František Moník

V 9 ročníku časopisu Pod Zvičinou vyšel tento článek:

   Za Františkem Moníkem
   *2.IX.1879 - 10.XII 1934
   Dne 13. prosince 1934 byl ve Smiřicích, slavný pohřeb, jakého toto město už dávno nevidělo. Doprovázeli k poslednímu odpočinku Frant. Moníka, učitele, rus. legionáře a bývalého starostu města Smiřice.
   František Moník se narodil v Rodově. Obecnou školu dokončil v Praze. Nižší reálku absolvoval v Praze a Hradci Králové. V dalších čtyřech letech se vzdělával na učitelském ústavě v Hradci Králové. V dalších letech se vzdělával na učitelském ústavě v Hradci Králové, kdež v r. 1899 maturoval. Téhož roku po prázdninách nastoupil dráhu učitelskou ve Zvoli. Po půl roce přeložen do Jasenné, kdež působil přes 11 roků. Nato učil asi půl roku v Habřině a od 16. září 1911 nastoupil jako učitel na obecné škole smíš. ve Smiřicích, v kteréžto hodnosti setrval až do své smrti.
   Jako učitel byl rozumně pokrokový, velmi svědomitý, dochvilný, zkušený, trpělivý. Měl rád školu i děti. Svým žákům byl druhým otcem. V jeho třídě byl vždy čilý pracovní ruch a radostná nálada. Učitelství mu bylo plněním vznešeného úkolu v národě. Ač často churav, školy nikdy nezanedbal. Povinnost mu byla nade vše.
   Když v r. 1914 vypukla světová válka, nastoupil vojenskou službu a byl poslán na ruskou frontu. Účastnil se bojů na řece Sanu. U Krasnika byl zajat. Pracoval se zajatci v různých krajích Ruska na vojenských opevněních. Když, se v r. 1916 tvořily naše legie, věděl, kde jest jeho místo a přihlásil se do čsl. vojska. Byl zařaděn do 5. pěšího pluku T. G. Masaryka. Dvakrát projel celou Asii od zap. k východu a účastnil se bojů o sibiřskou magistrálu. — Koncem r. 1919, kdy doma již rok jsme se těšili z dobyté svobody, byl pro churavost propuštěn do vlasti, kamž dorazil přes Japonsko, Singapur, kolem Indie, přes Suez, Terst a Rakousko v lednu 1920. Tklivé bylo shledáni s manželkou a třemi malými dětmi po 5 a půl letém odloučení.
   Učitel Monik vrátil se z vojny churav, ale pln nadšení a chuti do práce. Jeho pracovitosti a lásce k republice nestačila činnost ve škole; vedly jej i k práci mimoškolní. Záhy jej vidíme ve veřejnosti všude, kde je práce potřebí. Ač při své skromné povaze netouží po hodnostech a poctách, získává pracovitostí a nezištností všude důvěry. Stává se členem městské rady i starostou města, předsedou místní školní rady, předsedou výboru i ředitelství městské spořitelny, členem růz. obecních komisí, pokladníkem knihovní rady, členem míst. osvětové komise, soc. péče, předsedou odbočky ČOL pro Smiřice a okolí, činovníkem v učitelské organisaci. Při tom má třídu se 60 žáky, vyučuje němčině ve dvou třídách, působí na živnostenské škole pokrač., pečuje svědomitě o svoji rodinu i domácí hospodářství, časně vstával, střídmě žil, neúnavně a nezištně pracoval.
   Nebyl zaslepeným politickým straníkem, ale snášel se dobře i s příslušníky jiných stran. Neuměl lichotit, ale vážil si lidí pokrokových, pracovitých a svědomitých.
   Nebyl vlastencem hesel a frází, ale tiché a nenáročné práce pro národ. Zasloužil si věru lepšího podzimu života !
   Kéž zesnulý po životě plném práce a ruchu klidně odpočívá v půdě milované vlasti, pro jejíž svobodu a rozkvět tak obětavě bojoval i pracoval!
   A jeho dobré vlastnosti a skutky buďtež nám příkladem a povzbuzením k následování. V nich bude žíti mezi námi dále, byť i zemřel.
   Čest jeho památce!

   Napsal Karel Doležal, Smiřice