---

   Při prvním kontaktu se Zdeňkem, vnukem Karla Vorla, jsem ho požádal o jeho vzpomínky na dědu. Napsal mi, že vedl normální obyčejný život nádražáka a že není o čem psát. To si nemyslím, ani náhodou to nebyl obyčejný život. Moje generace stále ví, kdo to byl Karel Vorel. Mladší generace si ho už ale nepamatují a proto vznikly tyto stránky.
   Škoda jen, že Smiřice již nemají muzeum. Zdeněk, Karlův syn část sbírek věnoval městu Smiřice. Sbírky našeho města stálým stěhováním nemají řád. Nejdříve si je pamatuji v bývalém chudobinci, potom naproti zámku. Dnes jsou uskladněny na tajném místě. :-) Teprve se totiž katalogizují předměty a dokumenty. Možná jednou, v budoucnosti, k nim budeme mít přístup.
   Jsem vděčný panu Zdeňku Vorlovi z Varnsdorfu, že zareagoval na mojí první stránku o Josefu Vorlovi a kontaktoval své příbuzné a později i mě. Děkuji mu za materiály, které mi nechal okopírovat. Bez jeho pomoci by tato stránka nevznikla. Děkuji za darování nových neznámých fotografií.

Vzpomínky Karla Vorla jsou přepsány z namluvených kazet. Proto omluvte někde kostrbatý přepis. Text od Zdeňka Vorla je z roku 2006.

---

Karel Vorel – vzpomínky

*4.11.1895 - 13.12.1971
Foto vlevo: Karel ve dvaceti letech. Vpravo Karel na Italské frontě ve 23 letech.


   Můj otec Jan Vorel byl syn posledního mydláře ve Smiřicích č 16, matka se jmenovala Teresie rozená Veverkova ze Smiřic č 8. Vyrostl jsem v Labi, vychodil jsem smiřickou školu a jeden školní rok tj. v roce 1908 byl jsem v Pilníkově na handlu, za německého synka Adolfa Bárta a chodil tam do německé školy. Rád bych po ukončení školy šel na průmyslovou školu do Jaroměře, která byla opravdu dobrá. Bratr Josef byl na studiu na odborné škole zahradnické v Troji u Prahy a tak pro mne již nezbylo peněz na další odborné vzdělání.
   Tak co teď, otec byl sedlář a věděl jsem, že by mě měl rád také sedláře, tak po rodinné poradě rozhodnuto, že se půjdu učit k mistru sedlářskému a čalounickému panu Janu Jonešovi ve Smiřicích
   Ráno, první den učení mě moje drahá maminka vedla k panu mistrovi a stavili jsme se v tom našem smiřickém kostelíčku, by mě duch svatý osvítil a dal mi trpělivost, abych se dobře učil.
   Bylo ujednáno, že dostanu u pana mistra snídani, posnídávku a oběd. Tak teda ten první den jsem dostal krajíc chleba a hrábě a šli jsme k Vlkovu na louku sušit seno.
   Byl jsem přijat do učení na tři roky, které jsem ve zdraví přečkal. Po složení tovaryšské zkoušky před slavnou řemeslnickou komisí, kterou jsem složil s velmi dobrým prospěchem. Pan mistr mi nabídl, bych u něho pracoval jako tovaryš dále. Tak jsem u něho zůstal dále pracovat až do toho nešťastného roku 1914, kdy celý svět se dal do války.    Mě tehda ještě nebylo ani 19 let a byl jsem povolán co sedlář, na vojnu a tak první týden mobilizace jsem s Josefovským plukem zásobovacím, tj. s pekárnami odejel na frontu do Haliče.
   Kde rakouská armáda zprvu postupovala až k Ruským hranicím. Ráva Ruská, Zámošt, Tomašov. Kde u Rávy Ruské byli velké boje a co se za měsíc těžko dobylo, bylo prohráno za tři dny a byli jsme zase tam, kde se začalo.
   Bratr Josef byl u pěšího pluku č 18, který měl toho času posádku v Hradci Králové a pěší pluk hradecký, jako pluk český musel vždy první do toho.
   Naše vozatajstvo, tj. pekárny pekly pro armádu ve vesnici Řezno. Já pracoval v jednom baráčku na správách postrojů. Přišel ke mně kamarád, krajan z Hubilesa a ptá se, Vorel nemáš ty bratra u 18 pěšího pluku. Já říkám ano, bratr je u osmnáctých. Bylo to po ofensivě a fronta se trhala, ústup byl strašný, všude ranění naši a všude samé hroby těch, kteří padli a pro nic a za nic. Krajan povídá, támhle na tom kopečku, to jest u Labunice, jest mnoho hrobů kamarádů. Jest tam také na jednom křížku, který byl udělán jen z tyček z plotu a na něm jest inkoustovou tužkou napsáno J. Vorel 18 pěší pluk. Není to snad tvůj bratr ? Nechal jsem práci a jdu se tam podívat.Skutečně jsem hrob našel. Co teď, je to bratr nebo není to bratr. Domů to psát nebudu, abych ušetřil maminku. Tak jsem upravil hrobeček, natrhal u potoka pomněnek, dal do velké patrony od dělového náboje a vzal do uzlíčku trochu hlíny z hrobu pro maminku. Já se přece musím vrátit, umírat v 19 letech to přece se žádnému nechce.
   Tak jsem tu tíhu osudu nesl sám. Asi za týden naše fronta dala se do pohybu zpět. Byl strašný chaos, vojsko, vozatajstvo, dělostřelectvo, dobytek, auta, lidé. Vše se hrne zpět, jako velká voda. Kdosi křičí osmnáctí jsou, tak spěchám na silnici do toho chaosu a hledám někoho známého ze Smiřic. Konečně jsem poznal smiřického občánka Jana Čapka. Volám Jene co je s bratrem Josefem a on klidně odpoví, brácha je vzadu. Tak jsem jej vytáhl z řady. On se lekl mě, já jeho, jak byl zubožený. On nevěděl, že já jsem již také na vojně. Bratře co potřebuješ, ptám se, on na to: nemám nic, jen hlad a vši. Já měl všechno, dal jsem mu dvě garnitury nového prádla, chleba, kávu, peníze a vyměnili jsme si polní láhve. On dostal za svoji prázdnou moji s kávou. On chudák plakal a já skoro taky. Kdyby nás viděla naše maminka, jak nás císař pán zotročil, co z nás udělali. Rozloučili jsme se a sešli až za 6 let skoro ve zdraví.
    Bratr byl raněn do nohy a já si přivezl z války, kde jsem byl na ruské frontě dvakrát, jednou na rumunské až do 17 roku. Po Brestlitevském míru bratr byl již dávno v ruském zajetí, já měl jeho adresu do Ruska. Tak uvažuju, když bylo příměří Rusové byly u nás v zákopech, my u nich, že bych mohl císaře pána opustit a dostat se do Ruska. Přešel jsem frontu v Bukovině na řece Seretu. Hrnu si to do zajetí, až jsem se dostal do města Seretu, kde bylo Ruské komando. Tam mě Ruské hlídky čapli: ,,što ty austryják, što tu", já ,,vojno pleny" to jak, že chci do zajetí a oni na mě ty ,,durak, što ty jechaj domu, je mír", no dobře je mír půjdu domů. Jo to se pěkně řekne, jechaj domů. Tak mě vrátili a zase u našich v zákopech. Za týden nás nahnali zase do vlaku a jedem na Italii, tak to bylo ještě horší než zde. Byl jsem na posici, tam kde se vlévá Piava do moře a tam jsem lítal ještě přes rok až do osmnáctého roku, kdy se slavná říše rakouská rozsypala a já utekl z fronty, jen díky tomu, že jsem dostal tropickou malárii, to je pěkné svinstvo.

Na obrázku vpravo stojí dragoun Karel Vorel ze Smiřic 1915 / 1916


Dřevěný korespondenční lístek ( silný asi jako dýha, vyrobený z kůry stromu ) určený Anně Vorlové do Smiřic.Na druhé straně dopisnice je veršíček: Kalhoty toť pevná věc, rus mi je však rozbil přec !! Že jsem v nich však nebyl sám, proto si dnes zazpívám !!! -- Karlovi na frontě rozstříleli kalhoty, tak to nakreslil mamince.


Zde se ještě sedláři chlubili ohlávkami na koně.


Popis na druhé straně fotografie: Čeští sedláři za první světové války ve Wilhelmsburgu v Dolních Rakousích.
Jan Vorel, Karel Vorel 1914 / 1915


Tyto výrobky již nebyly tak příjemné. Karel sedí druhý zleva.

   Psal se rok 1918, 28 října, máme svobodu. Československý stát stal se po třistaleté porobě skutkem a teď Češi ukažte, že když jste si tu vaši svobodu tak těžko vydobyli, že ji dokážete také udržet. Naše legie rvali se pro ni po celém světě, ve Francii, v Rusku, v Itálii a profesor Tomáš Masaryk i v Americe a Anglii. Ztráty byli strašné. Prosím, jen z tak malého města jak jsou Smiřice padlo na bojištích 62 mých kamarádů a 30 se jich vrátilo jako legionáři.
   Pak jsem se hned hlásil do čsl. armády a byl jsem přidělen, jelikož jsem byl co vojín u jezdeckého pluku císaře Františka Josefa I. za Rakouska, zase ku jezdeckému pluku Jana Jiskry z Brandýsa, který byl posádkou v Mostě. Kde jsem sloužil ještě dva roky, tj. do roku 1920. To mě bylo již 25 let a na mé 25 narozeniny jsem 4. listopadu 1920 nastupoval novou životní dráhu, jako zaměstnanec u čsl. železnice, jako lampař u staničního úřadu ve Smiřicích. Potom, jako skladní dělník, později co zástupce skladníka, písař, pak v nákladní pokladně, co účtař, závorář v Černožicích, pak co vedoucí staničního úřadu v Hořiněvsi, pak v Račicích. Konečně ve stanici Josefov, co účtař v nákladní pokladně, kde jsem co vrchní provozní dozorce dosloužil a šel do důchodu.

Foto vpravo: Karel a Růžena roz. Jirousková z Černožic, svatební fotografie.

Vzpomínka na rodinu gen. Syrového

   Byl jsem po vánočních svátcích v Praze u bratra, kde byl správcem královské zahrady na hradě. Maminka mu vedla domácnost. On měl tolik známostí, že nevěděl, kterou si má vzít, tak zůstal svobodný. Bylo to dva dny po Štědrém večeru, pořád ještě všude vánoční nálada. Bratr Josífek povídá, bráško doneseš dolů, do kostelní školy v Dejvicích, milostivé paní Bělince Syrové, choti pana generála kytici květů. Ona má ráda květiny, tak ať má radost a přání k novému roku. Když musím, tak jdu, je to od královské zahrady jen malý kousek.
   U Syrových mě velice vlídně přijali a jelikož byl den úklidu, uvedli mě do jídelny na malé pohoštění, to je sklenku vína a zákusek. Všude byla vzorná čistota a pořádek, jen na čestném místě u stolu příbor, talíře, sklenky, ovoce.
   Ptám se komorné, prosím vás, čekáte nějakou vzácnou návštěvu, to nesmím dlouho zdržovat. Ona mi jen řekne, to ne, to je pro Františka. Dobře pro Františka a dál nic, poděkuji za pohoštění a jdu k našim domu. Ptám se bratra proč u Syrových čekají, že tam mají v jídelně na čestném místě připraveno vše k uctění toho Františka.
   Bratr, který byl 6 roků v Rusku a měl možnost stýkat se s našimi legiemi, znal onu historii a začal vyprávět.
   Bylo to v 17 roce na Štědrý den na frontě, kde na předsunuté pozici měli Němci kulometné hnízdo a odtud odstřelovali kus úseku. Bylo nutno obchvatem zničit posádku. Na Štědrý den se to hodí nejlépe. Němci nás čekat nebudou, snad se to podaří. Nástup bratři, to je váš úkol dnes. Kdo se hlásí dobrovolně. Hlásí se celá četa, všichni i poručík František, otec tří dětí. Ty Františku nepůjdeš, máš ženu a děti. Bratře generále, svou četu nikdy neopustím, půjdu a jen prosím, schovejte mi večeři, bych měl také štědrý večer.
   Šlo se, předsunutá pozice dobyta, kulomet umlčen a František leží mrtev na zmrzlém sněhu, kde jeho rudá krev a bílý sníh, dvě tak drahé barvy toho českého ubitého národa. Toť symbol našeho utrpení.
   Františka donesli, pohřbili a dodnes u generála čekají Františka se štědrovečerní večeří každé vánoce.


Anna Vorlová ( Worlová ) v C. a K. nemocnici v Josefově, kde pracovala jako ošetřovatelka za 1. svět. války.

      
Jan Vorel, otec Karla.
Turisté Anna roz. Vorlová, ( sestra Karla ) se svým manželem Josefem Zahradníkem někde v Rakousku. Jedno z vysvětlení proč mají turisti hole říká, že prý na obranu proti psům.
Karel s paní Zárubovou, vedla mu domácnost.

V Topolčiankách

    Bratr sloužil na zámku pana presidenta v Topolčiankách a jelikož byl svobodný maminka mu vedla domácnost. A to se ví, já jako železničář, když jsem měl pár hodin volno, tak se jede rychlíkem na Slovensko k našim, k mamince.
   Jednou maminka povídala, - ona mi hezky říkala, bratr byl Josífek a já jsem byl Kadlátko – povídá: „ Kadlátko doneseš Josífkovi svačinu“.
   „Dobře maminko jdu“.
   V Topolčiankách po parku jsem musel chodit vlasatý, aby mysleli, že patřím k zámku, aby mě hradní stráž nehonila. Nesu posnídávku a jdu přes park a proti mně jde člověk vysoké postavy. No klobouk na tři facky, binokl, takovou skotskou zástěrku. Já si povídám: tohle je někdo od cirkusu, anebo pámbů chraň, aby to byl blázen nějakej. Tak se mu vyhnu takovým obloukem. Koukám po něm, jestli po mě neskočí. Z druhé strany jde elegantní pán v černým, vysoký, boty, naleštěný, lakový. Bičík, bílé rukavice, cilindr. Já mu seknu takovou poklonu, div jsem si neutřel nos o trávník. Slyším ohlídnu se doprava, tam bratr upravoval záhonek a chechtá se na celé kolo. Já dojdu k bratrovi a on se chechtá dál.
   Povídám: „ Bratře co se směješ“.
   On povídá: „Podívej se Kadlátko, takový jsme my Českej národ. Támhle ten, co ses mu vyhnul, to byl anglickej lord, spisovatel Galsworthy ve svým skotským kroji. Toho druhýho, cos mu málem nepolíbil ruku, to byl obyčejnej podkoní, štolba od koní. Ještě jsi mu měl jít políbit ruku, já bych se tu uchechtal“.
   „Nojo bratře, když já jsem z něj měl strach, jestli na mě neskočí, když má takovou hybu“.
   Potom to bratr dával k lepšímu, jaký jsme my Českej národ, že se necháme nachytat na vysoké holínky a cilindr. A měl skoro pravdu.

O presidentském chrtu Karel vypravuje.

   Přivezli mi ho na mou staničku, kde jsem byl, v Račicích. Pes, překrásnej, úplně bílý jen na hlavě měl dva černé fleky, byl to pes krasavec. Ale měl takové diplomatické vychování, že to nebyl pes. To bylo hovado. Já mám psy rád, ale tenhle pes si denně třikrát prosil o vejbuch. Já psům neublížím, ale ten pes musel denně vždycky dostat školu života, to znamená pořádnej nátisk na kůži. Proč ? Představte si v kanceláři mě sežral gumové razítka, ze služební čepice mě sežral podšívku. Na chodbě jsme měli na skříni hrnce s mlíkem. On byl tak veliký, že se postavil na zadní nohy, to mlíko z hrnců vypil a hrnce mě sházel na betonovou podlahu a přeberte si to jo. Tak to znamenalo výbuch. Dobře, tak jsem mu nějakou vrazil a vyhodil jsem ho na dvoreček, tam byla slepice on po ní skočil, zaklepal s ní, až z ní peří lítalo a začal jí parcelovat. No co to chtělo, zase výbuch. Tak zase do milýho psa. Povídám, já tě naučím slušnosti. Zavřel jsem ho do chlívka. Dobře, on vám tam potvora peská naříkal, že z celejch Račic přiběhli lidi, že tam někoho mám, že tam někoho vězním, že tam někoho tejrám. Já povídám: „Jo pojďte se podívat“. Pes vylít jako divoch, přelít plot, protože ploty na něj neplatili. On stačil přeskočit dvoumetrovej plot hračkou. A pryč. Večer přišel celej umazanej, umlácenej. A tohle mi dělal každý den. Nebylo jednoho dne, aby mě nějakou paseku, buďto králíka, slepici, kuře, ať to bylo cokoliv.
    Manželka Růženka povídá: „Táto, buďto půjde ten pes, anebo půjdu já. S tím psem se nedá vyjít, ani po dobrým, ani po zlým“. Přesto, že jsem měl psa rád, tak jsem mu musel denně dávat vždycky vysokou školu, abych z něj něco udělal, ale nebylo to možný. Prostě ten pes se nás tak natrápil, že jsem napsal bratrovi. Bratře jestli mě máš trochu rád, tak si pro tu bestii peskou přijeď, nebo nás ten pes sežere. Bratr poslal služební auto, psa odvezli. Bratr ho dal v Praze do psince a platil za něho 20 korun denně, protože ten pes pětilitr bramborů denně, dva, tři litry mlíka, to vše na něj byla jahoda. On by nás byl sežral všecky, kupříkladu jednou Růženka šla prodávat jízdenky do kanceláře, já byl někde u vlaku. Nechala otevřenou troubu s vepřovou na pekáči. Pes byl v kanceláři, dveře zůstali pootevřené. Pes vběhl do kuchyně, z trouby vytáhl pekáč s pečení. Všechno sežral, vylízal a u pekáče si pěkně hověl na zemi. Růženka po odjezdu vlaku přišla do kuchyně, kouká: „Táto, tak jsme bez oběda“. „Copak“? „Asta nám to sežrala“. Tak jsme byli bez oběda, co teď. Vejbuch.
   Po příjezdu se president Beneš, na psa ani nezeptal. A pes ? Pravděpodobně ho v psinci sežrali, ale řekli, že pes pošel. Tak to byl konec diplomatického psa.


Vlevo: Fotografie ze svatby syna Jiřího s Olgou. Karel sedí vpravo dole, druhý syn Zdeněk s manželkou stojí nad ním. Jiří zemřel bezdětný.
Vpravo: Karel se svým synem Zdeňkem.


Vlevo: Nádraží v Račicích.
Vpravo: Pohled od archeologů. Všimněte si: ,,počítá se s Vámi". Podepsaní Vokolek a Rataj.

   Na nádraží v Račicích měl Karel uložené zbraně z 1. sv. války. Za Němců přišla nějaká kontrola. Karel měl zbraně uschované pod uhlím. Jeden německý voják vzal lopatu a chtěl přehazovat uhlí, druhý mu řekl, ať to nechá být, že půjdou na pivo. Karel pušky potom zakopal na určité místo u říčky Trotina. Změnil se režim, byly udělány terénní úpravy a tak tam flinty leží dodnes.
   Na mé stránce o Němcích ve Smiřicích, je Karel vyfotografovaný po 2 sv. válce s puškami kolem krku. Za komunistů nerad na tu fotku vzpomínal, bál se aby z toho něco nebylo. Fotka přitom ležela stále ve smiřickém archivu.

    Karel byl v hledání archeologických vykopávek poměrně úspěšný. Dokonce tak, že známí archeologové Vokolek a Rataj si ho zvali ke své práci. Ptali se ho, jak to dělá a on jim odpověděl, že je to jednoduché. Kolikrát se půda asi tak obrátila při hlubokém orání, tam se nález přemístil. Odkrokoval, označil místo a opravdu nacházeli vykopávky. Archeolog Zbyněk Žába mu nabízel, aby s nim jel na vykopávky do Egypta.
    Podle vzpomínek Zdeňka Vorla.

Vpravo Dr. J. Rataj z Prahy a Karel Vorel při archeologickém výzkumu v Jeřicích u Hořic v roce 1962.

   Karel vzpomíná:
   Před rozšířením nádraží stál domek u závor pod Lednicí. Já měl půjčené kolo, vzadu bez „torpeda“, tj. nedalo se brzdit, jak se to dělalo později. Těm kolům se říkalo furtošlap. Při sjezdu dolů z kopce od hřbitova smekly se mi nohy a protože přední brzda neměla takovou účinnost ( nebo nefungovala ), navíc byly stažené závory, tak to špatně skončilo. Proletěl jsem naštěstí otevřeným oknem do „vechtrovny“ kde se strašně lekli a divili se co tam dělám. Mimo odřenin to dobře dopadlo, horší to bylo s kolem.

Foto vpravo od p. Spurného ukazuje zmíněný domek za závorami. Vysoký dům je bývalý hostinec Lednice. Na kole jede slečna Horáková provdaná Rousková.

V Praze u Svatého Tomáše
   Měl jsem dovolenou, no to se ví, jinam nepojedu, než k našim do Prahy. Dovolená byla tenkrát deset dní, tak si to musíme užít.
   Bratr povídá k večeru: „Bráško půjdeme k Svatýmu Tomáši“. Maminka byla nábožensky založená, bratr taky a já musel s nima. „Dobře, tak půjdeme k Svatému Tomáši“. Jo, tam se mě to strašně líbilo. To byl klášter, kde se vařilo výborný černý pivo. Byla tam i zahradní restaurace. Já myslel, že se jdeme modlit k Svatýmu Tomáši a my zatím s bráškou chodili každý večer na to černý pivo. Po dobrý večeři jsme byli vždycky, tak se nám to náramně pěkně pilo. Maminka měla radost, jaké má zbožné děti, že každej den k večeru choděj na mši svatou.
   Až pak to prasklo a někdo povídá: „Vždyť oni nechoděj do kostela, oni choděj do tý restaurace.a tam pijou to černý dobrý pivo“. Maminka nad náma lomila rukama, jakou to má mládež nevychovanou, že místo náboženského pojetí oni chodějí na černý pivo. Tak nám to zarazila, tak jsme byli smutný.


V Hoříněvsi na nádraží
Dům Vorlových ve Smiřicích za malým stadionem. Dnes na jeho místě stojí garáž.

   Vítr rozjel špatně založený vagón na hořiněvském nádraží, směrem na Račice a Smiřice, neb je to z kopce. Jirka ( syn Karla Vorla ) to viděl, tak naskočil, ale místo toho, aby vůz zabrzdil, hned využil situace a s vagónem jel dál po trati. Po zastavení a patřičném nářezu prohlásil, že měl věc pod kontrolou, neboť, před každým přejezdem volal pozor jedu.
   V Hoříněvsi při posunu do skladu hospodářského družstva byla říznutá vyhybka. Opravil ji místní kovář, to ale poznal dozor při kontrole. Karel Vorel uplatil kontrolu doutníky z hradní kanceláře T. G. Masaryka

   Karel koupil bambitku s křesadlem, odměřil větvičkou jestli není nabitá. Po dvoře šla manželka s malým Zdeňkem v náručí, namířil na ní a řekl: ,,Vzdejte se, jste synem smrti". Růženka mu řekla, že je blázen a odešla. Karel namířil na strom a zmáčkl spoušť. Vyšla rána. Karel potom celý život nenáviděl zbraně.

Foto vpravo:
Karel Vorel se zbraněmi odhozenými němci na konci války.
Fotil Jar. Litomiský

   Postrašený pantáta.
   Sloužil jsem u dráhy na smiřické stanici, byl jsem tam jako skladník ve skladišti. Při mé noční službě jsem měl službu s panem výpravčím Adolfem Volfem. Teď je náčelníkem stanice ve Warnsdorfu. Byl tak trochu unaven, povídá: „Já si trochu musím při tý službě odpočnout“. Dobře, řekne se odpočnout. V čekárně byl kdosi v povznešené náladě a chrápal tam, jako když řežou fošny. Pan výpravčí povídá: „Karle jdi ho vyhodit, ať nám tady nechrápe. Tak jsem šel do čekárny a povídám: „Pantáto žádný spaní a ven, bude se to bourat“. To se rozumí, on se mnou moc nemluvil, jenom řek něco neslušnýho, obrátil se a chrápal dál.
   Tak co teď: „Pane výpravčí ono s ním není řeč, on s náma nechce ani mluvit, tak jak to uděláme. Vyneseme ho“? „Jo, vyneseme“. Tak jsme šli oba. Odevřeli jsme oboje dveře u čekárny. Každej z jedné strany jsme bafli lavici a milýho strejce v té povznešené náladě, neseme pěkně na čerstvej vzduch, na perón. On se probudil a povídá: „Kam mě to nesete ?“ A ze mě vylítlo: „Na hřbitov“. To jste měli lidi vidět, ten skok z tý lavice. Schůdky bral po třech a víc jsme ho neviděli. V tom kvaltu tam zapomněl čepici. Tak jsme si sedli s panem výpravčím na tu lavici a měli jsme se čemu půl hodiny smát, jak jsme strejdu vykouřili z tý milý lavice.

Ještě o Karlovi:
  Karel panu Kupkovi ze Smiřic vypravoval, že má plno udavačských dopisů, které psali lidé za 2. sv. války na své sousedy.
Když se pan Kupka po Karlově smrti po dopisech ptal, paní Zárubová mu řekla, že by to udělalo zlou krev,
proto je ještě před svou smrtí Karel spálil. - Přemek