Smiřická národní památka
zámecký kostel byl otevřen 29.5.2002
M.Volák

  Zámecký kostel Zjevení Páně ve Smiřicích (častěji uváděný jako kostel Tří králů), od roku 1996 prohlášený za národní kulturní památku, je kvůli rekonstrukci už dlouhou dobu očím veřejnosti skryt. Smiřice by se mohly stát v budoucnu vyhledávaným střediskem cestovního ruchu. Letos (2002) totiž už bude kostel konečně po dlouhých (téměř 30) letech rekonstrukce veřejnosti zpřístupněn. Mělo by se tak stát již v květnu.
  Práce na barokní budově se skvělou výzdobou, jež je součástí zámeckého areálu, byly zahájeny už v 70. letech minulého století, kdy se hledala příčina vzniku trhlin v obvodovém zdivu. Po dlouhém pátrání se přišlo na to, že problémy pramení z neodborných zásahů do krovů, kterými došlo k narušení statiky významné vrcholně barokní památky. Koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let se proto rekonstrukční práce soustředily na krovy a střechu, později úřady rozhodly o celkové rekonstrukci objektu včetně provedení restaurátorských prací.
  Na kostele jsou v současnosti podle vedoucího stavebního odboru smiřického městského úřadu Václava Klimeše dokončeny veškeré stavební úpravy a nyní se pozornost soustřeďuje na restaurátorské práce lavic, kazatelny, oltáře i varhan.
  V přízemí sousední budovy - tzv. důchodu - zbývá dokončit stavební práce, elektroinstalaci a vybavit interiér alespoň základním nábytkem. Město zde počítá s umístěním vchodu s pokladnou, sociálním zařízením, výstavními prostory a bufetem.
  Vlastní kostel je postaven na přelomu 17. a 18. století; jeho autorství je přisuzováno Kryštofu Dientzenhoferovi (1655 – 1722). Jsou i oponenti, kteří autorství přisuzují Janu Blažeji Santinimu-Eichelovi (1677 – 1723). Smiřický kostel je známý výzdobou od špičkových tvůrců, například oltářním obrazem Klanění Tří králů od Petra Brandla (1668 – 1735). Autorství oltářních soch v nadživotní velikosti – sv. Jáchyma a sv. Anny (rodičů P. Marie) patří dalšímu baroknímu umělci Jiřímu Františkovi Pacákovi (1670 – 1742). Pacák byl umělec, který pracoval v pískovci i ve dřevě a realistickým přístupem se dobíral k charakteristickým výrazům svých děl, což dokázal i u zmíněných soch. Obě sochy pak velmi vhodně doplňují oltářní obraz Petra Brandla. Osmiboká klenba je vyzdobena freskami Jana Jakuba Steinfelse. V kostele budeme moci obdivovat i další díla barokního umění.
  U tohoto kostela se jedná o závažný vývojový článek při formování vrcholného baroka. Složitý konkávně-konvexně zprohýbaný půdorys kostela má tvar mírně protáhlého oktogonu (osmiúhelníka). Většina chrámů bývala orientována k východu – určitou zvláštností kostela ve Smiřicích je to, že je orientován k severu. Poměrně krátká doba výstavby chrámu přinesla ojedinělý, kompaktní, slohově jednotný interiér, který je korunován v klenbě osmicípou hvězdou. Tuto skutečnost si můžeme vykládat buď jako znak Šternberků, nebo jako betlémskou hvězdu.
  Podle představitelů města by se Smiřice mohly po zpřístupnění kostela stát významným místem cestovního ruchu s možností hvězdicových výletů do okolí. Díky vynikající akustice bude využíván jako koncertní sál a především se počítá s prohlídkami.
  Roky trvající postupná rekonstrukce není náročná pouze technicky, ale především finančně. Od roku 1976 do konce loňského roku město do rekonstrukce kostela investovalo už zhruba 25 miliónů Kč, stát pouze šest miliónů...
  Vážení čtenáři, všimněte si, že při psaní o zdejším chrámu, používám - na rozdíl od všech ostatních - označení kostel. Těžko budu někoho přemlouvat, ale myslím si – jsem přesvědčen, že pravdu mám já. Až navštívíte kostel, pak nad kruchtou si budete moci prohlédnout v kartuši latinský nápis:“ … HEAC ECCLESIA DICCATA EST …“, což česky znamená „ … tento k o s t e l je věnován …“. Ani zde bychom snad neměli měnit dějiny podle svého. Vždyť i velký znalec smiřických dějin Josef Zeman ve svém díle „Z pamětí Smiřic n. L.“ píše také o kostele!
  Článek je převzatý ze Smiřického zpravodaje

Foto nahoře:
Pozvánku na otevření kaple mi nechal okopírovat p. Matyáš.
Vpravo:
Niva - obálka přílohy Nového Lidu č.12 z prosince 1927 ukazuje obraz Petra Brandla. Uvnitř časopisu se o něm nepíše.