Žháři feudálního Smiřicka

V dobách, kdy byla roubená venkovská stavení kryta došky a kdy se seno a sláma přechovávaly v dřevěných stodolách, představoval pro poddané a jejich usedlosti velké nebezpečí požár. Nejčastěji byla jeho příčinou lidská nedbalost, nejednou však i sousedská zloba nebo vpád vojenských oddílů.   Roku 1615 byl během požáru v Křivicích dopaden žhář Mikuláš Holý, rodák z kladského Levína. Za bolestivého mučení v Dobrušce vypověděl, že k zapálení statku ho navedl bratr Adam, který „jak živ nic dobře nedělá než lidem škodí, míní páliti všude na panství jeho milostivého pána a to panství vyhubiti“. Společně prý založili požár ve třech domech v Přepychách, na statku Kazpetra v Černilově čp. 91, ve Skalici u sedláka Jana Rejchla a ve Skaličce u Jana Tomka. Po prodělaném mučení byl Mikuláš Holý odsouzen k velmi krutému, ale v těch dobách běžnému trestu za žhářství. V sobotu 12. prosince 1615 mu dobrušský mistr popravčí řezal řemeny ze zad a trhal kleštěmi prsty, kterými hřešil. Poté ho nechal zaživa vložit na hranici a upálit.   V sobotu 23. ledna 1616 skončil v plamenech i druhý z bratrů Holých. Zpočátku popřel nejen všechna obvinění, ale i to, že by byl Mikuláš jeho bratrem a že by ho vůbec znal. Na mučidlech však Adam poznal bratrův střevíc a učinil plné doznání. Uvedl, že se živili převážně žebrotou a že se často skrývali ve Vlčkovicích u pasáka dobytka Jakuba neboli Matouše. Když od nich tento ryšavý pastýř přijímal chléb za nocleh, navedl je k pálení, pokud by od lidí neobdrželi požadovanou almužnu: „Ha, vy šelmy, jak neradi dávají, hodni jsou, aby jim postavil červenýho kohouta na domě, aby byli tak chudí jako my.“ Žebrák z Máslojed levínské žháře poučil, jak dát do duté zvířecí kosti střelný prach, troud a koudelnatý knot. Kosti pak zadlabávali do dřevěných stěn obydlí nebo stodol a zapalovali. Jejich dílem byl i požár v Pardubicích, v Černilově čp. 51 u koláře Adama Černého, ve Skaličce u vdovy Zmrhalové a v Divci na statku nejbohatšího sedláka Václava Urbana, u něhož tehdy Adam Holý sloužil.   Ještě větší počet gruntů však lehl popelem při průchodu vojenských oddílů za třicetileté války. Zejména švédští žoldnéři se živili především loupežemi a „obyvatele k placení žoldů (výpalného) velikých nutili; kteří dáti nechtěli, ty bili, trýznili, vraždili, všelikou ukrutnost konajíce, nešetříce ženských a dětí i stáří vysokého… Od nich nakládány byly kořisti veliké na lodě, a po Labi ze země vyváženy, zvlášť obilí všelikého, kteréž na poli krátce posekávali, klasy nevymlácené v kvapu sbírajíce. Co vzíti nestačili, spálili neb kopyty koňskými rozšlapali a zkazili, ničehož ani chalup ani šatů, ani potrav lidu nenechávajíce, kteříž utíkali do lesů, kde mnozí hladem a zimou pomírali“ (V. V. Tomek). V té době byla v Čechách vypálena a vydrancována třetina vesnic (někdy prý hořelo až 100 vesnic najednou).   Roku 1639 obsadilo švédké vojsko i smiřické panství. Se svým velitelem Johannem Bannerem se vojáci usadili ve Smiřicích a zapálili zde mnoho domů i zámek spolu se zámeckým archivem. Švédové byli ve Smiřicích nevítanými hosty také v roce 1643, kdy zde měli svůj stan švédští generálové Wittenberg a Žoldstein (pravopis podle Josefa Zemana). Dne 27. října 1645 přitáhl švédský generál Tortensohn se šesti tisíci vojáky k Hradci Králové. Když se jim nepodařilo dobýt město, vypálili předměstí a poté táhla část vojska pod vedením Konigsmarka vesnicemi Divcem, Libranticemi, Černilovem, Újezdem, Lejšovkou, Smržovem, Vlkovem a Plesem k Jaroměři. Část vojska se utábořila i ve Smiřicích a poté v Semonicích, žoldnéři však vyplenili také řadu statků v Holohlavech a Černožicích. Ze Smiřicka vypudil Švédy až maršálek Piccolomini. Odhadovaná škoda na tomto panství činila 178.155 zlatých.