Smiřice - rodačka
Pavla Vachková - Osuská a Dr. Štefan Osuský
Zpět na hlavní stránku
Ve čtvrtletníku Státní opery Praha č. 4 z roku 2005 jsem našel vzpomínku na Pavlu Vachkovou:Mezi interpretkami Rusalky najdeme i tři zpěvačky, jejichž divadelní a životní osudy jsou dnes neprávem pozapomenuty. Rodačka ze Smiřic nad Labem Pavla Vachková (1891–1978?) byla členkou opery Národního divadla pouze necelých pět let, od listopadu 1914 do srpna 1919. Od lyrických partů zde postupně přecházela k úlohám dramatického sopránu, pro něž disponovala dobře školeným, zvučným a barevným hlasem. V roce 1915 vytvořila Rusalku ve třetím nastudování opery a roli zpívala celkem 24x. Dále se na Národním divadle zapsala mj. jako Milada a Libuše, v nichž čestně obstála vedle v té době hostující Emy Destinnové. Po sňatku zanechala umělecké činnosti, žila ve Francii a zasloužila se o rozvoj čs.–francouzských hudebních styků, mj. o provedení Prodané nevěsty v Paříži v roce 1928. Dle Slovníku umělců Národního divadla skončila její životní pouť v USA s nepotvrzeným datem úmrtí. V nastudování Rusalky z roku 1915 alternovala s Pavlou Vachkovou významná zpěvačka Kovařovicovy a Ostrčilovy éry, sopranistka Marie Šlechtová (1885–1953).
Foto nahoře: Filmová role ve snímku ,,Utrpením ke slávě"
Na stránce www.cfn.cz jsem se dozvěděl, že Pavla Vachková hrála kněžnu Libuši v němém historickém filmu z roku 1919.
Obsazení:
Richard F. Branald .... Sibylla/český bratr/Jan Žižka Pavla Vachková .... kněžna Libuše
Karel Lamač .... českobratrský písmák/další dvě role
Vladimír Pospíšil-Born .... koniášský inkvizitor/hrabě Šlik
Mary Jansová .... písmákova žena
Čeněk Šlégl .... Jan Amos Komenský
Mario Karas .... Karel Havlíček Borovský
Karel Faltys .... Karel IV.
Marie Branaldová .... role neurčena
Olga Málková .... role neurčena
námět: Karel M. Klos
scénář: Karel M. Klos
kamera: Josef Kokeisl, Svatopluk Innemann
režie: Richard F. Branald
Foto vpravo: Rusalka. Foto archiv Národního divadla Praha.
Pan Kupka ve smiř. Zpravodaji píše o Pavle:
Další židovský podnikatel Izrael Klein se stal po požáru Batistovy přádelny majitelem pozemku, na kterém 15.3.1877 zahájil stavbu mlýna - do provozu byl spuštěn 1.1.1878. Zde je možno uvést jednu pozoruhodnost. Klein rozpoznal pěvecký talent dcerky svého kočího. Podporoval ji na studiích až do doby kdy Paula ( Pavla ) Vachková vystoupila na scéně opery Národního divadla jako vynikající zpěvačka. Krátce po začátku slibné kariéry se provdala za velvyslance ČSR v Paříži Dr. Osuského.
Pavla Osuská odeslala v roce 1926 dopis Janu Zrzavému. Na 56 aukci dne 6. 11. 2004 byla jeho vyvolávací cena v aukční síni Vltavín 350 Kč. Na této stránce je pohled na dům kde Pavla bydlela.
Vizitka vpravo:
Pavla Vachková
Člen opery král. českého zemského a Národního divadla
Král. Vinohrady - Lužická 33.
Manželé na návštěvě v Jaroměři. Smiř. archiv.
Osuská -Vachková Pavla (1892–1980 ? / jiný zdroj ), operní pěvkyně - Osuský Štefan (1889–1973), právník, diplomat a politik;
1918–1920 čs. vyslanec ve Velké Británii, 1921–1940 ve Francii, 1940–1942 ministr čs. exilové vlády v Londýně;
od 1948 představitel čs. exilových organizací v USA
Dr. Osuský s manželkou Pavlou rozenou Vachkovou na návštěvě Smiřic 18.října 1935. Lidé stojí před městským úřadem.
Třetí zprava v první řadě stojí smiřický podnikatel Jiří Lefnar. - Smiř. archiv.
Klikni pro větší obrázek.
Tato fotka, i tři nahoře, byly u článku o dr. Osuském.
Článek v časopise o Dr. Štefanu Osuském ( 1889–1973 )
autor: Dr. Franta Kocourek
Výstřižek mám okopírovaný od p. Z. Vorla. Zdroj neznám
Slovákem drem Stefanem Osuským vstupuje do naší galerie význačných osobnosti druhý Slovák. Snad jste ještě nezapomněli, že prvním byla „jeho osvícenost" Andrej Hlinka, farář ružomberský, který se před měsícem proslavil v Nitře tím, že se postavil na první místo oslav. Drem Osuským zahajujeme zároveň skupinu portrétů našich diplomatů a vyjdeme při té pouti za nimi ze srdce evropské politiky, Paříže. Tam, docela blízko Eiffelovky, v ulici jednoho z presidentů francouzské republiky, Charles Floquct, stojí nevelký, ale elegantní dům se státním znakem, na němž Pravda vítězí. Kdyby nedej Bůh - jednoho dne slavná Eiffelovka spadla a kdyby si usmyslila položit se zrovna směrem avenue Charles Floquet, jistě by ještě zasáhla budovu vyslanectví. Poznala tu budovu většina našich lidi, kteří se jeli na Eiffelovku i jiné věci v Paříži podívat. A ti, kteří se v Paříži zdrželi, sem jistě někdy byli pozváni na trochu hudby, čaje a československého vzpomínáni při nějakých slavnostních příležitostech, jako je 28. říjen.
Při takovém osmadvacátém říjnu v Paříži jsem stiskl po prvé ruku vyslanci Osuskému: je tomu osm let. Brzo na to jsem byl představen také jeho pani a když mě jednou pozvali na oběd, nemohl jsem už zatajit jistý pravdivý příběh, z něhož je zřejmo, jak mi bylo jedenkrát trpět pro obdiv k pani Osuské, dokud ještě nebyla pani Osuskou. Vyznal jsem se z toho plně před hostiteli i třemi jinými hosty, při desertu: tenkrát vystupovala v Národním divadle v Praze Ema Destinová pohostinsky jako Libuše. Všechny lístky byly vyprodány a tak jsme byli s bratrem nuceni přemýšlet o nějaké nezákonné cestě do divadla. Dostali jsme se tam jako průvodci drožkáře a jeho vyhublé kobyly, jíž bylo určeno představovat Libušina setníka. Pan Pihlik nás v šatně vystrojil jako bezvadné staročechy a přikázal nám čekat, až nadejde chvíle, kdy statisté zaplaví jeviště. Ta chvíle se mi zdála dlouhá, proto jsem vystoupil z podzemí na jeviště do zákulisí. Přitočil jsem se za kulisu jakéhosi mohutného stromu, pravděpodobně lípy, a zíral pln obdivu na scénu, která se tam odehrávala. Ti lidé v lese se zřejmě hádali a zpívali při tom, ale to mi nevadilo, protože jedna z hereček byla nádherná: měla černé, až do modra lesklé dlouhé vlasy, krásnou postavu a blýskavé oči. Znal jsem ji už z jiných oper, byla to nynější pani Osuská, tehdy slečna Vachková. Jak jsem ji tak v tichosti zbožňoval ve skrytu pověstné lípy, chytil mě najednou někdo za můj staročeský límec a energicky mě táhl od kulisy: byl to pan inspicient. Vynadal mně a poslal do podzemí, mezi ostatní statistický dav.
Vyslanec Osuský, který přijel onehdy na dovolenou do slovenských lázní Sliač a odjel i s rodinou do Topolčianek, pozván k delšímu pobytu presidentem republiky, patři k sympatickému typu diplomatů, kteří dovedou spojovat obratnost a uhlazenost jednáni s přímostí a pravdivosti, pokud je co při takovém delikátním povolání možno. Působí v osobním styku svou svěžestí, rovným pohledem a přirozeností, bez níž není demokracie. Osuský je jeden z těch šťastně narozených lidí, kteří jsou doma mezi nejrůznějšími lidmi, aniž se potřebuji příliš měnit: je to neobyčejně vhodná povahová poloha, přirozený lidský postoj všemu blízký a při tom je vlastnost u diplomatů vzácná, vlastnost, která diplomatům působí obtíže; charakter.
A následkem toho je to také osobnost. Osobnost, to je někdo, na koho nezapomenete, i když ho vidíte jedinkrát. Zůstane ve vás něco z toho člověka, zřetelná stopa. Měl jsem za osm let několik příležitostí setkat se s vyslancem Osuským: na rozdíl od některých jiných politiků se mi zdá, že ten člověk nestárne. Že se neohýbá pod tím, co nazýváme „tíží mezinárodni situace", že neztrácí víry, že neresignuje, že se nekřiví. Zdálo se mi při rozhovorech o politické situaci u nás, o poměru Čechů a Slováků a o jednom předmětě pro další vývoj republiky nejdůležitější, totiž o poměru mladých a starých, že se tak hned nenajde politik, který by uměl vidět tyto věci jasně a který by byl odhodlán k tak účelnému a účinnému řešení. Napadlo mi, že důvod toho je právě v dlouhém pobytu Qsuského za hranicemi. Taková Paříž, to je ideální rozhledna, s níž je při dobrém zraku a dobré vůli vidět i do Československa. Odstup je znamenitá věc, ve všem, i v politice. A když při tom člověk udržuje spojeni s vlasti, dává se informovat a divá se do budoucna, vzejde z toho zajímavý a bohatý pohled na domácí politiku: je to československá politika pod zorným úhlem Evropy a světa. Pravda, nevidí se z té Paříže všechno, ale na druhé straně se zase vidí daleko lépe věcí nejdůležitější, které se u nás z té blízkosti vůbec nevidí.
Navštívil jsem vyslance Osuského těsně před odjezdem na dovolenou, v jeho pařížské úřadovně na místě už vylíčeném. A poprosil jsem ho, aby mi tentokrát nějakou tu chvíli „seděl" na portrét, jak se říká u malířů, aby pověděl něco o svém životě, jak je souzeno všem, kteří to někam dotáhli --- a konečně aby řekl něco o svém povoláni.
Náš francouzský ministr se posadil do své hluboké lenošky a začal: „Narodil jsem se v Březové pod Bradlem, roku 1889. Byli jsme tři děti, já chlapec a dvě děvčata. Jedna ze sester zemřela, druhá z nich se provdala za továrníka Svadíka v Chicagu. Naše rodina byla stará bžezovska rodina, původně rolnická, později v ni začali vyráběti kůži, „garbierstvo" se tomu říkalo na Slovensku. Potom se v rodině dělalo oboji, rolnictví i kožařstvi. A právě jako obchodník můj otec mnoho cestoval, skoro celou Evropu poznal."
Vyslanec hovoří slovensky, jako vždycky, když nemluví francouzsky nebo anglicky.
„Školy? Nejdřív jsem chodil do obecné v Březové, také ve Vídni jsem chodil do obecné, poslali mě tam po desátém roce, abych se připravil na studie.. Z Vídně do Bratislavy, na lyceum, které bylo tehdy, v Maďarsku. považováno za typ nejúplnějšího středoškolského vzděláni: trvalo 9 let, proti tomu gymnasium jen osm a reálka sedm. Na bratislavském lyceu jsem byl do roku 1906. Odcestoval jsem do Ameriky, kde jsem se první rok všelijak protloukal, žádné práci jsem se nevyhýbal, jen abych se tam udržel. V roce 1907 jsem vstoupil na kolej ve Springfieldu, kde jsem studoval vlastně teologickou fakultu, klasické vzdělání určitého druhu: většina lidí z takových kolejí se věnuje po absolvování výchově na konfesních školách, profesuře a kněžství. Ve Springfieldu jsem pobyl tři léta. Potom, roku 1910, jsem odjel na universitu do Chicaga. Tam jsem studoval sociální a potom přírodní vědy. Přestoupil jsem později na právnickou fakultu, kde jsem pokračoval zvláštním způsobem, duploval jsem totiž ročníky, takže jsem byl velmi brzo hotov, a to roku 1915, kdy jsem dosáhl doktorátu.“
„Byl jsem několik měsíců s geologickou výpravou v Rocky Mountains, Skalistých horách. Byl tam s námi profesor státní university Yowa. Výsledky své práce jsme musili potom popsat ve studii: šlo o historickou geologii. Můj profesor poslal svému kolegovi do Yowy mou práci, který ji přečetl a chtěl, abych dokončil přírodovědecká studia na universitě v Yowě. Naproti tomu můj profesor v Chicagu mi navrhoval účast na výpravě na Aljašku. Znamenalo to vzdálit se světa na několik let. Geologie mě ohromně zajímala, je to čtení historie světa v kameni a řekách, nesmírný obzor se mi otevřel. Ale v té době jsem už byl zasažen také jiným zájmem, to už jsem si začínal všímat života našich krajanů v Americe, měl jsem přednášky a schůze: rok 1915 mluví jasně: byla už skoro rok válka, musili jsme se v Americe bránit maďarské propagandě, a tak jsem byl lákán dvěma směry, tolik rozdílnými: z jedné strany mě to táhlo jako geologa na Aljašku, z druhé strany, už od balkánské války, po r. 1912 jsem si začal všímat politických událostí. Také jsem se musil nějak finančně upevnit: namířil jsem si tedy na advokacii a také jsem se skutečně stal advokátem, hned po skončení právnických studií. Řekl jsem si, že je lépe být dobrým advokátem a politickým pracovníkem, než průměrným geologem: v advokacii jsem viděl nejlepší můstek k politické práci."
„A provozoval jste v Chicagu skutečně advokátní praksi ?"
„Ano, a měl jsem s místem štěstí. V pátek jsem se stal doktorem práv a druhý den na to, v sobotu, jsem se stavil u jednoho kolegy v bance. Ten mě představil advokátovi jejich firmy. Co prý budu dělat ? A abych prý přišel v pondělí do jejich advokátní kanceláře. Přišel jsem a hned mě přijali. Rychle jsem se zapracoval. A když jsem složil státní zkoušku před nejvyšším soudem, nabídli mi ti páni hned, abych se stal společníkem jejich firmy."
Ale to už chytala Osuského za srdce víc a víc válka a osud československých věcí: „Vzal jsem si v té advokátní kanceláři šestiměsíční dovolenou po skončení jednoho velkého procesu, v němž jsem vypracoval žalobu. Ale z té dovolené, jak víte, jsem se už nevrátil: schůze stíhala schůzi, události se rychle vyvíjely a vyžadovaly stále naléhavěji vypjetí veškeré energie."
„Setkal jste se náhodou s některým ze svých advokátních šéfů ? Vědí něco o vaší kariéře?"
„Ano, psal jsem si s nimi, smáli se, že jsem si vzal dovolenou, abych se mohl stát ministrem. - V květnu 1916 jsem byl vyslán jako delegát Slovenské Ligy za profesorem Masarykem do Londýna. Masaryk chtěl, abych šel do Paříže, abych se setkal s Benešem a vrátil se do Londýna, ačkoliv mandát Slovenské Ligy zněl na cestu do Petrohradu, podle tehdejší ruské, slovanské orientace našich lidí. Dopadlo to tak, že jsem zůstal v Paříži a můj spoludelegát Košík jel do Ruska se Štefánikem. Kde jsem se poznal se Štefánikem ? V Paříži, právě při této příležitosti. Z Paříže jsem se dostal v červnu 1917, když přišly první zprávy, že se ve Švýcarsku bude jednat o mír. Tehdy jsem jel do Švýcar, podívat se, jak to tam pro nás vypadá, vrátil jsem se ještě do Paříže a potom jsem se na delší dobu usadil ve Švýcarsku, protože jsme viděli, že tam má propaganda daleko větší smysl: odtamtud jsem organisova! propagandu Československa pro celý svět. Začátkem dubna 1918 jsem jel do Itálie, hlavně pro kongres utlačovaných národů v Rakousku - Uhersku, konaný v Římě. Tam jsem zůstal i po kongresu, protože se pod vedením Štefánika dojednávala první vojenská dohoda s Itálií. Byl jsem přítomen jejímu podpisu a hned na to jsem byl vyslán do Paduly. Tam byl náš koncentrační tábor, odtud se připravovaly naše pracovní bataliony: já měl za úkol zastavit tyto bataliony a rekrutovat je do armády: byl to historický moment velkého významu. Itaiie dovolila pod politickým vedením Národní rady po prvé našim lidem vojensky se organisovat. Trvala ta rekrutačka celý měsíc, vrátil jsem se potom do Švýcar, pokračovat v propagandě. Přišel srpen 1918. Národní vláda uznána velmocemi, v říjnu se vláda organisovala. Mě jmenovala diplomatickým zástupcem v Londýně. Tam jsem organisoval naše vyslanectví."
Rychlým tempem jde vývoj poválečných osudů: z Londýna je dr. Osuský povolán v lednu 1919 do Paříže jako generální sekretář čsl. mírové delegace, po odchodu dra Kramáře zůstává s ministrem Benešem jako druhý delegát a po odjezdu dra Beneše jako jediný delegát na mírové konferenci. V lednu 1920 je jmenován čsl. delegátem ve významné reparační komisi a zůstává jím až do konce.
„A od které doby zastáváte úřad pařížského vyslance ?"
„Od konce roku 1920, a od té doby začíná také práce se Společností národů, v níž jsem byl delegátem s ministrem Benešem."
Otevřeným oknem sem vstupuje tlumený hluk letní turistické Paříže, v níž letos vlastně ani nedošlo k politickým prázdninám. Po jednom ze čtyř mohutných stehen Eifelovky se šplhá zdviž s mezinárodní klientelou. Hovoříme o perspektivách Malé Dohody, o Paktu čtyř. o bodrém panu Herriotovi. Přes Francii se dostáváme k dávno aktuální, ale bohužel dosud neřešené otázce slovenské, která by zabrala článek sama o sobě. A stálo by za to, napsat, jak se divá na československou otázku právě vyslanec Osuský, jeden z pevných,
přesvědčených a řekl bych čistokrevných Čechoslováků, který má tu nespornou výhodu, že je věrný Slovák, bez bázně a hany a může si dovolit říci svou pravdu přímo do očí jak Čechům, tak Slovákům . . . Takových lidí je nejvíc třeba k uspokojivějšímu, oběma stranám vyhovujícímu řešení československého poměru.
Ptám se pana vyslance na rodinu. Je na francouzském venkově. Jedno z těch děvčátek, s nimiž jsem si před osmí lety hrál v zahradě jejich pařížského domu, tuším že na schovávanou, je už úplná slečna, jmenuje se Pavlína, uvidíte ji na obrázku docela vpravo. Ta druhá, Judita, je o půl druhého roku mladší, dvanáct a půl. A ten nejmenší Osuský, co sedí na fotografií tatínkovi v klíně, je pětiletý Štěpánek.
„A o svém povolání byste na závěr nechtěl říci nic — aspoň několik slov?"
Vyslanec se zamyslil, odložil brýle ze své pěkné, mužné a zdravé tváře* v jejíž snědi svítí modré oči.
„Podstatou mého povolání je pozorovat lidi a věci a rozumět jim. Kdo však chce pozorovat, musí především vidět. Zde myšlenky plní funkci reflektoru, kterým člověk lidi a věci osvětluje, aby je viděl a pozoroval. Bez tohoto reflektoru člověk tápe ve tmě jako slepý: nevidí, nepozoruje, nerozeznává, a nerozumí. Zní to jako paradox, ale člověk, když myšlenky má, ne že by jeho obtíže byly u konce, nýbrž opravdu jen začínají. Totiž nic není věrnějšího než jsou myšlenky, když je člověk má. Nejen že ho neopustí, nýbrž ani tvář od něho odvrátit nechtějí: jako by zázrakem tvrdohlavě odvracejí svůj pohled od lidí a véd, které mají osvětlovat a vrací se do své skrýše a tak světlem, kterým si člověk měl svítit na cestu, svůj zrak oslepuje. Proto tolik diplomatů je slepých, právě tak jako je slepý neuvěřitelný počet lidí vzdělaných. A tak se světlo stává osudným pro lidi neméně, než tma sama."
Na fotce u článku vyslanec Osuský řeční na Brezové pod Bradlem při studentské oslavě.
autor: Dr. Franta Kocourek
Výstřižek mám okopírovaný od p. Z. Vorla. Zdroj neznám
Slovákem drem Stefanem Osuským vstupuje do naší galerie význačných osobnosti druhý Slovák. Snad jste ještě nezapomněli, že prvním byla „jeho osvícenost" Andrej Hlinka, farář ružomberský, který se před měsícem proslavil v Nitře tím, že se postavil na první místo oslav. Drem Osuským zahajujeme zároveň skupinu portrétů našich diplomatů a vyjdeme při té pouti za nimi ze srdce evropské politiky, Paříže. Tam, docela blízko Eiffelovky, v ulici jednoho z presidentů francouzské republiky, Charles Floquct, stojí nevelký, ale elegantní dům se státním znakem, na němž Pravda vítězí. Kdyby nedej Bůh - jednoho dne slavná Eiffelovka spadla a kdyby si usmyslila položit se zrovna směrem avenue Charles Floquet, jistě by ještě zasáhla budovu vyslanectví. Poznala tu budovu většina našich lidi, kteří se jeli na Eiffelovku i jiné věci v Paříži podívat. A ti, kteří se v Paříži zdrželi, sem jistě někdy byli pozváni na trochu hudby, čaje a československého vzpomínáni při nějakých slavnostních příležitostech, jako je 28. říjen.
Při takovém osmadvacátém říjnu v Paříži jsem stiskl po prvé ruku vyslanci Osuskému: je tomu osm let. Brzo na to jsem byl představen také jeho pani a když mě jednou pozvali na oběd, nemohl jsem už zatajit jistý pravdivý příběh, z něhož je zřejmo, jak mi bylo jedenkrát trpět pro obdiv k pani Osuské, dokud ještě nebyla pani Osuskou. Vyznal jsem se z toho plně před hostiteli i třemi jinými hosty, při desertu: tenkrát vystupovala v Národním divadle v Praze Ema Destinová pohostinsky jako Libuše. Všechny lístky byly vyprodány a tak jsme byli s bratrem nuceni přemýšlet o nějaké nezákonné cestě do divadla. Dostali jsme se tam jako průvodci drožkáře a jeho vyhublé kobyly, jíž bylo určeno představovat Libušina setníka. Pan Pihlik nás v šatně vystrojil jako bezvadné staročechy a přikázal nám čekat, až nadejde chvíle, kdy statisté zaplaví jeviště. Ta chvíle se mi zdála dlouhá, proto jsem vystoupil z podzemí na jeviště do zákulisí. Přitočil jsem se za kulisu jakéhosi mohutného stromu, pravděpodobně lípy, a zíral pln obdivu na scénu, která se tam odehrávala. Ti lidé v lese se zřejmě hádali a zpívali při tom, ale to mi nevadilo, protože jedna z hereček byla nádherná: měla černé, až do modra lesklé dlouhé vlasy, krásnou postavu a blýskavé oči. Znal jsem ji už z jiných oper, byla to nynější pani Osuská, tehdy slečna Vachková. Jak jsem ji tak v tichosti zbožňoval ve skrytu pověstné lípy, chytil mě najednou někdo za můj staročeský límec a energicky mě táhl od kulisy: byl to pan inspicient. Vynadal mně a poslal do podzemí, mezi ostatní statistický dav.
Vyslanec Osuský, který přijel onehdy na dovolenou do slovenských lázní Sliač a odjel i s rodinou do Topolčianek, pozván k delšímu pobytu presidentem republiky, patři k sympatickému typu diplomatů, kteří dovedou spojovat obratnost a uhlazenost jednáni s přímostí a pravdivosti, pokud je co při takovém delikátním povolání možno. Působí v osobním styku svou svěžestí, rovným pohledem a přirozeností, bez níž není demokracie. Osuský je jeden z těch šťastně narozených lidí, kteří jsou doma mezi nejrůznějšími lidmi, aniž se potřebuji příliš měnit: je to neobyčejně vhodná povahová poloha, přirozený lidský postoj všemu blízký a při tom je vlastnost u diplomatů vzácná, vlastnost, která diplomatům působí obtíže; charakter.
A následkem toho je to také osobnost. Osobnost, to je někdo, na koho nezapomenete, i když ho vidíte jedinkrát. Zůstane ve vás něco z toho člověka, zřetelná stopa. Měl jsem za osm let několik příležitostí setkat se s vyslancem Osuským: na rozdíl od některých jiných politiků se mi zdá, že ten člověk nestárne. Že se neohýbá pod tím, co nazýváme „tíží mezinárodni situace", že neztrácí víry, že neresignuje, že se nekřiví. Zdálo se mi při rozhovorech o politické situaci u nás, o poměru Čechů a Slováků a o jednom předmětě pro další vývoj republiky nejdůležitější, totiž o poměru mladých a starých, že se tak hned nenajde politik, který by uměl vidět tyto věci jasně a který by byl odhodlán k tak účelnému a účinnému řešení. Napadlo mi, že důvod toho je právě v dlouhém pobytu Qsuského za hranicemi. Taková Paříž, to je ideální rozhledna, s níž je při dobrém zraku a dobré vůli vidět i do Československa. Odstup je znamenitá věc, ve všem, i v politice. A když při tom člověk udržuje spojeni s vlasti, dává se informovat a divá se do budoucna, vzejde z toho zajímavý a bohatý pohled na domácí politiku: je to československá politika pod zorným úhlem Evropy a světa. Pravda, nevidí se z té Paříže všechno, ale na druhé straně se zase vidí daleko lépe věcí nejdůležitější, které se u nás z té blízkosti vůbec nevidí.
Navštívil jsem vyslance Osuského těsně před odjezdem na dovolenou, v jeho pařížské úřadovně na místě už vylíčeném. A poprosil jsem ho, aby mi tentokrát nějakou tu chvíli „seděl" na portrét, jak se říká u malířů, aby pověděl něco o svém životě, jak je souzeno všem, kteří to někam dotáhli --- a konečně aby řekl něco o svém povoláni.
Náš francouzský ministr se posadil do své hluboké lenošky a začal: „Narodil jsem se v Březové pod Bradlem, roku 1889. Byli jsme tři děti, já chlapec a dvě děvčata. Jedna ze sester zemřela, druhá z nich se provdala za továrníka Svadíka v Chicagu. Naše rodina byla stará bžezovska rodina, původně rolnická, později v ni začali vyráběti kůži, „garbierstvo" se tomu říkalo na Slovensku. Potom se v rodině dělalo oboji, rolnictví i kožařstvi. A právě jako obchodník můj otec mnoho cestoval, skoro celou Evropu poznal."
Vyslanec hovoří slovensky, jako vždycky, když nemluví francouzsky nebo anglicky.
„Školy? Nejdřív jsem chodil do obecné v Březové, také ve Vídni jsem chodil do obecné, poslali mě tam po desátém roce, abych se připravil na studie.. Z Vídně do Bratislavy, na lyceum, které bylo tehdy, v Maďarsku. považováno za typ nejúplnějšího středoškolského vzděláni: trvalo 9 let, proti tomu gymnasium jen osm a reálka sedm. Na bratislavském lyceu jsem byl do roku 1906. Odcestoval jsem do Ameriky, kde jsem se první rok všelijak protloukal, žádné práci jsem se nevyhýbal, jen abych se tam udržel. V roce 1907 jsem vstoupil na kolej ve Springfieldu, kde jsem studoval vlastně teologickou fakultu, klasické vzdělání určitého druhu: většina lidí z takových kolejí se věnuje po absolvování výchově na konfesních školách, profesuře a kněžství. Ve Springfieldu jsem pobyl tři léta. Potom, roku 1910, jsem odjel na universitu do Chicaga. Tam jsem studoval sociální a potom přírodní vědy. Přestoupil jsem později na právnickou fakultu, kde jsem pokračoval zvláštním způsobem, duploval jsem totiž ročníky, takže jsem byl velmi brzo hotov, a to roku 1915, kdy jsem dosáhl doktorátu.“
„Byl jsem několik měsíců s geologickou výpravou v Rocky Mountains, Skalistých horách. Byl tam s námi profesor státní university Yowa. Výsledky své práce jsme musili potom popsat ve studii: šlo o historickou geologii. Můj profesor poslal svému kolegovi do Yowy mou práci, který ji přečetl a chtěl, abych dokončil přírodovědecká studia na universitě v Yowě. Naproti tomu můj profesor v Chicagu mi navrhoval účast na výpravě na Aljašku. Znamenalo to vzdálit se světa na několik let. Geologie mě ohromně zajímala, je to čtení historie světa v kameni a řekách, nesmírný obzor se mi otevřel. Ale v té době jsem už byl zasažen také jiným zájmem, to už jsem si začínal všímat života našich krajanů v Americe, měl jsem přednášky a schůze: rok 1915 mluví jasně: byla už skoro rok válka, musili jsme se v Americe bránit maďarské propagandě, a tak jsem byl lákán dvěma směry, tolik rozdílnými: z jedné strany mě to táhlo jako geologa na Aljašku, z druhé strany, už od balkánské války, po r. 1912 jsem si začal všímat politických událostí. Také jsem se musil nějak finančně upevnit: namířil jsem si tedy na advokacii a také jsem se skutečně stal advokátem, hned po skončení právnických studií. Řekl jsem si, že je lépe být dobrým advokátem a politickým pracovníkem, než průměrným geologem: v advokacii jsem viděl nejlepší můstek k politické práci."
„A provozoval jste v Chicagu skutečně advokátní praksi ?"
„Ano, a měl jsem s místem štěstí. V pátek jsem se stal doktorem práv a druhý den na to, v sobotu, jsem se stavil u jednoho kolegy v bance. Ten mě představil advokátovi jejich firmy. Co prý budu dělat ? A abych prý přišel v pondělí do jejich advokátní kanceláře. Přišel jsem a hned mě přijali. Rychle jsem se zapracoval. A když jsem složil státní zkoušku před nejvyšším soudem, nabídli mi ti páni hned, abych se stal společníkem jejich firmy."
Ale to už chytala Osuského za srdce víc a víc válka a osud československých věcí: „Vzal jsem si v té advokátní kanceláři šestiměsíční dovolenou po skončení jednoho velkého procesu, v němž jsem vypracoval žalobu. Ale z té dovolené, jak víte, jsem se už nevrátil: schůze stíhala schůzi, události se rychle vyvíjely a vyžadovaly stále naléhavěji vypjetí veškeré energie."
„Setkal jste se náhodou s některým ze svých advokátních šéfů ? Vědí něco o vaší kariéře?"
„Ano, psal jsem si s nimi, smáli se, že jsem si vzal dovolenou, abych se mohl stát ministrem. - V květnu 1916 jsem byl vyslán jako delegát Slovenské Ligy za profesorem Masarykem do Londýna. Masaryk chtěl, abych šel do Paříže, abych se setkal s Benešem a vrátil se do Londýna, ačkoliv mandát Slovenské Ligy zněl na cestu do Petrohradu, podle tehdejší ruské, slovanské orientace našich lidí. Dopadlo to tak, že jsem zůstal v Paříži a můj spoludelegát Košík jel do Ruska se Štefánikem. Kde jsem se poznal se Štefánikem ? V Paříži, právě při této příležitosti. Z Paříže jsem se dostal v červnu 1917, když přišly první zprávy, že se ve Švýcarsku bude jednat o mír. Tehdy jsem jel do Švýcar, podívat se, jak to tam pro nás vypadá, vrátil jsem se ještě do Paříže a potom jsem se na delší dobu usadil ve Švýcarsku, protože jsme viděli, že tam má propaganda daleko větší smysl: odtamtud jsem organisova! propagandu Československa pro celý svět. Začátkem dubna 1918 jsem jel do Itálie, hlavně pro kongres utlačovaných národů v Rakousku - Uhersku, konaný v Římě. Tam jsem zůstal i po kongresu, protože se pod vedením Štefánika dojednávala první vojenská dohoda s Itálií. Byl jsem přítomen jejímu podpisu a hned na to jsem byl vyslán do Paduly. Tam byl náš koncentrační tábor, odtud se připravovaly naše pracovní bataliony: já měl za úkol zastavit tyto bataliony a rekrutovat je do armády: byl to historický moment velkého významu. Itaiie dovolila pod politickým vedením Národní rady po prvé našim lidem vojensky se organisovat. Trvala ta rekrutačka celý měsíc, vrátil jsem se potom do Švýcar, pokračovat v propagandě. Přišel srpen 1918. Národní vláda uznána velmocemi, v říjnu se vláda organisovala. Mě jmenovala diplomatickým zástupcem v Londýně. Tam jsem organisoval naše vyslanectví."
Rychlým tempem jde vývoj poválečných osudů: z Londýna je dr. Osuský povolán v lednu 1919 do Paříže jako generální sekretář čsl. mírové delegace, po odchodu dra Kramáře zůstává s ministrem Benešem jako druhý delegát a po odjezdu dra Beneše jako jediný delegát na mírové konferenci. V lednu 1920 je jmenován čsl. delegátem ve významné reparační komisi a zůstává jím až do konce.
„A od které doby zastáváte úřad pařížského vyslance ?"
„Od konce roku 1920, a od té doby začíná také práce se Společností národů, v níž jsem byl delegátem s ministrem Benešem."
Otevřeným oknem sem vstupuje tlumený hluk letní turistické Paříže, v níž letos vlastně ani nedošlo k politickým prázdninám. Po jednom ze čtyř mohutných stehen Eifelovky se šplhá zdviž s mezinárodní klientelou. Hovoříme o perspektivách Malé Dohody, o Paktu čtyř. o bodrém panu Herriotovi. Přes Francii se dostáváme k dávno aktuální, ale bohužel dosud neřešené otázce slovenské, která by zabrala článek sama o sobě. A stálo by za to, napsat, jak se divá na československou otázku právě vyslanec Osuský, jeden z pevných,
přesvědčených a řekl bych čistokrevných Čechoslováků, který má tu nespornou výhodu, že je věrný Slovák, bez bázně a hany a může si dovolit říci svou pravdu přímo do očí jak Čechům, tak Slovákům . . . Takových lidí je nejvíc třeba k uspokojivějšímu, oběma stranám vyhovujícímu řešení československého poměru.
Ptám se pana vyslance na rodinu. Je na francouzském venkově. Jedno z těch děvčátek, s nimiž jsem si před osmí lety hrál v zahradě jejich pařížského domu, tuším že na schovávanou, je už úplná slečna, jmenuje se Pavlína, uvidíte ji na obrázku docela vpravo. Ta druhá, Judita, je o půl druhého roku mladší, dvanáct a půl. A ten nejmenší Osuský, co sedí na fotografií tatínkovi v klíně, je pětiletý Štěpánek.
„A o svém povolání byste na závěr nechtěl říci nic — aspoň několik slov?"
Vyslanec se zamyslil, odložil brýle ze své pěkné, mužné a zdravé tváře* v jejíž snědi svítí modré oči.
„Podstatou mého povolání je pozorovat lidi a věci a rozumět jim. Kdo však chce pozorovat, musí především vidět. Zde myšlenky plní funkci reflektoru, kterým člověk lidi a věci osvětluje, aby je viděl a pozoroval. Bez tohoto reflektoru člověk tápe ve tmě jako slepý: nevidí, nepozoruje, nerozeznává, a nerozumí. Zní to jako paradox, ale člověk, když myšlenky má, ne že by jeho obtíže byly u konce, nýbrž opravdu jen začínají. Totiž nic není věrnějšího než jsou myšlenky, když je člověk má. Nejen že ho neopustí, nýbrž ani tvář od něho odvrátit nechtějí: jako by zázrakem tvrdohlavě odvracejí svůj pohled od lidí a véd, které mají osvětlovat a vrací se do své skrýše a tak světlem, kterým si člověk měl svítit na cestu, svůj zrak oslepuje. Proto tolik diplomatů je slepých, právě tak jako je slepý neuvěřitelný počet lidí vzdělaných. A tak se světlo stává osudným pro lidi neméně, než tma sama."
Na fotce u článku vyslanec Osuský řeční na Brezové pod Bradlem při studentské oslavě.