DÍL II

   Všecko marné -- dějiny mají svou logiku a své signály! Umírající bestie rakousko-německá dívala se očima policistů a Špiclů kolem sebe, bila, kousala a škrtila nelítostně. Národy považovala za svůj osobní majetek a zacházela s nimi jako s nábytkem. Kopala do nich -- vždy dle nálady.
Z Macharova ..Kriminálu".

Motto II.

Z reservátního rozkazu Ivovského velitele, vydaného před pádem Lvova, čteme:
   „Ke Lvově. 14. srpna 1914.
   Nařizuji, aby neprodleně s největší bezohlednosti bylo zakročeno tam, kde nepřítel jest sebemenším příznakem podporován. Proti zrádcům není žádný prostředek ostrým sdostatek.
   Na dodáni těchto bídáků vojenským soudům není dnes již času. proto podrobí se oni i svědci výslechu a po sepsáni stručného protokolu se odstřelí, aby obyvatelstvu dán byl odstrašující příklad ..."
   Po 4 dnech rozkaz doplněn tak, aby každý, na něhož padne podezření ze zrady, byl vzhledem ku blízkosti nepřítele prostě skolen (níedermachen)!
47

--------------
Tužkou vpravo připsáno: tajemník krajského sekretariátu Národní Jednoty Severočeské v Mostě Okružní třída.
--------------

Válečná hrůzovláda. -- Před mým zatčením.

   Ještě před válkou za starého Rakouska mívali lidé často to potěšení dostali se do kriminálu, aby tam nabyli času uvažovali o božském pořádku a světské spravedlnosti.
   Rakousko udržovalo se již v míru udavačstvím a špionstvím. Když vypukla válka, „pracovalo" se rychlejším tempem, čistě „rakousky"! Již před válkou bylo vedeno v seznamech dobře uschovaných u každého pluku mužstvo nespolehlivé v případě války. Po porážkách rakouských armád v Srbsku a v Ruském Polsku bylo těchto seznamů použito. Za vypátráni nespolehlivých vojáků dobře se potom platilo. (Slyšel jsem. že až tisíc K.)
   Žádný stát neprovedl v tomto ohledu tolik jako Rakousko. Zavíralo do kriminálů často osoby a občany nevinné, a tak vychovávalo (hlavně ze Slovanů) zuřivé své nepřátele . . .
   Suspendováním zákonů státních 25. července 1914 (článků 8.. 9., 10., 12. a 13.). o všeobecných právech občanů, nastalo utrpení pro občany politicky podezřelé a nespolehlivé. Stačila někdy i hloupost třeba jen anonymní denunciace. Mnohý nevěděl, z čeho je obviněn, ba vzala mu možnost obrany, když nevěděl, kdo jej udal ...
   Zato ale generálové i vysoká justice byli bezohlednými a ukrutnými -- zvláště v poli . . .
   Historie nezná větší tragedie a většího zotročení národa! Generálové zacházeli s lidem jako s dobytkem na jatkách. -- V českém vojákovi viděli jen psa a českou pakáž, na české pluky sváděny potom veškeré neúspěchy.
   A zatím co vojáci na frontě umírali a obyvatelstvo v zázemí padalo hlady, páni s plechovými límci se bavili a dobře jedli. Za kousek železa nebo stříbra se vraždilo, jen aby těch vyznamenání („Dekorierungů“) přibývalo.
   A protože český voják věděl, že prolévá krev za cizí zájmy, za „matku Germanii", za své nepřátele, pracoval rozkladně všude; na frontě, v etapách i v žaláři, všude propagoval přesvědčení, že tento zpuchřelý stát rakouský dříve nebo později se sřítí, že přijde den odplaty a súčtování. -- Deserce byla u českých pluků skoro povinností, zvláště u pluků 28. a 36. I Sokolstvo a mládež antimilitaristicky vychovávaná konala svou povinnost.
48

--------------
Vložené foto: Armádní drůbežárna za frontou.
--------------

   A toto chování českých vojáků i lidu vyvolalo kruté potlačování se strany vlády rakouské. Politický život byl přerušen, předáci a vůdcové uvězněni, pokrokové listy zastaveny, organisace rozpuštěny, a všichni. kdož se zdáli nebezpečnými, byli nejpodlejším způsobem pronásledováni.
   Kriminály se plnily, tábory konfinovaných a internovaných se rozšiřovaly. Stačilo ukázali na někoho, zvláště na Neněmce. a už tam byl -- jménem „spravedlnosti" a „zákona". Rusko carské bylo překonáno! ...
   Zvláště v kritických dobách, když se na frontách prohrávalo, bylo nám, kteří jsme dosud zůstali na živu. vždy nevolno. Vše bylo jako otráveno, my pak ze strachu báli jsme se druh druha. Zatím co černožlutou Vídeň naplňovala vášnivá msta a touha súčtovati s nenáviděným Slovanstvem vůbec a s českým národem zvlášť, jehož povstání se zimničným strachem se obávala, rostlo hnutí protirakouské doma i za hranicemi.
   S postupem vítězných ruských vojsk vyvstává v českých zemích příznak revoluce, zvláště když letadla ruská rozhazuji letáky a provolání k národu českému! . . . Dostaly se mně do rukou dva, které zněly:

   ,Českému národu!
   Přicházíme k Vám ne se sliby, kterých již národ český z Vídně již tolik zaslechl, přicházíme se skutky. přinášíme Vám svobodu, osvobozeni . . .
   Národ český, který od roku tvořil výspu proti příboji němectva, oloupen byl o všecko práva, jichž předkové si vydobyli, zejména však od bitvy bělohorské upí pod cizím jhem, těžkým jařmem. Vzdor tomu však národ český proti vůli svých utlačovatelů povznesl se vlastni silou tak. že stoji na poli kulturním a hospodářském v čele všech národu slovanských.
   Národu českému budou vrácena nejenom všechna práva, o něž byl oloupen, ale ke koruně české budou zase připojeny země. jež nepřízni této byly od koruny české během staletí odtrženy.
50

--------------
Hlášení popravčího.
--------------

   Národ slovácký, úpící pod jařmem maďarským, bude jako nejbližší pokrevenec národa českého k zemím českým připojen.
   Car Mikuláš II
   Ministerská rada.

Druhé provolání znělo:
   „Národové rakousko-uherští!
   Vídeňská vláda vypověděla Rusku válku, poněvadž ruská říše jest věrna svému historickému poslání, nezanechati Srbsko osudu, nepřipustiti pokoření Srbska.
   V tom okamžiku, kdy překročím hranice Rak.-Uherska, prohlašuji jménem Velikého Cara Ruského, že Rusko znovu prolévá krev svou k osvobození od cizího jha, nic jiného nesleduje, než znovuzřízení práva a spravedlnosti.
   Také i Vám, národové rakousko-uherští, přináší Rusko svobodu a uskutečnění Vašich národnostních snah. Během dlouhých století zasévaly vlády rakousko-uherské nesvár mezi Vás, poněvadž byly si vědomy, že nesjednocenost Vaše jest základem jejich panství nad Vámi, zatím co Rusko sleduje jediný cil, by jejich národové mohli růsti rozkvétali, by zachrániti si mohli drahé odkazy svých otců, svého jazyka a víru, aby každý z Vás ve svazku přátelském se svými bratry a sousedy v míru a svornosti žít a národnostní práva ctíti mohl. -- V tom přesvědčeni, že Vy sami ze vší síly na dosaženi této mety spolupůsobit i budete, žádám Vás, abyste ruské vojsko s radosti a láskou přijali, neb ono bojuje za Vás!
Velkokníže Nikolaj.“

   Vzpomínám při této příležitosti na přísnou prohlídku našich vaků a kufříčků v kasárnách krakovských. Běda tomu, u koho by byl leták nalezen! ...
   Aby nahnala svým odpůrcům strachu, rakousko-uherská vláda používala nejrůznějších sprostých a ničemných prostředků proti českým lidem a zvláště vlastencům. Mimo 40 mobilizovaných poslanců byli zatčeni vůdcové Kramář, Klofáč. Rašín, Scheiner. Machar, Choc, Vojna. Buřival, Netolický a j. a j. Rovněž i počet k smrti odsouzených vzrůstá: převyšuje později cifru 4.000.
   A jak z dokumentů bývalého armádního velitelství vidno, byly to hlavně živly antimilitaristické strany národně-sociální, jimž třeba přičísti na vrub rozkladné zjevy v armádě.
   Český člověk, a hlavně příslušník strany národně-sociální. Ať již pracoval kulturně, politicky neb literárně, byl vydán na pospas vídeňským stvůrám, které slídily po naší vlasti v občanstvu i ve vojsku, a své oběti zavíraly do smrdutých žalářů a věšely na šibenice ...
   Proklety a krvavým písmem zapsány jsou mnohému z nás rakouské žaláře, jichž zdi smočeny jsou slzami nevinných obětí, ba i žen a dětí. Běda pak tomu. kdo měl tolik šílené odvahy vzepříti se proti tyranům ať slovem či skutkem! Jak jsem uvedl, byly to ničemné kreatury, které nás mnohého přivedly do kriminálu. Vlivem těchto padouchů, vyvrhelů lidské společnosti, bylo ve válce 11.400 lidí pověšeno a postříleno a vykonáno 3.800 poprav bez všech formalit . . . K popravám chodili rakouští officíři jako ku slavnostem, Vídeňský kat vydělal slušné peníze . . .
54


Arcivévoda Bedřich, zvaný ,,markýz Géro", za frontou.
   Jest nutno letmo vzpomenouti poprav našich hrdinů, bratru Kotka z Prostějova (zastřelen v předvečer štědrého dne 1914 Moravské Ostravě). Kratochvíla z Přerova, rumburských vzbouřenců 7. pluku (mého) plzeňského, ubožáka Kudrny od pluku 102.), otce 7 děti. jenž v Motole zastřelen 7. května 19I5, popravy 44 Slováků v Kragujevci v Srbsku (tito kráčejí popravě s obnaženou hlavou a rukama sepjatýma; po zastřelení byli svlečeni a naházeni do šachty), popravy legionáře Sobotky v Tridentu 1918 a j. a j.
   Za závadná slova odsouzen v Dalmacii sedlák Oněgin Popovič, starosta města Knina, k smrti a zastřelen, ač prokázáno po popravě, že byl nevinen. V internačních táborech zavřeno bylo plno dětí, na př. v Raschalu u Oberhollnbrunu bylo přes 50 děli ve stáři od 14 měsíců do 14 let . . .
   Značnou část zmíněných obětí přinesli naši legionáři, jimž se rakouská bestialita mstila na všech frontách. Legionáři před popravou musili si často sami vykopali hroby a pak byli postaveni před hlavně pušek, ovšem že většinou také byli pověšeni pro příklad nám ostatním. Legionáři umírali rukou katů, abychom my mohli žíti svobodně.
   Mrtvým našim mučedníkům budiž čest o věcná sláva uchována!...
   Postrachem armády a nás všech byl známý arcivévoda Bedřich. „markýz Géro", zločinec, pro nějž nejhorší kriminál byl by čestným místem pobytu. Nabyl velkého jmění za války z lidské krve. Krvežíznivý Géro chystal se pověsiti všechny přední naše muže a hodlal u nás zavésti vojenský režim se stanným právem a diktaturou generálů. Co bylo na jeho rozkaz vykonáno, jsou nepopsatelné zločiny. Z jeho těšínského štábu rozlévala se zášť do vojska i občanstva. Co bylo pánům po tom. že statisíce sirotků pláče nad ztrátou otců a živitelů rodin?! --
   Český člověk trpěl na frontách i v žalářích: každý však věřil, že Rakousko se rozpadne a my budem svobodni. A proto zrada rostla všude!
   Na frontě český voják přebíhal aneb se hleděl dostali do nemocnice, zatím co doma byli reklamováni všichni, u nichž to jen trochu bylo možno.
56

Naše legie ve Francii. + Přísaha našich legií.

Uvnitř nastala všude revoluce pasivní, kdežto z věnčí, ze zahraničí, nastupovala revoluce aktivní a naše legie na všech frontách si důkladně s Rakušáky promluvily! . . .

Odchod do pevnostního pásma proti Rusům. -- Jsem na rozkaz, pevnostního velitele generála Kuka zatčen a uvězněn.

   Chodil !sem pro rozkazy do plukovní kanceláře, až jednou konečně došel rozkaz k pochodu. -- Náš osud je zpečetěn! Směr nám byl neznám, ale účel byl: zadržeti Rusy na postupu.
   Bylo po svátku „Dušiček" dne 5. listopadu, když pluk byl seřaděn na nádvoří. Hudba nám zahrála „Zum Gebet" (modlitbu), my znovu přísahali věrnost a pak za zvuku naší domobranecké kapely vytáhli jsme z kasáren navždy. Proudem valily se ulicemi krakovskými i ostatní seřídlé pluky této 21. domobranecke divise, mimo pluk chebský. Kam se poděl, jsme nevěděli. ale mysleli jsme, že byl zálohou za námi, abychom nemohli utíkali.
   Prošli jsme trojím opevněním na rychlo zbudovaným (říkalo se. že Krakov jest lépe opevněn a vyzbrojen než Přemyšl). Kolkolem města bylo rozestaveno dělo vedle děla . . .
   Náš druhý prapor stanul pozdě večer ve vesničce Brzezovce zvané, na sever od Krakova. Mužstvo ubytováno ve stodolách a doškových chatách. Já v dílně u truhláře. Spali jsme na slámě. Byli jsme povděčni, že nás tady nezlobily prokleté vši, jako v kasárnách, kde jich bylo plno. Měl je při návratu z pole každý a mnohý nedovedl se jich ani zbaviti. Ulehli jsme a usnuli při vypravování různých episod. --
   Ráno přišel rozkaz ustoupili asi 1 km. Moje setnina (7.) určena byla na samotu u lesa. V chaloupce byli lidé velmi upřímní, ochotni, řídký to zjev. -- Dali mně peřinu na slámu. Bylo to po dlouhé době zas poprvé, co spím na peřině. Než znova došel rozkaz k ústupu. Honvédští husaři zjistili, že nepřítel se blíží a je v přesile a proto nařízeno stáhnouti se do pevnosti. Byl také již čas.
   Rusové se rychle blížili. Při loučení s obyvateli chaty, kteří kopali si na zahradě skrýš, aby chráněni byli před střelbou, zarosilo se mně oko, bylo mně těch lidí opravdu líto . . .
58

   Stmívalo se již. když jsme řízným pochodem došli na t. zv. „Werky", t. j. vnitřní pásmo pevnostní. Po cestě zase již znavené koně na zničených cestách vypovídali službu. Viděl jsem převrácený vůz s chlebem. Musíme pomáhat tlačiti muniční vozy do vrchů, když koně již nemohou. Zde viděli jsme zase děla různých kalibru, ba i 42 cm děla ukrytá v zemi. Vidíš jen jícny těchto strašidel. Bylo prý v pevnosti na 500 děl. --
   Dnešní zachmuřený večer nevěštil nic dobrého, teskno svírá hrud, zvláště při pohledu na vesnici před námi, kteráž srovnána byla vojskem se zemi. Hrozné podívání je na zbořené chaty i a pokácené zahrady. Vesnice zničena byla proto, aby neposkytovala cíl Rusům. Naše mužstvo rozloženo na mokrých strništích na úpatí malého návrší. Velitelství bylo ubytováno v dolině, v malém dvorci stojícím o samotě. Měl jsem obavy o dnešní nocleh . ..
   Fičel prudký severák. byl pošmourný, blátivý den. Nám, účetním poddůstojníkům, bylo dovoleno jeti s kuchyněmi do Krakova pro t. zv. „Proviant". Důstojnici setnin potřebovali různé nákupy. Ač jsme pozdě dojeli, nakoupili jsme vše potřebné, v kasárnách jsme obdrželi pak ostatní a ráno odjeli jsme zase zpět k pluku. Je samozřejmo, že jsme před odjezdem z Krakova večer navštívili restaurant Hajty ve Florianské ulici, abychom povečeřeli. Sešlo se nás tu několik. Šikovatel Svoboda z Vodňan, Vacek, Kellner a j. Mimo to hostinský Šťastný z Malková, jenž nesl láhvové pivo v koši pro důstojníky. Koš ten zapůjčil mně Hajto . . .
   Při večeři přišel ke mně Hajto (byl v uniformě desátníka) vítal nás a pravil: „Ví pan Wachtmeister co jest nového? Festungskomando se stěhuje!" Zavrtěl jsem hlavou a ohlédl se plaše na hosty sedící kolem. Po chvíli, když čteme „Národní Politiku", přišel I Hajto zase. Ukazuji mu článek o tom, že car se dá korunovali ve Lvově na krále polského. Více se nemluvilo, ale pro toho, kdo rozuměl, to stačilo. -- My jsme článek považovali za novinářskou kachnu. -- Postřehl jsem však na blízku sedícího hosta, jenž nás tu pozoroval. Byl as 30 lety, přizrzavělý a odporný. Zraky naše se setkaly. Nemohl jsem snesli jeho dotěrných a falešných pohledů, a vyzval jsem své kolegy, aby přešli do druhé místnosti. Přišel i kolega Stejskal z Blatné. Upozornil jsem hochy, aby si dali
60

pozor na řeč; sám hrál jsem kulečník. V 11 hodin odešli jsme z restaurace. Zastavili jsme se s kolegou Svobodou v blízké cukrárně na kávu. Tam byli v rozjařené náladě dva důstojnici, jež kolega Svoboda kritisoval. Byli bychom s nimi málem přišli do hádky, kdybychom nebyli odešli . . .
   Ráno odjeli jsme k pluku . . . Procházím se s kolegou Janovským z Blatné, z plukovní kanceláře, čekáme na hochy, kteří byli na výzvědách. Tornistry jejich ležely tu na celém poli a nad nimi měl J.... dohled. Máme spolu různé náhledy. Myšlenka odboje nás nutí k přemýšlení. Což postříleti Rakušáky, učiniti Rusům volnou cestu?... Unaveni usedli jsme k ohni, do něhož drsný vichr hvízdal podzimní písně. Vzpomínáme na domov a na kamarády. - Prapor přišel pozdě večer za tmy, mužstvo utrmácené a hladové hltalo menáž a černou kávu . . .
   Vyřídil jsem s nadp. Duškem, velitelem setniny, potřebné věci a rozdal jsem důstojníkům dovezené pivo, které bylo dnes vzácné. Odjeli jsme zase do Krakova; Janal, můj pomocník, se mnou. Mužstvo zatím stavělo na bojišti stany, shánělo slámu z rozbourané vesnice a připravovalo se ke spánku.
   My po příjezdu do Krakova šli jsme s Janalem k Hajtovi na večeři. Dnes jsme hoteliéra spatřili až při odchodu. Podávám mu ve výčepu ruku. On zašeptal mi tlumeně: Pane Wachtmeister, je zle, všecko je ztraceno!" Více neřekl a ohlédnuv se plaše, odcházel . . . Pravděpodobně byl jsem tu zase dnes střežen, což jsem nevěděl. Vyšli jsme s Janalem na ulici. Jsem pln obav. co tato slova znamenají, a proto vyprávěl jsem příteli dojmy včerejší, vzpomenuv si na onoho odporného člověka.
   Jest zajímavo, že polský časopis „Czas" přinesl druhý clen vyhlášku, jíž se vyzývá obyvatelstvo, které se nemůže na 3 měsíce zásobiti, aby do 3 dnů opustilo Krakov. Vlaky byly připraveny, jízda zdarma . . .
   Tyto úvahy jsem spřádal do noci s minulým večerem . . . Ráno o 4. hodině odjel Janal s kuchyněmi a já později s vozy zásobními za nim. O půl 9. hodině dojel jsem k pluku. Den ten zůstane mně v živé paměti clo smrti. Byl 11. listopad, poslední den na svobodě . . .
61

Náhlé zatčení.

   Sotva jsem dojel, bylo mne oznámeno hochy z kuchyně, že jsem hledán. Než v tom přichází přítel Janal a praví mně: „Máš ihned jíti do plukovní kanceláře, hledá tě, již kde kdo!" Zarazil jsem se a zachvěl. Má předtucha, že se něco stalo, se potvrdila. Jako hromová rána působila zpráva tato na mé beztak již rozrušené nervy . . .
   Jdeme do dvorce. Trapná chvíle! Prosím přítele Janala, by nezapomněl podali mé choti zprávu, stane-li se se mnou něco neočekávaného. I on byl rozrušen a smuten. Hajtova slova zněla mi v uších; upozornil jsem Janala, že tam odkud přichází udání.
   Před dvorcem očekával mě kolega Svoboda a žádal mě, abych jej do ničeho nepřiváděl a o něm se nezmiňoval, což jsem přislíbil a také dodržel. Byl sklíčený jako já. Na terase domku před plukovní kanceláří očekávál mne podpl. Forstmajer, velitel našeho praporu. Měl v ruce t.zv. „Dienstzettel" (služební list) a pta! se mne: „Co jste to vyvedl v Krakově?" a pak podal mně listinu, abych si ji přečetl. Rozkaz zněl: „R. U. O. 1. Kl. Josef Šefl ist sofort zu verhaften und dem Festungsgerichte zu übergeben." (Úč. podd. 1. tř. Josef Šefl budiž ihned zatčen a do pevnostního vězení dopraven.) Podepsán: Feldmaršál - pevnostní velitel Kuk ...
   Zdrcen, rozrušen odpovídám: „Pane podplukovníku, nevím co se stalo, jsem nevinen!" Zavedl mne do plukovní kanceláře k veliteli podpl. Reindlovi. Viděl jsem zde, jaké vzrušení mé zatčení vyvolalo, nikdo nevěděl příčiny. Rovněž Janovský se mne ptal, co se stalo. Obklopen byv důstojníky a známými, jsem dotazován o své vině. Byl jsem před nimi klidný, ale uvnitř rozrušený ...
   Plukovní rapport byl za budovou na poli. Byl krátký. Nadporučík Dušek stál se mnou před přísným velitelem pluku. Na dotaz k Duškovi, proč mě přes rozkaz jeho pustil do Krakova, vymlouval se nadporučík, ovšem marně. Dostal t. zv. „Strenge Verweis". Přišla řada na mne . . .
   „Co jste dělal v Krakově? Co jste tam vyvedl?" táže se Reindl. „Nevím, nejsem si žádné viny vědom!" „Snad jste tam něco rekviroval?" (Mysle ovšem, že jsem něco ukradl.)
62

   Ne. prosím!" odpovídám. -- Zavolal pak patrolu, kteráž mé odváděla do věznice krakovské. Vedl mě četař Wimmr z Klatov a pěšák Chalupecký (učitel z Bělčic u Blatné). Mužstvo, které tu kopalo zákopy, zděšeně a ztrnule pohlíželo na můj průvod, nikdo nevěděl, že jsem zatčen pro velezradu.
   Poslední ruky stisk příteli Suchému. Odevzdávám mu své zápisky i dopisy, které by mne kompromitovaly. Těšil mne; slyším dnes ještě jeho slova: „Bud" s Bohem. Pepo, bud klidný, vzpomeň si na domov. My se s celou setninou o tebe postaráme, abys byl propuštěn." Zaslechl jsem ze zákopů několik pozdravů, načež rozloučiv se s důstojníky Bachrachem. Duškem. Kollmanem a Fackenbergem, odcházel jsem navždy od svých milených druhů a kamarádů. Janal podával mně se slzami v očích naposled třesoucí se ruku. Připomněl jsem mu slib na drahý domov, zlatou vlast a odcházel jsem v průvodu hlídky do vězení. . .

V kriminále.

   Pošmurný a sychravý byl 11. listopad. Obloha byla zachmuřena bouřnými mraky, vítr skučel, srážeje žluté listí se stromů. Pro mne bude tento den zapsán černým písmem navždy.
   Vzpomněl jsem si na Vilémovo: „Než lístečky opadají, budete doma!" A zatím! Zmírajícím podzimem přichází zima, nepřítel lidu -- a já jdu do kriminálu . . . Očekával mě domov jiný, život neznámý, muka a strasti duševní, jakých nepřeji nikomu. V mé beztak rozdrásané duši byla tesknota a bol, které se stupňovaly, čím více jsme se blížili ku bráně vězení.
   Před městem minuli jsme ohromný hřbitov krakovský. Zastavili jsme se, prohlížejíce nové rovy padlých nešťastníků. Právě několik pohřebních vozů dováželo sem nové oběti války. Smutné obrázky! ...
   Blížíme se k pevnostnímu vězení, k budově soudu. Při pohledu na tylo žalářní budovy, podobající se z venči palácům (ale uvnitř v nich rdouseny jsou mnohé poctivé charaktery), projde mráz tělem, divné myšlenky proběhnou hlavou a nutí i k nejhoršímu. -- Jen odhodlání, poctivost duše a pevná mysl překonává v takových chvílích pekelné rady a
63

dodává útěchy, odvahy, sílí sebezapření. -- Překonati takové kruté okamžiky žití a bolesti duševní značí vyhráti život znovu. Nebýt zbabělým! --
   Blížil se konec zlaté svobody! Poznávám, jak drahocenné jsou dny svobodného žití. Nepozorováni -- nikdo tu netušil, že patrola vede mé zatčeného, ač zvědavost tu patrna -- 0 odcházeli jsme blátivou cestou k železným vratům věznice. Před zazvoněním dali si kamarádi bodla na ručnice. Než po mém vysvětlení, že nejsem odsouzen a po ujištění, že neuteku, upustili od tohoto výkonu, mé ponižujícího. V době pozdější jsem však této „formality" ušetřen nebyl. Zvykl jsem potom na průvodce se zbraní dokonale! . . .
   Zazvonili jsme, stráž otevřela a my vešli do prostranství dvora. Zrak utkvěl na kriminálu s mřížemi. Budovy podobny jsou rozsáhlým kasárnám, v nichž by se dobře mohly ubytovati dva pluky.
   Vzpomínám na slova svého spoluvězně ing. Boháče z Prahy, jenž mně řekl jednou: „Poslechněte, p. Šefle, sem do tohoto zakletého zámku přijde člověk lehce, hůře je dostali se ven!" ---
   Prošli jsme silnou stráží a jsme ve věznici. V přijímací kanceláři odevzdal mě i s „Dienslzettlí" četař „zur weiteren Amtshandlung“ zde pracujícím šikovatelům, rovněž vězňům. Jsou to zajímavé figurky. Jeden z nich (israelita) se mne „ujal" a zaznamenal si mé personalie. Na otázku jeho, proč jsem zavřen, pravím mu. že nevím. „A my zde o vás nic nemáme, posaďte se tedy, musíte počkati." Dávám všem cigarety, abych si je naklonil; známost začíná. Jsme kolegové vězni, tykáme si. (Všichni čtyři zavření byli z t. zv. „Superarbitrační komise" od pluku 31. z Těšína.)
   Sedím a přemýšlím o tom, co mně bude kladeno za vinu. Vzpomínám na minulost na doby před válkou. Snad byla prozrazena moje činnost politická z dob vojenských, nebo již z pole, z bitev, aneb poslední možnost -- večer u Hajty?... Vzpomínám schůze proti absolutismu v Blatné, proti dosazení zeměpanské komise Cuvajova systému v naší zemi a svého ostrého prohlášení resolučního, dále mé řeči v Blatné těsně před válkou, stenografované tehdy odb. učitelem Hálou, v níž mluvím pro Rusko a urážím rakouského císaře, svých dopisů a korespondence válečné až do dnešního dne velmi závadné,
64

dopisu zaslaného přítelem br. Sokolem Chlupsou z Blatné. v němž psal o zničení muničních továren, kterýžto dopis četl jsem v Krakově své setnině, dále ztráty šavle v bojí u Opole navádění vojáků k útěku. A konečně svých řečí v restauraci Poláka Hajty... O své protiklerikální činnosti ani nemluvím ..„Co bude mně kladeno za vinu??? ...
   Trapná nejistota a dlouhé čekáni je příšerné. Jsem již za mřížemi, toť fakt, a k tomu za války. Vím předem, že bude-Ii to dosti malicherné obvinění, že se vše „rozmaže" po Rakousku na papíře. Vím, že vojenský trestní řád rakouský i justice jsou bezohledné. Za doby aktivní služby, byv v kanceláři, poznal jsem to dobře.
   Z jistých důvodů -- zvláště nyní ve válce se s vyšetřováním nespěchá, nelze přece delikventa, jenž vletí do náručí této těžkopádné agendy, propustili bez přiměřené odměny...
   Nastává prohlídka mých kapes: byla přísná. Štábnímu profesovi, dobrému stařičkému Paroví (byl Polák), odevzdávám peněženku s obnosem 5 K 34 h. hodinky, nůž a prsteny. Loučím se s povzdechem a se vzpominkou no domov s těmito věcmi, slzy padly na čistou podlahu kanceláře. Jako starý voják zaplakal jsem, aniž by to bylo pozorováno . . .
   „Pane dobrodzieju," praví profos, „peníze jiné nemáte?" Nemám!" odpověděl jsem. Ježto neměl ani on dokladů a rozkazů o mém zavření, seděl jsem až do 3. hodiny odpolední v kanceláři. Nové, každé chvíle přibývající vězně prohlížím s útrpností. Používám této chvíle a píši domů lístek, jejž z kriminálu zaslali uvedení písaři, ovšem bez censury. Píši ženě: .. „kdybych již nepsal, „s Bohem"! Vrátím-li se, bude to zázrak!" Lístek také došel...
   Za poledního klidu je i tady klid. Slyším těžké, pádné roky stráží na chodbě, rušící hrobové ticho. Vojín s puškou ostře nabitou, někdy i krajan, hlídá vězně s neobyčejnou přísností. Po obou stranách jsou cely a v nich zavřené oběti této války. Dozvěděl jsem se od kolegů-šikovatelů, že právě včera odeslán byl odtud transport vězňů, několik set, do zázemních věznic, Terezína, Gölersdorfu a jinam. Já jsem nový vězeň číslo 10. Z mého přemýšlení vyrušil mě žalářní zvon, oznamující poledne a rozdávání jídla. Vězňové se krmí jako dravé šelmy.
65

   Slyšíš hukot, praskání dveří cel, rachot plechových šálků a křik t, zv. „Beschliessra" (dohližitele).
   Nejsem ještě zapsán na jídelním seznamu, nedostal jsem tedy nic. Nikdo si mne nevšímá, jsem opuštěn ode všech, odloučen od světa. Cigareta nahradila stísněnost. Ve 3 hodiny byl jsem zavolán a předveden k pevnostnímu soudu, kdež po dlouhém hledáni našlo se vyřízení o mně v jednacím protokole. Rozkaz zněl: „Zavříti do samovazby u přísně střežili!" Jsem odveden a vsazen do cely číslo 66. Osudné rakouské číslo! . . .
   Již na chodbách žaláře cítíme zvláštní zápach vězeňský, v cele jest atmosféra odporná a nesnesitelná. Rány železných dveří a rachot zámků dovršují duševní neklid. -- Po divých a romantických dnech válečných jsem dnes v samotě. V uzamčené cele uvědomil !sem si teprve krutost žaláře, pocítil jsem v samotě drtivé teskno -- bolest v duši .. .

Výslechy a obvinění. -- Za mřížemi.

   V osamocení dotýká se nás dech nekonečna, rozum rozvíjí celou sílu, obrazotvornost roste. Vzpomínky odpovídají na otázky, myšlenky kříží se jako blesky na zamračené obloze; vzpomínám prožitých útrap bědného žití.
   Hořce jsem se rozplakal. Bolné myšlenky burácely mou duší. Nelze slovy okamžiky tyto popsati...
   Zařízení cely bylo prosté. Dřevěná pryčna se slamníkem, ve zdi zasazená železná kamna, stolička s konvi pro potřebu a džbánek na vodu vyrobený z papíru, poutaly mou pozornost. Malé okénko s mřížemi až u stropu a zadrátovaná lampička -- toť všecko!...
   Ke 4. hodině vyrušen jsem byl ze zadumání rachotem klíčů. „Zum Gericht!" (K soudu!) zněla slova přísného žalářníka. Odvádí mě do soudní budovy, sousedící malým dvorkem s věznicí. Voják s nasazeným bodlem je mým průvodcem. Předveden jsem přímo presidentu soudu pevnostního, podplukovníku-auditoru p. Fialovi. Příjemný, dobrosrdečný, prostřední postavy, zavalitý a bystrých oči se skřipcem byl tento český soudce. Poznávám, že je rozrušen. Výslech veden v mé mateřštině.
66

   Radostně ulehčení působí ve strastech a v nebezpečí, zde v cizině, slvšíš-li svou řeč! --
   Prvá otázka byla: „Poslechněte, co jste vyvedl? Vy jste včera, nebo kdy to bylo, mluvil nějaké divné řeči v Krakově!" Odpovídám, že nevím a nejsem si vědom viny. „A kdy jste byl naposledy u toho Hajty ve Florianské ulici?" Vysvětlil jsem tyto otázky, účel své tehdejší návštěvy v Krakově, nákup piva pro důstojníky a vypůjčení koše od Hajty.

--------------
Zabavená fotografie.
--------------

   Hleděl jsem se všemožně ospravedlniti. „Vy jste tam ale podle udáni mluvil hrozné věci!" „Není pravda!" pravím. Zapírám všecko. „Nepohádal jste se někdy s tím Hajtou, nebo nemá na vás nějakou zlost?" „Je možné!" odpovídám. „Jednou jsem řekl, že jsme tu v Polsku dostali polské vši. a tu cítil se býti uražen." „Z jakého důvodu dal jste mu tyto podobenky?" (A podplukovník ukazuje mně mou podobenku v kroji sokolském a podobenku hochů Blatenských, s nimiž dal jsem se v Krakově vypodobnili.) „Považoval jsem jej za kolegu hoteliera, byli jsme tam všichni jeho hostmí!" odpovídám. Po sepsání protokolu byl jsem odveden do cely. Dobrotivá slova
67

soudce-krajana dodávalo mi útěchy a zmužilosti. Že se nade mnou stahují černé mraky, jsem ovšem nevěděl.
   V 5 hodin odpoledne byl jsem znovu odveden k soudu, a to k soudci poručíku-auditoru Blechovi (myslím, že býval státním návladním v Uherském Hradišti). Byl to mladý muž, mně zdál se přísný. Poznal jsem však později, že jsem se v krajanovi klamal . . .
   K vysvětleni tohoto výslechu podotýkám, že má věc byla pevnostním soudem postoupena zeměbraneckému polnímu soudu divisijnímu, por. Blecha byl ustanoven vyšetřujícím soudcem a žalobcem.
   Na jeho prvou otázku, zda vím, z čeho jsem obviněn, pravím, že nevím. Zadám, aby mně to bylo oznámeno. -- Na stolku auditorově ležel arch papíru. Arch celý byl popsán, poškrábán, bez podpisu. Když mně por. Blecha žalobu předčítal, pátral můj zrak po podpisu pisatele, ovšem marně. Vzpomněl jsem si na špicla-kreaturu z onoho večera. Jak si pamatuji, znělo udání stručně takto. Řekl prý jsem:
   1. Že prý naši důstojnici u Krasniku utíkali. (Nelhal jsem!)
   2. Že prý jsme měli v poli hlad. (Nelhal jsem.)
   3. Že v Čechách vypukne revoluce, jsou tam již kravaly. (Nelhal jsem. lístek od přítele Renče z Písku to dosvědčoval.)
   4. Že prý se měl císař Franc Josef dávno dát korunovali na krále českého, vojáci byli by se jinak chovali.
   5. Vím prý, co se u nás děje, ježto mně rodiče všecko napíší . ..
   Tak znělo obvinění, které vznesl na mne neznámý zlotřilý zakuklenec a padouch z restaurace Hajtovy. Poznamenávám, že tyto věci jsme všichni mluvili před Hajtou, jemuž jsme důvěřovali. Čeští vojáci, hlavně pražského pluku domobraneckého, netajili se zde sympatiemi k Rusku. Pozdravovali jsme se slovy: „Moskali zabrali! Na zdar!'' Náš stůl 28. domobrany v restauraci byl nesmyslným nápadem; upozornili jsme na sebe ...
   „Pane poručíku, kdo si toto všecko na mne vymyslil?" vyrazil jsem ze sebe. „To jsem neřekl, nemám již rodičů, žaloba tato je nepravdivá, kdo se to na mně mstí?"
68


Zabavená fotografie.

   „Tady je to! A víte. co z toho. Šefle, kouká?" Poručík natáhnuv ruku, ukazoval prstem stisknutí kohoutku. Byl to pro mě děsný okamžik, plný hrůzy a zděšení. Vzchopil jsem se a vyrazil ze sebe: „Pane poručíku, kdo mne z tohoto nařknutí sprostí, co mám činiti, kdo mne obhájí?“
   Poručík odpověděl: .Jeho Excelence p. pevnostní velitel nařídil, bych váš případ přísně vyšetřil. Obhájce bude vám přidělen ten, kterého si zvolíte. Nemáte-li zde žádného známého, obdržíte některého z našich pánů auditorů. Jest tu setnik Dr. Vrba, nadp. Šedivý, poručík Dolníček; kterého obdržíte, nevím!“ -- Výslech byl skončen, odvedli mě do cely. --
   Zdrcenost, ustaraná tvář, červeně zalité oči, jakož i celé mé vzezření, způsobené duševními mukami, vzbudily soucit samotného štábního profosa Pary, který mne konejšil. Prožívám ve své cele trapné okamžiky. Samota, matka přemýšlení, budí zoufalost; zdá se, že každé vteřiny zvítězí zoufalství. Myšlenka nutí k poslednímu kroku, učinili rázné všem duševním mukám konec.
   Zvítězila myšlenka na domov, oddávám se dalšímu osudu mysli odhodlanou. Budu zapírati, musím s pomocí krajanů- soudců všecko překonati! --
   Sotva byla rozdána zde obvyklá večeře -- pražená polévka -- jsem o 6. hodině volán znovu k soudu. U poručíka Blechy sepsány mé personalie, mé příbuzenstvo a mé tresty občanském životě. Ptali se mne též na příslušné úřady. (Nyní poznávám, že tresty vojenské a má činnost v politickém životě mně přitíží!) Telegraficky byla nařízena prohlídka mého bytu v Blatné, kterou níže popisuji. -- Poručík Blecha táže se mne, ke které politické straně jsem náležel. Zapírám a pravím, že pracoval jsem živnostensky. „To nemyslím, myslím stranu politickou!“ praví poručík... „Národně-sociální", odpovídám. „To asi postačí", praví poručík . . . Stmívalo se již, když jsem byl odváděn znovu do vězení. --
   V cele vychladlá praženka byla na podlaze, jako pro psa, vedle ní půl komisárku. Jsem bez chuti, nejím. Sedl jsem na pryčnu a vzdychal. V 8 hodin večer navštívil mě v cele žalářník Zientek (pocházel ze Slezska), muž dobrého srdce. Byl také domobranec, opustil rodný krb, rodinu, cílil jako mnohý z nás.
70

   Můj osud jej zajímal. Kvapné výslechy mé, rozkazy o mém střežení zdály se mu podezřelé, případ můj byl tu veden neobvyklým způsobem. Vypravoval mně o postupu Rusů od Tarnova, mé oči jiskřily a myslel jsem si, aby jen přišli sem v čas. Vylíčil jsem mu krátce své obviněni, ukonejšil mé a připravil na příští okamžiky. Poradil mi, abych se nechal ráno předvést i k nadporučíku-auditorovi Šedivému, jehož vychválil jako dobrého obhájce. -- Dobrá duše! Pln dobroty byl tento nuž! -- Rozloučil se brzy, aby nebyl pozorován a odešel. --
   Má prvá noc v této cele byla hrozná. Neusnul jsem a v sedě přemýšlel o tom všem. Světlo blikalo a příšerně barvilo stěny žaláře, kukátko ve dveřích se občas otevřelo, stráž mě bedlivě celou noc střežila. Těžké boty vojína dopadají no kamennou dlažbu a ruší hrobové ticho noční. Rád bych se zhostil pohledů stráže, je nemožno však v cele se ukryli. Než i když se oči již zavíraly únavou, bránily mi ve spánku jiní činitelé, drzé polské vši, jichž byla plná přikrývka. V černém slamníku bylo jich jako much. Tělo začíná páliti, zvířátka čekala hladově na novou oběť. Chvíle tyto nevymizí z paměti. Venku skučí a směje se meluzina, ruší občas chmurné myšlenky. Nespal jsem -- ač unaven -- prvou noc vůbec . . .

Další výslechy a nové obvinění.-- Přítel z vedlejší cely. Prohlášení stanného, náhlého soudu. -- Můj obhájce.

   Několikeré zazvoněni zvonu probouzí v 6 hodin obyvatele cel, žalářník otevírá, různé obličeje se vynořují, „trestanci* vycházejí na chodbu. Pátrám po nějakém krajanu, ale marně. Jest nás tu dnes po odeslání transportu málo. Z Čechů jsem tu sám. Poláci, Němci. Maďaři a Dán tvoří ostatní společnost. -- Mnozí zvědavě přicházejí k mé cele a čtou moji navštívenku, zavěšenou na dveřích: R. U. O. 1. Kl. Josef Šefl, des 28. Landsturm-Regiment. Jeden Němec, zvědavec, ukazuje druhému posunkem ruky a praví: „Böhmischeszirkl". mysle na krádež. Divné je mně při pohledu na tuto tvář. Rozdána hořká černá káva z konserv, čištěny chodby a cely, načež zavládlo zase mrtvé ticho. --
   V 8 hodin ráno jsem zase prvý volán „zum Gericht!" Poručík-auditor Blecha doplňuje mé spisy. Hlásím své svědky.
71

a to: Brigádníka Piaseckého, majora Bednaříka, poručíka Bachracha. nadporučíka Duška, Fackenbergra, Kollmana, úč. por. Prouzu. a z mužstva asi 15 mužů. Žádal jsem, aby byli vyslechnuti, pronesl-li jsem inkrimované výroky. Jsem odveden k profosovi Parovi, jenž se mne vyptával na hostinského Hajtu. Nevím proč. --
   Vzpomenu v návrhu žalářníka Zientka, požádal jsem o předvedení k nadporučíku Šedivému. Čekáme v 1. poschodí soudní budovy. Na dveřích čtu navštívenky s českými jmény auditorů: „Šedivý, nadporučík". „Dr. Vrba. setník-auditor". Jakási útěcha naplňovala mne při pohledu na tato česká jména. -- Než v tom přichází nadporučík Šedivý a ptá se: „Was ist?" Sděluji kdo jsem a žádám o předvedení, načež on praví: „A vy jste ten Šefl! Myslíte, když jsem Čech, že vám mohu pomoci?! Pojďte dál!" Když jsem vkročil do jeho pracovny, tázal se: „Vy tedy chcete, abych vás zastupoval?" „Ano!" pravím. „Ale, člověče, vždyť já mám uloženo proti vám vyhledati svědky!" Zarazil jsem se, věděl jsem již, že jsem v situaci dosti nepříjemné, poznav, že nadporučík je vlastně vojenským návladním.
   „Ale poslechněte, Šefle, vy prý jste také řekl u toho Hajty. že se na to vy.... a že se necháte raději zajmouti." Ohradil jsem se, načež on mně pravil: „Ale vždyť to nevíte, co jste mluvil, byl jste v nepříčetném stavu!?" Znovu jsem odporoval, že to není pravda, načež mně nadporučík slíbil, že bude-li ustanoven -- o čemž však pochybuje -- mým obhájcem, že velmi rád mě bude obhajovati.
   Odešel jsem, odnášeje si nové velmi přitěžující obvinění, o němž neměl jsem zdání. Odpoledne šel jsem do blízké nemocnice k prohlídce. Shledáno, že jsem zdráv. Někteří u prohlídky si stěžovali, že je bolí na prsou, a tu plukovní lékař odpovídal jednoduše: „Mně také!" Všecko shledáno zdrávo . . . Náš oddíl vedený silnou eskortou jest předmětem veliké pozorností chodců. Dnes večer pří vydávání praženky navštívil mé vězeň z cely č. 65. Představil se jako Josif Petries, řezník z Budapešti, uherský atlet od oddílu zásobovacího. Slyšel dobře mé vzdechy, od žalářníka se pak dozvěděl, proč jsem obviněn, a přišel mě potěšili. Byl tu již měsíc, znal mnohé kriminální výhody, a utěšoval mě. „že se ta kaše nikdy tak horká nejí, jak se
72

uvaří!" Daroval jsem mu cigarety, které jsem pronesl do cely. Vyhověl mému přání a opatřil mně druhý den tužku, obálku papír. Umínil jsem si napsali domů dopis, nemaje o tom zdání, že jest to přísné zakázáno. O vězeňském řádu nebylo tu potuchy. -- Dnes. zničiv řadu zvířátek, duševně unaven sem usnul. Zvěř tato mě ale brzy ráno probudila. Třetí den napsal jsem ve vězení přece dopis, po sdělení žalářníka Zientka, že má věc je „sehrgefährlich" (velmi nebezpečná), abych byl na všecko připraven. Ač stále vyrušován stráží, psal jsem za kmitání lampičky dopis na zdi, v němž loučil jsem se se ženou, sestrou a všemi. Byl to dopis psaný v posledních hodinách života. Poslední „S Bohem, loučím se s Vámi, odcházím tam, odkud není návratu!" Tento dopis chtěl jsem předložiti v případě rozsudku smrti u soudu. Možno proto pochopiti moje duševní rozechvění: dopis četl jsem několikrát se slzami v očích ... Lituji, že dopis jsem pak byl nucen zničili. (Z jakých pohnutek a kde, dozví se čtenář později.) Požádal jsem také žalářníka o dva lístky polní pošty, na nichž jsem napsal domů i švakrovi, že jsem zdráv a živ. Lístky nebyly však soudem přijaty a proto zničeny .. .
   Auditoři provedli prohlídku mých věci v poli u setniny; jak a co našli, nevím ...
   Večer 15. listopadu byl jsem zavolán do vězeňské kanceláře, profos Para přečetl mně za přítomnosti šikovateIů - písařů žalobu, den a hodinu líčení stanného soudu. Jsem obviněn:
   1. Z velezrady (Hochverrath).
   2. Urážky Veličenstva (Beleidigung Seiner Majestät).
   3. Pobuřování mužstva {Meuterei).
   4. Pobuřováni veřejnosti (Öffentliche Ruhestörung).
   Paragrafy, které jednotlivě nevylučují trest smrti. Dále mně bylo oznámeno, že soud koná se ráno v 9 hodin dne 16. listopadu v síni číslo 48. Obhájcem mým byl ustanoven setník-auditor Dr. Vrba. Zatím došly telegramy z Blatné a Plzně.
   Třesoucí rukou podepsal jsem vyrozuměni, načež mě odvedli zpět do cely. Nyní teprve rozrušení dostoupilo vrchole. Život visí na tenké niti! -- Hrůzy této noci nedají se vyjádřiti, a píši-li tyto řádky, pociťuji ještě dnes nervově bolesti, památka, která mně zbyla z těchto okamžiků.
73

   Z vypravování přítele Petriesce zvěděl jsem tajnosti a obřady při popravě člověka odsouzeného k smrti. Ukázal mně také oknem viditelné popraviště, kleré bylo na zadním dvorku. V rohu byly nahromaděny pytle s pískem, před nimi dva kůly, k nimž jest odsouzený k smrti zastřelením přivázán, vzpírá-li se, Trudno je vzpomínati na tato ukrutná místa...
   Žalářní zvon zazněl věznicí. -- Dnes se mi zdá, jakoby ten zvuk odzváněl mně; mráz přechází po těle! Co bude zítra? Snad bude vyzváněti kostelní zvon mně...? Scházím se s přítelem Petriescem. Porovnáváme svoje žaloby; zdají se nám stejné. Případ můj jest však zvláštním. -- Sotva jsme snědli praženku, přišel žalářník s rozkazem: „Šefl, zum Gericht!“ Jsem odveden ke svému obhájci setníku Vrbovi. Zavolal mě v poslední chvíli, chtěje mně patrně dnešní krutou a trpkou noc ulehčili . . .
   Prošel jsem kanceláří zapisovatelů, jsem v pracovně setníka Vrby. Jakmile mne oslovil, poznal jsem v něm muže inteligentního, poctivého, laskavého a nadaného právníka. Četl jsem z jeho očí pocit zodpovědnosti, ale při tom také neohroženosti. Jest mu asi 30 let je vyšší postavy, uhlazeného zevnějšku, má jemný anglický knír. Byl snad aktivním auditorem --nevím.
   Zastavil jsem se u dveří, on praví: „Šefle, pojďte dál!" Podával mně pravici a vstávaje se židle, řekl: „Jak víte, jsem ustanoven vaším obhájcem, zde podávám vám ruku se slibem a svou ctí, že hájiti vás budu co nejlépe, a to co mně dnes řeknete, zůstane navždy u mne. Mluvte bez obavy pravdu a otevřeně, vite, jaká těžká obžaloba jest proti vám vznesena."
   „Děkuji vám, pane setníku, za vaše laskavá a upřímná slova. Obvinění jest nepravdivé, jsem nevinen, nemám tušeni o tom. že bych něco podobného byl řekl." Poznal na mně rozrušení a pravil: „Buďte nyní klidný, odpovíte mně na některé otázky.“ Setník probírá některé odstavce obžaloby, pak se mne táže: „Pracoval jste v občanském životě politicky, že ano?' „Ano!" odpovídám. „A náležíte ku straně národně-sociální?" „Ano. prosím!" „Ostatně jest to tu potvrzeno telegramem z vašeho hejtmanství z Blatné. Čtete!“ Čtu telegram:
   „Josef Šefl, hotelier z Blatné, byl dvakráte trestán pro přestupky. Týž jest jinak snaživým živnostníkem a pracovníkem
74

živnostenským. Jest stoupencem a agitátorem strany národně-sociální, horlivým organisátorem hnuti směru radikálního."
   „Co tomu říkáte?" praví setník. „Pane, setníku, jest to pravda, ale podotýkám, že náš okresní hejtman mě neměl rád, vytýkal mně na příklad, že jsem vystoupil ze spolku sv. Aloise, jehož on je předsedou, a že jsem na tento spolek ničím nepřispěl. Mohl bych pověděli i jiné okolnosti . . „Není potřeba!" praví setník. „Zde jest také ve spisech, že nejste vůbec patriotickým!" „Prosím, choval jsem se správně, to dosvědčí ostatně svědci a důstojníci." „No, dobře!" praví setník Vrba. „Buďte kliden, doufám, že podaří se mi vás zachrániti. Klidně zítra na otázky odpovídejte, dobře se připravte!' Útěcha setníkova dodávala mi odvahy k obraně. Takových mužů našel jsem málo! Bylo již 8 hodin večer, když jsem byl odveden do cely. - Očekával-li jsem a věděl-li jsem v poli, že bitva začne, nebyl jsem tak stísněn a duševně rozechvěn, jako dnes v této cele. -- Vidím, že mimo tohoto dobrotivého obhájce není tu nikoho, kdo by se mne zastal . . . Ve vzpomínkách na domov, rodinu, přátele a vzývaje nadpřirozené sily o pomoc, konečné znaven jsem usnul . . .

Před stanným soudem.

   Rakouský vojenský trestní zákon zněl, že před stanný soud postaveny jsou osoby vojenské, této moci soudní podřízené, které byly při činu přistiženy, aneb jimž vina mohla býti dokázána. Vyšetřování nesmělo trvali déle než 48 hodin. Byl-li obžalovaný uznán vinným a byl-li odsouzen, trest smrti obyčejně se vykonal ihned. Od soudu šel do vězeňského kostela, napsal si dopis za přítomnosti kněze a pak bác, bác - a byl konec!
   Zákon byl však ve válce změněn gen. štábem markýze Géra, této krvelačné šelmy. Bylo nařízeno, aby i tam, kde nelze bez odkladu osobám podezřelým viny dokázati, bylo zavedeno šetření a pak teprve aby bylo řízení stanného soudu v 48 hodinách nařízeno; končilo obyčejně popravou postiženého. Toto opravené trestní řízení nastoupeno také i v mém případě. Parlament i veřejnost byly bezmocné . . .
   Ráno byl jsem předveden k lékaři (israelitovi, člověku opravdu odpornému) ku přehlídce. Nahlédl do knihy, a tu
76

poznal jsem jeho pohled a úžas. „Co jste vyvedl?" táže se mne. Odpovídám, že nic, že jsem nevinen. „Neschází vám nic!" „Jsem churav duševně!" odpověděl jsem. „Já také" -- napsal „zdráv". -- Po této přehlídce byl jsem o půl hodině dopoledne odveden v průvodu silné stráže k soudu, do zasedací síně č. 48. -- Čekáme na chodbě. Schází sem plno důstojnictva, je tu neobvyklý ruch, atmosféra hrozně dusná. Vtom přichází setník Dr. Vrba, v ruce nese spisy. „Tak, Šefle, držte se, buďte klidný, na otázky jasně odpovídejte!“ pravil ke mně. V tom spatřil jsem přicházeti Hajtu se svým číšníkem. Byl v uniformě desátníka. Odvrátil jsem se od těchto polských lidi s hnusem. Jsem zavolán sluhou v černém úboru do soudní sině. Tam spatřil jsem na vyvýšeném podiu v oblouku usazeně soudce: předsedu soudu a 8 důstojníků-soudců. Předsedá jim nějaký maďarský podplukovník, líčení řídí podplukovník-auditor Fiala; vlevo je statní návladní poručík-auditor Blecha, vpravo sedí setník-auditor Dr. Vrba. Vzadu jsou lavice a v nich několik zvědavých důstojníků i dam. Zraky všech obrací se na mne; jsou to děsné chvíle! Předsedající podplukovník si mě změřuje ostrým pohledem, který nevěští nic dobrého. Česky neumí.
   Nejprve všickni soudci přísahají před krucifixem, všecko vstává, já rovněž. Přísahají německy, že budou „nestranně" souditi. Potom odešli do zadní síně poradní, kam jsem byl i já odveden. Podpl. Fiala představuje mne soudcům a táže se každého z nich, zdali mě znají a mě pak, znám-li já je. Nejsem-li s nimi v příbuzenském poměru. (Opravdu nejsem.) Neznám ani jednoho, avšak dobře si je prohlížím; jsou to většinou Němci.
   Líčení bylo zahájeno čtením mých personalii. Podplukovník Fiala táže se mne: „Máte nějaké vyznamenáni nebo služební medaille?" „Nemám, ale mám vysvědčení od pluku za svou službu aktivní." „A kde je máte?" téže se. „U setniny!" pravím. Jsou pak voláni svědci, a sice Hajta, číšník a šikovatel Moravan, jenž chodil k Hajtovi. Předstoupili a tázáni, zdali rozumějí německy, prohlašují, že ano; jen šikovatel praví, že v takovém vážném případě bude vypovídati česky, protože prý dobře německy neumí. Nastává pohnutí u soudců. Šikovatele tohoto, jméno již si nepamatuji, udal jsem si za svědka. Byl
77

ze soudní sině po tomto výslechu odvolán a již jsem jej nespatřil. Byl to rázný a neohrožený člověk, nebál se! -- Na dotaz soudu doznává Hajto i číšník, že jsem slov v žalobě uvedených užil a přísahou pak to stvrzují. Jsou vyvoláni svědkové mnou uvedení. avšak nikdo se od pluku nedostavil, neboť pluk byl právě před bitvou. Přítomným svědkům nařizuje podplukovník Fiala, aby ustoupili a vyšli ven. V tomto okamžiku povstává setník-auditor Dr. Vrba a podává soudu návrh. V překladu zni stručně asi takto: „Vysoký válečný soudní dvore! Ježto se nedostavili svědci obviněného, jichž výslechy mohly by vyvrátili obvinění vznesená proti obžalovanému, žádám, aby se vysoký válečný soud ve smyslu §§.. . usnesl, aby líčení bylo až do výslechů svědků odročeno.
   Státní zástupce odporuje a praví, že došlé doklady i výslech přítomných svědků dostatečně postačují ku prokázání viny obžalovanému a žádá, aby soud v líčeni pokračoval. Soudci se malý okamžik radí, načež vstávají a odcházejí do zadní síně poradní. Jsou to kritické okamžiky. Vím, že nyní se rozhodne o mém bytí či nebytí. -- V síní jest hrobové ticho, pozoruji napjetí všech přítomných: sám jsem pohnut, pot vyráží na čele, srdce mocně buší, netrpělivě čekám výsledků porady. Nervy jsou napjaty, minuty zdají se býti nekonečnými.
   Život závisí od tohoto okamžiku . . .
   Napjetí toto dostupuje vrcholu, soudci po čtvrthodinové poradě se vrací. Všecko vstává a předseda soudu hlasem povýšeným prohlašuje: „Vysoký válečný soudní dvůr vojenský uznal návrhy obhájce p. setníka-auditora Vrby. Ježto se svědkové obžalovaného nedostavili, odročuje se toto líčení!"
   Jsou některé zjevy a okamžiky v žití, které zanechávají hluboké dojmy a vzpomínky, k nimž vracíme se i po létech ... Mne zůstane tato chvíle v živé paměti navždy! Děj i obraz!
   Po prohlášení stojím jako přimražen. Až když setník Dr. Vrba vybízí mě, abych odešel, že líčení jest u konce -- odcházíme. Jsem odváděn do cely.
   Zientek, žalářník, Petrisc a profos Para mi gratulují. Petrisc rukou prostrčenou skrze mříže . . . Slova stařičkého Pary na mne mocně působila. Dozvěděl jsem se od něho, že všecko bylo již k popravě přichystáno. Šátek na oči,
78

krucifix, kněz, umíráček. I vojsko sem bylo připraveno, aby činilo mému žili konec salvou z manlicherovek . . .
   Nyní teprve poznal jsem dosah nebezpečí, o němž jsem neměl ani ponětí, ani představy. Odpoledne byl jsem zavolán k p. set.-aud. Dr. Vrbovi. S radosti spěchám, abych svému dobrodinci poděkoval. Vkročiv do jeho pracovny, tlumočím mu se slzou v oku dík. „Dobře, dobře!" praví setník. „Konal sem svoji povinnost, tím není ale věc odbyla, musíme pokračovati!“
   „Hodlám podati žádost pevnostnímu veliteli (ač to není přípustno), aby stanný soud byl ne odročen, ale zrušen, věc přikázána řádnému soudu vojenskému. Udáte mi dnes veškeré polehčující okolnosti, které budou prospěšný pro vás. Doufám v dobrý výsledek v této trapné záležitosti . . ."
   Poukázal jsem na mnohé služby jak za doby aktivní tak válečné, tomuto státu vykonané. Auditor vyslechl mne s napjatou pozorností a zmíniv se při tom o přitěžujících okolnostech mého politického života, jichž význam uváděl při psaní protokolu na míru nejmenší, ujistil mě naposledy, že učiní pro mne vše, co bude moci. Poděkoval jsem mu ještě jednou a odešel s průvodcem do vězení. -- Vzpomínám dnes tohoto muže poctivého charakteru, českého auditora-vlastence. Přál bych si, sejíti se s ním ještě někdy . . .

Nové vyšetřování. -- Pět měsíců za mřížemi. -- Před řádným válečným soudem.

   Pět nocí ztrávil jsem v cele číslo 66.,, a ty stačily zlomiti můj odpor vůči útrapám a překonati tělesné sebezapírání 16. listopadu usnul jsem v této cele po stanném soudu, oddechnuv si po rozčilujících dnech.
   Ráno vyvolal mé žalářník Zientek a vyzval ku přesídlení do cely číslo 63. Na rozkaz soudu byl jsem dán do společné cely, v níž jako šikovatel jsem byl ustanoven „Zimmerkomandantem". Funkce velmi „milá"! Byl jsem povděčen. že jsem se tu sešel se zápasníkem Petriscem. Stali jsme se přáteli nerozlučnými. Ač Maďar, byl to upřímný člověk. Spoluvězňů v léto cele, 5 metrů dlouhé a 3 metry široké, bylo dost. Jakýsi voják, Maďar, byl uvězněn, že prodal erární koně,
79

kupec Vraný z kraje krakovského, že se vyjádřil špatně o naší armádě, nějaký Dán (nevěděl proč je zavřen, nikdo mu také nerozumí, neumí ani německy; chytli jej na ruské frontě), dva polští židé jménem Ochs (pro vyzvědačství), dva hoši od 8-10 let (podávali prý zprávy ruskému vojsku), dále námořník z Hamburku Roscha (pro deserci), a pak jakýsi polský kočí (ten se tu modlil celý den; proč byl zavřen, nám nechtěl říci). Opravdu pěkná společnost. Ale uvykl jsem jí. Z Petrisce měli strach a tím ubylo mně starostí. Ráno byl jsem volán k soudu. Nová cela, nové okolí i nový soud a soudce. Jsem odveden do kanceláře č. 26 k majoru-auditorovi Tischerovi. -- Již ve vězení dozvěděl jsem se, že p. major jest jedním z nejpřísnějších soudců. Neúprosný, nezná ohledu. U mne snad byla výjimka, byl ke mně dosti přívětivým; jeho trapné výslechy trvaly však často až do noci. Zde v této kanceláři probrán a zapsán byl celý můj životopis. Zdálo se mně, že jsem v majorovi vzbudil přece jen soucit a pochopení pro život českého člověka v rakouské vlasti . . .
   Za přítomnosti dvou poručíků-auditorů byl mi přečten p. majorem připis pevnostního soudu, že moje záležitost je předána soudu zeměbraneckému. Žádost p. setníka-auditora Dr. Vrby potkala se tedy s úspěchem. Na stole ležely mé věci přivezené od setniny, tornistra a jiné. Korespondence, která mi byla posílána do pole od známých z domova, byla v ní nalezena a zabavena. Špinavé prádlo mně druhý „Beschliesser", žid Pinkesfeld (arogantní a drzý chlap), zabavil a dal do žalářního skladiště. Dlouho to trvalo, než mi prádlo ve vězení bylo vydáno. Pan major se mě ptal dvakráte, kde mám peníze. Páni mysleli, že mám nějaké větší obnosy erárních peněz.
   Znovu byly sepsány personalie a byla nařízena prohlídka v Blatné. Mám příkaz, originál, v ruce. Zněl takto:
   Hs 173/14.
   Příkaz o prohledání domu.
   Na žádost soudu c. a k. pevnostního velitelství v Krakově nařizuje se c. k. četnictvem prohlídka bytu a hostinských místností Josefa Šefla, hostinského v Blatné, za účelem
80

vyšetření, zda tamže nenalézá se závadná korespondence sem jím zasílaná.
C. k. okresní soud v Blatné, odd. III.,
dne 12. listopadu 1914.
Smrčka m. p.
   Prohlídku provedlo četnictvo o 4 mužích a zástupce správy politické v neděli odpoledne za značného rozrušení nejen manželky, ale i zvědavých hostí. Prohledáno všecko i místnosti a pokoje hostinské. I za obrazy se jeden všetečný p. strážmistr díval. Velitel četnictva (býval v Chrudimi, jméno již nevím) byl hodný, laskavý muž, a mnohé z mých kompromitujících spisů a korespondence sám prý odhodil. Zvláště lístky a dopisy od br. Klofáče, z nichž jeden zaslal mně z cesty do Ameriky a odpovídal v něm na můj dotaz, zná-li toho Rusa, jenž v Blatné tehdy přednášel: „Toho Rusa neznám! To jsou Miljukovci a ti národního cítění nemají! Jest to neštěstí Ruska." Tento lístek mohl mně značně přitížiti a býti důkazem mého rusofilství. I jiné kompromitující mé památky byly by mou situaci zhoršily. Co se našlo, byly jen lístky bez censury zasílané z Krakova. Bylo v nich mnoho přitěžujícího . ..
   Prohlídka vyvolala v Blatné velký rozruch, každý uschoval neb zničil lístky a dopisy, které ode mne dostal. --
   Napsal jsem ženě i sestře lístky podle svého mínění nezávadné. Ale p. major mně je vrátil a musel jsem je před ním roztrhati; podezřelá mu byla slova, že „jsem nevinen".
   Výslechů u p. majora bylo přes 20; vzal si mne často večer „do práce" a křížovými výslechy snažil se mě poplésti a donutiti k přiznání o stycích s politickými přáteli, hlavně s br. Klofáčem, Kalinou a našimi tehdejšími poslanci. I u mých příbuzných zahájeno pátrání, ovšem bezvýsledné. Jest známo, že když byl z Čechů někdo zavřen, bylo snahou soudců vypátrali, co asi všecko ví, aby chytili i jiné české „velezrádce". Já jsem si ovšem umínil zapírati všecko až do konce. Výslechy byly přísnější, když čeští vojáci na frontě začali Rakousko zrazovat. My cítili vždy ostřejší vzduch. -- Z mého aktu stal se v krátké době objemný fascikl. Vzpomínky na doby prožité v minulosti vracely se mi vyšetřováním před oči
81

jako dávno zapomenuté obrázky. -- Výslech byl veden v řeči německé, ale někdy také p. major použil i naší mateřštiny, a tu jsem pozoroval, že dovede mluviti plynně. Myslím, že byl rodilý Čech. -- Tak plynuly mi prvé dny v neustálém vyslýchání . . .
   Mnoho dalo by se o pobytu v tomto „zakletém zámku" napsati. Omezím se na nejdůležitější události ve věznici, v níž život utíkal jako tok horské bystřiny. Když odpadly v žalobě články velezrady a urážka císaře, zůstaly tu články o pobuřování vojáků a pobuřování veřejnosti. Soudili jsme z toho ve věznici, že mne nemine trest nejméně 5 letého žaláře. Pěkné to vyhlídky!
   Dostávám konečně prvý dopis od ženy, datován jest 25./11., došel mě 30./11. Na to došel společný pozdrav od mých hostí. Pošta prochází censurou a moji vyšetřující soudci poznamenávají na dopise došlém „Vidi" nebo „Ohne Anstand" a podpis; odesílaná psaní nutno pak soudu předložiti. Běda tomu, kdo by byl napsal něco závadného. Měl jsem opravdu často obavy, že někdo z mých přátel na mne vzpomene a nevěda, že jsem zavřen, pošle mi dopis do pole. Ovšem, že jsme se snažili i p. soudce obelstíti a tu jednou bylo by se nám to špatně vyplatilo. Major nechal si mne často zavolati, když má pošta došla. Tak na př. došel lístek od společenstva hostinských, a tu se mě ptal, co je to za spolek. Jednou došel lístek s mnoha podpisy z Blatné, a na něm byli podepsáni moji hosti a připsáno bylo, že tam byl cirkus, a mimo to br. Lehečka z Blatné, známý svým humorem, připsal na lístku: „Stala se zde hrozná věc, jedna žena nesla trávu a byl v ní Srb, byla ihned zatčena." Pro tuto ironii byl jsem volán k soudu. Napsal-li jsem, že máme v kriminále vši, bylo zle. Připomínám, že zásluhou žalářníkovou podařilo se mně poslati lístek domů s datem 19./11., v němž oznamuji zatčení a uvěznění, a žádám, aby poslanec Kalina pro mne něco učinil ...
   Do naší cely přibyl maďarský husar, desátník, v civilu učitel; jel s patrolou na výzvědy před Krakovem. Patrola se opila kořalkou a pak byla z části Rusy zajata, on sám se však zachránil a za to přišel sem! S ním přibyl četnický strážmistr,
82

slušný člověk, obviněný z krádeže; druhý den dokázána mu nevina a byl propuštěn . . .
   Největší část této vazby v cele č. 63 ztrávili jsme s Petriscem hrou vlčka, šachu a vypravováním příběhů i anekdot.
   Ježto p. major nemohl mě nijak přiměti k doznání, byl jsem upozorněn Parou, profosem, abych si dal pozor, že tu mají také zdi uši, a tu bylo nutno na každého dáti pozor a nebýti sdílným. Zrovna tak jako byl celý veřejný život střežen tajnými špicly, tak také i u nás v kriminále, kdo nechtěl zmoudřet a sednouti pánům na lep, dostal za spoluvězně špicla, jehož úkolem bylo zvěděti to, co nemohli z něho různými intrikami vytáhnouti soudcové. I mně byl dán takový spoluvězeň-šikovatel, když mě napřed přeložili do t. zv. „Unteroffiziersarestu" do č. 61. -- Jakmile dotyčný promluvil (byl polním četníkem, znal Klofáče, Kramáře a jiné naše politiky), poznal jsem, že není upřímný a že vyzvídá. Nesedl jsem mu na lep. Nebylo radno věřiti někdy ani vlastním lidem.

V cele č. 62.
   V této cele prožil jsem plné čtyři měsíce vazby, vlastně samovazby. Malá cela měla dva slamníky, stůl, židli, za stěnou konvici k potřebě. Okno se mříží poskytovalo pohled na dvůr ku vratům věznice a na budovu soudní. Udržoval jsem si celu v čistotě a s nevšední pílí umyl jsem si vždy v sobotu podlahu, „až se bělela". Také tělocvik! -- Bylo zajímavé, že několikrát přivedl profos Para jiné spoluvězně, ukázati jim, jak čistotně má cela vypadat. Rovněž okna prachem a pavučinami téměř neprůhledná jsem čistě umyl. Zařizoval jsem se na delší pobyt; vyšetřování nebralo konce. Sedával jsem od rána do večera u železných mříží a mluvil jsem s kamarády vrabčíky, které jsem přilákal na římsu svého okna komisárkem. Zrak můj zalétl často do oken setníka- auditora Dr. Vrby, jehož jsem pak již nespatřil. -- Denně shlédl jsem u brány eskortu, přivádějící sem nové t. zv. „Zuwachsy". Málo bylo odcházejících, vyšetřování bylo vždy nekonečné. Vězení se plnilo a tak i ke mně dán byl nový vězeň, tentokráte Čech-krajan. desátník pevnostního dělostřelectva Josef Karásek, obchodník drahokamy z Rovenska. Byl obžalován z velezrady a na konec propuštěn …..
83

..........................