Br. Felix Renč - legionář

Zpět na hlavní stránku

Šestý příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.


   Br. Felix Renč
   Ruský legionář

   Jsem narozen dne 14. ledna 1885 v Nezabudicích, okres Křivoklát. Po vychození místní dvoutřídní obecné školy, navštěvoval jsem 5 tříd reálky v Rakovníku, odkudž přešel jsem na střední hospodářskou školu v Roudnici n / L.. kdež jsem v roce 1907 maturoval. Po půlletním odpočinku, vlastně zahálce ( byla v těch letech veliká nouze o pořádná místa ); nastoupil jsem místo na bývalých císařských statcích nyní státních, kdež do dnešního dne sloužím.

   Z let 1904 -1907, kdy jsem byl na hospodářské škole v Roudnici, vzpomínám svých prvních sokolských veřejných vystoupení v Roudnici samé i v okolí. Při svém nastoupení do císařských služeb nemohl jsem veřejně vystupovati a byl jsem tudíž pouze přispívajícím členem Sokola v Jenči u Prahy.

   Za světové války sloužil jsem u 6. zeměbraneckého pluku Chebského. V dubnu 1915 odejel jsem s tímto plukem do pole.

   Chebský pluk byl úplně německý, který podceňoval vše české, vojíny nevyjímaje. V Chebu navštěvoval jsem školu jednoročních dobrovolníků. Při jedné jednoročácké slavnosti. Fähnrich von Beutel, který pravděpodobně byl povýšen na poručíka, přišel do místnosti a nevěděl, že jsou přítomni též Češi, docela nahlas pronesl: Wo ist die Ausländische Partei, čímž myslil nás. Tak vážili si důstojníci českého vojska a potom to chtěli s námi vyhrát ! V boji u Piagoroviče při bodákovém útoku jeden podobný německý oficír popoháněl nás šavlí kupředu, a dostal znenadání jednu zezadu a padaje na zem zvolal „Unsere“ ! Ano, bylo to „unsere“ , poněvadž soused můj - Čech - řekl „Dobře to dopadlo“ a podíval se na mne a otázkou: „Ten už mně to nedokáže, viď“ ? Podobných případů bylo ještě více.

   Za krátkou dobu dostalo se nám mnoho raněných ( i vlastními ranami ) do vnitrozemí. Nejdříve jsem byl v nemocnici v Moravské Ostravě v klášterním lazaretu, a ke cti jeptišek, které neptaly se po náboženství, jenom když jsme byli Češi, měli jme se dobře. Odtud po dvou měsících dostal jsem se do barákové kolonie rekonvalescentů v Českých Budějovicích na Lineckém předměstí. Raněn jsem byl v dubnu a v srpnu jsem se dostal do Budějovic. V Budějovicích zůstal jsem až do ledna 1916 a odtud po druhé do školy pro jednoroční dobrovolníky do Chebu, kde nás dlouho nenechali, a protože nás na bojišti potřebovali, jeli jsme zase začátkem dubna po druhé do pole. Při druhém odjezdu na bojiště jsem si pevně umínil, co nejdříve se dostati do Ruska, což se mi šťastně začátkem června 1916 podařilo.

   Poznamenávám, že jako velice nestatečný voják hned po prvé jsem se hlásil dobrovolně na bojiště. Hlásil jsem se proto, poněvadž druzí Češi z jednoročáckého oddělení byli všichni posláni na bojiště a já jsem byl ponechán jako instruktor u nováčků. Přemohl jsem svoji slabost ( vlastně odpor ) vojenskou a jel jsem s kolegy do Karpat. Nejprve přišli jsme do zajateckého tábora do Dárnice, kdež již plno nadšených našich dobrovolců sloužilo ve vojště ruském. Zde umínil jsem si co nejdříve do vojska se dáti. Po půlletním oddychu na Krymu v lednu zapsali jsme se do vojska ( tuším asi 129 bratří ) a v květnu 1917 přijel pro nás emisař ( jméno právě nevzpomínám ). Jak s nechutí a hrozným odporem kráčeli jsme v řadách rakouského vojska, tak s velikým národnostním nadšením kráčeli jsme k nádraží v městě Simferopolu, hlavním to městě Tauričevské gubernie. Emisař kráčel ve předu Za doprovodu vysokých hodnostářů ruských, za doprovodu vojenské hudby. Tak vážili si Rusové našich odhodlaných bratří.

   V legiích sloužil jsem nejdříve u VII. pol. p. u IV. Roty, odkudž nás několik přemístili k oddělení minometů. Naše stanoviště bylo městečko Berezaň v Poltavské gubernii, když setrvali jsme do začátku března 1918.

   Pak se náš pluk zúčastnil bojů u Bachmače, pod velením plukovníka Kadlece. Ačkoliv byl sám těžce raněn, svou rozvahou zachránil nás od úplného rozbití. Bylo v naší skupině ( nevím přesně ) asi 70 mrtvých a přes 100 raněných. V boji tomto ukázalo mnoho bratří svoji statečnost.

   Když bylo a říšskými Němci vyjednáváno o příměří, ( totiž mělo se teprve vyjednávati ) většina bratři se hlásila za parlamentáře do tábora německého, ačkoliv nevěděli, zdali se vrátí vůbec, avšak Němci čestně všecky parlamentáře propustili po malém pohoštění, čímž již i tito naši největší protivníci jaksi uznali naší moc - uznali vojsko České - protože jinak jako spojenci Rakousko - Uherska by bývali nás museli jak vlastizrádce nechat v zajetí, nebo ihned odpraviti ). Uznali nás - jako součást státu. Boj o Bachmač a okolí trval od 7. do 10. března 1918, v době kdy ještě nebylo naší republiky, ale národní vojsko zahraniční bylo již uznáno jako základ k budoucí naší samostatné vlasti.

   Odtud co nejrychlejším tempem museli jsme odejet, poněvadž Němci, ačkoliv uznali náš postup na Bachmač za vzorný ( výrok německých důstojníků našim parlamentářům ), hodlali nás překvapiti ze strany, nepodařilo se jim to. Němci chtěli odplatiti těžké ztráty svých vojsk, které u Bachmače utrpěli.

   Odtud jeli jsme k Vladivostoku. Vláda sovětů však nás již jen tak nepustila a museli jsme odevzdat zbraně v Penze, ne sice všechny, ale mnoho by jich u části nezůstalo, kdyby neměkli bratři i po třech puškách ( já sám jsem měl dvě ) Přespočetná část byla schována; i strojních pušek bylo více než seznamy určovaly. Potřebovali jsme jich. Když jsme dojeli do Baterejné před Irkutsk, přepadly již regulérní voje sovětů naše ešalony a my jsme museli na pomoc. Boj v Irkutsku netrval dlouho, ale přece jen jsme utrpěli ztrátu některých bratří. Ztráty sovětů byly snad stonásobné našich. Po dosti velkých nesnázích dojeli jame do Amurské dráze přes Chabarovsk do Vladivostoku, kdež a bratrem Polachem ( inž. ze středomor. elektr. ) přešli jsme k II. pluku lehk. děl. Zde 29. VI. 1918 bylo obsazení Vladivostoku naším vojskem za dozoru Japonců, Angličanů, Italů a Američanu, kteří však veškeru slávu na sebe vzali a naše velká práce byla jim vedlejší. Při obsazování padl jeden bratr a ještě však jenom nešťastnou náhodou, sověty měly do sta zabitých, raněných bezpočtu. Odtud jeli jsme zpět na trať směrem k Chabarovsku, avšak přišlo nás vystřídat koloniální angl. vojsko. Nastoupili jsme cestu po Charbinské ( mandžurské ) trati vstříc druhým bratřím, kteří byli od nás úplně sověty odříznuti a dojeli jsme skoro až do Permu.Tím začínají urputné boje s bolševiky až do našeho druhého návratu do Vladivostoku v dubnu 1919, kdy po kratičkém čekání na ostrově tak zv. Ruském, odpoledne ve 3. hodiny dne 23. dubna 1919 odjíždí s námi veliká loď americká „President Grant“ do Tichého oceánu. Jedeme kolem Japonska. První zastávka jest v Hong Kongu. Jest povoleno jíti do města a vidíme zde domorodý pohřeb s originelní hudbou. Dále vidíme zde běžce, zapražené do dvoukolových vozíků, kteří vozí majetné Číňany, my však máme zapovězeno od těch vozků, tak zv. „kulů“ nechati se voziti. Odtud plujme do Singapuru, přístavu na nejjižnějším cípu zadní Indie asi 2 stupně s. š. Slunce nám svítí od severu, poněvadž projíždíme zde začátkem června a slunce je již hodně na severu. Dále plujeme do Kolomba, hlavního města na ostrově Ceylonu, kdež jsme navštívili místní biograf, jehož nájemcem je Čech. Odtud hnuli jsme se k Adenu, městu a přístavu u Rudého moře, ale dlouho zde nestojíme a jedeme dál k suezskému průplavu, jímž naší loď táhne menší loď, aby velkými vlnami od lodí se neškodilo umělým břehům, které se stále opravují. Ku konci Suezu jest postaven pomník staviteli tohoto průplavu Francouzi Le Sepsovi. Odtud Středozemním mořem plujeme do Terstu, kdež zastavujeme 12. června 1920 ráno. Na lodi této přepravilo se nás 7. 000 mimo 650 lidí lodní posádky.

   V Terstu jest jakési rozhořčení nad tím, že jedeme se zbraněmi a tudíž po dohodě našeho vyslanectví s různými italskými úřady jedou bratři beze zbraní, až na několik, kteří doprovázejí naše zavazadla.

   Jeli jsme přes Jugoslávii a Rakousko k Budějovicům, přes Jindřichův Hradec na Moravu do Uherského Hradiště, kdež bylo dříve stanoviště naší dělostřelecké divise Žižkovy ( nyní jest v Ruzyni u Prahy ).

   Po odevzdání nejnutnějších vojenských rekvisit odjíždíme ku Praze ( ne všichni ) na Sokolský slet. Po definitivním odevzdání celého vojenského majetku rozjíždíme se do všech končin republiky i za hranice a od této doby dovídáme se, kdo z nás je ještě naživu jen při naších Legionářských sjezdech.