---

  „Co v tom čase lidí pomordováno ! Co pozajímáno ! Co hladem, morem, zimou, nahotou, hořem a žalostí, strachem a zděšením pomřelo! Co chrámů zodjímáno! Co kněží vyhnáno ! Co vyššího i nižšího stavu lidí ochuzeno! Co jich vězením a trápením aneb také chytrými soudy o duši připraveno !“
  Tak zalkal Komenský ve spise „Truchlivý“. A nebyly to všechny ještě bolesti Čech po bitvě na Bílé hoře. Krvácely pomalu celá desetiletí. Vídeň a Řím triumfovaly, ale duši národa přece jen nedovedly zničit, třeba užily všemožných prostředků. Arcibiskup Arnošt Harrach vymýšlel opravy přerůzné, jak by všechno obyvatelstvo české obrátil na víru katolickou a místodržitelství v Praze bylo mu pravou rukou.
  S misionáři pracoval politický úřad zemský, sbíraje data o kacířích, aby on nich mohl referovati české kanceláři do Vídně. Zprávy podávali hejtmané. Z r. 1651 se zachoval „Seznam“ poslaný hejtmanem panství smiřického Danielem Ousteckým z Festenberku. Byl hejtmanem na Smiřicku od r. 1643. V r. 1666 jmenuje se již hejtman jiný: Julius Šerer. Je to výkaz všech lidí na panství hrabat Gallasů se zdržujících: udáno v něm povolání, věk a náboženství s poznámkami „jak jsou se některé osoby protivně, tvrdě, rebelantsky zachovaly“, jak za nimi marně posílal, aby se na zámek dostavily, kázání slyšely; poznamenáno také, je-li naděje k „zejskání“, jakého prostředku se užije, aby se na katolictví obrátily. Z výkazu vyčteme nejen poměry náboženské, ale i sociální, počet obyvatelstva, správu obcí, jména rodová, z nichž mnohé do dnešní doby drží grunty dávných předků.
  Seznam začíná obyvateli smiřického zámku. Vedle hejtmana, důchodního Jana Strakonického, purkrabího Jiříka Rittra a jeho mládence, sloužili tu obročí, listovní posel, trubač, stolník, klíčnice, kuchař, topič, marštal, vrátný, zámecký pekař a řezník, s osobami zase jim podřízenými: s děvečkami, pacholky, holomky, chůvami, 3 kováři, bednář, provazník, kolář, šafář a holota. Pivo vařil sládek Tomáš Nedbal, postarší Matěj z Kosti, Matěj „Hřejpivo“, jeden sladovnický vandrovní a mládek. Lesy mělo na starosti 6 myslivců, 5 hajných, 3 bažantníci, 2 voborníci, rybníčky 2 porybní. Službu strážní konali 3 mušketýři ženatí.
  Podle náboženství bylo 81 katolíků, 52 nekatolíci; u dětí (16) do 12. roku se náboženství nezjišťovalo. Nekatolíky byli hlavně děvečky, pacholci, hajní a myslivci. U většiny jest poznámka, že připověděli na katolickou víru se obrátiti, u některých jest poznamenáno, že budou „skrze vězení“ k tomu přinuceni. U chůvy Zuzany nebyla „naděje k zejskání“ a mládenec purkrabího Jan Flekáč vyžádal si k rozhodnutí lhůtu do sv. Jana, jen aby „reformací hyndroval, jsa rebel, ač jest dosti vyučený“ ( v náboženství katolickém ).
  Městečko Smiřice a ves Smiřičky spravovali tehdá dva rychtáři, starší a mladší ( Městečko mělo 28 domů v sousedství zámku. Tři stavení stála na místě nynějšího kostela, proti ním byla řada domů s domem radním, ostatní na nynějším Šternbergově nábřeží a na druhé straně za Labem před kostelem. Ve Smiřičkách bylo 19 stavení táhnoucích se ke „sklepům“.) Oba byli katolíci, jejich manželky však nikoli. Podobný poměr byl u mnohých jiných rychtářů. Žena mladšího rychtáře Balcara dožádala se k času na rozmyšlení do sv. Ducha ( seznam byl napsán 11. dubna ), Kateřina Pelikánka, vdova u rychtáře žijící (snad tchyně, muž její byl konšelem r. 1647) nekatolička, raději odešla ze Smiřic „jako zarputilá“.
  Jako rychtáři, podlehli nátlaku i konšelé! Jen služebné osoby jejich zůstaly věrny víře své, ale hrozilo jim vězení nebo propuštění, pokud byly osobami cizopasnými. Avšak lidu ve dvoře zderazském, kde byl šafář s šafářkou, čtyři nádvorníci, šest pacholků, tři pohůnci a šest děvek, celkem tedy 21 osob, nic se nebránilo z důvodů pochopitelných. Vrchnost by zůstala bez čeledi.
  Kateřina, matka kamnáře Rynkase, vdova 75ti letá, byla zarputilá a vyjádřila se, že chce raději hned hrdlo ztratiti, než by ku katolictví přestoupila.
  Soused Duchek byl označen jako „protivný, zatvrdělý, nechce býti a že nebude, rebel“. Byl dán do arestu. Žena jeho vyžádala si termín do sv. Ducha. Jeho matka rovněž zarputilá, odolala kázáním a přemluvám, děvečky Duchkovy byly propuštěny ze služby. (Žena pekaře Jana Šíšy ohlásila, že přestoupí až po neděli provodní.)
  Soused Jakub Černohorský, zámečník (rod jeho provozoval zámečnictví až do nejnovější doby), byl sice katolík, ale ženy jeho dvou synů byly nekatoličky.
  Mlynář Václav Jindra slíbil, že přestoupí a musil propustiti stárka, mládka, štěpaře a pilaře.
  Soused Jan Hrubý, krejčí ve Smiřičkách, „protivník, arcirebel, rouhač blahoslavené Panenky Marie“, odešel s třemi dětmi a manželkou, která byla jemu podobná“ a s Annou Koudelkovou, slepou vdovou 90 let starou. Odešel i správný soused Jan Vančura.
  Arestován byl Martin Pitr, „drzý rebel, protivník, který jiné rozpakuje“, spurná byla i žena tkalce Adama Sováka, zeť, dcera a žena tkalce Pavla Kvasničky, žena ševce Václava Kučery, sousedka vdova Anna Šafářka a její dcera Magdalena, mateři rovná.
  U 52 osob poznamenáno, že jen „skrze vězení jest naděje k zejskání“. Celkem bylo nekatolíků více než katolíků.
  Podobně i v Holohlavech byla většina nekatolíků (63 proti 50). Rychtář Jiří Fousek a všech pět konšelů byli katolíci, ženy nekatoličky; ale byla naděje vyslovena, že „skrze vězení musí býti“ (katoličkami).
  I žena kostelníka Nikodema Syrůčka byla nekatoličkou. Ve dvoře 26 osob bylo vesměs nekatolických. S obrácením se mělo počkati až po sedlácích, „z nichž sobě nejlépe příklad vezmou“. Špitálníci počtem 12, mezi nimiž byli tři slepí a dva chromí, byli katolického vyznání.
  Prvním katolickým farářem v Holohlavech byl Jan Kobylka. Nastoupil tu misi roku 1628 a měl ovšem nesnadný úkol, neboť měl na starosti několik kostelů a pražských far. Na celém panství byli roku 1638 jen dva katoličtí kněži. Ve starém podání, ve kterém si stěžuje arcibiskupskému oficiálovi do správce panství Jindřicha Straky z Nedobylic, že se mu plete do věcí duchovních, vypisuje, kterak „od selských rebelantův divných štusův po straně doslejchati musil“. Přesto, že byl churav podagrou, obnovil všechny ceremonie, svěcení soli, vody, koření, hroby na Velký pátek, vyzdvihl posty a svěcení svátků. Vida chrámy páně opuštěné, dal udělati do kostelů 10 párů pěkných a nákladných korouhví ku procesím; obnovil kotlíky nové, měděné, pro svěcenou vodu, do některých kostelů dal antipendia, ubrusy, kalichy nové, některé dal pozlatit a posvětit, monstrance, kde se od starodávna našly, dal zlatníkům vyčistit, futrály je opatřil, ornáty dal spraviti, kostely vymalovati, boží muka kamenné i dřevěné s krucifixy na rozcestí vyzdvihl. ( Archiv arcibiskupský, opis v zemském museu ).
  Jinak staral se pilně o desátky, jak ze stížnosti patrno. K záduší holohlavskému patřilo 10 krav, 47 korců osevného role a louky pod dva vozy sena. Desátku dostával farář od holohlavských 6 korců 3 věrtele suchého žita, tolikáž ovsa, 8 mandel a 3 snopy pšenice v mandelích, 9 mandel a 3 snopy žita, 1 mandel 11 snopů ječmene, 1 mandel a 13 snopů hrachu, „z každé krávy, jak jich mnoho jest, po 1 bílém groši“. Městečko Smiřice platilo z každého gruntu po 1 bílém groši a tolik i z každé krávy. Z obce Černožic odváděli více: 9 korců 1 věrtel a 1 čtvrtci suchého žita, 7 korců ovsa, 29 mandel pšenice, 32 mandel žita, 10 mandel ječmene, 8 mandel hrachu a z každé krávy po groši. Z pivovaru smiřického dávalo se faráři 13 sudů piva ročně, 48 liber másla a 44 liber velkého sýra.
  Farář Kobylka umřel r. 1638. Kdo po něm nastoupil, není známo. Teprve r. 1651 uvádí se v pamětech Abraham Kazimír František, rodem Polák, jemuž lid málo rozuměl. Po Polákovi dosazen kněz řádu jesuitského Jakub. Byli substituty děkana všech kostelů a far (Kostel v Holohlavech, v Čibuzi, Černilově a v Jásenném, filiálních kostelů v Libřicích, na Plese, v Semonicích, Habřině, Žíželovsi, Hořeňovsi a Sendražicích. Ve Smiřicích tehdy ještě kostela nebylo.) doktora Wisintainera. Duchovní správu obstarávali po celém panství vlastně jen dva katoličtí kněží – farář holohlavský a kaplan černilovský. Protireformační úsilí jejich nebylo zvlášť úspěšné.
  V Černožicích býval svobodnický dvůr. Roku 1651 seděl na něm svobodník Jan Rýdlo řečený Quirenc s manželkou Kateřinou a dcerou Dorotou. Byli katolíci, ale z 25 osob ve dvoře byly jen čtyři katolické a to ovčák, kuchařka a podruh Michálek se ženou. Druhý podruh, kovář ve dvoře, pacholci, skotáci, hřibkové a děvky všechny zůstali nekatolíky, a někteří nechtěli vědomě ani slyšet o katolictví. Rychtář Přerovský, konšel Rezek a Jan Hynek měli za ženy nekatoličky, konšelé Jakub Koutský a Jan Řehák odolali. Podobně sedláci Václav Hynek, Jan Bílek, Adam Janák, Václav Meloun. Naděje k získání jich byla jen skrze vězení.
  Vedle jednoho svobodníka, rychtáře a šesti konšelů žilo 10 sedláků, 4 zahradníci, 2 chalupníci, 13 podruhů, 1 pláteník a mlynář Daniel Hostinský (kat.).
  Čibuz, převážně nekatolickou, spravoval rychtář Mikuláš Spurný, katolík (žena a čeleď zůstali nekatolíky), 7 konšelů: Jiří Karpíšek a Jiří Krnovka se obrátili, ženy nikoli, Adam Holeček, Matěj Dušek, Pavel Vach, Pavel Maryška, Václav Pultr zůstali tvrdí. Rodina šenkýře Rejthárka a dvou sedláků (Modrého a Řeháka) byly katolické, ostatní byli vesměs nekatolíky, jímž vyhroženo vězením. Z řemeslníků se uvádí v soupise 1 krejčí, 1 tkadlec, 1 švec, 1 kožešnice vdova, 1 řezník. K záduší náleželo 10 krav, 40 korců rolí osevných, louky pod 10 vozů sena; desátku platili čibuzští z každé krávy po jednom groši, koledu na Zelený čtvrtek, o posvícení a na Štědrý den podle možnosti, žita 53 korce, ovsa také 53 korce.
  V Oujezdci rychtář Pavel, konšel Říha, svobodník Michal Saks, sedlák Truneček a vachmistr byli katolíky, ostatní nekatolíky.
  V Rožnově nebylo katolíků kromě rychtáře. Konšelé, sedláci, zahradníci, chalupníci i podruzi byli zváni na zámek smiřický, ale „ani jeden se nepostavil“ (nedostavil).
  V Rozběřicích byla katolickou rodina rychtářova a hospodáře Jana Šráma. U všech nekatolíků byla naděje, jen obecní slouha měl býti vězením donucen ke katolictví. Ve dvoře rozběřickém byli 4 katolíci, 5 nekatolíků.
  Ve Vlkově byl katolíkem rychtář Mikuláš Skrovný. Konšelé zůstali nekatolíky. Žena sedláka Suchánka slíbila, že bude katoličkou, z ostatních nekatolíků ani jeden se na zámek nepostavil.
  V Hustířanech byli nekatolíci „tvrdí, byli spurní, postaviti se nechtěli, musí míti teky tvrdy konšely“. Václav Dušek, mlynář z Podhradí, byl označen jako „jeden z buřičů“.
  V Bukovině u 59 nekatolíků byla naděje, „že budou“; jinak tam bylo jen 5 katolíků.
  V Libranticích rychtářoval katolík se třemi katolickými a čtyřmi nekatolickými konšely.
  V Divci jen rychtář a dva konšelé byli katolíky.
  Ve Výravě se těšilo 5 katolíků, že k nim přibude 95 nekatolíků, neboť byla naděje k zejskání!
  V Libřici také jen rychtář a dva konšelé byli katolíky.
  V Habřině s katolickým rychtářem držel jen soused Havel Machan.
  Ve Smržově ani rychtář nebyl katolíkem, připověděl jen, že bude a z obce ani jeden člověk nepřišel na zámek.
  V Neznášově vůbec nebylo žádných katolíků.
  V Rodově nebylo katolíků. Ani rychtář nečinil výjimky. Rychtář Bartoň Barták byl „lateránů patriarcha, buřič, rebel, na tolik pěkných napomínání postaviti se nechtěl a nechce a z této vsi všichni podle něho, jichž on praporečníkem jest“. Mlynářem jmenuje se v seznamu Jakub Líčko, bednářem Jan Vijač.
  V Račicích byly toliko dvě ženské katoličkami; „tato ves je druhá spurná, protivná, rebelantská, z které se žádný postaviti nechce“ jest poznamenáno ve výkaze.
  Hořeňoves byla třetí rebelantská ves, Benátky čtvrtá, „něco drobet na mírnějším grádu“, Žíželoves pátá „z protivných, pikartských kacířů“, Lužany šestá „protivná, zatvrdilá, pravá rebelantská“, Rtina sedmá „protivná, tvrdá, která se stavěti nechce a píše z nich každý soused, že oni katolického náboženství poznati nemíní“, v Máslovědech „mimo rychtáře a ty osoby, které jsou katolické, ani jeden se nechce stavěti na zámek a je tato ves na počtu osmá“. Čistoves „devátá z počtu protivných, spurných, kteří se stavěti nechtějí“, Lípa desátá, Sendražice jedenáctá, „na vejbor rebelantská“. Brzice dvanáctá „z protivných horalů“. Mezlečí třináctá, Semonice čtrnáctá, Ples patnáctá „protivná, kacířská, která ani o katolické víře slyšeti nechce“, Jásená šestnáctá z „protivných, rebelantská, veskrze tvrdá“, Černilov sedmnáctá z protivných, která o víře katolické nic slyšeti nechce. Jen rektor Samuel Chrudimský byl katolík. Zato starší rychtář Adam Jírů byl buřič, který jiné „rozpakoval“. S ním bylo zajedno všech dvanáct konšelů a mladší rychtář Eliáš Půta. Lejšovka osmnáctá, Rusek devatenáctá, Litice dvacátá, Svinary jedenadvacátá, která spurná a protivná jest a konečně Skalička, poslední nekatolická.
  Učitelé vůbec byli vesměs nekatolickými. Vedle černilovského rektora jmenuje se na Plese Daniel Sejkora, v Jáseném Jan Pakán, v Žíželovsi Jan Šejn, v Čibuzi pětasedmdesátiletý Václav Danielovský. O rektorovi holohlavském není zmínky, ač tu škola byla zřízena již okolo r. 1500, tedy skoro 300 roků před školou smiřickou.

  Celkem bylo na panství smiřickém 4642 obyvatel, z nichž bylo 394 katolíků, 2791 nekatolíků a 1457 dětí bez udání náboženství, čili 8,5 % katolíků. 60 % nekatolíků a 31,5 % dětí.
  Soudíme-li, že děti katolíků by byly také katolické, tj. že 8,5 % dětí bylo katolických, lze říci, že bylo 510 katolíků a 4132 nekatolíků, čili 10,98 % katolíků a 89,02 % nekatolíků.
  Seznam obyvatel zakončen jest nadějí a steskem:
  „Všichni tito nekatoličtí, jak napřed spurní a protivní, kteří obzvláště vyznamenáni jsou, tak i jiní mírnější dávají od sebe vůbec odpovědi:
  1. že oni v příčině náboženství lidí poslouchati povinni nejsou;
  2. že v čem jsou se pokřtili, v tom setrvati míní.
  Jedni druhé rozpakují a žádný napřed jíti nechce. Na okolní panství ukazují, až tam katoličtí budou, že oni také přistoupí. Naproti tomu od pana pátera jezovita z obce hradecké sem vyžádaného vedle mne hejtmana dávají se jim naučení podstatná na zámku smiřickém, což se toho minulého postního času stalo a až posavád děje doma i na kázáních. Naděje dobrá sice jest, že oni katoličtí budou, ale delšího času k tomu potřebí jest. Jakož pak každý den se s nimi pracuje, kdyby jen se postaviti chtěli (tj. na zámek aby přišli), neb jak se pro ně do vesnice pošle, hned se všichni rozutíkají a rozschovávají.“
  Zdá se, že ani sama vrchnost valně neusilovala o změny, neb Štěpán Rathmüller, regent všech panství gallasovských, tedy i panství smiřického, byl místodržitelskou kanceláří v červnu vyzván, aby nepřekážel protireformaci, nýbrž aby jí horlivě podporoval, zejména missionáře, „kteří ubohý svedený lid na pravou cestu přivádějí“, jinak že by nesl zodpovědnost za to, kdyby panství smiřické bylo vojsky obsazeno. (Z archívu zemského musea)
  Vrchnosti nemohli ani s důrazem nutit poddané k jiné víře, aby si panství nevylidnili. Sami hejtmané kraje hradeckého Karel z Kolovrat a Václav st. Bořek z Dohalic to doznávali ve zprávě na místodržitelství. Psali roku 1650, že osoby přednější ze stavu rytířského a svobodného upozornili obzvláštním přípisem, ale že jim do srdce nevidí! O stavu městském není prý pochyby, že se stane katolickým, podobně i obecný lid, ale sedláci, úředníci, písaři jsou vesměs nekatoličtí. Nelze se prý diviti, že je v kraji tolik ještě predikantů, „ale musí se s tím býti tiše“. Ve Slezsku, kde byli uprchlíci z Čech ochotně přijati, konají se exercie, k nímž tisíce lidů utíká. U vznešenějších lidí pozoruje se malá horlivost v náboženství a náboženském díle, ba spí se při tom a poddaní ukazují na panství náchodské, smiřické a opočenské! Z toho je viděti prý, jak těžko je kacířství vymycovati. (Z místodržitelského archivu - opis v Zemském museu)
  Později se poměry měnily, protireformace přitužovala, pronásledovala. Po necelých dvou letech od podání seznamu uvedeného bylo hejtmanem hradeckého kraje oznámeno, že ze smiřického panství prchlo 223 lidí. Prchali již před dragouny......

---