• 1.)  Bedřich Bartošek, nar. 11.12.1909, ve Smiřicích, zemřel v trestnici na Mírově 6.3.1944 o 13 hodině, mistr klempířský a instalatérský, (učil se od 1.9.1924 do 1.9.1926 u fy Bedřich Bartošek, klempířství Smiřice) Po likvidaci svého závodu obdržel místo jako technický úředník ve Škodových závodech v Praze. V roce 1939 byl zatčen a odsouzen za vydávání „Škodováka“ na 5 let do káznice, kterou si postupně odpykal v Drážďanech a jiných koncentračních táborech, až nakonec byl převeden do trestnice na Mírově, kde po hrozných útrapách zemřel. Byl ženatý.od 26.6.1932 (O. Bartoškova, Hradec Králové II.)
    Stránka věnovaná Bedřichu Bartoškovi.
  
  
• 2.)  Josef Holeček, narozen 14.3.1896 ve Smiřicích, zemřel v dubnu 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, strojní zámečník, bytem ve Slaném, ženatý, otec 1 děcka
  
  
• 3.)  Josef Jirka, narozen 14.8.1894 v Bezděkovsi ( okres Přeštice ), zemřel 4.12.1942 ve Smiřicích. Bývalý poručík čsl. armády, ruský legionář, posledně od r. 1940 nájemce mlékárny ve Smiřicích. Aktivně se zúčastnil ilegálního odboje, v r. 1942 byl Gestapem persekvován. Byl ženat, ( Leokadie Jirková ) otec 4 neletilých dcer.
  
  
• 4.)  Josef Kačer, narozen 13.3.1920 ve Smiřicích, zemřel v koncentračním táboře Osvětim 25.11.1941, úředník, posledně bytem Holohlavy, svobodný.
  Dopis p. Zahálkovi:
     „Vážený pane učiteli !
     Sděluji, co vím o J. Kačerovi.
     V květnu 1941 odešel a poslal nám dopis z Moravy, psal, že směřuje k slovenským hranicím a že se má dostat do Ruska. Ale patrně byl chycen a ta jsme pak zvěděli o něm až asi v srpnu nebo září 1941, kdy si psal z Osvěčimi o různé věci. Zprávu o jeho smrti jsme dostali od velitele tábora, zemřel 25.11.1941. – Více nevíme. S uctivým pozdravem Josef Roháč Potštejn 31.5.1950“
  
  
• 5.)  Lederer Eduard, narozený 8.4.1874, obchodník, zahynul jako Žid.
  (transport Ch-4 17.12.1942 Hradec Králové -> Terezín, transport Dm-3566 06.09.1943 Terezín -> Osvětim - holocaust.cz)
  
  
• 6.)  Ledererová Elza, roz. Felčárková, narozená 8.12.1888, obchodnice, zahynula jako Židovka. Oba byli ze Smiřic přestěhovaní do Josefova, pak do Terezína a zde stopa mizí ( snad v Osvětimi zahynuli )
  
  
  
• 7.)  Anežka Malá, narozená 7.1.1910 ve Smiřicích, popravena 24.11.1942 v Plötzensee u Belína, členka ÚV KSČ, velmi aktivně se účastnila ilegální politické činnosti, vdaná, matka 1 syna. Její manžel byl vězněn v Buchenwaldu aj.
    Stránka věnovaná Anežce Malé.
  
  
• 8.)  František Novák, syn vrchního traťmistra ve Smiřicích, důstojník čsl. armády, posledně bytem v Praze, padl 5.5.1945 v revolučních bojích v Praze
  
  
• 9.)  Pavlista Josef, narozený 11.4.1917 v Sendražicích, strojní zámečník, vyučen u fy. Ing F. Petrášek, továrna automobilů v Hradci Králové, posledně bytem ve Smiřicích, ženat od 11.dubna 1942. 6.května.1945 byl zastřelen němci ve Smiřicích.
  
  
• 10.)  Procházka Václav, narozený 23.11.1901 ve Smiřicích, zemřel v koncentračním táboře Oranienburk 22.10.1942, strojní zámečník, posledně bytem v Děčíně, ženat (A. Procházková, Děčín 620)
  
  
• 11.)  Josef Rousek, narozený 14.3.1923, zemřel 20.4.1945 ve Smiřicích (zastřelil se), radiomechanik, svobodný (měl krátkovlnnou vysílačku)
  
  
• 12.)  Antonín Seliger, narozený 22.1.1924 ve Smiřicích, padl v boji s Němci jako partyzán 9.5.1945 v Batňovicích u Úpice, mědikovec, za války nasazen do dolů v Malých Svatoňovicích – Strážkovicích, spolupracoval s partizánskou skupinou ruského poručíka Alexandra, svobodný
  
  
• 13.)  František Žďárský, narozen 28.9.1908 ve Smiřicích, zastřelen 4.5.1945 v Melzeburgu, zámečník ČSD, posledně bytem v České Skalici, od ledna 1945 byl nasazen na práci do Říše, jako dělník v Bakau, základní školu vychodil ve Smiřicích. Když se blížili americká vojska, tak je němci z tábora vyhnali a stříleli do nich. (zapsal jeho otec)
  
  

Na hřbitově ve Smiřicích jsem našel hrob se jménem ing. Vladimír Karel *1904, zemřel 10.12.1944 v koncentračním táboře Struthof - Natzweiler umístěném ve Francii. Na náhrobním kameni je chybně napsáno: konc. tábor Netzweiler Neměcko.

Utrpením koncentračních táborů za doby okupace ze Smiřic prošli a vrátili se:
  Cihlo Jaroslav 1939 – 40 studující
  Kalista Vladimír 1939 – 40 nyní MUDr. studující
  Malý Karel (manžel Anežky Malé) truhlář
  Plastil Antonín 1939 – 40 studující, nyní Ing.
  Rezková Magda
  Šmída Rudolf




Vpravo
1 říšská marka do kantiny koncentračního tábora Buchenald.
Velikost 8 / 10,7 cm.

---

21.8.1945
Bratr Kukla Ivan
   Bratr Ing. Kukla Ivan, narozen dne 4.8.1890 v Žamberku. Byl vrchním hospodářským správcem státních dvorů v Holohlavech u Smiřic a tím i členem naší jednoty.
  V roce 1940 byl pro neschody s vedoucím zdejší vrchní správy státních statků, vrchním inspektorem Rieblem, přeložen k okresnímu úřadu v Čáslavi jako vrchní komisař politické správy, hospodářský referent. Tam spolupůsobil při vydávání nepravých osobních dokladů osob němci pronásledovaných (razítka na nepravé doklady).
  Zanechal po sobě choť sestru Etelu Kuklovou a dva chlapce Ivana a Jiřího (20 a 18 let) Praha – Krč.
  Bratr Ing. Ivan Kukla byl popraven 20.6.1942 v 18 hodin 45 minut v Praze.
  Podpis, jednatel: Bartoš

Foto pana Kukly mi poslal P. Kareš.

---

Antonín Seliger

Válka – partyzán, bratr Antonín Seliger. (opis dle Sokolské kroniky, díl II. str.39)
   V bojích posledních revolučních dní padl hrdinnou smrtí člen naší jednoty, br.Antonín Seliger, dne 9.května 1945, příslušník brigády Václavík.
   Narodil se 22.ledna 1924 v Hradci Králové. Celé své dětství prožil ve Smiřicích, tamtéž vychodil školu a prošel všemi stupni sokolské výchovy. Vyučil se mědikovcem, pracoval ve Dvoře Králové a po denní práci docházel pravidelně do cvičení v Sokole, cvičil se i v boxování v Hradci Králové. Ze svého povolání byl počátkem února 1944 vytržen a totálně nasazen do uhelných dolů v Malých Svatoňovicích. Při toulkách po lesích vešel po 13.listopadu 1944 ve styk s velitelem 1. družstva partyzánů v Jestřebích horách Josefem Porejtem. 3.března 1945 sběhl od práce v dolech a přidal se k 1. družstvu partyzánů. Jsa nebojácný, byl zařazen do bojové jednotky a účastnil se řady akcí. Jmenovitě přepadení vlaku v Radvanicích /několikrát v únoru/, kde si opatřovali zbraně a střelivo, vykolejení transportních vlaků v Poříčí, přetrhání telefonního vedení v Dolních a Horních Vernéřovicích a Starkově, zavaření ložisek vagónů k Broumovu. Několikrát byl vyslán do Teplic na výzvědy o pohybech transportů.
   V sobotu 5.května byl činný jako střelec bojové jednotky v Úpici. 6.května s puškou v ruce bojoval v Batňovicích a na Vartě. Se dvěma kamarády odzbrojil 9.května ve 4 hodiny ráno 4 auta obsazená ozbrojeným mužstvem. Po zprávě o přijíždějících tancích vyjelo 16 mužů auty do Batňovic, tam vyskákali a postupovali proti esesákům.? Vznikla přestřelka v níž byl br. Toník zasažen střelbou ze samopalu do hlavy a na místě mrtev, spolu s ním padli ještě dva druzi a poručík. Kamarádi svědčí, že byl Toník dobrý druh a věrný kamarád, nadřízení, že byl bojovník neznající bázně. A přece se jednoho bál, aby se maminka nedozvěděla v čem je zapleten a co dělá.
   President republiky udělil za osobní statečnost v boji za osvobození Československé republiky partyzánovi Antonínovi Seligerovi, příslušníkovi brigády Václavík, medaili za chrabrost in memoriam. Položil svůj mladý život, abychom my žili. Čest jeho památce!
   9.května - opět svobodni! S jakou radostí jsme vítali ruské junáky, naše osvoboditele, jak jsme jim tiskli ruce, jak jsme je objímali. A zase vzkřísíme Sokol a učiníme vše, aby rány okupací zasazené se zacelily a aby jednota zase vzkvétala. První schůze výboru od r.1941 byla stanovena na 23.května.
   Členstvo se v hojném počtu zúčastnilo 10.května 1945 pohřbu br. Pavlisty, popraveného nacisty u zámku a 12.května 1945 pohřbu br.Seligera, hrdinsky padlého partyzána.(1)
(zveřejněno ve zvláštním čísle Zpravodaje – 2009)
(1) Dle kroniky města se pohřby konaly 11. a 13.května. Třináctého potvrdila i paní M. Tarantíková, sestra Toníkovi maminky.
Autor Ing. Milan Plšek
Foto ze smiřického archivu a z pozůstalosti V. Prostředníka.

---

Válka – Batňovice, smrt Antonína Seligera.
   Přes paní starostku Batňovic jsem dostal kontakt na pana Jiřího Hofmana. Jeho otec Bohuslav se na události pamatuje, narodil se r. 1927, žijí společně v Batňovicích čp. 96. Otec pana Hofmana má staršího bratra Josefa, žijícího v Plzni, který se na události také velmi dobře pamatuje a shodou okolností přijel do Batňovic na návštěvu, je ročník 1926. Jejich nejstarší bratr Karel již nežije. Společně si udělali výlet do Smiřic, kde jsme se po předchozí domluvě sešli v sobotu 27.6.2009 v kapli, oddával jsem. Hosté si krátce prohlédli kapli a pak jsme debatovali o květnových událostech, u nich v Batňovicích, zejména v souvislosti se smrtí Ant. Seligera. Prošli jsme se parkem a sedli jsme si v restauraci Dvorana, kde jsme pokračovali v debatě o květnových událostech v Batňovicích. Zde jsem si již dělal poznámky. Pan Bohuslav Hofman s sebou přivezl fotky dvou mrtvých, pánů Turka a Kuldy ze Rtyně.
   Vyprávění se ujal zejména Josef Hofman: Od Rtyně přijížděla kolona německých vojáků asi na šesti nákladních automobilech, přičemž poslední táhl kanón. Žádné obrněné vozy tam nebyly. Nejednalo se ani o SS, ti byli v Batňovicích 5.května, byli z Úpice, kde měli posádku a kde se cvičili, měli tam i tanky. Ti ale včas zmizeli, ještě před podpisem kapitulace, poté, co během trestné výpravy zastřelili několik lidí, odplata by je neminula. Němci na náklaďácích přijeli od Odolova, přes Jestřebí hory, snažili se nejspíše dostat ke svým, do Sudet, kam to již nebylo daleko. Před nimi jel cyklista, který volal: „Schovejte se, Němci jedou“! Lidé se snažili ukrýt v domech, pan Josef se schoval pod kůlnou na zahradě čp.46.
   Proti této německé koleně vyjel náhle ze zatáčky motocykl se dvěma civilisty ozbrojenými puškami, Antonínem Seligerem a jeho druhem Vyskočilem.(dle školní kroniky) Seliger se znal s horníky z Úpice z práce v dolech, snad je byl navštívit a někde tam sehnali i ten motocykl, na kterém pak jezdili. Na Němce narazili nejspíše nečekaně a náhodou. Ozbrojení civilisté byli pro Němce bandity, tak došlo ke střetu. Muži seskočili z motorky a zaběhli za dům č.38 p. Josefa Rosy. Pak vběhli do domu, ten uzamkli a uschovali se ve sklepě. Dům byl postaven r.1937, měl vchod vpředu i vzadu. V levé části bydlel pan Rosa. V té době bylo v domě asi 9 osob a ti dva „motoristé“. Začalo dohadování, aby ozbrojenci vyšli ven, ti nechtěli. Vojáci pak prohledávali okolí, zda ještě někdo není ozbrojen, nikoho ale nenašli. Pana Josefa vytáhli z kůlny a poslali na silnici. S několika dalšími ho postavili k domu, kde je hlídal voják s puškou, jako rukojmí.
   Asi po 10-ti minutách, za zatáčkou kam nebylo vidět, vystřelila pancéřová pěst a střílelo se i ze samopalu. Pancéřovku vystřelili Němci od domu pana Šrůtka, ta vyrazila okna domu pana Rosy, poškozeno bylo i telefonní vedení. Po střelbě prý partyzáni vyšli ven a tam je Němci zastřelili. Ke střelbě na Seligera došlo nejspíše na zadní straně domu. Žádné další padlé jsem tam neviděl, ani stopy po střelách. Někdo později pana Rosu odsuzoval, ale jak by se asi sám zachoval, kdyby v tom sklepě byl s manželkou a dvěmi dcerami ve věku cca 7a 9 let.
   Žádní jiní partyzáni tam tehdy nebyli. Motali se tam ale ještě další civilové. Velitel také nechal odpojit kanón a namířit ho na kopec na Vartě, kde zahlédl skupinu lidí. Vojáci se k tomu moc neměli, upozorňovali, že je již po válce, rozkazu ale uposlechli. Když velitel ve svém dalekohledu viděl, že si tam hrají děti, nechal zase kanón připojit za náklaďák. Rovněž telefonisty, který přijel s brašnou na kole spravovat poškozené telefonní vedení si nevšímali. Bylo vidět, že nejsou nikterak bojechtiví, spíše měli strach.
   Pak se však objevil v poručické uniformě důstojníka čsl. armády Josef Průša, přijel automobilem od Úpice s čsl. vlajkou a jal se s Němci vyjednávat. Důstojník v uniformě byl pro Němce důvěryhodným partnerem, nechali se od něho přesvědčit, aby ho následovali do Úpice, kde jim zaručil důstojné odzbrojení. Rukojmí tedy propustili. Průša patřil k obyvatelům odsunutým z pohraničí po jeho obsazení Němci, uměl perfektně německy. Josef Hofmanem ho znal z učení, ze strojírny Schreiber a Kulda ve Rtyni. Rukojmím možná zachránil život, kdo ví?
   Padlý ruský partyzán Turín, pohřbený na hřbitově v Batňovicích, byl zastřelen 5.května při přestřelce s SS. /zápis v kronice Batňovic/ Jeho jméno spolu s Seligerem a Vyskočilem je na památníčku před hasičskou zbrojnicí v Batňovicích.
   Antonín Seliger – nar. 22.1.1924, padl 9.5.1945 v Batňovicích
Zapsáno ve Smiřicích, 27.6.2009 Ing. Milan Plšek

---

Na stránce http://www.batnovice.cz/ jsem našel zajímavé čtení a zmínku o Antonínu Seligerovi. (Také s chybným jménem.)
   Ale to už přišel rok 1945 a s ním i dlouho očekávaný konec války. „V Malých Svatoňovicích odzbrojili v pátek 4. května místní občané tamní Němce a zastavili vlaky do Sudet; přitom byl německým důstojníkem zastřelen Otto Herzog, dělník z přádelny ve Svatoňovicích. V pátek a v sobotu byly odstraňovány německé firmy a nápisy. V sobotu dopoledne došla na poštu v Malých Svatoňovicích zpráva o úplné kapitulaci, byla to však zpráva mylná.
   Toho dne povstal celý národ, aby zúčtoval s nenáviděnými okupanty. Z Prahy ohlásil rozhlas výzvu k povstání a brzy na to volání o pomoc proti zuření německého vojska a k záchraně Prahy. Občané přešívali protektorátní prapory neb vytáhli čsl. vlajky s modrým klínem a radostně je vyvěšovali. Ojedinělí němečtí vojáci, kteří na svou pěst spěchali domů, byli občany odzbrojováni a od některých horkokrevnějších i biti.
   V místnostech obecního úřadu se sešli členové ilegálního národního výboru utvořeného tajně koncem dubna za předsednictví řídícího učitele Václava Lukáše. Tam se odváděly zabavené zbraně, jimiž se ozbrojili naši bývalí vojáci. Většina občanů byla na silnici a u obecního úřadu a sdělovala si došlé zprávy. Dva důstojníci přijeli s dotazem, zda je třeba někoho z Němců neb kolaborantů zajistiti; odpověď byla záporná. Odpoledne přijeli partyzáni a k nim se připojili občané s úmyslem pomoci Úpici, kde SSmani zakázali vycházení z domů a asi 4 osoby zastřelili a několik zranili. Večer došlo k přestřelce na Vartě nad Sychrovem, Němci si ale netroufali blíže přijíti.
   V Zálesí postavili občané na mostě u čp. 191 a 170 barikádu z kmenů lesních stromů, k níž večer přijelo auto s esesáky a tito hodili na občany utíkajícími do domu Josefa Kulta č. 198 asi 3 granáty. Všem se podařilo utéci a nikdo nebyl raněn. V domě byla rozbita okna a poškozena fasáda. Také v okolních domech se vysypaly okenní tabule. Překážku Němci rozbili a jeli k Malým Svatoňovicům; cestou postřelili dva občany konající hlídky na silnici. Za těchto okolností vyzval národní výbor občany, aby odstranili čsl. vlajky. Národní výbor úřadoval po celou noc a venku chodily ozbrojené hlídky. Noc a nedělní dopoledne prošly v klidu.
   V neděli 6. května přijela z Úpice dvoučlenná hlídka SS na motocyklu a střílela po každém, kdo se objevil venku a po čsl. Vlajkách, pokud ještě někde visely. Před domem Josefa Rosy č. 38 vystřelil na ně za živým plotem ukrytý partyzán Dimitrij Konstaninovič Ťurin. Němci se skryli a pálili do křoví a partyzána smrtelně zranili zásahem do břicha. Potom se vrátili pro posily, poručili starostovi, aby nechal nastoupit všechny muže; tyto pak vedli před sebou a postupovali ke Rtyni. Ve Rtyni došlo k přestřelce s tamními hlídkami, mladý hoch Nývlt byl zastřelen a 2 hoši Kulda a Turek chyceni se zbraněmi a odvezeni do Úpice, kde byli druhého dne zastřeleni. Pak kryti zástupem mužů sehnaných ve Rtyni vraceli se do Úpice; v Zálesí muže propustili.
   K večeru přijeli znovu a asi hodinu stříleli z příkopu od č. 31 na Vartu; hlídkovali v obci po celou noc a když pršelo, vzbudili v několika příbytcích občany a schovali se v krytech, v domě č. 130 v místnosti Kampeličky byl do jedné hodiny v noci ukryt plně ozbrojený oddíl SS. Z domu nesměl nikdo vycházeti, každý byl vyslýchán a prohlížen a ve Rtyni byli zastřeleni občané Hanuš a Pavlísko jen proto, že byli přistiženi na silnici.
   V pondělí 7. 5. Ve 14:41 hod. byla v Berlíně podepsána bezpodmínečná kapitulace; v úterý a ve středu táhla naší obcí od Hronova ustupující německá armáda, nepřehledné kolony aut, tanků, vozů i pěších. V Úpici byli našimi důstojníky odzbrojováni. Zastřelený ruský partyzán Ťurin byl v pondělí nákladem obce pohřben na hřbitově v Zálesí u zdi vedle batňovické brány.
   V úterý odpoledne odtáhla posádka SS z Úpice, když zvěděli, že se od Broumova blíží ruská armáda. Občané si oddechli, když po 4 dnech věznění mohli opět vyjíti z domu.
   Ve středu dopoledne projížděl obcí německý dělostřelecký pluk, na jehož čelo některý z našich ozbrojených mužů vystřelil opět u č. 38. Němci zaujali hned bojové postavení a vypálili několik ran, jimiž byli usmrceni na dvorku partyzáni Vysloužil z Prahy, zeť v pátek zastřeleného Herzoga, a Antonín Selinger ze Smiřic
   Od rány ručního granátu neb pancéřové pěsti byla rozbita okna v čp. 38. Na zákrok čsl. důstojníků přestali Němci střílet a táhli k Úpici až do večera.
   V patách za posledními Němci přijela navečer 9. května první pancéřová auta ruských vojáků přes Odolov a Rtyni. Občanů se zmocnilo nadšení, kde ještě neměli vlajky, ihned je vyvěsili a vše se hrnulo k silnici a s jásotem pozdravovalo osvoboditele. Vítání trvalo do 1 hodiny v noci a stále bylo mnoho občanů venku. Od rána 10. května (svátek Nanebevstoupení Páně) projížděly obcí další oddíly všech zbraní Rudé armády pozdravovány občanstvem, jež jim podávalo občerstvení, zvalo je do příbytků a hostilo. Po šestileté okupaci násilnickým režimem fašistických Němců oddechl si konečně český národ, a proto tak spontánně a radostně vítal ruské vojáky - hrdiny a vítěze nad nenáviděným hitlerovským fašismem.“
   „V Batňovicích bylo za okupace jen 6 Němců, z nichž 4 byli dříve Čechy. Bývalý majitel úpravny v Zálesí Josef Rudolf, který se přihlásil k Němcům, zemřel svobodný ve věku 60 let týden před osvobozením.“