---

Paní Michala Strakošová z Brna mě upozornila, že potok Jordán je v dole uveřejněném textu nazýván Skořepka, protože jsme se shodli, že tento příběh by zajímal také jiné čtenáře, vystavil jsem jej na tuto stránku. Děkuji.

U toku Jordánu stojí mezi Chloumkem (Sv. Václav) a Rožnovem "Mlýn Skořipka".

---------------------

Sestra Dorla

Časopis Besedy lidu 1907
Episoda z rodinného života. Dle vypravování své babičky napsal Václav Hubka – Rtyňský.
   Čta kdysi děje o stavbě pevnosti Josefova, na kterémžto místě stávala druhdy rozsáhlá vesnice Ples, vzpomenul jsem si bezděčně na vypravování své babičky, jež mi o stavbě jeho a o příbězích ze svého mládí vyprávěla, když jsem u ní o prázdninách prodléval.
   Byl jsem tehdáž, r. 1831, primánem gymnasia v Hradci Králové. — — Vyprávěla mi ze svého mládí asi takto:

   Za doby sedmileté války a stavby pevnosti Josefova bylo v naší vesničce Rtyni*) velice rušno. Vojsko přicházelo a odcházelo do nedalekého tábora, jenž rozložen byl na výšině u kláštera Kuksu, rozprostíraje se ke Dvoru Králové až ke Zvičínu.
   A za Hradištěm Choustníkovým (Gradliz nyní) podél lesa ke Kočběři (Retendorf) stála vojska pruská.
   Bylo tehdáž nejen v naší, ale ve všech vesnicích strachu, co se bude díti a jaké nastanou zlé časy.
   Tu jednoho dne přijelo do naší vesničky mnoho vojenských pánů na koních a mezi nimi sám císař Josef II. A za nimi dostavila se hojná družina a jeho tělesní stráž; samí statní muži.
   Císař ubytoval se v čís. 1. Usedlost tato patřila mému otci Jiřímu Folprechtovi, jenž byl právě rychtářem obce.
   Ubytování císaře ve statku otcově stalo se nejspíš proto, že domovní a hospodářská stavení byla zděná. — Domovní stavení obytné mělo dvě světnice, okny obrácené do návsi, pak čeledník v síni kuchyní opatřený; přes dvůr nacházela se dosti prostorná konírna a chlévy.
   Ostatní komonstvo a tělesná stráž rozložena byla po vesničce.
   Císař pán často vyjížděl s pány v tu stranu k táboru. Při jedné vyjížďce rozejeli se páni vedle císaře na široko a tu — jak lidé na poli pracující viděli — císař se zastavil a rukou pánům ukazoval na pole; bylo patrno, že upozorňoval, že svým rozjetím činí škodu na zasetém poli; a oni též hned jeden za druhým po stezníku za císařem se ubírali.
   Za té doby, co císař v naší vesničce dlel, přijíždíval k němu občas z blízkého vojenského tábora jenerál Laudon. Vypravováno tehdáž, že jednoho dne, kdy Laudon opět k císaři přijel a s ním rozmlouval, bylo pozorováno, že byli oba roztrpčeni a tu že prý jenerál Laudon vytrhl kord z pochvy a rozlomiv jej k nohám císaře pána jej položil a pak se jako obyčejný voják před ním postavil. — Císař drahnou chvíli přísně prý naň pohlížel, jakoby mu hrozil, konečně však se smutným zrakem podal mu ruku, kterou on políbil, načež do tábora zpět odjel.
-------------
*) Vesnička Rtyně leží nedaleko města Jaroměře. Rozložena je v malé úžlabině, nad níž rozprostírají se úrodné lány polí, jež na sever a západ jsou chráněny smrkovými a borovými lesy. — Středem dědinky protéká malý potok Skořepka za Černožicemi do Labe se vlévající. — K východu otvírá se rozhled k Náchodu a k Novému Městu nad Metují, nad kterýmiž městy se zdvihají k oblakům Sudety.
   Rtyně s poplužním dvorem a sousední dědinkou Vestcem patřila královně Markétě, která později toto zboží ustanovila za obrok (důchod) kapli Bethlémské v Praze, kde kázával náš proslulý kazatel a mučedník Mistr Jan Hus.
   (Viz archiv Palackého.)
-------------
   Když císař ve statku mého otce byl ubytován, byly jsme doma tři dcery: nejstarší z nás byla Dorla (Dorotka), 18letá, Marie nečítala ještě 13 let a já pak Hana byla jsem něco přes 15 let stará. Meškal-li císař ve svém bytu, nesměly jsme dle příkazu otcova svou domácí práci hlučně konati, aniž kosíce bujnou trávu v rozlehlém sadě prozpěvovati — a my přece tak rády při práci zpívaly; neboť, jak lidé sekali, šlo nám to pěkně do hlasu.*)
   Jednoho dne domnívajíce se, že císař koňmo odjel, jak to často činíval, spustily jsme kosíce trávu naši zamilovanou píseň: ,,U panského dvora náš Vitoušek orá." A když jsme tak byly v nejlepším zpěvu, vyskytl se z nenadání za námi císař. Umlkly jsme rázem. „Zpívejte dál," řekl; nám však jakoby hrdlo zadrhnul. „Tož zpívejte," pobízel nás císař, usmívaje se našim nesnázím. „Nuž zpívejte," vzkřikl poněkud zhurta opět na nás, my však oči klopíce, zůstaly státi zticha jako pěny. Tu císař rozesmál se nad naší zaražeností, utrhl na blízku vysokou kopřivu a hrozil nám. My, bojíce se šlehu kopřivy, chtěly jsme ze zahrady utéci; on však zaskočil nám cestu, šlehl každou z nás lehce po ruce a pravil: „Budete zpívat?" My kývnouce hlavou, že ano, zpívaly jsme jednu z našich národních písní: „Když jsem plela len." — Líbila se mu, dal každé po stříbrném penízu a propustil nás. Ale pupence nám přece na rukou naběhly. — Vidím ho dosud před sebou usmívajícího se, jakoby to bylo dnes. Bylť to pěkný pán, štíhlé, ztepilé postavy, modrých snivých očí, červených smavých lící a hustých nakadeřených vlasů; k tomu pěkný zelený mundur vojenský — věru bylo milo se naň podívati.
   Od té doby jsme zpívaly při své práci, jak na venkově vůbec zvykem bylo.**)
   Zpívaly jsme i když císař v bytu meškal, majíce strach před kopřivami. A tak za té doby válečné čas utíkal dosti klidně, ačkoli se, jak lidé soudili — k bitvě schylovalo.
-------------
*) Jak to na venkově, trojhlasně.
**) Žel, že už není slyšeti letního času národních písní na polích pracující mládeže; oněmělť zpěv a snad umlkne navždy v národě !
-------------
   Avšak dokud císař v naší vesničce meškal, nikdo nepociťoval strachu před srážkou.
   Leč v rodině naší záhy zachmuřil se něčím nerušený klid.
   Vedle v sousedově statku byl ubytován s jinými vojáky nějaký šaržant tělesné stráže císařovy. Bylť to mladý, hezký, pěkně urostlý muž, červených tváří, černých oči, rusých vlasů. Byl veselé povahy a milých způsobů. Scházívávaly jsme se po práci se sousedovými děvčaty v naší zahradě k besedě a mezi nás přicházel svrchu dotčený šaržant, jménem Martin Beneš a nás při zpěvu na housličky doprovázel. Též nám svým lahodným hlasem dojemné písně zpíval — až nás často bezděčně rozplakal. Však také uměl na ty své housličky hráti, až to bylo ku podivu. I kajdy (dudy) často do ruky brával a nám na radost k nim veselé dudácké písně zpíval. — Byly to věru utěšené večerní chvíle, zvláště po úklidu sobotním, kdy začasté jsme si hodinku k besedování přidali, zvláště když po zpěvu milý náš Martínek začal vypravovati kratochvilné historky. — — Že se všem děvčatům líbil, snadno pochopiti. A že při své dvornosti a srdečnosti snadno se do srdce děvčete vkradl — jaký div.
   A jak už to mládí bývá, padla mu naše sestra Dorla do oka. — Bylať Dorla zajisté hezké děvče; brunetka, jiskrných, černých očí, černých vlasů v pletence kolem hlavy zatočených, ztepilé postavy; a jak veselé, čtveračivé povahy byla! A tak netrvalo to dlouho, že se ti dva mladí lidé do sebe zahleděli. Nedivili jsme se tomu, že se ten sličný vojáček sestře Dorle zalíbil, zvláště pak, že se k sestře tak pozorně a úctyplně choval.
   Ale co platno, že Dorla měla svého hocha tak ráda, když přísný otec, jak to nadcházení sestře zpozoroval, zakázal Dorle všechny schůzky, neboť šaržant byl, ač jinak roztomilý, vznětlivé fučidlo, a pro své šprýmy a čtverácké kousky nejednou byl pokutován; přes to však požíval přízně u svých představených.
   Avšak vzdor tomu všemu, vzdor přísnému příkazu otcovu, lnula Dorla celou svou mladistvou duší k svému milému vojínovi a nikterak nechtěla od něho upustiti. My sestry jsme jí domlouvaly, ba takřka prosily, předpovídajíce, že tomu otec nikdy nedovolí, aby se za vojáka vdala. Naše domluvy a prosby ničeho u ní neprospěly, odpovídala jen plačky: „Vy byste na mém místě také jinak nedaly!" — Chodila a pracovala jak ve snu. Bylo nám Dorly velice líto; rmoutilo nás, že ten vojín tak ji znepokojil, ba zlobily jsme se na toho šaržanta.

   Když se však milý vojín na koníka vyhoupl a s ním po dvoře polaškoval než na náves do fronty vyjel, když viděly jsme jej, jak statně si počíná a pevně v sedle jako přikovaný sedí, kterak mu ten vojenský mundur sluší — tu bylo hned po našem hněvu a nedivily jsme se Dorle, že toho jezdce má tak tuze ráda.
   Ale otec vida, co se se sestrou děje, chtěl tuto známost vší mocí přerušiti — a tu, když nešlo to po dobrém, když napomínání ani zápověď u Dorly žádných výsledků neměly — zasáhl přísněji, — zavíral Dorlu do komory, aby se s vojínem scházeti nemohla! Neboť neslýcháno bylo u nás v naší vesničce, aby se dcera ze statku za vojína provdala.
   Dorla sama, jak pravila, uznávala spravedlivý hněv otcův, — ale jak děla, pomoci si nemohla. A tu často v komoře klekla, sepjala ruce, a Pána Boha prosila, aby to soužení od ní odvrátil! — Mnoho jsme se se sestrou naplakaly, než pomoci jsme ubohé nemohly.
   Kdož však milujícím zabrání, aby se nescházeli! — Milenci jsou vždy vynalézaví. Tož také Dorla neznala překážek a s přispěním sestry Marie, jak jsem pozorovala, v podvečer z komory se vykrádala a ve společnosti Marie do zahrady spěchala, kde ji milý vojín očekával. — Musím připomenouti, že to sejíti se jen kratičkou chvíli trvalo, protože otcovo bystré oko bylo by brzy sestry pohřešilo.
   Otec dopátrav se těchto schůzek, ač se dály vždy v přítomnosti sestry Marie, v hněvu ubohou Dorlu až tělesně ztrestal.
   Pomalu nahlížel, že nelze tomu poměru nikterak zabránit, a to ho velice rozčilovalo a znepokojovalo. I prosil konečně císaře o milostivé slyšení. Císař svolil k prosbě otcově a jednoho dne dal si jej předvolati.
   A tu mu otec vyjevil starost, jakou mu dcera činí svou známostí s šaržantem — a že to je prostě proti jeho vůli. Na to byl milý vojín přeložen do blízké vesnice Litic, za lesem ležící. Tímto se obmýšlelo zabrániti schůzkám mladých lidí.
   Než vše bylo marné. Dorla se trápila a od svého hocha vojína neupustila. Říkaly jsme i všechna naše známá děvčata, že ten hezký zábavný šaržant Dorle snad učaroval, že si pomoci nemůže. Vzdor všem překážkám a věznění v komoře, přece nějak si dali věděti, kde by se sejiti mohli. Kterak to Dorla provedla, toho jsem se nedozvěděla, ale myslím, že to bylo s pomocí sestry Marie, jíž se zželelo soužení Dorlina. Ba i v noci opouštěla své vězení, komoru, by v průvodu sestry Marie v háječku*) na pahorku za naší vesničkou do okrouhlá rozloženém se svým vojínem se sešla; leč to bylo, jak mi sestra později svěřila, jen jedenkráte, protože se toho Dorla i Marie neodvážily vícekráte ze strachu, zvláště před hněvem otcovým. Když se otec i o této schůzce dozvěděl — vždyť na světě nezůstane nic tajno — vešel bez všeho ohlášení k císaři a padl před ním na koleno, prose ho, aby toho šaržanta někam jinam dal, starostlivě předstíraje, že jeho dcera se nehodí k vojenskému stavu, že by to bylo její neštěstí.
-------------
*) V háječku tom jsem ještě já procházíval se jako gymnasista i jako akademik a na drnovém sedátku při četbě si hověl. Z pokraje hájku toho byl rozkošný rozhled do širé krajiny. Spatřiti bylo kostelík Chlomek, v kterémž dávno rodové českých pánů: Zárubce z Hustiřan, Dohalských z Dohalic, Boříků z Hrádku a na Světech práchnivějí; o tom svědčí pomníky zazděné v presbytáři. K východu od vzpomenutého hájku je pěkný pohled na Sudety a za Opočnem zříti lze modravé pohoří Orlické.
-------------
   V téže chvíli, když otec císaře pána prosil, stálo před okny, na návsi, jedno oddělení tělesné jeho stráže v řadě. Tu císař rychle se otočil, vkročil do čeledníku, kde jsme meškala my děvčata, trnouce strachy, co se díti bude — uchopil Dorlu za ruku, popošel s ní k oknu, řka: „Vidíš tam ty vojáky," řekl jí, „vyber si jednoho z nich, nemá-li šarži, dám mu ji." Dorla se třásla jako osyka; bledá byla jako stěna ; slzy jako hrachy tekly jí po tvářích — promluviti nemohla. „Chceš?' zněla slova císařova znova. Dorla chvějíc se na celém těle zavrávorala, klesla k nohám císařovým a zdvihnouc sepjaté ruce k němu, hlasem sotva slyšitelným ze sebe vypravila: „Císařská Milosti, já nemohu," a při těch slovech zůstala bez sebe. Císař vida to, vzal ji za ruce, pozdvihl ji, zvážněv při tom, pravil: „Vstaň, nerozumné děcko, jdi, čekej," a ukázal na dvéře.
   Hned druhého dne posláno pro Martina Beneše; a třetího dne rozkázal, aby byla Dorla se svým milým oddána vojenským páterem. A tak se stalo v kostele v Založově, (asi Zaloňově – pozn. P.) a dva officíři byli za svědky a my sestry za družice. Vrátivše se z kostela byly jsme, nevěsta Dorla i my družice, obdarovány zlatými penězi.*) Při tom císař pohladiv Dorlu po vlasech děl: „No, dobře jsem to udělal." Dorla chtěla pokleknouti, ale on tomu nepřipustil. Než ona zlíbala mu ruce a slzy radosti ronila, při čemž se císař usmíval. Pak obrátil se k Benešovi, mluvil k němu po německu, čemuž jsem ovšem nerozuměla, ale slyšela jsem slovo „kornet", při němž se Beneš radostí zatřásl. To znamenalo, když jej císař pán tak oslovil, že oficírem je jmenován. To si můžeš pomysliti, milý hochu, jakou radost jsme všichni měli. Že byla Dorla cele šťastná a blažená — každý uvěří. Též na otci bylo znáti spokojenost a že je usmířen.
-------------
*) Z těch penízů jsem jeden podědil já; moje přemilá, nepoznaná matička Marie, rodem Pekárková, obdržela jej od mé milé babičky, když jsem spatřil ponejprv světlo tohoto světa; byl jsem prvním vnukem.
-------------
   Musím pověděti, že sestra Dorla byla vtipné děvče a že ráda četla, — a tím si také osvojila jakousi způsobilost, a též jazyk německý ovládala.
   Brzy po sňatku sestřině byl její muž, nový kornet Beneš, přeložen k jinému oddělení vojska, do nedaleké vesnice Vesce, blizoučko naší obce. Ještě také zmíniti se musím, že Martin Beneš pocházel z Klatovska a že byl jako pražský student v čas války, jako mnoho studentů, k vojsku odveden.
   Než Dorlino štěstí a manželská spokojenost netrvala dlouho.
   Vojska rakouská a pruská chystala se k bitvě. Mezi tím dály se na mnoha místech při rozjížďkách krvavé srážky, a v potyčkách těch se kornet Beneš vyznamenal, tak že za krátký čas na důstojníka postoupil.
   Nedlouho na to překročila rakouská armáda u Kuksu a u Dvora Králové Labe; pruské vojsko couvlo zpět až k vesnici Žáru, položené v lesích. U té se obě vojska srazila v krvavé bitvě, a v té vražedné seči Dorlin muž smrtelně byl raněn. — Dorla muže ani v boji neopustila,*) vždyť ho měla tak horoucně ráda.
   Vidouc ho zdáli s koně klesati, přichvátala a zachytivši jej v náruč, odnesla za bitevní šik — a pak ho dopravila s přivolením vojenských pánů k nám domů. Naše i otcovo leknutí bylo hrozné! Beneš v málo dnech na utržené rány v bitvě skonal v rukou Dorliních. Jak hezký byl za živa, takový i v smrti byl. Sestra si zoufala a i my všichni jsme se nad jejím hořem rozplakali. Pochován byl na hřbitově v Zaloňově, as půl hodinky od Rtyně vzdáleném.
   Sestra vdova nesla hluboce svůj nesmírný žal, plakala hořce kudy chodila; slovem sice své hoře neprojevila, však vůčihledě bledla a hubla. Plakali jsme lítostí nad zármutkem nešťastné sestry, naše těšení bylo marné a jinak jsme ji těšiti nemohli.
   Avšak bůh dobrotivý a čas, ten zkušený lékař, ten naši ubohou Dorlu za nedlouhou dobu uklidnil, tak že se mladá vdova ponenáhlu zotavovala a zdraví nabývala a opět k naší radosti rozkvétala v předešlou podobu. Radovali jsme se ze srdce nad jejím uzdravením, těšíce se z toho, že zas máme svou Dorlu doma a — že nás takto nic již od sebe neodloučí.

   Než naše spokojenost a naše radost, že naše nešťastná sestra zůstane navždy mezi námi, záhy se zakalila. Neboť k našemu zármutku nadcházel si mladou vdovu zase vojín, ale tentokráte důstojník. Byl opět mladý, statečný, pěkného vzrůstu a vzhledné hezké tváře, oči měl černé jako uhel, ale dobrácky hleděly. Černý knír, oficírský mundur zlatými prýmkami pošitý — slušel mu, jen což! Byl to oficír z rejtarského (jízdeckého) oddělení, jež vystřídalo předešlou posádku. A oficír ten byl k našemu zármutku ubytován v sousedním statku – právě tak jako Beneš. To ovšem neušla jeho zrakům mladá vdova.
   Celý rok bránila se Dorla té myšlence, po druhé se provdati, nemohouc pomysliti na to, že by mohla svého padlého, udatného bojovníka Beneše zapomenout a od jeho hrobu se odloučiti. Domnívala jsem se, že sestru třímá as též bázeň, aby ji nestihl opětně osud, jaký ji potkal s prvním manželem. Zároveň se nám svěřila že by nerada opustila svůj domov a ta místa v něm, kde zažila tolik blažených chvil se svým nezapomenutelným hodným Benešem.
-------------
*) Z válek v předešlých stoletích bylo zvykem, že i ženy se svými muži šly, aby v čas potřeby svým mužům mohly přispěti pomocí.
-------------
   Dorla byla zvyklá téměř denně po práci jíti v podvečer na hřbitov, pomodlit se za svého manžela, požalovat a poplakat si ve svém zármutku. Mladý důstojník — jmenovali ho kapitánem — vida mladou vdovu tak smutnou, často zašel ke hřbitovu, kde poblíž zdi čekával, až sestra vykoná svou pobožnost. Pak ji vyprovázel k domovu, těše ji všemožně v jejím zármutku. Dorlina pieta k zesnulému manželu jistě mladého kapitána dojímala, neboť, ač ho sestra prosila, aby za ní ke hřbitovu nevycházel, přece neodolal a ke hřbitovu docházel, ale na zpáteční cestě ji provázeti si nedovolil, nýbrž jen sestru sledoval.
   Avšak její zdráhání a oddalování od kapitána bylo marné; neustal ve svém ucházení o ruku sestřinu, a už ani otec ničeho nenamítal. Dorla vidouc stálou jeho nezdolnou oddanost, svolila konečně k jeho prosbám. Snad bylo v knize osudů napsáno, že nemá zůstati v otcovském domě a že bude jí později i vlast opustiti.
   Po roce odvedl si Dorlu, jako manželku ke svému pluku, který za krátkou dobu nejen naši vesničku, ale i naši krajinu opustil.
   Loučení naše se sestrou bylo nevýslovitelně bolestné, tušily jsme, že se nespatříme. Dorla stála tu jakoby ji z mramoru vytesal. Prudce jsme ji sevřely v náruč, držíce ji v objetí a plakaly jsme a i její manžel byl zřejmě dojat. Tu pak otec přistoupil a pohnutým hlasem pravil k Dorle: „Provázej a utěš tě Bůh, dcero; konej své povinnosti ráda a nebude ti to přicházeti za těžko, a vy děvčata," obrátil se k nám, „máte-li svou sestru rády, nepřitěžujte jí rozloučení svým žalem. S Pánem Bohem." Udělal Dorle i jejímu manželu křížek a rychle odešel. I my se musily od sestry odtrhnouti, neboť ji muž uchopil, vsadil do uchystaného povozu, pak sám k ní přisedl a prudce ze statku i vesničky ujížděl.
   Po odjezdu Dorlině bylo u nás tuze smutno. Otec šel po svém hospodářství, málo mluvil a i my při práci jsme byly zamlklé — do zpěvu nám nebylo. Neboť za těch dob válečných všichni byli jsme v starostech, jak se Dorle povede a kam se až při těch vojenských pochodech dostane.

   U jakého pluku muž Dorlin byl a jak se švakr kapitán jmenoval, to jsem zapomněla; to jen vím, že nám řekl, abychom mu říkali Juraj a že je Chorvát; doma že má rozsáhlý statek, na kterém jeho matka hospodaří, bratrů ani sester že nemá. Dále nám říkal, jakou radost bude míti jeho matka, až jí přivede svou roztomilou ženušku jako dceru do domu. „Dordečka nebude ništa rádit," povídal, to jsem si pamatovala. Kam byl ten pluk přeložen, do které země, toho jsme já a sestra Marie nezvěděly. Otec nejspíše věděl, znal i jméno i poměry rodiny kapitánovy, ale my při otcově mlčelivosti jsme po tom raději ani nepátraly.
   Po odchodu sestry Dorly, za nedlouhý čas potom, roznemohla se sestra Marie. Dlouho, dlouho churavěla, než smrti podlehla, ubohá Marie! Nerada opouštěla svět, vždyť byla tak mladá a světa neužila. A tak nás stíhal zármutek za zármutkem. Bylo-li smutno po odchodu Dorlině, tím truchlivější byly dny ve statku, když nám i sestra Marie odešla, aby se více nevrátila. Matky jsme již dávno neměli!! Na mně nyní všechna starost spočinula. Činila jsem se jak jsem jen mohla a ve svém zármutku po sestře jen v práci jsem útěchy nalézala. Asi tak za dvě léta neb později, provdala jsem se za Václava Pekárka, majitele statku č. p. 28., v naší obci. Je to tvůj nynější děd a jak sám poznáváš, je hodný a dobrý člověk. Se mnou jak náleží dobře a příkladně zacházel a činí tak, jak vidíš a rád tě má, že jsi jeho první vnuk.
   Po smrti mého otce, stal se můj muž — tvůj děd — rychtářem obce.
   Mne však toto vyznamenání nikterak netěšilo, neboť s tím byly samé mrzutosti, když musil rozvaděné sousedy rovnat a smiřovat a hašteřivým babkám domlouvat, aby si v dobrotě podaly ruce. Několikrát tvůj děd rychtářského úřadu se zřekl, ale jak došlo k nové volbě, sousedé nedali jinak a zvolili ho zase; pravili, že tak mají nařízeno od vrchnostenského úřadu. Setrvati v tom úřadě byl nucen skoro, čtyřicet let, — za ta zlobení a soužení připnuli mu páni ve Smiřicích císařem propůjčenou zlatou medailli.
   Mnohá léta uplynula. A císař se svou družinou a vojska již před mým provdáním nejen z naší obce, ale též ze vší okolní krajiny odtáhla a vojna se kdesi skončila; šla také jednou řeč, že naše armáda byla poražena*) a že tím Rakousko krásnou, úrodnou oblast slezskou s městem Vratislavou ztratilo.
   Byla tenkrát sklíčená a zarmoucená po této ztrátě celá česká země!
   A tak ubíhala léta, až došlo k tomu, milý hochu, že jsem již provdati mohla dceru Marii. Provdala se dobře a šťastně, ač teprve 17 let čítala. To byla tvá matka a otec tvůj, jak víš, je Jan Hubka, držitel svobodného statku v naší vsi.--
-------------
*) Žel, byla to smutná pravda. Rakousko ztratilo – vlastně koruna česká – navždy Slezsko s Vratislaví. A tak hrabivé Prusko zabíralo území jedno za druhým, až vzrostlo na nynější království. Avšak řekl kdysi jistý státník: „Borusia vivitur ex rapto“, po česku asi: „Prusko žije z loupeže“.
-------------
   Avšak žel bohu, tvá matka po šestiletém, šťastném manželství, po celoročním těžkém utrpení, zemřela na souchotě a zůstavila tě zde sotva pětiletého.
   Až posud co babička vypravovala, napsal jsem všecko, jak jsem to od ní slyšel.
   Dobrá babička, již jako prvního vnuka nade všecko mne milujíc, svou něžností a laskavostí všemožně se mi snažila vynahraditi ztrátu mamičky. A já, dorůstaje v chlapce, dlel jsem více u ní než v domě otcovském.

   Několik roků uplynulo. Tu jednou v létě, když právě s babičkou v zahradě jsem meškal, přijela z nenadání „Dorla" (jmenuju ji posud tak) na návštěvu.
   Ač jsem byl tehdá sotva odrostlým chlapcem, přece se dobře pamatuji, že „paní kapitánová" — byla ještě statné imponující postavy, očí dosud jiskrných, avšak mile dobráckých. Babička byla velice překvapena tímto nenadálým objevením se sestry. Stály okamžik proti sobě, ale pak náhle do náručí si padly a dlouho se v objetí držely, plačíce radostí ze šťastného shledání. Nepřijela sama, přivezla s sebou dva syny, pěkně urostlé, černých pronikavých očí, matce své podobné, (jak babička podotkla). Oba byli hezcí hoši a vojenský šat se zlatými prýmkami jim krásně slušel; oba byli již oficíry. Já mohl na nich oči nechat. Jejich ústroj byl věru malebný. Hnědé, tmavé kabátce se zlatým šněrováním, úzké spodky barvy modré též se zlatou cifráží, boty čižmy s ostruhami. Byli oba u jízdeckého pluku, oba byli hraničáři. Však se také lidé na ně zahleděli, když se tito hezcí mladí oficíři před vraty statku objevili, jak jim ten třpytící se postroj a ty černé knírky sluší.
   Sestra Dorla byla opět vdovou. Druhý muž, jak vyprávěla, padl v seči s nepřítelem a tito junáci, že jsou její radostí a pýchou. Přijela, toužíc opět spatřiti svůj milý domov a českou zem, než umře, a též aby její synové poznali její rodnou dědinku a z jakého stavu pocházejí.
   Pamatuji se též, jak se paní kapitánová oblékla do babiččiných šatů, přihlížejíc v sušírně na lísky, zdali se opečky nepřipíkají, vidím, jak se synové usmívají jejímu ústroji (byl tehdáž ještě národní) a jak mne též za ruce brali, rozhoupali, šavli mi na ramena ověšovali a ke mně laskavě mluvili, ač ovšem že jsem jim nerozuměl. Pravili, jak paní kapitánová tlumočila, že s nimi pojedu, že mi dají koně a že budu míti též takové šaty jako oni i šavli že budu mít až vyrostu. Zkrátka byli to hodní a srdeční junáci, — já brzy jsem se s nimi spřátelil a po zahradě s nimi se proháněl.
   Paní kapitánová vypravovala babičce mnoho o zemích, v kterých za válečných pochodů všude byla, co všechno zkusila, jaká nebezpečenství mnohdykrát podstoupiti a překonati musila, kterémuž vypravování mnozí sousedé ji navštívivší naslouchali.
   Paní kapitánová nezapomněla též navštíviti hrob svého prvního manžela a pomodlit se za svého veselého Martina, svou první lásku, tak romantickou.
   Po nedlouhém pobytu smutně a bolestivě se s babičkou rozloučila; odjela se svými syny, jak babička se domnívala, někam do chorvátské země, kdež měla po svém druhém manželu rozsáhlý statek. Od té doby nezvědělo se více v naší rodině, kdy a kde ,Dorla" zemřela. Takový byl tedy život Dorlin jak jsem ho tuto vylíčiti hleděl. —

   Po několika letech, když už jsem dlel na gymnasiu v Hradci Králové, zemřela má milovaná babička (r. 1834). Bylo to právě o vánocích, když jsem meškal na svátcích. Sněhu bylo napadáno téměř přes půl druhého lokte a k tomu ztuha mrzlo. Ku pohřbu dostavilo se nás šest dorostlých vnuků, vynesli jsme zlatou babičku na hřbitov a též ji do hrobu ku věčnému spánku uložili. Účastenství při pohřbu bylo veliké, téměř všechno obyvatelstvo obce doprovodilo ji na poslední cestě. Neboť byla velmi rozšafná a moudrá žena, jež všeobecně byla vážena, anť nikdo, kdo se k ní o radu neb pomoc utekl, oslyšen nebyl.
   Děd můj po přeslici Václav Pekárek, který byl po svém tchánu Folprecht-Gollovi rychtářem obce, žil ještě řadu let po smrti mé babičky a často mne kus cesty doprovázel, kdykoliv jsem se z domova ubíral. Za čas ptával jsem se děda, má-li cos o kapitánce Dorle a jejím druhém muži napsáno, odvětil vždy: „Ano, hochu, zaznamenal jsem, jak se druhý muž Dorlin po rodu jmenoval, odkud pocházel a jaký majetek měl, též poznamenal jsem, jak se její synové křestním jménem jmenovali a v kterém pluku sloužili, no však ti to dám přečíst." K tomu však nikdy nedošlo, protože jsem, přišed na universitu do Prahy a Pešti, vrátil se až po letech — a zatím poznámky tyto zmizely a nikdo nevěděl povědět, kam se poděly.
   Léta dlouhá minula! V rodině Pekárkově téměř zapomenuto bylo, co se s babiččinou sestrou Dorlou sběhlo; zvláště po její smrti nikdo více nevzpomněl.

   Konečně nadešel rok 1850. V roce tom Rakousko silně strojilo se válečně do Pruska vtrhnouti a k obsazení hranic u Nového Města n. M., Náchoda, Králové Dvora a Trutnova nejen pluky domácí, ale též mnoho praporu Hraničárů a Serežánů,*) samý to lid z Chorvátska a ze srbské Vojvodiny, povoláno bylo. I chodili si lidé k silnici ku Král. Dvoru vedoucí dívat na to zvláštní vojsko; též z naší vesničky několik sousedů a mladíků vyšlo, to statné, vysokorostlé vojsko si prohlédnout. Tu jeden vyšší důstojník, jenž právě se svým oddělením po silnici přes Záloňov ke Král. Dvoru se ubíral, — ptal se nejblíže stojícího mužského, zdali v dědině Rtyni ještě rod Folprecht-Gollů, Pekárků neb Hubku žije; tázaný soused byl náhodou z naší vesničky. Odvětil na tuto otázku: ,,Rodu Folprecht-Gollů není více, ale potomci z rodu Pekárků a Hubků jsou posud v obci usedlí." Na to pravil oficír ten k sousedu: ,,Řekněte tam, až zpátky se budu bráti, že se v dědině Rtyni zastavím." Bodl koně a za vojskem uháněl. Dle výpovědi souseda toho, byl to oficír štíhlý, silného ztepilého těla, vlasů černých i knírů téže barvy, hezké tváře, ale přísného vzezřeni.
   Avšak důstojník ten, když hraničářské vojsko i serežáni z hranic odtáhlo, do Rtyně, jak slíbil — nepřijel.
   Kdo by ten důstojník byl, že se po těch rodinách svrchu vzpomenutých vyptával, nikdo ovšem neuhodnul, neboť nikdo z žijících sousedů poměrů rodin těch již neznal. Než lze skoro dojista souditi, že to byl potomek kapitánky Dorly, snad její vnuk.
   Vše zmizelo z paměti obyvatelům mé rodné vesničky, jen já snad jediný pamatuji, co se za minulých těch časů v rodu našem neb v dědince událo. A část těch starých příběhů vypsal jsem zde věrně tak, jak jsem je od své milé, zlaté babičky vypravovati slyšel.
-------------
*) Serežáni bylo vojsko elitní, mající svůj národní kroj a sice: Čapku tmavou, posunutou k pravému uchu – na konci té čapky visely barevné střapečky; na plecích tmavohnědou kabanicu otevřenou, za pojasem (pasem) zastrčený hanžár a pušku o dlouhé hlavni; na nohou měli opánky, v něž zabíhali čarape (punčochy) otočené řemínky od opánků jdoucími. Byli to výborní střelci, kteří do vzduchu vyhozený tolar prostřelili. Viděl jsem to tam v Záhřebě.
--------------------------------------------
Popis vložených fotografií nahoře:
Všechny fotografie jsou pořízeny ve Rtyni a jejím okolí.
Na domě ve Rtyni je připevněna pamětní deska s tímto textem: "V tomto domě narodil se v roce 1852 Jan Jaroš, poslanec, starosta okresu, čestný občan a člen mnoha obcí, spolků atd. Zemřel - roku 1903 v Holohlavech".

---

Pan starosta v únoru 2022 napsal:
   Ve článku uvádíte, že nebylo nalezeno prameniště, které se nachází v katastrálním území naší obce. V roce 2021 jsme získali dotaci na výsadbu nelesní zeleně mj. v Údolní nivě Jordán, kde potok pramení, resp. je zde betonová šachta, ke které jsou svedené prameny jak potoka, tak meliorací nad údolní nivou. Tento je v první části zatrubený (cca 300 m) a dále pak pokračuje jako otevřený vodní tok.

Text informační tabule:
   Na území obce Hřibojedy v oblasti třešňových sadů je ve vzdálenosti cca 380 m prameniště dvou potoků - Litičského a potoku Jordán. Z historických třešňových a višňových sadů zbyla jen osamělá třešeň 260 metrů od této údolní nivy.

Výsadba nelesní zeleně v Údolní nivě Jordán
   V roce 2021 byla provedena výsadba nelesní zeleně v Údolní nivě Jordán Hřibojedy. Vysázeno bylo 38 lip malolistých, které v budoucnu po zapojení korun vytvoří větrolam proti větrné erozi v lokalitě U třešně a jejich květy uvítají včelstva místních včelařů Dále zde bylo vysázeno 50 ovocných stromů - jabloní, hrušní, třešní a slivoní tradičních odrůd, které budou v době zrání vítaným osvěžením pro návštěvníky údolní nivy.

   Výsadba byla podpořena dotací Ministerstva životního prostředí a Agentury pro ochranu přírody v rámci Programu péče o krajinu - Podprogramu pro zlepšení dochovaného přírodního a krajinného prostředí .... ve výši 178 300 Kč.