Velké zatmění hvězdy české,

to jest nešťastná příhoda skrz nenadálé utonutí Jeho Mil. Pána hraběte z hrabat z Šternberku jménem Jana Jozefa, spolu i s Jeho Mil. Paní, hraběnkou těhotnou, a slečnou maličkou z téhož rodu na řece Eyn řečené, blíž města Etyngu, třináctého dne měsíce června, okolo hodiny deváté na polovičním orloji před polednem, když se z Říma s dvorem svým pobožně vraceli, v píseň uvedená téhož léta 1700, čtrnáctého dne měsíce července. Vytištěná v Praze u Vojtěcha Jiří Koniáše.

erb 1.
Hvězdnaté poslyš nebe,
co se tebe tejče,
že hvězda pošlá z Tebe,
s vodami pryč teče,
Poslyš a želej s námi,
želej s Českou zemí;
Hle známí i neznámí
pláčí s námi všemi.

2.
Třináctého dne června
blíž města Etyngu
na proudu řeky Eyna,
jak teď činím zmínku,
když devět hodin bylo,
a to před polednem,
slyš, co se přihodilo,
s pláčem připomenem.

3.
Pan hrabě z Šternberku,
rodu převzáctného,
mladého jsa pán věku,
vzezření krásného,
jménem Jan Jozef nazván,
jsa pán na Jičíně,
přemilostné stvůry pán,
pán města Bechyně,

4.
rodu podpora svého,
miláček při dvoře,
bohatství velikého
(ó jak velké hoře!)
když se z Říma vracoval
s paní a s dcerou svou,
kam byl svatě putoval
pro čest, ó Bože, Tvou.

erb 5.
Pln zásluh spolu s svými
vracel se s radostí,
by s rody spřízněnými
o všem v přítomnosti
jednal a vypravoval
o římských slavnostech,
a v kterých si liboval
svatých pobožnostech.

6.
Aby tím dřív u svých byl,
na loď s svými vsedl,
dva dni se šťastně plavil
(ó kýž byl vysedl!),
vykonavše pobožnost
ten den před neštěstím,
pro lepší pohodlnost,
mnozí šli na loď s ním.

7.
Řeku vejš jmenovanou
nechci víc jmenovat,
pro ukrutnost spáchanou
hoře obnovovat,
dosti buď ponavrhnout,
co zlého ztropila,
běžně jen připomenout,
jak jest provinila.

8.
Mostů má víc než jeden,
jen z dříví sroubených,
(ó přenešťastný ten den!)
na zdi postavených,
první z nich, hned blíž města
byl ten nešťastný most,
kde konec vzala cesta,
spolu i vzáctný host.

erb 9.
Že v ty dni přeprchalo,
voda vystoupila
ač se plavcům nezdálo,
toužej se valila,
takže loď svou prudkostí
na pilíř vehnala
a větší jízlivostí
na druhý dohnala.

10.
Konce po obou stranách
mocí zurážela,
takže smrt jako v branách
plac již obdržela,
každý sám sebou ten čas
měl dost co činiti,
jak by z vod moh vybřízt zas
a smrti ujíti.

11.
Pan hrabě moha sobě
dost lehce zpomocti,
vida však dceru v vodě
chtěl jí též pomocti,
skočiv dolů s přístřeší,
kde mostu dosáhal,
nepomoha nic dceři,
i sebe v šanc vydal.

12.
Loď se zatím tíží vod
(nastojte!) roztrhla,
že vzteklost jich celý rod
uprostřed vln vtrhla,
spolu s jinými všemi,
jenž se tam plavili,
ach bylo líp, po zemi
kdyby jeli byli.

13.
V tom tak nebezpečenství
vše k nebi volalo,
a z moci duchovenství
tu milost dostalo,
veřejné rozhřešení,
jak obyčej bývá,
co všem ku potěšení
žalostně se zpívá.

14.
Slečinka as tříletá,
pravý anjelíček,
hned byvši po ní veta,
jsouc z počtu hvězdiček
na obloze nebeské,
třpytíc se přejasně
tam za hvězdy zde zemské
oroduje šťastně.

15.
Její pak paní máteř,
paní chvály hodná
(že tak jest, každý rád věř!)
dávno již těhotná,
chytíc se kusu z lodí
ploula s vodou dolů
až ji proud s něho shodil
a utopil spolu.

16.
Spolu s pánem i s dcerou
i s plodem v životě,
s dvoumi, s komornou jednou,
plynouce po vodě,
jiní na břech plouli
neb mostem vyvázli,
ač dlouho v vodách plouli,
než se ven dostali.

17.
Všech praví deset býti,
kteří odtud vyšli,
po mnoha vod vypití
snad o zdraví přišli,
aspoň ne beze škody
neb bez odležení,
vypitím mnoha vody,
dlouho v ní topení.

18.
Řeka ta tak nešťastná,
že perel nerodí,
hvězda pak že jest jasná.
Ta že se jí hodí,
by vážená víc byla,
čtyry pohltila,
u nás však zasloužila,
by všecko ztratila.

19.
Přijdouc již o tři hvězdy,
přijde i o čtvrtou
musíc hraběnky, slečny
těla zas vyvrhnout,
musí i čtvrtou vrátit
hvězdu nejskvělejší,
co vzala, zas navrátit,
klínot nejmilejší.

20.
Třetím dnem ta nešťastná
došla nás novina,
zpráva jistě žalostná,
jak smutná hodina!
v neděli ráno byla
snad asi devátá,
když se lodí rozbila
s vodami pryč vzatá.

21.
Šest se jich ztopilo
pán s paní i s dcerou
co to za hoře bylo,
žádnou nelze měrou
toho zde vypraviti,
jak by slušné bylo,
snáž bude pomysliti,
těžce se věřilo.

22.
Hned po všech městech Pražských
pověst se roznesla,
že v vodách etynganských
(ó nezdárná vesla!)
hvězdy blesk svůj ztratily,
hvězdy Čechům známé,
když se do Čech plavily
na nešťastném prámě.

23.
Jan Jozef totiž hrabě
s hraběnkou a slečnou,
a že se stalo v pravdě
jistotou konečnou,
všem se to divné zdálo,
k víře nepodobné
a zdálo se všem málo
víry býti hodné.

24.
Že ale, kdo to přines,
komorník panský byl
a všecko, kde měl, přednes,
pořádně vypravil,
moh´ každý moudře věřit,
že se skutkem stalo
a sám u sebe zavřít,
jak se bylo dáno.

25.
Vzláště to neviňátko,
an vody neznalo,
jak se jest ubožátko
v vodě pachtovalo,
a v jednom okamžení
octlo se jest v nebi
bez všeho provinění,
živé zde na zemi.

26.
Co za hoře v krevnosti
a v rodech spřízněných,
rovných v urozenosti
týmž erbem dařených,
jaká i jinde lítost,
pláč a naříkání,
můž se z toho znáti dost,
že pán s dcerou, s paní.

27.
Každý se divil tomu
a každý litoval,
mnohý, když o tom mluvil,
s pláčem vypravoval,
jaká to ujma rodu
a nebezpečenství,
jakou ta voda škodu
učiní v království.

28.
Jedna roční slečinka
ještě pozůstává,
přerozkošná hvězdička,
má bejt rodu sláva?
všecku naději svou má
v bratru děda svého,
o kýž mu to Pán Bůh dá,
mít syna sedmého.

29.
Bůh může i z kamení
rody rozmnožiti,
může i v ctném spojení
rod ten rozhojniti
a v radost obrátiti
tu velikou žalost,
ó rač ji proměniti,
Bože, v jakou sladkost!

AMEN.

(Časopis musea Království českého. Praha 1918, ročník 92)


Zpět na stránku - Majitelé panství Smiřice

Zpět na hlavní stránku - www.smirice.eu