Jménem Republiky!

   Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací dnes, dne 11. listopadu 1922, po veřejném líčení o zmatečních stížnostech obžalovaného Rudolfa Ándrýse a státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 1921... pokud jím byl obžalovaný Rudolf Andrýs uznám vinným přestupkem dle §§ 5, 411 tr. z., kdežto obžalovaní Václav Tuček, Rudolf Andrýs, Vojtěch Prokop, Josef Zilvar, Josef Merkl, Josef Peřina. Jan Kučera, Vincenc Brebis, Zdeněk Dvořák a Václav Sechnoutka byli dle §u 259 č. 3 tr.ř. sproštěni obžaloby pro zločiny dle §§ 83 a 93 lit.b/ tr.z.,- takto právem:

   Zmateční stížnost obžalovaného Rudolfa Andrýse se zavrhuje, naproti tomu se vyhovuje zmateční stížnosti státního zastupitelství, pokud bere v odpor sproštění obžalovaných Rudolfa Andrýse, Václava Tučka, Vojtěcha Prokopa, Josefa Zilvara, Josefa Merkla, Josefa Peřiny, Jana Kučery, Vincence Brebise, Zdenka Dvořáka z obžaloby pro přečin dle §u 83 tr.z., jakož i sproštění Josefa Zilvara, Václava Tučka a Václava Sehnoutky z obžaloby pro zločin dle 98 lit.b/ tr.z. pro žalobní faktum ze dne 21. srpna 1920. Naříkaný rozsudek v těchto osvobozujících výrocích se za současného zrušení výroku o trestu Rudolfa Andrýse zrušuje jako zmatečný a věc v rozsahu zrušení vrací se soudu nalézacímu, by ji znova projednal a rozhodl.

   Pokud zmateční stížnost státního zastupitelství brojí proti sproštění obžalovaných Václava Tučka a Zdenka Dvořáka z obžaloby pro zločin dle §u 98 lit. b/ tr.z., pro žalobní děj ze dne 19. srpna 1920 se zavrhuje.

Důvody :
   1./ Zmateční stížnost Rudolfa Andrýse uplatňuje proti odsuzujícímu výroku pro přestupek dle 5, 411 tr.z. důvody zmatečnosti č. 5, 9 a/ 10 §u 281 tr.ř. ….(vynecháno)

   Obžalovaný prý zakročil proti Jiravové jako starosta obce, vykonávaje obecní policii a pouze tím způsobem, že ji v zájmu udržení klidu v dobrotě vzal za ruku a beze slova odstavil stranou. Výroku "tuhle ženskou si vemte" nepronesl, ruku na ni nevztáhl, nikoho nevyzval, aby jí ublížil, Není ani prokázáno, že byla Jiravová poraněna; utrpěla-li vskutku nějaká pohmoždění vinou vlastní nebo cizích osob či náhodou, nezodpovídá za to obžalovaný. Není-li zde objektivního poranění, mohou být i pachatelé uznáni vinnými nejvýše přestupkem urážky na cti /č.10 §u 281 tr. ř./

   Avšak projedení stížnosti se úplně přenáší přes rozsudečná zjištění. Dle těchto utrpěla Jiravová zlým nakládáním sroceného davu na př. pohmožděniny, krevní podlitiny a otoky na různých částech těla, tedy poranění, která jednak zanesla viditelná známky jednak měla za následek několikadenní bolení hlavy a rozrušení. Tím jsou bezvadně zjištěny objektivní známky lehkého ublížení na těle předpokládané v §u 411 tr.z. Dále jest zjištěno, že toto poranění úmyslné nastrojil svým národem obžalovaný, tím, že Jiravovou. chytil za ruce a hodil ji mezí lid stojící u katru na farní chodbě se slovy "tuhle ženskou si vemte " kterého vyzvání přítomní uposlechli, Jiravovou chytili za ruce, nohy a krk a zle s ní nakládali tak, že ji způsobili četná poranění lehkého rázu.

   Že obžalovaný jednal jako starosta obce, vykonávaje policejní, rozsudek nezjistil; vyslovil naopak, že byl jedním z vůdců sroceného davu, který vykonal na faře akty násilí a zjišťuje výslovně, že se nepostaral o to,, aby dav upustil od zlého nakládání s Jiravovou, ani později, když již byla poraněna.

….

   II./ Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje důvody zmatečnosti č. 5.9 a/ §u 281 tr.ř.
   Po stránce formální /č.5 §u 281 tr.ř./ vytýká rozsudku, pokud sprošťuje obžalované Rudolfa Andrýse, Václava Tučka, Vojtěcha Prokopa, Josefa Zilvara, Josefa Markla, Josefa Peřinu, Jana Kučeru, Vincence Brebise, Zdenka Dvořáka z obžaloby pro zločin dle §u 83 tr.z., že si odporuje a jest neúplný ve výroku o rozhodných okolnostech. Obě výtky jsou odůvodněny. Vnitřní odpor záleží v tom, že rozsudek vyslovuje jednak, že obžalovaní nevnikli do farní budovy se sroceným davem a nevykonali tam násilí na osobách a věcech /6. a 7. stránka rozsudku/ a současně zjišťuje, že 70 násilném vypáčení dveří, když dav vrazil dovnitř a vnikl až k zavřenému katru, na vyzvání kaplana Petráska z něho /davu/ po chvilce vystoupili obžalovaní, aby s Petráskem vyjednávali, čímž je přece vysloveno, že obžalovaní nalézající se v davu do fary násilím vniknuvším, sami také násilně do chodby domu vnikli /5. stránka rozsudku/. Zjišťuje-li soud, že i někteří z obžalovaných si vedli násilně, na př. Rudolf Andrýs proti Jiravové /4. stránka rozsudku/ Václav Tuček a Zdeněk Dvořák proti kaplanu Petráskovi /8. a 9. stránka rozsudku/, jest s tímto zjištěním v odporu výrok na stránce 7, že žádný z nich nevykonal násilí na domácích lidech.

   Neúplnost spočívá v tom, že první soud, uvažuje o právní kvalifikaci činu a o v ml obžalovaných nepřihlíží k důležitým okolnostem ve skutkové části rozsudku bučí výslovné zjištěným, nebo ze skutkových zjištění vyplývajícím, totiž,
   a/ že právě obžalovaní Rudolf Andrýs, Václav Tuček, Vojtěch Prokop, Josef Zilvar, Josef Merkl, Josef Peřina a Jan Kučera byli jako členové výboru církve Československé a vůdcové tohoto církevního hnutí nejvíce na tom interesováni, aby jejich kněz Brebis byl na děkanství byt i násilně ubytován a aby měli klíče od kostela,
   b/ že obžalovaní, ač byli členy církevního výboru a vůdci příslušníků československé církve, vůbec lid neuklidňovali, k rozchodu nenabádali, nýbrž naopak ještě před davem se činně a násilným vymáháním klíčů a bytu v první řadě súčastnili;
   c/ že vtrhnutí do fary zúčastnilo se množství několika set lidí, že tedy není ani jinak možno, než že někteří z nich byli více v předu, někteří zase více v zadu, někteří třeba až úplně v zadu a že přirozeně takové množství najednou do fary vniknouti nemohlo nýbrž za sebou a ze právě vzhledem k této okolnosti, že za tohoto stavu věci obžalovaní přes to za malou "chvilku" byli pohotově, nutně plyne, že museli se určitě obžalovaní nalézati v zástupu do fary se deroucího, jinak by na první zavolání Petráskovo nemohli být i ihned po ruce.

   Kdyby k těmto okolnostem byl soud přihlížel, snad by byl dospěl po stránce skutkové k jiným zjištěním, než uvedena jsou v rozsudku.

   Po stránce věcné /č.9 a/ §u 281 tr.ř. vytýká stížnost rozsudku právem, že se zakládá na právně mylném výkladu zákona.

   První soud vynesl osvobozující rozsudek s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že to byli právě obžalovaní, kteří se dopustili násilného "vniknutí s více lidmi sebranými“, ježto prý o žádném z nich nebylo prokázáno, že se činně súčastníl vypáčení famích vrat, nýbrž prý je zjištěno pouze, že všichni obžalovaní vstoupili do budovy na pozvání kaplana Petráska jako členové církevního výboru, resp. Peřina jako zástupce obecního starosty a v budově farní se nedopustili žádného násilí na domácích osobách a věcech. Chybí prý tudíž oba základní předpoklady skutkové podstaty §u 83 tr.z., násilný vpád s více lidmi sebranými a vykonávání násilí.

   Avšak rozsudek přehlíží, že porušení míru domovního, dle druhé věty §u 83 tr.z. o který se v tomto případě jedná, se nevyhledává na rozdíl od rušení míru pozemního /první věta §u 83 tr.z. žádný vpád násilný; nežádá se dokonce ani násilné vniknutí, nýbrž stačí vniknutí prosté t.j. vstoupení do domu proti výslovně či mlčky projevené vůli oprávněného majitele po případě i vstoupení s jeho dovolením, avšak vynuceným násilným postupem davu, jak tomu bylo v přítomném případě;

…..

   Rozsudek dospěl k osvobozujícímu výroku jen tím způsobem, že právně mylně rozlišil činnost obžalovaných od neznámých ostatních účastníků davu, kteří vypáčili dveře fary a dopustili se aktů násilných. Při správném postupu dlužno však posuzovali činnost všech jednajících ve světle rozsudečných zjištění jednotně, jako podnik společný, vedený týmž úmyslem a sledující týž účel;
...

   Objektivní skutková podstata zločinu dle u 83 druhé věty tr.z. jest tedy nepochybně dána. Pro vytknuté vady formální a nedostatek bezvadného zjištění ve směru viny subjektivní nelze sice rozhodnouti ve věci samé, a jest odůvodněno rozsudek zrušiti a uznat i jak shora uvedeno.

   Ohledně obžalovaného Rudolfa Andrýse budiž podotčeno, že jeho odsouzení pro zločin dle §u 83 tr.z. není nikterak na překážku okolnost, že byl právoplatně uznán vinným přestupkem dle §§ 5, 411 tr.z., ježto násilí spáchané na Jiravové, jež obžalovaný Andrýs úmyslně nastrojil, svou intensitou přesahuje pojem násilí v 83 tr.z. předpokládaného a odůvodňují zvláštní samostatnou kvalifikaci pro přestupek dle $u 411 tr.z. vedle konkurujícího s ním zločinu dle §u 83 tr.z.

   Také osvobozující výrok pro zločin dle §u 98 b/ tr.z, u obžalovaného Josefa Zilvara, Václava Tučka a Václava Sehnoutky se zakládá na právně mylném použití zákona, totiž na nesprávném výkladu pojmu pohrůžky /č.9 a/ §u 281 tr.ř. Soud neshledal ve výrocích obžalovaných, pronesených vůči kaplanovi Petráskovi, když jim odepřel 21. srpna 1920 vydati bohoslužebná roucha - aby si to s lidmi vyjednal 'lid to vynutí", "lid si to přeje" nebezpečné pohrůžky ve smyslu fu 98 b/ tr.z. proto, že prý předmětem jejich nebylo vyslovené pohrození ublížením na statcích v zákoně jmenovaných. Avšak zákon*, nevyžaduje za všech okolností, aby výslovně bylo jmenováno zlo, jímž se hrozí, stačí, vychází-li z okolností nepochybně najevo, o jaké zlo se jedná, V tomto případě znění výroků, jak soudní dvůr je za zjištěny béře, se zřetelem k násilnostem 19. srpna se odehravším, které kaplan Petrásek jistě v čerstvé paměti měl, znamenají pohrůžku ublížením na těle a ne pouhé upozornění, jako rozsudek dovozuje; neboť "přání lidu" bylo kaplanu Petráskovi už dostatečně z výjevu předcházejícího známo. Obviněným jednalo se o to oním poukazem na "vůli lidu* 19. srpna 1920 tak násilně si počínajícího - přiměti kaplana Petráska k povolnosti. ….

   Také v tomto směru nelze se obejiti pro nedostatek bezvadného zjištění ve směru subjektivní viny bez nového projednání věci první instancí.

   Naproti tomu. není odůvodněna zmateční stížnost státního zastupitelství, pokud bere v odpor sproštění obžalovaných Václava Tučka a Zdeňka Dvořáka z obžaloby pro zločin dle §u 98 b/ tr.z. pro žalobní děj ze dne 19. srpna 1920.

   Naléhání obžalovaného Tučka a Dvořák na kaplana Petráska aby vydal klíče s poskytnul byt československému knězi Brebisovi a případné pohrůžky při tom pronesené jsou jen částí násilného jednání obžalovaných a celého sroceného davu, kteréž je již vyčerpáno podřaděním pod $ 83 II,v.tr.z., takže je nelze znovu podřaďovati vedle toho ještě pod ustanovení §u 98 b/ tr.z. Také případná vyšší trestní sazba pro zločin dle §u 98 b/ tr.z. § I00,2. odstavec nemůže zde míti významu, ježto pro všechny ob­žalované, jako původce přichází v úvahu táž vyšší trestní sazba prvního odstavce §u 84 tr.z.

   V Brně, dne 11. listopadu 1922.


Razítko nejvyššího soudu v Brně + podpisy

---

Rozsudek dole byl sepsán (přepsán) rukou. Vzhledem k datu podání žaloby je zde divné datování. Již proto, že se v textu odvolává na rozsudek nejvyššího soudu v Brně ze dne 11. listopadu 1922.

Rozsudek

Jménem republiky
Krajský soud v Hradci Králové uznal po provedeném hlavním líčení dne 12. února 1920 právem:

A. Obžalovaní
Rudolf Andrýs, naroz. 2.4. 1884 v Holohlavech, rolník tamtéž
Václav Tuček, naroz. 12.9.1867 v Holohlavech, rolník tamtéž
Vojtěch Prokop, naroz. 23.3. 1886 v Holohlavech, rolník tamtéž
Josef Zilvar, naroz. 26.11.1895 v Holohlavech, rolník tamtéž
Josef Merkl, naroz. 11.1.1894 v Holohlavech, roln. syn tamtéž
Josef Peřina, naroz. 11.2.1893 v Krišťovsi, dělník v Holohlavech
Vincenc Brebis, nar. 25.2.1893 v Potěhách, čsl. farář v Holohlavech
Zdeněk Dvořák, naroz. 20.11.1883 v Bubenči, obch. cestující v Jaroměři
Václav Sehnoutka, naroz. 24.4.1879 v Holohlavech, rolník tamtéž

Jsou vinni,

I.
   Rudolf Andrýs, Václav Tuček, Vojtěch Prokop, Josef Zilvar, Josef Merkl, Josef Peřina, Vincenc Brebis, Zdeněk Dvořák, že dne 19. srpna 1920 v Holohlavech do děkanské budovy s více sebranými lidmi vtrhli a tam násilí na kaplanovi Janu Petráskovi, pokud se týče Justýně Výravové tedy na lidech domácích vykonali,

II.
   Václav Tuček a Josef Zilvar mimo to a dále Václav Sehnoutka, že dne 21. srpna 1920 v Holohlavech kaplanu Janu Petráskovi ublížením na těle v tom úmyslu vyhrožovali, aby ho přinutili k nějakému konání to jest k vydání bohoslužebných předmětů při čemž pohrůžka byla taková, že jí mohlo v tom, komu vyhrožováno bylo, hledíc na okolnosti a osobní povahu jeho a k důležitosti zla, jímž pohrozeno vzbuditi důvodné obavy,

čímž spáchali:
   ad. I. Rudolf Andrýs, Václav Tuček, Vojtěch Prokop, Josef Zilvar, Josef Merkl, Josef Peřina, Vincenc Brebis, Zdeněk Dvořák zločin veřejného násilí násilným vpadnutím do cizího nemovitého statku dle § 83 tr. z.
   ad. II Václav Tuček, Josef Zilvar mimo to a Václav Sehnoutka zločin veřejného násilí vydíráním dle § 98 lit. b) tr. z.

a odsuzují se
Rudolf Andrýs, Vojtěch Prokop, Josef Merkl, Josef Peřina, Zdeněk Dvořák … dle § 84 tr.z. a Rudolf Andrýs mimo to se zřetelem k § 95 tr.z. všichni s použitím § 54 a 55 … k trestu těžkého žaláře v trvání 14 dnů jedním postem doplněnému,

Vincenc Brebis …. k trestu žaláře v trvání 14 dnů,

Václav Tuček a Josef Zilvar … každý k trestu těžkého žaláře v trvání 3 týdnů jedním postem zostřenému,

Václav Sehnoutka … k trestu těžkého žaláře v trvání 14 dnů jedním postem zostřenému a doplněnému,

všichni dle § 389 tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení rukou společnou a nerozdílnou.
Všem obžalovaným povoluje se dle §1 a 3 zák. ze 17.10.1919 č. 562 sb. z. a u. podmínečný odklad výkonu trestu a ustanovuje se jim zkušební lhůta na 2 roky.

B. Obžalovaný
   Jan Kučera, naroz. 29.11.1890 v Holohlavech, dělník tamtéž, sprošťuje se dle § 259 č. 3 tr. ř. obžaloby, že dme 19. srpna 1920 v Holohlavech do děkanské budovy s více sebranými lidmi vtrhl a tam násilí na Janu Petráskovi, tedy na osobě domácí vykonal a tím zločin veřejného násilí dle § 83 tr. z. spáchal.-

Důvody:
   Obžaloba na obžalované vznesená byla poprve vyřízena rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.4.1921 … kterým byl obžalovaný Rudolf Andrýs uznán vinným přestupkem dle § 5,411 tr. z. jehož se dopustil tím, že dne 19.8.1920 v Holohlavech chytiv Justinu Jiravovou za ruce a hodiv ji lidem u katru v děkanské budově sroceným se slovy „tuhle ženskou si vemte“ načež neznámí lidé jí způsobili zůmyslně lehké poškození na těle, jež zanechalo po sobě viditelné známky a následky, radou svou zlý skutek tento nastrojil a k němu zůmyslně příčinu zavdal a byl odsouzen dle § 412 tr.z. s použitím § 266 tr. z. k trestu vězení na 2 dny, který byl změněn v peněžitou pokutu v obnosu 100 K a to podmínečně.
Ostatní obžalovaní v tomto rozsudku jmenovaní i Rudolf Andrýs byli citovaným rozsudkem obžaloby pro zločin veřejného násilí dle § 83 tr. z. spáchaný dne 19.8.1920 a obžalovaní Rudolf Andrýs, Václav Tuček, Zdeněk Dvořák obžaloby pro zločin veř. násilí dle § 98 lit. b) tr.z. spáchaný dne 19.8.1920 a Václav Tuček, Václav Sehnoutka a Josef Zilvar pro zločin týž spáchaný dne 21.8.1920 dle § 259 … tr. ř. sproštěni.
   K odvolání stát. zastupitelství nejvyšší soud v Brně rozsudkem ze dne 11. listopadu 1922 … ponechal v Platnosti výrok prvého rozsudku, jen pokud byl Rudolf Andrýs uznán vinným pro přestupek spoluviny na lehkém ublížení na těle … spáchaném na Justině Jíravové, naproti tomu však rozšířil výrok prvého rozsudku, pokud jim byli sproštěni Rudolf Andrýs, Václav Tuček, Vojtěch Prokop, Josef Zilvar, Josef Merkl, Josef Peřina, Jan Kučera, Vincenc Brebis, Zdeněk Dvořák obžaloby pro zločin dle § 83 tr. z. spáchaný dne 19. srpna 1920 a Josef Zilvar, Václav Tuček a Václav Sehnoutka obžaloby pro zločin … spáchaný dne 21. srpna 1920 jakož výrok o trestu Rudolfa Andrýse a přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.

   Ad. A.I.Po opětním hlavním líčení pokládá nalézací soud následující skutkové okolnosti za prokázané.
   Všichni obžalovaní, až na Josefa Sehnoutku, který pro případ, který se udál dne 19. srpna 1920, obžalován není, doznali a svědky Janem Petráskem, Olgou Seidlovou, Justinou Jiravovou, Janem Seidlem, Františkou Pultrovou, Aloisem Flegrem, Františkou Machovou, Václavem Černým, Václavem Bouberlem, … Hynkovou, Janem Machaněm bylo také potvrzeno, že dne 19. srpna 1920 přišel po 6 hodině odpolední do obce Holohlav ustanovený československý farář, jenž byl příslušníky československé církve i místním výborem téže církve slavnostně uvítán.

   Československý církevní výbor neměl pro něho ještě definitivně určeného bytu, ježto bytová komise obecní do té doby jemu bytu nevykázala a zejména návrh, aby nu byl vykázán byt v děkanské budově zamítla. Z této příčiny ustanovil církevní čsl. výbor, že se farář Vincenc Brebis v den příchodu ubytuje u Merkla (čp. 31 – poz. P.) a nábytek prozatímně složí se do stodoly Tučkovy. Sotva však bylo uvítání u konce a jmenovaný farář měl býti do tohoto bytu u Merkla uveden ozvaly se v shromážděném lidu návrhy, že by měl být čsl. farář ubytován na děkanství a že by to církevní výbor mohl vyjednati.

   Jak doznávají obžalovaní Rudolf Andrýs, Václav Tuček, Vojtěch Prokop, Josef Zilvar, kteří jsou členy výboru církevního, uposlechl výbor této pobídky shromážděného zástupu a odebral se k děkanské budově, aby byt pro čsl. faráře Brebise tam vyjednal, ale přišel k zamčeným dveřím, které nebyly ani na znamení ťukáním otevřeny. Po tomto marném pokusu ustoupil církevní výbor sestávající z Andrýse, Tučka, Prokopa a Zilvara (jak tento při prvním líčení přiznal) a snad ještě s jinými stranou za děkanskou budovu, aby se poradili o ubytování faráře.

   Mezi tím však neznámí lidé z četně shromážděného davu počali se do vrat děkanství dobývati a používajíce páčidel i sekery po úsilí delší dobu, snad as 1 hodinu trvajícím vrata (zmíněné dveře jsou pod balkonem na obrázku vpravo) rozbili a tím i vypáčili, načež shromážděný dav do budovy vnikl a to až ke schodům jež uzavíraly laťkové as 2 metry vysoké dvéře, jež byly mléčným sklem zaskleny. Za tyto dvéře ustoupil kaplan Jan Petrásek s lidmi uvnitř dlícími a vrata hájícími a tyto dvéře zvané katr uzamkl a k davu který vnikl do chodby prohlásil, že bude jednat pouze s československým církevním výborem, Žádný ze slyšených svědků, zejména Jan Petrásek, nepoznal, kdo po vypáčení vrat do chodby děkanství vstoupil, ježto skrze skleněné dvéře s mléčným sklem nebylo viděti.

   Na základě výpovědi svědka Jana Petráska béře soud dále za zjištěno, že po tomto vybídnutí za krátkou dobu přišli ke katru obžalovaní Andrýs, Prokop, Tuček, Zilvar a Peřina, kterým on katr otevřel a dovnitř je vpustil. Podle potvrzrní Petráska netrvalo to dlouho po vypáčení dveří, co tito ke katru přišli, as prý minutu, z čehož Petrásek usuzuje, že tito obžalovaní byli blízko budovy a že se snad súčastnili násilného vypáčení vrat. Pro tuto posléz uvedenou doměnku neshledal však soud důkazů, ale pokládá vzhledem k tomu, že se brzy obžalovaní v budově děkanství sešli za prokázáno, že se nedaleko včas vybíjení dveří nalézali a o násilném vypáčení jež trvalo delší dobu a bylo provázeno ranami a pokřikem, zvěděli.

   Obžalovaní Andrýs, Tuček, Prokop doznali, že marně pokusili o vpuštění do děkanství odstoupili stranou mezi děkanství a kostelem kdež se radili, přiznávají tudíž, že nebyli daleko ale tvrdí, že pak každý za nějakou záležitostí odešli, Andrýs a Prokop odešli za vozy s farářovým nábytkem, Tuček domů k nemocnému dobytku, podobně Zilvar tvrdí že se súčastnil odklízení vozů s nábytkem do stodoly Tučkovy, podobně též Merkl, a tvrdí všichni, že šli na děkanství teprve tehdy, když slyšeli od lidí, že je po nich sháňka, aby tam šli. Obžalovaný Peřina tvrdí, že šel na děkanství proto, že bylo voláno, aby přišel starosta obce neb jeho náměstek a on je náměstkem, zůstal prý však před katrem a jednání se nezúčastnil.

   Když se členové církevního výboru sešli za katrem počalo vyjednávání mezi ním a kaplanem Petráskem.

   Obžalovaný Rudolf Andrýs doznal, že ho Petrásek požádal, aby tu věc mírnil, aby nedošlo k násilí, což on mu slíbil v té době nebylo ještě o ničem rozhodnuto a pak tam jednali as 1/4 hodiny o propůjčení bytu faráři Brebisovi.

   Obžalovaný Prokop doznal, že Petrásek je žádal, aby tu věc nějak zprostředkovali a aby mu zaručili jeho bezpečnost, což slíbili, ale žádal, aby také s opačné strany nebylo provokováno a že šli tam, aby zabránili násilí. Výbor prý nekladl kaplanu požadavků, ale přítomní jiní lidé říkali, že kdyby se to nechalo tak a farář Brebis nastěhoval se vsi, že to vše zůstane při starém. Lid byl rozeštván a každou chvíli hrozil konflikt, ale výbor církevní že se přičiňoval, aby se nic nestalo.

   Obžalovaný Tuček doznal, že se ho Petrásek, když se dostavil jakožto člen církevního výboru na faru, ptal, ručí-li za jeho bezpečnost, načež obžalovaný, řeku že se o to přičiní, ale že musí domů, že nemá mnoho času, protože má nemocný dobytek. Přiznal též, že s Petráskem vyjednával as 10 minut, aby se mohl nábytek faráře Brebise nastěhovati do děkanství, načež Petrásek připustil, že se může dáti nábytek na síň, o vydání klíčů ke kostelu nevyjednávali. Lid prý chtěl byt pro faráře a Petrásek povolil, když ho lid k tom přiměl. Také prý obžalovaný vyjednával o vstup do kostela.

   Obžalovaný Zilvar doznává, že se na děkanství zástupem protlačil, jakožto člen církevního výboru, již když se nosil farářův nábytek, sám však ničeho nevyjednával a v tu dobu vydávaly se již klíče, vše se však odbylo bez něho. Lid prý však volal důrazně o klíče, jinak že neodejde.

   Obžalovaný Merkl doznává, že na děkanství přišel jako člen církevního výboru, jednati o byt, lidé venku hlučeli, přeskakovali přes katr a katr otevřeli, členové výboru vyjednávali o byt pro faráře, aby jej Petrásek po dobrém uvolnil jinak že neručí za lid, každý z výboru nějaké slovo pronesl, nebyl prý to nátlak, nýbrž pouhé upozornění.

   Obžalovaný Peřina doznal, že vešel do děkanství jako náměstek starosty obce, zůstal před katrem, když se lid nahrnul odešel pryč jednání se však nezúčastnil.

   Obžalovaný Kučera jež není členem církevního výboru popírá, že by vešel do děkanství, ale tvrdí, že zůstal venku pod balonem a byl pouhým divákem.

   Obžalovaný Brebis doznal, že stál vzadu zástupu, slyšel nějaké rány, do děkanství vešel, když lidé volali, že má jíti dovnitř, že jej Petrásek volá, Petrásek prý právě vydával klíče od kostela a když je nikdo převzíti nechtěl, lid křičel, ať je vezme farář a pak je převzal. Nevěděl proč je volán, o byt ani o klíče nežádal.

   Obžalovaný Dvořák doznal, že jel z Jaroměře do Holohlav na instalaci faráře Brebise, jako jezdil i na jiné, šel ho vítati, po uvítání stál za zástupem, slyšel hluk u vrat děkanství, když volali Brebise šel s ním do děkanství, představil sebe a Brebise Petráskovi, týž nabízel klíče a když se jich žádný nevzal, dal je Brebisovi do ruky, pro klíče ty Petrásek nejprve šel do jedné místnosti.

   Svědek Jan Petrásek (foto vpravo) vylíčil vyjednávání s církevním výborem takto: Když výbor ten k vyjednávání pozval chtěl mu vysvětliti, že mu … v ničem povolovati, že však členové výboru začli sami nejdříve mluviti a vyslovili přání to, aby jím uvolnil byt pro faráře Brebise. Při jednání pak mluvili jeden přes druhého a domlouvali, nemůže však s bezpečnosti udati kdo na něj naléhal. Odvětil jim, že ani on ani Děkan nejsou oprávněni byt v děkanství dáti. Toto vyjednávání trvalo as 10 minut, mezi tím obžalovaný Tuček davu otevřel katr, lidé se nahrnuli do síně, křičeli, řvali a přitom se ho dotýkali, čímž byl uveden ve strach. Taky venku dav hlučel a on vida, že by se lid na něho mohl dopustiti násilí, povolil umístění nábytku, načež hned lid nábytek do děkanství nositi počal, s tím se však lid nespokojil, ale chtěl aby se vyklidila kancelář, že by tam nábytek postavila. Také tomu Petrásek odporoval, poukazuje na uložené tam listiny a mezitím již zase lidé křičeli, že má vydati klíče od kostela a tomu on se zapírati již neodvažoval, protože právě došlo k násilí na služce Jíravové odešel pro klíče k Děkanovi, vyžádal si jich a vydával je starostovi Andrýsovi s poznámkou, že je vydává pod nátlakem. Mezi hlučícími lidmi vedl hlavně nátlak Václav Andrýs ...dělný od obžalovaného Rudolfa Andrýse, jenž dával ... Petráskovi pět minut na vydání klíčů. Ohledně obžalovaného Dvořáka potvrdil svědek Petrásek, že sic do síně vstoupil, když se jednalo o dání klíčů, že si sice nepamatuje, co mluvil, že však stále u něho chodil nejvíce u něho (Petráska) stál, také že se jeho jednáním cítil nesvobodným. Ohledně obžalovaného Brebise potvrdil svědek Petrásek, že vstoupil nehlučně a to jež v té době než on pro klíče šel k Děkanovi, klíče sice nežádal, ale když je nikdo přijati nechtěl, on je přijal, a byl tam již před Petráskovým prohlášením, že klíče vydává pod nátlakem Brebise představil mu Dvořák. Svědci Olga Seidlová, Justina Jiravová, Františka Pultrová, Alois Flegl, Františka Machová, Václav Černý, Václav Bouberle, Anna Hynková a Jan Macháň shodují se v tom, že líčí jak během vyjednávání Petráska s církevním výborem vtrhli lidem katrem do chodby Děkanství obklopili vyjednávající, mísili se do jednání pokřikem a zvedajíce proti Petráskovi ruce a pěsti naléhali na to, že musí býti farář Brebis v děkanství ubytován a později že musí vydati klíče od kostela, mezi čím již také lidé zvenku začali vnášet nábytek Brebisův do síně děkanství, že byla při tom nepopsatelná vřava a že kaplan Petrásek nátlaku tomuto podlehl a k nastěhování nábytků do děkanství svolil a také klíče kostela vydal, při čemž se ohražoval, že tak činí z donucení.

Dle potvrzení svědků Seidla(foto vpravo dole), Flégla, Machové, byl hlavním mluvčím výboru obžalovaný Tuček, jenž poukazoval na lid venku shromážděný činil kaplanu Petráskovi výtky že zasil zlé símě.

   Svědek Václav Bouberle četnický strážmistr jenž přišel až po vtrhnutí lidu za katr, dostal na dotaz vysvětlení od obecního starosty Rudolfa Andrýse, že se na Petráskovi žádá, aby vydal klíče od kostela a vykázal byt čs. faráři a tvrdil též, že ho Petrásek žádal o ochranu, ke které se však svědek proti zástupu cítil slabým a že se tak kaplan Petrásek octl bez ochrany a klíče vydal.

   Svědek Jan Macháň ještě pak tvrdil, že před touto událostí rozeslala okresní politická správa v Král. Dvoře n./L obecnímu úřadu v Holohlavech a církevnímu výboru v Holohlavech na žádost Petráska jenž oznámil kolující pověsti o zabrání kostela a děkanství varovné přípisy, aby nedopustili žádného násilí.

   Na základě těchto provedených průvodních prostředků pokládá soud za zjištěno, že příslušníci československé církve a jejich církevní výbor sledoval ten cíl, aby svému nově ustanovenému faráři opatřil byt a spoluužívání kostela, že však až do jeho příchodu nesetkaly se tyto snahy s výsledkem, protože bytová komise bytu neopatřila a zabrání bylo v děkanské budově zamítnuta. Dle doznání obžalovaného Václava Tučka zamítla také církevní správa řím. kat. požadavky výboru na společném užívání kostela katolického oběma církvemi a ministerstvo osvěty o tom nerozhodlo.Záležitost bytu českosl. faráře Brebise vystoupila ve své naléhavosti zejména tehdy, když českosl. farář Brebis dne 19.8.1920 do Holohlav se přistěhoval a příslušníci čsl. církve nemohli mu ústrety přinésti to, čeho se domáhali. Tehdy vzešla myšlenka znovu se pokusiti o získání bytu v děkanské budově katolické, kterouž, shromážděný lid přijal za svou. Dle doznání obžalov. přijal čsl. výbor na sebe tu úlohu, aby vyjednáváním na děkanství bytu svého faráře docílil ač byl přípisem Okes. pol. správy před násilnostmi varován (svědek Macháň), ale když nebyl vpuštěn odstoupil stranou zvrátil se pokus o pokojné docílení požadavků v násilí. Nezjištění pachatelé po dlouhém dobývání se vypáčili násilím vrata děkanství zamčené a uvnitř hájené a vedrali se do I. části chodby až ke schodům jež kaplan Petrásek k zamezení útoku uzamkl.

   Dále pokládá soud na základě uvedených výslechů původního líčení za zjištěno, že kaplan Petrásek hledal v tom záchranu před násilným davem, že vyzval církevní výbor čsl. k vyjednávání a sice s tím úmyslem, aby mu vyložil, že nemůže v žádném požadavku povoliti.

   Soud béře dále za zjištěno, že na toto vyzvání přišli z venku obžalovaní Andrýs, Tuček, Prokop, Zilvar, Merkl a Peřina, že sami ač přednášeli přání o ubytování čsl. faráře děkanství, zúčastnili se všichni tohoto hovoru a domlouvali jemu, aby požadavku tomu vyhověl, že však Petrásek k tomu rozhodnouti nechtěl ukazuje na to, že k tomu není oprávněn a dovolávaje se výboru o poskytnutí bezpečnosti , mezi tím vnikl lid i do té chodby, otevřev si katr a křikem a hrozbami nutil kaplana Petráska ku vyhovění, až tento vyhověl a nejprve nastěhování povolil a pak také klíče vydal.

   K tomu přišli dodatečně do chodby prodravše se bouřícím davem i obžalovaní Dvořák, jenž kaplanu Petráskovi sebe a faráře Brebise představil a Brebis jenž ještě výhružnou situaci davu viděl a klíče od kostela převzal.

   Soud došel proto k závěru, že tito jmenované obžalované Andrýs, Prokop, Zilvar, Merkl členové to církevního výboru, dále Peřina, Dvořák, Brebis, kteří k výboru tomuto nepatří předem poznali, že se kaplan Petrásek a s ním i děkan Seidl kladeným požadavkům bránili, že poznali, že se dav z ulice násilím do budovy dostal, že vešli do takto násilím uvolněné budovy děkanství, prvých pět sice na vyzvání Petráskova jakožto členové výboru církevního, poslední 3 bez takovéhoto vyzvání, že tam neprojevili souhlasu svého s provedeným násilným vpadnutím, ale požadavky davu prvých pět přemlouváním podporovali, poslední tři svou přítomností sesilovali, čímž prováděli všichni psychický nátlak na kaplana Petráska.

   Průběhem tohoto jednání udal se případ se služebnou Jiravovou, pro kterýž je obžalovaný Rudolf Andrýs již právoplatně uznán vinným spoluviny na lehkém ublížení na těle, takže tu také přistupuje násilí fysické na osobě domácí jedním z účastníků provedené.

   Pokud jde o obžalovaného Tučka, nepokládá soud za prokázáno, že on zúmyslně otevřel katr, aby dav do chodby vpustil, protože okolnost tato není určitě důkazy objasněná a jest možné, že se lidé do dveří pootevřených vtlačili bez Tučkovi vůle.

   Vypověděním svědků Petráska a Olgy Seidlové jest zjištěno, že nebyl to obžalovaný Rudolf Andrýs, který dával kap. Petráskovi lhůtu 5 minut aby se rozhodl, nýbrž Václav Andrýs.(v naší rodině se traduje, že prý děda s ostatními chtěli údajně Petráska hodit z věže, když klíče nevydá - pozn. P.)

   Proto dospěl soud k přesvědčení, že se obžal. Andrýs, Tuček, Prokop, Zilvar, Merkl, Peřina, Dvořák a Brebis dopustili se porušení míru domovního násilným vpádem jenž byl jim umožněn násilným postupem davu i také násilí na kaplanu Petráskovi a služce Jiravové, což tvoří skutkovou povahu zločinu veřejného násilí dle § 83 tr. z. Tento právní názor byl vysloven rozhodnutím nejvyššího soudu v předu citovaným.

Ad. B.
   Obžalovaný Jan Kučera byl naproti tomu sproštěn dle § 259 č. 3 tr. ř. obžaloby pro týž zločin, protože soud nepokládá za bezpečně prokázáno, že také on by byl do budovy děkanské po vypáčení vrat vešel neboť obžalovaný popřel a svědectví samotného Petráska, že jej tam v davu zahlédl není pro důkaz ten postačující.

   Ad. AII.
   Na základě doznání obžalovaných Václava Tučka, Josefa Zilvara a Václava Sehnoutka u svědectví Jana Petráska pokládá soud dále za prokázáno, že ze dne 20. na 21. srpna 1920 byly z kostela římsko-katolického, do něhož si příslušníci čs. církve získali příběhem sběhlým dne 19.8.1920 přístupu, neznámými osobami odstraněny bohoslužebné předměty zejména, že byly oltáře svého ústrojí zbaveny a roucha odstraněna a že se dne 21. srpna 1920 proto lidé u kostela shlukovali a jmenované 3 obžalované vybízeli aby jim vydání odklízených bohoslužebných potřeb vymohli, že se mezi tím lid i před děkanstvím shlukl oni 3 obžalované vyhověvše přání zástupu do děkanství vešli a tomu vydání bohoslužebných předmětů na kaplanu Petráskovi na chodbě požadovali, ale on jim prohlásil, že to vydati nemůže, že má od konsistoře zákaz, že pak to jmenovaní 3 důtklivě na něm požadovali s pohrůžkou, že když to nevydá vynutí si to lid. Tím jednáním byla v Janu Petráskovi vzbuzena obava, že by mohlo dojíti k podobnému násilí, jako dne 19.8.1920 a proto se uvolil, že předměty tyto vydá, ač se ohradil tím, že jsou na něm vynuceny.

   Všichni 3 obžalovaní doznali, že odkazovali kap. Petráska, když jim vyhověti nechtěl, na shluklý lid, že si to vynutí, ať si to jde s ním vyjednat.
   Soud vzhledem na tyto zjištěné skutečnosti dospěl v tomto případě k přesvědčení o vině obžalovaných Václav Tučka, Josefa Zilvara a Václava Sehnoutky, proto že jest prokázáno, že tito obžalovaní poukazujíce na shluklý lid, s nimiž si má kaplan Petrásek záležitost vyjednat, dopustili se tím výhrůžky ublížením na těle, aby ho přinutili k vydáním bohoslužebných předmětů, při čemž tuto pohrůžku vzhledem na předchozí událost dne 19.8.1920 sběhlou dlužno pokládati za způsobilou, aby vzbudila v ohroženém obavu.
   Naznačené jednání těchto obžalovaných tvoří skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí dle §§ 98 lit. 6 tr. z.


   Trest byl vyměřen obžalovaným Rudolfu Andrýsovi, Voj. Prokopovi, Josefu Merklovi, Josefu Peřinovi, Vinc. Brebisovi a Zdeňku Dvořákovi dle §§ 84 II. věta tr. z. ježto je soud nepokládá že původce vpádu, nýbrž pouze pomocníky.


   U Rudolfa Andrýse slušelo hleděti také na přestupek dle § 5,411 tr. z., pro který byl již rozsudkem prvým právoplatně odsouzen a užití též ustanovení §u 35 tr. z.


   Obžalovaným Václavu Tučkovi, Josefu Zilvarovi a Václavu Sehnoutkovi byl trest vyměřen se zřetelem k k §u 34 tr. z. dle §u 100 tr. z. Všem obžalovaným polehčuje dosavádní zachovalost, prudké hnutí mysli vznesené náboženským sporem a doznání (§ 46 b,d, tr.z.).


   Obžalovaným Tučkovi, Zilvarovi přitěžuje spáchání dvou zločinů různých (§44a tr. z.). Vhledem k převážným okolnostem polehčujícím a možnosti polepšení užito bylo u všech obžalovaných, mimo V. Brebise, vzhledem na jejich bezvinnou rodinu, jehož výživa by delší vazbou trpěla, též § 55 tr. z., těmto však trest byl 1 postem doplněn.


   Výroky ostatní zakládají se na citovaných ustanoveních zákonných.


   Soud povolil všem odsouzeným podmínečný odklad trestu výkonu, ježto dospěl k přesvědčení, že jsou nápravy schopni, že svůj čin spáchali v prudkém hnutí myslí, že při svém jednání také sledovali cíl nebezpečné hnutí lidu svésti do kolejí umírněnosti a odvrátili zlo horší a že tedy výkon trestu nebude zapotřebí a že by také výkonem tímto trpěli na své občanské vážnosti, které požívají.

   Soud neshledal, že by byl některý obžalovaný provedl svůj čin s pohnutek nítkých a nečestných.
V Hradci Králové, dne 12. února 1920
Dr. Kaisko v.r.

---

Čech - politický týdenník katolický 3.11.1923

Z Královéhradecká. (Co se povídá.)
   Začali s velikým hlukem, začali neformovati a zapomněli, že reforma musí především býti u nich samých, a tak reformace ztroskotala, a utržila porážku. To musí odpadlí katoličtí kněží, nyní československé sektě sloužící, cítiti sami. Přívrženci čechoslovácké sekty nejsou pranic náboženští. Co mají z náboženství je pouze účastenství při tak zvané „bohoslužbě“, kterou konají jejich „duchovní bratři“ pod nebem, na silnici, proti faře katolické, aby jen pohněvali římsko katolického faráře. Zda-li se ti „věřící“ modlí, to se neví. Sv. svátostí nepřijímají, ten jejich katechismus o sv. zpovědi a sv. přijímáni moc málo povídá. Děti nosí ke křtu svým „duchovním bratrům“, protože neplatí štoly. Svatby od bývají též u jejich bratří duchov, a oddávají „vdovce a vdovy po živých“. Pohřby dávají také odbývati svým „duchovním bratrům“, ale nějaký mravnější život u nich viděti není. Naopak je viděti u nich všecky ty hříchy a vady, kterým, každá jiná sekta se vyznačuje. U čecho- slováků je nenávist ke římsko-katolickým kněžím, kterou vtloukají již malým dětem; kněze katolické pomlouvají, očerňují, a tak místo pro hloubení náboženského života, místo „zvroucnění náboženství“, je zde hřích, nemorálnost; reformace čechoslovácká ztroskotala, utrpěla fiasko. — A její původcové ? Ti kdyby chtěli mluviti poctivě, musili by říci: „pohořeli jsme“. A pohořeli velice!
   Po Jaroměři se vypráví, že „československému bratru“ Kuříkovi jeho pan tchán radil, aby si zaopatřil nějakou státní službu, že to s tou „československou církví“ není jisté. Pan tchán rozumně se stará o svou dceru! — Jak pak asi pan duch. bratr Brebis v srdci smýšlí? Násilím ho přivedla jeho „církev“ do děkanství v Holohlavech, rozbili dubové dvéře, obsadili kancelář, zmocnili se kostela. „Duch. bratr“ Brebis vládl. — Ale teď z děkanství je pryč, kostel v Holohlavech je opět katolický. „Duch. bratr" Brebis je ve Smiřicích, kde dostal darem stodolu, a tu upravují za kostel. A on? Přijímal, jak se vypráví, již za pobytu na děkanství v Holohlavech návštěvy jakési služky, a nyní chtěl se ve Smiřicích s ní oženiti. „Československá rada církevní“ se postavila proti tomu! Je to prý nedůstojné „duchovního bratra“, aby si vzal pouhou služku, aspoň aby si vzal dceru ze statku! Tak „duch. bratr“ Brebis, bývalý římsko-katolický kaplan, který chtěl dostati proti třiatřicetiletému faráři Přepychy, a když je nedostal, odpadl, chce prý nyní žádati o nějaký státní úřad. „Duch. bratr“ Brebis snad v srdci si říká: „Pohořeli jsme,“ ovšem navenek to nejde. —
   Ta „římská církvička“ (vlastní slovo jednoho „československého církevního rady“) prý hyne, a za to „československá církev“ národní, vlastenecká, má za sebou... milionové zástupy. A co má před sebou? Řekli bychom : To je u Pána Boha! — , ale musíme říci: „To je v živném zákoně světa!“ A ten živý zákon světa hlásá čechoslovácký Cicero, bývalý c. a k. válečný kurát, býv. římsko-katolický farář, Kordule. Ten nijak nepohořel. Jako c. a k. válečný kurát v Hradci Kr. ve voj. nemocnici žil tak, jak to ve shnilém rakouském státě bylo chvályhodným zvykem vojenským. Nevíme, jak ho dojal osud jedné hostinské v Hradci, která si pomohla a zemřela — ale teď co se přidal k „československé církvi“, když mu v Hradci nechtěli dáti faru v Lipnici, má svou „vílu“, která ho chrání, a tak pije jen na cestách „konkurenčních", a když vykládá „živý zákon světa“, jdou za ním ti neuvědomělí katolíci, jako mouchy za medem. Kde začne dělati „konkurenci“ římsko-katolickému faráři Kordule „duch. bratr“ a farář čsl. církve v Kr. Hradci, tam ihned všecko jde za ním; děti ve škole jsou celé pryč; římský je moc přísný, Kordule děti pěkně prosí, aby chodily na náboženství. Katolické děti brzy slyší od Čechoslováků, že římský farář je „lhář“, oni že mají pravdu. A což potom velcí. Když „duch. bratr“ Kordluie vykládá „živý zákon světa“, tu bývalý katolík, majitel cihelny, nyní „československý církevní rada“ jde s odkrytou hlavou, náboženské písničky! Dokud byl katolíkem, styděl se za kostel, nyní se nestydí i „duch. bratra“ pomáhati při svlékání! A jiné úspěchy!
   Agrárník, který o kostel vůbec nezavadil, chodí na bohoslužbu čsl., má hlavu odkrytou, stojí na silnici a — modlí se? — To z dálky pozorovatel se neodváží tvrditi, ale tvrdí, že dotčený obrácenec neumí ani katolický „Otče náš“. Snad ho Kordule Otče náš naučil! Vůbec, co Kordule káže „živý zákon světa“, Čechoslováci jsou na postupu! Vždyť „duch. bratři“ jejich jim káží, jak se jim to líbí. „Nebojte se, po smrti Vás Kristus nebude soudilt“ kázal ve Stračově „duch. bratr“ Kordule. Snad to dokázal z Písma nebo ze „živého zákona světa"? — Jak nás katolíky pravověrné, Římany, uspokojila slova prvního presidenta naší republiky : „Kdo lže a znásilňuje, nemá a nemůže mít náboženství pravé.“
(odstavce v původním článku nebyly - pozn. P.)

---

Holohlavská školní kronika:
Náboženská obec c. čs. v Holohlavech vrací zabraný kostel.
   Příslušníci zdejší náboženské obce církve československé zabrali zdejší římsko katolický kostel dne 19. srpna 1920 a používali ho společně s katolíky do dubna 1922, kdy z nařízení koncistoře nesměly se ve zdejším chrámu katolické bohoslužby a obřady konati. Zákaz ten vztahoval se též i na filialní chrám chlomecký, též Čsl. zabraný. Katolíci používali pak ke svým bohoslužbám zámeckou kapli ve Smiřicích a filialní kostel v Semonicích. Českoslovenští opanovali kostel zdejší a na Chlomku sami. Takové poměry trvaly až do 1. června 1923, kdy byly oba zabrané kostely církvi řím.-katolické vráceny vzhledem k nařízení okres. politické správy ve Dvoře Králové n./L. ze dne 17. května 1923.
   …..
   Od 1. června 1923 konali Českoslovenští své bohoslužby u zdejšího kostela pod širým nebem nebo ve smiřické škole v tělocvičně.