Po stopách rodu Kutíků

   Když jsem začala pátrat po předcích mé babičky Františky Kutíkové, vůbec jsem netušila, kolik jich ve smiřickém okolí najdu. I když je dnes ve Smiřicích pouze jediná rodina, tak v 18. a 19.století jich bylo na panství nepočítaně. Například v Holohlavech se to Kutíky jen hemžilo, ale ve starých urbářích Kutík nebyl. Nejbližšího Kutíka jsem našla v Černožicích, ale ani tam to nebyl starousedlík.
   V černožické kronice jsem se dočetla, že Kutíci přišli z Plesu, který byl částečně vystěhován na základě rozhodnutí císaře Josefa II. o stavbě Josefovské pevnosti. Lidé opustili své domovy a odešli do okolních obcí. Kutíci (s dalšími 11 rodinami) museli přesídlit do Černožic a tam jim byl vyčleněn pozemek na stavbu domku čp. 28.
   Vydala jsem se tedy zkoumat urbář z Plesu a Jásenné a tam jsem objevila nejstarší Kutíky. Jiřík Kutík (nar.1620) platil daně z čp. 91 od roku 1675 do roku 1713. Další Kutík – Jan, který se 25.9.1764 oženil s Kateřinou Jonešovou, převzal usedlost čp. 3 po tchánovi Kašparu Jonešovi v roce 1764.
   Ještě jednoho Kutíka, opět Jiříka – tentokrát tkalce, jsem našla v roce 1713 ve Skaličce (tehdy se říkalo Malá Skalice). Jeho rod se však vytratil (měl jen dcery).
   Další Kutíci se usadili ve Starém Plese a vydrželi tam až do 20.století. Ženitbou se posunuli i do Újezda, Černilova, Výravy a Librantic. A právě ve Starém Plese jsem našla svého zásadního předka (hledala jsem od současnosti do minulosti).
   Když jsem tedy objevila „svého nejstaršího“ (myšleno matričního) předka, rozhodla jsem se, že se pokusím zmapovat celý rozrod.
   Začneme tedy rozplétat historii Kutíků generačně.



Nejstarším Kutíkem (podle materiálů Martina Kareše) byl Jiří z Jásenné, který se v roce 1674 oženil s Dorotou Valentovou. Z jejich potomků se mi zatím podařilo dohledat pouze rodinu syna Matěje. Právě od něj se rozvíjí rod Kutíků po celém panství. U bratra Jana jsem našla jen jednoho syna Jakuba, který zemřel ve 30 letech a jeho jediný syn v sedmi. Víc zatím nevím.

      
Rozrod Matěje Kutíka z Jásenné
Nejdříve se podíváme na rozrod Matějova syna Josefa. Sledovat budeme jeho dva syny Jana a Matěje. Oba měli spoustu potomků a mnozí dlouhá desetiletí žili v Jásenné.
Jan se oženil v r.1764 a získal po zemřelém tchánovi Kašparu Jonešovi čp.3 a jeho bratr Matěj zase převzal po otci čp. 59. Oba bratři měli dost rozvětvené rodiny, ale sledovat budeme jen mužské potomky.



Jan měl pět synů, ale dohledala jsem rodiny jen tří. Syn Josef (*1766) se v r.1791 žení s Annou Kotlantovou z Holohlav a žijí v Černožicích 15. Je tam ovšem malý problém, protože Josef získal tuto usedlost od Jakuba Justa, což byl švagr původního majitele Jiřího Kotlanta a to byl zřejmě Annin strýc, protože její vlastní otec (Matěj Kotlant) zemřel 1.10.1789 v Holohlavech.
(viz popis černožických domů od Jiřího Matějky).

   Teď se vrátíme k Matějovi (*1676) a jeho synovi Mikulášovi (*1715), protože to byl právě on, kdo přivedl Kutíky do Černilova. Nejdřív ale kupuje v roce 1746 chalupu s kovárnou (č.32) v Libranticích a za 11 let ji prodává a stěhuje se do Černilova, kde v r. 1757 získal chalupu s kovárnou čp.37 a založil tak 100letou tradici černilovských Kutíků-kovářů. Pracovali a žili zde až do r.1872.


  Mikuláš se ženil dvakrát. S první ženou Eleonorou (vdovou Řehákovou) měl syna Jiřího, rovněž kováře, který po otci převzal v roce 1761 kovárnu. Ale když si v roce 1763 přivedl do Černilova druhou ženu Annu, tak měl další děti, které ale zmapované nemám.
  Mikulášův syn Jiří měl spoustu dětí, ale pro mé pátrání se jeví důležitý syn Jan, protože právě jeho potomci drželi a zdokonalovali černilovskou kovárnu (tzv.prostřední) do září 1872, kdy šestý černilovský kovář z rodu Kutíků prodal dílnu obci (podrobně o černilovských kovárnách viz Zpravodaj mikroregionu Černilovsko - březen 2004 str.12-13 autor Martin Kareš).

Matěj (*1676) měl ještě dalšího syna Jiřího (*1709), který je pro mé pátrání nejvýznamnější.
Měl dva dospělé syny Jana a Jakuba.

Jan se přiženil do Librantic. Vzal si vdovu Marii Diveckou. Oba jejich synové (Jan a Josef) byli kováři a zasloužili se o rozvoj tohoto řemesla na černilovsku.
Jan se přihlásil k protestantskému vyznání, oženil se s Marií Balcarovou, rovněž protestantkou, ze Skaličky a odešel z Černilova do Librantic. Jeho potomci se postupně přesunuli do Smržova.
Josefovy děti mám méně zmapované, ale zdá se, že se drželi na černilovsku.
Na grafu je pouze část potomků Jana Kutíka (evang.), které měl s Marií Balcarovou.

  

Až do roku 2019 jsem se domnívala, že babička byla jediná, která své sourozence přežila. Našla jsem však několik dopisů, kde ji „nějaká“ Kutíková (tak se podepisovala) oslovovala drahá švagrová. Věděla jsem, že babička sourozence už neměla. Začala jsem tedy intenzivně hledat a zjistila jsem, že měla ještě jednoho nejstaršího bratra Josefa, který se narodil 6.12.1876 ještě v Černožicích v rodném domě její matky, u Hošků. Dál ale mizí a jeho svatba není k dohledání. Potom jsem našla starou fotografii - pohlednici, kde se píše o rodině Kutíků, žijících u Ústí nad Labem. Podle uvedené adresy se mi podařilo dopátrat v matrice obce Neštěmice (dnes součást Ústí), že se tam 30.4.1904 Josefu Kutíkovi a jeho manželce Věnceslavě narodil syn Oldřich Josef a kmotrou mu byla moje babička Františka.

Foto
Na fotce jsou ještě další dvě dcery. Ty jsou starší než Oldřich, ale zatím jsem našla narození pouze jedné - Boženy

Františka Kutíková se narodila 3.8.1886. Když jí byly 2 roky, zemřela jí matka. Václav se musel poohlédnout po jiné ženě, která by mu pomohla děti vychovat.
Dne 29.1.1889 se oženil s vdovou (Anna) po Jiřím Duškovi z Hubilesa. Anna se narodila jako Anna Raková dne 5.6.1852 ve Smiřicích. Měla s Jiřím Duškem pět dětí, ale do dospělosti dožily tři. Nejmladší Anna (nar. 26.6.1883) se stala milovanou nevlastní sestrou mé babičky Františky.
Manželé Kutíkovi už další děti neměli, ale starali se o své děti společně.

------------------------------------

   Po roce 1900 radní ve Smiřicích rozhodli o rozšíření města směrem jižním, kde do té doby byly louky a ohrady pro dobytek. Václav Kutík, jako šikovný zedník, si postavil v dnešní Brigádnické (dříve Legionářské ulici) v roce 1905 nový domek. Byl to vlastně teprve druhý soukromý objekt v nově vznikající ulici a dodnes nese čp.236. Musím podotknout, že na protější straně nové ulice postavil místní podnikatel a stavitel Andrejsek dva malé dvojdomky s neuvěřitelně malým pozemkem (asi byl velice „šetrný“), které později odprodal zájemcům.
   V čp. 236 žili manželé Kutíkovi spolu se synem Antonínem Kutíkem, dcerou Františkou Kutíkovou, synem Václavem Duškem a předpokládám i s dcerou Annou Duškovou. Františka sloužila u zámeckého účetního Materny, Anniny stopy se ztrácejí, ale odešla do Německa, vdala se za Františka Klementa, nějaký čas žila v Saské Kamenici. František zemřel 15.1.1916 ve vojenském lazaretu v Zadaru.

Vpravo:
   Antonín Kutík se 29.2.1908 oženil v Mělnickém Vtelnu s Annou Martínkovou a přivedl ji do Smiřic. V roce 1910 se jim narodila dcera Vlasta. Antonín však 10 dní po dceřině narození zemřel (22.3.1910). Václav Dušek zemřel 6.9.1912. Dokonce i sám Václav Kutík zemřel ještě před vypuknutím I.světové války (10.5.1914) podle rodinných vzpomínek na otravu krve, kterou si způsobil při kopání studny.

Dvojnásobná vdova Anna Kutíková zůstala v domě jen s podnájemníky. Dcera Anna se však po válce vrátila domů jako čerstvá vdova (dítě zemřelo) a v ulici se seznámila s ovdovělým válečným invalidou Matějem Sedláčkem, který měl dvouletého syna Františka. Dům čp.236 až do své smrti (30.9.1926) vlastnila vdova Anna Kutíková a potom přešel do vlastnictví její dcery, nyní už Anny Sedláčkové a později jej zdědil František Sedláček.
   Františka Kutíková v domě žila celou válku. Čekala, až se vrátí její milý Karel Vachek z válečného pole. On ji však zradil, oženil se s jinou, a tak si Františka vzala tělesně postiženého ševce Josefa Kozu. Také manželé Kozovi žili v čp.236. V roce 1935 si koupili jeden z Andrejskových domků čp.228 a odstěhovali se na protější stranu ulice.

   Vdova Anna Kutíková (roz. Martinková) s dcerkou Vlastou se vrátila do rodného Mělnického Vtelna, ale se smiřickými rodinami udržovala i nadále kontakt. Můj tatínek k ní jezdil na prázdniny a babička si s Vlastou dopisovala až do své smrti.

Tak se stalo, že rod Kutíků z čp.236 zmizel. Ve Smiřicích je i další rodina Kutíků, která je spřízněná, a proto jsem se vydala i po jejich stopách.

Vpravo:
   Když se vrátíme do Holohlav na rodinný statek Hrochů, kde hospodařil Jan Kutík ze Starého Plesu s manželkou Kateřinou, tak si připomeneme, že měl čtyři syny. Jeden byl už popisovaný Jan a druhý budoucí občan Smiřic byl Josef, který se oženil s Kateřinou Trnovskou z Meziříčí a měl s ní 2 dcery a syna Jana, pradědečka dnešních smiřických Kutíků.

Nejdříve jsem se soustředila na dceru Annu. Provdala se totiž za Josefa Duška, a tak jsem chtěla zjistit, jestli nepatří do již dříve zkoumaných Dušků z Vilantic. Dostala jsem se až do roku 1700, ale rody se nespojily a nenašla jsem zatím žádnou cestu ke spojení. Jeho otec Václav pocházel z Plotišť.




Vpravo:
   Anna zůstala bydlet s manželem ve Smiřicích v čp.22. Její muž byl bednář a toto řemeslo se v jeho rodu dědilo z otce na syna. Měli spolu 8 dětí, ale tři Vojtěchové a František zemřeli v dětském věku. Do dospělosti došli pouze Josef, který se oženil asi v roce 1906 neznámo kde, Bohumír a dvě dcery – Anna a Marie.
Vypátrat cokoli dalšího o Anniných potomcích, případně o potomcích její sestry Kateřiny se mi nepodařilo.
   Soustředila jsem se tedy na bratra Jana, jehož potomci ve Smiřicích žijí dodnes.

























Vpravo:
   Jan se ženil dvakrát. Jeho první žena Marie Karlová, dcera smiřického řezníka, se utopila. Děti spolu neměli. S druhou manželkou měl pět dětí.
   Syn Oldřich zemřel ve věku 33 let a nenašla jsem žádný důkaz o tom, že by byl ženatý. Nejmladší syn Josef se nevrátil z 1. světové války a byl prohlášen za mrtvého. Zajímavá je i dcera Marie, která se provdala za Jana Vachka a její syn Jan byl manželem Milady roz. Kozové, dcery Františka Kozy - puškaře.

   Nejdůležitějším potomkem je ale Jan Kutík (*26.12.1892).
















Vpravo:
   Jan se v roce 1919 oženil s Annou Tomešovou ze Skalice, ale průzkum jeho rodiny ještě není úplný (živé matriky), známe jen potomky jeho syna Jana, ale zatím nevíme, jestli měl další děti.

   Syn Jan Kutík (*30.12.1922) měl s manželkou Boženou Matuškovou z Černožic tři děti, dvě starší dcery - Jitku a Boženu a o 9 let mladšího syna Jana, pokračovatele rodu. Byl známou smiřickou osobností. Nazvala bych jej posledním samostatně hospodařícím rolníkem, který pečoval o své hospodářství celý život a zdárně jej předal i svému synovi, který se dočkal po roce 1989 i navrácení půdy a opět se vrhl na rodnou „živnost“ zemědělce, ale rozvinul i své schopnosti automechanika a podnikatele.

Jitka Cejnarová-Kutíková má syna Karla a dceru Jitku, Božena Šrůtová-Kutíková má dceru Ludmilu a syna Pavla, nejmladší Jan Kutík má syny Jana, Tomáše a dceru Alenu.

----------------------

Dole:
   Teď se ale vraťme do Holohlav na rodný statek Hrochů respektive Kutíků a na dalšího syna – Václava. Oženil se s Annou Srkalovou z Neznášova a měli šest dětí. O jejich rodinách nic nevím a data jsou příliš čerstvá, aby se dalo pátrat v matrikách. Stále však hledám, který Kutík se usadil v Rasoškách a tady je jedna nevěsta právě z Rasošek (Cecílie Pospíšilová, sňatek 25.11.1924) a já v dětství milovala dílo spisovatele Josefa Kutíka, který se narodil v Rasoškách 5.4.1923 a zemřel v Praze 5.11.1987. Narodil se však o rok dřív, než byla ta dohledaná svatba. Škoda. Asi to byl jiný Kutík a pátrání musí pokračovat.