Smiřice - Magda Rezková

Zpět na hlavní stránku

Ochotní smiřičtí příbuzní Magdy Rezkové mi dali kontakt na dalšího příbuzného z Hradce Králové. Navštívili jsme ho v lednu 2013 s panem Karlem Ludvíkem a ještě jedním člověkem. Příbuzný prý má kufřík s dopisy a jinými materiály, (např. medailí čestné legie) po Magdě. Slíbil zveřejnit, co půjde. Snad si najde čas, bylo by škoda zapomenout. .... Fotografie by vhodně doplnily tuto stránku.



Svůj slib splnil autor uveřejněného článku
Karel LUDVÍK, předseda jednoty Československé obce legionářské bratra Stanislava Berana Jindřichův Hradec
,, Vážený pane Andrýsi, dovolte abych Vás tímto informoval, že jsme s Pavlem Pobříslem splnili slib a včera (9.9.2013) na pietním aktu u Mašínova statku připomněli památku sl. Rezkové"
zde je zmíněný proslov

Dámy a pánové, občané Lošan, vážení hosté a členové společnosti škpt. Václava Morávka.

  Děkuji Vám jménem svým a jménem Jednoty ČSOL Jindřichův Hradec za pozvání k účasti na tomto důstojném aktu k uctění památky příslušníka odbojové skupiny „Tři králové“ pplk. Josefa Mašína.
  Vloni zaznělo před pamětní deskou škpt. Václava Morávka v Kolíně jméno tehdy téměř zapomenutého radisty vysílačky SPARTA II, čet. Františka Peltána. S radostí zde mohu dnes konstatovat, že společným úsilím Společnosti škpt. Václava Morávka, jindřichohradecké jednoty ČSOL a města Jindřichův Hradec se podařilo k 1. dubnu 2013 u příležitosti 100. výročí od jeho narození dosáhnout povýšení tohoto hrdiny do hodnosti kapitána in memoriam.
  Letos organizátoři pietního aktu v Kolíně tímto způsobem připomněli za doprovodu hudby Antonína Dvořáka další dnes již téměř neznámé jméno.
  Slečna Marie Magda Rezková, byla obětavá pomocnice především Václava Morávka, ale i „Pepka“ jak říkala Josefu Mašínovi a Františka Peltána.
  Do zpravodajské činnosti proti nacistickému Německu Marii Magdu Rezkovou zapojil již v květnu 1938 její bratranec škpt. děl. Alois Čáslavka, příslušník 2. (zpravodajského) oddělení hl. štábu čs. armády.
  V jejím hojně navštěvovaném módním salónu na pražských Vinohradech tehdy vznikla zpravodajská přepážka. Po okupaci českých zemí tudy i nadále putovaly kurýrní zásilky, teď však již pro vojenské zpravodajce, kteří neodletěli s plk. Moravcem do Londýna, ale zůstali v Praze. Přestože štábní kapitáni Alois Fárek, Antonín Longa a Alois Čáslavka, známí jako Konšelé, pracovali nezávisle na ostatních odbojových organizacích, byli jako profesionální zpravodajci neustále pod dohledem abwehru a gestapa. Nejvíce ohrožený Alois Čáslavka ještě stačil uprchnout do Polska a sebou převést do bezpečí rodinné příslušníky Moravcovi Londýnské skupiny, Fárek s Longou však byli v listopadu 1939 zatčeni a později odsouzeni k 10 letům káznice.
  Na jaře 1940 přichází do módního salónu neznámý muž, připomínající svým vzhledem příslušníka gestapa. Tímto mužem, přinášejícím dopis od bratrance Aloise Čáslavky nebyl nikdo jiný než Václav Morávek. Od tohoto dne tak začala spolupráce Marie Magdy Rezkové s Třemi Králi. Mašín s Morávkem nalezli v jejím bytě bezpečný úkryt a slečna Rezková ještě léta po válce vzpomínala na jejich módní přehlídku v nočních košilích. Václav Morávek se zde několikrát setkal i s legendárním agentem A-54 Paulem Thümmelem.
  13. května 1941byli v bytě Pod Terebkou, uprostřed vysílání, Mašín, Morávek a Peltán přepadeni gestapem. Pplk. Mašín střelbou umožnil svým druhům útěk, avšak sám byl těžce raněn a zatčen. Zranění Morávek a poté i Peltán se ukryli na bezpečném místě, v bytě slečny Rezkové.
  Zde si František Peltán vydávaný za Rezkové tajného milence léčil své zranění nohou a 16. června 1941 obnovil s vysílačkou SPARTA II spojení s Londýnem. Právě z tohoto bytu byla odeslána naléhavá depeše Václava Morávka, ve které žádá Londýn o výměnu podplukovníků Balabána a Mašína za Brity zajaté německé důstojníky. Odpověď na tuto Morávkovu žádost bohužel nikdy nepřišla, a německý Funkabwehr navíc Peltánovu vysílačku zaměřil. Přetékající vana naštěstí přinutila Peltána přerušit vysílání a radiovozy se zastavily pouhých několik desítek metrů od bytu Marie Rezkové.
  SPARTA II a radista František Peltán se přestěhovali do Nuslí, k manželům Mandíkovým. Zde však již 28. června 1941, po pouhých čtyřech dnech radioprovozu byl Peltán opět zaměřen. Se štěstím se mu podařilo uniknout a ukryl se u přátel mimo Prahu.
  Po odhalení SPARTY I, vysílačky Ústředního vedení odboje domácího, se počátkem října 1941 František Peltán vrací do Prahy. Úkryt mu opět poskytne spolehlivá Marie Magda Rezková. Také v této době zprostředkuje Peltánovo setkání s bratrem Stanislavem a na jejich poslední schůzku Františka osobně doprovodí.
  Krátce nato, 16. října 1941, je na základě informací vymlácených gestapem z dopadené spojky, slečna Rezková zatčena. Anténní drát ve světlíku prozradil místo, odkud před čtyřmi měsíci vysílala SPARTA II, a další osud Marie Magdy Rezkové byl zpečetěn.
  Následovaly nekonečné výslechy v Pečkově paláci a transport do koncentračního tábora Ravensbrück. Zde byla až do konce války vězněna společně s Marií Mandíkovou, Boženou Klečkovou, Emílií Prokopovou a dalšími ženami z okruhu vysílaček SPARTA I a SPARTA II.
  30. dubna 1945 byl Ravensbrück osvobozen Sovětskou armádou a 23. května se Marie Magda Rezková vrací do Prahy. Zde však zjišťuje, že její majetek byl Němci konfiskován a její byt je obsazen. Vyčerpaná několikaletým vězněním nemá sílu bojovat za navrácení majetku a odchází ke své sestře do Smiřic u Hradce Králové, kde 25. června 1982 umírá.
  Za svou odbojovou činnost byla Marie Magda Rezková vyznamenána Čs. válečným křížem 1939 a Francie ocenila její pomoc a podporu francouzským spoluvězeňkyním v těžkých podmínkách koncentračního tábora udělením řádu Čestné legie
  Vážené dámy a pánové, dovolte, abych na závěr vyjádřil poděkování organizátorům tohoto vzpomínkového setkání.
  Je bezesporu dobře, že si připomínáme statečnost mužů, vojáků jako byli Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek, nebo František Peltán.
  Neměli bychom však zapomínat ani na neokázalé hrdinství jejich manželek, družek a podporovatelek. Takovou skromnou ženou byla právě slečna Marie Magda Rezková, která za svou odbojovou činnost pro vlast zaplatila téměř čtyřmi léty věznění a ztrátou veškerého majetku. V poválečných letech však její jméno s výjimkou krátkého období Pražského jara upadlo v zapomnění.
  Děkuji vám tedy z tohoto místa za pozornost a za možnost připomenout památku nezištné a obětavé vlastenky, Marie Magdy Rezkové!

Rezková
Urna s popelem na smiřickém hřbitově. Foto Ing. Plšek.



Reportáž, z Večerní Prahy 18.3.1967, ,,Hrdina z Prašného mostu".přepsala Marie Kormundová. Děkuji.
Zdroj: smiřický archiv.


  Po pětadvacáté přichází jaro a tráva vyrudlá přes zimu jako liščí kožich, se začíná nesměle zelenat. Tráva mezi dvěma řadami topolů, kudy vede cesta parčíkem dolů na Prašný most. Po kolejích od Dejvic přijíždějí tramvaje, nahoře se tyčí silueta hradu, tonoucí v mlze.
  Také tenkrát před čtvrt stoletím byl takový první jarní den. Zvonkohra Lorety už odehrála sedmou, když se tudy řítil zraněný muž. Ohlížel se dozadu za svými pronásledovateli a střílel ze dvou armádních pistolí. Ti, kteří utíkali za ním, nešetřili náboji. U jednoho z topolů se muž zastavil a odpočíval. Nemohl dál. Už ztratil příliš krve, a sil vůčihledě ubývalo. Několik gestapáků se přiblížilo na dosah. Zraněný muž neměl na vybranou. Buď padne do rukou nepřátel – nebo … Zvedl zbraň ke spánku a naposled stiskl spoušť. Smečka, která se hnala za ním, dorazila pozdě. Gestapák Oskar Fleischer vyprázdnil mrtvému do tváře celý zásobník. Byl první jarní den 1942. Dnes stojí na trávníčku mezi topoly malý pomníček s nápisem: ZDE PADL V BOJI S GESTAPEM HRDINA VÁCLAV MORÁVEK.
Morávek Rezková
  Kdo byl ten statečný člověk, který téměř celé tři roky svými činy dráždil k zuřivosti gestapáky? Muž, o němž se Hendrich několikrát zmiňuje ve svých situačních zprávách do Berlína jako o nebezpečném protivníkovi z řad domácího odboje? Bojovník, na něhož s úctou a obdivem vzpomínají jeho přátelé a spolupracovníci z oněch vzrušených dnů?
  Jeho příběh začíná ve chvíli, kdy nacistické jednotky vpochodovaly do Prahy a jako pavoučí síť prostoupily celé naše území. Byl důstojníkem. Demobilizovali ho a poslali do Kolína jako tajemníka na Okresní úřad práce. Morávek se zakrátko nechal přeložit, ale nově místo nenastoupil. Odešel do ilegality.
  Obstaral si falešné doklady na několik jmen, našel si v Praze na Letné byt a spojil se s podplukovníky Josefem Mašínem a Josefem Balabánem, kteří stáli v čele zpravodajské a destrukční skupiny vojenské podzemní organizace Obrana národa. A všichni společně vstoupili do historie jako „Svatí tři králové“. Krycí jméno, pod nímž je vedlo i III. oddělení pražského gestapa, které mělo na starosti kontrašpionáž. Ustavilo dokonce zvláštní skupinu v čele s gestapákem Fleischerem s úkolem dopadnout „tři krále“.

  Balabán, Mašín a Morávek dokázali se svými pomocníky shromáždit nepředstavitelné množství zbraní. Vyráběli a rozmisťovali nálože třaskavin do důležitých válečných objektů a transportů. Rušili nacistickou dopravní síť. Ale především prostřednictvím vysílaček dodávali významné zprávy čs. zpravodajské službě v Londýně.
  Všichni tři měli na celém „protektorátním území“ rozsáhlou síť spolupracovníků, od nichž dostávali vojensky i hospodářsky důležité zprávy. A navíc štábní kapitán Václav Morávek se osobně stýkal s předválečným agentem československé zpravodajské služby, který měl registrační číslo A-54. Byl to Paul Thümmel, v té době pracovník Canarisova abwehru v Praze; muž celé řady krycích jmen. René, Franta, dr. Holm, dr. Steinberg, Voral – to jsou jen některá z nich.
  Není divu, že informace z takových pramenů byly důkladné a zasvěcené. A významná sdělení této trojice se dostával i do Moskvy, dokonce už dlouho předtím, než došlo k přepadení SSSR.
JanotkaRezková
  V dubnu 1941 utrpěli „tři králové“ první těžkou ztrátu. Podplukovníka Balabána vylákal na schůzku do Dejvic agent gestapa. Balabán byl zatčen, vyslýchán s pověstnou gestapáckou krutostí, ale vydržel. Nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil.
  V květnu se pak gestapáci dostali na stopu ilegálního bytu v Nuslích, v dnešní Čiklově ulici 19. Tam bydlel Morávek s falešnými doklady, znějícími na jméno Jiří Uher, později se tu pod svým jménem přihlásil telegrafista skupiny František Peltán.
  Gestapo se dostalo na stopu a přepadlo nuselskou garsonieru právě ve chvíli, kdy Mašín, Morávek a Peltán vysílali. Zraněného Mašína gestapáci zatkli a druzí dva muži sjeli ze třetího patra po drátěném laně na dvůr a kolem Tylova divadla v Nuslích se jim podařilo uprchnout. Morávek si přitom uřízl o uzlík na lanu prst.
  Ze „tří králů“ zbyl už poslední. A přece ještě téměř celý rok dokázal unikat gestapáckým nástrahám a plnit významné zpravodajské úkoly. Nemohlo by se mu nic z toho podařit, kdyby neměl věrné pomocníky u nichž mohl přespat, najíst se, umístit vysílačku…
  Magda Rezková žije až ve Smiřicích. Vrátila se po válce z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Její byt byl obsazen. Tříleté vězení ji připravilo o mnoho sil. Tak místo běhání po úřadech se odstěhovala ke své sestře. Stále na Morávka vzpomíná:
  „Jednoho dne se u mě objevil. Měl na sobě gestapácký oblek. Řekl: Nesu Vám pozdrav od Lojzy. Alois Čáslavka byl můj bratranec, který si už předtím ke mně dával posílat poštu pro sebe i své ilegální spolupracovníky. Pak musel uprchnout před gestapem. Měla jsem strach, že je to léčka. Ale ukázalo se, že Morávek je skutečně tím, za koho se vydával. Přespával u mne s Mašínem, Peltánem a přáteli, z bytu ve Pštrosce se i vysílalo. Teprve když Němci už málem vysílačku zaměřili, museli s tím chlapci přestat. Morávkovi jsem říkala Mirku. Divné? Ale ne. Šlo totiž o zvyk. Byl pro mne Mirek Novák, obchodní cestující. A taky, když pro mě přišli gestapáci a začali se hned shánět: Kde je Morávek? Ten muž, co ke mně chodil, je Mirek Novák. Můj přítel. Svobodná žena přece má právo mít přítele…“
  Jenže to nepomohlo. Mirek Novák nebo Morávek – Magda Rezková byla zatčena. Pankrác, Petschkův palác, Ravensbrück. O Morávkově konci se dověděla až po válce…
z knihy Tajemství tří králů_Kettner a Jedlička
  Na Hradčanech bydlí dnes podplukovník Alois Janotka se svou ženou Marií. Dva, kteří patřili mezi nejbližší přátele a spolupracovníky podplukovníka Mašína a štábního kapitána Morávka. Sedím v pohodlné klubovce, v níž kdysi v dejvickém bytě sedávali oni dva. Pohovka vedle bývala ustlaná, aby tu mohli Mašín nebo Morávek kdykoli přespat s nabitými pistolemi pod hlavou.
  „Byl mezi nimi rozdíl,“ vzpomíná podplukovník Janotka a probírá hromádku fotografií, které zůstaly jako památka na historii starou čtvrt století. „Mašín byl divoch. Nespoutaný, temperamentní člověk, který vždycky musel prosadit svou. Morávek byl spíš tichý, vtipný člověk, filosof.“
  Na konferenčním stolku se hromadí vzácné památky. Doklady, na něž si Mašín pořídil falešnou občanskou legitimaci, dopisy; reprodukční zařízení na kopírování důležitých zpráv, plány získané ve zbrojních továrnách; materiál, který odesílali po kurýrech do Londýna, převážně přes Balkán.
  „Kde jste to všechno měli?“ – „Něco jsme uschovali v duté konzoli, na níž se věšely záclony, něco bylo zakopané přes válku ve vázičce. A později po okupaci jsme objevili ještě několik dokumentů. Ty jsme tehdy přilepili zespoda pod sekretář a úplně jsme na ně zapomněli…“
  Podplukovník – tehdy major – Janotka byl jedním z pomocníků slavné trojice, který věděl téměř o všem. Jeho žena, vystupující ve válce pod krycím jménem „Jana“, nosila podpory rodinám důstojníků, kteří se dostali do rukou gestapa a plnila i významné úkoly spojky.
  Vzpomínky neberou konce. V neděli, druhý jarní den ve dvaačtyřicátém, měl Morávek přijít na oběd. Ale pak se objevil manžel a tiše řekl: „Ten třetí příbor ukliď. Už nepřijde…,“ vypráví paní Janotková.

  Snad nikde nezůstalo po štábním kapitánu Morávkovi po čtvrtstoletí tolik stop jako v Karlově ulici 25. Tady také kdysi bydlel, přihlášen jako fotograf Soukup. Staří manželé Schmiedlovi mu pronajali pokoj ve svém bytě v prosinci 1941. Dvacátého se objevilo gestapo. Dům byl obsazen, chodba a chodník rovněž.
  Gestapáci – kriminální rada Schulze, Bingel, Abendschön, Jäger, Kehr a další, si šli pro svou oběť. Ale dřív, než dokázali Morávka přepadnout, pršely z pokoje kulky. Několik gestapáků bylo raněno a jediný člověk se prostřílel přesilou svých pronásledovatelů.
  V bytě dnes bydlí dcera manželů Schmiedlových, Marie Hlaváčová. Ano vzpomíná si na podnájemníka svých rodičů. Všechno je tu tak jako tehdy. Zadní pokoj, z něhož nebylo úniku, v přední místnosti kamna. Velká, bílá, kachlová. Jsou v nich zřetelné stopy po kulkách a ještě dnes můžeme rekonstruovat, které rány vypálil Morávek a které kulky se mu naopak vyhnuly. I ve dřevě dveřních trámů jsou stopy střelby. Na poličce leží cedník s ustřelenou rukovětí…

  Vzpomínka ke vzpomínce, dokument k dokumentu vytváří i s odstupem let portrét hrdiny. Desítky míst, odkud vysílal, kde bojoval, kudy prchal před věčnými pronásledovateli. Další pamětníci, kteří mohou přidat aspoň několik tahů štětcem do toho portrétu. Pan Houfek z Nuslí mu daroval železničářskou uniformu. Od Mandlíků v Horní ulici vysílali, z jinonického „akcízu“ se telefonovaly zprávy, které Morávek opatřil… Zůstal po něm jen nedávno odhalený pomníček…

Autor Petr Kettner