Rodina Vorlova

Rodokmen pro pochopení rodinných vztahů je vpravo dole:
V roce 1906 Anna posílá pohled bratrovi - ,,Hraběcímu příručímu zahrad v Děčíně Josefu Worlovi". Její otec se také podepisoval
Worel. Elen ( dole uprostřed ) je autorkou této stránky. Zdeněk ( vlevo dole ) mi poskytl materiály na stránku o Karlovi.
Jména z rodokmenu: Vorel, Kurz, Veverka, Hynek, Jirousek, Zahradník, Šafránek, Knotek, Cimprich, Páleník

Z dopisů p. Elen Páleníkové Cimprichové

   Já osobně jsem ráda, že se to aspoň trochu týká i mne, ale jsou to opravdu zajímavé věci, navíc mne uchvacuje ta nonšalantnost ( nebo jak to nazvat ) té doby. Třeba to je hodně patrné z těch pohledů.

  Karel je na fotografiích minimálně, jelikož si žil svůj obyčejný život ve Smiřicích, z vyprávění vím, že doma měl neskutečné množství všeho možného ( jednak starožitnosti, ale i "šutry", knihy, prostě všechno ). Ale prý se vyznal. Znalosti měl. A to jeho "muzeum" prý byla sice jen jedna místnost, ale věcí tam prý byly mraky. A jelikož mu poměrně brzy zemřela žena, potom žil s paní Zárubovou.

  Josef byl i nesmírný pedant na pořádek a na čistotu. Kupříkladu ve své světnici měl takové velké křeslo ( fotel ) a na tom křesle v hlavě byla dečka, jak se to dřív dávalo. A ta dečka byla přesně vycentrovaná vprostřed, uhlazená, běda, kdyby s ní někdo pohnul. Okamžitě to prý rovnal. A v těch Ratibořicích měl prý 2 místnosti, kde by se ,,dalo jíst z podlahy". Prkna vydrbaný, všude čisto, vše urovnané - na to, že žil sám, to je opravdu čest. Byl také nesmírný puntičkář a perfekcionalista. Dokonce houbičky, které nakládal do octa byly všechny stejné velikosti a raději měl skleniček pár, ale výstavních, nežli by to nějak prznil. Ale přes tyto všechny vlastnosti to byl prý nesmírně vzdělaný člověk. Vše, co dělal, bylo vynikající, proto si ho zřejmě Masaryk vybral jako správce zahrad pražského hradu. Bohužel, po roce 1945 se stal nepohodlným. Dost těžce to nesl, ale držel se. Při jeho noblese a znalostech to musela být hrůza. No a jeho bratr Karel měl naštěstí svůj koníček - kunsthistorii, takže to taky nějak doklepal. Ale je mi jich líto obou.

  No a jejich sestra, moje prababička Anna, ta by se bývala měla moc dobře. Vzala si Ladislava Zahradníka, původem z Nasavrk a praděda založil brašnářskou a ozdobnickou firmu zde v Třebechovicích, postavil 3 domy, byl velevážený občan Třebechovic, jeho syn ( můj děda ) vystudoval obchodní akademii v Praze a jeho dcera ( moje prateta ) se nejprve vdala za obchodníka z Kostelce nad Orlicí, pana Zemana, ale ten trošičku pil a měl blízko k tomu stát se defraudantem, tak se rozvedli a prateta se znovu vdala za slováka Michala Knotka, kterého sice hodně přežila, ale byl to člověk dobrý a hlavně dříč. No ale po roce 1948 pradědovi zabavili jak továrničku, tak postupně i všechny baráky, ale nechali ho v jeho továrně dál pracovat, jelikož měl kontakty a na komouše dost věděl. Postupem času se povedlo, že domy mu vrátili, ale musel z nich platit ,,nájem". Trochu drsné, co ?!? Bohužel zemřel v roce 1966, takže se nedožil ani mírné naděje okolo roku 1968. Zato prababička Anna zemřela až v roce 1972, takže i já si jí pamatuju. Sice matně, ale pamatuju. Ona byla silně věřící katolička, takže tuhle hnusnou dobu přežila díky víře asi relativně v pohodě. To spíš z pohledu mého mi to přijde všechno šílené a nechápu, jak někdo může komunismus vychvalovat.

  Ještě uvedu, že nějaká přízeň byli i Ruferovi, co měli pekařství a také Vejrochovi - prastrýc Václav Vejroch žil léta v Černilově ( byl poměrně mladý, cca ročník 1940 - tam byl velký, skoro generační posun ) a hodně se věnoval zahradní architektuře. On a jeho paní Eva ale již zemřeli a dcery Adriena a Ivona údajně žijí v Hradci. Dále nějaká přízeň byla i praprateta Havlasová z Újezda.

CESTA ŽIVOTEM

vzpomínky Josefa Vorla, sepsané Janem Vackem v roce 1962 Kniha je zkrácená, chybějící části jsou umístěny mezi tečkami.
Text je doplněn vzpomínkami paní Elen.
Dětství:
   Narodil jsem se 10.srpna 1887 ve Smiřicích v čp. 8. Do školy jsem chodil ve Smiřicích ( 1892 - 1901 ). Prvé dvě třídy ještě do staré školy a když byla dokončena nová školní budova, třetí čtvrtou již tam. Za účelem naučení se němčině chodil jsem do 5.třídy německé školy v Pilníkově. Tři měšťanky jsem vychodil opět ve Smiřicích.

Učednická léta. 16.1.1901 - 30.4.1904
   ,,Budeš zahradníkem !“ – rozhodl otec a já bez odporu přikývl. Smiřický zámek tvořil součást rodinného fondu císařského domu. Tenkráte, to vypadalo zcela jinak než dnes. Byl zde rozsáhlý zámecký park se vzácnými cizokrajnými stromy, nízké trávníky, nádherná květinová kola, k zámku se přimykal starý skleník, dále palmový skleník a tak zvaný nový kameliový dům. Nu však zde byl také zahradník, skutečný mistr ve svém oboru. Byl to pan Josef Štupl, c.k. zámecký zahradník. Býval kdysi zahradníkem u císařského dvora ve vídeňském Schönbrunnu
   Otec projednal s panem Štuplem učební dobu a složil každý rok 30 zl. jako roční poplatek za učení. Učil jsem se tři roky 1901 – 1904.
  Jen tak letmo vzpomínám, když na svatební cestě navštívil smiřický zámek pozdější rakouský císař Karel a Zita, co to bylo za přípravy a květinovou výzdobu.

Pomologický ústav v Troji

  …..Po vyučení se stal Josef zahradnickým příručím u fy Eduard Zimmermann ve Výprtech ( 8.5.1904 - 1.12.1904 ). Odtud se po krátké době dostal do květinového salonu fy Jaeckel Štýrského Hradce, kde se naučil vazby květin. ( 2.4.1905 - 26.9.1905 )…..
  Nu a odtud jsem již nastupoval v Děčíně na panství knížete Franz Graf von Thun - Hohensteina. Kníže byl velmi přístupný pán, povšiml si mých pokusů s ovocnými stromy a výsledky byl překvapen. ( 1.10.1905 - 15.1.1907 ) .....Nakonec byl poslán studovat na královský zemský pomologický ústav v Troji u Prahy. V létech 1907 – 1908 dostal Josef od knížete 100 zlatých stipendia každý rok, k tomu ještě 100 zl. státního stipendia za výborný prospěch. Tenkrát byl ředitelem ústavu Josef Bláha, který dožil svůj život v černožickém charitativním ústavu......
  .....Další profesor, přítel Svatopluka Čecha byl Josef Buňát. Josef dokonce několikrát upravoval zahrádku spisovateli Sv. Čechovi......
  .....Po absolvování nastoupil jako adjunkt městských sadů v Ljublani v Srbsku. ( 1.4.1909 - 1.10.1909 ) Odkud po půl roce nastoupil na čtyřměsíční vojenskou službu do Hradce Králové. ( 1.11.1909 - 28.2.1910 )....
  .....Nastoupil jako zahradnický příručí do ovocných školek knížete Lobkovice v Eisenbergu – Jezeří u Mostu v Čechách.( 15.3.1910 - 25.5.1911 ) Profesoři z Troje ho jmenovali zahradnickým demonstrátorem Královského zemského pomologického ústavu v Troji u Prahy.( 1.7.1911 - 26.7.1914 )..... Josef Vorel

......Josef dobře zpíval, chodil na hodiny zpěvu k Emilu Buriánovi ( otci E.F. Buriánovi ). Hodina stála pět zlatých, bylo to dost peněz a proto si chodil přivydělávat upravováním zahrádek pražským umělcům. Tak se také seznámil s Jaroslavem Vrchlickým. Josef také psal básně několik jich také vyšlo v tisku, pod jménem Jiří Veverkovský......

Text dopisu vpravo:
  Milý pane Vorle !
  Přijímám Vás za příručího, ale bylo by mi milé, zdaž byste mohl co nejdříve nastoupiti.
  Podmínky a instrukci seznáte až nastoupíte.
   Ředitelství král. čes. zem. pomolog. ústavu v Troji, dne 18. dubna 1912
  Ředitel - podpis asi Buňát
Archiv Zdeňka Vorla.

Světová válka: 26.7.1914 - 24.12.1919
   .....Josef narukoval k 18. pěšímu pluku do Hradce Králové. Na štědrý den 1914 padl do ruského zajetí......
  .....V zajetí dva roky žili v klášteře jako váleční zajatci. Nakonec ho příbuzný Novák vyreklamoval na práci do Jekatěrinodaru ( Krasnodar ) do závodu mnichovského zahradníka Marka. Ruština Josefovi nedělala potíže, mluvil také srbsky a německy. Se svým hlasem se dostal do tamní opery a pak na konservatoř. .....
  .....V té době se stal vychovatelem dětí u knížete Gončarova. Nataši, Filipíny a Borise. Měli ho rádi, proto mu umožnili studium na Varvanovském pomologickém učilišti na Kavkaze. S rodinou se velmi sblížil.....
  .....Josef se tu zamiloval do absolventky páté třídy gymnasia Naděždy Petrovny Jeremekové. ( Foto vpravo: Naděžda Petrovna Jeremenko, z knihy vzpomínek. ) Vypukla revoluce. Kníže Gončarov byl zastřelen s celou rodinou. I po Josefovi stříleli. Jeho milou Naděždu zakopali příslušníci carské armády za živa ještě s jinými po krk do země. Přes její hlavu se pak přehnala část ustupující armády – té carské, která také bývá označována bílou armádou......
  .....Později našel jen její zohavenou mrtvolu. Zůstal ji věren a neoženil se.......

  .....Vytvořily se legie, bylo zapotřebí výstroje, výzbroje a jiného materiálu. Základ našeho prvého vojska tvořila tzv. Česká družina. Josef se zapojil do práce. S dalším zajatcem houslistou pořádali koncerty a výnosy dávali České družině v Kyjevě. V Tuapse na pobřeží Černého moře se setkal plukovníkem Švecem, který u něho přespával...... Josef Vorel

.....Když válka končila, Josef pracoval u p. Marka, majitele květinářského závodu. Přes rumunské město Galaci odcestoval transportem domu. 15.12. 1920 byl doma. Doma už byl bratr Karel, ten v sedmnáctém roce na rumunské frontě přeběhl k Rusům. Přes bramborové pole, což byla v tu chvíli fronta, přešel a dostal se do města Seredu a tady narazil na ruské vojáky. ,,Kam jdeš Austriják ?“ ,,Kam - do zajetí !“ ,,Vždyť je mír – jechaj domů !“
Dali mu najíst, napít a vyprovodili ho až k rakouským zákopům. Co měl dělat, musel se vrátit. Ten mír, bylo místní příměří, klid zbraní. Během toho se vojáci v zákopech navštěvovali.....

.....Josef chtěl v Československu nakoupit stromky a vrátit se zpět do Ruska, nedostal však pas. Podal si proto žádost na smiřický velkostatek.......

Fotografie vpravo je z doby, kdy Josef Vorel studoval pomologii v Rusku

Smiřice Josef Vorel podpis

.....Nastoupil do statku, kde dostal služební byt v zámku. Z domku na Šternberkově nábřeží k sobě nastěhoval rodiče. Josef pracoval v Sokole, divadelním kroužku Jirásek a zpíval při bohoslužbách..... ( 1.2.1920 - 30.9.1926 )

Podpis vpravo:
Při pádu věže kostela, byly objeveny listiny. Na jedné z nich je soupis zaměstnanců státního velkostatku Smiřice ze dne 8.11.1925, je zde také podepsaný jako zahradník Josef Vorel

Komárno:
.....Nové působiště bylo ve Státním výzkumném zemědělském ústavu v Komárně. ( 1.10.1926 - 31.1.1928 ) Zde dělal přednášky v okolí Komárna, vyučoval na slovenských školách zahradnictví. Zde také upravil vojenský park. V lednu 1928 mu tam přišel dopis pro přeložení na nové působiště do Topolčianek.....

Vpravo je pohled zaslaný Josefem z Komárna ( Klapkovo náměstí ) své sestře Anně, které říkal Ando. Na jiném pohledu si posteskl: ,,Já mám také těch starostí nad hlavu. A nemohu z nich vyjíti." a dále: ,,Dá Bůh, že se přece odtud dostanu a bude mi lépe."
Moc se mu tady asi nelíbilo.

Foto vpravo: budova se slovensko-maďarským textem na průčelí: ,,Státné zemedelské skoly Komárno"

Topolčianky: 1.2.1928 - 26.3.1932
  .....Byl zde jmenován správcem zahradníkem, maminka za ním přijela v březnu 1928, aby mu vedla domácnost.....
  Pan president sem přijížděl vždy v druhé polovině července a setrval zde skoro do konce října, kdy nejpozději 27. se vracel do Prahy na oslavy 28. října.
  Do Topolčianek měla přijet Pavla Osuská. A proto si mne paní Alice zavolala.
  ,,Pane správce dostaneme návštěvu, přijede Pavla Osuská a tu se obracím na vás, prosím vás, viďte, že připravíte tabuli. A ještě něco, budu míti na sobě jednoduché černé šaty. Potřebovala bych nějakou malou kytičku. Vím, že se na vás mohu obrátit. Prosím buďte tak hodný a něco mi připravte.“
  Vyšel jsem do zahrady, chýlilo se k podzimu, listy stromů dostávaly nazlátlou barvu, na keřích rděly se krásné, velké, jako korály – šípky. Můj zrak letmo na nich spočinul. A již jsem jej od nich neodtrhl. Utrhl jsem nejkrásněji vybarvených několik šípků, doplnil jemným mechovým asparátem, provázal zlatou stužkou a tuto jemnou kytičku nesl jsem paní Alici. Rozzářily se jí oči: ,,ach, jak jste hodný“, po chvilce dodala ,,jsou jako já, takový nezmar“
  A tabule ? Ta se mi také povedla!
  Řekl jsem si: Pavla Osuská, rodačka ze Smiřic – bývalá zpěvačka, tedy něco zpěvně hudebního. Z dlouhých jehličí šlechtěné borovice jsem prostředkem bíle prostřené tabule sestavil pět notových linek. Černé podzimní bobule různých keřů se snítkami vytvořily noty a z jehličí jsem pod tím poskládal následující text, který plně odpovídal vytvořené notaci: ,,Vy slovenské písně, holubičky bílé, odkud jste přilétly ?“ Kdy to Pavla Osuská uviděla, zůstala zaraženě stát. Její zamilovaná písnička. Kdo to mohl ze zdejších lidí vědět ?
  Paní Alice obrátila se s úsměvem na mne, který jsem stál v pozadí. ,,Vy nejste zahradník – ale přímo kouzelník !“ ,,Kdo to mohl jen vědět“ – jak si pro sebe otázala se Pavla Osuská - ,,nu bože – smiřičák“ a srdečně jsme se pozdravili.

   Blížilo se jubileum tragické smrti generála Štefánika. Nad jeho rodnou obcí Brezovou, kde se na evangelické faře narodil, jeho otec byl evangelický pastor, vypíná se vrch bradlo. Zde mu byla vybudována mohyla, která v den tragického výročí byla odhalena.
   Několik dní před touto slavností zavolal mne pan president Masaryk a požádal mne, abych zhotovil věnec a jaksi na závěr svého přání dodal: pane správec, ovšem musí to být věnec, snad mi rozumíte – hodný presidenta republiky.
  Mlčky jsem přisvědčil.
  Nechal jsem zhotoviti jeden a půl metru v průměru ze slámy masivní kolo, které mělo tvořit základ budoucího věnce. Toto pak jsem velmi hustě pokryl větévkami ze stříbrného smrku. Do jedné třetiny tohoto věnce umístil jsem z akátových snítek, které jsou velmi bohaté na trny – trnovou korunu. Na tuto korunu pak tři obrovské orchideje. Sazenice těchto květin přivezli panu presidentovi američtí sokolové při posledním všesokolském sletu. Bylo to celkem devět sazenic. Tři zůstaly ve sklenících pražské královské zahrady, tři byly dány do Lán a tři sazenice jsem dostal do Topolčianek. Nevím jak se těmto květinám vedlo jinde, ale já jsem během velmi krátké doby dělením získal velmi silných jedinců devět, které nádherně kvetly. Uvázal jsem ještě hedvábnou stuhu s nápisem: ,,President T.G. Masaryk – Štefánikovi.“
  Hotový věnec jsem umístil na zvlášť připravený stojan a požádal pana komorníka Černého, že prosím pana presidenta, aby se tento přišel podívati na věnec.
  Bratr Karel, který byl u mne na návštěvě, shlédl věnec a neskrblil chválou. V tom přicházel pan president. Bratr se nenápadně uklidil do pozadí skleníku a zůstal stát za skupinou tropických palem a čekal, co řekne pan president. Tento přišel, postavil se před věnec, založil si ruce, při čemž pravá ruka jemu zvláštním způsobem podepřela bradu a chvíli se díval na věnec. S napětím jsem čekal, jak dopadne kritika mého díla. Pan president po chvíli, aniž by pronesl slovo, obrátil se a odešel ze skleníku. Stál jsem jako když mne poleje studenou vodou. Bratr, který vystoupil ze svého zákoutí mne utěšoval: ,,Co by jsi se strachoval, je to dobrý – kdy pan president nic neřekl, tak je spokojen.“
  Co tak stojíme - v tom se otevřely dveře skleníku a vstoupil opět pan president, avšak doprovázen hosty, kteří v té době byli v Topolčiankách. Byl mezi nimi ministr Udržal, spisovatel Čapek a ještě další významné osobnosti. Pan president se svým doprovodem zastavil se před, na stojanu umístěném věncem a ukazuje rukou na tento pronesl ,,tak se podívejte“ – při tom se obrátil ke mně a poklepávaje mi přátelsky pravicí na rameno dodal - ,,pane zahradníku, takhle jsem si ti představoval, úkol jste splnil, jen co je pravda, všechna čest !“

Josef Vorel

President T.G.M. se společností v Topolčiankách. Kolem roku 1930.
Malý zámek v Topolčiankách. Nad budovou vlevo je poznámka od Josefa ,,zde teď bydlím". Ve vloženém obrázku je dnešní stav zámku.

  Jak jsem již řekl, byl jsem svoboden a domácnost mi vedla matka. Aby se matce nestýskalo, přijížděl mě každoročně navštívit bratr Karel. Mohl si to dovolit. Byl zaměstnán u dráhy a tak měl jízdu takřka zadarmo.
  .....Karel sbíral vše, když president Masaryk a jeho manželka Alice napsali svá jména na jmenovky květin a pero nechali ležet. Ihned si ho Karel přivlastnil. Byla to jednoduchá černá dřevěná násadka do které je zasunuto tzv. francouzské seříznuté pero, jaké pan president jedině ku psaní používal Po skončení výstavky sebral i jmenovky. Chlapcům Revillidovým Herbertovi a Leonardu zhotovil draka a zato si od nich vyžádal jídelní lístek z oběda. Musel být podepsaný od presidenta, paní Alice, manželů Revillidových Aliota a Olgy a na druhé straně od kluků......
  .....Karel měl stále spadeno na presidentskou vlajku. Navázal dobré styky s presidentským komorníkem panem Černým. Ale nešlo to. Vlajka po dosloužení se musí podle předpisu protokolárně spálit. Kolem Topolčianek se však nedařilo bramborám, proto nabídl jeden metrák kvalitních brambor a měl úspěch. Ve své sbírce má roh presidentské vlajky. Ještě chtěl získat typickou Masarykovu čepici, to už však neuspěl…..

   Synovci Jirka a Zdeněk, ti kluci také na Topolčianky často vzpomínají. Měli zde pravé ,,eldorádo“ obzvláště v ovocné zahradě. Třešně a švestky to byla jejich oblast.
  Jednou pan president Masaryk šel zahradou a vidí Jirku na švestce.
  ,,Co tam děláš ?“
  ,,Počítám hvězdy“ – pohotově odpověděl.
  ,,Tak hvězdy nech, jsou vysoko a hleď si švestek, které jsou tvoje a na dosah ruky“ – se smíchem odpověděl mu pan president.

   Paní Alice ho pověřila uspořádáním květinové výzdoby při příležitosti návštěvy egyptského krále Faruka. Měl v Praze vyzdobit byt krále, Španělský sál, Rudolfovu galerii a slavnostní tabuli. Josef slavnostní tabuli popisuje takto: ,,Přes sněhobílý ubrus byly nataženy 10 cm široké zelené stuhy vzdálené od sebe rovněž 10 cm. V místech, kde měl sedět egyptský král umístil jsem ze zeleného mechu nízkou podušku na které z drobných žlutých kvítků jsem vymodeloval půlměsíc se třemi hvězdami.
   Prostředkem stolu, v řadě, bylo umístěno šest broušených dóz naplněných vodou. V nich jako na nějaké zátoce plovalo několik listů s květem jezerní růže – leknínů. Úponky těchto květin plazily se jako ušlechtilé hnědozelené nitky ojíněné kapkami vody k prostřeným talířům. Na každém rohu tabule umístil jsem bohatou kytici leknínů.
  A egyptský král Faruk ? Byl příjemně překvapen. Něco podobného nečekal. Však také medaile, kterou jsem od něho obdržel, dokazuje jeho uznání.
   A pan president ? Po několika dnech, když přijel do Topolčianek mi řekl:,,Pane správče, byl to mistrovský kus co jste nám v Praze předvedl a myslím, že v nejbližších dnech bude následovat definitivně Praha“.
   .....Dopisem ze dne 26. března 1932 byl přeložen do Prahy.....

Josef Vorel vzpomíná o zámku v Topolčiankách

  S presidentem Masarykem trávili krásné dny svého dětství v topolčianském zámku i jeho vnuci Herbert ( *1921 + 1945 ) a Leonard ( *1922 + 1944 oba padli v 2. sv. válce ) Revilliodovi. Na pokyn pana presidenta učil jsem je botanice.
  Vzpomínám si na zvláštní příhodu.
  Představte si malí chlapci Revilliodovi. Nazí, tak jak je Pán bůh stvořil. Každý v ruce kbelíček s lopatkou a na hlavě jen plátěný klobouk.
  A vedle nich impozantní postava presidenta ustrojená v typický jezdecký oblek. Kluci stáli kolem něho a nábožně mu naslouchali. Muselo to být velice zajímavé. Pomalu, nehlučně, kryt křovím jsem se přiblížil. A víte o čem jim pan president vykládal - neuhodli byste !
   Vyprávěl jim takovou stylizovanou pohádku o cvrčkovi. A také, jak v mládí tohoto malého hmyzího hudebníka chytal. Pane to si dal. Kluci chtěli cvrčka vidět. Nu a pan president – poklekl na zem, vzal do ruky stéblo trávy a začal jím cvrčka v díře lechtat. Tento podrážděně povylezl z díry. Ovšem nebyl v čas chycen, proto zase ihned zmizel zpátky v díře. Kluci spustili křik, mermomocí jej chtěli. Nezbývalo proto panu presidentovi nic jiného než rukama rozhrabat hlínu kolem cvrčkova domečku – doupěte. Klečel na zemi – ruce mocně nořil do hlíny až tato široko daleko lítala kolem něho a kluci bedlivě jej pozorovali.
  Otec chlapců, pan Revillid, tuto scénku náhodou fotografoval a tak se mi podařilo získati jeden obrázek na památku.

   A ještě něco bych chtěl říci pokud se týká těchto chlapců. Byli živeni přesně podle lékařského předpisu a jídlo jim bylo podáváno podle hodinového rozvrhu. Kluci se v zámeckém parku vylítali a byli hladoví jako tygři. A tu vždy zapadli k naší mámě. Tady vždy měli dveře dokořán otevřeny a co hlavního – připraveno jídlo. Nejlépe si pochutnávali na kozím mléku a chlebu s máslem. To bylo pro ně pravá pochoutka.

  …..Jednou po bouřce Josef našel na zemi polámaného ptáčka Křivonosku. Dal ji do klece a potom klukům. Ti se běželi pochlubit dědovi. Pan president ji vzal do ruky několikrát pohladil po hlavičce a křídlech. Něco jím o ptáčkovi řekl. Pak otevřel ruku. Křivonoska chvíli seděla a pak odletěla. Kluci spustili křik, ale pan president je rázným pohybem ruky zarazil a pak pomalu dodal: ,,Svobodný člověk přeje svobodu každému – jinak v zajetí hyne.“……

Josef Vorel

President T.G.M. s vnuky na lodičkách kolem roku 1930.

Paní Elen vzpomíná:
  Z vyprávění vím, že T.G.M. byl úplně v pohodě, běžně v Topolčiankách chodil mezi lidi, jezdil si sám na jezírku na lodičce, vůbec se nijak nestranil lidu, ale zase na druhou stranu netahal kdekoho k sobě ,,na kafe". Strýc Josef ho měl děsně rád a můj děda s mou pratetou taky, protože v létě tam vždycky blbnula horda dětí, mezi nimi i Masarykovi vnuci.
  Další historka je také o ,,ucpané kašně". Prostě starý pán T.G.M. měl následující den přijet a na zámku už všechno bylo tip-ťop. No a můj děda, prateta a Masarykovi vnuci + horda dětí z vesnice ucpali kašnu v zámecké zahradě ( odtok - jablkem ). Druhý den ráno všude potopa, cestičky vyplavené, kytky taky, no prostě hrůza ! Strýce Josefa málem trefil šlak. Takže jednak okamžitě lítal po parku a dával to trochu do kupy, než T.G.M. dorazí a jednak opravdu velmi seřezal jak mého dědu, tak mojí pratetu. No a vnuci T.G.M. byli prý biti taky a měli pak nějakou dobu ,,zaracha".
  Odmalinka mi vtloukali do hlavy větu, tak proslavenou Kodetem ve filmu Pelíšky ,,to je profesor doktor T.G.M., náš první prezident, o tom se BRZY budete ZASE učit". Dokonce se u nás v rodině neustále přenáší z generace na generaci, že "Honzu" ( syna T.G.M., Jana Masaryka ) zavraždil Zorin, jelikož při jeho pohřbu měl u hlavy ( za uchem ) kytičku fialek nebo sněženek, to nevím přesně, aby nebyla vidět díra po kulce. Všichni jsou o tom přesvědčení, protože prý ta kytička nebyla tak dobře naaranžovaná, takže to bylo vidět. Josef Vorel

Vpravo je pohled odeslaný Josefem Vorlem z Topolčianek.

Další historka od Elen:
Můj děda a moje prateta ( roč. 1917 a 1919 ), jezdili v létě na prázdniny ke strýci Josefovi do Topolčianek. No a chodili mu krást do takového jako ,,bunkru", resp. ,,sklípku" hrušky, které byly přichystané na stůl p. prezidenta. A jelikož je kradli okýnkem a to tak, že na klacek, který ořezali do špičky, je nabodávali a protahovali okýnkem ven, občas se jim podařilo nějakou hrušku jentak napíchnout a nevšimli si toho a nechali ji tam. Ta pak hnila. Strýc Josef si s tím dlouho lámal hlavu, jelikož byl perfekcionista, co se jeho práce týče. No a jednou si na ně počíhal. No byl z toho obrovský průšvih, oba dostali. Ale historka, jak děda s pratetou kradli Masarykovy hrušky, ta se prostě dědí.

Tito lidé se v roce 1932 starali o chod zámku v Topolčiankách.
Slavnostní tabule v zámku.

Vpravo:České korunovační klenoty vytvořené Josefem.

Josef Vorel vzpomíná:
,,Rok 1929 přinesl tisícileté výročí smrti Sv. Václava – Svatováclavské milénium. Co vytvořit, aby to bylo důstojné k tisícileté památce.
  Jako náhodou otevřel jsem knihu a právě tam byl obrázek – České korunovační klenoty. Ihned jsem se rozhodl.
  Z plodů, bobulí a květin, vytvořil jsem Svatováclavskou korunu, zemské jablko, žezlo a meč. Vše jsem umístil na mechovou podušku a kolem ze snítek nápis: ,,Nedej zahynouti nám ni budoucím – 929 – 1929“
  Pan president Masaryk nešetřil chválou. A to mi bylo dostatečnou odměnou. A nevěřili byste ! ,,Korunovační klenoty“ z příkazu pana presidenta jsem musel pečlivě zabalit do beden s mechem a tyto byly odvezeny do Prahy."

Praha: 1.4.1932 - 30.6.1945
   .....V kanceláři presidenta republiky mu poklepal Masaryk na rameno: ,,No příteli, chutě do toho, žádné strachy. Zvládli jsme spolu v Topolčiankách jiné věci, zvládnem je i zde. Je to přání celé naší rodiny, abyste se ujal funkce přednosty správy zahrad pražského hradu. Pak máte mocného přímluvce. Generál Syrový se zde již několikráte ptal, jak dopadlo jmenování. A tak doufám, že neodmítnete.“
  .....Podle dekretu kanceláře pres. rep. ze dne 14. dubna 1932 se stal správcem zahrad pražského hradu.....
   Jednou, po úpravě části zahrady, pozval pana presidenta na prohlídku. Při odchodu se pan president zastavil a před celou společností Josefa poklepal na rameno, potom přátelsky dodal:
  ,,Pane správče, dokázal jste zázrak - ano zázrak.“
  ,,Těch několik slov uznání, které ke mně v závěru návštěvy pan president pronesl, mělo pro mne větší cenu než kupy zlata a celá řada nejvyšších státních vyznamenání.“

   Potkal jsem pana presidenta v královské zahradě. Dal se se mnou do hovoru. Náhle jsem byl volán k telefonu. Na druhém konci drátu byl tajemník Šámal.
  ,,Co dělá pan president - činí si při procházce v zahradě poznámky ?“
  ,,Ne, jest v přátelském rozhovoru se mnou.“
  ,,Dobře - hned tam budu.“ A netrvalo dlouho a objevil se mezi námi.
  ,,Tak co mi chcete ?“
  ,,Pane presidente, jest zde již po třetí ta deputace z Úpice ohledně toho pomníku. Tak co jim mám říci ?“
  ,,Pane - jste přece rozumný člověk, projednejte to tak, aby byla spokojenost na obou stranách.“
  S tím tento odešel. A obrátiv se ke mně dodal:,,Dnes mi chtějí stavět pomníky a možná za deset let je budou kácet a tak nač jim přidělávat práci.“
  Netušil - jak jeho slova se splní !

   Když jsem byl asi rok správcem zahrad, jednou ke mně přišel Jan Masaryk. Byl to zvláštní, zcela samorostlý člověk. Cítil jsem k němu velké sympatie. Pokoukal, pochválil svým zvláštním žoviálním způsobem to i ono a pak se náhle zeptal:
  ,,Pane správče, nemáte náhodou doma minerálku ?“
  ,,Minerálku ? Mohu vám pane velvyslanče nabídnouti běloveskou Idu, kterou velmi rád piji.“
  ,,Tak kde ji máte ?“
  Přinesl jsem skleničku a láhev Idy. Jan Masaryk usadil se pohodlně do proutěného křesla, nalil si skleničku a pomalu pil. Pak ji prudce postavil na stůl a dodal:
  ,,Škoda, že to nevidí !“
  ,,Kdo pane velvyslanče ?“
  ,,Všichni ti, co o mně vypravují, že chlastám – a zatím piji vodu.“

President Masaryk zemřel.
   Dostal jsem příkaz uklidit věnce ze smuteční Plečnikovy sloupové síně. Odnesli jsme věnce do skleníku. Tentýž den přišel za mnou vyslanec Jan Masaryk. Po dotazu, jak má být naloženo s věnci odpověděl: ,,Hoďte to všechno pod kotel. Teď tátu oslavují a za života, obzvláště v posledních letech, by ho utopili na lžíci vody.“
  Bratr Karel v duchu zajásal, vzal si z každého věnce něco na památku. Z věnce tureckého vyslance - z vavřínových listů zhotovený půlměsíc, z věnce primátora Prahy - malý zlatý věneček, z věnce který poslal prostřednictvím svého vyslance Adolf Hitler, několik snítek modrých chrp. Mimo to několik stuh z význačných věnců, aby toto vše zařadil mezi památky na vynikajícího člověka kterého si jako já velmi oblíbil a vážil.
  Každý den jsem vyměňoval řezané květy ve vázách. Jedna z těchto váz, která stála na pracovním stole pana presidenta - opálově průhledná žlutá váza - a která s ním cestovala z Prahy do Topolčianek a naopak, jest dnes v mém majetku. Obdržel jsem ji od paní Alice po smrti pana presidenta na památku. Na dně je vyryto jediné slovo ,,Topolčianky“.

  .....S generálem Syrovým se Josef znal ještě z Ruska. Generál Syrový byl v Rusku zaměstnán a při vypuknutí 1. sv. války se odmítl vrátit do Čech. Byl jedním z prvních, kteří vstoupili do legii.....
  .....Josef dostal rumunskou stříbrnou záslužnou medaili od rumunského krále, tak jako jiní členové doprovodu presidenta Beneše.....

  Jednoho dne jsem pospíchal po pěšině královské zahrady ku svému domovu, když v dálce jsem spatřil proti mně přicházeti v družném rozhovoru presidenta Beneše a pana kardinála Kašpara. Sešel jsem z cestičky a skryl se za mohutným křovím. Když mě míjeli, aniž by věděli, že zde stojím za křovím pronesl pan kardinál Kašpar:
  ,,Pane presidente, ten Vorel jest přece přímo kouzelný zahradník, podívejte se jak pod jeho rukama královská zahrada jest den ode dne krásnější.“
  Tu president Beneš, s jeho typickým nosovým úsměškem odpověděl: ,,Jakápak nádhera, jakýpak kouzelník – musí, vždyť je za to placenej !“
  Stál jsem na místě hodně dlouho a stále mě zněl v uších výsměšný presidentův hlas - ,,musí, vždyť je za to placenej !“ Královská zahrada má pýcha - a slzy vstoupily mi do očí. Královská zahrada, mé všechno a má chlouba – a takováto odměna.
   V duchu jsem bezděky srovnával: president Masaryk a vše poprosil a za každou sebemenší úsluhu byl velmi vděčný a poděkoval. Byl to opravdový demokrat.
   Naproti tomu president Beneš - ,,poroučím, jako president !“ – byl stoprocentní diktátor a diplomat, který něco jiného myslí, něco jiného mluví a něco jiného dělá. Demokracie byla však od něho hodně daleko.

  Závěr I. republiky byl divoký. Než president Beneš odejel za hranice, konala se presidentská schůze vlády. Že nebyla klidná, vysvítá z toho, že se zde i střílelo. Kdo střílel ? Prosím neptejte se ! Generál Syrový, mne o celé věci informoval a já mu dal čestné slovo, že o detailech této presidentské schůze nebudu nikdy mluvit.

Josefovy vzpomínky na psa Astu Josef Vorel

   V září 1938 při útěku presidenta Beneše a členů vlády do zahraničí jsem stál s mnoha jinými na Ruzyňském letišti a oficiálně se loučili s presidentem republiky Dr. Edvardem Benešem.
  ,,Pane Vorel, ručíte mi za královskou zahradu. Hleďte, abych až se vrátím našel ji v takovém stavu v jakém jest dnes, kdy ji opouštím ! A dále, dávám vám do opatrování Astu, starejte se o něho ještě lépe než o svého vlastního psa. Jest vám to doufám jasné co dostáváte za úkoly. Hleďte je důkladně plnit“ --- úsečně rozkazovačným tónem pronesl a s tím se ode mne odvrátil.
  ….. Vzpomněl jsem si na rodného bratra Karla, který byl vedoucím stanice v Račicích. Napsal jsem mu a vojáci z hradní stráže jej naložili a odvezli k bratrovi. Ten byl první chvíli nadšen, to však netrvalo dlouho. Za nějakou dobu to začalo. Asta stála u kurníku a zakusovala slepice. Karel mu jednu vyrval z tlamy a začal Astu mlátit slepicí hlava nehlava. Pes však stál, chytal kusy střev a žral je. Nakonec zavřel psa do chlívku. Jenže pes tak vyl, že se za chvíli seběhla polovina vesnice.
  .....Byl to ruský barzoj – chrt. Celý bílý, jen na hlavě měl černou skvrnu. Spořádal denně dva litry mléka od kozy a pětilitr brambor mu bylo málo. Po sežrání Karlovy čepice, úředních razítek, všeho pohybujícího se v okolí a oběda vytaženého z trouby, Karel napsal Josefovi, že manželka prohlásila ,,Buď tady budu já, nebo ta psí bestie." Josef psa musel dát do psince. Platil za něho několik let 20,- Kč denně. Nakonec odmítl a pes tam asi zašel. Avšak po návratu se president Beneš ani jeho paní o psa nezajímali. Stáli opět vysoce nadřazeni nad obyčejným davem......

  Na fotce se psy je datum 10.8.1942 - EPC

Protektorát:
   Představte si co se také nestalo v ten osudový den 15.března 1939.
  Z kabinetní kanceláře bylo telefonováno do Kadetky – kde měl služební byt generál Syrový. Když tento přišel k telefonu v sluchátku se ozval hlas kancléře: ,,generále, na rozkaz vlády, během jedné hodiny v uniformě, se všemi řády, budete se hlásit v kabinetní kanceláři.
   A když se dostavil, kancléř uvítal jej slovy:,,Pane generále, jste očekáván…“, otevřel dveře přijímacího salonu a jemně jej postrčil kupředu. Jakmile tento vstoupil, dveře za nim rychle zavřel. Josef Vorel

   Generál Syrový zůstal u dveří stát jako by vedle něho udeřil blesk. Proti němu stál vůdce Velkoněmecké říše Adolf Hitler, než se mohl vzpamatovat tento promluvil: ,,Pane generále, těší mne, že vás mám čest poznat. Zaručuji vám úplnou bezpečnost.“
   Generál Syrový stál, jak mi později vyprávěl, jako solný sloup. Srdce mu pulsovalo až v krku.
  Hitler se chvíli na něho díval, patrně bavili jej jeho rozpaky. Pak se však zachmuřil a pronesl: ,,Generále, nemáte mi co říci ?“
  ,,Excelence nemám.“ Vydechl generál Syrový.
   Hitler mu podal ruku, kterou tento váhavě uchopil. Zazářilo bleskové světlo reportéra a audience byla skončena.

Foto vpravo: podle pamětníků i podle dochované korespondence byl Josef gay. Foto z roku 1943.

Josef Vorel

  Na presidenta Dr. Emila Háchu mám ty nejlepší vzpomínky:
  Lidé mu nadávali kde se dalo a snad ani nevěděli proč. V podstatě to byl dobrý člověk. Osobně byl velmi nešťastný, že musel převzít funkci státního presidenta. Před tím byl presidentem nejvyššího soudu. A z této funkce musel přejít do funkce státního presidenta. Je snad i méně známé, že president Beneš mu zaslal z Londýna blahopřejný dopis k jeho zvolení státním presidentem. To znamenalo, aspoň, já si to tak vysvětluji, že s jeho volbou souhlasil.
   Oporou mu byla jeho dcera, která však jej honila a chtěla ,,hráti první dámu protektorátu Čechy a Morava“.

Vlevo je Josef Vorel s presidentem Háchou na hradě v roce 1944.
President chtěl vidět, jak vypadá šnitlík ( pažitka ), proto mu ho Josef ukazuje. Foto od Zdeňka Vorla.

  Karl Herman Frank, státní ministr, avšak promiňte mi to přirovnání – pacholek první třídy.
  Koncem září, nevzpomínám si již kterého to bylo roku, si mne zavolal a rozkazovacím způsobem, jeho osobě vlastním, mi přikázal, abych ihned odeslal letecky šest beden prvotřídních jablek do Berlína. Vůz, který bedny odveze na letiště, bude za hodinu přistaven.
   Namítl jsem, že jeho přání nemohu splnit, poněvadž výnos hradčanské ovocné zahrady jest k dispozici panu presidentovi.
   Okamžik stál přede mnou se založenýma rukama a jeho jediným okem – druhé měl skleněné – mne nenávistně několikráte přeměřil od hlavy k patě. Pak se náhle otočil, uchopil na stole jezdecký bičík který používal na psy a tímto mne zuřivě sešlehal.
   Se slovy - ,,okamžitě splnit můj rozkaz“ – vyhodil, spíše vykopl mne ze své pracovny.
   To bylo jedno z vystoupení K. H. Franka proti mé osobě..
  Když jsem to vypravoval presidentu Háchovi, tento mne vyslechl a pokyvuje ustaranou hlavou dodal: ,,Pane Vorle, prosím vás, dejte jim všechno. Jablka vyrostou a vás kdyby popravili bylo by to opravdu škoda.“

  Heydrich. K jeho osobě se nebudu vyjadřovat. Jeho činnost v českých zemích jest dostatečně známa a zhodnotí ji budoucí generace.
   Jeho paní, Lina Mathilda Heydrichová, rozená šlechtična von Osten, neměla v sobě nic šlechtického. Byla to krutá žena a každý prostředek k vlastnímu obohacení byl jí dobrý. S oblibou nosila náramek a náhrdelník z kančích zubů. Pohled na ni byl mi vždy odporný a kde jsem mohl, tak jsem se jí raději vyhnul, nesnášel jsem její despotické vrtochy.

  Ilegální činnost ? To víte, že pod svícnem bývá vždycky největší tma. Bylo vytvořeno několik skupin. Já jsem ,,zaměstnával“ též několik pracovníků. Byli to bývalí legionáři a také rotmistři, kteří zde byli vedeni jako kvalifikovaní zahradníci.

Květen 1945:.
   Při vypuknutí povstání se v Praze bojovalo všude. Bojovalo se i na pražském hradě v Královské zahradě. Němci ostřelovali co se dalo. V mém bytě v prvém poschodí měli kulometné hnízdo. Mne s personálem samopaly nahnali do sklepa. Několik poctivých Čechů zde padlo. Jeden z nich byl pohřben v Královské zahradě a teprve po příchodu Rudé armády byl exhumován. Rodina si ho odvezla k uložení do rodinného hrobu.
  Rok 1945 – kdy se všichni radovali z konce války a znovu nabyté svobody – byl pro mne černým rokem.
   President Beneš nařídil očistu pražského hradu a jeho okolí bylo zbaveno od zrádců a kolaborantů. Očista se prováděla velmi důkladně a někde i velmi tvrdě. Prováděli ji jedinci, z nichž někteří měli sami temnou minulost a tímto způsobem se zbavovali nepříjemných svědků.
   V tomto očistném procesu nebylo zapomenuto ani na mne, musel jsem uvolniti byt. Odstěhoval jsem se do Smiřic, kde mi bratr uvolnil jednu světničku. Kde kdysi bydlela naše zlatá máma.
   Za několik dní obdržel jsem v srpnu výměr o svém penzionování. ( 1.7.1945 - 30.3.1948 ) Bylo mi 58 let, byl jsem tělesně a duševně zdráv a chtěl jsem se zapojit do práce.
   V roce 1947 podařilo se získat od vrchního odborového rady min. zemědělství Čestmíra Pánka, že - ,,Josef Vorel – po celou dobu se choval vždy jako dobrý Čech a vlastenec !“
  .....Nastala očista a na scénu přišel opět jeho případ, napsal na ministerstvo zemědělství.......

Ratibořice: 1.4.1948 - 30.8.1952
   27.března 1948 ho povolalo Ministerstvo zemědělství k výkonu služby u vrchní správy státních statků ve Smiřicích. Zde mne s jásotem přivítali a ihned pověřili vedením ovocného odboru s tím, abych založil na výměře 40ha v Ratibořicích nové sady a stávající zde odborně ošetřil.
  Ošetření starých sadů dalo velkou práci, bylo zde 12 000 stromů a výsadba nových stromů vyžádali si velkého pracovního vypětí.
   Zcela náhodou jsem zaslechl, že president Beneš podal v červnu 1948 abdikaci a odstěhoval se na své sídlo do Sezimova Ústí. 3.září 1948 umírá. Chtěl představovat zosobněnou spravedlnost a hledal ji tak dlouho, až ho tato našla. Žádné stromy nerostou do nebe. Velmi mi ublížil, ale v ten den jsem mu odpustil. Zloba přece nemá jíti až za hrob. Josef Vorel

Zasloužený odpočinek: 1.9.1952
  .....Po dovršení 65 let života odešel na odpočinek. Usadil se opět u svého bratra Karla ve Smiřicích. Nastěhoval se do světničky, kde bydlel již v roce 1945 a další tři léta.....
   ,,Co člověk v závěru života potřebuje ? Dohromady nic – jen nepatrné tři věci: aby si měl kde sednout, aby si měl kde lehnout a konečně, aby měl střechu nad hlavou“
  .....Presidentu Zápotockému, kterého si velmi vážil a z vděčnosti k jeho bratru, který mu pomáhal v těžkých dobách, napsal dopis. Zde vylíčil celý běh svého života a nabídl mu svou práci.....

   Závěr života:
   ,,Nu a jak žiji teď ?
  Vzpomínám na zašlé časy, které přede mnou, obzvláště když se setmí a sedím ve své světničce zcela sám, promítaje jako v barevném filmu který však nikdy nebyl ilusí, ale opravdovou skutečností. A věřte mi, že jsem svým způsobem šťastný ! ---
   Po chvílí pak dodal. Až zemřu - tak mám toto jediné přání a také poslední – na náhrobní kámen bych chtěl následující nápis:
  ,,Ani jediného
  co život přináší zlého
  nezůstal ušetřen.“
  A na hrob vysadit smuteční jabloň ( Elisi ratke ). Snětě se jemně sklání – když jest obsypána květem, jest čarovný pohled na tento strom. Když zraje ovoce na této jabloni, červená jablíčka mají zabarvení českého granátu, tu teprve nelze zraku odtrhnout.
   Kde se uvidí ?
   Na hřbitově v Chlumci nad Cidlinou sklání se nad hrobem českého pomologa, mého slavného učitele, Jana Říhy, autora dosud nepřekonatelného díla ,,České ovoce". Josef Vorel

Závěr života měl opravdu klidný. Jeho dobré srdce utichlo navždy v sobotu dne 27. října 1962. Po církevních obřadech ve smiřické zámecké kapli, kde jako malý chlapec velmi často ministroval a jako statný mládenec zpíval na kůru svým lyrickým tenorem, byl pochován na smiřickém hřbitově do rodinné hrobky k věčnému spánku po bok své zlaté mámy kterou tolik miloval.
Jan Vacek

I když se píše v pamětech o klidném konci života, četl jsem Josefův pohled z roku 1958, ve kterém se píše o velkém léčení, bolestech a stálém ležení v posteli. Dopis není psán jeho rukou. Podpis je skoro nečitelný.
Přemek

Hrob s nápisem Veverkovi a Vorlovi leží uprostřed hřbitova za křížem. Na náhrobním kameni nic napsáno není. 24.6.2010.
Druhý hrob rodiny Vorlovy leží v pravém rohu hřbitova. ( foto nahoře )

Zajímavý dopis pana Kunsta skvěle doplňuje tuto stránku:

Pane Přemku Andrýsi
   Já Vladimír Kunst jsem po absolvování Zahradnické školy v Kopidlně ještě s kamarádem Jiřím Schubertem nastoupil 1.9.1957 do zaměstnání na Státním statku v Ratibořicích jako zahradník. Vedoucí zahradníků byl Josef Vorel, který býval vrchním zahradníkem na Pražském hradě od doby, kdy byl prezidentem T.G.Masaryk. V Ratibořicích jsem měl i trvalé bydliště v čp.2 a pracoval jsem zde až do nástupu základní vojenské služby 1.11.1960. Nejméně po dva roky mého působení v Ratibořicích byl mým nadřízeným pan Josef Vorel, což je pro mne poctou, že tak významná osobnost byla mým šéfem.
   Připouštím, že by pan Josef Vorel mohl být od 30.8.1952 v penzi, ale skutečnost je nejen pro mne, ale i ostatní zahradníky taková, že pracoval i nadále jako vedoucí zahradník a každé ráno při nástupu do práce nám přiděloval práci. Postupně jak se mu zhoršovalo zdraví, tak si pro instrukce chodil náš mistr Zdeněk Pánek přímo k němu do bytu. Jeho zdravotní stav byl čím dál horší, protože trpěl cukrovkou a měl dnu, tak vycházel ven jen zřídka a pouze v bačkorách. Později už nevycházel z bytu vůbec. Prakticky v roce 1959 vedl zahradníky Zdeněk Pánek až do příchodu nového vedoucího zahradníků Karla Brejtra, který nastoupil po vojenské službě.
   Ještě pamatuji když se Josef Vorel stěhoval z Ratibořic, tak s předstihem odvážel zřejmě jeho přítel ( uvádělo se že jde o nemanželského syna ) cennější zařízení a obrazy, které dostal od prezidentů ( hlavně Masaryka ) do Prahy. Pana Vorla navštěvoval 3 až 4 krát za rok a pan Vorel o něm mluvil, že jde o sekčního šéfa ministerstva financí. Jemu se také posílaly bedýnky s jablky v jakosti super kvalita, na což dohlížel sám pan Vorel a bylo jedno jak dlouho se jablka třídila, hlavně nesměla na nich být jediná vada. Jablka se třídila v bývalém bytě rodiny Panklovy, což pro nás zahradníky mělo zvláštní pocit jakési sounáležitosti s rodinou Panklů.
   Pokud bylo deštivé počasí, tak jsme se ukrývali ve staré sušárně ovoce, kam za námi docházel v době, kdy ještě na tom nebyl tak zdravotně špatně, náš vedoucí Josef Vorel a vyprávěl nám své životní příběhy ze zajetí v Rusku, na Pražském hradě a další. Tyto příběhy nám na naše přání vypravoval tolikrát, že jsem si je vryl do paměti dokonale a mohu jen potvrdit vše co jsem se dočetl v článku o Josefu Vorlovi. Naše přání tenkrát pramenilo víc z toho, že jsme nemuseli pracovat a jen jsme poslouchali jeho vyprávění. Také nám ukazoval dost fotografií ze zajetí v Rusku a z jeho působení na Pražském hradě, jedna z fotografií byla jak je v parku s prezidentem Masarykem, oba ve stejném oblečení. O manželce prezidenta Beneše Haně se vyjadřoval jako o arogantní, bezcitné a povýšené, pro její jednání se služebnictvem a ostatním personálem Hradu. Dveře si otevírala zásadně s ubrouskem v ruce, který posléze odhodila na zem.
   Zmiňovaný pohled z roku 1958 psal zřejmě Zdeněk Pánek, který v době nepohyblivosti Josefa Vorla vyřizoval veškerou jeho korespondenci.

Ještě mám jednu příhodu z doby okupace, která nebyla uveřejněna.
   nůž na Hitlera

Jako šéfzahradník Pražského hradu denně procházel hradní místnosti a sály, kde byla květinová výzdoba z řezaných květin ve vázách a upravoval květiny, některé seřízl a tak chodil s nožem zvaným žabka otevřeným. V době, kdy na Hradě pobýval A.Hitler nebyl výjimkou pro jeho konání a tak vstoupil do pracovny A.Hitlera v době, kdy ten byl přítomen v kanceláři také s tímto otevřeným nožem. Než stačil udělat pár kroků už ho drželi dva SSmani, vyvedli jej na nádvoří, kde měl být popraven jako atentátník. Dalo mnoho práce vedení prezidentské kanceláře, aby jej dostalo z maléru a vysvětlilo činnost vrchního zahradníka na Pražském hradě.

------------------------------------------------------------------------------------
Foto ,,nože na Hitlera" mi poslal pan Zdeněk Vorel. Vpravo
------------------------------------------------------------------------------------

foto od p. Kunsta

Foto ze sklizně třešní v Ratibořicích vpravo:
Nahoře zleva: Schubert J., Kunst V., ?, Brejtr K., vlevo od slečny je Horký J. Ostatní jsou brigádníci a chybí mistr Pánek Z., už je zde nový vedoucí Karel Brejtr.
   Vladimír Kunst, Lázně Bělohrad 1.9.2014

Zeptal jsem se pana Kunsta, jestli mohu dopis zveřejnit:
   ....nemám nic proti tomu jestli bude zveřejněn můj poznatek k Josefu Vorlovi. Křížem krážem dlouhý čas jsem sháněl něco o Josefu Vorlovi a nakonec je to jednoduché - najít v rodišti tak perfektní informace které jste zveřejnil. Jsem velmi potěšen také proto, že mohu potvrdit vše co je napsáno aniž by bylo nutné něco uhlazovat.
   Ještě jednou dík a přání pokračovat v takové práci, která má význam v poznání našich významných spoluobčanů.

A ještě pan Kunst doplnil:
   ...jelikož se zabývám rodinou spisovatelky Boženy Němcové, mám ještě jeden poznatek související s Josefem Vorlem :
   Josef Vorel studoval v letech 1907 – 1908 v Zemském pomologickém ústavu v Praze – Troji.
   Zajímavostí je, že jde o stejný ústav kde působil jako ředitel Zemského ústavu od roku 1896 až do své smrti v roce 1901 Karel Němec – syn známé spisovatelky Boženy Němcové.
   Božena Němcová a Ratibořice už je pojem a v těch samých Ratibořicích zakládal ovocné sady o nějakou dobu později Josef Vorel.
   Zdraví Vladimír Kunst

Josef Vorel ze Smiřic a jeho rodina

Zpět na hlavní stránku
Stránka o bratrovi Karlovi

Z dopisů p. Elen Páleníkové Cimprichové

CESTA ŽIVOTEM

Josef Vorel ze Smiřic a jeho rodina

Zpět na hlavní stránku Stránka o bratrovi Karlovi

Z dopisů p. Elen Páleníkové Cimprichové

CESTA ŽIVOTEM

Zpět na hlavní stránku
Stránka o bratrovi Karlovi