Br. Ing. Josef Siblík - legionář

Zpět na hlavní stránku

Třetí příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.



   Br. Ing. Josef Siblík
   Ruský legionář

   Jsem rodákem z Blatné, kde jsem se narodil 4.dubna 1897. Za dozoru svého otce odborného učitele a později ředitele měšťanských škol vychodil jsem v Blatné školu obecnou a 2 tř. měšť. školy; ze 2. ročníku udělal jsem zkoušku do třetí reálky v Písku, kdež jsem s výborným prospěchem studoval a také maturoval.

   Na reálce v kvartě působením několika spolužáků začal jsem choditi pravidelně do Sokola jako host, ježto dle tehdejšího řádu nesměl byl student členem žádných spolků. Náčelníkem byl náš třídní, dobrý profesor a neúnavný spolkový pracovník - prof. Šebánek.

   Po maturitě po prázdninách 15. září 1915 nastoupil jsem vojenskou službu u píseckého domobraneckého 28. pluku, tohoto času v Linci. V červnu r. 1916 byl jsem zajat na ruské frontě při Brusilovském nástupu. Zajetí vítal jsem jako vysvobození od povinnosti bojovati proti Rusům, k nimž jsem cítil sympatie. Jako zajatec dostal jsem se na Krym do Symferopolu. Pracoval jsem na sadech v městě Almě / tatarsky : jablko/ a pak na statku Chan Eli. V Symferopolu byla již při našem příjezdu skupina Čechů, kteří tam byli posláni ze Sibiře; náš počet se nyní rozmnožil. Zajatecká organisaoe za vedení uč. Hroudy pracovala dosti dobře; byli jsme Informováni o současných událostech a byla připravovaná, půda ke vstupu do vojska. Od dalších akcí sráželo nás tehdy nepovolávání přihlášených a pak rozpory mezi petrohradským a kyjevským vedením. Já sám jsem se tehdy mnoho nauvažoval o vstupu do vojska, ale jsa povahy hodně meditativní představoval jsem si i následku neúspěchu akce, která byla hodně nejistá, kdy budu postaven jako 19ti letý hoch sám osudu vstříc v cizině, bez možnosti návratu domů, kdy všechny mé plány o dalším studiu na vysoké škole pravděpodobní byly by zmařeny a proto jsem váhal. V červnu 1917 odešla část našich druhů do vojska; já jsem se rozhodl 16. prosince 1917, kdy jsem podepsal našemu emisaři por. Kouřilovi závaznou přihlášku a brzy potom odjížděli jsme s několika hochy do Borispolu ke druhému záložnímu pluku, který tehdy přestal již doplňovati pluky ostatní, ježto měl býti základem k novému 10. pluku

   Zde jsem již zůstal po celou naši anabasi a přihlásil jsem se k první tvořící se kulometné rotě. Všechno další vypravování bude se týkati této roty, resp. pluku.

   Vedení bylo tehdy ještě ruské, leč záhy se přeměňovalo na české - sokolské. Události řítily se kolem nás velikou rychlostí. Ukrajinská vláda, vracející se ruské vojsko z fronty, blížení se Němců do Ukrajiny, boje Ukrajinců s bolševiky, přípravy k naší evakuaci přes Sibiř do Francie, atd. Naše části odcházejí či odjíždějí na východ, slyšíme o těžkých pochodech, 9 tého pluku ze Žitomíru. Hoši připravují se na cestu pěšky. Jmění, pozůstávající z několika kusů lepšího prádla, bot a šatů, těžce získaných zajateckou prací se za babku prodává, dřevěné kufříčky se rozbíjejí,jsou vrhány s patra zemljanek na zem, neboť není možno je vléci s sebou snad i několik dní cesty. Upeče se na nich aspoň na přilepšenou ještě nějaký pes, neboť strava je hubená. Samá prosná kaše jahelná a čaj, někdy k tomu i hovězí konservy, však není v blízkosti žádného psa ani vidět. Zmizel i vypasený pes plukovníkův. Kocura z 5 té roty je uměl výborně připravovat. Jednomu bratrovi se stal dokonce malér. Ztratil při lovu opasek. Podařilo se mu přilákat jednoho nedůvěřivého psa a navléci mu i oko opasku. Vtom - co čert nechce - volá ho jeden náš důstojník a táže se, co tam dělá. V leknuti pustil opasek, na kterém již vlekl chyceného a hned pes i s opaskem byl ten tam.

   Odjížděli jsme rádi, neboť není nic nepříjemnějšího, než dlouho trávit čas planě v zemljankách, plných štěnic, které nebylo možno nijak vyhubit.

   Situace se poslední chvíli změnila. Byl získán v té velké nouzi o vagóny někde v Kyjevě sanitní vlak a my pojedeme 2. března 1918 vlak odjížděl z Borispolu namačkán do nemožnosti. Při dobré vůli věc se napravila trochu tím, že jedna polovina mužstva má k disposici pryčny na spaní půl dne a pustí pak na půl dne ty bratry, kteří musí zatím na lavici kolem kamínek poklimbávat. Bratři, bývalí strojvedoucí vedou nám vlak, takže můžeme býti bez starosti. Jestliže v Borispolu zásobování bylo špatné bylo na cestě mnohem horší. Vzpomínám se na reptání bratří v Poltavě, kdy připadala asi na 10 lidi 1 veka chleba na den a při tom velení pluku žádalo na nás normální cvičení. Chodili jsme nakupovat chleba do blízkých vesnic. Prodal jsem tehdy svoje civilní šaty, poslané mi rodiči z domova do zajetí a pořídil jsem za to asi 4 bochníky bílého pšeničného chleba, jak se tam peče.

   Nastalo zařizování se ve vagónech, které zůstaly nám pak útulkem a pevností až do Vladivostoku. 14. března v Charkově podařilo se nám získat pro tvořící se kulometnou rotu vagón. Byl ovšem zcela prázdný, bez prken, bylo jej třeba teprve zařizovati, však když je dobrá vůle, netrvá to tak dlouho. Na heslo „Starat se“ rozešli se všichni na různé strany nádraží a opatřena v několika minutách prkna, která tvoří pak 2 a 2 pryčny nad sebou, okénka a rámy na posunování, sehnána kamínka a to ne snad litá z jednoho kusu. Jak byly tam tenkráte užívány, nýbrž lepši, nízká s kruhy nahoře na vaření; Rozbout strojník, sestrojil k nim plechovou mísu na vaření čaje, kterou bylo možno právě zasadit do vzniklého otvoru sejmutím horního dna. Mezitím Kentl, truhlář zase z prken, která jsem mu opatřil, sbíjel necičky, potom schůdky z vagónu a rám na dveře, které potom zasazeny na místo těžkých odsunovacích. Zbylo pak jen málo práce s pořízením slamníků, zatlučením hřebíků na kotýlky. Trochu více starostí dala lampa, na kterou jsme se konečně z našeho hubeného služného složili a zakoupili ji a zavěsili za jásotu a chlouby všech ke stropu, zabezpečili ještě se tří stran drátěnými spojkami před rozbitím při jízdě. Později zhotovil Rozbout i háček do kamen z kusu kulatého železa i z plechu lopatku na uhlí.

   Vařívali jsme si pak čaj sami, a nebyli jsme odkázáni na „lipjatek“, který sice býval na každé stanici, ale vždy celým ešalonem byl tak obléhán, že pouze dobří běžci, kteří by v té chvíli mohli závodit snad i s Nurmim měli naději na úspěch, že natočí si vřelé vody a přinesou bratřím čaje. Kotýlky ruské zvonily při tom vždycky jako zvonce stáda krav na horských lukách.

   Byli jsme tehdy velmi hrdi na své zařízení, které se nám později výborně osvědčovalo.

   Celou následující dobu, až do vystoupení neustávala agitace bolševiků získat nás jako celek nebo aspoň jednotlivce pro sebe. Úspěchy však byly velmi skrovné, ač měli tehda bolševici proti nám velmi skvělé platy a materielně přistupující získávali. Jinak přímé nebezpečí nehrozilo. Kupředu popojíždělo se zvolna za pozdních krutých mrazů, kterým padaly za obět železniční pražce, ježto jiného dřiví ani uhlí nebylo - lokomotivy vytápěly se naftou. Dálo se to vždy za napěti celého vagónu.

   Z Charkova odjíždíme přes Bělgorod, Balašov, Lisky, Kolyšlej do Penzy. Po cestě doplňovali jsme si zásoby zbraní a přístrojů od našich částí. Dostali jame čtyři kulomety Maxim, jednu Colta, 12 telefonních stanic a jiný materiál. Stanice ihned použity ke spojení uvnitř vlaku, takže docíleno spojení velitele a všech důležitějších částí. Zbraně bohužel nebyly nám mnoho platny, ježto museli jsme je dle dojednání našeho vedení s bolševiky 6. / 4. odevzdati Penze a pak 14. / 4. v Samaře. Neradi jsme se s nimi loučili a zachraňovalo se včas co se dalo. V Kolyšleji schovali jsme dva kulomety a nějaké pušky do vagónu s proviantem ( mezi mouku ). Na vlak dle zmíněné úmluvy ponecháno pouze 30 pušek. Jenom v našem vagóně měli jsme však asi 5 pušek zatajených. V Penze nechal jsem se fotografovati 7. / 4. 1918.

   Ze Samary dojeli jsme do Ilanské 17. / 4. a prodleli tam až do 26. / 5.. Byl to nejkrásnější měsíc máj, kdy vše se rázem zazelená, sníh a led rychle mizí, jen v hlubokých úžlabinách a studních led zůstává ještě do června a zaplňuje téměř úplně otvor, takže vědro sotva projde. Cvičili jsme tenkrát mnoho prostná ze VI. sletu i z dřívějších a těšili jsme se na příští slet. Zde slavili jsme s Rusy také první máj. Slaven spontánně vším obyvatelstvem. Mluvilo asi 20 řečníků a za každým zvoláním „sláva“ hrála hudba Marseillaisu. S voláním slávy neskrblili. Také my jsme se zůčastnili oslavy výzdobou vagonů, které přikrášleny byly kresbami a siluetami z březové kůry, lemovány chvojím a j.. Odpoledne veselíce prostná ze VI. sletu, fotballový zápas a různé hry ( americké ) holím, závody v pytli a pod. V nejlepším představení ozval se poplach „hoří“ . Píšťaly všech lokomotiv na nádraží začaly ohlušivě pískat. Hořela chalupa ve vsi a hrozilo rozšíření se požáru. Naši hoši vykonali vše, co bylo v lidských silách. Doškovou chalupu se bohužel nepodařilo zachránit ale oheň byl lokalisován a uhašen. V městečku byli jsme oblíbeni a obyvatelé vycházeli nám všemožné vstříc. Také milostné románky byly zde zapleteny. Při našem odjezdu vyprovázela nás městská hudba sovětská na rozloučenou a proneseno mnoho nadšených řečí. Tenkrát nikdo netušil že se náš poměr k bolševikům v několika dnech radikálně změní.

   Odjíždíme 26. / 5. dále na východ. Týž den uprostřed trati před stanici Čeremchovo náhle běží proti vlaku železniční zřízenec a zastavuje vlak. Sděluje veliteli pod zárukou největší mlčelivosti, že nedaleko je uchystána na nás past a že bolševičtí horníci z čeremchovských uhelných dolů čekají na nás jako na kontrarevolucionáře, aby nás odzbrojili. Vlak jede pomalu dále a my chystáme si zbraně k obraně. Velitel štkpt Koptlk pokouší se však vyjíti v dobrém. Domluvil se sovětskými vůdci a dal svolení, aby jejich delegace přesvědčila se, že neodvážíme zbraně a že máme jen stanovený počet 30 kusů ručnic. Kam teď schovat přebytek. Vymyslili jsme zvláštní úkryt. Pušky byly zavěšeny uvnitř na vagónová dveře do mezer mezi základními jejich trámci. Jakmile dveře se otevřely odsunutím, ocitly se pušky uvnitř mezi stěnou a dveřmi a zmizely úplně zrakům. Než nebylo takových opatření vůbec třeba. Delegace sovětská neodvážila se důkladnější prohlídky - zamračené tváře bratří postrašily ji tak, že se báli obrátiti se k nám zády a spokojovali se nahlédnutím do vagónů. Teprve na stanici dověděli jsme se o poplachu, který zde vznikl. Výroční trh právě konaný po zprávě o blížení se našeho vlaku byl ve zlomcích hodiny ukončen a veškeré obyvatelstvo se rozprchlo. Nikde ani živé duše nebylo. Místní sovět vylíčil nás totiž jako barbary, kteří se dopouštějí všech možných ukrutností. Aby nemilý dojem byl setřen, počali hoši bezstarostně hráti fotball, cvičiti na nářadí ( měli jsme tehdy tělocvičného koně ), hráno loutkové divadlo a za krátko nalákány spousty mládeže i dospělých k účasti. Tehdy asi měl již místní sovět nějaké nejasné zprávy o konfliktu.

   My jsme se teprve druhého dne ve stanici Polovině dověděli od kurýra o telegramu Trockého „odzbrojit naše vojsko a zavřít do táborů“, a o ozbrojeném našem vystoupení. Tehdy střetly se zprávy dvě, tato a pak druhá o konfliktu našich v Irkutsku, kde naši byli přinuceni přepadnutím vlaku k obraně, při niž mocnili se muničních skladů a několika důležitých objektů. Francouzský generální konsul a konsul Spojených států amerických, byli prostředníky, takže učiněna smírná dohoda o průjezdu našich vlaků a naši pak vydali obsazená místa. Ježto toto vydání nám nebylo známo, snažil se velitel dostihnouti včas Irkutsku, aby se zachránilo, co se zachrániti dá, a neodevzdali-li ještě naši nádraží a budovy, aby jich neodevzdávali. Rychlíkovým tempem žezla s lokomotivou násilně vzatou jeli jsme k Irkutsku, ale pozdě. Byli jsme v Irkutsku sami. Ježto náš ešelon byl slabý, nezbylo než předpokládati nevědomost a dáti se odeslati dále. Dohoda tehdy byla velmi bouřlivá, pohotovost a hlídky kolem vlaku byly celou noc, štkpt Koptik a zástupce pluk. komitétu vyjednávali se sověty za přítomnosti konsulů až do 5 ti hod. ráno. Mezitím železniční zřízenci, kteří s námi sympatizovali, přisunuli k nám, jakoby náhodou vlak, v jehož jednom vagóně byly zbraně. Ježto však velitel vlaku mezitím vyjednával a my nechtěli jsme ho přivésti do nepříjemné situace, nebylo nabídnutí použito.

   29. / 5. vyjíždíme z Irkutska okolo Bajkalu do Čity a pak po Amurské dráze do Vladivostoku.

   Zařízení vagónů stále se zlepšovalo. Za krásných dnů vábila nás příroda ven z těsného vagónu a tu rozhodli jme se zpřístupnit i střechu vagónu, kde v té době byly uloženy hlavně zásoby dříví. Výstup umožněn byl zevně zavěšenými schůdky v okénku, na která se zevnitř vagónu nastoupilo nohou, protáhnutím se a zachycením se zevně na střeše přibitého polínka byl dán základ k výstupu. Vystupování nedělalo nám posléze žádných obtíží a dálo se za jízdy mnohokrát za den. Vzpomínám si na příhodu, když prap. Vojta velitel naší čety za jedné krátké zastávky navštívil nás ve vagónu a scháněl něco k jídlu. Bratři mu ochotně nabízeli, co bylo, a posléze br. Linhart začal dělat míchaná vajíčku. Vtom vlak se hnul a prap. Vojta odběhl do svého vagónu. Hotová vajíčka nedala se dlouho hřát i odnesl je br. Linhart po střechách vagonu na místo svého určení. Zaměstnání téhož bratra jsme dlouho neznali. Byl v civilu tajným policistou a obával se nedůvěry, znali-li by to všichni bratři.

   Amurská dráha je velmi chatrná a narychlo stavěná. Malé můstky i velké mosty stavěny jsou uměle ze dřeva a jsou nahoru vyklenuty, takže když vlak po nich jede, vypadá jako housenka, když ohýbá hřbet a lomí se vagón po vagónu. Pralesy ohromné, místy stará rýžoviska zlata, opuštěné budovy - vše se střídá v pestrém kaleidoskopu.

   Několikrát byli jsme příjemně překvapeni českými lidmi, kteří byli zde usazeni. Tak ve Verdchně Udínsku kupovali jame si výborné naše uzenářské zboží, byli jsme hosty sládků někde na Ukrajině u Poltavy i zase v Mandžurii.

   11. června dojíždíme k moři a Vladivostoku. První zastávky na pobřeží zálivu používali jsme ke koupání. Voda byla nádherná.

   Teprve 29. června obsazen byl Vladivostok a začala akce západně z Nikolsk Usurijsku, aby docíleno bylo spojení se západními částmi. Nastala úmorná doba bojů a služeb den ze dne do 31. srpna, kdy odjíždíme do Charbinu a pak Buchadu, kde připravovali jsme se k jízdě na uralskou frontu 19. září.

   Ve Vladivostoku po našem vystoupení vypsány byly volby, které skončily dosti silným vítězstvím bolševiků. Způsobili to hlavně námořníci.

   Jakmile byla uvolněna trať a hlavně spraven aspoň provisorně most přes řeku Onon, spěli jsme velmi rychlým tempem se zastávkami pouze nejnutnějšími ( vyměnění lokomotivy ) na Ural pomoci našim bratřím držeti západní frontu, proti bolševikům. Gen. Gajda, nemýlím-li se, vydal tehdy rozkaz po celé trati o dopravě našich částí a činil v něm osobně všechny přednosty stanic zodpovědnými za každé zdržení vlaku. K vyměnění lokomotivy stanovena nejdelší lhůta asi 5 min. Rozkaz částečně z autority a částečně z dobré vůle železničářů byl zachováván. Při jízdě z Qmska do Jekatěrinburku.kde je terain jemný pískovitý za vlakem zvedal se černý mrak zvednuvšího se písku, celý vlak byl šedivý od nánosu a ani jeden kotýlek zavěšený někde u stropu nebo na stěně neobstál. Kdyby nespadl, byl by se nárazy jistě roztlouk!.

   Z Jekatěrinburku s malou zastávkou jeli jsme dále směrem k Permu na stanici Samara 13. října. Odtamtud konán obchvat na Ust Krjuhy a Kaněvku, zde podařilo se vzíti nepřátelský oboz s potravinami, výzbrojí a výstroji, pří čemž zajat i nic netušící velitel třetího praporu 17 bolševického pluku. Na to zahájen útok na Kaněvku. Nepřítel po krátkém odporu zmateně uprchl. Při dalším postupu následujícího dne 16.listopadu měli jsme však značné ztráty u stanice Kordon. Obrněný vlak konal zde bolševikům výborné služby. Napřed zasáhl frontálně útočící část, druhý den i zbloudilou v hustých pralesech obchvatnou část. Tam padl také milý náš bratr Vít ( tkalcovský mistr ) z Hronova a raněn Drápala. Broněvik ozbrojen byl děly, které kartáči bolestně zasáhly do našich řad. Jak někteří bratři slyšeli hovor byli mezi bolševiky i Češi, kteří na nás stříleli.

   Následovaly pak do 28.října stráže u vesnice Vydrjanky, kde nás pak vyměnily ruské nově zformované části.

   V Jekatěrinburku navštívil jsem tehdy pořádanou výstavku památek z bojů a pak výstavku obrazů našich malířů. Museum jekatěrinburské jest velice skvělé. Obdivoval jsem se zvláště úplné kostře mamuta a nosorožce, pak sbírkám nerostů z rudného Uralu a národopisným částem musea, kde podán názorně život všech národů sibiřských. Byl jsem upozorněn také na dům Ipatěva, kde byl vězněn car s rodinou před svým zabitím.

   Druhá etapa našich bojů odehrávala se na Samařské frontě U Michajlovky s třetím plukem a třetí baterii nepřítel odražen daleko nazad. Boje vedly se dále za velmi těžkých podmínek přírodních. Byly mrazy až 35 stupňů se silnými větry „burany“ které znemožňovaly činnost. Důvěra ve zprávy ,,Deníku“ že přijde nám spojenecká pomoc nebyl, vojska zmocňovala se ochablost, ježto situace byla všem známa, spolehnutí na ruské části ( kromě kozáků ) žádné. Naše části postupně byly směnovány Rusy.

   27. listopadu byli jsme dirigováni do Išinu na oddech. Naše rota ještě s dvěma prapory ubytována byla ve městě asi půl hodiny od stanice vzdáleném. Byly stále silné mrazy a větry. Cvičení nebyla možná, pouze časem, když mrazy polevily, podnikaly se krátká strategická cvičení ve válenkách ( vysokých plstěných botách ) pološubkách a papachách, vysokých čepicích z vydělané koziny, s bašliky na krku atd.

   Ve městě byl čilý ruch, mužici sjížděli se na saních ze všech okolních i dalekých vesnic do města prodávati zboží. Ježto v létě pro špatné komunikace doprava jest neschůdná, zůstane vše na zimu. Bylo viděti dlouhé řady sani. 6 - 8 spojených mezi sebou provazem uvázaným od předních saní na uzdě koně následujícího, jak svážejí hovězí zmrzlé půlky. Začasté některá noha brousila se ve sněhu a zanechávala hlubokou brázdu. Pouze na prvních a zadních saních bývá člověk zahalený jako balík kožešin. Doprovázíval jsem někdy našeho nákupníka do trhu. Byl to pohled velice zajímavý. Co tu bylo kusů masa hovězího, stažených zajíců ( bělek - jsou menší nežli naše ) na tisíce kusů v hromadách, saních přiváželi také brusinky, které byly jako broky tvrdé, tam vysypal mužik z pytle hromadu vajec, kterým nikterak nevadilo rozbiji-li se skořápky, mléko prodávalo se na mísy které si mohl každý usrknouti podle libosti a v sáčku odnésti ( vypráví-li se to, vypadá to dosti komicky, ale je to tak přirozené ). Maso a sýr nechtěli prodavači děliti na menši díly nežli funty ( 1/2 kg ). Ne stojí to za tu námahu. Zbytečně se sekerou roztříští sýr a přijde na zmar. My jsme nejčastěji bochníky sýru řezali velkou pilou aspoň na čtvrtiny nebol co s takovým mlýnským kamenem ?

   Ježto naše části n»byly určeny již k boji na frontě, nýbrž k ochraně magistrály, přesouvaly se jedna za druhou východněji po trati. Třetí divisi určen úsek Nižní Udimek Mariínsk 900 verst. Naše rota konala služby v Kemčugu a jiných stanicích na trati dle potřeby. Ochrana trati byla nutná,ježto množily se výpady bolševických tlup na trať, kde přepadávaly vyjeté vlaky z kolejí, porušovaly trať atd. Tak jen za duben 1919 byla I6x poškozena bolševiky trať, způsobeno 10 železničních katastrof. Bolševické síly koncentrovaly se v kraji ( Minusinské, jižně Krásnojarska, okolo řeky Many ) pod vedením býv. carského důstojníka Kravčenka, a čítaly asi 6 - 7.0O0 povstalců.

   Nestačila již pasivní ochrana trati, bylo nutno rázně učiniti tomu přítrž.

   15. května odcházíme do Ribinskoje, městečka na ,,trkatu“ ( hlavní silnice přes Sibiř, starší nežli železnice ) a jsme ubytováni v patrovém dřevěném baráku, opuštěném obyvateli se strachu před bolševiky. 17. května utočíme na vesnici Perejaslavku, odkudž nepřítel v síle asi pluku vybit. Vesnice byla liduprázdná. Byl zde nalezen zastřelený a zohavený jeden náš bratr, odvlečený odkudsi z trati. Postupovali jsme dále přes Verchně Rybinskoje Pérové a několik jiných vesnic na Kijajskoj, kde se vojska soustředila, aby učinila další útok přes Manu do oblasti Stepno Bodžijské. Prozatím postaveny stráže u Tulup.

   Vnikáme takto do samého srdce Sibiře. Od trati, která je hlavní tepnou celého života zde, na jih, jsou roztroušeny vesničky zemědělské dosti bohaté, potom stále menší a menší, les začíná převládat nad poli a pastvinami, z vesnic stávají se chutory ( samoty ) pole jsou ojedinělá mezi lesy - plná ohořelých pařezů po zapáleném lese. Plno staletých modřínů výše několika pater jako svíce stojí na pokrajích lesů a ve všech je třeba několika bratří, aby objali peň. Stroje hospodářské téměř neznámé, lid tká si látku napořád sám a zdobí se barevnými ozdobami, zejména červenými. Domky vesměs dřevěné z klád se dvěma - třemi jizbami. Krby jsou plné švábů, celá mračna jich tu ale nikdo si toho nevšímá.

   V prázdných chvílích baví se naši hoši místní hrou s holemi. Z malých špalíčků tvoří se asi 9 figur, které snaží se střídavě dvě party vytlouci holemi za čáru. Každý hráč má vždy dvě rány a party se navzájem střídají jako v kuželníku s tím rozdílem, že hrají proti sobě.

   Rozruch na vsi způsobila naše auta. Všechny děti, ba ani velcí nemohou se na tento div vynadívati a šoféři musí míti se všemi božskou trpělivost.

   V samotách většinou pěstují hovězí dobytek, živí se lovem zvěře a ryb. Nacházeli jsme v opuštěných chatách mnoho vydělaných kůží hlavně ovčích, srnčích i medvědích.

   Ještě dále na jih za řekou Manon, kamž jsne pronikli, v pralesích jest mnoho cedrů, jejichž dřevo se vyváží a jejichž semínka prodávají se ve městech spolu se slunečnicovými. Ruský lid je kupuje a vášnivě rád louská. Zde jich byly hromady na sýpkách z výší několika metrů. ( Nejsou to pravé cedry, nýbrž limba )

   Prvotní vojenský plán rozbít Kravčenkovy části se nepodařil, ježto týž po obsazeni Stepno Bodžeje ruskými vojsky s horáky, uchýlil se ke hranicím čínským, kde pronásledování bylo nemožné, ale přes to dosáhl výsledku potud, že nadále přestaly všechny výpady na trať, takže projezd stal se volným a my mohli jsme se stáhnouti do Krasnojarska.

   V Krasnojarsku po prve byl pluk delší dobu pohromadě a mohla se šíře rozvinouti kulturní činnost. Nacvičena prostná, hlavně ze VI. Sletu se zde uplatňovala. Pořad slavnosti vyjímám z „Dějin l0. pěšího pluku“.

   5. a 6. července 1919 pořádána velká oslava Husova. Posádka krasnojarská shromáždila, se na Novosoborském náměstí se třemi hudbami i s místními posádkami italskou a ruskou. Proslov pronesl velitel III. divise ppl. Prchal a ruský místní velitel Charpantie. Hudba hrála státní hymny a pak husitský chorál. Slavnostní pochod oslavu zakončil. Odpoledne bylo na letním sokolském cvičišti sol. cvičení a fotbalový zápas 10.pluku s klubem ruským. Naši to vyhráli 1:9.

   Další sokolské slavnosti po způsobu sletů byly pořádány ve dnech 23. a 24. srpna III. divisí v Krásnojarsku; výbor řídil major Wejner s Pisku, velitel I. Praporu 10. 5té. pluku.

   Účelem slavnosti bylo pozvednouti sokolskou myšlenku v kraji a pomoci stávající zde již jednotě.

   Slavnost zahájena večerem v městském divadle sokolskou akademií v níž vedle čísel hudebních a zpěvních podány ukázky sokolského tělocviku. Byly to mimo jiné ratnické Koníčky, Pád tyrana, Dvě kola české besedy, vzorně zatančené.

   Vlastní sokolské závody zahájeny 24. srpna 1919 hned z rána a zúčastnilo se jich 8 družstev a jednotlivci. Výsledky závodů ukázaly velkou tělocvičnou úroveň 10.pluku neboť první ceny dosáhlo družstvo 10. čsl. stř. pluku. získavší největšího počtu bodů t.j. 482, na druhém místě bylo družstvo 3, dělostřel. pluku se 477 body a na třetím místě družstvo 9. střel. pluku se 452 body.

   Rovněž v závodu jednotlivců dosáhl příslušník 10. stř. pluku výborný sokolský borec Antonín Ivanov ( nyní v Hradci Král. ) první ceny z 97.75 bodů a za ním J. Pavlica s 91.25 bodů a V. Nehel s 90 body.

   Odpoledne byly zahájeny slavnosti velrmi čestně obsazeným a pěkně vypraveným alegorickým průvodem s tímto pořadím:

1. Hudba I2. stř. pluku
2. Auto velitele lil. stř. divise
3. Husité ( 10.stř. pluk )
4. Lašetínský kovář ( 10.stř. pluk )
5. Orej, máti, orej ( 10.stř. pluk )
6. Slovenská svatba ( 12.stř. pluk )
7. 4 květinové vozy.
8. T. G. Masaryk ( 10.stř. pluk )
9. Hudba ( 9. střel. pl. )
10. Jánošík ( 12.stř. pluk )
11. Postilion ( 9.stř. pluk )
12. Hold práci a umění
13. Hnízda sokolů
14. Příprava rozvědky
15. a 16 . Květinový vůz
17. Česká republika

   Průvod sám zaujal všeobecnou i.pozornost obyvatelstva města Krasnojarska a za krásné pohody vylákal kde koho na ulice. jež se lidem i z venkova přispěchavším jen hemžily.

   Sotva dosáhl průvod pečlivě upraveného letního cvičiště.jež péčí místního Sokola bylo slavnostně vyzdobeno, započato ihned s ukázkami tělocvičnými, jež vyvolávaly u hojné shromážděných hostí ruských bouře potlesku a upřímného obdivu. ( Skupiny na řebříku, cvičení se šavlemi atd. ). Prostná, jež byla hojně obsazena mužstvem všech částí Ill. stř. divise byla vyvrcholením slavností a ukázala ruskému obecenstvu kus práce sokolské, dobrovolné ukázněnosti.

   Ještě dlouho potom bylo vzpomínáno v místních novinách této velmi zdařilé slavnosti.

   20. září večer uvítáno poselstvo z vlasti 10. čsl. střel. pluk. a mist. Sokol. lamp.průvodem. Druhý den byla na sokolském cvičišti veřejná slavnost tělocvičná a. sportovní.

   V Irkutsku na tělocvičných závodech ( všech částí čsl. vojska ) 29. září 1919 družstvo 10. pluku dosáhlo 3. místa z přítomných 13 družstev.

   Druhé výročí založení 10. střelec. pluku oslaveno 6. a 7. prosince 1919 sokolskou slavností se sokol. akademií v měst. divadle v Krasnojarsku.

   Oddíly Kravčemkovy a Stetinkinovy objevují se na scéně ještě jednou. Tlupy jejich námi rozbité soustřeďovaly se opět v kraji Minusimském, jižně od Krasnojarska, v kraji bohatém a řepnou oblastí, kde daří se mnohé ovoce polojižní, v horách se zlatými a rudnými nalezišti. Město Minusinsk žádalo velitele Ill. divise o ochranu. Proto a hlavně k zajištění nás samých proti dalšímu znepokojování na trati byla vyslána po Jeniseji do Minusinsku expedice, sestávající z I.praporu 10.pluku, jedné kul. roty a jedné baterie. Kdesi po břehu postupovaly i ruské části. Při našem odjezdu přijížděly právě ze shora lodě s Arbury ( červenými melouny ) a majitelé nám je rozdávali. Bylo slyšeti ironické hlasy: „Kupují nás za arbury“.

   Odjíždíme 9. záři s kolovým parníkem a velkou baržií vlečnou - vlečným šroubovým parníkem. Řeka je široko rozlitá splavná pouze na úzké čáře, značené z obou stran plovoucími bójemi. Před cílem přišla informace. Kravčenko v Minusinsku má asi 4000 lidí a nemíní podnikat nějakých nájezdu na trať. Protože nebylo již tehdy naším úkolem pořádati ruské zmatky, vrátili jsme se 14. září do Krasnojarska.

   Ve vojsku stále vzrůstala touha domů, charakterisovaná výkřikem ,,Do bot Sibiř " ( Dolej Sibir ), zvláště když bylo přijato ještě poselství z vlasti s F.V.Krejčím 17.září, které nás ujistilo, že nežádají se od nás již žádné boje v Rusku a že evakuace je jen technickou otázkou.

   Také nikde nebylo viděti záchrany z ruského zmatku. Demokratická vláda sibiřská zvrhla se ve starorežimskou vládu Kolčaka, která zkrachovala. Jediné silné hnuti byl bolševismus, který nabýval stále více a více půdy. I železničáři, naši dřívější horliví spojenci, ochladli. Bolševická vláda přibližovala se nejen se západu s vojsky, postupujícími bez odporu po trati za rozbitou armádou kapellovcu, ale vyvstávala i na stranách. Poustáni rostla jako houby po dešti, dnes tu, zítra tam.

   V Krasnojarsku chodívali jsme často do lázní. Nedaleko naší školy na Nikolajevce ( předměstí Krasnojarska ) byly veřejné lázně. Měli tam dvě místnosti s vanami, o těch vyslovovali se Rusové pohrdavě - to je pro nemocné - a pak více místností parních. Každá parní lázeň má předsíň s pohovkou, stolkem a věšáky, vlastní lázeňská místnost je větší, se spodkem betonovým. Má kohoutek studené a teplé vody, Téměř jednu polovinu místnosti zaujímá dřevěné lešení asi se 4 schody, každý asi půl metru vysoký. Na posledním již se lehce dosáhne stropu. Pravidelně poblíže lešení nalézají se dvířka ve zdi ve výši dvou metrů, ve kterých - otevřeme-li je - vidíme vrch velkých kamenů. To jsou kamna, která vytápějí se z druhé strany s chodby. Ráno kamna řádně dřívím vytopená, vymetena a uzavřená nahoře i dole, vydrží hřáti celý den.

   K inventáři patří malé dřevěné škopíčky a veliká plechová nabíračka. Naběračkou nabereme asi 1 litr vody a opatrná se strany .abychom vyrazivší párou nebyli opařeni, chrstneme vodu do otvoru kamen. Pára vyrazí a zahalí místnost. Nabereme si do škopíčku studenou vodu a vylezeme na schody. Pravděpodobně stačí nám zůstati jenom krátkou dobu nahoře a již se z nás lijí celé potoky potu. Rusům by to však rozhodně nestačilo. Kupují si u pokladny březové metličky s uschlým listem a těmi si nahoře šlehají celé tělo, až zrudne jako rak. Teplá voda je pravidelně zbytečná, poněvadž každému je rozkoší polévat se vodou co možno chladnou.

   Tohle je parní lázeň ve městě. Na vesnicích jsou mnohem jednodušší. Někde v koutku dvora nebo zahrady jest dřevěná komora s předsíní, s poloviny krytou, neb i bez ní, kde je topeniště z hromadou kamenů nad ním. Může tam býti komín, ale také nemusí. Pak uniká kouř dveřmi a oknem. Lešení, škopíček zůstává, podlaha je dřevěná. Koupávali jsme se v takových lázních i za velkých mrazů. Zcela příjemno je i vyválet se rozpařený ve sněhu. V Rusku, resp. na Sibiři na vsi má každý větší majetník svoji lázeň. Jak jsou v tom ohledu před námi. Koupají-li se Rusové doma, koupá se napřed mužík, pak všichni ostatní muži a chlapci, nakonec ženy. Do veřejných lázní chodí mužík i ženy společně. Na oddací list se ovšem nikdo neptá.

   Zatím, co dlíme v Krasnojarsku, projíždějí stanicí dle stanoveného plánu vlaky Il. divise na východ. Těsně za nimi jedou Srbové a division Poláků. Ti mají dle plánu nyní určen úsek zůstati v ariergardu. Obsazují si stanici. Bolševický avarganrd se blíží, dá se čekati srážka. Poláci vyjíždějí ze stanice jim s děly vstříc. Ve městě je převrat. Správu města bere do svých rukou bolševická strana.

   Nastěhovali jsme se 3. ledna ze školy na Nikolajevce do naseto vlaku na nádraží. Náš školník - kozácký poddůstojník chová obavy před bolševiky. Má u nich nějaký vroubek. Dělníci na nádraží zahájili stávku. Není nikoho, kdo by nám připravil lokomotivy. Po půlnoci všichni, kromě stráží, musíme vstát a dát se do práce. Nosíme dříví - nakládáme uhlí. Vše jde rychlým tempem jako akordem, ještě v noci je naloženo 5 lokomotiv, které jsou poslány do štábu divise do předu - pak pokračuje se v práci celé dopoledne a plní se dalších asi 25. Vyjíždíme ve 3 hodiny odpoledne a oddychujeme si za. Jenisejem po přejezdu mostu, který je podminován.

   Pohyb na východ děje se zvolna. Všechny stanice a trať jsou zatlučeny množstvím našich vlaků. Nedostává se lokomotiv, brigád železničních, uhlí, místy jsou rozbité vodní napáječky, takže lokomotivy zůstávají státi z nedostatku vody v polovině cesty musí odjížděti samy do stanice pro vodu nebo čekali na jinou lokomotivu, která by jí přispěla. Mnohokráte naplňovali jsme lokomotivu vodou z potoka ano i sněhem, ač to je již ta poslední pomoc; Celý pohyb děje se za krutých mrazů, kola zamrzávají na kolejích, olej v osách houstne ( tulme ) a je třeba přispění všech bratří, aby vlak se dal zase do pohybu. Kolikrát byli jsme vzbuzeni o půl noci zaboucháním na vrata „tlačit". V mžiku oblékáme se v pološubky a válenky a vybíháme ven. Není vyloučeno, že v následující stanici za hodinu nebo za dvě budeme muset znovu pomáhat. Po rozjetí vlaku naskakujeme zase do vozů. Měli jsme v tom velkou zručnost, často naskakuje polovina vlaku za jízdy a není mi známe, že by se někdy něco stalo. Stráže u vlaku stávají úkol brzdařů.

   V Krasnojarsku strhl se boj mezi Poláky a bolševiky. Poláci se vzdali. Malá část Srbů byla ještě v Krasnojarsku, ti ustupovali pěšky a přidávali se k našim vlakům.

   Současně s ustupujícím našim vojskem, ustupují po silnici traktu Kapelovci ( zbytek sibiřské armády pod velením generála Kapela ) a běženci. Je to hrůzný ústup od Uralu až za Irkutsk, takový, že není mu v dějinách příkladu. Celá trať jejich je pokryta mrtvolami. Skvrnitý tyf řádí ukrutně. Všechny vesnice jsou zamořeny.

   V Nižním Udinsku postavil se místní oddíl sovětských proti nim, poněvadž šla před nimi pověst, že bezohledně loupí, ale týž byl rozbit a zbytky uchýlily se pod ochranu našeho pluku složivše dobrovolně zbraně. Vezeme ssebou tajně vagón lehce raněných vojínů a důstojník! ze sibiřského vojska. Pomáhají nám jako brzdaři a na kuchyni.

   Ještě jednou přejíždíme stanici Kanskou. Používáme zastávky a koupáme se v železnodorožní lázni a pereme si prádlo.V jednu hodinu v noci přijela lokomotiva „Amerikánka“ ( vysoká, těžká, na prohřátou páru ), aby nás odvezla. Zabrala, ale vytrhlo se táhlo pod vagónem. spravilo se to a zabrala znova. Tentokráte vytrhlo se táhlo z lokomotivy. Vyjeli jsme ve 4 hodiny ráno.

   17. vyjel vlak 12. pluku z kolejí. Jeden důstojník se prý pohřešuje a je asi 30 raněných. Na stanici Alzamaj jsem přítomen neštěstí rumunského vlaku. Vlak stál se zde delší dobu a smetí utvořilo před vagony kupky. Jedna byla trochu vyšší a jak byla zmrzlá na kámen, urazila schůdky na nichž stál jeden Rumun. Svezl se pod vlak, který mu uřízl obě nohy. Druhý den prý zemřel. Každý vlak hájí svoji lokomotivu, která mu zabezpečuje odjezd, zuby nehty. Půjčuje se pravidelně jen s vlastní stráží. Vypůjčujeme si lokomotivu od vlaku Lotyšů a plníme ji náhradou naším uhlím, aby nás dovezla o stanici dolů. Pak půjčují nám Rumuni svoji obrněnou lokomotivu, která zaváží nás na stanici Kamíšek. Na cestě najeli jsme na mrtvou kobylu. Před lokomotivou stojí vždy naše stráž. Příhody hromadí se jedna za druhou.

   Krise nastala 29. ledna, kdy srazil se bolševický předvoj s našimi v Nišně Udinsku. Tam byl také náš I. prapor. Bolševici sice byli odraženi, ale ježto trať byla porouchána, naši pozbyli naděje, že budou moci dostati z nádraží všechny vlaky; tak zachránili pouze broněvik a ostatní vlaky tam zůstaly. Ustoupily jsme pak pěšky až do stanice Nura, kde opatřili jsme si nový vlak z vagónů vyřazených. Zůstalo tam tehdy mnoho cenných věcí, mezi nimiž archiv praporního fotografa. Vlaky byly před odchodem zapáleny. Následují v řadě stanic srážky s bolševiky.

   Vyřazují se stále mírně potřebné vagóny. Zůstávají vzadu vozy se senem, několik otevřených vozů s divisními automobily, staré ruské pušky, všechny vozy od koní, s kterými jezdové musí dle rozkazu jeti po silnici podél trati. Každý vlak nechává vzadu několik svých vozů, ale to vše nestačí. Aeroplány byly spáleny.

   6. února na stanici Zimě bylo nutno radikálně zredukovati počet vlaků. Pluk má napříště pouze dva vlaky. Naše rota z celého vlaku má jen dva vagóny. Zásoby potravin se na místě rozprodávají, část se pálí, zbytek rozdělujeme si do vagónů. Pluk vezl nějaký svůj nákup mědi a bavlny. Bavlna byla spálena, měď rozdána do našich vlaků. Každý, kdo ji na konci cesty odevzdá, dostane náhradu.

   Po skončené úpravě přišla zpráva o příměří. Nechce se nám ani tomu věřiti, ale potvrzuje se 7. února v 11 hodin na stanici Kujtun bylo uzavřeno příměří. Stalo se to pro náš nezájem na boji a zbytečné kažení vzácného železničního materiálu.

   Ač ne ještě bez nesnází, přece již klidněji dojíždíme 18. února do Irkutsku. Dva z našich jezdových, kteří jedou na koních po silnici, umírají na skvrnitý tyf. Peníze sibiřské pozbývají ceny, odvážejí se do Vladivostoku, aby se zpeněžilo, co se dá. Služné dostaneme až později.

   Irkutsk mezitím jest již dávno v rukou sovětů, připravuje slavnostní uvítání Trockému. Na Angaře postaven jest špalír z ledových kvádrů ( led je na 1 metr i více silný ), ledové slavobrány s nadpisy „Našim osvoboditelům“ – „Všechna moc sovětům“ – „K socialismu“. Dovnitř ledových kvádrů vloženy jsou žárovky. Na hlavní ulici umístěny jsou ledové sochy Trockého a jeho ženy v nadživotní velikosti. 23. února koná se na náměstí veliká slavnost dvouročního jubilea „rudé armády“. Na vysokém pódiu z ledových kvádrů hrají hudby, parádují vlastni pluky, pluky Karandašviliho s množstvím nesených standard.

   Náš školník z Krasnojarska dohonil nás kdesi u Nišně Udinska a jel s námi. Radí se, co dělat. Doporučujeme mu vstup do rudé armády; Za několik dní přichází nás informovat. Stal se velitelem „sotni“ kozáků. Kozáci jsou na té i oné straně. Ubezpečuje nás, že proti sobě nikdy nepůjdou. Buď ta neb druhá strana se vzdá.

   Mezi obyvatelstvem irkutským je nepokoj. Zvláště bohatí Číňané se bojí. Br. Smola mluvil ve městě a nějakou dámou, která mu nabízela 15 funtů zlata, proveze-li ji jako svoji ženu do Vladivostoku. Dál se o ni starat nemusí. ( Jiné vlaky totiž - nežli naše - nejezdí, a s námi mohou pouze ženy dobrovolců ).

   1. března zúčastnil jsem se jako velitel stráže předávání zlata ruským strážím; v 6 hodin jedeme z Irkutska. Brzy po opuštění Irkutsku dovídáme se, že všichni Číňané ( a bylo jich tam mnoho ) byli vypovězeni z města, a jejich krámy demolovány.

   Objíždíme zajímavý Bajkal a jedem dále k východu. Na stanici Ilka navštívil jsem Burjatské sídlo. Burjaté jsou po většině pastevci. Mají sídla zimní a letní, která střídají. Chata je ze dřeva sroubená, jenom o jedné místnosti. Před ní veliký dvůr pro dobytek s ohradou a kůlnami. Místnost má za strop doškovou střechu a za podlahu udupanou hlínu. Uprostřed jest jakýsi krb otevřený, kde je možno vařiti jídlo. Kouř uniká krytinou baráku. Usedl jsem na nízkou dřevěnou postel, asi 1 dcm od země a požádal jsem o čaj. Byl mně nabídnut v dřevěné misce, ale nerozeznal jsem ani na barvě, ani na chuti, co to je. Podávala jej stará bába, vypadající jako čarodějnice. Obličej rozpláclý, veliký, jedna strana úst rozbitá, oči velice šikmé, oděná v cáry. Batolilo se tam asi deset dětí, všechny strašně špinavé a rozedrané. Jako zákusek dostal jsem chléb se smetanou, ale nedotekl jsem se jej, ježto na talíři byla jistě několikaletá špína. V jednom koutě proti dveřím byl oltář bohu. V zasklených rámech obrazy bohů, před nimi obětní dary, v mosazných kalíšcích, ( voda. zrní, chleba atd. ), pak nějaká stříbrná konvice.

   Na bazaru vídáme také Baškiry ve svém kroji. Čepice s kožišinovým krajem, kuželovité, do špičky a třapečkem, který volně splývá dolů, šat resp. plašť volný, dlouhý, ponejvíce tmavomodré barvy opásaný řemenem.

   V zastávkách na stanicích cvičíme prostná na slet v červenci, který doufáme již stihnouti.

   Přejíždíme Jabloňový chrebet do Čity, dále přes hřbet Dayreki se třemi lokomotivami. Zde nadcházíme si v serpentině pěšky. V Manžurií pozorujeme zbytky čínské zdi - pouhý val a příkop. Kupujeme zásoby domů, čaj, hedvábí a pod. ze zbytků svých peněz. Cena jejich je kolísavá; stříbro ku Nikolajevkám asi jako 1:10 - Nikolajevky k omským jako 1:30. Peníze musí být nepotrhané. Je zajímavo, jak na takové hlouposti Číňané lpí. Peníze s dírkou nazve „lamajla“ ( špatné ), dobré jsou „šango - nebo šipko šango“.

   Protože bylo vycházeno vstříc odůvodněným žádostem o evakuaci mimo pořadí žádal jsem totéž z důvodu, že chci studovati dále na technice po svém návratu. Bylo mně vyhověno. Ještě s bratrem Fajfrem jeli jsme napřed ke štábu divise a pak do Vladivostoku.

   Po delším čekání odjíždíme s lodí „Crook“ 19.května.

   Crook je Ioď původně anglická, stará přes 20 let. Byla prodána Američanům. Někdy v prvních letech války byla přestavěna na železnou konstrukci. Je jednou z větších nákladních lodí. Téměř stále vozí transporty. Ve světové válce vozila Američany. Má 4 stožáry - na třech je upevněna bezdrátová telegrafie. Na každém stožáru jsou 2 - 4 dřevěné jeřáby. Každý jeřáb má svůj parní stroj, který navíjí ocelové lano nebo jej propouští stisknutím páky. Loď má dva šrouby. Jedeme za příznivého počasí 210 -300 mil denně. Nejhůře jelo se v Indickém moři, kde se šroub často ocital nad vodou. Má. 4 malé plachty, které pro nepříznivý vítr nám však téměř neprospěly. Na přídi lodi je umístěno téměř 700 lidí, na zádi a po stranách asi 500, důstojníků asi 70. Posádka čítá asi 200 lidi. Kapitán lodi je maličký, tlustý. Ubytovatel je Čech - kpt. amer. jízdy Březina. Na pracích při stravování pomáhají naši. Občané také konají práci. Naše jídelna, je na boku pravé strany; Tam je také pitná voda.

   Na lodi utvořila se asi 12 ti členná kapela, pěvecký kroužek, asi 20 ti členný. Americký strýček dává anglické hodiny. Sokolské cvičení řídí bři. Perglerové ze Žižkova. Vychází humoristický časopis „Žralok“ redakcí br. Rady a Švece.

   Napřed zastavujeme se v Manile jako mateřském přístavu naší lodi. Naše loď je jediná, která zde staví, proto jsme dobře uvítáni. Američtí vojáci provázejí nás ve skupinách po městě a po tropickém parku, Usedáme na trávník si odpočinout, pak prohlížíme klece s tygry, medvědy, želvami, krokodýly atd. Jame zváni zdarma do biografu, někteří majitelé aut vozí nás po okolí.

   2. června stavíme v Singapuru. Jdu a bry. Perglery podívat se na krásně zřízený botanický park. Prohlížíme tam různé palmy. ságovou, královskou, různé ořešníky, bambusy, vodní tropické rostliny popínavé a cizopasné, liány, orchidee.

   V museu Raflesově obdivovali jsme se sbírkám mořských ryb korálů, lastur, pak v oddělení národopisném životu Číňanů, Malajců a Indů. Zastoupena květena, sbírky motýlů, brouků, ptactva a zvířeny.

   10. června stavíme se v Colombu na Cejlonu. Prohlížíme park, budhistické chrámy, vily a nádhernými parky ve vilové části směrem k hoře Lavinií. Kupujeme si památkové předměty ze slonové kosti, z ebenu a jiných dřev. V domorodých ulicích je plno obchodního ruchu, palmy ze zahrádek sklánějí se daleko do ulice.

   Za Colombem stihlo nás bouřlivé počasí. Loď kymácela se až k Rudému moři a málokdo odolal mořské nemoci. Poměrně rychle uběhla nám cesta Suezským kanálem a pak do Terstu - odtud pak přes Alpy do rozptylovací stanice Budějovic přijeli jsme 9. července 1920.

   Téhož dne byl jsem propuštěn a překvapil jsem své rodiče ve svém domově v Blatné.