Smiřice - Jan Juliš a jeho rodina
Zpět na hlavní stránku
Jan Juliš byl starosta v letech 1910 - 1916. Fotografie Jana Juliše jsou okopírované z archivu Smiřic.
Svatba Jana Juliše
Manželé Dana a Jiří Balašovi, příbuzní rodiny Julišových, v roce 2011 a po upřesnění dat také v roce 2016, doplnili informace o rodině:
Paní Dana píše: ... při hledání doplňujících informací o rodině mého manžela jsme našli i Vaše stránky. A právě dnes jsme se na chviličku zastavili ve Smiřicích, odkud pochází babička mého manžela - paní Bohuška Julišová, dcera Jana Juliše a Marie Julišové. Navštívili jsme i hřbitov a zjistili jsme, že se o hrob Julišů někdo pečlivě stará.
Začala bych tím, že v oddíle Smiřické dopisy je obálka adresovaná "JUDr. Vít rytíř Vrba", nevím, zda víte, že to byl zeť Jana Juliše. Vzal si jeho dceru Bohumilu, říkalo se jí Bohuška, neboť Bohumil bylo v rodině více.
Jan Juliš měl z prvního manželství s Marií, rozenou Wintrovou, celkem 11 dětí, z nichž 5 zemřelo brzy po narození.:
Dcera Aloisie se provdala za stavitele Josefa Veselého, narozeného ve Smiřicích, který vystavěl Vinohradské divadlo v Praze (stavitelé Vinohradského divadla byli dva - již zmíněný Josef Veselý a Jan Majer). Po předčasné smrti Aloisie si vzal stavitel Veselý její mladší sestru Josefu (Józi).
Dcera Zdeňka se provdala za stavitele Hortlíka ze Sobotky (Hortlíkové jsou známi z lidové architektury - patrové roubené domy).
Z druhého manželství s Marií, rozenou Wagnerovou, (její otec pocházel z Mlázovic), měl tyto děti: Karla (*1892), Bohumilu (*1893), Marii Magdalenu (*1896) a Josefa Rudolfa (*1906). Jejich další dvě děti Otto a Augusta zemřely v útlém věku.
Karel měl za manželku Emilii, rozenou Pultrovou z Černožic, která žila v domě čp. 13 ve Smiřicích (i podle údajů na vašich stránkách); zemřela v roce 1965. Z tohoto manželství byly 3 děti: Karel, Bohumila (*1925, provdaná Dorotíková, v rodině se jí říkalo Bóba) a Eva, provdaná Těšitelová.
Doplnění z matriky:
Aloisie Julišová *21.6.1875, Smiřice čp. 11,
dcera Jana Juliše, obchodníka ve Smiřicích čp. 11 a Marie, roz Winterové z Nausané (v Pruském Slezku)
si vdala 15.2.1897 v chrámu Páně u sv. Jindřicha v Praze s
Josef Veselý *15.4.1867, Smiřice čp. 57, stavitel v Praze čp. 1514-II,
syn Václava Veselého, měšťana ve Smiřicích čp. 57 a Kateřiny, roz. Řožnovská z Lužan
po smrti Aloisie si vdovce Josefa Veselého *1867 vzala za manžela 23.10.1899 v Holohlavech její sestra
Josefa Julišová *25.11.1882, Smiřice čp. 11, dcera Jana Juliše, bylo ji 16 let
Zdenka Julišová *25.1.1887, Smiřice čp. 11,
dcera Jana Juliše, obchodníka ve Smiřicích čp. 11 a Marie, roz Winterové z Nausané Nošova (v Pruském Slezku)
si vzala 8.1.1906 v Praze
Jaroslav Hortlík, *18.4.1877, Keteň čp. 25, stavitel na Král. Vinohradech v Praze,
syn Františka Hortlíka, štukatéra v Sobotce čp. 247 a Barbory, dcery Jana Lukeše, krejčího ze Štídle čp. 2 (Jičín)
Pozdrav ze Smiřic adresovaný "Spanilomyslná slečna F. Urbánkova, Král. Vinohrady, Palackého tř. 34" podepsali 30.6.1903
J. Juliš, Zdenka Julišová a Jiří Lefnar
Paní Dana Balašová mi poslala článek uveřejněný na stránce www.praha2.cz Děkuji.
Jde o snachu paní Josefy Veselé, rozené Julišové, dcery Jana Juliše z prvního manželství (JUDr. Vladimír Veselý byl její syn):
Osobnost Prahy 2 : Kdo byla Slávka Tauberová
Herečka, zpěvačka, tanečnice i filmová diva, která rozdávala smích a dobrou náladu na stříbrném plátně, ale především dosud nepřekonaná představitelka hlavních rolí v četných operetách, jako například „Uličnice“, „Pepina“, „Pařížanka“, „Z pekla štěstí“, „Rose Marie“, „Apropo, co dělá Andula?“, „Na tý louce zelený“ a dalších.
Nejen pražské společnosti známá umělecká pětice skladatelů a textařů, kterou tvořili pánové dr. Tobis, dr. Mírovský, Špilar, Sedláček a dr. Rohan, psala pro Slávku Tauberovou role, takříkajíc přímo na tělo. Ten posledně jmenovaný autor, JUDr. Vladimír Veselý - Rohan, mimochodem velmi úspěšný advokát, se stal jejím manželem.
Znala ji celá Praha a chodila za ní do Arény, Rokoka a Velké operety. Tady jí své uznání vyslovil i Maurice Chevalier. Hilar ji chtěl pro Národní divadlo do role Puka v činohře „Sen noci svatojánské“ a uvažoval o ní jako o rozpustilém Cherubínovi do opery „Figarova svatba“. Hrála v prvních českých zvukových filmech „Hollywood Revue“ a „Fidlovačka“. Natočila také několik gramofonových desek. Jejími partnery byli Hugo Kraus, Jiří Sedláček, Jára Pospíšil a mnozí jiní. Žila ve zlaté době operety a hudební komedie. Pro svůj obor „taneční subrety“ prošla tvrdou školou choreografů Knittlové, Pirnikové, Jarského a Aubrechtové.
Na sklonku třicátých let se umělkyně Slávka Tauberová rozloučila s jevištěm a rozhodla se pro zcela nedivadelní, o to však lákavější roli matky. Odešla z divadla na vrcholu slávy. Rodinnému krbu zůstala věrná až do své smrti v roce 1983. Do poslední chvíle ji mohli pamětníci potkávat na náměstí Míru nebo na Francouzské na Královských Vinohradech, kde bydlela, anebo na procházkách v zahradách na Pražském Hradě či na Karlově mostě i jinde v její tolik milované Praze – stále stejně usměvavou a plnou elánu.
Slávka Tauberová - Veselá se narodila 8. listopadu 1903 v Kladně a zemřela v Praze 26. března 1983. Měla dvě děti, syna a dceru, kteří na ni s láskou vzpomínají dodnes.
Kaleidoskop vzpomínek sestavila Slávka Veselá, dcera
Zveřejněno: 04.11.2004
Ze Sokolské kroniky roku 1928
Kteréhosi teplého dne koupaly se v Labi za cementárnou br. Em. Boznera M. Julišová a B. Holečková, obě velmi dobré plavkyně; obě se dostaly do víru a do prohlubně. Na blízku přítomný br. J. Čeněk vrhl se odvážně za oběma tonoucími dívkami, které se mezitím potopily a po delší době podařilo se mu s. M. Julišovou sice již bez vědomí ale živou vytáhnouti a zachrániti; druhá dívka mezitím utonula.
Karel Juliš vzpomíná ve Zpravodaji Smiřic na válku
Válečné dny:
Můj otec prodával a opravoval radiopřijímače. Jako radioamatér si postavil krátkovlnnou vysílačku a morzeovkou si vyměňoval pozdravy s radioamatéry celé Evropy, výjimečně i USA. Za války jsme museli anténní stožáry strhnout a vysílačku předat německým vojenským úřadům v Hradci Králové. Přesto i potom přicházela občas přepadová kontrola, a to i v době, kdy již otec zemřel. Koncem války, kdy se ve smiřickém zámku usadila ustupující německá armáda, zabrali vojáci v našem domě bývalou prodejní místnost a umístili do ní spojařský materiál, který obsluhovali denně dva vojáci. Do zámku se stáhli 2-3 dny před celkovým vyklizením Smiřic.
K závěru války mohu ještě dodat, že cca 10-15 nás, kluků, pod vedením bývalého důstojníka v záloze, sbíralo u státní silnice a odnášelo na městský úřad zbraně, které ustupující vojáci pro usnadnění svého přesunu do americké zóny odhazovali, nebo nám ochotně odevzdávali.
Voženílkovi:
V době výstavby malého stadionu dával zdarma k dispozici své povozy. Ty navážely na stadion drny a kameny, z nichž se pak brigádnicky dělaly stupně a ochozy.
V době války a lístkového přídělu potravin poskytoval svým zaměstnancům mimořádný příděl mouky (20 kg ženatým a 10 kg nemocným). Rolníkům z okolních vesnic, kteří jezdili do mlýna na povolenou výměnu obilí za mouku poskytoval možnost dvojitého přídělu. Dělalo se to tak, že v určený den jeli do mlýna 2x. Při první jízdě vzali obilí i s příslušnými doklady, které nechali ve mlýně a odvezli si mouku. Při druhém příjezdu, se stejným množstvím obilí, si odvezli mouku a potvrzené doklady. Další možnost odběru byla umožňována prostřednictvím stárka pana Valtra.
Malburgovi:
Byli Němci, ale ne nacisti. Mám tuto zkušenost. V roce 1942, kdy jsem maturoval, uvolnilo se v lihovaru jedno místo. Abych nemusel do totálního nasazení, šel jsem o toto místo požádat.
Pan Malburg mi však řekl, že je rezervováno pro Vladimíra Kalistu, syna místního poštmistra, až se vrátí z koncentračního tábora v Oranienburgu (Buchenwaldu), kam byl jako student medicíny odvlečen. Ve dnech bezprostředně po atentátu na Heydricha by to příslušník NSDAP asi neřekl.
Různé:
Ve smiřickém Sokole jsem byl od roku 1929 až do jeho rozpuštění v roce 1941. V pražském Sokole jsem cvičil od roku 1945 do roku 1948. K Františkovi Svatoňovi mohu říci, že byl výborným cvičitelem, který rozložením jednotlivých prvků cviku a hecováním nás naučil i složitější cviky, jako např. přemety a salta vpřed i vzad, různé veletoče apod. Příhodu při přemalovávání nápisu Živnostenská záložna Františkem Svatoněm mohu potvrdit.
Praha, 18. 2. 2009 Karel Juliš
Na vloženém obrázku z webu je
účet číslo 43 za prodej rádia Philips Typ 855
Karel Juliš
Min. obch. koncesovaný radiozávod Smiřice
Rádio si koupil pan František Mojžíš, ředitel přádelen a tkalcoven v Černožicích
Hotově placeno 19.12.1939 3100 korun
S díky přijal K. Juliš
Na kolcích je razítko prodejny.
Děkuji pí. Ing. Evě Vrbové, která mi poslala fotografii Jana Juliše před jeho obchodem v Palackého ulici čp. 11.
( dům je dnes zbourán ). Více informací o tomto domě je zde.
Paní Dana Balašová 29.4.2015 píše:
Posílám Vám doslovný opis části dopisu, který 30.6.1976 napsala paní Bohumila Dorotíková, rozená Julišová matce mého manžela paní Drahuši Balašové, rozené Vrbové, jejíž matka byla Bohumila Vrbová, rozená Julišová. Takže jde o sestřenice. Třeba přispěje k dotvoření obrazu, jak se ve Smiřicích žilo.
....Smiřice se hodně změnily, máme všude asfaltové ulice, výstavba je v plném proudu, my už rok bydlíme v novém bytě, totiž řadu paneláků postavili na Lefnarovic zahradě. Náš barák zatím stojí, protože na dvoře vzadu má domovní správa kanceláře, ale to víš, dvůr zpustlý, že tam nerada jdu. Všecko přijde ke zbourání, snad až po lihovar, bude to pěkné, ale to víš, lidi neradi z toho jdou...Myslím, že by ses mohla někdy na neděli podívat, až nebude takový pařák, abychom probraly všelijaké historky a trochu si prošly Smiřice a přilehlé okolí, avšak teď je zde strašně nepříjemně, protože naši páni konšelé zapomínají na jediné, co je Smiřičákům nadevše drahé – tj. koupání. Labe je strašně špinavé, plivátka nechali osudu, tam je prý voda závadná, a děti chudáci, včetně nás starých vodomilů nemají se kde smočit... Tak jezdíme na kolech do Smržova, kde si podnikavci zřídili docela pěkné koupaliště, ale cesta je úplně rozteklá nějakým špatným asfaltem, že máš kola tak nabalená, že se kolikrát nedají ani odlepit....velmi často vzpomínám na tu idylu, kterou jsme prožívali každé prázdniny a bylo to moc hezké. Už to samozřejmě není pravda a ty časy, když klidně celý velký byt nahoře byl prázdný a čekal na ty dva měsíce, kdy přijede babička a nikomu to nevadilo. Všechno zpustlo, zahrady, dvory, dům co jsme bydleli (co koupil od Pepy Hájek) je téměř na spadnutí, takže vůbec nemá cenu se tam podívat, a zkazit si hezké vzpomínky, když to bylo ještě všechno obydlené, všechny dvory v pořádku, kde bylo naše velké eldorádo, honičky přes chlívy, ping-pong na třetím dvoře a ty zahrady, kde se sedávalo v altánkách a vzadu pod stromem lavička (byl to ořech anebo jabloň se soudky, to už mi nějak vyšlo z hlavy). Každý den u Labe, my jsme si to s Jarmou taky ohromně užívaly, hlavně na těch zahradách, a kluci jak by smet. A na co moc ráda vzpomínám, na večerní návštěvy, jakou jsme měli radost, když jsme šli k Vám, nebo Vaši k nám. Nebo na večerní procházky, a dodnes nepochopím, že naše máti, která byla celý den v krámě, měla ještě chuť se sebrat a jít na celkem dlouhý špacír, což by mne dneska už někdo těžko dostal. Bylo to takové všechno klidnější a hlavně bezstarostné a proto se nám to tolik líbilo. Pamatuješ se na buřty z udírny a čerstvé buráky od starého Prokeše? To dnes už ani děti neznají – byla to báječná doba našich mladých let!
Ema Julišová + Svatební fotografie Bohumily (*1893) a Víta Vrby.
Telegram s texty:
Spanilomyslné nevěstě sl. Bohušce Julišové a velectěnému ženichu panu J.U.Dru. Vítu Vrbovi t.č. na Král. Vinohradech.
Šťastné, blahé a dlouhé spolužití k sňatku Vám úpřímně přeje v úctě oddaný J. Preininger ředitel škol, Smiřice, dne 26. dubna 1914.
Obálka: Velectěnému Pánu panu J.U.Dru. Vítu Vrbovi, c.k. setníku auditoru posádkového soudu v Krakově
a spanilomyslné jeho nevěstě t.č. Král. Vinohrady Národní dům - Od p. Balašové
Malý Zdeněk Vrba s babičkou Julišovou, mámou a tetou Emou.
Vít Vrba s manželkou Bohumilou a synem Zdeňkem.
Text věnování v knize Paměti domobrance vpravo:
S úctou nejhlubší a vzpomínkou na vězení Krakovské – na Vaši milou lásku k českému vojínovi jakož i na den 11. listopad – výročí stanného soudu ! připisuje a Vám tuto vzpomínku věnuje Jos. Šefl autor.
Buďte hodně a dlouho zdráv a našemu národu zachován !!
Kliknutím se dostanete na novou stránku s vybraným textem ze zmíněné knihy o p. Vrbovi
Dr. Vít Vrba sedí druhý zleva.
Adresát dopisu vpravo: pan JUDr. Vít rytíř Vrba, Smiřice - emeritní generální vojenský prokurátor, generál bývalé čs. armády
Paní Eva Vrbová doplnila ještě tuto stránku::
,,Zasílám rodokmen Vrbů a dobový článek o životní dráze Vita Vrby a jeho dvou synú - Víta
( general justiční služby a zeť starosty Juliše) a Vincence ( ředitel Zbrojovky v Brně)."
Bohužel chybí další stránky knihy. Klikni na foto pro velký obrázek.
Paní Dana píše: ... při hledání doplňujících informací o rodině mého manžela jsme našli i Vaše stránky. A právě dnes jsme se na chviličku zastavili ve Smiřicích, odkud pochází babička mého manžela - paní Bohuška Julišová, dcera Jana Juliše a Marie Julišové. Navštívili jsme i hřbitov a zjistili jsme, že se o hrob Julišů někdo pečlivě stará.
Začala bych tím, že v oddíle Smiřické dopisy je obálka adresovaná "JUDr. Vít rytíř Vrba", nevím, zda víte, že to byl zeť Jana Juliše. Vzal si jeho dceru Bohumilu, říkalo se jí Bohuška, neboť Bohumil bylo v rodině více.
Jan Juliš měl z prvního manželství s Marií, rozenou Wintrovou, celkem 11 dětí, z nichž 5 zemřelo brzy po narození.:
Dcera Aloisie se provdala za stavitele Josefa Veselého, narozeného ve Smiřicích, který vystavěl Vinohradské divadlo v Praze (stavitelé Vinohradského divadla byli dva - již zmíněný Josef Veselý a Jan Majer). Po předčasné smrti Aloisie si vzal stavitel Veselý její mladší sestru Josefu (Józi).
Dcera Zdeňka se provdala za stavitele Hortlíka ze Sobotky (Hortlíkové jsou známi z lidové architektury - patrové roubené domy).
Z druhého manželství s Marií, rozenou Wagnerovou, (její otec pocházel z Mlázovic), měl tyto děti: Karla (*1892), Bohumilu (*1893), Marii Magdalenu (*1896) a Josefa Rudolfa (*1906). Jejich další dvě děti Otto a Augusta zemřely v útlém věku.
Karel měl za manželku Emilii, rozenou Pultrovou z Černožic, která žila v domě čp. 13 ve Smiřicích (i podle údajů na vašich stránkách); zemřela v roce 1965. Z tohoto manželství byly 3 děti: Karel, Bohumila (*1925, provdaná Dorotíková, v rodině se jí říkalo Bóba) a Eva, provdaná Těšitelová.
Doplnění z matriky:
Aloisie Julišová *21.6.1875, Smiřice čp. 11,
dcera Jana Juliše, obchodníka ve Smiřicích čp. 11 a Marie, roz Winterové z Nausané (v Pruském Slezku)
si vdala 15.2.1897 v chrámu Páně u sv. Jindřicha v Praze s
Josef Veselý *15.4.1867, Smiřice čp. 57, stavitel v Praze čp. 1514-II,
syn Václava Veselého, měšťana ve Smiřicích čp. 57 a Kateřiny, roz. Řožnovská z Lužan
po smrti Aloisie si vdovce Josefa Veselého *1867 vzala za manžela 23.10.1899 v Holohlavech její sestra
Josefa Julišová *25.11.1882, Smiřice čp. 11, dcera Jana Juliše, bylo ji 16 let
Zdenka Julišová *25.1.1887, Smiřice čp. 11,
dcera Jana Juliše, obchodníka ve Smiřicích čp. 11 a Marie, roz Winterové z Nausané Nošova (v Pruském Slezku)
si vzala 8.1.1906 v Praze
Jaroslav Hortlík, *18.4.1877, Keteň čp. 25, stavitel na Král. Vinohradech v Praze,
syn Františka Hortlíka, štukatéra v Sobotce čp. 247 a Barbory, dcery Jana Lukeše, krejčího ze Štídle čp. 2 (Jičín)
Pozdrav ze Smiřic adresovaný "Spanilomyslná slečna F. Urbánkova, Král. Vinohrady, Palackého tř. 34" podepsali 30.6.1903
J. Juliš, Zdenka Julišová a Jiří Lefnar
Paní Dana Balašová mi poslala článek uveřejněný na stránce www.praha2.cz Děkuji.
Jde o snachu paní Josefy Veselé, rozené Julišové, dcery Jana Juliše z prvního manželství (JUDr. Vladimír Veselý byl její syn):
Osobnost Prahy 2 : Kdo byla Slávka Tauberová
Herečka, zpěvačka, tanečnice i filmová diva, která rozdávala smích a dobrou náladu na stříbrném plátně, ale především dosud nepřekonaná představitelka hlavních rolí v četných operetách, jako například „Uličnice“, „Pepina“, „Pařížanka“, „Z pekla štěstí“, „Rose Marie“, „Apropo, co dělá Andula?“, „Na tý louce zelený“ a dalších.
Nejen pražské společnosti známá umělecká pětice skladatelů a textařů, kterou tvořili pánové dr. Tobis, dr. Mírovský, Špilar, Sedláček a dr. Rohan, psala pro Slávku Tauberovou role, takříkajíc přímo na tělo. Ten posledně jmenovaný autor, JUDr. Vladimír Veselý - Rohan, mimochodem velmi úspěšný advokát, se stal jejím manželem.
Znala ji celá Praha a chodila za ní do Arény, Rokoka a Velké operety. Tady jí své uznání vyslovil i Maurice Chevalier. Hilar ji chtěl pro Národní divadlo do role Puka v činohře „Sen noci svatojánské“ a uvažoval o ní jako o rozpustilém Cherubínovi do opery „Figarova svatba“. Hrála v prvních českých zvukových filmech „Hollywood Revue“ a „Fidlovačka“. Natočila také několik gramofonových desek. Jejími partnery byli Hugo Kraus, Jiří Sedláček, Jára Pospíšil a mnozí jiní. Žila ve zlaté době operety a hudební komedie. Pro svůj obor „taneční subrety“ prošla tvrdou školou choreografů Knittlové, Pirnikové, Jarského a Aubrechtové.
Na sklonku třicátých let se umělkyně Slávka Tauberová rozloučila s jevištěm a rozhodla se pro zcela nedivadelní, o to však lákavější roli matky. Odešla z divadla na vrcholu slávy. Rodinnému krbu zůstala věrná až do své smrti v roce 1983. Do poslední chvíle ji mohli pamětníci potkávat na náměstí Míru nebo na Francouzské na Královských Vinohradech, kde bydlela, anebo na procházkách v zahradách na Pražském Hradě či na Karlově mostě i jinde v její tolik milované Praze – stále stejně usměvavou a plnou elánu.
Slávka Tauberová - Veselá se narodila 8. listopadu 1903 v Kladně a zemřela v Praze 26. března 1983. Měla dvě děti, syna a dceru, kteří na ni s láskou vzpomínají dodnes.
Kaleidoskop vzpomínek sestavila Slávka Veselá, dcera
Zveřejněno: 04.11.2004
Ze Sokolské kroniky roku 1928
Kteréhosi teplého dne koupaly se v Labi za cementárnou br. Em. Boznera M. Julišová a B. Holečková, obě velmi dobré plavkyně; obě se dostaly do víru a do prohlubně. Na blízku přítomný br. J. Čeněk vrhl se odvážně za oběma tonoucími dívkami, které se mezitím potopily a po delší době podařilo se mu s. M. Julišovou sice již bez vědomí ale živou vytáhnouti a zachrániti; druhá dívka mezitím utonula.
Karel Juliš vzpomíná ve Zpravodaji Smiřic na válku
Válečné dny:
Můj otec prodával a opravoval radiopřijímače. Jako radioamatér si postavil krátkovlnnou vysílačku a morzeovkou si vyměňoval pozdravy s radioamatéry celé Evropy, výjimečně i USA. Za války jsme museli anténní stožáry strhnout a vysílačku předat německým vojenským úřadům v Hradci Králové. Přesto i potom přicházela občas přepadová kontrola, a to i v době, kdy již otec zemřel. Koncem války, kdy se ve smiřickém zámku usadila ustupující německá armáda, zabrali vojáci v našem domě bývalou prodejní místnost a umístili do ní spojařský materiál, který obsluhovali denně dva vojáci. Do zámku se stáhli 2-3 dny před celkovým vyklizením Smiřic.
K závěru války mohu ještě dodat, že cca 10-15 nás, kluků, pod vedením bývalého důstojníka v záloze, sbíralo u státní silnice a odnášelo na městský úřad zbraně, které ustupující vojáci pro usnadnění svého přesunu do americké zóny odhazovali, nebo nám ochotně odevzdávali.
Voženílkovi:
V době výstavby malého stadionu dával zdarma k dispozici své povozy. Ty navážely na stadion drny a kameny, z nichž se pak brigádnicky dělaly stupně a ochozy.
V době války a lístkového přídělu potravin poskytoval svým zaměstnancům mimořádný příděl mouky (20 kg ženatým a 10 kg nemocným). Rolníkům z okolních vesnic, kteří jezdili do mlýna na povolenou výměnu obilí za mouku poskytoval možnost dvojitého přídělu. Dělalo se to tak, že v určený den jeli do mlýna 2x. Při první jízdě vzali obilí i s příslušnými doklady, které nechali ve mlýně a odvezli si mouku. Při druhém příjezdu, se stejným množstvím obilí, si odvezli mouku a potvrzené doklady. Další možnost odběru byla umožňována prostřednictvím stárka pana Valtra.
Malburgovi:
Byli Němci, ale ne nacisti. Mám tuto zkušenost. V roce 1942, kdy jsem maturoval, uvolnilo se v lihovaru jedno místo. Abych nemusel do totálního nasazení, šel jsem o toto místo požádat.
Pan Malburg mi však řekl, že je rezervováno pro Vladimíra Kalistu, syna místního poštmistra, až se vrátí z koncentračního tábora v Oranienburgu (Buchenwaldu), kam byl jako student medicíny odvlečen. Ve dnech bezprostředně po atentátu na Heydricha by to příslušník NSDAP asi neřekl.
Různé:
Ve smiřickém Sokole jsem byl od roku 1929 až do jeho rozpuštění v roce 1941. V pražském Sokole jsem cvičil od roku 1945 do roku 1948. K Františkovi Svatoňovi mohu říci, že byl výborným cvičitelem, který rozložením jednotlivých prvků cviku a hecováním nás naučil i složitější cviky, jako např. přemety a salta vpřed i vzad, různé veletoče apod. Příhodu při přemalovávání nápisu Živnostenská záložna Františkem Svatoněm mohu potvrdit.
Praha, 18. 2. 2009 Karel Juliš
Na vloženém obrázku z webu je
účet číslo 43 za prodej rádia Philips Typ 855
Karel Juliš
Min. obch. koncesovaný radiozávod Smiřice
Rádio si koupil pan František Mojžíš, ředitel přádelen a tkalcoven v Černožicích
Hotově placeno 19.12.1939 3100 korun
S díky přijal K. Juliš
Na kolcích je razítko prodejny.
Děkuji pí. Ing. Evě Vrbové, která mi poslala fotografii Jana Juliše před jeho obchodem v Palackého ulici čp. 11.
( dům je dnes zbourán ). Více informací o tomto domě je zde.
Paní Dana Balašová 29.4.2015 píše:
Posílám Vám doslovný opis části dopisu, který 30.6.1976 napsala paní Bohumila Dorotíková, rozená Julišová matce mého manžela paní Drahuši Balašové, rozené Vrbové, jejíž matka byla Bohumila Vrbová, rozená Julišová. Takže jde o sestřenice. Třeba přispěje k dotvoření obrazu, jak se ve Smiřicích žilo.
....Smiřice se hodně změnily, máme všude asfaltové ulice, výstavba je v plném proudu, my už rok bydlíme v novém bytě, totiž řadu paneláků postavili na Lefnarovic zahradě. Náš barák zatím stojí, protože na dvoře vzadu má domovní správa kanceláře, ale to víš, dvůr zpustlý, že tam nerada jdu. Všecko přijde ke zbourání, snad až po lihovar, bude to pěkné, ale to víš, lidi neradi z toho jdou...Myslím, že by ses mohla někdy na neděli podívat, až nebude takový pařák, abychom probraly všelijaké historky a trochu si prošly Smiřice a přilehlé okolí, avšak teď je zde strašně nepříjemně, protože naši páni konšelé zapomínají na jediné, co je Smiřičákům nadevše drahé – tj. koupání. Labe je strašně špinavé, plivátka nechali osudu, tam je prý voda závadná, a děti chudáci, včetně nás starých vodomilů nemají se kde smočit... Tak jezdíme na kolech do Smržova, kde si podnikavci zřídili docela pěkné koupaliště, ale cesta je úplně rozteklá nějakým špatným asfaltem, že máš kola tak nabalená, že se kolikrát nedají ani odlepit....velmi často vzpomínám na tu idylu, kterou jsme prožívali každé prázdniny a bylo to moc hezké. Už to samozřejmě není pravda a ty časy, když klidně celý velký byt nahoře byl prázdný a čekal na ty dva měsíce, kdy přijede babička a nikomu to nevadilo. Všechno zpustlo, zahrady, dvory, dům co jsme bydleli (co koupil od Pepy Hájek) je téměř na spadnutí, takže vůbec nemá cenu se tam podívat, a zkazit si hezké vzpomínky, když to bylo ještě všechno obydlené, všechny dvory v pořádku, kde bylo naše velké eldorádo, honičky přes chlívy, ping-pong na třetím dvoře a ty zahrady, kde se sedávalo v altánkách a vzadu pod stromem lavička (byl to ořech anebo jabloň se soudky, to už mi nějak vyšlo z hlavy). Každý den u Labe, my jsme si to s Jarmou taky ohromně užívaly, hlavně na těch zahradách, a kluci jak by smet. A na co moc ráda vzpomínám, na večerní návštěvy, jakou jsme měli radost, když jsme šli k Vám, nebo Vaši k nám. Nebo na večerní procházky, a dodnes nepochopím, že naše máti, která byla celý den v krámě, měla ještě chuť se sebrat a jít na celkem dlouhý špacír, což by mne dneska už někdo těžko dostal. Bylo to takové všechno klidnější a hlavně bezstarostné a proto se nám to tolik líbilo. Pamatuješ se na buřty z udírny a čerstvé buráky od starého Prokeše? To dnes už ani děti neznají – byla to báječná doba našich mladých let!
Vít Vrba manžel Bohumily Julišové:
Za fotografie a knihu vzpomínek děkuji paní Evě Vrbové. Ema Julišová + Svatební fotografie Bohumily (*1893) a Víta Vrby.
Telegram s texty:
Spanilomyslné nevěstě sl. Bohušce Julišové a velectěnému ženichu panu J.U.Dru. Vítu Vrbovi t.č. na Král. Vinohradech.
Šťastné, blahé a dlouhé spolužití k sňatku Vám úpřímně přeje v úctě oddaný J. Preininger ředitel škol, Smiřice, dne 26. dubna 1914.
Obálka: Velectěnému Pánu panu J.U.Dru. Vítu Vrbovi, c.k. setníku auditoru posádkového soudu v Krakově
a spanilomyslné jeho nevěstě t.č. Král. Vinohrady Národní dům - Od p. Balašové
Malý Zdeněk Vrba s babičkou Julišovou, mámou a tetou Emou.
Text věnování v knize Paměti domobrance vpravo:
S úctou nejhlubší a vzpomínkou na vězení Krakovské – na Vaši milou lásku k českému vojínovi jakož i na den 11. listopad – výročí stanného soudu ! připisuje a Vám tuto vzpomínku věnuje Jos. Šefl autor.
Buďte hodně a dlouho zdráv a našemu národu zachován !!
Kliknutím se dostanete na novou stránku s vybraným textem ze zmíněné knihy o p. Vrbovi
Dr. Vít Vrba sedí druhý zleva.
Paní Eva Vrbová doplnila ještě tuto stránku::
,,Zasílám rodokmen Vrbů a dobový článek o životní dráze Vita Vrby a jeho dvou synú - Víta
( general justiční služby a zeť starosty Juliše) a Vincence ( ředitel Zbrojovky v Brně)."
Bohužel chybí další stránky knihy. Klikni na foto pro velký obrázek.
Rodinné fotografie ze smiřického archivu:
Manželka Jana Juliše. Vpravo kolem roku 1910.
V rodině zemřely 4 děti !!
Razítko: Jan Juliš obchodník ve Smiřicích 13.9.1917
Text: Které jsem dnes přípočítal.
Prosím, aby jste pro mne žádné vlhké pšenice nekupoval já je nemohu sušit, a ku mletí se nemohou upotřebit.
S veškerou úctou Jan Juliš
Jedna strana lístku, který dostal: Pan Josef Šimůnek, Pohoř u Opočna
Adresát: slečna Zdenínka Julišová.
Druhá strana dopisnice nahoře. Rezi M. lístek odeslala 14.4.1900.
Hrob rodiny Julišovy umístěný na hřbitově ve Smiřicích. (2007)
Jména napsaná na náhrobku:
|
Jan Juliš starosta města a velkoobchodník *26.IV.1846 +2.V.1919 Karel Juliš ...IX.1892 + 30.IX.1942 Marie Julišová *28.VIII.1864 + 16.XI.1942 Emilie Julišová *8.X.1896 + 2.XIII.1965 (opravdu je zde 13) Marie Julišová choť měšťana v Smiřicích *24.XI.1850 + 26.VII.1889 |
Dítky. Marie *9.I.1877 +12.VI.1886 Otto *21.II.1895 +22.XII.1895 Augusta *8.VIII.1897 +19.II.1898 Jan Jar. *31.I.1889 + 2.IX.1908 |