ) pokusů o řádnou historii venkovské obce. Postupem zápisů stal se tento díl též skutečným záznamem dějin čísel popisných a rodů v obci trvale usedlých, které se dle možnosti doplňují ( byl o ně vždy zájem ). K lepší orientaci je zaveden index kroniky ( zvláště ze zřetelem na díl I.a ) a jednotlivé statě byly stručně a přehledněji sepsány v dílu I. B, kam ty, kteří nemají zájem o podrobnosti odkazuji. Podpis Prokop

Otmarové z Holohlav:

   O původním, zakladatelském rodu, jest možno pouze z nedostatečných a kusých zpráv ( ovšem již z doby pozdější ) pouze usuzovati po bedlivém studiu tehdejšího zřízení a pozdější historie okolí, jakož i z nedostatečných památek a ústního podání z dřívějších dob. Dle toho jest pravděpodobno, že obec byla původně součástí většího celku, který vyvinul se z bývalého patriarchálního zřízení, podobně jak tomu bylo i jinde a sice tím způsobem, že stařešina rodu vládl rodu a jeho majetku rodovému ( z nich podržením moci a jmění vzniká postupně stav panský ).
   V jakém rozsahu tento původní majetek rodu se nacházel, nelze dnes určiti, ale předpokládá – li se, že dle tehdejších zvyklostí měl správce své pevnější sídliště, okolnosti svědčí o tom, že byla to skupina sídel kolem dávno zapomenutého, nejbližšího hradu ,,Na Valech“. Tento stával u Habřiny, na ostrohu, v lese nad ,,Podhradským mlýnem“ a již před dávnými věky zmizel bez jakéhokoliv historického odůvodnění. Není vyloučeno, že k tomuto celku přináležely původně i Smiřice, Čibuz a Skalice, poněvadž ve Smiř. V nejstarších pramenech jedná se tvrzi a i ta okolnost, že již před získáním Holohlav pány ze Smiřic, patřila část vsi ke Smiřicím podporuje tento názor. Dle tehdejšího zemsk. zřízení statky zpupné ( vlastnictví dědičné ) byly majetkem rodu a dědili je stejným právem mužští i ženští členové rodiny. Tito mohli je spravovati společně, nebo mohli se o rozdělení majetku dohodnouti. Po rozdělené stavěli si druzí členové rodiny na svém podílu vlastní sídlo.
   Tímto způsobem jest plně odůvodněn vznik tvrze, ani majitelé menších celků nestačili na výstavbu a údržbu větších hradů. Dělení toto pokračovalo často i dále, ( k. př. V Nedělištích, kde již v době histor. tímto způsobem vznikla tvrz a brzy na to při dalším dělení i tvrz druhá a obec rozdělena na 2 celky ) a stávalo se často, že i díl obce byl přiřčen na vyrovnání jinému majiteli ( k. př. vybavování ženatých členů rodiny ).
   Dle předeslaného mohl se výše uvedený celek vztahovati na následující okrsek: Neznášov, Lužany, Hustiřany, Velichovky, Semonice, Černožice – Čáslavky, Holohlavy, Smiřice, Čibuz, Skalici, Zderaz, Sendražice, Rodov i Habřinu. ( Dle některých známek mohlo by se jednati i o jiné kupř. Žiželeves, Dubenec, Libotov, Heřmanice, Ples, Vlkov aj. Určitá souvislost skupiny Vřešťovské předpokládala by ještě větší okrsek a ještě dřívější rozdělení ( Vřešťov hrad ) )
   Přepokládané rozdělení bylo asi provedeno ještě před dobou než se ustálil zvyk podržeti jméno rodové i po přesídlení na jiné místo. Tehdy měnily rodiny jméno dle názvů nově zaujatých sídlišť, takže v této době nenechá se vyvedení rodové ještě sledovati a lze pouze dle pravidla, že majetkové změny dály se hlavně v rámci rodu a příbuzenstva, dle těchto změn ( při statcích zpupných ) o vzájemném příbuzenském vztahu usuzovati.
   Tím se též vysvětluje i jedna z prvních zpráv o držitelích obce Holohlav, totiž že obec byla rozdělena r. 1318 mezi Půtu z Pardubic a Jana a Miloslava z Holohlav, poněvadž i z jiných důvodů lze usouditi, že stáli držitelé Pardubic v příbuzenském poměru s držiteli Holohlav, Hustiřan a případně i Smiřic. Totéž platí o držitelích Neznášova, Habřiny, Rodova a Velichovek. Podobnému poměru nasvědčuje i štít Sendražských a ta okolnost, že vládli části Rodova. - nečitelné – vladycká rodina z Holohlav velkým jměním, které jak se zdá ještě dalším dělením bylo oslabeno, jak vidno z toho, že podací právo kostela Holohlavského sdílela s vladyky Černožickými a Čáslavskými z téhož rodu.
   Při bouřích husitských byli ze vsi vypuzeni tehdy ještě německou Jaroměří a teprve po opětovném dobytí tvrzi Husity, dosazen na Holohlavy opět Jan z Holohlav, který zemřel před r. 1438. zůstaviv sirotky nezletilé Otmara, Mikuláše, Hedviku a Dorotu. Otmar a Mukuláš museli se svého dědictví ( tvrz, dvůr a díl vsi ) později domáhati, poněvadž bylo prohlášeno za odúmrť královskou asi při novém dělení ( snad i vybavování sester ) přešel rodový majetek koupí na pány Smiřické, kteří domohli se jmění a moci a tím povýšili se do stavu panského, jak se to tehdy stávalo i když nedálo se někdy získání majetku a moci způsobem náležitým. Smiřičtí skoupili i jiný rozdrobený majetek.
   Otmarové z Holohlav, jak se po ustálení rodových jmen i po prodeji psali, byli stoupenci Husitů. Klesli výše uvedeným způsobem na vladyckou rodinu bez majetku a v pozdějších náboženských a politických bouřích zanikli neznámým způsobem asi jako celá řada jiných starých, dobrých českých rodin. Ačkoliv se ještě delší čas v okolí zdržovali, jak o tom Sedláčkova zmínka z r. 1557 svědčí. Podobně asi jako jiní příslušníci zchudlých vladyckých rodin sloužili v úřadech, neb jiným panským rodinám, ač o nějakém vynikajícím postavení, neb jejich působení historických dokladů není, čemuž nelze se diviti, uváží – li se doba a nedostatek zpráv i o rodech mocných a vynikajících.

   Pamětní kniha ! – Velká doba, - doba velkých činů – velkých obětí a velkého strádání – vždy nutkala vrstevníky k tomu, aby způsobem jím vlastním zachovali známost význačných událostí potomkům.
   Různé letopočty a znamení na příbytcích, krovech apod. poznámky v modlitebních a jiných knihách, neb řídké zápisy pamětí písmáckých rodů, zápisy far a škol, mimo šlechtických a městských archívů zvláště ale i památky po předcích dochované, neb nalezené; seznamují pozdější generace s význačnými událostmi a změnami místními.
   Ovšem, že zprávy tyto, jmenovitě pokud se našich vesnic týče, jsou tak kusé, nedostatečné, mnohdy i odporující a nejasné – ústní tradicí často zkreslené, že tam, kde není možno čerpati z dějin nějakého význačného rodu, nelze si učiniti jasnou představu o dřívějších poměrech a změnách. Nutno se uchylovati k paměti lidí žijících a vymíráním starých pamětníků i novější pamětihodné události upadají v zapomenutí.
   Ký div, že nová doba po světové válce, převrat a získání samostatnosti – vyvolávají potřebu vésti řádné pamětní knihy, ve kterých by do dnešní doby dochované starší zprávy a paměti žijících byly shrnuty, a budoucím zachovány.

Nástin geologického vývoje obce.

   Obraz okolí spjat jest již s útvarem nejstarších vrstev zemských. 1) Na severu Krkonoše, na východě hory Orlické, na jihu Železné hory lemovaly rozsáhlé doliny, do kterých ale teprve silurské moře 2) přineslo prvé známky života ( lilijic, korýšů, trilobitů, hlavonožců, orthoceresů, graptolitů, ryb, vápenitých řas a rozmanitého rostlinstva dnešním mořím cizého ). Násilnými změnami kůry zemské byl širý záliv silurského moře v krajích našich protrhán četnými soušemi a sladká voda těchto ukládala na starší vrstvy namnoze též nový příkrov 3), a vybavila k životu i novou květenu, rostliny tajnosnubné. Na místě zaniklého mořského života, objevily se sladkovodní ryby, obojživelníci a ještěři.
   Vysušená pevnina proměnila se zase ve dno mořské, když při rozvoji druhohor 4), přelilo se moře od severu a zalilo střední a východní Čechy a severovýchodní kus Moravy. Usazeniny rozsáhlého křídového moře způsobily pevnou kostru dnešního obrazu našeho okolí. Usazené vrstvy skoro vesměs vodorovné rozryty a zformovány byly tokem vod. Oceán doby křídové, značně hluboký zaved do kraje našeho život nový, subtropický 5)
   Bouřlivá doba třetihorní 6) doplnila obraz okolí. V našich končinách bylo pravděpodobně jedno z četných velkých jezer a podnebí tropické. V hlubinách jezerních skrývala se před úpalem kromě ryb, dnešním podobných, také obrovité tělo ještěrů a želv. Pevnina živila gigantické mastodonty a dinotheria, vedle měkkýšů, hmyzu a mohutnějších savců. Žili zde ve stínu palem, cyprišů, smokvoňů a kafrovníků trvale zelených, už také topol s vrbou a jilm s platanem se vyskytoval. Horký vzduch oživen byl hejny ptactva.
   Život tento se změnil, když ovzduší poznenáhlu chladlo – tropická zvířena i rostlinstvo ustupovalo k rovníku a místo její zaujímalo rostlinstvo a zvířena mírného pásu.
   Silné ochlazení půdy naší způsobila v době čtvrtohorní ( doba diluvialní ) 7) doba ledovců, jež přiblížily se od pólu až ke Krkonošům. Valné srážky sněhu a dešťů stíraly poznenáhlu starší vrstvy - větrem i sluncem rozrušené – k úpatím hor a planin. Stékající v nádrže drobných i větších jezer, roznášely diluvialní náplav až v naše kraje, i dále. Některé součásti zdejšího náplavu pochodí z permského útvaru v podhůří Krkonoš a z větrajících opuk jílovité „těžké“.
   V této době dostával tok vod již směr, ač se koryto jejich často a značně měnilo. Ledová doba zahnala do našich krajů mamuta 8), nosorožce, lva, soba, medvěda jeskyního a různé živočichy drobnější. Vrstevníkem těchto byl již také člověk. Přeživ ponurou dobu glacialní, dočkal se zde nového života, jež po zvýšení vodních srážek projevil se nejprve při pravidelném střídání prudkého tepla s tuhou zimou ve stepní vegetaci. Později při zvýšené a častější vláze měnila se step v lučinatý kraj s výzdobou listnatých keřů a stromů; ke starší zvířeně přibyl divoký tur, kůň, a jelen.


Poznámky pod čarou:
   1) Prahory ( archaikum )
   2) Doba prvohor ( permský útvar, silur ) skupina útvarů palaeozoických. Permský útvar vyplňuje mezeru mezi Krkonošemi a Orlickými horami, a ztrácí se pod křídovým útvarem ( mladším ) a objevuje se až u Českého Brodu. Při vrtání okres. artézské studně v Jaroměři bylo: naplavenin …, opuky …, a pod ní červ. pískovce, proto mají tyto spodní vody u nás množství železa, poněvadž horniny útvaru permského bývají kysličníkem železitým zbarveny.
   3) Slepence, pískovce lupků aj.
   4) Doba druhohor ( mesozoikum ) u nás mladší doba útvaru křídového, význačného opukou a pískovcem kvádrovým.
   5) Rostliny tajnosnubné, dvojděložné zhuštěné namnoze v prales; četný hmyz i druhy vyšší ( viz nález Ignanodora u Senojed ). V moři ryby, namnoze i dnešních podob, na dně houby, ježovky a hvězdice; lilijice, …, korále a ramenonožci.
   6) Doba třetihorní u nás, v bezprostředním blízkosti nepůsobila, ale zpevnila Krkonoše, Orlické a Železné hory; bohatá na vyvřeliny nakupila též Kunětickou horu u Pardubic.
   7) Doba čtvrtohorní ( antropozoikum ) doba starších a mladších naplavenin.
   8) V cihelnách Svobodnodvorských ( zvláště p. Morávka ) nalézá se množství kostí z mamuta a nosorožce ( muzea Hradec Králové, Jaroměř ); na některých, jak se zdá nalézají se stopy opracování rukou lidskou ( kost nosorožce v muzeu v Hradci )
   Též v cihelně Smiřické, pod vrstvou hlíny ve štěrku nalezeny kosti předhistorických zvířat ( říd. učitel Pultr )


Nejstarší osídlení.

   Trvalý byt upravoval si člověk velmi tuze a věkovitým úsilím. Dle názvů starobylých obcí1) dá se souditi, že širé lány lesů, většinou listnatých, rozprostřených na mírně zdvižených náhorních vlnách lemovaly bažinaté údolí Labské 2) a dodnes dochované názvy místních „v dubinách“ a „v bažantnici“ dotvrzují správnost tvrzení starých pamětníků, kteří ještě pamatují dubový les v části nynějších labských luk před a za Smiřicemi. Dnes již i poslední zbytky pomalu mizí. Rybnaté řeky doplněny byly množstvím jezírek a rybníků. 3) Takový kraj dobře sloužil diluvialnímu člověku, jeho hlavním zaměstnáním byl lov; jehož dědicům pak mimo to výborná naplavená půda skýtala možnost uplatniti … ( ? ) schopnost podrobiti dosud nedotčený ráz přírody umělé těžbě užitečného rostlinstva. Též blízkost kladské stezky 4) téměř jediného spojení severovýchodních Čech se Slezkem jistě padala při osídlování na váhu.


Poznámky pod čarou:
   1) Dubenec, Chotěbor, Hustiřany, Habřina – Bukovina, Hubiles, Jasenná
   2) dříve patrně jezero, které se hloubením koryta Labe u „Skály“ pomalu vysoušelo
   3) Jespiny, Plesy
   4) Hradec Králové, Zderaz, Holohlavy, Jaroměř, …, Náchod do Kladska. Četné nálezy hrobů z různých dob, nástrojů kamenných, bronzových i železných nesporně prokazují, že celé návrší obce i okolí bylo již od dávných dob stále osazeno a hned zalidněno.


   Když baron Liebig koupil panství Smiřické, provádělo se na panství mnoho oprav a prací zemních, při kterých se často na památky pravěké uhodilo. V Holohlavech kde se za dvorem pod hřbitovem země vyvážela, nalezly se různé předměty, nádoby i střepiny a bronzové drobnůstky, které bez povšimnutí byly pohozeny. ( 1864 )
   Tamtéž při stavbě domků ( 1910 ) našly se ještě nádoby a jehlice bronzové z doby ca 500 r. př. Kr. ( říd. Pultr – Tuček Václav )
   Již dle úsudku Fr. Petery – Rohoznického, jest návrší na němž se obec prostírá celé naplněno hroby a žárovištěmi, což časté nálezy na různých místech a z různých dob plně potvrzují. Bohužel starší nálezy dostaly se do sbírek bar. Liebiga ( a tím do muzea Libereckého ) neb do rukou málo povolaných, takže se buď ztratily, neb byly různým způsobem rozkradeny. ( části různých nálezů chovají se v muzeích ; v Hradci, Jaroměři, v Praze, Vídni, Hořicích, v Josefově, Dvoře Králové neb v rukou jednotlivců .)
   Při stavbě dráhy ( 1857 ) bylo na místě bývalé bažantnice objeveno na 200 hrobů se zbytky kostí, popelnic a předměty buližníkovými a podobně i nad brodkem proti kostelu, bylo to však znovu s hlínou do náspu železnice naházeno; jen jeden klínek a nástroj kopytu podobný koupil kněz Petera a zaslal z. m. do Prahy. Též se tu našla kostra a podle bronz. mečík s kulatou rukojetí, který byl prodán komusi do Černilova.
   Již dříve při mýcení bažantnice ( 1846 ) našly se zlaté závity a předměty kachničkám podobné, které dělníci v Kolíně prodali.
   Nyní jest bažantnice mokré pole, na jehož nejvyšší části ještě se vyskytují kamenné nástroje ( i pazourkové ), jakož i střepy s vypíchaným ornamentem, význačným pro nádoby z jeskyně Výpustku na Moravě. Střepy takové nalézají se též v Černožicích, u Zderaze, Trotiny, Předměřic a jinde a sluší je považovati za nejstarší památky z doby neolitické v severních Čechách.
   Při stavbě domku č. 78 ( Josef Hlava, nyní Štefan ) r. 1875 našly se popelnice a jiné nádoby celé i rozmačkané, neb kované ( ? ), rázu Lužicko – Slezského a dostaly se do rukou Liebiga a děkana Procházky, který 1 koflík věnoval muzeu v Hradci Králové.
   Nádoby z doby, knížecí našly se při stavbách u Matějčků a později u p. V. Jambory.
   Přesto, ale tyto doby halí neproniknutelná mlha a možno pouze dle historických domněnek, vykopávek a nálezů v minulosti obce usuzovati, že z četnosti nálezů jest jisto, že místo, kde dnes Holohlavy stojí bylo osídleno již v době, z níž nemáme písemných zpráv, žili v době předhistorické a nutno tudíž považovati obec za jednu z nejstarších v kraji.
   Znamenitý nález učinil r. 1871 Jan Kareš, domkař čp. 75, který vybíraje hlínu za svým domkem ve hloubce asi 2 metry uhodil v cihlářské hlíně na hrob s kostrou, při čemž nalezl jednu neobyčejně velkou sponu a dvě menší spony z bronzu rázu Ténského, kteréž položeny byly na svrchní části kostry a jednu bronzovou přezku přeraženou, dále kamenný klín z hadce ( ? ) a při nohách 2 železné Ténské kruhy otevřené s hrbolky a nade hlavou 2 nádoby. Jednu zvláštní práce, váze podobnou, z jakési sklovité látky, v lomu lesklou, na povrchu barvy hnědé a vnitř rytými ornamenty zdobenou; druhá nádoba byla prostá, hliněná, barvy černé. Nálezy získal baron Liebig a se sbírkou jeho přišel do muzea v Liberci. Při té příležitosti se Kareš asi podivil a byl patrně pro urážku na cti, menším trestem trestán. Později nalezl Kareš ještě několik korálů z modrého skla a rozlomený brus. ( J. Duška )
   Při stezníku mezi obcí a Chlomkem nalezl p. Šnajdr ( konservátor ) na poli nástroje pazourku a spodní kámen na roztírání obilí. Též v hlíně ze zahrady obce ( patrně p. Merkla )vytěžené nalezl pazourkový nožík. U silnice z Holohlav do Smiřic hadcové ( ? ) kladivo.
   Při kopání a vybírání hlíny v zahradě p. Prokopa, čp. 13 přišlo se na hroby a kulturní jámy. Mnoho střepů a kamennou sekerku odnesl říd. uč. Pultr. Kamenný hrot šípu chová majitel.
   R. 1902 objevena byla při úpravě cesty podél hřbitova z Holohlav do Černožic kulturní jáma se střepinami z nádob mladší doby kamenné s ornamenty. Před dvířkami vedoucími do děkanské zahrady nalezen byl hrob s popelnicí a nádobami, v blízkosti objeven druhý o něco dál třetí. Předměty z hrobů těch dostaly se do muzea jaroměřského a z části hradeckého ( p. Letošník )
   V cihelně u Smiřic nalezeny byly v r. 1870 – 80 různé kamenné nástroje, které byly dělníky rozneseny. Některé dostaly se do dvorního muzea ve Vídni.
   Též na vrchu Chlomku nachází se rozsáhlé pohřebiště rázu lužicko – slezského a bylo tam již mnoho hrobů prokopáno, neb při dobývání štěrku na poli zádušním a p. Andrejska z Holohlav zničeno. Množství nádob a předmětů bronzových odsud roztroušeno jest po různých muzeích a jednotlivcích. výkop

   Při vykopávce hlíny z obecního pozemku pro školu č.k. 448/10 narazil p. Tuček z Vlkova na předhistorický hrob s kostrou, který byl pečlivě prozkoumán p. V. Jamborou a Jar. Jelínkem a při tom v hloubce 2,2 m nalezeny:
2 bronzové náramky na nohou ( 1 díl schází )
1 lignitový náramek na levé ruce
1 amulet kamenný ( zel. mramor vrtaný )
2 skleněné korály ( hlavice jehlic, žluté s modrými oky )
23 kusy železných spon a 6 zachovalých zubů ( jinak kosti setlelé ) dle přiložené fotografie.
Nález z doby Bojů. Nalezené věci byly uloženy v muzeu v Hradci Králové s podmínkou, že budou vráceny po vystavení nové školy co základ pro místní muzeum. – Mimo to již dříve při podobné příležitosti na sousedním pozemku p. V. Jambory a Františka Lindra nalezeny byly hroby s kostrami, které měly po 1 bronzovém náramku na levých nohou a různé zbraně, což zašantročil p. V. Pultr ( dle jeho udání do zem. muzea v Praze ). Nálezy byly totožné s předu uvedeným nálezem a pravděpodobně nálezem p. Kareše a svědčí o rozsáhlém pohřebišti v těch místech rovněž jeho ještě některé stopy dosud neprozkoumaných hrobů.

   V r. 1952 při kopání základů pro kurníky JZD na pozemku č. kat. … ( dříve zahrada Jos. Sehnoutky, čp. 21 směněná svého času od státních statků, takže se jedná o území Bojů ) narazilo se na 2 hroby, neb zároviště a sice: ( nečitelné ) Vzhledem k tomu, že vlastní umístění hrobů jest vně ( ? ) stavby a hroby naznačují počátek velikého ( ? ) pohřebiště, takže ( ? ) na bohatší nálezy, odloženo bylo prozkoumání po stavbě, na dobu příhodnější.
   Kterému obyvatelstvu přisouditi jest největší díl archeologických vykopávek okolí našeho ?
   Připustíme-li, že jak Bojové, tak Markomani a posléze Avaři 1) ovládali celé Čechy…
nečitelný odstavec….
   kultury „slezské“ zvláště v posledním návalu svém, jenž upravil v východních Čechách a zvláště v Polabí, trvalé sídlo našich praotců. Působením jižních vlivů ( asi v 2. století př. Kr. ) rozvinula se jejich původní čistá, slovanskoslezská kultura v kulturu „platěnickou“ ( bylanskou ) potom římskou ( v 1 stol. po Kr. ) a posléze v „hradištní“ neb „knížecí“. Různé varianty zdejších žárových hrobů jsou patrně jen mladší fází proměn svrchu uvedených.


Poznámky pod čarou:

   1) Nutno snad rozlišovati živel panující od obyvatelů usedlých; pokud se cení věrohodnost zpráv z antických autorů. Poseidonia Apamejského ( 128 – 45 př. Kr. ) Tacia a Velleia Patercula o nejstarším známém osídlení nitra lesu Hercynského, smíme do hranic starobylé „Bojské země“ zahrnouti i naše kraje. Zemi naši ovládli Gallští Bojové snad již před 4 stoletím před Kristem a dočkavše se tu i století 1., odtáhli bezpochyby před polovicí téhož z Čech.
   Dědici jejich stali se Markomané ještě na konci 1. století př. Kr. a udrželi nadvládu v zemi České, i když římský vůdce Drnano ( ? ) podmanil si celou západní Germanii; panství jejich sahá až do druhé půle 2. století po Kr.
   Avaři v 6 a 7 století po Kr.
   Bojovná povaha těchto národů, činila je kočovnými, ani ne tak rolnictvím, jako spíše chovem dobytka se zabývali, naproti tomu Slované povahou i zaměstnáním usedlí rolníci, zakládali trvalá sídliště a tak i více ..

Založení obce.

   O osídlení a založení obce můžeme jen dle všeobecných historických zpráv a poznatků místních usuzovati. V krajinách zdejších osadili se Charvaté rozdělení na dva politické celky a dle zřízení tehdejšího v čele každého kmene byla rodina vévodská. V rodinách těch byla hodnost knížecí dědičnou a sice po právu staršinství a moc knížete nad kmenem byla neobmezená.
   V ostatním národě nebylo třídy nad jiné povýšené a byli všichni obyvatelé sobě rovni. Dělil pak se celý národ na rodiny čili čeledě, společnosti to svazkem příbuzenství a společným majetkem spojené, jenž spravoval volený starosta, jehož moc byla v rodině asi takovou, jako knížete v národě.
   Každý člen takové čeledi byl sice osobně plně svoboden, ale bylo se mu říditi řádem rodinným a neposlušnost byla přísně trestána.
   Majetkem soukromého bylo pořídku a kde přece, později stalo se rozdělení jeho, stalo se tak jen menším oddílům čeledi, rodinám úžeji příbuzným a mimo to ostávalo vždy mnoho, co děleno nebylo. Byly to zejména lesy, pastviny a vodstvo, které i po částečném rozdělení ode všech společně byly užívány 1).
   Čeledi jednotlivé bývaly i místně spojeny, stavení a obydlí její tvořila ves vystavenou obyčejně kruhu neb čtverhranu 2), takže z návsí bylo možno shlédnouti celou osadu. Tu bývalo také asi shromaždiště obce k poradám a slavnostem.
   Rodina staročeská byla hojná, jak výše zřejmo netrhali se rodové od sebe a nestačilo-li obydlí, vystavila se pro nový přírůstek chýše nová. A tak se vzrůstem rodiny rostl i počet obydlí a ves a rodina bylo totožné.


Poznámky pod čarou:
   1) Později, pokud nebyly uchváceny panujícími rody ( později šlechtou ) daly základ jmění obcí. Ovšem za doby roboty a poddanství šlechtě, kdy téměř veškeří rolníci byli porobeni, i majetek tento doznal velkých změn a to co na dnešní dobu se dochovalo, jsou chudé drobty.
   2) Viz náčrtek z doby sice pozdější, kde zřejmý čtverhran cest značí, kde asi původní obec stála a z kterého pozdější změny jsou zřejmy.


   Ves dostávala jméno po rodině a rodina po předkovi. I tímto způsobem dal by se vykládati původ jména od předka který byl holohlavý.
   Později, když počet osad se množil, sáhnuto po jménu buď dle zaměstnání, neb užito přezdívek. Tímto způsobem lze název vysvětlovati ještě pravděpodobněji a možno jej odvozovati z přezdívky, jež byla dávána obyvatelům obce, kteří chodili holohlaví tj. s lysou hlavou, či bez pokrývky na hlavě. Změnou koncového měkkého i v tvrdé y vznikl asi místní název Holohlavy, který jest jediný v celé československé republice, kdežto některé názvy vyskytují se velmi často. Starobylý název Holohlavy připomíná se ve starých pramenech historických často pod názvy, jež se od sebe liší jen zcela nepatrně a úplně dokazují správnost názvu nynějšího.
   V každém případě jest ale název obce, dokladem, že založena byla tato v prvních dobách osídlení kraje Slovany, v dobách pohanských a dle všech známek možno souditi, že nebylo to místo v tehdejší době bezvýznamné. Toho jest nesporným dokladem pozdější doba křesťanská, kdy již v prvopočátku byl zde významný kostel kraje, diakonát škola aj. Též okolnost, že v době, kdy vznikalo sídlo a pozdější město Smiřice, byla obec značně velká ( na tehdejší dobu ) svědčí, že význam obce datoval se již ze starších dob.


Poznámky pod čarou:
* Za starodávna byla tato ves rytířským sídlem a to l. 1396 pánů rytířů Wolkmarů a pak z Hustiřan, kteří zde hrad měli, jejž léta 1425 Táboři a sirotci dobyli a rozbořili. Zároveň byla i ves Holohlavy pobořena a strašlivě zpleněna.
Viz též vyhození děkana Sovy prakem r. 1425.
* Roku 1318 byla ves rozdělena mezi Půtu z Pardubic, Jana a Miroslava z Holohlav, ale tito nijak spolu svorni nebyli. Později seděl tu Oltzmar z Holohlav ( +1365 ) a synové jeho M. Hrabiše ( +1380 ), Beneš ( r. 1365 – 1395 ), Jan ( r. 1365 – 1380 ) a Matěj, řečený Hrachovec ( r. 1380 – 1407 ), kteří r. 1380 kostel Holohlavský dědinami a platy štědře nadali. Právo oddací v Holohlavech sdíleli s vládykami Černožickými a Čáslavskými. Beneš přestěhoval se na Černožice, kdež seděl také syn jeho Matějek z Černožic, jinak z Holohlav ( r. 1395 až do 1407 ). Jan záhy zemřel. Syn jeho ( tuším ) Olkmar neb Otmar ( r. 1395 – 1415 ) měl hlas podací v Holohlavech i v Žiželevsi. Mezi dobrodinci kostela Žiželevského připomíná se r. 1396 a r. 1409 založil při kostele Holohlavském nové kaplanství, jež platy v Žiželevsi nadal. Holohlavští vytištění Janem Prušemicerem, rychtářem Jaroměřským, jenž r. 1423 do Holohlav katolického kněze podával; když proto kališníci r. 1425 Holohlavy ztekli, vytloukli ves a kněze Sovu prakem do povětří vrhli. Tehdá uvázal se v Holohlavy zase Jan z Holohlav ( syn Otmarův ? ) jenž zemřel před r. 1438 zůstaviv sirotky nezletilé Otmara, Mikuláše, Hedviku a Dorotu. Těmto povoleno králem Albrechtem, aby se svým poručníkem Václavem Tluksou z Dohalic se spolčili. Rokem 1440 byl v Čáslavi Beneš z Holohlav. Po smrti tohoto provolány tvrz, dvůr a díl vsi Holohlavy za odúmrť královskou a bratřím Otmarovi a Mikuláši tím dosti práce a meškání v Praze zavaleno. Část vsi patřila již tehdá ke Smiřicům, ostatek s tvrzí prodali Otmarové z Holohlav, kteří se tak až do vymření nazývali, před r. 1495 k panství Smiřickému. ( Sedláček – Hrady a zámky české, 241 – u těchto údajů je vždy uveden pramen– pozn. P. )
r. 1557 předpovídal Prokop Otmar z Holohlav o Jiříku Podivinském z Lerojid ( ? ), úředníka na Opočně, že na to svýma očima bude hleděti, že z něho, Jiříka Podivínského, kat hlavu setne
r. 1519 koupil pan Vilém z Pruštejna od Jana Otmara z Holohlav ve Skřivanech dvůr poplužní s popl., ves celou a dvory kmecí v podolibech 12 gr č. platu ročního, holého, bez panství.
r. 1490 Dle cedule z r. 1490 vlastní rukou knížete z Minsterbergu psané, Mikulášovi Holohlavskému zastavený jsou Břehy s jinými vesnicemi v 539 zlatých uherských.
v r. 1961 informoval mne s. Vorel, archivář ve Smiřicích, že se na aktivu sešel s Otmarem, potomkem z Holohlavské rodiny, který se může vykázati doklady ( praedikáty ) rodu. V létě 1963 navštívili mne dva studenti, údajně původem z Holohlavských a činili si výpisky z kroniky. V sezóně 1964 objevila se z Velichovek pí. M. Klimková, Karlovy, Raisova 4, údajně rozená Otmarová a na její dopis vyhledal mne i Otmar starší, její bratr se kterým jsem rozmlouval, aniž jsem si vyžádal adresu. ( K čemu ? ) Týž má prý ještě bratra a přijel se studentem ( akad. malířem, který byl již u mne ). Sedláček se mýlil ?


   Již praotec slavného rodu pánů Smiřických – Václav Smiřický ze Smiřic byl, jakož i mnozí jiní ze řad tehdejší šlechty v Holohlavech pochován, hořejší rovněž potvrzuje.
   Vlastní historie Holohlav v době historické jest ale přesto zpočátku temná a dovídáme se o obci přesnějších zpráv teprve z dějin rodu pánů Smiřických a pozdějších jejich majetkových nástupců.
   Nejstarší historická zpráva o obci jest z r. 1318 kdy se připomínají Holohlavy jako majetek Pusty z Pardubic, který si stěžoval na Jana Miroslava z Holohlav pro pustošení svého panství, podobně jako na Milotu a Měška z Černožic a Milotu z Rodova .
   V té době musela býti v Holohlavech již tvrz, jejíž držitelé stali se záhy i pány obce.
   Rodina, která se zde usadila, založila asi dvorec či tvrz na ostrohu v místech dnešní děkanské zahrady a severozápadní části dvora. Místo toto bylo tehdy pravděpodobně chráněno neprostupnými lesy a močály vyjma na severozápad, kde bylo asi chráněno uměle vyhloubeným příkopem a snad i jinak. Za zbytky příkopu možno považovati bývalý hluboký úvoz u hřbitova, který byl při stavbě cesty do Černožic zasypán a o němž nelze míti za to, že přirozeným během vody by byl vyhlouben, poněvadž hlavní spády vody běží jinudy. Při stavbě cesty této, přišlo se i na staré široké základy, snad hradební zdi tvrze ( Svědectví Václava Tučka, z č. 52 ). Též ve zbytcích shořelých panských stodol znatelně se jeví zbytky ještě starší stavby, kterých bylo ku stavbě stodol použito; uvážíme-li, že ani nejstarší paměti nevědí o stavbě těchto stodol, jsou tyto zbytky jistě prastaré. Též umístění hlubokého, zděného, panského sklepu, přes to, že jest přestavěn a přizpůsoben používání činí též dojem staršího původu. Téměř veškeré starší zdi v těchto místech ukazují na podobný stavební materiál a lze míti za to, že ač jsou mladšího asi původu, bylo k jejich výstavbě starého staviva použito; část tarasní zdi v zahrádce školní, mohla by snad se považovati za zbytek původního ohražení místa. Zbytky chodby ve škole za sklep používané jsou též prastaré, od stavby školy odlišné a ukazují též směr na výše uvedená místa. Původní její účel lze co chodbu z nouze vysvětliti a vedla asi z tvrze pod hradby, aby obleženým umožnila tajný odchod, neb výpad.
   Cesta na blízké pozemky vedla na západ, asi místy nynější hlavní cesty obcí a křížila se se stezkou do Kladska asi v místech nynějšího čísla 39, kde zbytky bývalé cesty ( úvozu ) dodnes ukazují na pokračování cesty od Pácaltovy hospody na kopečku, kterážto cesta změnou trasy silnice při vybudování nové říšské silnice stala se zbytečnou. ( Poznámka pod čarou: Říšská silnice stavěna byla v roce1817 ( za pomoci robotných, Volf, Máslojedy ) Byla patrně ještě nějaký čas používána, ale čase zarovnána a zabrána majiteli okolních pozemků. ( Poznámka pod čarou: Stará pamětnice, selka Anna Andrejsková z č. 29 pisateli sama ještě sdělovala, že v době mládí, když se do Holohlav přivdala, ještě touto cestou jezdila do Jaroměře. )
   Obhospodařování výborných pozemků, dálo se dle starých zvyků předků společně a dalo jistě vznik velkému hospodářství a z jeho budov vznikl a vyvíjel se nynější dvůr.
   Že staročeská rodina věnovala pozornost i kulturní ( náboženské ) stránce života jest samozřejmé a jistě při prvních dobách křesťanství v Čechách, působily vlivy nové církve v našem okolí, ( Poznámka pod čarou: Kaple sv. Klimenta v Hradci Králové a Sv. Kříže ve Dvoře Králové ) tím spíše, že tehdy obvyklé spojení Velehradu s Prahou vedlo přes Hradec Králové ( Nymburk – Stará Boleslav ) ( Poznámka pod čarou: Dle pověsti Bořivoj přijav křest, zdržel se v Hradci Králové vyčkávaje utišení bouře, která skutkem jeho v národu byla vyvolána. )
   Nutno uvažovati, že dle tehdejších zvyklostí, zřízen byl při tvrzi, neb spíše v nádvoří tvrze chrám, a dle názvu zdá se, že stalo se tak snad již v 11. století za vlády knížete Jaromíra, kterému se též založení blízké Jaroměře přisuzuje a který viděl ve sv. Janu Křtiteli svého ochránce a též jinde k. př. na Velisi kostelík ku cti téhož patrona založil; ovšem, že kostel byl jistě několikráte přestavěn. ( Poznámka pod čarou: Letopočet 1584 na kostele, značí asi poslední stavbu přístavku. )
   Šiřitelé vzdělání v té době byli kněží a klášterníci. Při farách zřizovány byly školy a jistě, že i u nás se tak stalo, ( Poznámka pod čarou: Zeman? Paměti Smiřic, klade založení školy zdejší před r. 1533, dle nadační listiny Barbory Žerotínské z Biberštejna, což není jistě správné poněvadž – z listiny samé jest zřejmo, že jedná se vlastně o sirotčinec v dnešním slova smyslu a spíše ztvrzuje, že vlastní škola již mnohem dříve zde byla; tom později ve vlastní stati. ) a osudy školy dlouho vázaly se s osudem fary a kostela a samozřejmě měla škola i mnoho vztahů k bývalé tvrzi, ve které, neb z jejich zbytků vznikla, nač ukazuje původní její umístění v místě nynější děkanské zahrady.
   Dle některých zpráv, jako nejstarší zpráva o Janu a Miroslavu z Holohlav, nebo nadání pozemků faře aj. bylo by možno souditi, že v Holohlavech byly dvory dva, snad vedle již uvedeného nějaký zemanský statek, který dle tradice, jistě hodně staré, měl státi na místech nyní čp. 51 – 52, kde dochoval se nyní již zapomenutý název „na zemanství“, tudíž naproti vzpomenuté tvrzi.
   Četné nálezy v místech těch, podporují tuto domněnku, podobně, jakož i nejasná tradice, která mluví o tvrzi v těch místech, … nečitelné…( Poznámka pod čarou: František Prokop, častěji zmínil se o pověsti té v tom smyslu, že v místech dnešního čísla p. 52 a zahrady p. Macháčka stávala kdysi zemanská tvrz, ve které sídlily 3 staré panny, které se nemohly provdati jsouce „holohlavé“, od kteréžto zvláštnosti dostala prý obec jméno. Ze tvrze této vedly prý dlouhé podzemní chodby, jedna až na blízký Chomek. Ovšem, že tradice tato zní hodně legendárně a tvrzení o podzemních chodbách vyskytuje se velmi často i ve spojení s tvrzí džíve vzpomenutou, tvrdí se jmenovitě, že ze sklepa nynější školy, jde chodba též až na Chlomek, a za času p. říd. učitele Mojžíše, prý někteří chlapci se světlem pronikli hodně daleko, asi pod nynější děkanskou zahradu, což opět podporuje umístění tvrze. )
   Jediné co plně shoduje se se všemi dnešními poznatky jest, že tato místa ( nynější děkanství, dříve škola, dnešní děkanské hospodářství, ku kterému dnešní škola a fara přináležela, kostel, dvůr a snad i oblast „na zemanství“ ) dal základ ku dnešnímu obrazu a vývinu obce, ku kterému se ostatní družilo a přizpůsobovalo. Chalupy dle náčrtku I. 6,7,9, ( není – P. ) považovati dlužno za jakési podhradí a obyvatelé jejich, podobně jako „na zemanství“ nebyli držiteli gruntů, nýbrž sloužili dvoru a kostelu a co takoví častěji se měnili.
   Vlastní kostru obce tvořilo devět gruntovních statků ( Poznámka pod čarou: Vlastně 10 statků, poněvadž dle přepisu z berní ruly č. 12 jest zřejmo, že dle náčrtku I. č. 16 – nyní čp. 17 býval též kdysi statkem o výměře 11 kop = ca 66 strychů, z nihž 9 kop = 54 strychů k panskému dvoru obráceno, takže zmenšen na chalupu ca 12 strychů rolí. ), z nichž některé až do dnešní doby se zachovaly, druhé doznaly valných změn, neb i úplně se rozpadly. Statky tyto držely, až na malé výjimky as 27 strychů rolí veškerou dnes selskou půdu, mimo půdu panství, děkanství a záduše a možno téměř veškeré přesuny půdy od doby pobělohorské sledovati dle zápisů archivů a ústního podání. Bohužel je těžké z doby té a zlovůle panských utiskovatelů selského lidu byla příčinou, že vlastníci byli … nečitelné …, možno-li vůbec mluviti o vlastnících v době poddanství, kdy vrchnost byla všemohoucím činitelem a vlastně vlastníkem nejen gruntu, ale i poddaných robotníků.
    …nečitelné… seznamu jest zřejmo, že vliv na změny držitelů gruntů mělo selské vzbouření r. 1680, jeho násilné potlačení generálem Pikolominim a Krištofem Vil. Harantem, ( viz. úplně nová jména v seznamech 1713 a 1730 proti seznamu z r. 1654 na těchže gruntech ) a selské bouře po vydání robotního patentu r. 1775 císařem Josefem II. ( viz. opět většinou nové držitele v josefinském katastru uvedené ) Revisní seznamy z r. 1713 a 1730 byl přípravami pro nařízení roku 1717 a 1738 upravujícími poměry robotní. Držitelé gruntů




Pan Martin Kareš, který se věnuje usedlostem Smiřicka mi napsal:
   Zjistil jsem ale, že holohlavský kronikář, z jehož práce jste vycházel, neměl k dispozici gruntovní knihu a dopustil se tedy řady chyb při identifikaci gruntů a uvádění majitelů jednotlivých usedlostí v letech 1654, 1713 a 1722 (mimochodem chybně uváděn rok 1730). Různých nepřesností holohlavského kronikáře je více i v pozdější době, ale ty už nejsou tak podstatné.

Holohlavy - oprava popisných čísel v kronice pana Prokopa

Barevně zvýrazněné údaje jsou v kronice chybně uvedeny

HOLOHLAVY 1654 1713 1722
28 25 Václav Matějíček, sedlák /8,5/ Mikoláš Mrdáček Václav Mrdáček /52 str./
29 26 Kryštof Dvorský, sedlák /11/ Matěj Andrejs Matěj Andres /60 str./
30 27 Tobiáš Hamáček, chal. Václav Rozvařil, švec Václav Rozvařil /1 str./
31 28 Adam Sehnoutka, sedlák /11/ Václav Růžička Václav Růžička /54 str./
32 29 Nikodym Sirůček, sedlák, kostelník /9/ František Šiša František Šiša /57 str./
18 17 Mikuláš Charvát, chal. Matěj Jandík Matěj Jandík
17 16 Kryštof Dvorský, zahr. /2/ Jan Pacalt Jan Pacalt /14 str./
13 12 Jiřík Kroupa, chal. /2 str./ Jan Holič, tkadlec Jan Holič /7 str./
35 30 Jan Jambor, chal., tesař /2 str./ Mikoláš Adamíra, tkadlec Mikoláš Adamíra /2 str./
36 31 Jan Beneš, sedlák, krčmář /9/ Jiřík Podzimek Jiří Karel /60 str./
40 35 Jan Hošek, chal. Jan Kučera, cihlář Jan Kučera /1 str./
41 36 Jiřík Patriarcha, chal. /4 str./ Jiřík Dvořák, tkadlec Jiří Dvořák /5 str./
45 40 Matěj Kosina, chal., kominík Jan Chmelík Jan Chmelík
43 38 Lukáš Hlávka, chal. Martin Jiránek Martin Jiránek /1 str./
44 39 Lukáš Polický, chal. /5 str./ Jan Kubka, krejčí Jan Barták /5 str./
42 37 Tomáš Peliš, chal. Mikoláš Andrejs Kateřina Andrejsová /1 str./
46 41 Jiřík Jakoubek /5 str./ Jiřík Matějček Jiří Matějček /6 str./
47 42 Jiřík Fousek, sedlák /12/ Jan Černý Jan Černý /64 str./
51, 52 46, 47 Václav Chyba, chal. /0,5/ Václav Chyba, tkadlec Václav Chyba /3 str./
49, 50 44, 45 Jakub Michálek, chal. Václav Karpíšek Václav Karpíšek /1 str./
48 43 Jan Holič, chal. /2 str./ Jan Klouza, tkadlec Jan Klousa
9 8 Kryštof Zvoník, chal., hrobař Jan Dušek, krejčí Vavřinec Víznar /1 str./
11 10 Adam Petera, chal. Václav Vognar Václav Vognar /1 str./
12 11 Václav Kubka, sedlák /8,5/ Jan Sirůček Jan Sirůček /48 str./
14, 15 13, 14 Adam Šamšula, chal. Viktorin Kotlant Viktorin Kotlant /1 str./
16 15 Martin Šust, sedlák /8/ Mikoláš Chmelík Jan Chmelík /51 str./
19 18 Pavel Horký, chal. Jiřík Truneček, krejčí Jiří Šrámek
20, 21 19, 50 Václav Karpíšek, sedlák /9/ Mikoláš Karpíšek Mikoláš Karpíšek /64 str./
39 34 Václav Slezák, chal. Jan Sehnoutka Jan Sehnoutka
53 48 chalupa Václava Kubky Jan Sirůček Jan Sirůček
27 24 Jan Balcar, chal. Pavel Hořinka Pavel Hořinka
7 6 Jiřík Jirka, chal. Jakub Mrdáček Jakub Mrdáček
10 9 Jan Sedláček, chal. Jan Uzdil Jan Uzdil
22 20
Václav Mrdáček Václav Mrdáček
38 33
Mařena Sehnoutková Pavel Sehnoutka

Vlevo je nové číslo popisné , vpravo staré číslo. U čp. 49 a čp. 37 uvedených na Vašich stránkách zcela vypustit zmínky o letech 1654, 1713 a 1722, protože v té době tyto usedlosti ještě nestály.

Protože jsem se nechtěl dostat do situace, kdy jsou některé údaje opravené a jiné nikoli, ponechal jsem staré údaje a přidal na každou stránku odkaz na tuto tabulku. Vycházejte prosím z výše uvedené tabulky.





Na seznamu dole je přehled popisných čísel v Holohlavech
Nynější majitel ( myšleno rok 1931 / Josefinský katastr / 1730 / 1713 / 1654

obyvatelé Holohlav
obyvatelé Holohlav
obyvatelé Holohlav


  Na dalších stránkách je popsán podrobný popis každého popisného čísla v Holohlavech. Tyto informace jsou uvedeny u každého domu zvlášť.
  Bohužel nad těmito informacemi jsou vždy asi 3 nebo 4 řádky dalšího textu, na mnoha stránkách chybí jeden řádek ( nekvalitní fotokopie ). Tyto stránky jsem vynechal.


  Dál mohu číst:
    ….Jediný rod, který od počátku se držel na svém místě byl Chybů, který však vymřel. Ze stávajících nejstarší jest Matějčků, jejichž přesazení na chalupu ( čp. 46 ) považovati se musí za trest buď pro vzpouru, neb náboženství. K nim druží se rod Klouzů ( na čp. 48 ) a později odštěpená větev ( na čp. 41 ). Rovněž velmi starý jest rod Pácaltů, nedá se však jeho spojitost pro přílišné rozčlenění a časté změny majetkové dobře sledovati. Též rod Vognarů, vezme-li se, že Vojnar g a j jest totožný. Totéž lze míti u rodu Kotlantů, byl by totožný s rodem na čp. 15. Rod Sehnoutků jest též původní ( Sehnutka ) ale žil v obci v různých větvích a v různém usazení. Též Kučerové datují se z doby pobělohorské ( Kučera na čp. 36 nebyl však z nich ). Rod Chlupatův jest rovněž starobylý, ale na chalupě připomíná se teprve později. Snad i rodina Černých ( čp. 39 ) jest totožná s původními Černými ( na čp. 47 ): Rod Andrejský ( Andrejs, někde i Andres připomíná se již 1713 na čp. 29 a 42, vzájemná spojitost není však doložena a nutno se omeziti na ústní podání. Rovněž spojitost s rodem Andrýsů nebyla zjištěna. Starousedlý rod Adamírů žije po přeslici v rodině Prokopově stále na čp. 13. Některé rody ( Karpíšek, Holič ) žijí dosud ve Smiřicích, kam se mnoho rodin po založení Smiřic z okolních obcí, jmenovitě z Holohlav přestěhovalo a během času zaniklo.. Rod Slezáků připomíná se již v nejstarších dobách na čp. 49, ale po dlouhé době teprve v novějším čase na čp. 50. Rovněž jména Tuček, Karel, Zilvar, Vítek, Jelínek, Šrámek, Knejp, Valášek značí rody staré, přistěhovavší se do obce z okolních obcí panství Smiřického a Opočenského, kterážto panství byla v některých dobách v rukou společných pánů. Obráceně stalo se tak s některými rody, které v zápisech obce mizejí, ale objevují se a dosud žijí v obcích okolních ( Truneček, Hojný, Kubka, Kroupa, Šust, Jandík, Charvát, Balcar, Hamáček, Beneš, Hlávka, Sedláček, Uždil, Jirka, Michálek a Dušek
   Tyto změny jsou častější na chalupách ( jmenovitě menších ) než na statcích, kde střídání upozorňuje na rodinné katastrofy, v důsledku protireformace, neb selskými bouřemi vyvolané. Též případným zmenšením rodiny, která pak nemohla plniti robotu.
   Dle udaného nutno usuzovati, že důsledky velkého a krvavě potlačeného povstání r. 1680 byly na osídlení obce přímo katastrofální. Noví majitelé hrabata Gallasové původem z Tridentska, byli cizinci a s lidem necítili. Tehdejší majitel Smiřic Antonín Pankrác Rudolf Gallas byl mladším synem pověstného Waldštejnova generála pěchoty Matyáše hraběte Gallase a tehdejší velitel císařského vojska generál Pikolomini byl jeden z povolaných kteří pro sebe a druhé dobrodruhy chránili krvavý lup české půdy, obdělávanou robotníky se kterými se nesmluvili a často ani jejich vyšší úředníci. Potlačení vzpoury bylo násilné a velmi krvavé. Z původních držitelů statků a chalup udaných v soupise z r. 1654, ( před povstáním ) kteří mají vesměs ryze česká jména, v dalším soupise z r. 1713 uvedeni jsou opět pouze rody: Karpíšek, Matějček, Sehnoutka, Syruček, Holič a Chýba. A i z těch zůstali pouze Karpíšek a Chýba na svých gruntech. Matějček přesazen byl ze statku na chalupu, lánník Syruček na půllán, Holič na chalupu bez polí, Sehnoutka ze statku na chalupu bez polí. V následující době stíhají obyvatelstvo časté jiné pohromy. Roku 1681 mor ( jako po nějaké válce ), a v tomto století vracel se několikráte. V důsledku neúrody panoval často nedostatek a hlad. Tak r. 1745 píše Karel J. Bienenburk, hejtman kraje hradeckého ve svém spise, že lidé na Smiřicku, zvláště ale lidé na Chlomku u Habřiny trpěli tak, že očití svědkové mu vyprávěli, že lid jílovité hlíny z Chlomku, jako hnětené malty k pečení chleba užíval „bez škody na zdraví“. V účtech kontribučních z r. 1721 se píše o velké drahotě v minulém roce. Roku 1693 si smiřický vrchní Heyzlar stěžuje vrchnosti, že lidé jedí šmahem houby, a tím že zmírají. Jmenovitě zle řádila cholera a nemoce v létech 1769, 1770 a 1771. K těmto útrapám tělesným družily se v této době i útrapy duševní. pronásledování pro víru se stupňovalo, aby všichni osadníci byli jedné víry. Na Smiřicku působili farář Jindřich Henselius a misionář P. Matouš Střepický. Vyšetřovací komise kterou řídil Rudolf Roder z Felsburgu a Mikuláš svobodný pán z Schőnfeldu, jimž k ruce bylo dáno 50 dragounů a 60 mušketýrů pluku Waldštejnského. Žoldnéři lid sužovali, misionáři kázali a tak prý 3568 nekatolíků na panství obrátili k víře katolické. Při tom 233 osobb z panství uprchlo a jinověrci dále se tajně scházeli a utíkali do Slezska, jmenovitě po r. 1742 kdy pruský Bedřich II. uložil vratislavské komoře pečovati o české uprchlíky, aby neměli příčina k návratu a bylo jim dovoleno zakupovati se v okolí střelínském. Bedřich sledoval osídlení zabraného a válkou zpustošeného Slezska. Jinověrci byli dále sledováni, zavíráni, nalezené knihy byly páleny ( k. př. r. 1717 a 1723 výše jmenovaní kněží pálili velké množství kacířských knih na zámeckém nádvoří ). A tak to chodilo dále až do doby císaře Josefa II., kdy nastalo teprve podstatné uvolnění ve víře. Udavačství bujelo, jsouc podporováno vrchností i kněžstvem, neboť vrchnost měla patronáty a kněze vlastně dosazovala. Vrchnost sama soudila a poddané trestala, jak se kdy … ( ? )

   V seznamech nekatolíků, v záznamech nuceného přijímání svátostí a vězněných nacházejí se i jména tehdejších osadníků obce, přes to, že v místě byla nejvyšší církevní správa panství ( k. př. sedlák Matějček z čp. 28 byl pro víru vyšetřován a žalářován, takže nelze s určitostí tvrditi, zda přesazení rodiny na chalupu čp. 46 stalo se z důvodů náboženských nebo pro účast na vzpouře; snad působily podněty oba. Mimo tuto bídu tělesnou a temno duševní proplétají se také i útrapy válečné. R. … postihl Smiřicko vpád Švédů pod Baunerem, kdy byli na fary nově dosadění kněží opět na čas … chybí věta …. drancování a útisky u tehdejší soldatesky obvyklými. A již r. 1645 opět Švédové vrazili na panství Smiřické, …… u Semonic a celé okolí ( i naši obec ) poplenili. Vůdcové Witenberg a Žoldštejn měli ve Smiřicích svůj stan. Ale nejen nájezdy vosk nepřátelských, ale i ubytování vojska domácího, které vymáhalo pohoštění a různé výhody. Při tehdejší neklidné době býval udržován vysoký stav, časté verbování rekrutů dálo se za účasti vojenských čet a poddaní bývali také trestáni nakvartýrovaným jednotlivých vojáků, jmenovitě po selských nepokojích, když neplatili daně a dávky apod. Jmenovitě za válek o rakouské císařství, které vedla Marie Terezie hlavně s pruským králem byl východní Čechy často bojištěm a různá vojska tudy táhla, neboť po zabrání Slezska, jednalo se i o Čecha. Byloť tehdy v Čechách patero vojsk: naše, Bavoři, Sasové, Francouzi a hlavně Prusové, takže se zdálo, že i Čechy budou Pruským Bedřichem II. zabrány. Tak r. 1741 vtrhl do zdejší krajiny princ Leopold Anhalt z Desavy od Dvora Králové a mezi jinými kraji byl zabrán i královéhradecký úplně. Tehdy vrátilo se s vojskem i mnoho vystěhovalců na panství v naději, že jim opuštěné usedlosti budou vráceny. Příznačná je stížnost nového českého krále Karla Albrechta na vojenské řádění. Bedřich II. psal Anhaltovi „že má kuře tak škubati, aby nekřičelo“. Ale přes to škubalo se stále. Tak r. 1745 kdy Prusové táhli směrem k Nedělišťům drancováno bylo nelítostně. Krátce na to odehrávala se u nás válka sedmiletá, kdy jednou vojsko pruské, podruhé císařské dupalo po zdejších polích ( r. 1756 – 1763 ). Tehdy stála vojska proti sobě, neodvažujíce se velké bitvy a sváděny byly pouze menší šarvátky i přímo v naší obci, ze které tehdy Prusové ustoupili k Jaroměři a v Holohlavech i Smiřicích usadilo se zase vojsko císařské vedené Piecolomim. A tak to šlo dále. Drancování, nucené práce, zásobování vojska, daně aj. takže poddaní ze soužení nevycházeli a neměli možnost si oddechnouti a vzpamatovati se. Válku následovaly nemoci, ( r. 1762 generál Neyvidcezemy ( ? ) přitáhl od pruského komanda z kozáky přímo do Holohlav a Rusové byli zde pohřbíváni. Mřeli na červenku aj. Od těch dob a z pozdějších válek Napoleonských datuje se prý místní pojmenování polí mezi obcí a Smiřicemi „na Kršovce“. Kerchov = hřbitov ) které řádily i po válce dále. Soužení vyvrcholilo v hladových létech 1769 – 1771, kdy lidé po velikých neúrodách hynuli hladem i nemocemi. Poddaní neměli obilí k setí, ani k výživě a domáhali se pomoci vrchnosti z tzv. kontribučních sýpek, kde mělo býti obilí, odváděné poddanými, pro podobné účely ukládáno a reservováno. Než ukázalo se, že sýpky jsou prázdné a poddaní ( asi právem ) vinili vrchnostenské úředníky že obilí pod rukou za drahé peníze začachrovali. Panovalať tehdy všeobecně velká drahota. R. 1772 domáhali se poddaní panství na hraběti Paarovi, aby povinná dávka obilí byla změněna na dávku v penězích, v čemž jim bylo milostivě vyhověno, ovšem s podmínkou, že v případě, že by poddaní neodváděli peníze správně, nastane zase starý způsob odváděti obilí a dluhy budou neúprosně vymáhány. K utvrzení této úmluvy byly vydány 2 listiny. Jedna podepsaná vrchností ( as pro poddané ) a druhá opatřena podpisy rychtářů a pečetěmi obcí. ( viz. Zeman str. 63 ) Fotografický snímek listiny ze strany poddaných je v „Pamětech Smiřic“ nesprávně přivázán ke sporu o Libníkovice ( 1636 – 1638 ) a povrchní čtenář by ji lehce mohl považovati za nějakou ceduli pana Rašína ( viz Zeman str. 72 ). Pravděpodobné jest, že poddaní v panující bídě nemohli platiti a že vrchnostenští úředníci používali podmínky této smlouvy ku dalšímu trýznění poddaných, neřídíce se ani patentem z r. 1738. V té době, r. 1770 přešlo panství prodejem ( za 700 000 zl ) na komoru císařskou, která se však o poddané nestarala, jak vidno z výše uvedené listiny, kterou podepsal ještě hrabě Paar a úředníci stačí samočinněpokračovai ve starých dávno vyjetých kolejích. panství bylo zřejmě zakoupeno za účelem stavby josefovské pevnosti na katastru Plesu, který k panství náležel a osadníky bylo nutno jinam umístiti. Tak neměla prodej na osadníky žádný vliv a ještě je čekaly robotní práce na stavbě pevnosti. Také již r. 1774 byli popotahováni k přípravným pracem. ( Očitý svědek, který byl v r. 1763 – 1774 děkanem v Holohlavech doznává ve svých pamětech, že na žádném druhém panství nekonala se tak velká robota pěší i ruční jako na Smiřicku. Viz. „Z pamětí P.M.Uhlíře“ Vydal L. Domečka nákladem městs. muzea v Hradci Králové. )

   Tyto vylíčené a ještě jiné trýzně vyvolaly velkou vzpouru poddaných celého panství, která byla předem organizována a předčasně vypukla nejdříve v německých krajích, na náchodsku a jinde ( povstání chystáno bylo dle úst. podání na květen ). Zástupy sedláků táhly již 19. března do smiřického zámku, aby po vzoru náchodských ( kteří měli v jednání částečný úspěch ) s vrchností vyjednávali. Ale direktor panství, jsa již zvědy na shlukování upozorněn, zajel na koni ke krajskému hejtmanovi do Hradce Králové, odkud si přivedl na ochranu setninu dragounů, takže než vzbouřenci došli, byl zámek a děkanství v Holohlavech vojáky obsazen. Jednání s vrchností, která byla pod vojenskou ochranou a tím se cítila bezpečnou proti velmi chatrně ozbrojeným sedlákům nevedlo k cíli, ač i velící důstojník snažil se prostředkovati. Proto když přitáhli povstalecké zástupy z hor směrem od Jaroměře, přidali se i zdejší k nim a táhli s nimi na Hořiněves, odkud před nimi hrabě Špork na koni prchal do Hradce Králové tak, že „strhal koně“ Ale ani tam povstalci své oprávněné rozjitření valně nevybíjeli, znajíce lepší podmínky robotní na panství Šporkových a jednalo se jim patrně o to, aby se i tamní sedláci plně vzpoury zúčastnili. Odtáhli dále ke Chlumci a ku Praze, která byla cílem tažení a kde doufali vzbouřenci, že dosáhnou splnění svých žádostí a tam i mnozí přes porážku chlumeckou došli, aby se rovněž ve svém očekávání zklamali. Ze zástupu u Chlumu potřeného byli mnozí vojskem zajati a v Hradci Králové uvězněni. Tito byli později propuštěni, mimo vůdců vzpoury, neboť vrchnosti si vymohli, aby 1 neb 2 z rebelů byli na hrdle trestáni pro výstrahu druhým na místě činu, u veřejných cest. Že na výběr vůdců na Smiřicku měl direktor Rozschlapil přímý vliv je na bíledni, ačkoliv v té době hrdelní soud vrchnost již neměla a její hrdelní právo r. 1754 přeneseno bylo do Hradce Králové.
   Dle kusých a nejasných historických pramenů a dle ústní dochované tradice byli na Smiřicku oběšeni dva holohlavští usedlíci, Franz Springar, sedlák z čp. 32 a Matěj Víznar, chalupník z čp. 9 a jest žádoucí, aby dle daných možností byly důvody popravy osvětlen a u nás opraveno bylo líčení Zemanovo na straně 64, obsahující rozpory. Vždyť mluví se tam o 200 sedlácích z Plesu a Jasenné, dle jiné zprávy byla i v Jasenné nějaká selská kancelář, proč tedy poprava našich usedlíků ? Jiný pramen udává povstalecký houf 19.3. v zámku na 2 000, což zdá se pravděpodobnější, uváží-li se, že direktor Rozschlapil před nimi prchl Hradce Králové, když žádali jeho vydání ačkoliv byl obklopen setninou dragounů a že panství zahrnovalo přes 30 vesnic poddaných. Také zpráva, že důstojník dragounský i propustil 3 zajaté vlkovské, když ho obklíčil dav selský, neukončiv zajetí 10 delikventů, jakož i zprávy, že v té době stáli již u Jaroměře houfy vzbouřenců z hor, svědčí o tom, že povstání mělo vedení, bránilo násilnostem a disponovalo značným počtem vzbouřenců a i jiné zprávy stvrzují, že povstání bylo na panství úplné. Zpráva o povstalecké kanceláři v Jasenné budí domněnku, že i podobné zřízení bylo v některé krajní obci na pravém břehu Labe za účelem rychlého shluknutí směrem ku Smiřicům, neboť postup byl ten, že jedna obec přecházela druhou, čímž sbíraly se rychle velké houfy ( jak je zřejmo z nočního případu vlkovského, po němž brzy ráno stálo na zámeckém nádvoří na 2 000 lidí )Akce tyto musely se připravovati a z nějakého centra říditi. Rovněž známky toho, že povstalci byli ve spojení i se vzdálenými ohnisky vzpoury tomu nasvědčuje. Špatná pověst direktora Rozschlapila svědčí o tom, že kdyby to bývalo bylo v jeho moci, byl by krutěji trestal vzpouru, když přes shovívavé stanovisko dvorské kanceláře vymohl popravy dvě ( ani vůdce u Chlumce Chvojka nebyl popraven ) a jsou důkazy, že se i jinak, dle svých možností na povstalcích mstil, i o generálním pardonu. Nutno míti tudíž za prokázáno, že oba popravení hráli na panství při vzpouře vůdčí roli a některé okolnosti, jakož i nejasné zprávy tomu nasvědčují ( viz. paměti děkana Uhlíře ).

   Na statku nyní čp. 32, po dlouholetém držení rodiny Šíšovy, objevuje se pojednou v josefinském katastru zřetelné jméno „Franz Springar“, do té doby v obci neznámé. ( které svědčí o německém původu ? ) Nevíme, z jakého důvodu uprázdněný statek ( jméno Šíša z obce úplně mizí ) byl osazen novým neznámým držitelem. Tehdejší položení statku bylo příznivé tajným schůzkám, poněvadž byl přístupný z obou stran přímo z polí, aniž někdo ze vsi mohl o tajných návštěvách vědět. Je známo, že v okolí Trutnova a Broumova vyznačovaly se selské bouře organizací a prudkostí a okolnosti svědčí o tom, že Springar prostředkoval a přijímal z tohoto prostředí zprávy. I odtamtud dostavily se houfy k Jaroměři. U Němců předpokládaná energie a smysl pro organizaci, jakož i okolnost, že v chudých, němci osídlených pohraničních krajích vypuklo povstání již v lednu připouští možnost, že Springar mohl býti organizátorem hnutí. Mohl míti i zvláštní zájem, podpořiti a rozšířiti akci soukmenovců. Jest pravděpodobné že se s Víznarem u Chlumce dostal do zajetí a tím byl arestován v Hradci Králové, kde musel býti odsouzen. Jako buřič propadl majetkem a rodina byla ze statku vyhnána. Zdá se, že po exekuci se rodina obrátila z důvodů existenčních k příbuzným ( soukmenovcům ). V té době veškeré zprávy o ní mizí. ( Slýchal jsem, že u nás stávající rodina Špryňarova, pochází z tohoto rodu, což bylo by možné změnou jména ( počeštěním ) Springar se tehdy četlo Sprinjar a Špryňar znamená pak správný germanistický tvar. Ale ani rodině nějaká spojitost není známa.
   Naproti tomu Víznar, i když někdy je v seznamech uváděn i jako Viesnar dle známých křestních jmen Matěj a Václav je zřejmě českého původu. Byl v přímém spojení se Springarem, účastnil se schůzek a byl jeho spolupracovníkem. Vzhledem k tomu, že v jeho chalupě nebyly tajné schůzky dobře možné, mohl býti i on vedoucím, používaje příležostnějšího a prostrannějšího statku Springarova. V hnutí respektoval jako malý chalupník drobný živel, který byl četnější. V tom případě byl Springar jeho důvěrníkem a zprostředkovatelem mezi pohraničím. Dle nezaručené verze měl Víznar v Rozchlapilovi nepřítele z důvodů osobních, mimo poměry robotní, což mohlo býti i příčinou osobní msty.
   Dalšími oběťmi povstání byli pravděpodobně: Syruček, půlláník na čp. 12. Dle ústního podání má pověst živla radikálního a byl již pro neúčast na robotě trestán bitím na lavici. U Chlumce asi zahynul a otec, v pověsti lidské se na výměnku ( v Macháčkovém sadě, kde stávalo malé obydlí s důjezdem ku státní silnici ) oběsil. Rodina i jméno v té době mizí ze statku. V té době mizící jména v podhradí Skákal, Šotola a Krejsar nelze dobře přičísti na vrub povstání, ačkoliv o posledním dochovala se temná pověst panského špehéře.
   Naproti tomu rod Mrdáčků, osedlý tehdy na třech číslech, tudíž silně rozvětvený mizí z obce úplně a nelze si jeho náhlé zmizení jinak vysvětliti, ačkoliv je podivné, že pověst o tom nic nedochovala.
   Rovněž náhlé zmizení jména Karel z čp. 36 je podezřelá, hlavně proto, že již r. 1777 je jmenován již panský protěží Jan Hodek, docela co rychtář. Inu, kdoví co šenkýř asi vzbouřencům naléval a tak mu Rozschlapil zaplatil.
   Rovněž chalupníci Chmelík, Jiránek, Dvořák, Uždil a Barták mizí a stali se asi obětí vzpoury a byli z chalup vyhnáni, neb utekli. – Sedlák Růžička z čp. 31 byl za trest dáno na chalupu čp. 41. Ještě r. 1772 je podepsán co rychtář na listině za obec a r. 1777 připomíná se již na chalupě. Rychtářem je Hodek. Na tuto dobu trest celkem mírný. Povstání se činně nezúčastnil, ale nežaloval, ačkoliv mu jako sousedovi Springara měly býti přípravy známy. O sedláku Černém, za kterého na čp. 47 nastupuje Kotlant ( asi z čp. 15 ) nelze říci, není-li totožným s Černým ve Smiřicích, kde i v některých létech zastává úřad purkmistra. V ústním podání zmínky není. Snad se v té neklidné době přestěhoval do Smiřic, které přistěhováním rostou a předstihují dříve větší a významnější Holohlavy. Podporovala by to i ta okolnost, že prý robotoval na děkanském a mohl míti v Uhlířovi vlivného přímluvce.
   Předeslané vylíčení může býti měněno, najdou-li se další přesnější doklady. V přítomné době ( 1953 ) souhlasí dosti dobře robotní seznamy a doklady s dochovaným podáním starých. Rovněž ústní podání o tom, že Víznar a Springar byli oběšeni na lípách před čp. 36 má oporu v historii, neboť vyhovuje toto místo tehdejším požadavků šlechty ( na místě činu a rozcestí u hojně používaných cest ). Ovšem tehdy vypadalo toto místo jinak. Dle podání stálo na stráňce před čp. 36 lip několik a starých, které utrpěly a zašly po požáru r. 1865. Dnešní generaci známá lípa jediná, zachovala se buď jako mladší, nebo byla po požáru znovu zasazena. Dle líčení starých pamětníků ( Tuček, Chlupatý Václav ) byly tam lípy staré ( říkalo se prastaré ) a blíže stavení.
   Na národnost Springarovu nelze rovněž jedu vzíti. V tehdejší době, kdy úřadovalo se na vrchnostenských kancelářích výhradně německy, býval i ryze česká jména komolena k nepoznání a mnoho jmen postupem doby a užívání se dosti značně změnilo. Mohlo se jednati i o rodinu dávno počeštěnou a mohla přijíti i z jiné obce panství. Přes to mohl býti ve spojení s němciv horách ( viz. Ples a i jinde kde se podobná jména vyskytují ).
   Místo přípravy by rovněž svědčilo o tom, že oba popravení byli skutečnými vůdci a obec Holohlavy střediskem vzpoury na Smiřicku.
   Jaký div, že za výše uvedených okolností se obec valně nešířila, ač podmínky situační byli příznivé. V době před vzpourou vznikla sice čp. 7, 8 a 10 co chalupy bez polí ( v té době nebylo ještě možno pozemky kupovati ) na obecním pozemku ( na obci ) a jsou již v Josefinském katastru vedena. Vznikla pod vlivem děkanství a dvora, jichž zaměstnanci se tu usídlili.
   Po selské bouři vydávaní patenty dispozici s půdou poněkud uvolnily. V té době, před r. 1780 byl rozdělen statek Karpíškův čp. 20 ( 21 ) a chalupa čp. 24 ( 25 ) Hansnejmanna a na pozemku statku čp. 29 byla postavena nová stavení čp. 33 Janem Andrejskem a čp. 34 Janem Tomanem ( vzal si Andrejskovu dceru ), kteří spolu s druhou dcerou Alřbětou Andrejskovou dostali po více než 5ti měřicích půdy, čímž se původní statek Andrejskův opět značně zmenšil. Povolení prodeje se stalo asi bez újmy robotní, která na čp. 29 zůstala nezměněna a nová čísla byla povinna robotou ruční.
   V tomto stadiu zůstala obec až do r. 1850, kdy po zrušení roboty ( 1848 ) projednávalo a provádělo se vyvazování z robotních povinností a kdy rovněž na obecním pozemku postaveno bylo čp. 54 ( Josef Voltr ), které nebylo již pojato do robotního stavu.
   Teprve po zrušení a vyvazení z roboty nastal čilejší ruch a při stavbě dráhy, na obecním pozemku u brodku ( na obci ) r. 1857 postavena byla čp. 55, 56 a 57 a krátce na to 58, 59, 60 a 62. V té době dostala i budova bývalé hřebčí stanice ( která zde již dříve byla ) čp. 61.
   Po roce 1865 byly postaveny deputátní domky čp. 64, 65 a 66 u dvora. Samostatná akce stavební Josefa Kotlanta, vulgo „Barbíře“ vynesla obci čp. 67 a domek u čp. 11 ( 11/b ).
   Po rozparcelování statku čp. 32 Fejglem v r. 1874 a po něm postavena byla čp. 68, 69, 74, 75 a 77 na zahradě bývalého statku čp. 32 a rozdělením hospodářských budov statku povstalo i čp. 76.
   Téměř současně bylo postaveno čp. 70 a 73 na zahradě od čp. 18 a čp. 71 na zahradě od čp. 13. Rovněž z bývalého sroubku u čp. 7 přestavěním vzniklo čp. 72 s kupeckým krámem ( as po ohni 1874 ). Dále bylo Josefem Hlavou nově postaveno čp. 78 z části na obecním, z části na cípu zahrady od čp. 51. Často i „vepřovice“. Na výše uvedené a i jiné stavby v obci používaly se cihly na místě dělané a pálené.
   Čp. 79 vzniklo rozdělením čp. 22 oddělením stroubku, ( který byl již před tím Prokešem na krám přestavěn ) a přestavěním na obytnou budovu, která po ohni r. 1912 byla znovu přestavěna na dnešní stav.
   Další rozšíření obce postavením domků velkostatku čp. 80, 81 a 83 a postavením čp. 82 na části zahrady od čp. 17 bylo zastaveno světovou válkou. Jen staré hospodářské stavení děkanského statku ( kdysi společný objekt se školou a chudobincem, ) dostalo pro pořádek čp. 84.

   Po první světové válce, která přivodila národní obrození a rozbití Rakouska, zavládl v obci čilý ruch a pozornost obrácena byla na statek rodinného fondu Habsburků, jehož pozemky svíraly obec a brzdily její rozvoj. Všeobecně byl uznáván požadavek správy školy a místní školní rady, aby obecná škola byla umístěna ve vhodné budově, na kterou byl střádán stavební fond. O stavbě se již před válkou uvažovalo a tehdy byl navrhován Macháčkův sad proti hřbitovu. Toto položení bylo uznáno za nevhodné a bylo doporučeno místní šk. radou, jednati se správou státního statku ve Smiřicích o vhodný pozemek pro novostavbu školy ze státem zabraných pozemků Habsburků. Obec rozšířila tuto žádost i o stavební místa pro žadatele z řad občanstva. Jednáním pověřen byl předseda m.š.rady a předs. stav. komise Vojtěch Prokop.
   Z počátku se zdálo, že jednání nepovede k cíli, ano došlo i ku prudké výměně názorů. Tehdejší vrchní hosp. rada Kratochvíl totiž zamítal věcné důvody obce poukazem, že je povinen hájiti nyní již státního majetku. Teprve, když zmocněnec obce uplatnil zájmy historické a prohlásil, že bude obec tím nucena uplatniti nárok na odčinění křivdy, která se obci stala před r.1780 výměnou tehdejší školy obce za prastarou budovu děkanství a vynese nárok na vrácení pozemku, na kterém místo školy bylo postaveno děkanství, které by mohla obec na školu adaptovati, nastal obrat v jednání. ( Řídiliť se v té době politické kruhy názorem, že staré, historické křivdy mají býti dle možnosti odčiněny ). Sjednány byly na to předběžné podmínky smlouvy, které byly při následující jednání, za přítomnosti starosty obce Rudolfa Andrýse, definitivně dojednány a postupně i rozhodujícími činiteli schváleny. Dle tohoto ujednání postupoval velkostatek obci celý pozemek ,,na stráni“ až po státní silnici s podmínkou, že část pozemku při domku velkostatku čp. 67 ve výměře ca 20 a zůstane velkostatku, co stavební místo pro projektovaný dům ( případně hostinec ). Ing. J.Popek z Jaroměře vyměřil parcelaci pozemku, vyhotovil potřebné plánky ( trojmo ) a navržená parcelace byla schválena. Pozemky, pokud jich obec nepoužila sama, prodány byly do vlastnictví uchazečům pro stavbu. Tak postavena byla r. 1920 – 1922 čp. 85, 86, 87, 88, 89, 90, v r. 1923 čp. 91 a v roce 1924 čp. 96. Za 1 m2 zabrané plochy zaplatila obec velkostatku 1,50 Kč, mimo příslušné měření a převodní výlohy. Škola se stavěla r. 1931 – 1932.
   Růst nových obydlí na rozparcelované stráni podnítil i jiné zájemce, kteří po vydání zákona o stavebním ruchu sdružili se ku získání další stavební plochy. Tuto druhou, významnější akci jménem nájemníků vedl Vilém Štrumhaus, který jednal s vrchním radou Kratochvílem, zastupoval zájemce při vyvlastňovacím jednání, které vedl rada pol. správy Suttnar a staral se o uspíšení vlekoucího se řízení, dokonce zajel i na Ředitelství stát. statků Praha – Bubeneč, aby mohlo býti se stavbami brzo započato. Parcelaci pozemků vyměřil a provedl ing. Robert Čeřovský ze Smiřic a vyměřené parcely byly ve schůzi zájemníků rozděleny tak, že první od rozcestí obdržel František Peřina, kovář, ( zanášel se úmyslem zříditi kovárnu ), druhou v uznání zásluhy při jednáních přiznali účastníci Vil. Štrumhausovi a ostatní parcely byly rozděleny veřejným losováním. Tím se stalo, že ještě dříve než byly ukončeny stavby na stráni, počala se stavěti i tato nová ulice. Postavilo se r. 1922 šp. 92, r. 1923 čp. 93, a r. 1924 čp. 95. Tato 3 čísla stavěl Oldřich Dmejchal, mistr zednický z Přelouče známý Vil. Štrumhause. V r. 1925 postavil František Peřina, kovář, domek na rohu čp. 98, který dle úsporného systému stavěla firma z Prahy ze dřeva s omítnutím. Dále v r. 1925 stavěla se čp. 94, 99, 100, 101, 102, 103, v r. 1926 čp. 104, 105, 106 a 107, takže v r. 1926 byla celá ulice postavena. Stavělo se sice úsporně, ale dobře. Někteří stavebníci ( dělníci od firmy Šteinský v Černožicích ) získali od firmy bezúročnou zápůjčku 15 000.- Kč a mimo skrovných úspor, vložili do stavby obyčejně hodně mnoho vlastní práce, aby získali vlastní obydlí.
   Avšak brzy se ukázalo, že ani tato dosti obsáhlá akce nestačí a tak vlastním úsilím postavena byla r. 1926 – 27 další 3 čísla popisná u brodku, a sice: čp. 97 na pozemku u čp. 55 a čp. 108 a 109 na částech rozdělené obecní zahrady, pokud tato nebyla přidělena přilehlým čp. 23, 55 a 56.

   V tento čas stavěl stát pro Státní rolnickou školu ve Smiřicích při rozcestí státní silnice a okresní silnice na Rodov vedoucí školní statek, který dostal postupně čp. 110/a a vilový domek pro zaměstnance čp. 110/b, který později dostal nové čp. 130, dle nových nařízení. Na dvoře školního statku byla též projektována novostavba školní budovy hospodářské školy, která velmi slibně rozvíjela svoji kulturní činnost, a zemědělský dorost měl se školiti přímo na zemědělském objektu. V uprázdněném Smiřickém zámku byla plánována škola hospodyněk. Novostavba školy byla odložena a již k ní nedošlo.
   A již byla na obzoru nová, již třetí akce stavební na pozemcích státního statku, vedená obcí za účasti starosty Chlupatého Frant., čp. 101 a Andrejska Frant. čp. 55 k níž přidružily se i samostatné žádosti J. Štefana a Fr. Kvasničky za účelem stavby hospodářských objektů. Byl opět získán nový pruh pozemků z čp. 444/1 pro novou ulici. Parcelaci navrhl a rozměřil ing. Robert Čeřovský ze Smiřic, pro níž v předepsané lhůtě byl podán odpor z důvodů, že pomýšlené spojení nové ulice se silnicí státní, pro kterou byl při akci II. ponechán potřebný pruh pozemku. Odvolání bylo obecním zastupitelstvem zamítnuto s odůvodněním, že ulice nebude jednostranná, nýbrž po náležitém přemostění svodnice pokračovati bude ulice přímo remízem na silnici rodovskou, což bude komunikačně i s ohledem na rozvoj obce výhodnější. V odporu pak dále pokračováno nebylo, takže se návrh neměnil a soused Kvasnička Fr. navíc získal kousek produkční půdy, kterou využil k založení pěkné zahrady. Na rozdíl od předcházejících akcí obdržely jednotlivé stavební parcely i čísla popisná postupně od okresní silnice, takže tato ulice nemýlí listonoše a podobá se původnímu číslování staré obce, ač se ani zde současně nestavělo. Číslování se do budoucna udrží, poněvadž v pořadí nejsou mezery, které by připustily pozdější novostavby. Podmínka parcely zastavěti byla vesměs dodržena a mimo čp. 114 – vystavené r. 1929 a čp. 115 vystavené v r. 1937, byly veškeré parcely již v r. 1928 zastavěny, a zahrady proti zahradám předešlé II. akce založeny.
   Následující novostavba obecné školy čp. 124 vyžádala si zvláštní popis.
   Dále následovaly stavby jednotlivé bez určitých směrnic, jako: r. 1932 postavil Josef Prudký přostřed „lávek“ obytný domek, dostal čp. 125, r. 1937 Václav Knejp u čp. 40 postavil nové obytné stavení ( zajímavé je že na tomto místě stávalo kdysi původní obytné stavení čp. 40 ), r. 1939 – 1940 opět František Černý z Rodova, započal na stavební parcele od pí. Valáškové ze Smiřic a postavil čp. 127.
   Vratislav Karpíšek získal pozemek od Josefa Slezáka č.p. 50 na rohu u hranic Smiřic a s manželkou Zdeňkou postavili na něm r. 1939 pěknou jednopatrovou vilu, kterou projektoval, stavěl stavitel Václav Volt ze Siřic. Dostala čp. 128.
   Příkladu manželů Karpíškových následovali i manželé Josef a Marie Tučkovi, oba rodáci z obce ( čp. 10 a 41 ) kteří za Prudkých, u Smiřic postavili rovněž slušnou jednopatrovou vilu, čp. 129, v létech 1939 – 1940.
   R. 1940 opět Marie Nepasická, majitelka statku čp. 36 postavila vilový dům na svém pozemku u státní silnice s krskou zahradou, pořadové čp. 131.
   R. 1942 postavila Antonie Převrátilová na stavební parcele od pí. Valáškové ze Smiřic rodinný domek. Obdržel čp. 132 ( Rejent )
   V r. 1947 – 1948 postavil již v nových poměrech státní statek jednopatrový dům o 4 vybavených bytech, místo domku čp. 67, který před tím prodal Novákovi V. Dům projektoval a stavěl stavitel Belinger ze Smiřic. Dům osídlili 4 rodiny zaměstnanců míst. Dvora ( Provazník Václav, Rubák V., Palaš K., Vachek a dostal čp. 133.
   Okolnosti této využil předseda K.S.Č. Novák Jan, ku založení 4. stavební akce a intervencemi docílil další příděl na stavbu rodinných domků po druhé straně ulice ke svodnici, čímž bylo získáno dalších 9 stavebních míst převážně pro zaměstnance dvora.
   V rámci této svépomocné akce, za značně ztížených podmínek stavebních a při nedostatku stavebního materiálu postavili v r. 1949:
Špryňar Josef zděný domek, který obdržel staré čp. 4
Novák Václav, heraklitový domek, čp. 134
Novák Jan, heraklitový domek, čp.135
r. 1951 postavil po delší přípravě další pěkný zděný domek i Knejp Jaroslav, vedoucí pobočky S.T.S. ve Smržově. Dostal čp. 136.

Památné stromy, kříže apod.

   U tak zvaného „červeného kříže“ stával památná přes 300 r. stará lípa obrovských rozměrů, která byla ozdobou celé krajiny. Vysoká 22 m, kmen od země k první větvi 3,75 m vysoký, měl ve výši půl metru nad kořeny 5 m v objemu a průměr koruny měřil 40 m, takže koruna sahala přes cestu až na pole „na šafranici“ Ač lípa stála v rovině, přece jí bylo široko daleko viděti. Po velikém vedru 10 dní trvajícím, přivalila se 21. července 1881 strašná bouře s vichřicí a způsobila velké škody na polích, zahradách i staveních. Síla větru dá se posouditi z toho, že zvonek „umíráček“ rozhoupán větrem zazvonil a z čepů se vymknuv spadl na podlahu vížky. Této bouři padl tento jedinečný strom za oběť a vyvrácená padající lípa přerazila i pod ní stojící vysoký dřevěný, červeně natřený kříž, s plechovým obrazem ukřižovaného Krista v životní velikosti; tento kříž byl při slavnosti misionářské r. 1882 nahrazen podobným dřevěným křížem. Později, … 1892 nahrazen byl menším železným křížem dnešním a starý obraz Krista uschoval starosta František Prokop na štítě půdy čp. 13. Nynější kříž podržel svůj původní název a dosud se říká „ u červeného kříže“. Při kopání kořenů staré lípy přišli dělníci pod hlavním kořenem na setlelé, zčernalé kosti. K místu tomuto ( na rozcestí důležité „hradečnice“ ( ? ) jistě vázaly se různé pověsti, které upadly v zapomenutí. Na místě staré lípy vysazeny byly 4 mladé do čtverce. Jediná lípa byla by mnohem mohutnější, poněvadž stávající jedna druhou ruší. Ještě nyní bylo by snad možno slabší odstraniti, poněvadž málo kde je u nás tak příhodné místo pro budoucího památného obra z říše rostlinné. Třebaže nelze doufati v návrat idylických odpočinků panských sekáčů a žněček, jistě by toto místo mělo i v budoucnosti svůj význam.
   Další staré lípy nalézaly se v partii dnešního hřbitova, z nichž první proti čp. 78 ( Štefan Jan ) vykácena býti musela při úpravě okresní silnice k Černožicům r. 1901.
   Druhá u vrat hřbitovních stojící byla několikráte bleskem a vichřicemi poškozena a přes silné železné spony, kterými byla stažena, chátrala a musela býti r. 1906 z důvodů bezpečnostních odstraněna.
   Největší stávající strom ( lípa ) asi 100letý stojí před hostincem čp. 36 a budí svojí souměrnou korunou pozornost z dáli a má již svoji vlastní historii, ke které se na některých místech poukazuje. Bohužel stavba kanalizace a cest uškodily jejím kořenům; rovněž krupobití r. 1921 a velké sucho 1934 nedalo ji vzpamatovati se, takže chřadne.
   Pod touto lípou nalézala se tak zvaná „boží muka“ s letopočtem z r. 1632 o kterých jest několikráte ve starších zprávách zmínka a která byla postavena za pomoci patronátních pánů místními jezuity v době protireformační na památku katastrofy bělohorské. Při úpravě cesty před školou r. 1921 musela býti z cesty snesena a delší čas ležely kameny pod lípou, as 40 cm vysoký, železný křížek byl neznámým odcizen. Na žádost vlastníka čp. 36 Voženílka dovolila obec témuž muka přestavěti ve směru bývalé Kladské stezky, ke státní silnici na č.k. 43 patřící p. Voženílkovi. Sloup postavil tehdejší první římský děkan Jan Kobylka z Felcova.
   Mariánský sloup u Andrýsových čp. 28 byl původně podstavcem kříže u čp. 13. Malý křížek, který sloup původně zdobil nahrazen byl sochou Panny Marie, když po výměně r. 1870 za kříž nyní před čp. 13 stojící, použit byl nějakou dobu v ústraní ležící sloup k novému účelu. Tento obnovený sloup postaven byl původně na rozcestí před čp. 78 ( František Mach ) ale vadil frekvenci a když byl panským povozem stržen, přemístěn byl r. 18.. na nynější místo. R. 192.. ohrazen byl živým plotem.
   Sousoší bez umělecké ceny zvané „všecky svaté“ stálo původně u čp. 20 a postaveno bylo Marií Hochmalovou z tohoto čísla. Nevhodné umístění sousoší bylo na žádost a za pomoci pozdějšího vlastníka Rudolfa Andrýse starosty obce r. 192.. přemístěno na stávající místo k hřbitovu.
   Ke kříži r. 1870 před čp. 13 z dobrovolných sbírek zřízeného postavena byla r. 192.. zvonice pro čsl. příslušníky nákladem sboru. O přemístění obou bylo již dvakráte jednáno, ale přemístění provedeno nebylo, ač s ohledem na zmáhající se provoz by se doporučovalo. Železný plůtek pro porouchání, kolem jezdícími povozy byl odstraněn.
   Při „lávkách“ stojící sochy Panny Marie a v takových místech „nepostradatelného“ Jana Nepomuckého zřízené za doby hrabat z Paarů nemají též význačnější umělecké ceny. Když neznámým pachatelem byla hlava Janova ukradena, nahrazena byla jinou nápadné podoby s Kristem.
   Nejcennější sousoší nalézá se na bráně před kostelem ( Matky Bolestné ), která přičítá se slavnému sochaři Braunovi.

Kulturní život obce.

   Kulturní život obce byl po celá staletí odvislý od vrchnosti kněžské i světské a ze starších dob jest velmi málo bližších zpráv. I prastará škola byla v područí a odvislá od obou nadřízených. Činnost starých literátů, růžencových bratrstev apod. jest dnes neznáma. Některé poznámky o generálních vicitacích, o náboženských cvičeních, o různých církevních slavnostech, které obyčejně končívaly slavnou hostinou na děkanství, o zkouškách vikáře ve škole ( kanonické a školní vicitace ) a snad i dosti zkreslené tradice svědčí o tom, že hlavní činnost točila se kolem náboženských úkonů a tehdejší kantoři byli především řediteli kůrů a slavné mše za pomoci občanstva těšily se větší pozornosti a většímu uznání patronů, než učení ve škole, tím spíše, že jiná činnost veřejná byla často zavrhována a pokládána za výstřelky, neb rebelii.
   Přece však jest zřejmo, že i tato, různými ohledy podvázaná možnost veřejné činnosti, byla nesporně podkladem pro rychlejší rozvinutí kulturních akcí pozdějších. Z původních náboženských a dětských her vyrůstala pozdější význačná činnost divadelní, takže již r. 1870 po úspěšných produkcích dětí s dospělými, založen byl „Ochotnický spolek“ ( vlastně volné sdružení ochotníků ) místním čilým učitelem Josefem Mikešem, který se současně uvázal i v řízení s podmínkou, že část zisků bude věnována ve prospěch školní knihovny, do té doby velmi chudé. Činnosti této vedle místních občanů velmi činně se účastnil později i řídící učitel Novohradský a učitel Karel ( pozdější řídící učitel v Černožicích ). V té době účastní se činnosti již i místní úředníci velkostatku a cukrovaru v Černožicích. Na tehdejší poměry byla hra místních ochotníků na vysoké úrovni a jejich představení byla oblíbenými a vyhledávanými podniky kulturními celého okolí, hlavně ze Smiřic a Černožic, kde se tenkráte ještě nehrálo. Význační herci starší byli zejména: Adjunkt Kočí, st. st ve Smiřicích, správce Valdek z cukrovaru v Černožicích, Jan Skořepa se sestrou Annou ( provdanou Rouskovou ), Anna Novohradská, Jos. Feifrová, Tuček Josef a Václav, Jaroš Václav, Pultr Antonín, Voříšek František aj.
   Častá divadelní představení, výběr her a slušné výnosy svědčí o velmi dobré působnosti spolku. Činnost ochotníků řídili: zakladatel učitel Josef Mikeš 1870 – 73, do r. 1879 místní obchodník Charvát ( švagr Mikšův ) v č. 47, 1879 – 85 učitel Karel a říd. uč. Novohradský , po jejich odchodu hlavně adjunkt Kočí a různí místní ochotníci. Největší činnost vykazovali ochotníci za doby řízení učitele J. Pavelky r. 1896 – 1901, kdy staré zchátralé již jeviště bylo důkladně upraveno a za řízení Vojtěcha Prokopa r. 1901 – 1914, kdy pořízeno jeviště dosud stávající, které maloval místní rodák a ochotník Josef Jaroš, později malíř v Jaroměři; 1 pokoj maloval též místní malíř a ochotník Jan Tomek, dodnes malíř na Novém Hradci. V této době přetvořeno bylo dosud volné sdružení ochotníků v divadelní odbor při místním odboru N.J.S. s vlastní správou a jměním. Rovněž v té době zřízen byl jevištní fond za účelem zbudování stabilního jeviště, až místní poměry dovolí jeho zřízení v příhodné místnosti. Mimo starších her ( Klicpera, Pešková aj. ) sehrány byly téměř veškeré kusy stávající dramatické tvorby: Jirásek, Stroupežnický, Šamberk, Mrštíkové, Šubrt, Štolba, Štech, Horáková.
   Před veškeré nedostatky a obtíže nedostatečné scény, vynikající výkony ochotníků byly oceňovány obecenstvem, takže mnohá představení byla i třikráte sehrána a význačnější kusy po čase opět opakovány ( Vojnarka, Otec, Maryša, Seská krev, Poklad )

Pogromy,

   které brzdily rozvoj obce, pokud se nechaly zjistiti.
   Prastaré sídlo v úrodném kraji a při výhodných podmínkách komunikačních brzděno bylo ve svém vývoji drancováním a pálením za nepřátelských vpádů, které zemskou brankou Dobeninskou často se prodraly do úrodného polabí. Bohužel historická data nesahají v podrobnostech tak daleko. Lze pouze zjistiti, že největších škod doznala obec za válek husitských, kdy byla obec s původní tvrzí vypálena a rozbořena. Tvrz se z této pohromy již nevzpamatovala a zbytky daly základ budovám na jejím místě. Původní rod Otmarů z Holohlav sice se ještě později vyskytuje, ale v tehdejších rušných dobách míjí úplně a Holohlavy přimknuty jsou k osudům panství smiřického a ztrácejí své samostatné poslání, které přechází na nově se tvořící a rostoucí městečko Smiřice, sídlo pánů Smiřických. Rovněž válka třicetiletá zanechala v obci zhoubné účinky, přímé i nepřímé v době pobělohorské persekuce.


Požáry

1844
   V noci 7.března 1844 vypukl ve stodole sedláka Jana Kotlanta oheň, sterý strávil veškeré budovy. Kotlantovy ( č 47 ), Matějčkovy ( č. 46 ), Mychkovy ( č. 45 ), Fléglovy ( č. 44 ) a kováře Valáška ( č. 43 ). Oheň byl tak prudký, že zadusil dobytek ve chlévech. Pohořelým přispěli sousedé pomocí. Od této doby datují se stávající stavby těchto čísel.

1858
   17. října vypukl oheň v noci v č. 31 u Františka Sehnoutky, sedláka v Holohlavech, kde mu domovní stavení a chlévy shořely. Též sousedu v čís. 32 ( Matěj Fejgl ) shořely špejchary, chlévy a kůlna. Při pečení posvícenských koláčů mělo máslo vylétnouti. Té noci byla tak silná mlha, že ani ze Smiřic oheň viděti nebylo, nýbrž po křiku lidé k ohni přicházeli. Při ohni byla plná náves koláčů, které lidé vynesli. Dnešní stavení jest z této doby, pouze stodola, která neshořela, byla r. 1874 rozbourána a postavena nákladem 4 000 zl.

1860
   V 8 hod. večer vypukl oheň v čís. 15 u Václava Suchánka a jeho domovní stavení s domovním čís. 14 Jiřího Tomáška a č. 12 Václava Macháčka shořelo. Z té doby jsou stavby Macháčkovy ( jak svědčí letopočet na klenutých vratech dvora 1862 ) a domovní č. 14. Číslo 15 pozdější vlastník Frant. Antoš přestavěl.

1862
   7. září na slavnost Andělů strážných odpoledne vypukl oheň v čís. 50 u Slezáka chalupníka, načež i spolu č. 49 Ant. Lorenz a č. 51 vdovy Kateřiny Vognarovy v popel lehly. Oheň vyšel z komory v zadu, kde podruhyně Joštka žhavé uhlí na ošatce pod postelí uschovala. V ten den ( v neděli ) odbývala se v Hoříněvsi slavnost odhalení desky spis. Václ. Hanky, takže málo mužů doma přítomno bylo.
   Po ohni při čištění studny událo se neštěstí. Ve studni nadýchal se Jan Slezák otravných plynů a s ním ve studni pomáhající jeho švakr Válek z Račic drže omdlelého volal o pomoc. Na zemi dlícími ženami přivolaný Vác. Tuček ( děd nynějšího Jana ) z č. 10 přispěchal a spustil se po provaze do studny a za pomocí nahoře Slezáka na provaz uvázaného vytáhl. Při zachraňování však i řečený Válek, chtěje vylézti a nadýchati se čerstvého vzduchu omdlel, strhnuv i Tučka, který jej držel nad vodou studny. Lidé nahoře na oba zapomněli, ač Tuček volal o opětné hození provazu, takže oba nacházeli se v kritickém postavení, oni všichni od studny odešli, zabývajíce se kříšením Slezáka. Až přispěchavší manželka Tučkova, hledajíce muže, vyprostila je z nemilé situace a byli oba, Válek polomrtvý a tuček blízek mdloby ze studny vytaženi. Zámecký dr. Pšorn oba omdlelé vzkřísil a nemilá tato příhoda minula bez těžkých následků.

1865
   7. ledna v sobotu po třech králích o půl sedmé hod. ráno vypukl oheň v čís. 36 ve staré hospodě Hodkově, stavbě to starodávné ze dřeva, která dosti příhodnou stravu tomuto zuřícímu živlu dala. Vítr zcela žalostný jen vanutí příznivé a šťastné způsobily, že plameny žhnoucí na blízku stojící stodolu nezasáhly, tím pak uchráněno bylo stavení č. 13 ( Prokopovo ) a tím i více staveb v Holohlavech. Nynější neštěstí při požáru potkalo č. 41 chalupu Klouzovu, která nejdříve v plamenech byla a proto na pomoc hasením pomýšleno ani bráněno býti nemohlo. I č. 42 chalupa Fabiánova popelem lehla. Ke všemu neštěstí, které Bohu poručíno buď, na zdraví uškozena a bídně popálena byla v č. 41 dcera Jos. Klouzy ( Anna ), kteří v největším nebezpečenství byli. Oheň trval do poledne, střežen ale býti musel i po celou příští noc. Dcera Anna Klouzová popáleninám podlehla. Rovněž nebezpečně popálen byl i Vác. Kutík, obecní strážník, který v tomtéž domě zachraňoval, ale vyléčil se. Stavení těchto čísel datují se dosud z této doby. ( Viz účet stavby č. 41 z r. 1866 )

1865
   27. listopadu vyhořelo stavení č. 25 Josefa Volta a když oheň skorem klesal, chytilo stavení Josefa Víta, chalupníka čís. 24. Původ ohně nejistý.

1868
   16. ledna vypukl večer o 9 hodině v čís. 48 vedle děkanství vdově Klouzově patřícím. Že byl vítr chabý a pomoc hojná, oheň byl as za hodinu uhašen stráviv stodolu a kryt na domovním. Dřevěné domovní bylo přikryto lepenkou a stodola znovu postavena byla r. 1882.

1869
   3. července v 11 hod. ráno udeřil hrom do zdejší panské stodoly pod spižírnou podél maštal a zapálil. Oheň se vzňal a v 5ti minutách byla celá stodola o třech mlatech a celá ze dříví v jednom plameni a lehla v popel. Že oheň nerozšířil, toto příčina byla hojná a čerstvá pomoc ze všech stran, hlavně ale hustý déšť, takže jiskry daleko létati nemohly.

1872
   1. listopadu ( na Všecky svaté ) ve 2 hod. odpol. vypukl oheň ve stodole v čís. 36 ( Kamil Kučera ) a strávil v malé chvíli stodolu dřevěnou se všemi zásobami. Odtud pak chytlo v čís. 13 u Jana Prokopa, představeného obce, jemuž shořelo domovní stavení, pak srub, stodola a všecky zásoby. Od stodoly, která stála nad sklípkem v sadě, shořel u V. Suchánka v č. 15 kryt na stodole a jen vydatná pomoc a zděné stavení Suchánkovo zabránilo další šíření požáru.

1873
   8. ledna v 9 hod. večer vypukl oheň v čís. 32 u Matěje Fejgla ve stodole a v malé chvíli byla tato v jednom plameni. Štěstí, že právě vál příznivý vítr, který celý plamen hnal na panské pole ( na stráni ) pročež jiného nic neshořelo.

1874
   9. března v 6 1/4 hod. ranní vypukl oheň v hospod. Stavení v č. 7 ( Vágner ) u Jos. Nováka, který anto vítr všechen plamen na školu vrhal, hrozil této nebezpečím vyhoření. Okna k straně té obrácená velikým žárem všecka popraskala. Říd. uč. Čepek maje přítomnost ducha zásobu vody půdu na níž len vložen byl před požárem zachránil. V krátkém čase na hod velikonoční, opět časně z rána shořel špýchárek ( nynější č.p. 72 ) v němž po ohni zřízen byl krám v nynější podobě.

1885
   6. září o 1 hod. z rána vypukl ve zdejším dvoře oheň a zničil stodoly i se zásobami nevymláceného obilí. Holohlavští hasiči střídali se dlouho ve střežení ohně nebo´t obilní zásoby hořely dlouho a dle svědectví V. Tučka po celý týden v jejich stavení nesvítili a stačila jim záře ohně.

1888
   V květnu shořel kryt na čp. 3 dvůr, obydlí šafáře.

1895
   Na květnou neděli vyšel oheň z č. 28 ( Václav Andrýs - pozn. P ) ze dřevěných chlévů stojících v místech nynější obytné budovy. Při tom shořel i kryt na domovním stavení č. 29.

1898
   Shořela stará roubená stodola u č. 29 ( V. Andrejsek )

1895
   Na podzim shořelo č.p. 20 Anny Andrýsové ( měla též č. 28 ) stará dřevěná stavba podél silnice ku brodku, i se stodolou. Nové stavení stavěl teprve Andrýs Rud. r. 1911. Stodola postavena byla dříve r. 1897. S tímto ohněm zmizela poslední typická studně starých statků s váhou ( ocitla se v novostavbě v síni ).

1899
   V listopadu vypukl oheň v čís. 40 Václ. Knejpa a strávil staré domovní se stodolou. Hasiči hájili statečně sousední stavení tak, že vedlejší dřevěné č. 39 J. Černého dlouho se udrželo, ale když pojednou zevnitř chytilo, musel Sehnoutka ( Broďák ) aj. velmi rychle dolů ze slaměné střechy, kterou hájili. Od tohoto čísla shořelo i č. 38 ( Jošt ) ale vážnějších nehoda se nestala. Domovní Knejpovo ( staré ) stálo v místě dnešní zahrádky a Černého as v místě dnešní stodoly. Všecka čísla byla opět znovuzřízena v dnešní podobě, až na přístavbu chléva u V. Knejpa, kterou provedl v r. 1932.

1901
   Vznikl oheň v čís. 18 a spolu shořelo i čp. 17 až na dnešní domovní stavení, které bývalo výměniční chaloupkou. Oheň nenabyl žádného tragedického významu a připojují se k němu různé humoristické historie.


   Rovněž ohně v čp .32 r. …, čp. 76 r. …, čp. 26 r. …, v č. 22 r. …, v č. 23 r. 1917 ( ? ), v čp. 55 r. 1911 a v č. 79 r. 1912, jakož i stodola v čp. 16 r. 1912 nezaslouží si zvláštní pozornosti a měli za následek pouze přestavby těchto čísel v dnešní stav. Stodola v č.p. 16 ( Jos. Bureše ) více obnovena nebyla.

1904
   Shořela poslední roubená stodola v čp. 28, Anny Andýsové, vdovy

1910
   Shořelo domovní stavení čp. 28 ( Anna Andrýsová ) obě stavení byly postaveny v dnešní podobě.

1932
   V červnu chytalo od komínku ve štítě ( u čp. 10 - ? ) dnešní domovní stavení čp. 12, ale oheň byl včas zpozorován a uhašen bez větších škod.

1934
   V noci ze 17. na 18. dubna vypukl oheň v kotelně pily čp. 16 Frant. Bohdaneckého, který svým rozsahem vyrušil celou vesnici. Hojnost suchého dřeva a lepenkové střechy podporovaly rychlý vzrůst ohně, který ohrožoval okolí, takže čp. 19 a stodoly u čp. 21 a 20 jen s velkým úsilím byly uhájeny. Vítr východní obrátil směr ohně přes čp. 17 a 18, ale silné oteplování vzduchu dalo ohni směr výškový, čísla tato byla ohněm přenášena a dala se uhájiti. Kusy lepenky zalétaly až na státní silnici a hukot ohně podobal se vichřici. Hašení zúčastnily se hasičské sbory ze Smiřic, Černožic a ze Semonic. K ohni dostavili se zvědavci z celého okolí. Po zkušenostech s tímto požárem vybrán byl v létě ,,brodek“, aby skytal větší zásobu vody pro podobné případy. Majitel pily Bohdanecký a synové utrpěli lehčí popáleniny a občanstvo po velkém vyděšení bylo rádo, že oheň nenabyl katastrofálního rozsahu.

Povodně.

   Labské údolí od Jaroměře až pod Smiřice nese stopy častých změn řečiště labského. Údolí toto bylo původně zalesněno dubovými lesy, jak o tom dosud dochované názvy „v dubinách“, neb „v bažantnici“ svědčí.
   Po usměrnění toku labského a vymýcení doubrav tvoří rozsáhlý komplex luční ( místy i role ) zúrodňovaný častými záplavami na nejvyšší míru. Bohužel, tyto záplavy někdy i zničily celou úrodu a ohrožovaly majetek ano i životy občanstva.
   I obec Holohlavy a její labské pozemky značně trpěly labskými povodněmi a pravý břeh Labe od Černožic až po spodní čp. 23 ( Němeček ) a 24. 25. býval často zatopen až po Smiřice. I do spodních čísel při vyšším stavu dostala se někdy voda, takže z těchto důvodů nebylo radno, na tuto stranu se rozšiřovati.
   Spojení se Smiřicemi bylo po tak zvaných „lávkách“ které byly zhotoveny z dřevěných kolů a pískovcových kamenů až 1 a půl metrů vysokých, na kterých byla dřevěná konstrukce lávky, pískem posypaná. Tehdy veškeré pozemky v této oblasti byly loukami. O tomto stavu svědčí dosavadní názvy v lukách. Na místě lávek zřízenému chodníku říká se i nyní „na lávkách“. Teprve po průtržích na levém břehu nad Černožicemi a jmenovitě po velké průtrži t. zv. „černožického stávku“ na mostem r. 1880 obrátily se velké vody labské na břeh levý. Přes to ale při srážkách ledů přelila se voda někdy i na břeh pravý.
   Katastrofálně ale postihla velká voda tuto oblast při průtrži pravého labského břehu pod Černožicemi 31.12.1925, kdy jen promrzlá půda tuhé labské červenky zabránila, aby Labe nevyrylo si nový směr. Smiřice mohly míti špatného Silvestra a i spodní část obce Holohlav u brodku byla ohrožena tím, aby se tamní domky většinou z vepřovic ( truplí ) stavěné, nepodmočily. Do Smiřic bylo povoláno vojenské oddělení k ochranným pracem, ale průtrž byla takového rozsahu, že vyžadovala takové opravy řečiště, s které nebylo vojsko sto. Oprava byla později provedena vodocestným ředitelstvím definitivním upravením břehu.
   Dravý živel kalnými vlnami prudce proudil po pozemcích, které mají ode břehu Labe mírný spád až ku železničnímu náspu a odtud dále na Smiřice, nepřetržitě několik dnů. Teprve po opadnutí vody v řece zmírnil se jejich tok a jevily se pomalu spousty, které velká voda nadělala. Na polích byly hluboké výmoly a rybníčky, podobně i na lukách, které byly namnoze pokryty nánosem štěrku a písku. I silniční spojení bylo silně porušeno a vyžádalo si nákladných oprav. Místy razila si voda cestu a srazila vše, co jí stalo v cestě. Průtrž tato zavdala podnět k rozsáhlé akci obcí vedených okrasní komisí, aby s regulací bylo rychleji postupováno. Důsledky použity byly i při labské pojíždce pánů ministerstva veřejných prací Spiny a min. Fr. Udržala a skutečně úpravné práce postupovaly rychleji a konečně zadán byl nejdůležitější díl úpravy, nákladný průkop s mostem a vysokým jezem ve Smiřicích. Bohužel v přítomné době regulační práce silně váznou z důvodů finančních, ač nebezpečí zátopy není dosud odstraněno.
   Později byly ještě 2 menší zátopy na pravém břehu. Dalším zátopám bylo zabráněno zřízením stávku kol celého břehu, ač tento musel býti již dvakrát opravován a záhozem kamene zabezpečen, takže nebezpečí trvale pomine po úplném provedení regulace Labe státem. při těchto povodních vzpomínáno bylo dávno zrušených a z předu vzpomenutých „lávek“. ( Lávka prkenná byla v místech dnešního násypu drážního přejezdu za dvorem až po sochu Jana Nepomuka, pokračování až k cestě do luk byla lávka písková a dále až k poli Chmelíkově ( dnes Julišova ) pokračovala opět dřevěná. Lávka byla tak široká, že při pohřbu se s márami pohodlně přejíti mohlo. V případech příliš velkých vod byla i tato cesta zatopena a pohřby s návštěvou kostela ze Smiřic, jakož i jiná frekvence dála se v tom případě oklikou přes „kopeček“. )