Br. Jan Špryňar - legionář

Zpět na hlavní stránku

První příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.



   Br. Jan Špryňar
   Italský legionář

   Snad každý z nás má ve svém životě okamžiky, ve kterých odehrávají se události pro život významné, na které pak v pozdějším věku v myšlenkách rád vzpomíná. Také já dnes rád vzpomínám, na onu dobu, kdy jako mladík přišel jsem do Smiřic a vstoupil do místní sokolské jednoty. Je tomu již hezká řada let. Vyhovuji vyzváni jednoty a pokusím se příběhy svého života ode dne vstupu do jednoty až do skončení světové války stručně vylíčiti.

   Narodil jsem se ve Starém Plese u Josefova 24. února 1882 a po vystudování obchodní akademie v Hradci Králové dostal jsem místo praktikanta v lihovaru firmy Malburg, kde jsem dne 1.dubna 1900 nastoupil. V témže roce stal jsem se cvičícím členem jednoty. Členství své jsem přerušil pouze v r. 1903 , kdy jsem nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu u pěšího pluku č.36 v Josefově. Po skončení vojenské služby vrátil jsem se opět do Smiřic a setrval jsem zde až do mobilisace v roce 1914.

   Při svém jmenování poručíkem byl jsem od pluku č. 36 přeložen k pluku č. 88 do Berouna a tam jsem také v mobilisaci nastupoval. Z nejstarších záložníků utvořeny byly tenkráte t.zv. pochodové prapory, ze kterých pak utvořeny byly v rámci divise pochodové pluky. Tak jsem se dostal s praporem pluku č.88 k pochodovému pluku čís. 15 a hned šli jsme do pole. Kam, to jsme ovšem nevěděli. Cesta vedla nás drahou přes Vídeň, kde jsme byli naloženi na vlečné lodi s jeli jsme dolu po Dunaji; první stanicí byla Budapešť, druhou Moháč - na obou bouřlivé vítání "Eljéna !“ Třetí stanice; Vukovar - tam již hrobové ticho. Hned jsme poznali, že obyvatelé jsou Srbové. Pak to šlo na Vinkovce, Bosenský Brod a do Bosny.

   Boje v Serbii popisovati nebudu, to jest historie zvláštní. Konec útrapám a bědnému životu nastal 28. listopadu 1914. Toho dne Srbové počali útočiti na rakouskou armádu, kterou v několika dnech na hlavu porazili. Já upadl jsem do zajeti dne 28. listopadu 1914 na vrchu Konatice u Stepojevace o byl jsem vřazen do zajateckého tábora v Niši. Na cestě do Niše setkal jsem se v Kragujevaci s bratrem Josefem Kotlandem smiřickým rodákem a v Niši pak v karanténě s jedním bratrem sokolem z Holohlav, jehož jméno si již dnes nepamatuji.

   V Niši pobyl jsem od 6. prosince 1914 až do 19.října 1915. Spočátku jsme byli pohromadě s Němci, Maďary atd., ale později srbské velitelství nás Čechy a Chorvaty od ostatních oddělilo, neboť již tenkráte jsme se nemohli shodnouti. Několik našich důstojníků se tajně přihlásilo do srbské armády, ale přijati byli teprve po porážce srbských vojsk a za ústupu do Albánie v r.1915. 0 legiích se tehdy ještě nemluvilo.

   Jak jsem již uvedl, opustili Jsme Niš dne 19. října 1915 a putovali jsme přes Prokuplje, Prištinu, Prizren, Debar a Ochridu směrem na Bitolj. Mezitím se však Bulhaři Bitolje zmocnili a my jsme musili zpět přes Ochridu, Strugu do Elbasanu v Albánii a dále k moři. V přístavu Drač měli jsme býti naloděni, ale mezitím rakouské válečné lodstvo tam kotvící parolodi rozstřílelo a my byli jsme nuceni jíti močály podle mořského břehu do Valony, kam jsme po hrozných útrapách dne 15. prosince 1915 dorazili. Co jsme vytrpěli, povídá dobře srbské pořekadlo ( volně do češtiny přeloženo ) zní, ,,Nikdo nezná, jak jsou muka těžký, kdo nepřešel Albánii pěšky." Týž den večer byli jsme naloděni na italský dopravní parník "Dante Alighieri“ a dostali jsme kousek sýra a suchary k večeři. Celý druhý den naloďovaly se další oddíly a v noci za ukrutné bouře na moři se zhasnutými světly opustily jsme přístav valonský a vyjely do moře směrem do průplavu Messinského. Bouře byla tak divoká, že nejen my, nýbrž i staří námořníci dostali mořskou nemoc. Ráno při východu slunce přijížděli jsme ke břehům Calabrie a o něco později projížděli jsme průplavem Messinským směrem na Capri a dále k Sardinii. Tam jsme dorazili následujícího dne odpoledne a druhý den ráno prošli jsme čistící stanicí v karanténě na ostrově Asinaře. Na tomto ostrově zůstali jsme přes Vánoce a hned po novém roce 1916 odjížděli jsme po skupinách do různých zajateckých táborů na pevnině. Na nás přišla řada dne 6. ledna. Večer odjeli jsme lodí na západní břeh ostrova Sardinie, ráno pokračovali jsme v cestě vlakem přes celou Sardinii do východního přístavu Golfo Aranci. Odtud večer po lodi dále do italského přístavu Civita Vechia. Tam jsme nasedli do vlaku a jeli dále přes Řím, Terni do Cita Ducale u Aquily v Abruzzách. Naše skupina sestávala asi ze 30ti Čechů. V Citta Ducale ubytováni jsme byli ve škole pro lesní personál společně asi s 20ti Němci, 100 Maďary a 10 Rumuny. My jsme ovšem bydlili na chodbě, neboť světnice byli již obsazeny pány Maďary. Teprve asi po roce domohli jsme se lepšího ubytování ve dvou malých světnicích v přízemí. Hned po příjezdu do Italie věnovali jsme se učení jazyku italskému a dosáhli jsme i povolení odebírati některé italské časopisy.

   V roce 1916 však nebylo nikdy zmínky o našem národě v žádném časopise, takže jsme vůbec nevěděli, co se ve světě děje. Styk mezi jednotlivými zajateckými tábory italské velitelství nedovolovalo a tak v každém táboře vedl se život zvláštní. Pěstoval se tělocvik, zpěv atd. Snad v každém táboře byl alespoň malý kroužek sokolu a ti byli jádrem, ze kterého mohutný strom našeho odboje vyrostl. A zpěv ? Jen ten, kdo bloudil v cizině, jasně poznal onu hloubku citů naši hymny „Kde domov můj“. A slova sokolského pochodu, „Vlast máti až nás zavolá, co věrné syny své...“, tanula mi stále na mysli a čekal jsem s dychtivostí, až hodinka ta udeří. A dočkali jsme se !

   Koncem roku 1916 počali se objevovati v novinách články nám příznivé. Tak dověděli jsme se o zřízení odbočky Národní rady v Římě a tu nastalo třídění duchů. Život v táboře počal býti dosti bouřlivý. Z nenadáni přišel do našeho tábora telegrafický dotaz, kolik se tam nachází Čechoslováku. To byla pro italské velitelství těžká úloha, neboť nikdo na světě tenkráte nemohl Italům vysvětliti, co jsou Čechové, Moravané, Slováci, Slované, Jugoslávci atd. Oni znali jen Austriaky. Seznali jsme z toho dotazu, že doba jest vážná a vyžaduje činů. Organisovali jsme se proto a zvolili za našeho vůdce předsedu Dr. Antonína Papírníka, profesora z Prahy. Byl to znamenitý muž. Třenic v táboře si do té doby nevšímal a všechen volný čas věnoval studiu řečí.

   V té době došel velitelství tábora přípis Národní rady, abychom se přihlásili do armády. Čechů nás bylo v Citta Ducale asi 38, z toho asi 8 aktivních důstojníků, a přihlásilo se nás hned 24. Přihlášky jsme poslali prostřednictvím italského velitelství, ale v krátké době se to dověděli Němci i Maďaři. Toť se rozumí, že zuřili, ale mnohým z nich to přece jen imponovalo.

   Dr. Papírník však dlouho naším vůdcem nebyl. Asi v zimě v r. 1917 byl povolán k Národní radě do Říma a od té doby byli jsme v pravidelném spojení s Římem. Já jsem byl pak zvolen Papírníkovým nástupcem a zastával jsem tuto čestnou funkci až do svého odjezdu z Citta Ducale asi 20.února 1918.

   Nikdo se však nesmí domnívati, že to byl úřad lehký, neboť na jedné straně bouřliváků a na druhé ustrašenců bylo mezi námi dosti. Musil jsem se železnou houževnatostí držeti oba tábory na uzdě, aby se vše nerozbilo. Hlavně aktivní důstojníci pracovali nepřetržitě proti nám a italské velitelství bylo na jejich straně. Naše žádosti o intervenci Národní rady u italského komanda neměly úspěchy, snad je velitelství ani neodesílalo. Nejkritičtější okamžik zachránil srbský plukovník, který nám přijel doplatiti zadržený žold z cesty přes Albánii. Prosili jsme ho, aby zašel v Římě k Národní radě a naši situaci tam vylíčil. Velice ochotně tak učinil a hned třetího dne byl bratr Hlaváček z Říma u nás. Od tohoto dne jsem měl plnou noc nařizovati, kdo má býti z tábora odstraněn.Také jsem skutečně dva největší zbabělce, kteří proti nám nejvíce štvali, z tábora odstranil a pak nastávalo pozvolné uklidňování. K tomu přispěla hlavně i ta okolnost, že Italové roztřídili zajatecké tábory dle národností. Od nás z Citta Ducale odejeli Němci i Maďaři a přijeli těsně před Vánoci 1917 druzí naši kamarádi, důstojníci - srbští zajatci z Niše. Celkem nás tam potom bylo asi 120, z toho 50 dobrovolců, asi 45 nerozhodnutých a zbytek, povětšině aktiváci, našich protivníků.

   V tom čase jsem onemocněl silným revmatismem. Chumelilo se a pršelo bez přestání, ohřáti se nebylo kde, neboť kamen v Itálii neznají. Naději na zmírněni bolestí jsem měl tedy malou. Tu bez mého vědomí požádali druzí bratři z výboru Národní radu, aby mě přeložila do některého teplejšího tábora. Tehdy povolila italská vláda zřízení pracovních praporů z našich dobrovolců. Národní rada poslala mě proto ještě se dvěma Čechy a jedním Slovákem jako první důstojníky do tábora mužstva v Padule, provincie Potenza v jižní Itálii. Tam jsem se však zdržel jen asi 10 dnů. Sestavovali jsme hned pracovní prapory a to z polovice dobrovolců, z druhé polovice nerozhodnutých. Hlavním organisátorem v Padule byl bratr Čapek, nadšený Sokol a vlastenec, kterého jsem tam osobně poznal; jeho práci mezi mužstvem jsme všichni obdivovali. V týdnu byl první prapor vystrojen a já jsem byl přidělen jako velitel první centurie. Tak se stalo, že vlastně já jsem měl tu čest jako první svobodný voják našeho svobodného státu vykročiti v čele celého praporu ze brány zajateckého tábora. 0d toho okamžiku jsme teprve byli v Itálii svobodni. Pohyb na volném vzduchu v přírodě mě rázem uzdravil.

   Odjeli jsme zase ne sever do pádské roviny. Náš prapor dostal se do městečka Pietole u Mantovy. Tam jsme na březích řeky Mincio stavěli obranou linii. Nebyli jsme tam však dlouho. Asi 21. března 1918 byla v Itálii povolena naše armáda a ihned nastal nábor a odvody. Skoro všecko se hlásilo dobrovolně. Po skončení odvodů všecky pracovní prapory ( myslím, že nás bylo asi 5 praporů ) pochodovaly do Mantovy, kde na náměstí „Sedmi mučedníků“ jsme poprvé skládali přísahu. Nadšení ohromné, zvláště občanstvo Mantovy nám nadšeně provolávalo slávu s přáním zdaru, že se to nedá ani vypsati. Večer odjeli jsme drahou do města Foligno. Tam jsme dostali zbraně a vozatajstvo, ostatní jsme již měli. Hned nato odešli jsme do městečka Bastia v Umbrii nedaleko Assisi, kde jsme asi měsíc prodělávali výcvik. Byl jsem velitelem první setniny 31. pluku. Celkem byly hned sestaveny 4 pluky, ke kterým později přibyly ještě dva další. Po výcviku odjeli jsme na frontu, kde jeden prapor zasáhl také do bojů na Piavě. Později jsme byli zasazeni do úseku fronty mezi Gardským jezerem a Roveretem. Tam jsme byli přes celé léto. Při konečné italské ofensivě byli jsme zase v úseku Hontello.

   Po uzavření příměří odešli jsme do Padovy a okolních vesnic. Připravovali jsme se ne cestu do vlasti. Tam nás přehlížel náš vůdce president Masaryk. Na náměstí v Padově celé dvě divise, doplněné dělostřelectvem a jízdou, skládaly přísahu a pluky dostávaly prapory. Domů odjeli jsme asi 20. prosince 1918. Cesta vedla nás přes Alpy do Lince a odtud do Českých Budějovic. Na cestě můj prapor stihla nehoda. Nedaleko našich hranic ještě v Rakousku srazili jsme se se skálou, která se zřítila na trať. Ale i v neštěstí měli jsme štěstí. Lokomotiva byla vyhozena na úbočí, 6 vagónů bylo rozbito, z toho dva na padrť. Pouze jeden železničář zaplatil to životem a 8 bratří bylo lehčeji zraněno. Na Štědrý den dorazili jsem do Českých Budějovic a za den nato odjížděli jsme na Moravu, kde v okolí Napajedel jsme se připravovali na pochod do Slovenska. Po odpočinku 5 dnů jeli jsme na Slovensko. Ještě před odjezdem z Itálie stal jsem se velitelem druhého praporu 31. pluku. Můj prapor postupoval na Slovensku stále k východu přes Poprad, Košice do Legenje - Michaljany a odtud do Michalovců s dále přes Sobrance do Užhorodu. Obsadili jsme Užhorod, kde jsme zůstali asi do konce února. Měli jsme tam třikrát menší potyčky s Maďary. Tam vystřídal nás 36. pluk domácího vojska a my dostali jsme rozkaz obsaditi Nové Město po Šiatovem. Odtud táhli jsme na Serenoz a zúčastnili jsme se bojů u Miškovců. Pak byl nařízen ústup. Později zúčastnil jsem se ještě větších bojů v okolí Prešova a Sabinova. Pak jsme byli posláni do Filakova u Lučence a po shroucení bolševické vlády v Maďarsku byl jsem dne 10.srpna 1919 demobilisován.

   Nastoupil jsem potom svoje staré zaměstnání u firmy Malburg, kde doposud pracuji.
   Vím dobře, že dnes po desíti letech naši samostatnosti jiná hesla jsou zase moderní a upřímný Sokol vlastenec jest takřka vysmíván, vzdor tomu však nezměnil jsem a nezměním nikdy svého přesvědčení, se kterým jsem do našeho národního vojska v Itálii vstupoval. Jedině národní uvědomění to bylo, které nám kázalo jíti bojovat za naši samostatnost. Sokolské kroužky pak - ať v táborech mužstva nebo důstojníků - tvořily všude ono jádro, ze kterého organisace celého odboje v Itálii vyrostla. Toho nejlepším důkazem jest organinace mužstva Sokolem - vlastencem Janem Čapkem v Santa Maria, později Padula a skoro ve všech táborech důstojníků. To jest nezvratná skutečnost, kterou nikdo a nikdy nevyvrátí.