Br. Augustin Havlík - legionář

Zpět na hlavní stránku

Druhý příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.



   Br. Augustin Havlík
   Italský legionář

   Ochotně vyhovuje přání jednoty, pokusím se stručně vylíčiti své vzpomínky na válečnou dobu od r.1914 - 1919.
   Narodil jsem se 5. srpna 1878 v Dolních Beřkovicích, okres Mělník. Při vypuknutí světové války r. 1914 byl jsem zaměstnán jako sklepmistr v Cis. a kr. pivovaře ve Smiřicích, odkud jsem dne 27. července 1914 nastoupil k 8. domobraneckému pluku v Praze.

   Tam si s námi nevěděli rady, posílali nás s Pohořelce na Vinohrady a do Vršovic, kde se nás konečně za 8 dní ujali. Z Vršovic po vyzbrojení jsme měli jeti dne 15.srpna do Srbska, ale teprve 18. srpna přišel rozkaz jeti - na Rusko. Jeli jsme přes Bohumín do Krakova, kde jsme po odpočinku hned druhý den šli proti Rusům směrem na Pinczov - Chmielniky, Opatov, přes řeku Vislu na Josefov, kde jsme měli dne 30. srpna 1914 první srážku s Rusy. Byli jsme v zákopech asi 8 dnů a při náporu Rusů jsme musili zpět přes Annopol u řeky Visly až k řece Sanu, kde jsme se 3 dny udrželi a zase po ústupu jsme šli podél trati k městečku Mielce. Tam jsme nasedli téměř do posledního vlaku a odjížděli zpět přes Tarnov do Krakova, kde jsme prodělávali znovu výcvik až do obleženi Krakova Rusy.

   V říjnu 1914 jsem se setkal v Krakově s br. učitelem Moníkem ze Smiřic. Koncem října jsme musili z Krakova ven do t. zv. „verků“. Civilní obyvatelstvo odjíždělo z města; kdo zůstal, musel mít na 3 měsíce potravu. Tou dobou obléhali Rusové už Krakov. V listopadu 1914 jsme podnikli výpad proti Rusům směrem severním, kde před námi padly již 3 pluky rakouské. 18. listopadu 1914 jsme obešli půl Krakova, kde všude jsme narazili na Rusy. Přišli jsme do města Skaviny; tou dobou Rusové ustupovali již od Krakova. Po krátkém odpočinku jsme šli k městečku Březsko, kde jsme byli přes zimu 1914. V městě Březsku bylo 2. armádní velitelství, kam přijel v březnu 1915 německý císař Vilém. Jednalo se o průlom u Gorlice, který se pak v květnu 1915 uskutečnil. Březskom projíždělo tehdy smírem ke Gorlici mnoho říšsko-německých divisí a průlom se zdařil.

   Po ústupu Rusů od Gorllce jsme se dostali do města Tarnova, kde jsme se dověděli od civilního obyvatelstva, že tam bojovala již Česká družina při ruské armádě. Česká družina zanechala v Tarnově mnoho letáků ( hlavně pro české pluky v rakouské armádě ) o přeběhnutí na stranu Rusů a o zahraničním českém odboji proti Rakousku. Pak jsme bojovali na různých ruských bojištích, až přišla v březnu 1916 zpráva, že se 8. domobranecký pluk rozpouští a nás rozdělili k různým plukům, hlavně německým a maďarským. Mne a ještě 6 jiných kamarádů přidělili k německému 6. pluku střeleckému chebskému, t. č. posádkou v Českých Budějovicích. Tam nás zase rozdělili po setninách. Po 4 nedělním cvičení v zázemí jeli jsme zase do pole na Rusko, kde jsme bojovali na různých bojištích. V květnu 1917 jsme s celou 21. divisí ( velitelem divise byl generál Podhajský, Čech, nynější generální inspektor čsl.armády ) jeli přes Mukačevo, Budapešť, Celovec na italskou frontu k řece Soči. 21. první divise se skládala ze střeleckých pluků: 6. chebského, 7. plzeňského, 8. pražského, tedy většinou byla česká, ale u 5. střeleckého pluku jsme neslyšeli českého slova.

   Po italské porážce u Kobaridu v říjnu 1917 celá divise se stěhuje přes Běljak, Francensfect, Trident do stanice Matarelo, odkud jsme šli pěšky k bitvě u Asiaga. Pak Jsme se dostali do rozstříleného městečka Galloi v Sedmiobcí. Tam jsme byli v zákopech přes vánoční svátky r.1917. Na Nový rok jsme šli pěšky nazad do Tridentu a odtud drahou do Bolzana na odpočinek, kde celou divisi dne 20. ledna přehlížel císař Karel. Hned na to 23. ledna 1918 jsme jeli urychleně zase do zákopů k městečku Gallio na vrch Valbelu, kde Italové podnikli útok ve dnech 27.- 29. ledna 1918 a zajali nás 2.500 Rakušanů dne 28.ledna 1918 v 8. hod, ráno. Od onoho dne začíná život v zajeti a hlavně v legiích, na který vždy rád vzpomínám a který chci zde vylíčiti.

   Po celodenním pochodu jsme přišli na louku, kde jsme byli ubytováni ve stanech. Druhý den, 29. ledna 1918 k nám přišel italský major a dal si vyvolati dva Čechy; hlásil jsem se já a ještě jeden ( shodou okolností ) Havlík a vyptával se nás za pomoci tlumočníka na divisi ( jejíž číslo si již nepamatuji ), s kterou byli Italové s ve spojení a již Rakousko vzalo zpět. Za odměnu jsme dostali každý 10 lir. Na to přišli k nám dva důstojníci - Češi v italských uniformách a vyptávali se nás, co je nového v Rakousku a jaká situace jest hlavně u nás v Čechách. My Češi a Slováci jsme měli ve všem přednost i když jsme šli na dráhu, šli jsme první a dovolili nám zpívat české písně. Zpívali jsme písně sokolské jak kdo nejhlasitěji mohl. Za námi šli teprve Němci a Maďaři, kteří koukali, co se to děje, jakož i němečtí důstojníci. Na stanici Thiene nás Čechy dali do osobních vozů a jeli jsme přes Vicenzu do Verony, kam jsme 4. února 1918 dojeli. Ve Veroně nás vykoupané a opatřené čistým prádlem zavedli do jižní pevnosti. Tam nás druhý den vyvolali na dvůr, kde byli již dva důstojnici a české mužstvo v italských uniformách a ptali se nás Čechů, kdo byl u Sokola mladší 30 ti let, pokud možno svoboden a zda by chtěl vstoupit do legií. Přihlásilo se jich tolik, že je ani všechny nevzali; nám ostatním slíbili, že se můžeme přihlásit k legii později. Ti, kdož do legií přijati byli, měli ihned volno, prodělávali výcvik, a nás ostatní všechny dohromady vedli přes město do severní pevnosti. Tam jsme byli pohromadě; teprve 20. února vyvolali Němce, Maďary a důstojníky a zavezli je na ostrov Sardinii. Od té doby jsme jich nespatřili. Nás Čechy a Slováky zavezli 25. února 1918 do koncentračního tábora všech Čechů a Slováků v Padule v jižní Itálii, provincie Salermo. V Padule byl klášter s velkou zahradou, kde bylo 72 baráků, každý pro 300 - 400 mužů. Hned při příjezdu do tábora jsme zaházeli z čepic iniciálku F.J.I.

   V padulském táboře byl život veselý, strava dobrá, zábavy dost. Starostou byl zvolen pro celý tábor nezapomenutelný bratr Sokol Jan Čapek, tvůrce italských legií. Měli jsme tam pojmenovaná náměstí Václavská a Karlovo; ani na sokolskou Letnou jsme nezapomněli. Na Letné bylo každý den cvičení několika sokolských družstev, kopaná, hrálo se divadlo, pořádaly se koncerty, přednášky, výstavy uměleckých předmětů, obrazů, figurín - hlavní karikatury Franze Josefa, Karla, Viléma atd.

   Mezitím se vyjednávalo s italskou vládou o povolení naší armády ( legií ). Nejprve nám dovolila býti jako pracovní oddíly za frontou beze zbraně, až teprve koncem března 1918 povolila legie. Když přišla ona zpráva do tábora, byla přijata s velikým jásotem. Hned v měsíci dubnu se vypravil I. dobrovolný oddíl, t. zv. výzvědčíci ( 450 bratří ) na frontu. Byli rozděleni po celé italské frontě a konali výzvědnou službu, která se velmi osvědčila. My ostatní jsme konali přísahu do rukou br. Dr. Papírníka od Národní rady z Říma, vždy po 100 mužích; každý jsme se musil podepsat, nátlak na nikoho nečinil. Ze 100 mužů předepsané přísežní formule asi 8 až 10 mužů nepodepsalo: ti byli hned vzati do zvláštního baráku, svlečeni z legionářských uniforem a potom zavezeni, neznámo kam. Později jsme se dozvěděli, že většina jich se přihlásila do legií. V květnu k nám přijel br. Šeba ( nynější náš vyslanec v Bělehradě ) z Ruska, který k nám mel přednášku o vývoji ruských legii.

   Pak jsme odjížděli po skupinách do severní Itálie do okolí města Foligno. Náš oddíl jel přímo do Foligna, kde jsme se měli dobře; dostali jsme novou výzbroj a výstroj a prodělávali výcvik. Já Jsem byl přidělen 5. rotě II. praporu 33. pluku. Ve Folignu nás přehlížel italský zahraniční ministr Sonnino. Po výcviku v červnu 1918 jsme odjeli na frontu k Piavě, kde zasáhl do boje I. prapor 33. pluku, u kterého byl br. Čapek, jenž v boji také padl dne 24. června 1918.

   Naše celá divise odjela pak přes Veronu k Monte Baldo, U Monte Balda se konalo sokolská cvičení / cvičilo 120 bratří ), na níž se přišli podívat i velitelé dohodových armád; byli nadšeni jako civilní obyvatelstvo, které ničeho podobného dosud nevidělo. Bylo to právě 6. července 1918 na svátek Mistra Jana Husi; večer po cvičení byla zapálena hranice, což nebylo vhod kněžím ( bylo to na návrší u kostelíka ).

   U Monte Baldo jsme bydlili ve stanu do srpna 1918, pak jsme šli do zákopů na Doss - Alto u Gardského jezera, kde na nás Rakušané 20. září podnikli útok. Po odražení Rakušanů nás 35. pluk vystřídal v zákopech a my jsme šli na odpočinek. 26. září 1918 celá naše divise se zase stěnovala k řece Piavě do zálohy. Tou dobou podnikali Italové poslední ofensivu ve světové válce, která dopadla vítězně. Po velké porážce Rakušanů v listopadu 1918 se všichni legionáři stahovali k Padové, kde 8. prosince 1918 se konala přísaha samostatnému československému státu do rukou vyslance Dra. Borského za přítomnosti italského krále a generality, a kde se konalo potom také defilé.

   Dne 10.prosince 1918 jsme se rozloučili s Itálií a nastoupli jsme cestu do osvobozené vlasti. Jeli jsme přes Veronu, Trident, Francensfeste, Linec, Budějovice ( kde jsme byli slavnostně uvítáni ), dále přes Brno, Břeclavu na Slovensko. Náš pluk 33. přišel do obce Kúty blíže Bratislavy, kterou 29. prosince 1918 také obsadil. Z Bratislavy jsme v lednu 1919 jeli na Těšínsko, o které se vedly boje s Polskem. Po vyřízení tohoto sporu s Polskem jsme jeli zpět do Bratislavy, odkud jsem byl 5. března 1919 propuštěn jako příslušník staršího ročníku na trvalou dovolenou a nastoupil jsem zase místo sklepmistra ve státním pivovaře ve Smiřicích n / L.