Ačkoliv byla tato paní ze Smiřic, byla pochována v Holohlavech. Důvod je pochopitelný, protože Smiřice v té době ještě hřbitov neměly ( měly ho až od roku1881 ). A proč věnovat pozornost právě této zesnulé paní? Jejím manželem byl smiřický občan a kupec ve Smiřicích čp. 7. O tomto domě, který stával přibližně v místě, kde je budova bývalého výpočetního střediska AGRODAT, bylo podrobně psáno ve Zpravodaji č.1 z roku 1999. O tomto domě jsou první zprávy z poloviny 17. století. Rodina Steinských se objevuje ve Smiřicích v 1. polovině 19. století. Tento dům koupil František Steinský se svou manželkou Annou, rozenou Veberovou ze Smiřic čp. 98. Svatbu měli v roce 1805 a Steinský ihned složil 9 zlatých poplatku za právo provozovat živnost hostinskou a kupeckou. 19. října 1810 si manželé pro ten účel koupili dům čp. 7, zvaný „Mikulandovský" Zaplatili za něj 1192 zlatých předchozímu majiteli Karlu Veberovi, který mohl být příbuzným, ale gruntovní kniha to neprozrazuje. Jisté je, že František Steinský přišel do Smiřic odjinud jako svobodný měšťan a poměrně majetný muž. Odkud však přišel, nevíme a tím je hlubší nahlédnutí do rodokmenu ztíženo. Brzy po svatbě - a krátce před koupí domu - se manželům Steinským narodil syn.
  Byl to František Steinský, narozený 15. srpna 1809, který ve svých pětadvaceti letech převzal od rodičů dům se živností a v roce 1834 se oženil. Vzal si Rozálii, rozenou Rottovou, narozenou 25. srpna 1811 (to je ta paní, která odpočívá na holohlavském hřbitově). Byla dcerou Jana Rotta z Pardubic čp. 62 a jeho manželky Evy, rozené Svobodové z Praskoles čp. 9 na panství Berounském. Dá se předpokládat, že Rozálie Rottová pocházela rovněž z úctyhodné, majetnější rodiny, neboť její otec si troufl kolem roku 1828 koupit smiřický mlýn, ale o osm let později ho zase prodal. Vnucuje se porovnání s černožickým mlynářem Františkem Sehnoutkou, který také podobně podnikal.
  Menší zmínku o životě Františka Steinského nacházíme v časopisu Ratibor z 8. 2. 1902, kde Josef Zeman píše o smiřické Národní gardě. Ta vznikla 10. května 1848 a Františka Steinského nacházíme mezi jejími členy, smiřickými čelnými měšťany. Jména nesou hodnost dosaženou ve vojenské službě a mezi mnoha dalšími čteme též i poručík Eduard Malburg, lihovarník, Jan Cibulka, zámecký lékař, šikovatel Abraham Mautner, nájemce pálenky, desátník Jan Čeněk, koželuh, Josef Prostředník a nadporučík František Steinský, hostinský. Ten byl v té době 39letý a živnost kupeckou rozšířil i o hostinskou.
  František Steinský měl v té době se svou ženou Rozálií již desetiletého syna Františka de Paula, tříletou dceru Annu a právě narozeného dalšího syna - Jana Nepomuka. Prvorozený syn František de Paul Steinský se narodil 7. září 1838 v jejich domě ve Smiřicích čp. 7. V rodině se o něm traduje, že bojoval pod maršálkem Radeckým v bitvě u Solferina i jinde.
   Dcera Anna Steinská se narodila 8. června 1845 a v roce 1860 se v 15 letech(!) provdala. Vzala si prý důstojníka a žila snad ve Vídni. Změnou jména ztrácíme po ní stopy.
( Na náhrobku ve Smiřicích je tato Anna zapsána jako manželka pana Dufka továrníka v Lomnici - viz dole. pozn P. )
  Jejich nejmladšímu synovi věnujeme větší pozornost. Jan Nepomuk Steinský se narodil 15. června 1848 rovněž v čp. 7 ve Smiřicích. I on se dal na vojenskou kariéru. Absolvoval ve Vídni důstojnickou kadetku, a když ho jako osmnáctiletého zastihla válka v roce 1866, dal se ihned dobrovolně k dispozici vojenským pánům. Účastnil se bitvy na Chlumu, kde byl těžce zraněn. Bitvu přežil ovšem jen jako zázrakem – přišel tam totiž o pravou ruku v rameni. Po uzdravení sloužil ale dál a jeho zásluhou vzniklo „Komité pro udržování hrobů padlých“. Zjišťováním hrobů a zřizováním pomníků dosáhl velké proslulosti a vysokých vojenských poct. Dotáhl to až do hodnosti majora.
  Vraťme se k jeho matce. Rozálie Steinská - matka tří výše jmenovaných dětí, zemřela 30. ledna 1850 jako osmatřicetiletá. V pozůstalostním řízení 18. září téhož roku byla kupecká i hostinská živnost oceněna na 4902 zlaté (připomínáme, že dům byl koupen jen za 1192 zlatých). Otec František se nyní k živnosti uvázal jako jediný majitel, s nutností vyplatit později podíly dětem. Kvůli dětem i kvůli živnosti se František Steinský oženil podruhé s mnohem mladší Annou, rozenou Kottovicovou, narozenou 27. června 1833. Byla dcerou rolníka z Bikovce čp. 94 a jeho manželky Barbory, rozené Šlesingerové, ze Supí Hory (Geigersberg) čp. 92 v okresu Žambereckém. ( Takto zní její křestní list. ) On 49letý a ona 25letá měli spolu syna Rudolfa. Matrika narozených farního úřadu Holohlavy (sign. 42-17, fol. 217) o jeho narození uvádí toto:
  Rudolf, katolík, manželský syn, narozen 31. srpna 1858 ve Smiřicích v čp. 7 Otec: František Steinský, katolík, kupec a hostinský ve Smiřicích čp. 7, vlastní syn po zemřelém Františku Steinském, měšťanu Smiřic čp. 7 a jeho zemřelé manželky Anny, rozené Veberové ze Smiřic čp. 98, oba z okresu Jaroměřského, kraje Královéhradeckého. Matka: Anna, katolička, manželská dcera Vincence Kottovice, rolníka z Bikovce č. 94 a jeho manželky Barbory, rozené Šlesingerové ze Supí Hory čp. 92, oba z okresu Žambereckého, kraje Královéhradeckého. Pro přehlednost ještě výpis z matriky Rudolfovy budoucí manželky, Antonie, rozené Sehnoutkové, neboť další údaje o krátkém životě této dvojice se převážně zakládají jen na rodinném ústním podání. Antonie Sehnoutková, narozena 31. května 1865 v Černožicích, farní úřad Holohlavy: narozena v čp. 17, katolička a manželská dcera. Otec: Sehnoutka František, katolík, mlynář z Černožic čp. 17, vlastní syn Jana Sehnoutky, výměníka tamtéž čp. 10 a manželky jeho Kateřiny, rozené Šrámkové ze Svinar, čp. 6. Oba katolíci, onen c.k. okresu Jaroměřského, tato z Královéhradeckého. Matka: Anna, katolička, vlastní dcera po zemřelém Josefu Čermákovi, šenkýři z Libštátu č. 6 a manželky jeho Barbory, rozené Šírové z Jilemnice č. ?. Oba katolíci c. k. Lomnického okresu.
  Co víme ze života Rudolfa (nar. 1858) a Antonie (nar. 1865) Steinských? Na tuto otázku odepsala v červnu 1995 z Toronta paní Jiřina Steinská (nar. 1923). „Vzali se asi kolem roku 1890. Jejich prvorozený syn Rudolf se narodil 16. června 1892 a byl pokřtěn ve Smiřicích. Za kmotra mu byl František Steinský, hostinský a měšťan ve Smiřicích. (Poznámka kronikáře: Jedná se o Rudolfa, kterého jsme označili jako Patriota.) Druhý chlapec, Jan Nepomuk se narodil 1894 a hlavním kmotrem mu byl jednoruký setník Jan Nepomuk Steinský. Otec obou chlapců, Rudolf, pracoval ve Smiřicích pro Malburga, později v Hořicích v pivovaru a konečně jako účetní v pivovaru v Praze. Tam zemřel po srdečním záchvatu snad v roce 1904 a také Antonie, jeho manželka, zemřela téhož roku.
  Oba chlapci, náhlí sirotci, přišli ke strýci Janu Sehnoutkovi do Černožic a byli přijati za vlastní (poznámka: tento údaj je důležitý pro porozumění dalších skutečností). Dle ústního podání byli jejich rodiče, Rudolf a Antonie pochováni nejdříve na holohlavském hřbitově. Po zřízení hřbitova a hrobky v Černožicích byly jejich pozůstatky, pozůstatky jejich mladšího syna Jana a v roce 1913 zemřelého strýce (otčíma) Jana Sehnoutky převezeny do hrobky Sehnoutkových - Steinských. Rudolfova nevlastní sestra, Anna Steinská (nar. 1845) se provdala za důstojníka císařské gardy do Vídně. Oba jezdili do Černožic a do Smiřic. Na basreliéfu náhrobku v Černožicích je podoba Jana Sehnoutky, průkopníka českého průmyslu, který vybudoval z malých počátků velký závod. Mechanická tkalcovna a přádelna Jana Sehnoutky v Černožicích byla založena r. 1893 a roku 1910 ji převzal pozdější majitel Rudolf Steinský, který z vděčnosti ke svému otčímovi používal příjmení Steinský - Sehnoutka. Závod rozšířil v roce 1925.“
   Bývalý smiřický kronikář ing. Kupka uvedl, že smiřický Mikulandovský dům čp. 7 prodal František Steinský, kupec a hostinský, panu Eduardu Adolfu Malburgovi dne 20. července 1860 za 10500 zlatých. Smíme tudíž usuzovat takto: V roce 1860 se vdávala hostinského dcera do Vídně a potřebovala věno. Současně měl jít do Vídně na studie i mladší syn Jan, který získal na čas byt a domov u sestry. O prvorozeném synovi, 22letém Františku de Paul, nevíme nic. Ale jistě i on měl právo na dědický podíl při vstupu do života. Sám otec František se blížil k šedesátce. Dům tedy výhodně prodal sousedovi, lihovarníku Malburgovi, a děti vyplatil. Záznam o smrti kupce Františka, jeho prvorozeného syna Františka de Paula, ani jeho druhé manželky Anny, roz. Kottovicové, knihy zemřelých našeho kraje neobsahují. Museli se zřejmě ze Smiřic odstěhovat. Jen nejmladší Rudolf se s manželkou Antonií zdržoval po určitou dobu poblíž ženiných rodičů Sehnoutkových, ale posléze i on zvolil lepší existenci v Praze. Jeho mladší syn, Jan, který byl vzat jako sirotek do Černožic, zemřel asi čtrnáctiletý a jak připomněla černožická pamětnice, paní Ornstová, trpěl prý tehdy rozšířenou a neléčitelnou nemocí - tuberkulózou.
  Od holohlavského hřbitova jsme se dostali k bývalým obyvatelům Smiřic – k rodině Steinských. Rudolf Steinský - Sehnoutka byl známým průmyslníkem, který vlastnil textilní závody nejen v Černožicích ale patřily mu provozovny v Hořicích i Hradci Králové. V Hradci Králové dal na Ulrichově náměstí postavit palác, známý jako „palác Steinských“. Do roku 1989 zde bylo sídlo okresního výboru KSČ - nyní zde sídlí Československá obchodní banka, a.s. Teprve po listopadu 1989 zde mohla být umístěna pamětní deska s nápisem:

   PALÁC STEINSKÝCH
ROKU 1929 RUDOLF STEINSKÝ - SEHNOUTKA (1892 - 1973) DAL POSTAVIT TUTO BUDOVU, NAVRŽENOU ARCH. O. NOVOTNÝM PRO ÚSTŘEDNÍ KANCELÁŘE SVÝCH TEXTILNÍCH PODNIKŮ. UMOŽNIL TÍM REALIZACI VÝSTAVBY ULRICHOVA NÁMĚSTÍ, UCELENÉHO URBANISTICKÉHO PROJEKTU PROF. J. GOČÁRA. ROKU 1992 BYLA NA PŘÁNÍ RODINY STEINSKÝCH PŘI REKONSTRUKCI BUDOVY PRO POTŘEBY INVESTIČNÍ BANKY ZASAZENA TATO DESKA.



  Tehdejší firma Steinský - Sehnoutka jsou dvě jména a tedy i dva rody: Sehnoutka, původně mlynář, byl zakladatelem tkalcovny a staré přádelny, Steinský pak průmysl rozvinul a rozšířil. Název jeho podniků byl SETKA. Je možno prohlásit, že prosperující podniky mu dovolily, že mohl být a byl velkorysý. Černožicím daroval dům pro zdravotní středisko, další budovu pro Charitu - takzvaný "Dům důchodců", úřednické vily, vilu Annu s parkem a celou jednu stranu dnešní Revoluční ulice.
  Po roce 1948 emigrovala rodina do ciziny. Za tento přestupek byli všichni odsouzeni Okresním soudem v Hradci Králové 1. února 1952 za „trestný čin neoprávněného opuštění území republiky podle § 40 z č. 231)148 Sb.“ odsouzení ke 3 až 4 letům vězení. U všech obviněných bylo vysloveno propadnutí majetku ve prospěch státu a ztráta občanství navždy, dále pak uveřejnění rozsudku třikráte v časopise Pochodeň.

  Podle poznámek bývalého kronikáře Jaroslava Macha pro Zpravodaj připravil Miroslav Volák

Foto vlevo nahoře ukazuje: domov důchodců v Černožicích 12.1.2008. Více o historii domova je na --- této ---stránce
Na fotkách vpravo nahoře: je pamětní deska Jana Sehnoutky s textem:
K uctění památky Jana Sehnoutky, zakladatele firmy J. Sehnoutka, postavil tuto budovu v r. 1927 pro své zaměstnance majitel firmy = Rudolf Steinský - Sehnoutka.
Další nápis říká: Stavbu projektoval Arch. O. Novotný v Praze. Provedl Inž. K. Marvan a Macháček v Hradci Králové

---

Z matriky oddaných Holohlavy:
Rudolf Steinský,
věk 32 let, účetní v lihovaru v Smiřicích č. 6.-7., manželský syn Františka Steinskýho,měšťana a hostinského v Smiřicích č. 6. a jeho manželky Anny, rozené Kotovic-ovy z Říkovce č. 94, si vzal 29.dubna 1891
Antonie Sehnoutkova,
věk 25 let, manželská dcera zemřelého Františka Sehnoutky z Černožic č. 17 a jeho manželky Anny, rozené Čermák-ovy z Libštátu č. 6
Za svědky je podepsán Jan Steinský c.k. setník a Jan Staněk(?) statkář Úřetice(?) ===>

---

V předvečer Štědrého dne v roce 1929 byla svolána mimořádná schůze Obecního zastupitelstva, na které se s obcí loučil továrník Rudolf Steinský. Stěhoval se s rodinou z černožické vily do svého nově postaveného paláce v Hradci Králové a při této příležitosti věnoval Černožicům nový ,,obecní dům", v němž měl být chorobinec. Dům dostal číslo popisné 39 a továrník ještě z Hradce Králové dohlížel na jeho dostavbu.

Kronikář pan Silvar do obecní kroniky poznamenal:
,,V roce 1928 se začalo Na Stazkách, na poli pana Rejchrta, se stavbou obecního domu a chorobince. Základní kámen v levém předním rohu nese nápis: Tento dům věnoval obci továrník Rudolf Steinský Sehnoutka při svém loučení a odstěhování svém z obce do Hradce Králové. Datum 28.10.1928.
Foto vlevo: Obecní dům - do roku 1967 zde byl umístěn obecní úřad, dnes je zde lékařská ambulance.

---

Pohled Černožic z roku 1907, ukazuje i vilu pana Sehnoutky. Poslal mi ji Zdeněk Vorel.

Rudolf Steinský - Sehnoutka ( patriot ) zemřel v Torontu 20. srpna 1973 a jeho manželka Jaroslava Bartoňová zemřela taktéž v Torontu 7. července 1970.
  Měli tři děti:
Jana Steinského, *7. srpna 1920 v Černožicích nad Labem,
Rudolfa Steinského, *6. dubna 1922, Černožice
Cyrila Steinského, *15. dubna 1924, zemřel v exilu 4. března 1987
Podle Jar. Macha

Rudolf Steinský - Sehnoutka ( patriot )
Studia: Vyšší textilní odborná škola v Brně. Činný: Od 1919 spolumajitel tkalcovny a přádelny v Černožicích n.L. a dalších textilních závodů v Hořicích, Hradci Králové a sítě prodejen SETKA. Za první republiky čelný organizátor čs. hospodářského života, předseda Hospodářského svazu čs. průmyslníků textilních. Za 2. svět. války spolupracoval s domácím odbojem. 1945 jeho závody znárodněny,1948 emigroval, od 1950 žil v Kanadě.
Jiřina Steinská roz. Kohoutová *5.7.1923, Vysoké Mýto, zemřela v roce 2006 ( viz. výstřižek z neznámých novin ). Studia: 1934-37 studovala na Dívčím gymnáziu, 1938-42 studovala na Rašínove gymnáziu v Hradci Králové. Poté rozšířila své vzdělání soukromým studiem komerčních předmětů a pak v 1943 maturovala ještě na obchodní akademii. Psala básně pod jménem Inka Smutná. Básně uveřejňovala v různých exilových časopisech. Stala se členkou Čsl. společnosti pro vědy a umění . Intimní poezie (stesk po domově).
Prameny: *Za Jiřinou Steinskou / Milan Exner. -- In: Radnice : informační zpravodaj statutárního města Hradce Králové. -- Roč. 9, č. 35 (30.11.2006) , s. 2
Zdroj: www.knihovnahk.cz

---

   Noviny Pochodeň ze dne 4.dubna 1952 zveřejnily rozsudek:
  Okresní soud v Hradci Králové po hlavním přelíčení provedeném jménem republiky 1. února 1952 uznal podle § trestního zákona takto:
    Jan Steinský – Sehnoutka, narozený 7.8.1920 v Černožicích, posledně bytem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 734, toho času neznámého pobytu
    Jiřina Steinská – Sehnoutková, nar. 5.7.1923 ve Vysokém Mýtě, jeho manželka, posledně bytem v Hradci Králové …
    Rudolf Steinský - Sehnoutka, nar. 6.9.1922 v Černožicích, býv. bytem v Hradci Králové. t.č. neznámého pobytu …( jiný měsíc narození - pozn P. )
    Eva Steinská – Sehnoutková, nar. 6.9.1924 v Jaroměři, posledním bytem v Hradci Králové 734….
    jsou vinní:
    že v době
    blíže nezjištěné od 3.9.1949 na neznámém místě jako českoslovenští státní občané, v úmyslu poškodit zájem republiky, opustili území Československé republiky….
    čímž spáchali:
    trestní čin neoprávněného opuštění republiky § 40 z č. 231/148 Sb a odsuzují se za to podle téhož zákonného ustanovení.
    Obviněný Jan Steinský – Sehnoutka a Rudolf Steinský – Sehnoutka k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků.
    Obviněná Jiřina Steinská – Sehnoutková a Eva Steinská – Sehnoutková k trestu odnětí svobody v trvání tří let.
    U všech obviněných se vyslovuje propadnutí majetku ve prospěch státu a ztráta občanství navždy, dále pak uveřejnění rozsudku třikráte v časopise Pochodeň.
    V Hradci Králové 1.2.1952
    JUDr Karel Kejzlar
Jan Steinský *7.8.1920 a Jiřina Steinská *5.7.1923 na návštěvě v Černožicích nad Labem dne 17. srpna 1994.
Foto a článek je z knihy Jaroslava Macha Steinští - Černožičtí legionáři.

---

V Hradeckém deníku bylo uveřejněno toto oznámení.

---

  25.června 1993 byla zapsána do obchodního rejstříku firma SETKA s.r.o., se sídlem v Hradci Králové. Předmět podnikání bylo zajišťování služeb spojených se správou, údržbou, ekonomickým využíváním a zhodnocováním budov, pozemků a jiného majetku společnosti. Mezi jinými jmény jsou zde zmíněna jména: Jan Steinský – Sehnoutka ( Praha 10 ), Jan Steinský – Sehnoutka ml. ( Toronto, Kanada ), Rudolf Stanley Steinský – Sehnoutka ( New Hampshire, USA ), Stanley Rudolph Anthony Steinský ( Ontario Canada ) a firma Steinsky Asset Management. Inc. Toronto. Později se sídlo f. SETKA přestěhovalo do Černošic u Prahy.
  11. srpna 2005 byla společnost SETKA vymazána z obchodního rejstříku, protože se sloučila se společností LESY STEINSKÝCH ( www.lesysteinskych.cz ).

---

V čísle 18 ( 488 ) československého čtrnáctideníku ,,Satellite 1-416" vycházejícím v Kanadě
byla zpráva na kterou upozornil pan Dvořák

Zemřel Jan Šteinský - Sehnoutka, potomek dvou význačných českých textilních rodin

  27. října 2011 zemřel v Torontu - ve věku 91 roků - Jan Steinský-Sehnoutka, poslední z dětí Rudolfa Šteinského a Jaroslavy, dcery Cyrila Bartoně-Dobenina. Poznal jsem ho blíž až v jeho pozdních letech, která trávil v Cardinal Ambrozic Homes v Providence Healthcare. Víc jsem znal jeho manželku Jiřinu, novinářku a básnířku Inku Smutnou, a ženu, která za sebou zanechala ošatku dobrých skutků, v neposlední řadě i jako členka Dámského odboru Československého sdružení v Kanadě (dlouholetá, před nedávném zemřelá předsedkyně této organizace, Blanka Rohnová, před rokem plánovala návštěvu Jana Šteinského, poněvadž "nám hodně pomáhal"). Něco vím i o jeho dceři Georgině, která patří mezi nejvýznamnější ženy kanadského obchodního světa ( náměstek federálního ministra "Supply and Services", vedoucí Baťových závodů v České republice, Vice-President Manulife Financial a později Bell Canada a nyní vedoucí role v dobročinné organizaci.
  ;Jan Šteinský byl milý a strašně zvídavý pán. Myslil jsem, že ho nezajímaly běžné drby ( jeho dcera Georgina v nekrologu napsala, že ho zajímaly i ty ), ale politické události ( zvlášť v jeho rodné zemi ), dění v komunitě a osudy jeho současníků. Ale vždycky jsem měl pocit, že pozadí jeho života bylo nějak romantické, i když paměť odmítala podrobnosti. Až když jsem se dozvěděl o jeho smrti, začal jsem hledat v knížce, kterou jsem před časem spáchal ( It All Began Wíth Prince Rupert ) a našel jeho jméno v paragrafu o Anně Loučné. Dovoluji si text vypůjčit a ocitovat ( v překladu ): Anna Loučná se narodila v r. 1863 v malé české vesničce, Hřibsko. V osmnácti se provdala za Jana Sehnoutku, syna zámožného mlynáře a místního patriota. Když jeho mlýn vyhořel, Sehnoutka ho přestavěl na textilní výrobnu a tím položil základy k vysoce úspěšnému textilnímu podniku. Po léta život plynul pokojně. Pak přišla drsná doba: zemřel Annin otec a tchyně, a krátce na to, rychle za sebou, její sestra, manžel a jeden z jejích dvou synovců. Déle než čtyři roky zodpovědnost za rodinný podnik spočívala na jejích bedrech. Potom - jak si její zesnulý manžel přál - adoptovala druhého synovce, Rudolfa Šteinského, a převedla na něj svůj podnik. Brzy na to, v roce 1919, Rudolf se oženil ( jak už jsem se zmínil ) s dcerou Cyrila Bartoně-Dobenina, a tak spojil dvě nejdůležitější textilní rodiny v zemi...." Narodili se jim tři syni: Jan, Cyril a Rudolf. Po komunistickém puči přesídlili do Kanady.
  A ještě jeden paragraf jsem v knížce našel. O Bartoňových textilních závodech. I ten si dovolím v překladu ocitovat:
  ;Bartoňovy textilní závody byly založeny v roce 1867 v Náchodě Josefem Bartoňem a značně rozšířeny jeho syny, Josefem a Cyrilem. Majetek společnosti byl zabaven v roce 1948 komunistickým režimem a vrácen Josefovu synu, Josefu M. Bartoňovi v roce 1992. Osud druhé textilní společnosti spočíval, po smrti všech mužských členů rodiny, na bedrech Anny Sehnoutkové. V roce 1919 se její adoptovaný syn, Rudolf Šteinský-Sehnoutka, oženil s Jaroslavou, dcerou Cyrila Bartoně-Dobenina, a vytvořil spojení mezi oběma textilními dynastiemi.
  ;Textilní podnik rodiny Sehnoutka-Šteinský i jiný majetek byl znárodněn podle Benešových dekretů v roce 1945, textilní podnik nikdy vrácen nebyl. Soukromý majetek byl rodině Šteinských vrácen po pádu komunismu v roce 1992.
  ;Několik málo hodin před jeho smrtí mu dcera Georgine hlásila, že prodala poslední majetek rodiny v České republice. Jan Šteinský se vyptával, kolik dostala za budovu, kolik za to a ono a když mu Georgine všecko vypovídala, řekl: „Tím je práce skončena." A krátce na to pokojně zemřel. Záviděníhodný konec nekřiklavého, ale bohatého života. V rodné zemi, i v Kanadě, kde si založil podnik na výrobu rolet a závěsů Avebla Limited a kde v letním domově v Horseshoe Valley prožil mnohé z nejpěknějších chvil svého života. Jeho rodině vyslovuji upřímnou soustrast.
  Josef Čermák

---

---

Jan Nepomuk Steinský

Článek napsal Miroslav Volák do smiř. Zpravodaje.
  Přibližně před rokem se na dvou místech ve Smiřicích (před zámkem a u nádraží) objevily informační panely, které se vztahují k prusko-rakouské válce v roce 1866. Na jednom z nich je i zmínka o smiřickém rodákovi Janovi Nepomukovi Steinském. O rodině Steinských se můžete dočíst v dalším článku tohoto Zpravodaje. Je docela zajímavé sledovat životní osudy jednoho příslušníka tohoto rodu, který se stal hodně známou osobností zdejšího regionu.
  Jan Nepomuk Steinský se narodil se 15. června 1848 ve Smiřicích v domě čp. 7. Základní školní vzděláni získal Steinský v Jaroměři, později studoval ve Vídni. Ve válečném roce 1866 se nechal dobrovolně odvést k armádě. Dne 26. března byl zařazen k haličskému pěšímu pluku č. 80, posádkou v italské Veroně. Již 1. května 1866 získal hodnost svobodníka a brzy se zúčastnil se svým plukem bojů na severním bojišti, tedy nejprve 30. června u Kuksu a 3. července v rozhodujícím střetnutí u Hradce Králové (u Chlumu). Při ústupovém boji od svíbského lesa, při východu z obce Máslojedy směrem k Nedělišti, utrpěl těžké zranění ruky. Střepiny dělostřeleckého granátu mu způsobily hlubokou ránu v pravém rameni a patrně ještě roztříštily loket a potrhaly prstní články. Těžce zraněný Steinský byl dopraven do královéhradecké pevnosti. Infekce, která vnikla do ran, brzy zachvátila celou paži a ruka mu musela být 10. července v rameni amputována. Po svém takřka zázračném uzdravení trávil mladý invalida chvíle v rekonvalescenci u příbuzných a později byl odeslán k mateřskému pluku. Vzhledem ke svému těžkému zranění měl jít do penze, s čímž se nemohl smířit. Psal petice a konečně na přímluvu bratra Františka a švagra Pipiho dostal se k audienci k císaři Františkovi Josefovi I. (No vida, smiřický občan se dostal až k významnému císaři !). Od císaře dostal svolení setrvat ve službě pod podmínkou, že se naučí tasit šavli levou rukou. Podmínku splnil a ve službě zůstal. Kromě jiného přednášel i na důstojnické akademii. Na podzim roku 1867 byl povýšen na titulárního šikovatele, byl superarbitrován a obdržel místo v pražské invalidovně. V roce 1869 se usadil v Hostinném, kde byl při slavnosti svěcení praporu spolku veteránů představen majiteli náchodského panství Vilému princi Schaumburg-Lippe a jeho manželce. Zanedlouho jej náchodský knížecí pár zaměstnal na svém panství. Údajně na jejich přímluvu u císaře obdržel Steinský ke dni 29. března 1872 hodnost poručíka a byl převeden do zeměbraneckého praporu. Současně dostal od císaře povolení nosit šavli v levé ruce.
  V roce 1877 obdržel „starý mládenec“ hodnost nadporučíka a roku 1885 setníka. Mezitím prošel několika útvary. V roce 1887 spadl ze splašeného koně a následkem toho byl v následujícím roce penzionován. Trvale se usadil v Cerekvici, tedy vlastně téměř v místě královéhradeckého bojiště. Pomníky a kříže padlých, roztroušené po celém tehdejším válečném poli, jej přivedly na myšlenku založit spolek, který by převzal péči nad těmito často již chátrajícími památkami. Ve vojenském věstníku uveřejnil výzvu k přihlášení stejně smýšlejících druhů a dočkal se brzké odezvy. Za spoluúčasti ředitele Odborné školy pro kameníky a sochaře v Hořicích Viléma Dokoupila založil v roce 1889 „Komitét pro udržování pomníků na bojišti Králové-hradeckém“. Steinský se stal jeho prvním předsedou.
  Steinského činnost odměnil císař křížem Řádu Františka Josefa. Z Pruska obdržel později Řád červené orlice. Ze Saska Albrechtův řád 1. třídy a další četná tuzemská a zahraniční vyznamenání. Předsednictví spolku se vzdal v červnu roku 1911. Četné spolky, společnosti, ústavy a obce jej jmenovaly svým čestným členem.
  Kolem roku 1912 se přestěhoval do Hořic v Podkrkonoší. Po převratu roku 1919 byl převzat do svazu československé armády jako penzista a o tři roky později mu stát přiznal hodnost majora. Duchovní otec „Komitétu“ zemřel v pražské invalidovně 31. července 1922 a své místo posledního odpočinku prý našel na Olšanských hřbitovech. Jeho hrob se tam však nedochoval – nebo to bylo všechno jinak?! Zde je zajímavé přečíst si komentář bývalého kronikáře z Černožic Jaroslava Macha:
  „Když pak major Jan Nepomuk Steinský v Praze 31. července 1922 v invalidovně zemřel, tu nebylo již zapotřebí nějaké exhumace, stačilo pouhé převezení a pochování v Černožicích v rodinné hrobce Steinských a Sehnoutků. Proč by to mělo nějak zvlášť uvíznout v paměti potomků? Byla tehdy nová republika s výrazně protirakouským cítěním, invalida z boje za císaře pána přestal být hrdinou a hroby na Chlumu byly přičítány válce rakousko - pruské. Rudolf Steinský tedy nechal svého strýce převézt a pochovat v tichosti v Černožicích. Jinak usoudit nelze. Rudolf (Patriot), který byl tak citlivý k památce strýce Jana Sehnoutky, že by nechal pohřbít jiného vlastního strýce na neznámém místě v Praze?! Žádný kronikář a historik vojny z roku 1866 o hrobě Jana Nepomuka Steinského neví... a my ho máme v Černožicích před očima. Hrobka však nemá text se jmény, zvykli jsme si vidět v ní pouze hrobku Sehnoutkovu.“
  V tomto Zpravodaji je řeč o hřbitovech a opět jsme skončili na hřbitově – ostatně tam musíme všichni.

  Je použita fotografie z informačního panelu stojícího u smiřického zámku - viz. TATO STRÁNKA

18. srpna 2008 jsem dostal upřesňující dopis od p. Jaroslava Dvořáka z Hradce Králové, jeho část je zde:

  Vážený pane,
v současnosti pracuji na přání Komitétu pro udržování památek z války 1866 na publikaci o zakladateli spolku Janu N. Steinském.
   Pro Vaši informovanost chci uvést, že vyslovený dohad o místě pohřbu Jana N. Steinského v rodinné hrobce Sehnoutků - Šteinských je nejspíše naprosto nepotvrzený dohad. V poslední době pátralo několik členů Komitétu po posledních osudech Jana N. Steinského a bylo zjištěno, že skutečně zemřel 31. 7. 1922 v pražské Invalidovně a byl pohřben na Olšanských hřbitovech a podle Správy olšanských hřbitovů je pohřben skutečně na Olšanech na hřbitově 2ob, odd. 5, č. 259. Ve 30. letech kvůli nezaplacení hřbitovního poplatku byl hrob prodán jinému majiteli, ale už nikdo do něj nebyl pohřben. Podle vyjádření správy hřbitovů tedy Jan N. Steinský nebyl nikdy exhumován a odpočívá nadále ve svém hrobě. Bohužel původní náhrobní kámen byl správou hřbitovu prodán. Komitét 1866 zakoupil hrob a hodlá v listopadu na něm zřídit nový náhrobní kámen. K této události má být vypracována publikace, na které pracuji. S politováním jsem zjistil z Vašich stránek, že pí Jiřina Steinská již r. 2006 zemřela. Kolem r. 1990 jsem si s ní dopisoval a poskytla mi některé informace o Janu N. Steinském, které se tradují v jejich rodině. Bohužel jsem si tyto dopisy nearchivoval a nemohu se jí na to již zeptat a tedy také nemohu použít ve své publikaci, což mě velmi mrzí.
  S pozdravem Jaroslav Dvořák

---

Kniha Jan Nepomuk Steinský otec válečných hrobů na královéhradeckém bojišti

  V srpnu 2011 vydal knižně vlastním nákladem Jaroslav Dvořák studii Jan Nepomuk Steinský otec válečných hrobů na královéhradeckém bojišti. Kniha je výsledkem jeho tříleté badatelské činnosti, protože podrobně pojednává o životě a historickém významu smiřického rodáka, chceme ji občanům trochu přiblížit.
  Připomenutí jeho osoby široké veřejnosti zahájil již roku 2003 královéhradecký Komitét pro udržování památek z války roku 1866 odhalením pomníku před Památníkem bitvy z roku 1866 na Chlumu. Chtěl tak nejen uctít jeho památku svého zakladatele a význačného ochránce památek na zdejším bojišti Janu Nepomuka Steinského, ale též na trvalo vyzdvihnout jeho význam pro královéhradecké bojiště.
  Tento dnes již téměř zapomenutý muž se narodil 15. června 1848 ve Smiřicích v již zbořeném čp. 7 v rodině zdejšího hostinského Františka Steinského. Narodil se z jeho prvního manželství s Rozalií roz. Rottovou. Jan Steinský po nabytí základního vzdělání ve školách ve Smiřicích a Jaroměři byl přijat roku 1863 ke studiu obchodní školy ve Vídni, kterou však nedokončil, protože dobrovolně 25. března 1866 vstoupil k rakouskému 80. pěšímu pluku. S ním pak odtáhl, jako svobodník, do války proti Prusku. Jeho jednotka byla zařazena do II. armádního sboru polního podmaršálka Thuna k brigádě generálmajora Saffrana. Zúčastnil se s ním dělostřeleckého boje u Kuksu 30. června 1866, ale především známé bitvy u Hradce Králové 3. července 1866. V bojích o les Svíb se nejprve podílel na odnesu smrtelně zraněného velitele svého praporu podplukovníka Forsthubera z boje a později byl na ústupu sám těžce raněn u obce Máslojedy střepinou granátu na pravé paži. Byl dopraven do hradecké pevnosti, kde mu byla 10. července paže odňata. Jeho rodina si vyprosila u velitele pevnosti jeho převoz do domácího ošetřování. Po svém zotavení absolvoval rekonvalescenci u svých příbuzných v Lomnici n. Popelkou a Hostinném. Jeden čas pobýval na klinice dr. Dumreichera ve Vídni, kde absolvoval za přispění a podpory císařovny Alžběty psací kurs. Po návratu ke svému pluku byl povýšen 1. října 1866 na šikovatele s charakterem četaře, ale 1. listopadu 1867 zproštěn vojenské služby a vzat do patentálního stavu invalidovny v Praze. Svůj tamější pobyt si krátil návštěvami svých příbuzných a tak se stalo, že při svěcení veteránského praporu 25. června 1868 se seznámil s princem Vilémem ze Schaumburg-Lippe. Po celý zbytek života Steinského pak s princem spojovalo přátelství. Vzájemný vztah pak významně ovlivnil jeho život. Princ ho nejprve přijal do svých služeb a zaměstnal na různých úřednických pozicích svého náchodského panství. Při formování zemské obrany si požádal o reaktivaci a pravděpodobně v důsledku přímluvy prince 27. 2. 1872 mu invalidní patent odebrán a následně 29. 3. 1872 povýšen na poručíka za současného povolení smět nosit šavli v levé ruce.
  Tím se začala psát jeho kariéra důstojníka zeměbrany. Za střídání různých převážně českých vojenských posádek pomalu postupoval v důstojnické hierarchie až do svého přeložení do výslužby 1. ledna 1887. Na sklonku kariéry se mu dokonce dostalo Nejvyšším rozhodnutím ze dne 22. srpna 1885 povolení velet na koni jednotce s nevytasenou šavlí. Osudný se mu již jako setníkovi stal osudný pád ze splašeného koně. Dne 14. října 1910 byl Nejvyšším rozhodnutím povýšen na majora.
  Po svém penzionování se usadil u svého bratra Jindřicha toho času hostinského v Cerekvici nad Bystřicí. Tato vesnice se nachází na okraji královéhradeckého bojiště. Zdejší pobyt zasvětil častým návštěvám tamějšího bojiště a tehdejší stav válečných památek ho inspiroval k myšlence založit komitét, který by zajistil opravu a úpravu stávajících památek, aby bylo důstojně vzpomenuto 25. výročí války.
  Po památném honu 16. listopadu 1888, který se konal v lese Svíb, přednesl jeho účastníkům svou myšlenku. Následkem toho byl 2. prosince 1888 v Cerekvici založen Komitét pro udržování památek z války roku 1866, jehož se stal předsedou. Tuto funkci zastával i po pozdější transformaci ve spolek stejného jména až do své rezignace ze zdravotních důvodů 11. června 1911, kdy byl valnou hromadou zvolen čestným předsedou.
  Ke Steinského iniciativě se přidali občané na dalších bojištích a postupně byly založeny po královéhradeckém vzoru komitéty na bojištích u Náchoda, Dvora Králové, Jičína, České Skalice a Mnichova Hradiště, ale i jinde. Tyto aktivity vyvrcholily 21. prosince 1892 v ustanovení Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z roku 1866 v Čechách, jehož protektorem se stal princ Vilém ze Schaumburg-Lippe a Jan N. Steinský až do 23. 5. 1902, kdy odmítl opakovanou volbu, byl členem jeho předsednictva.
  O vzniku komitétu byla veřejnost seznámena prostřednictvím novinových článků a pak byla tímto způsobem pravidelně informována o jeho činnosti. To mělo za následek velké rozšíření jeho členské základny, která již v roce 1891 čítala 100 a roku 1898 dokonce 238 členů. Úspěšné oslavy války 1866, které se zúčastnilo množství zástupců rakouské generality, a dosud žijící četní váleční veteráni z Rakouska, Pruska a Saska, dal podnět k transformaci komitétu ve spolek. Stalo se to 16. srpna 1891 v Hradci Králové.
  Roku 1891 se komitét staral již o 265 památek nacházejících se na královéhradeckém bojišti a když Steinský končil ve funkci předsedy čítal jejich počet 419. Během jeho působení v čele spolku bylo zřízeno množství nových pomníků a většina známých hromadných hrobů byla osazena litinovými kříži. Například byl zřízen pomník Baterie mrtvých (1893), pomník rakouského 8. praporu polních myslivců (1896), plukovní pomník 74. pěšího pluku (1898), ossarium a rozhledna na chlumské pláni (1899), pomník rakouského 51. pěšího pluku (1902), busta velitele saského armádního sboru korunního prince Alberta (1904) a pomník rakouského praporu polních myslivců č. 30 (1906).
  V roce 1901 osobně přeložil do češtiny knihu Josefa Krubnera Die F.-M.-Lieut. Peter Graf Strozzi’sche k. und k. Militär-Invaliden-Stiftung und das zugehörige Invaliden-Asyl zu Hořic in Böhmen.
  Vyznačoval se nebývalou činorodostí. Byl neúnavným populizátorem královéhradecké bitvy a to i za hranicemi rakouské monarchie. Za svou záslužnou činnost byl oceněn i na nejvyšších místech Rakouska, Pruska a Saska. Proto mu roku 1891 byl udělen Řád Františka Josefa a Řád červené orlice 4. třídy. Roku 1904 mu byl propůjčen rytířský kříž královského saského Albrechtova řadu 1. třídy. Dále byl od roku 1874 držitelem Válečné medaile a od roku 1898 Jubilejní pamětní medaile.
  Po svém odstoupení z vedení spolku se definitivně usadil ve filiálce invalidovny v Hořicích, kde žil v dvoupokojovém bytu obklopen bohatou knihovnou a obrazy z bitevními výjevy a portréty účastníků války. Poslední léta svého života strávil v pražské invalidovně, kam byl už jako slepý stařec přemístěn po vzniku Československé republiky. Zemřel 31. 7. 1922 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Později byl jeho hrob zcela zapomenut a pohřbeny do něj další dvě osoby.
  Autor studie, tak zcela vyvrací teorii někdejšího kronikáře Černožic Jaroslava Macha, který ji publikoval v roce 1997 ve své knížce nazvané Steinští – černožičtí legionáři a byla v minulosti již ve Zpravodaji zmíněna. Smiřickým občanům je však asi potřeba připomenout, že zakladatel Komitétu 1866 Jan Nepomuk Steinský byl nevlastním strýcem známého černožického podnikatele Rudolfa Steinského, neboť byl nevlastním bratrem jeho otce Rudolfa, který zemřel roku 1904 v Praze. Tragický osud rodiny Steinských v podobě jejího poúnorového odchodu do Kanady je smiřickým občanům též asi dostatečně znám z Machovy publikace.
  Jan Steinský si již za svého života vysloužil označení Otec válečných hrobů na královéhradeckém bojišti, které je též použito v titulu Dvořákovy knihy.
  V úvodu již zmíněný proces Steinského připomenutí dnešní veřejností pokračoval odkupem hrobového místa na Olšanských hřbitovech a odhalení nového pomníku nad jeho hrobem 15. listopadu 2008 a vyvrcholil napsáním této obsáhlé monografie.
  Jan Nepomuk Steinský svým významem zastiňuje všechny další osobnosti na daném poli, neboť to byl on, kdo svým duchem a především tvořivou vitalitou dal celému bojišti trvalý a nenapodobitelný ráz. Vynikl tím, že uměl lidi svou autoritou nadchnout pro společnou věc pak je shromáždit kolem sebe a s nimi realizovat své představy. Zažehnul tím jiskru záslužné činorodosti prodchnutou zároveň nevšední morální silou, která kdykoliv a kdekoliv našla a nachází následování pokud padne na úrodnou půdu.

  Kniha Jan Nepomuk Steinský otec válečných hrobů na královéhradeckém bojišti je brožovaná, má 200 stran, obsahuje 96 obrázků. Autor v ní uvádí dohledaný rodokmen rodiny Steinských až do současnosti. Dále ve dvou tabulkách uvádí složení předsednictva královéhradeckého komitétu během Steinského předsedování a v doplňkové tabulce přináší i složení Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z roku 1866 v Čechách v rozmezí let 1892-1919. Publikace není v běžných knižních prodejnách nikde dostupná, protože byla vydána v omezeném nákladu. Případní zájemci se o jejím dodání mohou domluvit přímo s autorem, e-mail: jaroslavdvorak@atlas.cz nebo na jeho adrese: Čechova 1329, 500 02 Hradec Králové 2.

Na fotografii vpravo z časopisu Český svět 1909 je:
,,Setník Jan N. Steinský ( *1848. ve Smiřicích. ) - Otec vojenských hrobů na bojišti Králové Hradeckém"