Usedlosti v Semonicích (1588 – 2005)

Převzato z knihy Jiřího Matějky: Dějiny Semonic

Pokud byste měli k dispozici jakékoliv starší fotografie usedlostí, kterými bychom mohli náš soupis doplnit
a přiblížit tak atmosféru života našich předků, prosíme Vás o jejich zaslání na adresu
martin.kares(zavináč)email.cz

(Václav Charvát (* 1871) prožil své mládí v Semonicích čp. 8 na levém labském břehu, tedy v tzv. zálabské části Semonic. Někdy ono místo patřilo do katastru Vodního nebo Dolního Plesu, jindy zase do katastru rasošského, ale i do semonického. Jedná se o popis průměrně velkého statku.)

„Po náspi se došlo ke studni, jež přesto, že sousedila těsně s chlévem, měla velmi dobrou vodu. Chlév měl oválovou klenbu, jež při značném rozpětí byla ve střední části zesílena protilehlými vzpěrnými segmenty.

S chlévem sousedily dvě komory. Jedné jsme říkali přední, druhé zadní. V předsíni bylo do dvora jedno okno chráněné prkennou okenicí, pobitou plechem. Okenice byla zabezpečena dřevěnou závorou, která se při otevírání dala zasunout do kanálku, ponechaného ve zdivu. Zadní komora měla dvě podélná úzká okna, umístěná vysoko při klenbě. Podlaha zadní komory a vedlejší kuchyně byla z dusané hlíny. V přední komoře byla podlaha z prken, položená ještě výš než v síni a ve světnici.

Název kuchyně byl snad odvozen od toho, že zde pod komínem stávalo ‚předpeklí‘, to je ohniště na plošině před chlebovou pecí, kde se vařívalo na třínožce. Aby velká třínožka při topení v peci na předpecí nepřekážela, měla určené své místo ve výklenku vyhloubeném v silném zdivu. Podobných výklenků bylo ve stavení několik. Určeny byly k ukládání různého nářadí. V kuchyni, jež měla pouze jedno menší okno vysoko při klenbě, nechal otec postavit malá kachlová kamna s plotnou, aby se tu v létě mohlo vařit a tím se uchránila nová vybílená světnice, jež stála v průčelí domovního stavení a v níž se vařilo v době zimní.

U nás obvyklý název světnice vznikl asi tím, že to byla místnost mnohem lépe osvětlená čtyřmi dosti velikými okny. Dvě okna byla na stranu jihovýchodní, druhá dvě na jihozápadní. Na severovýchod do návsi nebylo okno žádné, rovněž žádné dveře z budovy na náves nevedly. Bylo to opatření zřejmě bezpečnostní, ač výhled na náves, řeku a louku by byl příjemnější než pohled do dvora, ze tří stran uzavřeného budovami.

Do velké světnice, jež měla plošnou výměru asi padesát metrů čtverečních, spíše však více, vstupovalo se ze síně, do níž byl vchod ze záspí. Vchod byl uzavírán brankovými dveřmi. Spodní brankou se uzavírala pouze dolní polovina vstupu, aby do síně nevnikala drůbež nebo mlsná koza. Horní branka se uzavírala většinou až večer. Za dne jen tehdy, když jsme všichni odcházeli. Obě branky byly zabezpečeny posuvnými závorami podobně jako okenice v přední komoře. V síni býval pod schody, jež vedly ze záspě do podkroví na seník a sýpku, výklenek, v němž mívala matka za chladných nocí malá housata nebo káčata. V síni stávala též almara pro ukládání potravin. V jedné její polovině bylo asi šest zásuvek nad sebou. Při dveřích do komory stávala truhlice moučnice. V koutě za brankovými dveřmi stával pověrek, připravený jednak pro případnou obranu, jinak ale stále sloužil k přenášení velkých škopků s teplým ‚pitím‘ kravám do chléva.

Ve světnici po levé straně, těsně při vstupu, byla ve zdivu zapuštěna police, v jejíž dolní části byly uloženy větší mísy a hrnky. Též zde byl uložen měděný pekáč a měděný bábovník. Bývala tam také kamenná pánev na tření máku. V horní části značně vysoké police stály na červeně natřených prknech řady menších hrnků, za nimi opřeny o laťky stály řady talířů a menších misek. Podél levé strany světnice, a také při zdi čelné, stály lavice s  opěradly 'špryslovými‘, to je žebříčkovými.

Před nimi stály dva stoly, z nichž jeden byl bez nátěru. Ten stál při polici, druhý – značně velký – byl v levém čelném rohu. Velký stůl měl široké trnože a tvrdou desku z bílého javoru. Natřen byl červeně, podobně jako lavice. Pivoňkově červenou barvou byly natřeny i dveře u světnice a komory. Rovněž v komoře u dveří stojící otcův šatník a truhlice byly natřeny na červeno. Okna světnice byla natřena na bílo, okenní parapetní plechy byly vyloženy červenými dlaždicemi. Okna byla zvenčí opatřena kamennými okapovými římsami. V letě, když byla světnice čerstvě vybílena, široká prkna vydrhnuta do běla, parapety u oken a plošinka pecínky při kamnech se třemi schůdky na pec natřeny červenou hlinkou, bývalo ve světnici skutečně milo a útulno. Byla tak prostorná, že tu mimo dvou stolů, kamen a pece stály ještě dvě postele a kolébka. I potom zde zbývalo ještě dost místa.

V přední komoře, jež byla nábytkem přeplněna, stávaly dvě vysoko nastlané postele. Matka vybavila všech osm dětí peřinami. Z matčiny výbavy zde stával žlutě leštěný masivní dubový šatník a k němu patřící prádelník. Na něm stál ‚veškosten‘, plný porculánového a skleněného nádobí. Rovněž zde stála velká starobylá skříň z ořechového dřeva. I k ní patřil prádelník, v jehož spodní zásuvce byly uloženy obruče, vyjmuté ze svatební krinolíny mé matky, nebo snad náležely kdysi mé babičce Kateřině. Po pravé straně vstupu do světnice stávala rámová plotna s dlouhým litinovým ‚medencem‘. Při plotně stála na pecínce značně vysoká kachlová kamna zdobená ornamenty a římsou. Pod kamny a kamnovcem byly volné prostory zvané ‚pekélka‘, do nichž se ukládala zásoba paliva. Na jaře se tam v teple líhla kuřata nebo housata. Pro dětské potěšení jsme měli jednou v pekélku také strakatá morčata a občas i ježka. Plotna s kamny, s chlebovou pecí a pecínkou zabírala téměř čtvrtinu prostorné světnice. Pobyt na zděné peci býval vyhrazen nám dětem.

Z pece jsme snadno dosáhli na bidélka, na něž jsme kolem kamen a pece rozvěsili zmáčené šaty. Na kraj pece jsem ukládal každodenně večer ‚radost‘ mého dětství, své vysoké holínkové boty, známé shrnovačky. Nad mými botami těsně při peci visívaly starobylé hodiny dědy Pácalta. Z pece jsem je dost často dle jeho pokynů reguloval. Když se pozdily, posunul jsem ‚šajbu na perpetlíku‘ výše, když se předbíhaly, posunoval jsem terč nížeji, a když nechtěly vůbec jít, zatěžoval jsem závaží hodin lotovkami, někdy celou liberkou, jež se skládala z mosazných misek vkládaných do sebe. ‚Cifrplát‘, to je číselník těchto solidně zpracovaných hodin, byl zarámován ve čtyřhranném, černě leštěném rámu. Obrazec kolem číselníku byl z lesklého mosazného plechu, v němž byl vytlačen myslivec a několik jelenů….

Když se nám v naprosté tmě podařilo dveře komory otevřít, zakopli jsme o nadměrně vysoko položený zde práh, na který jsme v rozrušení zapomněli. Ve tmě jsme vráželi do nářadí, jež zde bylo rozestaveno. Veliký hluk způsobil pád zvrácených koláčových prken, značně dlouhých. Razili jsme si cestu a převraceli vše, nač jsme ve tmě narazili. Bylo to při zdi stojící nářadí nasazené na dlouhých tyčích, potřebné při pečení koláčů nebo chleba. Porazili jsme vidlici, která sloužila k přemisťování rozpálených polen v peci, aby se pec stejnoměrně vytápěla. Zvrátili jsme velký pohrabáč k rozhrnování horkého popela i pometlo k vymetání pece, rovněž tak širokou lopatu chlebovou i užší koláčovou. Převrhli jsme velké necky na zadělávání těsta, které byly vydlabány z mohutného kmene lípy, porazili jsme i máselnici. Ze škopku jsme shodili žebříček na lisování tvarohu. Převrhli jsme též dřevěnou tubu a vysypali z ní otruby, rovněž tak i věrtel se zadinou pro drůbež. Byla zde i dřevěná čtvrtce naplněná hrubou moukou, díž na zadělávaní těsta na chléb, litinové hrnce i starobylý mandl.

Nad pecí na řetězech byla umístěna široká prkna, na nichž dozrávaly pecny chleba, ale také visely šrůty uzeného.“

Historie semonických usedlostí:

Číslo popisné 1

Statek čp. 1 vznikl zhruba na místě semonické tvrze, vypálené na počátku 14. století. Roku 1588 bylo u statku 15 prutů, tj. 90 korců orných polí. Tehdy na usedlosti hospodařil Jakub Flekač, který z ní platil vrchnosti na jaře o sv. Jiří úrok jeden a půl kopy české a na podzim o sv. Havlu tutéž sumu. Navíc odváděl panství ročně tři slepice.

Urbář z roku 1619 nám říká, že na usedlosti hospodařil tentokráte Mikoláš Flekač. Podmínky se prakticky za oněch takřka třicet roků nezměnily. Jen deputátní dávka se zvětšila o jednu husu ročně. To bylo zapříčiněno tím, že se tehdejší majitel Smiřického panství Jan Rudolf Trčka vzdal svým ‚majestátem‘ práva odúmrti, to znamená, že povolil svým poddaným, aby sami svobodně rozhodovali o tom, komu odkáží své statky.

Podle urbáře z roku 1655 držel statek Jan Flekač. Statek měl stále stejnou výměru jako v dobách předchozích a platily se z něho hodně devalvovanou  měnou (bylo to sedm let po ukončení třicetileté války westfálským mírem) o sv. Jiří tři kopy míšenské úroků a totéž o sv. Havlu. Na jednu kopu českou se tehdy počítaly dvě kopy míšenské.

Deputátní dávky se po třicetileté válce (za nových cizích pánů) začaly šplhat výš. Byly to tři ouroční slepice, jeden a půl slepice odúmrtní, dva kapouni a jedna husa. Kromě toho pak byl majitel usedlosti nucen sypat na panskou obilnici ve Smiřicích 10 korců pšenice ročně za panstvím určenou cenu 1 kopa 27 grošů a 3 denary za jeden korec.

V urbářích Semonic z té doby se neobjevuje žádná zmínka o robotě. Je tedy možné, že  jediná robota Semonických byla za Trčků povinnost obracet a hrabat seno na semonických lukách, které byly tehdy panské. Později ovšem robota na statku byla. A velice drsná.

Podle berní role a její přiznávací tabely z roku 1654 měl Jan Flekač rozlohu pozemků 15 kop záhonů, tj. 15 prutů neboli 90 korců (strychů se tehdy také říkalo), což bylo zhruba okolo 22 hektarů. Na podzim osíval Jan Flekač 15 strychů 2 věrtele a na jaře 12 strychů dva věrtele. Nebyla to tedy ani celá jedna třetina celé polní plochy, která patřila k usedlosti.

Pozn. Protože se nyní u jednotlivých popisných čísel budeme setkávat se staršími plošnými mírami polností, uveďme si zde alespoň opět to nejdůležitější: 1 lán = 12 kopám záhonů nebo 12 prutům = 72 korcům = 36 jitrům, pro nás pak dnes zhruba 20 hektarům.

Na gruntu byla ještě chaloupka (možná pozdější čp. 4). V čp. 1 bylo chováno šest tažních koní, sedm krav, dvanáct kusů jalovic, dvanáct ovcí a čtyři svině.

A protože zřejmě Jan Flekač neměl svého mužského potomka, prodal 19. listopadu 1672 usedlost svému zeti Pavlu Čeňovskému za 500 kop míšenských. Ten od živnosti odprodal 3 pruty polí a luk za 87 kop Janu Markovi, který vlastnil usedlost čp. 5.

Proto také 15. října 1708 převzal od věkem sešlého Pavla Čeňovského usedlost jeho syn Jan Čeňovský  jen za 410 kop. Tehdy měl statek jeden lán, neboli 72 korců, jinak dvacet hektarů pozemků, čtyři klisny s chomouty, jednu hřebici, dvě krávy, jedno tele, jednu svini (dá se tedy říci, že mnohem méně než v předcházejících desetiletích), dva okované vozy, tři řetězy, dva pluhy, dva háky, dva páry bran a další drobné nářadí.

Na podzim se osívalo 6 strychů 2 věrtele pšenice a 9 strychů žita. Roku 1716 koupil Jan Čeňovský, držitel statku, za 18 kop od svého bratra Mikoláše chalupu, která tehdy na gruntě Čeňovskýho stála.

Roku 1727 převzal od otce Jana Čeňovského jeho syn, opět Jan Čeňovský, tuto zemědělskou živnost, u níž bylo nyní 12 prutů polností, za 410 kop míšenských. Po smrti tohoto majitele dědí usedlost v pořadí již třetí Jan Čeňovský a to dne 13. července 1733  za tutéž cenu 410 kop.

Tento třetí Jan Čeňovský zemřel v roce 1740 a zanechal po sobě dva sirotky z prvého manželství a vdovu, která se vdala za Václava Čapka a ujala statek za 1.000 zl. rýnských. Václav Čapek se ale jako hospodář příliš neosvědčil, proto byla dne 3. února 1746 živnost prodána v dražbě Mikoláši Srkalovi  opět za 1.000 zl. rýnských, protože jednak nedbalostí hospodáře zpustla a nebylo možno ji zachovat pro oba Čeňovského sirotky. Na ceně se ale pravděpodobně ‚podepsala‘ i druhá slezská válka, kdy se rakouské vojsko pohybovalo, ale i tábořilo, v samotných Semonicích a na táborové ohně rozebralo několik semonických chalup. Mikoláš Srkal jako nabyvatel statku měl jednak zaplatit dluhy i další povinnosti váznoucí na usedlosti a jednak měl při živnosti vychovávat oba sirotky a vést je k dobrému a spořádanému životu. Měl jim také opatřit výbavu a dát každému 10 zl. rýnských.

Mikoláš Srkal odkázal usedlost mladšímu synovi Janu Srkalovi. Ten ale byl nezletilý a tedy neschopný k vedení hospodářství, proto se roku 1759 ujal hospodaření jeho starší bratr Mikoláš Srkal. Ten měl původně hospodařit jen v chalupě, ke které dostal od otcovy usedlosti kus stavebního místa, kousek zahrady, ale také 4 strychy role u silnice a 1 strych louky u Přílova. Oba bratři, Jan a Mikoláš, si dobrovolně vyměnili statek a chalupu. Jan se neoženil a zemřel roku 1766. Před smrtí odkázal Mikolášovi zmíněnou chalupu s polem i loukou, také jedno hříbě, jednu krávu a 100 zlatých. Mikoláš však tenhle obnos postoupil sestře Johanně. Na tu Jan totiž v odkazu zapomněl.

Podle starší gruntovní knihy bylo v roce 1759 u statku 35 jiter 331 sáh pozemků a přejímací cena v době výměny mezi Mikolášem a Janem činila 800 zl. rýn. Podle novější gruntovní knihy bylo u statku v roce 1795 30 jiter 268 sáhů rolí, 3 jitra 7 sáhů luk, 1 jitro 149 sáhů pastvin, celkem tedy 34 jiter 424 sáhů. Z usedlosti se platilo 60 zl. 22 kr. císařské kontribuce a 94 zl. 44 kr. urbárních povinností, tedy panství.

Podle seznamu robot z roku 1777 činily v roce 1773 daně 74 zl., robota s potahem tři dny v týdnu se třemi koňmi a robota pěší od sv. Jana (24.6.) do sv. Václava (28.9.) rovněž tři dny v týdnu jedním dělníkem. Nepočítal se do toho ovšem vozka k potahu. I tato čísla z roku 1773 nám velice pěkně ilustrují skutečnost, proč o dva roky později vypuklo v našem regionu jedno z největších a také jedno z posledních selských povstání. Robota byla obrovskou brzdou zemědělského podnikání.

Mikoláš Srkal postoupil chalupu, kterou zdědil po bratru Janovi, roku 1791 svému nejstaršímu synu Janovi za 250 zl.

Po jedenačtyřiceti letech práce na statku, tedy roku 1800, to již usedlost nesla číslo popisné 1, rozdělil Mikoláš Srkal usedlost na dvě poloviny. Jednu polovinu postoupil druhému synovi Mikolášovi za 800 zl. se 17 jitry 965 sáhy pozemků – tak vzniklo čp. 2 (viz níže).

Druhou polovinu se 17 jitry 1038 sáhy postoupil roku 1808 třetímu synovi Jiřímu Srkalovi za 1.000 zl. Při téhle polovině zůstaly budovy původního statku čp. 1. Ač stále panovala panská nevůle k dělení statků (až do roku 1848), zde vidíme, že k dělení, i když ne častému, přesto docházelo.

Roku 1846 (19. března) postupuje Jiří Srkal tuto svou živnost čp. 1 svému tehdy ještě nezletilému synovi Františku Srkalovi za 2.000 zl. (na ceně zapracovala spíše než pilná práce majitele hlavně inflace).

9. ledna 1867 vtěluje se pak vlastnické právo na tuto zemědělskou živnost (již za svobodných poměrů) o 20 jitrech 156 sáhách Štěpánu Andrejsovi, který ji koupil již za 8.000 zlatých.

Štěpán Andrejs byl ženatý s Marií Charvátovou a měli spolu dceru Annu Andrejsovou, která přichází do čp. 1 již jako sedmadvacetiletá. Narodila se 8. března 1840. Do čp. 1 se k ní přiženil Václav Gabriel (nar. 24.9.1841), syn Josefa a Marie (roz. Kozové) Gabrielových.

3. července 1862 se manželům Václavu a Anně Gabrielovým narodila dcera Aloisie Gabrielová. Tu si vzal za manželku Jan Jelínek (nar. 9. března 1855, v 90. létech 19. století starosta Semonic) a stal se tak dalším hospodářem na gruntu čp. 1.

Otcem Jana Jelínka byl také Jan Jelínek (nar. 22. srpna 1812), matkou pak Anna, roz. Dusová (29. dubna 1829). Prarodiči z otcovy strany byli Václav Jelínek a Kateřina, roz. Dvořáková, z matčiny strany pak Jan Dus a Marie, roz. Melgrová.

Trhovou smlouvou ze dne 2. dubna 1883 koupili Jan a Aloisie Jelínkovi čp. 1. Při přestavbě jejich usedlosti v roce 1894 byl při uklízení stavebního rumu a kopání základů pro novostavbu učiněn nález rozličných druhů hospodářského nářadí, ale i zbraní. Všechny tyto věci se nacházely v hloubce asi jednoho a půl metru. Právě v těch místech se v 11. až počátku 14. století nacházela semonická zemanská tvrz, zničená ohněm.

I syn Jana Jelínka, nar. v roce 1855 se jmenoval Jan Jelínek (nar. 14. března 1886) a stal se dalším hospodářem (a zřejmě i posledním, neboť ve druhé polovině dvacátého století se zemědělská výroba přesouvala mimo areál čp. 1) na usedlosti. Vzal si za manželku Lidmilu, roz. Danielkovou (nar. 26. ledna 1895).

Jan a Aloisie Jelínkovi postoupili živnost čp. 1 notářským spisem ze dne 26. dubna 1921 Janu a Lidmile Jelínkovým. Jim patřila až do 26.4. 1961. Jan a Lidmila Jelínkovi v roce 1930 koupili od pí. Hájkové sousední čp. 4 za 30.000 Kč.

Manželé měli postupně pět dětí (jedno – Jiří, zemřel ve věku dvou měsíců – 11. února 1927). Další Jan Jelínek, nar. 24. září 1924, žije ve Vyškově, Marie, provdaná Rezková, nar. 4. března 1922 bydlí v Hradci Králové a usedlost čp. 1 přešla 26.4. 1961 na – Lidmilu a Ludmilu Jelínkovy. Ludmila Jelínková se narodila 10. června 1923. 11.8. 1977 přešla usedlost na Ludmilu a Jiřinu Jelínkovy a tento stav trvá i v roce 2005. Jiřina Jelínková se narodila 15. července 1931 a provdala se za Jiřího Ošťádala, nar.12. 7. 1926.

Jejich dcera Jitka Ošťádalová, nar. 17. června 1958 se provdala za Václava Andrejse, nar. 10. listopadu 1955. Spolu mají dvě děti – Danielu Andrejsovou, nar. 29. prosince 1982 a Jiřího Andrejse, nar. 7. března 1987. Posledně jmenované dvě rodiny žijí v čp. 1 i v současnosti (tedy v roce 2005).

Takhle by měl vypadat zápis o jednom každém z jednoho sta čísel popisných v Semonicích. Jenže to není možné. Máme pro to několik důvodů. Ten první nám říká, že do rozsahu této dějepisné práce by se všechny údaje ani nevešly. Druhým důvodem je, že zdaleka ne všechny domy v Semonicích mají tak dlouhou historii, jakou se může chlubit číslo popisné 1. Třetím – a to je ten nejzávažnější důvod – je ten, že dnes se takovéto údaje (zvláště o současnosti) mohou uvádět pouze se svolením těch, jichž se bezprostředně týkají. Takže dále – až na čestné výjimky – budeme mnohem stručnější.

Jinak ale si každý semonický čtenář může podle tohoto vzoru zpracovat sám pro sebe svůj vlastní příbytek. Je dobré vědět, kdo jsme byli, odkud jdeme, co jsme a předat to všechno těm třeba ještě nenarozeným.

Číslo popisné 2

Jak již bylo uvedeno výše, statek čp. 2 založil v roce 1800 Mikoláš Srkal, který od svého otce – taktéž Mikoláše – obdržel polovinu pozemků od statku čp. 1 ve výměře 17 jiter 965 sáhů a postavil k nim budovu obytnou i budovy hospodářské v sadě statku čp. 1. Statek má tedy mnohem kratší historii. Navíc v současnosti jsou jeho budovy již zbořeny.

Nový hospodář dal za odstoupené pozemky 800 zlatých. Roku 1827 převzal statek čp. 2 od svého otce Václav Srkal. U statku bylo již méně pozemků – 14 jiter 1114 sáhů – a i proto byla přejímací cena jen 438 zl. 24 kr.

Roku 1841 dal upsat polovinu této živnosti své manželce Anně, rozené Charvátové.

Roku 1851 (8. srpna) bylo vloženo vlastnické právo na tuto usedlost pro Jana Srkala, syna předchozího majitele za přejímací cenu 2.000 zl. Smlouvou ze dne 13.10. 1855 koupila čp. 2 Anna Srkalová, matka, za 1.334 zl. 50 kr. stříbra. Kupní smlouvou ze dne 14.4. 1856 pak čp. 2 koupili Jan a Marie Andrejsovi za 6.800 zl. stříbra. Roku 1875 si pak od této usedlosti koupili Jan a Anna Charvátovi louku u Labe ‚Za Hatěma‘ o rozloze 758 sáhů za 400 zl.

V roce 1877 (podle výtahu berního úřadu) patřilo k usedlosti 16 jiter 144 sáhů pozemků. 4.2. 1885 trhovou smlouvou koupili usedlost Václav a Anna Hofmanovi. Nakonec však 17. července 1891 byla usedlost čp. 2 exekučně prodána a koupil ji Jan Jelínek. Vrátila se tak opět k čp. 1, z něhož vzešla. Notářským spisem ze dne 27.4. 1921 ujali se usedlostí čp. 1, 2 a 32 Jan a Lidmila Jelínkovi. Převzali je za 15.000 Kč. Daň z majetku ze všech tří čísel byla tehdy vyměřena na 44.400 Kč. Těmto dvěma patřila usedlost do 26.4. 1961, od tohoto data pak až do 2.7. 1973 Ludmile a Lidmile Jelínkovým.

Ještě v roce 1910 se čp. 2 na skice Semonic nachází západně od hospodářské budovy čp. 1.  Vzhledem ke zchátralosti bylo čp. 2 zbouráno roku 1973. Fotografie bohužel neexistuje, nebylo zřejmě co fotografovat. V roce 1921 stojí poblíž místa, kde stávalo, čp. 32 (viz níže). A tak je tomu i na počátku 21. století.

Číslo popisné 3

Chalupa čp. 3 vznikla v roce 1773. Tehdy Mikoláš Pácalt koupil od Mikoláše Srkala (majitele zemědělské živnosti čp. 1) 4 pruty (26 korců) pozemků, které mu připadly při dělení statku Mikuláše Chlupatýho (kdysi Charvátovskýho). Mikuláš Pácalt zaplatil za tyto pozemky 312 zlatých a vystavěl chalupu čp. 3.

Roku 1794 ji od Mikuláše Pácalta zdědil za 400 zl. jeho syn Jan Pácalt. Výměra pozemků u chalupy činila tehdy 9 jiter 219 sáhů.

V roce 1826 dědí živnost v ceně již 1.160 zl. syn Janův Mikoláš Pácalt. (Psaní křestního, tehdy hojně užívaného, jména Miko/u/láš, kolísalo. Starší podoba byla Mikoláš, mladší pak tak, jak ji známe dnes.)

V roce 1857 přejímá od svého otce Mikoláše usedlost Václav Pácalt v poněkud zvětšené výměře 10 jiter 219 sáhů za 1.600 zl. Týž přikoupil od Jana a Marie Vojtěchových 746 sáhů pole za 828 zl. Polovičku usedlosti čp.3 pak Václav Pácalt postoupil smlouvou ze dne 29.1. 1870 své manželce Anně Pácaltové, roz. Duškové. Odevzdací listinou ze dne 28. prosince 1896 zdědil čp. 3 František Pácalt za cenu 12.000 K a tuto usedlost držel ještě i 1.1. 1924.

V roce 1994 v přestavěném domě čp. 3 žije rodina Jaroslava Mrštila. Jeho manželka se jmenuje Vlasta Mrštilová.

Číslo popisné 4

Chalupa vznikla v roce 1791.

Uvedli jsme již výše, že potřebné pozemky k této chalupě byly vlastně ty 4 korce pole a 1 korec louky (jinak též 2 jitra 900 sáhů), které roku 1766 odkázal Jan Srkal svému bratru Mikoláši Srkalovi, držiteli statku čp. 1. Ten je nejprve připojil k výměniční chaloupce při statku čp. 1 a v roce 1791 pak daroval svému synu Janu Srkalovi za 250 zl. Ten pak ročně platil z této usedlosti 5 zl. 28 kr. kontribuce.

Roku 1805 koupil od Jana Srkala chalupu Václav Říčař za 835 zl. O pět let později – 1810 – bylo zapsáno vlastnické právo na chalupu s 1 a půl jitrem polí pro Marii Říčařovou, která ji přejala od bratra Josefa Říčaře za 1.600 zl.

Roku 1825 prodala pak Marie Říčařová chalupu se zahrádkou 100 sáhů velikou (tedy bez pozemků k chalupě předtím patřících) Václavu Hořínkovi za 336 zlatých. Václav Hořínka ji pak prodal v roce 1844 manželům Václavovi a Marii Voltrovým za 640 zl.

Od nich pak zakoupili chalupu čp. 4 roku 1876 manželé Jan a Kateřina Havelkovi za 875 zl. Trhovou smlouvou z 19.2. 1886 koupili usedlost manželé Václav a Antonie Havelkovi. Smlouvou ze dne 1.3. 1890 koupil čp. 4 František Andrejs a poté odevzdací listinou ze 7.12. 1916 zdědila usedlost Anna Andrejsová, provdaná Hájková.

Roku 1930 patřilo čp. 4 Anně Hájkové. Od ní ho tehdy koupili manželé Jan a Aloisie Jelínkovi majitelé čp. 1 za 30.000 Kč.

Až do 26.4. 1961 pak usedlost patřila Janu a Lidmile Jelínkovým, od téhož data pak až do roku 1970 Ludmile a Lidmile Jelínkovým.

Ještě na indikační skice Semonic z roku 1910 je čp. 4 zakresleno západně od špýchárku čp. 1, tedy u dnešního vchodu do čp. 1. Čísla popisná 2 – 4 tedy vznikala postupným dělením pozemků statku čp. 1. Čp. 4 se tedy v roce 1930 vrátilo zpět k čp. 1. V tomto i dalším případě (čp. 2) však v průběhu dvacátého století zanikla. Budova čp. 4 podlehla demolici v roce 1970. Zatím nevíme, že by byla tato čísla popisná použita v Semonicích na jiné, novější domy.

Číslo popisné 5

Tato usedlost (statek), zvaná též pomístním názvem ‚V Koutě‘, stávala také již před rokem 1588. Měla tehdy 9 prutů orných pozemků a hospodařil na ní Martin Kříž.

Roku 1619 statek vlastnil Havel Macků (možná Marků). Roku 1655 pak Petr Srkal. Někdy před rokem 1676 byl vlastníkem Jan Koutníka v roce 1676 statek od Jana Koutníka zakoupil Jan Marek za 400 kop míšenských a přikoupil k němu 3 pruty luk za 87 kop. V roce 1682 byl po smrti Jana Marka na poručení pana hejtmana statek odhadnut od práva neznášovského, rožnovského a semonického (právo se skládalo z příslušných rychtářů a konšelů) na 450  kop  a poté  prodán Jiříkovi Charvátovi. Tehdy měla usedlost celkem 12 prutů pozemků, na podzim bylo oséváno 7 korců pšenice a 11 korců žita. Dobytek, který patřil statku, se skládal ze čtyř klisen, jedné krávy, dvou telat, jedné svině a tří prasat.

Po Janu Markovi zůstalo pět sirotků. Nový majitel měl každému z nich vyplatit po pěti kopách míšenských a měl pro ně ročně osévat dva věrtele žita a dva věrtele pšenice.

Roku 1715 koupil tento statek od svého otce Jiřího Charváta syn Václav Charvát za 360 kop. Od něho pak usedlost čp. 5 zakoupil jeho syn Jan Charvát roku 1742 za 500 kop míšenských.

Jenže pak roku 1753 nebo 1754 statek vyhořel a tenhle požár byl poté příčinou úpadku nejen rodiny Charvátů, ale i s ní spřátelené rodiny Chlupatých.

Roku 1755 totiž ve snaze o záchranu spálené usedlosti a vzhledem k velikým dluhům Jana Charváta zakoupil statek jeho švagr Mikoláš Chlupatý za 583 zl. 20 kr. Ale ani jemu se statek zachránit nepodařilo. Musel jej v roce 1767 rozdělit na čtyři díly. Při čp. 5 zůstal Mikoláši Chlupatému jeden díl se 2 pruty pozemků za sumu 84 kop neboli 124 zl. Další tři díly zakoupili – 2 pruty rovněž za 124 z. Matěj Flégr, další 2 pruty za 114 zl. Jan Volf a poslední díl o 4 prutech koupil za 228 zl. Mikoláš Srkal.

A ze statku se stala chalupa.

Roku 1787 převzal od svého otce Mikuláše Chlupatého chalupu čp. 5 Daniel Chlupatý s 5 jitry 119 sáhy rolí a s 893 sáhy luk a zahrad za 185 zl. 10 kr.

Roku 1826 pak od otce Daniela Chlupatého dědí tuto zemědělskou živnost manželé Matěj a Kateřina Chlupatých za 200 zlatých.

Roku 1856 pak od nich koupili chalupu manželé Jan a Marie Andrejsovi za 800 zlatých a poté roku 1869 ji koupil Jan Charvát z čp. 51 za 3.300 zlatých. Půdy u chalupy tehdy bylo 5 jiter 1012 sáhů.

Roku 1876 připisují se pozemky č. 272 a 273 ve výměře 1 jitro 952 sáhy k realitě č. 65 a byla založena pro ně nová knihovní vložka č. 8. Odevzdací listinou z 26.4. 1879 zdědil usedlost Jan Charvát, syn. Dne 23.8. 1886 koupili usedlost Josef a Anna Flégrovi. Polovici pak po zemřelé Anně Flégrové zdědil Josef Flégr  5.9. 1903. Ten předal chalupu 1.5. 1924 svému synovi Aloisu Flégrovi za 13.000 Kč. Výměra dávky z majetku dělala jen 201 Kč.

V roce 1994 žije v domě čp. 5 Jan Flégr. Ten byl až do své tragické smrti (sražen autem u nadjezdu na nové silnici) na počátku jedenadvacátého století (asi 2003) kostelníkem v protějším kostele sv. Markéty. Po jeho smrti prodán dům Jiřímu Šrámkovi.

Číslo popisné 6

Chalupa vznikla z chaloupky, která  byla  vystavěna  při  statku čp. 7. Nejprve byla zapsána na Flekače (snad Jana) kolem roku 1753.

Poté se vyskytuje zápis až v roce 1862, kdy se na chalupu vložilo vlastnické právo pro Václava Müllera za odhadní cenu 473 zl. Téhož roku ji ale od něho kupuje Marie Marková  za pouhých 400 zlatých. Roku 1870 kupují chalupu Josef a Kateřina Tvrdých za 560 zlatých. Trhovou smlouvou z 20.5. 1893 koupil chalupu Václav Lhotský. Odevzdací listinou z 20.4. 1909 zdědil čp. 6 Josef Lhotský, ten pak polovici domu postoupil notářským spisem z 27.5. 1910 manželce Antonii Lhotské. Byli oba majiteli ještě 1. ledna 1924.

Je zajímavé, že na Indikační skice Semonic z roku 1910 se chalupa již nevyskytuje, byla ale zřejmě zlikvidována někdy po roce 1924, proto také její číslo bylo v roce 1983 přiděleno novostavbě Milana a Anny Pavelkových na východní straně návsi. Anna Pavelková v současnosti (2005) vede semonickou kroniku.

Číslo popisné 7

Tento statek stál na tomto místě rovněž již před rokem 1588. Tehdy měl 11 prutů polností a patřil Václavu Jonešovi. Vrchnosti z něho platil 1 kopu 17 grošů českých na jaře o sv. Jiří a přesně tolik i na podzim o sv. Havlu. Panství také odevzdával ročně dvě slepice.

Roku 1619 hospodařil na usedlosti čp. 7 Havel Joneš a  roku 1655 Václav Joneš. Výměra statku byla stále stejná a úrok tehdy činil 2 kopy 12 gr. míšenských pololetně a navíc deputátní dávky dvě a půl slepice ouroční, jedna slepice odúmrtní, dva kapouni a jedna husa ročně. Na panskou obilnici ve Smiřicích sypal vždy 6 korců 3 věrtele pšenice za cenu 1 kopa 27 grošů za 1 korec. Podle berní role osívali tehdy na statku 12 korců na podzim a 10 korců zjara. Na statku byli chováni čtyři koně, pět krav, šest kusů jalového dobytka, patnáct ovcí a tři svině.

Začátkem druhé poloviny 17. století (tedy po skončení třicetileté války) dostal se statek čp. 7 do držení rodu Valášků, protože podle zápisu ve starší knize gruntovní přejal dne 4. února 1672 podle odkazu od otce Valáška syn Jan Valášek za 350 kop míšenských.

Roku 1679 (3. prosince) koupil zemědělskou usedlost od Jana Valáška  Jan  Charvát  za  410 kop. Bylo u ní tenkrát stále ještě 11 prutů rolí. Jan Charvát prodal statek v roce 1681 Pavlu Bělohlávkovi za 380 kop. Po Bělohlávkově smrti koupil usedlost roku 1682 Petr Chyba rovněž za 380 kop.

Petr  Chyba  měl  čtyři  dcery  a dva syny – Václava a Mikoláše. Ani jednomu z nich však živnost neodkázal, ale postoupil ji dne 9. února 1707 svému zeti Janu Flekačovi za 400 kop míšenských. U živnosti bylo tehdy 11 prutů (66 korců) orných polí. Z těch se na podzim osévalo 5 korců a 2 věrtele pšenice, 12 korců žita a na jaře pak 4 korce ječmene, 2 korce žita, 1 korec hrachu a 1 věrtel prosa. Se statkem přejal Jan Flekač i čtyři klisny s chomouty, jedno roční tele, dvě ovce, jeden vůz, jeden hák a jeden pár bran.

Petr Chyba si mimo potřeb k životu ve smlouvě ještě vymínil byt v chaloupce se zahrádkou, která pak po jeho smrti měla připadnout jeho dceři Kateřině. Kdyby však v té době byla Kateřina zabezpečena již jinak (např. sňatkem), měl jí hospodář za chaloupku vyplatit 10 kop míšenských.

Roku 1743 (9. dubna) odkázal Jan Flekač statek svému staršímu synovi, rovněž Janu Flekačovi ml., vzhledem k tomu, že mladší, právoplatný dědic Jakub byl v té době ještě nezletilý a pro vedení hospodářství tedy ještě nepřipravený. (Na rozdíl od toho, co si dnes myslí valná část lidí, v tehdejší době měl přednostní právo nikoli nejstarší, ale naopak nejmladší syn. Otcové neodcházeli na odpočinek tak brzy, aby byli ochotni předat usedlost nejstaršímu synu, proto tohle opatření. Při posuzování, zda je hospodář ještě schopen hospodaření, bylo hlavní otázkou, zda je ještě schopen výkonu roboty a s ní spojených veškerých povinností.)

Jakub Flekač měl až do smrti užívat chaloupku v sádku a dostávat výměnek v obilí.

V téhle době bylo ve statku zaseto šest korců pšenice, deset korců žita (žito vůbec tenkrát převažovalo na semonických polích), dva korce ječmene a dva korce ovsa. Dále pak dva věrtele hrachu a jeden korec vikve (patří do dvouděložných rostlin z čeledi bobovitých a pěstovala se tehdy jako pícnina). Na živém inventáři přejal Jan Flekač ml. čtyři klisny, jednu krávu, jednu plemenici a jedno prase. Od usedlosti Jan Flekač ml. zastavil Janu Vackovi 1 strych role a později mu také prodal kus zahrádky.

Roku 1753 (8. března) koupil statek čp. 7 Václav Flégr, protože dosavadní držitel gruntu Jan Flekač ml. se ‚nanejvýš spustil a mnoho dluhů nadělal, takže dále ani vrchnostenskou povinnost ani kontribuci zapravovati vstavu nebyl‘.

Dluhů nadělal za 379 kop 47 grošů (jinde se uvádí ‚jen‘ 373 kop) a trhová cena usedlosti byla stanovena na 846 kop 7 grošů. Z toho se může zdát, že vynucený prodej byl pouhou záminkou. Jako přídavky byly u statku ještě jedna stará kobyla a po jednom kusu pluh, hák a brány. Aby Jan Flekač ml. a jeho sestry měly kde bydlet, postoupil jim nový hospodář od gruntu kousek místa, aby si na něm mohli vystavět chaloupku. (Všechny tyto drobné chaloupky, o nichž se v pramenech dočítáme, byly dřevěnice s doškovými střechami a postupně ze Semonic zmizely při požárech nebo demolicích.)

Roku 1773 odkázala Marie Flégrová, vdova po Václavu Flégrovi, statek nejstaršímu synovi Matěji Flégrovi za dědickou cenu 750 zlatých rýnských. V této částce byly obsaženy i podíly jeho sourozenců Jana, Anny a Marie, ale také i matky Marie. Mimo to měl nový hospodář dát ještě bratru Janovi Flégrovi jako dědictví 2 strychy role a kus louky.

U statku tehdy bylo 20 jiter 1090 sáhů čtverečních polí, 3 jitra 15 sáhů čtver. luk a zahrad a 1581 sáhů čtver. pastvin či lesa. Kontribuce platil nový majitel ročně 51 zl. 11,5 gr a urbární povinnosti činily 88 zl. 10,5 gr.

Podle seznamu robotních povinností z roku 1777 platilo se tehdy ze živnosti 55 zl. 30 gr. daně a robotní povinnost činila tři dny v týdnu s trojspřežím po celý rok a tři dny v týdnu s jedním dělníkem od sv. Jana do sv. Václava (a můžeme si být jisti, že kdyby se již tehdy u nás pěstovala cukrová řepa, robotní povinnost by rozhodně nekončila už 28. září).

Podle novější gruntovní knihy z roku 1795 nacházelo se u statku 20 jiter 1000 sáhů rolí, 3 jitra 15 sáhů luk a zahrad a 1581 sáh pastvin. Císařská kontribuce dělala 51 zl. 11 kr. a urbární povinnost 85 zl. 10 kr.

8. prosince 1796 od otce Matěje přejímá živnost čp. 7 Jiří Flégr. Živnost má tehdy o 90 sáhů polí více než předtím a 3 jitra 1596 sáhů luk a zahrad. To vše přejal od otce za  800 zl. Druhému synovi – Václavovi Flégrovi – dal Matěj Flégr odkoupený díl od usedlosti Chlupatých ve výměře 7 strychů 332 sáhů polí a 1 1/4 strychů luk s chalupou čp. 46 za 250 zl. (byla to chalupa jižně od kostela sv. Markéty, takřka naproti čp. 7).

Jiří Flégr zemřel roku 1832, ale jeho statek  byl připsán jeho dceři Kateřině Flégrové teprve 26. února 1848 za cenu 1.500 zlatých rak. čísla. Dne 14. března 1850 se pak vkládá vlastnické právo na polovinu statku pro Václava Lhotského, manžela Kateřiny, roz. Flégrové.

7. února 1878 vkládá se pak vlastnické právo na živnost na syna manželů Lhotských, opět Václava Lhotského a jeho manželku Marii Lhotskou. Rozloha půdy, která ke statku tehdy patřila, vzrostla na 26 jiter a 1038 sáhů.

Dle odevzdací listiny z 20. dubna 1909 zdědil čp. 7 Josef Lhotský, který notářským spisem postoupil polovici domu manželce Antonii Lhotské.

Oba jsou k 1.1. 1924 majiteli domu. Roku 1931 Antonie Lhotská umírá v Račicích, polovina pozemků od čp. 7 zůstává dědictvím pro pí. Lhotskou, druhou polovinu pozemků odkupuje Jan Jelínek z čp. 1. Pí. Lhotská již v roce 1930 koupila příbytek čp. 46 od K. Zadrobílka. Do čp. 7 se nastěhovali Josef Maňásek, pí. Rybenská a později i dělník Dušek.

Na konci 20. století – v roce 1994 – žije na usedlosti Jaromíra Pácaltová.

Číslo popisné 8

Je to další číslo popisné, které existovalo již v roce 1588. A byla to tehdy původní semonická krčma. Umístěná na vynikajícím místě, přímo proti vchodu do kostela sv. Markéty. V roce 1588 byl krčmářem Dušek  (křestní jméno zatím nedohledáno) a krčma byla výsadní. Čepovalo se v ní jen smiřické pivo a u krčmy byly 2 pruty pozemků. (Necelé tři hektary.)

Roku 1619 byl krčmářem Václav Joneš. V krčmě se tehdy vytočilo  ročně  90  sudů.  Tehdejší sud obnášel 186 litrů. To znamená 16.740 litrů piva za rok. Nutno připomenout, že z piva se tehdy dělaly i polévky pro celou rodinu. A děti po nich dobře usínaly.

Roku 1655 byl krčmářem opět Václav Joneš. Od něho pak převzal krčmu po dvaceti letech roku 1675 Jan Stránský za 200 kop míšenských.

Roku 1686 ji postoupila jeho manželka Kateřina Stránská svému druhému manželovi Václavu Andrejsovi taktéž za 200 kop. Ten ke krčmě připojil roku 1690 masný krám. Krám původně stával na obci a byl v majetku Václavova otce Jana Andrejse. Jan Andrejs měl tento krám původně v nedalekých Lužanech a odtud ho přenesl do Semonic. Václav Andrejs zaplatil otci za krám 20 kop míšenských a přikoupil ke krčmě od Václava Zolmana kus pole ve výměře 7 korců za 100 kop. semonická krčma tedy na konci 17. století musela prosperovat velice dobře.

Jan Andrejs si při předání masného krámu synovi vymínil takovýhle výměnek:

„Aby dokud živ anebo moci bude, ten krám užíval a v něm byl. Item majíce on manželku svou, kdyby se k němu dobře chovala a jeho do smrti dochovala, tehdy po smrti jeho bude Václav Andrejs tý pozůstalý manželce každý týden z toho krámu 2 libry masa dávati; jestli by se pak mnoho nepoctivě chovala anebo vdala, tedy toho masa dávání se jí ruší a nic dáti povinen jí nejní."

Roku 1742 kupuje krčmu Veruna Volfová z Ertině (ze Rtyně u Velichovek – pozn.Jmat) za 600 zl., protože Václav Andrejs byl již věkem tuze sešlý a jeho synové – jeden na svobodu z vojny propuštěný a druhý sedlák na jiném gruntě – byli k vedení krčmy neschopni.

Roku 1751 prodala Veruna Volfová krčmu (na konci 18. století při prvním číslování, měla krčma čp. 4) i s masným krámem svému zeti Janu Volfovi za 330 kop.

Ten pak koupil roku 1758 od Mikoláše Pácalta 12 strychů pole za 440 zl. rýn., prodal je však již roku 1761 i s loukou za dva vozy sena Danielu Andrejsovi a začal stavět novou hospodu čp. 9 (v téhle době tereziánské a pomalu již josefínské bylo výhodnější mít hospodu při císařské silnici, začínala doba ‚formanů‘). Tu pak spolu s 9 korci pole (asi necelé dva hektary)  a 4 korci luk předal za 600 zl. svému synu Janu Volfovi a sám si ponechal starý grunt čp. 8, ke kterému koupil v roce 1758 2 pruty pozemků při dělení zemědělské usedlosti Chlupatých (čp. 5).

Roku 1761 přikoupil od Václava Merkla 13 a půl strychů rolí a luk za dva a půl vozu s kouskem místa pro vystavění chalupy vedle gruntu Roštenskýho (tj. zhruba v místech dnešního čp. 23, kde podle gruntovní knihy již před tím podobná chalupa stávala – snad to kdysi byl grunt Buchovský).

Roku 1786 přejímá grunt od Jana Volfa (někde psáno i Wolfa) jeho starší syn Václav Volf za 605 zl., ale pouze na dobu dvanácti let. To jen proto, aby dodržel grunt pro mladšího bratra Josefa Volfa. Ten byl v roce 1786 ještě nezletilý. Až by bratr dospěl, měla se živnost rozdělit – bylo u ní tehdy 9 jiter 1146 sáhů pozemků, orných polí z toho 8 jiter 140 sáhů, luk a zahrad 1 jitro 1000 sáhů – stejným dílem na oba bratry. Do té doby měl si Václav Volf zbudovat novou usedlost na již výše zmíněném pozemku vedle Roštenského, později Jelínka.

Kontribuce ze živnosti v roce 1786 činila 18 zl. 57 kr., urbární povinnosti pak 35 zl. 5 a půl kr.

Václav Volf se oženil s dcerou Jana Flégra, majitele statku čp. 12, a obdržel s ní 10 jiter 504 sáhů pozemků za 200 zl., takže měl poté u živnosti 20 jiter 74 sáhů polností. Václav Volf byl také někdy kolem roku 1808 jedním z posledních semonických rychtářů.

17. ledna 1826 dal jeho mladší bratr Josef prohlášení, podle něhož jeho polovice původní otcovské živnosti - t.j. 10 korců – má zůstat při usedlosti jako dědičné vlastnictví. Josef Volf zůstal po celý svůj život svobodný a zřejmě brzy po tomto prohlášení zemřel. Roku 1828 totiž byly odepsány veškeré pozemky ve výměře 20 jiter 74 sáhů od čp. 8 k číslu popisnému 23. To patrně mezitím, kolem roku 1820, Václav Volf postavil.

Z velkého statku čp. 8 se tímto aktem stala chalupa se stejným číslem popisným.

Zbylou chalupu čp. 8 koupil roku 1829 Jan Volf , zřejmě tehdejší majitel hospody čp. 9, druhý synovec dosavadního držitele Václava Volfa. Jan Volf za ni zaplatil 386 zl.

Roku 1831 zdědila chalupu jeho dcera Anna Volfová za cenu 80 zl. a postoupila ji roku 1832 svému manželovi Václavu Komorovskému. Od něho ji poté koupil roku 1846 s 988 sáhy pozemků Mikoláš Pácalt za 644 zl.

Roku 1880 se pak na chalupu vkládá vlastnické právo pro Václava a Františka Pácaltovy. V témž roce – 15.12. 1880 – koupili čp. 8 Antonín a Anna Kořenovi a 19.3. 1898 odkoupil od usedlosti pozemky Václav Novotný. Antonín Kořen byl původně třetí učitel v semonické evangelické škole, do níž nastoupil v létě roku 1878. Přišel až z Uher. Učil ale jen tři roky. Po sňatku se semonickou majitelkou obchodu se stává místním obchodníkem. Rozhodně ho to živilo mnohem lépe než kantořina. 2. 7. 1900 zdědila po manželovi polovinu domu Anna Kořenová a o tři roky později – 24.4. 1903 - v exekuční dražbě koupila dům firma ‚Černožický cukrovar, Čerych a spol.‘ která pak předala 3. srpna 1905 dům manželům Josefu a Anně Perným. Dávka z majetku byla vyměřena v sumě 2.100 K. I k 1.1. 1924 náležel dům těmto manželům. V roce 1967 kupují čp. 8 od Václava Pernýho, syna Josefa, Oldřich a Eva Hubáčkovi.

V roce 2004 žije v domě čp. 8 také  syn Oldřicha Radek Hubáček s manželkou Blankou, roz. Luňákovou a dětmi.

Číslo popisné 9

Toto číslo popisné nepatří mezi oněch prvních sedmnáct semonických čísel připomínaných již roku 1588. To již jasně vyplynulo z předchozího našeho líčení. Budova byla postavena jako hostinec s přilehlými hospodářskými budovami pro formanské koně, ale i pro vlastní hospodaření usedlosti. Nahrazovala dosavadní, nyní zrušenou krčmu v sousedním čp. 8. Hostinec čp. 9 postavil někdy mezi lety 1762 až 1765 Jan Volf (někde psáno i Wolf).

Roku 1771 převzal hostinec za 600 zl. jeho syn, rovněž Jan Volf. K živnosti patřilo 9 korců polí a 4 korce louky. Tenhle Jan Volf zemřel roku 1793 a zanechal po sobě sirotky Annu, Marii, Jana a Václava. Posledně jmenovanému odkázal hospodu. Když však Václav zemřel a Jan byl dosud nezletilý, provdala se vdova po Václavovi Anna Volfová za Josefa Černého a hospodu mu tak postoupila do užívání na dobu osmi let s podmínkou, aby na zaplacení volfovských dluhů dával ročně 30 zlatých a to až do částky 507 zl. 50 a čtvrt kr.

Roku 1801 převzal hospodu od Josefa Černého konečně Jan Volf za cenu 800 zlatých a roku 1820 převzal ji od něho jeho syn, opět Jan Volf již za cenu 1.600 zl. Hostince na českém venkově zkrátka prosperovaly. Ale ne stále. Vždy to totiž záleželo na majiteli. Jan Volf dal upsat vlastnické právo na polovici živnosti své manželce Kateřině Volfové, rozené Sehnoutkové. Té byla potom v roce 1828 přepsána celá realita, protože její manžel Jan Volf si pro množství dluhů na hospodě ležících již dále hospodařit netroufal. Proto raději roku 1829 koupil od Václava Volfa sousední chalupu čp. 8 za 386 zl. a stal se domkařem.

Roku 1836 byla hostinská budova opravena, roku 1844 celá živnost pak odhadnuta na částku 11.291 zl. Kromě hostinské živnosti bylo tehdy u čp. 9 11 jiter a 2 sáhy pozemků.

Živnost šla do dražby a v roce 1851, již za naprosto změněných politických poměrů ji koupil Václav Horák. Postupní smlouvou z 15.3. 1866 ujali se hospody a hospodářství Karel a Anna Horákovi za 4.209 zl. r.č. Ti samí pak koupili v roce 1868 od Františka Srkala a Štěpána Andrejse pozemky – 2 jitra 780 sáhů za 1.780 zl. r.č. Smlouvou ze dne 31.7. 1868 koupili ještě od Jana a Marie Vojtěchových (čp. 35) pole o výměře 3 jitra 865 sáhů za 2.000 zl r.č. Roku 1873 byla zjištěna u usedlosti čp. 9 celková výměra 19 jiter 605 sáhů. Trhovou smlouvou z 29.8. 1908 převzali usedlost Václav (nar. 1872) a Anna Horákovi. Úředním rozhodnutím z 20. června 1914 bylo uznáno usedlosti právo radikované hostinské živnosti. Vyměřená dávka z majetku a jeho přírůstků byla v roce 1924 vyčíslena na 30.600 Kč. I v tomto roce byli stále majiteli Václav a Anna Horákovi. R. 1929 postavila Kat. Srkalová u domu čp. 9 obchod.

A v rodě Horáků je usedlost vlastně  dodnes.  Václav Horák tragicky zahynul ve čtyřiasedmdesáti letech uprostřed pilné práce 20. března 1946. (Třicet osm let pracoval jako člen staršovstva semonického evangelického sboru, od roku 1922 až do své smrti byl dokonce kurátorem sboru.)

V roce 1994 patřila usedlost vnučkám Václava Horáka, které ale žijí v Praze. R. 2005 patří paní Vysloužilové.

Číslo popisné 10

Již svým umístěním třeba na mapě z roku 1840 ukazuje toto číslo popisné, že bylo semonickou kovárnou. Dlouho jediné číslo popisné na rožnovské straně císařské silnice.

Kovárna byla postavena panstvím v roce 1705 a prodána Jakubu Schramovi za 76 kop míš. 22 grošů. Tuto sumu nezaplatil Schram najednou,  ale  dal  nejprve závdavek 15 kop a zbytek splácel purkrechtem do roku 1711. Roku 1725 prodal Schram kovárnu Janu Čeňovskýmu za 140 kop, které vyplatil hotově. Ovšem o dva roky později – roku 1727 – ji Jakub Schram koupil od Čeňovskýho zpátky a to již za 200 kop. Hotově zaplatil jen 30 kop a purkrechtem do roku 1735 zaplatil postupně dalších 65 kop.

Roku 1736 převzal kovárnu od Jakuba Schrama dědičně Matěj Maršálek (zřejmě zeť Schrama) za 125 kop. Ty potom splácel Marii Čeňovské až do roku 1745.

Roku 1753 prodala Marie Maršálková, vdova po Matěji Maršálkovi, kovárnu nastávajícímu zeti Janu Vodičkovi za 100 zl. Roku 1779 postoupila živnost Anna Vodičková, dcera po Janu Vodičkovi za tutéž cenu svému manželovi Josefu Menzlovi.

Roku 1837 bylo zapsáno vlastnické právo na smonickou kovárnu v ceně 1.000 zlatých manželům Janovi a Kateřině Pácaltovým. Po manželce pak zdědil polovici Jan Pácalt odevzdací listinou ze dne 9.9. 1863 za 549 zl. 10 kr.

Zápisem ze dne 6.12. 1866 ujali se kovárny Mikuláš (jinde se ale uvádí Matěj) a Františka Pácaltovi za 1.000 zl. r.č. Ti si pak přikoupili smlouvou ze dne 21.1. 1880 pozemky č.k. 331/1 a 503/2.

Notářským spisem ze dne  6.1. 1904 ujali se usedlosti Jan a Marie Pácaltovi. Polovinu patřící Marii Pácaltové zdědil Jan Pácalt dle odevzdací listiny ze dne 26.1. 1920 a držel toto čp. 10 i k 1.1. 1924. Vyměřená dávka z majetku dělala tehdy 2.300 Kč. Po nich pak Josef a Anna Pácaltovi. Josef Pácalt 1935 přistavěl výměnek. Dnes již zemřelý Josef Pácalt byl také posledním kovářem. Se vznikem místního JZD ve druhé polovině 50. let 20. století nastal i soumrak staleté kovárny.

I v současné době, dnes již ne kovárnu, ale čp. 10, drží i nadále rod Pácaltových. Přesněji – v roce 1994 – jsou jeho držiteli Ladislav a Marie Pácaltovi.

Číslo popisné 11

Místo, na němž od počátku chaloupka čp. 11 stála, bylo v roce 1768  spáleništěm.   V  témže roce toto spáleniště o výměře 226 sáhů koupil od majitele Jana Holečka Václav Merkl za 91 zl. 18 kr. Při této chaloupce byla zahrada o rozloze 226 čtver. sáhů, kontribuce platil majitel 14 a půl krejcaru a urbární povinnost činila 2 zl. 40 kr.

Václav Merkl na spáleništi postavil novou chaloupku. Tu roku 1811 koupil za 300 zl. Jan Srkal. Ten ji však  zbořil, takže  existovala pouhých čtyřicet tři roků, protože „stála v nepohodlném místě pro případ ohně“. Chtěl postavit chalupu na jiném místě téže parcely, ale nedostal souhlas od sousedů.

Odvolal se tedy až ke krajskému úřadu a stavebního povolení dosáhl. Ovšem chalupu nakonec nepostavil, ale prodal po třech letech – roku 1814 – toto místo Josefu a Kateřině Novotných, za 19 zl. 47 kr. Ti pak zde postavili novou chalupu.

Roku 1831 za 150 zl. Jan Novotný a posléze roku 1863 bylo vlastnické právo zapsáno na základě soudního rozhodnutí na syna předchozího majitele, taktéž Jana Novotného, za sumu 200 zl. Jan Novotný postoupil pak dne 8. 7. 1888 chalupu Václavu a Františce Novotným.

 9.3. 1890 ji koupila Františka Novotná, ale o rok později se chalupy ujal Jan Andrejs, který postoupil polovinu z chalupy čp. 11 dne 12.3. 1902 své manželce Františce Andrejsové (původně zřejmě vdově po Václavu Novotném, kterou si vzal za ženu). 17.6. 1914 koupil chalupu Václav Novotný, který dne 11.1. 1916 postoupil polovinu chalupy Anežce Novotné. I k 1.1. 1924 oba tuto usedlost vlastnili.

Na konci 20. století – roku 1994 – patří dům Jaroslavu a Jaroslavě Novotných. 2004 pak vnukovi Novotných Liboru Melgrovi, zatím je svobodný. Kolem roku 1790 nesla chalupa číslo popisné 6.

Číslo popisné 12

Tato semonická selská živnost byla při prvním číslování domů v 18. století označena číslem popisným 7. Číslo 12 obdržela až při druhém číslování.

Byla to chalupa vyskytující se v Semonicích již před rokem 1655. V onom roce patřila Tobiáši Makovičkovi. Bylo u ní tehdy 5 prutů pozemků.

Roku 1669 ji koupil Václav Skalický za 240 kop míšenských. Po jeho smrti byla pak odhadnuta právem rožnovským, neznášovským a semonickým (v pramenech se píše semonským) jen na 150 kop. Za tuto cenu ji pak převzal Jan Očenáš.

Roku 1693 koupil chalupu od svého otce Jana Jiří Očenáš za 200 kop míšenských. Roku 1710 zakoupil tuto živnost (měla tehdy podle knihovního zápisu pod 5 prutů pozemků, tedy asi 28 korců) Mikoláš Čapek.

Po něm ji roku 1737 ‚z vůle milostivé vrchnosti  a cestou přátelského narovnání‘ dostal Jiří Čapek za 240 zlatých.

Roku 1765 dostal chalupu čp. 12 Jan Flégr za 250 zl. od své ženy Marie Čapkové, která ji zdědila po svém otci Jiřím Čapkovi. U usedlosti bylo tehdy orných polí 17 jiter 1374 sáhů, luk a zahrad 1416 čtver. sáhů a pastvin nebo lesa 1120 čtver. sáhů. Ročně platil majitel kontribuce 24 zl. 15 kr.

Majitel Jan Flégr byl kolem roku 1786 semonickým rychtářem. Pozemky statku rozdělil na dva díly. Jeden z  nich  dal  dceři,  provdané za Václava Volfa, a druhý pak ve výměře 9 jiter 176 sáhů spolu se stavením předal roku 1804 za 200 zlatých druhé dceři. Ta se pak provdala za Jana Srkala, který se stal spolu s ní dalším majitelem čp. 12.

Jan Srkal přikoupil ke statku nějaké další pozemky, takže jejich výměra nakonec činila 12 jiter 512 sáhů. Roku 1834 koupili statek s těmito pozemky manželé Václav a Anna Horákovi za 2.000 zlatých.

Roku 1851 pak usedlost čp. 12 koupil opět Jan Srkal již za 5.520 zl. Tehdy bylo u čp. 12 už jen 9 jiter a 156 sáhů pozemků.

Jan Srkal pak 6.2.1867 přikoupil od usedlosti čp. 35 pozemky za 297 zl.r.č.  a  27. 2. 1898 postoupil Jan Srkal usedlost za 12.000 K Janu a Boženě Srkalovým. Ti byli vlastníky ještě i k 1.1. 1924. Vyměřená dávka z majetku a přírůstku činila tehdy 9.000 Kč.

V roce 1932  odkoupili  usedlost  od  Srkalových manželé Mervartovi z Rychnovka.  V 90. letech 20. století jsou majiteli manželé Jan a Zdena Kozovi, kteří vyvinuli na pozemku usedlosti čp. 12 veliké stavební úsilí. Ostatně je to vidět z přiložených fotografií. V přestavěném čp. 12 bydlí v současnosti Jan a Jana Hladečekovi s rodinou.

Číslo popisné 13

Tento statek je další usedlostí, která zde stávala již před rokem 1588. (V původním číslování z druhé poloviny 18. století nesl číslo 8.) Tehdy na ní hospodařil Václav Stroupek. Ze statku se platilo 39 grošů čes. úroku o sv. Jiří a přesně tolik i o sv. Havlu a k tomu ročně dvě slepice. U statku bylo 6 a půl prutu pozemků (t.j. 39 korců). Roku 1619 ho držel Matěj Třešňák. Výměra i úrok zůstaly stejné jako v roce 1588, pouze deputátní dávka se zvýšila o jednu husu a jednu odúmrtní slepici.

Roku 1654 držel statek podle údajů v berní roli Jan Šediváč. Bylo u něho opět šest a půl prutu pozemků, dva koně, dvě krávy, dva kusy jalového dobytka a jedna svině. Osévalo se 15 korců na podzim a  3 korce 1 věrtel na jaře.

Podle urbáře z roku 1655 držel statek Vavřinec Krčmář. Platil z něho 1 kopu 18 grošů míšen. úroku o sv. Jiří i o sv. Havlu a na deputátních dávkách tři slepice, jednoho kapouna, jednu husu a na panskou obilnici odváděl 4 korce 3 věrtele  pšenice.  Jak  je  vidět,  dávky  po  válce  třicetileté vzrostly. Majitelem se stal Lukáš Zolman.

Roku 1669 koupil od něho grunt za 225 kop míš. Václav Charvát ml., který k němu roku 1680 přikoupil 6 prutů (36 korců) rolí od bývalého gruntu Koutníkovského. Ten tehdy držel Lukáš Srkal. Mimo jiné povinnosti uvolil se Václav Charvát pořídit jednomu  sirotkovi  po  Koutníkovi svatební výbavu.

Roku 1682 koupil usedlost od Charváta Bartoloměj Čapek (v pramenech někdy psáno i Cziapek nebo Czapek) za 396 kop míš. Čapkové původně drželi v Semonicích od roku 1588 grunt čp. 21. Jenže v průběhu třicetileté války z něho Matouš Čapek sběhl, proto byl rozdělen na dvě části, které byly sice roku 1680 opět spojeny, ale již ne v rodě Čapků, ale v rodě Roštenských.

Roku 1705 převzal zemědělskou živnost čp. 13 od Bartoloměje Čapka jeho syn Jan Čapek (ten byl v letech 1727, ale i 1735 semonickým rychtářem) za 410 kop míš. Po smrti Jana Čapka převzal usedlost od vdovy Kateřina Čapkové bratr jejího manžela a předešlého držitele Jana – Daniel Čapek za  400 kop.

U statku tehdy bylo zaseto – pět strychů dva věrtele pšenice a sedm strychů dva věrtele žita. Dále pak zde byly chovány čtyři klisny, dvě krávy, jedna plemenice, dvě prasata, jedna husa, jeden kohout a pět slepic. Ke statku patřily dva kované vozy, dva pluhy, dva háky, tři páry bran, dvě řezačky a mnohé drobné nářadí.

Podle seznamu robot z roku 1777 platil Daniel Čapek 60 zl. 48 kr. císařských daní a robotoval tři dny v týdnu trojspřežím po celý rok a tři dny v týdnu s jedním dělníkem od sv. Jana do sv. Václava.

Roku 1779 přebírá živnost Václav Čapek za 600 zlatých rýn. Z toho bratrovi Janovi připadl podíl 100 zl. a sestře Marii 72 zl. U statku bylo tehdy 62 strychů 2 3/4 věrtele orné půdy a luk pod 14 fůr. Převod usedlosti se udál mezi synem Václavem a otcem Danielem za přítomnosti ‚semonického práva‘, což znamenalo před rychtářem Václavem Novotným a konšely Janem Flégrem a Mikolášem Srkalem.

Roku 1783 přejímá statek čp. 13 Václav Srkal, ale jen na dobu dvaceti let, aby usedlost dodržel pro nezletilého Jana Čapka, za cenu 570 zl. Předchozí držitel Václav Čapek totiž velice brzy zemřel a vdova po něm – Marie – se provdala právě za Václava Srkala.

Při tomto převodu byla z nařízení vrchnosti pořízena podrobná inventura statku, z níž zde vypisujeme:

Na podzim bylo oseto 8 strychů pšenice, 8 strychů 2 věrtele žita, na jaro bylo přichystáno 5 strychů 2 věrtele ječmene, 5 strychů 2 věrtele ovsa, 1 strych hrachu, 2 věrtele vikve a 1/2 věrtele čočky. Z domácího zvířectva byly na statku 4 klisny, a to první za 45 zl. rýn., druhá za 35 zl. a další za 15 zl. rýn. Dále pak čtyři krávy, jedna dvouletá jalovice, jedno roční tele, dvě svině, jedna husa, deset slepic a jeden kohout. Mrtvý inventář pak vykazoval – jeden vůz nový, jeden vůz starý, jeden pluh s radlicí, jeden hák, jeden hasák, tři velké brány, dvě malé brány, čtyři chomouty s pobočnicemi, jedno sedlo a drobné nářadí a součástky postroje.

Při statku bylo 26 jiter 713 čtver. sáhů rolí, 5 jiter 480 sáhů luk a zahrad a 1090 čtver. sáhů pastvin a lesa. Celkem 32 jitra 683 sáhů pozemků. Ročně se platila kontribuce (císařská daň) 57 zl. 54 kr. a urbární povinnosti činily 83 zl. 21 kr.

Jan Čapek však přejal živnost od své matky Marie Srkalové teprve roku 1813 (někde uváděno i 1817), tj. až za třicet let místo za dvacet. Tehdy bylo u statku 31 jiter 683 sáhů pozemků a Jan Čapek měl za ně zaplatit 600 zl. conv. m. Roku  1831 se zapisuje vlastnické právo na statek pro Jana a Kateřinu Čapkovi. Ti ji dědí po otci, případně po tchánu, Janu Čapkovi za 2.000 zl. K živnosti tehdy patřilo 31 jiter 185 sáhů pozemků.

Roku 1839 byl Jan Čapek prohlášen za marnotratníka, a proto byla celá živnost připsána na jeho ženu Kateřinu Čapkovou. Po ní zdědil statek roku 1860, již za jiných poměrů, její syn Václav Čapek za 6.920 zl.

Odevzdací listinou ze 6.10. 1887 ujal se polovice statku Jan Horák a dne 1.3. 1901 druhou polovici Jan a Anna Horákovi. Kupní smlouvou z 9.2. 1907 koupili usedlost čp. 13 Jan a Františka Lhotských.

V letech 1903  byly od usedlosti prodány pozemky č. kat. 138/2 pro rozšíření stávajícího evangelického hřbitova, v roce 1908 pak dle trhových smluv ze dne 30. prosince prodány další pozemky – č. kat. 255 Václavu Novotnému, č. kat. 605 Janu a Aloisii Jelínkovým, č. kat. 114 Anně Andrejsové, č. kat. 386, 467, 473, 606 a 764 Janu a Anně Horákovým. 5.7. 1910 ujali se čp. 13 Václav a Františka Lhotských. Ti byli vlastníky usedlosti i k 1.1. 1924. 

K 16.4. 1936 se po dlouhém jednání, které vedl zprostředkovatel a nájemce hotelu ‚Družstvo‘ v Josefově J. Skořepa, uskutečnil prodej živnosti čp. 13. Majitel Václav Lhotský ji prodal Janu a Lidmile Jelínkovým z čp. 1 za 38.000 Kč. Jen malé polnosti od usedlosti odkoupili Rudolf Klos, Josef Pácalt, kovář, a Jaroslav Zeman, učitel. Václav Lhotský se pak vystěhoval naproti přes cestu do svého opraveného domku čp. 43 (vedle školy) a do čp. 13 se přestěhoval z čp. 4 železniční zřízenec Ludvík Hejduk. 5. dubna 1951 se stali majiteli čp. 13 Jan a Anna Konárovi. V roce 1994 bydlí v nově,  v šedesátých letech 20. století, vystavěných domech (viz foto výše) František a Miluše Bernasovi (čp.13) a Josef a Marcela (roz. Všetečková) Konárovi s rodinami (čp. 93).

Číslo popisné 14

Usedlost vznikla roku 1795 oddělením od statku čp. 15 (tehdy ovšem podle starého číslování čp. 9).

Dříve bylo čp. 14 dnešní číslo popisné 21. V roce 1795 tedy usedlost čp. 14 vznikla oddělením jedné poloviny (tj. 16 jiter 216 čtver. sáhů) pozemků. Ty přejal Václav Srkal od svého otce Jana Srkala, majitele statku čp. 15 za 687 zl. Václav Srkal byl povinen postavit k nově vzniklé zemědělské živnosti nové budovy, přesněji obytné stavení, chlévy a stodolu.

Roku 1824 vtěluje se vlastnické právo na statek pro Jana Hrubého a jeho manželku Elišku, roz. Srkalovou. Roku 1855 pak převzal živnost jejich plnoletý syn Václav Hrubý za 2.600 zl. Právě on v roce 1866 pronajal na jeden rok místnost v čp. 14 pro vznikající soukromou evangelickou školu v Semonicích.

V roce 1867 však od něho kupují živnost Josef a Anna Bukovských za 10.000 zl. Ti prodali od parcely č. 139 místní evangelické církvi smlouvou ze dne 30.6.1867 pro evangelický hřbitov za 75 zl. 200 čtver. sáhů pozemku.

Odevzdací listinou ze dne 30.11. 1874 zdědil polovinu po zemřelé manželce Anně Josef Bukovský. Od něho pak celou usedlost koupili trhovou smlouvou z 5.12.1883 Václav a Josefa Potůčkovi.

Trhovou smlouvou z 27.2. 1903 převzali usedlost čp. 14 Václav a Marie Potůčkovi za 14.000 K. Tito manželé vlastnili usedlost i k 1.1. 1924. Byla jim tehdy vyměřena dávka z majetku a jeho přírůstku ve výši 25.000 Kč. Daňová povinnost pak činila 5.000 Kč.

25.3. 1936 postupuje živnost smrtelně nemocný Václav Potůček a jeho žena Marie se všemi pozemky za 26.000 Kč své dceři Jaroslavě a zeti Jaroslavu Zemanovi, místnímu semonickému učiteli, později řídícímu učiteli a řediteli místní školy. Vyhradili si ve smlouvě právo užívání bytu do smrti.

V roce 1994 žije v čp. 14 Luděk Horký.

Číslo popisné 15

Tento statek stával také již před rokem  1588.  Tehdy  u  něho  bylo 1 1/2 lánu orných pozemků (tj. 108 korců). Se statkem Charvátovským (čp. 13) byl největší v celých tehdejších Semonicích. V roce 1588 na něm hospodařil Vavřinec Koutník. Jeho rod držel usedlost až do roku 1671. Tehdy ho od Jana Koutníka za 560 kop míš. koupil Lukáš Srkal.

Nový držitel prodal  roku  1680 od statku 6 prutů pozemků Václavu Charvátovi ke statku čp. 13. Roku 1704 přejal živnost již jen s dvanácti pruty pozemků Václav Srkal, syn předchozího, za 410 kop míš.

Roku 1736 postupuje vdova po Václavu Srkalovi statek svému synovi Janovi Srkalovi. Ten ho v roce 1795 rozdělil mezi své syny Václava (viz vznik čp. 14) a Jana Srkala. Právě tenhle zůstává v domovním stavení čp. 15, k němuž patří 16 jiter 217 sáhů pozemků v ceně 687 zl. 48 kr. Ročně platil daně ve výši 33 zl. 38 kr., urbární povinnosti činily 48 zl. 25 kr.

Vlastnické právo na tuto živnost bylo vtěleno pro Jana Srkala teprve roku 1815. Roku 1847 se vtěluje vlastnické právo k živnosti o výměře 28 korců 17 sáhů v ceně 1.800 zl. Anně Srkalové.

Ta se později provdala za Rezka a 25.3. 1851 (jinde uvedeno 1853) prodala svou otcovskou živnost za 4.450 zl. Václavu a Kateřině Lhotským.

31.1. 1882 se živnosti ujali Jan a Františka Lhotských. Od nich pak odevzdací listinou ze dne 23.9. 1918 převzal usedlost čp. 15 jejich syn Jan Lhotský a ten poté 24.9. 1921 usedlost smlouvou postoupil své sestře Anně Podolské za 110.000 Kč.

K 1.1. 1924 byli majiteli manželé Ludvík a Anna Podolských.

V roce 1994 žije v čp. 15 Irma Podolská.

Číslo popisné 16

I tento statek patří mezi ty, které existovaly již před rokem 1588. Při původním číslování ze druhé poloviny 18. století měla usedlost číslo popisné 10. Tehdy měla usedlost 11 prutů (66 korců) pozemků a patřila Janu Vichkovi.

V roce 1619 měl statek již jenom 6 prutů a hospodařil na něm Martin Kříž. Později opět dosáhl své původní výměry jedenácti prutů  a roku 1655 byl v majetku Adama Zralky.   Po  jeho  smrti  roku  1664 převzal tuto živnost za 350 kop míš. Matěj Koza. Ten pak roku 1709 postoupil statek svému synovi Petru Kozovi za 280 kop.

Roku 1736 převzal statek od své matky, vdovy po zemřelém Danielu Čapkovi, Václav Koza za 350 kop. Roku 1779 zdědil živnost opět Václav Koza za 400 kop. Tehdy k usedlosti náleželo 21 jitro 814 čtver. sáhů orných polí, 5 jiter 567 čtver. sáhů luk a zahrad a 1 jitro 14 čtver. sáhů pastvin a lesa.

Ročně se z usedlosti platilo kontribuce 58 zl. 23 kr., urbární povinnosti pak činily 84 zl. 2 kr. (sumy v krejcarech zaokrouhlujeme). V zápisech nacházíme také robotní povinnosti vypsané na tento statek. Dělaly tři dny v týdnu se třemi koni po celý rok, pěší robota pak od sv. Jana do sv. Václava tři dny v týdnu s jedním dělníkem.

Roku 1819 se ujal živnosti za 2.000 zl. Jan Koza a roku 1848 jeho syn, který se rovněž jmenoval Jan Koza. Tentokráte to již bylo za sumu 4.000 zl. Tehdy bylo u usedlosti 27 jiter 1395 sáhů. Roku 1858 bylo od statku odděleno 13 jiter 1390 sáhů pozemků pro Václava Kozu v ceně 4.000 zl. a tyto pozemky se pak taly základem nové zemědělské usedlosti čp. 53, kterou si Václav Koza postavil s otcovou pomocí v sousedství otcova statku.

Roku 1871 se živnosti ujímá nezletilý Jan Koza. Tehdy u původního otcovského statku zůstalo 14 jiter 5 sáhů pozemků za sumu 7.566 zl. Jan Koza postoupil pak polovinu usedlosti dne 6. února 1889 své manželce Anně Kozové, roz. Charvátové, a po její smrti dne 9.5. 1911 přešla tato polovina opět zpátky na Jana Kozu.

19.12. 1920 pak Jan Koza postoupil opět polovinu usedlosti manželce Josefě Kozové, roz. Suchánkové. Vyměřená dávka z majetku a přírůstku tehdy činila 13.000 Kč.

K 1.1. 1924 byli vlastníky usedlosti manželé Jan a Josefa Kozovi.

Číslo popisné 17

I tenhle statek stál v Semonicích před rokem 1588. Podle prvního číslování ze druhé poloviny 18. století nesl číslo popisné 11.

V roce 1588 měla usedlost 13 prutů orných pozemků a obhospodařoval ji tehdy Jan Zolman. V roce 1619 byl statek v držení Adama Zolmana a v roce 1655 pak Jana Zolmana.

Poté přešel na Václava Zolmana a od něho usedlost čp. 17 přejímá v roce 1667 jeho syn Jiří Zolman za 450 kop. Roku 1685 kupuje statek od své matky Alžběty Zolmanové, manželky Jiřího Zolmana, za 400 kop míš. Václav Zolman.

Roku 1721 převzal statek na čas, až do dospělosti svého bratra Václava Zolmana, Jan Zolman. Václav Zolman však již na statku nikdy nehospodařil, neboť ho roku 1730 prodal Jan Zolman za 900 zl. Janu Andrejsovi.

Roku 1746 se pak ujal statku Daniel Bílý a to na dodržení do dvaceti let pro sirotky, kteří zde zůstali po rodině Andrejsových. Oba rodiče jim totiž ve válečné době zemřeli najednou.

Daniel  Bílý  si měl ponechat užitek, který poskytoval statek, povinován byl ale za to Andrejsovy sirotky živit, šatit a dát je vyučit liternímu vzdělání a opatřit je potřebnou výbavou. Roku 1751 vyhořela celá živnost i se stodolou, domovním stavením i veškerou úrodou tak, že si hospodář Daniel Bílý nadále již netroufal na ní hospodařit. Proto se hospodářství ujal – opět jen na dodržení – nejbližší přítel sirotků Václav Karel za 500 zl. Ale přesto se nikdo z Andrejsů nedočkal hospodaření na této usedlosti, neboť ji roku 1756 od Václava Karla koupil za 1.050 zl. Josef Volf.

I Josef Volf však brzy zemřel a usedlost koupil od vdovy, která po něm  zůstala,  roku  1758   taktéž  za 1.050 zl. Mikoláš Pácalt. Roku 1761 prodal Mikoláš Pácalt Marii Gabrielové 3 strychy role za 180 zl., ‚aby si mohl pomoci a napraviti škody, které utrpěl ležením císařsko-královské armády, jímž o všecko boží požehnání přišel.‘

Mikoláš Pácalt také odprodal roku 1763 od statku Václava Karlovi chaloupku se zahrádkou za 25 zl.

Roku 1766 přejímá statek od Mikoláše Pácalta za 1.017 zl. Václav Andrejs. Ten se také současně vykoupil (ne každý si to mohl dovolit) z veškeré roboty ‚potažní, pacholčí a děveččí‘ za 90 zlatých ročně, ovšem jen na tak dlouhou dobu, dokud ‚se milostivé vrchnosti bude líbiti‘.

Roku 1791 zdědil po otci Václavu Andrejsovi jeho syn Daniel Andrejs za 1.179 zl. 17 kr. Při usedlosti bylo tehdy 29 jiter 1272 čtver. sáhů polí, 6 jiter 501 čtver. sáhů luk a zahrad a 1 jitro 55 čtver. sáhů pastvin a lesa. Celkem tedy 37 jiter 218 čtver. sáhů pozemků.

Dále k usedlosti tehdy patřili tři koně, jedno hříbě, dva vozy, jeden pluh, dva háky (tenkrát psané vždy – haky), tři krávy, dvě telata a tři prasata.

Daniel Andrejs přikoupil 7.6. 1799 od Jana Valáška pole ve výměře 1 jitro 826 čtver. sáhů za 450 zl. Roku 1817 pak postoupil živnost synovi Josefu Andrejsovi spolu s jeho manželkou se 33 jitry 1568 sáhy pozemků a roku 1838 bylo připsáno vlastnické právo i na druhou polovinu statku vdově po Josefu Andrejsovi Anně Andrejsové, roz. Volfové. Téhož roku však postoupila tato držitelka statek své dceři Kateřině a jejímu manželi Václavu Pácaltovi za odhadní cenu 6.400 zlatých konvenční měny. Z toho připadlo dalším sourozencům Kateřiny a to – nezletilému Josefu Andrejsovi 2.000 zl. a nezletilé Kateřině 620 zl.

Nový majitel čp. 17 – Václav Pácalt – byl právě oním posledním semonickým rychtářem před rokem 1848, kdy éra rychtářů spolu s feudálním uspořádáním společnosti skončily.

25.4. 1848 po smrti manželky Kateřiny se stal Václav Pácalt jediným vlastníkem čp. 17. 21.11. 1873 se zapisuje právo vlastnictví na syna Jana Pácalta a jeho manželku Annu Pácaltovou, roz. Finkovou, za 15.000 zlatých r.m. Usedlost má tehdy výměru 33 jiter 1.578 čtver. sáhů.

Po zesnulé Anně zdědil její polovinu dne 16.9. 1911 syn Jan Pácalt. Notářským spisem postoupil Jan Pácalt 12.2. 1921 svoji polovinu Růženě Pácaltové, roz. Potůčkové, za 50.000 Kč. Vyměřená dávka z majetku a jeho přírůstku tehdy činila 28.000 Kč.

1.1. 1924 byli vlastníky usedlosti čp. 17 manželé Jan a Růžena Pácaltovi. V roce 1930  prošel statek poměrně velkou přestavbou. V témže roce vedle něho vznikla novostavba dělníka J. Svačiny a u státní silnice truhlářská dílna p. Ladislava Gabriela. V roce 1982 pak kupuje usedlost čp. 17 Ing. Petr Štohanzl. Ten se svou rodinou žije v tomto čísle popisném i v roce 1994 (zpráva kronikáře Jaroslava Gabriela) a také ještě i v roce 2004.

Číslo popisné 18

Toto číslo popisné vzniklo z vejměnečné chaloupky, která před rokem 1661 stála při statku čp. 17. Tuto chaloupku prodal roku 1661 Jan Zolman Pavlu Skalickému za 17 kop.

Roku 1692 ji postoupila Dorota Skalická svému synovi Pavlovi Skalickému za 13 kop a roku 1718 ji koupil Jan Charvát pro svou matku Kateřinu Charvátovou za 23 kop. Roku 1739 pak koupil chalupu od svého tchána Jana Charváta Jan Honěk za 50 kop. Jinde je ovšem uvedeno, že chalupu (tehdy měla čp. 12) koupil Daniel Honěk za 58 zl. 20 kr. Při chalupě byla pouze zahrada ve výměře 36 čtver. sáhů a ročně se platila kontribuce jen necelé 3 krejcary stálého úroku a urbární povinnosti dělaly 2 zl. 24 kr.

Po Honěkovi přešla chalupa do vlastnictví Karla Matušky. Jeho dcera Kateřina se provdala za Matěje Rožnovského (je zajímavé, že někde je uváděn i jako Matěj Semonský) a pro něho bylo vloženo vlastnické právo na čp. 18 zápisem z r. 1856.

Roku 1866 koupila chalupu Kateřina Bachtíková za 300 zl. a roku 1879 bylo vloženo vlastnické právo pro Josefa a Josefu Potůčkovi.

26.10. 1887 se chalupy ujali manželé Václav a Františka Potůčkovi a 6.12. 1904 pak manželé z další generace – Jan a Marie Potůčkovi. Tito dva byli vlastníky i k 1.1. 1924.

V roce 1994 žili v čísle 18 manželé Bohumil a Josefa Bábovkovi. Svého času byl Boh. Bábovka předsedou národního výboru v Semonicích. V roce 2005 je dům čp. 18 již v rukou nového majitele. Koupil ho pan Rychelský. Nabízí ho nyní k prodeji za 890.000 Kč.

Číslo popisné 19

Toto popisné číslo vzniklo ze statku čp. 20 a bylo postaveno v jeho bezprostřední blízkosti. Bylo vytvořeno v roce 1795 tímto způsobem:

Grunt čp. 20 držel v onom roce za nezletilého Jiřího (jinde uváděno Jana) Pácalta Václav Skalický. Jenže oprávněný dědic gruntu – Jiří Pácalt – zemřel právě v roce 1795 jako čtrnáctiletý, tedy dříve než se mohl gruntu čp. 20 ujmout.

Z úředního nařízení vrchnosti byla pak zemědělská usedlost, u níž bylo tehdy 23 jiter 1207 sáhů polí, 6 strychů 249 sáhů luk a 1 jitro 515 sáhů pastvin, rozdělena mezi dva bratry – Jana a Mikoláše Pácaltovy (druhý byl strýc zemřelého dědice) – tím způsobem, že Jan Pácalt obdržel domovní stavení (pozdější čp. 20, tehdy to bylo čp. 13) s poli, lukami a zahradou s povinností pomoci bratru Mikoláši Pácaltovi vystavět obytné a hospodářské stavení.

A tak se Mikoláš Pácalt stal prvním majitelem usedlosti čp. 19. Mikoláš tenkrát obdržel stodolu s 12 jitry 362 sáhy polí a 3 jitry 523 sáhy luk a zahrad za 591 zl. 30 a půl kr.

Roku 1835 zdědil usedlost čp. 19 Jan Pácalt za 500 zl. a roku 1873 jeho syn – opět se jmenoval Jan Pácalt – za 7.534 zl. Tehdy měla usedlost 15 jiter 624 sáhů pozemků.

Notářským zápisem ze dne 14.11. 1911 ujali se usedlosti manželé Josef a Marie Pácaltovi  za   14.000  K.   Vyměřená   dávka z majetku a přírůstku činila k roku 1924 17.000 Kč. Tito manželé byli vlastníky usedlosti čp. 19 i k 1.1. 1924.

V roce 1994 žila na usedlosti rodina Josefa Pácalta.   Dnes  ovšem   toto  číslo  na   svém

původním místě neexistuje, dům byl zřejmě sloučen  s některým z domů okolních a čp. 19  dnes  nese  bývalý dům čp. 31 na dolním konci Semonic. Čp. 31 pak obdržela nově vzniklá autodílna u státní silnice. Majitelem nového čp. 19 je v roce 2005 (snad) pí. Štohanzlová, v novém čp. 19 bydlí v tomto roce Petra Ježková a p. Novotný.

Číslo popisné 20

I tato usedlost sahá svými kořeny až někam před rok 1588. V roce 1588 měl grunt čp. 20 (při prvním číslování v 18. století obdržel čp. 13) výměru 11 prutů (zhruba 66 korců) a vlastnil ho Václav Brněnský.

Roku 1619 na něm hospodařil Jan Brněnský, ale to již bylo u usedlosti jen 6 a půl prutu pozemků.

Roku 1650 však měl grunt opět prutů 11 a to jej vlastnil Šimon Rezek.

Roku 1673 koupil grunt od Pavla Čeňovskýho za 400 kop Matěj Srkala přikoupil k němu 1 prut nových pozemků.

Roku 1698 koupil usedlost čp. 20 od Matěje Srkala Samuel Zolman. Ten ji pak roku 1733 předal svému synu Štěpánu Zolmanovi.

Ten si usedlost vyměnil roku 1735 s Adamem Pácaltem za statek čp. 32 s doplatkem 254 kop 36 grošů.

Adam Pácalt zemřel roku 1746 a statek čp. 20 po něm držela jeho pozůstalá vdova Dorota Pácaltová. Ta roku 1756 přikoupila k usedlosti 5 korců polí na Libinách od Václava Andrejse z Jaroměře. Z těchto polí pak později prodala 4 korce staršímu synu Václavovi.

Roku 1767 převzal statek od své matky Jiří Pácalt za 530 zl. Po zaplacení dluhů patřilo z této částky matce Dorotě a každému ze sourozenců – bratřím Mikolášovi, Václavovi a Janovi, ale také sestře Anně po 60 zl. 4 kr.

Roku 1783, po smrti Jiřího Pácalta, ujal se živnosti na dodržení na osmnáct let pro pravého dědice Jana (jinde uváděno Jiřího) Pácalta - Václav Skalický, který si vzal vdovu po Jiřím Pácaltovi – Dorotu. Při statku tehdy bylo 23 jiter  1207 čtver. sáhů orných polí, 6 jiter 249 sáhů luk a zahrad, 1 jitro 515 sáhů pastvin (tehdy uváděno – pastvišťat). Jinde se uvádí celková výměra – 67 strychů 3 a třičtvrtě věrtele pozemků. Kontribuce se celoročně platilo 66 zl. 7 a půl kr., urbární povinnost činila 95 zl. 10 kr.

Václav Skalický se ujal držení usedlosti za 530 zl. s podmínkou, že ji pak vrátí oprávněnému hospodáři, na dluhy že bude splácet 12 zl. ročně a že sourozencům zemřelého hospodáře – Mikolášovi, Marii a Anně dochová a odevzdá dobytek patřící k jejich výbavě (tehdy se říkalo a psalo – ‚k jejich pretenci‘).

Oprávněný dědic Jan (jinde uváděno Jiří) Pácalt zemřel roku 1795 (jak jsme již uvedli výše u vzniku usedlosti čp. 19) ve věku čtrnácti let, proto z úředního nařízení byla usedlost čp. 20 rozdělena. Na usedlosti čp. 20 pokračoval Jan Pácalt, který obdržel domovní stavení s 12 jitry 262 sáhy polí a 3 jitry 553 sáhy luk a zahrad za 607 zl. 13 a čtvrt kr. s povinností pomoci bratru Mikuláši, aby se postavil v sousedním čp. 19 na vlastní nohy.

Tenhle poloviční statek čp. 20 dědí pak po Janu Pácaltovi jeho syn Václav Pácalt (opět jsme u jména posledního semonického rychtáře před zánikem této funkce v roce 1848) roku 1831 za 1.599 zl. Usedlost měla tehdy 31 korec 855 sáhů pozemků. Václav Pácalt se oženil s Kateřinou Andrejsovou a s ní dostal již výše zmíněný statek čp. 17, proto otcovský statek čp. 20 roku 1839 prodal  Janovi a Anně Jakoubkovým z Černožic za 4.200 zl.

Tito manželé pak usedlost prodali v roce 1841 za 5.000 zl. Janovi a Anně Hynkovým, kteří pocházeli rovněž z Černožic.

28.11. 1856 se ujal živnosti jejich syn Václav Hynek za 3.200 zl. Smlouvou pak ze 13.5. 1877 převzal grunt František Hynek, který notářským spisem z 27.6. 1894 postoupil polovinu usedlosti manželce Anně Hynkové. Tuto polovici zdědil opět manžel František Hynek. Odevzdací listinou ze 13.4. 1916 zdědil usedlost Jan Hynek (synovec). O čtrnáct dní později (27.4. 1916) postoupil Jan Hynek grunt čp. 20 notářským spisem nezletilému Janu Hynkovi polovinu a nezletilému Františku Hynkovi druhou polovinu.

Smlouvou z 12.6. 1922 bylo čp. 20 prodáno manželům Františku a Josefě Červeným. Prodány byly pouze budovy čp. 20 spolu se zahradou za 36.000 Kč. Ti byli majiteli i k 1.1. 1924.

V roce 1994 žijí v domě čp. 20 manželé Josef a Jitka (za svobodna Novotná) Červených. Totéž platí i v roce 2005.

Číslo popisné 21

I tento statek patří k oněm sedmnácti semonickým usedlostem, které zde stály již v 16. století, tedy před rokem 1588. V tom roce bylo u usedlosti 9 prutů pozemků a hospodařil na ní Jiřík Čapek.

V roce 1619 na gruntu seděl Matouš Čapek. Roku 1650 byl statek rozdělen  na  dva  díly, jelikož Matouš Čapek z něho sběhl. Snad z náboženských důvodů, neboť teprve v této době, po ukončení třicetileté války se rozběhla rekatolizace na plné obrátky. V Semonicích v tomto roce byli zatím pouze čtyři katolíci.

Již v roce 1655 držel usedlost Matěj Srkal.Od něho pak statek koupili roku 1673 polovinu Jan Roštenský a druhou polovinu mladší Václav Charvát. Roku 1680 tu druhou polovinu odkoupil od Charváta Jan Roštenský za 100 kop a přikoupil ještě od Jana Karla za 50 kop louky.

Roku 1703 koupil od svého otce Jana statek Mikuláš Roštenský za 330 kop a přikoupil k němu další 2 pruty pozemků od Jana Karla.

Roku 1731 převzal grunt Václav Jaroš na dodržení pro sirotky po zemřelé vdově Marině Roštenské za 380 kop.

Roku 1737 převzal pak statek čp. 20 od Václava Jaroše pravoplatný dědic Filip Roštenský taktéž za 380 kop.

Roku 1776 převzal statek Jiří Jelínek. Ten si vzal za manželku Marii Roštenskou, dceru zemřelého Filipa Roštenského. Jiří Jelínek byl pravděpodobně synem Jiřího Jelínka, sedláka z Rodova. S tím žili Roštenských v přátelských stycích.

Jiří Jelínek zaplatil za grunt 834 zl. 27 kr. Polí při gruntu bylo tehdy 23 jiter 236 čtver. sáhů, 5 jiter 955 čtver. sáhů luk a zahrad a 1208 čtver. sáhů pastvin. Kontribuce platil 55 zl. 54 kr., urbární povinnosti pak ve výši 80 zl. 28 kr.

Jiří Jelínek, jak vyplývá z gruntovní knihy vznikající sousední obce Jezbin z roku 1802, koupil k ruce svého syna Jana Jelínka od pana Václava Michala Gottwalda díl polí a luk od Jezvinského dvora za 1497 zl. 30 kr. Takových koupí nacházíme v letech 1796 až 1804 vícero. V těchto letech totiž vznikala (jak bylo již uvedeno výše na str. 129) obec Jezbiny. Václav Michal Gottwald byl vrchním ředitelem Novoměstského panství a byl majitelem dvora ‚Jezvinského‘, který kdysi patřil jako tzv. šosovní dvůr městu  Jaroměř. Dvůr rozprodal převážně v roce 1796 synům majitelů usedlostí v Semonicích a ti zde vystavěli novou obec.

 Jiří Jelínek koupil od Václava Michala Gottwalda 1. července 1796 celkem 12 korců 3 věrtele rolí (z toho byly 4 korce na tzv. ‚prostředních honech‘, tamtéž se vyskytovaly i 4 korce další, dále pak 4 korce v katastru zvaném ‚jílovka‘ a konečně 3 věrtele louky v místě zvaném ‚pod zahradou‘). Výše zmíněnou sumu zaplatil Jiří Jelínek takto: hotově 667 zl. a zbytek – 830 zl. – měl po čtvrtletní výpovědi na požádání splatit paní Kateřině Vlachové de Negro.

Roku 1809 převzal usedlost čp. 21 syn Jiřího Jelínka Jan Jelínek s manželkou Annou. Dal za ni 1.700 zl. U statku bylo 29 jiter 799 sáhů rolí. Pozemky, které zakoupil Jiří Jelínek v Jezbinách přešly v roce 1810 na bratra Janova – Václava Jelínka – za 1.498 zl.

V roce 1822 pak koupili manželé Jan a Anna Jelínkovi ze Semonic čp. 21, s vědomím a se svolením svého otce Jiřího Jelínka, od svého bratra Václava Jelínka v Jezbinách zpátky dříve uvedené pozemky a také příbytek čp. 13 v Jezbinách za 200 zl. conv. m. Tyto peníze vyplatili prodávajícímu hotově ve stříbře. Při této transakci se také Jiří Jelínek (otec) vzdal celého výměnku, který měl na této živnosti vyhrazený. Semonický hospodář tedy původně chtěl strávit výměnek u svého syna Václava v Jezbinách.

Jan a Anna Jelínkovi ještě v roce 1823 koupili od Mikoláše Srkala z Jezbin jednu polovinu tzv. ‚literácké‘ louky o výměře 600 sáhů za 100 zl. conv. m. a roku 1824 druhou polovinu téže louky za 120 zl. conv. m.

Roku 1839 koupil grunt od svého bratra Jana Jelínka Václav Jelínek za 440 zl.. Ten pak roku 1840 (7. března) zakoupil od svého tchána Václava Andrejse příbytek v Jezbinách čp. 27 s 5 korci rolí a 1 korcem luk tamtéž za 1.000 zl. conv. m. Vskutku historie Jezbin je hlavně v jejích počátcích hodně spjata se Semonicemi. I konec mají obě obce společný. Sloučení s Jaroměří.

Roku 1844 usedlost dědí po otci Jan Jelínek za 1.600 zl. Jan Jelínek zemřel roku 1867 a statek byl pak po třech letech – roku 1870 – zapsán do vlastnictví jeho syna Václava Jelínka. Ten dal roku 1879 připsat polovinu statku své manželce Anně Jelínkové, roz. Machačové.

Notářským spisem ze dne 6.2. 1913 ujal se statku čp. 21 Josef Jelínek. V ten samý den pak postoupil svou druhou polovinu usedlosti své manželce Marii Jelínkové, roz. Bartoničkové.

Trhovou smlouvou dne 28.5. 1920 byly od usedlosti prodány pozemky č. kat. 331 a 332/1 Antonínu a Anně Dvořákovým.

Výměra dávky z majetku a jeho přírůstku tehdy činila 33.782 Kč. K 1.1. 1924 byli vlastníky stále Josef a Marie Jelínkovi.

V roce 1994 žijí v domě čp. 21 Jiří a Eva Jelínkovi. Totéž platí i v roce 2005.

Číslo popisné 22

Původně to byla chaloupka, kterou postavil roku 1754 Jan Jaroš. Ten kvůli tomu odkoupil od statku Filipa Roštenskýho za 24 zl. kousek pozemku, který byl 22 loket dlouhý a 11 loket široký.

Roku 1774 zdědil chaloupku za 34 zl. Jan Kadečka, který se oženil s dcerou Jana Jaroše.

Roku 1800 pak převzal chalupu od svého tchána Jiřího Kadečky za 37 zl. Jan Gabriel.

Roku 1825 pak koupil chalupu od Jana Gabriela Jan Červinka. Posléze roku 1867 ji zakoupili za 250 zl. od Jana Červinky manželé Václav a Františka Pancířovi. Ti ji prodali roku 1874 Václavovi a Marii (někde uváděno Anně, ale to není správně) Srkalovým za 410 zl.

Odevzdací listinou ze dne 6.9. 1886 zdědila po manželovi polovinu Marie Srkalová. Smlouvou trhovou z 15.2. 1905 koupili chalupu Antonín a Anna Dvořákovi.

Další trhovou smlouvou z  28. 5. 1920 koupili čp. 22 Josef a Marie Jelínkovi  z čp. 21. Ti byli vlastníky chaloupky  i  k  1.1.  1924. Na skice Semonic v roce 1910 je chalupa zakreslena čelem k návsi, či také jak se říkalo ‚obecní cestě‘, mezi čp. 21 a 23. Dnes již neexistuje. Byla zbořena. Čp. 22 dostala novostavba přímo  naproti  na  východní straně návse. V roce 2005 jsou majiteli nového čísla popisného 22 manželé Jan a Alena Andrejsovi.

Číslo popisné 23

Tento statek byl vystavěn až v roce 1761 na parcele, kterou s více než 13 strychy pozemků koupil Jan Volf od Václava Merkla vedle dnešního čp. 21 a na místě, kde již před tímto rokem stávala chalupa. Je docela možné, že to byl původně grunt Bukovských, který byl roku 1650 rozdělen na dva díly.

Roku 1823 připojil Václav Volf k této nové chalupě 20 jiter 74 sáhů pozemků, které odloučil od čp. 8.

Roku 1829 bylo vloženo vlastnické právo na statek manželům Václavu a Marii Volfovým. Roku 1875 bylo pak vloženo vlastnické právo na polovinu statku po zemřelé Marii Volfové pro Marii Boučkovou, Annu a Kateřinu Šrámkovy z Velké Skalice.

Jejich podíly se pak roku 1879 převedly na Václava Šrámka z Velké Skalice, který se tak stal vlastníkem celého statku.

Na podzim 1894 staly se úředním vysvědčením vlastníky usedlosti Marie Boučková, Anna Vacková a nezletilé Anna a Antonie Havlasovy.   Dle  smlouvy  z   8.10. 1894 koupil usedlost čp. 23 Karel Setimský. Ten pak onu živnost rozparceloval.

Smlouvou trhovou ze 3.11. 1894 zbytek koupili Jan a Anna Flejgrovi. Polovinu Anny Flejgrové podle odevzdací listiny ze dne 29.3. 1905 zdědil Jan Flejgr a ten tuto polovinu postoupil notářským spisem své druhé manželce Anastazii Flejgrové, roz. Borůvkové. Odevzdací listinou z 2.4. 1917 zdědil polovinu po Janu Flejgrovi otci jeho nezletilý syn, taktéž Jan Flejgr.

Vlastníky k 1.1. 1924 byli Jan a Anastazie Flejgrovi. Vyměřená dávka z majetku a přírůstku činila tehdy 4.600 Kč.

V roce 1994 žije v novém domě, který byl postaven v zahradě směrem ke státní silnici, rodina Jana Flegra. V roce 2005 žije v domě Tomáš Flegr.

Číslo popisné 24

Bylo odvozeno v roce 1787 Janem Gabrielem připojením 13 jiter 917 sáhů pozemků, které jeho otec Václav Gabriel odloučil od statku čp. 25 (patřil mezi sedmnáct nejstarších usedlostí v Semonicích) ve smyslu úmluvy s dědečkem Janovým Jonášem Gabrielem.

Roku 1828 bylo vloženo vlastnické právo na tento půlstatek (z čp. 25 se stal druhý půlstatek) pro Janova syna, taktéž Jana Gabriela.

Přejímací cena byla 800 zl. Roku 1872 přejal statek syn předchozího, do třetice další Jan Gabriel. Tenkráte již byla cena 2.500 zl. U statku bylo tehdy 13 jiter 917 sáhů pozemků.

Trhovou smlouvou ze dne 17.9. 1892 koupili čp. 24 manželé Jan a Františka Lhotských.

Dnes jsou obě usedlosti čp. 24 a 25 spojeny v jednom celku. Ostatně tak byly většinou i v dobách, kdy se na obou statcích hospodařilo. Na snímku z roku 2003 je část čp. 24 (severní fronta usedlosti s věží evangelického chrámu v pozadí), změněná z původně hospodářských stavení na byt. Celý bývalý hospodářský dvůr je v současnosti   uspořádán     takřka   parkovou úpravou.

Postupní smlouvou z 5.8. 1918 postoupil Jan Lhotský (otec) polovinu Anně Podolské.

Táž zdědila druhou polovinu čp. 24 dle odevzdací listiny z 23.9. 1918. O tři roky později smlouvou trhovou z 12.9. 1921 zakoupili čp. 24 za 100.000 Kč manželé František a Anna Gabrielovi z čp. 25 a usedlost tak byla opět po sto třiceti čtyřech letech spojena.

Titíž manželé byli vlastníky i k 1.1. 1924.

V roce 1994 to pak byl Václav Samek s manželkou Janou, roz. Gabrielovou.

Číslo popisné 25

Tento statek, jak již bylo řečeno výše, existoval v Semonicích již před rokem 1588. Měl tehdy o něco méně než 15 prutů rolí a hospodařil na něm Mikoláš Srkal. Podle původního číslování nesl čp. 15.

Roku 1619 to byl další Mikoláš Srkal, ale v roce 1655 na něm již hospodařil Václav Charvát mladší.

Roku 1676 koupil usedlost už od Martina Chlupatého za 420 kop Jan Karel. Ten od statku odprodal 2 pruty pozemků Janu Roštenskému.

Po Janu Karlovi převzal živnost roku 1705 jeho syn Jiří Karel za 500 kop a po jeho smrti za tutéž cenu tzv. ‚mocí přátelského narovnání‘ jeho syn, taktéž Jiří Karel.

Ten pak roku 1757 od usedlosti odprodal další 2 strychy polí.

Roku 1758 převzal živnost čp. 25 Václav Merkl, ale jen na dodržení pro sirotky po manželích Karlových, ‚které téhož roku oba Bůh k sobě povolati ráčil‘.

Václav Merkl byl jejich příbuzný. Živnost měl dostat nejmladší ze sirotků Matěj Karel. Za ni měl Václav Merkl dát 1.268 zl. Ale roku 1761 byl statek předán samotnému Václavu Merklovi dědičně za 1.208 zl.  Bylo to učiněno  s vědomím sirotků i přátel Karlových, neboť následkem těžkých válečných časů Merkl usedlost dokonale zadlužil. Následkem ležení armády v roce 1758 v Semonicích přišel o celou úrodu i  veškeré domácí potřeby.

Václav Merkl pak odprodal Janu Volfovi již výše zmíněných 13 a půl strychu pozemků a Janu Skalickému kousek pozemku pro postavení chalupy.

Roku 1785  prodal  pak  zbytek  živnosti  čp. 25 Jonáši Gabrielovi za 1.440 zlatých, protože válečnými událostmi přišel o všechno a dál již hospodařit nedokázal. Od toho roku dodnes (2005) patří usedlost rodu Gabrielových.

Roku 1787 odevzdal Jonáš Gabriel, který byl již věkem velmi sešlý, grunt svému staršímu synovi Václavu Gabrielovi za 800 zl. s výhradou, aby statek užíval jen do doby, kdy jeho mladší bratr Jiří nabude plnoletosti. U gruntu bylo tehdy 19 jiter 1078 čtver. sáhů orných polí, 6 jiter 938 čtver. sáhů luk a zahrad a 1 jitro 70 čtver. sáhů pastvin. Kontribuce platil 53 zl. 3 kr. a urbární povinnosti činily 76 zl. 21 kr.

V témže roce se statek rozdělil na dva stejné díly (viz výše u vzniku čp. 24). 31. května 1798 přejal pak čp. 25 (tedy svou polovinu) již dospělý Jiří Gabriel za 436 zl. 14 kr.. K čp. 25 patřilo 13 jiter 1041 sáh pozemků.

Roku 1837 dědí po Jiřím jeho syn Josef Gabriel za 1.200 zl. a poté roku 1877 František Gabriel, syn předchozího majitele. Ten se narodil 23.7. 1848 (zemřel r. 1920) a oženil se s Františkou (nar. 1848, zemřela 1934).

Dle trhové smlouvy ze 3.9. 1909 ujali se usedlosti čp. 25 manželé František a Anna, roz. Jelínková z čp. 1, Gabrielovi. Zaplatili tehdy 12.000 K. Téhož roku, v dubnu 1909, se manželům narodil syn Jaroslav, jemuž, jakožto dlouholetému semonickému kronikáři, ale i evangelickému písmákovi v pravém toho slova smyslu, je autorem věnována i tato práce.

František  Gabriel se narodil 4.5. 1878 a zemřel r. 1963. V době první republiky, po roce 1918, byl také starostou Semonic. Jeho manželka Anna, roz. Jelínková, se narodila 28.2. 1883 a zemřela r. 1965.

V počátcích Československé republiky činila výměra dávky z majetku a jeho přírůstku 22.254 Kč. K 1.1. 1924 byli majiteli František a Anna Gabrielovi. Manželé měli kromě syna Jaroslava ještě mladšího syna Josefa Gabriela (nar. 1919, zem. 1997). Ten žil po celý svůj život v sousední Jaroměři.

Po Františkovi a Anně Gabrielových se usedlosti ujali manželé Jaroslav a Vlasta Gabrielovi. Jaroslav Gabriel se narodil 9. dubna 1909 a celý svůj život až do 10. února 2002, kdy odešel na věčnost, prožil v Semonicích. Spolu s manželkou Vlastou, roz. Jarkovskou,  nar. 11.11. 1920, měli dvě dcery – Jarmilu Gabrielovou, nar. 14.11. 1939, provdanou Zichovou (žije na Novém Plese) a Janu Gabrielovou, nar. 20.7. 1942, provdanou Samkovou (žije v Semonicích v čp. 24). V roce 2005 jsou majiteli Václav a Jana Samkovi.

Číslo popisné 26

I toto číslo popisné patří mezi oněch původních sedmnáct semonických usedlostí. Podle prvního číslování nesl grunt číslo 16.

V roce 1588 náležel hospodáři Janu Lumendovi. Měl tenkrát původně 13 prutů pozemků a v rodě Lumendů se udržel více než celé století do roku 1655.

Po tomto roce patřila usedlost krátký čas Mikoláši Stachovi a po něm Adamu Stachovi. Od něho koupil statek roku 1674 za 430 kop Václav Sehnoutka.

Roku 1680 odprodal Václav Sehnoutka od usedlosti 1 prut pozemků. Roku 1687 pak byla živnost podle nařízení pana hejtmana znovu odhadnuta na 430 kop a za tuto cenu postoupena Janu Stachovi.

Roku 1733 dostává usedlost Jan Rezek od své babičky, vdovy po Janu Stachovi za 400 kop míšenských.

Roku 1771 přejímá živnost, která má tenkrát 30 jiter 16 sáhů polí, 5 jiter 1021 sáhů luk a zahrad a 2 jitra 3 sáhy pastvin, Tobiáš Rezek od své matky Doroty Rezkové, vdovy po Janu Rezkovi, za 650 zlatých. Kontribuce se platila z usedlosti 75 zl. 47 kr. a urbární povinnosti dělaly 109 zl. 4 kr.

Dorota Rezková dala tehdy staršímu synu Janovi také místo pro vystavění chaloupky a k tomu 2 korce pole, které ležely nad někdejší obecní pastouškou, asi tam, kde je dnes čp. 60. Pastouška tenkrát byla nejsevernějším stavením na dolním konci Semonic. Stála na místě dnešního čp. 36 a byla tehdy i posledním stavením Semonic.

Roku 1810 přejímá Jan Rezek od otce Tobiáše Rezka usedlost s 29 jitry 62 sáhy pozemků za 800 zlatých. Jan Rezek rozdělil statek na dva díly po 14 jitrech 1254 sázích pozemků. Jeden díl odevzdal již roku 1846 synu Josefovi Rezkovi, druhý díl pak roku 1848 Františkovi Rezkovi. U tohoto dílu zůstalo domovní i hospodářské stavení a stodola. Přejímací cena činila 1.600 zl. Roku 1859 bylo zapsáno vlastnické právo na polovinu statku pro Kateřinu Rezkovou, roz. Jelínkovou.  Té  pak byla upsána roku 1869 i druhá polovina statku v odhadní ceně 1.089 zl.

Usedlost čp. 26 zdědil pak dle odevzdací listiny ze dne 23.1. 1896 Jan Rezek. Dle odevzdací listiny z 25.12. 1897 zdědila usedlost Anna Rezková a stejnou listinou poté 12.1. 1910 přešlo číslo popisné na nezletilou Marii Pácaltovou. Téže nezletilé Marii Pácaltové byl majetek potvrzen 6.4. 1917. V počátcích první republiky byla vyměřena dávka z majetku a jeho přírůstku sumou 22.300 Kč.

K 1.1. 1924 byla stále majitelkou nezletilá Marie Pácaltová.

Čp. 26 pak v roce 1966 koupili Jaroslav a Jolana Vlachovi za 19.500 Kčs.

V roce 1994 (ale i v roce 2005) patří dům čp. 26 manželům Jaroslavu a Zdeňce Rubáčkovým. Jaroslav Rubáček zde provozuje firmu ‚Pozemní práce‘ (Čištění rybníků). Žije zde s manželkou a dětmi – Martinem, Ivetou a Šárkou. Iveta se provdala za Martina Kačabu.

Usedlost se postupně mění z původního charakteru zemědělského tak, aby vyhovovala záměrům moderního podnikání.

Číslo popisné 27

Roku 1676 koupili od Josefa Joneše Jakub Mrákota a Václav Brambora půl statku za 80 kop. Byly to buď pozemky od tehdejší semonické krčmy, nebo to možná bylo půl statku, který patřil Buchovskému,  měl 6 a půl prutu pozemků a byl v roce 1650 rozdělen na dva díly. Roku 1682 byla tato zemědělská usedlost po zemřelém Jakubu Mrákotovi na příkaz hejtmana Šporkova panství (k němu tehdy Semonice patřily) znovu odhadnuta (tenkrát se psalo ‚prošacována‘) a poté prodána Janu Tisovi (? velmi nečitelně psáno, proto ten otazník) za 120 kop.

Ten pak chalupu prodal roku 1691 Pavlu Hvězdovi za 190 kop. Od tohoto roku  dodnes  (2005)  je  čp.  27  v    držení

Hvězdova rodu. U chalupy bylo tehdy 3 a půl prutu pozemků.

Roku 1726 podle závěti Pavla Hvězdy dědí živnost jeho syn  Václav Hvězda za 140 kop. Z těch mělo připadnout 35 kop Dorotě, vdově po Mikuláši Hvězdovi ve Rtyni u Velichovek (rod Hvězdů tedy přišel do Semonic ze Rtyně), 35 kop sestře nového hospodáře Václava Hvězdy, která se provdala a jmenovala se nyní Marie Novotná, 35 kop pak další sestře Dorotě Runštukové z Habřiny a nakonec 35 kop novému hospodáři.

Až roku 1765 (dnešní čp. 27 tehdy mělo čp. 17) převzal živnost za 150 zl. syn předchozího hospodáře, také Václav Hvězda, protože jeho otec byl již věkem tak sešlý, že nemohl nadále hospodařit. Polí tenkrát bylo u chalupy 9 jiter 11 čtver. sáhů, 1 jitro 1525 čtver. sáhů luk a zahrady a 616 čtver. sáhů pastviny. Roční kontribuce platila usedlost 18 zl. a urbární povinnosti dělaly 25 zl. 56 kr.

Po třiceti letech hospodaření Václav Hvězda roku 1795 umírá a v poslední vůli určil, aby usedlost převzal jeho syn Václav (psáno i Vácslav) Hvězda. Ten ale byl ve chvíli otcovy smrti ještě nezletilý, proto vedla hospodářství  jeho  matka  Dorota  a  to  až  do  roku  1800. Tehdy mu usedlost předala za 300 zl. Rozloha obdělávané či jinak využívané půdy se k tomuto datu nijak nezměnila.

Roku 1835 postoupil Václav Hvězda čp. 27 svému synovi Mikuláši Hvězdovi za 400 zl. Mikuláš zemřel již roku 1846. Proto bylo v roce 1848 vloženo na   živnost,  její   odhadní   cena činila 2.872 zl., vlastnické právo pro syna předchozího majitele Václava Hvězdu (bratra Mikuláše) a ten ji roku 1849 postupuje nezletilému synovi Václavu Hvězdovi za 2.000 zl.

Dle odevzdací listiny ze 16.9. 1883 zdědil čp. 27 Josef Hvězda (1859 – 1931), který v tom samém roce postoupil polovinu Antonii Hvězdové, roz. Kozové (1860 – 1952) z čp. 53 za 14.000 K, to ovšem až po roce 1900. Rodina byla přísně římsko-katolická, bratr Josefa Hvězdy Václav (1864 – 1933) byl farářem  ve  Vamberku  a bratr Antonie, MsgreVáclav Koza, byl farářem v Kladrubech. Semonice dodaly ještě třetího katolického faráře Msgre Flégra z čp. 5. Jak je vidět i na těchto příkladech, česká inteligence měla své kořeny hluboko ve venkovském prostředí.

Manželé Josef a Antonie Hvězdovi měli tři děti.

Václava (1891 – 1981), který se stal četnickým strážmistrem, Annu (1893 – 1927) a Josefa Hvězdu (1896 – 1965). Ten byl i vojákem v první světové válce a po svém otci Josefu Hvězdovi převzal zemědělskou usedlost čp. 27. Oženil se s Olgou Hvězdovou, roz. Pácaltovou (1914 – 2004) z Neznášova čp. 35 (byl to mlýn na potoku Jordán zvaný ‚Na Skořípce‘). Sňatek se konal v Holohlavech v dubnu 1934. Měli spolu čtyři děti – Annu (nar. 1935), Marii (nar. 1936), Ludmilu (nar. 1937) a Václava (nar. 1939).

Na počátku první republiky byla vyměřena majitelům Josefovi a Antonii Hvězdovým dávka z majetku a jeho přírůstku ve výši 7.403 Kč. K 1.1. 1924 byli stále vlastníky Josef a Antonie Hvězdovi.

V roce 1994 žila v domě  Olga Hvězdová. Olga Hvězdová zemřela v roce 2004, nyní (r. 2005) v domě zatím nikdo nebydlí. Václav Hvězda (nar. 1939), který si vzal v roce 1963 za manželku Janu Hvězdovou, roz. Machačovou, žije v sousedství.

Číslo popisné 28

Prvním známým majitelem této zemědělské živnosti byl před rokem 1673 Matěj Chlupatý. Je možné, že to byla druhá polovina gruntu Buchovských, jehož jednou půlí byla již výše zmíněná chalupa čp. 27.

Roku 1673 koupil čp. 28 od Matěje Chlupatého za 110 kop míšenských Václav Brambora.

Roku 1686 ji za 170 kop koupil Václav Charvát. Po něm usedlost zdědil  roku  1716  jeho  syn  Daniel Charvát za 140 kop. Byly u ní tenkrát 3 pruty pozemků.

Roku 1729 postoupil živnost, kterou zdědil po otci, Daniel Charvát ml. za 500 kop své sestře Anně Charvátové za 140 kop, ovšem roku 1734 ji převzal zase zpět, tentokráte za 180 kop.

Roku  1741  koupil  tuto usedlost s pozemky v rozloze již 3 a čtvrt prutu syn Daniela Charváta Václav Charvát za 180 kop míšenských.

V roce 1758 se vdala vdova po Václavu Charvátovi Anna Charvátová za Mikuláše Volfa a postoupila mu živnost k užívání na patnáct let za 180 kop. Po uplynutí lhůty má usedlost vrátit synovi zemřelého hospodáře Janu Charvátovi, který byl v roce 1758 ještě nezletilý.

V roce 1775 pak vskutku Anna Charvátová, provdaná Volfová,  tuto živnost (nesla tehdy po prvním očíslování domů čp. 18) svému synu Janu Charvátovi předala za 220 zl. rýn.

Ten ji pak roku 1793 předal za 200 zl. synovi Václavu Charvátovi. K usedlosti tehdy patřilo 8 jiter 974 čtver. sáhů polí, 2 jitra 153 sáhů zahrady a luk a 609 sáhů pastvin a lesa. Roční kontribuce musela usedlost platit 18 zl. 15 kr. a urbární povinnosti činily 26 zl. 16 kr.

Václav Charvát k usedlosti přikoupil v roce 1820 od živnosti čp. 26 (patřila tehdy Janu Rezkovi) pole a louky za 1.000 zl. ve výměře 7 jiter 1472 sáhů. Naopak, v roce 1826 pak prodal Janu Hrubému z Rožnova pozemky ve výměře 1 jitra 380 sáhů za 189 zl.

Roku 1829 převzal živnost o výměře 17 jiter 105 sáhů  pozemků od Václava Charváta jeho syn Jan Charvát za 800 zl. V roce 1856 bylo zapsáno vlastnické právo na tuto živnost v odhadní ceně 2.000 zl. pro nezletilého syna Jana Charváta, také Jana Charváta a po jeho smrti v roce 1858 se usedlost opět vrátila jeho rodičům Janovi a Marii Charvátovým.

Roku 1859 (28.8.) bylo na základě kupní smlouvy zapsáno vlastnické právo na usedlost čp. 28 za tržní cenu 800 zl. manželům Matěji (jinde Matyášovi) a Anně Reichrtovým. Roku 1874 pak podobnou smlouvou přechází statek za tutéž cenu na manžele Karla a Annu Reichrtovy.

Odevzdací listinou z 22.11. 1889 zdědil polovinu po manželce Anně Karel Reichrt a notářským spisem postoupil usedlost dne 4.7. 1903 Janu a Anně Reichrtovým za 4.000 K. Na počátku první republiky činila dávka z majetku a jeho přírůstku 28.700 Kč. Tito manželé obývali usedlost i k 1.1. 1924.

V roce 1994 zde žijí manželé Jan a Hana Reichrtovi. Totéž platí i o roce 2005.

Číslo popisné 29

První zápis bezpečně zjištěný o tomto statku pochází z roku 1676. Tehdy byl v majetku Bohuslava Sehnoutky a když byl znovu odhadnut na 190 kop, byl za tuto částku prodán Tobiáši Křtinovi. Bylo tehdy u tohoto gruntu 5 prutů (necelých deset hektarů) pozemků a při prvním číslování nesl čp. 20.

Roku 1680 přikoupil Tobiáš Křtin, tentokráte od Václava Sehnoutky,  další  1  prut polí a roku 1683 prodal  grunt za  190  kop  Mikoláši Valáškovi. Roku 1716 prodal usedlost Mikoláš Valášek za 180 kop svému synovi Mikuláši Valáškovi a ten ji postoupil roku 1739 svému synovi Václavu Valáškovi za 250 kop.

Roku 1775 postoupil věkem již sešlý a tedy v hospodářství nemohoucí Václav Valášek živnost svému synovi Jiřímu Valáškovi za 300 zl. Tehdy bylo u statku 15 jiter 1421 sáhů orných polí a 1513 čtver. sáhů luk a zahrad. Kontribuce se platilo ročně 19 zl. 49 kr. a urbární povinnosti byly placeny ve výši 28 zl. 32 kr.

Roku 1809 koupil živnost za 1.000 zl. rýn. od svého otce Jiřího Valáška Václav Valášek. Ten pak přikoupil v roce 1822 od Jana Volfa roli na Libinách o výměře 3 jitra 250 sáhů za 600 zl.

Roku 1840 pak převzali statek od svého otce Václava manželé Václav a Kateřina Valáškovi za 1.000 zl.c.m. Tehdy měl statek výměru 19 jiter 727 sáhů pozemků. Drželi živnost plných čtyřicet devět roků a notářským spisem z 19.9. 1889 ji převzali Jan a Anna Valáškovi.

29.8. 1908 koupili čp. 29 manželé Václav a Anna (roz. Valášková) Horákovi.

Smlouvou trhovou ze dne 5.3. 1910 usedlost koupil Václav Hrubý a notářským spisem ze 17.1. 1914 postoupil polovinu manželce Emilii Hrubé, roz. Kadlecové. Na počátku republiky činila výměra dávky z majetku a jeho přírůstku 3.800 Kč.

K 1.1. 1924 byli majiteli usedlosti stále Václav a Emilie Hrubých. Ti po roce 1945 převedli dům na manžele, kteří zde žijí i v roce 2005 a kteří tento dům několikráte přestavovali.

V roce 1994 zde žijí Josef a Jiřina Hrubých. A totéž platí (jak již zapsáno o řádek výše) i o roce 2005.

Číslo popisné 30

Vždy se o tomto čísle hovoří jako o chalupě. V záznamech se poprvé objevuje až v roce 1676. (V zápisech Kuhnových ze druhé poloviny 18. století se neobjevuje vůbec.)

V roce 1676 ji koupil za 20 kop míšenských Mikoláš Valášek. Existovala tedy již před tímto rokem. Pravděpodobně ale byla postavena teprve někdy po konci třicetileté války, tedy v padesátých letech 17. století.

Roku 1687 ji koupil od svého otce Václava Valáška za 20 kop Lukáš Valášek. Roku 1717 ujal chalupu za 50 kop Václav Zralka na dodržení usedlosti pro sirotky po Lukáši Valáškovi.

Mužských bylo na této chalupě poměrně hodně, protože v roce 1728 ji skutečně převzal za 20kop Václav Valášek, ale roku 1741 (na počátku vlády Marie Terezie) zastavuje se ‚další výplata purkrechtu pro bratry Jana a Daniela Valáškovy, sloužící v císařsko-královské armádě, poněvadž po třicet let není o nich ani o jejich živobytí žádných zpráv‘. Je dost možné, že zmizeli v závěrečných bojích říše proti Turkům (kolem roku 1717).

Později nemáme o chalupě žádné zápisy. Je pravděpodobné, že byla buď rozebrána nebo spálena některým z mnoha vojsk, která v oněch dobách velice často v Semonicích tábořila. Soudíme tak z toho, že roku 1768 prodává Václav Valášek, majitel statku čp. 29, spáleniště rozložené při jeho gruntu svému zeti Janu Holečkovi za 30 kop za účelem vystavění chalupy.

Jan Holeček ale ještě téhož roku prodal tohle místo Václavu Merklovi.

Po čtyřiačtyřiceti letech stál na místě bývalého spáleniště zřejmě obecní domek čp. 30. Z poznámek v knize aktiv a pasiv lze vyčíst, že v roce 1812 byl na tomto domku zajištěn plat pro semonického učitele. Právě v tomto domku byla umístěna od roku 1810 semonická škola. (Teprve před rokem 1848 byla postavena budova školy na místě dnešního čp. 44 vedle kostela sv. Markéty.)

Roku 1838 (jinde nacházíme přesné, leč dosti jiné datum – 20.5. 1831) byla chalupa s čp. 30 přiřknuta Janu Potůčkovi, synovi Josefa Potůčka za 120 zl. stříbra.

Odevzdací listinou ze dne 28.1. 1867 zdědili chalupu Václav a Anna, roz. Horníková, Potůčkovi. Na počátku republiky činila dávka z majetku a jeho přírůstku 440 Kč.

K 1.1. 1924 byli majiteli domu čp. 30 stále Václav a Anna Potůčkovi.

Pan Václav Potůček žil v domku ještě po roce 1945.

Chalupa byla zbořena, v padesátých letech 20. století. Již tedy neexistuje a ani čp. 30 nebylo zatím (v březnu roku 2005) žádnému novému domu přiděleno.

Číslo popisné 31

Chalupa vznikla v roce 1753 na dolním konci obce u statku čp. 32. V tomto roce koupila Marie Kavková, dcera dřívějšího držitele statku čp. 32 Jana Kavky (zemřel v r. 1750 a jeho vdovu si vzal nový majitel čp. 32 Václav Novotný), od nového držitele čp. 32 Václava Novotného 3 věrtele pole ‚Na Mokřině‘ a kousek zahrádky od statku čp. 32  při  obci  (tedy  při  obecní cestě) ležící, aby si na této zahrádce mohla vystavět chaloupku.

Trhová cena činila tehdy 50 nebo 30 kop míšenských. Roku 1768 prodal Václav Merkl tuto chaloupku, která tehdy měla u sebe pouhých čtvrt prutu pozemků, za 40 kop Janu Holečkovi.

Roku 1784 (u Kuhna 1794) postoupil Jan Holeček  chalupu za 40 zl. rýnských svému synovi Mikuláši Holečkovi. U chalupy byla tehdy malá zahrada o rozloze 33 sáhů.

Kontribuce platil majitel necelé 3 krejcary a urbární povinnost činila 2 zlaté 24 kr.

Roku 1825 (u Kuhna 1824) prodal Mikuláš Holeček svůj domek se zahrádkou za 100  zlatých Matěji Kopeckému.

Roku 1861 se zapisuje vlastnické právo na chalupu v ceně již 300 zl. pro syna předchozího majitele, který zemřel v roce 1859, Jana Kopeckého.

V roce 1879 se podle odevzdací listiny ze dne 31.8. 1861 zapisuje vlastnické právo na Annu Vlačihovou.

Podle trhové smlouvy z 29.6. 1888 koupil domek čp. 31 Václav Vlačiha za za 800 K, zřejmě se ale tehdy ještě uvádělo 400 zl.

Na počátku první republiky platil za domek dávku z majetku a přírůstku 1.250 Kč.

I k 1.1. 1924 byl stále majitelem domku čp. 31 Václav Vlačiha.

V roce 1994 žijí v domku Petr a Drahomíra Štohanzlovi.

Domek byl přebudován, dosud tedy stojí, ale obdržel nové čp. 19. Na konci devadesátých let 20. století obdržela uvolněné čp. 31 nově vybudovaná autodílna na západní straně státní silnice. Tedy mezi silnicí a železniční tratí.

Číslo popisné 32

Patří mezi ty usedlosti, které stávaly v Semonicích již před rokem 1588. Patřila tehdy s 12 pruty (asi 20 hektary) Janu Valáškovi. V jeho rodě se udržela až do roku 1661. Tehdy ji koupil Adam Sehnoutka za 400 kop míšenských.

Roku 1683 koupil grunt od své tchyně Anny Sehnoutkové Jan Pácalt za 360 kop a od něho pak i jeho syn – roku 1729 – Adam Pácalt za tutéž cenu.

V lednu roku 1735 si vyměnili Adam Pácalt  se  Štěpánem  Zolmanem tento statek za grunt čp. 20. Adam Pácalt měl tehdy zaplatit věřitelům Štěpána Zolmana 258 kop a otci Štěpána – Samuelu Zolmanovi – 36 kop.

Nový majitel Štěpán Zolman však grunt nepodržel dlouho. Již v prosinci 1735 vyměnil grunt za chalupu Jiřího Kavky. Stalo se to tak, že Štěpán Zolman prodal Jiřímu Kavkovi statek za 557 kop 8 grošů a Jiří Kavka Zolmanovi chalupu za 154 kopy 17 gr.

Roku 1745 přejal zemědělskou usedlost čp. 32 na dolním konci obce (obdržela tehdy při prvním číslování čp. 22) od svého otce Jiřího Jan Kavka za 350 kop.

Jan Kavka však zemřel již roku 1750 a zůstala po něm vdova se dvěma nezletilými dětmi – Jiříkem a Marií. Vdova Kavková si vzala za manžela Václava Novotného a tomu pak postoupila statek za 600 zl. Z těch pak měl nový majitel zaplatit 375 zl. za staré dluhy a také pretenci nezletilým Marii a Jiřímu Kavkovým.  Také  ještě  žijícímu  starému  Jiřímu  Kavkovi  měl  dávat nějaké zlaté.

Nový majitel prodal roku 1754 již výše zmíněný kousek místa a pomohl jí vystavět chalupu čp. 31. V  době velkého selského povstání (1775) byl Václav Novotný od roku 1773 do roku 1777 semonickým rychtářem a účastnil se za obec v roce 1777 jednání na smiřickém zámku o novém rozvrhu robot.

Po jeho smrti v roce 1790 přebírá statek jeho syn Jiří Novotný za 700 zl. Bylo u něho tenkrát 25 jiter 1123 čtver. sáhů polí, 3 jitra 1161 luk a zahrady a 1 jitro 448 sáhů pastvin. Dohromady 30 jiter (něco málo přes 17 hektarů) 1132 sáhů pozemků. Celoroční kontribuce obnášela 55 zl. 19 kr., urbární povinnosti pak činily 79 zl. 37 kr.

Roku 1813 postoupil Jiří Novotný statek svému synovi Janovi Novotnému za  1.800 zl. rýn.  Ten  pak roku 1843 postoupil grunt svému nezletilému synovi Václavovi Novotnému za 2.400 zl. c.m. Kolem roku 1870 statek vyhořel a Václav Novotný pak postavil statek nový – u státní silnice – dodnes nese tento grunt čp. 56. Byla to svého času i hospoda s tanečním sálem, méně již hospoda zájezdní, neboť doba formanů byla s postavením železniční trati nenávratně pryč.

Václav Novotný prodal část dřívějšího stavebního místa čísla popisného 32 Klemerovi a druhou část, se zbylým vypáleným stavením čp. 32 Janu Sehnoutkovi podle trhové smlouvy z 23.2. 1880. Pole a louky od statku čp. 32 přešly k novému statku čp. 56. 

Odevzdací listinou ze dne 3.2. 1894 zdědil místo Karel Sehnoutka.

Dle trhové smlouvy z 29.6. 1906 koupili domek Josef a Františka Klemerovi.Téhož roku bylo vyznačeno zboření domku a stavební parcela byla sloučena s číslem kat. 5.4/1.

Dle odevzdací listiny ze 12.5. 1920 zdědila po manželu Josefovi polovinu Františka Klemerová. Výměra dávky z majetku a přírůstku činila 1.800 Kč. Vlastníkem k 1.1. 1924 byla Františka Klemerová.

Dnes stojí domek čp. 32, postavený kolem roku 1920, prakticky na opačném konci Semonic.

Do 26.4. 1961 patřil vlastníkům čp. 1, manželům Janovi a Lidmile Jelínkovým. Od téhož dne do 11.8. 1977 patřil Lidmile a Ludmile Jelínkovým a to až do 24.4. 1979. Pak patřil do 25.11. 2000 Jaromíru Rezkovi z Hradce Králové a od téhož data až dosud (2005) manželům Václavovi a Jitce Andrejsovým.

Číslo popisné 33

Roku 1706 vlastnil místo po rozbořené předchozí chalupě Václav Otčenáš. Místo leželo při obci v dolní (severní) části Semonic.

Téhož roku 1706 koupil tohle místo od Václava Otčenáše Jan Hošek za 15 kop.

Roku 1746, taktéž za 15 kop, koupil toto místo od své matky Mikoláš Hošek.Ten na něm pak postavil chalupu.

Tu pak roku 1767 postoupila Kateřina Hošková svému synovi Janu Hoškovi. U chalupy tehdy byl kousek pole (1/4 prutu neboli 768 čtver. sáhů nebo ještě jinak - asi 3/4 hektaru).

Jan Hošek zaplatil tehdy za usedlost 30  zl.  Roční  kontribuce   platil   30  kr.  a  urbární povinnosti činily 2 zl. 43 kr. Roku 1816 koupil chalupu, stále se stejnou výměrou pole, jak bylo uvedeno výše, od Jana Hoška Daniel Klemera za 547 zl., ale postoupil ji za tutéž cenu Josefu Hrdličkovi. Daniel Klemera byl při těchto transakcích zastupován svým bratrem Janem Klemerou.

Po Josefu Hrdličkovi zdědila chalupu čp. 33 jeho dcera Anna Hrdličková, provdaná Borůvková.

Když pak roku 1845 zemřela, zdědila chalupu její dcera, rovněž Anna, provdaná Bílá.

Roku 1869 bylo vlastnické právo zapsáno na manžele Jana a Františku Bílých za 780 zl. Odevzdací smlouvou z 8.2. 1900 zdědil chalupu Václav Bílý.

Smlouvou ze dne  20.3. 1921 koupili čp. 33  manželé Jan a Anna Láškovi. K tomu si koupili i část pozemku, druhou část si ponechal Václav Bílý.

K 1.1. 1924 byli vlastníky Jan a Anna Láškovi.

V roce 1994 žije v domě čp. 33 Anna Bernasová. Totéž platí i o roce 2005.

Číslo popisné 34

Pravděpodobně tato usedlost stávala již roku 1588. Uváděla se jako chalupa. V roce 1588 patřila Duchoňským.

Roku 1655 hospodařil na usedlosti Ondřej Kunz, od něhož ji koupil roku 1661 jeho syn Jakub Kunz za 42 kopy.

Roku 1688 ji zakoupil od Jakuba Kunze Jiří Hošek a po jeho smrti ji postoupila     jeho     vdova Dorota Hošková Václavu Otčenášovi, za něhož se provdala. Přejímací cena tehdy činila sumu 60 kop.

Roku 1720 zakoupil čp. 34 od svých sourozenců Jana, Doroty a Marjany Hoškových Mikoláš Hošek taktéž za 60 kop. Již ale roku 1723 chalupu prodal za tutéž cenu Jiřímu Kavkovi.

Ten ji pak v roce 1735 vyměnil se Štěpánem Zolmanem za statek čp. 32.

Roku 1757 prodal Štěpán Zolman chalupu za 230 kop Janu Klemerovi a po něm ji za 180 kop zdědil jeho syn Daniel Klemera.

Roku 1786 chalupu dostává další Daniel Klemera, starší syn předchozího majitele, protože mladší Jan Klemera obdržel zemědělskou živnost od svého strýce Josefa Čeňovského v Račicích.

U Klemerovy chalupy byly 2 1/2 korce polí a – jak se tehdy říkalo – za půl fůry luk. Trhová cena usedlosti činila 180 zl. Roku 1824 přejal chalupu se 2 korci 645 sáhy pozemků po zemřelém otci Danielovi starší syn Václav Klemera. Tomu jeho mladší bratr Jan Klemera ustoupil v dědickém pořadí. Nabývací cena tentokráte činila 295 zl.

Václav Klemera přikoupil k živnosti 1 jitro 115 sáhů polí od Václava Vojtěcha z čp. 35 za 392 zl. Roku 1859 bylo pak zapsáno vlastnické právo na tuto chalupu pro Jana Klemeru, syna předchozího majitele. Ten přikoupil (tentokráte od Jana Vojtěcha) 851 sáhů luk, takže – podle výtahu berního úřadu z r. 1870 – měla živnost čp. 34 celkem 3 jitra 182 sáhy (1 3/4 hektaru) pozemků.

Roku 1880 byly přeneseny pozemky k usedlosti čp. 32. Současně notářským spisem ze dne 24.8. 1880 postoupila polovinu usedlosti Marie Klemerová svému druhému manželovi Janu Srkalovi.

Trhovou smlouvou ze 3.1. 1901 koupili čp. 34 Václav a Anna Jelínkovi a notářským spisem z 29.6. 1906 ujali se domu Jan a Anna Jelínkovi. Dům poté zdědil odevzdací listinou z 29.9. 1913 Jan Jelínek tím, že dostává polovinu domu po své manželce Anně.

Na počátku republiky byla vyměřena dávka z majetku a jeho přírůstku ve výši 6.956 Kč. K 1.1. 1924 byli majiteli domu čp. 34 manželé Jan a Marie Jelínkovi. Jan Jelínek byl živ hodně dlouho. Jedna z jeho dcer se provdala za Františka Kozu. Tito manželé měli také syna Františka.

V roce 1994 žijí v tomto čísle popisném manželé František a Olga Kozovi. Totéž platí i o roce 2005.

Číslo popisné 35

I tento statek stával v Semonicích již před rokem 1588. Patřil tehdy mezi největší; patřilo k němu 1 1/2 lánu (=108 korců, tedy zhruba kolem 30 hektarů) pozemků. V roce 1588 na gruntu hospodařil Jakub Janský. V roce 1619 na něm seděl již Václav Charvát. Tenhle Václav, ale možná již jeho bezprostřední předek, pocházeli zřejmě z  Rožnova.  Tam

byli Charvátové usídleni již v roce 1588 a hospodařili na lánovém statku. Těsně po ukončení třicetileté války – v roce 1649 – převzal semonický statek čp. 35 Václav Charvát, zvaný starší. Převzal ho „od přátel a bratří svých za 600 kop míš.“

Roku 1687 byla tato zemědělská usedlost odhadnuta rychtářem a konšely, tzv. neznášovským, rožnovským a semonským právem, na 500 kop míš. a za tuto sumu převzata Danielem Charvátem, synem předchozího majitele.

Roku 1729, vzhledem již k jeho vysokému věku, postoupil Daniel Charvát grunt opět za 500 kop svému synovi Danielu Charvátovi. Po něm ho pak zdědil roku 1757 jeho syn téhož křestního jména, tedy opět Daniel Charvát za 800 kop míš.

Tento Daniel Charvát zemřel pak bez závěti (kšaftu) roku 1787. Grunt čp. 35 (tehdy ovšem nesl čp. 25) měl tenkráte při sobě 52 jitra 636 sáhů (stále tedy zhruba 30 hektarů) polností. Bylo to, přesněji řečeno, 39 jiter 754 čtver. sáhů orných polí, 11 jiter 657 sáhů luk a zahrad a 1 jitro 825 sáhů pastvin nebo lesa. Ročně se z usedlosti platilo 94 zl. 54 kr. kontribuce a urbární povinnost činila 136 zl. 36 kr. Statek byl při úmrtí Daniela Charváta odhadnut na 1.179 zl. conv.m. a převzal ho Jan Charvát, syn předchozího majitele Daniela.

Jan Charvát rozdělil roku 1809 (u Kuhna v roce 1808) usedlost čp. 35 na dva díly. Jeden z nich – s hospodářským a domovním stavením, jakož i stodolou a s 26 jitry 127 sáhy pozemků – postoupil za 1.100 zl. svému synovi Danielu Charvátovi, druhý díl o stejné výměře postoupil roku 1810 za 900 zl. druhému synu Janovi Charvátovi, který si měl vlastním nákladem postavit k hospodaření potřebné budovy.

Daniel Charvát zemřel již roku 1810 a jeho poloviční statek byl přiřknut pozůstalé vdově Dorotě Charvátové za 1.100 zl. Dorota se o rok později – 1811 – znovu vdala za Jana Volfa. Ten ke gruntu přinesl 6 korců polí z Jaroměře a roku 1820 vyměnil grunt za zemědělskou živnost Jana a Barbory Burianových čp. 15/17 v Máslojedech.

Roku 1821 kupuje pak čp. 35 Václav Vojtěch za 3.480 zl. Tehdy u něho bylo 24 jiter 790 sáhů (necelých 14 hektarů) pozemků. Roku 1854 bylo vlastnické právo na statek, mající již jen 22 jiter 494 sáhů pozemků, zapsáno nezletilému Janu Vojtěchovi, synovi předchozího majitele za 4.100 zl. Ten pak postupně odprodával od statku pozemky, až nakonec v roce 1874 zbylo jen 14 jiter 1825 sáhů. Nakonec rozdělil a odděleně prodal i stavební místo a budovy, takže ze statku vznikly dvě usedlosti – dosavadní čp. 35 a nové čp. 62.

Například Karel a Anna Horákovi koupili od této usedlosti 3 jitra 1483 sáhů pole za 2.000 zl. 30.6. 1868 koupili od téhle živnosti Jan a Anna Klemerovi půdy za 300 zl. a Jan a Anna Srkalovi za 297 zl.

17. března 1885 koupil v exekučním řízení usedlost čp. 35 Leopold Hlavatý. Trhovou smlouvou z 21.6. 1892 koupil chalupu Josef Špryňar a posléze trhovou smlouvou z 27.6. 1892 koupili dům manželé Václav a Antonie Havelkovi.

Notářským spisem z 22.4. 1920 ujali se domu manželé Václav a Anna (roz. Havelková) Šrámkovi za 12.000 Kč. Vyměřená dávka z majetku činila 5.000 Kč.

K 1.1. 1924 byli majiteli Václav a Anna Šrámkovi. Roku 1928 dům čp. 35 vyhořel a Václav Šrámek ho za 60.000 Kč nově vystavěl. V roce 1931 byl dvakráte vypsán prodej obnoveného čp. 35. Václav Šrámek totiž nastoupil jako skladník ‚k benzinu‘ v Roudnici nad Labem. Dražba byla zastavena zaplacením dluhu a úroků, které na stavení lpěly. Napodruhé – v roce 1932 – odkoupili příbytek od Václava Šrámka manželé Jan a Anna Konárovi. Své čp. 66 v kopci prodali J. Duchačovi z Hořenic za 51.000 Kč.

Kupní smlouvou ze dne 5.4. 1951 koupili dům manželé Jan a Lidmila Jelínkovi, dne 12.9. 1956 se stali majiteli Jiří a Jiřina (roz. Jelínková) Ošťádalovi.

22.8. 2001 se stala majitelkou čp. 35 Věra Kašparová z Jaroměře, ul. Svatopluka Čecha. Ta v letech 2004 a 2005 dům přestavuje.

Číslo popisné 36

Toto číslo popisné bylo zřejmě po několik staletí před rokem 1745 posledním stavením na dolním konci tehdejších Semonic. I proto nemohlo být po dlouhá léta ničím jiným než obecní pastouškou.

Neklidné období slezských válek v prvních letech panování Marie Terezie pastouška nepřežila. Právě v roce 1745 byla vojáky rozebrána a posloužila při táborových ohních k opékání masa či jen k zahřátí vojsk. Její osud potkal i některá další stavení v této části Semonic. Dodnes můžeme vidět, že tato oblast byla nejpřístupnější z luk, na nichž i v mnohých dalších obdobích tábořila v průběhu historie – jak jsme si již ukázali výše – naše i cizí vojska. Je dobré si povšimnout, že i na ‚Indikační skice‘ z roku 1910 se od čísla popisného 36 číslování obce vrací na protější stranu obecní cesty a čísla popisná 37 až 46 jdou tedy tentokráte po východní straně obecní cesty zpátky až za kostel sv. Markéty.

Roku 1746 vyměnil si Václav Charvát, vlastník statku čp. 5 a chalupy čp. 48, tohle spáleniště (sahalo až po okap Daniela Charváta) se semonickou obcí za svou chalupu, respektive zbořeniště čp. 48 (ani ve skice z roku 1910 se nikde v Semonicích nevyskytuje toto číslo popisné). K této výměně přidal obci ještě 40 kop a postavil na místě pastoušky novou chalupu. Byla to tehdy patrně chalupa výměniční.

Patřila k ní pouze zahrada o rozloze 371 čtver. sáhů. Při prvním číslování domů obdržela číslo popisné 26.

Roku 1763 se chalupy ujal  za  80  zl.  jeho syn Jan Charvát. Kontribuce platil 32 kr. a urbární povinnosti činily 2 zl. 24 kr. Jan Charvát byl totiž nucen v roce 1755 prodat svůj statek čp. 5 Mikoláši Chlupatému, proto se uchýlil do této chalupy.

Roku 1809 zdědil chalupu Václav Charvát,  syn Janův, za 181 zl. 27 kr.conv.m. (jinak též uváděno – za 450 fl. bankocedul).

Václav Charvát prodal chalupu v dubnu roku 1834 Janu Volfovi (uváděno též Wolfovi) za 76 zl.  V červenci téhož roku ji koupil za 100 zl. Daniel Andrejs a o rok později – 1835 – Václav Čapek za 332 zl. Ten pak přikoupil roku 1840 od V. Vojtěcha z čp. 35 pozemky o výměře 1 jitro 181 sáhů za 435 zl. 50 kr.

Roku 1854 bylo vloženo vlastnické právo k této chalupě v ceně  600 zl.  pro  Jana  Čapka  a roku 1859 pro manžele Matěje a Annu Balcarovy. Směnná cena při této zatím poslední transakci byla již 1.414 zl.

Právním přiřknutím z 20.8. 1880 zdědil Anninu polovinu manžel Matěj Balcar. Dne 25.10. 1884 byla konána exekuční dražba, při níž koupil chalupu čp. 36 bez pozemků Jan Pácalt, pozemky pak zakoupil Josef Klemera.

Notářským spisem ze dne 16.1. 1922 ujali se chalupy Jan a Růžena (roz. Potůčková z čp. 14) Pácaltovi. Ti byli také vlastníky i k 1.1. 1924.

Do roku 1998 pak patřil domek manželům Josefu a Věře Hamplovým, od tohoto roku jsou dodnes (2005) vlastníky manželé Ing. Jiří a Dita Staníčkovi. V roce 2004 přistavují ke vchodu do domu předsíň.

Číslo popisné 37

Roku 1755 prodal Daniel Charvát kousek místa při obci Janu Sehnoutkovi, aby si mohl na tomto místě postavit chaloupku.

Ona tam do té doby již podobná stála, ale i ona byla v období slezských  válek  vojskem  rozebrána a použita na topení.

Ono místo mělo rozlohu pod 1/4 prutu (asi 1 1/2 korce) a Jan Sehnoutka za něj zaplatil 30 kop míš. Při prvním číslování domek obdržel číslo popisné 27.

Roku 1780 postoupila Kateřina Sehnoutková, vdova po Janu Sehnoutkovi, chalupu svému synovi Jiřímu Sehnoutkovi za 50 zl. Při domu tehdy byla jen malá zahrádka – 29 čtver. sáhů. Kontribuce byla nepatrná – 2 3/4 kr. a urbární povinnosti činily 2 zl. 24 kr.

Později chybějí o chalupě zápisy a teprve roku 1863 se vkládá vlastnické právo na ni pro Daniela Sehnoutku, syna Jiřího Sehnoutky, který zemřel v roce 1826. Téhož roku 1863 prodal Daniel Sehnoutka chalupu za 500 zl. Janu Vejnarovi.

Smlouvou ze dne 5.3. 1913 koupili domek čp. 37 manželé Václav a Marie (roz. Vejnarová) Kovářovi za 1.000 K.

I k 1.1. 1924 byli majiteli Václav a Marie Kovářovi. Ve druhé polovině 20. stol. patřil Miloslavě Vognarové a ta ho odkázala někdy po roce 1994 Milanu Pavelkovi z čp. 6.

V roce 1994 žije v domě Miloslava Vognarová. V roce 2005 patří dům zřejmě Veronice Kischové a Milanu Pavelkovi mladšímu.

Číslo popisné 38

Roku 1762 prodal Václav Merkl Janu Skalickému kousek pozemku na vystavění chalupy za 30 zl. Při chalupě byla zahrada o výměře pouhých 149 čtver. sáhů. Kontribuce platil 11 1/2 kr., urbární povinnost činila 2 zl. 24 kr.

Roku 1796 postoupil Jan Skalický chalupu za 50 zl. svému synovi Františku Skalickému. Tehdy měla chalupa staré čp. 28.

Ten  ji  roku  1805 prodal Jiřímu Sehnoutkovi. Po jeho smrti ji roku 1831  dědí  jeho syn Jan Sehnoutka za 112 zl. Ten ji roku 1862 prodává Antonínu Šubrtovi za 445 zl.

Roku 1877 se na základě právního přiřknutí vkládá vlastnické právo na toto číslo popisné na Kateřinu Tvrdou.

Trhovou smlouvou z 5.2. 1900 koupili domek Karel a Marie Janebovi. Trhovou smlouvou pak ze dne 5.2. 1903 zakoupili dům za 1.530 K Václav a Anna Vítkovi. Na počátku republiky činila dávka z majetku 1.800 Kč.

K 1.1. 1924 byli majiteli Václav a Anna, roz. Bílá, Vítkovi. V roce 1935 Václav Vítek rozšířil a zvýšil chlév a mlat.

V roce 1994 patřil dům p. Hamanovi z Jasenné. V roce 2005 jsou majiteli manželé Martin a Věra Freislebenovi.

Číslo popisné 39

Roku 1772 prodal Josef Zolman od svého gruntu chalupu se zahrádkou (97 sáhů) Janu Vojtěchovi za 57 zl. Hned v roce následujícím – 1773 – ji Jan Vojtěch vrací zpátky Josefu Zolmanovi a to za tutéž trhovou cenu.

Chalupa měla tehdy číslo popisné 29. Kontribuce se z domku platila 8 kr. a urbární povinnost byla 2 zl. 24 kr.

Roku 1817 zdědila chalupu Zolmanova dcera Dorota se svým manželem Františkem Lausem (takto čte příjmení V. Novotný, Kuhn čte příjmení ‚Baurem‘) za 280 zl.

Roku 1820 se zapisuje vlastnické právo na chalupu v ceně  80  zl.  pro Jana Charváta.

Roku 1838 ji koupil za 240 zl. Václav Žoček z Rasošek a r. 1845 Václav a Anna Komorovských za 416 zl.

Roku 1846 ji koupili manželé Václav a Alžběta Stránští za 300 zl. Roku 1867 pak bylo vlastnické právo na chalupu zapsáno pro Mikoláše a  Františku,  roz.  Stránskou, Pácaltovi za 100 zl. Františka Pácaltová zdědila po svém manželovi Mikuláši jeho polovinu dne 14.11. 1911.

Odevzdací listinou pak 27.11. 1918 zdědila domek neteř Františky Anežka Pácaltová. Ta byla také majitelkou i k 1.1. 1924.

V devadesátých letech 20. století, ale i v roce 2005, je čp. 39 již rekreační chalupou a patří Janu Sakařovi z Prahy.

Číslo popisné 40

Tato chalupa stála již před rokem 1827. V 18. století o ní ale žádné záznamy nikde nejsou. Mimo zastavěné plochy neměla žádné pozemky. V roce 1827 ji po Janu Kozovi zdědila jeho vdova Anna Kozová za 20 zl. c.m.

Roku 1854 ji koupil Jan Čapek za 150 zl. a v roce 1861 bylo zapsáno vlastnické právo na domek pro manžele Václava a Kateřinu Čapkovi za 120 zl. Trhovou smlouvou z 25.8. 1886 koupil čp.40 Josef Potůček. Odevzdací listinou ze dne 10.9. 1894 ho zdědila Kateřina Potůčková a smlouvou trhovou z 9.2. 1903 koupili dům za 2.000 K Václav a Josefa Charvátovi.

Na počátku republiky byla vyměřena dávka z majetku a přírůstku 400 Kč. K 1.1. 1924 byli stále majiteli domku Václav a Josefa Charvátovi. V roce 1936 byl domek právě Václavem  Charvátem,   obuvníkem, přestavěn. Kronikář si tehdy poznamenal, že dům byl opatřen novou eternitovou střechou, takže zase zmizela jedna stará došková střecha.

V roce 1994 žili v domě čp. 40  manželé Josef a Alena Andrejsovi. Totéž platí  i  v roce  2005. Dům zdědila po smrti Františky Charvátové v roce 2003 Alena Andrejsová.

Číslo popisné 41

Stávalo již před rokem 1746. V onom roce prodává tuto chalupu Václav Joneš Janu Lindrovi za 40 kop.

Roku 1761 odkázala Marie Lindrová, vdova po Janu Lindrovi, chalupu svému synovi Jiřímu Lindrovi za 35 kop. Tento  majitel  ji roku 1772 prodal Václavu Andrejsovi za 60 kop. Při chalupě byla tehdy malá zahrádka o výměře 24 sáhů. Kontribuce platil 2 3/4 kr., urbární povinnosti činily 2 zl. 24 kr.

Roku 1824 dědí chalupu, oceněnou tehdy na 104 zl. dcera posledně uvedeného majitele Alžběta Andrejsová, provdaná za Jana Skalického. Tomu dala upsat vlastnické právo na polovinu chalupy. Majetek má tehdy cenu 104 zl. 30 kr.

V roce 1871  dostává  Jan Skalický právo i na druhou polovinu domu čp. 41. Ten pak téhož roku prodal dům manželům Václavu  a  Františce  Sehnoutkovým za 300 zl.

Smlouvou ze dne 30.11. 1889 koupil stavení Václav Koza za 1.600 K (zde ale ještě platily zlaté, tedy spíše 800 zl.).

Majitelem k 1.1 1924 je výměnkář  Václav Koza. Poté se o tomto čp. neobjevují již žádné zprávy (a to ani u kronikářů). Jisté dnes je to, že původní číslo popisné 41 dnes již neexistuje a toto číslo obdržela novostavba Bohuslava Lenfelda z přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. Bohuslav Lenfeld tragicky zahynul pod vlakem.

V současnosti (2005) zde žije Praskovňa Lenfeldová.

Číslo popisné 42

V polovině 18. století  vlastní tuto chalupu Václav Říčař. (Někdy psáno i ‚Ržicžarž‘.) Měla tehdy číslo popisné 31. Roku 1785 ji od svého otce zdědil syn Václav Lžíčař. Obdržel ji za 60 zl. U chalupy byla zahrada o rozloze 45 sáhů a 1 jitro pole. Daně platil 46 kr. a urbární povinnost činila 2 zl. 36 kr.

Roku 1805 chalupu koupil Daniel Rudolf za 420 (jinde uváděno za 430) zl.  Po  jeho  smrti  ji roku 1816 za 127 zl. 49 kr. víd. č. zdědil jeho syn, taktéž Daniel Rudolf. Ten ji pak roku 1849 postoupil za 60 zl. své dceři Alžbětě Rudolfové. Ta se pak provdala za Jana Novotného. Tomu postoupila smlouvou z 29.8. 1849 polovinu majetku.

Dne 29.1. 1876 ujali se domu za 660 K (zhruba 300 zl.) manželé Josef a Františka  Novotných. Ti byli majiteli i k 1.1. 1924. V roce 1936 obdržel domek ‚U Studánky‘ od Josefa a Františky Novotných František Pavlík (dělník fy. Polický v Jaroměři) a jeho manželka. Nový majitel zděděný domek opravil tak, že bortící se zdi z vepřovic nahradil zdmi z cihel. Ve stejném roce zřídila za tímto domkem obec nákladem přes 2.000 Kč, v sadě V. Kozy, betonovou nádrž, do které se zachycovala voda z obecní studánky, aby v případě požáru byl dostatek vody k hašení.

Ve druhé polovině 20. století (i v roce 1994) v domě žili Jaroslav a Miloslava Pilařovi. V letech 2004 a 2005 přestavují dům manželé Desider a Jarmila Lavuovi.

Číslo popisné 43

Zděná chalupa, vystavěná na obci, fungovala již před rokem 1745. Roku 1745 tuto chalupu zdědila po svém otci Dorota Valášková a prodala ji za 45 kop míš. Janu Kozovi. V 18. století obdržela chalupa číslo popisné 32.

Roku 1753 prodává Marie Kozová, vdova po zemřelém Janu Kozovi, chalupu svému švagrovi  Václavu Kozovi za 40 zl. 50 kr. I dřevo z této chalupy bylo ve válečných časech za panování Marie Terezie vojskem rozebráno a spáleno. U chalupy byla malá zahrádka o rozloze 4 sáhů.

Kontribuce se z chalupy platilo 1 1/4 kr. a urbární povinnost dosahovala čísla 2 zl. 24 kr.

Dalším vlastníkem se stal Matěj Koza a po jeho smrti se roku 1831 ujímá chalupy čp. 43 syn Václav Koza za 152 zl. Ten pak roku 1836 prodal chalupu za 80 zl. Josefu Šulcovi.

Roku 1850 bylo zapsáno vlastnické právo na domek pro dědičku po Josefu Šulcovi, jeho dceru Annu Duškovou.

Odevzdací listinou ze 2.6. 1884 zdědila chalupu Anna Gabrielová, provdaná Lédlová. Trhovou smlouvou z 26. 4. 1909 koupila domek Františka Lhotská. Odevzdací listinou z  23.9.  1918  zdědil chalupu čp. 43 Václav Lhotský z protějšího čp. 13. I k 1.1. 1924 byl majitelem Václav Lhotský.

V roce 1931 bylo obydlí Václavem Lhotským opuštěno a ubytovali se zde Němec Antl a dělník Slánský se svou manželkou ze Slovenska.

Ve druhé polovině 20. století zde bydlel Petr Frýbl, v první polovině 90. let 20. století již jen jeho syn Antonín Frýbl. Ve druhé polovině 90. let a v současnosti (2005) přestavují dům Karazsovi.

Číslo popisné 44

Původně grunt s čp. 46, později čp. 44. Náležel Janu Husákovi. Ovšem již ve 40. letech 19. stol. byla na tomto místě (někde je psáno, jen z doslechu, že zde bývala také kostnice přilehlého hřbitova), které tehdy patřilo smiřickému panství, postavena budova semonické katolické školy. (Podrobně viz osudy školy v samostatných úsecích o semonickém školství, nebo v I. díle ‚Pamětní školní knihy‘, která je uložena ve SOkA v Náchodě spolu s dalšími díly tak, jak uvádíme vzadu v pramenném materiálu.) Při založení nové knihy čteme dle protokolu ze dne 14.8. 1879, že je zde zapsáno vlastnické právo katolické semonické škole.

V roce 1884 byla školní budova pečlivě přestavěna a  rozšířena.  Bez  přerušení  pak  sloužila semonickým, rožnovským, někdy i neznášovským a jezbinským dětem až do zrušení školy ke 31. červenci 2003.

Městský úřad v Jaroměři prakticky ještě v roce 2003 prodal budovu školy Hovadovým z Jaroměře – Josefova za 600.000 Kč. (Tohle  je   ovšem   zpráva  převzatá

jenom z novin. I východočeská televize ‚Puls‘ se několikráte kauzou zrušení školy v Semonicích v červnových dnech roku 2003 zabývala. Podrobněji o budově čp. 44 viz dále v dalších školních kapitolách.)

Číslo popisné 45

Byla to původně chalupa zádušní, to ještě v dobách, kdy v Semonicích bývala fara, tedy do roku 1623 nebo 1624. Přiléhala těsně k jižní části hřbitovní zdi. Dnes již neexistuje.

V 18. století obdržela číslo popisné 33.

Před rokem 1753 vlastnil chalupu Jan Hrubý. Roku 1753 postoupila jeho vdova Dorota Hrubá chalupu Mikuláši Vojtěchovi, za něhož se znovu provdala, za 64 zl., aby ji dodržel pro jejího syna z prvního manželství.

Roku 1765 v důsledku dobrovolného narovnání postupuje Mikuláš Vojtěch chaloupku za stejných 64 zl. Janu Hrubému. V roce 1773 ji Jan Hrubý prodal (i se zahrádkou o výměře 499 sáhů) Janu Vojtěchovi za 190 zl. Kontribuce platil tehdy 43 kr. a urbární povinnosti činily 2 zl. 29 kr.

Roku 1800 odevzdala chalupu Dorota Vojtěchová, vdova po Janu Vojtěchovi, svému synovi Václavu Vojtěchovi za 60 zl. Ten ji pak roku 1839 postoupil svému synovi Janu Vojtěchovi za 100 zl.

Trhovou smlouvou z 18.7. 1880 ujal se chalupy čp. 45 Václav Vojtěch. Odevzdací listinou z 15.8. 1898 ji zdědil František Vojtěch a odevzdací listinou z 10.1. 1902 ji zdědil Karel Vojtěch.

Na počátku republiky byla z tohoto čísla popisného vyměřena dávka z majetku ve výši 800 Kč a k 1.1. 1924 patřilo Karlu a Anně Vojtěchovým. V padesátých letech 20. století patřila manželům Svatoňovým, kteří se někdy kolem roku 1954 přestěhovali do Dolan u Jaroměře a domek byl zbořen.

V roce 1994 již chalupa neexistovala, byla zlikvidována.

Číslo popisné 46

Původně to byla zřejmě druhá (a tedy i poslední) zádušní chalupa přimknutá k první zádušní chalupě, která (jak je uvedeno výše) byla zbořena.

Tuto živnost založil roku 1776 Matěj Flégr, když zakoupil od usedlosti Chlupatých 8 strychů 532 sáhy pozemků a připojil je k již existující své chalupě.

Nesla tehdy čp. 34.

Roku 1793 postoupil Matěj Flégr tuto živnost svému synovi Václavu Flégrovi (psáno i Flejgrovi) za 250 zl. Při chalupě bylo 4 jitra 1132 sáhů orných pozemků a 1333 sáhů luk. Urbární povinnosti dělaly 2 zl. 24 kr.

Václav Flégr  pak usedlost předal s 5 jitry 865 sáhy pozemků svému synovi Janu Flégrovi v roce 1827 za 240 zl.

Odevzdací listinou z 27.8. 1889 a smlouvou ze dne 26.8. 1889 ujali se čp. 46 Jan a Anna Flégrovi. Tito po odepsání pozemků, které si ponechali, prodali dům trhovou smlouvou ze 7.6. 1895 Karlu a Barboře Zadrobílkovým.

Odevzdací listinou z 10.3. 1904 zdědil dům za 3.000 K Karel Zadrobílek.

K 1.1. 1924 byli majiteli tohoto domu  manželé Karel a Anna Zadrobílkovi.

Asi od počátku 70. let 20. století je majitelem Tomáš Kubálek. V roce 2005 žijí v domě manželé Jiří a Jindřiška Kubálkovi.

V březnu 2005 je prováděna na domě rekonstrukce celé střechy.

Číslo popisné 47

Před rokem 1746 patřila chalupa  Danielu Vítkovi  (nebo  Vackovi?).  Roku  1746  postoupila vdova po Danielu Vítkovi (Vackovi) chalupu za 35 kop Janu Vackovi, za něhož se znovu provdala. Při prvním číslování obdržela chalupa čp. 35.

Roku 1775 ji po svém otci převzal za 40 zl. František Vacek. U chalupy bylo tehdy 1835 sáhů pozemků. Kontribuce platil 1 zl. 19 kr. a urbární povinnosti činily 3 zl. 5 kr.

František Vacek pak čp. 47 prodal roku 1811 za 120 zl. Janu Srkalovi. Ten pak – již za 200 zl. – ho prodal roku 1818 Ignáci Jenšovskému. ( Možno číst i Jenčovskému.)

Roku 1825 koupil chalupu – pouze ale se zahrádkou ve výměře 74 a 1/2 sáhu – Antonín Hofman za 100 zl. Ten ji pak roku 1839 odstoupil za 120 zl. svému synovi Josefu Hofmanovi.

Trhovou smlouvou z 18.7. 1882 koupila chalupu Marie Šedivcová. 27.12. 1884 pak koupili  čp. 47 manželé Karel a Anna Vojtěchovi.

Trhovou smlouvou z 20.5. 1891 se stali majiteli manželé František a Anastazie Borůvkovi a po nich 8.2. 1906 koupili chalupu manželé Josef a Františka Charvátovi za 1.800 K. Tito manželé byli majiteli usedlosti i k 1.1. 1924.

Roku 1994 byl majitelem František Novotný. V roce 2005 žijí v domě čp. 47 Aleš, Petra a Zdena Novotní.

Číslo popisné 48

Dle zápisu z roku 1755 byla tato chalupa ‚od pradávna vystavěná‘ a právě v onom roce za 27 kop zakoupená Václavem Charvátem. Ten ji připojil ke gruntu čp. 5.

Tuto chalupu pak směnil o rok později – 1756 – za obecní pastoušku čp. 36, ale po vyhoření statku čp. 5 uplatnil na ni opět vlastnické právo a odkázal ji svému vnukovi Václavu Charvátovi. Snad to byl syn pohořelého Jana Charváta.

Jenže dědic čp. 48 – Václav Charvát – sloužil v té době v chevalierském regimentu knížete z Lobkovic a navíc patrně od regimentu zběhl. Zaznamenáno takto – ‚… proti jeho přísaze pryč se odebral.‘

Vzhledem k tomu mu byla chalupa vrchností odebrána a roku 1787 dána za 40 zl. Janu Charvátovi, bratru Václavovu. K chalupě tehdy patřila zahrádka o rozloze  125  sáhů. Kontribuce platil ročně necelých 11 kr. a urbární povinnost   byla  ve  výši 2 zl. 29 kr.

Jan Charvát prodal chalupu roku 1824 za 80 zl. stříbra Janovi a Anně Čapkovým. Když Jan Čapek zemřel, byla chalupa stále se 125 sáhy pozemku zapsána roku 1869 za 200 zl. pro jeho syna Václava Čapka a jeho manželku Františku Čapkovou, rozenou Kotlandovou. (Něco jiného se dočítáme v semonické kronice, kterou začal psát řídící učitel Josef Paděra roku 1922. Citujeme – ‚Odevzdací listinou z 8.8. 1853 zdědil chalupu syn Václav Čapek za 200 zl. stříbra. Smlouvou svatební z 24.8. 1848 postoupil polovici své manželce Františce, roz. Kotlantové.‘)

Rozsudkem z 25.12. 1875 bylo uznáno právo vlastnictví Karlu Kremkovi. Trhovou smlouvou z 24.4 1881 koupila chalupu Františka Šmídová za 400 zl. (800 K).

Majiteli domu čp. 48 byli k 1.1. 1924 František a Františka Šmídovi.

Roku 1932 přesídlil František Šmída ke své dceři do Rožnova a dům čp. 48 od něho koupil Josef Čapek, dělník ve skladišti nádražního konzumu, za 7.500 Kč.

V roce 1975 prodal Josef Čapek za odhadní cenu 10.000 Kčs Bedřichu Andrejsovi.

V roce 1994, ale i v roce 2005 žijí v domě Josef a Dana Vopršálkovi.

Číslo popisné 49

Jedná se o čp., které dnes již nepatří do semonického katastru. Tehdy ovšem ano – bylo to tzv. ‚Semonické Zálabí‘. Totéž se týká i následujícího čp. 50. Obě čísla popisná dnes patří do katastru obce Rasošky.

Chalupa čp. 49 byla postavena pravděpodobně v roce 1770 na panském pozemku, který již tehdy byl považován za pozemek patřící pleským sousedům.

Patřila Jarošovým. Roku 1791 ji s 1 korcem pozemků, které patřily panstvu, zdědil za 37 zl. Václav Jaroš.

Roku 1850 bylo zapsáno vlastnické právo na tuto chalupu pro Jana Jaroše za cenu 245 zl. 32 kr. Ten přikoupil k chalupě (již za nových poměrů po roce 1848) v roce 1860 2 jitra 944 sáhy pozemků a roku 1864 (jinde 1862), po smrti Jana Jaroše, bylo zapsáno vlastnické právo na Františku Jarošovou, opět poté provdanou Pokornou za 897 zl. 90 kr.

Trhovou smlouvou z 5.4. 1887 koupili usedlost Čeněk a Anna Hážovi. Odevzdací listinou z 21.5. 1907 zdědila Anna Hážová polovinu po manželu Čeňkovi.

Odevzdací listinou z 11.12. 1914 a snímkem z notářského spisu ze dne 12.2. 1914 ujali se živnosti manželé František a Marie Hážovi.

Dle usnesení ze 14.7. 1916 je poznamenáno, že se zabavuje jmění patřící Františku Hážovi ve prospěch bývalého majitele - c.k. rakouského státu. František Háž totiž v roce 1916 zběhl na východní frontě k Rusům. Po převratu v říjnu roku 1918 bylo toto vše z knih vymazáno a vráceno Františku Hážovi.

I k 1.1. 1924 byli majiteli usedlosti František a Marie Hážovi.

V období první republiky, po provedení regulace řeky Labe (narovnání toku), připadlo ‚Semonické Zálabí‘ obci Rasošky.

Číslo popisné 50

Tato chalupa, rovněž v ‚Semonickém Zálabí‘ (tedy na levém labském břehu), stávala prý rovněž již od pradávna. Nazývala se pomístním názvem ‚Dvořačka' nebo jinak také ‚Hufnáglovka‘.

U chalupy bylo 7 strychů 1 věrtel orných polí, 2 strychy 2 věrtele ‚oulehlin‘ a luk za tři fůry sena.

Podle záznamu byla  roku  1784  v  kanceláři  hoříněveského  panství  vydražena  semonickou obcí za nejvyšší cenu – 505 zlatých. Chalupa měla tehdy čp. 41.

Roku 1793 ji koupil od obce za 600 zl. Václav Koza pro syna Jana Kozu. Ten si ale již zakoupil svobodné grunty v    Jaroměři,  a   proto   postoupil   tuto zálabskou živnost, u níž bylo tehdy 5 jiter 676 sáhů pozemků (3 jitra 1122 sáhů orných polí, 1 jitro 488 sáhů luk a zahrady a 666 sáhů tvořila lada a les), za 600 zl. svému bratru Václavu Kozovi. Ročně platil kontribuce 4 zl. 48 kr.

Roku 1805 přešla usedlost z Václava na jeho syna Mikoláše Kozu. Její převodní cena činila tehdy 200 zl.

Roku 1846 bylo zapsáno vlastnické právo na chalupu v ceně 500 zl. na Marii Čápovou, dceru předchozího majitele. Proto se pak dlouho říkalo usedlosti ‚Na Čápovně.‘ Marie Čápová odprodala 2 jitra 20 sáhů pozemků dceři Anně, provdané Hrubé z Rožnova, za 300 zl. podle kontraktu ze dne  30.6. 1871.

Trhovou smlouvou z 10.12. 1881 prodala Marie Čápová usedlost manželům Františkovi a Marii Andrejsovým.

Notářským záznamem z 11. ledna 1921 ujali se živnosti manželé Václav (nar. 1889) a Marie, (nar. 1893, roz. Jelínková ze Semonic čp. 21) Andrejsovi. Převod byl proveden za 12.000 Kč.

Dávka z majetku a jeho přírůstku činila pro usedlost 7.049 Kč. I k 1.1. 1924 byli vlastníky usedlosti Václav a Marie Andrejsovi.

Václav Andrejs vybudoval  v  Semonicích-Zálabí novou usedlost, která obdržela čp. 63 (zřejmě ale již podle jiného katastru, neboť stejné číslo popisné obdržela v samotných Semonicích družstevní sušárna čekanky).

Po ‚narovnání‘ labského toku v období první republiky přestalo tzv. ‚Semonické Zálabí‘ existovat.

Číslo popisné 51

Druhá polovina semonických domů (právě od tohoto čísla popisného až po čp. 100) má již mnohem kratší historii. Domy totiž vznikly v 19. a 20. století.

Statek čp. 51 vznikl vlastně ze statku čp. 35. To roku 1810 převzal Jan Charvát od svého otce Daniela Charváta od statku čp. 35 polovinu pozemků. Bylo to 19 jiter 1468 sáhů polí a 6 jiter 741 sáh luk a zahrad. Tyto pozemky připojil k nově postavenému statku čp. 51. Přejímací  cena  činila 900 zlatých.

Roku 1828 předává Jan Charvát usedlost s 28 jitry 150 sáhy pozemků za 1.000 zl. svému synovi Janu Charvátovi a roku 1863 zapisuje se vlastnické právo na tento statek v ceně již 4.000 zl. pro Jana a Annu Charvátovy.

Notářským spisem z 29.1. 1912 ujala se čísla popisného 51 Marie Vognarová.

Postupní smlouvou z 8.5. 1919 převzal živnost Jaroslav Vognar za 3.000 Kč. Ten pak polovinu postoupil své manželce Aleně Vognarové, roz. Volfové z Jaroměře, v roce 1922. Dávka z majetku a přírůstku činila 18.000 Kč. I k 1.1. 1924 byli majiteli Jaroslav a Anna Vognarovi.

V roce 1994 vlastnila usedlost Miluška Vognarová, po její smrti v současné době (2005) pak Milan Pavelka z čp. 6.

Číslo popisné 52

Poslední číslo popisné, které vzniklo ještě za feudalismu, tedy před rokem 1848. Domovní i hospodářské stavení bylo postaveno již roku 1807 právě pod čp. 52. Teprve ale roku 1846 převzal Josef Rezek od svého otce Jana Rezka polovinu pozemků ve výměře 14 jiter 1254 sáhů od sousední usedlosti čp. 26. Tím teprve založil novou zemědělskou živnost. Stalo se tak kontraktem ze dne 31.12. 1846 za 1.600 zl. stříbra.

Odevzdací listinou z 26.12. 1866 zdědili usedlost za 9.015 zl. manželé Jan a Anna Srkalovi. Poté kupní smlouvou ze 3.3. 1867 koupila usedlost ‚Evangelická reformovaná náboženská obec‘ (dnešní sbor Českobratrské církve evangelické v Semonicích) za 9.400 zl. Evangelíci koupili usedlost i s pozemky. Jejich pronájmem získávali peníze na zaplacení místního evangelického faráře. Pozemků bylo v roce 1874 15 jiter 1319 sáhů (okolo 9 hektarů).

Usedlost zprvu sloužila jako fara, církevní kancelář, třída pro soukromou semonickou evangelickou školu a o nedělích jako bohoslužebná místnost. Od roku 1872 až do roku 1892 pak již jen jako evangelická škola.

Usedlost stála v zahradě za dnešní budovou evangelického chrámu. Zůstala tam po ní dodnes už jen studna. Usedlost byla v roce 1892 rozebrána a materiál z ní prodán.

Všechny dnešní církevní budovy byly postaveny na zahradě původního čp. 52. Dle odhadní listiny ze dne 1.2. 1874 č. 1096/73 byly budovy stojící na zahradě ohodnoceny takto:

Kostel v ceně 21.132 zl.r.č., fara čp. 57  6.465 zl.r.č., hospodářská budova za farou 1.032 zl.r.č. a oplocení 570 zl.r.č.

Roku 1892 během několika letních měsíců byla postavena podle požadavků okresní školní rady ve Dvoře Králové současná secesní budova. Byla posunuta proti původnímu čp. 52 o několik desítek metrů západně ke státní silnici do jedné linie s kostelem a farou. Čp. 52 nová budova převzala od původní usedlosti.

Nová budova byla vyznačena 14.5. 1893 jako evangelická škola čp. 52. Usnesením ze 31.3. 1922 č. A 339 byly zapsány veškeré nemovitosti (škola, fara i s pozemky) ke kostelu do knihovní vložky č. 59 a poznamenáno v základní úřední listině z 26.1. 1922 č. 125 a vyhlášky ministerstva školství a národní osvěty z 8.2. 1922 a z 25.11. 1923, že majitel ‚Spolek církve evangelické (reformované) v Semonicích má nyní úřední název ‚Českobratrská církev evangelická‘.

Evangelická školní budova sloužila svou třídou ještě po roce 1920 jako třetí třída místní semonické obecné školy. Zemská školní rada v Praze totiž za souhlasu Zemského správního výboru v Praze povolila vynesením ze dne 21.9. 1920 čís. I – 1254/5, čís. z.a.n. 81543 ai 1920, ‚aby následkem uzavření soukromé školy evangelické otevřena byla při obecné škole zdejší třetí definitivní třída‘. A bylo to nutné. Obecná škola měla tehdy většinou ve dvou třídách kolem devadesáti žáků, evangelická ve své jedné třídě od 40 do 60 žáků. (Podrobnější osudy čísla popisného 52 viz v knize Jiřího Matějky ‚Dějiny sboru Českobratrské církve evangelické v Semonicích.)

Číslo popisné 53

Usedlost vznikla ze statku čp. 16. Roku 1858 převzal Václav Koza od svého otce 13 jiter 1390 sáhů (asi 8 hektarů) pozemků od statku čp. 16. Tak  založil novou zemědělskou živnost čp. 53. Přejímací cena byla tehdy 2.000 zl.

Podle trhové smlouvy ze dne 16.3. 1900 koupili usedlost   manželé   František a Antonie Kozovi za 14.000 K. Na počátku republiky byla dávka z majetku a jeho přírůstku vyměřena na 11.000 Kč.

I k 1.1. 1924 byli vlastníky František a Antonie Kozovi.

V roce 1977 se z čp. 17 přestěhovala do nového rodinného domku čp. 53 rodina Josefa Hampla.  V roce 1994 žije v čp. 53 Josef Hampl s rodinou. V roce 2005 jsou majiteli domu Věra a Miloš Rodrovi. V domě pak v tomtéž roce žijí Jana a Jaroslav Janských se třemi dětmi.

Číslo popisné 54

V knihách je vyznačeno, že na parcele č. kat. 679 byla vystavěna chalupa čp. 54. Tento zápis je ze dne 28.6. 1878.

Ještě před vznikem této chalupy byly semonické pozemky pro ni určeny na č.kat. 673-677. Dále pak i pozemky 679 a 680 od nové usedlosti čp. 40 ve Vlkově byly pro ni odepsány a koupeny pro Jiřího a Josefa Šimerovy Václavem Bartoškem a Janem Zdenkem z Oujezda (dnes Újezd) za 300 zl. Pozemky měřily 1 jitro 212 sáhů. Tato koupě pozemků proběhla již roku 1867.

Podle odevzdací listiny ze dne 10.4. 1907 zdědili chalupu za 1.300 K manželé Jan a Františka Škarýtkovi.

Na počátku republiky byla vyměřena dávka z majetku a jeho přírůstku ve výši 5.426 Kč. I k 1.1. 1924 jsou vlastníky čp. 54 manželé Jan a Františka Škarýtkovi.

V dalších letech se v semonických záznamech nenachází nic, neboť toto číslo již nespadá do semonického katastru, ale v katastru Rasošek (tedy opět Zálabí) ho vlastní v roce 1994 a také 2005 J. a M. Cejnarovi.

Číslo popisné 55

21. června 1871 koupili Josef a Josefa Klemerovi od usedlosti čp. 32 Václava a Františky Novotných část spáleniště jejich statku. A na části bývalého dvora tohoto statku čp. 32 postavili dům, který byl označen čp. 55. Přesněji řečeno, bylo to na parcele č. kat. 37, rozloha činila 383 sáhy a parcela stála 500 zl.

Právním přiřknutím ze dne 31.8. 1879 zdědil dům syn, také Josef Klemera a ten pak smlouvou ze dne 22.5. 1888 postoupil polovinu domu manželce Františce Klemerové.

Ta pak po manželu Josefovi zdědila i druhou polovinu domu čp. 55 dne 12.5. 1920.

V roce 1994 žijí v čp. 55 Štohanzlovi. V roce 2005 patří dům Drahomíře Štohanzlové.

Číslo popisné 56

Po vyhoření statku Novotných čp. 32, prodali manželé Václav a Františka Novotných spáleniště manželům Klemerovým, jak jsme uvedli výše, veškeré pozemky si ale ponechali a vystavěli na nejvyšším místě Semonic při státní silnici novou usedlost  a   zároveň  hostinec opatřený číslem popisným 56.

Trhovou smlouvou z 1.11. 1880 koupil   usedlost  Václav Novotný a postoupil   polovinu dle svatební smlouvy z 1.10. 1883 manželce Anně Novotné. Odevzdací listinou z 28.2. 1886 zdědil tuto polovinu po manželce zpátky. (Z této rodiny a z této usedlosti pocházel i Ing. Václav Novotný, který zpracoval první rukopis ‚Dějin Semonic‘ v první polovině čtyřicátých let 20. století. Z této jeho práce také čerpáme mnohé údaje od nejstarších dob až do roku 1918.)

Notářským spisem z 10.5. 1921 se usedlosti ujali manželé Jan  a Jaroslava Novotní za 60.000 Kč. Vyměřená dávka z majetku a jeho přírůstku   byla   vyměřena  na 40.000

Kč. I k 1.1. 1924 byli majiteli usedlosti Jan a Jaroslava Novotných. V roce 1954 převzal usedlost  syn Jan ml. spolu s manželkou Zdenkou Novotnou.

V roce 1994 jsou majiteli stále manželé Jan a Zdenka Novotných a totéž platí i  v roce 2005. V čp. 56 žijí tito manželé se synem Jiřím Novotným.

Číslo popisné 57

Farní úřad sboru ‚Českobratrské církve evangelické v Semonicích‘.

Budova vznikala na pozemku čp. 52. Se stavbou započal sbor v roce 1869 a v roce 1870 již byla obývána prvním semonickým evangelickým farářem Karlem z Nagy.

Plány vypracoval smiřický stavitel Valášek a cihly ke stavbě (i ke stavbě sousedního kostela) byly páleny bezprostředně severně od  fary, takže dobývání potřebné hlíny vytvořilo   hluboký   dolík,   který je dodnes hodně patrný.  Budova vždy sloužila potřebám sboru, dodnes je bydlištěm místního faráře, sborovou kanceláří a zimním útočištěm věřících. (Podrobnější údaje o budově fary viz v knize Jiřího Matějky ‚Dějiny sboru Českobratrské církve evangelické v Semonicích‘.)

Číslo popisné 58

Čísla popisná 58 a 59 obdržely dva strážní domky, které byly postaveny v katastru Semonic kvůli ostraze trati.

Číslo popisné 59

Číslo popisné 59 obdržel strážní domek stojící zhruba proti evangelické faře, spíše však proti tzv. ‚dolíku‘, z něhož byla dobývána cihlářská hlína pro stavbu fary i kostela (na snímku zcela vpravo). Strážní domek byl obýván traťovým zaměstnancem až do roku 1931, kdy byl domek stržen. Kronikář bezprostředně v roce 1931 uvádí, že tento domek s čp. 59 byl v září roku 1931 zbořen a jeho číslo obdržel v onom roce vystavěný dům p. Jana Flégra u státní silnice.

Na snímku, který je o čtyři roky starší – z roku 1925 - než oba předchozí, je pohled (pro nás dnes nezvyklý, protože nemožný) z dalšího přejezdu přes železniční trať do polí. Po Janu Flégrovi se ujímá domku zaměstnanec státních drah Josef Skořepa. Dnes je možná ještě majitelkou pí. Skořepová.

V roce  1994  žili  v domě čp. 59 manželé Miroslav a Libuše Brychovi.

Rodinný domek Brychových je dnes vlastně posledním domkem kdysi samostatných Semonic po levé straně (na pravé straně jsou to Špačkovi čp. 87) směrem k Jezbinám, které splynuly s Jaroměří mnohem dříve než Semonice.

Číslo popisné 60

Domek vznikl ve druhé polovině 19. století, kdy ho postavil zřejmě V. Sehnoutka. Před první světovou válkou koupili domek čp. 60 manželé Josef a Kornelie Škvrnovi a to právě od V. Sehnoutky za tehdejších 3.000 K. Tito manželé byli majiteli čp. 60 i k 1.1. 1924. Roku 1975 převzal domek po své matce Josef Škvrna. Poté byla majitelkou Drahuše Škvrnová a od  ní  roku  1986  koupil  dům  za 60.000 Kč Václav Špaček z čp. 87. V roce 1994 žila v domku rodina Václava Špačka ml. a totéž platí i o roce 2005.

Číslo popisné 61

Domek čp. 61 byl postaven pravděpodobně v roce 1883. Trhovou smlouvou z 25.5. 1883 totiž koupila Marie Andrejsová od manželů Jana a Marie Andrejsových z čp. 2 pozemky č.kat. 111 a 112. Na nich potom byl postaven domek čp. 61. Dle smlouvy postupní  pak  z  5.2. 1920 koupili domek manželé Karel a Františka Řezníčkovi za 4.000 Kč. K 1.1. 1924 pak byla majitelkou již jen Františka Řezníčková. Dalším majitelem byla Věra Blechová, v roce 1994 pak Ing. Blecha. V roce 2005 vlastní dům Jiří Podolník, který se přistěhoval z Dolan.

Číslo popisné 62

Toto číslo je posledním číslem,  které bylo postaveno v 19. století.

Trhovou smlouvou z 11.1. 1883 koupili Václav a Anna Červených od živnosti Jana a Marie Vojtěchových z čp. 35 dílce pozemku č. kat. 31/2 a 60/2, na nichž postavili domek čp. 62. Po smrti manželky Anny zdědil dle odevzdací listiny ze  30.4. 1898  její

polovinu Václav Červený. Notářským spisem z 18.11. 1909 ujali se domku František a Josefa Červených. Trhovou smlouvou ze dne 19.7. 1922 koupili domek za 6.000 Kč manželé Josef a Josefa Pácaltovi. Vyměřená dávka z majetku a jeho přírůstku tehdy činila 800 Kč.

Tito manželé byli majiteli i k 1.1. 1924.

V roce 1994 žijí v domku Jaromír a Marie Stradiotovi. Totéž pak platí i v roce 2005.

Číslo popisné 63

Nejprve v roce 1905 vzniklo ‚Rolnické družstvo pro zpracování a prodej zemědělských plodin v Semonicích‘.

To zakoupilo kupní smlouvou z 29.4. 1905 pozemek č. kat. 132/2 od Jana a Anny Reichrtových  z čp.  28  za  1.312 K a další kupní smlouvou (ze stejného  dne) pozemek   č. kat. 131/1 od Karla a Anny Horákových z čp. 9. V témže roce byla na těchto pozemcích vystavěna sušárna, která byla podle ohlašovacího čísla 13 ai 1906 označena čp. 63 a v témže roce vložena pro výše jmenované rolnické družstvo. Podle pamětníků vznikla sušárna jako odpověď na jednání soukromé sušárny na čekanku ve Smiřicích. Alespoň část rolníků si uvědomila důležitost svépomoci a sdružování a využila dost zatím nevyužívaného zákona ze dne 9.4. 1873 k vymanění se ze závislosti alespoň při pěstování a zpracování jedné plodiny.

Nově ustavené družstvo si zvolilo stavební dozorce, stavbu pak provedl p. J. Hroch, stavitel z Praskačky. Strojní zařízení dodala fa. František Wiesner z Chrudimi. Družstvo mělo na počátku roku 1905 116 členů se 238 závodními podíly. Ty byly v ceně 100 K. Zápisné činilo tenkrát 1 K. Členové družstva pocházeli z těchto obcí: Semonice, Černožice, Čáslavky, Holohlavy, Rodov, Rožnov, Neznášov, Velichovky, Hustiřany, Rtyně, Jaroměř, Jezbiny, Hořenice, Dolany a Čáslavky u Jaroměře.

Později si ukážeme, jak sušárna hospodařila až do doby, kdy byla (jako vše ostatní) převzata místním Jednotným zemědělským družstvem. To zde poté po dlouhá léta druhé poloviny dvacátého století mělo svou váhu, své kanceláře, místo pro uskladnění hospodářských strojů a podobně.

Po tzv. ‚sametové revoluci‘ v ní pracuje po dosti dlouhou dobu truhlářství, ale např. v roce 2004 i ‚Bezplatná poradenská služba MBG (management brokers group) Finanční poradenství‘. Dá se říci, že si v nových hospodářských podmínkách budova teprve pracně hledá své nové využití. Doufejme, že ho najde. Truhlářství p. Pavelky z Jezbin ovšem v r. 2004 zaniklo.

Číslo popisné 64

Dům  vystavěl  v  roce 1911 pro vlastní dělníky Jan Reichrt na dolním konci.

K 1.1. 1924 byli majiteli manželé Jan a Anna Reichrtovi. Po nich vlastnila čp. 64 Hana Kalendová, roz. Reichrtová.

V roce 1975 od ní koupila domek za odhadní cenu 40.000 Kčs Anna Šrámková.

V roce 1994 žili v domku manželé Petr a Jaroslava Bittnerovi.   Totéž  platilo  i v   roce 2005. Všechny další domy, tedy více než jedna třetina, byly postaveny mezi léty 1920 až 1995.

Číslo popisné 65

Na skice z roku 1910 je uváděn domeček s tímto číslem popisným jako první stavení v kopci na levé straně státní silnice směrem na Jaroměř. Na jeho místě dnes stojí dům s čp. 75.

Zřejmě byl domeček zrušen, protože místo, na němž stál, zakoupili trhovou smlouvou ze dne 3.6. 1919 pozemky č. kat. 354 a 355 od Václava a Marie Potůčkových z čp. 14 manželé František a Anna Skalických.

Na tomto místě pak postavili domek čp. 65, který byl vyznačen v ohlašovací knize v roce 1920. Majiteli i k 1.1. 1924 byli manželé František a Anna Skaličtí.

Později bylo toto číslo popisné zrušeno, takže dnes v Semonicích neexistuje. Místo čp. 65 se na domku objevilo čp. 75 (foto viz u dalšího domu s čp. 66).

Semonickým číslem 65 se ještě mohlo pyšnit stavení v tzv. ‚Semonickém Zálabí‘. To číslo patřilo domu pana Jana Andrejse, ale bylo zlikvidováno a majitel materiálu částečně použil při stavbě svého domu v sousedních Černožicích v Sehnoutkově ulici.

Číslo popisné 66

Dům s čp.  66  postavili  v roce 1921 manželé Antonín a Anna Dvořákovi za 50.000 Kč. Pozemek, na němž byl domek postaven, patřil manželům Josefu a Marii Jelínkovým z čp. 21. Vyměřená dávka z majetku a jeho přírůstku činila 650 Kč.

Majiteli k 1.1. 1924 byli stále Antonín a Anna Dvořákovi.

V roce 1928 patřil domek J. Konárovi, který ho prodal za 51.000 Kč J. Duchačovi z Hořenic. V roce 1994 žije v domě čp. 66 Alena Baboráková a totéž platí i v roce 2005, kdy se jmenuje zřejmě Klempířová.

Číslo popisné 67

Dům čp. 67 byl postaven v roce 1922. Tehdy koupil (smlouvou trhovou ze dne  19.6. 1922) Josef Kroupa od Jana Jelínka pozemek č.kat. 360/2 a na něm uvedený domek postavil. V pozemkové knize byl vyznačen v roce 1923, to už ale patřil Františku a Anně Gabrielovým, kteří ho koupili 2.11. 1922.

Dle trhové smlouvy o čtyři dny později koupil domek za 11.000 Kč František Bartoš.

I k 1.1. 1924 patřil dům Františku Bartošovi. V roce 1994 patřil dům čp. 67 manželům Jaroslavu a Ludmile Šepsovým. Totéž platí i v roce 2005.

Číslo popisné 68

I tento domek byl vystavěn v roce 1924. Patřil tehdy manželům Václavu a Anně Šrámkovým.

V roce 1994 obývá dům paní Irma   Podolská a v roce 2005 patří manželům Václavu st. a Růženě Špačkovým.

Číslo popisné 69

Domek čp. 69 byl vystavěn v roce 1924. Vystavěli ho tehdy manželé František a Anna Skalických.

Do roku 1965 zde pak bydlel Josef Kirsch, úředník jaroměřské mlékárny, který se toho roku přestěhoval se ženou a dvěma dětmi do     vlastního    družstevního   bytu v Jaroměři.

Poté patřil  domek  Jiřímu  Horkému, v roce 2005 pak  dalšímu z rodu Horkých - Luďkovi Horkému.

Číslo popisné 70

Toto číslo popisné bylo vytvořeno pravděpodobně ve  dvacátých  letech  dvacátého století v areálu čísla popisného 20.

Tak jak bylo po staletí zvykem, i toto číslo popisné je postaveno výstavným štítem směrem do návse.

V  průběhu  dvacátého století v něm bydlel nejprve Josef Pácalt starší, v roce 1994 pak Josef Pácalt mladší. Totéž platí i v roce 2005.

Číslo popisné 71 a 72

Dvojdomek čp. 71 a 72 byl dostavěn v roce 1966 (tehdy, dvacet jeden rok po druhé světové válce, to byl teprve druhý dům vystavěný v Semonicích za celou tu dobu od r. 1945).

Číslo popisné 71 postavili manželé Jaroslav a Zdena Flégrovi, číslo popisné 72 pak manželé Květoslav a Antonia Flégrovi.

V roce 2005 je možno u domu čp. 72 uvádět Antonii Flégrovou.

Číslo popisné 73

Toto číslo popisné bylo postaveno na parcele domu čp. 27 na počátku dvacátého století.  Původně neslo číslo popisné 27/A. V období první republiky bylo přečíslováno na čp. 73.

Rekonstrukce – zvýšení o jedno patro – proběhla v roce 1964.

Majiteli se stali manželé Václav a Jana Hvězdovi. V domě žili v roce 1994 a totéž platí i pro rok 2005.

Číslo popisné 74 (zbořeno)

Toto číslo se nacházelo v období první republiky v areálu čísel popisných 24 a 25. Bylo však zbouráno Františkem Gabrielem z čp. 25

Dodnes toto číslo nebylo žádnému z domů v Semonicích přiděleno.

Číslo popisné 75

Toto číslo obdrželo původně číslo popisné 65 v kopci u státní silnice. Viz tedy jednak číslo 65 a také s ním dnes těsně související čp. 66. V roce 2005 obývá čp. 75 paní Miluška Součková.

Číslo popisné 76

Stavení bylo postaveno ve dvacátých  letech dvacátého století Františkem Skalickým.

V roce 1994 v něm žila Anna Jágrová, v roce 2005 pak Libor Jágr.

Číslo popisné 77

Dům v dolní části Semonic, poslední (nepočítáme-li ovšem dům Špačkových čp. 87 až u státní silnice) po pravé straně obecní cesty směrem na Jaroměř, stál již zřejmě před rokem 1925.

V roce 1925 ho prodal František Skalický Vilému Antošovi.

Poté byl zřejmě majitelem Václav Ducháč.

V roce 1994 v něm žili manželé Oldřich a Irena Hladíkovi.

V roce 2005 pak Oldřich Hladík.  Jeho manželka Irena  zemřela.

Číslo popisné 78

I tento domek v dolní části Semonic byl postaven v onom jakémsi stavebním rozmachu Semonic v první polovině dvacátých let dvacátého století, tedy v roce 1925.

Tehdy ho pro Václava Šrámka vystavěl stavitel Toušek z Jaroměře. Tentýž Václav Šrámek si ještě přikoupil   za   70.000  Kč   od  Jana

Srkala z čp. 12 k domku půdu.

Poté patřil domek čp. 78 Eduardu Vondroušovi. V roce 1994 patřil manželům Miroslavu a Romaně Netolickým. Totéž platilo i v roce 2005.

Číslo popisné 79

Tento  dům  nechal vystavět  v  roce  1926 pro své dělníky rolník Jaroslav Vognar z čp. 51. I tuto stavbu řídil jaroměřský stavitel Toušek.

Po postavení v domě bydlely čtyři rodiny.

Ve druhé polovině 20. století bydleli v tomto domě manželé Štohanzlovi.

V srpnu 1992 koupili dům čp. 79 manželé Luboš a Jana Koláční od Jaroslava Vognara.

I v lednu roku 2005 jsou majiteli Luboš st a Jana Koláčných.

Číslo popisné 80

Tento dům byl postaven v areálu čp. 17 někdy na počátku dvacátých let dvacátého století. V roce 1994 byl majitelem pan Jan Pácalt.

V roce 2005 patří dům Ing. Petru a Dagmar Štohanzlovým.

Číslo popisné 81

Od roku 1927 až do poloviny let devadesátých 20. století to byl tzv. obecní domek. O stavbě obecního domku bylo rozhodnuto na schůzi obecní   rady 27.11. 1926. Měl být postaven na parcele č. 154 dům o čtyřech místnostech, byt pro třetí místní učitelskou sílu a hospodářské skladiště strojů. Plány, které vypracoval stavitel architekt M. Skalický v Jaroměři, byly schváleny na schůzi zastupitelstva 14.12. 1926. Bylo zakoupeno padesát tisíc cihel ve státní cihelně ve Smiřicích, potřebné dříví bylo zakoupeno nastojato, na krytinu byly objednány palcové hliněné tašky. Vše se mělo vystavět v režii obce.

2.2. 1927 byla zadána stavba obecní studně u obecního domu panu Vlačihovi (studna má být ze skruží) a zastupitelstvo schválilo půjčku na stavbu u Okresní hospodářské záložny v  Jaroměři na 6% úrok.

70 m3 písku bylo od p. Špryňara z Rožnova, 70 q vápna ze skladiště v Jaroměři. Cena za oněch 50.000 cihel byla 306 Kč/za 1.000 ks a od dovozu se platilo 50 Kč za 1.000 cihel.

12.6. 1927 bylo usneseno, že stavba obecního domu má začít. Dříví bylo zakoupeno ve ‚Dřevoprůmyslu v Hradci Králové‘, práce tesařská byla zadána místním tesařům Janu Flégrovi a Aloisu Flégrovi a pánům Novotnému a Pácaltovi.

Truhlářská práce byla zadána Ladislavu Gabrielovi z Jezbin, sklenářská p. Koletovi z Jaroměře za 18 Kč/1 m2. Zednické a nádenické práce staviteli architektu Skalickému z Jaroměře za poplatek 18% z celkového nákladu

17. srpna 1927 starosta ohlásil dokončení stavby. Dnem 1.10. 1927 byl domek způsobilý k obývání. Obecní dům byl pojištěn u ‚Albrechtické společnosti‘ na 40.000 Kč. Vznikem domu čp. 81 se zabýváme proto tak podrobně, že podobným způsobem a za podobné finanční prostředky vznikaly i ostatní domy v Semonicích ve dvacátých letech 20. století.

Na byt v obecním domku bylo tehdy šest přihlášek. Byt o dvou místnostech obdržel Vlad. Kocour, K. Semerák dostal byt o jedné místnosti a byt o jedné místnosti obdržela i třetí učitelská síla z místní školy - Božena Litomišská.

V období 1945 až 1985 se v přízemí domu nacházela úřadovna místního národního výboru.

Na konci devadesátých let 20. století  zakoupil dům od Městského úřadu v Jaroměři Ing. Jan Čech z Velichovek a otevřel si zde (ještě s dalším) kancelář  ‚PIS PROJEKT SERVIS spol. s.r.o.‘. Tabule dále hlásá (stav v roce 2005): Projekty staveb . Dodávky staveb . Kopírování výkresů. Odpovědný pracovník: Vladimír Šťastný. Spodní část pak: Ing. Jan Čech – Dodávky a montáže vzduchotechnických zařízení. Klimatizace. Elektrorozvody. Měření a regulace.

A podle množství osobních automobilů, stojících před domem, lze soudit, že tato semonická firma v současnosti prosperuje.

Číslo popisné 82

V roce 1933 postavila tento dům Božena Srkalová ze Semonic. Postavila ho na pozemku katastru č. 327/2, který koupila od Emilie Hrubé. E. Hrubá prodala též sousední role č. kat. 327/5, na němž stojí sousední domek čp. 59, sl. Jindřišce  Gabrielové,  později  provdané Skořepové, z Jezbin. Oba domy stojí po levé straně státní silnice dole pod kopcem směrem na Jezbiny.

Domek čp. 82 se mohl v Semonicích objevit právě v onom roce 1933 proto, že ve stejném roce byla provedena výměna a úprava katastru mezi obcemi Jezbiny a Semonice. Semonice daly Jezbinám původní čp. 82, 83 a 85 (všechna se nacházela po pravé straně státní silnice směrem k Jaroměři a byla postavena zřejmě v roce 1931) a také 12 rolí pozemků a cestu č. 759. Obec Jezbiny dala Semonicím 7 rolí pozemků.

Později patřil dům Josefu Srkalovi, ve druhé polovině dvacátého století patří dům manželům Jaroslavu a Vlastě Dusovým. Titíž manželé žijí v domě čp. 82 i v roce 2005.

Číslo popisné 83

Vedle tehdejšího semonického obecního domku postavil domek čp. 83 Aleš Novotný spolu s manželkou Miloslavou.

Aleš Novotný žije v domě i v roce 2005, manželka Miloslava zemřela 30.5. 2004.

Číslo popisné 84

Rodinný   dům   byl postaven v roce 1933. Domek s obchodem postavil Václav Olexa  s manželkou Libuší.

V 90. letech 20. století žijí v domě  manželé Jiří  a  Eliška Olexovi. Spolu s nimi pak syn Jiří. Totéž platí i v roce 2005.

Číslo popisné 85

V Semonicích se toto číslo v současnosti nevyskytuje. A není známo ani z minulosti.

Číslo popisné 86

Je to další z domků, které vznikly v období první republiky. Postavil ho v roce 1934 Josef Svačina. Přistěhoval se k němu do novostavby p. František Řezníček  z čp. 61.

V 90. letech 20. století patří domek manželům Stanislavu a Věře Hovadovým.

Tito manželé žijí v domě i na počátku roku 2005. Paní V. Hovadová ale v únoru 2005 zemřela.

Číslo popisné 87

Dnes poslední semonický  domek po pravé straně státní silnice pod kopcem směrem na Jaroměř.

Postavili ho ve třicátých letech 20. století manželé Bartošovi. Ti se v roce 1967 přestěhovali do Hradce Králové a domek od nich koupili manželé Václav st. a Růžena Špačkovi. Ti žijí v domě i v roce 2005.

Číslo popisné 88

Dům byl postaven v první polovině 20. st. Václavem   a    Annou Holubovými. Ve druhé polovině dvacátého století zde bydlí majitelé čp. 88 manželé Zdeněk a Věra Holubovi. Totéž platí i v roce 2005.

Číslo popisné 89

Nové sloučené jednotné zemědělské družstvo   potřebovalo pro své zaměstnance několik bytů, proto na počátku sedmdesátých let dvacátého století postavilo tuto bytovku, které se později začalo říkat ‚Bytovka I.‘, nebo také ‚starší‘.

V lednu 2005 tam bydlí manželé  Eduard   a   Lenka   Vondroušovi, Mirka Schuhová a Hubert Hejzlar, Romana Ševčíková a Martin Maryška.

Číslo popisné 90

Kolem roku 1971 nastartovala stavba několika typických rodinných domků po levé straně státní silnice směrem na Jaroměř. Byly stavěny podle velice podobných a tehdy i oblíbených plánů.

V roce 1973 postavil domek čp. 90 Václav Novotný.

V roce 1994 žili v domku manželé Zdeněk a Jana Novotní. Totéž pak platí i v roce 2005.

Číslo popisné 91

V témž roce 1973 bylo dostavěno i čp. 91.  To  vybudoval tehdy pan Rudolf Mitana z čp. 14.

V roce 2005 patří dům provdané dceři p. Mitany. Žijí zde manželé Miroslav a Ivana Stolínovi. Miroslav Stolín zde má živnost malíře pokojů.

Číslo popisné 92

Další rodinný domek, typický pro počátek sedmdesátých let dvacátého století. Postavili ho v roce 1973 manželé Václav a Dagmar Hetfleišovi.

Titíž manželé žijí v rodinném domku i v roce 2005.

Číslo popisné 93

Toto číslo popisné bylo zbudováno společně s čp. 13 na návsi na pozemku původního statku čp. 13.

Od té doby dodnes (rok 2005) v něm žijí manželé Josef a Marcela Konárovi.

Číslo popisné 94

Druhá bytovka postavená jednotným zemědělským družstvem pro své zaměstnance v roce 1977. Je zvykem označovat tuto bytovku buď jako druhá (II.), nebo ‚nová‘.

V lednu roku 2005 zde žijí manželé Oldřich a Anna Pourovi, Jolana Vlachová, Stanislav a Renata Andrýskovi, Veronika Kloučková a Jan Kleandr, Alena Korfová,  Jankovský  a   manželé   Radek a Dagmar Hetfleišovi.

Číslo popisné 95

O deset let později než ‚nová‘ bytovka   byl postaven rodinný dům pana Radovana Mitany. Tedy v roce 1987 na východní straně původní semonické návse.

Číslo popisné 96 a 97

Druhá polovina osmdesátých let znamenala jakýsi druhý stavební vrchol v Semonicích od roku 1945.

V roce 1987 byl dostavěn vlastně v bývalé zahradě statku čp. 23. Staviteli byli manželé Štanderovi (čp. 96) a Jan Flégr (čp. 97).

V roce 2005 bydlí v čp. 96 Lenka Štanderová, v čp. 97 Jan a Lenka Flégrovi.

Fotografii dvojdomku viz na následující straně.

Číslo popisné 98

I tento rodinný dům ukazuje, že proti sedmdesátým létům se staví již jinak – i tento dům je z roku 1987.

Postavili ho manželé Martinovi.

V roce 2005 v něm žije Zdena Martinová s dcerou a synem.

Číslo popisné 99

Na dolním konci Semonic vzniká toto číslo popisné v roce 1989. V roce 1994 jsou uváděni v domě manželé Prokopovi, v roce 2005 pak manželé Jaroslav a Ivana Fikejsovi.

Číslo popisné 100

V roce 1990 byla dokončena zatím poslední obytná budova v Semonicích, která obdržela čp. 100. (Nepočítáme-li ovšem novou autodílnu, která dostala čp. 31, a v roce 2004 dokončenou novou budovu  hasičské zbrojnice, jež zatím číslo popisné nemá.)

Čp. 100 vzniklo na parcele původní usedlosti čp. 12 naproti tehdy ještě fungující školní budově a  patří  (i v roce  2005)  manželům Janovi a Zdeně Kozovým.

Číslo popisné (zatím v dubnu 2005 ještě neuděleno)

Základní kámen k tomuto zatím poslednímu domu v Semonicích byl položen v březnu 2004. Staví ho vedle domu Josefa Hrubého čp. 29 manželé Luboš ml. a Andrea Koláčných. Dům má být hotov na podzim 2005.

Semonice - zdroj Aukro