Městská dvorana: třísetletá hospoda
Článek z Mladé Fronty DNES (Kraj Hradecký) ze dne 17.12.2008 - napsal Petr Broulík - foto Maxe Švabinského bylo u článku.

Hospodou prošla slavná pěvkyně i Max Švabinský, kterého pak ze Smiřic ostudně vypráskal cukrmistr

  Smiřice - Zřejmě nejstarší dosud fungující hospodou ve Smiřicích je dnešní restaurace Městská dvorana, dříve Městský hotel a ještě dříve hostinec U Zeleného stromu.
  Původní název domu s hospodou ještě bez později přistavěné dvorany je však Vyllingerovský dům a od jeho šestého majitele Jana Janko už existují záznamy o tom, že v něm byl šenk.
  „K domu patřilo i hospodářství. Když už vdova po Janu Janko hospodářství nezvládala, přenechala dům s přídavkem dvou klisen, dvou vozů, pluhu, řetězů, stolů a tabule, s šenkem, výčepním stolem a pivními sklenicemi svému synovi,“ čte starý úřední obecní záznam ze 17. února 1712 někdejší kronikář a také bývalý starosta Smiřic Lubomír Kupka. „Je nepochybné, že hospoda už byla v tomto domě dříve, a to asi od poloviny 17. století, pravděpodobně od roku 1653,“ udivuje se Kupka přesnosti archivních záznamů.
  Hospoda časem přecházela z rukou do rukou. 8. dubna 1814 přešla do vlastnictví rodiny Černých a zřejmě už tehdy nesla název U Zeleného stromu. V pořadí patnáctý majitel domu František Černý zdědil hospodu 23. června 1847. Koncem 19. století přešla na rodinu Lewých z Josefova u Jaroměře.
  To byla známá podnikatelská rodina a jeden hostinský Lewý byl prý podle pamětníků pověstný tím, že byl tak rozložitý, že mu museli ve stole vyříznout zářez pro břicho.

V hospodě vítali barona, který i pašoval
  V roce 1910 koupilo hospodu město Smiřice a přejmenovalo ji na Městský hotel. Roku 1913 nechala radnice k hospodě přistavět reprezentační sál, který nazvala Městská dvorana.
  „Hospoda musela být už dříve veliká. Měla veliký vjezd do dvora, byla zájezdní, zajížděli do ní formani. Měla maštale pro koně a místa pro povozy. Už před postavením sálu se v hospodě konala divadelní představení,“ popisuje Kupka.
  A vrací se na chvíli do historie, kdy roku 1863 v hospodě Smiřičtí vítali nového pána smiřického panství Liebiga.
  „To byl průmyslník, textilák, později dostal šlechtický titul svobodného pána a barona. Byl velmi sociálně cítící a tak zaplatil tenkrát za všechny. Ale jen tak na okraj, baron Liebig byl také pašerákem z Pruska.“ Prý jednou měl i tento vážený pán namále. To když ho přistihli četníci na formanském voze s pašem. „Ale všechno vzal nakonec na sebe forman. Řekl, že milostivého pána jen za paklík tabáku svezl a ten že o paši v povozu vůbec nevěděl,“ dává k dobru Kupka a dodává, že do Rakouska se z Pruska pašoval cukerín či tabák.
  Dvorana měla velký taneční sál, jeviště a galerii a sloužila i určitou dobu jako kino. Vystupovaly v ní i místní sbory, z nichž ten ženský se jmenoval Zora. V něm začínala i pěvkyně Národního divadla Pavla Vachková. Tato pěvkyně s hlasem jako zvon zpívala i roli Rusalky, avšak ve Zlaté kapličce nepobyla dlouho.
  „Vznikla československá republika a do Prahy přijel z Ameriky slovenský politik a velký spolupracovník T. G. Masaryka Štefan Osuský. Ten si Pavlu Vachkovou vzal za manželku a ona s ním jako žena velvyslance odešla do Paříže a pak do Spojených států. Už se po druhé světové válce nikdy nevrátila nejen do Smiřic, ale ani do Československa,“ říká kronikář.

Opilci uložili kolegu do rakve a urazili církev
  Lubomír Kupka popisuje i velký průšvih, který se v Městské dvoraně stal někdy na počátku minulého století. Osobnosti místní honorace - mlynář, továrník a další živnostníci - se tam jednou zpili pod obraz. A jistý mlynář Ignác Klein, který mimochodem nechal vystudovat právě Pavlu Vachkovou, se opil tak, až padl.
  „Protože mezi popíjejícími byl i majitel místního pohřebního ústavu, šprýmaři se rozhodli, že mu vystrojí pohřeb. Přistěhovali tam katafalk, mlynáře položili do rakve, obestavěli svícemi, vzali si funebrácké čepice a na ramenou na márách ho nesli po dvoraně. Mlynář se probral, viděl se v rakvi, kolem funebráky, lekl se, vyskočil z rakve - a zlomil si ruku,“ vypráví Kupka.
  Protože před rakví šel i jeden z opilců s křížem, někdo z přítomných to udal a stala se z toho urážka církve a náboženského cítění. „Samozřejmě to provinilci uplatili, ale za Rakouska za takové prohřešky býval i kriminál. A to byl problém, protože kdo byl za Rakouska ve vězení, nesměl provozovat větší živnost,“ říká historik.
  Po vzniku Československa, někdy kolem roku 1920, jezdil často do Smiřic známý český malíř Max Švabinský. Maloval tam krajiny, řeku Labe a výjevy. Do Městské dvorany chodil rád na víno a přebýval na letním bytě v místním cukrovaru. Jednou se však cukrmistr vrátil jindy, než se vracel běžně. A načapal milého Švabinského se svou ženou in flagranti.
  „A tak se povídá, že cukrmistr utrhl z plotu lať a tou latí třískal Mistra od cukrovaru až na nádraží. A to je velmi daleko!“ směje se Lubomír Kupka. Od té doby už Mistr Max Švabinský do Smiřic nejezdil.

V pokojích hotelu se hrával karban o kupy bankovek
  Dvorana měla také malé přísálí, kde se v sobotu za války scházívali živnostníci a řemeslníci na pivo a dojednávali tam obchody.
  „Pamatuji se z mládí, jak šéf smiřického řeznictví vyprávěl, jak vždy zašel do dvorany a tam si často s někým plácl na nějaký kšeft,“ vzpomíná Kupka.
  Město hospodu za první světové války pronajímalo, posledním nájemcem byl v roce 1945 nějaký pan Bednařík, který pak odešel do Liberce a dělal tam po válce národního správce velkého hotelu.
  Tento nájemce byl znám jako velký karbaník a především za protektorátu se u něj v hospodě hrával v soukromých pokojích hazard. Karty o velké peníze chodili k Bednaříkovi hrát místní zvěrolékař, pohodný, který zakopával mršiny, a sedlák. „Tam se hrálo o statisíce. Jednou jsem se tam jako kluk dostal, když jsem nesl panu hoteliérovi na černo dodaný čistý líh,“ vzpomíná Kupka.
  Když tehdy jako jedenáctiletý kluk po domluveném způsobu zaklepání vstoupil do tajné hrací místnosti, uviděl na stole kupu protektorátních bankovek. Odevzdal proviant a pan Bednařík sáhl do té hromady peněz. Vytáhl pětitisícovku a podal ji malému Kupkovi se slovy: „Aby mi neuteklo štístko. A teď už plav.“
  Když máma Lubomíra Kupky druhý den s obnosem, který přesahoval měsíční příjem jejího manžela, přišla naštvaně za Bednaříkem, ten prý jen řekl: „Co jsem mu dal, je jeho. A co vy se vlastně, ženská, pletete mezi nás chlapy?“
  A odkud smiřičtí karbaníci brali takové peníze? Chytrou spoluprací. Zvěrolékař vypsal na Němci přísně hlídané stavy prasat papír, že některá mají červinku. Pohodný je zabil a úředně potvrdil, že nakažená prasata zakopal. A pak společně s panem Bednaříkem maso v hospodě prodávali pod rukou. Samozřejmě za pěkné peníze.

V zasypaném náhonu skončily i pancrfausty
  Manželka pana Bednaříka zase vařila za protektorátu nedostatkovou kávu. „Měla v domě ukrytý žok zelené kávy, který koupila těsně před válkou. Ten vážil asi jeden a půl metráku. Paní Bednaříková vždy v neděli trochu té kávy upražila a zvala na ni dobré známé. Jen pro zajímavost - v době protektorátu stál šálek kávy v Městském hotelu sto korun,“ říká historik Kupka.
  Městská dvorana sloužila ke konci války jako centrální skladiště veterinárních potřeb a léků, ale i jedů pro německou armádu generála Schörnera. V sále byly nakupeny léčiva a lékařské nástroje zejména pro ošetřování koní. Šéf toho skladu, nějaký německý důstojník, pak na konci války upozornil předsedu ilegálního revolučního výboru, jakou mají ty nástroje a látky cenu a jak by případně mohly být rozkradeny nebo zneužity. A tím sklad zachránil, neboť se mu vyhnulo rabování osvoboditelů a místních. Sklad skončil v rukou československé armády.
  Kolem dvorany vedl ještě za války mlýnský náhon, který později nechala radnice zavézt. Do dvorany se proto chodilo přes můstek. „A nejeden pitím unavený do toho náhonu samozřejmě spadl,“ usmívá se bývalý starosta Smiřic.
  Z druhé strany omývá Městskou dvoranu a hospodu Labe. Když ještě k hospodě patřila i kuželna, občas některá koule spadla do řeky. V době, kdy se náhon zavážel a byl výrazně snížený průtok vody, nás hostinský jako mládež požádal, ať vytaháme při nízké hladině to, co tam spadlo. A my jsme začali tahat náboje, a dokonce granát. Také tam byly pancéřové pěsti. A my jsme všechnu tu munici pohřbili na dno zasypávaného náhonu pod asi pět metrů hlíny. Dodnes nezapomenu, jaký byl místní četník frajer. Ten vzal dvě pancéřové pěsti a hodil je tam shora z té výšky. Dodnes je ta munice pod zemí,“ říká Lubomír Kupka.
  Po poválečném odchodu Bednaříka do pohraničí a komunistickém únoru 1948 přišla doba státních a komunálních podniků, v mezidobí vedl hospodu nějaký čas dokonce zednický mistr. Z hotelových pokojů se staly dva byty, restaurace byla od dvorany oddělena výčepem.

Dnes chodí lidé do hospody hlavně na jídlo
  Dnes je restaurace Městská dvorana opět majetkem města. V druhé polovině minulého století spíše chátrala a nakonec ji město nechalo v 90. letech přestavět.
  Restaurace Městská dvorana vystřídala od 90. let několik nájemců, v posledních třech letech ji má pronajatu David Kummer z Hradce Králové. Ten si trochu postěžoval, že v současnosti lidé chodí do restaurace především na oběd přes poledne a večer na pivo moc ne.
  „Jsme spíše na kraji Smiřic a dnes už jsou ve středu města tři hospody, které sice nevaří, ale lidé to tam mají blíže večer na pivo,“ říká nájemce, který musel dokonce seškrtat docela bohatý lístek. „Teď dělám jen kuřecí a vepřové maso. Nějaké steaky a ryby. A na oběd jako tři menu spíše českou klasickou kuchyni. Dnes máme slepičí polévku, vepřo - knedlo - zelo, rajskou a rizoto,“ říká muž, který je zatím posledním provozovatelem hospody, která přežila několik století.

---------------------------

Z matriky zemřelých:
   Dle hostinské knihy:
   Ondřej Arenberger, havíř z Sottesgabu, okresu Jáchymovského v kraji Chébském.
   Dne 23. prosince 1860 přišli dva havíři na nocleh do hostince u Černých č. 125 v Smiřicích, po večeři jeden z nich, a sice Ondřej Arenberger, šel ven, a více se nevrátil. Má se tedy za to, že mrtvola v Labi dne 24. června 1861 od dětí se koupajících nalezena, jest onen ztracený havíř.