Br. Václav Volt - legionář
Sedmý příběh z knihy S legiemi v bojích za svobodu, vydané v roce 1930. Další příběhy jsou --- na této stránce ----.
Br. Václav Volt
Italský legionář
Do sokolské jednoty vstoupil jsem r. 1908.
Světová válka zastihla mne v Nučicích u Prahy, kde jsem byl zaměstnán u stavitele p. Arnolda. K odvodu byl jsem povolán 8. října 1914 do Hradce Králové. Šel jsem s holohlavskými. Z 15 bylo nás 13 odvedeno.
26.října 1914 narukoval jsem do Hradce Králové k 18. pěšímu pluku. Po výcviku přidělen jsem byl k zákopnickému oddělení k ( k pionérům ). 24. prosince 1914 právě na Štědrý den jsme odjížděli do pole. Prvé dny cesty nevěděl nikdo z nás, na které bojiště nás odvážejí. Teprve třetího dne jízdy v Přerově na Moravě hlášen byl směr jízdy: Moravská Ostrava. Poznali jsme již, že jedeme na ruské bojiště. 30. prosince o 3.hod. ranní dojeli jsme před stanici polského města Gribová, kde jsme museli vystoupiti, neboť velký železniční most byl od Rusů při ústupu vyhozen do povětří. Zbytek noci strávili jsme pod střechou rozbité stodoly u dráhy. Na spaní nebylo pro zimu ani pomyšlení takže jsme byli rádi, když v 7. hod. ráno byl dán rozkaz k pochodu.
Šli jsme přes náměstí v Gribové kde právě byl věšen jeden polský příslušník, prý „pro velezradu“. Později dověděl jsem se, že poprava konána byla úmyslně v době, kdy náš batalion procházel Gribovou, aby to pro nás Čechy byl odstrašující příklad. Jak tato věc účinkovala na nás hochy - sotva 20 tileté – nebudu se zmiňovati, ale když za Gribovou rozdávána byla snídaně - černá káva - téměř nikdo nejedl.
Po snídani nastoupili jsme další pochod, který trval celý den až do jedné hodiny ranní, kdy jame dorazili do vesnice Polanky. Zde obdrželi jsme teprve oběd a bylo nám hlášeno, že zde po celý den budeme odpočívat. Na jídlo pro únavu nebylo téměř ani pomyšlení. Za pobyt vykázána nám byla s jedné strany otevřená kolna. sláma žádná, jen trochu pazdeří bylo po zemi roztroušeno. Každý tvrdě usnul.
Ráno o 8. hod. probuzeni jsme byli prudkou kanonádou a již hlášen byl též poplach, že Rusové prorazili frontu. Ihned dali jme se na další pochod a večer dorazili jsme do vesnice Rychvald, kde bylo velitelství našeho 18. pluku. Tam jsme přenocovali a ráno jame šli do zákopů. Náš zákopnický oddíl byl určen ke zřizování „vlčích jam“. Jsou to jámy kruhové o průměru as 1.5 m , a hloubky 2 m, které byly kopány před dráty mezi linií rakouskou a ruskou, mezi sebou as 3 m vzdálené. Po zhotovení přikryty byly chvojím a poházeny sněhem. Sloužily jako první obrana proti útoku. Práce tato děla se jen noci, nebol Rusové byli od zákopů rakouských vzdáleni asi 200 m. Dosti hochů z našeho oddílu přišlo při této práci o život.
Několikrát pokoušel jsem se v noci utéci k Rusům, avšak bránila mne v tom malá sice, ala prudká horská říčka, zvaná Ruská ropa, která při tehdejších mrazech ( až 20 stupňů ) vůbec nezamrzla. Dále neznal jsem hloubky této řeky a při pohledu na želenou barvu její vody mi vždy přešla chuť do ní skočiti.
Na této frontě zůstal jsem až do 15. března 1915, kdy jsem byl a umrzlýma nohama poslán do polní nemocnice v Gribově, odtud do Živce u Jaroslavě a za několik dnů nemocničním vlakem jako náhodou ocitl jsem se v Praze v nemocnici na Palmovce. Zde pobyl jsem as 6 týdnů a byl polán do rekonvalescentu do Hradce Králové, kde byl velitelem Němec major Wizgryl, který žádného Čecha, déle než 14 dní tam nenechal a ihned posílal každého opět k pluku. Když jsem viděl, že by mne mohl podobný osud též stihnout hlásil jsem se při přehlídce, že mimo omrzlé mám též úplavici, kteréžto epidemie se Rakousko bálo. Byl jsem poslán do Milovic u Lysé, kde pro tuto nemoc byla zvláštní nemocnice. Tam ji léčili, ale jenom hladem. Proto jsem zde déle než měsíc nevydržel a hlásil jsem se dobrovolně k pluku, který tehdy byl přeložen do České Lípy. Tam jsem přijel 5. června a byl jsem ihned zařazen k pochodové setnině - maršce zvané - a 20. června odjížděli jsme na italské bojiště.
Za 4 dny dojeli jsme do tyrolské vesnice Nikolsdorfu, kde jsme se po 4 týdny cvičili v slézání skal. 28. července znovu jsme nastoupili vlakem cestu přes Wilach do Hermagoru. Sem přijeli jsme ráno a ihned nastoupili 30 km pochod do vesnice Dalach, kamž jsme dorazili v 6. hod. večer. Zde obdrželi jsme černou kávu a bez odpočinku nastoupili jsme cestu do zákopů, které byly na kopci Monte promozo as 3,500 m vysoko. Cesta trvala celou noc až do 8.hod ranní. Kolik útrap a vysílení bylo nám zakusiti při stoupání do onoho kopce, kde místy nad propasti 2.000 m hluboké jsme musili po pěšině sotva 50 cm široké, ve skále vytesané, nahoru stoupati, těžko lze popsat. Po výstupu byl nám dán den odpočinku a hlášeno nám, že zítra ráno vyměníme mužstvo v první linii.
Nato únavou zmořen každý z nás lehl si na kamenitou zem, tlumok dal si pod hlavu a spal. Za 3 hodiny probuzeni jsme byli křikem „aeroplan !". Bylo však již pozdě. Italský aeroplan kroužil již nad místem našeho odpočinku a házel na nás bomby; 5 mrtvých a 12 raněných zůstalo ležeti na zemi. Ha další odpočinek po takovémto probuzení nikdo již nepomýšlel. Vždy několik hochů se někde za kamenem seskupilo a navzájem si sdělovali svoje strasti a bolesti. Já jsem se sešel s vojínem Janem Štumfem a svobodníkem Josefem Grolem, který již byl 3 měsíce na onom kopci. Vypravoval nám, jaké každodenní ztráty mají od italského dělostřelectva, že nemají žádných zákopů ani možnosti se někde ve dne v první linii ukrýti, že musí při službě celý den ležeti za kameny a kdyby jen málo se chtěl někdo postavit, že Italové ihned po něm střílejí.
Po takovéto informaci přešla nás vůbec chul k nějaké rozmluvě a každý se obíral sám sebou. V noci přes veškerou únavu nemohl jsem usnout a stále jsem myslel do budoucna. Co všechno proběhlo mou hlavou, těžko lze vylíčit; stále vkrádala se mně myšlenka, proč vlastně bojuji a za čí zájmy mám dáti život. K ránu rozhodl jsem se, že při nejbližší příležitosti uteku k Italům a s tímto přesvědčením jsem usnul. Ve 4. hod. probuzeni jsme byli k výměně oddílu s první linií. Linie nacházela se za hřebenem kopce proti italské straně, od které dělila nás vzdušná vzdálenost asi 500 m. Radost vojínů, které jsme vystřídali byla veliká. Každý doporučoval nějaký kámen, za který si máme lehnout, že prý je, šťastným, že do něho Italové nestřílejí. Štumf a já lehli jsme si společně za jeden kámen a resignovaně oddali jsme se osudu. Skulinou mezi kameny prohlížel jsem terén a linii italskou. Na první pohled viděti bylo řádně upravené střílny s okopy, ke kterýmžto v porovnání naše linie mně připadala jako tábor lupičů. Mezi linii rakouskou a italskou stála na malé rovině dřevěná salaš, kanonádou rozbitá.
Po prohlídce terénu započal jen rozhovor s. Štumfem, který mně sdělil, že jest horníkem někde od Teplic, že jest ženat a že má dvě dítky. Z rozmluvy shledal jsem, že to jest dobrý Čech, který ve zněmčeném území musel pro své češství hodně vytrpěti. Nedalo nám to mnoho práce a brzy jsme se domluvili o společném útěku. Ani jsme nepomysleli, že úmysl ten v několika hodinách uskutečníme. As v 1. hod odpolední vznesla se hustá mlha a poručík, velitel našeho oddílu ze strachu, aby Italové nevyužili mlhy k útoku, nařídil, že 2 muži a jeden svobodník musí jíti před linii směrem k Italům jako hlídka. Vyzval náš oddíl, aby se dobrovolně 2 muži přihlásili, Štumf významně se na mne podíval a ihned zdvihl ruku, že se ke hlídce dobrovolně hlásí. Po něm hlásil jsem se já. Jako svobodník byl k nám přidělen svobodník Grol as 23 let stár. ( Podotýkám, že jméno jeho není správné, neb jest z našeho okolí a v Itálií vstoupil do legií, takže bych mu nerad ublížil ).
Ihned vydali jsme se na cestu a došli jsme v mlze až do dřevěné salaše. Tam vytáhl Štumpf: košili z chlebníku a nabodl ji na bajonet na pušce nasazený, Když to zpozoroval svobodník, ptal se jej, co dělá, že nás budou Italové vidět. Dále nemohli nemohli jsme úmysl náš krýti, proto jsme mu řekli, že jsme se rozhodli jíti do Itálie a že on musí jíti s námi. Potom jsme mu odebrali pušku a nastoupili jsme pochod ku italským posicím. Cestou svobodník plakal, že jej budeme míti na svědomí. Pod italskými zákopy nemohli jsme nalézti schůdného přístupu k nim, takže jsme as půl hodiny šli podél jejich zákopů. Konečně došli jsme k malé planině, kde stál na stráži italský alpin, který v pláštěnce byl celý zabalen, takže nás ani neviděl.
Já z italského jazyka znal jsem pouze slovo „Viva Italia“ kterážto slova jsem si zapamatoval, když jako žák smiřické měšťanské školy četl jsem knihu..“Srdce“ od italského spisovatele de Amicia. Tedy se slovy „Viva Italia“ několika skoky byli jsme u italského vojína. Podávali jsme mu naše zbraně, avšak on byl tak poděšen, že jich ani nevzal a vedl nás přímo do nějaké dřevěné boudy, kde byl Jejich velitel. Ten při pohledu na nás, kteří jsme v plné zbroji s puškou v ruce stoupili do boudy, strašně se polekal. Po vyjasnění situace italského vojína vykázal a co mu při tom řekl, tomu jsme nerozuměli. Sami bez vyzvání jsme výzbroj odložili, načež začal výslech.
Mezitím dovědělo se ital. vojsko, že přišli „Austriaci“ - takže za chvíli byla bouda od Italů obležena. My jsme, byli prvními zajatci na tomto úseku, takže Italové byli na nás velmi zvědaví. Tlumočníkem při výslechu byl kněz, Slovinec. Ital. velitel nechtěl nám věřit, že jsme utekli a stále se domníval že jsme vyzvědači. Po výslechu odebrali nám vše z kapes a vyvedli nás ven. Tam se všech stran vrhli se na nás Italové a každý chtěl něco na památku. Za chvíli neměl jsem ani jediného knoflíku u blůzy a kalhot, takže jsem si tyto musil v ruce držeti. Dovedli nás k nějaké kamenné stěně a zavazovali nám oči. Tehdy jsem si myslil, že to jest již moje poslední hodina a že nás zastřelí. Sice nám něco italský voják při tom říkal, ale tomu jsme nerozuměli. Po zavázání očí přivazovali nás k provazu a každého z nás vzal ital. vojín za ruku a takto nás vedli z kopce dolů. Později jsem se dověděl, že zavazovali nám oči k vůli tomu, abychom při sestupování neviděli postavení jejich děl ? Cestu za frontou popisovati nebudu. Trvala téměř 14 dní, každého dne byl výslech u jiného velitelství, až naloženi jsme byli na vlak a po třídenní cestě dojeli jsme do Alexandrie, Provincie Piemonte.
Alexandrie je stará pevnost, jako asi u nás Josefov. Tam v zemi v kasematech jsme byli ubytováni. Byli tom zajatci různých národností, nejvíce Němci. Pořádek mezi zajatci udržovaly rakouské šarže, takže disciplina byla taková, jako v Rakousku. Proto jsme se zprvu ani nehlásili, že jsme z Rakouska utekli. Strava byla dobrá, ale pobyt pod zemí byl přímo odporný. K tomu strach ze škorpionů, kterých bylo tisíce zalezlých ve zdech. ( Škorpion jest brouk velikosti asi našeho roháče, hnědočervené barvy jehož žihadlo, když je v klidu je stočeno na hřbetu. Při sebemenším doteku nebo podráždění napne se žihadlo a bodnutí jím má za následek smrt, není-li rychlá lékařská pomoc při ruce. )
Za mého pobytu asi 3 týdnů odvezeno bylo přes 30 vojínů do nemocnice následkem bodnutí škorpíonem. Hlásili jame se téměř každý den, abychom byli převezeni jinam ale marně.
Příchodem zajatců Dalrmatinců a rakous. Srbů, vesměs to deserterů, se situace značně změnila: Každý den musela ital. stráž zakročiti, neboť pranice Srbů s Němci byla na denním pořádku. Proto přišel jednoho dne ital. důstojník a hlásil, kdo jsou přeběhlíci, ať vystoupí, že budou převezeni jinam. Ihned jsme se se Štumpfem také hlásili. Celkem nás bylo asi 300, mezi nimi též několik Němců. Jakmile to druzí Němci viděli, začali po nás plivati a nadávati nám. Nastala taková pranice, ze musela býti povolána na nás jedna kompanie vojáků, aby udělala pořádek. Potom ihned všichni desertéři byli vyvedeni a šlo se na dráhu. Po 5 ti hodinové cestě vlakem dojeli jsme do malého města Castel Rochchero, kdo jsme vystoupili a šli jsme na vysokou horu, kde byl klášter, ovšem vyprázdněný a upravený pro zajatce.
Zde pobyl jsem až do 15. března 1916. Pobyt v tomto klášteře byl dobrý až na to, že byla nouze o vodu, která se musela ve velkých lahvích každý den z údolí donášeti. V důsledku toho jsme se mohli mýti vždy jen jednou za tři dny.
15.března převezeni jsme byli do města Gavije, blízko Janova. Tam na kopci ve staré věznici byli jsme ubytováni. Zde poprvé obdrželi jsme český leták z Portugalka, nadepsaný „Teď anebo nikdy“, kde vyzýváni byli všichni Češi k odboji proti Rakousku. V důsledku tohoto letáku psali jsme do Paříže a odtud dostávali jsme měsíčně časopis „Buletin Memsuel“ tištěný na jedné straně francouzsky a na druhé česky. Celkem nás Čechu v táboře bylo 12 . vesměs deserterů s jedním důstojníkem Mudrou. Ten vzal si nás do výchovy. Každý den nás navštěvoval a protože již uměl dosti italsky, překládal nám ital. noviny, vyprávěl, co jest nového a učil nás italské řeči
V červenci 1916 přinesl „Buletin Memsuel“ článek, že pan profesor Masaryk jest v Londýně na universitě a že tam bydlí. Poručík Mudra měl známého jednoho ital. důstojníka, z kterým se dohodli, že on obstará odeslání dopisu přímo do Londýna panu profesoru Masarykovi. Sestavili jsme dopis, ve kterém jsme žádali o přijetí do některé armády a bojovati proti Německu nebo Rakousku. Na žádost se nás podepsalo celkem 7. Od prof. Masaryka přišla odpověď ve 14 dnech a v ni nám děkuje a sděluje, že jsme první, kteří se z ital. zajetí hlásíme ( 15. Srpen 1916 ) do armády, že však v nejbližší době nemůže ničeho pro nás podniknouti, neboť tato otázka ještě s Itálií nebyla řešena. ( List byl vlastnoručně psán nynějším p. presidentem Masarykem a jest majetkem bratra Mudry, nyní štáb. kapitána
v Plzni ).
10. října 1916 vybíráni byli zajatci stavebního odboru na práci a ještě týž den odjeli jsme do stanice Arquata Skrivia, kde jsme pracovali na stavbě betonového skladiště u dráhy. Litoval jsem, že jsem musel odjeti, neboť od té doby jsme neměli žádného časopisu z Francie. Na práci byli jsme do 1. ledna 1917, kdy jsme byli odesláni do Bibijeny, provincie Arezzdo. Zajatecký tábor byl ve starém klášteře. Zajatci vesměs přeběhlíci, národnosti slovanské byli zde dobře ubytováni.
V tomto táboře bylo 15 Čechů vojínů a 4 čeští důstojníci mezi mini i poručík Frant. Hlaváček pozdější římské kanceláře čsl. legie. Nikdo z nich do našeho příchodu nevěděl, že existuje nějaký český časopis ve Francii. O odboji v Rusku věděli pouze z ital. novin. Po obdržení adresy nás psal pan Hlaváček p. presidentovi do Londýna. Věc potom šla již rychle kupředu, takže v měsíci květnu 1917 povolán byl p. Hlaváček do Říma do čsl. kanceláře. My jsme zůstali dále v táboře. V červnu 1917 poslán byl oddíl 200 mužů, mezi nimi i já, na stavbu silnice do lesnatých kopců blíže města Papijana. Na práci celkem měli jsme se dobře, až na strach z velkého množství zmijí, kterých tisíce v kamenité půdě bylo zalezlých: Hadi tito byli téměř bílé barvy a jen klikatý pru!i po hřbetě a daleka byl viditelným.
Byl jsem pověřen vypracováním plánů kamenného mostu přes řeku Feradžu, který jsme též se zajatci postavili. Most jest celý kamenný v rozpěti 15 m, klenutý plným obloukem. Na jedné straně v závěrečném kameni jest vytesán monogram M.F. ( Ministero Forestale - lesy ministerstva ) a na druhé straně monogram můj V.V.
Odtud byli jsme všichni Češi v říjnu posláni do koncentračního tábora v Padule. Byl to výhradně zajatecký tábor pro Čechosloslováky. Převahu v něm měli dobrovolníci. Měli jsme tam své divadlo, hudbu, pěstoval se sport, zpěv, tělocvik atd. O životě v tomto táboře a různicích živly rakouskými dalo by se mnoho psáti, nechci však na to ani vzpomínati. Přísahu vstupu do dobrov. sboru skládali isme ihned po našem příchod do rukou br.starosty Čapka, který radostí plakal když najednou přes 30 Čechů se hlásilo do vojáka.
Z tábora byl jsem pracovním oddílem vyslán ještě na práci do vesnice Batipaglia u Neapole. V lednu 1918 vrátili jsme se všichni do tábora. Myslel jsem, že naše věc již dále pokročila, ale při prvním vstupu do tábora poznal jsem, že vše zůstalo při starém. Každý z nás byl již ustavičným čekáním a sliby, že brzy odjedeme na frontu, roztrpčen a mrzut, takže i společenský život a zábavy ochably.
V této smutné době asi 15. února 1918 přišel telegram z Říma na br.starostu, aby vybral 200 mužů pro vojenskou službu ve frontě jako strážní hlídky. Zpráva tato účinkovala jako blesk, celý tábor byl na nohou a v několika vteřinách byl barák, kde bratr starosta bydlel obležen desetitisícím zástupem dobrovolníků. Každý křičel „já chci, já chci !“ Volba byla tudíž těžká. Bylo rozhodnuto, že dle seznamu dobrovolců vyjmou se z každého baráku losem 2 muži. Bydlil jsem ve 23. baráku, kde byli většinou tzv.nerozhodní. Bylo to moje štěstí. Los padl na mne, a já jsem již odpoledne obdržel italský vojenský šat, výzbroj, ale bez pušky. Bylo nám hlášeno, že tuto obdržíme, až ve frontě.
Za tři dni byl odchod na nádraží. Ověnčeni, z hudbou vpředu a za zpěvu „Pochodně hněvu neseme“ procházeli jsme naposledy padulskou branou. Před branou stály velké zástupy civilního obyvatelstva a srdečně nás zdravily. Na nádraží stál již pro nás vlak, složený ze samých osobních vozů, ( ne tak jako v Rakousku -,,dobytčáků“ ), který v půl hodině byl ověnčen. Po zahrání naší hymny „Kde domov můj ? a hymny italské z provoláním, „Vivat Italia !“ a ,,Na zdar !“ vyjížděli jsme z padulského nádraží provázení máváním šátků civilního obyvatelstva a bratří, kteří nás šli vyprovodit. Naše nálada byla výtečná. Kudy jme projížděli, všude již bylo obyvatelstvo o našem příjezdu vyrozuměno, takže velké davy lidu nás na nádraží očekávaly. Provolávání slávy a zdaru nebylo konce, takže jsme každý ochraptěl.
Cesta vedla přes Salermo. Neapol, Arezzo, Florencii, Milano do Verony, kamž jsme dojeli třetího dne večer, as ve 12 hodin. Na nádraží očekával nás oddíl Jihoslovana nadporučíka Pivky.známého ze zrady Carsánské. Po srdečném stisknutí ruky každého nás, nastoupili jsme pochod přes město do staré pevnosti Forte Brokolo, kde jsme byli ubytováni. Ráno v 7 hodin byl nástup na dvoře, kde nadpor. Pivko dával nám rady a pokyny, jak máme se chovati a čeho se vystříhati. Ten den měli jsme volno, avšak pevnost jsme opustiti nesměli. Asi o 6. hodině večer přijel ital. důstojník vypláceti žold - první jako vojín československý - obdrželi jsme každý 15 lir - pro nás hotové jmění, neboť jako zajatci brali jsme 15 hal. Denně. Po rozdání peněz hlásil, že máme volno jíti do města. ale v 9 hodin že musíme býti doma.
S jakým pocitem každý z nás vycházel z brány, volný po 3 letech - bez stráže s bajonetem na pušce a bez označení na rukávě „Esercito austro ungariko“ ( voják rakousko – uherský ), těžko se dá vypsat, Někteří bratři ani do města, nešli, stačila jim veliká louka před pevnosti a z radosti se po ní honili jako malí chlapci. Byli jsme jako znovuzrozeni. V 9 hodin byl každý doma, nikdo dovolenou „nepřetáhl“ Již předem bylo umluveno, že když někdo něco provede nebo neposlechne rozkazu, že dostane „deku“ nebo „hobla“.
Ráno jsme byli rozděleni na 4 čety. U první čety velitelem byl br. poručík Václav Kropáček , „Mařka“ zvaný ( tento titul dostal ještě v Padule, kde jako náruživý herec hrával ženské role ) u druhé čety byl bratr Josef Šefrna, ( nyní major v min. národní obrany ). U třetí roty bratr poručík Říha a u čtvrté poručík Prejda. Já jsem byl přidělen ke druhé četě.
Po roztřídění rozdávány nám byly pušky a dodatečná výzbroj. Ještě jsme si ani řádně zbraně neprohlédli a již byl hlášen příchod generála Grazzianiho.Za zvuku potnice vjížděl automobil do nádvoří, z něhož vystoupil starší pán v uniformě generála menší postavy s bílým vousem a stále se usmívajícím obličejem. Již na první pohled se nám zalíbil. Nastala prohlídka. Každý se vypjal stál jako socha.
Dopadlo to dobře. Po přehlídce přijelo asi 8 nákladních aut, všichni jsme do nich nastoupili a jelo se k frontě, kde poblíže nějakého rozbořeného města byla polní střelnice s pohybujícími se figurami. Každý jsme obdrželi 30 „ostrých“ a nastal útok proti figurám. Poprvé slyšeli jsme český povel. Nástup v rojnici a na povel „Pal“ nastala taková palba, že za 15 minut měl každý oněch 50 patron vystřílených. Pan generál nad tím kroutil hlavou, že asi sotva budeme míti dobré střely do figur, když jsme tak rychle stříleli. Nastalo počítání děr ve figurách a po spočítání dostalo se nám od pana generála pochvaly, že prý u ital. oddílů docíleno byla nejvýše 50 - 60 procent dobrých střel a my, že jsme dosáhli plných 80 procent.
Poté nastoupili jsme cestu zpět do Verrony. Další dny pilně jsme se cvičili. V neděli uspořádalo město Verrona slavnost k našemu uvítáni. Dopoledne přišla pro nás městská hudba a šli jsme do divadla, kde byly proslovy několika vojenských hodnostářů. Poté darována nám byla vlajka v českých barvách - dar to města Verrony. Ke konci slavnosti byli jsme požádáni, abychom zapěli naši hymnu a tak po prvé italští občané slyšeli českou hymnu, kterou ve stoje s údivem nad krásnou melodií, ( jak vyslovil se po té pan starosta města ) poslouchali. Cestou z divadla přes celé cesto zpívali jsme v pochodu a téměř cela Verrona šla s námi.
Asi za 14 dni, když výcvik chýlil se ke konci, chodily dotazy na velitelství I. armády ve Verroně od jednotlivých pluků ve frontě o příděl Čechoslováků.
20. března hlášen byl odjezd. Přijely vojenské automobily zvané „kamijony“ a odvezly nás nejprve do města Skijo a odtud po přehlídce velitelem divize jeli jsme do úseku zv. Matasone, kde za frontou v jednom polorozbořeném domě byli jsme ubytováni. Druhý den večer o 11. hodině šli jsme po prvé na patrolu do linie. Naše výzbroj sestávala z karabiny, dvou bomb „petard“ zvaných a krátkého nože „puňalu“. Jeden z bratří nesl sebou tahací harmoniku. Terén v tomto úseku byl kopcovitý, vzdálenost rakouské linie od naší byla asi 1 km.
Každý s dychtivostí pospíchal do linie. Rázem jedenácté hodiny prošli jsme italské zákopy, drátem hražené a ocitli jsme se mezi liniemi. Nyní postupovali jsme jeden od druhého as 6 kroků vzdálen k rakouským zákopům. Cesta byla neschůdná, ale za necelých 15 minut byli jsme již u rakouských drátu. Tam jsme se rozestavili a nejprve zapíchali jsme na dráty české letáky, v nichž vybízeni byli Češi ke zběhnutí k nám Po té na znamení našeho bratra poručíka zazpívali jsme „Kde domov můj ?“
Účinek byl ohromující. Rázem ztichlo vše v rakouských zákopech a my jsme klidně dozpívali obě sloky naší hymny. Potom jsme nastoupili nikým nerušeni zpáteční cestu.
V italským zákopech bylo vše vzhůru neboť nevěděli, vyjma velitele pluku, co se to vlastně děje. Velitel nás očekával v zákopech a divil se naší, odvaze, jak jsme mohli tak blízko u nepřítele zpívati, když italským vojínům nařizuje se nejtišeji bez hluku k vůli bezpečnosti jít na patrolu. Tímto naším prvním vystoupením dobyli jsme si vážnosti a obdivu celého pluku. Byli jsme ihned přestěhováni do pěkného domu, sice dále za frontou, ale veškerým pohodlím vybaveného.
Ještě téže noci utekl z Rakouska jeden Čech, který nám vypravoval, jaký účinek měl náš zpěv. Celý oddíl, skládající se téměř ze samých Němců byl našim vystoupením tak ohromen, že kdybychom bývali podnikli na ně útok bez výstřelu jsme je mohli všechny zajmout.
Od té doby každý druhý den v noci chodilo se na patroly a zpívalo se. Na tomto úseku fronty byli jsme 6 týdnů a vyměněni jsme byli druhým českým oddílem. Za našeho pobytu přeběhlo k nám 20 Čechů, na to odjeli jsme do Skije, kde byl hlášen měsíc odpočinek. Za necelé však tři týdny odjížděli jsme do úseku proti Sette komuni ( sedmi obcí ). Byla to zvláštní fronta. Na vysokém kopci jest velká, rovina a na ní za sebou sedm menších vesnic, jež byly obsazeny Rakušany. Mezi linií italskou a rakouskou byla hluboká rokle, místy jen asi 6 metru široká. Na jedné straně rokle byly zákopy naše, na druhé rakouské. Následkem tak malé vzdálenosti nesměl se ve dne nikdo ani ukázat: V noci však nastával čilý život na obou stranách. Za noci chodili jsme do zákopů, zpívalo se a nebo některý z bratří řečnil jako někde ve schůzi.
Za frontou na rakouské straně pracoval zvláštní český oddíl, který se nám v noci často ozýval, obyčejně když některý bratr slaběji mluvil, ihned bylo slyšeti „Co ? Co ?" Bylo nám to divné. Vysvětlení nám podali 2 Češi, kteří k nám přeběhli. Byla to tzv. „štráfkompanie“ ( trestní setnina ), ve které za trest museli Češi pracovat v noci na silnici ? Aby hoši dobře slyšeli co mluvíme, pořídili jsme si hlásné trouby, zvané megafony a těmi jsme na ně mluvili. Nejvíce nám odpovídal ze nákopu oddíl, který byl na vrchu zvaném Číma tre podzi, od kterého jsme byli sotva 5 metrů vzdáleni. Zprvu jsme mysleli, že to jest proti propaganda rakouská, později jsme však shledali, že to jsou dobří Češi. Příležitostněji jsme navázali s nimi užší styky a provedli jsme za jejich pomoci vítězný útok, který budu v dalším popisovat.
Za čtyři neděle ( asi 10. června ) byli jsme náhle odvoláni do Skie, kde byla slavnost italské divise, ke které jsme byli pozváni. Neradi jsme odcházeli a mrzelo nás, že nemůžeme náš odchod ohlásit Čechům na Cima tre pezzi, s kterými byli jsme již v úzkém styku. Zásobili jsme je vínem chlebem cigaretami a oni zase nám hlásili vše, co nového jest u nich. My jsme vždy na celý týden předem znali hesla rakouských polních stráží atd.
Oddíl náš vystřídala zvláštní italská trupa, zvaná „i.t.o.“ Co tato slova znamenala nevěděl jsem, ale později jsem se dopídil, že to jsou přestrojení četníci ( karabineři ), vesměs ze zámožných rodin a každý z nich ovládal některý jazyk rakouských národů. U nich zastoupeny byly všechny jazyky, vyjma českého, jehož neznal nikdo z nich.
Trupa tato měla za úkol po způsobu rakouském šířiti bolševismus v rakouské armádě. Když nastoupili za nás a začali, křičet do rakouských zákopů, ozývali se jim Češi, nejvíce naši známí, kteří myslili, že jsme dosud v linii. Protože Italové češtině nerozuměli, žádal velitel oddílu i.t.o. druhého dne o přidělení jednoho Čecha.Tak byl vyzván náš oddíl ve Skiu, kdo z Čechů, znající italsky, chtěl by k tomuto oddílu jíti dobrovolně. Nikdo se nehlásil. Ve večerním rozkaze určen jsem byl já, abych se k onomu oddílu ihned odebral. Nechtělo se mně, protestoval jsem, avšak vše bylo marné. V 8 hodin večer přijelo auto a já za necelé dvě hodiny jsem se již hlásil u velitele onoho oddílu v zákopech.
V noci vyrozuměl jsem rakouské Čechy ( naše známé ), že náš oddíl odejel, ale že se brzy vrátí nazpět. Od té doby neodpovídali Italům na žádná slova a tak tento oddíl asi za tři neděle byl z úseku odvolán. Domníval jsem se, že budu moci jíti ke svým, ale velitel mně hlásil, že jsem definitivně k jejich oddílu přidělen a že o tom jest již naše vrchní velení zpraveno. A tak sám jediný z Čechů jsem sloužil v Itálii mezi italským vojskem. Bylo mě velmi smutno, obzvláště večer, kdy se dříve mezi našimi hochy zpívalo a různé zábavy se konaly. Zde jsem byl sám jednotlivci v oddílu byli již starší, měli jiné zvyky.jiné zábavy, ke čtení nic českého nebylo a tak jsem smutně trávil večery za frontou.
Ze zákopů odejel jsem s oddílem do Santa Lucie, asi dvě hodiny od Verony. Zde obdržel jsem uniformu italského četnictva a pod trestem mně bylo zakázáno někomu se prozradit, že jsem Čech. A tak třeba nechtě musel jsem vystupovati jako Ital.
Náš oddíl byl určen též pro výzvědy jak mezi vojákem italským a českým, tak i mezi civilním obyvatelstvem. Několikrát jsem se procházel v uniformě italského četníka mezi našimi hochy, když byla již postavena česká divise,a kolikrát s chutí bych se byl zasmál řeči, kterou jsem náhodou zaslechl, ale přísný pohled podle mne jdoucího Itala z našeho oddílu mně to dovedl zaraziti. Když odcházel tento oddíl na frontu, byli jsme oblečeni vždy v uniformě onoho regimentu, ke kterému jsme do zákopů šli. Tak byl ze mne někdy alpin, jindy bersaglier, děIostřelec, rninomet, ohňomet atd.
S tímto oddílem jsem byl v zákopech na Piavě, Monte Cimone, Val, Bela, ana Altissimo. Dne 15. září 1918 dověděl jsem se, že naši podniknou útok na Čima tre pezzi. Ihned vyžádal jsem si svolení u velitele, abych se mohl útoku zúčastnit, ještě téhož dne večer byl jsem u naši roty. Zde dověděl jsem se o všech přípravách k útoku, že desátník Jelínek, velitel rakouské přední hlídky nemůže déle s námi udržovat spojeni, že budou přeloženi na jiný úsek ( byli tam opěšalí dragouni ) a že tudíž jest nejvyšší čas k obsazení onoho vrchu.
Druhý den k ránu přestrojili se dva bratři - desátník Vopálenský a střelec Rudolf Petr - do rakouská uniformy a vyzbrojeni pekelnými stroji za pomoci rakouské hlídky přešli do Rakouska a šli do Trientu. Cestou vyhodili do povětří několik skladišť a dva mosty . Druhou noc poručík Kropáček v přestrojení za rakouského vojína prošel nepřátelské zákopy až k plukovnímu velitelství rakouskému a šťastně se vrátil nazpět. Dne 18. září přišla ještě rota bratra poručíka Vyčítala nám k pomoci. Navečer sešly dvě čety do rokle a obsadily staré italské kaverny těsně pod rakouskými zákopy a několik bratří s por. Kropáčkem šli do kaverny, obsazené rakouskou hlídkou s des. Jelínkem v čele. Tento předal ihned velení bratru por. Kropáčkovi a všichni se hlásili, že s námi podniknou útok.
Dalšího dne v noci o 12.té hodině počal útok. Bez hluku přelezli jsme překážky a každý s bombou v ruce již odzbrojoval rakouské vojíny. Překvapení nepřítele bylo takové, že bez jediného výstřelu zajali jsme 80 mužů a jednoho důstojníka - Němce. Týž musel nám sám ukázat, kde jsou strojní pušky, jež jsme potom vzali s sebou. Jeden rakouský desátník dal znamení jejich dělostřelectvu, že jsme obsadili zákopy a tak v krátké době začalo rak. dělostřelectvo do svých zákopů střílet. V důsledku toho museli jsme se ihned stáhnouti do našich zákopu. Na ústupu zabit byl por. Kubišta a dva střelci.
Mezi rakouskými zajatci byl též zdejší městský strážník Fr. Polák, který se ihned přihlásil do legie.
Druhého dne odebral jsem se zase k italskému oddílu. Dne 26. října 1918 o půlnoci, kdy jsem byl právě s oddílem na Monte Čimoně, počala prudká italská kanonáda a ráno o 6. hodině byl dán rozkaz na pochod kupředu. Úplně bez výstřelu vtrhli jsme do rakouských zákopů. Účinky noční kanonády byly strašné. Ani jediného zdravého vojína jsme v první linii nenašli. Dále se šlo úplně bez odporu až do Tridemtu. Teprve zde jsem byl odvolán k svému 39. pluku výzvědnému, který již byl stažen kolem Padové a připravoval se na cestu domu.
Asi 28.listopadu 1918 byla přehlídka celé legie italským králem v Padule a 15. prosince jsme nastoupili cestu do Čech.
18. prosince přijeli jsme do Českých Budějovic. Zde zdrželi jsme se 3 dny a zúčastnil jsem se též uvítání pana presidenta T. G. Masaryka, který na své první cestě do osvobozené vlasti se v Českých Budějovicích zastavil.
Odtud jeli jsme přímo na Slovensko, napadené Maďary. S maďarskými prvními hlídkami srazili jame se na Slovensku u Děvínské Nové Vsi dne 27. prosince. Dále jsme postupovali podél hlavní trati nezadržitelně kupředu a 1. ledna 1919 obsadili jsme Bratislavu.
10. ledna po místních bojích obsadili jsme pevnost Komárno, kde náš 39. pluk zůstal dočasně usazen. Zde zúčastnil jsem se krvavého boje 1. května 1919, kdy maďarští bolševici o půlnoci přepadli se dvou stran Komárno a jsouce podporováni zradou civilního maďarského obyvatelstva v Komárně obsadili ostrov na Dunaji při naší straně ležící. Dále přešli přes železniční most téměř až k nádraží. Situace byla velice vážná. V celé pevnosti bylo nás asi 300 mužů, bolševiků bylo asi 4.000 mužů. Přes to vyrazili jsme z pevnosti o půlnoci v čele s praporčíkem Dr, Báslem směrem k pěšímu mostu. Cestou stříleno bylo na nás z civilních domu.
V půl hodině obsadili jsme předmostí Dunaje. Za kryt proti střelám nepřátelským sloužily nám cihly, získané rozbořením tabáční trafiky u mostu. V tutéž dobu četa pod veleném por. Kropáčka zadržovala postup bolševiků, přešlých přes železniční most a usilujících o obsazení nádraží. Situace dostoupila kritického bodu ve 4 hodiny ráno, kdy Maďaři vyhodili naši prachárnu do povětří a s výkřiky „Ebjen proletariát ! hnali útokem přes most.
Vzdálenost mezi námi a nepřáteli byla asi 30 kroků. Útoky jejich byly vždy odraženy naším kulometem a jedním dělem, které jsme jednu chvíli dotáhli na 20 kroků před bolševiky a kartáčem schladili jejich bojovnost.
Asi o 5. hodině přišla z Nových Zámků od 33. pluku posila a o půl šesté hod. podnikli jsme útok, načež v půl hodině bylo Komárno do bolševiků vyklizeno. Při tomto boji pozbyli jsme 12 mužů, bolševici přes 100 mrtvých. V tomto boji padl i syn prvního ministra spravedlnosti Lad. Veselý. Odpoledne zúčtovali jsme té též se zrádným obyvatelstvem maďarským; na nádvoří pevnosti bylo popraveno 15 mužů.
Od 1. května nepodnikli již Maďaři na Komárno žádného útoku. V červenci při druhém vpádu bolševiků na Slovensko postupoval můj pluk tlače stále bolševiky do Krupiny. Zde jsem byl odvolán z pole a přidělen k zemskému vojenskému stavebnímu ředitelství do Bratislavy. Nerad loučil jsem se a bratry, s nimiž jsem prožil dosti smutných i veselých chvil.
Ve stavebním ředitelství pověřen jsem byl stavbami provisorními barákových kasáren na různých místech Slovenska a Podkarpatské Rusi. 2. května 1922 jsem byl pak demobilisován.
|
|