Br. Josef Rezek - legionář

Zpět na hlavní stránku

Pátý příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.


   Br. Josef Rezek
   Ruský legionář

   Pokusím se na několika stranách zachytiti šestiletí svého života za světové války. Činím tak v prvé řadě pro své děti a pak pro ty, které bude zajímati výsek ze života, účastníka světového požáru. Vzpomínky nejsou svěží, vždyť od vyhlášení mobilisace uplynulo již 15 let. Podrobnosti dávno zapadly v podvědomí a jen náhodně se vybavují. Dnes se mi zdá, že všechno to byl jen zlý sen.

   Jsem synkem venkovské, rolnické rodiny. Narodil jsem se ve Vikově v čp. 20. Vyrůstal jsem v kruhu četné rodiny tak, jako tisíce naších kluku na vesnici roste. Chodil jsem do vlkovské dvojtřídky a od 11.let navštěvoval jsem měst. školu ve Smiřicích, kde sám nyní jako učitel působím.

   Jako kluk byl jsem vášnivým čtenářem a nebylo snad ve vsi starého kalendáře, románu a j., abych je nepřečet!. Rozumí se, že tato četba nebyla pro mna vždycky nejvhodnější a že moje čtenářská vášeň vynesla mi i několikrát řádný výtopek. Stávalo se, že jsem, místo abych vykonal uloženou práci, zalezl buď na půdu nebo do stodoly a tam zapomenuv na. svět žil jsem život hrdinů napínavé četby.

   Na popud tehdejšího mého učitele p. Hejny ucházel jsem se o přijetí do učitelského ústavu v Hradci Králové. Byl jsem přijat. Po ukončení studií byla mým prvým působištěm škola ve Zvolí. Potom jsem učil krátký čas v Holohlavech, pak v Semonicích, kde jsem se seznámil s nynější svou manželkou. Po třináctiměsíčním působení v Jasenné obdržel jsem v roce 1912 definitivu y Habřině. Tam jsem se oženil a tam se nám po roce narodila také dceruška Miluška.

   Život v Habřině byl jednoduchý, prostý bez vzruchu a zvláštních otřesů až do prázdnin v roce 1914. Tyto prázdniny trávili jsme u tchána v Semonicích. Po sarajevském atentátu cítil každý, že něco neblahého přijde a tak nadešel 26. červenec, kdy byla vyhlášena částečná mobilisace.

   Mně bylo tehdy 24. let a byl jsem nucen jako tisíce jiných uposlechnouti výzvy přestárlého císaře, opustiti ženu, děcko, matku, sourozence a školu a jít zabíjet – koho ? Lidi právě takové jako já. Proč ? Poněvadž se narodili Rusy, Srby, atd.

   Z Josefova odejel jsem ke svému 18. p. pl. do Hradce Králové, kdež jsem byl zařazen do 3. pochodové roty. Doba v Hradci Králové strávená byla vyplněna denním cvičením ve zbrani, pochody, strážní službou atd. Cílem vší té dresury bylo naučit nás vraždit, zabíjet, ničit bezmyšlenkovitě, bezcitně. Po třínedělním výcviku odcházíme do Josefova a odtud po třídenním pobytu odjíždíme na haličské bojiště. Nacpáni do nákladních vagónů projíždíme Čechy, Moravu a SIezsko, někteří apatičtí, jiní zoufale zamlklí a zase divoce veselí, ale všichni nevšímaví k okolí. Konečně za deštivého rána po třídenní jízdě vystupujeme v Jaroslavi a odcházíme do blízkého židovského městečka Radymna. Tam sešel jsem se a br. Vladislavem, který po dvou dnech odchází. Více jsem jej nespatři; padl pro cizí zájmy a proklínanou širší vlast v Alpách na italské frontě

   Po týdenním pobytu v Radymnu odcházíme i my urychleným pochodem přes Belzec, pohraničního to městečka v sov. Haliči k Tomášovu, kde vidím první stopy lidského běsněni, vypálené dědiny, zničenou úrodu, rovy ubitých a první zajaté Rusy. Hrozný, nesmazatelný dojem na mne učinili první zraněni. Nestydím se, - plakal jsem. Ubožáci v krvi, prachu, ve špinavých hadrech a obvazech po jednom i ve skupinách pěšky i na selských povozech žízní, bolestí a útrapami zesláblí, bud s tichou resignací nebo se sténáním trousili se k Tomašovu. Čím dále, tím hůře. Zčernalé mrtvoly padlých, nabubřelé mrchy koní, odhozená výzbroj, zpřevracené vozy a v dálce na návrších peklo kanonády. Potkávali jsme i skupiny zajatých Rusů. Zasmušilí nebo veselí e cigaretou v ústech pod stráží byli odváděni na shromaždiště v Tomašově. U Tomašova do boje nezasahujeme, konáme stále ve dne v noci nám nepochopitelné pochody, manévry, jsme v záloze. Nezapomenu, jak jednou za večerního pochodu v rozvinutém řetězu lesem narazil jsem na raněného Maďara. Ubožák zhroucen v hrozných bolestech jen tiše sténal. Hlásil jsem svůj nález rotnému veliteli, napor. Procházkovi, ale ten pokrčiv rameny zavolal svoje obvyklé: „Vorwarts“ ! Jak hrozně mi bylo, když ozval se ve mě zimniční strach před smrtí. Snad i já za hodinu, za dvě, za den, za týden budu se svíjet a ranou v těle v bolestech a mimojdoucí pokrčí ramenem a půjde dále aniž by pomohl. Nemám schopnosti vylíčiti, co tehdy vše vířilo zmučeným mozkem.

   Po několika dnech rychlými pochody spěcháme do Sokolského výběžku k městečku Ráva Ruská. Tam naše rota zasahuje poprvé do boje. Nástup začal o třetí hodině odpolední. Útočíme nedaleko Lipnika po louce as 2 km dlouhé na vesnici obsazenou Rusy. Východištěm k nástupu byla olšová houština, na jejímž okraji protékal bahnitý potok, za nímž byla rovina louky bez jediného úkrytu, před našimi rozjitřenými zraky tu vyskakují, tu opět k zemi padají figurky našich vojáků, nad námi bzučí olověné včely a do louky před námi bije ruské dělostřelectvo. A do toho pekla, že mám jít ? Ale kategoricky imperativ „musíš“, žene i mně kupředu, a pud sebezachování po několika šílených skocích přitlačí mne ne k zemi, ale do země. A bzukot kulí, explose dělových nábojů nad tebou vedle, vzadu, i napřed vydráždí smysly do šílenství. Pojednou jakýsi ledový klid mne ovládne, otupělost a hlavou táhne myšlenka. Všechno je marné, živ nevyjdeš. Odhazuji tornistru, kterou jsem se do té chvíle bláhově kryl, zdvihám se ze země, zavěšuji pušku na řemen přes ruku a jdu - bez výstřelu, klidně, buď jak buď. Vyčerpán docházím k vesnici a tam klesám nezraněn za proutěné pletivo plotu. Rusova z vesnice ustoupili, ale ostřelují ji z blízkého lesíka. Nadchází večer a mně je tak dobře v dolíku, který ještě před chvílí kryl ruského střelce. První křest ohněm šťastně skončen, zbývá nás ze 240 jen 93. Padl i velitel roty nadporučík Procházka. Kterýsi důstojník poslal mne, abych obstaral z obvaziště v nedaleké vesnici vozy pro raněné. Po celou noc snášíme a odvážíme nešťastníky a přece šťastlivce dle našeho názoru. Pro nedostatek zdravotního personálu zadržuje i mne lékař na obvazišti. Za dne jsem ošetřoval koníky, zrekvírované neznámému Polákovi a v noci jsem jezdili do posice pro raněné.

   Boje na tomto úseku fronty končily pro Rakouskou armádu katastrofálně, jest poražena, rozprášena a vše prchá. Jak strašný byl tehdy zmatek ! Prchali jednotlivci, skupiny vojáků různých částí a druhů zbraní. Naložili jsme s kamarádem N., -kamnářem z Jaroměře na vozík naše rekvisity, trochu živobytí a hyštá ! už jsme ujížděli cestou, necestou, směrem, kterým utíkali všichni. Cestou vzali jsme na vozík dva raněné bosňáky, ale tento celkem pohodlný způsob útěku netrval dlouho. V jednu chvíli projeli jsme záclonou dělostřeleckého ohně, tarasícího ústup po silnici. Konečně jsme byli nuceni seskočiti z vozíku a ranami holí hnali jsme upachtěné, sedřené a krvácející koníky kupředu . Pojednou a pravé strany silnice ukázalo se v dálce mračno prachu. Hrůzou jsme sotva vydechli. Kozáci. Před námi i za námi všechno prchalo se silnice vlevo do polí. Nechal jsem stát uštvané koníky, rychle uchopil pušku a nábojnice a co dech a nohy stačily, utíkali jsme směrem ostatních.

   Po dlouhém putování, živíce se vším, co mohl žaludek jen poněkud stráviti, přišli jsme se skupinou jiných uprchlíků do Přemyšlu. Tam nám dali najíst, dovolil jednu noc přespat, zásobili nás chlebem a tabákem a vypravili k naší divisi. Konečně sešel jsem se ze zbytkem své třetí roty a s ním prodělal jsem svízelný ústup k Jaslu. Po slunných dnech nastalo deštivé počasí a my topili se v strašném písečném haličském blátě. V Jasle jsem dostal první vši; byly mými věrnými společníky, hřály a zaměstnávaly mne po dlouhou dobu až do zajetí. Tak jsem klesl, že se ze mne stal „všivák“ ! Po návrších západně od Jasla byla vytvořena narychlo nové obranná posice, v níž jsme pobyli asi týden. Nezapomenu hrůzné noci na sv.Václava. Odkryté zákopy zaplaveny vodou, která nám sáhá nad kotníky a k tomu nás bičuje ledový déšť, smíšený s ledovými krupkami a sněhem. Jeden z kamarádů nesnesl tehdy nadlidského utrpění a zastřelil se. Od Jasla nový pochod k Jaroslavi a známému Radimnu. Následkem nedostatečného zásobovaní jedli jsme syrové zelí, košťály, mrkev a není divu, že mnozí z nás onemocněli úplavicí. Mezi postiženými byl jsem také já. Hlásil jsem svoje onemocněni lékaři: „Nemám léků“. „Nemohu již ku předu“. „Zůstaň ležet za plotem“. „A co potom ?“ Pokrčení rameny. V Radimnu jsem si poněkud oddechl. Byl jsem ustanoven jako stráž Poláků, a židům, mužům, ženám i dětem , sehnaným sem z dalekého okolí a podezřelých z Bůh ví jakých přečinů proti rakouské válečné moci. Mezitím vytvořila se nová posice na březích řeky Sánu.

   V noci na 19. říjen odcházíme do bojové linie; Před tím za dne rozebrali jsme v Radimnu několik dřevěných baráků a za noci obtíženi prkny a trámci plížíme se neznámým krajem. Ještě za noci vykopali jsme okopy, ale nebylo nám dopřáno odpočinouti si v nich. Za ranního svítání husím pochodem plížili jame se po-rostlinami po břehu řeky dále kupředu. Před námi ticho; cítili jame, že každou chvíli můžeme naraziti na nepřítele v křoví ukrytého. Byl již bílý den, když po řadě byl předáván povel: „Stát !" Byl jsem vyslán ještě s několika kamarády kupředu jako hlídka. Asi po 1/4 hodině uslyšeli jsme zpředu hlasy. Plížíme se ještě dále a snad ne více než nějakých 30 - 40 kroků před námi na hřebeni mírného svahu rozvinují se Rusové do řetězu a někteří již i okopčíky vyhazuji. Jeden z hlídky odběhl zpět s hlášením k veliteli roty a na jeho rozkaz vrátili jsme se k svému oddílu. Celá rota byla již v horečné práci. Rozvinutí v řetěz kolmo k řece vyhazovali polními lopatkami střelecké okopy v sypkém písku. Našel jsem si a jedním kamarádem, úředníkem světských skláren, jehož jméno jsem již zapomněl, místečko za starou vykotlanou vrbou. Sotva jsme jakés takés díry v zemi vyhloubili, začala přestřelka z počátku řídká, ale každou minutu živější a živější. Konečně z ruské strany zahovořila i děla. Cítili jsme, že není vyváznutí. Dělostřelecký oheň byl silnější a silnější, čekali jsme, že Rusové každé chvíle vrhnou se na nás s bodákem v ruce. Dlouhé nám byly minuty, než přišel po linii rozkaz: „stáhnout se doprava k řece“. Dohodli jsme se z kamarádem, že já polezu první, on za mnou. Sundal jsem tomistru, přehodil ji řemeny přes ruku, na druhou ruku pušku se řemenem a nábojnicemi a nyní jako had celým tělem přitisknut k zemi, plížil jsem se podle okopů k řece. Konečně z duší na jazyku skulil jsem se do rohového kopu, v němž seděli 3 rakouští Němci a náš rotný. Dělostřelecká palba z ruské strany se stále stupňovala. Ústup do porostlin u řeky byl již znemožněn Rusy, kteří do nás bili i z boku, z místa, kudy jedině bylo by možno ustoupiti. Nadporučík, sedící vedle mne, po pravé straně, křičí nějaký rozkaz. Naklonil jsem se k němu a otočil hlavou. To bylo moje štěstí ! Pojednou ohlušující třesknutí a ucítil jsem palčivou bolest v týle. Hrůzou ochromen domníval jsem se, že střepina šrapnelu nad námi explodujícího, rozervala mi hlavu. Ohlušen rozhlédl jsem se kolem, podivám se za sebe a tam vidím ležeti našeho poručíka s přeraženým záloktím a z hroznou ránou v boku. Zřídila ho tak střepina, kterou bych byl dostal já na plno do hlavy, kdybych se byl náhodou v daný okamžik nenaklonil vpravo. Úděs schvátil i rotného velitelé. „Což se tady necháme omlátit jako psi ?“ A po malé chvilce s pobledlými rty a děsem strhanou tváří „Nemáte něco bílého u sebe ?" Zimničně hledám v kapsách, rozepínám tornistru a v tom z vedlejšího okopu vletěl k nám kus špinavého prádla. Narazil jsem jej na bodlo pušky a vztýčil nad okop.

   Skoro v týž okamžik dělostřelecká palba přestala , ale střelka z ručnic trvala dále. Zoufalstvím a vzteky, že nesmyslné vraždění nemá konce, takřka bez sebe, vyhodil jsem pušku před okop, vyskočil na násyp a vztyčiv se, zahrozil jsem oběma pěstěmi po našich okopech a nadávky s kletbami letěly mi z úst. Snad jsem byl šílený v tu chvíli. Střelba z ruské strany naráz ustala. Skočiv zpět do okopu, rychle jsem uchopil stanové plátno, přikrývku a tornistru, masitou konservu a neohlížeje se ani v právo, ani vlevo, dlouhými skoky letěl jsem k ruské linii. Tam na jejich levém křídle vyvstala skupina vojáků a s puškami, připravenými ke střelbě volali na nás cosi. Z posuňků jsme vyrozuměli, že je nutno bez zastávky utíkat dále za jejich linií, Bože, co tam pod svahem měli vojska. Konečně doběhli jsme k ruskému pontonovému mostu a bez zastávky utíkáme na druhou stranu. A opět ozvala se ruská baterie, umístěná hned za řekou vpravo od mostu. Teď se rozhovořilo i rakouské dělostřelectvo a stihalo nás nevěrné. Vběhli jsme do hlubokých, dobře maskovaných dělostřeleckých zákopů a jak blaženě jsme si oddechli, když dobří mužíci napájeli nás čajem, ovšem bez rumu, hostili chlebovými černými suchary a machorkou. Teprve v podvečer odcházíme dále. Jsem tedy v zajetí, nejsem rakouským otrokem. Zbaven hrozné tiže výzbroje a vědomím, že snad přece zachovám život, cítím se silnějším, veselejším a bezstarostnějším. Snad dobrých 90 procent z nás toužilo po zajeti, jen naděje na brzké ukončení války ( vždyť se říkalo, že do podzimka je po všem ) a potom strach z ukrutnosti kozáků a případně Sibiře mnohé z nás zdržoval a nechal nezužitkovanou vhodnou příležitost. Přešli jsme k Rusům částečné dobrovolně, částečně donuceni bojovou situací. Sehnali nás v tento den na našem úseku dohromady pěknou kupu, snad několik set.

   Druhého dne zadrželi nás část na jistém nádraží k vykládání vojenských zásob z vlaku. Na noc zaháněli nás do jakési novostavby bez oken, bez dveří, ale díky tomu, že se poněkud oteplilo, nebylo nám zle. Hřálo nás vědomí, že jsme „v suchu“. Po nějakém pravidelném stravování nebylo ani řeči. Chtěli-li jsme jíst, museli jsme krást a kradli jsme na nádraží a pytlů rýži, jáhly, cukr, chleba, všechno, co se dalo jíst a po návratu z práce na ohníčku na dvoře novostavby upravovali jsme si buď jednotlivě nebo ve skupinkách takové hody, že se o nich Rettigové nikdy nesnilo. Asi po dvou nedělích odcházíme pěšky do Lvova, nasedáme do vlaku, odjíždíme do pohraniční stanice Brody a opouštíme milé, stokrát proklínané Rakousko. Tehdy nám ani na mysl nevstoupilo, že se v tato místa někdy vrátíme, jako mstitelé staletých křivd.

   Z Brodu pěšky do Radzivilova, kdež opět vsedáme do vlaku a odjíždíme do Kyjeva. Dobrosrdečnost a soucit ruského člověka projevoval se všude. Často jsme byli obdarováni od mimojdoucích tu cigaretou, tu kouskem pečiva, jablkem nebo nějakým pamlskem. Hladu po cestě byla dost a dost.

   V Kyjevě zavedli nás na jedno z nádvoří starobylého, nádherného, zlatem a živými barvami hýřícího kláštera. Pečerské Lavry. Tam naše důvěřivost dostala první trhlinu. Odebrali nám vše, i různé drobnosti v kapsách, nože, lžíce, misky na jídlo, jedním slovem obrátili nám kapsy na ruby. Zůstalo mi jen to, co jsem měl na sobě: Jedno špinavé prádlo, děravá bagančata, rozedraná uniforma a - vši -. Nejvíce jsem litoval teplé přikrývky, kterou jsem táhl světem, mysle na nehostinnou Sibiř. Stanové plátno jsem rozerval na obálky do bot.

   Věřím v náhody, věřím, že z malých náhod jest složen náš život a z nich tvoří se osudy budoucna.Tam v Kyjevě přistoupil ke mně jakýsi důstojník Čech od tyrolských střelců. Ptal se mne, není-li mezi námi někdo od jeho části. Chtěl jej vzíti k sobě jako sluhu. Rychle se rozmysliv nabídl jsem se mu sám. Když ale na jeho otázku, čím jsem v civilu, jsem řekl, že učitel, přivedl jsem ho do rozpaku. Povídá mi: „Vidíte pane učiteli, já bych Vám nikdy nedovedl říci, abyste mi vyčistil šaty nebo boty“. Dalo mi to mnoho práce než jsme ho přesvědčil, že v zajetí mezi tisíci ostatních čeká mne snad něco horšího než je čištěni bot a šatů. Přijal mne, zavedl do kanceláře, přihlásil jako svého sluhu a ještě v týž večer nasedáme do vlaku, který s námi ráno vyjíždí na východ, přes Ural do obávané Sibiře. Důstojníci v osobních vozech, my v krytých nákladních vagónech, upravených na těplušky. Tehdy jsme ještě neznali tohoto čistě ruského zařízení a mysleli jame, že je to jen pro zajatce. Bylo nás ve vagóne 46, natlačení na podlaze a ve dvou poschodích nad sebou. Uprostřed byla železná kamna. Jedeme, jedeme a stále jedeme. Někdy dostaneme jíst, někdy také ne. Výměnný obchod kvete. Kdo zázrakem posud zachoval snad hodinky, prsten, nůž, kovovou lžíci, prodává tyto přepychové předměty nebo vyměňuje za chleba, kus pečeného nebo vařeného masa, za hrst ovoce nebo několik cigaret. Co tu závisti a zlých pohledů.

   Cestu si krátíme, jak to jde. Vypravuje se, zpívá, hádáme se, někteří louskají ruskou azbuku a hlavně hledáme vši. Co to říkám, hledáme ! Těch je tolik, že vyhledáváme jen ty největší, nejvypasenější a tisíce ostatních drobných ukrytých v záhybech kalhot, blůzy a košile s opovržením přehlížíme. Nejvydatnější lov je vždycky ráno. Byli mezi námi zde a později v táboře sběratelé, kteří s pravou vášní plnili lahvičky zvláště zbarvenými exempláři a záviděli druhu, když musil někdo z nich doznat, že „tepovou ještě nemá.

   Ač jsme z Kyjeva vyjeli za parného slunečného dne, je nutno ve Zlatoústu před Uralem roztopiti kamna, o jejichž praktickém významu ve vagóne jsme posud pochybovali. Posud nám jen překážela a zabírala místo. Přiděl dřiví je malý, uhlí žádné. Krademe při nočních zastávkách na nádražích dřiví, a všechno, co může hořet . Padá první sníh. V noci přijíždíme do Omska. Tam transport rozdělen. Větši část odjíždí dále na východ, menší část s důstojníky a sluhy jede po trati Omsk – Jekaterinburk, do západosibiřského města Tjumeň na řece Túře.

   V Tjumeni plno sněhu. Mrazem promodralí, pod stráží jdeme po ulicích, kdež vesele zvoní zvonky ruské trojky a procházejí se Sibirjaci a Sibirjačky v bohatých kožišinách. Nás a důstojníky zavedli do nové školní budovy, ostatní zajatce do provisorního tábora. Pro důstojníky byly připraveny postele, ale úplně holé železné postele s prkénky bez matrace a přikrývky. Spal jsem první noc stočen do klubíčka blízko kamen s polenem pod hlavou. Kypjatok ( voda na čaj ) vařil se po celý den ve velikém kotli, na oběd jsem chodil s naší stráží do kasáren. Strava, v té době byla celkem dobrá a sytá. Až sem doprovázel každého důstojníka jeden sluha. To zdálo se Rusům asi příliš velkým přepychem a proto část vojáků odehnali do tábora a k obsluze 50 důstojníků nechali nás pouze 5. Vybrali z nás ty, kteří jakž takž lámali ruštinu.

   Práce nebylo mnoho. Zametali jsme v místnostech důstojníky obsazených, obstarávali různé drobné nákupy, nosili horkou vodu na čaj, štípali březová polena na topivo a jiné práce jsme konali. Důstojníci dostávali pravidelný plat 50 rublů měsíčně, na tehdejší dobu slušný peníz. Časem z kopějkového spropitného nastřádal jsem si tolik, že jsem si mohl opatřiti prádlo, šálu na krk, vysokou černou beranici a rukavice. Mrzlo již jen fičelo, blížily se ruské vánoce. Společně jsme si koupili žehličku a touto jsme odvšivovali sebe a nově přišlé důstojníky. Z novostavby školy přesídlili jsme po krátkém čase do domu Sapožníkova. Důstojníci, jimž jsme jako sluhové byli přiděleni, byli většinou Češi, něco Poláků, hrstka Němců a nafoukaný říšsko - německý jezdecký důstojník - hrabě.Ten hrál prim před tím i ruští strážní vojáci hrbili hřbety. Povýšenost vůči podřízeným neopustila naše důstojníky až na řídké výjimky ani v zajetí. Časem opatřili jsme všem, ovšem za jejich peníze matrace, přikrývky, obstarávali jim praní prádla a tyto obchůdky byly zdrojem našich drobných, ale stálých příjmů.

   Když někteří z nich byli po čase přemístěni do jiného vzdálenějšího tábora kupovali jsme od nich zvláště matrace a prodávali jsme je opět nově přišlým s mírným ziskem. Nejsympatičtější ze všech důstojníků byl mi bosenský Srb nadporučík Skočaič, člověk veselé letory, zlatého srdce a vyložený srbský vlastenec. Měl velký vliv na moje další osudy v zajetí. Za pomoci svých příbuzných, v Rusku usedlých, dosáhl srbského poddanství a jistou dávku osobní svobody. Vyhledal si soukromý byt a mne vzal s sebou žili jsme pak delší čas v rodině Sergjejevých. Platil mi 3 rubly měsíčně, kuřivo bylo společné, stravoval jsem se dále v kasárnách s ruskými vojáky.

   Doba u Sergjejevých strávená byla snad nejšťastnější dobou v zajetí, Skočaič většinu dne prospal, většinu nocí prožil ve veselé tjumeňské společnosti. Já jsem z nedostatku jiného zaměstnání vypomáhal v kuchyni, vyvážel sníh, štípal dříví a opatroval jejich bílého koníka. Za tyto drobné službičky odvděčovali se mi, jak mohli. Byli to lidé zámožní, pan Sergjejev byl v té době majitelem tří výstavných ovšem dřevěných domů a úředníkem paroplavební společnosti. Nejstarší syn Miša v hodnosti praporčíka ležel raněn v jednom z moskevských vojenských lazaretů druhý syn Paša a dcerka Marusa studovali na gymnasiu. Nejmladší pětiletá Tamarka byla mým miláčkem. Po celé dny ve volných chvílích musel jsem ji zpívat naše české písničky, přehrávat na housle a vypravovat pohádky. Hodně jsem četl ruské autory a tak se zdokonaloval v ruštině. Sžil jsem se se všemi členy rodiny tak, že jsem nebyl považován za cizince. Lidé inteligentní chápali moje postavení a hleděli mi pobyt u nich zpříjemniti pokud možno. U nich necítil jsem trpkého ponížení zajatce, u nich stoupalo ve mně vědomí lidské důstojnosti.

   Krásné bývaly večery, kdy při houslích, kytaře a balalajce zpívali jsme ruské písně, četli a vypravovali. Z jejich výkladů poznal jsem mnoho z ruského soukromého i veřejného života. Byly dny radosti, tiché spokojenosti a také dny bolesti a smutku. Malá Tamarka onemocněla difteriemi, zemřela. Donesl jsem její rakvičku na hřbitov a na jejím hrobečku vztyčil jsem dřevěný kříž.

   Mezitím nadp. Skočaič odejel na dozor při stavbě murmanské dráhy, později odešel prý jako dobrovolník do dobrudžské armády, kde padl. Já po jeho odjezdu zůstal jsem ještě nějaký čas u Sergjejevých, kteří si mne u správy tábora vyžádali jako nádeníka jen proto, aby mne zbavili utrpení žít v zavšiveném a špinavém zajateckém táboře.

   Bylo to už z jara v roce 1915, když můj p.domácí dal mi zvláštní práci. Zavázal se totiž přemístiti z jednoho konce města na druhý ohromnou dřevěnou káď na vodu, jaké byly umístěny na vysokých lešeních pro případ požáru takřka na všech křižovatkách. Město samo čítalo asi 100.000 obyvatel, domy byly z 90 % dřevěné a nikde nebylo studny.Veškerá voda užitková vozila se ze řeky. Jednalo se o to, jak káď bez pohromy sundat a dopravit na nové místo určení. Na práci jsme byli dva: já s kamarádem Pepkem Nejmanem z Rasošek. A podařilo se nám to. Opatřili jsme si dva dlouhé trámy a pořádná lana a řetězy. Jako pomocníka přibrali jsme si domácích šimla. Trámů použili jsme jako líh, částí provazů jsme se zajistili proti náhlému zřícení „čanu“ a nyní za pomoci zapraženého šimla ke předku vozu, k němuž jsme uvázali provazy, objímající ohromnou káď, posunovali jsme s největší opatrnosti káď po lešení centimetr za centimetrem k líhám. Publika jsme měli samozřejmě spoustu, nejvíce ovšem kluků. Smáli se nám a prorokovali, že vše rozbijem na padrť. Nemusím ujišťovati, že jsme se potili námahou i obavami. Ale dopadlo to šťastně. Diky dobrému zajištění a svaté trpělivosti šimla byla do večera káď dole. Doprava na místo byla už maličkostí. Káď jsme porazili na oblinu, parta povykujících kluků vlezla do vnitř a už jsme ji valili městem za ohromného křiku a výskání našich malých umouněných pomocníků. Zdvihati káď na lešení nebylo už naší prací. Připomínám tuto epizodu jen proto, poněvadž v zajetí každý z nás chápal se práce často takové, na kterou by se doma nikdy neodvážil.

   Byly někdy až komická situace, když hoši v touze po výdělku zavazovali se k výkonům, o kterých neměli ponětí. Rusové domnívali se o nás, že všechno umíme. Tak N. N., syn majitele cihelny byl v Tjumeni masérem a potom na vesnici široko daleko vyhlášeným strojním zámečníkem; opravoval žací a j. hospodářské stroje. Kominík V.V. byl malířem pokojů a později holičem. Jeden švec docela najal si úpravu břehů řeky Tury a dělal „vodního inženýra“. To bývalo smíchu, když jsem někdy zapadl do starého tábora ! Kluci vraceli se z práce a vypravovali, v jakém řemesle se kde uplatni-li. Hlad je zpropadená věc a žaludky, zvláště nás Čechů, těžko braly zavděk zelňačkou a kaší ze stuchlých jáhel, omaštěnou páchnoucím olejem. Osudu zajatců v táboře ani já jsem neušel. Velitel zajateckého tábora, germanofil a všemocný pán nad zajatci v Tjumeni prap. Rjabcov nelibě nesl, že značná část zajatců Čechů a Srbů slušně žije v ruských rodinách. Proto přikázal všem vrátit se do zajateckého tábora. Musel jsem jít rovněž já. Těžce rozloučil jsem se a rodinou Sergjejevých a s pytlem na zádech hlásil jsem se v táborové kanceláři. Tyranie zde vládnoucí a miliony blech donutily mne hlásiti se na polní práce na vesnici. Sebemenší přestupek v táboře byl krutě, trestán. Bití nahajkou, stání „pod měškom“, vězení hladu byly běžné tresty. Pamatuji, jak jednou s celou partou ( asi 50 nás bylo ) klečeli jsme za trest po 2 hodiny na dvoře před kanceláři proto, že jeden z nás při nošeni vody z řeky do kuchyně upustiv vědro, pošplíchl doprovázejícího nás strážného vojáka.

   Odešel jsem z tábora, plný blech s první partií do vesnice Vojnovky asi 8 km od Tjumeni vzdálené. Rozježděnou cestou, plnou hlubokého prachu s ranci na zádech a pod stráží dorazili jsme do vesnice a tam rozložili se na návsi před domem starostovým. Po chvíli přicházeli mužíci a soldatky ( ženy hospodářů, kteří byli na vojně ) a vybíraly si z nás, kdo se jim zdál nejvhodnější. Rokovaly o nás bez upejpání před námi, odhadovaly naši tělesnou zdatnost; tak mi to připadalo, jako dávnověký trh na otroky. Mne, poněvadž jsem byl zapsán ve spisech jako učitel nikdo nechtěl, byl jsem méněcenný. Konečně i mne odvedl letitý již, ale posud statný mužík, starý Vojnov. Měl menší polní hospodářství, stádo hovězího dobytka, stádo koní a obchodoval dobytkem. Mým obydlím byla komůrka v domečku při báni ( domácí lázeň ), spal jsem na podlaze na starém kožichu. Platil mi 25 kopějek denně. Do žní a senoseče nebylo práce mnoho, strava byla znamenitá. Masa, loje, chleba, okurků, mléka a čaje ( neslazeného - bez přísad ), co hrdlo ráčilo. A což masité pirogy, pelmeně ty mi zvláště šly k duhu. Zakrátko byl jsem vypasený jako sysel. Občas vyjížděli jsme na dvoukolovém vozíku, taženém nízkým ale sporým sibiřským koníkem do světa za nákupem dobytka. Vraceli jsme se obvykle asi po 2 nedělích se stádem asi 100 kusů čítajícím, které jame odevzdali v ošetřování pastýři - Tatarovi a pak po partiích odháněli do tjumeňských jatek na prodej. V zimě poráželi jsme doma v týdnu 2až 3 kusy a vozili do města maso na bazar. Naše výpravy do světa byly celkem romantické a zábavné. Odjížděli jsme do vesnice chutorů a zájimek několik set km vzdálených, navštívili jsme i tatarské vesnice a po celou cestu nás živobytí nestálo ani haléře. Kde jsme zastavili, tam nás pohostili. Dali nocleh, nabídli koupel v báni. Jednou div jsme neutonuli v rozvodněném Tobolu, po druhé jsme v zimě zbloudili v širokých, sněhem zavalených nezalidněných prostorách Sibiře a jindy zase div mi nohy neumrzly. Když jsem hnal domů stádo bos rozřídlým sněhem, poněvadž se moje plstěné boty rozsypaly na padrť.

   Na senoseč vypravili jsme se se synem hospodářoyým Michajlem ( byl válečným invalidou - práce neschopný ) na celé 3 neděle na luka asi 25 verst vzdálená. Na vozík jsme naložili zásobu masa v soudku, 2 kosy, klepadlo s kladívkem, hromotlucké hrábě a ještě neohrabanější z kmínku mladé břízky zhotovené podávky a jeli jsme. Louka prostoupena bažinami a keři byla na břehu říčky Pišmy. Tam jsme si nejprve zřídili balagán ( boudu z větví travou krytou ). K vodě do břehu zakopali soudek s masem a druhého dne jsem se dal do práce. Kosil jsem obyčejně od 3 hodin do 9 hodin ráno, pak jsem ležel ve stínu boudy nebo chytal ryby na udici. Odpoledne jsem začínal okolo 6 a kosil do 10 večer. Za denního úpalu nebylo možno pracovat. Tráva schla na řádcích tak rychle, že nebylo třeba ji ani rozhazovat ani obracet. Michajl dojížděl denně do městečka pro čerstvý chléb, vařil v kotlíku na ohni oběd, připravoval čaj, lovil ryby, krátce staral se o naše pozemské blaho. Když jsme konečně dali seno do kup, přijel chozain a sváželi jsme kupy do stohu. Domů se odveze seno až v zimě na saních. Touto denní, třínedělní lopotou byl jsem tak zmučen a ruce měl jsem tak plny krvavých mozolů, že po skončení senoseče nepřijal sem nabídky našeho souseda abych mu pomohl ani za opravdu neslýchaný plat 1 rublu denně. Úplně vyčerpán vrátil jsem se do vesnice. Pak byly žně. Na vzdálené pole jezdil jsem na neosedlaném koni, pšenici vázal jsem do žita, které jsem na nedalekém poli natrhal. Obilí sváželo se do stohů za dům a mlátilo se cepy v zimě na umrzlé zemi hned na místě. Čistilo se vějičkou po větru. Jen jsem se divil, že země při tak mizerném způsobu obdělávání dává tak bohatou žeň. Pole se vůbec nehnojí, jen se úhoří, oře se primitivní dřevěnou „sochou“ ( jakýsi předek staročeského háku ), vláčí se dřevěnými branami a roštím a přece roste.

   Hned, jak napadlo sněhu jezdili jsme do vzdáleného, obecního březového lesa na dřiví. Les je společný, kácí si v něm kdo chce, kdy chce a mnoholi chce pro svou potřebu i na prodej. Za tmy na nizoučkých saních jsme vjížděli, za tmy hlubokým sněhem pracně se probírajíce jsme se vraceli. I za krutých mrazů jsem spal v komůrce při báni. Na noc oblékal jsem se do 2 kožichů, ovčí vespod, psí tulup navrch, na nohy plstěné válenky, huňatou čepici až na nos, rukavice na rukou a šálu okolo krku, tak jsem se ukládal ke spánku. Ráno jsem vstával zkřehlý jako rampouch a s bodavými bolestmi v zádech. Pomalu se mi začal znechucovat pobyt na vesnici a když jsem se dověděl, že v Tjumeni byl postaven nový ohromný zajatecký tábor, rozhodl jsem se odejíti tam.

   Bylo nutno předstírati onemocnění a pak teprv podařilo se mi s několika kamarády dostati se do Tjmeni. Při výplatě mzdy chtěl mě můj starý chorain ošiditi o 5 rublů, že prý jsem v neděli nepracoval, za neděle že mi mzda nepatří. Znaje jeho bigotnost a pověrečnou hrůzu před peklem pohrozil jsem mu, trestem božím za to, že mne chudáka chce ošidit a starý s tichým brumláním – „svoloč austrijskaja“ ( pakáž rakouská ) mi 6 rublíků vyplatil. Uspořil jsem si celkem za sedmiměsíční robotu 29 rublů

   Po návratu do Tjumeni jsem samozřejmě navázal ihned styky se Sergějevými, k nimž jsem dle možnosti docházel, občas dobře se najedl a na těle i na duchu pookřál. V novém zajateckém táboře byl jeden barák No 16 vyhrazený inteligenci. My, kteří jsme byli zařazeni do tohoto baráku, měli jsme tu výhodu, že jsme nebyli voděni na nucenou práci. Jiných výhod jsme neměli. Z vesnice jsem měl uspořeno 29 rublů, z domova jsem tehdy dostal první a poslední peněžitou zásilku 40 rublů a od „frau Hancken“, která v Tiensinu v Číně vedla kancelář pro podporu rak. a německých zajatců jsem si vypůjčil 20 rublů. Celý tento kapitál, který jsem tak najednou soustředil ve svých rukou, celé toto bohatství vložil jsem do průmyslu a obchodu. Tichým společníkem vedoucím výrobu, byl kol. Zlobický, učitel z Moravy a já, šéf firmy, řídil jsem ji po stránce finančně obchodní. Zavedli jsme ruční výrobu a prodej cigaret, což nám vynášelo denně asi 15 kopějek čistého zisku a pokažen cigarety jako kuřivo pro oba. Mohli jsme si tedy občas dopřáti kus bílého chleba, kousek salámu nebo psí pečeně, připravované v sousedním baráku. Připomínám, že psí hody nám dlouho netrvaly, poněvadž tito čtvernožci byli okolo tábora brzy vychytáni a poslední mohykáni nedali se zlákati sebevonnějším pamlskem, sebelichotivějším vábením. V našem baráku bylo Rakousko v kapesním vydání. Všechny národnosti dvojjeďiné monarchie byly zde zastoupeny. V jednom koutě jsme se hádali my Češi, tam zase šišlali Poláci, jinde roztoužené árie zpívali Taliáni, Rumuni byli si stále ve vlasech a Němci tvrdě se po nás dívali, když jsme hlasitě četli nové číslo Československých novin, vydávaných Sdružením čsl. spolků na Rusi. V listě byla líčena situace válečná z hlediska slovanského, list měl povzbudivé stránky vlastenecké a stálou rubriku : „Hledají se známí“. Tehdy mnozí ze známých, mezi nimi i krajan J. Nejman z Rasošek, odejeli na zemědělskou práci do evropského Ruska, jiní vstoupili do dobrovolnické armády srbské, sestavované v Oděse a jiní z nás, jichž české svědomí bylo zburcováno zprávami o české družině v Kyjevě utvořené, připravovali se ke vstupu do této. Probojoval jsem těžký vnitřní boj a šel tam, kam jíti velela svatá povinnost. Nebylo lehkým moje rozhodování, vždyť v každém případě vydával jsem svoje rodné doma v šanc pronásledování a zvůli rakouských úřadů. V červnu v r. 1916 sbalil jsem své skrovné svršky a rozloučiv se s Tjumeni odjížděl jsem přes Jekatěrinburg, Vologiu a Moskvu do Kyjeva, shromaždiště Českých dobrovolníků. Byl jsem zařazen do 12. roty I. střeleckého pluku. 0č radostněji žilo se zde mezi svými. Byli jsme ubytováni v universitní budově u Alexandrovského sadu. Naším šikovatelem byl z počátku bratr Hák, známý útěkem z rakouského zajetí přes bolševickou frontu k nám na Sibiř, rotným velitelem byl br. praporčík Číla, dobrovolník České družiny ze 14. roku. Byli jsme součástí ruské armády, proto veleni služební, předpisy, uniforma atd. vše bylo ruské. Na ulici na procházky jsme vycházeli velmi zřídka z obavy, abychom se nedostali do rozporu a předpisy. Ruský předpřevratový voják měl, jak se kdysi vyjádřil náš plukovník Mamontov, maximům povinností a minimum práv. Nesměl choditi po chodníku, nesměl do veřejných parků, nesměl do kavárny a hostince, navštěvovaného důstojníky, nesměl jezditi tramvají, nesměl na ulici kouřiti. Bylo tedy lépe seděti doma, poněvadž našinec nevěda proč a zač, ocitl se v chládku. Na podzim téhož roku odjíždíme do tábora náhradního praporu československé brigády do Borispolu. Tam zařídili jsme svůj vnitřní život pólo po vojensku, polo po sokolsku. Za dne vojenská a sokolská cvičení, večer rozpravy, četba, šachy, divadlo. Život v zemi utopených zemljankách, kam za deště vnikaly proudy vody. Nebyl právě příjemný, Dne 24. října naše pochodová rota přesídlila do vesničky Treskyně na Ukrajině. Tam 9. - 12. rota. I. pluku vytvořily třetí prapor téhož pluku, který se stal základem příštího 3. pluku Jana Žižky z Trocnova. Brzy sžili jame se a místními obyvateli, brzy získali jsme jejich lásky a důvěry. Treskyně za nějaký čas nebyla ani k poznání. Zmizely blátivé cesty, upraveny byly chudičké chaloupky. Bydlil jsem s pěti bratry u dobrého tatíka Storubla. Rodina spávala na peci, my na lavicích, vojenský tlumok pod hlavou. Strava, byla ubohá. Čočková polévka a čočka, čočka, a opět čočka. V rotách byly zakládány knihovny z knih ze zajetí přinášených, br. Suda sestavil pěvecký sbor „šestnáctku“ v němž jsem s br. Barborkou zpíval tenor. Zvlášť dobrými a upřímnými kamarády mi byli br. Charfrejtag, nyní středoškolský profesor v Hradci Králové, br. prof. Procházka, který padl u Zborova, Tonda Valenta, nyní podplk. čsl. armády a Vašek Pechman, major čsl. armády. Velitelem praporu byl podpluk. Mamontov, známý zvláště svou propagační činností. V rotách byly vydávány psané časopisy, do nichž jsme přispívali každý dle svých schopností. V prosinci 1915 přestoupila většina pluku na pravoslaví. Učinili jame tak proto, abychom konečně zúčtovali s Římem, jako jsme s Vídní a abychom usnadnili politické akce našich politických vůdců u carského dvora. V únoru 1917 jsme přisahali historickému praporu I. pluku. Políbením evangelia a lemů praporu zpečetili jsme svůj slib: „Následovati za praporem, dokud živi budeme a ve všem tak sobě vésti a postupovati, jak čestnému, věrnému, poslušnému a chrabrému náleží“. V Treskyni zastihl nás dne 2. března ruský převrat. Zpráva o svrženi carismu byla námi uvítána radostně. Bylo to vítězství demokracie nad reakční a germanofilskou klikou.

   Nová ruská vláda povolila rozšíření čsl. brigády na 3 pluky a tak ještě v březnu z našeho praporu utvořen III. pluk, který přijal jméno slepého hrdiny, největšího válečníka své doby. Od té doby příslušníci našeho pluku jako zvláštní odznak nosili na černých náramenících rudý nebo kovový kalich, tehdy jsem byl poslán ještě se 4 bratry z roty na frontu k výzvědné rotě poručíka Čečka, abych získal záslužný kříž a mohl býti povýšen na důstojníka.

   V rotě Čečkově na haličské frontě pobyl jsem asi 3 neděle a prodělal v té době pět nočních výzvědných výprav. Na nich nehrozili jsme se ani tak možné srážky a bitky s Němci, jako spíše splašenosti a ukvapenosti ruských hlídek před zákopy, v jichž úseku jsme pracovali. Po třech nedělích byl jsem povolán zpět k své rotě a poslán do poddůstojnické školy ke štábu brigády.

   Mezitím ruská revoluce pokračuje a zabočuje na kolejnice nežádoucí. Přijíždí Lenin, propaguje radikální hesla, vládního vesla se chápe Kerenskij. Marně volá k ruskému vojáku, marně jezdí po frontě, a vybízí k odporu. Znavený, zdemoralisovaný mužík odhazuje zbraň, otvírá Němcům vrata do Ruska dokořán. Jedině české pluky a některými ruskými a části dělostřelectva poslechly výzvy a připravují se k velikému dni - ke Zborovu.

   Po absolvování poddůstojnické školy v hodnotí svobodníka byl jsem zařazen jako důstojnický čekatel do kulometné roty III. pluku. Velitelem roty byl poručík Bednář. Spřátelil jsem se zvláště a mladičkým br. Kocem, potomkem staré šlechtické rodiny pánů z Dobrže. Náš výcvik u kulometné roty omezil se na rozbor a sbor kulometů „Maxim“, a „Kolta“. Podstavců a pásů nebylo, měli jsme jen dvě těla kulometná, proto o nějaké střelbě a skutečném výcviku v zacházení s kulometem nebylo ani řeči. A tak.důkladně připraveni a vyzbrojeni odcházeli jsme 16. června za zvuků hudby a zpěvů do Dombrovice, sídla štábu ruské armády, odkudž vlakem přes Bardičev odjíždíme do frontového pásma. Po dvoudenní jízdě táboříme ve Staré Zbaraži a k večeru 19. června vstupujeme do prvého rakouského města Tarnopole. Odtud pochodem do Ostašovců a odtud za noci přes řeku Strypu do Cecevíz u Zborova. Naše kulometná rota byla přidělena k I. pluku a ihned zavedena do posice, bez kulometů. Ty prý nám budou dány později. Ruské části, které před námi tuto posici zaujímaly, kulomety buď zničily, nebo odvezly s sebou a tak jsme se ocitli před nepřítelem takřka beze zbraní. Teprve po čtyřech dlouhých dnech dostali jsme „Maximky“ a později i ruční granáty. Pod mým velením byla kulometná četa na vysunuté pozici „Lumetu“. Ve dne jsme spali velmi málo, v noci vůbec ne, jídlo nám přinášeli za noci. Nemyli jsme se vůbec, na oholení nikdo ani nepomyslil. Žili jsme ve stálém vzrušení a napětí, majíce nepřítele 150 - 200 kroků před sebou. Okopy byly praubohé, před dělostřeleckým ohněm nekryly vůbec. Podobali jsme se více strašidlům než lidem, tak jsme byli vychrtlí a špinaví.

   V noci před útokem dosáhlo vzrušení vrchole. Živá přestřelka a očekávání toho, co přijde, napínaly nervy do krajnosti. Ráno připravili jsme kulomet a skříňky na náboje tak, abychom v daný okamžik byli pohotově. Do našeho okopu hrnou se bratři z prvé linie. U všech oči horečně planou. Všichni jsou vážni, soustředění, všechno je připraveno zvítězit a zemřít. Před námi v údolíčku zuří pravé peklo, nepřítel pálí ze všech zbraní, zasypává prostranství mezi okopy krupobitím železa, všechno se halí v prach a dým a touto záclonou prokmitají jednotlivé postavičky a. skupinky našich útočných řad. Dostihují první nepřátelská linie, a to byl můj čas. S přeraženým rýčem v jedné, a ručním granátem v druhé ruce, vymrštil jsem se nad okop, hoši mi hodili provaz kulometu, vytrhl jsem jej nahoru a letím k našim drátěným překážkám. Bůh ví, jak jsem se přes ně dostal, já nevím. Hoši a kulometem za mnou, ale nestačí mi. Okolo lítá smrt; zalehnu a vrostlý v zem, čekám. Prožil jsem zde strašnou chvilku. Nějakých 4 - 5 kroků přede mnou zdvihá se prach, tetelí se země jako živá. To zde dopadají střely rakouského kulometu. Očima krvavýma dívám se na ono místo, jak dlouho, nevím. Hoši doběhnou několik kroků za mne, vzchopím se a opět kupředu. Vpadám do zákopu první rakouské linie, přeplněné již mrtvými a raněným. Dozadu kolem nás proudí již spousty zajatců, schvácených úžasem a hrůzou. V zákopu jsem obsadil rakouský kulomet třemi svými hochy a se třemi s naším kulometem letěl jsem ke druhé linii. Cestou podařilo se mi kulometným ohněm dostati z choulostivé situace velitele I. praporu por. Firlingra s hloučkem jeho spolubojovníků. Hoši byli drženi v šachu bočnou palbou nepřátelského kulometu a nemohli kupředu.Umlčel jsem jej naším kulometem a zase kupředu směrem na Travotluky.

   Teď již jsme měli vyhráno, připadalo mi to jako honba na zajíce. Vzrušení pominulo, krev se uklidnila. Rakouští ochránci druhé linie vzdali se bez boje, již z dálky zdvíhali ruce nad zákopy, Směšné nám to bylo, když nad zákopy trčela řada zahnědlých rukou. Za druhou linií u vesnice Jezeřanky jsme odpočívali a tam asi o čtvrté hodině odpoledne vyměnily nás pluky ruské divise. K večeru vraceli jsme se zpět do vesnice Cecové. Lehce jsme kráčeli, poněvadž náš těžký kulomet, munici a výzbroj vlekli a nesli dva rakouští feláci. Oh, jak jim bylo trpko, donedávna všemocným pánům ve své setnině. Na zpáteční cestě jsme se osvěžili z rakouských zásob v první linii a po krátkém odpočinku jsme stoupali na vršek nad Cecovou, kde bylo naše sborové místo. Tam pomalu docházeli bratři z mé roty. Nevrátili se 4 z nich. Jeden byl ubit, 3 raněni. Nikdy v životě nebylo a nebude mi tak krásně jako v ten večer. Dlouho do noci sdělovali jsme si dojmy dne a pak uložil jsem se ke spánku, blažen a se svatým klidem v duši na hrst došků, přinesených z Cecové z rozbořené chaty. V dálce ozývala se tu řídká, tu čilejší přestřelka stráží v přední linii, občas zasvítila raketa a do toho mísil se šum tábora.

   Druhého dne šel jsem s hochy do rakouských okopů a z ukořistěných kulometů sestavili jsme si skvostnou „komandu“.

   Následující dny byly plny zklamání. Zdemoralisované ruské pluky chabě hájily námi dobytých posic a naše, početně slabá armáda, nestačila k hájení rozlehlých posic. Odcházím do Krasna, táboříme pod stany. Tam jsem se sešel ne spolužákem ze studií - s Medkem.

   A pak události měly velmi rychlý spád. Přes Jezernou bombardováni německými letci odcházíme do Kozlova a do vesnice Domamerič. V Lysých Jamách byli jsme nuceni zničiti všechny své kulomety, nemajíce potahů, jimiž bychom je odvezli. Pluk. dostal rozkaz zastaviti postup Němců a zameziti jim obsazení linie řeky Seret a města Tarnopolu. Ruské části v největší panice prchaly kolem nás a my krátkými údery zdržovali jsme postupujícího nepřítele.

   V těchto dnech, plných bojů a útrap více duševních než tělesných, byl zmatek nad zmatek, chaos k nepopsání. Nepřítel dobře vycítil místa, kdy jsme se stavěli na odpor bylo zřetelně slyšeti: „Die Rotweissen sind hier“. Všechen odpor byl marný. Němci obešli naše křídla, byli,.jsme donuceni ustoupiti za řeku Hnilou a zničivše most opustili jsme tarnopolské bojiště. Jistě nikdo z účastníků do smrti nezapomene jmen: Domanoriče a Háje Velké.

   Na ústupu bylo mým úkolem střežiti plukovní prapor, pokladnu a kancelář. Oddechli jsme si teprve trochu v Jacovcích, kam scházeli se pomalu bratři, ztrativší v posledních bitkách spojení s plukem. Tam byl pluk posílen doplněním asi 500 bratří které ze záložního praporu přivedl náš potomní velitel, plukovník Gibiš. Počátkem srpna odcházíme do Podvoličisky a odtud ve druhé polovina srpna do Novoselic, abychom doplnili a zreorganisovali své prořidlé řady.

   Tak jako letěla světem zpráva o vítězném boji u Zborova, tak o svízelném ústupu od Tarnopole psaly nejrozšířenější ruské časopisy. Kvůli porozumění podávám výňatek z „Birževých vědomostí“: Čechoslováci věrolomně opuštěni naší pěchotou u Tarnopole bili se tak, že by všichni měli padnouti před nimi na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí. Padl květ české inteligence. Jako prostí vojáci bili se umírali učitelé a advokáti, inženýři a spisovatelé a známí veřejní pracovníci. Ranění prosili druhy, aby je zabili, jen aby nepadli do rukou Němců…..

   Armádním rozkazem jihozápadní fronty ze dne 25. srpna 1917 byl jsem povýšen „za chrabrost v bojích“ na řadového praporčíka a v záři byl jsem jmenován mladším důstojníkem kulometného oddílu. Rozkazem l. čsl. střel divise ze dne 21. října 1917 byl jsem vyznamenán „za chrabrost v boji pod Zborovem křížem sv. Jiří.

   Až do té doby měl každý náš pluk jeden kulometný oddíl. V Novoselicích bylo rozhodnuto, aby byl u každého praporu sestaven jeden kulometný oddíl. Organisací a velením III. odděl. byl jsem pověřen já; do mého oddílu dobrovolnou přihláškou přešli skoro všichni účastníci Zborova. Organisace a výcvik oddílu, administrativa v kanceláři pohltily veškeren můj čas, poněvadž jsem jiných důstojníků v rotě neměl.

   S plukovníkem Gibišem a praporčíkem Čílou odjel jsem do Kijeva, kde z dělostřel. skladů byla mi vydána potřebná výzbroj pro rotu. Kijev jakoby ničeho nevěděl o rozvalu fronty a počátcích bratrovražedné občanské války. Všude veselo, kasárny, hostince, divadla plny, v parcích koncerty. Navrátiv se z Kijeva přesídlil jsem s rotou do vesnice Barbárovky. Zde jsem byl ubytován v slušné židovské rodině, bratři z roty po třech i po čtyřech roztroušeni v chatách po celé vesnici.

   Veškerý čas věnován výcviku nováčků a úpravě výstroje i výzbroje. Dostali jsme trochu starých šatů, něco prádla, kuchyň byla dostatečně zásobována a bezvadně fungovala. Žili jsme celkem v klidu a spokojeně. V srpnu přijel k pluku prof . Masaryk, když před tím vykonal prohlídku celé čsl. brigády ve Vel. Berezné. Po přehlídce promluvil o válce o vzniku odboje a končil: „Věřte, bratři, umříti není tak strašné, zde na bojišti je smrt čestná, je to lepší smrt než žalářováni Habsburky“.

   Vzpomínám maně historky, která dobře ilustruje krásné soužití mezi námi: „Kluci měli starost aby jejich rotný t. j. moje maličkost, řádně representoval rotu při tak slavnostní příležitosti. Moje uniforma byla však právě tak ubohá jako jejich; sama záplata, nit v tom ani nedržela. Čapka byla bez štítku, střevíce bez podpatků. Tak přece nesmí vypadat rotný. Koupili za peníze sbírkou v rotě získané ruský plášť, sehnali stanové plátno a rotný krejčí za den a noc musel z toho vyčarovat pro mne uniformu.Koupili i „zlaté“ důstojnické nárameníky, frajerskou furazku a boty mi půjčil jeden z brášků. To se neptejte, jakou radost měli potom ze mne kluci, když jsem před odchodem „na parádu“ do Novoselic přijímal hlášení mladšího důstojníka ! Ano, tehdy mezi námi bylé opravdové bratrství.

   Na Ukrajině vládl tehdy naprostý chaos a anarchie. Ruské vojsko opouštělo frontu a v patách za ním vnikali do země Němci, aby zde doplnili skrovné zásoby na frontě i v zázemí. Uděšení majitelé statků, zvláště Poláci tajně opouštěli svá sídla a prchali před pomstou zdivočelých mužíků, zfanatisovaných hesly o dělení půdy, sběhlými vojáky. Dobytek ze dvorců byl odháněn, nářadí ničeno, zařízeni panských sídel rozkradeno nebo zruinované a zásoby obilí rozvezeny bůh ví kam. Je samozřejmo, že když zásoby, které jsme ještě měli, docházely, museli jsme se starati o jejich doplnění. Asistoval jsem jednou s rotou při rekvizici obilí v zámečku, majitelem opuštěném. Po celou noc byli jsme obstřelováni nanejvýš rozvášněnými mužíky a po skončené asistenci odcházeli jsme v bojovém pořádku, připraveni na nejhorší.

   Za pobytu v Barbarovce ukradlo několik místních desertérů hochům z první čety za noci ze síně chaty kulomet. Mírné vyšetřování a pátrání nevedlo k cíli a kulomet musel býti nalezen děj se co děj. Teprve když jsem nechal shromážditi veškeré mužské obyvatelstvo vesnice a pohrozil, že nebude-li kulomet do příštího rána na místě, zapálíme vesnici pět z těch, které jame vsadili pod stráž, odstřelíme, byl kulomet neporušený nalezen.

   Byly i chvíle radostnější. Br. praporčík Neibert sestavil rotnou hudbu, pořádali jsme večírky a divadla. Zvláště se nám vydařil večírek o Štědrém večeru, kdy nás se štábem navštívil nový velitel pluku, pluk. Leontějev. Mým sluhou ( více podle jména ) byl tehdy „Franta“ – 50 tiletý tatík. Byl mi oddán duši i tělem, ale také nečinil rozdílu mezi mým a svým. Prodal moje boty, aby bylo na tabák, nosil moje šaty, šel-li „na frajeřinu“. Zapomněl skoro, úplně česky a mluvil jakousi prapodivnou česko-rusko-polsko-ukrajinskou hantýrkou. Jinak to byl dobrý táta, staral se o mé vezdejší potřeby znamenitě.

   Ve Volčincích, kam jsem přesídlil s rotou z Barbárovky, Zastihly nás první zprávy v typu, že Němci vnikají na Ukrajinu a my jsme byli postaveni před úkol, co nejrychleji a beze ztrát dostati se z Ukrajiny. Příprava k odjezdu netrvala dlouho. Rota byla vyzbrojena lehkými a nespolehlivými samostříly „Šoša“. Podařilo se mi v městečku Polonoc „sebrati“ kompletní výzbroj ruské kulometné, s fronty uprchlé roty. Tam „nabral“, jsem také potřebných 42, Rusy opuštěných, hrozně zbědovaných koní a měl jsem hroznou radost, že jsme tak ideálně vyzbrojeni. V Polonoc jsme také nasedali do vlaku; odtud počíná naše Anabaze. Na pochodu potom jsem onemocněl a po 7 dni jsem vzdálen roty, odjížděje sanitní povozkou a potom vlakem přes Kyjev na východ. Pluk jsem dostihl počátkem dubna 1918 na stanici Verzunoskája, naznačené k formování vlaků na jízdu do Vladivostoku. Bylo rozhodnuto, že odjedeme do Francie. Kluci mne překvapili nádherným hřebcem, kterého cestou za mé nepřítomnosti „zabrali“ na kterémsi velkostatku. Mimochodem připomínám, že cestou „vyměnili“ všechny koně u roty. Bohužel, za účelem úspory místa bylo nutno všechny koně odvésti zvláštní komisi, která je rozprodala. Bylo nutno šetřiti místem, poněvadž pro náš celý třetí prapor a přidělenou kulometnou rotou, čítající v té době 740 vojínů, byl určen jeden vlak.

   Na dalekou, dlouhotrvající jízdu připravovali jsme se znamenitě. Těplušky byly opatřeny okénky a slamníky a zásobeny vším potřebným. I o výzdobu postarali se umělci - amatéři. 16. dubna vyjel náš vlak ze stanice Verzunovskája a 22. dubna dostihli jame Penzy, kde dle vzájemné úmluvy našeho politického vedení se sověty byli jsme nuceni odevzdati bolševikům část své výzbroje. Ve vlaku pro 740 vojáků zůstalo 168 bodáků a 300 nábojů pro pušku; mimo to jeden kulomet se 2.000 náboji. Těžko a s proklínáním jsme se loučili se zbraněmi, vždyť mnohému z nás byla puška věrnou společnicí na rozvědkách u Zborova a v bojích u Tarnopole. Místo zbraní dostali jsme na další cestu opis telegramu moskevských lidových komisařů, podle kterého nejedeme na východ k Vladivostoku jako ozbrojená jednotka, ale jako skupina svobodných občanů. Soudruh Kuraev, předseda lidových komisařů v Penze dostává rozkaz dáti nám jako průvodce spolehlivé komisaře, kteří by urovnávali cestou vzniklá nedorozumění s míst. sověty a kteří za podmínky čestné a upřímné loyality mají nám přispěti všelikou součinností.

   Odjíždíme z Penzy 24. dubna, přejíždíme Volhu a 3. května vjíždíme na čeljabinskě nádraží, přeplněné vlaky a spoustou ruských uprchlíků. Bůh ví kam ti běženci všichni jdou ! Zeptáš-li se, nevědí.

   Uplynul týden a my pořád stojíme v Čeljabinsku. Nervosita vojáků stoupá a je patrno, že stačí sebenepatrnější příčina, aby násilím tlumená nenávist proti sovětům právem viněných z této dlouhé nucené zastávky vybuchla. A výbuch nastal 14. května.

   Jedním ze zajatých Němců, evakuovaných ze Sibiře do říše, raněn byl na stanici do hlavy kusem železa jeden voják 6. pluku. Rozzuření bratři ubili Němce na místě. Místní sovět vyšetřuje případ, vyžaduje si k výslechu stráže a část jich uvězní. Z toho vzniká napětí, pobouření vojáci kategoricky žádají osvobození kamarádů a tak 17. května, k večeru dochází k nástupu na Čeljabinsk, jehož výsledkem je opanování města, obsazení místností sovětu a osvobození uvězněných bratří. O 11. hodině v noci takřka bez výstřelu je vše hotovo. Naše ztráta: jeden zabitý a dva zranění. Věděli jsme již dříve, již od Penzy, že k incidentu se sověty musí dojít ne li dříve, tož později. Náš obezřelý a na všechny eventuality připravený plukovník sbíral zprávy a informace o bolševických posádkách a mne za tím účelem poslal přes Jekatěrinburk do Tjumeni.

   Vyjel jsem 5. května, vrátil jsem se 10. května, maje za úkol zjistiti bojovou schopnost a přípravy jekatěrinburské posádky. 20. května sjel se do Čeljabinska sjezd vojenských zástupců a 3 členové Národní rady, za předsednictví plnomocníka Pavlů rozhodnuto jeti ihned kupředu, ne však na Archandělsk, ale na východ. A když konečně zachycen byl tajný telegram Trockého, jímž přikazuje se místním sovětům všemi prostředky ničiti české vlaky, když rudými přepadený byly naše vlaky na stanici Marjanovka a v Zlatoústě, tu Vojcechovský připravuje druhé obsazení Čeljabinska.

   Místní sovět po prvním naučení pokorný, stal se opět drzým a proto, nechtěli-li jsme býti napadeni, museli jame napadnouti sami. Obsazení Čeljabinska, odzbrojení místní posádky a definitivní zúčtování stanoveno v tajné poradě u Vojcechovského na 27. ráno. Vojáci tušili, že se něco připravuje, horlivě čistili zbraně a na každém z nich bylo v předvečer útoku pozorovati oživení a radost. Moje rota byla přidělena k obchvatné skupině třetího praporu, který měl za úkol zmocniti se hlavních kasáren za městem.

   Poněvadž jsme neměli zpráv, jaká je situace v kasárnech, poslal jsem v předvečer útoku do kasáren a jejich okolí 4 bratry své roty na obhlídku. Přinesli nám cenné údaje o bezpečnostních opatřeních nepřítele, o možnostech postupu, o telefonních linkách atd. V rychlosti v důstojnické poradě praporu připraven plán nástupu, vojákům oznámeny v hrubých rysech disposice, hoši se vyzbrojili, čím kdo mohl ( měl jsem v rotě jen 12 pušek ) a s večerem shromažďovala se naše skupina se zbraněmi, ukrytými pod plášti, v hloučcích i jednotlivě v malém březovém háji jihovýchodně od stanice. Asi o jedenácté hodině noční byli jsme shromážděni.

   Vzpomínám, že za účelem ukolébaní nepřítele v plnou bezpečnost byli jsme ještě v týž večer do 1/2 11. hodiny přítomni na večírku ve městě, kde nechyběli ani notáblové místního sovětu a důstojníci rudé armády. Již svítalo, když s největší opatrností proplétajíce se lesíky, chráněni hlídkami, obešli jsme velikým obloukem město, dostali se dvorem mlýna po jednotlivcích na levý břeh řeky Mias a tam se shromažďovali v malém korytu říčky. Jak uboze jsme byli vyzbrojeni, patrno z toho, že sám jsem měl jediný ruční granát. Bylo nutno posádku kasáren překvapiti, jinak se podnik zdařiti nemohl, můj úkol byl: zrušiti telefonní spojeni s městem, vzíti 12 děl, umístěných na nádvoří kasáren a opanovati nejbližší baráky v jejich okolí. Naše hlídky bez výstřelu odzbrojily stráže rudých a vchody do jednotlivých budov obsazeny. Teprve teď z oken padaly jednotlivé výstřely, ale bylo již pozdě. Moji chlapci zmocnili se děl, v malých zákopech proti městu nalezli 4 kulomety s potřebnou municí a připravené ke střelbě. Dvou z nich jsme ihned použili k obstřelování oken dvoupatrové zděné budovy, v níž byli umístěni rudí internacionalisté Němci a Maďaři. Mezitím vnikli jsme do jednotlivých baráků křikem a střelbou burcovali jame překvapené vojáky a zajatce. Současně vyzbrojili se všichni bratři, kteří šli do útoku s holýma rukama a mně přinesli revolver. Překvapeni, střelbou a pekelným rámusem vyděšeni bolševičtí vojáci se vzdávali takřka bez odporu a byli ve spodním prádle vyháněni na prostranství severně kasáren, tam k nim byla postavena stráž s ukořistěnými kulomety. Asi ve čtyři hodiny ráno dáno čelné skupině raketou znamení, že se nám dílo zdařilo. V kasárnech bylo na 2.000 rudých, na 4.000 zajatců, veliké zásoby pušek, nákladní a osobní automobily, kulomety a děla. Současně s námi čelná skupina zmocnila se několikerých kasáren ve městě, stanice, telegrafního úřadu, obsadila na nádraží vagóny s děly, požární stanici, radiostanici a z jiné důležité objekty.

   Zabavenými zbraněmi ozbrojily se ihned všechny české části a zbytek vložen do připravených vagónů. Na rozkaz pluk. Vojcechovského ještě týž den obsazena stanice Poletajevo, západně od Čeljabinska, směrem jižním na Trojck rozebrána trať, směrem na Jekatěrinburg obsazena stanice Argajaš. Tímto druhým naším vystoupením začala vojna, nebezpečí hrozilo se všech stran, naši skupinu čekalo období urputných bojů a těžkých ztrát.

   V dalším nebudu líčiti příběh jednotlivých bojů a bitek, jichž jsem se zúčastnil nebudu se rozepisovati o povšechné situaci. Dobytím Čeljabinska opanovali jsme důležitý uzel železniční, bylo nutno probíjeti se na východ a současně bylo nezbytno navázati spojení a našimi částmi, rozhozenými často v intervalech stakilometrových po trati na západ. Od severu, od Jekatěrinburgu, nás ohrožovali bolševici, od jihu hrozil Troick. 10. června obsazen Kyštym, důležitý železářskými a měďnými zavody a výrobou dynamitu. V boji u Argajáše před Kyštymem znamenitě se osvědčil ze železných uhelných vagonů mnou sestaveným obrněný vlak, obsazený mými kulometčíky. T Kyštymě velitelem úseku byl por. Palacký, já byl ustanoven velitelem města. Zde moje služba měla ráz více policejní: vyslýchání podezřelých, zatýkání, domovní prohlídky, zabavování zhraní, bezpečnost atd.

   18. června po několikerém pokusu a za cenu těžkých ztrát dobyt za pomoci kozáků z okolí, nespokojených s bolševickým režimem, Troick a tím docíleno jakéhos takéhos zajištění směrem jižním. Padlo tam a bylo raněno několik bratří z mé roty na obrněném vlaku, když rudl proti němu vypustili z nádraží plnou rychlostí lokomotivu. Ubití pochováni v bratrské mohyle na čeljabinském hřbitově, v prostých rakvích, druh vedle druha. V Kyštymě byli jsme stále znepokoj nálety rudých směrem od Jekatěrinburgu; současně ohrožovala nás posádka Kastlinského závodu od východu. Teprve 8. července dal pluk. Vojcechovský rozkaz k všeobecnému nástupu na Jekatěrinburg, který se konal současně po západo- i východo- uralské trati. V týž den, kdy skupina pluk. Vojcechovského dobyla na západouralské trati po urputném boji Njazepetrovska, nastupovala naše skupina po dráze východouralaké na Mauky a v bok na Kastlinský závod.

   Na Kastli vystoupili jame z Kyštymu v noci 14. července. Na závod nastupovali jsme za ranního šera. Po krátké, ale silné střelbě byla bodákovým útokem za účinné podpory kozáků podesaula ( ? - pozn P.) Borovského vzata. I. obranná linie rudých, kteří utrpěli veliké ztráty. Přední naše části vstoupily do závodů již o 4. hodině ranní. Nepřítel zanechav na místě 3 kulomety, mnoho pušek, nábojů, koňských postrojů, kuchyně, třináct povozů s chlebem, proviant a jiné, prchal směrem ke trati na stanici Manky. 17. července obsadili jsme bez boje stanici Vrchní Ufalej, kdež nás místní obyvatelstvo vítalo chlebem a solí pod vlajícími korouhvemi. Na výzvu velitele kolony odpovídal jsem zde na pozdrav a uvítací řeč stařičkého bělovlasého bátušky.

   V Ufaleji pohřbili jsme tři bratry z výzvědného oddílu, zakaté bolševiky v Kyštymu, sem odvlečené a zde zvěrsky umučené. Nepřítel se svými vlaky ujel k Jekatěrinburgu, poškodiv za sebou všechny mosty. Při dalším nástupu na Jekatěrinburg nekladl již nepřítel valného odporu a tak před Polevskij závod, Seněrský závod, Kosojbrod a stanici Mramorskaja v bojovém pořádku, chráněni hlídkami blížíme se nezadržitelně k Jekatěrinburgu. Ze Sjela Gornosčítskoe po řádném pohoštění odvezli nás místní obyvatelé na povozkách k cíli naší cesty. Do Jekatěrinburgu, opanovaného Vojcechovským a vyzbrojeného prapory vítáni bouřlivě obyvatelstvem dorazili jsme 24. července asi o 7. hodině ráno. Rota se umístila v kasárnech bolševiky opuštěných, sám jsem byl ubytován v nádherném pokoji prvotřídního hotelu. Špinavý, rozedraný, bez prádla, ostýchal jsem se použíti krásného zařízení. Dobrá majitelka hotelu vystihla, čeho nám je v první řadě třeba. Obdarovala nás zásobou prádla a toaletními drobnostmi. Smál jsem se, když jsem večer uviděl na běloskvoucím lůžku připravenu noční košili. My - a noční košile. Ještě v týž den byl jsem poslán odzbrojiti bolševický jízdný oddíl na periferii města. Dílo šlo hladce, bez krve. Ukořistil jsem krásného jezdeckého vraníka. Bohužel nemohl jsem ho používati a proto jsem ho daroval štkpt. Kulikovskému, veliteli naší baterie.

   Odpočinek v Jekatěrinburgu netrval dlouho. Již počátkem srpna soustřeďovali jame síly k nástupu na Perm. Moje rota, přidělená 3 praporu zúčastnila se boje s nepřítelem 5. srpna před stanicí Ilim. Těžký boj v lese; obsluhoval jsem jeden kulomet, poněvadž rota byla početně velmi slabá. Měl jsem zlé ztráty; zvláště drtivě na mne působila smrt četaře Kovaříka, inteligentního chlapce, kterého jsem měl velmi rád. Prchající nepřítel ničil před námi mosty, rozbíjel výhybky kolejí a rozebíral trať. Chráněni pancéřovými vlaky postupovali jsme zvolna kupředu, ke stanici Kyn. Na Kyn, přírodou výborně chráněný podniknut útok třemi kolonami; jedna nastupovala frontálně po trati a jejích obou stranách, druhá a třetí prodírajíce se pracně pralesem hleděly se dostati nepříteli v bok a v týl. Já se svými kulometčíky nastupoval jsem s frontální skupinou. Boj byl zuřivý a houževnatý, výsledek jeho byl každé chvíle na vážkách. Na našem levém křídle stály proti nám dvě roty z praporu internacionalistů, složené z Němců a Maďarů. Útočily nepřetržitě. Teprve když pravý obchvatný oddíl vskočil nepříteli v bok a levý rozebráním trati za stanici způsobil vykolejení nepřátelského vlaku, přivážejícího posily, teprv tehdy zdařilo se nám zdolat tvrdý odpor nepřítele.

   Boj trval nepřetržitě od časného rána do 6 hod. odpoledne. Kořist byla ohromná. Několik vlaků se zásobami, s výzbroji a krásný, bojeschopný broněvik. Zajatců spousta. Zde na stanici odehrála se večer epizoda, která mi do smrti nevymizí z hlavy. Vraceje se večer od hlídky před stanici pošinuté do vlaku v nádraží byl jsem jako přikován na místo strašný obrazem. Hoši, rozhořčeni tím, že internacionalisté při bodákovém útoku v lese oběsili jednoho našeho úderníka a jako na posměch na suk stromu nad jeho tělo zavěsili čapku s červenobílou stužkou, mstili se strašně. Zajaté Němce a Maďary vraždili nemilosrdně ne bodákem nebo kulkou, ale poleny a klacky. Jiné věšeli na sloupy, rampy nádražního skladiště. Scéna, osvětlovaná ohněm hranice, působila na mne strašně. Šikovatel Brtoun mě doprovázející hodil mi ve vlaku k nohám svou výzbroj a nejvýš rozrušen mi prohlásil, že mezi takovými zvířaty dále neslouží. Dalo mi mnoho práce než jsem ho uchlácholil.

   Za chvíli slyšíme u vagónu rozhovor: „Hoši, mějte smilování, nedělejte mi to“. - „Drž hubu a pojď“. - „Franto, pro Boha Tě prosím, vždyť jsme byli kamarádi, vždyť jsme chodili spolu do školy“. - „Právě proto, chlape mizerná, ty nesmíš domů přijít, tys nám udělal hanbu, celá vesnice se za Tebe musí stydět !“ – „Ježíš Maria, vždyť jsem taky Čech, mějte smilování“. - „Sakra, pojď už, nežvaň ! Ty, že jsi Čech a do nás jsi střílel ? Pojď, nebo tě oddělám na fleku“. Kroky se vzdalují a my stojíme němí úžasem. Hoši mstili zradu.

   9. srpna obsadili jsme stanici Kormovišče. Velitel skupiny obdržel zprávu, že rudoarmějci ohrožují Jekatěrinburg, proto vysílá značné síly k obraně Jekatěrinburgu a na lysvanské frontě v Kormovištích ponechává pouze náš 3. prapor. Rudí brzy poznali, že jsme oslábli a znepokojovali nás stálými nájezdy. Kolem takřka neproniknutelný prales a my rozkazem přikováni na místo chráníme se jen hlídkami. Vysilující, nervy vyčerpávající postavení. Ze služby do služby, z hlídky na hlídku. .Konečně rudí rozhodli se k útoku na nás. Aby nás od zadu úplně isolovali, rozebrali za námi trať a zničili telegrafní spojení. Naše pozice byla neudržitelná. Koncem srpna dán veliteli úseku rozkaz ustoupiti do stanice Kyn blíže k Jekatěrinburgu. Odjeli jsme za noci, rozebravše za sebou výhybky a zničivše vodní čerpadla, ústup provede v noci.

   Na stanici Kyn ihned po příjezdu doručen veliteli skupiny rozkaz ustoupiti ještě dále a zničiti za sebou mosty, čerpadla i výhybky. Odjeli jsme až na stanici Utka. Tam stihl mne rozkaz, abych s kulometnou půlrotou dostavil se do Jekatěrinburgu. Po jednodenním odpočinku v Jekatěrinburgu odjíždím na tagilskou frontu, kde zúčastnil jsem se boje o stan, Verch - Nejvinsk. Byl jsem přidělen k obchvatné skupině, se kterou jsme zašli nepříteli v týl 2 denními pochody.

   Rudí tísněni v lesnatém, neschůdném terénu frontální skupinou prap. Číly a obchvatnou kolonou pluk. Vojcechovského bránili se úporně. Po dobytí stanice měl jsem potěšení mluvit telefonicky a velitelem krasnoarmejců na stan. Rudjanka. Teprve po delší rozmluvě představil jsem se mu k jeho velikému překvapení jako důstojník českých vojsk.

   Poněvadž jsme rozebráním trati znemožnili bolševikům odjezd jejich vlaků, padly nám tyto do rukou i s obrněncem, který nás stál mnoho práce než byl zdolán. Jeden opevněný vlak musel býti dokonce zapálen, abychom donutili jeho posádku ke vzdání. Po rozbití nepřítele na tagilské frontě byl jsem poslán zpět ke 3. praporu na lysvenský úsek. Tam vykazuje nepřítel v poslední době zvýšenou činnost. Bočnými útoky ze Šajtavského závodu velkou přesilou donutil nás opustiti Utkynský závod a stanici a uchýliti se za most a stanici. Teprve druhého dne když došly za noci posily oplatili jsme rudým vrchovatou měrou. Bohužel, naše vítězství bylo draze zaplaceno. Mezi jinými padl zde 6. září po třetí hodině odpolední jaroměřský rodák podpor. Halbich, velitel úderné roty, padl zde i dobrý můj kamarád praporčík Petr, právník.

   Unaveni, hladoví vraceli jame se na stan. Utku po těžkém boji teprve za noci blátivými cestami. Po boji u Utky odjíždím do Jekatěrinburgu, abych si přivezl doplnění a zařídil veškeré nutné záležitosti roty se týkající. Po návratu k rotě zúčastnil jsme se 25. září boje o Kynovský závod a 27. září boje u Mjahkeho - Kynu, kde byl těžce raněn můj již dříve vzpomenutý šikovatel Brtoun.

   Přes všechny vítězné boje byli jsme přece donuceni ustoupiti z dobytých pozic, vykliditi stanici Kyn a to proto, poněvadž na sousední trati nedařilo se valně 6. pluku. 29. září ustoupili jsme za stanici Kyn zničivše za sebou mosty a poškodivše trať. Po 1. říjnu omezili jsme se na obranu posic a výzvědnou činnost. Na frontě byl poměrný klid až na drobné šarvátky hlídek a stráží. Napadl sníh.

   9. října jmenován velitelem severouralské fronty generál Gajda. 25. října přijel s ruskými oddíly nový velitel úseku generál-major Pepeljajev. Aby se ulehčilo našim částem na ufimské frontě, předsevzat nástup na Perm. Naše skupina v síle 706 bodáků, 26 kulometů a 1 děla měla za úkol zmocniti se vesnice Pesjanka, Keržanovo a stanice Kyn. Oblečeni v krátké polokožichy, papachy a plstěné boty nastupovali jsme ještě za tmy neslyšně hlubokým sněhem úzkou lesní cestou. K desáté hodině roty zaujaly své posice. Na levém křídle zajala naše hlídka saně se dvěma komisary, vracejícím se z Mjahkého Kynu na stan. Kyn. Nepřítel houževnatě se bránil ve svých na hřebenu návrší rozložených a velmi dobře opevněných okopech.

   Teprve když jsem soustředil na protilehlé návrší svých 8 kulometů a zasypával odtud nepřítele nepřetržitým deštěm kulí, mohly naše řetězy pod touto ochranou proběhnouti úval mezi posicemi a krátkým bodákovým útokem vybili nepřítele, který ustoupil do zákopů na okraji lesa a odtud opět, ostřeloval postupující linii z kulometů a pušek. Teprve po opětovaném bodákovém útoku ustoupil lesem ke stanici Kyn. Je samozřejmé, že jsme nepřítele ihned pronásledovali nedopřávajíce mu oddech a času k soustředění. Jednalo se o to zachrániti mosty před stanicí, které prchající rádi zapálili. Přišli jme ještě včas, abychom oheň v zárodku utlumili. U Pesjanky padl milý a dobrý kamarád Franta Náprstek, těžce raněn Karel Čapek, praporčíci našeho praporu.

   Vzpomínám, že v boji u Pesjanky jsem nafackoval jednomu ze svých vojáků za to, že se skřínkami s kulometnými náboji schoval se za pařez pod svahem právě ve chvíli kdy jsme potřebovali nejnutněji nábojů u kulometu, z něhož jsem sám pálil. Dotáhl jsem ho do linie ke kulometu za límec kožichu i a náboji. Plakal a naříkal, že za svůj strach nemůže.

   Dne 2. listopadu obdržel náš pluk rozkaz odjeti na ufimskou frontu. Na jekatěrinburgské frontě nás vystřídali sibiřské části. Odeslal jsem svůj vlak s rotou přes Kurino a Berdanoš a sám odjížděl jsem přes Jekatěrinburg do Čeljabinska, byv tam volán zástupcem velitele pluku.

   Poněvadž dosavadní velitel první kulometné roty byl naznačen velitelem tvořícího se bombometného oddílu, byl jsem jmenován vel. I. kul. Roty a vedení třetí kulometné předal jsem svému zástupci. S těžkým srdcem jsem se loučil se zbytkem chlapců, s nimiž jsem tak dlouho trpěl a snášel dobré i zlé. Ale rozkaz je rozkaz.

   Prvou rotu jsem zastihl ve vsi Nižnij Trojck. Čtrnáctého listopadu proveden nástup na Verchni Byžindy a k večeru na ves Karamely. V Karamelách, tatarské vesnici jsme mínili nocovat. Ale večer byli jsme napadeni rudými, ustupujícími před skupinou majora Háska, tísnící je od severovýchodu. Mužstvo bylo dlouhými a namáhavými pochody v hlubokém sněhu příliš unaveno a proto nebylo možno pustiti se v boj. Kromě toho neměli jsme o nastupujícím nepříteli zpráv a proto rozhodnuto ustoupiti přes V. a U. Byšindy do lesa, vzdáleného asi 2 kilometry za jmenovanými vesnicemi.

   Zde v hlubokém sněhu bez ohňů strávili jsme dlouhou noc. Za ranního svítání nastoupen zpětný pohod a vesnice v noci námi opuštěná znovu dobyta. V noci za útoku rudých na vesnici, byl jeden z mých kulometčíků na polní stráži zraněn do nohý a zajat.

   Po dobyti vesnice našli jsme jeho ještě teplé tělo na návsi. Byl poset sečnými ranami. Byl jistě při našem útoku rozsekán bolševiky. Ale hoši pomstili jeho smrt. Po boji přivedli k jeho mrtvole dva zajaté krasnoarmejce a pověděli jim co jejich tovaryši učinili. Potom je zbodli kynžály.

   Na pochodu za prchajícím nepřítelem dohonil mne můj mladší důstojník Pepek Neubert a s husím stehnem v ruce mi vypravoval svoji příhodu.

   Večer, před nástupem rudých, koupil si husu. Krásně ji vykuchal, dal na pánev a vstrčil do rozpálené pece. Ale husu k večeři neměl, musel utéci jako my ostatní z přepadené vesnice a stráviti noc a kručícím žaludkem. Ještě za boje ve vesnici vrazil do baráku, kde chtěl nocovat, skočil k peci a : „Sláva Bohu“ ! husa tady krásně upečená. Roztrhl ji, dal do tlumoku a znovu ven do boje. Samozřejmě, že zbytky pohostil i mne.

   Nepřítel pronásledován po tři dny až do vesnice Tumbarly - Potapovo na řece Ik. Tam obdrželi jsme rozkaz vrátiti se do Belebejc. Pěšky a částečně na saních vraceli jsme se za hrozné vánice do svých vlaků. Většina vojáků měla omrzlé nohy. Velká únava, prabídné počasí a poplašné zprávy o ústupu všech českých části, budily v bratřích nervositu a značnou nespokojenost. Většina vojáků hlásila se nemocna, mnozí nespokojenci odepřeli plniti rozkazy.

   Duch armády upadal a byl nejvyšší čas odvésti nás do týlu.

   Kolem 6. prosince byl pluk soustředěn v Ufě a potom v několika dnech převeden na odpočinek do Jekatěrinburgu. Přijel jsem do Jekatěrinburgu právě na Štědrý večer. Moji štědrovečerní večeří byl kousek vánočky a šálek čaje; ale byl jsem štasten, že jsem na chvíli unikl všem trampotám. V Jekatěrinburgu plynul čas dosti jednotvárně. Cvičení, starost o doplnění a opravu výzbroje a výstroje, starost o kóně, večer divadlo, někdy kavárna, biograf a přátelské besídky a rozhovory. Bydlili jsme ve svém vlaku, umístěném na I. nádraží na slepé koleji. Po několikadenním pobytku zde sešel jsem se s Frantou Lukešem, kolegou z Rodova. Strávili jsme spolu mnohou pěknou chvilku. Každodenně vyjížděl jsem bud sám nebo se soudruhy do zasněžených poli a lesů v okolí, na svém předobrém hnědáku, ukořistěném v Kynovském závodě.

   V té době, z jara v roce 1919 začala rozkladná činnost nespokojenců a podvratnýoh živlů v naší armádě, zvláště v Jekatěrinburgské posádce. Zdroj agitace byl u bolševiků; vojáci byli nepřátelskou propagandou zaplavováni tak, že brzy v celém pluku začínala nespokojenost. Když i moji hoši, poštvaní rotným ševcem, špatným vojákem, ale velikým mluvkou, začali mi klásti požadavky, kterých jsem splniti nemohl, vzdal jsem se velení roty a byl jsem přeložen do poddůstojnické školy.

   Za těchto neutěšených poměrů přijel k pluku generál Štefánik, který svým rozkazem č. II. zrušil komitéty a poměry již tak dosti trapné, ještě zhoršeny.

   Pomalu jsme se připravovali k cestě na východ - domů. Netušili jsme, jak mnoho ještě bude nutno vytrpěti, než se dostane k moři. V únoru odjíždím v ešalonu nástrojové roty přes Tjumen a Omsk na východ. V Tjumeni navštívil jsem známé z doby svého zajetí, v Omsku rozloučil jsme se s rodinou.Sergjejevých, kteří se sem zatím přestěhovali.

   Magistrála je obsazena našimi částmi a chráněna proti častým přepadům ze strany bolševických tlup usazených v tajze. Zvlášť nebezpečné bylo okolí stanice Tajšet ve střední Sibiři. Spálené strážní domky, husté hlídky při trati, mostech a přejezdech dávaly tušiti, že je zde nebezpečné pásmo. Vlaky projížděly jen za dne. I náš vlak, velitel stanice, kapitán Prager, zadržel. Odjedeme prý až zítra ráno. Pojednou asi o 4. hod. ráno probudil nás praskot blízkých pušečných výstřelů. Stanice byla přepadena přesilou partizánů. Podařilo as jim vniknouti do nádražní budovy, kde bez výstřelu noži vyvraždili uradující personál, ranili těžce kpt. Prágra a z největší blízkosti ostřelovali naše vlaky.

   Vyskočil jsem z lůžka, oblékl kalhoty, chopil japonskou karabinu a řemen s nábojnicemi a automatickou pistolí a vyřítil se z vagónu. Plazili jsme se pod vagony a mezi nimi, hledíce zjistiti rozložení nepřítele. Se všech stran ozývá se třesk a rachot výstřelů a vzryvy ručních granátů. K budově stanice nebylo možno se přiblížiti pro silnou palbu nepřítele. Obléhali nádraží se všech stran. S hloučkem hochů vybil jsem rudé, ukryté ve skladišti dříví na východní straně nádraží.

   Mezitím uplatnily se i naše kulomety, a do boje zasáhl obrněnec Orlík. Nepřítel byl po půlhodinovém boji od nádraží odražen a pronásledován do tajgy.

   Rudí, ukrytí v dřevěné nádražní budově, drželi se statečně. Abychom zbytečně nevydávali svých životů v šanc, podjel před budovu Orlík a prostřílel ji ze svých kulometů jako síto. Ústup se stanice byl nepříteli znemožněn křížovým ohněm dvou kulometů, umístěných za stanicí. Když konečně byl ještě zabit kulkou z medvědice kpt. Duba, dal velitel Orlíku rozkaz obrátiti dělo proti stanici a rozbíti ji granátem. Hroutící se trosky a vzniklý požár donutily konečně rudé k ústupu. Ale nikdo z nich nepřekročil čáry křížového kulometného ohně; padli do jednoho. Demolovaná stanice byla jakž takž upravena, mrtví pohřbeni a já jmenován velitelem stanice a úseku trati.

   V Tajšetě vytrpěl jsem pravé peklo. Nebylo dne, aby trať buď na jednom nebo na více místech nebyla poškozena, aby nebyl zničen nějaký most, aby nebylo přerušeno telegrafní spojení nebo napaden vlak v mém úseku. Stav ten potrval asi tři týdny.

   Kpt. Žák konečně se rozhodl likvidovati bolševické tlupy v okolí Tajšetu. Shromáždil zde více naších pěších částí, dělostřelectvo, jízdu a dvě obrněná auta a s těmito silami podniknut útok na vesnice v tajze, sídla rudých. Na této výpravě velel jsem i dvěma obrněným automobilům, jejichž kulomety jsme obsadil důstojníky své bývalé roty. Dobyté vesnice do posledního baráčku spáleny a tak na delší čas zajištěna bezpečnost v tomto kraji.

   Asi v polovině května byl jsem povolán zpět k pluku, který mezitím přibyl z Krasnojarska do Kánska. V druhé polovině června opustil jsem Kánsk a odejel jsem do Inokentěvské a Irkutska jsa jmenován velitelem kulometného odděleni v armádních dělostřeleckých skladech, zde umístěných. Zde, maje k disposici část strážní roty a pracovní oddělení Rumunů, vydával jsem naším částem kulomety různých typů a jich součástky a přijímal k opravě vyřazenou kulometnou výzbroj. Nudné zaměstnání. Stanicí den ze dne projížděly naše vlaky směrem na východ. Domů – domů ! I u nás vše připravovalo se k odjezdu.

   V prosinci odehrál se v blízkém Irkutsku převrat, k veslu dostaly se revoluční s bolševiky sympatisujíci kruhy. Rudí se blížili, Kolčak prchal, jeho zdemoralisovaná armáda rozbita a nám tarasena, cesta do Vladivostoku odpůrcem bolševiků , atamanem Semenovem. A u nás všech jediná touha: Domů, do osvobozené vlasti !

   Odpor Semenova zlomen, trať až ke hranicím Matdžurie obsazena našimi částmi a počala plánovitá evakuace. Dostal jsem končem ledna 1920 rozkaz zformovati vlak s nákladem výzbroje, ponejvíce kulometů a. nábojů, opatřiti se potřebným topivem a zásobami potravin a připraviti se na cestu. Byl jsem hotov v polovině února. Konečně odjíždím jako velitel I. vlaku arm. děloskladu. Vlak je obsazen 35 muži strážní roty. Věděl jsem, že bez příhod se na východ nedostaneme, nepočítal jsem s hladkým průběhem cesty. Trať byla zaváta hlubokým sněhem. Vyčerpané zásoby dříví pro lokomotivu, kuchyň i těplušky doplňujeme z hromad v lese při trati. Často překládáme náklad z rozbitých vagonů, často vyřazujeme vozy, u nichž se nám „zavařily osy“.

   Za Bajkalem jsme nuceni vlak rozděliti a lokomotiva část po části dopravuje hlubokými závějemi na stanici. Není dostatek lokomotiv, stojíme na stanici často několik dní. Vyčerpané zásoby potravin doplňujeme a intendantských vlaků.

   Konečně dojeli jsme do stanice Mandžurie. Odtud počínaje je jízda pravidelnější a rychlejší. Území Mandžurie projíždíme za krásné jarní pohody. Všude plno copatých Číňanů v modrých halenách, nabízejících ke koupi ovoce, hedvábí a j.

   Kupujeme různé drobnosti na památku. Dostihujeme stanice Poganičnaja a odtud už jenom skok do Vladivostoku, kam dojíždíme v dubnu, část nákladu umístil jsem do místních skladišť, část jsem udržel ve vlaku k další dopravě do vlasti. Zůstali jsme ubytováni ve svých vozech posunutých na slepou kolej u zálivu na mořském břehu. Podařilo se mi získati povolení k zařazení do transportu na lodi Amerika, jež odjížděla z Vladivostoku 24. dubna 1920.

   Mohutná tato loď byla vystavena v r. 1905 v Belfourte pro Britanii, která ji však nepřijala pro slabou konstrukci. Loď koupilo Německo, které konstrukci zesílilo. Délka její je 690 stop ( 208 m ), šířka 74 stopy ( 22m ) . Hloubka celé lodi činí 59 stop ( 18m ), ponor 39 stop ( 11.75 m ). Hrubá tonáž činí 22.622 tuny, čistá tonáž 15.000 tun. Vytlačené vody je 42.000 tun. Může vézti 20.000 tun nákladu. Bere 5.000 tun uhlí a 5.000 hl sladké vody. Má 8 komor, 4 stožáry, 2 komíny, 28 jeřábů, 18 záchranných člunů a 2 motorové čluny pro 800 lidí, 190 záchranných pásů ( vorů ) pro 6.100 lidí a záchranných kazajek 8.000 kusů. Ve strojovně je 8 kotlů s dvojitými konci na 15.800 HP a 4 velká dynama na 5.000 světel. Prostora pro uhlí měří 40.000 kubických stop. Zařízení pro 7.000 mužů vojska, 20 místností pro posádku, 274 místa pro cestující I. třídy. Každý obrat šroubu činí 24.50 stop, normální rychlost 15 -16 uzlů. Se svými zásobami uhlí a vody může jeti 17.000 mil.

   Za války byla loď vzata Američany a upotřebena k transportů, vojska na francouzské bojiště. Za války byla dvakrát atakována německou ponorkou, ale bezvýsledně. Je to největší loď, která proplula Suezským kanálem. Za naší cesty hostila ve svých útrobách 6.500 Čechů a 700 mužů vlastní posádky, kromě ohromného množství zásob, nákladu a váleč. materiálu. Z Vladivostoku jedeme jihozáp. směrem kolem Asie, potom směrem západním a na konec severozápadně. Objíždíme Koreu, Čínu, Indočínu, Arm, Siam, poloostrov Malaku, Indii, Arábii, Malou Asii, Řecko a Dalmacii. Plujeme mořem Japonským, průlivem Korejským, mořem Východočínským, průlivem Formozským, mořem Jihočínským, průlivem Malackým, Indickým oceánem, zálivem Bengálským, Arabským mořem, zálivem Adenským, Rudým mořem, průplavem Suezským, Středozemním mořem a Jaderským do Terstu. Celá tato cesta měří asi 20.000 km a trvala se zastávkami 45 dní.

   První zastávka po pětidenní plavbě byla v anlickém přístavu Honkong na ostrůvku Viktoria, před ústím řeky Kautau. Obyvatelé, hlavně Číňané, něco Indů a Evropanů. Četní továrny a loděnice. Nádherné město s tropickou květenou, zvláště evropská čtvrt s bohatou botanickou zahradou. Na nejvyšší bod ostrůvku dali jsme se vyvézti ozubenou drahou. Na úbočí svahu v zeleni palem prokmitají paláce a byty příslušníků bílého plemene, pohled na město a moře odtud se nezapomíná. Ráj na zemi. Na ulicích i v Čínské čtvrti vzorná čistota. Městem projíždí tramvaj. Hojně používaným je „rikša“, lehký dvojkolový kočárek s gumovými obručemi, tažený bystronohým tahounem - Číňanem. Koně ve městě neuvidíš, břemena přenášejí kuliové.

   Na další pouti dostihli jsme Singapuru, rozloženého na ostrově téhož jména, blízko rovníku. Město není již tak úpravné a čisté jako Honkong. Prohlídku města nám takřka znemožňovalo úžasné tropické vedro. V ohromném přístavu staví všechny lodi, jedoucí na daleký východ a na Indiické ostrovy.

   Odtud po 6 dnech dostihujeme výstavné Colombo na Ceyloně. Navštívil jsem museum, bohaté nádhernými sbírkami mořské zvířeny, zbraněmi domorodců a vykopávkami po vymřelých plemenech. S několika přáteli podnikl jsem na automobilu celodenní výlet do nitra ostrova. Dojmy nezapomenutelné.

   Po několikadenní zastávce ( nakládání uhlí, vody a proviantu ) vyjíždíme, konáme 12denní pout a dostihujeme Suezu. Tam, naše loď dána do vleku menšímu, ale silnému parníčku a vjíždíme do Suezského kanálu. Opatření toto je nutným, proto, že Amerika s hlubokým ponorem by vzbouřila dno mělkého kanálu, Potkáváme karavanu velbloudů, předjíždíme domorodého anglického vojáka na velbloudu; nad námi stále bzučí anglická aera, konající strážní službu.

   Dostihujeme Port Saidu. Zde se nás ujímá konsul Vachtl, cestovatel Štorch a pražský obchodník Blažek. S několika kamarády prohlédl jsem město a jeho zajímavosti. Byl zde uspořádán velkolepý sokolský den a tím jsme získali nedůvěřivé Angličany. Pozvali nás důstojníky navečer do svého klubu.

   Protínáme Středozemní moře u vjíždíme do Terstského přístavu 6. června. To již jako bychom byli doma. Ještě téhož dne nasedáme do svých českých vlaků. Nedorozuměni se organisací Italských železničářů způsobuje několikadenní zpoždění, ale konečně 13. června vjíždíme na půdu Republiky.

   Šestileté putování ukončeno, stanul jsem na rodné hroudě. Přes Budějovice a Prahu přijel jsem do staré Boleslavě, kde uspořádal jsem své vojenské záležitosti a rozpustil hochy ze strážní roty na dovolenou. Tam přijela pro mně maminka s bratrem a tak po dlouhých šesti létech shledal jsem se zdráv a s vědomím vykonané povinnosti se svou rodinou, se známými, šťasten, že naše utrpení a smrt četných bratří nebyly marnými, neboť přinesly svobodu drahé otčině. Opustil jsem vojenskou službu a jsem zase učitelem; chci dětem, naší naději vštípiti silnou lásku k domovině, lásku, schopnou každé obiti, po vzoru mrtvých hrdinů, snících věčný sen u Zborova, na Urale a v Sibiři.