Vývoj domů v Černožicích

Vývoj domů v Černožicích
v historické době 1197 - 1997

Autor Jiří Matějka

Děkuji Oů Černožice a autorovi za laskavé svolení s uveřejněním textu.
Mapy a důležité vyobrazení byly připojeny k textu, fotografie domů jsem nepoužil a jejich popisky vynechal.

Pokud byste měli k dispozici jakékoliv starší fotografie usedlostí, kterými bychom mohli náš soupis doplnit a přiblížit tak atmosféru života našich předků, prosíme Vás o jejich zaslání na adresu martin.kares(zavináč)email.cz

Tuhle otázku zkoumalo už před námi několik lidí. Výsledky ovšem nejsou příliš povzbudivé. Ne snad kvůli tomu, že by dotyční kronikáři a jiní zainteresovaní byli málo pilní či svědomití. Ba právě spíše naopak. Měli spíše jen smůlu. Jimi nashromážděné materiály se jednoduše po jejich smrti ztratily, zmizely jaksi beze stopy. Vysvětlení pro to může být přinejmenším dvojí – buď potomci neměli zájem, nevěděli, s čím se to vlastně setkávají, co je to vlastně za rukopisy, nebo právě naopak – věděli to velice dobře a chtěli si to schovat, aby o to nepřišli. Jenže takto o to přišli všichni ostatní. Čáslavky

A tak nás napadlo zamezit dalším možným ztrátám mnohaleté pečlivé práce alespoň toho zatím posledního člověka, který se po několika předešlých badatelích Černožicím věnoval. Vraťme se nyní poněkud zpátky – na konci devatenáctého století shromažďoval materiály o starých Černožicích a Čáslavkách pan Jan Jaroš, starosta jaroměřského okresu a říšský poslanec, rodák z blízké Rtyně u Velichovek, kde mu za jeho zásluhy o okres byla v květnu 1926 odhalena pamětní deska na jeho rodném domě čp. 3. Většinu svého krátkého života prožil v Čáslavkách v domě čp. 10 (dnes 160) a sepsal vše, co se mu podařilo o nejstarších dobách Černožic nalézt. Zemřel náhle 27. listopadu 1903 ve věku padesáti let. Jeho hrob dodnes můžeme nalézt v dolní části holohlavského hřbitova.

Jan Jaroš na oficiální fotografii z doby, kdy byl říšským poslancem a starostou jaroměřského okresu.

Většinu historických materiálů po něm získal (snad) jeho žák a následovník, o čtrnáct let mladší Jan Kotlant z Holohlav čp. 47. I on se stal okresním starostou a říšským poslancem ve Vídni, i on prohledával archivy, matriky, hovořil s lidmi, zapisoval své rozmluvy se starými pamětníky. Vzniklo tak pro naši obec velice cenné dílo. Rok před svou smrtí předal pan Kotlant své zápisy do rukou tehdejšího obecního kronikáře pana Václava Žižky. Ten ještě z těchto zápisů udělal nějaké výpisy do černožické kroniky (ovšem jen nepatrně) a ve zmatcích po roce 1945 se Kotlantovy a tím i Jarošovy věci kamsi ztratily.
Ani pan Jaroslav Mach, ani já, jakožto současný kronikář, rozhodně neviním ze ztráty pana Václava Žižku, vždyť pečlivějšího kronikáře nad něj jen těžko dnes hledat, ale faktem zůstává, že ony cenné zápisy dnes nejsou. A tak jsme se - pan Jaroslav Mach a také já – pustili do studia toho, co se neztratilo a z čeho mohli čerpat všichni nám předcházející pánové. Do studia například gruntovních knih v Zámrsku u Vysokého Mýta. V současné době, již po smrti p. Jaroslava Macha, mám díky jeho dceři Jaroslavě výsledek jeho studia ve třech útlých strojopisech. I mé zápisy existují vlastně pouze v jednom jediném exempláři. Nestane se jednou to, co se stalo s pracemi předešlých? Pan Mach se domníval, že v nejlepším případě si někdo z příbuzných pana Václava Žižky záznamy svého předka schoval, v nejhorším případě pak zmizely někde na skládce. Čáslavky

Právě proto nás napadlo, aby se opět jen s existujícím originálním rukopisem nestalo totéž, aby mnohaletá práce nepřišla opět vniveč, seznámit s pracemi pana J. Macha i p. J. Matějky (ten již něco použil v knize ‚Kapitoly z dějin Černožic‘, 1997) o vývoji osídlení v Černožicích širší černožickou veřejnost. Rozmnožit tedy nějak vlastní rukopisy. A nejlepším způsobem se nám zdá – uveřejnit alespoň menší část záznamů (dokud je čas, dokud dovoluje zdraví tělesné i duševní) v Černožickém zpravodaji.

Vlevo vidíme pravděpodobné uspořádání Černožic i Čáslavek v dlouhých staletích od století dvanáctého (od první písemné zmínky o této lokalitě v roce 1197) do zhruba roku 1550. Severní část Čáslavek – vidíme zde první čtyři čísla popisná, dnes 151 – 154, chalupa u Přelova – číslo 5, dnes 155, na jižní straně Čáslavek pak zbývající čtyři popisná čísla – 6 – 9, dnes 156 až 159.
Totéž platí i o tehdejších Černožicích – na severní straně čísla 1 – 4 (stejná jako dnes), na jižní straně čísla 5 až 9. Z dnešního našeho pohledu se jedná v Čáslavkách o ulici ‚K Přelovu‘, v Černožicích pak o ulici ‚Růžovou‘.(Mapku zpracoval J. Matějka.)

  Těžko říci, kdo byl v oněch nejstarších dobách na tom lépe – zda Čáslavky nebo Černožice. V zápise z roku 1197 se mluví jen o Černožicích, ale takřka stejná podoba obou míst nás nutí předpokládat, že Čáslavky i Černožice byly (patrně) vysazeny, lépe by bylo říkat osazeny, ve stejné době. Oněch usedlých zde tehdy příliš mnoho nebylo. Jejich jediným úkolem bylo vyrvat místní půdu jednak močálům, jednak mnohým lesním porostům, neboť až zde – v okolí Chloumku a Prašivky – tenkrát končil příhraniční prales, a zabývat se zemědělskou výrobou.
  Můžeme předpokládat, že v oněch dlouhých, dosti nehybných, staletích byly obě dvě obce stejně důležité.
  Osazení Čáslavek se vůbec nezměnilo až do roku 1689. Z doby před tímto datem se zachovala (v Oblastním archivu v Zámrsku) stará ‚Gruntovní kniha‘ Smiřického panství. Zaznamenává jména od roku 1590 do roku 1688. Z ní pak vychází ‚Kniha nová gruntovní panství Smiřického‘, založená za Václava Vojtěcha ze Šternberka dne 3. března 1689.
  Ona nová kniha měla zavést pořádek do gruntovních převodů a měla měřit tak, „aby se to spravedlivě vynalezlo, že mnohý nemaje na tom gruntu co pohledávati a nepatříž mu nic, peníze vybral a který spravedlivou grantensi (nárok, pozn. Jmat.) měl, ten nic nedostal, skrze čehož se jevily nepořádnost a křivda mnohému chudému člověku se konala.“
  Ze staré gruntovní knihy se na počátku knihy nové (ta je vázána v kůži, na níž jsou vytlačeny ornamenty, má okované rohy a je úctyhodně silná – zhruba 18 centimetrů) objevuje z Čáslavek těchto devět gruntů, neboli ‚zahrad‘ a jejich tehdejší držitelé:

Grunt Hynkovský (čp. 1)
Zahrada Přerovská (čp. 2)
Grunt Kautskyho (čp. 3)
Grunt Rýdlovský (čp. 4)
Zahrada Rezkovská (čp. 5)
Grunt Vachkovský (čp.6)
Grunt Řehákovský (čp. 7)
Grunt Lilkovský (čp. 8)
Zahrada Hynkovská (čp. 9)

  Ve stejném roce 1689 byly Černožice oproti tehdejším Čáslavkám již větší. Neměly už pouhých devět usedlostí, ale dvacet dva.
  O Černožicích toho bylo napsáno již hodně, proto se zatím budeme věnovat Čáslavkám. Budeme se jim přednostně věnovat ale i proto, že se oněch devět zemědělských podniků v Čáslavkách (později jich bylo pouhých dvanáct) sleduje v běhu staletí mnohem lépe, než rychleji rostoucí počet usedlostí v sousedních Černožicích. A nemůžeme také dnes s jistotou prohlásit, že pravděpodobná středověká tvrz, zatím neobjevená v Černožicích, by se nemohla nacházet právě někde v Čáslavkách.
  Čáslavky byly umístěny nad záplavovou nivu řeky Labe. Snad jen chalupa čp. 5 (dnes 155) mohla být pravidelným ročním vzedmutím labské hladiny ohrožována. Její obyvatelé, patrně v raných dobách především rybáři, žili zřejmě s vodním živlem v jakémsi přírodou vynuceném souladu. Zajímavostí tohoto čísla popisného (čtenáře upozorňujeme, že čísla popisná byla usedlostem přidělena až ve století osmnáctém a poté ještě v následujících stoletích jednou až dvakrát měněna, my si zde uvádíme pouze čísla první a čísla současná pro větší názornost) je to, že zde před rokem 1689 žila rodina Lukáše Baudyše. A právě u tohoto prastarého černožicko-čáslavského rodu jakožto u jediného je možno doložit písemnými prameny kontinuitu jednotlivých jeho generací až dodnes – Baudyšovi v ulici Okružní čp. 222.
  V našem článku zaznamenáme ovšem jen velice nepatrnou část středověkých záznamů a vzhledem k současné přísné ochraně osobních údajů, budeme těmito údaji velice „šetřit“. Nebudeme se také zabývat mnohými transakcemi při přechodu usedlostí z předešlé generace na generaci následující. Je to pro nás z dnešního našeho pohledu ve většině případů nezajímavé.

  Vezměme to tedy hezky popořádku – nejprve

Grunt Hynkovský čp. 1 (dnes čp. 151)

  Roku 1588 na něm hospodaří Wondra Hynek. Když pak zemřel, koupil ho roku (tehdy se psalo ‚Léta Páně‘) 1615 jeho syn Wáwra Hynek. Po jeho odchodu z tohoto světa koupil grunt L.P. 1616 Jan Potůček. A protože Jan Potůček hospodařil úspěšně (ne každému se to tehdy – a nejen tehdy – dařilo), koupil v roce 1620 od vrchnosti jakousi chalupu, která původně patřila v blízkosti gruntu čp. 1 jakési Martě Roupové, „která se proti Pánu Bohu a vrchnosti nenáležitě zachovala a smilnosti dopustila, a proto její chalupa vrchnosti připadla.“ Až takhle tedy se vrchnost starala o slušný a poctivý život svých poddaných (nebo že by šlo spíš o těch pár krejcarů za chalupu?). Jan Potůček se vykoupil nakonec i od smiřické vrchnosti a odstěhoval se do města Dobrušky. Grunt čp. 1 proto prodal roku 1640 svému nevlastnímu synovi Václavu Hynkovi a jeho manželce Alžbětě.
  Václav Hynek (někde také zvaný Potůček) hospodařil dobře, přikupoval hlavně louky a nevlastnímu otci grunt postupně splácel, až mu zbytek sumy jeho nevlastní otec odpustil. V roce 1674 již Václav Hynek hospodařil bez dluhů, a proto za 500 kop míšenských přenechal grunt svému synu Mikuláši Hynkovi.
  Od roku 1689 pak již nová gruntovní kniha Smiřického panství hovoří o tom, že Mikuláš Hynek těžce onemocněl, proto za 550 kop grošů pustil živnost nejmladšímu synovi Jiříkovi Hynkovi. Jiřík Hynek zemřel roku 1745 a následujícího roku 1746 se usedlosti ujal nejstarší bratr Jiříkův Václav Hynek. Ten odešel ze světa roku 1762 a jeho vdova Alžběta předala usedlost roku 1763 synovi Štěpánu Hynkovi za trhovou cenu 775 kop grošů (vidíme, že cena nemovitosti šla v těch dobách pozvolna nahoru, možná ale i díky inflaci).
  Když Štěpán Hynek již roku 1764 zemřel, provdala se jeho vdova Alžběta (měla tehdy jednoroční dceru Marii) za Jana Šrámka, kterému statek r. 1765 předala a to až do doby, kdy dceři Marii bude osmnáct let. Dcera Marie ovšem zemřela již v roce 1772.
  Roku 1788 pak Jan Šrámek dělí tento grunt čp. 1 na statky dva pro své dva syny. Syn Jan Šrámek dostává jednu polovinu za 500 kop grošů a jím pokračuje dále čp. 1. Syn Václav Šrámek obdržel druhou, stejně ceněnou, polovinu a tím začíná v tomto roce historie čp. 11 (dnes 161). Když Jan Šrámek zemřel, zdědila statek jeho vlastní matka, ovdovělá Dorota Šrámková, provdaná za Václava Veverku. Proto od léta roku 1820 hospodaří jako spoluvlastníci Václav a Dorota Veverkovi. Roku 1821 bylo na gruntu postaveno celé zánovní stavení.
  1838 přechází statek čp. 1 na nevlastního syna Václava Veverky Václava Veverku za sumu 1.900 zlatých ve stříbrných dvacetníkách. Celé obnovená stavení bylo ovšem stále podle záznamů kryto doškovou střechou tak, jak bylo tehdy obvyklé.
  Nový majitel se následujícího roku oženil s Marií Flejgrovou ze Semonic a i vzhledem k věnu, které do usedlosti přinesla, ji učinil spoluvlastnicí statku.
  V roce 1843 gruntovní kniha Smiřického panství končí a pokud chceme nalézt další údaje, musíme hledat od počátku padesátých let 19. století v písemnostech obecního úřadu.
  Proto i následující posloupnost majitelů čp. 1 může vypadat takto: Václav Veverka (nar. 1848) s Marií, roz. Hynkovou z Čáslavek čp. 4 (dnes 154). Ti měli tři dcery – Annu, nar. 1868, která se provdala za již námi zde zmiňovaného Jana Kotlanta z Holohlav, provdanou Ornstovou, Františku, nar. 1870, a Marii, nar. 1874. V srpnu 1880 Václav Veverka kompletně vyhořel. Bylo mu tehdy dvaatřicet let, a proto měl ještě dost sil celou usedlost vystavět tak, jak ji znají i současné generace. Je dnes tedy již sto dvacet sedm let stará.
  Právě dcera Marie Veverková si vzala Jana Kadečku a usedlost čp. 1 přešla na ně.
  Protože se nikde nepřipomínají žádné jejich děti, přebírá nakonec usedlost bratr Jana Kadečky Jaroslav Kadečka s manželkou Marií, roz. Martínkovou. V roce 1941 přicházejí na grunt v Čáslavkách z Nepasic. A to jsme se již dostali prakticky takřka do současnosti. Osud usedlosti poté na dlouhá léta nebyl nijak idylický. Kronikář Jaroslav Mach si poznamenal v roce 1988 – usedlost chátrá, je neobsazena, je smutné se sem podívat. A to v tehdejších Čáslavkách nemyslel jen a jen na číslo popisné 1.
  Dostali jsme se takto až prakticky do současnosti. S ohledem na ochranu osobních údajů nám nezbývá než požádat ty, kterým dnes usedlosti patří, nebo v nich bydlí, aby si (jen pro své potomky) k těmto historickým záznamům zapisovali události další. Vždyť dnes zajímají rodokmeny a historie domů kdekoho. Původně jsme chtěli, aby tyto údaje byly již v knize ‚Kapitoly z dějin Černožic‘ z roku 1997, ale tehdy to nedovolil jednak čas (kvůli včasnému vytištění), jednak by kniha byla mnohem obsáhlejší a tedy i dražší.

Zahrada Přerovská čp. 2 (dnes čp. 152)

Roku 1601 koupil usedlost čp. 2 Petr Matouš od předchozího majitele Jana Koudele (možná Koudeleho). To byl švagr Petra Matouše. Ještě dřívějším majitelem byl patrně v 16. století jakýsi Václav Havýř.
1625 přechází grunt z Petra Matouše na Matěje Matouše, který celou ‚Zahradu Přerovskou‘ prodal v roce 1632 Tobiáši Přerovskému (odtud patrně název ‚Zahrady‘; v nové gruntovní knize ovšem byla tato zahrada přejmenována na nám přijatelnější ‚Zahradu Přelovskou‘) . Ten byl v letech 1651 – 1673 černožickým rychtářem a zemřel roku 1680. I tato jeho funkce nám dokládá, že Čáslavky i Černožice byly obyvateli i vrchností brány jako dva rovnocenné celky.

  Tobiáš Přerovský hospodařil dobře, ke svému podnikání však samozřejmě potřeboval vždy souhlas vrchnosti. V roce 1636 například ke koupi louky od vlkovského Adama Zolmana dostal souhlas „urozeného a statečného rytíře pana Jindřicha Odkolka z Oujezdce“.
  Usedlost čp. 2 v Čáslavkách koupil na splátky roku 1673 Václav Matějíček (možná i Matějček).
  Václav Matějček splácel grunt Tobiáši Přerovskému od r. 1674 až do r. 1688. Z nové gruntovní knihy se pak dozvídáme, že L.P. 1712 vdova po Václavu Matějčkovi předává usedlost za 234 kop jejich synovi Janu Matějčkovi.

Situační plánek Čáslavek do konce 16. století se starými (1-9) a současnými popisnými čísly (151 – 159). Plánek zpracoval J. Matějka.

  O příběhu tohoto hospodáře se toho příliš mnoho z vrchnostenských zápisů nedozvídáme. O to více se můžeme domýšlet, jak těžký mohl být tehdy (a nejenom tehdy) život pro lidi, kteří se nechtěli nechat spoutat jedinými možnými životními pravidly, které předepisovala tehdy vládnoucí habsbursko-katolická garnitura. Ocitujme si strohý zápis z gruntovní knihy:
  „L.P. 1732 8. Oktobris (října). Poněvadž Jan Matějček zapomenouce se nad sebou i svou milostivou vrchností s manželkou svou a s pěti dětmi nočního času do Lutrián jest zběhl, z té příčiny zahrada tato spravedlivým právem milostivé vrchnosti Janovi Hynkovi za dědičnou odprodána jest za sumu 96 kop.“
  Za těmito několika řádky můžeme tušit dlouhý a úporný boj Matějčkova svědomí. Celý jeho případ spadá do období tzv. ‚Černožického případu z roku 1717‘, o němž píšeme v knížce ‚Kapitoly z dějin Černožic‘ na str. 105 až 116, kdy u nás docházelo k tzv. druhému vrcholu protireformace. Zajímavé je to, že se jméno Jana Matějčka, ani nikoho z jeho rodiny v případu neobjevuje, o to větší musel být jeho vnitřní boj, zda odejít nebo zůstat. Odcházet za noci s pěti dětmi a manželkou do neznámého Slezska, to už vyžadovalo velikou mravní sílu, obrovské odhodlání a hlavně neobyčejně pevnou víru.
  Usedlost čp. 2 byla zřejmě opuštěna několik let. Její cena poklesla, přesto za ni vrchnost při prodeji Janu Hynkovi dostala zpět alespoň ty peníze, o něž přišla za léta.neplacených dávek.
  1758 „vykročivše Jan Hynek i manželka jeho z prostředku živých“ (i takto se opisovalo krátké, leč obávané, slovo ‚smrt‘) dali grunt svému synu Janovi, tomu však bylo teprve deset let, proto nakonec zanechali usedlost bratru zemřelého Jana Hynka Štěpánu Hynkovi.
  Ten musel postupně vyplatit děti, které zde zůstaly po Janovi a jeho manželce. Byli to čtyři chlapci a dvě dívky. Alespoň v tomto případě si ukažme, jak bylo tehdy na sirotky pamatováno. (Jinak je gruntovní kniha přesnými úkoly pro všechny nabyvatele doslova přeplněna. Ale mělo to svůj význam pro naprostý pořádek v povinnostech i právech.) Citujme tedy ustanovení, kterými se musel Štěpán Hynek řídit:
  „Nejsouce však o Jana, sirotka dětského, a za něho hospodařiti schopny, z té příčiny mezi ostatními bratry a sestrou zmíněného dobrovolného narovnání, takovou svému bratru Štěpánovi Hynkovi jest podstoupil, s tím však doložením, aby on ihned při zápise 10 kop hotových do kasy sirotčí mimo sumy trhové za právo dědické složil, kterážto se jemu tuto podstupuje za sumu 250 kop.“ Krátce řečeno, místo této krkolomné úřednické litanie, hned při převodu usedlosti musel Štěpán Hynek hotově dát do sirotčí kasy uvedenou sumu. Navíc se v zápise Štěpánu Hynkovi ukládá: „Mimo to je povinen hospodář následující: Janovi jednu krávu dojnou, Václavovi sekery kladní a krávu, Mikulášovi pilu a krávu, Kateřině sestře krávu a Anně také krávu, Štěpánovi a Václavovi každému jeden špalek. Přitom hospodář též ty tři malé sirotky: Kateřinu, Annu a Mikuláše tak dlouho, dokud samy sobě kus chleba vydělati nemohou při svém stole živiti a šatiti a nejmladšímu Mikuláši ještě korec žita přidati.“
  A takto, či podobně, to nacházíme při každém převodu majetku.
  Pro sešlost věku a nedostatek zdraví předal pak Štěpán Hynek L.P. 1795 usedlost čp. 2 svému synu Václavu Hynkovi za sumu trhovou 300 zlatých. Je zajímavé, že spolu s usedlostí předává i mandl.
  L.P. 1830 již za sumu 650 zl. (bylo to již po napoleonských válkách a státním krachu v roce 1811) předal Václav Hynek usedlost svému synu Václavu Hynkovi. A zde opět nová gruntovní kniha končí.
  V roce 1852 koupil usedlost (mnohdy se uvádí v zápisech ‚chalupu čp. 2‘) obchodník s obilím Václav Tomášek s manželkou Marií, roz. Špalkovou. Václav Tomášek zemřel roku 1895 a majitelkou čp. 2 se stala jeho vdova, která usedlost odevzdala roku 1903 svému vnukovi Františku Hrochovi, rolníku z Habřiny. Ten u chalupy čp. 2 postavil v roce 1927 výměnek o dvou světnicích a protože později byl výměnek na nějaký čas obydlen, obdržel v roce 1960 čp. 169. I takto se uměle navyšoval počet domovních čísel v Černožicích.
  Po Františku Hrochovi se pak usedlosti ujal jeho syn František Hroch s manželkou Marií, roz. Černou z čp. 35. Měli tři dcery. V roce 1947 provedli adaptaci obytných místností. Po roce 1957 se usedlost dostává do družstva. Vdova Marie Hrochová prodala čp. 2 (asi r. 1982) Oldřichu Bednaříkovi, který si dům opravil.

Grunt Kauckyho čp. 3 (čp. 153)

  Před rokem 1558 vlastnil grunt Vondra Tomáš. V tomto roce koupil tento grunt Adam Chmelík. I ten se musel postarat o čtyři sirotky, kteří po Vondrovi Tomášovi zbyli.
  Od sirotků po Adamu Chmelíkovi koupil grunt roku 1577 Lukáš Chmelík. Lukáš Chmelík splácel grunt do sirotčí kasy až do roku 1608.
  Roku 1610 pak od sirotka po nebožtíku Lukáši Chmelíkovi koupila grunt Anna Lukšová. Ta pak po zaplacení všech dluhů dědičně postoupila grunt svému tehdejší mu manželovi Jiříkovi Žirnickému, „aby on s tou živností jako se svou činil“. Ten pak Anně Lukšové splácí až do roku 1621.
  Ta pak prodává statek L.P. 1623 Martinu Kautníkovi. Ten prodal tento statek se vším příslušenstvím L.P. 1628 Adamu Lhotskýmu. Adam v roce 1641 již nežil a jeho dceru Esteru si vzal Jakub Kautský (odtud tedy v nové gruntovní knize název ‚Grunt Kauckyho‘). Ten grunt splácel až do roku 1658. To již bylo deset let po ukončení třicetileté války.
  L.P. 1667 se ujal gruntu jeho zeť Jiřík Vachek. (to vyšlo najevo právě při zakládání nové gruntovní knihy v roce 1689.) L.P. 1702 poté vdova po Jiříku Vachkovi – Kateřina – prodala živnost svému synovi Václavu Vachkovi za 420 kop gr. U každé smlouvy prakticky existoval doplněk o výměnku, jaký si vdova či vdovec vymínili na novém majiteli. Ukažme si to alespoň na tomto případu. Vdova Kateřina požadovala „sobě z letošního požehnání deset záhonů pšenice, 16 záhonů žita, 1 korec ječmene setého. Byt až do smrti, při každém pečení chleba jeden bochník, 1 korec žita do ouhoru setý, 2 korce pšenice k setí, ječmena 2 věrtele, hrachu věrtel, 1 záhon lnu, 1 záhon konopí seti má. Též vymiňuje sobě 1 zahrádku, jabloň, též kousek louky za štěpnicí, jednu krávu pásti a chovat, též trávu na ni bráti z místa, kde hospodář pro svůj dobytek bere“.
  L.P. 1733 se smlouvou mezi Václavem Vachkem a jeho synem Mikulášem Vachkem dostává za 500 kop statek do rukou Mikuláše. Smlouvu sepsali před právem černožickým, tedy tehdy před rychtářem Mikulášem Pátkem. Po Václavovi zůstaly poměrně velké dluhy, zajímavé je, že největší dluhy byly za pivo, dlužil ale i děvečkám a hříbkovi (to byl mladík, který se staral o koně- pozn. Jmat). To vše na sebe Mikuláš Vachek musel převzít. Ale dluhy nesplatil, spíše je navýšil.
  L.P. 1764 přebíral grunt od Mikuláše jeho syn Jan Vachek a při té příležitosti byly zapsány opět velké dluhy – největší byl záduší Holohlavskému, ale hned pak obci, šenkýři čáslavskému a šenkýři černožickému (více popíjel v Čáslavkách). Dluhy nadělal ale i u černožického mlynáře a kováře a také u žida v Bukovině.
  L.P. 1779 Jan Vachek „z tohoto světa vykročil“ a jeho vdova Alžběta postoupila živnost svému synovi Václavu Vachkovi za trhovou cenu 377 kop. Dobrovolně ale přijal dluhy ve výši 1.206 kop.
  Roku 1800 zde zůstává po Václavu Vachkovi jeho vdova Kateřina a dvě dcery. Usedlost čp. 3 nebyla ale rozdělena, zůstala vcelku, neboť dcera Anna, tehdy již dvanáct let stará byla provdána za Josefa Havrdu. Druhou dceru Marii vyplatili. Že dvanáctileté dívky byly provdávány, nebylo tehdy až zase tak vzácné. Setkáváme se s tím i v generaci další. Josef Havrda se tak ujímá vyženěné usedlosti. Tento Josef Havrda se stal na léta 1823 až 1836 černožickým rychtářem a jeho maličký syn Jan Havrda byl jako čtrnáctidenní prvním pohřbeným na novém (tom současném) hřbitově v Holohlavech, který byl zřízen i pro naši obec v roce 1825.
  Roku 1837 se po svém otci stává majitelem jeho syn Václav Havrda za cenu 1.460 zl. I on si vzal dvanáctiletou Barboru, rozenou Svobodovou (narozena v roce 1815, vdávala se v roce 1827) Teprve ale v roce 1844 se jim narodil dědic, syn Josef Havrda. V roce 1847 byla mezi manželi uzavřena ve smiřickém zámku ‚Manželská smlouva‘. Jak tehdy tento dokument vypadal, to si můžeme alespoň v tomto případě ukázat.
  „13. Novembris (listopadu) 1847 tohoto dne mezi Václavem Havrdou z Čáslavek z jedné, naproti tomu pak jeho manželkou Barborou, rozenou Svobodovou ze strany druhé staly se následující smlouvy:
   1) Když Václav a Barbora manželé již skrze mnohá léta v bázni Boží a bohabojnosti živi byli v takové manželské povinnosti a domácím pořádku ještě dále živi býti chtějí, sobě manželskou lásku opět zaslíbili a na důkaz:
   2) Poněvadž manželka Barbora, po rodu Svobodová, jejímu manželi při sňatku od otce Václava Svobody k vyřízení manželských potřeb v hotovosti 500 zl. mince obdržených darovala a rozličný nábytek jemu odevzdala, který on přijmul
   3) Jsa majitelem usedlosti čp. 3 v Čáslavkách dává manželce své dobrovolně polovici usedlosti této se vším příslušenstvím. (Teprve ve století devatenáctém se setkáváme s tím,že polovina usedlosti bývá připisována manželce majitele – pozn. Jmat.)
   4) V pádu smrti jedné nebo druhé strany pozůstává jejich manželu následkem § 1234, 1235, 1236 práv vrchnostenských dědicem bude.
  A zde opět gruntovní kniha končí.
  Usedlost čp. 3 v Čáslavkách zdědil syn Václava a Barbory Havrdových Josef Havrda, nar. 1844. Byl také starostou obce v letech 1877 až 1880 (volební období byla tehdy pouze tříletá – pozn. Jmat.) Jako jeho sousedé v roce 1880 při velkém požáru v Čáslavkách vyhořel. Obecní představenstvo tehdy všem postiženým poskytlo čtyřnásobnou náhradu než stanovil protokol z roku 1866. Josef Havrda zemřel v roce 1920. S manželkou Annou, roz. Vyhnálkovou, nar. 1849, měli také pouze jednoho syna Josefa Havrdu, nar. 1875. Ten byl také starostou obce – v letech 1907 až 1913 (tedy po dvě volební období). Usedlost vlastnil s manželkou Kateřinou, roz. Balcarovou. Grunt čp. 3 v Čáslavkách převzal jejich syn Josef Havrda, nar. 1913. Spolu s touto usedlostí převzal i grunt čp. 10 (dnes 160), který koupil již jeho otec po zemřelém Janu Jarošovi. Josef Havrda samostatně hospodařil do roku 1957, kdy bylo v obci utvořeno JZD.
  Družstvo převzalo velkou část polností a hospodářské budovy čísla popisného 10. Za dlužné daně MNV zabral čp. 10 i s hospodářským inventářem živým i mrtvým. Po roce 1960 předal Josef Havrda zbytek půdy Velkovýkrmnám a odešel pracovat do průmyslu.
  Za manželku měl Marii, roz. Dvořákovou z Piletic. Měli dvě děti – Josefa a Marii.
  V roce 1996 v čp. 10 nebydlel nikdo, usedlost byla vrácena pí. Ing. M. Flídrové. Majitelé žili v domě čp. 153. A dále si mohou údaje (my je neutajujeme, my je jednoduše kvůli utajování neznáme) doplňovat již jen ti, kterých se usedlost čp. 3 (dnes čp. 153) týká.

Grunt Rýdlovský čp. 4 (dnes čp. 154)

  Ze staré gruntovní knihy se dozvídáme, že patrně tento statek patřil před rokem 1645 nejprve jakémusi Lhotskému. Od něho pak, ještě v průběhu třicetileté války koupil grunt Vilém Jindřich Odkolek z Újezda. Tehdy byl smiřickým hejtmanem a za manželku měl Alžbětu Polexinu Odkolkovou. V roce 1659 se stal i hejtmanem kraje Královéhradeckého. Usedlost po-stupně splácel.
  Statek byl tenkráte zván ‚Dvořákovský‘, což znamená, že jedním z předchozích majitelů byl ve staré gruntovní knize ne-doložený nějaký Dvořák.
  Vilém Jindřich Odkolek měl smůlu. Několikráte v nejbližším okolí, v lukách kolem Přelova, tábořila švédská vojska. Roku 1645, tři roky před ukončením války třicetileté, jeho grunt Švédové dokonale vypálili.
  Teprve v září roku 1649 (první rok po uzavření westfálského míru) se po mnoha dopisech „pana regenta, pana Wilíma Hendrycha Odkolka k panu nejvyššímu leutnantu Rathmüllerovi, panu regentu panství Gallasovských (Gallasové tehdy vládli Smiřickému panství – pozn. Jmat.) , položen statek Dvořákovský v Čáslavkách, skrze oheň švédských vojáků v létě 1645 v popel až do podvalu se všemi nábytky a dobytky vypálen, aby ten pád toho statku zase napraven býti mohl – pan regent Wilím Odkolek z Oujezdce prodal ten grunt pohořelý s rolemi pustými Panu Janovi Rýdlovi, jinak Kvirenzovi, člověku svobodnému a na panství tomto prve dvůr svůj majícímu za sumu 650 kop.“
  Z toho můžeme usoudit, že spáleniště leželo ladem po čtyři roky, že Jan Rýdl, zvaný Kvirenz, jinde psaný Kvirenc, měl na Smiřicku v minulosti již nějaký statek (těžko říci, co se s ním stalo) a že to byl člověk svobodný, tedy žádný poddaný. Z toho pak dále můžeme usuzovat, že v oné době bylo toto číslo popisné jednou z nejdůležitějších (ne-li vůbec nejdůležitější) usedlostí Čáslavek.
  Jan Rýdl začal ihned grunt splácet.
  Roku 1658 byla uzavřena mezi Janem Rýdlem, jinak Kvirencem, a Jiříkem Jakoubkem, sousedem ze vsi Holohlav, smlouva o prodeji živnosti se vším příslušenstvím za 800 kop. Jiřík Jakoubek převzal samozřejmě i všechny dluhy váznoucí na gruntu. A nebylo jich málo. Ještě v roce 1673 splácí dluhy již vdova po Jiříkovi – Dorota Jakoubková.
  L.P. 1675 postupuje živnost vdova Dorota Jakoubková svému vlastnímu synovi Janovi Jakoubkovi za 700 kop, kvůli tomu, aby „snadněji dobrým hospodářem byl a pozůstalý dluh vyplatiti mohl“. Jan Jakoubek tedy splácí dál. Po čtyřiceti kopách ročně, od roku1686 do 1689 pak po 20 kopách.
  Další údaje pak nacházíme již v nové gruntovní knize.
  L.P. 1690 je Jan Jakoubek již po smrti a jeho vdovu Annu si vzal Václav Eliáš. Ten koupil usedlost za 800 kop s podmínkou, že až děti Jana Jakoubka dorostou a někdo z nich bude statek chtít, musí mu jej předat. Těch dětí bylo celkem pět.
  Roku 1714 se stalo ujednání, kdy na smiřickém zámku za účasti tří rychtářů – z Lejšovky, Piletic a Václava Klause, česky Klouzy, rychtáře černožického, - potvrdil Václav Jakoubek, jeden z oněch pěti dětí, že Václav Eliáš může se svou manželkou a matkou Václavovou až do smrti na gruntu zůstávati atd.
  L.P. 1726 postupuje Václav Eliáš jím vylepšený grunt svému synu pastornímu Janu Jakoubkovi za 1.000 kop gr. R. 1738 se pak konalo peněžní vypořádání po úmrtí Anny Eliášové, původně Jakoubkové, v těchto letech zvané ‚Eliášky‘, o zaopatření dědiců, tedy dětí Jakoubkovských a Eliášovských.
  L.P. 1760 ještě na gruntu dobře hospodařila vdova po Janu Jakoubkovi Mařena, ale pro sešlost věku ho postoupila za 1.000 kop svému synu Václavu Jakoubkovi. Jako výměnek si vyžádala byt s hospodářem, pšenici, žito, ječmen, len i konopí, seno a otavu a jednu krávu a „ostatní co Pán Bůh požehná všeho jednu třetinu“.
  Tenhle Václav Jakoubek měl dva syny – Mikuláše a Václava. Václav měl převzít statek a Mikuláš se někam jinam přiženit. V roce 1895 si námi již na počátku zmíněný Jan Jaroš z čp. 10 poznamenal, že se stále v Čáslavkách traduje příběh, v němž se prý Mikuláš zamiloval do místní Marie Šrámkové a měl s ní za svobodna děcko. Václav proto požádal otce, aby dal polovinu statku Mikulášovi, jemu že bude stačit půlka druhá. A tak se stalo – vzniklo tak tehdy v Čáslavkách čp. 10 (dnešní čp. 160). Povšimněme si, že k dělení gruntů docházelo v oněch dobách jen velice vzácně. O osudu Václava Jakoubka ml. si pan Jan Jaroš poznamenal i to, že snad zavdal svým jednáním příčinu ke své brzké smrti. Viz knížku Jiřího Matějky ‚Pověsti z okolí Černožic‘ (1997) – pověst ‚Churavý žebrák‘ na str. 17.
  L.P. 1793 předává tedy Václav Jakoubek polovinu čp. 4 (dnes 154) svému synovi Václavu Jakoubkovi mladšímu za sumu 816 zlatých. Jak již řečeno výše, Václav Jakoubek ml. zemřel poměrně brzy a tak již L.P. 1806 podle jeho poslední vůle dostává grunt čp. 4 jeho nezletilý syn Jiří Jakoubek. Cena gruntu je 1.500 zl. Vdova po Václavu Jakoubkovi ml. se provdala za Hrocha z Rožnova.
  A zde opět končí záznamy nové gruntovní knihy.
  Jiří Jakoubek s manželkou Kateřinou hospodařili pak v roce 1840, kdy došlo k prvnímu dosti přesnému měření jak všech polností, tak i zastavěných ploch (viz katastrální mapu Čáslavek z roku 1840 na následující straně), na rozloze 18,68 ha. V roce 1887 se uvádí Kateřina již jako vdova, ale po Janu Kadečkovi jako Kateřina Kadečková. Jan Kadečka se tedy přiženil na grunt, vzal si vdovu Kateřinu Jakoubkovou. Jan Kadečka se stal obecním starostou od roku 1871 do roku 1874. Zemřel někdy v letech 1885 nebo 1886. Vdova Kateřina Kade č k o v á dlouho sama nehospodaři l a. Část pozemků prodala sousedovi Josefu Manychovi, les koupil druhý soused Josef Havrda a celou usedlost pak patrně v roce 1890 protější soused Jan Hynek.

Čáslavky

Výřez z první zachované katastrální mapy Čáslavek (Tschaslawek) z r.1840. Na ní můžeme již vidět vlevo nahoře část císařsko-královské silnice na Semonice a Jaroměř, za Přelovem pak vyznačené zátopové oblasti Labe. Labské koryto samo meandrovalo tímto zakresleným způsobem až do poloviny čtyřicátých let 20. století.
Jsou zde samozřejmě kromě prvních devíti stavení Čáslavek zakresleny i další tři usedlosti – v zatáčce místní cesty čp. 10 (dnes čp. 160), vzniklé z pozemků oddělených od čp. 4, dále pak i čp. 11 (dnes čp. 161) za usedlostí čp. 1, i čp. 12 (dnes čp. 162) mezi obcí a Černožicemi. To vzniklo z původních pozemků čp. 6. Je zde severně od Čáslavek zakreslen i místní písník. Patřil tehdy Václavu Havrdovi z čp. 3. Jižně od písníku můžeme vidět i potůček, který tekl do Přelova úpadem (dnes suchým) za čp. 11 (161). I rybníček pod čp. 5 (155) ještě existoval. Krajina tedy byla mnohem vlhčí než je tomu dnes. Polnosti k Semonicím (dnes pod i za podnikem ‚Fishman‘) byly nazývány až dosti nepochopitelně pomístním názvem ‚U Roznowa’ a nikoli, jak bychom očekávali, ‚U Semonic‘.

  Jan Hynek kupuje usedlost čp. 4 již od vdovy Kateřiny Kadečkové. Nový vlastník se narodil roku 1840 a stal se starostou obce pro období let 1874 až 1877. Pocházel z usedlosti čp. 7 (dnes 157) v Čáslavkách a z tohoto čísla popisného učinil později jen výměnkářskou chalupu. Ono to čp. 7 nebylo nijak výstavné, podlahy uvnitř byly jen z udusané hlíny a také celkový vzhled byl jaksi nijaký.
  Spolu s manželkou Josefou, roz. Nejmanovou z Rodova, nar. 1847, se snad postupně zmohli i na čp. 3 a také čp. 5 v Černožicích. I kvůli nevzhlednému čp. 7 v Čáslavkách koupil Jan Hynek toto čp. 4 (154).
  V roce 1879 se manželům narodil syn Jan Hynek ml., který se na počátku 20. století stal jak majitelem čp. 4, tak také i černožickým radním. A byl to právě on, kdo v roce 1913 navrhl zřízení hřbitova v Černožicích, neboť v té době se stále černožičtí pohřbívali na svatém poli v Holohlavech. Jan Hynek zemřel mladý (sedmatřicetiletý) na tehdy ještě takřka neléčitelnou tuberkulosu roku 1916 a byl pohřben již na černožickém hřbitově.
  Spolu s manželkou Boženou, roz. Mikšovou, přestavěli usedlost čp. 4 tak, jak ji známe dodnes. I po mnoha letech působí stále svým velice moderním vzhledem. Měli dva syny MUDr. Jan Hynek, nar. 1909, si roku 1942 zařídil v čp. 4 ordinaci, v roce 1945 však odešel do Dvora Králové nad Labem. Druhý syn Ing. František Hynek, nar. 1911, se odstěhoval do Prahy.
  Po smrti Jana Hynka, nar. 1879, se vdova Božena Hynková znovu provdala za Miroslava Ctibora z Náchoda, nar. 1880.
  Po odstěhování MUDr. Jana Hynka z Černožic nebyl již v čp. 4 (154) patrně žádný hospodář. Pozemky pak obdělávalo nově vzniklé JZD. Poté přešly v roce 1960 ke Státním statkům Smiřice, tehdy se podnik jmenoval Velkovýkrmny, oborový podnik, závod 03 Smiřice. Kolem roku 1987 byl pak opět obnoven starý název ‚Státní statky‘. Hospodářské budovy byly využívány pro chov koní, jako sklady píce apod. Bydleli zde nájemníci zaměstnaní u Velkovýkrmen a dosti často se střídali.
  V roce 1996 (podle údajů obecního úřadu) zde bydleli Karel a Helena Kvirencovi (pozorný čtenář si jistě vzpomene, že toto jméno se na usedlosti již před staletími objevilo, nelze ovšem zatím dokázat, zda je to pokračování stejného rodu).
  Dále si opět může vést záznamy jen současný vlastník. Dnes se tyto údaje shánějí jen těžko a zveřejňovat se pak mohou jen se souhlasem majitele.

Zahrada Rezkovská čp. 5 (dnes čp. 155)

  Proč právě ‚zahrada‘? Protože to nebyl grunt, ale jen chalupa těsně při hladině rybníka Přelov. Proč Rezkovská? Patrně ve druhé polovině 17. století patřila Janu Rezkovi. O něm totiž víme, že byl roku 1678 černožickým a čáslavským rychtářem a téhož roku koupil patrně od své ovdovělé matky Doroty a svého bratra Václava v Černožicích statek ‚Vachkovský‘ za 500 kop grošů míšenských. Statek byl větší než chalupa, tak se tam přestěhoval a chalupu v zahradě ‚Rezkovské‘ (pojmenované v nové gruntovní knize po něm) prodal někdy po tomto roce, ale před rokem 1683 Jiříku Pátkovi.
  L.P. 1683 koupil tuto chalupu Lukáš Baudyš. Od něho potom (jako u jediného černožického rodu) můžeme jít až k našemu sledovanému roku 1996, kdy jeho potomek Oldřich Baudyš, nar. 1921, žije s manželkou Věrou Baudyšovou, nar. 1926, v zakoupeném černožickém domě čp. 222 v ulici Okružní.
  Lukáš Baudyš koupil onu chalupu (v předcházejících staletích mohla sloužit obyvatelům k obživě i jako chalupa rybářská) od Jiřího Pátka roku 1683 za 42 kop grošů míšenských. Lukáš Baudyš pak splácí chalupu dlouhá léta ročně po dvou až třech kopách. V době neúrody nesplácí nic. L.P. 1721 „poněvadž Pán Bůh všemohoucí Lukáše Baudyše prostřednictvím smrti povolati jest ráčil,“ odevzdal podle kšaftu již zaplacenou chalupu svému synovi Janovi Baudyšovi za 40 kop grošů. Devět kop musí Jan zaplatit ihned a pak ročně platit kopy čtyři. Ty ale nešly celé otci Lukášovi, část byla poskytována i dalším sourozencům.
  L.P. 1748 ujal se chalupy čp. 5 (bylo to již za vlády Marie Terezie) Janův syn Mikuláš Baudyš za trhovou cenu 40 kop. Za něho v roce 1761 „skrze pád ohně docela k zmaření přišla“ celá chalupa a Mikuláš ji na své náklady znovu postavil. V listopadu 1775 (několik měsíců po velkém nevolnickém povstání v našem regionu) nemůže již Mikuláš pro sešlost věku hospodařit, a proto předává chalupu svému synovi Janu Baudyšovi a jeho manželce Dorotě.
  Mikuláš si na synovi zajišťuje výměnek – „byt ve světnici s hospodářem, jednu krávu chovat, chlív s hospodářem pro tu krávu k užívání, jedno prase, jednu husu, dvě slepice, na sadě co Pán Bůh požehná všeho čtvrtý díl. Sena pět c., dva mandele slámy, jednu k. žita, jednu ječmene, chléb s hospodářem píct v jedný peci. S hospodářem si vodu vohřejt a vyprat, však svým dřívím, komoru jednu si přistavět. Ten vejměnek trvati má jemu i s jeho manželkou až do smrti.“
  Z toho si můžeme udělat obrázek, jak se na chalupě žilo, co vše se pěstovalo či chovalo. Svému postiženému bratru Václavovi měl navíc nový hospodář zaplatit do sirotčí kasy 25 zlatých a vychovat mu dvouletou jalovici. I po dvaceti letech – tedy roku 1795 – toto hospodář nesplnil. Nemohl. Nešlo to. I z toho si děláme úsudek, že hospodaření na chalupě nevynášelo tolik, kolik by bylo zapotřebí.
  Jan Baudyš měl zřejmě hodně pevné zdraví, neboť hospodaří ještě po své osmdesátce. Roku 1841 teprve odstupuje a prodává čp. 5 synovi Václavu Baudyšovi a jeho manželce Františce Baudyšové, roz. Srkalové z Jezbin, která přinesla věnem (tehdy se říkalo – přinesla otcovského podílu) 350 zl. Při předávání se zachoval stručný popis chalupy – ‚Domovní stavení odedávna (a přitom od celkového vyhoření chalupy uplynulo pouhých osmdesát let – pozn. Jmat.) a stodůlka pod jednou slamou krytou střechou (všechny chalupy v Černožicích i Čáslavkách byly tehdy kryty slámou – pozn. Jmat.), a kůlnička a chlívky pod obzvláštní střechou též odedávna vystavěný‘.
  Václavu Baudyšovi a jeho manželce Františce se narodili jednak mužští potomci, ti přešli z Čáslavek do Černožic, na chalupě čp. 5 v Čáslavkách započal pak hospodařit ženich jejich dcery Františky Baudyšové.
  Jak přešla chalupa čp. 5 do majetku rodu Manychů, o tom svědčí zápis o ohláškách sňatku Františky Baudyšové v matrice sňatků při evangelickém chrámu Páně v sousedních Semonicích. Citujeme: „27. září 1874 Josef Manich (to není překlep, v matrice je skutečně měkké i – pozn. Jmat.), nar. 1847 v Kaile (dnes Kyje) č. 14, okres Trutnov, cihlářský mistr v Polici a chalupník v Habřině čp. 30, manželský syn Františka Manicha, mistra kovářského a domkáře v Kaile čp. 14, okres Trutnov a nevěsta Františka Baudyšová z Čáslavek čp. 5, nar. 6. 12. 1851 v Čáslavkách čp. 5, okr, Králodvorský, manželská dcera Václava Baudyše, chalupníka v Čáslavkách čp. 5 a jeho manželky Františky, rodem Srkalové z Jezbin čp. 12“. A ještě kromě dalšího tam nalezneme podpis Václava Baudyše, který tím dává souhlas ke sňatku své neplnoleté dcery. Bylo jí ve chvíli sňatku dvaadvacet let, ale plnoletost tehdy byla až od čtyřiadvaceti.
  Po roce 1874 tedy v chalupě čp. 5 v Čásla v k á ch hospodaří Josef Manych a jeho m a n ž e l k a Františka, roz. Baudyšová. A rod Manychů je od onoho roku v čp. 5 (155) dodnes.
  Dalším majitelem čp. 5 se stal Rudolf Manych, nar. 1895, spolu s manželkou Barborou, roz. Urbanovou, nar. 1901. Rudolf Manych odkoupil usedlost čp. 12, taktéž v Čáslavkách. Z jejich čtyř dětí převzal čp. 5 (155) syn Karel Manych, nar. 1937, spolu s manželkou Marií, roz. Čápovou z České Skalice. Karel Manych v roce 1960 po sňatku poněkud přestavěl čp. 155, např. přistavěl verandu.
  V přestavěném domě (podle záznamů obecního úřadu) žili tito manželé i v roce 1996. (Veškeré údaje za posledních padesát let odsouhlasila předposlední majitelka domu pí. Marie Manychová.)

Grunt Vachkovský čp. 6 (dnes čp. 156)

  Jméno nese grunt po Matěji Vachovi, kterému patřil grunt v období třicetileté války před rokem 1633. Dočasně pak za nezletilé sirotky spravoval grunt od roku 1633 do roku 1636 Jan Vavřena.
  Roku 1636 pak kupuje od svých příbuzných usedlost za 600 kop míšenských Jan Vach a za stejnou sumu pak v roce 1642 nový majitel Tobiáš Rezek.Ten postupně obnos splácel. Ještě v roce 1677 mu zbývalo splatit 90 kop. Za něho v roce 1645 zlikvidovala švédská vojska rozložená kolem Přelova usedlost jeho souseda čp. 4, ale nejsou zprávy, že by utrpěl i grunt Vachkovský. Jen se již v roce 1678, po smrti Tobiášově, ukázalo, že útrapy třicetileté války snížily cenu gruntu na 500 kop.
  V roce 1678 koupil usedlost od vdovy po Tobiáši Rezkovi – Doroty – a tedy zároveň od své matky a bratra Václava za tuto cenu Jan Rezek. Ze záznamu o požadavcích Doroty Rezkové k jejímu vejminku se dozvídáme, že až do své smrti chtěla kromě zajištění bytu i „item pět stromů slívových u rybníka“. Znamená to, že u Přelova tehdy musel být pořádně veliký švestkový sad. Dorota Rezková zesnula ale brzy poté, již roku 1681, a zanechala po sobě 65 kop. Rozdělila je svým čtyřem dětem, ale také 8 kop odkázala holohlavskému záduší.
  Tímto zápisem pak končí stará gruntovní kniha Smiřického panství.
  Zatížení usedlosti (a nejenom samozřejmě této) bylo ve druhé polovině sedmnáctého století veliké, mnohem větší než před válkou třicetiletou. Bylo to způsobeno jednak úbytkem obyvatel v průběhu války, jednak nárůstem požadavků nových (cizích) majitelů. Usedlost tak platila dvakráte do roka (vždy na sv. Jiří v dubnu a na sv. Havla v říjnu) po dvou kopách padesáti sedmi groších úroku milostivé vrchnosti, která si mnohdy vymáhala mnohé další mimořádné pomoci, ale i vymyšlené daně. Kromě toho usedlost platila tzv. desátek holohlavskému knězi, např. kromě naturálií i po jednom bílém (stříbrném) groši z každé chované krávy. Zatížení českého znevolněného rolníka (do roku 1781) a robotujícího poddaného rolníka (do roku 1848) brzdilo zemědělskou výrobu všude u nás, nejenom tedy v samotných Čáslavkách či Černožicích.
  Jan Rezek splácel grunt čp. 6 (156) až do roku 1688.
  Roku 1724 „Pán Bůh všemohoucí Jana Rezka z prostředku živých k věčnosti jest povolati ráčil“ a po Janu Rezkovi zde zůstala vdova se čtyřmi malými dětmi. Ta se opět provdala za Václava Vachka, který se tak stal dalším majitelem gruntu až do doby dospělosti Rezkových sirotků. Statek mu byl k užívání do té doby prodán za 800 kop grošů.
  Když pak roku 1742 zemřela manželka Václava Vachka, vdova po Janu Rezkovi, povolala vrchnostenská smiřická kancelář k dědickému řízení nejmladšího syna Jana Rezka Tobiáše Rezka a odevzdala mu statek za sumu 720 kop. Neměl to Tobiáš lehké. Musel se postarat nejen o sourozence, ale po smrti Václava Vachka i o jeho pět nezletilých sirotků a zaplatit i Vachkovy dluhy. Navíc se tohle vše odehrávalo v prvních letech vlády Marie Terezie a náš region byl velice často sužován válkami s Pruskem. Tobiáš Rezek zemřel roku 1758 a grunt čp. 6 (156) připadl jeho vdově Kateřině Rezkové s jejími čtyřmi nezletilými dětmi. Sama mohla jen obtížně obstát, proto se provdala 1759 za Mikuláše Jakoubka a do plnoletosti syna Jana Rezka, tedy na dvacet let, Mikulášovi grunt postoupila. Vrchnostenský úřad na zámku ve Smiřicích transakci povolil za obnos 720 kop. s tím, že se Mikuláš Jakoubek musí starat o zaopatření sirotků a „vésti je k dobrému náboženství“.
  L.P. 1776 přebírá usedlost čp. 6 již plnoletý a ženatý Jan Rezek za stejnou sumu jako předchozí držitel. Pokud by se neshodl s odstupujícím hospodářem, měla pro něho na dvoře vzniknout vejměnečná chaloupka, ovšem „vejměník musí sobě dříví koupiti a na svůj náklad tuto postaviti má. Hospodář mu musí jen všecko přivézti“. Roku 1821 bylo od tohoto gruntu odděleno 23 jiter 745 sáhů pozemků pro vznik nové čáslavské usedlosti čp. 12 (dnes 162).
  L.P. 1824 odstupuje od hospodaření Jan Rezek a postupuje grunt svému vlastnímu synovi Mikulášovi Rezkovi „k jeho dědičnému jmění, vládnutí a samolibému užívání za oboustranně ujednanou sumu 1.351 zlatých.
  I v roce 1850 hospodaří na usedlosti čp. 6 Mikuláš Rezek. Obhospodařoval tehdy celkem 14,10 ha.
  Před rokem 1887 na gruntě sedí manželé Václav Veverka a jeho žena Julie. Roku 1887 je na statku uváděna již jen vdova Julie Veverková. Jakým způsobem, zda koupí nebo sňatkem, a kdy přešla usedlost do rukou Veverkových se nám zatím nepodařilo dohledat. Hospodářství mělo v roce 1887 celkem 37.727 sáhů, což se rovná dnešním 13,57 ha. Z toho bylo polí 27 tisíc sáhů, luk 8 tisíc sáhů, pastvin 111 sáhů, zahrady 3 tisíce sáhů a lesa 192 sáhy. Navíc zastavěno bylo 408 sáhů.
  Vdova Julie Veverková nemohla stačit na obdělání sama, proto se znovu provdala a tak byla usedlost čp. 6 (156) nějaký čas vedena jako ‚Valášková Julie‘.
  V roce 1877 se na gruntě narodil manželům Václavu a Julii Veverkovým syn Václav Veverka. Ten se v listopadu 1918 oženil s Františkou Veverkovou. To tedy byla další generace majitelů.
  V roce 1924 je však jako majitelka usedlosti čp. 6 uváděna již jen vdova po Václavu Veverkovi Františka Veverková.
  V roce 1939 přechází usedlost na jejich dceru Věru Veverkovou, nar. 1922. Roku 1996 žili na usedlosti Věra Levínská, roz. Veverková, spolu s manželem, středoškolským profesorem Mgr. Václavem Levínským, nar. 1922. Měli jednu dceru Věru.
  (Všechny informace z posledních padesáti let laskavě poskytla a odsouhlasila paní Věra Levínská. Za to jí patří dík kronikáře.)

Grunt Řehákovský čp. 7 (dnes čp. 157)

  Před rokem 1682 na něm hospodařil Jan Řehák.
  Roku 1682 prodal pak za 500 kop grošů míšenských usedlost svému synovi Václavu Řehákovi.
  L.P. 1708 postoupil tentokráte za 520 kop grunt Václav Řehák svému synovi Janovi Řehákovi. Z převodu majetku a vymezení výměnku se dozvídáme, že tenkrát existoval mezi domy čp. 6 a 7 ovocný sad. Odstupující hospodář si totiž vymínil až do smrti ovoce z tohoto sadu „v šíři deseti kroků podle gruntu Rezkovýho“. Ono vůbec tenkrát hrálo ovoce vypěstované v místě mnohem větší roli, než je tomu dnes. Například sušené švestky či sušená jablka byly mnohdy jedním z mála zdrojů vitamínů přes dlouhé zimy. Sušené ovoce i v Čáslavkách a Černožicích tvořilo nepřehlédnutelnou součást třeba štědrovečerní večeře a to jak v rodinách sociálně silných tak i v těch slabých.
  L.P. 1721 prodává Jan Řehák usedlost „se vším přináležejícím příslušenstvím s dobrým rozmyslem, též s vůlí a vědomím manželky své“ Janu Hynkovi, sousedu černožickému, za sumu 600 kop grošů. V závěru smlouvy též čteme, že se udála před právem černožickým, „k čemuž obě strany rukou dáním přivoliti neopomenuly“.
  Jan Hynek pak před svou smrtí odkázal živnost roku 1745, opět za 600 kop grošů svému synovi Tobiáši Hynkovi. A za tutéž sumu později přenechal usedlost Tobiáš Hynek L.P. 1797 svému mladšímu synovi Petru Hynkovi. Svým sourozencům byl Petr povinen podle předávací smlouvy každému odchovat jedno dvouleté hříbě (nebo místo něho dát 27 grošů – podle toho si může čtenář udělat představu, jakou hodnotu měla jedna kopa grošů!), dále pak dát každému jednu krávu a roční tele. Sourozenci byli tři. K těmto povinnostem samozřejmě patřilo ještě zajištění výměnku.
  L.P. 1820 podle závěti po zemřelém Petru Hynkovi zdědil grunt nejstarší jeho – zatím nezletilý – syn Jan Hynek. Podle smlouvy vidíme, že na usedlosti tehdy byly tři hnědé tažné klisny, jedna hřebice, tři dojné krávy a jedna jalovice (kromě dalšího ovšem). Jan Hynek měl za manželku Kateřinu Hynkovou a usedlost čp. 7 pak v šedesátých letech 19. století převzal jejich syn, taktéž Jan Hynek, nar. 1840. Oženil se s Josefou, roz. Nejmanovou z Rodova, nar. 1849. Byl to právě on, který – jak jsme si ukázali již výše – přikoupil od vdovy Kadečkové čáslavskou usedlost čp. 4 (154) a do ní se také kolem roku 1890 přestěhoval. Koupil ji patrně pro svého syna, rovněž Jana Hynka, nar. 1879. Podle ústního podání pak v čp. 7 dožíval jako výměnkář bratr Jana Hynka, nar. 1840, František Hynek, který si vzal vdovu po svém bratru – Josefu.
  A protože jsme se tímto přiblížili posledním padesáti letům historie, řekněme pouze to, že ve druhé polovině 20. století se v materiálech tehdejšího místního národního výboru připomínají jména nájemníků, pracovníků ve státním statku. Podle materiálů obecního úřadu pak v roce 1996 žili v námi sledované usedlosti manželé Václav a Zdeňka Lacinovi. V roce 2007 je dům čp. 7 (157) podle veřejně vystaveného oznámení na prodej.
  A bude tedy již jen na nových majitelích, jak si povedou dál historii tohoto domu sami.

Grunt Bílkovský čp. 8 (dnes čp. 158)

Do roku 1655 (tedy patrně přes celé období třicetileté války) vlastnil grunt Jan Bílek.
  L.P. 1655 převzal grunt za sumu 400 kop grošů míšenských jeho syn, taktéž Jan Bílek s manželkou Dorotou. Odtud také v nové gruntovní knize název ‚Grunt Bílkovský‘. Usedlost postupně splácel až do roku 1689.
  L.P. 1692 prodal Jan Bílek grunt za 500 kop Jiřímu Pátkovi. Ten se kromě obvyklých povinností musel vypořádat i s tím, aby Dorotu, jednu za čtyř dětí Jana Bílka, která byla tělesně postižena (doslova „která na svém zdraví ponížena jest“), zabezpečil výživou. I o dalším potomkovi Jan Bílka – Jiříkovi Bílkovi - se zachovala zajímavá zpráva. Jiřík Bílek z čp. 8 byl dán ze Smiřického panství (jako mnoho jiných) za rekruta. Vždyť Rakousko v těchto dobách stále vede krvavé války s Turky na Balkáně, např. 1717 u Bělehradu. V březnu roku 1723 pak propuštěný voják Jan Honcnejman ze Smržova – citujeme – „stojí při knihách gruntovních pod dobrým svědomím a vyznal, že Jiřík, po nebožtíku Janovi Bílkovi pozůstalý syn, před mnoha lety v Pánu zesnul a toho že jest on do země pochovati pomáhal“. A teprve pak se po prohlášeném mrtvém Jiříkovi Bílkovi mohl jeho majetkový podíl rozdělit mezi jeho sourozence.
  L.P. 1712 byl již Jiří Pátek nebožtíkem a pozůstalí sirotci spolu s černo-žickým právem (tím se většinou myslel místní rychtář plus nějaký úředník ze smiřického zámku) prodali usedlost čp. 8 svému bratrovi Mikuláši Pátkovi za 450 kop. L.P. 1753 je při gruntovních knihách konstatováno, že Mikuláš Pátek grunt vylepšil, přikoupil pozemky, celý grunt splatil, ale v tomto roce nebyl již mezi živými. Jeho vdova tedy předala usedlost za 500 kop svému nejmladšímu synu, opět Mikuláši Pátkovi a jeho ženě Kateřině.
  Ze záznamu o této transakci můžeme vyjmout, že odchované dvouleté hříbě je již počítáno nikoli za 27 grošů jako v roce 1745, ale již za grošů 40. Zajímavostí je i to, že z gruntu byl opět odveden rekrut, tentokráte Jan Pátek, po němž zde zůstaly dvě děti (!). I o ně se musel nový hospodář postarat. A pokud by se Jan Pátek z válek náhodou vrátil, musel by mu Mikuláš Pátek, jakožto jeho bratr, „byt při tomto gruntu mu popřáti a ročně tři věrtele žita, dva pšenice, tři ječmena, jeden věrtel hrachu, másla slanýho šest liber a tvarohu šest liber odváděti povinen bude“.
  L.P. 1760 již zde zůstala po Mikuláši Pátkovi jen jeho vdova Kateřina. Sama na hospodářství nestačila, proto se znovu provdala za Jiřího Lindra a na dvacet let, až do plnoletosti syna Jana Pátka, mu postoupila za trhovou sumu 500 zlatých svoji usedlost čp. 8 (158).
  L.P. 1763 se ze záznamu dozvídáme, že Kateřina Lindrová přežila i svého druhého manžela a statek tak přebírá po Jiřím Lindrovi Matěj Firbas (možná spíše Ferbas ?). Opět jen do doby „vzrůstu“ právoplatného dědice Jana Pátka (a kdyby ten náhodou zemřel, tak pro Mikuláše Pátka). Cena byla opět 500 zlatých.
  L.P. 1779 prošlo již šestnáct let od chvíle, kdy Matěj Ferbas slíbil vést živnost za nezletilého Jana Pátka. A tak se právoplatný dědic za sumu trhovou 500 zlatých stává hospodářem na dědičném gruntu. Po necelých čtyřiceti letech L.P. 1818 prací znavený, churavý a k dalšímu hospodaření neschopný Jan Pátek předává usedlost svému synovi také Janu Pátkovi za smluvenou cenu 1.000 zlatých (mezitím, po r. 1811, ztratily peníze hodně na ceně).
  L.P. 1832 nastává éra dalších majitelů usedlosti čp. 8. Toho roku se uskutečnil kontrakt mezi prodávajícím Janem Pátkem a kupujícím Václavem Pácaltem z Holohlav. Jan Pátek postoupil usedlost novému hospodáři za 2.000 zlatých konvenční měny. Uveďme si zde poněkud podrobněji, jaký vejminek musel nový hospodář Janu Pátkovi zajistit – „Byt svobodný, teplý, světlý s hospodářem, určité množství žita, ječmene, pšenice, čočky, hrachu, jahel, dvanáct beček erteplí (brambory u nás byly pěstovány ve větším množství teprve od počátku 19. století), jeden věrtel zelí, dvě kopy řepy, na zahradě třetinu ovoce, půl kopy vajec, 80 liber vypracovaného lnu, chleba pečení (stále ještě se takřka v každé usedlosti peče vlastní chléb), pokrmu vaření při hospodářově dříví, pro postel plac ve velký světnici, na peci svobodné ohřívání, 40 liber másla, 10 liber tvarohu a dva žejdlíky (jeden žejdlík = třetinka litru až půllitr, nebylo to všude stejné) mléka denně.
  Šest měsíců po koupi usedlosti je v gruntovní knize ještě poslední záznam. Je dnes pro nás zajímavý. Proto citujeme:
  „4. září 1832 stala se SVATEBNÍ SMLOUVA mezi Václavem Pácaltem z Čáslavek jakožto ženichem z jedné a mezi Kateřinou Kadečkovou ze Sendražic co nevěstou ze strany druhé následovným způsobem: Slibují sobě nastávající manželé lásku a věrnost manželskou až do smrti zachovati. Dále slibuje Václav Pácalt spoluvlastnictví na usedlosti čp. 8 v Čáslavkách nevěstě své Kateřině, začež ona jemu otcovský svůj podíl (dnes tomuhle tehdejšímu otcovskému podílu říkáme věno, pokud to ovšem ještě v současnosti vůbec existuje) v obnose 800 zlatých konv. mince, jednu klisnu a dvě krávy věnuje.“
  Když byla osm let poté tvořena katastrální mapa Čáslavek a Černožic, bylo zaznamenáno, že Václav a Kateřina Pácaltovi hospodařili na pozemcích o rozloze 14,9 ha a zastavěné plochy měla usedlost celkem necelých 15 arů. Někdy na konci 60. let 19. století převzal grunt jejich syn (taktéž) Václav Pácalt. Ten se narodil v roce 1842 a měl za manželku Annu Pácaltovou, nar. 1844. Měli šest dětí, z nich pak se usedlosti ujal asi na počátku 20. století (v prvním desetiletí) Jan Pácalt, nar. 1878. Za manželku měl Marii Pácaltovou, roz. Kotlantovou z Holohlav, nar. 1885. Z jejich dvou dětí převzal usedlost čp. 8 (dnes 158) patrně po roce 1934, kdy byl postaven pro odstupujícího hospodáře na půdě patřící k usedlosti výměnek – dnešní čp. 168, syn Jan Pácalt, nar. 1907, zem. 1999. Za manželku měl Olgu Pácaltovou, roz. Podolskou, nar. 1911, zem. 1987.
  Rodina Podolských se psala ‚Podolski‘ a v rodu se traduje, že do Čech přišli patrně z jihu Ruska či Ukrajiny. Manželé měli dvě děti – Olgu a Jana. Jan byl v letech 1986 až 1990 předsedou MNV v Černožicích.
  Roku 1957 přecházejí pozemky čp. 8 (158) do místního JZD a Jan Pácalt, nar. 1907, se stává předsedou tohoto družstva.
  Pokud se v tomto článku o čp. 8 (158) objevují data mladší padesáti let, byly odsouhlaseny dcerou manželů Jana a Olgy Pácaltových. I za další informace – zde neuvedené - kronikář touto cestou ještě jednou děkuje paní Olze Pácaltové.

Zahrada Hynkovská čp. 9 (dnes 159)

  Před rokem 1672 patří usedlost Janu Hynkovi (odtud i název ‚zahrady‘).
  Do rodiny Hynkovy se přiženil Václav Stejma (byl poté místními zván také ‚Hynek‘). Svému zeti L.P. 1672 Jan Hynek předal za 330 kop grošů usedlost i s krčmou na ní umístěnou. Zahrada Hynkovská měla tehdy jen něco málo přes pět hektarů pozemků, proto i ta krčma. Toto slovo mělo tehdy význam jako dnešní slovo hospoda. Václav Stejma a všichni majitelé před ním i po něm (až do roku 1941) byli kromě zemědělců i krčmáři. Podobně jako rychtáři měli i krčmáři v těch dobách například robotní úlevy.
  L.P. 1706 žila již jen vdova po Václavu Stejmovi Kateřina Stejmová. Ta prodala v tomto roce usedlost s krčmou svému zeti Antonínu Voltrovi za 370 kop míšenských. O devětadvacet let později L.P. 1735 prodal Antonín Voltr již za 600 zl. usedlost svému synovi Jiříkovi Voltrovi. Dva roky po velkém nevolnickém povstání, které se dotklo i našeho regionu, v roce 1777 „pro sešlost věku svého“ postupuje Jiří Voltr živnost čp. 9 za 700 zlatých synovi Václavu Voltrovi. Na této usedlosti, a právě v tomto osmnáctém století, vidíme, že když šlo vše tak, jak obvykle mělo, vystřídaly se na živnosti za sto let zhruba tři generace.
  L.P. 1805 vdova po Václavu Voltrovi Anna Voltrová, podruhé provdaná Šrámková, prodává za 1.098 zlatých usedlost synovi (opět) Václavu Voltrovi. Dostali jsme se tak již do období válek napoleonských. Ty u nás hnuly hlavně s cenami, a to i s cenami gruntů. Směrem nahoru.
  Za Václava Voltra dochází ke vzniku zájezdního hostince Na Nové čp. 43. K tomu se musíme vyjádřit poněkud podrobněji. Již císařský patent z roku 1756 počítal s novou silnicí do našeho regionu. Její vybudování však proběhlo na přání vojenského štábu (kvůli Josefovu) až v roce 1815 v tahu bývalé Hradecké nebo jinak také ‚Kladské královské silnice’po pravém břehu Labe. Tedy v těch místech, kde ji máme dodnes. Původně měla jít hlavní silnice po levém břehu Labe, tedy ve směru Hradec Králové, Skalice, Vlkov, Josefov. Tato nová silnice také odklonila dosavadní silnici, po níž jezdily formanské vozy, z Černožic i Čáslavek. A Václav Voltr, jak víme, byl kromě zemědělce i krčmář, šenkýř, hostinský. Od roku 1815 jezdili ovšem formani několik set metrů od jeho zájezdní hospody a tak ji míjeli.
  Proto se roku 1826 šenkýř Václav Voltr dohodl o výměně 1 jitra půdy (to je něco málo přes půl hektaru) „v položení u kříže u pazderního rybníka k vystavění nové hospody“ s panem Janem Vyhnálkem z Černožic z čp. 20 (u mostu). Pazderní rybník je vlastně dnešní Holohlavský rybník. Nazván tak byl proto, že kousek nad ním při cestě po Libeni byla malá pazderna. U rybníka stál i kříž a stávala tam i socha Jana Nepomuckého, která je dnes umístěna v zahradě čp. 20 v Černožicích. Na onom jednom jitru půdy tak vznikla nová zájezdní hospoda pana Václava Voltra. Ne ovšem nadlouho. Již v polovině padesátých let 19. století proťala černožický katastr železniční trať a od té chvíle nastal úpadek i této hospody. Fungovala tedy necelých sedmdesát let do roku 1894, kdy byla přeměněna na byty pro pracovníky černožického cukrovaru.
  L.P. 1832 předává Václav Voltr synovi Janu Voltrovi hospodu i usedlost za 1.600 zlatých. Dozvídáme se z tohoto převodu i to, že Jan přebírá kromě jiného i „jednu šenkovní jarmaru, dvacet skleněných holeb“, ale také loď a jeden mandl. Ne na každé usedlosti byl tehdy mandl.
  O dva roky později (3.6. 1834) se Jan žení s Barborou, roz. Daškovou z Chudenic, z panství Pardubického, a činí ji spoluvlastnicí usedlosti čp. 9. Ona mu přinesla věnem 1.400 zlatých.
  L.P. 1846 prodávají Jan a Barbora Voltrovi grunt se vším příslušenstv í m Janu a Anně Jakoubkový m za 5.800 zl. Na snímku J. Matějky ze srpna 2007 je bývalá hospoda v Čáslav k á ch, čp. 9, nyní 159
  Tohle proběhlo dva roky před velikou revoluční změnou roku 1848.
  Jak tehdy tato usedlost zhruba vypadala, to uvádí jeden z posledních zápisů v nové gruntovní knize Smiřického panství. Jakoubkovi převzali „hospodu s domovním, zděnou v dobrém stavu, vedle jednu maštal a podle maštale světničku, tři kvelby s domovním stavením pod jednou střechou slamou pokrytou. Pak pro sebe stojící stodolu na zděných pilířích, vedlé té samé kůlnu též na zděných pilířích pod jednou střechou doškami krytou. Dáleji zvlášť postavený chlév a při něm jeden špejchar ode zdi a slamou krytý“. Poté pak následuje výčet polí patřících k usedlosti s jejich umístěním, který nám ovšem již dnes příliš mnoho neříká (např. ‚Na Úzkým vedle Vachka‘ nebo ‚Též tam na Kopci‘ a podobně), až po zahradu u gruntu.
  Zde opět nová gruntovní kniha končí a dále se musíme spolehnout na údaje Obecního úřadu Černožice. Archiválie jsou většinou uloženy ve Státním okresním archivu v Hradci Králové.
  Po Janu a Anně Jakoubkových se stávají pokračovateli na usedlosti čp. 9 někdy v polovině 60. let 19. století František, nar. 1842, a Kateřina, roz. Hynková z Oujezda, nar. 1842, Jakoubkovi. Manželé hospodařili velice dobře. Roku 1888 postavil František Jakoubek tírnu lnu pod čp. 14, vlastně na zahradě své usedlosti ( v místech, kde dnes stojí dům čp. 164). Jenže tato tírna mu ještě téhož roku vyhořela. Později však postavil tírnu znovu, ale zhruba v místech dnešního závodu ‚Fishman‘. Mnozí z nás dříve narozených si na ni ještě vzpomínáme. Zmizela při stavbě ‚Východočeských drůbežářských závodů‘ na počátku šedesátých let 20. století. František Jakoubek podle sdělení pamětníků nakupoval vždy len ve větším množství na Trutnovsku a přes zimu chodily do tírny třít len ženské až z Holohlav. Na místě původní tírny pak postavili stejní hospodáři pod stejným čp. 14 (dnes 164) v roce 1899 výměnkářskou chalupu pro předchozího hospodáře. (O čp. 14, nyní 164 – Stanislava Samková a manželé Ryšaví - viz níže.)
  František a Kateřina Jakoubkovi kromě těchto aktivit zakoupili za 5.100 zlatých i hostinec v sousedním Rožnově čp. 12 (při příjezdu z kopce od Semonic do Rožnova budova vpravo před křižovatkou). Tento hostinec pak obdržel syn Jan Jakoubek, nar. 1875. Další syn - Václav Jakoubek, nar. 1871, převzal rodinnou živnost v Čáslavkách čp. 9 v dubnu 1905. Hospodařil s manželkou Annou, roz. Puhlovskou, Jakoubkovou. Začali hospodařit na znovu postavené (tehdy rok nové) usedlosti, protože čp. 9 kompletně vyhořelo v srpnu 1904. Měli pět dětí. Paní Anna Jakoubková zemřela ani ne rok po porodu pátého dítěte v pouhých osmatřiceti letech v lednu 1918.
  Budoucí dědic usedlosti čp. 9 obdržel jméno po dědovi. A tak kolem roku 1935 přejímá živnost opět František Jakoubek, nar. 1905, zem. 1973. Jeho manželkou se stala Božena Jakoubková, roz. Kohoutová, nar. 1911 v Lužci u Chl.
  V roce 1940 manželé zrestaurovali tírnu lnu a vybavili ji starším strojem. Ono se v období druhé světové války – při nedostatku bavlny – opět vyplácelo pěstování a zpracování lnu. Co se naopak nevyplácelo, bylo, v období všeobecného nedostatku, provozování hostinské živnosti. A tak 1. dubna 1941 byla po přinejmenším dvou stech sedmdesáti čtyřech letech (ale ona ta krčma byla určitě starší) uzavřena hospoda v Čáslavkách v čp. 9.
  Manželé František a Božena Jakoubkovi měli dvě děti. Dceru Ludmilu, nar. 1935, a syna -dalšího dědice - Františka Jakoubka, nar. 1937
  František Jakoubek, nar. 1905, si na počátku padesátých let 20. století vytrpěl – jak se říká – svoje. Zemědělské stroje mu byly odebrány – např. jen dva roky starý traktor Zetor 25, ale i samovaz, vlečňák a také pluh. Ovšem půda na obdělávání mu naopak byla přidána. Také povinné dodávky měly narůstající tendenci. Pochopitelně docházelo ke konfliktům s komunistickou mocí. Starý pan Jakoubek nazval jednoho z místních komunistů při zabavování strojů zlodějem a ten ho udal (jméno je známé a zaznamenané, ale nechceme jitřit stále ještě plně neusazené vzpomínky) a dal k soudu do Jaroměře. Pro vysoké stáří dostal p. Jakoubek ‚jen‘ podmínku. Další konflikt nastal pak hospodáři s tírnou lnu. Dostal nařízeno, že musí skoupit len z celého okresu. Aby to mohl udělat, musel si vzít půjčku. Když měl veškerý len svezen, znárodnili mu ho a odvezli do tírny v Poličce. Dluhy musel pochopitelně splácet sám z výplat, a to ještě v době, kdy ho propustili z vězení. Pomohl mu uzavřít tuhle potíž až bratr tehdejšího černožického předsedy MNV Jana Poláčka, Vladimír Poláček, ředitel lnářských závodů v Humpolci. Ten si ho, jakožto odborníka na len, vzal pak na Trutnovsko.
  Proč se František Jakoubek, narozený 1905, dostal do vězení? O tom vypráví pamětník p. Josef Černý, nar. 1922, ze Sehnoutkovy ulice čp. 37 : Někdy v roce 1957 či 1958 se před sklizní připravovala mlátička (24 coulů) u Výravských pro výmlat obilí v JZD. Dirigovala to pí. Výravská spolu s panem Jakoubkem a paní Kadečkovou. Protože komunisté chtěli p. Jakoubka zavřít, vymysleli verzi (radil jim tehdy nějaký příslušník StB z Josefova), že p. František Jakoubek údajně seřídil mlátičku tak, aby foukala zrní do plev. Poté ale zjistili, že František Jakoubek tuhle mlátičku vůbec neznal, proto ho obvinili, že nezapouští jako zootechnik prasnice v JZD. On to ovšem ale v družstvu na starost neměl. Přesto udělali estébáci (spolu s místním černožickým komunistou) u Jakoubků důkladnou prohlídku. Hledali prý hlavně zlato. U soudu v Jaroměři měl pak pan Jakoubek docela kliku – místo sabotáže mu dali za vinu ‚hrubou nedbalost‘. Ztratil ovšem rozsudkem polovičku statku čp. 9 a dostal i další trest. Po návratu z vězení měl zakázány nejenom Černožice, ale i okres Jaroměř. Pracoval tedy až v Teplicích nad Metují. V roce 1960 byl ale okres Jaroměř zrušen.
  Jednou jedinkrát se odvážil přijet do Černožic. Okamžitě ho udali dva místní soudruzi. Pan Jakoubek šel znovu před soud. Dostal tentokráte pokutu 5.000 Kčs a výstrahu, že při opakování přestupku půjde znovu do vězení. Dnes se říká, že taková byla tehdy doba. Ale tu dobu dělali tehdejší lidé. Ne pouze soudruzi z Prahy, ale i místní. I oni ale měli i v totalitě na výběr dvě možnosti – buď být slušní, nebo naopak.
  Tolik tedy vyprávění pana Josefa Černého.

  František Jakoubek, nar. 1905, se po dvou letech vrátil ze svého ‚vyhnanství‘ a pracoval poté v Hradci Králové. Zemřel v šedesáti osmi letech.
  Na usedlosti čp. 9 (dnes 159) měl smiřický Státní statek nejprve klecový chov slepic. Ten byl později zrušen a byly tam ustájeny jalovice. V obytných místnostech žili postupně jednotliví zaměstnanci státního statku.
  Po roce 1989 odkoupil polovičku usedlosti čp. 9 od své matky Boženy Jakoubkové pan František Jakoubek, nar. 1937. Druhá polovina usedlosti mu byla vrácena v restituci až ve druhé polovině 90. let 20. století. Pan František Jakoubek, nar. 1937, nežije v Černožicích, ale se svou ženou Ivonou, roz. Haškovou, nar. 1942, bydlí v Hradci Králové. Jemu také kronikář děkuje za mnohé informace i za svolení některé z nich v tomto článku publikovat.

Grunt čp. 10 (dnes 160) v Čáslavkách

  Při líčení historie této usedlosti se až do roku 1903 můžeme celkem dobře spolehnout na zápisky, které si udělal na přelomu 19. a 20. století pan Jan Jaroš.
  Když jsme se výše zabývali číslem popisným 4 (dnes 154) – gruntem Rýdlovským – dozvěděli jsme se, že v roce 1787 měl majitel tohoto gruntu Václav Jakoubek dva syny. Mikuláše a Václava. Václav měl převzít celý statek a Mikuláš se měl odstěhovat. Protože se ale Mikuláš zamiloval do Marie Šrámkové a měl s ní za svobodna děcko (a tenkráte tohle rozhodně nebyla tak jednoduchá záležitost, jako je tomu dnes), přimluvil se za něho bratr Václav, aby mu otec dal polovinu gruntu. A když tuhle transakci povolilo i smiřické panstvo – ač dělení usedlostí povolovalo jen velice nerado a tedy zřídka – vzniklo tak v Čáslavkách po mnoha staletích existence této osady nové popisné číslo. Rok poté pak z čp. 1 i čp. 11. Jaké důvody k této pojednou se objevující benevolenci vrchnost měla, o tom můžeme dnes jenom spekulovat.
  Tak tedy L.P. 1787 (18. února) oddělil tehdy již poměrně starý majitel čp. 4 – Václav Jakoubek – od svého gruntu polovici všeho a předal tuto polovinu za 600 zl. svému staršímu synovi Mikuláši Jakoubkovi. Mikuláš pak byl povinen dostát povinnostem vůči smiřické vrchnosti v té výší, která na tuto polovici připadla.
  L.P. 1828 pak za 400 zl. postupuje usedlost Mikuláš Jakoubek manželům Václavu a Dorotě Jakoubkovým tak, aby „statek v Čáslavkách užívati mohli se stavením jak stojí a leží, co v něm hřebem přibito, hlínou přimazáno, se vším osetím i dobytkem hospodářským a domovním nářadím, právy a povinnostmi a břemeny, jak to vše sám užíval, nebo užívati mohl.“
  Zvláštní na tomto zápisu je i to, že byl na smiřickém zámku proveden přesně 18. února 1828. Totiž ve stejný den – jenže roku 1787 – byla provedena předchozí transakce, která vedla ke vzniku čp. 10 (dnes 160). Že by již tehdy místní lidé sledovali nějakou – nám dnes již nečitelnou – magii čísel? (Když si vzpomeneme na poměrně nedávné nesmyslné šílení kolem data 7. 7. 2007, tak možná opravdu ona dvě stejná data ze století 18. a 19. tak docela náhodná nebyla.)
  O čísle popisném 10 si na konci 19. století tehdejší majitel Jan Jaroš velice přesně poznamenal ve svých zápiscích ‚Odhad živnosti této předsevzatý (tzn. provedený) 6. února 1843‘. Proč byl tento odhad tenkrát proveden, ale také to, kde ho Jan Jaroš nalezl, to autor záznamu neuvádí. Proto ale nemá tento záznam pro nás dnes menší hodnotu.
  Odhad byl úředně povolen a zkoumala se cena opravdu všeho. Tak ‚Obydlené a hospodářské stavení‘ bylo podle zprávy v roce 1835 z kamene znovu postavené. Nahradilo tak zřejmě původní stavení dřevěné, které vyhořelo. To stavení nyní obsahovalo jednu síň, jednu světnici, jednu klenutou kuchyň, jednu světničku s rákosovým stropem, jednu klenutou komoru, jednu maštel, jednu sekárnu klenutou, vše došky kryto v dobrém stavu. A následují přesné rozměry, dokonce i výpočty objemu stavebních hmot. Zvlášť jsou zpracovány i ceny vazby, ale i stavby postavené přes dvůr. Ta je z roku 1819. Již tehdy byla postavena z kamene a cihel a byl v ní jeden špejchar, kolna, maštálka, chlév i jedna maštal pro vojenský koně. V žádné jiné usedlosti Čáslavek nic podobného vojenské maštali nenacházíme. I tato budova byla kryta došky.
  Zvláště je hodnocena i stodola, která byla ze dřeva roubená a tak-též došky krytá. Čtenář si takto může udělat obrázek o tom, jak tehdy – na konci první poloviny 19. století – mohly vypadat alespoň ty větší a tedy bohatší místní usedlosti, ale také o tom, proč bylo nutno založit v každé obci sbor dobrovolných hasičů. Prakticky všude na střechách byly došky.
  Zvlášť jsou hodnoceny prasečí chlívky (cena 27 zl.), přední kamenný plot a vrata do dvora (35 zl.), studna hluboká 5 sáhů (tj. zhruba 9,5 m) ohodnocena na 36 zl.
  Největší cenu však u každé usedlosti měla orná půda. U čp. 10 jí bylo celkem 26 jiter a byla ohodnocena na sumu 7.902 zlaté, luk pak bylo u gruntu 6 jiter a jejich cena byla vyjádřena číslem 2.051 zlatých. Když pak uvážíme, že celkový odhad zněl na 13.339 zlatých, jednoduchým výpočtem zjistíme, že cena samotné půdy tvoří 59% ceny celé usedlosti. Přidáme-li k hodnotě půdy ještě hodnotu luk, je to dohromady takřka 75% hodnoty celé usedlosti.
  Zvláštní kapitolkou je v našem regionu pozemek zvaný ‚LES‘. Víme, že u nás příliš lesů není. Přesto se v Čáslavkách asi u čtyř hospodářů vyskytuje u výčtu jejich majetku i ‚les‘. (Podrobněji se na tento problém podíváme níže u čp. 11, dnes 161). Grunt čp. 10 měl lesa celkem pouhých 29 sáhů (tj. asi 104,5 m2) a cena tohoto lesa byla vyčíslena na 661 zl.
  Na konci tohoto ‚Odhadu živnosti‘ jsou ještě uvedena hospodářská zvířata, která byla na statku v té době chována – čtyři tažní koně, dvouleté hříbě, šest dojných krav, tříletá jalovice a jedna dvouletá + jeden čtyřletý býk.
  Uvádíme zde takto podrobně, abychom čtenáři ukázali, jak vypadal zhruba čtrnáctihektarový čáslavský statek pět let před koncem feudální epochy, tedy před rokem 1848.
  L.P. 1847 předali za dobrovolně umluvenou sumu 2.600 zlatých Václav a Dorota Jakoubkovi usedlost svému nezletilému synovi Janu Jakoubkovi. Až se nezletilec ujme vlády nad statkem, zaplatí rodičům 1.000 zl. a zbývajících 1.600 zl. bude odvádět vždy ke Všem Svatým (1. listopad) po 200 zlatých.
  Byl sjednán i podrobný výměnek, i to, že Jan Jakoubek svým třem sestrám k jejich svatbě odchová po jedné dvouleté hřebici a jedné dojné krávě. Protože pak statek čp. 10 byl statkem bohatým, majitelům patřila i usedlost čp. 26 v Hořenicích. I z tohoto statku si Dorota Jakoubková vymínila část jeho výnosu jako svůj výměnek. A zde nová kniha gruntovních zápisů skončila, neboť skončila v roce 1848 i epocha zvaná feudalismus. Patrně od poloviny 70. let 19. století patřil statek čp. 10 (160) již Janu Jarošovi a jeho manželce Josefě.
  Dle ústního podání prý usedlost koupili rodiče Jana Jaroše ze Rtyně u Velichovek pro syna při jeho svatbě. Jiné ústní podání ale zase praví, že se Jan Jaroš přiženil do statku čp. 10 v Čáslavkách, který věnem dostala jeho manželka Josefa. Jan Jaroš, nar. v říjnu 1853, zemřel v listopadu 1903, se stal až patrně dodnes nejslavnějším Černožákem, vždyť komu z místních se ještě podařilo zastupovat své spoluobčany až v Parlamentě? Jan Jaroš, kromě hospodaření na své usedlosti a kromě pátrání po minulosti Černožic v dostupných pramenech, se věnoval i veřejné činnosti. Jeho občanská cesta začala roku 1889, kdy byl zvolen černožickým starostou, roku 1891 pak volbou obsadil post starosty okresu Jaroměř (byl čtvrtým starostou okresu potvrzeným císařem, po něm vládl okresu Jan Kotlant z Holohlav a posledním starostou byl pak Vojtěch Prokop, rolník z Holohlav a holohlavský kronikář) a také se stal i říšským poslancem ve Vídni, kde vehementně hájil práva českých zemědělců.
  Roku 1887 přikoupil od obce obecní pozemek před svou usedlostí a zřídil na něm zahradu. Jako černožický starosta stál u vzniku černožické obecné školy v roce 1890. Po jeho náhlé smrti v padesáti letech prodala jeho vdova Josefa statek čp. 10 asi okolo roku 1904 panu Josefu Havrdovi, nar. 1875, a jeho manželce Kateřině z čp. 3 (153) v Čáslavkách.
  Dědicem se poté stal syn Josef Havrda, nar. 1913, s manželkou Marií, roz. Dvořákovou. V dalších osudech usedlosti se již můžeme držet opravených údajů (nikoli tedy těch, které jsme uvedli v Černožickém zpravodaji č. 2/2007). V roce 1952 bylo Místním národním výborem v Černožicích čp. 10 zabráno do nucené správy. Panu J. Havrdovi byla postupně odcizena potřebná mechanizace, proto nemohl plnit včas dodávky, daně mu byly předepisovány nespravedlivě vysoké a tedy likvidační. Objekt čp. 10 byl vybrán jako vhodný pro zřízení nové pobočky strojně traktorové stanice a byly zde umístěny stroje, které nový režim převážně zabral místním a okolním zemědělcům. Spolu s částí pozemků pak byla nemovitost čp. 10 soudně vyvlastněna a strojně traktorová stanice skutečně v objektu zřízena.
  V roce 1957 vstoupil pan Josef Havrda do vzniklého černožického JZD. Po jeho brzkém krachu šel pracovat do Státních statků Holohlavy (pozdější oficiální název byl Velkovýkrmny, závod 03 Smiřice, hospodářství Holohlavy). Po roce 1989 pak původní majitelé požádali o navrácení čp. 10 (160) a v restitučním řízení jim byl objekt vrácen.

Grunt čp. 11 – Šrámkův (dnes čp. 161)

  V historii vzniku usedlosti čp. 11 (161) se musíme vrátit k číslu popisné-mu 1 a to až do roku 1788.
  Tehdy rozdělil Jan Šrámek svůj grunt čp. 1 na dvě části. V čp. 1 zůstal sedět jako dědic jeho syn Václav, nově postavené obydlí pod čp. 11 (na zahradě statku čp. 1) dostal Jan Šrámek mladší.
  Tuto polovičku Jan Šrámek st. připsal dědičně svému nejmladšímu synovi Janovi za 500 zl. Když tenhle nejmladší syn zemřel, zdědil grunt v roce 1807 jeho nezletilý syn Václav Šrámek. Z výpisu majetku je zajímavé, že se nepředávají jen staré a nové vozy, ale i jeden kočárek. Tedy vůz pro osobní dopravu. V převáděném majetku se setkáváme i se zajímavými staročeskými slovy, jejichž významu dnes již mnohdy ani nerozumíme a musíme se obracet k výkladovým slovníkům či na internet. Například taková žejbrovna nebo také žejbrovadlo. To se předávalo prakticky na každém gruntě z generace na generaci. Bylo to velmi potřebné řešeto na prosévání obilí.
  Až do května 1821 se o usedlost za nezletilého Václava Šrámka starali poručník Václav Hroch a také Václav Veverka ze sousedního statku čp. 1. Václav Šrámek, nar. 1800, se gruntu ujal až jako jedenadvacetiletý v roce 1821. Ve spisech Smiřického panství se uváděl jako půlsedlák, který obdělává zhruba čtrnáct a půl hektaru půdy. Tenhle Václav Šrámek byl také posledním rychtářem Černožic v letech 1846 až 1849. Poté to již byli až do roku 1945 starostové s radními a zastupiteli (do roku 1990 to pak byli předsedové místního národního výboru – nezůstala u nás za vlády komunistů prakticky jediná věc, která by nějak mohla připomínat doby minulé, od roku 1990 dodnes byla opět zavedena funkce starosty). Prvním starostou Černožic a Čáslavek byl po rychtáři Václavu Šrámkovi od roku 1850 rolník, pozdější mlynář, František Sehnoutka z Černožic čp. 17.

Čáslavky

Plánek Čáslavek ze druhé poloviny 80. let 20. století. Čárkovaně jsou označeny budoucí projekty.Budova budoucí školy měla být umístěna nejenom v prostoru za usedlostí čp. 11, ale i za usedlostmi čp. 1 až 4 (151 až 154). Těžko dnes říci, zda se již tehdy jednalo o onen projekt školy , která dnes stojí ve Smiřicích na okraji sídliště Gen. Govorova. Dále pak na plánku vidíme, že ulice Stiborova byla projektována ve spojení s ulicí K Přelovu (spojnice mezi usedlostmi čp. 6 a 7 (156 a 157).

  Roku 1870 převzal po svém otci Václavovi grunt jeho syn František Šrámek, nar. 1831. Za manželku si vzal Marii, roz. Šífovou ze Rtyně, nar. 1842. Tito manželé hospodařili dobře, přikoupili k usedlosti i kus lesa o výměře 29 sáhů (= asi 104,5 m2).
   S lesem to bylo v Čáslavkách a Černožicích v 19. století (a nejen tehdy) dosti špatné. Bývalé převažující lesy byly od 12. století postupně mýceny a ve století 19. jich byl v našem regionu dokonalý nedostatek. Vždyť většina domů v obci byla stále roubených, dřevo bylo také převažujícím topivem na všech usedlostech, dokonale v domácnostech byly zpracovány i všechny staré ovocné stromy ze zahrad (rozhodně je tehdy nikdo nevozil někam na skládku, jak to děláme dnes). Les, o němž mluvíme v našem článku, se patrně - podle různých zmínek - rozkládal někde za rybníkem Přelov. Nebyl patrně příliš veliký rozlohou a skládal se většinou zřejmě z rychle rostoucích dřevin. Podle kupních smluv můžeme říci, že tento les vlastnili ve druhé polovině 19. století zhruba čtyři čáslavští hospodáři. Nejmenší díl měřil právě oněch námi uvedených 104,5 m2, díl největší pak patřil majiteli čp. 2 (152) panu Václavu Tomáškovi (1.500 m2). Les, který známe my v prostoru Libeně směrem k rybníku, byl vysázen na svažité a těžké obecní půdě teprve někdy v letech 1905 až 1906. Před tím obec tuto půdu pronajímala menším hospodářům – kravičkářům. Po zalesnění tam prý rostly nádherné ryzce v obrovském množství.
  František Šrámek si velice často pronajímal (jak bylo tehdy zvykem) od obce vždy na jeden rok honitbu na černožicko-čáslavském katastru. Vzpomínalo se na něho i jako na čestného člena místního Sboru dobrovolných hasičů (po roce 1880). František Šrámek zemřel v roce 1890 a zemědělská živnost čp. 11 (161) přešla zřejmě v roce 1891 na jeho dceru Annu Šrámkovou, provdanou Řehákovou. Ta měla za manžela c.k. lesmistra v Neznášově. Zemřela však již v listopadu roku 1902, proto čp. 11 přešlo roku 1903 na její sestru Marii Šrámkovou, provdanou Šecovou, nar. 1880. Jejím manželem byl František Šec, nar. 1882, účetní v Sedlčanech. Po jeho pensionování se manželé přestěhovali v roce 1933 do čp. 11.
  František Šec zemřel roku 1940, jeho manželka o pět let později – 1945.
  Na usedlosti pak žil Vladimír Šec (nar. 1911) s manželkou Ludmilou, roz. Jakoubkovou z čp. 9 (159) v Čáslavkách, nar. 1917. Měli syna Vladimíra. Vladimír Šec, nar. 1911 zemřel r. 1977 a jeho vdova usedlost prodala a z Čáslavek odešla ke svému synovi.
  Jak to bylo dále, něco málo víme, ale dostáváme se opět do blízkosti naší současnosti, proto raději zakončíme vzpomínkou p. Jaroslava Macha na jeho klukovská a dorostenecká léta, tedy na konec dvacátých a počátek třicátých let 20. století. V roce 1988 si zapsal:
  „V současnosti má sice usedlost nového majitele, ale zatím je stále opuštěna s okny zabedněnými, bez známky života. A bývalo zde velmi krásně. Za usedlostí bývala rozlehlá třešňovka, zvaná ‚Palouk‘, přes kterou se dalo jít zadem k Semonicům pěknou přírodou kolem Přelova a tamní proutnice. Přelov býval vlhký, ale bez bláta a zápachu.“ Dnes by měl opět p. Mach z rybníku Přelov a jeho vůně radost.
  Podle materiálů obecního úřadu byla v září 1996 majitelem usedlosti čp. 11 firma ‚IDEA‘.
  Jak je tomu dnes, o tom se informace různí, proto je neuvádíme. Pochopitelně by kronikář od kompetentních osob nějaké současné informace vřele uvítal.

Rezkova usedlost (Huškova) čp. 12 (dnes čp. 162 – Manychovi)

  Jak již jsme si ukázali výše, čp. 12 vzniklo oddělením pozemků od čp. 6 na konci první čtvrtiny 19. století, kdy grunt čp. 6 vlastnil Jan Rezek. S krajským povolením oddělil od čp. 6 celkem 23 jiter 745 sáhů (něco kolem 13,5 ha a táž rozloha zůstala i u čp. 6)
  Toto se stalo L.P. 1824 a majitelem byl (alespoň se tak zdá) až do dubna 1829 sám Jan Rezek.
  L.P. 1829 převzal toto čp. 12 jeho syn Mikuláš Rezek za přítomnosti černožického práva (tehdy to byl rychtář Josef Havrda z Čáslavek) za 1.271 zl. U transakce je zajímavé to, že jsou zde přesně (i když nikoli pro nás dnes) pojmenovány role, které se pod toto číslo popisné převádějí. Byly to role ‚U olšiny‘, role ‚Chlumkovská‘, role ‚Rožnovská Špice‘, ‚Rožnovská vedle Vachka‘, role ‚U Mlejna‘, role ‚Za Stodolou mezi zahradou a vsí‘, louka ‚Za Stezkou vedle Janáčka‘, role ‚Za Humny‘ a ‚Jezero od Přelova k Labi‘. Posledně uvedený pozemek – tedy ‚Jezero‘ - měřil zhruba 2,75 ha a my ho můžeme ztotožnit zhruba s oním ‚Rybníčkem‘, který je uveden ještě i na katastrální mapě z roku 1840 (mapu viz výše) a nejbližším jeho okolím. I později byla tato půda poměrně často zaplavována ještě v mnohem větší rozloze, proto pravděpodobně i onen název ‚Jezero‘.
  Pan Jan Jaroš si ve svých poznámkách poznamenal, že syn tohoto majitele, tedy Mikuláše Rezka, Václav Rezek byl ve Skalici hodinářem a naučil se i rozdělat mincíř. Vrátil se domů k otci Mikulášovi a v chalupě potom mincíře vyráběl. To bylo ovšem zakázáno. Byli oba s otcem přistiženi, odvezeni do Prahy, tam zavřeni a usedlost tak byla na prodej.
  Znovu - ještě opět od původního majitele Jana Rezka (dědeček hodináře Václava) - zakoupili L.P. 1830 tuto usedlost (již pouze s 19 jitry půdy) manželé Jiří a Alžběta Hladíkovi, kteří do Čáslavek přišli z Bohuslavic na panství Novoměstském, za 3.460 zl.
  A nová gruntovní kniha pak po tomto zápisu již mlčí.
  V čp. 12 (162) se na počátku druhé poloviny 19. století objevuje rod Hušků. Zatím nevíme, jak se k usedlosti dostali – koupí?, přiženěním? Nepleťme si ale tuto usedlost se sousední Huškovou kovárnou. Ta vznikla až ve 20. století.
  Na přelomu let 50. a 60. 19. století se stali vlastníky čp. 12 manželé Matěj, nar. 1822, a Kateřina, nar. 1831, Huškovi.
  V 80. letech 19. století je majitelem jejich syn Jan Hušek, nar. 1866, patrně s manželkou Emilií, nar. 1869.
  V polovině 20. let 20. století (?) přebírá usedlost jejich syn Jan Hušek, nar. 1904, s manželkou Marií, nar. 1911.
  A právě od těchto manželů, kteří se pak odstěhovali z Černožic, koupil usedlost patrně počátkem 30. let 20. století Rudolf Manych, nar. 1895, jehož předci přišli do Čáslavek čp. 5 (155) ze sudetské dědiny Kaile, dnes obec Kyje, od roku 1949 součást obce Hajnice (leží mezi Úpicí, Trutnovem a Dvorem Králové nad Labem) se svou manželkou Barborou, roz. Urbanovou.
  Z jejich dětí syn Karel Manych, nar. 1937, zůstal v čp. 5, čp. 12 (162) pak převzal jejich starší syn Rudolf Manych, nar. 1926, zemřel 2006, a jeho manželka Božena, roz. Vítková, nar. 1927, někdy na přelomu let 40. a 50. 20. století. Další informace pak kronikáři poskytla a s jejich uveřejněním souhlasila paní Božena Manychová. Patří jí za to dík kronikáře.
  V manželství Rudolfa a Boženy Manychových se narodily dvě dcery – Božena, nar. 1949, se provdala za Ing. Josefa Příkaského, nar. 1948. Mají děti – Davida, nar. 1971, který v letech 2006 až 2007 staví rodinný dům na pozemku čp. 162. Dům je zatím bez čísla popisného. Druhý syn – Ing. Lukáš Příkaský žije mimo Černožice.
  Druhá dcera Hana, nar. 1954, se provdala za Iva Kotrbu, nar. 1955. Ti si na počátku let osmdesátých 20. století postavili na zahradě patřící k čp. 162 nový rodinný dům pod číslem 216. Mají děti: Ivo Kotrba, nar. 1978, a Dušan Kotrba, nar. 1983.

Číslo popisné 13 (dnes 163)

Jen z jakési snahy o úplnost si řekněme, že tohle číslo původně po postavení železniční tratě obdržel (dnes již zbořený) bývalý strážní domek u železničního přejezdu přes bývalou státní silnici. Stál přibližně v prostoru dnešního areálu motelu ‚ARCUS‘. Popisné číslo tohoto domku obdržela v roce 1989 novostavba rodinného domu Jaroslava a Blanky Havrdových v ulici Hlubočnice.
A tato skutečnost nám naznačuje, že skutečně po roce 1960, kdy byly usedlosti Čáslavek začleněny do číslování jednotných Černožic, nestojí již nic v cestě tomu, aby čísla eventuálních zrušených usedlostí v bývalých Čáslavkách byla dána domům v Černožicích či naopak.

Číslo popisné 14 (dnes 164) – Samkovi a Ryšavých.

  Dům vznikl jako výměnkářská chalupa (domeček za ní byl vlastně původně jen kurníkem) na zahradě čísla popisného 9 (159) v roce 1899. Nejprve tam na výměnku žil pan Jan Jakoubek, pro něhož byl domek postaven. Po jeho smrti byl domek nějakou dobu neobydlen. Podle pamětníků tam kolem první světové války bydlela jakási Lojzička, které všichni říkali ‚teta‘. Byla už stará, ale stále svobodná. Teprve v roce 1951 se sem do nájmu přistěhovali manželé Ladislav, nar. 1909, a Růžena, roz. Hladíková z Černožic čp. 3, Střelkovi. Jejich úmyslem bylo domek koupit. Nekoupili ho nakonec od Jakoubkových, ale vzhledem k celostátním přesunům majetků (vyvlastňování) po roce 1948 až v červenci roku 1959 od Okresního národního výboru v Jaroměři za 7.507,50 Kč.
  Dalším i majiteli se stali roku 1974 manželé Stanislava, roz. Střelková, nar. 1946, a Jaro-slav, nar. 1944, Samkovi.
  Jaroslav Samek se přiženil do Čáslavek z Holohlav. Zemřel v roce 2003. Manželé Samkovi měli dvě děti – Jaroslava, nar. 1965, a Ladislavu, nar. 1968, provdanou Ryšavou.
  Všechny údaje mladší padesáti let odsouhlasila a dala povolení k jejich uveřejnění ve Zpravodaji a zapsání do Kroniky paní Stanislava Samková. Autor článku jí i touto cestou děkuje.

Číslo popisné 168

  Dostali jsme se tak již k posledním domům Čáslavek, které vznikaly už ve 20. století a jejich historie je tedy velice krátká. Proto také pro nás dnes celkem málo zajímavá. Zajímavá, a také důležitá, bude až pro generace příští. Tak jako nás dnes zaujme dobývání čp. 4 (154) Švédy ve třicetileté válce, tak bude lidi století třeba třiadvacátého zajímat, jak to vlastně bylo s černožickým osídlením ve století dvacátém.
  Tak tedy dům čp. 168 vznikl na pozemku, který patřil ke gruntu čp. 8 (158), jako výměnek pro odcházejícího hospodáře Jana Pácalta, nar. 1878, v roce 1934. V současné době zde žije Olga Pácaltová.
  Popis obrázku - Dům čp. 168 U kříže se do roku 1914 scházely čáslavské ženy a děti a zpívaly za teplých podvečerů národní i duchovní písně.
  V Čáslavkách ještě před postavením tohoto domu byla vybudována Huškova kovárna (čp. 166) v roce 1913. Byl to tehdy výborný podnikatelský tah postavit kovárnu zhruba v polovině cesty mezi zemědělci černožickými a čáslavskými. O kovárně jsme však již podrobně ve Zpravodaji psali a historie tohoto domu je navíc velmi mladá. Velice krátká je i historie domu čp. 287, který také vznikl na pozemcích patřících usedlosti čp. 8 (158) a byl kolaudován až v našem 21. století (pan Radek Pácalt). Zcela nová jsou i čp. 216 (manželé Kotrbovi) a v těsném sousedství další právě nyní (v letech 2006 a 2007) vznikající rodinný dům na zahradě čp. 12 (dnes 162) zatím bez čísla. Do Čáslavek (kdyby ovšem ještě dnes platilo ono dřívější dělení) by patřily všechny nové domy na severní straně Stiborovy ulice v té části, která probíhá ve směru západovýchodním a všechny nové domy v té části stejnojmenné ulice, která na ni navazuje od jihu k severu.
   U všech těchto nových domů (a za nové můžeme z hlediska historie považovat stále i ty, které zde stojí od počátku 20. století) znovu upozorňujeme, že je vhodné, aby si každý majitel vedl historii svého domu sám, protože, jak se jistě čtenář již přesvědčil, náš lidský život je proti „životu“ domů opravdu jenom jako ta pověstná pára nad hrncem – teď tam je, ale za okamžik nenávratně mizí. Tahle historie nám také každému osobně umožňuje objektivně si uvědomit svou chatrnost a dočasnost.
  Původních dvanáct popisných čísel v Čáslavkách a jejich několikasetleté neměnné trvání svědčí o tom, že tamní půda byla rozdělena mezi tyto usedlosti beze zbytku. I současné ‚zahušťování‘ zástavby na území Čáslavek o tomto faktu svědčí. Podívejme se proto ještě na to, kolik vlastně jednotlivé grunty v Čáslavkách obdělávaly půdy a poté i na to, jaká byla jejich zastavěná plocha.
  To nám nejlépe ukáží následující dvě tabulky.

Obhospodařované plochy v Čáslavkách

Číslo	Majitel	asi roku 1850	roku 1887
Čp. 1	Veverka Václav,sedlák	15,69 ha	16,69 ha
Čp. 2	Tomášek Václav, zahrádkář	2,34 ha	2,29 ha
Čp. 3	Havrda Václav, sedlák	18,92 ha	18,88 ha
Čp. 4	Jakoubek Jiří, sedlák	18,68 ha	18,71
Čp. 5	Baudyš Václav, chalupník	1,12 ha	2,14 ha
Čp. 6	Mikuláš Rezek, půlsedlák	14,10 ha	13,57 ha
Čp. 7	Hynek Jan, sedlák	21,02 ha	15,82 ha
Čp. 8	Pácalt Václav, sedlák	14,90 ha	17,88 ha
Čp. 9	Jakoubek Jan a Anna, čtvrtsedlák	7,47 ha	7,47 ha
Čp. 10	Jakoubek Jan, sedlák	18,78 ha	14,47 ha
Čp. 11	Šrámek Václav, půlsedlák	14,41 ha	13,22 ha
Čp. 12	Dus Jan, domkář	8,28 ha	8,10 ha

  Údaje o majitelích platí v této tabulce pro čísla z poloviny 19. století, pro údaje z roku 1887 se majitelé změnili takto – u čp. 1 je psáno Veverka Václav a Marie, u čp. 3 Havrda Josef a Anna, u čp. 4 Kadečková Kateřina, u čp. 5 Manych Josef a Františka, u čp. 6 Veverka Julie, u čp. 8 Pácalt Václav a Anna, u čp. 9 Jakoubek František, u čp. 10 Jaroš Jan a Josefa, u čp. 11 Šrámek František a u čp. 12 Hušek Matěj a Kateřina. V Čáslavkách tedy na konci 19. století ze dvanácti námi sledovaných popisných čísel bylo šest sedláků, dva půlsedláci, jeden čtvrtsedlák, jeden domkář a dva chalupníci. Tím byla zemědělská půda na katastru obce prakticky beze zbytku rozdělena. V roce 1887 měli čáslavští sedláci rozlohu usedlostí od 14,47 ha do 18,88 ha. Nikdo nějak příliš nevybočoval z řady. Takřka stejná situace – co se rozlohy týče – byla i po dalších zhruba šedesáti letech, po roce 1948.
  Zatímco však v oné době například sedláci v sousedním Rakousku v pohodě obdělávali stále vylepšovanými stroji, a proto také ve většině případů za pracovního využití jen a jen příslušníků vlastní rodiny, dvaceti až pětatři-cetihektarové pozemky, u nás na základě tehdy vládnoucí komunistické ideologie byl násilně zpřetrhán tisíciletý souvislý vývoj naší zemědělské výroby.
  A český sedlák již nebyl sedlákem, ale podle nám cizí východní terminologie nazván kulakem. A naše tabulka ukázala, že naprosto neprávem. Podívejme se ještě na to, jak vypadala v 19. století zastavěná plocha jednotlivých usedlostí. Čísla, která uvádíme v následující tabulce, nevypovídají pochopitelně nic o výstavnosti jednotlivých gruntů či chalup, ale jen o jejich plošné rozloze. Pro lepší pochopení čísel z tabulky je nutné vědět, že 1.390 sáhů se rovná ploše půl hektaru.

Zastavěná plocha čáslavských usedlostí

Číslo popisné	asi v roce 1850	v roce 1887
Čp. 1 (Veverka)	466 sáhů	477 sáhů
Čp. 2 (Tomášek)	173	225
Čp. 3 (Havrda)	362	448
Čp. 4 (Jakoubek)	551	527
Čp. 5 (Baudyš)	43	78
Čp. 6 (Rezek)	483	483
Čp. 7 (Hynek)	403	403
Čp. 8 (Pácalt)	415	415
Čp. 9 (Jakoubek)	342	346
Čp. 10 (Jakoubek)	502	545
Čp. 11 (Šrámek)	344	356
Čp. 12 (Dus)	187	266

  Že se Čáslavky vyvíjely ve druhé polovině 19. století celkem zdravě, o tom svědčí skutečnost, že u osmi usedlostí došlo k přírůstku zastavěné plochy, tři zůstaly stejné a pouze jedna zaznamenala úbytek. Půda tedy tvořila hlavní výrobní prostředek pro všechny usedlosti v Čáslavkách. Jen čp. 5 si vzhledem k malé rozloze vlastněné půdy muselo pomáhat nejen rybolovem, jak jsme si řekli již výše, ale také poskytovalo ostatním tzv. haltýře. Haltýř je slovo pocházející z němčiny a znamenalo sádku na ryby. V čp. 5 měla patrně každá čáslavská usedlost svůj haltýř, svou sádku, ale na mléko. Každým haltýřem protékala voda a do ní se stavěly přes léto (v zimě každému stačil vlastní sklep) krajáče s mlékem, aby mléko vydrželo. Teprve druhý den se smetana sebrala sběračkou, dala se do jednoho vysokého hrnce a když jí bylo dost, tlouklo se máslo. Ze sebraného mléka se pak dělal tvaroh. A syřiště na tvaroh si vyrobila každá čáslavská babička z telecího žaludku a dalších přísad. Tolik tedy o Čáslavkách.
  Z hlediska gruntovních záznamů byl vývoj Čáslavek přehledný. O Černožicích tohle říci ale nejde. Než se však nyní podíváme na vývoj usedlostí v Černožicích, zastavme se ještě na chvíli u možnosti existence tvrze v Černožicích, ale vlastně i v Čáslavkách.
  V odpovědích na otázku, zda v naší obci tvrz byla nebo ne, se musíme zatím pohybovat jen v oblasti hypotéz. Fakta, z nichž můžeme vycházet, jsou tato: v Holohlavech i v Semonicích tvrze zcela prokazatelně byly (také ve vzdálenější Habřině či Hustiřanech). Vzešly z nich některé doložené české vladycké i šlechtické rody. Z Černožic zcela jistě vzešel rod Malešických z Černožic.
  Vzešel však z případné zdejší tvrze, nebo ‚jen‘ ze svobodné zemědělské usedlosti? Období existence tvrzí v našem okolí můžeme klást tak asi do let 1150 až konec 14. století. Například semonická tvrz, jen asi kilometr vzdušnou čarou vzdálená od Čáslavek, prožila své nejslavnější období zhruba mezi léty 1200 až 1307. Ve zmatcích po vymření vládnoucího rodu Přemyslovců (v roce 1306) byla vypálena cizími nájezdníky. Přesto se přes dlouhá staletí tradovalo v obecném povědomí, tedy v ústní tradici, že v obci byla nějaká tvrz, i když se úplně mezitím zapomnělo, kde vlastně stála. Proto nebyli občané až tak přespříliš udiveni, když v roce 1895 byly základy raně středověké semonické tvrze objeveny při přestavbě domu čp. 1. Stejná ústní tradice prý existovala po dlouhá staletí i v Černožicích. Opravdu ale existovala? Nebylo jen přání otcem myšlenky? Na konci 19. století se hledalo v domě čp. 20 u původní jediné přístupové cesty do obce – u mostu přes Labe. Sklepy v tomto domě jsou ovšem původu mnohem mnohem mladšího.
  Raně středověká tvrz nebyla žádným rozlehlým stavením. Semonická tvrz měla kamenné základy o rozměrech pouhých 6,60 x 8,50 m. Byla tedy plošně menší (hlavně kvůli efektivní obraně) než dnešní průměrný rodinný domek. Nad kamennými základy byla roubená a kolem obklopena palisádovou hradbou. Pokud tedy tvrz byla i v Černožicích, případný nález jejích základů někdy v budoucnosti bude jistě jen dílem veliké náhody. Kde bychom ji přesto asi mohli předpokládat? Patrně někde u hrany terasy zvedající se nad tokem řeky Labe. Patrně někde nad svahem u vyústění ulice ‚Růžové‘, přes východní okraj ulice ‚Stiborovy‘ až po dům čp. 4 (154) nad dnešním rybníkem Přelov na konci ulice ‚K Přelovu‘ v Čáslavkách. Na této hraně totiž by případná tvrz mohla být chráněna vodou i terénem ze dvou stran, z dalších dvou stran stačilo pak stavbu obehnat palisádou.

Čáslavky

Plánek nejsevernější části Čáslavek a tedy i Černožic. Je někdy z konce 80. let 20. století, kdy domy naznačené přetrhovanou čarou byly tehdy jenom jaksi plánované.

  Dalším důvodem právě pro toto umístění by mohl být i znak Malešických z Černožic. Pokud jejich předkové opravdu pocházeli z černožické tvrze a ne ‚pouze‘ z nějaké jejich místní rodové zemědělské usedlosti, stojí za pozornost, že si Malešičtí vybrali do svého erbu šestkrát zatočeného hada, patrně užovku. Had v erbu se v Čechách prakticky jinde nevyskytuje. Jejich tvrz (či usedlost) tedy musela být i z tohoto důvodu někde v blízkosti vodního toku, kde se s nějakým výjimečným množstvím těchto plazů setkávali každý den. (Znak Malešických – had – je i v současném, Parlamentem naší republiky uznaném, znaku naší obce již od prosince 1997. Není tedy jediného důvodu, aby se ještě více než deset let poté objevoval celkem dvakráte na budově obecního úřadu neuznaný znak s Janem Nepomuckým. Nebo k tomu nějaký důvod existuje? Toto je míněno jako dotaz k místnímu zastupitelstvu a zároveň jako žádost o brzkou nápravu.)
  Ať již tak či onak – víme objektivně, že Černožice (a zdá se, že tedy i Čáslavky) existovaly již před rokem 1197. Dále pak, že tvrze v okolí zanikaly již těsně po roce 1300. První zachované záznamy o Malešických jsou až z konce první třetiny 15. století už ale z Libně (dnes součást Prahy). Jména prvních nám známých usedlíků v Černožicích a Čáslavkách známe až ze druhé poloviny 16. století. Bylo tedy, jak je vidět, dosti času na to, zapomenout zda vůbec a kde byla v našem prostoru tvrz. Případné objevení necháme tedy raději na nějaké náhodě v budoucích desetiletích či staletích.
  A nyní se již můžeme podívat na mnohem složitější poměry v samotných Černožicích. Je nanejvýš pravděpodobné, že původní Černožice měly stejný počet usedlostí jako sousední Čáslavky - tedy devět – prakticky na stejném místě kde stojí domy v dnešní Růžové ulici. Ze starých gruntovních knih se pak dozvídáme, že postupně přibývaly další grunty a chalupy podél jediné tehdejší přístupové cesty do obce, která vedla od mostu přes Labe (i v nejstarších dobách stál zřejmě takřka na stejném místě – pouze poněkud blíž k současným domům čp. 20 a 21 - jako dnešní most betonový). Postupně tak v průběhu čtyř až pěti staletí dosáhl počet stavení v obci až počtu čtyřiceti dvou.

Černožické usedlosti podle gruntovních knih

Čp. 1 Zahrada Černýho (na místě dnešního čp. 1 v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Jana Kňourková)
Čp. 2 Grunt Dvořáčkovský (na místě dnešního čp. 2 v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Josef Kupka)
Čp. 3 Grunt Dvořáčkovský (na místě dnešního čp. 3 v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Jan Hladík)
Čp. 4 Zahrada Slanařovská (na místě dnešního bouraného čp. 4 v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Petr Sešina)
Čp. 5 Chalupa Klauzovská (zanikla, dnes čp. 5 stojí mezi čp. 2 a 3 v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Josef Kupka)
Čp. 6 Chalupa Kracíkovská (ve druhé polovině 20. století zbořena p. Vachkem v Růžové ulici, znovu obnovena, v r. 1996 majitel Jiří Kánský)
Čp. 7 Chalupa Kadaníkovská (ve druhé polovině 20. století přestavěna p. Vachkem v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Josef Vachek)
Čp. 8 Chalupa snad Jana Maliny (v r. 1996 majitel Jiří Kánský)
Čp. 9 Grunt Dvořáčkovský (na místě dnešního čp. 9 v Růžové ulici, v r. 1996 majitel Aleš Hrubý)

(Až potud tedy je pravděpodobný základ dnešních Černožic. Je velice podobný, ne-li zcela totožný
s původním založením sousedních Čáslavek. Dále se již Černožice rozvíjejí postupně v několika staletích podél dnešní ulice Sehnoutkovy a ulice K Čáslavkám. Informace o majitelích v roce 1996 jsou brány z materiálu Obecního úřadu Černožice ke dni 30. září 1996. Pokud v něm jsou případné chyby, autor článku se předem omlouvá a prosí o eventuální upřesnění kterýchkoli údajů.)

Čp. 10 Grunt Černýho (na místě dnešního čp. 10 v ulici Sehnoutkově, v r. 1996 majitel Jan Valášek
Čp. 11 Zahrada Vodičkovská (na místě dnešního čp. 11 v Sehnoutkově ulici, v r. 1996 majitel Ladislav Pfeifer
Čp. 12 původně tato chalupa stála u Labe za čp. 13 (dnes čp. 262), zbořena byla v roce 1889, proto o rok později postavená černožická základní škola, která vznikla na zahradě domu čp. 1 v Růžové ulici, obdržela právě toto číslo.
Čp. 13 Grunt Melaunovský (na místě dnešního čp.262 v Sehnoutkově ulici. Po přestavbě v 90. letech 20. století zmizelo původní čp. 13, v r. 1996 byl majitel Vítězslav Vacek)
Čp. 14 Spáleniště Hostinskýho (snad na místě vedle čp. 13 v Sehnoutkově ulici, v r. 1996 je to již dům v ulici Na Štěpníku, v r. 1996 majitel Jaroslav Rieger)
Čp. 15 Spáleniště Panský (těžko dnes říci, kde přesně se původní chalupa nacházela, v r. 1996 je toto číslo již v ulici Na Štěpníku, majitel Alena Šťastná)
Čp. 16 Spáleniště Panský (pravděpodobně původně v místě dnešní sokolovny, v r. 1996 již v Sehnoutkově ulici, majitel Karel Nýč. V roce 2007 a 2008 stavení zbořeno.)
Čp. 17 Černožický mlýn (na místě dnešního ROTEXIMu v Sehnoutkově ulici, v r. 1996 majitel Ing. Milan Novák)
Čp. 18 kdysi stávalo patrně za dnešní přádelnou, nebo v blízkosti nynějšího čp.34 (bývalá vila Anna. Bylo brzy zbouráno. Současné číslo popisné 18 v Růžové ulici mezi čp. 3 a 4 nemá s původní osmnáctkou nic společného.
Čp. 19 je nyní Družina mládeže v ulici Hlubočnice, ve středověku stávalo pravděpodobně v místech dnešní textilky ROTEXIM.
Čp. 20 dům Beranových u mostu je záležitost nová
Čp. 21 Chalupa Hanušova (na místě dnešního čp. 21 v Sehnoutkově ulici, v r. 1996 majitel Jaromír Kotěra)
Čp. 24 a 25 (na místě dnešního čp. 24 a 25 v Cukrovarské ulici, v r. 1996 majitel Libuše Havrdová, Jiří Havrda a u čp. 25 Miloslava Vondrušková) Podle Jana Jaroše byla tato čísla založena teprve v roce 1819. (Jinde uvedeno, že již při příchodu pleských obyvatel kolem r. 1775.
Čp. 33 podle Jana Jaroše byla usedlost postavena v roce 1794 (v roce 1996 v témž čísle v Sehnoutkově ulici žili manželé Malinovi).
Čp. 34 Zahrada Marhovská usedlost stála na místě pozdější vily Anny v Sehnoutkově ulici
Čp. 35 Zahrada Klimšovská vedle vily v současné Sehnoutkově ulici (v roce 1996 patřila usedlost L. Neumanové)
Čp. 36 Zahrada Kautskyho , v roce 1996 v Sehnoutkově ulici majitelkou Eva Vítková
Čp. 37 Zahrada Slámovská, v roce 1996 žijí ve stejném čísle v Sehnoutkově ulici manželé Josef a Marie Černí
Čp. 38 Zahrada Tomášovská, stejné i dnešní číslo v Sehnoutkově ulici, v roce 1996 zde žije Růžena Pácaltová
Čp. 39 dnes má toto číslo obecní dům (zdravotní středisko) v ul. G. Svobody, postaven až v roce 1929 Čp. 40 Zahrada Beranovská, stávalo v místech dnešního čp. 40 v nynější ulici Revoluční
Čp. 41 původně chalupa, dnes na jejím místě stejné číslo popisné v ulici K Čáslavkám (Výravských)
Čp. 42 – Zahrada Hostinskýho, pod stejným číslem i dnes v ulici K Čáslavkám (Madaraszovi)
A tímto číslem také staré, středověké Černožice končily.

Středověké Černožice samotné se nám budou sledovat mnohem obtížněji než Čáslavky. Přesto se do nich podívejme. A to hned do usedlosti tehdy nejdůležitější – do krčmy neboli hospody.

Zahrada Černýho - dům čp. 1

  Před rokem 1584 (již tehdy v téhle usedlosti byla krčma, v níž se čepovalo jen a jen smiřické pivo, údajně velice dobré; ovšem otazník nad tímto tvrzením zůstává, protože tvrzení jistě pocházelo od někoho, kdo jiné pivo tenkrát ochutnat nesměl, neboť smiřický pivovar měl na Smiřickém panství nezpochybnitelný monopol a jinam se znevolněný konzument pohnout nemohl) patřila usedlost jakémusi Duškovi a poté jeho sirotkům Janovi a Matějovi Duškovým.
  Od těchto sirotků koupil usedlost L.P. 1584 Havel Mrkos.
  L.P. 1594 se ujal živnosti (zemědělské i hospodské) Jan Písař. O dva roky později - 1596 – prodal jenom hospodskou živnost za jistou sumu Janovi Duškovi (je to první písemná zmínka o černožické krčmě, faktická její existence sahala mnohem hlouběji do minulosti, do 19. století to byla také jediná krčma v Černožicích, samozřejmě spolu s hospodou čáslavskou). Jan Písař si tedy ponechal jen hospodářství při usedlosti.
  L.P. 1617 se stal majitelem celého gruntu Jan Dušek. Duškovi se muselo tehdy vést celkem slušně, neboť hned o rok později (dva roky před Bílou horou) přikoupil ke statku další louku a stále častěji v gruntovní knize nacházíme zmínky o hospodě.
  L.P. 1620 koupil krčmu od Jana Duška (uvádí se i od Jana Dušky) spolu se zemědělskou živností Jiřík Lhotský. Ten pak postoupil patrně jím nově postavenou krčmu se vším příslušenstvím L.P. 1630 Václavu Dvořákovi.
  O rok později pak za hotové koupil (ihned z místa zaplatil) L.P. 1631 Jan Černý.
  L.P. 1642 podle závěti zemřelého Jana Černého přechází živnost na jeho syna Mikuláše Černého, ale ten ji postupuje za 250 kop grošů svému bratrovi Tobiáši Černému. Ale o tři roky později L.P. 1645 koupil krčmu od svého bratra Tobiáše Mikuláš Černý za 300 kop gr. Zkrátka stále ještě pokračuje třicetiletá válka, Švédové jsou dosti často v bezprostřední blízkosti Černožic, poměry jsou neurovnané a tak i krčma jde z ruky do ruky mnohem častěji, než tomu bylo před tím, ale i poté.
  Rozhárané válečné poměry nám dosvědčuje další zápis – L.P. 1647 „Mikuláš Černý odprodal ze své veliké potřeby a pro ubrání vojenský louku svou od téhož gruntu…“ Za tu louku dostal tehdy 24 kop gr. a ty mu pomohly přečkat nejhorší doby konce třicetileté války v roce 1648. Zkrátka válka dostala mnohé Černožáky – jak se říká – do kolen. Mikuláš Černý splácel své dluhy až do roku 1664, ale splaceno zdaleka neměl – dlužil ještě 12 kop gr.
  L.P. 1684 za 400 kop gr. koupil od Mikuláše Černého usedlost jeho zeť Václav Pavlásek (jinak též zvaný ‚Černý‘). Měl za manželku dceru Mikulášovu Dorotu Černou. Splácel usedlost ročně po 8 kopách až do roku 1702.
  L.P. 1709 podle závěti zemřelé Doroty Pavláskové ujímá se živnosti (nemluví se zde již o krčmě, ale ta v tomto statku stále je – až do počátku padesátých let 20. století) za 400 kop gr. její syn Filip Pavlásek. Hostinec v Černožicích nemohl tehdy uživit početnou rodinu majitele, proto se stále nachází ve spojení s živností zemědělskou. Po Dorotě zůstaly mnohé dluhy, nejvyšší byly za odebrané pivo (32 zlatých = 27 kopám 25 grošům). Celkem ale s dalšími dluhy to bylo 400 kop. A to se nelíbilo milostivé vrchnosti, ta na tom tratila. Proto 18. června L.P. 1714 „z poručení Jeho Výsosti hraběcí milosti, dle dekretu a nařízení urozeného pána hejtmana smiřického, z příčiny Filipa Pavláska, jeho nanicovatého hospodářství, skrze které hospodářství vrchnost milostivá na svém pivním statku Černožice

(míněna tím Pavláskova krčma – pozn. Jmat.) škodu trpěti musila…“ za přítomnosti černožického rychtáře Václava Klouzy a černožických radních byla Pavláskova hospoda ohodnocena (tehdy se říkalo – ‚prošacována‘) i s rolemi, lukami a vším příslušenstvím na 500 kop. Jenže Pavlásek měl dluhů více než předtím jeho matka (např. za pivo měl vrchnosti platit již 77 kop – byl zřejmě notorický pijan). Dobrovolně předal tedy usedlost svému švagrovi, černožickému mlynáři Janovi Zolmanovi za 540 kop.
Zolman ponechal ještě na rok Filipa Pavláska v malé komůrce na usedlosti s tím, že se uvidí, jak se bude Pavlásek chovat. Zolman pak splácel živnost i se všemi dluhy do roku 1720. Poté tři roky nesplácel a L.P. 1723 již jeho vdova prodala za 500 kop živnost Janu Kubáskovi. Zolmanová si vymínila na usedlosti byt. I na Kubáska přešlo ještě hodně dluhů. Splácel plných dvaadvacet let (do r. 1745) po pěti kopách ročně.
L.P. 1746 prodal s povolením vrchnosti Jan Kubásek za 500 kop usedlost Janu Jakoubkovi. Jenže další dva zainteresovaní, kterým Jan Kubásek dlužil po 91 kopách (byli to Jan Chmelík z Holohlav a Václav Hůlka z Ruseka), s cenou nesouhlasili a dohodli se s Janem Jakoubkem na vyšší ceně 550 kop.

Vlevo je plánek, který ukazuje, jak patrně mohla vypadat situace centra Černožic v 11. a 12. století, tedy v předpokládané době založení obce – někdy před rokem 1197. Podobnost s původním rozmístěním devíti domů v sousedních Čáslavkách je více než zřejmá. Vyšrafovaná plocha naznačuje zahradu patřící k domu čp. 1 – dnes ZŠ čp. 12. Číslování domů zavedla až Marie Terezie v roce 1771.
Dolní plánek dokládá, že se toho za 900 let až tak příliš nezměnilo.

Jan Jakoubek pak splácel usedlost až do roku 1775 a teprve ve svém již hodně pozdním věku L.P. 1783 postoupil usedlost za 450 kop svému synovi Václavu Jakoubkovi. Černožice

Vpravo vidíme původní vjezd do dvora usedlosti čp. 1 (ta je vpravo, vlevo pak je dnešní dům čp. 130, původně součást čp. 1, v níž byla umístěna hospoda, v první polovině 20. století pak i prodejna smíšeného zboží. Dvůr a budovy kolem něho sloužily po dlouhá staletí nejen pro hospodaření na usedlosti, ale také pro zastavující se povozy, které se ubíraly po hlavní – a v dobách před 18. stoletím jediné – cestě z Hradce Králové. Od Vlkova přes most, dnešní Sehnoutkovou ulicí kolem hostince v čp. 1, dále pak do Čáslavek dnešní ulicí K Čáslavkám a mezi domy čp. 160 a 161 (dříve se této části říkalo ‚Šrámkova cesta‘ podle majitele usedlosti čp. 161) přes území dnešní firmy ‚Fishman‘ k semonickému kostelu sv. Markéty a po semonické návsi dále k dnešním Jezbinám, které ovšem vznikly mnohem později, až rozprodejem pozemků jezbinského dvora po roce 1800. Kresba je dílem sl. Jakoubkové z čp. 13 z roku 1954 – i tehdy ovšem již jen podle zachovalé fotografie.

Václavu Jakoubkovi se podařilo splatit statek do dvou let – tedy již v roce 1785 – a od té chvíle, jak se tehdy říkalo – „seděl již ve svém“.
L.P. 1812 Václav Jakoubek zemřel a živnost měl obdržet jeho nejstarší syn Václav Jakoubek ml. Ten ale hospodařit nechtěl. Vzdal se tedy svého dědictví ve prospěch bratra Josefa Jakoubka. Černožice

Vlevo je na části účelově majitelem hostince vydané pohlednice z roku 1936 exteriér a interiér původního domu čp. 1. Číslo pop. 130 obdržel hostinec teprve rok před pořízením této pohlednice, tedy v roce 1935.
Na horním snímku je patrný jak vchod do obchodu se smíšeným zbožím, tak i vchod do hostince. Dole pak interiér hostince – jen někdy se mu říkalo v té době ‚U českého mázku‘. Výzdoba stěn svědčí o tom, že (podle starých pamětníků) se tam při kartách točily mnohdy opravdu velké peníze.

  Kupní cena byla 4.127 zlatých, ale závazků na usedlosti bylo hodně. Josef Jakoubek přejal vše včetně hospody, ale i sušírny ovoce (z té si např. výměnkářka vymínila věrtel suchých švestek) a jednokorcové – asi 0,3 ha – zahrady (na ní pak na přelomu 80. a 90. let 19. století byla postavena černožická škola). Matka obou bratří, vdova Anna Jakoubková, předala novému majiteli dluh v celkové výši 856 zlatých. Za výměnek si vymínila komůrku u studně (a to nejen pro sebe, ale i pro nedospělé sourozence nového majitele).
  Při převodu majetku na Josefa Jakoubka si smiřická vrchnost vymínila, aby nový majitel vykonával i povinnosti šenkýře.
  Josef Jakoubek pak po deseti letech provozování zemědělské i hospodské živnosti, tedy L.P. 1821, vrátil usedlost svému bratrovi Václavu Jakoubkovi.
  Trhová suma za usedlost spolu s hostinskou živností činila 5.202 zlaté. Josef si na bratrovi vymínil bydlení do doby, dokud se neožení, pokud by zůstal svobodný – pak až do smrti.

  Na plánku Jiřího Matějky můžeme vidět pravděpodobné rozmístění domů obce Černožice v letech 1500 až 1700.
  Čp. 14 je ovšem dnes v ulici Na Štěpníku a čp. 13 dnes nese číslo 262.
  Do roku 1700 dosáhly Černožice (bez Čáslavek) počtu dvaceti use-dlostí (viz zde na plánku).Uveďme si nyní zde Soupis usedlostí do roku 1700 s uvedením letopočtu první zachované zmínky o každé z nich.
  Čp. 1 – 1584, čp. 2 – 1655, čp. 3 – 1686, čp. 4 – 1510, čp. 5 – 1687, čp. 6 – 1677, čp. 7 – 1684, čp. 8 – 1796, čp. 9 – 1590, čp. 10 – 1684, čp. 11 – 1684, čp. 13 – 1687, čp. 14 – 1693, čp. 17 – 1569 (mlýn), čp. 34 – 1670, čp. 35 – 1516, čp. 36 – 1683, čp. 37 – 1637, čp. 38 – 1651, čp. 40 – 1685 a čp. 42 – 1656.
  Číslování bylo provedeno teprve roku 1771, dílčí opravy číslování pak úřady provedly v letech 1805 a 1811.

  L.P. 1825 pak Václav Jakoubek spolu s manželkou Kateřinou prodávají usedlost Václavu Černému za 2.418 zlatých. Ten s koupí na sebe zároveň převzal zaplacení všech podílů příbuzným, které zatím Jakoubkovi nevyplatili. A těch dluhů bylo celkem za 4.274 zlatých.
  Z výpisu Jakoubkových dluhů se dozvídáme zajímavou skutečnost, že patrně někteří Černožáci jezdili tehdy semlít své obilí až do ‚Podhradního mlýna‘ na říčce Hustířance (mezi Habřinou a Hustiřany) k mlynáři Josefu Doležalovi. A to přesto, že mnohem blíže byly přinejmenším tři mlýny.
  Při předávání usedlosti bylo zaznamenáno i vybavení interiéru tehdejší jediné černožické hospody – nacházely se v něm dva dlouhé a dva čtyřhranné stoly, dvě židle, dvě krátké a dvě dlouhé stolice (dnes bychom řekli lavice), police a na ní šest holbových (tedy velkých) a pět malých sklenic + dřevěná líha.
  L.P. 1832 otec Václav Černý prodal živnost čp. 1 svému synovi Václavu Černému a jeho manželce Kateřině, roz. Zolmanové, za 1.600 zlatých.
  L.P. 1843 se stávají majiteli usedlosti i hospody Václav a Dorota Jakoubkovi. Patrně jde o majitele čp. 1 v době před Václavem Černým. Cena, za níž celou usedlost koupili byla již 6.000 zlatých. Stavení sestávalo tehdy z kvelbu (hostinská místnost), obydleného i hospodářského stavení, všechno bylo zděné pod slámovou střechou. Dva roky po koupi ale Václav Jakoubek zemřel (+1845). Jeho manželka Dorota pak až roku 1887. Dědic živnosti Josef Jakoubek (nar. 1844) byl oním majitelem, který teprve založil vedle hostince i obchod smíšeným zbožím. Vlastnil usedlost spolu se svou druhou manželkou Františkou, roz. Kadečkovou. Josef Jakoubek zemřel bezdětný ve svých dvaaosmdesáti letech v roce 1924, jeho manželka jej přežila a tak v roce 1945 získal usedlost synovec pí. Františky Karel Kadečka, nar. 1904, který do Černožic přišel ze Lhoty pod Libčany. Spolu s ním přichází i jeho manželka Marie, roz. Sadilová, nar. 1912.
  Na tomto místě bychom se měli seznámit alespoň stručně s historií prvního obchodu a pohostinství v obci. Asi někdy kolem roku 1869 byl Josefem Jakoubkem z kůlny upraven krám. Prvním nájemcem byl p. František Matuška, který ovšem v černožických tehdejších poměrech velice brzy doobchodoval a zemřel pak jako flašinetář. Druhým nájemcem se stal p. František Hynek, nar. 1829, a po jeho smrti pak jeho syn František Hynek ml., nar. 1874. Ten vedl obchod až do roku 1913. Po něm poté až do nastoupení vojenské služby Stanislav Matuška z čp. 31 a pak jeho bratr Josef Matuška z čp. 31 (také až do odchodu na válečná pole první světové války). Až do závěru první světové války vedl hostinec sám majitel usedlosti Josef Jakoubek. Obchod byl tehdy pro nedostatek zboží uzavřen. Tehdy také (v březnu roku 1916) požádal p. J. Jakopubek o tzv. radikovaný hostinec a rozšíření koncesí o - za a) prodej pokrmů, za b) čepování a podávání pálené lihoviny v drobném, za c) podávání kávy, čaje a čokolády a za c) dovolení hraní her. Od roku 1918 byl nájemcem p. Karel Brzek, řezník ze Žiželovse, a po jeho smrti vedla hostinec jeho vdova pí. Marie Brzková. Obchod měl pronajatý od r. 1918 p. Josef Hlavatý. Marie Brzková i Josef Hlavatý odešli z Černožic roku 1927.
  Po nich měl obchod i hostinec p. František Voříšek z Holohlav čp. 14. Od března 1933 až do roku 1945 provozoval hostinec p. Václav Nechvíl. Vydal pohlednici hostince, pořádal v provozovně zabijačkové hody a v obci byl uznávaným režisérem místních ochotníků.
  Po roce 1945 byl pak nájemcem p. Václav Doležal.
  K domu čp. 1 patřil svého času i masný krám. Původně se maso v naší obce prodávalo na chodbě čp. 1, a to až do roku 1888. Tenhle rok byl pro čp. 1 (i pro celé Černožice) velice důležitý. Tehdy p. Jakoubek postavil pro řezníka Friče na své zahradě (dnes škola čp. 12) malý domeček – kiosek, kde se pak necelé dva roky (do výstavby místní školy) maso prodávalo. V roce 1888 také obecní úřad povolil v hospodě i výčep lihovin. Dosud se zde smělo prodávat pouze pivo. V roce 1893 byl zrušen sál při hospodě a přeměněn na byty.
  Manželé Kadečkovi hospodařili v čp. 1 až do roku 1957, kdy se stali členy místního JZD. Jejich dcera Jana, nar. 1947, se provdala za Josefa Kňourka, nar. 1941.
  Protože se pak již dostáváme na dosti nejistou časovou rovinu posledních šedesáti let, ponecháme jen na případné ochotě zainteresovaných, aby si další údaje doplnili jen pro sebe a svou rodinu. My jen dodáme, že podle materiálů obecního úřadu v roce 1996 byla vedena jako majitelka domu čp. 1 paní Jana Kňourková, nar. 1947.

Čp. 2 – Grunt Dvořáčkovský

(na místě dnešního čp. 2 v Růžové ulici)
  Lehce se na píše ‚Grunt‘, ale čp. 2 vlastně mohlo být gruntem jen velice dávno. V 17. století je to již jen chalupa, která vznikla na pozemcích jiného gruntu.
  Jistě usedlost existovala již před rokem 1686 (první zachovaná zmínka o ní se uvádí již v roce 1655). L.P. 1686 ale spíše pozemky, na nichž dnes stojí, patřily Janu Ferdinandu Dvořáčkovi, kterému ale tehdy patřily i pozemky sousední, na nichž později stálo čp. 3, ale hlavně mu náležel Grunt Dvořáčkovský čp. 9, který byl skutečným gruntem a který stál zhruba naproti v místech dnešního čp. 9 v Růžové ulici. U tohoto gruntu byla tehdy zároveň i olejna a od tohoto gruntu se tedy odvíjela pozdější historie čísel popisných 2 a 3.
  L.P. 1686 koupil usedlost čp. 9 za 985 kop grošů Jan Dvořáček a o takřka čtyřicet let později - L.P. 1722 - přechází část pozemků gruntu Dvořáčkovského (později čp. 9) na smiřickou vrchnost (těžko dnes říci proč). A právě na této části pozemků vznikají později chalupy čp. 2 (majitel Václav Klouza – jinde též psán jako Václav Klaus) a čp. 3 (Mikuláš Klouza). Tenhle převod na vrchnost se stal tedy v roce 1722, kdy však již majitelem gruntu čp. 9 byl bratr Jana Dvořáčka Petr Dvořáček.
  Role a louky, patřící původně gruntu čp. 9, připadly ale vrchnosti a ta je přiřadila ke svému panskému dvoru. Kde byl v naší obci onen panský dvůr, těžko dnes říci. Někde se uvádí, že součástí panského dvora byl místní mlýn, panské (dominikální) pozemky byly v Černožicích hlavně v místech dnešních ulic ‚Na Štěpníku‘, ‚Na Výsluní‘ a od ulice ‚Hlubočnice‘ až směrem ke dvoru holohlavskému, k tehdejší ‚Bažantnici‘. Panským dvorem se ovšem také může v zápisech myslet přímo dvůr holohlavský. Ten se v průběhu staletí stal nejrozlehlejším dvorem, jenž patřil ke smiřickému zámku.
  Poté bylo s výše uvedenými pozemky několikráte ‚handlováno‘ a po dobu celých dvou roků mohli černožičtí sousedé hnát svobodně na svá pastvišťata ležící pod Chloumkem přes úhory, které původně patřily čp. 9 a pak k chalupám čp. 2 a 3.
  L.P. 1725 pak na doporučení urozeného pána Tomáše Grünera, vysokého úředníka na panství Smiřickém, je polovina gruntu Dvořáčkovskýho oddělena pro vystavění chalupy potřebnému Václavu Klouzovi a odprodána jemu za 100 zlatých. Václavu Klouzovi jsou zároveň vyměřeny i poplatky a z dříví stodoly (patřící pozdějšímu čp. 9) si může vystavět chalupu.
  L.P. 1748, po slezských válkách, které v našem prostoru vedla s Prusy Marie Terezie, prodal válkami velice zpustlou chalupu Václav Klouza svému zeti Matěji Visnarovi za 90 kop. Někdy později, patrně v 60. letech 18. století měl Matěj Visnar ve svém držení pravděpodobně dva grunty. Aby se jim mohl patřičně věnovat – převedl tedy námi sledovanou chalupu čp. 2 za 90 kop na svého nejstaršího syna Jana Visnara.
  L.P. 1795 odevzdal Jan Visnar chalupu svému zeti Janu Horákovi za 130 zlatých. Později přikoupil k chalupě čp. 2 od svého otce Mikuláše Horáka pole za Hradeckou silnicí. Mikuláš Horák patřil mezi ty osadníky, kteří přišli kvůli výstavbě pevnosti Josefov z Plesu jen několik málo let před touto koupí. Tito lidé se převážně zabydleli v nově vzniklé černožické ulici (dnes severní strana ulice ‚Na Štěpníku‘). I Mikuláš Horák zde založil čp. 27.

  Udělejme si zde malou odbočku – kolem roku 1770 se z Plesu kvůli stavbě pevnosti přestěhovalo do Černožic celkem jedenáct nových usedlíků. Byly jim přiděleny dominikální grunty (tedy spíše dominikální půda, kterou vlastnila vrchnost na obecním katastru) v několika černožických lokalitách.
  V sedmdesátých letech 18. století tak vznikla tímto způsobem nová čp. od čísla osmnáct – čp. 18 se ale dnes nachází v Růžové ulici a nemá s původním číslem nic společného, tehdejší osmnáctka se patrně nacházela někde za tehdejším mlýnem čp. 17, snad v místech dnešních jižních budov textilky. I nemovitost s čp. 19 byla zrušena. Koupil ji od pana Pecháněho pan Rudolf Steinský – Sehnoutka a jako náhradu za pozemek mu postavil čp. 75 v Nádražní ulici (v roce 1996 byla na onom místě na prodej již jen ubytovna podniku Frutex, neboť poslední bezdětný potomek rodu Václav Pecháň zemřel v roce 1942).
  Jen čp. 20, 21 a 22 zde byla již před přistěhováním pleských občanů.
  Čp. 23 (dnes v ulici Hlubočnice – v roce 1996 majitelka Marie Jirousková , nar. 1931, dříve sedlák Potůček) bylo osídleno přistěhovalcem, jehož jméno není při nejlepší vůli v záznamech čitelné.
  Čp. 24 a 25 (dnes v ulici Cukrovarské, v r. 1996 podle údajů obecního úřadu Havrdovi a pí. M. Vondrušková) obdrželi tehdy Kratochvílovi.
  Čp. 26 (v roce 1996 Vlčkovi) – v ulici Na Štěpníku, připomíná se zde nejprve p. Pecháň, poté postupně Jan Tyč, Rejchrt, Suchánek, Kalenda a Vlček.
  Čp. 27 v ulici Na Štěpníku – mnohem později se zde připomínala (80. léta 20. století) Božena Mervartová. V roce 1996 podle materiálu obecního úřadu zde žije Luděk Právec.
  Čp. 28 v ulici Na Štěpníku to byli Dubičtí, pak Kutíkovi a poté Šitinovi. V roce 1996 zde žili Věra a Václav Šitinovi.
  Čp. 29, opět v ulici Na Štěpníku, uvádí rodinu Hrochovu, po něm pak následovali Pultrovi a Těšitelovi, Podle materiálů obecního úřadu v roce 1996 patřil dům Evě Těšitelové.
  Čp.30 v ulici Na Štěpníku také vzniklo pro přistěhovalce z Plesu. V 80. a 90. letech 20. století patřila usedlost manželům Janovi a Jitce Pácaltovým.
  Čp. 31 bylo posledním číslem popisným, které obsadili a vybudovali na dominikální půdě patřící c.k. komornímu panství Smiřice přesídlenci z Plesu. Připomínal se tam od počátku rod Matuškových. V roce 1996 patřila usedlost Josefu Vondruškovi.
  Tolik tedy odbočka o lidech, kteří nuceně přišli z Plesu a stali se novými osídlenci v Černožicích. Vidíme z toho, že panství Smiřice vlastnilo stále ještě v naší obci dostatek půdy. I o několik desítek let později – v roce 1840 – patřilo v katastru Černožic ještě celých 26 ha půdy c. a k. komornímu panství. Nejvíce zde měli luk a pastvin.

  Vraťme se nyní opět k čp. 2.
  L.P. 1836 Jan Horák postoupil chalupu synovi Václavu Horákovi za 1.000 zlatých. Kronikář Žižka si ještě před polovinou minulého století mohl zaznamenat o tomto Václavu Horákovi tuhle zajímavost – ve druhé polovině 19. století se Václavu Horákovi již jinak neřeklo, než „dědeček Horáků“. V Černožicích provozoval krejčovství a někdy zaměstnával až šest dělníků. Možná i proto, že šil levně. Od ušití kalhot bral 24 krejcary. Pro krejčovské potřeby si prý chodíval časodčasu sám pěšky až do Prahy. Ač náruživý kuřák, zemřel v jedenaosmdesáti letech v únoru 1890.
  V roce 1856 musel i Václav Horák čelit obrovskému požáru, který zlikvidoval vlastně takřka celé centrum tehdejších Černožic a tedy i čp. 2.
  Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století se stal majitelem usedlosti čp. 2 s necelými 3 ha půdy jeho syn Josef Horák, nar. 1847, spolu se svou manželkou Marií Horákovou, roz. Vojtěchovou, nar. 1850, zem. v říjnu 1939. Josef Horák byl tehdejším výběrčím daní v obci. Zemřel bez potomků. Po smrti Josefa Horáka se chalupy ujala jeho vdova Marie a poté, kdy již pro stáří nestačila na hospodářství, byla usedlost připsána asi ve třicátých letech 20. století manželovi její sestry Františky Kupkové, roz. Vojtěchové, nar. 1866 v čp. 34 (dnes vila naproti textilce) Josefu Kupkovi, nar. 1860, rolníku ze Slavětína. Tito manželé měli malé hospodářství v místech dnešní vily naproti textilnímu podniku. Tehdy ovšem na místě podniku stál teprve černožický mlýn.
  Dalším faktem, který nemůžeme neuvést, je to, že Josef Kupka (nar. 1860) měl ve Slavětíně přímého bratrance (jejich otcové byli bratři), z něhož se stal dnes velice uznávaný a ceněný malíř František Kupka (nar. 23.9. 1871 – zem. 21.6. 1957).
  Manželé Josef a Františka Kupkovi pak na počátku 20. století - 1903 - postavili prakticky přímo na tehdejší návsi (dnes ulice K Čáslavkám) dnešní číslo popisné 56. Majitel textilky p. Sehnoutka odkoupil od nich jejich usedlost pro stavbu vily ‚Anny‘ a poskytl jim uvedený pozemek. Jejich syn – také Josef Kupka, nar. 1892, - s manželkou Annou Kupkovou, roz. Huškovou (dcerou místního kováře Josefa Huška), vlastnili pak zhruba od konce první světové války jak čp. 2, tak i čp. 56.
  V manželství se narodil syn, další Josef Kupka, nar. 1923. Jeho matka Anna Kupková ho přežila a ještě někdy na počátku osmdesátých let 20. století žila jako výměnkářka v domě čp. 2. Měl za manželku Joannu (Hanu) Kupkovou, roz. Peřinovou ze Starého Plesu, nar. 1926. V roce 1947 černožická kronika uvádí, že byly v usedlosti čp. 2 adaptovány těmito manžely obytné místnosti. V roce 1949 převzali manželé hospodaření od Josefa Kupky, nar. 1892.
  U čp. 2 (na druhé straně dvora) existoval domek označený čp. 5. Tam si poté místo původní stodoly postavil současné čp. 5 nejmladší Josef Kupka (nar. 1951). Původní číslo popisné 5 bylo zbouráno.
  Číslo popisné 2 se stalo nejprve výměnkem pro odcházející generaci a poté bylo převedeno na druhého syna Jana Kupku, nar. 1927, který se stal lékařem ve vrchlabské nemocnici. Zemřel v roce 1981. Tenhle Jan Kupka se ještě v době, kdy studoval, zasloužil o to, že se nám na jeho fotografiích zachovaly zobrazeny prakticky všechny bývalé skvostné selské vjezdy do černožických zemědělských dvorů.
  Dalším majitelem je tedy opět Josef Kupka, nar. 1951, s manželkou Bohumilou Kupkovou, roz. Havlová z Černožic čp. 64, nar. 1953. Jenže zde se již opět blížíme posledním padesáti letům historie a to je již opět záležitost jen a jen rodu Kupkových. (Autor touto cestou děkuje za informace o letech dvacátých až osmdesátých minulého století paní Haně Kupkové z čp. 56)
  U čp. 2 ( na druhé straně dvora ) existoval domek označený čp. 5. Tam si poté místo původní stodoly postavil současné čp. 5 nejmladší Josef Kupka ( nar. 1951 ). Původní číslo popisné 5 bylo zbouráno.

Dům čp. 3 – Grunt Dvořáčkovský

(na místě dnešního čp. 3 v Růžové ulici)
  O počátcích čp. 3 platí zhruba to samé, co o čp. 2. I zde jde patrně o vznik z gruntu čp. 9 (stával na místě dnešního čp. 9 v Růžové ulici), u něhož byla i jakási chalupa s olejnou. Olejna byla ve středověké vesnici velice důležitá, spolu s mlýnem, pokud v místě existoval, a spolu s krčmou. Olejna zpracovávala lněné semínko a z něho vzniklý olej byl používán i například na svícení.
  Chalupa čp. 3 existovala již před rokem 1725, první zmínka je již z roku 1686. Pořád ale ještě i v roce 1725 patřila patrně nějak ke gruntu Dvořáčkovskýmu, ale splácel ji již Mikuláš Klouza po 5 zl. až do roku 1747.
  L.P. 1751 již Mikuláš Klouza nežije a po něm pozůstalá vdova pro sešlost věku postupuje usedlost za 80 kop svému zeti Janu Uždilovi. Ten si vzal za ženu jedinou dceru Mikuláše a Mařeny Klouzových – Kateřinu. V pramenech se dočítáme zajímavost, že předává se mu „i verštat tkalczovský“. S tím jsme se doposud v Černožicích ani Čáslavkách nesetkali. Svědčilo to i o tom, že půdy bylo u usedlosti málo na to, aby obyvatele uživila. Výměnkář si u této usedlosti také vymiňuje „místečko pro včely“.
  L.P. 1769 Jan Uždil zemřel a zanechal po sobě vdovu Marii (zřejmě jeho druhá manželka) Uždilovou. Ta se provdala za Václava Marka a jemu na dvanáct let předala usedlost pro svého syna Jana Uždila. Jan byl ale velice neduživý, proto, když L.P. 1785 sirotek Jan Uždil zemřel, dostala chalupu jeho sestra Marie Uždilová. Ta se provdala mimo Černožice za Jana Řeháka a proto přenechala za 89 kop chalupu Nr. 3 (jak se tehdy psávalo) svému nevlastnímu otci Václavu Marhovi.
  L.P. 1807 postoupil Václav Marha čp. 3 svému synovi Václavu Marhovi. Ten pak dobře hospodařil a koupěmi zvětšoval usedlost až na 2 strychy 538 sáhů. Když pak Václav Marha zemřel (v červnu 1838), zůstala zde vdova Marie.
  L.P. 1839 Marie Marhová, roz. Řeháková, převzala chalupu a provdala se za Jiřího Hvězdu. Ten přinesl do živnosti 200 zlatých, proto ho jmenovala spoluvlastníkem chalupy čp. 3. Přikoupili pak postupně nějaká pole u Rožnova.
  Podle dosti nejasného záznamu p. J. Jaroše se zdá, že v roce 1850 přikoupili, tentokráte již Jiřík a Alžběta Hladíkovi, k usedlosti louku od manželů Hladíkových z čp. 12 v Čáslavkách.
  V roce 1856 i usedlost čp. 3 kompletně při obrovském požáru Černožic vyhořela.
  Bez návaznosti víme, že se v roce 1884 v čp. 3 narodil Karel Hladík (patrně v rodině syna Jiříka a Alžběty Hladíkových). Vlastnil čp. 3 spolu s manželkou Františkou Hladíkovou, roz. Čtvrtečkovou, nar. 1887. Za nich, ale pravděpodobně již za jejich rodičů, bylo postaveno stavení čp. 3, které bylo již rázu zděného, a vydrželo až do poloviny let sedmdesátých 20. století. Karel a Františka Hladíkovi převzali usedlost čp. 3 někdy před rokem 1914, před vypuknutím 1. světové války.
  V roce 1923 přišel v této rodině na svět Jan Hladík. Ten se v roce 1946 oženil s Kazi Hladíkovou, roz. Kernazickaite, nar. 1925 (zem. 2007). Ta přišla po 2. světové válce do Černožic z Litvy. Jak vypadalo čp. 3 za jejich života, uvádíme na následující straně.
  V polovině 70. let 20. století přestavují spolu s dcerou Naďou Frišmanovou, nar. 1946, a jejím manželem Miroslavem Frišmanem, nar. 1941, čp. 3 v Růžové ulici.
  Dalším majitelem domu se pak stal jejich syn Patrik Frišman, nar. 1975, na konci 90. let 20. století. Dům mu patří i v současnosti.
  Podle materiálů obecního úřadu žili v domě čp. 3 v roce 1996 – Jan Hladík, Kazi Hladíková, Naďa Frišmanová, Miroslav Frišman a Patrik Frišman.
  Za ověřené informace o posledních čtyřech generacích rodu Hladíkových v Černožicích děkuje autor paní Nadě Frišmanové.

Dům čp. 4 - Zahrada Slanařovská

(zhruba na místě dnešního čp. 4, ovšem toho starého, zbouraného v letech 2007 – 2008 v Růžové ulici)
  O této usedlosti existuje snad nejstarší zápis ze všech usedlostí černožických i čáslavských, který se vztahuje až k roku 1510. V tomto roce se usedlost připomíná jako Klimšův starý grunt. Jak se jmenoval tehdejší majitel, to nevíme, ale L.P. 1566 kupuje právě od něho grunt Bartoš Klimeš, který poté usedlost splácí až do roku 1605.
  L.P. 1609 prodal Bartoš Klimeš statek se vším příslušenstvím a nepříliš velkým zadlužením svému zeti Janu Janákovi. Ten pak grunt plně zaplatil již roku 1614.
  Jan Janák pak L.P. 1627 (tedy sedm let po Bílé hoře) prodal za 600 kop tuto usedlost svému synovi Petrovi Janákovi. Petr Janák splácí usedlost až do roku 1639. Ten pak, patrně pro ‚nedostatečnost jeho zdraví‘, L.P. 1642 prodává se svolením vrchnosti grunt za 300 kop gr. Janu Faltovi. (Onen pokles ceny mohla způsobit probíhající třicetiletá válka, ale také dluhy, které na gruntu narůstaly.)
  Jan Falta přebírá s koupí také dluhy Petra Janáka, jednak záduší holohlavskému, ale i místnímu mlynáři či vlkovskému kováři a mnoha dalším. Na usedlosti je chován obecní kozel, ale o nedobrém hospodaření svědčí třeba i předávání vozu bez jednoho kola.
  Když Jan Falta zemřel, koupil grunt od jeho vdovy Anny za 280 kop gr. L.P. 1647
  Adam Janák. Koupil samozřejmě i s dluhy, které stále nebyly splaceny. L.P. 1651 (tři roky po ukončení třicetileté války) zakoupil čp. 4 za stejnou cenu – 280 kop – od Adama Janáka Matěj Slanař (proto i název ‚Zahrada Slanařovská‘). Splácel pak ročně po pěti kopách až do roku 1658.
  L.P. 1659 je již Matěj Kutychl (je totožný s Matějem Slanařem, takové přejmenování se tehdy stávalo docela často) po smrti a jeho vdova Marta předává usedlost svému synovi Janu Kutychlovi za 250 kop gr. Ten pak statek splácí každoročně, ale v roce 1673 má stále ještě doplatit 104 kopy, jenže smiřická vrchnost mu usedlost bere. L.P. 1674 Jeho Milost Pan hrabě Antonín z Gallasu s vědomím hejtmanů a celé černožické obce oznamuje, že „Jan Kutychl ten statek k hrubému spuštění přijíti dopustil“ atd. Janovi toho poté již příliš mnoho nezůstalo, neboť jeho pozemky přešly ke dvoru Kvirencovskému, něco pak koupila sama vrchnost za 150 kop gr. Z toho se ale platily Kutychlovy dluhy, kterých bylo za 160 kop. Tyto dluhy pak vrchnost splácela až do roku 1678.
  L.P. 1675 zbytek živnosti Jana Kutychla (říkalo se jí v této době již jen ‚zahrada‘) koupil Jan Rezek mladší za 160 kop gr. míšenských. Za stejnou sumu pak v roce 1678 koupil usedlost od svého bratra Jana Václav Rezek.
  Václav Rezek měl ještě platit Kutychlovým sirotkům - Janovi a Mikulášovi – nakonec ale neplatil, neboť oba zběhli z panství a dali se naverbovat na vojnu (válčilo se tehdy hlavně s Turkem). Mikuláš ve válkách patrně zahynul, nikde se o něm již nepíše, navrátivšímu se Janovi v roce 1708 Václav Rezek vyplatil 7 kop.
  V nové gruntovní knize pak jsou zaznamenáni tito další majitelé pozdějšího čp. 4 v dnešní Růžové ulici:
  L.P. 1732 přebírá podle závěti otcovy usedlost za 300 kop mladší syn Jiřík Rezek. Jeho starší bratr Mikuláš Rezek otci na chalupě sice pomáhal, ale poté zběhl na vojnu, proto na něho bylo pamatováno v závěti 10 kopami (to, kdyby se vrátil). Roku1734 si Mikuláš skutečně svou splátku vyzvedl. Jiřík Rezek měl splácet všechny dluhy, které na chalupě vázly, po pěti kopách ročně (to znamenalo plných padesát dva let). Jiřík ale v roce 1760 umírá.
   L.P. 1760 měl chalupu převzít Jan Rezek. Jenže byl ještě příliš mladý. (Během čtyřiceti let se tak na chalupě vystřídali tři majitelé.) Proto od tohoto roku sedí na usedlosti na osm let za cenu 300 kop švagr Václav Sehnoutka. V oněch osmi letech pak ale Jan Rezek zemřel.
  L.P. 1768 kupují usedlost Jiří a Kateřina Šustovi. Ti poskytli Václavu Sehnoutkovi vejminek. L.P. 1772 se pak již vdova po Jiřím Šustovi – Kateřina – provdala za Jana Čapka ze Semonic, který se nejprve ale musel ‚vyplatit‘ z Hořiněveského panství.
  Kateřina Čapková pak přežila i svého druhého manžela a L.P. 1800 předala za 724 zlatých usedlost se zhruba 4 jitry polí (asi 2,47 ha) a skoro dvěma jitry (1,04 ha) luk a zahrady svému staršímu synovi Janu Čapkovi.
  L.P. 1828 (jinde uváděno již 1827) nastupuje po Janovi jeho syn Václav Čapek za 600zl. Z hospodářských zvířat se na usedlosti předává ovšem pouze jedna tažní kráva a dvouletá jalovice. A právě za tohoto majitele je provedeno v Černožicích i Čáslavkách první již docela přesné zaměření všech domů, ale i pozemků. Černožice

   Komentář ke katastrální mapě z roku 1840
  Dnešního čtenáře může zaujmout hned několik následujících skutečností:
  Meandrující Labe zachycené splavem u tehdejšího mlýna a odvedené na mlýnské kolo, dále pak dnešní Růžová ulice s pouhými třemi naproti ní ležícími domy, rozvíjející se dnešní Sehnoutkova ulice, která již přebírala po ulici Růžové úlohu hlavní ulice tehdejších Černožic. Pečlivě je zaznamenáno zátopové území Labe (vodorovné přerušované čárky), ale můžeme si i uvědomit, jak pečlivě naši předkové zátopové území respektovali. Vždyť domy čp. 21 (dnes Kotěrovi), čp. 22 (nyní Středovi), tehdy statek čp. 23 (dnes p. Jirousek v ulici Hlubočnice), ale i usedlost čp. 24 (dnes Havrdovi v ulici Cukrovarské) stojí na této mapě sice jen těsně, ale přece, nad hranicí labských záplav, které v tehdejší době postihovaly obec dvakrát, ale i třikrát během jednoho roku.
  Zajímavé jsou i tzv. pomístní názvy. Nejzajímavější z nich je název ‚U Bažantnicy‘. Holohlavská bažantnice se po několik staletí dotýkala hranice černožického katastru. Měla svého správce, lovila v ní místní i vzdálenější šlechta, jednou dokonce i rakouský císař. Proto se ‚U Bažantnice‘ říkalo území dnešní Hradecké ulice až k samotě ‚Na Nowy‘ (název od toho, že ležela tehdy na nově vybudované silnici), území ‚U Bažantnice‘ zabíralo dnešní ulici ‚Hlubočnice‘, ale i ulice ‚Na Výsluní‘ až k jižní části ulice ‚Na Štěpníku‘. Navíc pak i prostor dnešních skladů firmy ‚Dítě‘ a části teplárny.
  Mapka přesně ukazuje i skutečnost, že i severní, tedy černožický břeh rybníka (říkalo se mu tehdy ‚Pazderník‘), patřil do katastru holohlavského. Vnímavý pozorovatel si povšimne, že se zde pomalu z polních cest vynořuje budoucí směřování dnešních ulic ‚Revoluční‘, ‚Hlubočnice‘, ‚Gen. Svobody‘ a ulice ‚Hradecké‘. Dokonce dvojice polních cest, které zatím tehdy končily u jezírka proti dnešní teplárně (do Smiřic se tehdy – jak je vidět - jezdilo převážně po levém labském břehu, ne tedy jako dnes po pravém), naznačuje budoucí směr dnešní docela frekventované silnice ulicí ‚Smiřickou‘ do Smiřic. Další polní cesta přes černožický most směrem na východ jaksi předurčuje směr dnešní silnice do Vlkova.
  Tato katastrální mapa také ukazuje, že Černožice měly tehdy pouze čtyřicet dvě stavení (žilo v nich tenkrát 365 obyvatel), neboli domovních čísel.

Nahoře je první katastrální mapa Černožic z roku 1840.
Za zmínku ještě stojí, že kreslič mapy v Černožicích patrně nikdy nebyl, nevěděl tedy, kam Labe vlastně teče, proto u Čáslavek udělal šipku jedním směre m (správným), u Černožic raději opačně (co kdyby?).

Vraťme se nyní ale znovu k čp. 4 a Václavu Čapkovi. Právě od něho kupuje v letech 1846 nebo 1847 usedlost spolu se 4,64 ha pozemků kolář z Jaroměře Václav Tomášek, nar. 1823 v Jaroměři, zem. 1885 v Černožicích, s manželkou Marií, roz. Valáškovou ze Semonic, nar. 1821.
Narodila se jim dcera Anna (1849) a dva synové. František Tomášek, nar. 1847, se stal ve Vídni stavebním inženýrem a podnikatelem, u nás pak mecenášem. Jeho peníze rozděloval obecní úřad v Černožicích, evangelický sbor v Semonicích i v Černilově. František zemřel poměrně mladý v roce 1888. Jeho podnik po něm ve Vídni a usedlost čp. 4 v Černožicích převzal jeho bratr Václav Tomášek, nar. 1864. Právě ten nejenže pokračoval v podpoře (tentokráte už i nově postavené černožické školy), ale přestavěl v roce 1889 obytnou budovu čp. 4 v Růžové ulici ve stylu pro tehdejší náš venkov zatím nezvyklém, takže se tam hned začalo říkat ‚ve vile‘. (V oné ‚vile‘ pak v letech 1908 až 1912 dožíval na penzi první semo-nický evangelický farář Karel z Nagy. Ta ‚vila‘ stojí dodnes.) Černožice

Roku 1890 se Ing. Václav Tomášek oženil s vídeňskou Němkou Annou. Když pak i Václav Tomášek zemřel poměrně mladý v roce 1907 (postavil před tím Tomáškům docela honosnou hrobku na evangelickém semonickém hřbitově), prodala vdova Anna Tomášková usedlost čp. 4 v roce 1908 místnímu majiteli cukrovaru panu Čerychovi.

Vlevo je katastr oblasti nazvané ‚Na Nové‘.Byla to vskutku dlouho samota tvořená formanským zájezdním hostincem a potřebnými hospodářskými budovami.
Krásně vidíme zakreslený vstup od Jaroměře i výjezd ze dvora směrem na Hradec Králové (nebo naopak).

Když pak černožický cukrovar končil svou činnost v roce 1929, kupuje si dům čp. 4 pan František Hynek, nar. 1876. Po něm pak usedlost dostává jeho syn, opět František Hynek, nar. 1904. Ono převzetí proběhlo v období první republiky.
Od Hynkových přechází poté dům na Sešinovi. To už se ale blížíme posledním desetiletím 20. století.Podle materiálů obecního úřadu patřil dům v roce 1996 panu Petru Sešinovi (bytem v Brně). Tatáž situace trvala i v roce 2008.

Dům čp. 5 - Chalupa Klauzovská

(těžko dnes říci, kde přesně původně stávala, v areálu dnešní ulice Růžové to ale bylo) – první zmínka o ní je v roce 1687
  Před rokem 1687 patřila chalupa jen s malým sádkem Samuelu Klausovi. Že to byla usedlost opravdu malá, o tom svědčí i nepatrná daň, kterou majitel platil panství na sv. Jiří a sv. Havla – vždy jen 2 groše.
  L.P. 1689 se stal majitelem za 35 kop gr. Samuelův syn Václav Klaus. Za 40 kop pak L.P. 1722 převzal chalupu jeho syn Václav Klaus ml.
  L.P. 1727 prodal Václav Klaus tuto chalupu za 50 kop gr. Mikuláši Městeckému a poté L.P. 1735 se již vdova po Mikuláši Městeckém Anna provdala za Václava Bartošku (Bartoška?) a chalupu čp. 5 mu předala v ceně 52 kop.
  L.P. 1758 vdova po zemřelém Václavu Bartoškovi nemohla již pro sešlost věkem sama hospodařit, proto předala chalupu za 50 kop svému prostřednímu synovi Janu Bartoškovi. Ten pak L.P. 1790 pracuje v panské službě a starost o chalupu považuje za velikou osobní přítěž, proto ji za 240 zl. prodal Marii Pátkové.
  Po pěti letech - L.P. 1795 - Marie Pátková zemřela bez dědice, proto poslední vůlí předala chalupu své vnučce Kateřině Bukový. Ta však čp. 5 přenechala svému manželu Janu Skalickému za rovných 200 zl.
  Václav Skalický pak prodal L.P. 1799 chalupu s malou zahrádkou Václavu Hynkovi za 280 zl. Dále se toho již mnoho nedozvídáme. Jen to, že v roce 1840 je uváděn v čp. 5 domkář Jan Hynek, který zde vlastnil v roce 1852 obytné i hospodářské stavení o zastavěné ploše 46 sáhů a staral se o zahradu o rozloze 53 sáhy, pole (1.488 s.), luka (114 s.), a pastviny (218 s.), tedy celkem o rozlohu 1.873 sáhů (= zhruba 0,67 ha).
  O čtyři roky později vznikl (podle ústního podání tedy v r. 1856) veliký požár od převrácené lucerny ve chlévě čp. 4 a při silném východním větru vyhořely všechny usedlosti v dnešní Růžové ulici i ty naproti v dnešní ulici K Čáslavkám. Po doškových střechách se požár šířil rychle. Zajímavé je, že čp. 5 mezi vyhořelými domy již uváděno není. Znamená to, že tedy zaniklo někdy mezi rokem 1848 a 1855. Číslo popisné 5 bylo později opět přiděleno domu v Růžové ulici. O tom jsme psali výše.

Dům čp. 6 – Chalupa Kracíkovská

stála poblíže dnešního čp. 6 v Růžové ulici, první zachovaná zmínka z roku 1677.
  Nejstarší zachované záznamy říkají, že to vskutku byla jen chalupa. Do roku 1677 ji vlastnil Jiřík Dvořák, (jinak se mu říkalo též Kracík; patrně se na chalupu, která kdysi patřila Kracíkovým, přiženil).
  L.P. 1677 chalupu obdržel od svého otce Jiřího Dvořáka za 46 kop jeho syn Jakub Dvořák.
  L.P. 1720 je na ní již jen vdova po Jakubovi – Marie. Ta byla již věkem velmi sešlá, a proto prodala za 50 kop usedlost svému synovi Janu Dvořákovi. Měla ještě postiženého syna Mikuláše, proto si výměnek vyžádala i pro něho. Ze zajímavostí možno zde uvést to, že si vymínila spolu s hospodářem užívat „i kotel prací“.
  L.P. 1729 Jan Dvořák „za čerstvé paměti kšaft vykonal“ a chalupu postoupil svému synovi Jiřímu Dvořákovi za 56 kop. L.P. 1761 pak přichází na vrchnostenskou kancelář již jen vdova po Jiřím Dvořákovi – Anna – a ta chalupu za stejnou cenu 56 kop „propouští svému zeti“ Karlu Vachkovi.
  L.P. 1788 vystoupil Karel Vachek z prostředku živých a zanechal po sobě vdovu s dětmi. Ta pro sešlost věkem nemohla již hospodařit, proto předala chalupu čp. 6 opět za 56 kop svému synovi Václavu Vachkovi.
  L.P. 1820 patří již k chalupě 433 čtverečních sáhů rustikálních (tedy vlastních) pozemků a Václav Vachek postupuje všechno za 90 Fl. (tedy zlatých) synovi Matějovi Vachkovi. Matěj Vachek přikupuje ke stavení kousek luční půdy od Václava Černého z čp. 1 a nemá tak na počátku 40. let 19. století sice žádná pole, ani zahradu u chalupy, ale vlastní luka a pastviny v celkové rozloze 0,40 ha. Chalupa mu patří ještě v roce 1852.
  V padesátých letech 19. století je jako vlastník čp. 6 uváděn Josef Matuška a jeho manželka Anna.
  Po Matuškových se uvádí jako majitel v osmdesátých letech 19. století Jan Černý, (nar. 1851) s manželkou Marií (nar. 1857). Měli čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Jedna z nich – Anna Černá, (nar. 1879, zem. 1962) provdaná Seidlová, se stala dědičkou chalupy. Jejím manželem byl Václav Seidl z Vrchlabí (nar. 1876, zem. 1944). Měli syna Jaroslava Seidla (nar. 1903, zem. 1960).
  Anna Seidlová tedy přežila jak manžela, tak i syna. V roce 1945 koupila od Karla Řeháka, který odcházel do pohraničí, i sousední čp. 7. Do své smrti v roce 1962 tedy vlastnila obě popisná čísla. Pět let po jejím skonu koupil v roce 1967 obě chalupy PhMr. Josef Vachek, nar. 1909 ve Smiřicích (do té doby bydlel v čp. 42 v ulici K Čáslavkám), spolu s manželkou Marií, roz. Pultrovou, nar. 1915.
  Asi v roce 1971 číslo popisné 6 zbourali a z jeho materiálu přestavěli čp. 7. Čp. 6 tak zaniklo, jenže …! V roce 1975 bylo toto čp. znovu přiděleno nově adaptované stodole u čp. 8 a nová ‚šestka‘ tak stojí dodnes vlastně v těsné blízkosti původního stavení čp. 6.
  Vlastníkem nového čp. 6 se stal roku 1975 František Kánský, nar. 1917, vyučený zedník, který adaptaci na byt provedl, spolu s manželkou Bohumilou Kánskou, roz. Budínskou, nar. 1925.
  Podle materiálů obecního úřadu vlastnil roku 1996 nové čp. 6 syn Františka Kánského pan Jiří Kánský, nar. 1948.
  Jak je vidět, i černožické domy mají své spletité osudy. Je také zřejmé, že základ Černožic (ulice ‚Růžová‘) procházel mnohem většími změnami, než tomu bylo v Čáslavkách (dnešní ulice ‚K Přelovu‘). Snad i proto, že v Čáslavkách převažovaly stále v průběhu posledního tisíciletí spíše větší usedlosti (statky), kdežto v základu Černožic převažovaly naopak chalupy, které byly vždycky náchylnější jak k přestavbám, tak i zánikům. I když třeba jen dočasným, jak jsme si ukázali na osudu čp. 6

Dům čp. 7 – Zahrada Kadaníkovská

(jinde se píše o chalupě), první dochovaná zmínka je z roku 1684, stála zhruba na místě dnešního čp.7
  Do L.P. 1684 patřila chalupa, u níž tehdy nebylo žádných rolí, ale jen malý sádek, Dorotě Kadaníkové. Chalupa stála na pozemku gruntu Václava Černýho a krčmy u čp. 1. Proto také někde najdeme název ‚zahrada Černýho‘.
  L.P. 1684 kupuje od Doroty Kadaníkové za 31 kop chalupu Václav Černý (jinak též zvaný Kadaník), zřejmě manžel její dcery Anny. L.P. 1706 vdova Anna Černá předala za 28 kop usedlost svému synovi Janovi Černému.
  Za výměnek si žádá byt až do smrti a dvanáct ‚slívových stromů‘, tři stromy ‚kulatý slívy‘ a jednu hrušku. To vypadá, že onen malý sádek nebyl až tak docela malý. A opět slívy. Jabloně se prakticky nevyskytují, a to nejenom tady. Pravděpodobně povidla ze švestek nahrazovala mnohdy jiné, méně dostupné, pomazánky. O vnitřních poměrech v rodině cosi naznačuje i dovětek – „kdyby se s hospodářem srovnati nemohli, chalupu tuto ji zpět postoupiti povinen bude“.
  Za 50 kop pak Jan Černý postoupil (snad někdy v padesátých letech 18. století) chalupu svému synovi Janu Černému ml.
  L.P. 1792 Jan Černý umírá a nastupuje po něm syn Václav Černý, který ale hospodaří jen krátce a umírá. Po něm se pak o chalupu stará jeho vdova Kateřina Černá.
  Ta pečuje i o manželovu matku a jeho čtyři sestry. Chalupa jí byla postoupena za 140 Fl. (zl.) Usedlost pouze spravovala pro zatím nezletilého sirotka Václava Černého.
  L.P. 1802 tento Václav Černý pak chalupu dostává za sumu 155 zl. spolu se svou ženou Kateřinou. L.P. 1807 píše se z kanceláře c.k. komorního panství Smiřice a Hořiněvsi Kateřině , ovdovělý Černý, nyní provdaný Tomanový, že se jí odevzdává chalupa čp. 7 o dvou strychách dominikálního (tedy panského) pole, dva a půl věrtele louky ve ‚Stržích‘ (u labských zátočin) a dva věrtele ‚Na Vejrodkách‘ (dnes nevíme, kde to bylo) a tři věrtele zahrady za obnos 700 zl. 25 krejcarů.
  L.P. 1828 pak postoupila Kateřina Tomanová chalupu za 300 zl. svému manželovi Mikuláši Tomanovi.
  L.P. 1844 předal chalupu čp. 7 Mikuláš Toman svému synovi Františku Tomanovi, nar. 1824. Již ale v roce 1840 je František Toman uváděn jako majitel (v šestnácti letech?). Patří mu tehdy 1810 sáhů (0,65 ha) luk, pastvin a zahrady. Za manželku měl Marii Tomanovou, nar. 1823, která pocházela z Rožnova. Dva korce polí získali manželé z luk, další pak přikoupili od Jiřího a Alžběty Hladíkových z Čáslavek čp. 12 (dnes 162). Jenže v roce 1856 (právě tak jako celá dnešní Růžová ulice) dům čp. 7 vyhořel. Měli tehdy čtyřletého syna Josefa Tomana, nar.1852, který později s manželkou Marií Tomanovou, roz. Hladíkovou z Čáslavek čp. 12, nar. 1855, po požáru znovu obnovenou chalupu koncem 70. let 19. století od otce Františka (ten zemřel až v roce 1901) převzal. Josef Toman obchodoval s dobytkem, proto se mu v obci přezdívalo ‚kravař‘. Za něho se pozemky patřící k čp. 7 zvětšily třikrát. Jeho manželka Marie v rozrušení mysli spáchala v roce 1897 (ve dvaačtyřiceti letech) sebevraždu utopením. Jejich syn Jaroslav, nar. 1883, se zastřelil v roce 1900 v Praze. Osmdesátiletý Josef Toman pak na počátku 30. let 20. století (zřejmě 1933) usedlost čp. 7 prodal Karlu Řehákovi z Holohlav.
  Ten pak v roce 1936 jako vdovec umírá a čp. 7 přebírá jeho syn Karel Řehák ml. Usedlost mu patří až do roku 1945.
  Než odešel Karel Řehák do pohraničí, prodal čp. 7 Anně Seidlové, roz. Černé, nar. 1879, které patřilo (jak jsme uvedli již výše) i sousední čp. 6.
  V roce 1967 (pět let po smrti Anny Seidlové) kupuje čp. 7 PhMr. Josef Vachek, nar. 1909, spolu s manželkou Marií, roz. Pultrovou, nar. 1915.
  Roku 1971 zbourali Vachkovi čp. 6 a z materiálu přestavěli čp. 7, kde pak dále žili. Z jejich čtyř dětí se stává majitelem čp. 7 syn Josef Vachek, nar. 1938. (Všechny tyto informace o Vachkových poskytla kronikáři J. Machovi pí. Marie Vachková.)
  V r. 1996 je podle materiálů obecního úřadu majitelem stále Josef Vachek, nar. 1938. Podle týchž materiálů pak v roce 2008 tam bydlí pan Jan Tabaček a manželé Puršlovi.

Chalupa (patrně) Jana Maliny

dnes čp. 8 v Růžové ulici – první zachovaná zmínka je z roku 1778
  Zmínek o této chalupě je poskrovnu, ale můžeme předpokládat, že již dlouho před rokem 1778 byla součástí gruntu Dvořáčkovského čp. 9. Jan Malina se totiž objevuje na gruntu již v roce 1744. Zdá se, že snad nějaká bývalá výměnkářská chalupa při čp. 9 byla jednoduše při prvním číslování v době Marie Terezie očíslována čp. 8. Tím ale nechceme říci, že se původně v místech mezi čp. 7 a 9 nerozvíjela nějaká menší samostatná zemědělská živnost.
  Do roku 1778 patřila chalupa čp. 8 Janu Malinovi. Ten ji pak právě v tomto roce prodal za hotových 160 zl. Janu Pátkovi. Tenhle prodej byl ale uskutečněn za podmínky, že „kdyby chalupa měla přijít opět k prodeji, mají opět přednost po-tomci Jana Maliny.“ A to se později také stalo.
  L.P. 1790 je Jan Pátek již na pravdě Boží, proto jeho vdova Marie Pátková prodává opět za 160 zl. chalupu zpět Janu Malinovi. Ten ji poté již za 410 zl. prodává i se zahradou L.P. 1799 Janu Skalickému z Černožic. Jan Malina si vymínil na chalupě doživotní svobodný byt s hospodářem a „třetí díl ovoce co na zahradě Pán Bůh požehná“. O tři roky později – L.P. 1802 – ji Jan Skalický prodává Jiřímu Koblasovi.
  L.P. 1822 zdědil pak chalupu po zemřelém Jiřím Koblasovi jeho nezletilý syn Jan Koblasa za 300 zl.
  Roku 1852 je vlastníkem domkař Václav Černý. Po něm pak jeho vdova, od níž se chalupa dostává do majetku Františka Hynka, který na ní obhospodařuje v roce 1887 pouze zahradu.
  Pak nám na dlouhá desetiletí v zápisech čp. 8 mizí.
  Objevuje se pak v zápisech zcela samostatně a bez návaznosti ve 30. letech 20. století, kdy je jeho majitelem František Kánský, nar.1917, s manželkou Bohumilou Kánskou, roz. Budínskou, nar. 1925. Po nich pak jejich syn Jiří Kánský, nar.1948, s manželkou Terezou Kánskou, nar. 1952.
  Podle materiálů obecního úřadu jsou tito manželé majiteli domu čp. 8 v Růžové ulici i v roce 1996

Grunt Dvořáčkovský

zhruba na místě dnešního čp. 9 v Růžové ulici, první zachovaná zmínka je z roku 1590.
  Prvním zaznamenaným majitelem gruntu je před rokem 1590 Jiřík Jaroměřský. Grunt pak po svém zemřelém otci koupil od své matky, vdovy Kateřiny Jaroměřské jejich syn Jan Jaroměřský. Splácel grunt až do roku 1598.
  L.P. 1612 koupil usedlost od vdovy po Janovi Jaroměřském - Marty Jaroměřské - Jan Kříž. Jako vejminek vymínila si vdova (kromě jiného) kus místa za stavením s kouskem sadu, „aby sobě mohla chalupu vystavěti a ji potom dědičně užívati“. Vdova si pak skutečně chalupu vystavěla a ta byla poté mnohdy vedena jako samostatná zahrada. A tím vším se nám středověké poměry v dnešní ulici Růžové jen komplikovaly. Mnohé vlastnické zápisy na jednotlivé části gruntu se nám dnes jen obtížně (někdy vůbec ne) daří rozklíčovat.
  Jan Kříž splácel až do roku 1631, ale dluhu mu jaksi stále neubývalo. Někdy na počátku 30. let 17. století (jak vysvítá ze zápisů) se Jan Kříž pomátl na rozumu. Jeho vdova Kateřina se znovu vdala za Lužanského a L.P. 1634 (v průběhu třicetileté války) byla uzavřena smlouva mezi ní, tedy Kateřinou Lužanskou, jinak Křížovou, a Janem Dvořáčkem, s tím, že Jan Dvořáček koupil usedlost i se všemi dluhy. Grunt pak splácel až do roku 1642.
  Chalupu po Martě Jaroměřské pak vdova prodala Janu Hostinskému jako samostatnou zahradu za 80 kop gr.
  L.P. 1656 se pak téhle chalupy v areálu gruntu (pozdější čp. 9), která je velice špatná, ujímá syn Kateřiny z prvního manželství s Janem Křížem, taktéž Jan Kříž ml. Ujímá se jí z pověření vrchnosti. Ta mu daruje vše, co je na chalupě její, to, co patří záduší holohlavskému a semonickému, to musí zaplatit.
  Hlavní část gruntu však stále patří Janu Dvořáčkovi. Nemáme záznam o tom, kdy grunt prodal (snad někdy na konci 30. nebo na počátku 40. let 17. století – a to byla v našem regionu léta docela zmatečná, Trčkům byl totiž majetek po vraždě Albrechta z Valdštejna zabírán a byl převáděn na cizí panstvo), zato víme, že novým majitelem čp. 9 byl až do roku 1686 (přinejmenším od roku 1661) Jan Ferdinand Dvořáček.
  Jednu zajímavost si nemůžeme nechat pro sebe – Jan Ferdinand Dvořáček byl příbuzný s Janem a Kateřinou Rýdlovými, jinak Kvirencovými, z Čáslavek (pozdější čp. 4, dnes 154). Měl totiž za ženu jejich dceru Alžbětu. S druhou jejich dcerou, Dorotou, která byla provdána za Jiříka Středoměřického z Jaroměře (ten po Rýdlových převzal grunt čp. 4 v Čáslavkách), uzavřel smlouvu o části jejího dědictví po otci. Ocitujme si smlouvu co nejpřesněji podle zápisu z roku 1665: „Smlouvu a to takovou, jakož majíce paní Dorota jedno místo, kde předešle před mnoha lety jeden dvorec stával, pusté spáleniště nyní, jehož ona užívati nemohla a které leží vedle stavení Ferdinanda Dvořáčka a zahrady veskrze ležící a jemu pro budoucí rozšíření stavení jeho dobře se šikující. To a takové spáleniště ona veskrze s dobrým rozmyslem svým a s vědomím manžela svého, jemu Ferdinandovi Dvořáčkovi, švakru jejímu, prodala beze všech poplatků…“ (Podtržená místa si zatrhl už kronikář Jaroslav Mach!)
  Spálenišť bylo v těchto dobách (před sedmnácti lety skončila třicetiletá válka) v Černožicích poměrně dost, ale většina z nich byla brzy zastavěna novými roubenkami. Jak to, že zde byl před lety dvorec - ne tedy nějaké obyčejné stavení? Proč pusté spáleniště? To by značilo, že dvorec nebyl jen postaven z kulatiny, která lehla popelem a mohlo se okamžitě stavět znovu, ale měl možná kamenné základy. A hned nás napadne – nestávala tam před mnoha lety černožická tvrz? Nebo alespoň panský dvorec? Kvirencové nevlastnili pouze pozdější čp. 4 v Čáslavkách, přišli do Čáslavek právě z Černožic. Místo spáleniště leželo vedle stavení Ferdinanda Dvořáčka, bude si tedy moci své stavení rozšířit… Jenže, jedná se opravdu o plochu vedle, nebo za pozdějším čp. 9? Navíc Jan Ferdinand Dvořáček v obci nebydlel, byl v šedesátých letech 17. století obročným písařem na Smiřickém panství. Ani sám nehospodařil, svůj majetek v Černožicích si nechal obdělávat nájemci.
  Ale dosti těchto hypotéz, i když znějí docela pěkně.
  Jan Ferdinand Dvořáček zemřel v roce 1686.
  L.P. 1686 koupil tento grunt od pozůstalých po nebožtíkovi Janu Ferdinandu Dvořáčkovi Jan Dvořáček. Zřejmě přímý potomek Jana Dvořáčka, který grunt koupil v roce 1634. Zajímavé je, že v zápise čteme – „grunt v obci Černožice ležící a od vrchnosti milostivý spravovaný“. Usedlost to byla opravdu bohatá (z oněch původních devíti živností v dnešní ulici Růžové nejbohatší). Vždyť rolí a luk měla více než devět prutů (v hektarech je to něco více než patnáct), sena sklízela čtyři vozy a otav dva vozy, ale také úroky platila vysoké – jak na jaře, tak i na podzim po 2 kopách 6 groších. Jan Dvořáček pak splácel vdově po Janu Ferdinandu Dvořáčkovi Alžbětě i svému bratrovi Petrovi. Ale přišel rok 1722 a dochází k „roztrhání“ tohoto dvora.Od Jana Dvořáčka je grunt koupen „k ruce Milostivé vrchnosti“.
  A od této chvíle začíná vlastně vskutku jakýsi rozklad původní celistvosti usedlosti. Na pozemcích (zřejmě po předchozích spáleništích) pozdějšího čp. 9 vznikají (jak jsme si uvedli již výše) chalupy čp. 2 a čp. 3. Pozemky i luka jsou připojeny k panskému dvoru, část jich k „prohandlování s jinými sedláky či chalupníky přišla“. Chceme-li tedy dále postupovat po linii čp. 9, musíme uvést, že L.P. 1727 se ujímá jakési zbývající části tohoto bývalého gruntu, které se říkalo dvořáčkovská olejna“, za 25 zl. Jiřík Tvrdič. Již podle ceny můžeme usuzovat, že se patrně jednalo o provozní chalupu, v níž docházelo k drcení lněného semene. To se pak nahřívalo a v ručním lisu byl z něho vymačkáván olej. Do roku 1744 tuhle svou chalupu vystavěnou v místě bývalého gruntu (později čp. 9) prodává Jiřík Tvrdič svému strýci Janovi Malinovi za 45 zl. Jan Malina splácí výměnkáři Tvrdičovi až do roku 1748, ale pak čteme v zápisech toto – Jiřík Tvrdič „prostředkem smrti jest z tohoto světa odešel a chalupu tu nepřátelské vojsko zcela zouplna do gruntu rozházelo“. Ono vojsko bylo pruské při prusko-rakouských válkách na počátku vlády Marie Terezie. Některé roubenky nezapalovalo, ‚jen‘ rozebralo a poté nad velkými ohni z rozebraných domů opékalo velké kusy hovězího. L.P. 1778 prodal pak Jan Malina svou chalupu (nyní již měla čp. 9) Janu Pátkovi za 160 kop gr., což bylo v nově nastupující měně 131 zlatých 10 krejcarů. Jan Malina si ale vymínil, kdyby byla chalupa znovu prodávána, měla by za stejnou cenu přejít opět do rukou rodu Malinů. A to se také pak L.P. 1790, když Jan Pátek zemřel, stalo. Jeho vdova hospodařit sama nechtěla, proto ji opět za sumu 160 kop předala Janu Malinovi.
  Janu Malinovi patřila i sousední chalupa čp. 8. (O tom viz již výše.)
  Majitelem čp. 9 se pak stává L.P. 1822 po Jiřím Koblasovi jeho nezletilý syn Jan Koblasa s pozdější manželkou Kateřinou. Po nich pak jejich nezletilá dcera Kateřina Koblasová, provdaná později za Jana Černýho. Ta zdědila chalupu pod Nr. 9 spolu s malou zahrádkou L.P. 1842.
  L.P. 1843 prodala Kateřina Černá chaloupku čp. 9 svému švagrovi Václavu Černému za 280 zl. Jak tehdy tento celý majetek vypadal, o tom čteme: „Skládá se jak stojí a leží z jedné světnice, síně, klenuté kuchyně, jedné komory, jednoho chléva a jedné stodůlky, vše pod jednou, slamou krytou střechou a ode dřeva mimo předku. Pak jeden pro sebe stojící špejchárek ode dřeva, též slamou krytý.“ (Ještě poznámka o prodávající Kateřině Černé – měla za manžela bratra Václavova Jana Černého a spolu s ním vlastnila též chalupu čp. 35 v dnešní Sehnoutkově ulici.) Vdova po Janu Koblasovi si při příležitosti tohoto prodeje vymínila pro sebe (kromě jiného) od nového majitele „v čas zimní plac pro postel na peci a sedění ve světnici při tom okně ku polední (dnes říkáme jižní) straně použíti.“
  Od počátku padesátých let 19. století končí gruntovní kniha Smiřického panství a údaje (i když jich stále přibývá) se shánějí stále obtížněji.
  V roce 1852 sedí na chalupě Václav Ruffer (někdy psáno též Ruffera) jako domkař s 0,03 ha půdy.
  V roce 1887 pak jeho syn František Ruffer. Zhruba v prvních dvaceti letech 20. století je majitelem usedlosti Jan Pácalt.
  Dvacátým stoletím pak procházejí jako majitelé domu manželé Smolovi. Marie Smolová, roz. Bryndová, brzy ovdověla (někdy v první polovině dvacátých let). Manželé měli dvě děti – Jaroslava Smolu a Hanu Smolovou, provdanou Hrubou.
  Podle materiálů Obecního úřadu Černožice je vlastníkem v roce 1996 vnuk paní Marie Smolové a syn Hany Hrubé, roz. Smolové, pan Aleš Hrubý (z Nového Města nad Metují). Domek patrně slouží pro rekreaci.

  Tím jsme probrali onu prapůvodní oblast černožického osídlení. Devět usedlostí právě tak, jako v sousedních Čáslavkách. Velké rozdíly jsou ovšem patrné na první pohled. Nejlépe si to dokážeme přehlednými tabulkami jednotlivých černožických usedlostí podle rozlohy půdy, kterou obdělávaly. Zatímco v Čáslavkách převažovaly v oněch prvních devíti číslech popisných spíše několikahektarové grunty, zde jsou to jen chalupy. A pokud se bude jednat o rozlohy větší, uvidíme, že takové grunty se vyskytnou až kolem dnešní ulice Sehnoutkovy. A ty se rozhodně vyvinuly až o něco později (snad od 14. století výše). Nevznikly také oddělením půdy od stávajících usedlostí (jak tomu bylo v Čáslavkách), ale spíše nejprve pronajmutím dominikální půdy od panského dvora, či snad mýcením zbývajících místních lesů. V první tabulce si ukážeme, jak vypadaly majetkové poměry v Černožicích (co se půdy týče) v roce 1852.
  (Pozn. – slovo ‚zahrádkář‘ v tabulce nemá týž význam jako totéž slovo dnešní. Tehdy to byla drobná zemědělská usedlost, většinou bez polí a také bez tažného zvířectva.)

Majitelé jednotlivých černožických usedlostí
Roku 1852 po vyvázání jednotlivých vlastníků z robotních povinností

Číslo pop.	Majitel	Rozloha polí luk, pastvin a zahrad
1	Jakoubek a Dorota, sedlák	7,46 ha
2	Václav Horák, zahrádkář	2,81 ha
3	Jiří Hvězda, chalupník	3,80 ha
4	Václav Tomášek, zahrádkář	4,64 ha
5	Jan Hynek, domkář	0,67 ha
6	Matěj Vachek, chalupník	0,40 ha
7	František Toman, chalupník	0,65 ha
8	Václav Černý, domkář	0,49 ha
9	Václav Ruffera, domkář	0,03 ha
10	Václav Černý, sedlák	15,59 ha
11	Václav Hošek, chalupník	1,48 ha
12	Jan Jech, domkář	0,32 ha
13 (dnes 262)	Václav Jakoubek, sedlák	16,61 ha
14	Jiří Honsneyman, domkář	0,05 ha
15	Václav Hynek, domkář	0,02 ha
16	František Čapek, domkář	1,23 ha
17	František Sehnoutka, mlynář	5,93 ha
18	Jan Hynek, sedlák	17,07 ha
19	Václav Pecháň, sedlák	30,08 ha!
20	Jan Vyhnálek, sedlák	17,02 ha
21	Josef Beneš, domkář	0,31 ha
22	Jan Hejcman, zahrádkář	2,37 ha
23	Václav Potůček, půlsedlák	6,50 ha
24 též i 25	Josef Kratochvíl, sedlák	29,32 ha
26	Jan Pecháň, chalupník	0,91 ha
27	Josef Pecháň,chalupník	1,42 ha
28	Josef Horák, chalupník	1,92 ha
29	Josef Hroch, zahrádkář	2,02 ha
30	Jan Jun, chalupník	1,28 ha
31	Josef Matuška, chalupník	1,02 ha
32	František Pecháň, zahrádkář	3,70 ha
33	Josef Macháň, domkář	0,94 ha
34	František Vojtěch, chalupník	2,15 ha
35	Jan Černý, chalupník	0,72 ha
36	Václav Černý, zahrádkář	0,37 ha
37	Václav Vyhnálek, třičtvrtěsedlák	3,20 ha
38	Václav Tomášek, chalupník	1,06 ha
39	Obecní majetek	28,83 ha
40	Václav Tyč, chalupník	3,08 ha
41	Václav Výravský, zahrádkář	3,71 ha
42	Václav Pultar, chalupník	2,60 ha

  Z tabulky vidíme, že skutečně v samotné Růžové ulici se v oněch devíti číslech popisných uvádí pouze jeden sedlák v čp. 1. A to ještě rozloha jeho polí není příliš velká, takže si po mnoho staletí museli majitelé vypomáhat ještě činností hostinskou (až do roku 1951).
  Kromě tohoto selského gruntu bylo v polovině 19. století v Černožicích celkem šest dalších sedláků, jeden 3 sedlák a jeden 1 sedlák. Největší statky se rozprostřely podél dnešní Sehnoutkovy ulice. Hlavní podíl na tomto umístění mohl mít místní mlýn. Největší sedlák byl v roce 1852 třicetihektarový Václav Pecháň (statek se nacházel v místě dnešní provozní budovy ‚Roteximu‘ v Sehnoutkově ulici), o hektar menší rozlohu měl statek pana Josefa Kratochvíla (byl to grunt, který založili přesídlenci z Plesu při stavbě vojenské pevnosti přesně tam, kde dnes stojí dům čp. 24 v Cukrovarské ulici). Tohle byl tehdy osamocený statek (viz výše katastrální mapu Černožic z roku 1840), který jako jediný v obci byl rozložen mimo dnešní Sehnoutkovu ulici.
  Všechny ostatní statky byly rozmístěny po obou stranách mlýna a také po obou stranách stále ještě i v roce 1852 nejdůležitější dopravní tepny Černožic, dnešní ulice Sehnoutkovy.
  Převahu obyvatel tedy tvořili (na rozdíl od Čáslavek) zahrádkáři, domkáři a chalupníci. Majetek v obci - a ne nějaký malý - však tehdy mělo i C.k. komorní panství Smiřice. Toto panství zde vlastnilo stále ještě bezmála dvacet pět hektarů polí, luk, pastvin, ale i tzv. bahna, cesty či hraniční řeku Labe.
  Majetek v Černožicích (celkem 8,41 ha) měli také lidé, kteří bydleli v okolních obcích. Zatímco usedlíci v naší obci měli dostatek luk, v okolí louky naopak citelně chyběly. Proto mělo celkem jedenáct obyvatel okolních obcí (hlavně ze Smržova, Holohlav a Smiřic) louky na našem katastru. Jednu louku zde měla i holohlavská škola, do níž až do roku 1890 chodily i černožické děti.
  Nyní se podívejme, jak se změnila situace v Černožicích zhruba po jedné generaci – po pětatřiceti letech. Nejlépe nám to opět ukáže tabulka rozlohy půdy obhospodařované jednotlivými usedlíky tentokráte v roce 1887.

Majitelé jednotlivých černožických usedlostí v roce 1887

Číslopopisné	Majitel	Rozloha polí, luk, pastvin a zahrad
1	Josef Jakoubek a Kateřina	9,25 ha
2	Josef Horák a Marie	3,29 ha
3	Jan Hynek	7,92 ha
4	František Tomášek	3,16 ha
5	František Tomášek	Jen zahrada
6	Josef Matuška a Anna	0,41 ha
7	Josef Toman a Marie	2,81 ha
8	František Hynek	Jen zahrada
9	František Ruffer	Jen zahrada
10	Václav Černý	14,58 ha
11	Emilie Čerych	1,70 ha
12	Václav Šotola	Jen zahrada
13– nyní 262	Jan Jakoubek a Anna	12,36 ha
14	Václav Hojný	0,31 ha
15	Jan Hynek a Anna	Jen zahrada
16	Františka Čapková	1,18 ha
17	Jan a Anna Sehnoutkovi (mlýn)	4,21 ha
18	Jan Hynek a Anna (nejsou to tíž jako v čp.15)	8,71 ha
19	Václav Pecháň a Marie	12,20 ha
20	Josef Vyhnálek a Anna	16,40 ha
21	Josef Tyč a Julie	0,84 ha
22	Mikuláš Vyhnálek	2,29 ha
23	Josef Potůček	6,45 ha
24	Jan Náhlovský	11,97 ha
25	Josefine Náhlovská (Jaroměř)	13,76 ha
26	Jan Pecháň	1,83 ha
27	František Havel a Antonie	0,38 ha
28	František Skarytka	1,30 ha
29	Anna Hroch	1,05 ha
30	Václav Černý a Marie	1,20 ha
31	Jan Matuška a Anna	3,20 ha
32	Václav Pecháň a Marie (titíž jako v 19)	0,48 ha
33	Václav Macháň a Marie	2,85 ha
34	Josef Kupka a Františka	2,59 ha
35	Václav Černý (snad týž co u čp.30)	0,42 ha
36	Josef Černý a Anna	1,35 ha
37	Václav Vyhnálek	4,05 ha
38	Marie Černý	1,06 ha
39	Veřejný statek Černožice (obec)	34,38 ha
40	Václav Tyč a Barbara	3,51 ha
41	Anna Vyravský	5,24 ha
42	Anna Pultr	1,65 ha
43	Josefa Pospíšil (Na Nové)	0,85 ha
44	Strážní domek	---
45	František Beran a Helena 1,18 arů
46	Cukrovar	36,97 ha
47	Marie Stránský (možná Satránská)	Jen zahrada

  Zatímco dříve zůstávala obec po celá staletí „spokojena“ se svými dvaačtyřiceti popisnými čísly, vidíme, že nyní narostla o nových pět usedlostí. Z nich největší byl pochopitelně první průmyslový podnik v Černožicích – družstevní cukrovar (založený v roce 1871 a podmíněný vznikem železniční trati v letech 1856 až 1857). Cukrovar například později koupil veškeré pozemky čp. 24 a 25. Jaksi v obci postupně nahradil bývalé C.k. komorní panství Smiřice, které po roce 1848 postupně zaniklo.
  Pozorný čtenář si jistě všiml, že gruntů s rozlohou přes deset hektarů bylo v Černožicích před koncem 19. století pouze pět. Z nich pak navíc jeden (čp. 24 a 25 – Jan a Josefine Náhlovští) byl zlikvidován rozvíjejícím se cukrovarem.
  Naše obec s takovýmto rozložením a rozlohou zemědělských podniků byla ovšem velice dobře připravena na rozvoj průmyslu. Měla totiž dostatek volných pracovních sil. Malá rozloha půdy u většiny usedlostí nebyla schopna uživit své majitele.
  Ukažme si nyní ještě (učinili jsme tak i výše u jednotlivých usedlostí Čáslavek), jak se ve druhé polovině 19. století vyvíjela zastavěná plocha jednotlivých čísel popisných. Nejlépe to opět ukáže tabulka zástavby - nejprve v roce 1852 a poté roku 1887. (Pro lepší představu uvádíme, že jeden tehdejší čtverečný sáh = 3,60 m2.)

Zastavěná plocha jednotlivých usedlostí v Černožicích ve druhé polovině 19. století

Číslo pop.	Majitel (1852 a 1887)	Rok 1852	Rok 1887
1	Jakoubek a Dorota Jakoubek Josef a Kateřina	322 sáhy	315 sáhů
2	Václav Horák Josef Horák a Marie	210 sáhů	196 sáhů
3	Jiří Hvězda Jan Hynek	163 sáhy	154 sáhy
4	Václav Tomášek František Tomášek	290 sáhů	287 sáhů
5	Jan Hynek František Tomášek	46 sáhů	46 sáhů
6	Matěj Vachek Josef Matuška a Anna	60 sáhů	60 sáhů
7	František Toman Josef Toman a Marie	65 sáhů	102 sáhy
8	Václav Černý František Hynek	92 sáhy	55 sáhů
9	Václav Ruffera František Ruffer	29 sáhů	46 sáhů
10	Václav Černý dtto	609 sáhů	576 sáhů
11	Václav Hošek Emilie Čerych	131 sáh	131 sáh
12	Jan Jech Václav Šotola	49 sáhů	49 sáhů
13 (dnes 262)	Václav Jakoubek Jan Jakoubek a Anna	459 sáhů	451 sáh
14	Jiří Honsneyman Václav Hojný	63 sáhy	117 sáhů
15	Václav Hynek Jan Hynek a Anna	48 sáhů	48 sáhů
16	František Čapek Františka Čapková	138 sáhů	140 sáhů
17	František Sehnoutka Jan Sehnoutka a Anna	432 sáhy	615 sáhů
18	Jan Hynek Jan Hynek a Anna	561 sáh	503 sáhy
19	Václav Pecháň Václav Pecháň a Marie	436 sáhů	433 sáhy
20	Jan Vyhnálek Josef Vyhnálek a Anna	27 sáhů	381 sáh
21	Josef Beneš Josef Tyč a Julie	28 sáhů	89 sáhů
22	Jan Hejcman Mikuláš Vyhnálek	100 sáhů	118 sáhů
23	Václav PotůčekJosef Potůček	347 sáhů	347 sáhů
24 a 25	Josef Kratochvíl Josefina a Jan Náhlovští	817 sáhů	817 sáhů
26	Jan Pecháň Jan Pecháň	104 sáhy	190 sáhů
27	Josef Pecháň František Havel a Antonie	94 sáhy	94 sáhy
28	Josef Horák František Skarytka Františka Dubická	85 sáhů	77 sáhů
29	Josef Hroch Anna Hroch	119 sáhů	121 sáh
30	Jan Junek Václav Černý a Marie	72 sáhy	73 sáhy
31	Josef Matuška Jan Matuška a Anna	108 sáhů	102 sáhy
32	František Pecháň neuvedeno	156 sáhů	neuvedeno
33	Josef Macháň Václav Macháň a Marie	57 sáhů	92 sáhů
34	František Vojtěch Josef Kupka a Františka	116 sáhů	116 sáhů
35	Jan Černý Václav Černý	74 sáhy	74 sáhy
36	Václav Černý Josef Černý a Anna	75 sáhů	72 sáhy
37	Václav Vyhnálek dtto	147 sáhů	129 sáhů
38	Václav Tomášek Marie Černý	83 sáhy	76 sáhů
39	Veřejný statek Černožice (obec)
40	Václav Tyč Václav Tyč a Barbara	250 sáhů	295 sáhů
41	Václav Vyravský Anna Vyravský	172 sáhy	199 sáhů
42	Václav Pultar Anna Pultar	280 sáhů	174 sáhy
43	Josefa Pospíšil	---	446 sáhů
44	Strážní domek u želez. tratě	---	---
45	František Beran a Helena	---	110 sáhů
46	Černožický cukrovar	---	1242 sáhy

  Zatímco v předchozím vývoji obce trvalo vždy několik staletí, než se rozrostla o další čísla popisná, nyní vidíme, že za prvních zhruba pětatřicet let svobodného podnikání, kdy byl český sedlák zbaven tíživých robotních povinností, přibylo pět popisných čísel. Typické přitom je, že jedním z nich byl strážní domek – železnice procházející Černožicemi umožnila do té doby nevídaný rozvoj celého regionu, v obci pak hlavně v době velice krátké umožnila stavbu místního cukrovaru. Kolem něho pak narůstala další popisná čísla.
  Když se nyní podíváme na rozvoj jednotlivých usedlostí, vidíme, že u živností sedláků (půl i třičtvrtě sedláků) zůstala zástavba stejná u třech gruntů, u pěti se dokonce zmenšila a jen u jednoho vzrostla. U ostatních (chalupníků, domkářů či zahradníků) v jedenácti usedlostech zůstala rozloha zástavby stejná, u jedenácti vzrostla, zmenšila se u osmi.
  O čem to svědčí? U sedláků převažující zmenšení zástavby a dvorů svědčí o rostoucí důležitosti a tím i potřebě každého nového metru obdělávané půdy. U ostatních, kde převažoval růst zastavěných ploch i zvětšování dvorů, jde o snahu vyrovnat se postupně těm větším.Snad nejvíce rostla zástavba i dvůr u černožického mlýna Sehnoutkových, kteří ještě v roce 1887 nevěděli, že velice brzy budou měnit mlýn na prosperující textilku.
  A my se po těchto nutných odbočkách můžeme nyní vrátit k rozvoji dalších částí Černožic. Po centru (v dnešní Růžové ulici) to bude nyní okolí tehdejší nejdůležitější cesty (dnes ulice Sehnoutkova). Při ní se usadil na břehu Labe vodní mlýn. Kolem něho pak teprve ty největší grunty, které u nás byly.

Dnešní číslo popisné 10 – tehdy grunt Černýho

(na místě dnešního čp. 10 – Valáškovi)
  Před L.P. 1586 patřil tenhle grunt Václavu Melaunovi. Když ten zemřel, koupil usedlost L.P. 1586 Jiřík Melaun.
  L.P. 1598 koupil statek od Jiřího Melauna Jan Dušek. Za sumu 80 kop grošů pak od Jana Duška koupil statek se vším pří-slušenstvím L.P. 1619 Jan Černej (s manželkou Ludmilou).
  K tomuto černožickému statku rok před Bílou horou patřilo – „obilí všechno co zaseté jest, kůň, klisna, kráva jedna, tři jalovice, okovaný vůz, pluh s železem, hák s radlicí, brány s železnými hřebíky dvoje, kotel pro praní šatů, hrnec měděný v kamnech a pět slepic s kohoutem.“ To jen pro představu, co tehdy takový statek asi vlastnil.
  V roce 1622 Jan Černý Janu Duškovi grunt splatil.
  L.P. 1640 (těžká doba třicetileté války se pomalu chýlila ke konci) vdova po Janu Černém Ludmila předala před smiřickou kanceláří grunt Mikuláši Černýmu. Ten pak splácel statek po mnoho roků až do L.P. 1662.
  Mikuláš Černý, který „žádostiv byl rychtáře a práva černožickýho, když jest byl od Pána Boha těžkou nemocí navštíven…“ (možná toužil po funkci černožického rychtáře před svým onemocněním, možná jen chtěl právo černožické pro vypořádání svých pozemských věcí) a podle jeho závěti připadl statek L.P. 1684 jeho synovi Václavu Černému. A to za sumu 400 kop gr. Tehdy k této jednolánové usedlosti (zhruba 20 ha), na níž se sklidilo 6 vozů sena a 3 vozy otavy, patřilo placení úroků na sv. Jiří a sv. Havla vždy 2 kopy 42 grošů, navíc pak byly odváděny 3 slepice, jedna husa a dva kapouni. Tyhle naturálie mohly být nahrazeny peněžní platbou.
  L.P. 1739 vdova po Václavu Černým (neměla žádné děti, jen vnuky) předává statek za 510 kop vnukovi Václavu Černýmu.
  Vdova si vymínila opravdu bohatý výměnek. Nás dnes zajímá nejvíc to, že chtěla „též kus sadu od síně až po dvířka vedle návsi“. Ten sad byl v místech dnešní prodejny pí. E. Sukové (čp. 173) a dvířka tedy byla vedle zahrady, na níž dnes stojí základní škola.
  Na počátku vlády Marier Terezie se Černožicemi a okolím několikráte prohnala soldateska pruská i císařská. A Václav Černý se, hlavně po roce 1746, dostává do potíží. Nejprve (1752) dluží jemu nějaký Jakub Springr ze Svinar „po vystálých vojenských roztržitostech“ (jak eufemisticky popsány likvidační zásahy obou armád) 120 zlatých rýnských, v roce 1756 si pak Václav Černý sám musel půjčit „po bězích vojenských roku 1746“ od čáslavského Jana Hynka 56 zlatých. V roce 1756 prosil Václav Černý na zámecké smiřické kanceláři o svolení pronajmout kousek svého pole, za což by dostal 45 zl.
  L.P. 1763 „pro nemožnost svou a udělané velké dluhy“ postupuje Václav Černý svou živnost i se všemi dluhy svému synovi Václavu Černému. Oněch dluhů bylo za 1.160 zl. 40 kr.
  L.P. 1796 pak postoupil hospodář grunt svým dětem Václavu Černýmu s manželkou Kateřinou za sumu 1.500 zl. L.P. 1806 Václav Černý zemřel a zanechal po sobě dva sirotky – dcery Annu (pět let) a Marii (tři roky). Grunt jim odkázal – každé polovinu za 600 zl.. Jeho vdova Kateřina se později provdala za Jana Sehnoutku a s ním pak živnost udržovala do plnoletosti dcer.
  L.P. 1821 jsou již dcery plnoleté, obě se provdaly mimo Černožice, a grunt zůstal tedy manželům Janu a Kateřině Sehnoutkovým. L.P. 1840 Jan a Kateřina Sehnoutkovi postoupili svou živnost pod číslem 10 za 5.000 zl. svému synovi Františku Sehnoutkovi (nar. 1818).
  František Sehnoutka pak o dva roky později – 1842 – učinil spoluvlastnicí gruntu svou manželku Barboru, roz. Hodkovou z Holohlav, neboť mu věnovala své věno 2.000 zl. L.P. 1847 Barbora Sehnoutková zemřela a zanechala po sobě dvě dcery Marii a Annu. Z Barbořiny polovice gruntu obdržel František Sehnoutka polovinu, za druhou její polovinu vyplatil dcerám po 2.000 zl.
  L.P. 1854 kupuje František Sehnoutka mlýn čp. 17 od Václava Černého a jeho manželky Doroty, roz. Sehnoutkové (byla to sestra Františka). Podle ústního podání si vlastně mezi sebou vyměnili čp. 10 a 17. Noví majitelé čp. 10 – Václav Černý a Dorota vlastnili grunt do smrti Václava Černého. Poté si vzal vdovu Černou Jan Valášek z Hustiřan. V sedmdesátých letech 19. století vládne statkem čp. 10 vnuk Jan Valášek, nar. 1857, spolu s manželkou Annou, dříve Černou, roz. Havrdovou, nar. 1860. Jan Valášek zemřel v roce 1919, jeho žena v roce 1945. Měli čtyři dcery a dva syny. Jedna z dcer byla Cecilie, nar. 1885, provdaná Těšitelová (za Karla Těšitele, strojníka v Sehnoutkově přádelně). Zemřela roku 1976. Dalším majitelem se stal před první světovou válkou syn z druhého manželství Jan Valášek, nar. 1890. Spolu s manželkou Boženou Valáškovou, roz. Hrochovou z Hustiřan, nar. 1892, hospodařili do roku 1957. V roce 1924 přistavěli k obytné budově statku řeznický krám pro řezníka Františka Kučeru (přístavba i s čitelnou firmou stojí dodnes). Jan Valášek zesnul v roce 1963 a jeho vdova odešla do Rasošek v roce 1969.
  Po roce 1963 (z materiálů MNV zapsal kronikář J. Mach) vlastní usedlost až dodnes syn Jan Valášek, nar. 1921, s manželkou Miloslavou Valáškovou, roz. Mervartovou ze Semonic, nar. 1931. Mají dvě dcery a měli i jednoho syna, který tragicky zemřel v roce 1978. Toto platilo i v roce 1996. Vše další nechme již jen v kartotéce obecního úřadu.

Číslo popisné 11 – Zahrada Vodičkovská

(na místě dnešní rekreační chalupy čp. 11 u Sehnoutkovy ulice při cestě k loděnici)
  Do L.P. 1642 patřila chalupa Dorotce Melainové. Té patřila chalupa po jejím manželovi. L.P. 1642 ji prodala za 60 kop gr. svému synovi Lukáši Melainovi. Když pak Lukáš Melain zemřel, byla zahrada s dnešním číslem popisným 11 takzvaně „prošacována“ (ohodnocena) černožickým právem a prodána i s dluhy za 50 kop gr. L.P. 1643 Václavu Sehnoutkovi. Dluhů bylo celkem 12 kop, ale zdá se, že si je Václav Sehnoutka (jakož i robotu) splácel tím způsobem, že podle rozhodnutí vrchnosti každoročně „místo roboty jedny boty lovecký k potřebě lovcům ušil“ a zřejmě poté dělal i opravy těchto bot. Kromě umění hospodařit, uměl zřejmě také práci obuvnickou, jinak by si u něho panstvo rozhodně boty dělat nedalo. Dlouho se však na chalupě V. Sehnoutka nezdržoval, protože hned téhož roku, tedy
  L.P. 1643 prodal tuto zahradu za 50 kop Vávrovi Ryša-vému. Ten pak cha-lupu splácel až do roku 1651.
  L.P. 1652 chalupu od Vávry Ryšavého koupil za 46 kop gr. Jan Vodička (odtud pak i název ‚Zahrada Vo-dičkovská‘).Nedařilo se mu příliš dobře (syn mu zběhl z chalupy), takže splácel až do roku 1671. A to přesto, že již na podzim
  L.P.1670 od něho koupil ‚zahradu‘ Lukáš Chamrada. Jan Vodička zůstal na chalupě jako na svém vejminku. Lukáš Chamrada splácel po třech kopách ročně. Neplatil pouze v roce 1675, jelikož chalupa vyhořela. To se dřevěným chalupám krytým došky stávalo poměrně hodně často.
  L.P. 1684 se ujal chalupy za 50 kop gr. Mikuláš Chamrada. Že čp. 11 bylo vždycky jen malou, ale překrásně těsně u Labe posazenou, chalupou, o tom svědčí i celkem nepatrný peníz, který se z ní na sv. Jiří a na sv. Havla platil – vždy jen 16 grošíků. Někdy ovšem i tahle - na první pohled - nepatrná sumička majiteli dosti nahnala. Mikuláš Chamrada splácel chalupu po třech kopách ročně až do roku 1700. Po tomto roce přestal, neboť ten, komu měl platit – bratr Mikulášův - Jan Chamrada – sloužil svých povinných čtrnáct (!) let na vojně.
  L.P. 1719 Mikuláš Chamrada postoupil svou již zaplacenou chalupu za 60 kop gr. svému synovi Frydrychu Chamradovi. Vejminek si Mikuláš zajistil na chalupě pro sebe i pro manželku. I pro dceru Kateřinu si vymínil jako věno 5 kop gr.
  L.P. 1745 prodal Frydrych Chamrada s dovolením milostivé vrchnosti chalupu za trhovou sumu 70 kop svému zeti Jiříkovi Tomáškovi.
  L.P. 1771 pak za stejnou sumu prodal majitel číslo p. 11 svému synovi Jiřímu Tomáškovi jako svému dědici. Na vejminek si otec Jiřík vymínil místo pro včelín. U labských luk a na květeně v labských zátočinách se včelám muselo dařit výtečně.
  L.P. 1820 postupuje Jiří Tomášek čp. 11 již v pořadí třetímu Jiřímu Tomáškovi za 160 zlatých. Zajímavé je, že onen ‚druhý‘ Jiří Tomášek předává nyní svému synovi „všechny ke kolářskému řemeslu patřící nádavky“. Byla zde tedy – přinejmenším před rokem 1820 - i kolářská dílna. Kromě kolářského nářadí předal synovi Jiřímu před černožickým právem zastoupeným rychtářem Václavem Voltrem a konšelem (dnešní funkce s názvem ‚radní‘) Janem Řehákem i přes 120 zlatých dluhů, které měl vyplatit otci, matce, dvěma bratrům a třem sestrám.
  L.P. 1850 zakoupil od Jiřího Tomáška chalupu čp. 11 Jiří Hošek z Vídně. Byl to vyučený krejčí. Pro tehdejší Černožice bylo na něm zvláštní i to, že byl evangelíkem. Jeho tři dcery nechodily s ostatními dětmi do školy v Holohlavech, ale navštěvovaly evangelickou školu v Semonicích. V roce 1881 v chalupě u Hošků hořelo. Majitelkou čp. 11 se stala po svém otci nejmladší ze tří dcer Emilie Čerychová, nar. 1863, provdaná za Františka Čerycha, nar. 1857, zem. 1898, strojníka v černožickém cukrovaru. Roku 1909 prodala Emilie Čerychová chalupu manželům Václavu Andrejsovi, dělníku z Rožnova čp. 26 a jeho manželce Františce Andrejsové, roz Černé, nar. 1866 v Neznášově (zemřela 1939).
  Chalupa čp. 11 přešla pak na jejich dceru Marii Andrejsovou, nar. 1893, která v domě žila s otcem (zemřel 1949) a sama pak dožívala v našem Domově důchodců. Zemřela roku 1982. Čp. 11 poté zdědil její synovec Ladislav Pfeifer z Holohlav, nar. 1911, a jeho manželka Jaroslava Pfeiferová, roz. Šrámková, nar. 1915.
  Domek čp. 11, který dnes slouží jako rekreační chalupa a až do 40. let 20. století se rozkládal těsně při starém toku Labe jen kousek nad mlýnským splavem, je slušně udržován a patří nyní k nejstarším zachovaným stavením v naší obci. Po manželích Pfeiferových přešlo čp. 11 na jejich syna Ladislava Pfeifera, nar. 1935. V 70. letech 20. století byla chalupa opravena.
  Podle materiálů obecního úřadu je v roce 1996 majitelem Ladislav Pfeifer (Trutnov).

Číslo popisné 12 – Zahrada Melicharovská.

(Již od roku 1889 nestojí a její číslo popisné převzala naše obecná škola, která byla postavena jen o rok později.)
  Tahle ‚zahrada‘ byla bez polí a byla to opět chalupa stojící těsně u vody, v sousedství mlýnského splavu na straně jižní a chalupy čp. 11 na straně severní. Snad přibližně v místech dnešního obecního dvora.
  Do L.P. 1685 patřila chalupa Jiřímu Zelinkovi. Od něho v témž roce koupil usedlost za 25 kop gr. Mikuláš Klimeš.
  L.P. 1700 byl Mikuláš Klimeš již „natolik věkem sešlý“, proto chalupu prodal svému švagrovi Havlu Jechovi za 30 kop.
  L.P. 1727 žila již jen pozůstalá vdova po Havlu Jechovi Mařena Jechová a také ta „pro sešlost věku a velikou chudobu“ nemohla dále hospodařit. Postoupila tedy chaloupku svému synovi Václavu Jechovi za 34 kop.
  L.P. 1763 za 35 kop se ujímá chalupy syn Václava Jecha, taktéž Václav Jech. Z domácích zvířat je v této usedlosti pouze dvouleté tele. Výměnkář si vymiňuje užívání komory na záspi (zřejmě měla chalupa zhruba stejnou zásep, jakou si dodnes zachovává čp. 11) a kromě toho byt ve světnici s hospodářem (o nějakém jiném výměnku nemohlo být ani řeči), po dvou věrtelích jablek a hrušek, ale také tři stromy slív za chalupou.
  L.P. 1794 hospodaří již sedmnáct let sama vdova po Václavu Jechovi Kateřina Jechová. Za 40 zl. 50 kr. postupuje pro sešlost věkem chalupu svému mladšímu synovi Jiřímu Jechovi (měla ještě syna Jana). Kateřina koupila k chalupě čp. 12 jeden strych orného pole od Neznášovského dvora.
  L.P. 1804 postoupil Jan Jech chalupu za 400 zl. svému synovi Jiřímu Jechovi. Když Jiří Jech zemřel, připadla chaloupka se zahrádkou (80 sáhů čtver.), stojící na rustikálním pozemku, za obnos 381 zl. Janu Jechovi.
  A to se již historie tohoto čísla popisného nachýlila ke svému konci. Roku 1889 tato dřevěná chaloupka s doškovou střechou, jež odjakživa zde kryla jen velikou bídu, kompletně vyhořela. Čp. 12 ale nezaniklo, roku následujícího byla konečně u nás dostavěna obecná škola, a proto tohle pojednou volné číslo přešlo na ni.

Číslo popisné 13 – Grunt Melaunovský

(Dnes toto číslo v Černožicích není, zřejmě zapracovala stále více se v našem státě rozvíjející pověrčivost; nyní má tento bývalý grunt v Sehnoutkově ulici čp. 262. Název Melaunovský obdržel ovšem až ve druhé polovině 17. století. Melaunové se u nás ale připomínali již dříve – např. Jiřík Melaun v čp. 1 už v roce 1598 atd.)
  První zachovaná zmínka o gruntu pochází ze 16. století. Do L.P. 1579 patřil statek Mikuláši Janákovi. V tomto roce ho od něho koupil za 50 kop gr. Jan Janák. Splácel pak po třech kopách ročně až do roku 1598.
  L.P. 1599 prodal Jan Janák statek s veškerým příslušenstvím za 225 kop gr. Janu Bukovskému.
  (Jan Janák si koupil ‚zahradu Slanařovskou‘, pozdější čp. 4 v Růžové ulici.)
  Na místě nový majitel zaplatil 140 kop a poté splácel ročně po dvou a půl kopách. Jenže již po třech letech L.P. 1602 se grunt dostává do rukou Adama Křivického „podle přátelského mezi nimi usnesení“. Adam Křivický pak splácí každoročně statek jak Janu Bukovskému, tak i sirotkům po Mikuláši Janákovi.
  Po roce ale Adam Křivický prodává grunt L.P. 1603 novému majiteli Václavu Duškovi. Ten pak statek splácí až do roku 1617. V onom roce však za něho už splácela jeho manželka Marta Dušková.
  Její dcera Dorota se provdala za Jana Chocholu a právě na toho poté statek přecháízí L.P. 1617. Jak vypadal na takovém tehdejším statku stav domácího zvířectva – to ukazuje kupní smlouva z onoho roku – „dvě klisny, hřebci roční, též malé hříbě při klisně, dvě krávy, jalového dvě, vepř jeden“ atd. Jenže téhož roku v prosinci (po sv. Lucii, jak se tehdá datovalo) L.P. 1617 prodává opět Marta Dušková grunt Janu Novákovi. Ten pak splácel až do roku 1626.
  Do L.P. 1639 hospodaří na statku již jen vdova po Janu Novákovi Kateřina Novačka a když i ona v tomto roce zemřela, ujímá se této zemědělské usedlosti (třicetiletá válka se právě v téhle době hodně dotýkala i Černožic) za nezletilé sirotky po Novákových Václav Melaun. Grunt mu je pouze pronajat na tři léta. Ročně má platit 6 kop. a pak vrátit grunt dědicům. Václav Melaun ale L.P. 1642 ukončil nájem a koupil grunt po zemřelých Janu a Kateřině Novákových za 370 kop gr. Václav Melaun pak splácel grunt až do roku 1679. Tehdy mu stále ale ještě chybělo k úplnému splacení plných 90 kop.
  L.P. 1679 se tedy již starý a sešlý Václav Melaun spolu s černožickým rychtářem Janem Rezkem dostavili „na kancelář vrchnosti milostivé“ a zde Václav dobrovolně postoupil grunt za 370 kop svému synovi Jiříkovi Melaunovi a jeho manželce Dorotě. Každoročně pak noví majitelé spláceli po 10 kopách. Platili tak až do roku 1687.
  L.P. 1687 po odhadnutí ceny uvolněného gruntu černožickým právem ujal se živnosti Jan Frynt za stejnou cenu – tedy 370 kop. Protože však po Jiříkovi a Dorotě Melaunových zůstal nezletilý sirotek Václav Melaun, musel Jan Frynt slíbit, že mu grunt zase postoupí.
  L.P. 1717 již poměrně dlouho hospodařila ovdovělá Mandalena Frintka a když onemocněla, přešel statek na Václava Melauna.
  L.P. 1746 podle kšaftu nebožtíka Václava Melauna (jeho pozůstalá vdova nemohla hospodařit „pro těžkost času“ – míněny tím tentokráte války, které vedla Marie Terezie v našem bezprostředním okolí) byl grunt postoupen za 400 kop synovi Jakubu Melaunovi.
  L.P. 1751 se objevuje v knihách zápis, že se Jakub Melaun ujal gruntu za 400 kop, ale během pěti let „přes 480 kop dluhu udělal, role spustil, a tedy k hospodářství za neschopného uznán byl“. Proto také z vůle smiřické vrchnosti (aby všechny vrchnostenské povinnosti byly z gruntu řádně placeny) byl grunt za 800 kop dán do držení Jiříku Jakoubkovi. Samozřejmě i se všemi dluhy. Jakub Melaun neplatil za robotu, neplatil kontribuce, měl dokonce (a to bylo možná jedním z mnoha důvodů jeho pádu) platit do hospody v Čáslavkách za pivo 4 zl. 25 kr. Zadržoval také mzdy i své sestře Alžbětě.
  L.P. 1788 za 500 kop pro sešlost věkem předal Jiřík Jakoubek statek svému synovi Janovi Jakoubkovi.
  L.P. 1816 pak za 2.800 zl. obdržel tuto zemědělskou živnost další Jan Jakoubek (syn předešlého majitele). V listopadu roku 1847 Jan Jakoubek zemřel a zůstaly po něm čtyři děti. Podle poslední vůle otce se stal novým hospodářem L.P. 1848 tehdy jedenadvacetiletý nejstarší syn Václav Jakoubek. Cena, za kterou se gruntu ujal, byla tehdy 3.600 zl. (Podle téže závěti Jana Jakoubka připadla druhá jeho živnost - čp. 9 v Čáslavkách – k dědičnému užívání jeho vdově.) Václav Jakoubek pak jmenoval spoluvlastnicí gruntu čp. 13 manželku Marii Jakoubkovou, roz.. Brzickou ze Všestar, nar. 1830. Ta mu přinesla do živnosti věno 2.000 zl. Měli dvě děti – Jana a Václava.
  Právě Jan Jakoubek, nar. 1850, převzal po otci grunt spolu s manželkou Annou Jakoubkovou, roz. Hynkovou, nar. 1853 (zem. 1930). Tenhle Jan Jakoubek byl i starostou obce, stal se i spoluzakladatelem místního Sboru dobrovolných hasičů v roce 1880, bohužel zemřel záhy – v roce 1894 jako čtyřiačtyřicetiletý – na selhání srdce. Z jejich pěti dětí se nejstarší syn Jaroslav (nar. 1873) oženil ve Spojených státech amerických (jeho ‚Paměti‘ uveřejňoval ‚Černožický zpravodaj‘ na pokračování v 90. letech minulého století), dědicem gruntu se pak stal druhý syn František Jakoubek, nar. 1875, se svou manželkou Annou Jakoubkovou, roz. Pácaltovou ze Semonic, nar. 1905. Převzetí statku proběhlo v první třetině 20. století. V rodině se narodila dcera Anna Jakoubková.
  Na počátku šedesátých let 20. století (snad 1962) již vdova po Františku Jakoubkovi čp. 13 prodala a s dcerou Annou se odstěhovala do Hradce Králové.
  Na dlouhá desetiletí se pak majitelem stávají Velkovýkrmny n.p. Smiřice, hospodářství Holohlavy. Právě tento majitel přestavbou hospodářských budov vytvořil pro svou potřebu ‚Sklad stavebnin‘ s novým číslem popisným 138. V obytných budovách bydleli většinou zaměstnanci Státního statku.
  Podle materiálů Obecního úřadu Černožice patřila obě čísla v roce 1996 Vítězslavu Vackovi. Za něho byla obě čísla moderně přestavěna. V současné době – na počátku 21. století – má bývalá třináctka již dalšího majitele.

Číslo popisné 14 – Spáleniště Hostinskýho – Jan Chyba

  Spálenišť bylo v každém století – až do konce století devatenáctého – v Černožicích vždycky dost a dost. Stále znovu však na nich vznikaly usedlosti nové. Na konci 17. a na počátku 18. století tak na spáleništích předešlých stavení nově vzniklo nejen čp. 14, ale také další dvě popisná čísla. Bylo to pravděpodobně v prostoru mezi gruntem čp. 13 a místním mlýnem čp. 17.
  Chalupa s čp. 14 (se současným čp. 14 nemá nic společného) zřejmě stála (podle ka-astrální mapy z roku 1840) někde u současného parkoviště firmy ‚Rotexim‘. L. P. 1693 si koupil do dědičného užívání ‚Spáleniště Hostinskýho‘ spolu s kouskem půdy od smiřické vrchnosti Jan Chyba proto, aby si zde vystavěl chalupu.
  1721 vdova po Janu Chybovi Alžběta Chybová si vzala za muže Pavla Svobodu a tomu také chalupu přepustila za 30 kop.
  Už za 50 kop pak L.P. 1746 s povolením vrchnosti prodali dědicové po Pavlu Svobodovi svou chalupu Jiříkovi Antošovi. U chalupy byla tehdy jedna kráva.
  Jiřík Antoš učinil pravým dědicem svého syna Jana, ale protože již L.P. 1769 nebyl pro sešlost věkem schopen hospodařit, na dobu patnácti let – než Jan doroste – předal chalupu svému nejstaršímu synovi Jiřímu Antošovi opět za 50 kop.
  Co se stalo s právoplatným dědicem Janem, nevíme, víme jen, že L.P. 1825 Jiří Antoš prodává chalupu čp. 14 s malou zahrádkou (92 sáhy) za obnos 10 zl. Anně Matuškové.
  Poté se záznamy o tomto původním čp. 14 ztrácejí.

Číslo popisné 15 – Spáleniště Panský – Matěj Horák

  L.P. 1696 si koupil „sobě od vrchnosti jisté spáleniště“ za 6 kop Matěj Horák.Tak tedy zde máme další spáleniště, na němž si kupec vystavěl chalupu. Malou, neboť se z ní platil úrok jen 3 groše a 3 denáry, a to dvakráte do roka.
  L.P. 1703 pak Matěj Horák prodal tuhle chalupu postavenou na panský půdě za 40 kop Petru Michálkovi. Od něho pak přejímá chalupu podle otcova kšaftu starší syn Josef Michálek L.P. 1744. Svého bratra Václava má pak na své náklady nechat vyučit krejčím.
  Josef Michálek ale ve válečných dobách na počátku vlády Marie Terezie vyhořel. V gruntovní knize můžeme číst, že chalupa „skrze vojenský běhy od nepřátel však do gruntu spálena“ byla a spáleniště pak L.P. 1748 koupil Jan Bouček. A protože chalupu nepřátelská vojska spálila dokonale, neměli zde již Josef a Václav Michálkovi žádné pohledávky.
  L.P. 1751 však již Jan Bouček nežil a jeho vdova Anna si v tak nejistých dobách netroufala sama hospodařit, postoupila chalupu za 59 kop svému zeti Jiřímu Kotlantovi. Jiří Kotlant pak L.P. 1769 postoupil čp. 15 svému švagrovi Jakubu Justovi za 60 kop a sám se odstěhoval na svůj grunt do Černilova.
  L.P. 1791 postoupil chalupu Jakub Justa tece Anně a jejímu nastávajícímu ženichovi Josefu Kutíkovi za 60 zl. Pro sebe si u nich Jakub Justa zajistil výměnek – „byt teplej ve světnici s hospodářem, komoru v síni, uvařit, chléb upéct, vodu ohřívat a vyprat při jeho dříví.
  L.P. 1820 pak prodal za 80 zl. chalupu čp. 15 (nutno opět připomenout, že toto čp. nemá nic společného se současným čp. 15 v ulici ‚Na Štěpníku‘) svému synovi Václavu Kutíkovi.
  V průběhu 19. století pak toto čp. zaniklo a mohlo být tedy ve století následujícím použito pro zcela nový dům.

I o dalším spáleništi se dočítáme v poznámkách pana Jana Jaroše–

Číslo popisné 16 – Spáleniště Panský – obecní kovárna.

  Situovat bychom si mohli toto čp. přibližně na místo domku se stejným číslem, který byl zbourán v roce 2007 za domem čp. 186 v Sehnoutkově ulici (až do svého skonu obýval domek čp. 16 pan Karel Nýč).
  Na počátku 18. století vlastně nemohlo ani existovat příhodnější místo pro obecní kovárnu, než bylo právě toto. Vždyť se nacházelo hned vedle volného prostranství před černožickým mlýnem (viz výše na str. 49 katastrální mapu Černožic z roku 1840).
  Do L.P. 1704 tam stála chalupa vystavěná pro místního řezníka Václava Ducháče. V srpnu 1704 požádala obec Černožice hraběte Václava Vojtěcha ze Sternberga , aby právě tuto chalupu mohla obec od vrchnosti koupit a přestavět ji na obecní kovárnu. Zaplatila by za ni ve dvou termínech 35 kop.
  Milostivá vrchnost však doporučila ponechat chalupu na místě, kde stojí, a opatřit ji pouze dobrým zděným komínem. Dále pak, aby obecní představitelé „na to pozorovati musejí, aby žádná škoda se nestala, sice za všechno státi a odpovídati povinni budou.“
  L.P. 1713 prodala obec Černožice obecní kovárnu Václavu Baliharovi za 65 kop. Jenže po vpádu Brandenburských na počátku vlády Marie Terezie zůstalo vedle mlýna místo kovárny opět jen spáleniště. To místo si pak L.P. 1756 koupil od své tchyně a vdovy po Václavu Baliharovi Kateřiny Baliharky i s některými kovářskými potřebami za 25 kop Franc Mencl.
  Ten samý Franc Mencl pak tuto chalupu s kovárnou, „kterou z gruntu novou sám vyzdvihl“ a bez rolí, pouze se zahrádkou, přenechal za 60 kop L.P. 1778 svému synovi Franci Menclovi.
  L.P. 1799 po smrti svého otce převzal za cenu 140 kop kovárnu další Franc Mencl. Ten se začal již psát František. V téhle době – na počátku 19. století – má již kovárna také 1 jitro 977 sáhů rolí a 677 sáhů louky. V tomto století ale kovárna na tomto velmi lukrativním místě zaniká. Proč bylo její umístění u mlýna tak výhodné? Protože zámecká kancelář určila mlýnu tzv. mleče, tzn. sedláky z několika obcí v okolí, kteří museli mlít svou úrodu právě jen v černožickém mlýně. Patřily sem Černožice i Čáslavky, ale také Holohlavy, Čibuz, Velká Skalice, Vlkov, dokonce i Libřice, Librantice a Výrava. Zájemci o práci kováře se tedy sjížděli ve velkém počtu.
  V 19. století se postupně chalupa čp. 16 stává bez kovárny jednou z nejchudších v obci, jak poznamenává obecní kronika z počátku 20. let 20. století. Tehdy v ní přebývaly i tři rodiny najednou.
  Podle materiálů obecního úřadu v ní v roce 1996 žil již jen pan Karel Nyč.
  Chalupa byla zbořena v roce 2007, takže číslo 16 je v obci volné.
  A teprve nyní se dostáváme k nejdůležitějšímu středověkému stavení Černožic –

Číslo popisné 17 – černožický mlýn

(stával na místě dnes stále ještě stojící staré a patrně již nepoužívané budovy přádelny)
  Mlýny v našem regionu se zabýval i smiřický Josef Zeman, přidáme si tedy jeho poznatky o černožickém mlýnu k oněm zápiskům Jana Jaroše a dalších. Někdy před rokem 1569 patřil mlýn (ten ale patrně existoval již před rokem 1500) Mikuláši Jakubovi, který pocházel ze Sendražic. Ten ho pak prodal Brožovi z Mokrovous.
  L.P. 1570 vyvolal syn Mikuláše Jakuba Jan Jakub spor o mlýn s paní Barborou z Bibersteina. Jan Jakub se hlásil o dědictví. Spor se táhl dlouho, paní Barbora v jeho průběhu roku 1585 zemřela, a nakonec bylo rozhodnuto, že Jan Jakub nemůže být dědicem, protože jeho otec mlýn prodal panu Brožovi z Mokrovous. Jan Jakub byl potrestán „poněvadž zbytečně a oumyslně jeho milost císařskou a jejich milosti tím zaneprazdňoval…byl v kázeň a trestání dán“. Kolem roku 1620 byl v držení mlýna blíže neurčený Hostáň. L.P. 1630 se uvádí jako majitel Tobiáš Přerovský, který se v pozdějších letech stal i černožickým rychtářem.
  L.P. 1632 již zvelebuje mlýn Jan Hostinský, který si navíc zakupuje i poměrně velký statek (neuvádí se ovšem kde) za 300 kop míšenských. Když Jan Hostinský zemřel, stává se L.P. 1651 majitelem mlýna jeho třiadvacetiletý syn Daniel Hostinský.
  Právě v tomhle roce probíhá (tři roky po skončení třicetileté války) soupis poddaných podle víry, proto se dozvídáme, že pouze mlynář je katolík, ostatní – jeho manželka, pacholek i děvečka – jsou nekatolíci (muselo se psát takto, nikoli podobojí, či evangelíci). Daniel platí ze mlýna své matce po pěti kopách ročně a postupně se vyrovnává se svými dvěma sestrami.
  L.P. 1672 mlýn Danielu Hostinskému vyhořel.
  Spáleniště proto prodal vrchnosti za 572 kop (sám nebyl schopen „znovu mlýn vyzdvihnout“). Vrchnost tedy měla spáleniště a všchna pole a louky, které ke mlýnu patřily. Pohořelému mlynáři splácela sumu po částech a zatím mu poskytla do dědičného užívání role nad Smiřičkami (v sousedství Holohlav).
  Kdy byl mlýn vrchností znovu postaven, ani komu byl poté vydražen, o tom se nezachovala žádná zpráva. Je jen známo, že to muselo být před rokem 1711. V tomto roce se připomíná jako majitel mlýna Jan Zolman. L.P. 1714 vlastní mlýn Pavel Skrovný. Ten vedl spor se smiřickým zámeckým hejtmanem, ale i s mleči, a to tak vehementně, že musel mlýn opustit. Obvinil, kromě jiného, zámeckého hejtmana i z přijetí úplatku. Kdo ale uplácel, to se ani tehdy nevyšetřilo.
  L.P. 1735 se stává černožickým mlynářem Tomáš Šifner s manželkou Rosálií. Zápisy uvádějí, že koupili nově postavený zděný mlýn od Terezie ze Sternberku za 1.500 zlatých se vším příslušenstvím (např. s jahelkou, se dvěma stoupami a s ostrůvkem u mlýna (viz výše katastrální mapu z roku 1840). 700 zlatých museli vyplatit ihned, zbývajících 800 zlatých pak spláceli ročně po 40 zlatých. Vrchnost znovu nařídila, že do Černožic budou opět jezdit všichni mleči z vesnic, které jsme uvedli výše. Těm musel mlynář dávat přednost před cizopanskými.
  Ze zápisů Jana Jaroše se pak dozvídáme celé složení mlýna – od mlýnských kamenů až po patero dveří a vrata s řetězem. Dříví na hřídele dodávalo panství i s dovozem grátis. Opravu ale platil sám mlynář. Dříví ostatní, např. buky na klíny, borovice na louče (dvě borovice ročně – při tomto způsobu svícení se nemůžeme divit častým požárům, a to nejen ve mlýně), prkna na stavidla atd. dodával gratis panský hospodářský úřad. Co se týče nejdůležitější části – mlýnských kol – ocitujme si článek 10 smlouvy: „Mlynářovi na kola pak paleční tak vodní, moučnice podlahy a veškeré jinčí potřeby hospodářský ouřad každoročně tři dubový a tři měkký klády z panských lesů skrze robotu bezplatně dovážeti bude.“
  Ony klády vozili robotníci až kdesi od Maršova u Úpice nebo z Mezilečí u Hořiček. Odtud vozili i topení na zimu. To pochopitelně převážně jen pro panstvo.
  Mlynář mohl tehdy také pást své čtyři kusy dobytka s panským stádem, jen se musel dohodnout s pastevcem o jeho platu. Mlynář platil vrchnosti hotově 105 zlatých ve čtyřech ročních splátkách, z ostrova 9 zl., za krmení vepřů 14 zl. v naturáliích sypal ročně žita 35 strychů, ječmene 50 str. a vejmelného nebo smíšeného obilí 123 str. Pro panstvo i jejich čeleď mlel zadarmo, jen za mletí sladu dostával vždy půl vědra piva. Kdyby se pak při kontrole (visitaci) ukázalo, že „mlýn ve zbědovaném stavu nalezen byl“, mohla vrchnost kupní smlouvu zrušit a vymáhat od mlynáře úhradu. Pokud mlýn vyhořel vinou mlynáře nebo čeledi, uhradil vše mlynář, při „vyhoření skrze nenadálé povětří“ platila znovupostavení mlýna vrchnost. Mlynář tedy byl postavou svým způsobem jaksi privilegovanou, ale povinností měl na bedra naloženo požehnaně.
  Tomáš Šifner zemřel roku 1748.
  L.P. 1749 Šifnerova vdova Rosálie prodala mlýn se vším příslušenstvím za 1.500 zlatých Jiřímu Hejcmanovi. O deset let později – roku 1759 – mlýn opět vyhořel.
  L.P. 1762 přebírá znovupostavený mlýn od Josefa Duška (ten se oženil s vdovou Hejcmanovou) syn Jiřího Hejcmana Jiří Hejcman za stejných 1.500 zlatých (neboli jak se uvádělo dříve – 1.185 kop 42 grejcarů 6 denárů).
  L.P. 1772 s vědomím vrchnostenské kanceláře prodal Jiří Hejcman za 2.400 zl. mlýn hornopleskému mlynáři (a bratrovi !) Václavu Hejcmanovi. Je možno říci, že si vlastně mlýny mezi sebou vyměnili. Jiří Hejcman si při prodeji vymínil při případném dalším prodeji předkupní právo, Václav zase u vrchnosti dosáhl toho, že mu zůstali při mlýně dosavadní mleči ze všech před lety vrchností určených obcí.
  L.P. 1802 s povolením vrchnosti i bratra Jiřího prodává Václav Hejcman černožický mlýn Janu Havrdovi za 30.000 zl. Dvacet tisíc zl. ihned, dále pak ročně po 1.000 zl.
  L.P. 1806 postoupil Jan Havrda mlýn manželům Františku a Viktorii Sefelinovským, mlynářům z Jaroměře. Ti mu přenechali svůj mlýn ve vsi Masty na panství Rychnovském za 2.000 zl. a převzali černožický mlýn spolu s dluhem 21.014 zl.
  Již roku 1809 pak manželé Sefelinovští prodali mlýn za 48.500 zl. manželům Antonínu a Alžbětě Maršonovým. A v soumraku feudalismu před rokem 1848 jde mlýn doslova z ruky do ruky. L.P. 1815 zemřela Alžběta Maršonová bez závěti a její polovina přešla na manžela. Ten pak L.P. 1821 postoupil mlýn svému synovi Josefu Maršonovi za 20.586 zl.
  L.P. 1827 od něho pak mlýn koupili manželé Jan a Kateřina Šonských za 14.000 zl. + dluhy. Za 12.000 zl. a knihovní dluhy pak kupují L.P. 1831 mlýn Josef a Barbara Kačerovi.
  L.P. 1845 se pak za 16.240 zl. stávají majiteli čp. 17 manželé Václav a Dorota Černých. Již ve zcela jiných poměrech, po revolučním roce 1848, kupuje mlýn 3. dubna 1860 František Sehnoutka. Černožice

Černožický mlýn stával až do roku 1893 na místě, kde vidíme v popředí starou budovu přádelny. Přímo u náhona, který začínal vpravo nad splavem. Vzadu uprostřed novější budova Sehnoutkovy textilky z dvacátých let 20. století a docela vzadu vpravo secesní vila ‚Anna‘ z let 1903 až 1904.Foto je z konce 20. let 20. stol.

  Na sklonku 19. století patří černožický mlýn čp. 17 dalšímu Sehnoutkovi – Janu Sehnoutkovi. Jím také končí historie mlýna a začíná nová kapitola druhého průmyslového podniku v obci. Mlýn totiž roku 1893 vyhořel (pokolikáté již?) a na části pozemku vyhořelého mlýna staví Jan Sehnoutka přádelnu. (Dodnes její budova stojí. Ani nevíme, zda ještě k nějakým – třeba skladovým - účelům slouží.)
  Textilní průmysl na konci 19. a na počátku 20. století v severovýchodních Čechách prosperoval. Jan Sehnoutka tedy v letech 1903 a 1904 staví naproti podniku překrásnou secesní vilu ‚Annu‘. Název nesla podle jména jeho manželky a vyprojektoval ji významný český architekt Antonín Balšánek (1865-1921), který kromě jiného navrhl i půvabnou budovu pardubického divadla. I pohnutá historie vily ‚Anny‘ (dnes čp. 34) by si zasloužila, aby byla jednou sepsána.
  Roku 1910 přebírá textilní závod od Jana Sehnoutky Rudolf Steinský – Sehnoutka. Ten pak po první světové válce přispěl nemalou měrou k dalšímu stavebnímu rozvoji Černožic.
  Po roce 1945 je na závod nejprve uvalena tzv. národní správa, po roce 1948 je podnik zestátněn a ve druhé polovině 20. století tak nastává éra nejprve n.p. Lina, pak n.p. Tiba a po roce 1989 v devadesátých letech 20. století se stává opět soukromým podnikem pod názvem Notex.
  Počátek jedenadvacátého století zastihuje poté závod pod názvem Rotexim (až do současnosti). Číslem popisným 17 jsme se tak dostali od základu středověkých Černožic k dalším usedlostem, které postupně v průběhu staletí vyrůstaly na tehdejší hlavní tepně obce. Až do čp. 42 se nyní již nebudeme zabývat čísly všemi, ale jen některými, o nichž se toho dá zjistit víc.

Čp. 18

(nemá nic společného se současnou osmnáctkou v ulici Růžové) stávalo patrně někde v prostoru dnešního závodu ‚Rotexim‘ spolu s největším tehdy zemědělským podnikem v obci v čp. 19. Původní osmnáctka neměla příliš dlouhého trvání. Zajímavostí ale je, že L.P. 1823 právě z tohoto čísla prodává Josef Horák, přesídlenec z Plesu, v květnu onoho roku své pole, které vlastnil za holohlavským dvorem podél cesty, za 500 zl. obci Holohlavy pro potřeby nového (dnešního) holohlavského hřbitova. Černožičtí přesídlenci z Plesu tedy dostávali na konci 18. století půdu i v sousedních Holohlavech.
Na tento hřbitov pak pochovávali své mrtvé až do roku 1914 i Černožičtí. Za kupující podepsal tehdy kupní smlouvu na pozemek i černožický rychtář Josef Havrda z Čáslavek čp. 3 (dnes 153). Nový hřbitov byl vysvěcen roku 1825 a prvním pohřbeným zde byl právě syn Josefa Havrdy – Jan Havrda.

Čp. 19,

přestože to byl prakticky největší zemědělský zá-vod v obci pana Václava Pecháně, také velice brzy ustoupilo budování textilního závodu. Toto čp. převzala později budova dnešní školní Družiny v ul.Hlubočnice

I čp. 20 u mostu vzniklo až poněkud později, proto se budeme věnovat nyní čp. 21.

Číslo popisné 21 – Chalupa Hanušova (na místě dnešního čp. 21 u mostu)

  V květnu L.P. 1795 si zakoupil Václav Hanuš od černožické obce kousek obecního pozemku (zaplatil za něj obci 12 zlatých) a postavil si na něm chalupu, kolem níž byla malá zahrádka.
  Za 92 zl. pak L.P. 1830 postoupil Václav Hanuš chalupu svému synovi Janu Hanušovi. Ten pak L.P. 1835 prodal čp. 21 „tak jak stojí a leží“ za 320 zl. Mikuláši Jirouskovi z Rodova.
  L.P. 1844 pak zdědila po nebožtíkovi Mikuláši Jirouskovi chalupu jeho manželka Františka Jirousková. Ta se poté L.P. 1845 provdala za Josefa Beneše ze Sendražic a poněvadž jí přinesl svůj otcovský podíl ve výši 80 zl., udělala ho polovičním majitelem na usedlosti.
  Františka pak přežila i svého druhého manžela (není známo, kdy zemřel, ale muselo to být brzy), proto prodala ještě v témž roce 1845 čp. 21 Josefu Marxovi, koláři z Hřibojed, a jeho manželce Marii Marxové, nar. 1822, roz. Macháňové z Habřiny čp. 36. Měli jedinou dceru Julii, provdanou Tyčovou, která se stala dědičkou.
  Majitelem se tedy spolu s ní stal patrně v roce 1874 i Josef Tyč, nar. 1847 (přišel do Černožic v roce 1874 ze Smržova čp. 14), vyučený zedník. Sloužil dvanáct let na vojně – odveden byl jako jedenadvacetiletý – a když se jako třiatřicetiletý vrátil, podal žádost o přestavbu domku čp. 21. V Černožicích byl prvním velitelem místních hasičů. Zemřel v roce 1901.
  Usedlost měl převzít je-jich syn Josef Tyč, nar. 1877, ale ten padl ve válce, proto ji převzal zeť Antonín Mach, nar. 1870, zem. 1940, mistr ševcovský z Klen u České Skalice, a jeho manželka Františka Machová, roz. Tyčová, nar. 1881, zem. 1948. Oba na usedlosti čp. 21 hospodařili.
  Chalupu i s malým hospodářstvím převzal pak jejich syn (jeden z jejich pěti dětí) Antonín Mach, nar. 1908, spolu s manželkou Marií Machovou, roz. Vágnerovou, nar. 1909 v Delmenherstu u Brém, zem. 1988. Hospodařili do roku 1958. Poté pracoval Antonín Mach jako dělník.
  Usedlost čp. 21 zdědila dcera Ludmila Machová, provdaná Kotěrová, a když roku 1986 zemřela, stal se dědicem její syn Jaromír Kotěra, nar. 1959. V roce 1987 se oženil s Helenou Kotěrovou, roz. Kvičerovou z Hubilesa, nar. 1964.
  Podle materiálů obecního úřadu žijí v roce 1996 v čp. 21 Jaromír Kotěra a Helena Kotěrová.

Čísla popisná 24 a 25

(uvádějí se většinou takto spojená) byla založena teprve až přistěhovalci z Plesu při stavbě tamější pevnosti někdy kolem roku 1780, jinde se dokonce uvádí, že až roku 1810. (Jsou to dnešní čísla popisná 24 a 25 v ulici Cukrovarské.)

  Je pravděpodobné, že zakladatelem této usedlosti přímo na okraji tehdejší holohlavské bažantnice (viz katastrální mapu Černožic z roku 1840 na str. 49) byl Jílí Řehák, přistěhovalec z Plesu. L.P. 1810, v únoru, celou živnost „s gruntama, dobytkem, případnostma a se vším dle inventáře“ přejímá za 8.740 zl. vdova Anna Řeháková (byl to patrně druhý největší statek v naší obci.).
  Ta o měsíc později, tedy v březnu 1810, prodává statek čp. 25 se všemi pozemky a se vším příslušenstvím za 10.000 zl. Krištofu Müllerovi. Ke statku patřily hlavně pozemky ‚Za
  Stodolou‘, ‚V Bažantnici‘, ale také ‚U Pazderního rybníka‘ (tedy holohlavského) nebo louka ‚Šupovská‘ za mostem. Při prodeji se na usedlosti nacházela jedna dvanáctiletá klisna, jedna klisna slepá, roční hříbě, dvě krávy, dvouletá jalovice, jedno tele, jedna svině stará, jedna svině roční a dvě malá prasata. Co se týče inventáře, můžeme vyjmout – dva vozy, dva žebřiňáky, dvoje sáně, ale také jim stálo za zaznamenání, že v domě se nacházely i dřevěné hodiny.
  Od tohoto roku se pak uvádějí čísla popisná 24 a 25 vždy pohromadě.
  Krištof Müller nebyl ovšem jen tak ledaskdo, byl vrchním panství Žirečského. A to byla tehdy vskutku vysoká funkce. Majitel u nás nehospodařil, usedlost byla (alespoň po poslední tři roky před jeho smrtí v pronájmu.) Krištof (Christoph) Müller zemřel v květnu 1819. Proto se také v zápiscích Jana Jaroše dočítáme, že L.P. 1819 podle kšaftu zemřelého Krištofa Müllera dostávají obě čísla popisná v Černožicích jeho děti. Ještě pak v tomto roce Ludvík, August a Jeaneta Müllerovi prodali obě usedlosti za 20.000 zl. Janu Salcerovi.
  Jan Salcer byl c.k. hlavním berním z Königshanu a postoupil L.P. 1820 oba své statky manželce Anně Marii Salcerové, roz. Landererové.
  L.P. 1825 prodala Anna Salcerová obě čísla za 8.000 zl. vojákovi c.k. dělostřeleckého pluku v Budějovicích Josefu Salcerovi. Sama si pro sebe a své stále ještě nezaopatřené čtyři děti vyžádala na statku byt.
  L.P. 1839 prodal Josef Salcer za 7.160 zl. obě čísla popisná Josefu Kratochvílovi. Ten musel převzít ještě i sumu 5.000 zl. dluhů. Josef Kratochvíl je pak ještě zmiňován jako člen komise při vyvazování gruntů z roboty v roce 1850.
  Po založení ‚Akciové rolnické továrny na cukr‘ v květnu 1871 v bezprostřední blízkosti obou usedlostí dochází k převzetí pozemků těchto statků cukrovarem a budovy postupně přebírají nové funkce. Roku 1883 je v čp. 24 a 25 načas umístěn první černožický poštovní úřad a v roce 1884 hrají místní ochotníci v otevřených vratech stodoly na zahradě statku divadelní představení.
  Podle údajů obecního úřadu bydlí v roce 1996 v těchto číslech v ulici Cukrovarské rodina Václava a Jaroslavy Havrdových, v čp. 25 pak Miloslava Vondrušková.

  Podívejme se nyní na několik posledních čísel popisných podél dnešní ulice Sehnoutkovy a ulice K Čáslavkám (až po číslo 42). O číslech popisných 26 až 31 jsme si již výše uvedli, že všechny tyto usedlosti vznikly s příchodem přistěhovalců, kteří kvůli výstavbě josefovské pevnosti museli opustit své role na Plese.

Číslo popisné 34 – Zahrada Marhovská

(patrně stálo buď přímo na místě dnešní vily patřící podniku ‚Rotexim‘- dříve vila ‚Anna‘ – nebo někde v nejbližším okolí textilního podniku. Mohlo to být i původní čp. 18)
  První zmínka o tomto statku pochází z L.P. 1595. Do tohoto roku byl majitelem Václav Mareš. Když zemřel, přešel statek na Václava Pražáka. Ten musel přímo zaplatit 80 kop a pak splácet po třech kopách ročně. Na usedlosti tehdy byly čtyři krávy, čtyři selata a sedm ovcí. Ovcí bylo v tehdejších Černožicích a Čáslavkách mnohem více než v dobách pozdějších.
  L.P. 1601 s povolením vrchnosti prodává již Václav Pražák - přejmenovaný na Václava Mareše - živnost Jiříkovi Marešovi. Ten pak o pět let později L.P. 1606 prodává usedlost Linhartu (?) Malému a jeho budoucí ženě Saloméně. Ujednanou sumu spláceli poté manželé Malých až do roku 1612.
  L.P. 1642 koupil od Salomeny Malé tuto zemědělskou živnost za 550 kop Jan Zahradník. Na místě zaplatil 200 kop, zbytek pak měl splatit po 50 kopách ročně. Salomena si na živnosti vymínila - kromě jiného ovšem - výměnek až do smrti, ale např. i vůz sena a vůz otavy pro svou jednu chovanou krávu.
  L.P. 1646 si Jan Zahradník půjčil 147 kop od svého švagra Václava Dvořáka, neboť pořeboval tuhle sumu „po povstalém neštěstí a dokonalém pádu skrze oheň na živnosti své skrze armádu švédskou, která pominulého podzimu na toto panství přimašírovala, ku spomožení sobě a vyzdvižení té živnosti“. Jan Zahradník usedlost pak splácel až do roku 1659.
  Patrně těsně po L.P. 1659 přechází statek od Jana Zahradníka na Lukáše Chamradu. Ten poté L.P. 1670 prodává usedlost za 75 kop Lukáši Marhovi. Sumu splácí až do roku 1681. L.P. 1687 –opět za 75 kop – dostává chalupu Jan Ptáček. Ten si vzal za manželku vdovu po Lukáši Marhovi – Dorotu Marhovou. Místními byl proto velmi brzy nazýván Marhou.
  L.P. 1710 se ujímá gruntu za 80 kop od Jana Ptáčka, zvaného Marha, Jan Marha. L.P. 1748 přebírá usedlost za stejný obnos po Janu Marhovi Mikuláš Marha.
  L.P. 1779 věkem a prací sešlý Mikuláš postupuje opět za 80 kop chalupu synovi Janu Marhovi. Když je pak pověřen (v lednu 1790) vrchnodržitelským úřadem císařsko královského panství Smiřice funkcí fišmistra, ručí právě svou chalupou (čp. 18, později čp. 34) a rolemi vrchnosti pro případ, že by jeho neopatrností ve službě mohla panství vzniknout nějaká škoda.
  L.P. 1823 odstoupil Jan Marha chalupu čp. 34 s rolemi, místním placem a loukou Janu Nidrovi s jeho mnaželkou Kateřinou Řehákovou. L.P. 1843 pak manželé Jan a Kateřina Nidrovi vyměnili svou chalupu čp. 34 za usedlost čp. 29 (tehdy i dnes v ulici ‚Na Štěpníku‘) tak jak leží a stojí s Václavem a Kateřinou Andrejsovými.
  Od těchto manželů pak L.P. 1848 zakoupil chalupu i s pozemky o rozloze 6 jiter 619 sáhů za 2.620 zlatých ve stříbrných dvacetníkách František Vojtěch. A ten již je jasně doložen právě v místech, kde stojí dnes tovární vila pod stejným čp. 34.
  Do této živnosti se pak přiženil v 80. letech 19. století ze Slavětína Josef Kupka, nar. 1860, který si vzal za ženu dceru Vojtěchových Františku, nar. 1866, zem. 1934. Když se pak od roku 1893 v jejich bezprostředním okolí začíná místo vyhořelého mlýna rozvíjet textilní podnik, stavějí si Kupkovi (i s pomocí Jana Sehnoutky, ten zakoupil jejich usedlost) nový dům s čp. 56 v dnešní ulici ‚K Čáslavkám‘.
  O všem dalším jsme psali již výše u historie domu čp. 2
  V roce 1996 podle materiálů obecního úřadu patří čp. 34 podniku ‚NOTEX‘. V současnosti pak podniku ‚ROTEXIM‘ (2008).

Číslo popisné 35 – Zahrada Klimšovská

(dnes na místě zbouraného čp. 35 v ulici Sehnoutkově)
  Před rokem 1636 patřila tato zahrada Martinu Lubcovi a jeho ženě Dorotě. Vdovu po Martinu Lubcovi si vzal za manželku Matouš Pour a od něho koupil usedlost čp. 35 (a teď pozor, ale takhle to stojí v zápise) Jeho exelence mlynář černožický Jan Hostinský za sumu 100 kop. Již z tohoto oslovení vyplývá, jaké úctě se těšili mnozí majitelé mlýnů i mezi panským úřednictvem. L.P. 1645 Matouš Pour umírá a Jan Hostinský platí jeho pohřeb.
  L.P. 1646 si za obnos 30 kop kupuje usedlost od Jana Hostinskýho Jan Hynek. Již však L.P. 1648 kupuje od Jana Hynka za 28 kop (sumy za čp. 35 se snižují, protože jednak peníze na konci války třicetileté ztrácejí hodnotu, jednak mnohé usedlosti v obci jsou poznamenány několikerým pobytem císařských i švédských vojsk) usedlost Matěj Klimeš. (Odtud i název ‚Zahrada Klimšovská‘.) V roce 1652 má pak Matěj Klimeš po pěti kopách ročně zaplaceno.
  L.P. 1683 vdova po Matěji Klimešovi Dorota Klimšová prodává usedlost s pozdějším čp. 35, i se zahradou a vším příslušenstvím Jiříkovi Kutychlovi za 49 kop. Dorota Klimška si vymínila byt, jednu štěpovanou jabloň (ne tedy nějakou pláňku) a čtyři slívy až do smrti. A kdyby se nemohli mezi sebou s hospodářem ‚porovnat‘, dá jí místo vejměnku 3 kopy.
  L.P. 1706 koupil chalupu od matky Anny Kutychlový její syn Daniel Kutychl a ten, jsa po dalších zhruba třiceti letech sešlý věkem a neschopný dále hospodařit, prodal L.P. 1737 usedlost svému synovi Jiříku Kutychlovi za 60 kop. L.P. 1759 přešla chalupa za 70 kop na zetě Jiříkova Mikuláše Tomáška.
  L.P. 1788 Mikuláš Tomášek zemřel a zůstala zde po něm vdova Marie Tomášková se třemi dětmi. Ta předala chalupu za 70 kop svému synovi Václavu Tomáškovi. L.P. 1794 bylo úřady shledáno, že na vojnu verbovaný majitel chalupy Václav Tomášek „se domů více nevrátil“, proto přenechala jeho matka Marie Tomášková usedlost svému zeti Petru Srkalovi za 250 zl. A poté se několikráte jen prodává i lidem, kteří nepatří do přízně.
  L.P. 1806 koupila chalupu s čp. 35 vdova Anna Jakoubková za nejvyšší podání 1.107 zl. pro pozůstalé sirotky a L.P. 1807 zakoupil tuto usedlost za 1.300 zl. Daniel Černý. Ten pak svou závětí určil dědicem L.P. 1818 svého nezletilého syna Václava Černého. Ten zaplatil za převzetí 500 zl.
  L.P. 1842 postoupil Václav Černý chalupu nejmladšímu synovi Janu Černému a jeho manželce Kateřině, roz. Koblasové. O těch se tehdy hovoří i v čp. 9. Dalšími majiteli jsou pak Václav Černý, nar. 1850, zem. 1914 (byl pohřben v Holohlavech, protože černožický hřbitov ještě nefungoval, do Černožic převezen až v roce 1934, kdy zemřela jeho manželka) a jeho žena Josefa Černá, roz.Johnová, nar. 1860, zem. 1934. Z jejich dětí se stal pokračovatelem v práci na čp. 35 jejich nejmladší syn Jan Černý, nar. 1895, zem. 1964, s manželkou Františkou Černou, roz. Benešovou, nar.1900, zem. 1981. Měli dceru Marii, nar. 1925, zem. 1985. V 80. letech 20. století bylo toto čp. dlouho neobydleno, dnes neexistuje bývalé obytné stavení, ani stodola (zbourány v letech 2004 – 2005), pouze zůstaly některé další hospodářské budovy.
  Podle matriálů obecního úřadu patří čp. 35 v roce 1996 L. Neumanové z Lochenic.

Číslo popisné 36 – Zahrada Kautskyho (jinde i Kauckyho)

(snad již od r. 1880 vedeno jako výměnek Černých)
  Do L.P. 1642 patřila tato zahrada Janu Dvořáčkovi. Od něho ji právě v tomto roce koupil za 40 kop Jan Jeřábek.
  Od Jana Jeřábka koupil usedlost za 35 kop L.P. 1646 Jakub Kautský. Již v následujícím roce má Jakub Kautský celou chalupu zaplacenu. Po dvanácti letech L.P. 1658 prodal Jakub Kautský chalupu za 35 kop Matěji Matouškovi. Hned v dalším roce podle žádosti špitálu holohlavského přináleží některé splátky Matěje Matouška (v roce 1663 pět kop míšenských) tomuto zařízení.
  L.P. 1683 zůstává již jen vdova po Matěji Matouškovi Dorota Matoušková a od ní kupuje usedlost za 33 kop její syn Tomáš Matoušek. Stále je to usedlost malá, neboť podle záznamů „sena naklidí jeden vůz, ouroku platí milostivé vrchnosti 6 gr. na sv. Jiří a 6 gr. na sv. Havla, dvě slepice ouroční (nebo za ně 12 gr.), čtyřicet vajec (nebo 11 gr. 3 den.)… a desátku knězi 1 věrtel žita“.
  L.P. 1714 vdova po Tomáši Matouškovi za 60 kop postupuje chalupu synovi Janu Matouškovi a o rok později L.P. 1715 prodává Jan Matoušek usedlost Janu Visnarovi za 100 kop. Za stejnou sumu pak L.P. 1748 kupuje čp. 36 od Jana Visnara Jan Urban.
  L.P. 1759 však oba manželé Urbanovi zemřeli a odkázali svou chalupu svému devítiletému synovi. Proto zatím na patnáct let vrchnostenský úřad postupuje usedlost Petru Matouškovi (nebo by se dalo číst i Matuškovi?).
  L.P. 1775 tedy Petr Matuška postupuje za 100 kop usedlost pravoplatnému dědici Jiříku Urbanovi.
  L.P. 1780 Jiřík Urban zemřel a vdova Marie se vdala za Jana Andrejse a tomu na dvacet let, než vyroste její syn Jan, postoupila chalupu za 100 kop.
  V roce 1800 ale jmenovaný syn Jan „na vojnu k odvedení přišel a nejsa více k vyšetření, má se za to, že na vojně zahynul, nebo jiným způsobem ztratil“, a proto se s povolením vrchnosti stal hospodářem na chalupě čp.36 jeho nevlastní bratr Josef Andrejs.
  L.P. 1846 odstoupil Josef Andrejs chalupu svému synovi Václavu Andrejsovi a jeho manželce Marii, roz. Zezulkové ze Rtyně, za 320 zlatých.
  L.P. 1849 pak bylo čp. 36 závětí po zemřelém Václavu Andrejsovi za stejnou sumu přiřčeno jeho dceři Kateřině Andrejsové s tím, že než dospěje, bude za ni hospodařit její matka Marie.
  V 80. letech 19. století se zde již připomínají manželé Josef Černý a jeho manželka Anna, roz.Gottwaldová. Jejich syn Josef poté zakupuje sousední čp. 37.
  Podle materiálů obecního úřadu patří v roce 1996 usedlost paní Evě Vítkové, roz. Černé ze sousedního čp. 37, nar. 1927.

Číslo popisné 37 – Zahrada Slámovská

(na místě dnešního čp. 37 v Sehnoutkově ulici)
  V prvních zápisech se mluví o této usedlosti jako o gruntu, který do L.P. 1637 patřil svobodnému pánu Tomáši Samečkovi. Měl tedy majitel přinejmenším postavení svobodníka. Od něho pak právě v roce 1637 koupil grunt Václav Mrkos za 35 kop. Ten splácel až do roku 1640 a poté se usedlosti ujal jmenovec dřívějšího majitele – Duchoslav Sameček L.P. 1641.
  Ze zápisu ústního kšaftu jeho matky se dozvídáme, že nový majitel měl své sestře vyplatit 15 kop míšenských, ale druhému synovi (tedy jeho bratrovi) „jakožto neposlušnému, nic nekšaftovala, nýbrž jeho od této zahrady a všelijaké příslušnosti i pozůstalosti odstřežila a odloučila.“ Nám by na to dnes stačilo jediné slovo – vydědila ho.
  L.P. 1642 Duchoslav Sameček prodává usedlost za 80 kop míšenských Pavlu Štěpánovi. Po něm pak L.P. 1647 koupil za stejnou sumu grunt Vít Náma. Na místě zaplatil 20 kop, další rok 5 kop a poté každý rok splácel po čtyřech kopách. Vít Náma (Sláma?) si vzal vdovu po Pavlu Štěpánovi - Dorotu Štěpánovou - a vyženil s ní i její dvě dcery. Splácel usedlost až do roku 1661.
  L.P. 1661 kupuje chalupu od Víta Slámy za 80 kop Matěj Dudek. Vít Sláma s manželkou si na usedlosti vymiňují jednu komoru a chlív až do smrti. Matěj Dudek poté splácel až do roku 1676, nejprve oběma, pak jen vdově Dorotě a sirotkům Václavovi a Anně a nakonec záduší holohlavskému. Tomu Dorota odkázala 2 kopy.
  L.P. 1696 je Matěj Dudek (někde snad i Dědek, jinak ta-ké Sláma, odtud i název zahrady) již mrtev a chalupu dostává za 130 kop jeho manželka Kateřina Dudková. Ta si vzala za manžela Mikuláše Městeckého, který pak s ní vychovával její nezletilé děti a hospodařil na chalupě.
  Ten poté L.P. 1715 za 140 kop postoupil usedlost již dospělému Matěji Dudkovi. Tomu pak L.P. 1741 vstoupila neblaze do života jedna z prvních válek Marie Terezie. Čteme o tom zhruba toto – „Poněvadž Bůh všemohoucí Matěje Dudka a manželku jeho prostředkem smrti z tohoto světa bezděčně povolati ráčil…“ Jistě to byla nějaká tragédie, která způsobila, že oba manželé zemřeli společně v jediném dni. Bratři Matěje Dudka se potom mezi sebou dohodli, že se za 140 kop ujme chalupy nejmladší z nich Pavel Dědek – Dudek. Po pěti letech - L.P. 1746 - však Pavel Dědek-Dudek již „pro sešlost věku v nynějším zlém čase (zde se opět naráží na války Marie Terezie, které hodně poznamenaly Černožice a okolí – pozn. Jmat.) dále hospodařiti a svým dětem tuto chalupu dodržeti nemohl“. Proto ji prodal za 300 kop. Mikuláši Hynkovi.
  L.P. 1765 i Mikuláš pro sešlost věkem předává usedlost na čtrnáct let Mikuláši Hynkovi za 250 kop, aby ji držel pro mladšího bratra Jana Hynka. L.P. 1780 pak přejímá chalupu od bratra již zletilý Jan Hynek za 150 kop. Poté pravděpodobně nastupuje jeho syn Mikuláš Hynek a ten pak - L.P. 1824 odstupuje tuto chalupu již se dvěma jitry a 690 sáhy rolí, stavením, jednou dojnou krávou a jedním teletem za 230 zlatých konvenční měny svému synovi Mikuláši Hynkovi.
  Tenhle Mikuláš Hynek mladší poté L.P. 1827 prodal chalupu čp. 37 za 250 zl. Josefu Horákovi. Po něm pak chalupu zdědil L.P. 1835 jeho syn Václav Horák již za sumu 684 zl., neboť usedlost čp. 37 měla nyní již přes šest jiter polí. Ještě lépe se zorientujeme, když uvedeme, že po dalších třech letech L.P. 1838 prodává Václav Horák usedlost Janu Vyhnálkovi. Ten mu zaplatil již 2.600 zlatých. Patřila mu pak spolu s usedlostí i pole na ‚Dvořákovský‘, ‚U Branky‘, louka ‚Na Kopaninách‘ a zahrada u stavení (ta měla výměru 345 sáhů).
  L.P. 1841 odstupuje Jan Vyhnálek za 1.400 zl. usedlost čp. 37 svému synovi Václavu Vyhnálkovi. Václav Vyhnálek, nar. 1818, zem. jako vdovec r. 1910, ač již hodně starý, postavil znovu v roce 1883 chalupu čp. 37 . Sám si prý vozil s volským potahem kámen až z lomů u Dubence. V domě s ním žila jeho neteř Marie Rezková, nar. 1857. V čp. 37 byla vedena až od roku 1916.Václav Vyhnálek (a po něm další majitelé usedlosti – rod Černých) pro budoucí pokolení zachoval zásadní listiny, na nichž je potvrzen způsob, jakým se všichni černožičtí (a nejen ti) robotníci vykupovali po prohrané revoluci v roce 1848 z robotních povinností.
  V roce 1914 kupují usedlost od právoplatných dědiců Josef Černý, nar. 1886, zem. 1965, rolník na sousedním čp. 36 (syn Josefa Černého a Anny, roz. Gottwaldové ze Sovětic čp. 9), a jeho manželka Marie Černá, roz. Rezková z Rasošek, nar. 1889, zem. 1982. Ta žila od svých šesti let jako sirotek u p. V. Vyhnálka, kde její teta Marie Rezková dělala hospodyni.
  Z jejich tří dětí převzal hospodářství v roce 1950 syn Josef Černý, nar. 1922, a jeho manželka Marie Černá, roz. Součková z Jasenné, nar. 1922. (Sestra Josefa Černého, Eva Černá, nar. 1927, provdaná Vítková žije v zimních měsících v Praze 8 – Libni, v létě pak v Sehnoutkově ul., čp. 36. Jen pro zajímavost – v roce 1961 přes olomouckou advokátní kancelář žádala o náhradní pozemek při stavbě černožického kulturního domu, jelikož byla majetnicí parcely, ale žádnou odpověď od MNV nedostala. Byla i ochotna pozemek národnímu výboru prodat. Spor se táhl do roku 2007! Teprve tehdy obdržela náhradní pozemek v Čáslavkách, ale bez přístupové cesty.)
  Josef Černý byl nejdéle soukromě hospodařícím rolníkem v obci. Až do roku 1974. Často vzpomíná na šikanu v 50. letech za to, že nevstoupil do JZD. Citujme ho: „Podle nové hospodářsko technické úpravy půdy jsem obdržel pozemky až u bývalého drážního domku, navozil jsem tři sta metráků hnoje a připravil na setí. Na počátku září zavolal soudruh Josef Kalenda na MNV, že již zasít nesmím. Když ano, tak mě zavřou. Další pozemek jsem pak dostal až na počátku prosince, poslední díl kdesi u mlýna ‚Skořípka‘. Bylo již zamrzlo, příjezdová cesta od fekálových vozů poničena. Ale předepsané - a nikoli nízké - daně a dodávky ležely doma na stole.
  Dostal jsem také nejhorší ‚nudli‘, uzoučký kus pole od Trojanových u státní silnice až po potok Jordán pod Chloumkem. Nikdo jiný také již neměl předepsány dodávky čekanky. Jenom já. A tak jsem s kravským potahem vozil po již zmrzlých, nebo naopak blátivých cestách čekanku jako poslední plodinu roku až do Benátek. Jinde mi ji nemohli vzít. Na otázku, proč tedy jsem hospodařil takhle dlouho soukromě, odpovídám, že jsme nechtěli černožickým zločincům dělat prostitutku.“
  Podle materiálů obecního úřadu patří dům čp. 37 v roce 1996 manželům Josefovi a Marii Černých. Dědit budou jejich dvě dcery – Marie Černá, nar. 1952, provdaná Špryňarová, a Marta Černá, nar. 1955, provdaná Košťálová.
  Autor děkuje touto cestou za poskytnuté informace (jakož i za písemné materiály i za svolení k publikování) panu Josefu Černému (1922).

Číslo popisné 38 – Zahrada Tomášovská

(s největší pravděpodobností dnešní čp. 38 v Sehnoutkově ulici)
  V 70. letech 16. století patřila zahrada Janu Stejškovi (možná i Spejškovi). L.P. 1578 koupil usedlost již od sirotků Jana Stejška za 26 kop gr. Václav Stejšek. Václav splácí chalupu až do roku 1600 a po něm L.P. 1601 teprve splácení dokončila Lidmila Stejšková.
  L.P. 1619 postoupila Lidmila Stejšková usedlost svému synovi Matěji Stejškovi. Z popsání zajímavého výměnku pro matku Lidmilu vyjímáme tuto část: „Matce, té předně byt svůj v této živnůstce s jednou komorou, ve které nyní zůstává, v ní žádného placení a jí ublížení, jak on, syn její, jakožto již hospodář, tak ani manželka a děti ani žádného jiného na ni, jakožto na matku svou vlastní nemůže připouštět, dle Božího přikázání… Ji pak má syn, jakožto matku opatrovati, podle svého svědomí a povinnosti.“
  Matěj Stejšek splácel pak usedlost až do roku 1626.
  L.P. 1646 koupil za 57 kop chalupu od dědiců Stejškových Tobiáš Rezek (byl i konšelem) i se všemi dluhy, které na usedlosti byly.
  V polovině listopadu L.P. 1651 koupil od Tobiáše Rezka chalupu za 38 kop gr. Jiřík Tomáš.
  V roce 1689 při zavá-dění nové grun-tovní knihy pí-sař učinil z Jiříka Tomáše –Jiříka Tomáška.
  L.P. 1719 odevzdává vdova po zemřelém Jiříkovi Tomáškovi – Kateřina – chalupu svému synovi Václavu Tomáškovi za 44 kop.
  L.P. 1737 předává Václav Tomášek usedlost svému synovi Václavu Tomáškovi mladšímu za 54 kop. Posléze ale uznal, že chalupa má cenu větší, přidal tedy ještě na ceně 6 kop, aby nízkou cenou nebyly ošizeny další děti.
  L.P. 1761 se pak za 60 kop ujímá usedlosti starší syn, opět Václav Tomášek. Přebírá ji ovšem pouze pro pravého dědice Josefa Tomáška. Tomu ji pak L.P. 1776, opět za 60 kop, předává. Josef Tomášek poté přikupuje k usedlosti ornou půdu (roku 1794 od čp. 37) a L.P. 1810 předává tuto usedlost již s jedním jitrem a 891 sáhem orné půdy a s 1.599 sáhy luk za 500 zlatých Václavu Tomáškovi.
  Václav Tomášek se na usedlosti čp. 38 uvádí ještě v roce 1852, kdy se již nemůžeme opírat o gruntovní knihu. V roce 1887 je v čp. 38 uváděna Marie Černá.
  Zatím není dohledána návaznost na rod Macháňů v čp. 38. Proto zde uvádíme pouze ono slůvko ‚snad‘. Snad jde v těchto zápiscích opravdu o čp. 38.

Číslo popisné 39 již od 70. let 18. století označovalo obecní majetek. Nemůžeme se tedy divit, že i dnes označuje budovu původního obecního úřadu v ulici Generála Svobody. (Nyní – kromě jiného – sídlo černožických lékařů, postavené ovšem až v první třetině století dvacátého.)
  Podívejme se nyní na poslední tři popisná čísla, která ještě patřila do středověkých Černožic.

Číslo popisné 40 – Zahrada Beranovská

(bývala též zvána zahradou Broumovskou a rozkládala se v místech dnešního čp. 40 v Revoluční ulici; když usedlost vyhořela, vznikl na jejím místě dnešní tzv. „vysoký dům“ a také zde bylo zachováno původní čp. 40)
  Na počátku sedmdesátých let 16. století patřil tenhle grunt Kateřině Hoškové. Od ní pak L.P. 1573 koupil usedlost Martin Jukl. Ten patrně odkázal grunt svým dcerám. Od nich ho ale L.P. 1602 koupil jejich bratr a syn Martina Václav Jukl. Splácel pak statek až do roku 1618.
  L.P. 1640 koupil tuto usedlost za 80 kop Jan Zahradník a od něho pak se svolením vrchnosti za stejnou sumu L.P. 1642 Jiřík Broumovský. Odtud také pochází název zahrady –‚Broumovská‘.
  Jiřík Broumovský z panství zběhl a utekl. Proč a kam, to je dnes těžko říci. Stalo se tak koncem třicetileté války. Po jeho útěku byla ‚Zahrada Broumovská‘ dle práva tzv. prošacována a prodána L.P. 1652 Petru Rozvařilovi. Splátky pak od Petra Rozvařila zabrala vrchnost pro sebe.
  Jenže ještě v tomto roce 1652 byl grunt, který byl za-psán na Petra Rozvařila, na povolení pana hejtmana prodán Janu Beranovi. Petr Rozvařil byl totiž především řemeslník a vrchnost se obávala, že by nestačil plnit vrchnostenské platební povinnosti. Grunt byl Janu Beranovi prodán za 85 kop míšenských a ten pak splácel tuto sumu do roku 1667.
  L.P. 1674 zůstává majitelkou usedlosti již pouze vdova po Janu Beranovi Anna Beranová a od ní kupuje statek Tobiáš Jirásek. Vdova si vymínila jako výměnek – kromě jiného – jednu komoru na záspi, směla si chovat krávu a ročně dvě prasata. Zásep se vyskytuje u většiny původních staveb v obci. Měla především tu výhodu, že vlastně každý obyvatel takové komory měl do příbytku vlastní vchod. Tento výměnek zůstal vdově Anně i za dalšího majitele, neboť L.P. 1675 prodal Tobiáš Jirásek nuceně tuto zahradu Markovi Spatenkovi (teprve později se objevuje v příjmení tvar Špatenka). Ten ale záhy zemřel, proto tento majetek splácela již roku 1677 jeho vdova Anna Spatenková. V onom roce zaplatila posledních 10 kop.
  L.P. 1678 kupuje zahradu od vdovy Anny Spatenkové za 105 kop Václav Pavlásek. Usedlost kupuje stále ještě s dluhem pro výměnkářku Annu Beranovou. Ta se v roce 1682 provdala za místního ševce Václava Sehnoutku, ale zajímavé je, že splátky od Pavláska brala dál. L.P. 1684 splácel Václav Pavlásek naposled. Jak dluh výměnkářce Anně Špatenkové, tak i jejím dětem, a zemřel. Výměnkářka Anna Špatenková byla bohatou a zřejmě také velice bohabojnou ženou. V roce 1679 ve „svém posledním kšaftu“ odkázala to, co měla na svém gruntu v Hubilese, záduší (tedy farnímu úřadu) černilovskému, čibuzskému a holohlavskému. Několik kop také odkázala do Vlkova zřejmě „sirotkovi Mařeně, pozustalý plášť dceři Mařeně a mezulanku sestře její“ atakdále. Zůstaly po ní celkem 53 kopy. Z těch ale bylo vyplaceno právu černožickému za útraty, které se sepisováním souvisely, 3 kopy a do vrchnostenské kanceláře od zapsání kšaftu byla zaplacena 1 kopa 10 gr. Kšaft byl sepsán v lednu 1680. Onen zbytek, bezmála 50 kop, byl pak rozdělen mezi uvedené fary a jmenované obdarované.
  L.P. 1685 prodává pak Václav Pavlásek ml. za 100 kop míšenských usedlost Janu Holečkovi (jinak zvanému Beran; odtud také název ‚Zahrada Beranovská‘). Ten zaplatil celou sumu hotově. A to bylo tehdy vídáno jen málokdy.
  L. P. 1711 koupil chalupu od Jana Holečka za 125 kop Matěj Hořínek.
  L.P. 1744 pak od vdovy po Matěji Hořínkovi - Alžběty Hořínkové, roz. Holečkové kupuje chalupu za 130 kop Jan Petera. Výměnkářka Alžběta pak zkouší žít v jedné světnici s novým hospodářem, ale pro jistotu si dává zapsat i dávky, to „kdyby se srovnat nemohli“. Ale už
  L.P. 1746 usedlost přejímá podle odkazu matky její dcera Kateřina Hořínková, provdaná Melaunka. Ta chalupu nepřijímá ale pro sebe, nýbrž pro svého syna Václava Melauna za 140 kop. Splácí pak věřitelům – Janu Peterovi a jeho synovi Matěji Peterovi do Neznášova – i dalším až do roku 1553.
  L.P. 1755 předala Kateřina Melaunka za 250 kop chalupu Václavu Tyčovi. O jejím synovi Václavovi, pro něhož zahradu původně koupila, se již nemluví. Patrně zemřel.
  Václav Tyč poté splácí až do roku 1758. V tom roce si totiž vzal Kateřinu Melaunku za manželku, jenže ta za několik měsíců, roku 1759, zemřela. A tak Václav Tyč nic sňatkem nezískal. Dluhy pak splácel až do roku 1784 (tedy ještě čtvrt století po smrti Kateřiny).
  L.P. 1785 pak již vdova po Václavu Tyčovi Alžběta Tyčová (byla to jeho druhá manželka), která zůstala sama s pěti dětmi, prodala chalupu svému zeti Václavu Matuškovi na čtrnáct let za 250 kop.
  Po uplynutí této doby se má ujmout hospodářství již dospělý syn Mikuláš Tyč. A tak se také L.P. 1801 stalo Jako dědic převzal Mikuláš chalupu za 290 zlatých od Václava Matušky.
  Ten si pak sám vystavěl na druhé straně dvora výměniční chaloupku.
  Mikuláš Tyč vyplatil své bratry a poté přikupoval k usedlosti další polnosti, například jižně od Černožic koupil pole zvané „U Jezera“ (zhruba v zatáčce dnešní silnice na Smiřice, naproti skladu podniku ‚Dítě‘) a také pozemek v obci zvaný ‚Na Kramářce‘ (u čp. 25 v dnešní ulici Cukrovarské).
  L.P. 1830 převzal po otci statek Václav Tyč za 300 zlatých. Při určování výměnku se stále ještě v této první polovině 19. století objevují obraty jako – vyjímáme – „byt volný, teplý, světlý, společný s hospodářem, komoru v síni zadní, chleba pečení, pokrmu strojení a šactva praní při hospodářově dříví…dvě čtvrtce hrachu, dvě čtvrtce čočky, dvě čtvrtce jahel, jednu čtvrtci zelí, osm beček erteplí a pro ně ve sklepě plac, dvacet liber dobře nasoleného másla, čtyři libry tvarohu, čtyři libry ohnilých homolek (my tomu dnes říkáme olomoucké syrečky – pozn. Jmat.)… jedno vědro nakrouženého zelí, když hospodář jej sázeti bude… a dokud krávy dojit budou, od vších týdně dvě dojení mléka, jak se nadojí.“ (U téhle výměnečné smlouvy asistovali – rychtář Josef Havrda z Čáslavek čp. 3 a konšelé Jan Vyhnálek z čp. 37 a Václav Řehák.)
  Kolem roku 1860 se usedlosti čp. 40 ujímá syn Václava Tyče, opět Václav Tyč, nar. 1835.
  L.P. 1890 koupil od Václava Tyče (nemá nic společného s čp. 21) usedlost, tehdy již ne mlynář, ale textilní podnikatel, Jan Sehnoutka. V usedlosti pak upravil byty pro své zaměstnance. Kronikář pan Václav Žižka do kroniky poznamenal – „roku 1932 vypukl v bývalé chalupě, nyní již ubytovně velký požár, zbytky budovy byly po požáru úplně odklizeny a postižené rodiny sháněly po obci nové bydlení.“

  A máme před sebou poslední dvě usedlosti, které svým způsobem dotvořily ze strany západní původní černožickou náves – čp. 41 a 42.

Číslo popisné 41

název ‚Zahrada‘ se již (na počátku 19. století) nedával (dnes Vyravští)
  Tohle číslo popisné bylo postaveno až někdy na přelomu 18. a 19. století. Vzniklo tak jako jedno z posledních usedlostí z oněch čtyřiceti dvou, které tvořily středověké Černožice.
  První zmínka o tomto čísle popisném pochází až z roku 1823. Založil ji již poněkud dříve (kdy, to zatím nevíme) zřejmě Jan Řehák. A právě v tomto roce odstupuje Jan Řehák usedlost za 320 zlatých synovi Václavu Řehákovi. Ten přikoupil dvě jitra půdy od Pácaltových z Čáslavek čp. 8 (dnes 158) a to za 800 zl., takže postupně chalupu zveleboval.
  L.P. 1848 postoupil toto čp. 41 Václav Řehák už se 6 jitry a 909 sáhy polí synovi Janu Řehákovi za sumu 1.409 zlatých. Jenže Jan Řehák se roku 1848 oženil s Marií Šrámkovou z Nového Plesu, která mu přinesla věnem 800 zl. a stala se spolumajitelkou. O rok později Jan Řehák zemřel a manželka Marie Řeháková se stala majitelkou celé usedlosti. V témž roce 1849 se Marie provdala za Zachariáše Veise z Ruseku. Tomu přepustila polovinu čp. 41 po manželovi a poté každý svoji polovinu prodali rodičům nebožtíka Jana Řeháka Václavu a Anně Řehákovým. To vše za 1.400 zl.
  L.P. 1851 prodali pak Václav a Anna Řehákovi usedlost čp. 41 za 2.230 zl. manželům Václavu a Anně Vyravským.
  Václav Vyravský, nar. 1825, zem. 1895, a Anna Vyravská, roz. Řeháková, nar. 1834, zem. 1905. Tito manželé měli tři potomky. Z nich poté převzal usedlost kolem roku 1895 syn Josef Vyravský, nar. 1869, zem. 1928, spolu se svou manželkou Josefou Vyravskou, roz. Sehnoutkovou, nar. 1877, zem. 1947. Josef Vyravský byl v těch nejtěžších letech 1913 až 1920 černožickým starostou. Manželé měli tři děti. Z nich převzal čp. 41 syn Josef Vyravský, nar. 1901. Na počátku 30. let 20. století převzal zemědělskou živnost spolu s manželkou Marií Vyravskou, roz. Hrochovou z Čáslavek, nar. 1912.
   Ve druhé polovině 20. století se stali majiteli čp. 41 (a čp. 129) syn Josefa a Marie Vyravských Ing. Jaroslav Vyravský, nar. 1938, a jeho manželka Hana Vyravská, roz. Hamplová z České Skalice, nar. 1939.
  Podle materiálů obecního úřadu žili v čp. 41 v roce 1996 Jana Vyravská a Petr Rybenský, v čp. 129 pak Ing. Jaroslav Vyravský a Hana Vyravská.

Číslo popisné 42 – Zahrada Hostinskyho

(na místě dnešního čp. 42 – nyní Madaraszovi)
  Vlastně již od 16. století (a zřejmě i před tímto stoletím)poslední usedlost na severu Černožic u tehdejší hlavní cesty. Někdy do L.P. 1577 vlastnil zahradu Jan Tábor. Sirotci, kteří po něm zůstali, v onom roce prodali grunt za 50 kop gr. Matěji Táborovi.
  L.P. 1600 koupil od něj grunt (povšimněme si, že po dlouhé době se opět zmiňujeme o gruntu) Václav Hoš (tehdy ještě psaný Hoss) nikoli však pro sebe, ale pro svou matku Magdalenu (jinde psáno i Mandalenu) Hošovou.
  Když pak manžel Mandaleny Hošové – Pavel Hoš – zemřel, prodala Mandalena tuto zahradu svému zeti Václavu Křiviskému, za nezměněnou sumu s podmínkou, že může na usedlosti až do své smrti pobývat.
  Křiviský se pak z obce vy-tratil, proto se dočítáme, že r. 1628 prodává tuto zahradu Jan Koutník Janu Křížovi. L.P. 1642 je Jan Kříž již po smrti, proto za sumu 80 kop koupil usedlost L.P. 1644 od Kateřiny Lužanský, jinak Křížový, nový majitel Jan Hostinský. Ten pak splácí dluhy po Kateřině v letech 1645 až 1653 sirotkům po Janu Křížovi (Janovi a Dorotě), obci černožické, záduší holohlavskému, semonickému, ale i záduší chloumeckýmu!
  L.P. 1656 se ujímá vyhořelé usedlosti (znovu ji zgruntu vystavěl) jakožto „starý nápadník“ syn Jana Kříže Jan Kříž, jinak zvaný též Hostinský. Z pověření vrchnosti grunt přejímá a ta mu daruje to, co je na usedlosti její, to, co však přináleží záduší holohlavskému a semonickému, to zaplatit musí. Teprve tedy , když L.P. 1661 splatil dvě kopy semonickému záduší, patřila mu zahrada celá.
  L.P. 1700 pak vdova po Janu Křížovi Dorota Křížová prodala tuto zemědělskou živnost za 160 kop míšen. svému zeti Jakubovi Černému. Ten pak splácí nikoli Dorotě (ta umírá hned následujícího roku), ale jejím dětem až do roku 1730. Zkrátka – život byl krásný a lehký jen opravdu málokdy, pokud vůbec kdy pro obyčejného člověka byl.
  L.P. 1746 odkazuje Jakub Černý svůj grunt svému zeti Janu Chamradovi za 130 kop. Chamrada splácí až do roku 1758 a umírá. Zanechal po sobě vdovu Ludmilu se čtyřmi dětmi. Ludmila se znovu vdala a na patnáct let postoupila za sumu 130 kop živnost svému manželovi Jiřímu Šultzovi (Šolcovi) pro skutečného dědice Václava Chamradu.
  Když pak roku 1771 Jiří Šolc zemřel, vdova Ludmila za stejných 130 kop předala živnost dědici Václavu Chamradovi. Ludmila má pak výměnek ve světnici s hospodářem a Václav splácí až do roku 1796 jak svým dvěma sourozencům, tak i sirotkům po Janu Chamradovi.
  L.P. 1798 prodává Václav Chamrada čp. 42 (tehdy ještě neslo staré číslo 26) Václavu Jakoubkovi z protějšího čp. 1 za mezi nimi smluvenou cenu 1.320 zlatých. K téhle živnosti tehdy patřilo 1 jitro a 973 čtver. sáhy rolí a 1 jitro a 1029 sáhů luk a zahrady. Tahle koupě, jak si uvedeme níže, byla patrně jen spekulativní.enter>
  Hned L.P. 1801 prodal totiž Václav Jakoubek grunt i s pozemky Janu Hájkovi, polnímu mistru rodovskému, už za 1.940 zl. Sumu 1.500 zl. zaplatil Hájek ihned, zbytek měl doplatit do 1.ledna 1802. Spekulativní byl ale patrně i další prodej, neboť L.P. 1802 prodal Jan Hájek čp. 42 Janu Skalickému za rovných 2.400 zlatých. Ten musel Janu Hájkovi zaplatit celou částku hned v následujícím roce, proto nuceně odprodal část pozemku od čp. 42. Jan Skalický potom držel živnost až do L.P. 1846. Tehdy ji od něho koupila vdova Marie Hladečková. Nikoli pro sebe, ale pro svou – zatím neplnoletou – dceru Annu Hladečkovou, nar.1834, zem.1917.
  Za živnost zaplatila Marie Hladečková 1.568 zl. O usedlosti se ze smlouvy dozvídáme, že „domovní a hospodářské stavení ode dřeva a slamou kryté a v něm jedna světnice, kuchyň klenutá, komora, chlév, prasečí chlívek, dřevník a stodola s příslušenstvím i přístodolkem. Vedle komora jedna a špejchárek, na zahradě sušírna, pak sklep.“ Takhle tedy ještě v polovině 19. století vypadala většina usedlostí v obci.
  Z peněz od Marie Hladečkové toho příliš Jan Skalický a jeho syn Václav neviděli, byli totiž po obci (ale i mimo ni) hodně zadluženi.
  Usedlost čp. 42 tedy převzala vdova Marie Hladečková spolu s poručníkem její dcery Janem Vyhnálkem z čp. 37. Marie Hladečková převzala na svá bedra i zaplacení celé tržní ceny. Je dobré připomenout, že se při těchto transakcích na gruntovním úřadě ve Smiřicích podepisovala vždy jen třemi křížky, proto u nich najdeme pokaždé i podpis nějaké dožádané osoby z Černožic. Dcera Anna Hladečková se (zřejmě) provdala za Jana Pultra (bližší údaje zatím chybějí). Oba převzali usedlost někdy na konci 50. let 19. století. Měli sedm dětí (pět synů a dvě dcery).
  Na počátku 20. století přebírá nemovitost čp. 42 syn Alois Pultr, nar. 1873. Ten padl v první světové válce kdesi v Srbsku (jeho jméno můžeme číst na desce padlých umístěné na chodbě naší školy). Spolu s ním vlastnila čp. 42 jeho manželka Anna Pultrová, roz. Pácaltová ze Semonic, nar. 1885, zem. 1974.
  Měli tři děti. Usedlost čp. 42 převzala dcera Marie Pultrová, provdaná Vachková, nar. 1915, někdy ve 30. letech 20. století spolu s manželem PhMr. Josefem Vachkem, nar. 1909 ve Smiřicích.
  Od Vachků (ti se přestěhovali do Růžové ulice čp. 6 a 7) odkoupil čp. 42 někdy na počátku 70. let 20. století František Madarasz z Holohlav.
  Podle materiálů obecního úřadu žili v čp. 42 v roce 1996 Etela Madaraszová, František Madarasz, Anna Madaraszová a další.

Černožice

  Situační plánek Černožic je z roku 1995. Část sídliště na Stiborově ulici je zde účelově vymazána, jelikož by vlastně podle našeho dělení měla patřit už do sousedních Čáslavek. Nad tímto plánkem si uvědomíme, co přineslo posledních 150 let naší obci. Devět století před rokem 1850 rostly Černožice jen velmi pomalu - zhruba z devíti usedlostí na ono číslo čtyřicet dva.

  Závěrem se pokusme shrnout vývoj černožických (ale i čáslavských) usedlostí.
   Dlouhá staletí, snad již od 11. století, se zde krčily dřevěnice, roubenky se šindelovými střechami. Ničily je časté požáry, mnohdy armády (ať již vlastní nebo nepřátelské), ale roubená stavení krytá slamou znovu povstávala z popela jako onen bájný Fénix.
  První, alespoň částečně, kamennou stavbou byl (pokud odhlédneme od možnosti nějaké místní tvrze) mlýn.Teprve v průběhu 19. století začínají mizet roubené stavby (i když některé přežily až do první poloviny století dvacátého) a jsou postupně nahrazovány jiným materiálem. Dodnes někde vidíme ještě stavby z vepřovic (tedy cihel sušených na slunci) – např. část chalupy čp. 11 nebo usedlosti čp. 31, obě v Sehnoutkově ulici, jinde byla používána v kraji celkem hojná opuka, ale i pískovec a samozřejmě nejvíce pálené cihly.
  Na sklonku 19. a na samém počátku 20. století se i u nás v Černožicích uplatnil styl secese. Například školní budova.
  Do počátku 20. století patří i secesní vila ‚Anna‘. Typická usedlost prvního desetiletí 20. století je například čp. 56 v ulici ‚K Čáslavkám‘ postavené ve stejném roce jako vila ‚Anna‘.
  Jak jsme si ukázali výše, usedlost čp. 56 byla zbudována místo té, která stála v prostoru dnešní vily (čp. 34).
  Obrovský rozmach výstavby Černožic nastal v období první republiky. V závislosti na místních podnicích vznikly takřka celé ulice – ‚Hradecká‘, část ulice ‚Cukrovarské‘, severní polovina ulice ‚Na Stezkách‘, ulice ‚Revoluční‘, v níž jižní stranu zastavěli převážně zaměstnanci, severní stranu pak podnikatel Rudolf Steinský. (Je docela zvláštní, že se ulice nejmenuje právě po něm.)
  Pro obyvatele, kteří chtěli stavět, fungovala výborně místní ‚Kampelička‘, podnikatel Steinský zase mohl zaměstnat i tak vynikajícího architekta, jakým byl v té době Otakar Novotný (1880 – 1959). Postavil v Černožicích funkcionalistickou budovu dnešního domova důchodců a sídlo dnešních lékařů (tehdy to byla první samostatná budova místního obecního úřadu).
  Protože v období první republiky byla hodně rozvinuta tzv. občanská společnost, dočkaly se Černožice těsně před druhou světovou válkou i budovy ‚Dělnického domu‘, kterou si postavila místní organizace sociálně demokratické strany (1936) pro sebe a svou dělnickou tělovýchovnou jednotu. Vzhledem k nástupu nacismu a následné okupaci si svého ‚svatostánku‘ příliš neužila a v roce 1938 ho raději včas prodala. (Mnozí mladší dnes již nevědí, kde dům stával – proto pro upřesnění – na rohu ulice ‚Gen. Svobody‘ a ulice ‚Okružní‘ v místech, kde začíná jak ulice ‚Hradecká‘, tak ‚Hlubočnice‘; zkrátka je to dům čp. 126.)
  Nacistická okupace udě-lala konec rozmachu obce a také dlouho po roce 1945 se nová výstavba rozvíjela jen nesměle. Na rozdíl od počátku první republiky, kdy hos-podářství pokračovalo neru-šeně na stejných základech, jako tomu bylo za Rakousko-Uherska, hospodářská situace po roce 1945 byla naprosto odlišná. Navíc v roce 1953 přišla tzv. měnová reforma, takže i ten, kdo stavět chtěl, pojednou nemohl. Stavěly tedy alespoň místní znárodněné podniky. Tak vznikly domy čp. 144 až 146, které postavila ‚Lina‘ v padesátých letech. Stejným způsobem vznikla čp. 148 až 150 v ulici ‚Na Výsluní‘ na konci padesátých let. Ve stejné době staví i druhý černožický podnik ‚Konzervárny a lihovary‘ (bývalý podnik VDP) domky na jižní straně ulice ‚Na Štěpníku‘ – čp. 140 až 143. Velice brzy však přišly podniky na to, že se jim při tehdejších nájmech nevyplatí domky udržovat a za celkem slušné – na tehdejší dobu - ceny je brzy prodaly nájemníkům.
  Na přelomu let padesátých a šedesátých se počíná pomalu rozbíhat i soukromá výstavba (svázaná ovšem mnoha omezujícími předpisy – např. nejvyšší dovolená plocha kuchyně do 12 m čtver. apod., stále také i na počátku let šedesátých je stavební materiál pouze na poukaz, je ho nedostatek a z dnešního hlediska existuje až v neuvěřitelně uzoučkém sortimentu).
  Ve druhé polovině let šedesátých vzniká v ‚Akci Z‘ kulturní dům. V předcházejících režimech nebyl nikdy zapotřebí, neboť kulturní a společenský život obce se odvíjel v sálech, které si pořídil každý solidní černožický hostinský u své restaurace. Obec tak neměla starost s údržbou ani s náplní činnosti. Architekturu kulturního domu pak raději nebudeme porovnávat s černožickými stavbami prvorepublikovými.
  Na konci let šedesátých se začíná rozbíhat tzv. družstevní výstavba, která opět rozběhla výstavbu na plné obrátky. A nic na tom nezměnila ani sovětská okupace. Umožnily to hlavně dlouhodobé půjčky, na které mohlo dosáhnout opravdu hodně lidí. A tak vznikla na konci let šedesátých a v průběhu let sedmdesátých západní strana ulice ‚Gen. Svobody‘ – tyto družstevní bytovky začaly čp. 175 a pokračovaly až do čp. 196.
  S tím se rozvinula i soukromá výstavba (již nesvázaná zbytečnými předpisy a přece jen se širší možností výběru stavebního materiálu) – vzniká tak jižní strana ulice ‚Na Stezkách‘ a jen o málo později i celá ulice ‚Zahradní‘ čp. 201 až 204.
  Od přelomu let sedmdesátých a osmdesátých se rozvíjí soukromá výstavba v nově vznikajících ulicích ‚Okružní‘ – od čp. 205 až po čp. 241. Na chvíli se s výstavbou v obci ještě zabývaly i smiřické Státní statky. Tak vznikla na počátku osmdesátých let čísla popisná 241 až 244 v ulici Okružní a také v těchže letech i čp. 245 až 248 v ulici Sehnoutkově. Tato výstavba postupovala rychle, neboť domy byly sestaveny z betonových panelů.
  Tímto stylem vznikly i některé soukromé domy, např. čp. 250 v ulici ‚Na Výsluní‘.
  V osmdesátých letech vznikla i ulice ‚Družstevní‘ – čp. 251 až 258.
  Přelom osmdesátých a devadesátých let s sebou přinesl výstavbu nové čtvrtě mezi Černožicemi a Čáslavkami. Vznikla tak celá ulice ‚Stiborova‘ od čp. 273 až po současné nejvyšší černožické čp. 302.
  Devadesátá léta přinesla nejenom například výstavbu motelu ‚Arcus‘ (1993), nebo vybudování nového obecního a poštovního úřadu, ale i postavení třiadvacetibytovky čp. 261 v ulici ‚Revoluční‘. Soukromá výstavba postupuje v těchto letech pomalu. Hlavní brzdou je nedostatek vhodných stavebních pozemků vybavených odpovídající infrastrukturou a snad i odpovídající cenou.
  Tato léta – vzhledem k uskutečněné plynofikaci obce – přinášejí i nový způsob výstavby. Nestaví se již rodinné domky třípodlažní, kdy všude musel být nejprve sklep a teprve poté většinou dvě obytná patra, ale nyní se na základové desce staví většinou pouze jedno obytné podlaží. Je to jakýsi americký typ rodinného domku. Používá se také více – sice ne nových, ale v dřívějších dobách přece jen ne tak často užívaných materiálů jako jsou kovové krovy či více prosklených ploch. Mizí také i jakási bývalá uniformita výstavby. Mnohé domky až překvapují jak stylem výstavby, tak i použitým stavebním materiálem.
  Na tomto místě můžeme (ba dokonce musíme) ukončit tuto kapitolu o vývoji černožických usedlostí. Ukázali jsme si, že každá generace přinesla Černožicím něco nového, každý majitel domu (a zde nám nešlo ani tak o ty majitele, jako spíše o domovní čísla) svou prací přinesl cosi neopakovatelného, na co mohla další generace navázat. Jde pak hlavně o to, aby každá nová generace nastupovala s chutí tvořit, nikoli bořit, aby si každý byl vědom toho, že je jen pouhou malou, ale důležitou, součástí celkového vývoje obce. Celá tahle práce chce ukázat, že, ať již si o sobě myslíme cokoli, si máme uvědomit to, že v běhu staletí je věk našich budov jen velice krátký. Natož pak náš lidský věk!
  Chceme ukázat i to, že historie domů i v té naší malé obci může po těch staletích stále ještě lidi zajímat. Proto ještě jednou připomínáme, že je dobré i u těch domů, které mají zatím jen krátkou historii, si pro potřebu svých vlastních příštích generací zaznamenávat ony základní údaje o majitelích, o přístavbách, přestávbách či výstavbách. Snad to bude zajímat v roce 2097, při 900. výročí první zmínky o Černožicích, i ty, kteří přijdou po nás, a o nichž a o jejich snažení my zatím nic ani netušíme, ani nemůžeme tušit.
  Úplným závěrem prosím o omluvu případných chyb v závěrečných letech jednotlivých usedlostí. Někdy ani úřední záznamy nemusí být zcela správné, ani pisatel těchto řádků není neomylný. Navíc při dnešních zákonech o utajování (nevíme dost dobře čeho všeho) autor celou onu historii usedlostí hodně zestručnil, aby se nevystavil případným nedorozuměním.

  Psáno v listopadu 2006 až listopadu 2008 v Černožicích