Br. Josef Čeněk - legionář
Čtvrtý příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.
Br. Josef Čeněk
Ruský legionář
Mé vzpomínky ze světové války a legií. Pokusím se stručně vypsati svůj život za tuto dlouhou dobu.
Musím začíti sokolským sletem v roce 1914 na svátek Petra a Pavla v Brně. Byl jsem zaměstnán jako obchodní příručí v kožním velkoobchodě v Jičíně, kde jsem jako nadšený sokol pilně cvičil v tamnější velké jednotě. Sokolská myšlenka a národní cítění byly mně již vštěpovány ve smiřické jednotě, kdež jsem začal choditi do dorostu. Připravovali jsme se svědomitě na slet do Brna. Co bylo nadšení a radosti, když jsme po příjezdu do moravské metropole procházeli ulicemi, které hýřily našimi slovanskými prapory. A což teprve při našich prostných.
Bohužel, při čtvrté sestavě byli jsme přerušeni a bylo nám oznámeno, že byl v Sarajevě zavražděn arcikníže Ferdinand a další cvičení a slavnosti byly zakázány. Veškeré sokolstvo muselo do večera opustit Brno. Již tenkrát cítili jsme všichni, že valí se na nás příval v podobě válečné lítice, který nebude možno zadržeti. A opravdu, tušení nezklamala a události se hrnuly rychle za sebou.
1. října 1914 byl jsem v Hradci králové odveden k 11. zeměbraneckému pluku a po krátkém výcviku odváželi nás večer na Štědrý den do pole, aniž jsme věděli kam. Již tehdy byl mě rakouský „mundůr“ protivný a umínil jsem si, že při první příležitosti přeběhnu do Ruska.
Zavezli nás do Nového Sandce a po dvoudenním bloudění v bezedném blátě jame přišli na vykázaný úsek ke Gorlici. Bylo Silvestra; leželi jsme večer v mělkých zákopech, které Rusové pilně ostřelovali. Večer přišel rozkaz, aby se hlásili dobrovolné tři muži, že před námi v lese asi jeden kilometr v baráku jsou Rusové a chtějí se dáti zajmouti. Byl jsem úplně promrzlý a tak jsem se hlásil také. Byla úplná tma. Asi za hodinu přikradli jsme se k chalupě, kde skutečně jsme zajali 5 Rusů, kteří si vařili na ohništi mléko. Protože se nám zpět nechtělo, Rusové nám dali mléko a my jim zase tabák; zůstali jsme v chalupě a usnesli jsme se, že zpět již nepůjdeme. Asi k 11. hodině noční Rusové začali na celé linii utočiti, takže jsme byli mezi dvěma ohni. Netrvalo dlouho kozáci obsadili chalupu a my jsme upalovali do ruských okopů, tak dostal jsem se do rusk. zajetí. Rusové tehdy prorazili rakous. frontu a co nesebrali do zajetí, pobili. Ráno nás asi na 1500 hnali jako stádo ke Kijevu.
Teprve nyní začalo nové strádání. Šli jsme asi 10 dní téměř o hladu od tmy do tmy a když jsme nemohli - únavou a hlady pomáhali nám „nahajkou“. Z Kijeva po dvoudenním odpočinku zavezli nás do Vjatky. A nyní začala pouť znovu. Šli Jsme 14 dní do Nolinska, rozedraní, plní hmyzu ve sněhu a za krutého mrazu. Na noc zůstali jsme vždy v některé vesnici a jedli jsme to, co jsme vyžebrali. Byly tenkrát hrozné vánice, takže jsme museli jíti jeden za druhým a broditi se pracně ku předu, místy až po pás sněhem. Kdo únavou klesl, za chvilku nezůstalo po něm ani stopy.
V Nolinsku byli jsme v barákách do jara a pak nás po tlupách posílali na polní práce. Vybrali nás 80 Čechú a jeli jsme na Ukrajinu do Chersonské gubernie na polní práce. Ale co nám zůstalo z dřívější síly ? Byli jsme tělesně i duševně vyčerpání a práce na poli byla těžká, od slunka do slunka.
Ač jsme byli samí Češi a hlásili jsme se jako Slované, přece v očích ruských vojáků, kteří nás hlídali, byli jsme pořád „prokletí Austriáci“ a sebemenší provinění bylo krutě trestáno obávanou nahajkou.
Po skončení polních prací, když začal skučet ostrý severák, odvezli nás na žebřínácích, asi 90 verst od Michajelova do železných dolů do města Krivoj Rohu. Byla tehdy již citelná zima a já jsem byl rozedraný, téměř bos a bez prádla. Cestou jsem silně nachladí. V noci spali jsme v kasárnech a ještě pro nás neupravených na holé zemi. Nemohl jsem se v rudníku druhého dne dočkati večera. Měl jsem silnou horečku a sotva jsem stál na nohou. Druhý den ráno odvedli mne do nemocnice. Měl jsem silný zápal plic a tyfus. Potácel jsem se 5 neděl mezi životem a smrti. Silný můj organismus však přece zvítězil a tak zase jsem se vrátil do rudníků. Byl jsem k nepoznání, vždyť jsem vážil po nemoci 47 kg.
Končil rok 1916. Byli jsme na dole většinou samí Češi a smýšlení protirakouského. Vypátrali jsme, že vycházejí v Kijevě a Moskvě naše české noviny a tak jsme se dověděli o našem revolučním hnutí. Většina nás se také přihlásila do České družiny a platili jsme ze skrovného ale perného výdělku národní daň. Druzí Rakušáci i někteří Češi mezi nimi stranili se nás a říkali nám, že jsme vlastizrádci. I ruští vojáci s námi
pak zacházeli hůře, neboť nemohli pochopiti, že chceme bojovati „proti svým“.
Začal měsíc květen a my jme se dočkali toho, že bylo oficielně ruským carem povoleno naše vojsko a přijel pro nás náš emisař. Jelo nás tenkrát do legie z okolních rudníků 1200 dobrovolců. Jeli jsme do Poltavské gubernie do města Borispolu. Tam formoval se z nás 5, 6, a 7. pluk. Teprve tehdy jsem volněji vydechl, když jsem mohl nenáviděné rakouské cáry ze sebe svléci a vzíti na sebe uniformu ruského vojáka. Jaký to byl veselý život a vojančina. To mohli jsme bez bázně zapívati naše písně a volně mluviti, ne jako v prokletém Rakousku.
Začátkem srpna přijel k nám tehdy v Rusku dlící předseda Československé národní rady prof. Masaryk. Jaké to bylo nadšení, když se tatíček ocitnul v našem středu. Již dlouho před tím se pilně cvičilo, hlavně slavnostní pochod, aby vše dobře dopadlo. Po cvičení všeho volného času bylo využito k ozdobě zemlanek. Na jejich plochých střechách byly vykouzleny uměleckýma rukama některých bratři pravé skvosty mosaiky: panorama Hradčan, Mistr Jan Hus, moravská Orlice, český lev, trhající okovy, vše s případnými hesly, z nichž jedno: „Otče, tvá slova - náš zákon“. Ani silný liják nemohl udusit naše nadšení, když jsme po kotníky vodou v rozblácené půdě defilovali před tatíčkem.
20.srpna jsme se opět stěhovali do města Piriatina, zase do zemlanek, tedy zase jako v Borispolu. Zase jsme pilně chodili na cvičení, ustavili jsme Sokol a čas nám přímo letěl.
Avšak na ruské frontě to vřelo. Rusové byvše zfanatisovány bolševickými agenty opouštěli v celých masách okopy a cestou do vnitrozemí loupili a odnášeli, co mohli. Tehdy nám začala nepříjemná práce, dohlížeti a udržovati pořádek, dělati, jak jsme říkali „v Rusku policajty“. Při tom docházelo mnohdy k různým incidentům.
Naše I. divise po slavném sborovském průlomu byvši ruským vojskem na frontě opuštěna, musela upustiti od dalších bojů a ustupovati ke Kijevu. Němci využivše nastalých nepořádků a zhroucením celé fronty, postupovali v patách naši I.divise jsouce si téměř jisti, že se jim podaří zaskočiti naše vojsko. Nabýváme přesvědčení, že náš sen o boji na Rusko - rakouské frontě je nadobro pohřben, že se nevrátíme do vlasti, nejkratší cestou vrátíme-li se vůbec.
Konečně dostáváme rozkaz, aby celý náš 6. pluk opustil Pirjativu a obsadil důležitý železniční uzel Bachmač a sehnati v nejkratší době vagóny a lokomotivy pro ustupující I. divisi. Stanici Bachmač musíme držeti tak dlouho, dokud neprojedou všechny naše čsl. vlaky. Však také Němci nelení a přední hlídky objevují se v nebezpečné blízkosti Bachmače.
Již 10.března 1918 měl náš pluk první křest s nenáviděným Germáncem. Ač obstáli jsme v naší úloze skvěle, měli jsme bolestné ztráty - 40 mrtvých a 200 raněných. Ale drželi jsne se hesla „Za jednoho deset“ a tak Němci odváželi mrtvé celými vlaky. Mezitím naše všechno vojsko se odváželo na východ a my porazivše a zahnavše Němce, opustili jsme 14. března Bachmač a jeli jsme poslední za ostatními na Bělgorod.
Sotva jsme vyvázli z jednoho nebezpečí, již cítíme zase tíhu druhého - ruský rozvrat. Z nařízení sovětů nechtí nás pustiti dále, některé části posílají na jih, jiné na sever. Sotva jsme vjeli kousek do rozbouřeného ruského moře, poznáváme, že bude potřebí mnoho trpělivosti a sebezapření, abychom projeli šťastně. Těšíme se, že se přece nějak dostaneme do Francie, i kdybychom měli jak rozkázal, náš tatíček, třeba po jednom se protlouci do Vladivostoku. Doprava naše se děje velmi zvolna, Bolševici i obyvatelstvo jsou zaujati proti nám; vytýká se nám, že odvážíme z Ruska zbraně, koně i jiné věci a místní sověti chtějí nám vše odebrati. A tak 19. dubna dojíždí náš ešalon konečně do „bělokamenné“ Penzi. Tam dostáváme rozkaz odevzdati zbraně sovětům. Nebylo tenkrát mezi námi žádné radosti. Rozloučiti se se svou milou družkou - ruskou vintovkou a beze zbraně jeti tím ruským peklem dále, nebylo nám milé. A ještě ta ironie - Zbraně přijímají od nás čeští rudoarmějci – bolševici. Po odevzdání zbraní jedeme dále na východ, ale bolševici mezi námi pilně agitují a tak někteří bratři, davše se zlákati pěknými sliby a hesly, opouštějí naše řady, již tak prořídlé a odcházejí k bolševikům.
21.dubna přijíždíme k Sizrání přes imposantní Volhu, Délka mostu 1.250 km. ( ? – pozn. P. ) Ujíždíme dále do Uralu a sotva jsme se pořádně rozjeli, již nové překážky a nástrahy stavějí se nám v cestu. Sovětská vláda chce část nás odpraviti na Archangelsk a část na východ tak nás rozděliti a snad, by pak došlo k tomu, že by se s námi pak lehko vypořádali. My však chceme jeti všichni na Vladivostok a jak se tam dostaneme, o tom má rozhodnouti vojenský sjezd, který je určen do Čeljabinska.
Nastává konečně květen. Nálada mezi námi a bolševiky je krajně napjatá, nevěříme již v ruské sliby a vidině zřejmě, že to s námi nemyslí dobře.
Zatím přijíždí do Čeljabinska za námi i vlaky 3. pluku. Stojíme na rozřazovacím nádraží a máme na vedlejší koleji vlak rakouských zajatců, které bolševici posílají domů. Mají hodně bídy a tak, co nám zůstává od jídla dáváme jim rádi, sami dobře vědouce, co je hlad.
14.květná dochází řada na zajatce a tu, když je vlak v pohybu, který si zajatec kusem železa od kamínek hodil po našem hloučku, který přihlížel k jejich odjezdu . Jeden bratr je jím udeřen do hlavy, takže padá v bezvědomí na zem. Tím vzkypěla dlouho přepínaná trpělivost, zastavujeme vlak a vyháníme všechny zajatce ven a chceme, aby se pachatel přiznal. Ale všichni zarytě mlčí. Nepomáhají hrozby, ani tehdy, když přinášíme jim lopaty, aby si kopali hroby. Tu několikatisícový zástup počal se hrozivě pohybovati. Maďaři a Němci, když viděli, že situace je pro ně krajně hrozivá, udali viníka; byl to Čech od Plzně a ten byl v pravém slova smyslu našimi hochy na místě udupán a celý zástup vrhá se na zajatce s noži v rukou a mnoho jiných je též krvavě zraněno. Tím naše pomsta byla vykonána. Však bolševici zakročují a čeští bolševičtí komisaři žádají vydání a přísné potrestání našich viníků. Chceme věc poznovu smírně vyříditi a proto po přání bolševiků odchází do města 10 naších vojáků z důstojníkem, aby se o všem domluvili. Jsou vyslovovány obavy, aby se našim hochům něco nestalo, zvláště když přicházejí zprávy, že jsou všichni uvězněni. Jsou vysláni naši dva důstojníci, aby se přesvědčili a zároveň, aby žádali energicky o propuštěni; avšak i oni byli od bolševiků uvězněni. Usnášíme se, že vyčkáme do 6. hodiny večerní, a pak
vynutíme si propuštěni naších uvězněných se zbrani v rukou. A tak o 6. hodině večerní vyráží náš druhý prapor a prapor třetího pluku skorem neozbrojeny, většinou jen s ručními granáty - a za hlaholu písní do města. Zanedlouho dobýváme města. Naše ztráty byly nepatrné. Hlavního účelu bylo dosaženo. Naše uvězněné jsme vysvobodili. Tu přichází rozkaz od Trockého z Moskvy, aby naše části byly odzbrojeny, zavřeny do koncentračních táborů a který Čechoslovák bude přistižen se zbraní, má býti zastřelen.
Za takové nálady je konán v Čeljabinsku vojenský sjezd a usneseno, abychom nedbali na bolševické sliby a vyjednávání a jeli dále na východ vlastními silami. A tak 23. května vyjíždíme oba prapory bez sovětského svolení dále. Tím situace naše jest vyhnána na ostří nože a místní spor se sověty stává se sporem celého československého vojska, zvláště pak, když sověty jsou vydrážděny českými bolševiky Haisem, Muňou atd., kteří stále mluví o zničeni celého našeho vojska.
25.května dojíždíme na stanici Marianovku. Tam hraje nám naše plukovní hudba a my vyslečeni posloucháme koncert našeho kapelníka, táty Voskovce. Na stanici bylo plno běženeckých vlaků, takže nádraží jest přeplněno posluchači. V tom přijíždí vlak od Omska, zastavuje před nádražím a za nedlouho ozývá se do nic netušícího zástupu řehtání kulometů. Nastává na stanici panika. Však my též nemeškáme, vrháme se do vlaku a zmocňujeme se naších sporých zbraní. Mou zbraní, která mi padla do ruky, byla polní polátka a tři bomby. Bránili jsme se jako lvi. Po krátkém, ale ukrutném boji, zabíráme bolševický vlak. Běli jsme 18 mrtvých a 13 raněných. Bolševici, byli to většinou Němci a Maďaři, měli 230 mrtvých. Tím dostalo se nám zase doplnění našeho výzbroje. Jsme opět bezpečnější, majíce pušku v rukou. Sebrali jsme v nastalé tmě naše mrtvé a raněné a jedeme zpět na stanici Moskalenky, kde pod korunami šumějících bříz jest vykopána jáma a těla našich bratří byla tam uložena. Hrob je zasypán a ozdoben prostým březovým křížen. Jedeme dále zpět a na stanici Isil - Kulu setkáváme se s našimi dvěma prapory, které také nemeškaly a odzbrojily místní bolševiky a obsadily nádraží. O události jest uvědomněn též velitel III. pluku v Čeljabinsku, který posílá nám na pomoc 1 prapor a 1 dělo k chystanému útoku na Omsk. Dne 3. července nastupujeme zpět na stanici Moskalenky, kde opravujeme hroby zničené a zneuctěné od bolševiků.
Dne 4.července, když přibyly též posily 2. pluku s tehdejším poručíkem Syrovým, nastupujeme znovu na Marianovku, kterou po dvoudenním boji zabíráme. Měli jsme zase ztráty 13 mrtvých a 40 raněných. Zabíráme dále bez boje 0mak. Náš prapor jede na Tjumenskou dráhu. A nyní nám nastává tuhá práce, boje a těžké služby ve dne i v noci. Však za pomoci kozáků postupujeme stále kupředu. Dno 10. července přecházíme Tobel a dobýváme stanice Jalutorovsku. Odtud po vystřídání jedeme zpět do Omska na odpočinek. Ale již 14. t.m. jedeme zase na frontu a zabíráme 20. července Tjuneň a posléze 31. července Jekaterinburk, kdež byl několik dní před tím popraven car s rodinou.
Dne 1.srpna postupujeme dále směrem na Perm. O každou stanici i zastávku sváděny jsou mnohdy urputné boje a naše ztráty jsou dosti bolestné. Bolševici ničí před námi trati i celé stanice. Musíme dobývati i větších vesnic, vzdálených mnohdy i 2 dny pochodu bočné od trati přes nedostupné taigy a močály. Bolševici nelení, horečně pracují a organisují svou armádu složenou z tak různorodých živlů. Boje jsou stále vážnější a urputnější. Běda každému kdo padne do jejich zajetí. Nacházíme často těla našich hochů s usekanýma rukama a nohama, i jinak hrůzně umučená. Bojujeme proto na život a na smrt. Ruská pomoc jest velmi nepatrná. Ruské protibolševické vojsko tvoří samé štáby a stále slibovaná pomoc od spojenců nikde. Krvácíme na všech ruských protibolševických frontách téměř sami.
Dne 15.října svádíme zoufalý boj o stanici Kordon blíže Permu, kdež proti nám jest silné dělostřelectvo, složené výhradně ze samých Čechů. Dobýváme opět za bolestných ztrát stanice í postupujeme dále.
17.října jedeme vyčerpáni na oddech do Jekaterinburku ale 23. října zase rychle zpět na frontu k Nižnímu Tagilu. Nastává nová zima a s ní tuhé mrazy. Ruské vojsko se přece proti bolševikům organísuje. Dne 15. listopadu nastupujeme blíže Kunguru v hlubokém sněhu a za silných mrazů na Molevské závody, vzdálené daleko od trati. Po dvou denním boji za třicetistupňovém mrazu ustupujeme zpět ke trati. Nás vyměňují ruské části a my jedeme zpět do Jekaterinburka na delší odpočinek. Od 25. května do 16. listopadu podstoupil náš prapor 28 velkých bojů.
8. prosince přijíždí k nám do Jekaterinburgu generál Stefánik. Náš pluk dostává prapor. Ale na frontě Rusové začínají ochabovat a tak 18. prosince jedeme poznovu na frontu k Permu kde jsme byli až do 9. ledna 1919. Pak přebrali naši frontu ruské části za velení diktátora Kolčaka a my jedeme zpět.
Dostávám rozkaz, abych se odebral ještě se 4 bratry od roty do sokolské komandy do města Jekatěrinburku. Tam poznávám vedoucího komandy bratra Frantu Erbena, Pergla a Táborka. Cvičíme pilně celé dny a připravujeme se na sokolské akademie. Jsem opět ve svém živlu a cítím se opět člověkem. Dáváme pak několik zdařilých akademií v Jokatěrinburku a Tjumeni. Pak se opět vracím k pluku, který je v Omsku.
Nastává květen. Chceme pořádati v Omsku velkou plukovní slavnost, spojenou se sokolským cvičením. Sletiště vhodně upravujeme, stavíme tribuny a pilně cvičíme po rotách prostná ze 6. sletu.
Konečně 22. června za skvostného počasí nastupujeme v počtu 600 ( šest set ) cvičenou na prostná.Na prostná děje se nástup v písmenech T.G.M. Prostná dopadla dobře. Dále cvičí se skupinová prostná, cvičení s puškou a Erbenovy devítky. Celá slavnost se skvěle vydařila.
Mezitím však bolševici silné tísní sibiřskou armádu, která opouští tolik krví zaplacené naše úspěchy a ustupuje rychle k Omsku.
Naše touha nese se však dále přes sibiřské planě a daleká moře do naší již osvobozené vlasti, odkud přicházejí jen sporé zprávy. Nechceme již zbytečné mrhati svými životy, vždyť nás doma snad bude také potřebí.
Slibují nám stále, že lodi jsou již na cestě, ale jsou to pouhé sliby. Nechává se po plucích hlasovati, kdo je pro to abychom se probili domů přes Rusko. Je to pouhé šílenství a zajisté by nepřišel domů nikdo z nás.
Omsk se začíná rychle evakuovat a jest viděti, že ho Rusové neudrží. Sibiřské armády již téměř není, zbývá jen nakolik skupin otrhaných polobosých vojáků kteří hledají spásu v útěku. Ve městě je hotová panika, takže pád města je otázkou několika dnů. Dne 5. listopadu opouští náš prapor Omsk a bolševici stojí před branami města. Opět nám nastává strastiplná cesta do země zaslíbené - do Vladivostoku. Musíme si chrániti trať, která je stále přepadávána bolševiky; není dobrých lokomotiv ani paliva a často nám nezbývá než vyskočiti z vagónů a tlačiti, když trať příliš stoupá. Naše zadní voje jsou stále přepadávány nastupujícími bolševiky a situace naše je stále zoufalá. Konečně 17. ledna dostávaje se do Irkutska a jedeme dále za stálých potyček k Bajkalu do stanice Mysové. Odtud 42 tunely a galeriemi přejíždíme bajkalské horstvo a ocitáme se v dolinách mandžurských. Pak to jde čínským územím již rychle, až konečně 22. března dojeli jsme do Vladivostoku.
Jsme poslední noc ve vlacích a ačkoliv jsme zdomácnili s vytrpěli v nich tolik, přece je opouštíme rádi, vidouce před sebou moře a tím otevřenou cestu do osvobozené vlasti.
Ráno jdeme přes zamrzlé moře 4 versty na vzdálený Ruský ostrov, kde vyčkáváme příjezdu lodí. Jsme ubytováni v prázdných ruských kasárnách. Jezdíme na služby do Vladivostoku kanálem v ledě prolámaným naším parníkem, „Strelok“. Zamrzlé moře v přístavu prolamuje stále ledoborec „Dobrynja Nikitič“. Volného času užívám k prohlídce ostrova a obdivuji se mohutným pevnostem, které měly chrániti před vpádem Japonců.
Moře již dávno zbavilo se ledového krunýře a po lodi ani památky. Až jednoho dne v podvečer mohutný kolos černal se ve volném širém moři a z ohromného komínu valily se celé mraky černého kouře. Byla to pro nás poslaná americká loď „President Grant“. Již druhý den ráno převážejí nás parníkem na mořského obra. Dosti teskně opouštím, ruskou zemi, tolik domácí revolucí bičovanou.
Jsme první noc na lodi a mořský kolos spí a námi nepohnutě. Ráno nastává nám práce. Nakládáme bedny, veliké balíky bavlny a naše zavazadla. Vše mizí v bezedných jícnech podpalubí. Ještě týž den večer odjíždí před námi loď „Amerika“. Ti jedou přes Ameriku Panamským průplavem. I druhý den nakládá se zboží a teprve 27. dubna o 10. hodině dopolední oživí mrtvý kolos a neslyšně hnuli jsme se z přístavu. Hudba naše zahrála hymny a my loučíme se naposledy s Ruskem.
Tise splynuly hornaté břehy Vladivostoku i Ruský ostrov o obzorem a kolem nás, kam až oko dohlédne, samá voda a mlha. Druhý den ráno spěcháme na palubu, ale pro hustou mlhu není ničeho viděti. Také pronikavé chladno zahání nás brzo do podpalubí.
29. dubna, mlha se ztratila a hodně se oteplilo. Moře jakoby se rozehrálo. Bílé hřívy zelenavých vln čechrají vodu a kolem lodí objevují se delfíni, kteří jakoby pluli s lodí o závod. I loď naše se rozkolíbala. Jedeme rychlostí 13 uzlů. Začínají se jeviti příznaky mořské nemoci a mně také není valně, zvláště při pohledu na kypící moře.
Blížíme se k poloostrovu Korea a potkáváme cestou japonské lodi. Dále míjíme břehy Formosy. ale necháváno je brzo za sebou, takže splývají s mořem jako plující ostrůvek. Začínají velká vedra a my rádi používáme sprch a plachtového basénu. Cvičíme opět pilně a připravujeme se na akademii, která má býti v Colombo na Ceyloně. Moře mění stále svou barvu, včera bylo zelené, dnes zase modré; žár nesnesitelný. Létací rybky ještě budí naši pozornost, ale i to omrzí a každý raději vyhledává stínu před sálajícím sluncem.
3.května ráno vjíždíme za jásavých zvuků naší hudby do pohádkového přístavu Hong - Kongu. Proplétáme se mezi skalisky, která jsou pokryta skvostnými palmovými háji. Kolem nás hemži se čínské a malajské džunky jako hejna ptáků. V přístavu kotví mnoho válečných i obchodních kolosů, takže nevíme ani, kam se dříve dívati. 4 dni kotvíme v přístavu, kde nabíráme sladkou vodu, uhlí a celé hory potravin. Vždyť nás je na lodi na pět o půl tisíce. Hotové to město. Spotřebujeme denně 130 tun uhlí a zásoba musí býti 3.600 tun. Sladké vody se spotřebuje denně 2.300 hl a zásoba 31.780 hl - celé jezírko. Parník, je-li prázdný,vytlačí 18.000 tun vody, což představuje jeho váhu. Celková síla strojů jen 7.500 HP. K osvětlování a ventilaci slouží 4 dynama - proud 1.400 Amper, spotřeba asi pro město o 10.000 obyvatelích.
6.května večer vyjíždíme z přístavu plni nových dojmů v neznámá moře. 9. května blížíme se k rovníku. Vedra jsou téměř nesnesitelná. Slunce stojí kolmo nad hlavou a zdá se nám, že nám vysouší i dřeň v kostech. Voda pod sprchami je zcela teplá, takže se ani neosvěžíme. Čekáme s dychtivostí déšť.který nedá na sebe dlouho čekati. Celé proudy vody lijí se na palubu a hned rojí se plno naháčů a využívají blahodárné sladké vody ku praní prádla.
12. května v 6 hodin ráno vjíždíme do přístavu Singapur. Opět skvostné palmové báje. Nabíráme sladkou vedu a led a večer vyjíždíme z přístavu. Loď vjíždí brzo do úzkého průlivu mezi Malakko a Sumatrou, jejíž břehy se modře rýsují. Vedra jsou stále úmorná. Nebaví nás ani hejna létajících ryb, ani žraloci, kteří sledují loď; každý je malátný a plavba je jednotvárná.
Jsme v Indickém moři. 12. května ráno moře jest rozbouřené, temně hučí a bílá pěna tryská až na spodní palubu, která je z vzdálena 10 m od hladiny. Jeden bratr z vlastní neopatrnosti spadl přes palubu. Házíme mu ochranný pás, loď zvolna zastavuje. Plavčíci 8 opičí dovedností spouštějí záchranný člun a zanedlouho vynášejí jej téměř zalknutého na palubu. Odpoledne máme smutný pohřeb, zemřel jeden bratr. Tělo jeho zašívají do prostého pytle a za zvuků hymny hrouží se v chladný hrob. 18. května přijíždíme do Colomba, hlavního města na Cejloně. Budeme tu státi 5 dnů a proto celá posádka ubírá se do anglických kasáren, kdež pořádají se slavnosti. Cvičíme opět naši devítku - Erbenovu šestnáctku a skupinová prostná. Posledního dne užíváme ku prohlídce města, kde obdivujeme se krásným palácům banánovým a bambusovým hájům.
23.května loď zdvihá kotvy a brázdí dále moře k Suezskému kanálu. Vedra jsou stále hrozná, na palubě nás nic nebaví a hoši hovějí si ve stínu plachet, které dal kapitán rozestříti nad palubou, jen několik nás vytrvalců opaluje se na hoření palubě, abychom přijeli domů jako Indiáni. 30. května vidíme v dáli břehy ostrova Šokotory a konečně 4. června ráno vjíždíme do Suezského průplavu, kdež po levé straně rozkládá se město Suez. Břehy jsou pusté, písčité, jen tu a tam křoví nebo rákos. Kanál sám jest 80 m široký. Odpoledne vjíždíme do velkého slaného jezera, abychom počkali, až nás předjedou některé lodi a zároveň čekáme na příliv, neboť naše loď má 12 m ponoru a snadno bychom mohli někde uváznouti. 5. června časně ráno vjíždíme opět do průplavu, míjíme rozkošné oasy a odpoledne o půl třetí hodině zakotvujeme za zvuků naší hudby v Port - Saidu, kde ještě večer pořádáme sokolskou akademii. V přístavu vidíme celé karavany velbloudů, obtížených balíky, bednami a plno otrhaných typických Arabů. 7. června celý náš pluk defiluje před vrchním velitelem egyptských vojsk. Odpoledne o 2. hodině loď zdvihá kotvy, míjíme obrovský pomník zakladatele kanálu Lesepse, který omývá již naše moře. ( Středozemní ). Jedeme podél břehů Albánie, spatřujeme Polu a zbývá nám doTerstu jen 220 mil. Leč divná tíseň na mne padá, nevím, jak bude doma, jestli ještě všechny najdu naživu. Vždyť přes 6 let nemám o domově zprávy.
12. června přijíždíme do Terstu a stěhujeme se do připravených vlaků, abychom 19. června o 9. hod. ranní spočinuli na půdě naší drahé osvobozené vlasti - v Horním Dvořišti.
21. června 1920 přijíždíme do staroslavné Olomouce, příštího to sídla našeho pluku. Dostává ne nám za neutuchajícího jásotu vřelého přivítání. To bylo naše společné poslední vystoupení. Zanedlouho opustíme Olomouc jeden po druhém, abychom dále sloužili v občanském životě ku prospěchu naší vlasti.
|
|