Grafik Eduard Karel vzpomíná

Předmluva:
   Svým přátelům a přátelům svých knih posílám svůj první novoroční tisk s přáním všeho dobra v roce 1947. BUde zajímat zvláště čtenáře, kteří sledují vývoj grafických technik. Obnoví si vzpomínku na české vynálezce profesora Husníka a objevitele hlubotisku Karla Klíče. Knížka je malým příspěvkem k dějinám české grafiky a grafických technik, které dosud nebyly napsány.
   Václav Poláček
   V Praze v prosinci 1946.

------------------

   Svá chlapecká léta jsem prožil v rodných Smiřicích koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let minulého století. Můj otec byl řezník a z pěti dětí jsem byl já čtvrtý. Tolik radostí a her, kolik mají dnešní děti, jsme nikdy neměli. Velmi často jsem musel doma pomáhati tím, že jsem po okolních vesnicích roznášel zákazníkům zboží. Pamatuji se, jak jsem cestou do Předměřic, abych si nadešel, chodíval po trati. Hlídači, aby mě pustil, jsem říkal, že jsem synkem předměřického přednosty stanice. Tímto hlídačem trati byl bratr básníka K. H. Máchy — Michal Mácha.

   Nic netrvá věčně. Chlapecká léta přešla a s těmi přešla; i škola. Byl jsem dán do učení na zámečníka k mistru Černohorskému ve Smiřicích. Nastal pro mne krušný život. V zimě, v létě již v pět hodin ráno jsem musel státi jako ostatní učňové a dělníci v těžké kožené zástěře u »ponku« a pracovati. V poledne byla hodina přestávky a potom jsme opět pracovali až do devíti hodin večer, často i déle, bylo-li více práce. V neděli dopoledne byla učňovská škola. Bylo to »pohlavkové učení« a za to matka musela ještě zaplatit sto zlatých za tři léta beze stravy. Ale jinak to byla dobrá škola života, která mě naučila vážit si času. Po večeři jsem doma, ač z dílny unaven, dlouho do noci pilně kreslíval podle starých rytin s loveckými scénami; v neděli a ve svátek též odpoledne. Žel, matka z nedostatku jiného papíru pokládala kresby při pečení vánoček neb mazanců na plech. Zůstaly mi jen asi tři. Zdálo se, že zámečnické řemeslo zůstane mým životním údělem. Nestalo se však. Jedenkráte jsem onemocněl. Lékař — byl to spisovatel dr. Ot. Jedlička — který mě ošetřoval, všiml si mých kreseb, rozházených po almárce. Se zájmem si je prohlížel a matky se ptal, od koho jsou. Matka mu řekla, že tak z dlouhé chvíle čmárám a kazím papír. Dr. Jedlička s úsměvem matce vysvětlil, že bych se měl v kresbě zdokonalovati, a to v Praze. A vyžádal si několik kreseb s podotknutím, že je pošle do Prahy. Když jsem se uzdravil, opět jsem chodil do práce. Myslel jsem, že záležitost s Prahou usnula. Ale jednoho dne byl jsem zavolán k p. dr. Jedličkovi a ten mi oznámil radostnou zprávu, že jeho přítel, redaktor Národních listů J. Barák, vyžádané kresby předložil výtvarnému odboru Umělecké besedy. Jeho členové se rozhodli podpořiti mě hmotně v odborném studiu. Pro studium byla vybrána zlatnická škola. K zápisu do této školy, která v té době byla na »Ferdinandce«, vedl mě malíř Soběslav Pinkas, předseda výtvarného odboru Umělecké besedy. Do jeho atelieru jsem si pak chodíval každý měsíc pro 10 zlatých »besedního příspěvku«. Bydlel jsem v Šítkovských mlýnech, v místech, kde je dnes budova »Mánesa«, a mým spolubydlícím byl malíř Viktor Oliva. Zlatnickou školu jsem navštěvoval něco přes rok. Jednoho dne, tuším na začátku školního roku 1881 - 82, neohlášené přijel do naší školy na inspekci dvorní rada rytíř R. Eitelberger, ředitel rakouského Musea pro průmysl a umění. Při prohlížení žákovských prací zaujala ho moje rytina císaře Maxmiliana, rytá podle Albrechta Dürera. Začal se více zajímati o moje práce a můj další osud byl během toho dne rozhodnut. Již večerním vlakem jsem ujížděl do Vídně, kde jsem měl nastoupiti do grafické speciálky prof. Ungra, který byl s dvorním radou ryt. R. Eitelbergrem sešvakřen. Podporu, kterou jsem pobíral v Praze, zaopatřil mi v téže výši pro další studium ve Vídni dvorní rada Eitelberger.

   Již třetího dne jsem nastupoval jako žák ve speciálce prof. Ungra. První mou prací zde byl lept japonské emailované vázy. Další studium spočívalo v kopírování leptů Rembrandtových a jiných slavných mistrů. Za první rok jsem jich okopíroval přes šedesát listů perem a tuší. Ale nejen v leptu, nýbrž i v dřevorytu jsem se cvičil, a to u prof. W. Hechta, jenž byl obrázkovým redaktorem velkého díla korunního prince Rudolfa »Rakousko-uherská říše slovem i obrazem«. Po poznání dosti těžkých technických začátků faksimilového i tónového dřevorytu, všichni žáci pracovali na ilustracích pro toto dílo. Vždy několik jeden motiv, nejlepší práce pak byla vybrána a v knize vytištěna bez udání jména rytce. Rylo se buď faksimilně neb tónovým dřevorytem, který je malebnější. Práce dřevorytce spočívala přímo v otrockém rytí podle kresby, při čemž osobní charakter kresby musel býti dodržen, charakter rytecké práce pak nebyl žádoucí, pouze technická dokonalost. Při rytí velkých dřevorytových ploten se deska, na níž byla kresba převedena, zespodu navrtala a pak úhozem rozbila na několik dílů. Každý díl si vzal jeden rytec a po skončení rytecké práce byly opět dílce slepeny v jediný celek. A jelikož bylo ryto faksimilně, tvoří takto vyrytý dřevoryt jednotně zladěný obraz. Takto se postupovalo proto, aby pomalá rytecká práce rychleji postupovala než u jednoho rytce.

   Jedenkráte dostal prof. Unger z Prahy návštěvu bar. Lanny. Druhý den jsem byl na jeho žádost u něho v hotelu. Bar. Lanna se uvolil přispívati mi 10 zl. měsíčně. Ve Vídni se mi již lépe žilo než ze začátku. Měl jsem zde přítele ze zlatnické školy Malinu. Stal se později ředitelem odborné školy v Turnově. Jeho paní, roz. Joža Hálková, byla neteří básníka Vítězslava Hálka. A jí připsal spisovatel Vilém Mrštík knihu »Pohádka máje«. Dále přijeli z Prahy do Vídně arch. Kovařovic a zlatník J. Cetl. Ten byl výtečným učitelem zlatnictví na turnovské odborné škole. Stýkal jsem se též s malířem H. Schwaigrem, když jsem ho zaučoval do leptu. Spolu jsme v této technice provedli detail z »Novokřtěnců«, jehož otisk jsem později věnoval Štencovi.

   Prof. Unger mi jednoho dne připomněl, abych navštívil svého krajana grafika Karla Klíče, rodáka z Hostinného. Má prý nějakou práci pro mne.

   Karel Klíč se koncem šedesátých let přestěhoval z Brna do Vídně. Svými kresbami v časopise »Der Floh« se stal velmi populární. Smysl pro chemii i znalosti fotografické v něm stále vzbuzovaly touhu reprodukovati obraz a jeho reprodukci dokonalým způsobem otiskovati na papír. K úspěchu mu dopomohla náhoda. Jedenkráte byl pozván na hostinu, kde udivoval společnost svým »koncertním kreslením«. Klíče si povšiml bar. Leitenberger, majitel továrny v Kosmonosích, a vyzval ho, aby se podíval do této továrny, zda by mohl zjednodušiti složitý tisk látek. Klíč tam zajel nedlouho před Novým rokem r. 1879 a první cesta ho vedla do rytecké dílny. V pantografickém oddělení viděl měděné válce leptané do nevídané hloubky. Tázal se, čím válce leptají. Průvodčí »chef-graveur« odpověděl: »Ale tamhle těma břečkama,« a ukázal na nádoby naplněné jakousi kyselinou. Byl to rozpuštěný chlorid železitý, který již měl býti vylit, neboť byl již častým leptáním zeslaben. Na Klíčovu žádost byla mu tato zeslabená kyselina dána a ještě k ní přidán chlorid železitý nerozpuštěný. Klíč již neměl o továrnu zájem a nejbližším vlakem odjel do Vídně. Přijel tam na Sylvestra. Jeho paní měla společnost a tak musel ze společenské nutnosti mezi hosty poseděti. Ihned, jak mohl, odešel však do své pracovny, kde měl připraveny vykopírované fotografie obrazů na pigmentovém leptacím papíře na čtyřech destičkách, které mu zbyly z dřívějších nezdařených pokusů. Ihned se dal do práce. Při leptání první destičky poznal, že se pigmentový papír nekrabatí, ale že chlorid podle gradace negativní obrazy proleptává. Z toho Klíč poznal, že má vyhráno a že našel správný leptací prostředek. Tímto způsobem vyleptal ještě další tři destičky s týmž skvělým výsledkem. Na Nový rok časně ráno běžel k tiskaři Pissanimu a zburcoval hospodyni s prosbou, aby vzbudila tiskaře, že potřebuje otisk. Pissani mu vzkázal, že je po Sylvestru nemožný a že žádný tisk dělati nebude. Na vytrvalou prosbu K. Klíče dal si konečně říci a tisk udělal. Po této práci bylo jeho překvapení větší než Klíčovo. A to byl začátek Klíčový heliogravury. Později ještě vynalezl tisk na linoleum a strojní tisk z hloubky měděného válce fotomechanicky připraveného. Těmito vynálezy se Klíč důstojně přiřadil ke Gutenbergovi a Senefeldrovi, vynálezcům knihtisku a litografie.

   Klíč mě ve svém bytě vlídně přijal a srdečně se se mnou bavil. Do práce mi dal vyretušování měděné destičky s heliogravurou. Od té doby jsem se s ním velmi často stýkal. Zaučoval mě do svých vynálezů. Chtěl, abych opustil školu a šel k němu nastálo. Během studií na vídeňské grafické škole stal jsem se od roku 1886 placeným spolupracovníkem na díle korunního prince Rudolfa. Do této doby grafické techniky, jako dřevoryt (faksimilový i tónový), lept, rytina a j., nebyly projevy pouze uměleckými. Byly to vpravdě techniky reprodukční. Ručním faksimilovým nebo tónovým dřevorytem, leptem, rytinou, originální zinkografií se vyzdobovaly knihy jakéhokoliv obsahu, romány, básně, cestopisy, knihy vědecké i umělecké. Když jsem koncem 80. let dokončoval svá studia, nastával v této práci úplný převrat. Pokrok, který přineslo XIX. století do všech oborů lidské práce, byl patrný i v reprodukční technice. Zinkografie vynalezená v šedesátých letech XIX. stol. Gillotem, heliogravura objevená koncem 70. let Klíčem, autotypie, vynález Meisenbachův z r. 1882, všechny tyto velmi rychlé, levné a snadnější techniky znamenaly konec ručních grafických technik. Osvětlí to nejlépe cena. Malý ruční lept stál 200 zl., fotomechanicky reprodukovaný pouze 20 zl. To byl nejpádnější důvod konce ruční grafiky. Z ručních grafiků zůstali ve Vídni jen ti, kteří pracovali na díle korunního prince. Mezi nimi jsem byl i já.

   Po skončení práce jsme se všichni rozutekli. Odešel jsem do Karlových Varů, kde jsem v továrně na porculán leptal do ocele vzorky. Pro barona Lannu jsem vyleptal »Lovecký service«. V Karlových Varech však jsem velmi brzo poznal a uvědomil si, že se odchyluji od své cesty. Stále se zlepšující techniky fotomechanické reprodukce pak urychlily mé rozhodnutí dokonale poznati tyto nové techniky. Nebylo mi to nijak za těžko, neboť jsem již mnoho poznal od K. Klíče. Nastoupil jsem u firmy Husník a Häusler v Praze. V noci jsem pak kreslíval. Po zapracování u Husníka jsem opět putoval do Vídně ke grafické firmě I. Lowy, vyhlášené nejlepšími tisky heliogravury a autotypie.

   V té době mi dorůstaly děti. Moje žena pak měla strach, aby se jí ve Vídni neodnárodnily, a proto jsem znovu hledal místo v Čechách. Z nabídek jsem si vybral pražskou »Unii« za měsíční plat 150 zl. Kritik K. B. Mádl, který mě znal již z Vídně, byl rád, že přijdu do Prahy a že tím čeští umělci získají dobrého učitele grafických technik.

   Na jaře r. 1899 jsem v pražské »Unii« nastoupil. V létě toho roku se slavnostním způsobem otvíral reprodukční závod v nové budově, kde je po dnešní dobu. Dílny se přestěhovaly z Karlova náměstí během léta. Na podzim se v nových místnostech započalo pracovati. Pamatuji se, že v té době zemřel slavný krajinář Julius Mařák.

   Mou snahou bylo zaříditi v »Unii« nové reprodukční techniky, aby se závod přizpůsobil duchu doby. Zavedl jsem tříbarvotisk, kterým se tiskla »Babička« s ilustracemi mladého umělce Ad. Kašpara; později pak několikasvazkové dílo »České ovoce«, provedené barevně podle přírody. Zavedl jsem též heliogravuru. Pod mým vedením byly reprodukovány a tištěny: Kodex Vyšehradský, dva svazky díla Joži Úprky, Schwaigrovo, Mánesovo, Mařákovo a Hynaisovo album, Švabinského kresba »Splynutí duší« pro F. Topiče, řada prémií pro Krasoumnou jednotu a mnoho jiných prací českých i cizích.

   Roku 1913 jsem byl poslán do Ruska, abych zpracoval štočky pro monografii ruských umělců od malířů ikon po dobu moderní. Šéf našeho závodu přijal tuto práci pod cenu v domnění, že se budou dělati barevné reprodukce podle autochromů (barevných desek). Autochromy však úplně selhaly a tisky nebyly schváleny. Ivo Grabar žádal, aby »Unie« poslala odborníka, který by na místě posoudil a porovnal tisky s originály. Proto jsem jel do Ruska, ale s velikou obavou, neboť jsem již napřed upozorňoval na to, že takové dílo není možno zhotoviti pomocí autochromu, poněvadž není práv originálu. Mé přijetí od nakladatelů Grossmanna a Knebla, jakož i od Iva Grabara, bylo velmi nepřívětivé. »Vy myslíte, že jsme někde v Číně, že nevíme, co je autochrom? Běžte do galerie a porovnávejte! Když nebudou tisky do šesti neděl přijatelné, zrušíme celou zakázku«. Nato mě Ivo Grabar přijal v galerii v Ostrochovově, kde jsou nejstarší ruské ikony z 11. století. Tam mě vodil od ikony k ikoně a zlostně mi pravil: »Porovnejte vaše tisky s originály!« Uznávám, byly vskutku hanebné. »Jste s to z těch ploten to ještě udělat?« A já, abych zachránil čest závodu, jsem řekl »ano«. On mi odpověděl: »Měli jsme tady odborníky ruské, německé, francouzské a ti řekli, že ty plotny můžeme zahodit.« Namítl jsem: »Pane redaktore, to jsou těžké ikony a to bude třeba ne tři, ale sedmi až osmi barev.« A on na to s křikem: »Vezměte si třeba patnáct barev, ale já chci mít ikony dokonalé.« Při práci jsem nevzal osm ploten, nýbrž jen šest, a když jsem udělal na satinýrce, kterou jsem měl s sebou, zkušební tisky podle svého, přišel J. Grabar do galerie k posouzení korektur, které jsem převzal. A nakonec mi řekl: »Vy jste schopný konkurence, můžete dále pracovati«. - Na ikony dostala »Unie« v roce 1925 na pařížské výstavě »Grand prix«.

   Po návratu z Ruska jsem byl pověřen, abych zavedl nový reprodukční způsob: neotypii čili plošný tisk z hloubky, a to černou i barevnou. V té době pak jsem měl v »Unii« na starosti tříbarevné až čtyřbarevné oddělení, helliogravuru, retuš barevného světlotisku a rotační hlubotisk.

   Při těchto stále nových úkolech a veliké práci nezapomínal jsem na svoji lásku: ruční grafiku. Když mi čas dovoloval, prováděl jsem ji v různých technikách, a to jak sám, tak i jako učitel.

   Koncem devadesátých let projevil se u mnohých českých výtvarníků zájem o ruční uměleckou grafiku. Bez odborného vedení byly jejich výsledky ubohé. Když jsem se usadil v Praze, vyhledávali mě čeští umělci, kteří věděli, že ovládám techniky ruční grafiky. Přicházeli za mnou po práci do »Unie«, v neděli pak do bytu, abych je seznámil s řemeslnou stránkou technik, především leptu, akvatinty, suché jehly, mezzotinta, vernis-mou, mědirytu, ale i dřevorytu a originální zinkografie. Poučování jsem udílel rád z lásky k ušlechtilé práci a měl jsem radost, že svými znalostmi mohu býti prospěšný českým umělcům. Tuto svoji soukromou školu jsem vedl od r. 1899 až do r. 1919, než jsem z »Unie« přešel na pražskou uměleckoprůmyslovou školu jako učitel technik. Každý rok jsem měl průměrně patnáct až dvacet žáků. Prvním rokem přišli ze známějších malířů Josef Bárta, Joža Úprka, Zd. Braunnerová. Její první lept byla »Platnéřská ulice«. Nakladatel Promberger z Olomouce přivedl Adolfa Kašpara a je škoda, že on později v grafice více nepracoval. Dále přišli Jan Preisler, Oldřich Homoláč, Václav Jansa, Arn. Hofbauer, Karel Špillar, Miloš Jiránek, Ludvík Vacátko, Emil Holárek, Karel Myslbek (syn sochaře J. V. Myslbeka), Alfons Mucha, A. Wiesner, Herbert Masaryk, Václav Radimský. Ferd. Engelmiiller přivedl svou školu, dvanáct žaček. Přišel též grafik V. Stretti, ač měl již jisté znalosti z Mnichova.

   Na jaře roku 1906 tiskl v »Unii« nějaké litografie Max. Švabinský. Při častém setkání s ním říkal jsem mu vždy: »Mistře, vy jste vzácný grafik, vy byste měl dělat lepty.« Ale on mi odpověděl, že když chodil k Mařákovi, zkazil tam fůru ploten a o leptu že nechce ani slyšet. Neztratil jsem však trpělivost, naopak. Připravil jsem nagruntováním měděnou desku, nabrousil jehlu, a když Švabinský opět jednou procházel mým oddělením, zaútočil jsem na něho, aby to zkusil. »Tak, abych vám udělal po vůli, něco vám načrtnu,« a nakreslil hlavičku starce. Když s tím byl hotov, řekl mi: »Tak, teď mám od vás navždy pokoj.« Po jeho odchodu jsem destičku zaleptal. Mezi leptáním jsem udělal několikero krytí. Potom jsem vytiskl dva otisky a Mistrovi je poslal. Následující den Švabinský opět vstoupil do mého oddělení. Ne proto, aby jím pouze prošel, nýbrž zastavil se u mne, a řekl mi: »Buďte mým učitelem, budu vaším žákem.« A od té doby jím byl přes patnáct let. První lept, který jsme spolu provedli, bylo »Léto« a dosud z něho mám čtyři pokusné stavy. O deset let později jsem Švabinského zaučil v dřevorytu. Jeho prvním dřevorytem byl list »Zjevení«, první to číslo z cyklu »Rajské sonáty«. —

   Jednou ke mně přišel můj přítel K. B. Mádl a řekl mi: »Měl bys jít k Alšovi. Lépe by prodával, kdyby dělal lepty.« Všechno jsem připravil k té práci a nejbližší neděli dopoledne jsem se vydal k Alšovům do Sokolské třídy. Aleš nakreslil na připravenou desku hulána na koni. Při kresbě příliš tlačil na jehlu, takže vyvstával »grádek«, ale po zaleptání jsem jej odstranil. Z desky jsem vytiskl dva lepty, z nichž jeden má tuším rodina a druhý zakoupil sběratel dr P. Toman na aukci u Topiče v roce 1936. Více leptů Aleš neudělal.

   A tak v práci a opět v práci od časného rána do pozdního večera běžel můj život. Celý rok jsem se těšíval, jak na léto opustím na několik dnů Prahu a potěším se krajem, který mi opravdu přirostl k srdci, Českým rájem. Ze středu tohoto kraje, z Turnova, mám i svoji paní. Tam jsem jezdíval na letní byt od roku 1907. —

   Přišel rok 1914. V pondělí, den po sv. Anně, 27. července byl veškerý grafický personál volán do sálu, kde mu bylo oznámeno, že zaměstnanecký poměr je zrušen. Pracovat se bude pouze šest hodin denně po tu dobu, než se válečné poměry vyjasní. Stagnace trvala několik měsíců, načež se pracovalo obvyklým způsobem. O čtyři leta později, opět v pondělí, a to dne 28. října 1918, když jsem k polední hodině přišel do strojovny, položil veškerý tiskařský personál práci a volal mi vstříc: »Jsme svobodni — jdeme na ulici.« Byl převrat, konec Rakouska. Nastal blahodárný rozkvět veškeré práce a tím i naší práce v tiskárnách a reprodukčních ústavech. »Unie« získala práci pro nový stát. Tiskla bankovky, kolky a známky. Kromě těchto prací tiskla bankovky i pro Jugoslávii.

   Práce bylo spousty, a proto se pracovalo ve třech směnách. První poštovní známky navrhl malíř Afons Mucha s motivem Hradčan. Druhý návrh s presidentem T. G. Masarykem provedl profesor Max. Švabinský. »Poslyšte, Karle,« pravil mi Mistr, »vy jste u nás málo znám. A tuto známku budete rýt vy.« Byl jsem svolný. Ryl jsem ji do ocele pro tisk s výšky, a to k úplné spokojenosti Mistrově. Ale na druhé straně jsem si proti sobě popudil svého představeného. Bylo mi řečeno, že rytecká objednávka měla přijít »Unii« a nikoliv mně.

   A to byla příčina, proč jsem po dvacetileté poctivé a snaživé práci dostal z »Unie« kvartální výpověď. A než uplynul výpovědní čas, bylo mi dáno na srozuměnou, abych o měsíc dříve opustil »Unii«. Ten čas, že mi bude zaplacen. Pan centrální ředitel Zelenka mi pak řekl: »Jelikož jste pošpinil pana radu, musíte na hodinu závod opustit.« Sebral jsem své věci ve své dílně a šel ženě oznámit tuto zprávu. »Ženo, »Unie« mě po dvaceti letech na hodinu vyhodila.« Vtom vidím, že mi dává pokyn. »Mlč, máš tady návštěvu. Je tu pan profesor Kysela z Uměleckoprůmyslové školy.« Když jsem vstoupil do pokoje, kde seděl, vysvětlil jsem mu, co se mi právě přihodilo, a tu on se mne dotazuje, zda bych chtěl učiti na škole grafice. Pak mi řekl: »Přijďte zítra před 10. hodinou na Malou Stranu a spolu půjdeme do Nosticovského paláce. Představím vás panu sekčnímu šéfovi dru Wirthovi a pak půjdeme na uměleckoprůmyslovou školu do rektorátu.« Na ministerstvu mi bylo oznámeno, že jsem přijat. Potom jsme šli do uměleckoprůmyslové školy a já jsem skládal slib do rukou pana dra A. Matějíčka. A odpoledne jsem již učil, vlastně mohl učit. Učební sál zel prázdnotou. Pro grafiku zde nebylo nic. Proto jsem všechny potřebné grafické nástroje a kovový materiál přinesl z domova. A ježto nebylo peněz, abych školu zařídil, chodil jsem s prosíkem po známých velkých závodech. Ředitel firmy Haase dal postaviti krásný typografický ruční lis se všemi uzávěrkami, s firnisem a s tiskovou barvou. Ředitel »Politiky« Geistlicb nám věnoval typografickou kasu s různými typy a poslal vrchního faktora, aby žáky do všeho zasvětil. Tiskovou barvu dal plzeňský závod Weissběrgerův, papír sklad Eichmannův. Pak mi šlo o druhou věc. Měli jsme rýt do hruškového dřeva, ale neměli jsme je. Napsal jsem svému známému Kretzovi na Moravu a ten mi z Kunovic poslal asi 5 m dlouhý hruškový kmen, který nám u Ringhofferů řádně vysušili, rozřezali a v truhlářské dílně upravili v desky pro dřevoryt. Potom jsem již mohl začít ve škole pracovati. Nejprve jsem vedl grafické oddělení speciálky profesora Fr. Kysely, a to po technické stránce. Vyučoval jsem veškerým technikám. Během svého soukromého vyučování jsem přišel k jisté zkušenosti, která je mým odkazem mladým grafikům: Pomůcky, které se berou k vytvoření grafického uměleckého díla jako prostředek umožňující, aby vyzářilo umělcovo nitro, dlužno dobře znát a ovládat. Dokonalým pomocníkem se stanou jen tehdy, jsou-li vedeny uvědomělou vůlí, která jich s citem vlastní inteligence dovede použiti. Je chyba, jsou-li výhradním cílem, čímsi jako bravurou dobře cvičeného clowna; sebelepším výkonem nezakryjí duševní prázdnotu, která tímto pozlátkem stejně za čas prohlédne. Je to zrovna tak jako s nezmoženým nebo falešným uměním. Obojí kazí vkus, mate, a v grafice může zmýliti i nepoučeného soudce.

   V tomto duchu jsem vedl své žáky na uměleckoprůmyslové škole plných devět let; od roku 1919 do r. 1926 v oddělení profesora Fr. Kysely, a od r. 1926 až do r. 1928 v oddělení profesora V. H. Brunnera a Jar. Bendy. Ale i z jiných škol i ke mně přicházeli žáci, a to nejen malíři, ale i sochaři. Mými žáky zde byli: Karel Svolinský, Cyril Bouda, † Boh. Heinz (světový rytec známek), H. Dostálová, Václav Karel, Ot. Fuchs, Rud. Beneš, Jos. Solar, Ant. Morávek, † Rud. Švajdler, R. Lander, Zd. Guth, Jan Kobzáň, Josef Novák, Karel Kinský, Jar. Šváb, Št. Bednář, Jos. Heřman, Jos. Hrádek a jiní a jiní.

   Ve své soukromé práci jsem vyryl dvě podobizny T. G. Masaryka, dále v letech 1919 až 1922 devět malých rytinek ve velikosti známky. V letech 1925 až 1931 jsem vyleptal velké listy české krajiny: Kost, Hradčany, Vyšehrad (podle starého zobrazení), Pernštejn, Trosky a Karlštejn. Dále jsem v r. 1926 vyryl svůj vlastní portrét do mědi a touž technikou portrét hraběte Žerotína podle kresby malíře Cyrila Boudy, mého žáka. Pro almanach turnovské spořitelny jsem vyleptal v roce 1932 »Pohled na Turnov z Durychova«.

   Roku 1928, když mi bylo 67 let, odešel jsem ze školy, abych si odpočinul. A odpočinouti jsem si šel tam, kde se mi vždy líbilo a líbí dosud, do Turnova. Ale ani zde jsem nesložil ruce v klín. I zde jsem pracoval, kreslil i ryl. Sestavil jsem přehled grafických technik a na výzvu svých pražských přátel napsal řadu vzpomínek o životě i díle umělců, které jsem znal.

   Úraz utrpěný před řadou let mi zabraňuje pracovati v zahradě, která jest mou radostí i chloubou a v níž za teplých dnů pod korunami stromů vzpomínám na svůj život, vyplněný radostí, hořem a prací.

Seznam ilustrací z knížečky:
Karštejn, Lány, Orava, Trosky, Buchlov, Zvíkov, Kost, Orlík,

Podobizna rytce je od p. Navrátilové.