Smiřice - společenská kronika

Kočár stojí v Palackého ulici před hotelem Andrejsek (později Kino, naproti dnešní prodejně p. Brože) již vedeným Jardou Jirouskem. Na kozlíku p. Adámek, v baretu hostinský z "Lednice" Šulc, vedle jeho zeť Antonín Komberec, řezník (spolu mohli vážit 230 - 240 kg). V brýlích J. Jirousek. Asi jde o žert při svatbě Antonína Komberce.

Vážený pane Andrýsi,
   předpokládám, že jste takovýchto mejlů obdržel už celou řadu. Ale kdyby jich mělo být ještě jednou tolik, za práci, kterou odvádíte a za radost, kterou tím mnoha lidem působíte, si je zasloužíte. Patřím mezi takové, proto se k zástupu rád přidám. Už se k tomu ostatně hotovím hodně dlouho.
   Narodil jsem se v roce 1975 v Ostravě, kde dodnes žiji, potud tedy nemám se Smiřicemi nic společného. Nicméně mám velmi, protože ze Smiřic pocházel můj táta.
   Když loni 4. března odešel na věčnost, brouzdal jsem po internetu a hledal, co zajímavého bych o něm případně našel. A netrvalo dlouho a narazil jsem na tyto Vaše úžasné stránky.
   Jaká škoda, že jsem je neobjevil ještě za tátova života!
   Tím spíše, že jsem tátu na řadě historických fotografií na vašem webu našel. Můj táta - František Šíma *14.10.1932 †4.3.2019(syn pískaře - abych použil i označení, které jsem nezřídka našel u jeho jména na vašem webu), se narodil 14. října 1932 právě ve Smiřicích (u jedné fotky jsem našel uveden rok narození 1933, chcete-li, údaj si opravte) V obci vyrostl, hrával především tenis (jeho otec, můj děda František Šíma - pískař se o tenis ve Smiřicích po jistou dobu také staral), také fotbal, chodil v obci do školy. Gymnázium vystudoval v Jaroměři a později vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V Ostravě sice na první pokus nezakotvil, ještě se vrátil do Čech a žil po určitou dobu v Třemošnici, v roce 1973 se do Ostravy za svou velkou láskou, mou mámou Renatou, vrátil, vzal si ji a zůstal s ní až do loňského března, kdy jsme jej v lásce vyprovodili na věčnost.
   Ještě než táta odešel, navštívil jsem při nějaké příležitosti Smiřice, abych našel dům, ve kterém tehdy vyrůstal. Dle jeho popisu jsem ho našel (on si pamatoval název ulice Ohrady, či tak podobně, nakonec jsem dům našel na Fučíkově ulici (jestli dobře pamatuju č.p.410). Na konci té ulici Ohrady (snad si to pamatuju správně) jsem při hledání narazil na dům, kde bydlela taková příjemná stará paní, která si na tátu vzpomněla. "Běhal tady jako sokolík," říkala mi. "Takový tmavovlasý fešák. Měli pískovnu," řekla mi tehdy. A vysvětlila mi, že ta ulice Ohrady už se tak celá nejmenuje, že její část se jmenuje Fučíkova (snad jsem ty názvy nepopletl), a popsala mi dům, který tehdy pískaři Šímovi měli. Podle jejího popisu jsem dům našel, natočil na video a tátovi pak doma ukázal.
   Byl šťastný, že vidí po dlouhých desetiletích dům, v němž vyrůstal. Slíbili jsme si, že do Smiřic někdy vyrazíme spolu, ale už jsme to nestihli. Tátovi bylo 86 let, když zemřel. Ale na Smiřice vždy rád a s hrdostí vzpomínal. Na tenisové kurty, na kamaráda Jana Hartiga a také na Luďka Munzara, s nímž byli vrstevníci. Když jednou Luděk Munzar přijel s nějakým svým divadelním představením do Ostravy, domluvil jsem jejich vzájemné setkání. Došlo k němu v divadelní šatně, chlapi se po dlouhých desetiletích, po které se neviděli, dlouze objali a bylo dojemné se na ně dívat.
   Píšu Vám, pane Andrýsi, tyto řádky dílem z vděku, protože pro mě bylo velmi vzrušující pátrat na vašem webu po stopých tátova mládí, a také proto, že třeba informaci o tátově pozdější existenci uvítáte. Třeba jsou ještě ve Smiřicích lidé, kterým jméno František Šíma něco řekne. Ta paní, která mi před těmi dvěma lety pomohla najít dům, mezi ně patří.
   Jen ještě tolik, že tátův otec, pískař František Šíma, zemřel v roce 1969. Jeho paní Štěpánka Šímová, moje babička, zemřela v osmdesátých letech, a tátova sestra Libuše Šímová zemřela v 58 letech v lednu roku 1984 v Liberci. To všechno jsou lidé, kteří tvoří smiřickou historii, o kterou se Vy tak skvěle staráte.
   Děkuju Vám za tátu i za sebe.
   Richard Šíma, Ostrava 2.12.2020

   P.S. Přikládám tátovu fotografii. Je z 5. července roku 2003, táta mi na ní při příležitosti mé svatby přeje hodně štěstí do života. To štěstí jsem měl už jen díky tomu, že jsem měl v životě jeho. Nesu si ho v sobě dál a nikdy už tomu jinak nebude. Nesu si tak v sobě i kus Smiřic.

-----------------------------------

Milan Plšek doplňuje a vysvětluje "pískaře":
   U tenisu staré foto z roku cca 1950, jsou oba zmiňovaní Šímové, mladý coby hráč a jeho otec pískař v roli předsedy tenisového klubu. (Živnost na těžbu písku provozovali na Labi, v místě dnešní klubovny rybářů, bagr máte i na vašich stránkách.)

Na popisu fotografie od Ing. Plška pan Kupka píše:
Smiřice - Rudolf Hrazdílek, syn zámečníka, důstojník, zapojen do přípravy povstání 1945.
V roce 1949 odsouzen pro velezradu k smrti, zešílel, propuštěn a krátce potom zemřel. Ženat s Kuleckou z čp.88.

Zde: -- rodokmen.fossilgroup.net -- je úmrtí Rudolfa 28.6.1958 Praha.
Další informace i foto vpravo je ze stejné stránky.

Otec: Hrazdílek, Rudolf (20.3.1875 Slavkov u Brna - 17.11.1939 nemocnice Hradec králové)
Matka: Hrazdílková (r. Jarchovská), Anna (9.5.1879 Holohlavy - 30.1.1927 Smiřice)
Vlastní súrodenci
Šeráková (r. Hrazdílková), Bohumila (1902 - 1986)
Hrazdílková, Helena (1908)
Hrazdílek, Ladislav (1911 - 1986)
Marešová (r. Hrazdílková), Věra (1913 - 1966)

Ing. Kupka ve smiřickém Zpravodaji píše o Rudolfu Hrazdílkovi st:
  Nejdéle setrvávají památky prací po kovozpracujících mistrech. Kované hřbitovní i plotové mříže, vrata apod. bývají zřídkakdy signovány. Víme však, že uměleckou zámečnickou prací je ozdobena hrobka Sehnoutků-Steinských v Černožicích a že jejím realizátorem byl smiřický zámečník Hrazdílek.

Pan Michal Cyrany mě v červenci 2012 potěšil starými fotografiemi a dopisy, kde mimo jiné napsal:
   Jeden můj předek kdysi ve Smiřicích bydlel a působil. Byl to Augustin Cyrany (1870-1909), který prý snad byl sekerníkem, či opravářem mlýnských strojů. Pracoval prý ve mlýně ve Smiřicích. Dle vzpomínky jeho vnučky prý musel opravovat v zimě nějaké mlýnské zařízení, při práci prý velmi prochladnul a snad na zápal plic poměrně mladý i zemřel.
  V příloze Vám posílám podobiznu jeho dětí Růženy a Jaroslava, focenou odhadem v letech1907-8 v ateliéru J.Junek ve Smiřicích n.L.
--------------
  Našel jsem však ještě pro Vás další rodinné "perly". Posílám je v příloze. Na fotografii je Anna Cyranyová, rozená Pittrová, manželka Augustina Cyranyho. Určitě Vás potěší i dva pohledy, které Augustinově rodině zaslali příbuzní Pachlovi z Pardubic.
  Ještě mám i další dvě fotky ze Smiřic, kde by měl být Augustin Cyrany, ale ty Vám pošlu později, nemám je zatím u sebe doma.

Pohnuté osudy, stojící za zaznamenání, měli předkové Miroslava Suchého ml.
Pro souvislost jsou dopisy skoro celé:
30. listopadu 2011

Dobrý den,
asi před rokem jsem našel Vaše stránky Smiřic, které mně velice zaujaly.
Nyní je pravidelně navštěvuji a bádám v nich.
  Mimo jiné jsem tam mezi zemřelými z 1. světové války, našel iniciály pradědečka Josefa Suchého nar. 1881 a zemř. 2.6 1918 ve Smiřicích. O jeho útrapách se dochovalo jen velice málo svědectví, jelikož můj dědeček a jeho syn Josef Suchý nar. 3.7. 1904 ve Smiřicích v Pácaltově statku nad Lednicí a zemř. 21.1. 1986 v Jezbinách, byl vychováván po smrti své matky Anny Havlové u příbuzných v Újezdu u Černilova. Jeho matka zemřela snad před 1. svět. válkou na tuberkulózu. Tři sirotci Josef, Karel a Marie, vyrůstali rozděleně u příbuzných.
  Co mně zajímá je to, zda ve Smiřicích existuje pomník všeobecného věnování padlým 1. světové války se jmény padlých, tak jak je tomu v mnoha obcích. Nejsem totiž ze Smiřic a proto se na vás obracím s tímto dotazem. Jako další by mně zajímalo, kde by se dalo zjistit místo odpočinku rodičů mého dědy, Josefa a Anny Suchých. Můj dědeček co si vzpomínám, si to přesně nepamatoval, jelikož tyto nešťastné události prožíval u příbuzných a matka mu zemřela když byl hodně malý.

---

  Dnes jsem měl cestu do Jaroměře, tak jsem zašel na hřbitov do Smiřic a do Čibuze. Ve Smiřicích jsem našel hrob Suchých, kde je pochován bratr mého dědy Karel Suchý, který žil v Hořiněvsi. Dále jsem tam také nalezl hrob Žampových. Paní Žampová nar. r.1907 byla dědečkova sestřenice. Myslím, že za svobodna se jmenovala Havlová. O těchto hrobech jsem věděl, ale to, kde jsou pochováni rodiče dědečka to bude asi složitější. Otec mně vyprávěl, že někdy v 70. letech jel s dědou na hřbitov do Čibuze, jelikož by tam měl mít pochovanou maminku. Hrob se měl nacházet při pravé straně hřbitova, asi 10 metrů od jižní zdi. Jelikož však byly hroby většinou bez náhrobků, tak se jim nepodařilo nic nalézt. Já jsem však dnes našel v těchto místech hrob, kde odpočívá rodina Havlova. Připadá mně celkem logické, že by tam jeho matka mohla být pochována, jelikož po její smrti byl můj děda starý asi 6 roků a byl vychováván v Újezdě u Černilova odkud se lidé pochovávali právě v Čibuzi. Také po podle údajů z rodného listu mého otce z Újezda pocházela.

---

Dobrý den,
posílám Vám zjištěné skutečnosti a mimo jiné údaje z rodného listu mého otce Miroslava Suchého nar. 30.4. 1935 v Jezbinách č.p. 5.

Josef Suchý nar. 1881 a zemř. 2.6. 1918 ve Smiřicích, mlynářský ve Smiřicích nad Labem č. 164 - (můj praděd)
Anna Suchá rodem Havlová nar. ? a zemř. asi 1910, z Újezda č. 38

  Jejich děti:

Josef Suchý nar. 3.7.1904 ve Smiřicích č.p. 58 ( Pácaltova hospoda ) a zemř. 21.1. 1986 v Jezbinách č.p. 62, kde je pochován
Karel Suchý nar. 1906 a zemř. 27.3. 1956, žil ve Smiřicích v ulici 9. května, pochován je ve Smiřicích
Marie Tomková roz. Suchá nar. 1910 a zemř. 27.9. 2006, žila v Jaroměři, kde je pochována

  Dle vyprávění můj praděd kdesi (???) na bojišti 1. světové války těžce onemocněl při zimním přechodu řeky, ( nebo po pádu z koně, jako důstojník do ledové vody ) a následně byl poslán domů do Smiřic, kde 2.6. 1918 na tyto následky umírá. Moje prababička roz. Havlová z Újezda č.p. 38, údajně zemřela na tuberkulózu, ne dříve než před rokem 1910.
  Takto tedy zůstali po zemřelých rodičích tři sirotci. Byli vychováváni u příbuzných a to každý v jiné rodině. Můj děd v Újezdu. Potom se vyučil s vyznamenáním u Bati obuvníkem. Kolem roku 1939 si otevřel živnost obuvnickou ve Smiřicích v Palackého ulici č.p. 98 ( Bartošek ), kterou musel ukončit v roce 1949. V roce 1947 se z Jezbin přestěhovali do Smiřic na Palackého ulici č.p. 30 ( k Vachkom ), kde bydleli do roku 1967. Poté se přestěhovali opět do Jezbin č.p. 62.
  Závěrem bych chtěl podotknout, že můj děd, jak si vzpomínám, byl opravdu věrným patriotem Smiřic. Za život často cestoval, ale Smiřicím zůstal věrný do své smrti. Často si při průjezdu městem vzpomenu na jeho povzdech se slovy "moje Smiřice". Nedivím se, jelikož podle historických fotografií města a okolí, které vkládáte na stránky Smiřic na mně dýchá melancholická malebnost, ale také smutná pomíjivost těch "starých dobrých časů", které zmizely v nenávratnu. A co víc, nutí mně to hodně přemýšlet o dnešní poněkud instantní době, která se zmítá v křečích a šlape po tradicích. Vaše stránky jsou především vyníkajícím klíčem k srdcím obyvatel Smiřic a okolí. Ať se Vám daří.
  S pozdravem Miroslav Suchý ml.

Na zadní straně pohlednice z aukce jsem našel chválu na pana učitele Fendricha.
Adresát: Velectěný Pan p. Gustav Fendrich, c.k. profesor gymnásia v Zábřehu na Moravě
  Velectěný Pane profesore !
Vzpomínáme na Vás. Wünsche má pana Reidla, Kobr propad. Má pana Vrabce. Můj třídní profesor je p. Netuka je hodný ale Vy jste byl přece hodnější. Nejhorší profesor je pan Knore ( ? ), Kobr si stěžuje na pana řiditela že je zlý, mají ho na němčinu.
  Vaší žáci.
Kobr Alois. Ia
Wünsche Josef II
Josef Vachek, realista IIb Smiřice
Text po stranách:
Wünsche nemá se až tak dobře.
Buďte na hochy hodný.