Katolická pamětní kniha děkanství Holohlavy
Úvod a seznam děkanů
Záznamy z knihy do roku 1900 Záznamy z knihy od roku 1900
Z Pamětní knihy Holohlavského děkanství přepsal Jaroslav Humpolec. Děkuji za jeho práci.V pamětní knize Sboru církve čsl. Holohlavy jsou také popsané tyto události. Pohled z pozice katolíků ukazuje tato část knihy
Zpět na hlavní stránku
Smutná kapitola
píše Jan Petrásek, farář ve Vrapicích, dříve kaplan v Holohlavech.( Jan Petrásek popisuje den 19.8.1921, ale znovu se k tomuto datu vrací jako k 19.8.1920 - pozn P.)
Vpád Čechoslováků - Holohlavy
Měl bych vlastně nadepsati tuto stať nejsmutnější kapitola této pamětní knihy;mám psáti totiž o československé církvi v Holohlavech. Píši – připomínám napřed – vše objektivně, bez zaujatosti, tak, jak jsem všechno v Holohlavech prožil, ze spisu v archivu vyzkoumal, dle svých poznámek. (viz. konec)
8. června 1920 žádal výbor českoslov. církve v Holohlavech patronátní úřad ve Smiřicích o udělení povolení, aby ( píši doslovně ) „se mohla odbývat dne 27.6. česká mše v holohl. kostele“, týž postoupil žádost tuto děkansk. úřadu v Holohlavech ihned, žádost pak ve srozumění s bisk. konsistoří v Hradci Králové vyřízena negativně. V červenci 1920 proslýchalo se, že „nová církev“ nebude o nic žádati a všeho domůže se násilím. Aby kněží holohlavští vykonali, co bylo na stávající poměry možno, svolal jsem výborovou schůzi katol. národní jednoty pro Smiřice a okolí i zástupce československé strany lidové všech přifařených obcí ( nějaký zrádce jednání nepřátelům prozradil ) a sděli s nimi, co se chystá. Bylo usneseno požádati o ochranu okr. hejtmana Pacovskýho ve Dvoře Králové n/L. ( deputace nenalezla jej doma, byl na dovolené. Deputaci přijal Dr. Reif, okr. komisař. Odpověděl, že žádné násilí neschvaluje a dal deputaci přípisy pro hlavní činitele čsksl. hnutí i obecní úřad v Holohlavech ), mimo to usneseno uvědomiti všechny katolíky z kolatury, aby byli na násilí sektářů připraveni a jakmile se do jednotlivých obcí dostaví posel na kole, přišli bránit kostel i děkanství proti násilníkům. Aby katolíci neměli výmluvy, že o ničem nevěděli, přijat návrh, aby zvoník Voltr zvonil na poplach na veliký zvon a o všem uvědomili četníky ve Smiřicích.
Poměry po světové válce 1914 - 18 byly tak kruté, že pokles mravů i neúcta k zákonům všechno si povolily a nejsmutnější ze všeho bylo, že okresní hejtman Pacovský, jenž měl býti strážcem práva a spravedlnosti, byl církví čsksl. velmi nakloněn. Pan děkan o připravovaných bojích se sektou uvědomil konsistoř v Hradci Králové, ta však žádala přípisem ze dne 3. /7. 1920 čj. 8172 toto: „ Jest třeba opříti toto tvrzení důkazy a znáti dobu, ve kterou asi násilí má býti provedeno. Jinak nevědí úřady kdy, a proti komu mají zakročiti“. To ovšem bylo velmi těžko, ježto každý se bál něco pověděti, vždyt bázlivost katolíků byla až příslovečná a potom sektáři vše připravovali tajně.
K násilnostem došlo 19. srpna 1921 večer. Tohoto dne ráno dojeli rolníci z Holohlav s vozem „štráfkou“ ( valníkem ) do Přepych pro nábytek odpadlému knězi od katol. církve Vincenci Brebisovi a poněvadž přijeli s ním již odpoledne, dali vůz s nábytkem do městského hotelu ( proti kostelu ) ve Smiřicích a stoupence čsl. církve zalarmovali, aby, jak umluveno, na večer jistě se dostavili k zabírání děkanství i kostela. S jaroměřskými čechoslováky, jak příslušníkům českoslov. církve se říkalo i říká, měli umluveno, že navečer v hojném počtu přijedou vlakem. Jakmile jsem se to tajně dozvěděl od jednoho katolíka – to bylo půl 6 hod. odpol. – ihned jsem poslal ministranta Voltra na kole do všech obcí a jeho otci jsem vzkázal, aby byl připraven ke zvonění na poplach.
Před shluknutím nepřátel přišel ke mně kostelník Jan Tuček z Holohlav, vyvedl mě před děkanství, aby bylo nás dobře viděti a ostentativně dával mi do ruky klíče od kostela. Měl totiž starost, aby sektáři klíče nechtěli od něho.
Ve čtvrtek 19.8.1921 okolo půl 8 hod. večer přitáhl s křikem zástup lidí, asi 2000 jich bylo, před děkanství a domáhal se přístupu do děkanství. Krátce před jich příchodem zavřeli jsme pevně všechny okenice a dveře na balkon v 1. poschodí ( velice chatrné, skleněné ), silné dveře z dubových dvojitých fošen v přízemí jsme nejen zamkli, nýbrž opřeli silnými prkny. V děkanství bylo 12 lidí: p. děkan, já, přítel p. děkana Tauc, ředitel z Prahy, Olga Seidlová, příbuzná p. děkana, služka Jiravová a mimo to z katolíků kolatury 3 muži a 4 ženy. ( Černý, Macháň, Flegl, A. Hynková, J.Pultrová, dvě druhé nepamatuji ) Jakmile zvoník Voltr uhodil asi 5x - 6x na zvon byl rozzuřenými čechoslováky s věže odveden, vlastně stažen a cestou lynchován za křiku: vedeme velezrádce. Voltr se zavřel na věži, klíče k otevření dala hrobařka Kučerová ( zvonila denně poledne ). Zvoník při soudu se bál říci viníky, aby nebyl od nich pronásledován. Stmívalo se – začínala příšerná noc, na niž po celý život nezapomenu. Obecní starosta Andrýs ( muž velmi zdravý, zemřel potom krátce po puči ) s řadou starších čsksl. církve zakázal, aby toho večera obecní elektr. svítilny byly rozžaty, proto jistě, aby z násilníků nikdo nebyl poznán. Dav kolem osmé hodiny utrhnuv zvonek počal hlavní dveře dobývati kládami, sochory, železnými pákami a sekerou širočinou. Bylo znáti, že mnozí jsou opilí. Mezi útočníky poznán dělník Carda z Holohlav, vojín na dovolené Žluva ( ? ) ze Smiřic, Hašek, truhlář z Rožnova, Hak a jiní dělníci ze dvora v Holohlavech.
Poněvadž na sebe volali křestními jmény, bylo velmi těžko je podle hlasu poznati. Katolíci stáli opodál celého zástupu v bázni, takže o nich právem platila slova Písma Sv. „Lid stál dívaje se.“ Smělci asi po 1 a čtvrt hodině sekerou vypáčili zámek ( málem by byli služku dveře bránící v obličeji poranili ) a pomocí pák otevřeli silná dubová vrata, z nichž značný kus násilně vyrazili. Nám, kteří jsme celí zpocení opřenými prkny bránili se proti násilníkům, nastala hrozná chvíle, když dubová vrata praskala a práce tohoto poštvaného davu byla provázena nejhrubšími nadávkami, hroznými výhružkami a hudbou asi 20ti mužů, kteří byli k dobývání děkanství i kostela zjednáni a měli smělcům dodávati odvahy. Jakmile hlavní dveře ( nazývám je výše vraty, ježto byla veliká i silná ) prolomili, hudba hrála ještě divočeji a dav dostal se za hurónského křiku k zavřenému skleněnému katru, který chránil přístup do chodby děkanství a byl fixírem uzavřen. Dav žádal za vpuštění, prohlásil jsem, že pustím pouze výbor čsl. církve. Věděl jsem, že s vojskem tolika katolíků, kteří skoro všichni po vypáčení hlavních dveří utíkali se schovati s křikem, že je zabijí, ničeho nedokážu. Mimo to byla obava, že děkanství dobývati budou z balkonu 1. poschodí, měli k tomu již přichystané žebříky a do sálu skleněnými dveřmi mohli se lehko dostati. Pana děkana Seidla, svého strýce ušetřil jsem těchto kněžských radostí, bral jsem také ohled na jeho stáří a nemoc a proto jsem nařídil do pokoje jej zamknouti a jednal jsem sám, ovšem byv jím delegován. Na moje prohlášení, že si přeji mluviti pouze s výborem čsl. církve a jen ten, že bude vpuštěn, dav reptal, potom k tomu přistoupil a po krátké chvíli do síně v děkanství vstoupili: starosta Holohlav Rudolf Andrýs, Václav Tuček ( proti děk. zahradě ), Jos. Melgr, syn rolníka, Jos. Peřina, dělník, Vojtěch Prokop, rolník a předseda okres. výboru, Kučera Jan, dělník – vesměs z Holohlav. Řekl jsem, že nikdo z nich nesmí fixír katru otevříti a dav vpustiti. Mezi jednáním s výborem však katr otevřel Vác. Tuček ( před soudem to popřel ) a dav vrhnul se na prostrannou děkanskou síň, kterou do posledního místa naplnil. Dle mého soudu bylo v děkanské síni 350 – 400 lidí; výbor oznámil, že si přeje lid ( ulice ), aby se na děkanství vykázal byt pro českoslov. kněze a vydány byly klíče od kostela. Prohlásil jsem, že nemohu ani byt ani kostel pro čsl. kněze bez svolení nadřízených úřadů propůjčiti. Dále jsem připojil: Jako jednatel bytové komise jsem žádal celou bytovou komisi, aby shlédla děkanství a ta seznala, že všechny místnosti v děkanství podle zákona bytového jako právně přiznané se užívají. Nemá tedy čsl. kněz žádného práva na byt v děkanství. Mimo to bytová komise seznala, že by bylo v zájmu veřejného klidu potřebí, aby na děkanství neslučovaly se směry naprosto protichůdné. ( To bylo přijato v sezení 18.8.1920. – jediný Vojtěch Prokop, výše zmíněný, byl proti, pro hlasovali: statečný obhájce Fr.. Jelínek, Vác. Němeček, Jos. Peřina, Vác. Řehák a já. )
Vyjednávání trvalo skoro celou hodinu a já neustále stál na svém. Mezi jednáním došlo také k násilnostem: starosta Andrýs chytil totiž služku Justýnu Jiravovu, která hájila bez bázně zájmy katol. církve a strčil ji mezi dav se slovy: Hoši, tuhle ženskou si vezměte! Několik neznámých mladíků se jí zmocnilo a pohmoždili ji ( musela se dlouho na to léčiti ). Nebýti p. Macháně, rolníka z Černožic, který přišel děkanství hájiti, vynesli ji ven a dali davu na pospas. Mimo to jeden muž strčil do příbuzné p. děkana tak, že upadla. Mně díky Bohu, se nestalo ničeho. Přičítám to hlavně klidu a rozvaze – obé jsem zachoval až do konce. Později násilníci litovali, že mě nezabili. ( Jednou pro mě do Smiřic přišla pí. Bergrová a upozornila, abych oklikou s ní domů šel, ježto násilníci na mě čekají a zbít chtí. ) Když křik a vřava na chodbě neustávala, ano se stupňovala – to bylo od 9 a čtvrt hod. v noci do 10 a čtvrt h. v noci – vyšel z pokoje p. děkan, přišel mezi dav na síň, klekl na obě kolena a prosil, aby měli ohled na jeho stáří a nemoc. Rozzuřený dav však jeho slov nedbal, vysmál se mu a vynucováním bytu i klíčů od kostela pokračoval. P. děkan byl do svého pokoje odnesen a já se smělci vedl stále stejnou obhajobu: Nemohu, nesmím. Mezi tímto jednáním neptajíce se, stěhovali čechoslováci na chodbu nábytek Vincence Brebise, bývalého katol. kaplana v Přepychách. Vůz s nábytkem stál nedaleko děkanství; čechoslováci sami jej před děkanství přitáhli. Později jsem se dozvěděl, že Brebise odstěhovali Melgr ml. a Macháček z ( Přepych ). Na to vstoupil Brebis a byl mi představen jako čsl. farář v Holohlavech - ó jak daleko dospěl býv. katol. kněz, když celé to hrozné divadlo z venku sledoval a tolik drzosti měl pozdě v noci do cizího obydlí se smělci vstoupiti !! Po nastěhování nábytku na chodbu dav násilníků – byli to většinou muži, mladíci, méně žen a dívek – byl ještě drzejší a jeden přes druhého křičel: Chceme klíče od kostela a matrik, nepůjde-li to po dobrém, půjde to po zlém. Vinu na jejich odvaze měl okresní hejtman Pacovský, který dříve řekl zástupcům čsl. církve v Holohlavech: Nebojte se ničeho, co si vybojujete nyní, bude vaše! ( Toto mně sdělil strážmistr Boubrle ). Není proto divu, že drzost i odvaha jejich výrokem representanta polit. okresu Králové Dvorského rostla a když já jsem se nechtěl až do poslední chvíle dáti pohnouti k vydání klíčů, přistoupil ke mně rolník Václav Andrýs z Holohlav, vyňal hodinky, dával mi je před oči a řekl: Máte ještě 5 minut na rozmyšlenou. ( u soudu potom nejen že toto tvrzení popřel, ale i s Prokopem tvrdil, že žádných hodinek neměl.) Situace byla čím dále tím více kritičtější. Nebylo také dosti svědků se strany naší, ježto dav několik málo věrných, kteří z úkrytů vyšli, po celé chodbě rozháněl, abychom nebyli pohromadě a kdo do prostranné síně náhodně s novými násilníky z katolíků se dostal, jakmile byl poznán, že hájí děkanství, byl ihned ven vyveden. Tak kupř. Františku Horákovu ihned vyvedl Vognar, zahradník z Holohlav. Smělci měli tudíž plán velmi promyšlený a mimo to rafinovaně zosnovaný tím, že na chodbě děkanství byli většinou lidé cizí, nejspíše z Jaroměře, aby nebyli poznáni. Někteří – „taky katolíci“ měli z tohoto divadla legraci – přešli později k čechoslovákům. Nejsmutnější ze všeho bylo, že mezi hlavními nepřátele církve katol. stáli lidé, kteří od p. děkana, tehdy velmi vlivného ( ba i ode mne ) zvláště války 1914 – 1918 ba vždy mnoho dobrodiní přijímali. Zvláště zde poznamenávám rodinu Sehnoutkovu ( otec až s Černilova přijel prosit o větší části pole a dostal je ), Macháčkovu, Tučka Václ. a Zilvara. Občané z Holohlav skoro všichni měli býti děkanu velmi vděčni za to, že 1 korec pole ( 29 árů ) po celou válku měli pronajatý za pouhých 50 Kč ! Chtěl-li p. děkan od nich, nějaké zrní, neměli a jinému 100 kg ( 1 cent ) pšenice za 800 – 1000 Kč prodali. Uváží-li se, že z 1 korce sklidili 800 kg. ( 8 centů ), vidí se nejlépe, co z děkanských pozemků vytěžili. A tito lidé ( skoro každá rodina měla najatý kousek pozemku děkanského ) stáli v popředí odboje. Kněží v Holohlavech nemohli si vyčítati, že by v duchovní správě horlivě nepracovali a to jak v kostele, tak ve škole i ve veřejnosti. Byli zváni misionáři, cizí kazatelé ( zvláště p. kanovník Dr. Šulc Fr. z Hradce Králové ) a o výzdobu chrámu pečováno též všemožně. Rada poskytnuta též každému.
V kritické chvíli páchaných násilností jsem usuzoval takto: Budou-li vydány klíče, bude to jen pod nátlakem, jak z líčení již vysvítá a násilníci musí zase zabrané místnosti vydati zpět. Došel jsem do pokoje p. děkana, vysvětlil mu situaci, načež on uznav, že by došlo ku krveprolití se strany rozlícených nepřátel, rozhodl se klíče vydati. S třesoucí rukou odevzdával mi klíče zamčené v psacím stole. Já je donesl na chodbu, odevzdal je odpadlému knězi Brevisovi se slovy, ( Odevzdávám ) „Dávám vám je jen proto, že podléhám násilí !!! Rozlícený dav vykřikl jako jedněmi ústy, protože musíte. Po násilném vydání klíčů Brebisovi, vytlačil se dav z děkanské síně a odebral se do kostela, který otevřel Jan Vítek, rolník z Holohlav, rozsvítili na to všechny svíce na oltářích, rovněž elektrická světla a Brebis mluvil o – lásce. V kostele mnozí měli na hlavách a kouřili cigarety. ( ještě ráno byl kouř z tabáku cítiti ). Hru na varhany obstarala resp. hrála odpadlice Kovandová z Jaroměře, která se také o dobývání děkanství i kostela vyslovila: Byl to kus perné práce. Násilníci vnikli do kostela o půl 11 hod. v noci. Sluší ještě poznamenati, že katecheta ze Strašecí Josef Vachek, rodák Smiřický pozoroval dav z dálky a se strážníkem dráhy, Karpíškem z Holohlav odešli na četnickou stanici do Smiřic, tam však nikoho nenašli, teprve po 1 a půl hodině dostavil do děk. síně strážmistr Boubrle, nejevil však ochoty katolíkům pomoci, ano docela se vyjádřil: Já nevím, na které straně je právo – to řekl, prosím, četník. Čechoslováci byli zcela určitě s četníky smluveni, ježto stanice Smiřická měla tehdy 4 muže, ne-li 5, a aspoň jeden z nich měl býti ve stanici.
Nábytek Brebise nastěhován
Ještě téhož dně v noci po 11té hodině něco nábytku Brebise nastěhováno do kanceláře děk. úřadu a poněvadž vrata děk. budovy byla rozbita, slíbili čechoslováci, že budou celou noc budovu hlídati. V tom slovo drželi, jednalo se jim totiž jistě více o nábytek Brebise. Druhý den dostavili se korporatívně opět, aby odstěhovali kancl. nábytek do pokoje za kuchyní a do kanceláře nábytek Brebisův. Počínali si při tom jako doma. Ani je nenapadlo, že by porušili cizí držbu a jednou byli nuceni vraceti, čeho násilím se domohli. Děkanský úřad ihned po činu 23.8.1920 č.793 podal finanční prokuratuře v Praze žádost, aby se ujala kostela i děkanství. Ta však 1.9.1920 č.46237 odpověděla ( viz archiv ), že v tomto případě jedná se o rušenou držbu a celá věc, že hájiti se má před soudem prostřednictvím advokáta do 30ti dnů od porušení držby, okresní soud v Jaroměři výnosem 17.4.1920 č.CIII 120/20 rozhodl ( viz archiv ), že nejedná se o věc soukromoprávní, nýbrž o záležitost spadající do kompetence správních a kostelních úřadů ( rozhodl čechoslovák Dr. Řeřicha ). Spor vedl se dlouho, činěny byly velmi veliké překážky, ale přece Spravedlnost konečně zvítězila – o tom později. Já sám jsem brzy po násilném vpádu s Černým ml., rolníkem z Černožic, Pluhařem. obuvníkem ze Smiřic a Sládkem, polírem z Rodova zajel do Prahy a jménem katolíků kolatury holohl. žádal o práva pro církev a to u ministra vnitra Černýho, jejž zastupoval sekční šéf Kubát, u presidenta Kosiny a jiných dvou pánů, ke kterým nás v Praze poslali. Následek toho byl, že do Holohlav byl z Prahy vyslán min. rada Huisinger ( ? ), který vše vyšetřil a v Praze u zemské polit. správy i u ministerstva vnitra o stavu katolíkům krajně nepříznivém referoval. P. děkan také stále byl vždy dobrý bojovník za práva církve – jak za mého kaplanování v Holohlavech, tak i po mém odchodu, neustálými intervencemi u všech úřadů o nápravu se staral. Holohlavy také byly jedny z prvních, kde uloupené kostely a děkanství ( v Čechách ) byly vráceny katolíkům.Vymáhání bohosluž. věcí
Než Čechoslováci po dobytí posic znajíce bázlivost a slabost katolíků, nedali pokoje. Dne 21.8.1920 ráno sešli se opět na děkanství a žádali za odevzdání bohoslužebných předmětů. Za děkanský úřad vyjednával jsem opět já. Hrozili mně, že jakmile nepovolím, pozvou ku pomoci lid ( ulici ) a ten že si vynutí vydání věcí, jako se stalo 19.8.1920 v noci. Věděl jsem velmi dobře, že zůstanu zase sám, proto jsem svolil některé méněcenné a nepotřebné bohoslužebné věci vydati a do protokolu jsem si diktoval: Kaplan Jan Petrásek předem prohlašuje, že níže uvedené nádoby a rouch vydává pod nátlakem příslušníků česl. církve (viz archiv.)Konsistoř se o předešlém vyjadřuje
Tento protokol donesl jsem bisk. konsistoři v Hradci Králové. Je z něho viděti, že právní ceny nemá a že nemůže býti považován za nějakou dohodu, resp. smlouvu. Konsistoř sice projevila přípisem …. 26.8.1920 č. 10574 soustrast nám i chápala rozrušení, nicméně vyslovila nepřímo důtku, že takový protokol byl sepsán a věci vydány. Když tento přípis došel, nevěděl jsem, mám-li věřiti, že jej poslala konsistoř a myslil jsem si, proč některý pán z Hradce respektive referent ( kanovník Kulnar) nepřijel do Holohlav trochu „pokoštovat“ útrap, které jsem prožil. Čekal jsem pochvalné uznání za tolik utrpení a zatím jsem dostal nepřímou důtku. Boje s Čechoslováky nezačaly v Holohlavech; konsistoř byla na holohl. vpád upozorněna – proč tedy včas nevydala instrukce? Byla sama bezradná. Protestovati jsem měl protokolárně! Já jsem byl rád, že tento protokol podepsali Sektáři, vždyť sobě podepsali ortel. A připomínali jim, že jejich církev nemá žádné právní existence? To oni i úřady věděli. Já považoval podepsání protokolu s citovaným pasusem za diplomatický krok a za to jsem dostal nepřímo důtku.Vymáhání přístupu k matrikám
Sektáři na to v kostele i děkanství začali se roztahovati. Pamatuji se velmi dobře na násilnosti páchané v děkanské kuchyni dne 15. ledna 1921; p. děkan byl tehdy internován na - záchodě plné 3 a půl hodiny. Byl jsem rád, že jsem ho zase vysvobodil z utrpení ( řekl jsem, že není doma ), které jsem prodělával, když celou tak dlouhou dobu mě v kuchyni mořili o dovolení přístupu svému knězi k matrikám. Bylo jich tehdy asi 30; v kuchyni ukradli peníze na poličce, ukroutili kliku u nových dveří do kanceláře ( z chodbičky proti sklepu ), bylyť dobře zevnitř zamčeny a zástrčkami opatřeny proti nim, proto k matrikám se nedostali. Tentokráte přišel četník po 3 a půl hod. a vyvedl je ven, proč to nemohlo být 19.8.1920 ? Při vymáhání přístupu k matrikám páchali násilnosti na mně, Olze Seidlové, Justýně Jiravové a Anně Löfnarové ze Smiřic, která u nás byla návštěvou. Hejtman Pacovský tehdy z úřední moci nařídil, aby Brebisovi byl dovolen přístup k matrikám v úředních hodinách dopol. od 9-11 h. ( přípis evd. 17.XI.1920 č.42025 viz archiv ). Dříve než byl proti tomuto neoprávněnému nařízení podaný rekurs vyřízen, sektáři zase nečekajíce na vyřízení právní cestou, užili násilí, jak z předešlého patrno a je viděti jak smutné poměry byly. Brebis přes naši kuchyni klidně do naší kanceláře bez studu chodil a v matrikách si potřebné zápisy vyhledával. Konsistoř sice vydala zákaz přístupu k matrikám a prohlásila nařízení okr. pol. správy ve Dvoře Král. Evd. 17.XI.1920 č. 42025 ( viz archiv ) za protizákonné, tomu však sektáři se vysmáli a řekli: Co my chceme, to je zákon!Následkem rekursu p. děkana hejtman Pacovský musil z nařízení zemské správy polit. v Praze evd.4.1.1921 č. 1 B 5687/3 až 1920 č. z.p.s. B80425 svoje nařízení o přístupu k matrikám zrušiti z důvodu nepříslušnosti okresní správy polit. ku vydání takovéhoto opatření – spis v archivu.
Sektáři si diktují
Ačkoliv toto byla sprcha na sektáře, předce nepřestali štváti, každou chvíli přišla na děkanství deputace, která hrozila ulicí, nedala se odbýti, ačkoliv dobře všem bylo známo, že konsistoř zakázala s nimi každé jednání. Mimo to násilníci posílali přípisy, které chtěli míti zodpověděny do 2 dnů ( nestane-li se tak, předpokládali souhlas ). Přípis stíhal přípis a v některých docela si diktovali. Uvádím na důkaz toho jeden:Děk. úřadu v Holohlavech
Příští neděli to jest 13. t. m. budou naše bohoslužby trvati o něco déle. Na květnou neděli bude v 9 h. mše sv. s pašijemi, na Zelený čtvrtek v 9 h. mše sv., veřejná zpověď a přijímání pod obojí na velký pátek ve 3 h. odp. kázání a křížová cesta, na bílou sobotu v 6 h. večer bohoslužby. ( V tyto hodiny skoro všechny byly katol. bohoslužby. )
V Holohlavech 9.3.1921. Rada starších církve čsl.
Zilvar Josef, ml. t.č. jednatel, Sehnoutka Václ., předseda m.p.
Tresty (některé) za násilnosti
Nebyla by tato moje zpráva úplná, kdybych se nezmínil o trestech vetřelců. Připomínám, že v této době soudilo se velmi mírně a většinou všichni provinilci byli odsouzeni podmínečně, to znamená: Dostali ku př. trest 2 roky žaláře a odklad výkonu trestu stanovil se na 1 rok; jestliže se do 1 roku ničeho protizákonného nedopustili, byl mu trest prominut. Nemám po ruce všechny rozsudky krajského soudu v Hradci Králové, uvádím proto jen některé.1) Václav Kučera, strojník Holohlavy na 1 měsíc postem doplněného, 2) Josef Zilvar, syn rolníka z Holohlav na 3 týdny, 3.) Jan Tuček na 14 dní – všichni podmínečně – zkušební doba stanovena jim 3 roky. Mimo to byli odsouzeni platiti trestního řízení výlohy. Tito byli potrestáni za vymáhání přístupu k matrikám dle § 83 tr. z.)
Poznamenávám dále, že k okresnímu soudu v Jaroměři se dostavilo více katolíků ke svědectví, ale žádný z nich skoro nic o násilnících nepověděl. Všichni se báli jich persekuce, zvláště paličství. Zbyli jsme proto já, služka a O.Seidlová ( sestra Otilie nebyla při pučích, byla u rodičů v Čestíně ) a ani tito k posledním soudům se nedostavili, pouze já sám. Ze Vrapic musel jsem do Hradce k soudu 3x zajeti. Katolíci nechtěli proti násilníkům svědčiti a vymlouvali se: Vy půjdete pryč a my tu s nimi zůstaneme. Docela někteří řekli, že se násilníci měli bez boje do děkanství vpustiti a pak soudně právo získati. Konsistoř pak si myslela, že katolický lid rád na ochranu se postaví. Chápeš, čtenáři, posici kněží v Holohlavech? Sektářům konečně všechny tresty byly odpuštěny, když přišla od presidenta Masaryka ( jich protektora spolu s velikou většinou poslanců národ. shromáždění, zvláště českých socialistů ( Prášek )) amnestie; násilníci byli tedy potrestáni pouze tím, že museli zaplatiti soudní výlohy ( při všech soudech! ). Pro zajímavost historika připojuji, že násilníci u soudu lhali jako cikáni, křivě svědčili, za obhájce si vzali – vlastenci – žida a když benevolentní soud jich neodsoudil, žalovali zase nás pro urážku na cti. Mě ku př. žaloval voják ( měl nějakou šarži ) Václav Palaš z Holohlav, který moji sestru, když mě přišla proti násilníkům hájit na cestě před děkanstvím – tuším o posvícení 1920 – chytil za ruku a smýkl s ní. U brigátního soudu v Josefově dokazoval ovšem lživě alibi, byl 13.9.1921 žaloby zproštěn, mě pak žaloval pro urážku na cti. ( Byl jsem zproštěn ). Podobně vícekráte se to stalo p. děkanovi.
Jiné smělé činy sektářů.
Abych čtenáře této historie příliš neunavoval, uvedu nyní krátce ještě některé smělé činy násilníků. Hned po ubytování Brebise bez dovolení pořizovali mu do bytu elektr. světlo a zvonek. 27.2.1921 o půl 5 hod odp. usazovali ve věži kostela v Holohlavech tři nové zvony, aniž se ptali o povolení ( za přítomnosti Brebise, Jos. Zilvara ml., Jana Vítka, kováře Kopeckého a dělníka Marxe ). Při tom s půdy chrámové se ztratilo: koruna z rekvirovaného velkého zvonu, 2 korunky z rekvir. malých zvonů, srdce z velkého zvonu. 14.4.1921 zabrala bytová komise třemi hlasy proti dvěma ( já, Jelínek ) kancelář a 1 obytnou místnost s dřevníkem. 31.5.1921 zabrali ještě jednu místnost na děkanství pro Brebise; místnosti tyto mu přidělila bytová komise přes usilovný protest p. Jelínka a můj, ač toto ustanovení odporovalo usnesení zde již uvedenému ze dne 18.8.1920 a mimo to proti usnesení byly pádné důvody mé i p. Jelínka. ( Všichni hlasující pro byli Čechoslováky ). – Pro matku Brebise chtěli také jednu místnost, však nedokázali toho již, ježto mezi tím zákon o zabírání bytů pozbyl platnosti.26.6.1921 konali tábor lidu a úmyslně před děkanstvím, ( mluvil učitel Vaněk z Nuslí ) – řečník mluvil do oken děkanství a katolíkům zamezena cesta do kostela na odpol. pobožnost. 6.7.1921 vyvěsili Čechoslováci na děkanském kostele nám na výsměch prapor s červeným kalichem. Brebis svoje funkce vůbec neoznamoval, když mnohdy nastala kolise, vymluvil se, že kostel je jejich ( ! ), ježto je jich více. Katoličtí kněží i velmi zasloužilí, jako slovutný kazatel Th. Dr. Frant. Šulc z Hradce Králové, velmi oblíbený řečník holohlavského kostela, byl od Čechoslováků insultován při návštěvě Holohlav a já sám – píši to k hanbě Holohlav -, byl jsem insultován od lidí, kteří dříve měli ke mně velkou úctu ano i od bývalého ministranta Šrámka. Něco podobného se Brebisovi nikdy nestalo! Čsl. kostelník Chlupatý dům Boží znesvěcoval kouřením v sakristii.
Sektáři musí kostel i děkanství opustiti.
Po dlouhých bojích nařízeno Čechoslovákům, aby opustili kostel a Brebis faru. Nařízení tato všechna jsou v archivu. Především Pacovský sám byl přinucen takový výnos podepsati a to docela jedním a tímže nařízením ( okr. polit. správa ve Dvoře Král. evd. 24.3.1921 č. 12435. ) vyrozumněl radu starších, že opět dostal „nos“; když totiž chtěl určovati pořad bohoslužeb ve svatém týdnu ( viz str. 399 jak ji násilníci diktovali ) v našem kostele z rozkazu presidia zemské správy polit. v Praze evd. 4.3.1921 na náš protest resp. rekurs musil „určování toto“ odvolati jako neoprávněné vměšování se do vnitřních záležitostí církevních a spolu uložil Radě starších, aby kostel i faru vrátili. Druhé nařízení jest od zemské správy polit. v Praze evd. 19.4.1921 č. 17 / B 833/5 až 20 č.z.sp.p. 119586. Třetí nařízení ministerstva školství a nár. osvěty evd. 28.XI.1921 č. 36679 až 1921.Tak Čechoslováci prohráli ve všech instancích, ale z kostela odejíti a děkanství opustiti nechtěli. Pana děkana to stálo hodně cest do Prahy, intervencí u úřadů i poslanců, písemného upozorňování i utrpení, než dostalo se katol. církvi v Holohlavech jejího práva. ( To již já v Holohlavech nebyl )
Sektáři vyhrožují a opustiti ničeho nechtí.
Čechoslováci vyhrožovali, že kostel ani děkanství neopustí, ale konečně ( viz archiv ) 31.5.1923 oznámili děk. úřadu v Holohlavech, že s protestem vzdávají se na čas používání děk. kostela. Z děkanství však Brebis ještě nešel, naopak chtěl, aby p. děkan mu uvolnil místnost na děkanství pro uložení kostelního prádla, svící atd. Katolické bohoslužby v děk. kostele v Holohlavech konány nebyly od 8.4.1922 dle zákazu dle 6.4.1922 č.4448 ( konsistoř Hradec Králové ) až do opuštění kostela násilníky. P. biskup Dr. Karel Kašpar již o biřmování 19.10.1921 do kostela nevkročil na znamení protestu, že dosud kostel vrácen nebyl, biřmoval tehdy 257 biřmovanců na dvoře děkanském, kde postaven vkusný oltář. Nějaký čas byla sloužena mše sv. ve dny všední u provisorního oltáře v sále 1. poschodí, pak v blízkých Smiřicích když k tomu bylo dáno příslušné svolení ( viz archiv ).Smiřice.
Smiřický kostel uhájil před vetřelci p. vrchní hospodářský rada Ing. Kratochvíle Antonín, který jsa dobrý katolík, násilníkům kostel nevydal, ač se o to několikrát pokoušeli. Odůvodnil to tím, že je smiřický kostel soukromý majetek. Proto vděčně jeho jméno na trvalou paměť poznamenávám. Čechoslováci odstěhovali se z děkansk. kostela do Smiřic, kde si upravili svoji modlitebnu ze stodoly, kterou jim k tomu účelu věnovala pí Löfnarová, ( Lefnarová – pozn. P. ) obchodnice.Chlomek
Ani filiální kostel Chlomek nezůstal vpádu Čechoslováků ušetřen – jediné Semonice. Několik poznámek o tom: Dne 21.12.1920 odpol. přišli do děk. úř. v Holohlavech zástupci čsl. církve Josef Bukač z Habřiny, V. Sehnoutka z Holohlav, Vojtěch z Rodova ! nepatřil do kolatory a ústně žádali, aby mohli na Chlomku konati svoje bohoslužby. ( Zase deputace ). P.děkan je upozornil, že z nařízení konsistoře nemá práva s nimi vyjednávati. Čechoslováci podali si tedy žádost písemnou, když viděli že dlouhá rozmluva s p. děkanem k cíli nevede. Na vyřízení žádosti pak nečekali a 25.12.1921 tedy na Hod Boží Vánoční táhli v ohromném průvodu s hudbou na Chlomek, mezi tím, co katolici byli v děk. kostele na mši sv.. Dveří nepotřebovali násilím dobývati, ježto asi zcela jistě zrádný hrobař Hlava jim klíče půjčil. K tomu se ovšem přiznati nechtěl. Brebis kázal tam jako ve své modlitebně, učitel Beran ( bez vyznání ) hrál na varhany, které později od nich rozlámány. Alois Čapek, rolník z Habřiny dělal zvoníka. Hudebníci byli napřed objednáni ( Janka Václ. Krebs ), mezi nimi ovšem zase nesměl Zilvar ml. z Holohlav chyběti.Chlomek vrácen býti má
Chlomek musel býti vrácen, jako kostel děkanský. Pacovský sice určil společné užívání jako: na sv. Václava 1921 ( přípis okr. pol. správy ve Dvoře Král. nad Labem … 22.9.1921 č. 36085 – viz archiv ), ale zase byl nucen podle stávajících zákonů vydati nařízení o vrácení ( okr. pol. spr. Dvůr Král. … 5.9.1921 č. 31808 ) kostela, rovněž zemská správa polit. v Praze ( … 26.9.1921 č. 17 B 707/3 až 1921 č. z. sp. p. 297826 ) i ministerstva školství a národní osvěty v Praze … 27.6.1922 č. 61083 tak rozhodly. ( Jutimáty uloženy v archivu )Čechoslováci byli tedy nuceni i Chlomek opustiti. Kdy se tak stalo, nevím, ježto 6.9.1921 jsem odcházel z Holohlav do nového působiště ve Vrapicích. Ke cti katolíků kolatury holohl. připojuji, že moje utrpení i p. děkana uznávali a mě při odchodu krásnou slavnost rozloučení v kostelích i při akademii ve Smiřicích 4.9.1921 připravili. Na Chlomku z rozkazu konsistoře se po čas pobytu Čechoslováků katol. bohosl. nekonaly.
Nutná sdělení.
Náboženská obec čsl. církve v Holohlavech byla státem uznána teprve výnosem zemské správy polit. ze dne 9.1.1926 č. 512901 – 1 B 437/7 až 1925 a pověřena vedením matrik. Stát uznal jen tu čsl. církev, resp. obec, kde Čechoslováci vše vrátili, tím je nutil k právu.Od té doby, kdy násilníci opustili kostel a děkanství a odevzdali vypůjčené předměty ( viz protokol … 21.8.1920 ) se zbytky starých zvonů ( to se stalo 13.9.1923 ) nastal v Holohlavech jakž takž klid. Děkanský kostel i Chlomek byl po jejich odchodu vysvěcen. Co museli kněží v Holohlavech vytrpěti, o tom ví nejlépe sami. Potomkům ať dědové a babičky vypravují, že tehdy šli cestou opravdu křížovou.
Na konec díky vzdávám p. mlynáři Boh. Pácaltovi ze Skořípky, p. Fejglovi, rolníku z Rožnova, p. Frant. Hynkovi, rolníku a jeho paní z Černožic, že v noci odnášeli posvátná roucha a cenné věci kněží, aby je Čechoslováci neukradli. Též hlavní dík patří klubu poslanců strany lidové za neohrožené hájení práv církve katol., nebýti jich měli jsme poměry Mechika.
Podrobnou tuto zprávu jsem napsal také proto, že bezcharakterní učitel Jos. Tuček s Holohlav ( bez vyznání, dříve velmi horlivý katolík ) zvolený obecním kronikářem zapíše vpád Čechoslováků pod jiným zorným úhlem. (Učitelé z Holohlav i kolatury skoro všichni odpadli – jenom Pazdera a Letošník z Holohlav, zůstali věrni – jedni z „těch hodných“ byli zvláště Silvar a Ježek z Černožic, Preininger a Pešák ze Smiřic, Letošník ze Semonic.)
Svody.
Nebude bez zajímavosti, že i mě rozkolníci chtěli získati. Řekl jsem: Jak bych mohl jako charakterní člověk, neřku-li kněz, kázati nyní něco jiného? Učiti bludně a sváděti lidi k rozkolu, to neudělám. Tvrdili mi, že je vše stejné, jenom celibát kněží prý zrušen a čeština v obřadech zavedena. Vysvětlil jsem z kazatelny, že je to hrozný omyl a že jsem mluvil pravdu, dokazuje nynější učení, které teprve postupem času „dali dohromady“. Když pak někteří, snažili se dokazovati, že církev československá jest církev vlastenecká, poukázal jsem na tolik vlasteneckých kněží římsko-katol. církve a spolu podotkl, že i já sám jsem se nebál měsíc před převratem dne 28. září 1918 na sv. Václava na Chlomku kázati o tom, že na přímluvu patrona země české získáme svoji samostatnost. Mohl jsem tehdy za to být pověšen. Končím slovy.
Nelituji toho, že jsem v Holohlavech tolik zkusil – ke mně jistě se připojuje p. děkan – vždyť jsem katolický kněz !!
Psáno na den sv. Vojtěcha, kdy byla svěcena slavně česká kolej v Římě, dne 23. dubna 1929. Dle ( opět připomínám ) všech přípisů, mých poznámek a paměti. J.Petrásek, farář, arcib. notář ve Vrapicích, dříve kaplan v Holohlavech
Dodatečně připisuji o sektě Československé, že vznik její, jak již výše bylo vzpomenuto, jest hledati v „Jednotě duchovenstva katol.“ – Ve vikariátu Jaroměřském byl zpočátku předsedou vikariátní skupiny zvolen sám p. bisk. vikář ( Seidl ). - Nebylo v té době žádných výstředností a schůze vikariátní byly většinou spojovány se schůzemi „Jednoty“. – Ale na schůzi konané v Holohlavech dne 10. prosince 1919 společně s rekollekcí, vystoupil proti p. bisk. vikáři kaplan Jaroměřský Alois Kuřík, který vytýkal, že látka k meditaci od P.Černého S.J. zvolena není vhodná ( o pekle ), že rekollekce nemají se spojovati se schůzemi skupiny a že p. vikář na něho žaloval v Hradci Králové. Bisk. vikář se proti tomu ohradil a ze schůze s duchovním řečníkem P. Černým odešel. Na to zvoleno bylo nové předsednictvo. Duší odboje byli Stanislav Kordule, Alois Kuřík a František Stejskal ( katech. z Josefova ), kteří všichni brzy na to po založení církve československé k ní odpadli. Kuřík měl po tom brzy štvavou schůzi v Holohlavech a zakladatel sekty Dr. Farský štval na schůzi ve Smiřicích. Poněvadž značný díl katolíků byl velmi vlažný a štváči ujišťovali, že nová církev jest vlastně katolickou církví, jejíž kněží smějí se ženiti a vše konají po česku, že i hrozbami na mnohé bázlivější se působilo, nelze se diviti, že bylo tolik odpadů.
Že se odvážili sektáři zabrati katolický kostel i děkanství, měli v tom již příklad v blízké Jaroměři, kde se totéž již dříve stalo a pak vládla tentokráte koalice zelenorudá, tj. vláda socialistů a agrárníků, jejiž předsedou byl soc. demokrat Tusar. I na nejvyšším místě přálo se vzniku sekty československé i tomu, aby po příkladu dávných Husitů chrámy katolické zabírala.